načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Byli jsme a budem (aneb česká každodennost 1914-1918) - Marie Michlová

  > > > > Byli jsme a budem (aneb česká každodennost 1914-1918)  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Byli jsme a budem (aneb česká každodennost 1914-1918)
Autor:

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129 Kč 121
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství ČAS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 133
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 16.6
PDF velikost (MB): 17.6
MOBI velikost (MB): 4.1
ISBN: 978-80-7475-024-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každodenní život obyvatel Českého království za první světové války jako by dnes již tonul v mlze, ukryt přirozeným během času, ale i mnohem temnějším obdobím nacistického teroru o čtvrtstoletí později. Jako by světovou válku (teprve později označovanou přívlastkem "první") připomínaly jen mechem obrostlé pomníčky padlých na návsích našich obcí. Přesto se jedná o období navýsost zajímavé i barvité - byť na barevné škále převládají šedá a černá, teprve v samém závěru války překryté barvami vlajky nové republiky. To, že tyto nové barvy byly původně jen dvě, je jen jednou z mnoha nepříliš známých skutečností, o nichž se dočtete v této knize. Život obyčejného člověka je však jen výjimečně spjat se státními symboly či představiteli, a tak se - po nezbytném historickém úvodu, pojednávajícím o příčinách války, jejím průběhu a klíčových osobnostech a o českém protirakouském odboji - můžete začíst do kapitol o tom, co Češi za války četli, jak se (ve stále ještě vzácných) chvílích odpočinku bavili, čím cestovali, co jedli a jak se oblékali, jaký byl život ve městě i na venkově, co prožívaly za válečných dnů děti a ženy, jak se navzdory nelehké době rozvíjely česká kultura a české školství či jak se proměnily postavení církve, rodinné a sexuální vztahy. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří - většinou nevolky - oblékli rakouskou uniformu, stejně jako české válečné ekonomice a národnostním menšinám na našem území.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Marie Michlová - další tituly autora:
Smrt Múz Smrt Múz
Michlová, Marie
Cena: 335 Kč
Byli jsme a budem -- aneb česká každodennost 1914-1918 Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Protentokrát -- aneb česká každodennost 1939-1945 Protentokrát
Michlová, Marie
Cena: 149 Kč
Smrt a pohřby slavných -- aneb Poslední cesty osobností našich dějin Smrt a pohřby slavných
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Smrt a pohřby slavných Smrt a pohřby slavných
Michlová, Marie
Cena: 140 Kč
Byli jsme a budem -- (aneb česká každodennost 1914-1918) Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 121 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Edice Český ČAS
Marie Michlová
BYLI JSME A BUDEM
aneb česká každodennost 1914-1918





Marie Michlová
BYLI JSME A BUDEM
aneb česká každodennost 1914-1918





© Marie Michlová, 2013
Editor: © Josef Snětivý, 2013
Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2013
© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2013
ISBN 978-80-7475-024-3





─ 5 ─
ÚVODEM
První světová válka působila i na některé současníky poněkud
romantickým dojmem. Někteří válku pojali jako boj za budoucí samostatnost
českého národa, díky čemuž měli pocit, že navazují na ideály z doby
obrození. Jiní byli na Rakousko hrdí, válku považovali za jeho obranu
a pořizovali si upomínkové předměty, jako byly třeba kapesní
hodinky s obrázkem Františka Josefa I. nebo budíky bubnující vojenský
pochod.
„Ve srovnání s pozdějšími krvelačnými bestiemi nacistickými byli
tehdejší naši spoluobčané německé národnosti hotovými beránky a
bývalá monarchie rakousko-uherská přes veškeré své krvavé vojenské
štramáctví a nespornou politickou persekuci civilního obyvatelstva
české národnosti byla pravým idylickým zjevem,“ konstatoval právník
František Weyr.
1
Částečně byl idealizovaný pohled na válečná léta dán malou
informovaností civilního obyvatelstva o hrůzách bojů na frontě, zatímco
vojáci si ne vždy byli schopni uvědomit, jak strádají jejich rodiny bez
mužské pomoci, jak hladoví a živoří.
„Ten, kdo zažil v dospělém věku pouze druhou světovou válku
(proti které byla první pouhou poměrně nevinnou hračkou) a uvykl na její
rozhlasové možnosti, nedovede si asi učiniti správnou představu o oné
naprosté neinformovanosti, do níž byl v letech 1914-1918 zaklet český
národ!“ dodává František Weyr.
2
Je otázkou, zda my nyní, v jednadvacátém století, si dokážeme
představit, v jaké situaci se ocitli obyvatelé Českých zemí v té době.
Zatímco druhá světová válka je vděčným tématem pro historiky, literáty
a filmaře, první světová válka je poněkud pozapomenutou kapitolou
nejen našich dějin, v jejichž kontextu se dokonce jeví jako něco ryze
pozitivního, něco, co nám dalo samostatnou Československou
repubMarie Michlová
─ 6 ─
liku. Na druhé straně se však zapomíná na ty, kteří se příchodu nové
doby nedočkali, padli ve válce, o níž věřili, že bude krátká a
bezvýznamná. Umírali i lidé doma... A ti, kteří se z bojů vrátili, byli často
poznamenaní navždy.
„Když jsem chodil po Praze, potkával jsem často mladé lidi, vojáky,
kteří se vrátili jako ranění a nemocní,“ napsal na samém počátku války
tehdy devatenáctiletý student techniky Vladislav Květoň. „Pláště
potrhané, fleky po krvi, v obličeji bledí, vychrtlí. To na mne učinilo velmi
smutný dojem, plný úzkosti.“
3

Válečné oběti dnes připomínají snad jen pomníky v mnoha obcích
České republiky.
Touto knihou bychom chtěli věnovat vzpomínku všem, kteří
prožívali tuto nelehkou dobu, ať už doma, nebo na frontě. Snad se nám
podaří vykreslit jejich každodennost tak, aby si čtenář uvědomil, jak
neblahé a obtížné roky to byly.
1
Weyr, F.: Paměti I., Atlantis, Brno 1999, s. 432.
2
Tamtéž, s. 434.
3
Květoň, V.: Vzpomínky z první světové války, Stratos, Praha 1995, s. 5.





─ 7 ─
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA
Vzhledem k tomu, že se na přelomu devatenáctého a dvacátého
století začaly vztahy mezi světovými velmocemi prudce zhoršovat,
mnozí historici se domnívají, že k nějaké válce by na počátku dvacátého
věku ať tak, či onak došlo. Francouzsko-německé nepřátelství
přetrvávalo již po celé devatenácté století a vyhrotilo se po připojení
Alsaska a Lotrinska k Německu roku 1871. Spojence proti Německu našla
Francie v Rusku, s nímž uzavřela dohodu již počátkem devadesátých
let devatenáctého století. Německo znervóznilo budováním silného
válečného loďstva i Británii, ta se proto odhodlala ke spojenectví se
svým historickým nepřítelem Francií a jejich aliance je označována
jako „srdečná dohoda“ (1904). Ke zformování celého spojeneckého
bloku pak stačila jen smlouva mezi Británií a Ruskem, uzavřená roku
1907. Tyto tři státy vytvořily tzv. Trojdohodu, která měla konkurovat
spojenectví Itálie, Německa a Rakouska-Uherska (ještě v
devatenáctém století vytvořily tzv. Trojspolek). Do první světové války nakonec
vstoupil Trojspolek (nazývaný též Ústřední mocnosti) ve trochu jiné
sestavě, Itálii totiž nahradilo Turecko. Nebyla by to ale světová válka,
kdyby v ní válčily jen evropské země a Turecko: Německu vyhlásilo
válku Japonsko, které mělo spojeneckou smlouvu s Británií, a navíc
roku 1917 přišly na pomoc Trojdohodě i Spojené státy americké.
Válčilo se také například v Sýrii.
Osmadvacátého června 1914 v Sarajevu spáchali srbští
nacionalisté úspěšný atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda,
který byl sám zastáncem mírového řešení konfliktu velmocí,
paradoxně se však jeho smrt stala záminkou pro vypuknutí té
nejstrašnější války, jakou do té doby svět poznal. Do historie se vepsala jako
Velká válka a záhy jako první světová válka – toto označení se plně
vžilo až poté, co se lidstvo přesvědčilo o tom, že Velká válka
nezůstaMarie Michlová
─ 8 ─
ne posledním válečným konfliktem světového měřítka, tedy po druhé
světové válce.
Nebezpečnou oblastí v Evropě a předmětem sporů byl především
Balkán. V červnu 1913 zde vypukla druhá balkánská válka, v níž
Srbsko, Řecko, Rumunsko a Turecko porazily Bulharsko. Po atentátu
na habsburského následníka trůnu se však v centru pozornosti
ocitlo Srbsko, kterému předalo Rakousko-Uhersko ultimátum, přičemž
ostrý postup vůči této malé zemi podporovalo také Německo.
Nakonec osmadvacátého července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko
Srbsku válku, následovalo jej Německo, které obsadilo Lucembursko
a vyhlásilo válku Rusku a Francii. Ohrožené Francie se zastala
Británie, která vyhlásila válku Německu. Postupně bylo do války vtaženo
osma třicet států.
Rakouské tažení na Balkáně vypadá na tomto snímku téměř idylicky...





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 9 ─
Podobně jako v případě druhé světové války, i první světová válka
měla podle odhadů Němců trvat nanejvýš několik měsíců, ale setkali
se mj. s tuhým odporem Belgičanů. Rusové zahájili překvapivý postup
proti Němcům, avšak jejich armáda nebyla dostatečně vyzbrojena,
úspěch nakonec slavili až v Haliči proti rakouské armádě. Němci
postupovali na Paříž, ale byli zastaveni v bitvě na řece Marně v září 1914
– a sen o bleskové válce se rozplynul, začala zákopová válka.
Na západní frontě byly vybudovány zákopy, betonové bunkry a
minová pole. Postup jen o několik set metrů znamenal obrovské ztráty
na lidských životech. Rakouský konflikt se Srbskem najednou
ustoupil do pozadí, na jižní frontě byl až do podzimu 1915 víceméně klid,
protože Srbsku se podařilo s francouzskou pomocí vytlačit nepřítele
ze země, situaci zvrátil až vstup Bulharska do války na straně
ÚstředUmírali dvou- i čtyřnozí...





Marie Michlová
─ 10 ─
ních mocností. Šok způsobili Němci v dubnu 1915, když u belgického
města Ypres použili (poprvé v dějinách) chemickou zbraň, nebezpečný
plyn, který zabil na pět tisíc vojáků. Úspěšní byli v boji proti Rusku,
podařilo se jim obsadit velkou část Ukrajiny i Běloruska, Bukovinu
a Litvu.
Rok 1916 se nesl ve znamení obrovských ztrát: v bitvě u
Verdunu padlo šest set tisíc Němců a přes tři sta tisíc Francouzů. V bitvě
u Sommy Britové poprvé použili tanky, padl zde přes jeden milion
osob. Válka měla nebývalé dopady i na civilní obyvatelstvo, ve
válčících zemích probíhaly hladové bouře a hrozila sociální revoluce – ta
nakonec vypukla v Rusku počátkem roku 1917 (a znovu v říjnu) a měla
velký ohlas v celé Evropě. Rusko z války vystoupilo a nahradily ho
v ní Spojené státy americké. V listopadu 1918 vypukla revoluce i v
Německu, císař Vilém II. uprchl ze země, Rakousku-Uhersko se rozpadlo.
Válka formálně skončila jedenáctého listopadu 1918, kdy Německo
podepsalo dohodu o příměří. Z popela zaniklé habsburské monarchie se
zrodily nové mnohonárodnostní státy. V důsledku první světové války
zahynuly desítky milionů lidí, kromě obětí z řad vojáků byly obrovské
ztráty i mezi vyhladovělým civilním obyvatelstvem, svůj velký podíl
na hrozivých počtech mrtvých měla také španělská chřipka.
České země před první světovou válkou
Před první světovou válkou byly v neozbrojeném konfliktu nejen
světové velmoci. I národy v Českých zemích spolu už od devatenáctého
století politicky a hospodářsky soupeřily, zejména Češi a Němci.
Zatímco Češi usilovali o zrovnoprávnění v rámci monarchie, Němci
požadovali administrativní oddělení německy mluvících oblastí a
zavedení němčiny jako státní řeči. V těchto požadavcích nebylo vyhověno
ani jedné skupině, nicméně Češi dosáhli jistého vítězství
zrovnoprávněním českého jazyka s německým v úřadech a školství. Podle zásady





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 11 ─
„svůj k svému“ měli Češi nakupovat jen české výrobky a čeští výrobci
se neměli spojovat s německými firmami. Kromě Čechů a Němců žila
v českých zemích také početná židovská menšina.
Na výsluní české politiky vystřídali staročechy (vedené Františkem
Ladislavem Riegrem) mladočeši aneb Národní strana
svobodomyslná (v čele s Karlem Kramářem). Mladočeši a staročeši se shodovali
na dvou prioritách: bojovali za posílení postavení Českého království
v rámci habsburské monarchie a za rozšíření volebního práva i mezi
méně majetné vrstvy. K česko-německému vyrovnání v Rakousku
-Uhersku sice nikdy nedošlo, ale i s přispěním českých politiků a
zejména v souvislosti s revolučním hnutím v Rusku a pod hrozbou
dělnických stávek byl říšskou radou schválen nový volební zákon, který
umožňoval volit všem mužům starším čtyřiadvaceti let. Poprvé se
takto volilo již v roce 1907.
O zlepšení podmínek pro manuálně pracující usilovala
Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, zatímco rolníky a
venkov zastupovala Agrární strana, vedená Antonínem Švehlou. Na
MoraArcikníže Karel, pozdější císař Karel I., návštěvou na plzeňských dostizích
v roce 1907





Marie Michlová
─ 12 ─
vě byly populární strany spojené s vírou, tedy strany katolické a
křesťansko-sociální. Strana národně sociální přilákala kromě nacionálně
smýšlejících dělníků také nižší střední vrstvu. O oddělení českých
zemí od monarchie tehdy uvažovali jen radikálové (tzv. omladináři
a pokrokáři), mj. Tomáš Garrigue Masaryk, avšak tyto směry získaly
důvěru až koncem války, do té doby dávali voliči přednost sociálním
demokratům a agrárníkům.
Významné osobnosti (v abecedním pořadí)
Edvard Beneš (28. květen 1884, Kožlany – 3. září 1948, Sezimovo
Ústí) byl československým prezidentem a působil jako vůdčí osobnost
Účastníci všesokolského sletu v Turnově
v roce 1907





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 13 ─
v prvním i druhém odboji. Doktorát z práv získal roku 1908 ve
francouzském Dijonu, habilitoval se v oboru filozofie. Během první
světové války pobýval v Paříži, kde organizoval protirakouský odboj a
kurýrní službu pro spojení s domácím odbojem. Po vyhlášení republiky
byl jmenován ministrem zahraničí a později se stal i předsedou vlády.
Jako prezident abdikoval po mnichovské dohodě a znovuzvolen byl
roku 1946, o dva roky později abdikoval a za několik týdnů zemřel.
František Ferdinand d’Este (18. prosinec 1863, Štýrský Hradec –
28. červen 1914, Sarajevo) byl následník rakousko-uherského trůnu
a synovec Františka Josefa I. V českých zemích vlastnil zámky
Konopiště a Chlum u Třeboně. Atentátu, který byl spáchán na něj a jeho
milovanou manželku Žofii (pocházela z českého rodu Chotků) v
Sarajevu oba podlehli. Byl vášnivým lovcem. V celé monarchii byl spíše
neoblíbený.
František Josef I. (18. srpna 1830, Vídeň – 21. listopadu 1916,
tamtéž) byl rakouský císař a (mj.) český a uherský král. Na trůn nastoupil
v revolučním roce 1848 poté, co se jeho strýc Ferdinand I. Dobrotivý
vzdal vlády. Mladičký císař měl absolutistické tendence, ale díky
Říjnovému diplomu z roku 1860 otevřel Rakousku cestu ke konstituční
monarchii a o sedm let později přistoupil i na vyrovnání s Uherskem,
čímž vzniklo Rakousko-Uhersko. Roku 1854 se oženil se svou
sestřenicí Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi, která byla později
zavražděna. Jejich jediný syn Rudolf spáchal roku 1889 sebevraždu. František
Josef I. byl jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě a v
posledních desetiletích své vlády patřil k nejoblíbenějším habsburským
panovníkům, ale jeho pohřeb byl zastíněn válečnými událostmi.
Karel I. (17. srpen 1887, Persenbeug – 1. duben 1922, Funchal
na Madeiře) byl poslední rakouský císař, český a uherský král,
synoMarie Michlová
─ 14 ─
vec arcivévody Františka Ferdinanda. Roku 1911 se oženil s
princeznou Zitou Bourbonsko-Parmskou, která mu porodila osm dětí. Po
vypuknutí války byl přidělen k vrchnímu velení armády v Těšíně a stal
se jedním z mála panovníků, kteří se osobně zúčastnili bojů za první
světové války. Po svém nástupu na trůn jmenoval ministrem zahraničí
hraběte Otakara Černína. Jeho zákony o ochraně nájemníků a
vytvoření ministerstev sociální péče a národního zdraví přežily zánik
monarchie, jeho snaha o zachování Rakouska-Uherska jakožto spolkového
mnohonárodnostního státu však přišla příliš pozdě. Po své abdikaci
žil u Bodamského a později Ženevského jezera. Zemřel na zápal plic.
V roce 2004 byl blahořečen římskokatolickou církví.
Karel Kramář (27. prosinec 1860, Vysoké nad Jizerou – 26. květen
1937, Praha) byl účastník prvního odboje, pozdější ministerský
předseda ČSR a předseda Československé národní demokracie.
Vystudoval právnickou fakultu. Roku 1891 byl zvolen do rakouské říšské rady
za mladočechy. Již před první světovou válkou počítal se vstupem
českých zemí do slovanské federace, kterou mělo vést Rusko. Kramář byl
velkým rusofilem, ne náhodou byla jeho manželka zámožná Ruska
Naděžda. Spolu s Aloisem Rašínem byl roku 1915 zatčen a vězněn za
velezradu a vyzvědačství, ale trest mu byl zmírněn na dvacet let žaláře
a nakonec byl amnestován.
Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850, Hodonín – 14. září 1937,
Lány) byl státník a filozof. Pocházel z chudých poměrů a vyučil se
zámečníkem, ale nakonec se věnoval pedagogice a studoval filozofii.
Někteří vlastenci jej považovali za zrádce, když se přiklonil k názoru,
že rukopisy Zelenohorský a Královedvorský jsou padělané, za
kontroverzní byl považován i jeho požadavek obnovení procesu s Leopoldem
Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu Anežky Hrůzové –
společnost byla přesvědčena, že Hilsner spáchal „židovskou rituální vraždu“.





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 15 ─
Roku 1900 založil Českou stranu lidovou - pokrokovou, později na -
zývanou „stranou realistickou“. Byl poslancem rakouské říšské rady
a univerzitním profesorem. Za první světové války se vyslovil pro
rozpad habsburské monarchie, své názory shrnul v knize „Nová Evropa:
Stanovisko slovanské“. Spolu s Edvardem Benešem a Milanem
Rastislavem Štefánikem stál v čele zahraničního odboje. V roce 1918 se stal
prvním prezidentem Československa. Vzhledem ke klíčovému podílu
na zrodu nezávislého státu byl označen za Presidenta Osvoboditele.
Masaryk byl znovuzvolen prezidentem v letech 1920, 1927 a 1934.
Roku 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval a o dva roky později
zemřel. Jeho syn Jan Masaryk působil jako diplomat a ministr zahraničí.
Alois Rašín (18. říjen 1867, Nechanice – 18. únor 1923, Praha) byl
ekonom a účastník prvního odboje, později ministr financí ČSR. Byl
sice synem pekaře, ale vystudoval právnickou fakultu a již v době
studií se začal politicky angažovat. Odsouzen byl v procesu s tzv.
Omladinou a později se přidal k mladočechům, přispíval do Národních listů
a působil ve finančním výboru v rámci říšské rady. Spolu s Kramářem
byl roku 1915 podruhé odsouzen a posléze amnestován. Po vzniku
republiky se stal ministrem financí a tvůrcem měnové odluky, kvůli níž
musely být dočasně uzavřeny hranice. Roku 1923 na něj byl spáchán
úspěšný atentát.





─ 16 ─
POČÁTEK PRVNÍ
SVĚTOVÉ VÁLKY
(ANEB „TAK NÁM ZABILI...“)
Když se po Českých zemích roznesla zpráva, že byl následník
rakouského trůnu František Ferdinand d’Este zavražděn, nikdo ho příliš
nelitoval, lidem byl víceméně lhostejný a stejně lhostejně se stavěli vůči
jeho smrti. „Oběti atentátu byly v českém národě (a podobně i ve
Vídni) velmi málo oblíbeny a neslyšel jsem, že by je byl někdo zvlášť
litoval,“ poznamenal František Weyr.
1

Z celé královské rodiny zajímal Čechy nejvíce František Josef I.,
za jehož vlády se již narodila většina obyvatel žijících v předvečer
první světové války. Ovšem panovník byl už velmi starý a pomalu mizel
z očí veřejnosti, například dvorního bálu se naposledy účastnil roku
1911. Cítil se velice unavený a osamělý, vždyť přišel o bratra,
manželku, dceru i syna a nyní i o arcivévodu Ferdinanda, s nímž se v poslední
době úspěšně snažil usmířit.
František Josef se rozhodl Srbsko potrestat válkou „v zájmu míru
v Evropě“. Vše odsouhlasil německý císař Vilém. Češi však
protestovali a novináři, třeba na stránkách Lidových novin, předpovídali,
že z takového postupu hrozí velká válka. „Když jsem koncem března
1914 odevzdával šikovateli erární uniformu,“ vzpomínal lékař Bedřich
Opletal (1891-1948), „řekl mi ten pan feldvébl tajemně, že si ten
mundúr asi velmi brzo zase obléknu.“
2

V den Ferdinandova pohřbu přišel významný historik Josef Pekař
na výuku celý v černém a prohlásil, že Češi následníkovou smrtí
mnoho ztratili. Byla to pravda, protože před válkou měli řadu svobod,
například pohybu, vyznání či sdružování, soudy byly nezávislé a roku
1868 byl zrušen i církevní dohled nad školami. Za války naopak
zaBYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 17 ─
vládla vojensko-úřednická diktatura, byli zatčeni někteří čeští politici
a popraveni odpůrci války.
O život nepřicházeli jen lidé podezřelí a usvědčení z „vlastizrádné“
činnosti. V první světové válce, na rozdíl od protektorátu, byli Češi
regulérně povoláváni na frontu. Jednatřicátého července 1914 byla
vyhlášena všeobecná mobilizace ročníků 1877 až 1892. V mnohých
státech vítali válku s nadšením, ale v Českých zemích se vůči ní od
začátku stavěli odmítavě, ačkoliv se zpočátku zdálo, že konflikt bude
velmi krátký a s válkou bude amen „do švestek“, tedy do září 1914.
Zprávu o atentátu se obyvatelé Českých zemí dozvěděli ještě týž den,
tedy v neděli osmadvacátého června. „Byli jsme se ženou na oné
nedělní sokolské slavnosti v Králově Poli, když tu uprostřed cvičení byly
náhle na cvičišti vztyčeny černé prapory a mezi diváky dostaly se první
nejasné zprávy o sarajevském atentátu,“ vzpomínal na ten den František
Weyr. „Cvičení bylo ihned přerušeno a obecenstvo čekalo, co se bude
díti dále. (...) V brněnských ulicích nastal k večeru onoho památného
dne nebývalý ruch a hlavně v České (tehdejší Rudolfské) ulici
proudily před redakci Lidových novin zástupy zvědavých lidí, čekajících
na bližší a určitější zprávy. Nikdo si tenkrát asi nemyslel, že z útoku
na rakouského následníka trůnu vznikne válka, a k tomu světová. (...)
Bodří Vídeňáci znali vlastně Balkán jen z různých operet, ve kterých
vystupovala jeho exotická knížata a hrabata, a byli v hloubi svého srdce
přesvědčeni, že v případě potřeby (,im Ernstfall‘, jak se říkalo) tam
postačí poslat několik četníků a policistů, aby zjednali klid.“
3

Karel Engelmüller, český spisovatel, prožíval okamžik vyhlášení
války takto:
„Je nedělní červencový podvečer, stojím na silnici před naším
letním Tusculem a dívám se ku Praze, nad níž rozhořely se divoké,
krvavé červánky. Ještě nikdy nebe tak zlověstně neplanulo. Jako by to
byl nejprudší požár vášní, jako by se roztékala krev do široka a
daleka... A děsivé mraky kupí se na sebe a žhavými jejich prorvami teče





Marie Michlová
─ 18 ─
a rozlévá se rudá záplava. Pak přichází malý, tlustý mužík a na dvéře
uzavřené tabáční budky lepí hrozivou ceduli, vyhlášení války. Tak to
začalo...“
4

„Vraceli jsme se právě z procházky, když na náměstí uviděli jsme
s radnice spuštěný černý prapor,“ popisovala situaci pamětnice Božena
Trávníčková. „Náměstí liduprázdné a ticho všude jako před bouří.
Teprve když jsme již přešli, uviděli jsme spěchajícího, který zodpověděl
naši otázku a naše naléhání: ,Atentát v Sarajevě na Ferdinanda,
následníka.‘ A utíkal dále. Hned jsme věděli, že je tu válka za dveřmi, válka
se Srbskem, která se připravovala již po léta předtím, vznášejíc se stále
jako příšera na okraji našeho obzoru, ve formě celní války, šikanování
Jihoslovanů a pod.“
5

Typická fotografie mladého páru,
jehož vztah přervala – často
navždy – válka





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 19 ─
Čtrnáctiletý František Zázvorka z Rynholce vzpomínal:
„Den byl pošmourný, mraky pluly od jihozápadu. Stál jsem na
prahu síně a jedl tvarohový koláč, když jsem zaslechl bubnování policajta,
což bylo velmi neobvyklé. Bylo právě poledne. Běžel jsem tedy z vršku
dolů až před Slezákovic, čp. 3, abych se dozvěděl, co policajt bubnuje
tak důležitého. Tam již některé ženy běžely seshora ze vsi s pláčem, že
bude válka, policajt že bubnuje mobilisaci.“
6
A jak vypadala ona mobilizace, o níž mluvil mladý pan Zázvorka?
„Byl to krásný pohled, jak svěží mladíci v nových uniformách si
vykračovali,“ píše František Petržílka (1893-1917), absolvent
hospodářské školy v Roudnici. „Každý na nás smutně pohlížel, celou cestu lidé
se zastavovali a patřili za námi, dokud jsme nezmizeli z očí. Z oken
nám mávali šátky a mnozí plakali.“
7

Spisovatelka Zdeňka Konopásková napsala:
„Již prvý den po vyhlášení mobilisace všechny cesty v okolí,
sbíhající se k nádraží, chrlily záplavu narukovanců. Se svými typickými,
černými kufříky, s vyděšenými dětmi na rukou, v doprovodu svých
milých plnili nádražní peron. Byl to vzrušeně hučící úl, v němž zarudlé
oči žen a milenek, úzkostlivé, bolestné oči matek dlouze a hltavě
spočívaly na drahé tváři syna či muže, jako by si navždy chtěly v duši vrýti
podobu, v kterou snad válka vpíše nesmazatelné stopy – nezmění-li ji
navždy smrt.“
8
1
Weyr, F.: Paměti I., Atlantis, Brno 1999, s. 425.
2
Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka,
Praha-Litomyšl 1998, s. 5.
3
Weyr, F.: c. d., s. 424-425.
4
Duch české ženy za války, Jan Ziegloser, Praha 1928, s. 83.
5
Tamtéž, s. 15.
6
Červenka, J., Zázvorka, F.: Jak se žilo před sto lety, Jiří Červenka – Gelton,
Nové Strašecí 2009, s. 219.
7
Krulichová, M., Jankovič, M.: Zapomenuté hlasy, Kruh, Hradec Králové 1986, s. 36.
8
Žipek, A.: Domov za války 1914, 1. díl, Pokrok, Praha 1929, s. 89.





─ 20 ─
ČESKÝ ODPOR PROTI VÁLCE
Represe a vězení
Rakušané správně předpokládali, že Češi využijí války pro prosazo -
vání vlastních cílů. Rovněž bylo jasné, že půjdou do války bez
nadšení a s ještě posíleným rusofilstvím. Jako formu obrany monarchie
zvolila útok a represi, což v důsledku uspíšilo rozpad celé říše. Vůči
Čechům se Rakušané chovali velice podezřívavě, i to nejabsurdnější
udání mohlo vést k výslechu a domovní prohlídce, v horším případě
i k vězení. Češi byli zatýkáni často za tzv. styk s cizinou, což
zahrnovalo i vlastnictví cizojazyčných, zejména ruských knih. V hledáčku
byly především české spolky, za války jich bylo rozpuštěno dvaatřicet,
roku 1915 byl zrušen Sokol. Zakázaná byla i slovanská trikolora a
jakékoliv vyobrazení těchto barev vedle sebe, proto musel být změněn
design krabiček se sirkami. „Brzy oněměl český hovor v úřadovnách
a špiclové udávali i vzájemné telefonní rozhovory,“ vzpomíná Božena
Trávníčková.
1
Od začátku války do konce roku 1916 bylo vyšetřováno 4598 Čechů
v souvislosti s rušením veřejného klidu, urážkami veličenstva,
veřejným násilím, velezradou a napomáháním dezertérům či jejich
ukrýváním. Nutno dodat, že šedesát procent osob bylo okamžitě propuštěno
a jen zhruba pětina vyšetřovaných byla odsouzena. Od listopadu 1914
do listopadu 1915 bylo odsouzeno k trestu smrti za protirakouskou
činnost třiadvacet osob, a to například za šíření letáků namířených
proti válce a monarchii. Takovéto aktivity měl monitorovat Válečný
dozorčí úřad ve Vídni. Pronásledovalo se i uctívání popravených
vůdců protihabsburských vzpour, za první světové války byly ze
StaroBYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 21 ─
městské radnice demontovány kovové desky se jmény sedmadvaceti
vůdců povstání.
Jedním z prvních uvězněných Čechů z politických důvodů byl
anti militarista Václav Klofáč, pozdější československý ministr
obrany. V květnu 1915 vypukla jedna z největších vln zatýkání, neunikli
ani Karel Kramář a Alois Rašín, Josef Scheiner, starosta České obce
sokolské, redaktor Národních listů
Vincenc Červinka, ředitel
Živnostenské banky Jaroslav Preiss, dcera
Tomáše G. Masaryka Alice či
manželka Edvarda Beneše Hana.
Velké pozornosti se dostávalo
učitelům, ti, kteří byli označeni za
politicky nespolehlivé, byli umisťováni
do internačních táborů. Do podobné
situace se dostal i manžel Heleny
Čapkové, povoláním pedagog:
„Teď byla válka; oblékli je do
příšerně špinavých a záplatovaných
uniforem, byly z nich karikatury
k pláči i k smíchu, obludy. A už
věděli o poznámce u svých jmen z
vojenské kanceláře: za všech okolností
odeslat na frontu, politicky
nespolehlivý (návrat nežádoucí). Ortel.
Ale vojenské úřady je dobře neznaly; nikomu z nich se nechtělo
bojovat za Rakousko. Jednoho zkroutil prudký ischias do paragrafu, druhý
zhubl rázem jako kostlivec, jiný si dal vytrhat zuby, byli hluší a
poloslepí a zas pokrytí boláky z bůhvíjakých injekcí, při prohlídkách samé
srdeční arytmie – mrzáci. Ani do etapní služby se nehodili; ale c. k. říše
si přece jen věděla rady. Zřídila koncentráky hned na počátku války;
Přemysl Šámal svůj
protirakouský odboj přežil, ten
protinacistický už bohužel ne.
Třetí totalitní režim – komunis -
tický – o tomto hrdinovi „cudně“
mlčel...





Marie Michlová
─ 22 ─
je kdy co nového pod sluncem? (...) Ze stěn a stropů pršely
miliony štěnic na nepokojné spáče a měsíc co měsíc se konaly nejpřísnější
zdravotní prohlídky, nehodí-li se alespoň někteří ke službě na frontě.“
2
„Za protirakouské výroky byli občané souzeni,“ napsal Vladimír
Vondráček. „S nacistickou persekucí v letech 1939 až 1945 to ovšem
nelze srovnávat, to bylo jako vánek proti uragánu, jako louže proti
jezeru.“
3
Některé věci ale srovnatelné byly, například simulanti, a také
udavači, kteří udávali své sousedy i nepřátele, se vyrojili odevšad
za obou válek.
Za války v Čechách existovaly tři velké věznice pro muže a jedna
pro ženy. Životní a zejména hygienické podmínky tam byly většinou
hrozné.
„Cela má 7,65 m
2
a 27,92 m
3
obsahu,“ napsal Alois Rašín v létě
1915. „Spím při otevřeném okně. Nábytku málo: malý dubový
stolek, přidělaný ke zdi, stolice dubová, rovněž přidělaná, postel železná,
na ní slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka, nad postelí prkno
na uložení šatů. V koutě kloset na vodu (splachovací), na něm jakýsi
druh bedny, na níž stojí moje vymoženost, umývadlo (jinak nutno se
Alois Rašín na reversu dvacetikorunové bankovky z roku 1926





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 23 ─
mýti na chodbě), pak konev s vodou, plivátko, těleso ústředního
topení. Na stropě elektrická lampa, hořící celou noc. Ve dveřích zasklené
kukátko, stále otevřené. (...) S jídlem je strašná svízel. Vajíčka, která
jsem dosud snídal, nejsou k jídlu, každý den je nějaké plesnivé.“
4
Projevy odporu
Za války se Češi opravdu měli proč bouřit, v první řadě nesouhlasili
s tím, aby muži z jejich řad riskovali životy ve válce, s níž neměli nic
společného. Navíc byl život v Čechách čím dál těžší, dražší a chudší.
Dalším důvodem k odporu byl fakt, že Češi museli mnohdy bojovat
proti Slovanům, zejména Rusům, v nichž mnozí viděli spásu pro
České země už od prvních válečných dní. Někteří Češi proto mobilizaci
ignorovali a odvést je muselo až četnictvo. Zvláště antimilitaristická
byla levicová mládež.
„Málokdo šel skutečně válčit, málokdo se cítil v Rakousku doma,
každý v něm spatřoval nepřítele, v Rusech a Srbech bratry,“
poznamenal publicista Jan Hajšman.
5

Jaroslav Kunz vzpomínal:
„Na vozech v poli se jednoho dne objevily nápisy: ,My na Rusy
nepůjdeme‘, ,Rus s námi‘, ,My jdeme na Rusa, a nevíme proč‘.“
6

„Jak je to hrozné! Polské legiony proti Rusku! Slovan proti
Slovanu, a dokonce dobrovolně, nikoliv z přinucení!“ napsal zděšeně medik
Bedřich Opletal. „Byli jsme všichni spíše pro Rusy, radovali jsme se
z porážek a neúspěchu vlastní armády a přáli nepříteli.“
7
Ti nejodváž -
nější si zejména koncem války rádi zpívali ruskou hymnu.
Na druhé straně ne všichni byli rusofilové, mnozí se i v předvečer
rozpadu Rakouska-Uherska domnívali, že Čechům je nejlépe právě
v této monarchii. „Čeští lidé, odchovaní německými školami, píšou
bílou křídou na vagony nenávistné vtipy na Rusy, Srby a vůbec
slovanské národy,“ poznamenal Augustin Mudrák. „Někteří Češi proti tomu





Marie Michlová
─ 24 ─
reptají, ale veřejně se proti tomu nikdo neodváží vystoupit, protože
Rusi a Srbové jsou naši nepřátelé, jak zní vojenský rozkaz.“
8

„Nu a co se týče pana doktora Záleského, středoškolského profesora
z Haliče, ten je austrofil stoprocentní,“ konstatoval opět Bedřich Opletal.
9
Češi za války rádi zesměšňovali rakouskou hymnu a císařskou
rodinu, říkalo se, že „Marie Terezie prohrála Slezsko, Franc Josef prohraje
všecko“.
Zpravodaj Josef Jan Frič napsal ve svých dopisech:
„Zvítězí-li germánská pýcha, bude to pro nás druhou Bílou horou.
(...) Všecky projevy pro Rakousko jsou vynucené a vylhané.“
10

Protestovali lidé všech společenských vrstev, třeba prostitutka Anna
Bušková v Ústí nad Labem pokřikovala na ulici: „Sláva Srbsku!“ –
a byla zatčena.
Od roku 1917 nepokojů a vzpour stále přibývalo, představitelé
našeho národa usilovali o mír, o všeobecné hlasovací právo pro muže
i ženy, o svobodu tisku a právo shromažďovací, o odluku státu od
církve, o zavedení osmihodinové pracovní doby, minimální mzdy,
starobního a invalidního pojištění, o propuštění politických vězňů, o zrušení
cenzury a zastavení diskriminace menšin, o zlepšení životních
podmínek... Nicméně žádná vstřícná odezva nepřicházela, a tak se lidé
přiklonili k myšlence revoluce.
„Revoluce nám dá vše, co nám chybí,“ tak zněla zpráva nalezená
v létě 1917 u mlynáře v Kolíně.
11
Podobně smýšlel i umírající otec
stavebního inženýra a žurnalisty Miroslava Plesingera: „I v hodině smrti
měl v srdci a na rtech pevnou naději v blízkost zářné hvězdy národa,
který tolik miloval a kterému sloužil poctivě celý život.“
Nejvýznamnější vojenskou vzpourou bylo povstání náhradního
praporu sedmého střeleckého pluku jednadvacátého května 1918 v
Rumburku. Ráno vojáci nastoupili se zbraněmi, což bylo zakázané, a velitel
jim za to nadával „české svině“ a „bolševici“. Na to vojáci odpověděli
sborem: „Hovno!“ Zbili velitele, ukradli munici a s pomocí civilistů





BYLI JSME A BUDEM aneb česká každodennost 1914-1918
─ 25 ─
obsadili město. Potom se vydali směrem na Českou lípu, aby
vyvolali celonárodní povstání, ale byli poraženi rakouskou armádou a deset
vůdců vzpoury bylo popraveno.
Zvláštním projevem odporu vůči zhoršení životní úrovně v Českých
zemích byly hladové bouře. První proběhla v únoru 1915 v Kraslicích,
do ulic tehdy vyšlo asi dvě stě padesát žen a dětí volajících: „Chleba,
chleba!“ Během téhož roku proběhlo jen v Čechách ještě dalších třicet
demonstrací, následující rok to již byl více než dvojnásobek a koncem
války byly už prakticky na denním pořádku. Vyhladovělí venkované
středních Čech drancovali velkostatky. Nejsmutněji však dopadla
prostějovská demonstrace šestadvacátého dubna 1917, do níž se zapojilo
na osm tisíc osob a třiadvacet z nich bylo zastřeleno (včetně deseti žen
a třináctiletého chlapce), dalších osmatřicet lidí bylo těžce zraněno.
Organizovaný odboj
Zatímco za druhé světové války, v níž byl nepřítel jasně vymezený,
se organizovaný odboj vytvořil hned a s jasnými cíli, za první světové
války bylo všechno mnohem složitější a až do samotného konce války
Členové Maffie po obdržení revolučních medailí na Pražském hradě





Marie Michlová
─ 26 ─
se nepodařilo získat všechny Čechy pro myšlenku samostatnosti. My -
šlenku vytvoření nezávislého státu prosazovala skupina „státoprávních
pokrokářů“, která se již před válkou scházela v Pařížské kavárně v
Žitné ulici v Praze.
Hlavní organizací domácího odboje byla Maffie, založená po
Masarykově odjezdu do zahraničí koncem roku 1914. Zásadně odmítla
provádět sabotáže či atentáty, takže působila jen jako zpravodajská síť.
Bylo do ní zapojeno asi dvě stě osob, v čele stáli Masarykův
podporovatel Edvard Beneš (který roku 1915 také emigroval), Karel
Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal. Maffie v Čechách
byla v kontaktu se zahraničním odbojem díky kurýrům, k nimž patřila
i Ema Destinnová. Zprávy byly psané šiframi či neviditelným
inkoustem, který se však čas od času vyvolal (tedy objevil) předčasně. Pro
Maffii pracoval také režisér Jaroslav Kvapil, jenž pomáhal organizovat
Manifest českých spisovatelů (vydaný 17. května 1917). Tato petice
byla adresována poslancům říšské rady, kteří měli ukončit svou
loajalitu vůči Rakousku-Uhersku a začít prosazovat práva Čechů. Manifest
podepsalo přes dvě stě českých intelektuálů.
1
Žipek, A.: Domov za války 1917, 4. díl, Pokrok, Praha 1931, s. 26.
2
Čapková, H.: Moji milí bratři, Československý spisovatel, Praha 1986, s. 289-290.
3
Vondráček, V.: Lékař vzpomíná (1895-1920), Avicenum, Praha 1978, s. 286.
4
Rašín, L.: Paměti Dr. Aloise Rašína, Bonus A, Brno 1994, s. 119, 121.
5
Hajšman, J.: Česká mafie: Vzpomínky na odboj doma, Orbis, Praha 1934, s. 34.
6
Kunz, J.: Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, Šolc a Šimáček, Praha 1930, s. 115.
7
Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka,
Praha-Litomyšl 1998, s. 9, 11.
8
Mudrák, A., Červenka, J.: Bojoval jsem za císaře pána, Jiří Červenka, Brno 2011, s. 15.
9
Opletal, B.: Zápisky z Velké války: Anabáze hanáckého medika 1914-1920, Paseka,
Praha-Litomyšl 1998, s. 18.
10
Kunz, J.: Náš odboj v zrcadle rakouské vojenské justice, Šolc a Šimáček, Praha 1930,
s. 122, 128.
11
Mommsen, H., Kováč, D., Malíř, J.: První světová válka a vztahy mezi Čechy,
Slováky a Němci, Matice moravská, Brno 2000, s. 215.





─ 27 ─
TISK, MÉDIA, KOMUNIKACE
A POŠTA
Kameloti za války vykřikovali: „Co je bílé, to je pravda, co je černé, to
je lež!“
1
A není divu, když český tisk omezovala přísná cenzura
Válečného dohledacího úřadu. Už během prvních dnů války byla rozpuštěna
říšská rada a zemské sněmy, suspendovány zákony o občanských
právech, osobní svobody týkající se domova, slova, projevu, tisku,
cestování, shromažďování a spolčování, bylo zrušeno listovní tajemství...
Rozšířena byla také pravomoc vojenských soudů a vládlo se pomocí
nouzových nařízení.
Do začátku roku 1915 bylo rozpuštěno třicet spolků a zastaveno
padesát periodik, nejčastěji pod záminkou, že daný titul „otiskl zprávu
příčící se zájmům válečného velení“.
2
Zaujímat neutrální postoj vůči
oběma válčícím stranám nebylo českému tisku povoleno, musel být jasně
Redakce známého německého deníku Prager Tagblatt





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist