načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Byla jednou jedna řeka – Diane Setterfield

Byla jednou jedna řeka

Elektronická kniha: Byla jednou jedna řeka
Autor: Diane Setterfield

– Strhující příběh plný emotivních rodinných tajemství. – V zapadlém hostinci na břehu Temže se schyluje k výjimečným událostem. Štamgasti si nad pivem vypravují historky, když tu se rozrazí dveře a v nich stojí cizinec ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 467
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Once upon a river ... přeložila Olga Walló
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-760-1249-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující příběh plný emotivních rodinných tajemství.

V zapadlém hostinci na břehu Temže se schyluje k výjimečným událostem. Štamgasti si nad pivem vypravují historky, když tu se rozrazí dveře a v nich stojí cizinec s tělíčkem mrtvé dívenky v náručí. O několik hodin později se dítko opět vrátí mezi živé. Je to zázrak? Kouzlo? Nebo lze vše racionálně vysvětlit? Dívky se chtějí ujmout tři rodiny. Nemůže však patřit všem – a proto dřív, než se ukáže její pravá totožnost, vyplavou na povrch mnohá další tajemství.

Zařazeno v kategoriích
Diane Setterfield - další tituly autora:
Byla jednou jedna řeka Byla jednou jedna řeka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Byla jednou

jedna řeka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Diane Setterfieldová

Byla jednou jedna řeka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


D

i

a

ne Sette

rf

eldov

á



Vyšehrad

D

i

a

n

e

Sette

rf

eld

o

v

á


Mým sestrám Mandy a Paule.

Bez vás bych to nebyla já.


7

Za hranicemi tohoto světa se rozkládají jiné.

Do některých můžete i vstoupit.

Jako třeba do tohoto.


8

Za mezemi tohoto světa leží jiné světy.

Místa, která lze přejít.

Tohle je jedno z nich.




ČÁST

PRVNÍ



13

Příběh začíná...

Byl jednou jeden hostinec a ten si pokojně hověl

na břehu řeky Temže v Radcotu, jeden den pěší chůze od

pramene. V době, kdy se tenhle příběh odehrává, bývala

na horním toku Temže spousta báječných hostinců a v kaž­

dém jste dostali pití, ale kromě obligátního světlého piva

a cideru nabízel každý z nich nádavkem ještě něco zvlášt­

ního. U Rudého lva v Kelmscottu si potrpěli na muziku:

lodníci hráli na housle a sýraři k tomu tklivě pěli o ztrace­

né lásce. V Ingleshamu měli hostinec U Zeleného draka,

tabákem načpělé místo k rozjímání. Kdo byl hráč, přišel si

na své U Jelena v Eaton Hastings, a kdo se rád pral, nenašel

lepší místo než U Pluhu hned na kraji Buscotu. V hostinci

U Labutě v Radcotu měli jinou specialitu. Tam se chodilo,

protože se tam vyprávělo.

Hostinec U Labutě byl hodně starý, možná ze všech nej­

starší. Skládal se ze tří stavení: to jedno bylo staré, druhé

tuze staré a třetí ještě starší. Jednotlivé budovy spojovala

došková střecha, která je všechny kryla, lišejník, který rostl

na starých kamenech, a břečťan, který se plazil po zdech.

V létě přijížděli výletníci po nové železné dráze, najali si

v hostinci U Labutě pramici nebo lehký člun a pak strávi­

li odpoledne na řece s lahví piva a svačinou. V zimě však

chodili do hostince jenom samí místní a scházeli se uvnitř

v šenku. Byla to prostá místnost v nejstarší části hostince


14

s jednoduchým oknem proraženým v silné zdi. V denním světle vyhlíželo na most a na řeku, proudící jeho třemi vznosnými oblouky. V noci (a tenhle příběh začíná v noci) se most stápěl v černi a jen uši zaznamenaly tichý a neur­ čitý šum velikého množství plynoucí vody, potom jste roz­ poznali pás tekuté temnoty proudící za oknem, která se sune a vlní, temně prodchnutá jakousi jen jí vlastní, z nitra prýštící energií.

Nikdo doopravdy neví, jak se v hostinci U Labutě zrodi­ la tradice vyprávění, ale možná že to mělo co dělat s bitvou o most v Radcotu. V roce 1387, pět set let předtím, než začí­ ná tenhle příběh, se srazily u radcotského mostu dvě velké armády. Těžko už říct, jaké a proč, ale výsledkem bitky byli tři padlí: rytíř, sluha a kluk, a na osm set duší se ztratilo, utopilo se na útěku v močálech. Ano, to je pravda. Osm set duší. To je tedy příběh. Jejich kosti leží tam, kde se teď pro­ stírají lány řeřichy. Okolo Radcotu pěstují řeřichu, sklízejí ji a posílají na lodích do města, ale nejedí ji. Je hořká, stěžují si, hořká, až to hrdlo stáhne; a pak, kdo by chtěl jíst trávu, která žije z duchů? Když se takováhle bitva strhne u vašeho prahu a mrtví vám otráví pitnou vodu, je jenom přirozené, že si o tom budete znovu a znovu vykládat. Silou opaková­ ní se naučíte vyprávět. A pak, když je krize zažehnána a vy obrátíte pozornost jinam, co bude přirozenější než uplatnit nově získanou dovednost na další příběhy? Celých pět set let se tu dosud pětkrát nebo šestkrát za rok při zvláštních příležitostech vypráví příběh bitvy u radcotského mostu.

Hospodskou U Labutě byla Margot Ockwellová. Co lid­ ská paměť sahá, patřil hostinec U Labutě vždycky Ock­ wellovým, patřila jim patrně po celou dobu své existence. Podle zákona se její majitelka jmenovala Margot Blissová, protože byla vdaná, ale zákon se hodí do města; tady v hos­ tinci U Labutě zůstala Ockwellovou. Margot byla šikovná ženská, už hodně přes padesát. Dokázala zdvíhat sudy bez pomoci a měla nohy tak bytelné, že si nemusela nikdy ani na chviličku sednout. Povídalo se o ní, že ve stoje dokonce i spí, ale porodila třináct dětí, je tudíž jasné, že si sem tam lehnout musela. Byla dcerou poslední majitelky a před ní vedly hostinec její babička a prababička a nikomu nikdy nepřipadalo divné, že tu hospodu vedou ženské. Tak to tam zkrátka chodilo.

Manželem Margot byl Joe Bliss. Narodil se v Kemble, dvacet pět mil proti proudu, co by kamenem dohodil od místa, kde Temže vyvěrá ze země tak teničkým pramínkem, že sotva zemi smáčí. Blissové mají hodně široké hrudníky. Rodí se malí a neduživí a většina z nich umře, než stihne dospět. U Blissů bývaly děti, když se vytahovaly do délky, pořád tenčí a bledší; než jim bylo deset, obyčejně vypustily duši. Některé to nedotáhly ani do dvou let věku. Ti, kdo dět­ ství přežili – a mezi ně patřil Joe – bývali v dospělosti menší a útlejší, než lidé obvykle bývají. V zimě jim často chřestilo v hrudi, teklo jim z nosu a slzely jim oči. Bývali laskaví, hle­ děli vlídně a často se hravě usmáli.

Když bylo Joeovi osmnáct, byl sirotek nezpůsobilý k fy­ zické práci. Odešel z Kemble, aby si hledal štěstí jinde, aniž tušil jak a kde. Z Kemble se dá jít mnoha směry a člověk může leckam do světa, ale řeka vede sama; člověk by mu­ sel být pěkně zvrácený, kdyby jejímu tahu nepodlehl. Joe došel do Radcotu, a že měl žízeň, zastavil se tam, aby se napil. Mladík působil křehce, zplihlé černé provázky vlasů kontrastovaly s jeho bledostí, seděl, nikdo si ho nevšímal, ucucával ze svého piva, obdivoval dceru hospodského a vy­ slechl si nějaký ten příběh. Shledal, že to má něco do sebe, takhle si posedět mezi lidmi, kteří rozprávějí nahlas příbě­ hy, jež sám nosí v hlavě od dětství. Když nastala chvilka ti­ cha, otevřel ústa a spustil „To byl jednou jeden...“

Joe Bliss toho dne pochopil, že je to jeho osud. Temže ho přivedla do Radcotu a v Radcotu už zůstal. Stačila troška cviku, aby zjistil, že mu z úst plynou příběhy všeho druhu, ať už to byla pověst, historie, tradice, lidová povídačka nebo pohádka. Dokázal svým pohyblivým obličejem vyjádřit pře­ kvapení, obavy, pochyby, úlevu a další pocity stejně jako kterýkoliv herec. A co teprve to jeho obočí, nádherně černé a stejně výmluvné jako jeho slova. Stáhlo se, když se stalo něco náhlého, škublo sebou, když nějaký detail zasloužil více pozornosti, a vyklenulo se, když postava nebyla, čím se být zdála. Kdo sledoval jeho obočí, věnoval pozornost jeho složitému tanci, všiml si všech možných věcí, které by mu jinak byly unikly. Joe si zvykl popíjet U Labutě a za pár týdnů se naučil, jak očarovat svoje posluchače. Učaroval i Margot – a ona jemu.

Koncem měsíce se Joe vydal na šedesát mil dlouhou cestu, na místo docela vzdálené od řeky, kde se zúčastnil soutěže ve vyprávění příběhů. Přirozeně vyhrál první cenu a utratil celou výhru za prsten. Přišel domů popelavý úna­ vou, týden proležel v posteli. Nakonec si klekl a požádal Margot o ruku.

„No, nevím...,“ povídala její matka. „Umí vzít za práci? Umí si vydělat na živobytí? Postará se o rodinu?“

„Koukni se na kasu,“ namítla Margot. „Všimni si, o co živějc tady máme, co tu Joe začal povídat ty svoje příběhy. Považ, kdybych si ho nevzala, mami. Třeba by k nám už nepřišel. A co pak?“

To byl fakt. Lidi začali chodit do hostince častěji a z větší dálky a seděli tam delší dobu, aby si vyslechli Joeovy histor­ ky. A objednávali pití. Hostinec U Labutě vzkvétal.

„Ale chodí sem tolika silnejch, pěknejch mladejch muž­ skejch a koukaj po tobě – nebyl by ňákej z nich pro tebe lepší?“

„Jenomže já chci Joea,“ stála si na svém Margot. „Mám ráda příběhy.“

Tak bylo po jejím.

To se odehrálo čtyřicet let před tím, než začal tenhle pří­ běh, a Margot s Joem zatím měli velikou rodinu. Za dvacet let přivedli na svět dvanáct robustních dcer. Všechny měly po Margot husté hnědé vlasy a bytelné nohy. Vyrostly z nich ženské krev a mléko, bezstarostně veselé a věčně v dobré náladě. Teď už jsou všechny vdané. Jedna byla trošku bucla­ tější a jedna drobátko tenčí, jedna o kapánek větší a jedna zas menší, jedna malounko tmavší a jedna zase víc blond, ale v každém jiném ohledu byly všechny tak podobné své matce, že je štamgasti nedovedli rozeznat. Vypomáhaly v hospodě, když tam bylo živo, a všichni jim říkali Malé Margotky. Když se Margot a Joeovi narodily všechny ty holky, jejich rodinný život se jaksi zklidnil; oba si mysleli, že Margot už má svá plodná léta za sebou. Ale pak byla zase a už naposledy s outěžkem; narodil se jim Jonathan, jediný syn.

S tím krátkým krčkem a obličejem jak měsíček, s man­ dlovýma očima s přehnaně zešikmeným očním záhybem, s roztomilým nosíkem a oušky, s jazýčkem, který se zdál do té věčně se smějící hubinky příliš veliký, nevypadal Jonathan jako ostatní děti. Jak rostl, bylo stále jasnější, že se od nich liší i v ostatních ohledech. Teď mu bylo patnáct, ale zatímco se jiní chlapci v jeho věku nemohli dočkat, až z nich budou mužští, Jonathan byl spokojený. Byl přesvědčený, že bude navždy žít v hospodě se svou matkou a s otcem, a po ničem jiném netoužil.

Margot byla dosud silná a pohledná ženská a Joe měl pořád tmavá obočí, i když vlasy už mu zbělely. Bylo mu teď šedesát, což je na Blisse docela dost. Lidé přičítali věk, je­ hož se dožil, tomu, že se o něho Margot tolik starala. V po­ sledních letech býval občas tak slabý, že někdy zůstal dva tři dny v posteli, oči zavřené. Nespal – ne, v těch chvílích pobýval na místech mimo spánek. Margot brala jeho ubý­ vání sil s klidem. Udržovala oheň, aby bylo v domě sucho, napájela ho chladným vývarem, česala mu vlasy a uhlazo­ vala mu obočí.

Druzí se znepokojovali, když ho viděli v tak povážlivém stavu, že v něm sotva bublá dech, ale Margot to nevyvádě­ lo z míry. „Žádný strachy, ten se zmátoří,“ řekla by vám. A zmátořil se. Byl to Bliss, v tom to bylo. Prosákla do něho řeka a rozblátila mu plíce.

Nastal slunovrat, nejdelší noc roku. Celé týdny se už krátily dny, napřed postupně, pak kvapem, teď už byla tma v půli odpoledne. Když se prodlužují hodiny měsíčního svitu, má jejich mechanické odbíjení na lidi znepokojující účinek, to je dobře známo. Klímají v poledne, sní za úsvitu a s doširoka rozevřenýma očima zírají do černočerné tmy. Je to čas kouzel. A jak se hranice mezi dnem a nocí ztenčují a vytrácejí, děje se to nejinak i mezi světy. Sny a příběhy se mísí s prožitým, mrtví a živí o sebe zavadí, když přicházejí a odcházejí, minulost a přítomnost se dotýkají a překrýva­ jí. Mohou se stát neočekávané věci. Měl slunovrat své prsty v tom, co se stalo v hostinci U Labutě? To posoudíte sami.

Teď už víte všechno, co potřebujete vědět, a příběh může začít.

Tu noc se sešli u Labutě samí stálí hosté. Větším

dílem kopáči štěrku, pěstitelé řeřichy, lodníci, ale byl tady i Beszant, opravář lodí, a taky Owen Albright, který před půlstoletím odjel po řece k moři a před dvaceti lety se vrátil jako boháč. Teď měl artritidu a jen silné pivo a dobrý pří­ běh mu dokázaly zmírnit bolesti kloubů. Seděli tam, až se z oblohy vytratilo světlo, obraceli do sebe sklenky a dávali si je dolévat, vyklepávali si dýmky a znova si je nacpávali čpavým tabákem – a vykládali si příběhy.

Albright se zase pustil do historie bitvy o most. Za pět století už každá historka zvětrá a vyčichne, vypravěči pak pátrají, čím by ji oživili. Určité části ustálila tradice – armá­ dy, jejich střet, smrt rytíře a jeho sluhy, osm set utonulých – ale klukův konec k nim nepatřil. Nevědělo se o něm nic, jen to, že v Radcotu u mostu byl kluk a že tam umřel. Ta meze­ ra podněcovala fantazii. Pokaždé když U Labutě přišla řeč na neznámého kluka, přivolali ho z mrtvých a přisoudili mu novou smrt. Za ta léta umíral nesčetněkrát, stále bizarně­ ji a zábavněji. Když máte vyprávět příběh, naložíte s ním, jak uznáte za vhodné – i když běda návštěvníkovi Labutě, jenž by se o to pokusil. Co vytěžil sám kluk ze svého pravi­ delného zmrtvýchvstání, to se už nedozvíme, jenže vstává­ ní z mrtvých nebylo u Labutě zas tak vzácné. Což je údaj hodný zapamatování.

Ten večer Owen Albright vykouzlil kluka v hávu mladého komedianta, který chodil bavit vojáky, když čekali na roz­ kazy. Žongloval s noži, podkluzoval v bahně a okolo něho pršely nože a zabodávaly se do vlhké země, ale ten poslední ho zasáhl přímo do oka a zabil ho – těsně předtím, než bitva vůbec začala. Tato novinka vzbudila pochvalnou odezvu, rychle ztišenou, aby mohl příběh pokračovat; od toho místa už běžel dál jako pokaždé.

Potom nastalo ticho. Nehodilo se hned vyrukovat s no­ vou historkou, než všichni náležitě strávili tuhle.

Jonathan pozorně naslouchal.

„Já vám chci vyprávět příběh,“ ozval se pak.

Usmíval se – Jonathan se usmíval v jednom kuse –, ale působilo to tklivě. Nebyl hloupý, ale škola ho mátla a druhé děti se mu smály, že se divně chová a divně vypadá, a tak to po pár měsících vzdal. Nenaučil se číst ani psát. Zimní štamgasti byli na Ockwellovic kluka i se všemi jeho úlety už zvyklí.

„Tak do toho,“ pobídl ho Albright. „Vykládej!“

Jonathan se rozmýšlel. Otevřel ústa a plný napětí čekal, co z nich vypadne. A ono nic. Tvář se mu nakrabila smí­ chem a ramena otřásala bujarým veselím.

„Nemůžu!“ vykřikl, když zas chytil dech. „Já to neumím!“

„Tak snad někdy příště. Trošku si to nacvičíš a my si tě potom poslechneme, až ti to půjde.“

„Vyprávěj ty, tati,“ řekl Jonathan. „Tak spusť!“

Joe byl zase po jednom ze svých záchvatů poprvé v zim­ ním šenku. Byl pobledlý a celý večer mlčel. Nikdo nečekal, že by v tomhle stavu něco vykládal, ale na synovu výzvu se mírně usmál a pohlédl do horního rohu místnosti, na strop za ta léta zčernalý kouřem ze dřeva a z tabáku. Odtamtud, jak Jonathan soudil, pocházely otcovy příběhy. Když se Joe vrátil pohledem do místnosti, byl připraven, jenjen otevřít ústa.

„Byl jednou jeden...“

Dveře se otevřely.

Na nového návštěvníka bylo už pozdě. Ať to byl, kdo byl, otálel s příchodem. Studený závan rozkomíhal svíce a  vnesl do zakouřené místnosti vůni zimní řeky. Pijáci vzhlédli.

Viděli to všichni, ale dlouho nikdo nezareagoval. Snažili se pochopit, co vidí.

Muž ve dveřích – jestli to byl muž – byl vysoký a silný, ale hlavu měl nestvůrnou a oni od ní odvraceli oči. Byla to obluda z lidových povídaček? Spali snad a tohle se jim zdálo? Nos měl ten tvor křivý a zploštělý, zel pod ním otvor plný zčernalé krve. Už to bylo strašidelné až dost, jak o tom svědčily jejich pohledy, ale to příšerné stvoření navíc neslo v náručí velikou loutku s voskovým obličejem a údy a s při­ malovanými lesklými vlasy.

K činu je přiměl až sám muž. Napřed zařval, z těch zne­ tvořených úst se vydral mohutný řev, pak se muž zapotá­ cel a zavrávoral. Dva čeledíni vyskočili ze židlí zrovna včas, že ho chytili za paže a zarazili v pádu, aby si nerozbil hla­ vu o dlažbu. Vtom se zvedl s rozevřenou náručí od krbu Jonathan Ockwell a do té náruče mu vlétla pořádně těžká loutka, kterou jeho klouby a svaly sotva zvládly.

Lidé se vzpamatovali a uložili bezvědomého na stůl. Při­ táhli ještě druhý stůl, aby se tam vešel i s nohama. Pak tam ležel natažený, všichni kolem něho stáli a zdvíhali nad něho lampy a svíce. Zornice měl nehybné.

„Je po něm?“ ptal se Albright.

Odpovědí mu bylo nezřetelné mumlání a zamračené tvá­ ře.

„Profackujte ho,“ radil jeden. „Schválně, jestli ho to pro­ budí.“

„Nalejem do něj frťana,“ navrhoval druhý.

Margot si prorazila cestu ke stolům a zkoumavě si ho prohlížela. „Nefackujte ho, když má takhle rozbitou hubu. A taky do něj nic nelijte. Počkejte moment.“

Obrátila se ke svému místu u kamen. Ležel tam polš­ tář; sebrala ho a nesla ke světlu. Pod svící našla bílý puntík na bavlně. Zavrtala do něj nehtem a vytáhla pírko. Muži na ni hleděli a údivem třeštili oči.

„Toho teda těžko vzbudíte, když ho budete lechtat,“ prohlásil jeden kopáč štěrku. „Ani kdyby byl živej, natož v tomdle stavu.“

„Já ho nechci lechtat,“ opáčila Margot.

Položila mu pírko na rty. Všichni zírali. Chvilku se nedělo nic, pak se jemné chmýří zachvělo.

„Dýchá!“

Úlevu brzy vystřídala další zmatená vlna.

„Ale kdo to jako je?“ zeptal se lodník. „Zná ho tu někdo?“

Následoval obecný tartas, s nímž vážili ten dotaz. Je­ den připomněl, že zná na řece každého od Castle Eaton až k Duxfordu, což je dobrých deset mil, a tohohle chlápka dozajista nezná. Druhý měl sestru v Lechlade a byl si úplně jistý, že tam ho tedy neviděl. Třetí měl dojem, že ho možná někde viděl, ale čím dál na něho kouká, tím míň za to dá ruku do ohně. Čtvrtý nadhodil, co kdyby to byl říční cikán, protože v téhle roční době připlouvají po vodě jejich lodě, každý na ně podezíravě kouká a každý hledí na noc zamy­ kat a brát dovnitř všechno, co není přibité. Ale tenhle má na sobě dobrou vlněnou kazajku a drahé kožené boty. Ne, to není žádný odraný cikán. Pátý na něj civěl vítězně, no, nemá tu samou vejšku a není stavěnej zrovna tak jako Lid­ diard z Whiteyova statku a nemá taky vlasy tý samý barvy? Šestý přišel s tím, že Liddiard sedí tady na druhým konci stolu, a když se tam pátý zadíval, nedokázal to popřít. Když všichni řekli, co měli na srdci, se nakonec první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý a všichni ostatní shodli, že toho člověka neznají – aspoň se jim to nezdá –, jenže když je takhle zří­ zený, kdo to zas má vědět docela jistě?

Do ticha, které následovalo po tomto závěru, promluvil sedmý: „Co ho to asi potkalo?“

Šaty měl mokré a linula se z nich zelenohnědá vůně řeky. Něco se mu přihodilo na vodě, to bylo zjevné. Dali se do řeči o nebezpečí na řece, voda umí vyzrát i na toho nejfikaněj­ šího vodáka.

„Má tady loď? Mám jít a kouknout se, jestli bych ji našel?“ nabídl se Beszant, opravář lodí.

Margot jistými jemnými pohyby chlapíkovi umyla krev z obličeje. Zašklebila se, když objevila zející ránu, která mu rozťala horní ret a rozdělila kůži na dva visící cáry, jež odha­ lovaly rozbité zuby a zakrvácené dásně.

„Nechte loď plavat. Teď jde o toho chlapa. S tím já si sama neporadím. Kdo skočí pro Ritu?“ Rozhlédla se a všim­ la si podruha, příliš chudého na to, aby moc pil. „Neathe, vy máte rychlé nohy. Nezaběhnul byste do Rush Cottage, přivedl sestru a nepřerazil se přitom? Pro dnešek už máme jednoho maléru až dost.“

Chasník vyrazil.

Jonathan se mezitím držel stranou. Promočená loutka byla těžká a neskladná, posadil se tedy a vzal si ji na klín. Myslel na  lepenkového draka, kterého s  sebou nosily maškary o posledních vánočních hrách. Byl lehký a tuhý, a když po něm člověk přejel nehtem, vydával lehounké tat­ ­tat­tat. Loutka taková nebyla. Myslel na panenky vycpané rýží, které znal. Ty byly těžké a měkké. Nikdy neviděl žád­ nou takhle velikou. Přičichl jí k hlavě. Neucítil pach rýže – jenom řeky. Vlasy měla pravé; nemohl přijít na to, jak jsou přidělané k hlavě. Ucho bylo tak opravdové, že bylo asi odlito podle skutečného ucha. Obdivoval dokonalé prove­ dení řas. Když se konečkem prstu dotkl měkkých, vlhkých šimravých brv, pohnulo se trošinku víčko. Dotkl se ho, jak nejjemněji uměl, a pod ním něco bylo. Bylo to kluzké a ku­ lovité, měkké i pevné zároveň.

Zmocnilo se ho cosi temného a neuchopitelného. Za zády rodičů i hostí zkusil postavičkou zatřást. Jedna paže sklouzla a zahoupala se v ramenním kloubu tak, jak by se paže loutky houpat neměla, a on pocítil, jak v něm stoupá vodní hladina, mocný a rychlý proud.

„Je to malá holka.“

Překřikovali se kolem raněného, nikdo ho neslyšel.

Znovu, hlasitěji: „Je to malá holka!“

Ohlédli se.

„Nechce se probrat.“

Otočili se. Nakupili se kolem Jonathana. Na  tělíčku utkvě lo dvanáct párů upřených očí.

Pleť se jí třpytila jak voda. Záhyby bavlněných šatů lnu­ ly k hladkým liniím údů a hlava se skláněla na krku v úhlu, na nějž by žádný loutkář nepřipadl. Byla to holčička a oni si toho nevšimli, nikdo z nich, ačkoliv to bylo zřejmé. Kte­ rý tvůrce by se tak namáhal, vyrobil panenku tak dokona­ lou jen proto, aby ji navlékl do bavlněných hábů, které by mohla nosit kdekterá chudá děvečka? Kdo by namaloval tak strašidelně neživou tvář? Který tvůrce jiný než náš milý Stvořitel by měl na to, aby vytvaroval křivku lícních kostí, vyprojektoval ta lýtka, tu útlou nožku s pěti prstíky tak individuálně odlišenými, tak vhodně a do takových podrob­ ností rozvrženými? Ovšemže to byla holčička! Jak si jen mohli myslet něco jiného?

V místnosti obvykle tak kypící slovy se teď rozhostilo ticho. Ti, kteří byli otci, mysleli na své vlastní děti a dušo­ vali se, že jim až do konce svých dnů neřeknou jediné křivé slovo. Ti, co byli staří a nikdy žádné vlastní dítě nepozna­ li, trpěli velkou bolestí prázdnoty a ti, kdo byli bezdětní a dosud mladí, ty zasáhla touha sevřít v náručí své vlastní potomky.

Konečně někdo prolomil ticho.

„Bože dobrý!“

„Mrtvá, chudák škvrně!“

„Utopila se!“

„Dej jí peříčko na rty, mami!“

„Ach, Jonathane. Na to už je pozdě.“

„Ale u toho chlápka to zabralo!“

„Ne, synku, ten ještě dýchal. Peříčko jenom ukázalo, že v něm přece jen život dřímá.“

„Možná že v ní je taky!“

„Je jasný, že je po ní, po chudince malý. Nedejchá a pak, stačí se podívat, jakou má barvu. Kdo tu děvenku odnese do komory? Odneste ji, Higgsi.“

„Ale tam je zima,“ protestoval Jonathan.

Matka mu poklepala po rameni. „Jí to nebude vadit. Ona už tady doopravdy není a tam, kam odešla, není nikdy zima.“

„Dovol, já ji vezmu.“

„Ty vezmeš lucernu a odemkneš panu Higgsovi dveře. Je na tebe moc těžká, miláčku.“

Jonathan uvolnil stisk, kopáč se chopil tělíčka a zdvihl je, jako by nevážilo víc než husa. Jonathan mu posvítil na ces­ tu ven a za roh do malého kamenného přístavku. Bytelná dřevěná vrátka vedla do úzké spižírny bez oken. Na pod­ laze jen udusaná zem, na zdech ani omítka, natož tapety nebo výmalba. V létě to bylo příhodné místo pro oškubanou kachnu nebo pro pstruha, na kterého ještě nepřišla chuť ani řada; za takovéhle zimní noci to ovšem bylo horší. Z jed­ né stěny vystupovala kamenná deska; na ni ji teď Higgs položil. Jonathan si pamatoval, jak je lepenka křehká, a tak dívence raději přidržel lebku – „aby jí to nebolelo“ –, když se měla dotknout kamene.

Higgsova lucerna vrhla na dívčí tvářičku kruh světla.

„Máma říkala, že je mrtvá,“ hlesl Jonathan.

„To taky je, mladej.“

„Máma říká, že už je jinde.“

„To je.“

„Vypadá, jako by byla tady a koukala na mě.“

„Všechno myšlení ji vopustilo. Vodešla z ní duše.“

„Co když jenom spí?“

„Kdepak, mladej. To už by se vzbudila.“

Lucerna vrhala na nehybnou tvářičku mihotavé stíny, teplé světlo jako by chtělo maskovat mrtvolnou bledost ple­ ti, ale jakýkoliv vnitřní záblesk života nenahradilo.

„Byla jednou jedna a ta spala stovky let. A vzbudila se polibkem.“

Higgs na něj ostře pohlédl. „To bylo asi jen v pohádce.“

Kruh světla sklouzl z dívčí tváře a osvítil Higgsovy nohy, které se odsud opět vzdalovaly; u  dvířek si však Higgs všiml, že za ním Jonathan nejde. Otočil se a zdvihl lucernu právě včas, aby spatřil, jak se Jonathan v temnotě sklání a tiskne na dětské čílko polibek. Pak dívenku upřeně po­ zoroval. A pak mu ramena smutně klesla.

Zamkli za sebou dvířka a šli pryč.

26

Mrtvé tělo bez příběhu

Dvě míle od Radcotu sídlil doktor, ale nikoho ne­

napadlo pro něho poslat. Byl starý a drahý a většina jeho

pacien tů umřela, což nebylo právě povzbuzující. Místo toho

udělali rozumnou věc: poslali pro Ritu.

Uběhlo půl hodiny, co položili muže na dva stoly, když

se zvenku ozvaly kroky, otevřely se dveře a vešla žena. Kro­

mě Margot a jejích dcer, které patřily k hostinci U Labutě

jako prkna na podlaze a kameny ve zdech, zde byly ženy

k spatření jen zřídka, a tak se na ni upřely zraky všech. Rita

Sundayová byla prostřední výšky, vlasy neměla ani plavé,

ani tmavé. Ve všech ostatních ohledech na ní nic obvyklé­

ho nebylo. Hodnotící pohledy mužů soudily, že se jí toho

spousta nedostává: lícní kosti měla moc vystouplé a hrana­

té, nos trošinku moc veliký, brada jí až drobet moc trčela

kupředu. Nejhezčí na ní byly oči, docela pěkně tvarované,

i když byly šedivé a hleděly zpod souměrného obočí až

příliš pokojně. Na mladou byla moc stará a jiné ženy jejího

věku by už muži dávno vyřadili ze seznamu takto hodno­

cených, ale Rita měla ve své prostotě a po třech desetiletích

panenství pořád něco do sebe. Vděčila za to své rodinné

historii? Místní felčarka a porodní bába se narodila v kláš­

teře a žila tam až do své dospělosti, veškerých svých léčitel­

ských dovedností nabyla v tamní nemocnici.

Vkročila do šenku U Labutě. Jako by netušila, že se na ni upírají všechny oči, rozepjala si střízlivý vlněný kabát a vy­ vlékla se z rukávů. Pod ním měla prosté tmavé šaty.

Šla rovnou k  zakrvácenému muži, který dosud ležel v bezvědomí na dvou stolech.

„Dala jsem vám ohřát vodu, Rito,“ ozvala se Margot. „A připravila hadry, všechno čisté. Co budete chtít ještě?“

„Lepší světlo, jestli to nějak půjde.“

„Jonathan přinese seshora všechny zbylé lucerny a svíč­ ky.“

„A počítám, že taky...“ Rita si umyla ruce a nenápadně zkontrolovala, kolik mají muži na bradách šrámů, „... břitvu a někoho, kdo má jemnou a pevnou ruku na holení.“

„Joe to svede, no ne, Joe?“

Joe přikývl.

„A kořalku. Nejsilnější, co máte.“

Margot odemkla zvláštní skříňku a vytáhla zelenou láhev bez etikety. Postavila ji Ritě vedle tašky a všichni pijáci na ni hleděli. Bez etikety, to je asi vypálená načerno, z čehož ply­ ne, že bude dost silná, aby porazila koně.

Dva lodníci, kteří drželi svítilny nad mužovou hlavou, sle­ dovali, jak felčarka zkoumá prohlubeň jeho úst. Potřísnila si dva prsty krví, když odtud vyňala vyražený zub. Za vteřin­ ku vytáhla dva další. Pátrající prsty projely po okraji dosud mokrých vlasů. Centimetr po centimetru mu prohmatávala lebku.

„Má zranění jen na obličeji. Mohlo to být horší. Tak, na­ před ho zbavíme těch mokrých hadrů.“

Místností projel nepokoj. Neprovdaná žena by neměla svlékat muže ze šatů, narušila by tím přirozený běh světa.

„Margot,“ navrhla Rita mírně, „dohlédnete na ty chlapy?“

Obrátila se zády a zabývala se svou taškou, odkud si vyta­ hovala nástroje, Margot zatím muže nabádala, aby s ním při svlékání nakládali jemně: „Nevíme, jestli není poraně­ nej taky jinde. Ať mu ještě víc neublížíte,“ a mateřskými prsty rozepínala knoflíky a rozvazovala šňůrky všude, kde to příliš napitým nebo zkrátka nešikovným mužským dva­ krát nešlo. Šaty se kupily na podlaze: námořnická kazajka s mnoha kapsami, jakou nosí lodníci, ale z lepší látky; nově podražené boty ze silné kůže; pořádný pásek, i když každý chlap od řeky by se spokojil s provazem; tlusté vlněné pod­ vlékačky a pletený nátělník pod plstěnou košilí.

„Kdo je to? Známe ho?“ zeptala se Rita a dívala se jinam.

„Nemáme šajna, možná jsme ho už někde zmerčili. Ale těžko říct, když je takhle zřízenej.“

„Stáhli jste mu kazajku?“

„Ba.“

„Třeba by se mu Jonathan podíval do kapes.“

Když se zase otočila ke stolu, byl pacient nahý a měl na sobě bílou utěrku, která chránila jeho stud a Ritinu pověst.

Cítila, jak po ní těkají očima a odvracejí je.

„Joe, kdybyste mu co nejopatrněji oholil horní ret. Moc dobře vám to nepůjde, ale pokuste se. A  pozor kolem nosu – má ho zlomený.“

Začala vyšetřovat. Položila mu ruce napřed na nohy, pohnula mu kotníky, dotkla se holení, lýtek... Bílé ruce sví­ tily na jeho tmavší kůži.

„Hejbal se na čerstvým povětří,“ poznamenal jeden ko­ páč.

Prohmatala kosti, svaly, šlachy a odvracela přitom oči od jeho nahoty, jako by její prsty viděly lépe než oči. Pra­ covala svižně, rychle poznala, že aspoň tady je všechno v pořádku.

Když její prsty dospěly na mužovo pravé stehno a k okra­ ji utěrky, zastavily se.

„Posviťte sem, prosím.“

Pacient měl ošklivě odřený celý bok. Rita nakapala zele­ nou kořalku na hadřík a přitiskla ho na ránu. Chlapi kolem stolu sevřeli rty v mimoděčném soucitu, ale muž se ani ne­ pohnul.

Jedna ruka mu spočívala podél stehna. Byla tak oteklá, až se zdála dvakrát větší, než měla být, zakrvácená a podivně zbarvená. Rita i na ni nakapala kořalku, ale bez jakékoliv odezvy, ačkoliv to zkoušela několikrát. Inkoustové skvrny, ne modřiny ani zaschlá krev. Zaujalo ji to, zdvihla mu ruku a prohlížela si je zblízka.

„Bude to fotograf,“ prohlásila.

„To mě podrž! Odkud to víte?“

„Ty prsty. Vidíte ty stopy? Skvrny od dusičnanu stříbra. Ten se používá k vyvolávání fotografií.“

Využila údivu, který vzbudila svou zprávou, aby propá­ trala okolí utěrky. Jemně mu stiskla břicho, nenašla žád­ né známky vnitřního poranění; postupovala dál a světlo ji následovalo, dokud bílá utěrka nezapadla do temnot a chla­ pi se mohli ujistit, že Rita se bezpečně vrátila zpět do říše řádných mravů.

Ani když muž pozbyl poloviny hustých vousů, nepůsobil méně strašidelně. Nešťastný nos jen o to více vyčníval, rána, která rozsekla ret a táhla se k bradě, vypadala desetkrát hrozivěji, když byla obnažená. Oči měl tak oteklé, že by je nemohl otevřít. Na čele se mu šklebila potrhaná a zakrvá­ cená kůže; Rita z ní vytáhla úlomky jakéhosi tvrdého dřeva, vyčistila ji a pak se zaměřila na jeho horní ret.

Margot jí podala jehlu a niť, obojí sterilizované v kořal­ ce. Rita zabodla hrot jehly do kůže; světlo svíčky se zatře­ petalo.

„Kdo to potřebuje, ať se posadí,“ zavelela. „Jeden pa ­ cient je ažaž.“

Nikdo však nebyl ochoten připustit, že by se posadit měl.

Provedla tři úhledné stehy, protáhla niť a chlapi buď od­ vraceli pohled, nebo fascinovaně zírali na tu podívanou, jak je lidská tvář štupována jako prodřený límec.

Když bylo hotovo, slyšitelně vydechli úlevou.

Rita si prohlížela svou ruční práci.

„Teď už vypadá drobet líp,“ připustil jeden z lodníků. „Leda by to bylo tím, že už jsme si na něj zvykli.“

„Hmm,“ napolo souhlasila Rita.

Sáhla muži do tváře, uchopila mu nos palcem a ukazová­ kem a silně zakroutila. Ozval se zřetelný zvuk, jak se chru­ pavka i kost pohnuly – takové mlaskavé křupnutí – a světlo svíce se náhle roztřáslo.

„Chyť ho, rychle!“ vykřikla Rita a čeledín dnes už podruhé třímal váhu kamaráda, který se mu zhroutil do náručí, když se kopáčovi podlomila kolena. Svíce všech tří přitom spad­ ly na podlahu, pádem uhasly a jaly se mohutně čmoudit.

„Teda,“ řekla Margot, když svíce znovu vzplály, „to je mi noc. Asi bychom měli toho chudáka uložit do nocležny pro poutníky.“ V době, kdy byl most v Radcotu široko daleko jediným přechodem přes řeku, přerušovalo tu mnoho ces­ tujících svoji pouť a v hospodě byla na konci chodby míst­ nost, které se dosud říkalo nocležna poutníků, ačkoliv už byla v této době málo užívána. Rita dohlížela na přenesení pacienta, pak ho uložila na postel a přikryla pokrývkou.

„Než půjdu, ráda bych se podívala na to dítě,“ řekla.

„Asi se nad tím chuďátkem budete chtít pomodlit. Samo­ zřejmě.“ Podle mínění místních nebyla Rita jen dobrá ran­ hojička, ale – vzhledem k času strávenému v klášteře – mohla v případě nezbytnosti zastoupit i kněze. „Tady je klíč. Vemte si svítilnu.“

Rita, teď už zase v klobouku a plášti s šálou staženou do obličeje, vykročila ze dveří.

Rita Sundayová se mrtvých nebála. Byla na ně zvyklá od dětství – dokonce se z mrtvého těla narodila. Stalo se

31

to takhle: před třiceti třemi roky se zoufalá žena v pokro­

čilém těhotenství vrhla do řeky. Nějaký lodník ji zahlédl

a vytáhl ji, ze tří čtvrtin utopenou. Odvezl ji k jeptiškám

do Godstow, které tam v klášterním špitále pečovaly o chu­

dé a potřebné. Žila dost dlouho, aby začala rodit. Ztratila

spoustu sil, když se málem utopila, a neměla sílu dítě při­

vést na svět. Zemřela, když jí břicho zvlnila silná kontrakce.

Sestra Grace si vykasala rukávy, vzala skalpel, vedla mělký

rudý zakřivený řez břichem mrtvé ženy a vytáhla z něj živé

dítě. Nikdo neznal jméno jeho matky a dítěti by je stejně

byli nedali: zemřelá třikrát zhřešila, cizoložstvím, sebevraž­

dou a pokusem zabít své dítě; bylo by bezbožné povzbuzo­

vat dítě, aby na ni vzpomínalo. Pojmenovali holčičku Mar­

gareta, po svaté Margaretě, a říkali jí zkráceně Rita. Co se

příjmení týče, když nebyl po ruce žádný zploditel z masa

a krve, nazvali ji, stejně jako všechny bezejmenné sirotky

v klášteře, podle dne zasvěceného Otci nebeskému Sun­

day, Neděle.

Malá Rita se dobře učila, projevovala zájem o špitál, a tak

jí dovolili, aby tam pomáhala. Našly se práce, které zvlád­

lo i dítě: v osmi stlala postele a máchala zakrvácená pro­

stěradla i utěráky; ve dvanácti nosila kbelíky horké vody

a pomáhala strojit mrtvé. Když bylo Ritě patnáct, čistila

rány, napravovala zlomeniny a zašívala kůži; když jí bylo

sedmnáct, zbývalo málo z ošetřovatelské profese, co by

neuměla. Také už sama vedla porod. Klidně mohla zůstat

v klášteře, stát se jeptiškou a obětovat svůj život Bohu a ne­

mocným, kdyby se nestalo tohle: Jednou sbírala bylinky

na říčním břehu a přitom ji napadlo, že není jiný život kro­

mě tohoto. Byla to ohavná myšlenka, vzhledem k tomu, co

ji učili, ale místo aby se cítila provinile, zaplavila ji úleva.

Jestli není nebe, není ani peklo, a jestli není peklo, pak její

nepoznaná matka nezakouší věčná muka pekelná, je pro­

stě pryč, odešla, není tu, unikla všemu trápení. Pověděla jeptiškám, že změnila názor, a než se probraly z ustrnutí, sbalila si noční košili a spodní prádlo a odešla, nevzala si ani zubní kartáček.

„A co tvá povinnost!“ volala za ní sestra Grace. „K Bohu a k nemocným!“

„Nemocní jsou všude,“ zakřičela v odpověď Rita a ses­ tra Grace hlesla: „A Bůh taky,“ ale potichu a Rita to neza­ slechla.

Mladá zdravotnice pracovala nejprve v oxfordské ne­ mocnici; pak, když si povšimli jejího nadání, jako vrchní sestra a asistentka osvíceného lékaře v Londýně. „Bude to veliká ztráta pro mě i pro profesi, když se vdáte,“ opakoval jí nejednou, když bylo jasné, že zase padla do oka nějaké­ mu pacientovi.

„Vdavky nejsou pro mě,“ odpovídala vždycky.

„Proč ne, proboha?“ naléhal, když už slyšel stejnou od­ pověď tucetkrát.

„Jsem na světě prospěšnější jako zdravotnice než jako manželka a matka.“

To bylo jen půl odpovědi a druhá půle vyšla najevo už za několik dní.

Přijali mladou maminku, stejně starou jako Rita. Čekala už třetí dítě. Všechno dosud probíhalo hladce a nebyl žádný zvláštní důvod, proč se obávat nejhoršího. Dítě nebylo v ob­ rácené poloze, stahy netrvaly příliš dlouho, nebylo nutné použít kleští a placenta vyšla čistě. Jenom nemohli zastavit krvácení. Žena krvácela a krvácela a krvácela, dokud ne­ zemřela.

Doktor mluvil s manželem a Rita zatím obratně a zkuše­ ně sbírala zakrvácená prostěradla. Už dávno přestala počí­ tat mrtvé matky.

Když vešel doktor, měla všechno přichystané k odchodu. Tiše odešli z domu. Po několika krocích řekla: „Já takhle nechci zemřít.“

„Nemám vám to za zlé,“ odtušil on.

Doktor měl přítele, jistého pána, který často přicházel v čas večeře a odcházel až druhý den ráno. Rita o tom nikdy nemluvila, doktor si však uvědomoval, že Rita o jeho lás­ ce k tomu muži ví. Zdálo se, že ji to nepohoršuje, a byla naprosto diskrétní. Několik měsíců o tom přemýšlel a pak jí učinil překvapující návrh.

„Co kdybyste si vzala mne?“ zeptal se jí jednoho dne mezi dvěma pacienty. „Nebylo by to... chápete. Ale mně by se to hodilo a pro vás by z toho plynuly určité výhody. Fi­ nanční zabezpečení. Vlastní pokoje v tomhle domě. Pacien­ tům se to bude zamlouvat.“

Rozmyslela si to a souhlasila. Zasnoubili se, ale než se mohli vzít, dostal lékař zápal plic a předčasně zemřel. V po­ sledních dnech svého života k sobě povolal právníka a změ­ nil poslední vůli. Odkázal svůj dům s veškerým vybavením tomu pánovi a Ritě zanechal částku dosti značnou, aby mohla žít sice skromně, ale nezávisle. K tomu doporučující dopis, v němž ji kromobyčejně chválil. Zdědila také jeho knihovnu. Prodala všechno až na lékařské a vědecké spisy, zbytek sbalila a vydala se proti proudu řeky. Když člun při­ plul do Godstow, podívala se Rita na klášter, který právě míjeli, a pocítila překvapivou bolest, jež jí připomněla, že ztratila Boha.

„Tady?“ zeptal se člunař, který si špatně vyložil výraz její tváře.

„Jeďte dál,“ odtušila.

A tak pluli další den a další noc, až dopluli do Radcotu. Líbilo se jí, jak to tam vypadá.

„Tady,“ řekla člunaři. „To bude ono.“

Koupila si domek, srovnala knížky do polic a dala na vě­ domí lepším domácnostem v okolí, že má doporučující dopis od vynikajícího londýnského lékaře. Jakmile ošetřila několik pacientů a odrodila půl tuctu dětí, měla vyhráno. Místní bohatší rodiny nechtěly nikoho jiného, kdo by jim pomáhal na svět, ze světa i při všech možných chorobách mezitím. Byla to dobře placená práce a poskytovala ob­ stojný příjem, kterým doplňovala své dědictví. Mezi těmito pacienty se vyskytli mnozí, kteří si mohli dovolit být hypo­ chondry; tolerovala jim jejich zahleděnost do sebe, neboť jí to po finanční stránce umožňovalo, aby si za svou práci počítala velice málo – anebo vůbec nic – těm, kteří by si ji jinak nemohli dovolit. Když nepracovala, žila šetrně, me­ todicky pročítala knihy z doktorovy knihovny (nemyslela na něho a ani se o něm nezmiňovala jako o svém ženichovi) a věnovala se medicíně.

Rita už žila v Radcotu bezmála deset let. Smrti se neleka­ la. Během těch deseti let pečovala o mnohé umírající, byla svědkem jejich skonu a strojila je k pohřbu. Smrt na ne­ moc, při porodu, nešťastnou náhodou. Smrt ze zlé vůle, jed­ nou nebo dvakrát. Smrt jako vítaný návštěvník ve vysokém věku. Nemocnice v Godstow ležela u řeky, takže přirozeně přicházela do styku i s těly utonulých.

Myslela na takovou smrt, když rázně kráčela nočním chladem do přístěnku. Utopit se je snadné. Každý rok si řeka vezme několik životů. Stačí k tomu jedna sklenka přes míru, jeden spěšný krok, vteřina nepozornosti, nic víc. Její­ mu prvnímu utopenci bylo dvanáct, byl jen o rok mladší než ona tehdy, uklouzl, když zpíval a šaškoval na zdyma­ dle. Potom v létě jeden flamendr šlápl vedle, když vystupo­ val z lodi, a v pádu se udeřil do spánku; jeho kamarádi byli příliš opilí, než aby mu účinně pomohli. Student se předvá­ děl a jednoho zlatavého podzimního dne skočil z vrcholu radcotského mostu; zaskočila ho hloubka a proud. Řeka je řeka, v každé roční době. Pak tu jsou mladé ženy jako její vlastní matka, ubohé duše neschopné čelit budoucí hanbě a chudobě, nechané napospas milencem i rodinou, které se vrhnou do řeky, aby se vším skoncovaly. A potom děti, nechtěné uzlíčky masa, počátečky života, utopené dřív, než mohly začít žít. Viděla to všechno.

Rita otočila klíčem v zámku u dveří do dlouhé místnos­ ti. Vzduch v přístěnku se zdál ještě chladnější než venku. Stoupal jí z nozder k čelu a rozvíjel se v pohyblivou mapu plnou průchodů a proláklin. Chlad s sebou nesl vůni země, kamení, a hlavně a především řeky. Její mysl byla rázem ve střehu.

Mdlé světlo svítilny nedosáhlo do rohů kamenné komo­ ry, ale mrtvé tělíčko osvětlené bylo, pableskovalo namod­ ralým třpytem. To jeho naprostá bledost mohla za tenhle zvláštní efekt, ovšem kdo byl nadán představivostí, mohl si pomyslet, že se záře line ze samotných údů.

Rita přistoupila blíž a uvědomila si, jak se v ní pohnula neobvyklá ostražitost. Usoudila, že holčička bude tak čtyř­ letá. Kůži měla bílou. Byla oblečena nejjednodušším mož­ ným způsobem, paže a kotníky měla nahé, v záhybech se kolem ní rozkládala dosud vlhká látka.

Automaticky postupovala tak, jak se to naučila v klášte­ ře. Zkontrolovala dech. Vzala dítě dvěma prsty za zápěstí, aby nahmatala pulz. Odhrnula víčko jednoho oka, aby pro­ hlédla zorničky. Přitom v duchu naslouchala ozvěně mod­ litby, která poklidně provázela vyšetření: Otče náš, jenž jsi na nebesích... Slyšela to, ale její rty se přitom nepohnuly.

Nedýchá. Pulz nehmatný. Zorničky rozšířené. Přesto jí cosi nabádalo k neobvyklé opatrnosti. Stála nad mrtvým tělíčkem a uvažovala, co v ní vlastně budí ten nepokoj.

Snad za to může jen ten chladný vzduch.

Mrtvé tělo leccos napoví tomu, kdo již viděl mnoho ze­ snulých. Kdo se umí dívat, jako to uměla Rita, dozví se, kdy, jak a proč se to stalo. Začala tělíčko zkoumat tak zevrubně a pečlivě, že na zimu docela zapomněla. V mihotavém světle svítilny si přimhouřenýma očima prohlížela dětskou po­ kožku kousek po kousku. Zdvihla paže a nohy; cítila, jak hladce se pohybují v kloubech. Nahlédla do uší a do nos­ ních dírek. Prozkoumala ústní dutinu. Prohlédla si jednot­ livě každý nehtík na rukou i na nohou. Nakonec od tělíčka odstoupila a zamračila se.

Něco tady nehrálo.

Rita, hlavu na stranu a ústa stažená úsilím, volala na pomoc všechny svoje vědomosti. Věděla, jak se utopenci svrasknou, napuchnou a nadmou. Věděla, jak pozbývají kůže, vlasů a nehtů. Nic z toho tu nebylo, to však jen zna­ menalo, že dítě nebylo ve vodě nijak dlouho. A potom hleny. Kdo se topí, tomu jde z úst a nosu pěna, ale na téhle mrtvé tvářičce nic podobného nebylo. To má také své vysvětlení. Když se holčička dostala do vody, byla už mrtvá. To je zatím jasné. Nešlo jí do hlavy něco jiného: Když se neutopila, co se jí stalo? Lebku měla nedotčenou. Údy neporaněné. Žád­ né modřiny na krku. Žádné kosti zlomené. Žádné známky poranění vnitřních orgánů. Rita věděla, co dokáže lidská zkaženost: Ohledala holčiččiny genitálie a poznala, že se nestala obětí násilného zásahu.

Bylo možné, že dítě zemřelo přirozenou smrtí? Nevyka­ zovalo však žádné viditelné stopy choroby. Soudě podle váhy, pleti a vlasů bylo až mimořádně zdravé.

To všechno už bylo dost znepokojivé, ale bylo tu ještě něco. I za předpokladu, že dítě zemřelo přirozenou smrtí a – z důvodů, které si nedokážeme představit – je někdo vhodil do vody, měla by být na těle nějaká posmrtná pora­ nění. Písek pleť odře, kamení pohmoždí, drť na říčním dně může pořezat tělo. Voda dokáže polámat kosti, lebka se roztříští o pilíř mostu. Jenže ať si člověk prohlíží tohle děv­ čátko, jak chce, nenajde na něm odřeninu, zhmožděninu ani škrábanec. Tělíčko je nedotčené. „Jako loutka,“ řekl Jonathan, když popisoval, jak mu klesla do náručí. Rita teď chápala, proč si to myslel. Přejela konečky prstů po podráž­ kách dívenčiných střevíčků, okolo špičky palce. Byly tak dokonalé, až by člověk řekl, že se holčička nikdy nedotkla nohou země. Nehýtky měla jemné a perlově se leskly jako u novorozence. Bylo dost divné, že na ní nezanechala stopy smrt, ale nepoznamenal ji zřejmě ani život, a to bylo, podle Ritiných zkušeností, něco zcela ojedinělého.

Tělo vždy vypráví příběh – ale tohle tělíčko bylo nepo­ psaný list.

Rita sáhla po svítilně na háku. Zamířila jejím světlem na dětskou tvářičku, ale ani ta neprozradila víc než zbytek těla. Nedalo se říci, zda tyhle neurčité a nedopilované rysy někdy v životě nesly otisky půvabu, plaché pozornosti nebo potutelného rošťáctví. Pokud v nich kdy sídlila zvídavost, poklid či netrpělivost, život neměl čas je trvale zachytit.

Ještě velice nedávno byla duše děvčátka naprosto bez­ pečně spojena s tělem. Vzdor všemu výcviku a vzdor veške­ rým zkušenostem se Rity náhle zmocnila celá bouře pocitů. Nebylo to poprvé od doby, kde se spolu rozešli, kdy zatouži­ la po Bohu. Po Bohu, který na ni v dětství dohlížel, všechno viděl, všechno věděl, všechno chápal. Jak prosté to bylo, že neznalá a zmatená mohla vložit všechnu víru do Otce, kte­ rý se těšil dokonalému porozumění všech věcí. Dokázala snést, že sama neví ani zbla, když si mohla být jista, že Bůh ví všechno, ale teď...

Vzala dítě za ruku – dokonalou ručku s pěti dokonalými prstíky a s dokonalými nehty – položila si ji do dlaně a při­ kryla ji druhou rukou.

To je špatně! Všechno špatně! Takhle to nemá být!

A pak se to stalo.

Zázrak

Než Margot namočila šaty zraněného do kbelíku se

studenou vodou, prohledal mu Jonathan kapsy. Byla v nich: peněženka nasáklá vodou a v ní peněžní částka, která by pokryla všechny náklady; ještě by jim mohl všem koupit rundu, jen co se bude cítit lépe.

Jeden kapesník, skrz naskrz promočený.

Jedna dýmka, nerozbitá, a dóza s tabákem. Otevřeli víč­ ko a ocenili, že obsah zůstal suchý. „Aspoň to ho potěší,“ říkali si.

Jeden kroužek, na kterém visela spousta jemných ná­ strojů a udělátek, nad kterými si lámali hlavu – že by spra­ voval hodiny? Zámečník? Lupič? – dokud nespatřili další předmět.

Fotografii. A pak si vzpomněli, že měl tmavé skvrny na prstech a Ritu napadlo, že to možná je fotograf; jak se zdá, něco na tom bude. Ty nástroje asi mají co dělat s jeho povo­ láním.

Joe vzal od syna fotografii a jemně ji otřel vlněnou man­ žetou, aby oschla.

Byl na ní cíp pole, jasan a jinak skoro nic.

„Už jsem viděl lepší obrázky,“ řekl někdo.

„Chtělo by to věž kostela nebo doškovou chalupu,“ řekl jiný.

„Nevypadá to, že by to byla fotka něčeho určitýho,“ po­ škrábal se třetí údivem na hlavě.

„Trewsbury Mead,“ prohlásil Joe, který to jediný poznal.

Nevěděli, co k tomu dodat, tak pokrčili rameny a položili fotografii na krbovou římsu, aby oschla, a přešli k dalšímu a poslednímu předmětu vytaženému z mužových kapes, což byla: cínová krabička, v níž našli hromádku kartiček. Sebrali jednu svrchu a podali ji Owenovi, který z nich byl nejlepší čtenář. Ten zvedl svíci a nahlas přečetl:

Henry Daunt, Oxford

Portréty, krajiny, výjevy z města i venkova

Rovněž: pohlednice, průvodce, rámování

Zvláštní nabídka: scény z Temže

„Strefila se!“ vykřikli. „Říkala, že je to fotograf, a tadyhle je důkaz.“

Pak Owen přečetl adresu na oxfordské High Street.

„Kdo má jet zejtra do Oxfordu?“ zeptala se Margot. „Ví to někdo?“

„Muž vod mý sestry vozí ve člunu sýr,“ navrhl štěrkař. „Já bych tam navečír zašel a řekl bych mu o to.“

„Člunem to budou dobrý dva dny, no ne snad?“

„Nemůžem nechat jeho rodinu, aby se vo něj dva dny strachovala.“

„Asi těžko vyjede zejtra, muž tý tvý sestry, co? Kdyby jel, tak se nevrátí na Vánoce.“

„Tak zbejvá dráha.“

Dohodli se, že pojede Martins. Na statku ho zítra ne­ budou potřebovat a on má sestru, která bydlí pět minut od nádraží v Lechlade. Půjde odsud hned za ní, aby ráno chytil první vlak. Margot mu dá na cestu; adresu si opako­ val, dokud se ji nenaučil. Pak vyrazil se šilinkem v kapse a s nejnovější historkou na jazyku. Měl před sebou šest mil podél řeky, aby si své vyprávění nazkoušel; až dorazí ke své sestře, bude už řádně vybroušené.

Ostatní štamgasti otáleli. S obvyklým vyprávěním byl pro dnešek konec – kdo by se vzdal příběhu, který se prá­ vě odehrává? A tak si dali znovu naplnit korbele a sklínky, opět si zapálili dýmky a usadili se na židlích. Joe odnesl holicí náčiní a vrátil se do svého křesla; čas od času si tlume­ ně odkašlal. Ze své stoličky pod oknem sledoval Jonathan jedním okem polena v krbu a druhým dohlížel na dohoří­ vající svíce. Margot proháněla řekou nasáklé šaty v kbelí­ ku pomocí staré měchačky, a když je důkladně roztočila, postavila na kamna kastrol s kořeněným pivem. Vůně muš­ kátového oříšku a nového koření se smísila s vůní tabáku a hořícího dřeva a potlačila pach řeky.

Pijáci se dali do řeči, nalézali slova, jimiž by proměnili dnešní událost v příběh.

„Když jsem ho viděl tamhle v těch dveřích, tak jsem celej vytuhnul. Žasnul jsem. Ne, ztuhnul jsem. To je správný. Užasl jsem.“

„Já byl ohromenej, to jo.“

„No a já? Mně to teda vzalo a ochromenej jsem byl taky. A co ty?“

Sbírali slova, stejně jako mnozí kopáči štěrku přináše­ jí z lomu fosilie. Ostražitě jim naslouchali, těm vzácným, ne obyčejným, jedinečným slovům.

„Já bych řekl, že jsem z toho samým úžasem oněměl.“

Zvažovali to, převalovali na jazyku. To bylo dobré. Po ­ chvalně přikyvovali výkonu svých druhů.

Jeden byl U Labutě nováčkem, ve vyprávění byl začáteč­ ník. Teprve hledal půdu pod nohama. „A co třeba dočista otřesený? Moh bych to tak říct?“

„Co by ne,“ dodávali mu odvahy. „Klidně si buď otřese­ nej, jestli chceš.“

Opravář lodí se vrátil. Loď mohla taky něco prozradit a on se byl podívat, co měla na mysli. Celý hostinec na něho hleděl, čekal, co uslyší.

„Je tam,“ hlásil. „Celý opláštění má na cucky. Do něče­ ho pořádně práskla a nabírá vodu. Už je napůl pod vodou. Nechal jsem ji tam, nakláněla se na bok, tý už nic nepomů­ že. To by bylo tak všecko.“

„Co se tam podle tebe stalo? To jako narazila na molo?“

Opravář lodí, vědom si své kompetence, zavrtěl hlavou. „Něco se na tu loď zřítilo. Vzalo ji to seshora.“ Vysunul jed­ nu ruku energicky před sebe a druhou dlaní ji připlácl, aby jim to názorně předvedl. „Náraz na molo to nebyl, to by to koupila z boku.“

Teď se pijáci rozpovídali. Probírali řeku po proudu i proti proudu, úsek po úseku, most po mostu, zvažovali, jaké ne­ bezpečí tam hrozí lidem i lodím. Všichni tak či onak pat­ řili k řece, když ne přímo profesí, tak dlouhým pobytem u ní, a všichni vykládali, co se jim kde přihodilo zlého a jak se z toho vyhrabávali. V duchu lodičku rozbíjeli o každou hráz a každé přístavní molo, o každý most a každé mlýn­ ské kolo, po proudu i proti proudu, ale nic z toho se jim ne­ zdálo. Až přišli k Ďáblovu jezu.

Jez měl vysoké jasanové opěry zatlučené v pravidelných rozestupech napříč přes řeku a mezi nimi vysoké hrazení, které mohlo být zvýšeno nebo sníženo podle výše průto­ ku. Bylo zvykem vysednout z lodi a přetáhnout ji pod jez po šikmě, která byla pro ten účel zřízena, a pod jezem zno­ vu nasedat. Na břehu stál hostinec, takže se většinou dalo spoléhat, že narazíte na někoho, kdo vám s tím pomůže, když mu zaplatíte skleničku. Ale někdy – když byla prkna hrazení vytažena vzhůru a loď byla čiperná, když byla řeka klidná a lodník hodně zkušený – si člověk mohl uspořit trochu času a jez splout. Musel si loď pečlivě srovnat špi­ cí po proudu a pak vytáhnout vesla, aby si je nezpřelámal o sloupky. Pokud byl na řece vyšší stav, musel se přikrčit nebo se natáhnout do lodi na záda, aby nevrazil hlavou do vytaženého hrazení nad jezem.

To všechno brali v úvahu vzhledem k muži. To všechno zvažovali vzhledem k lodi.

„Mohlo by to bejt?“ tázal se Joe. „Že by přišel k ourazu na Ďáblově jezu?“

Opravář lodí sebral z hromady úlomek dřeva, velký jako zápalka. Byla to největší z třísek, které Rita vytáhla zraně­ nému z čela, černá a pevná. Zamnul ji mezi prsty, zkoušel, jak pevné dřevo zůstalo po dlouhém pobytu ve vodě. Patrně jasanové – a opěry na jezu byly z jasanu.

„Počítám, že jo.“

„Sám jsem teda sjel Ďáblův jez víckrát,“ prohlásil po­ druh. „A hádám, že vy taky?“

Opravář lodí přikývl. „Když je řeka taková, aby to šlo, jasně.“

„Zkoušel byste to v noci?“

„Riskovat krk, abych ušetřil pár vteřin? Takovej blázen nejsem.“

Na všech bylo patrné uspokojení, že aspoň jeden aspekt noční události dosáhl objasnění.

„Ale stejně,“ poznamenal Joe po krátké odmlce, „jestli to schytal na Ďáblově jezu, jak se dostal odtamtud až sem?“

Dobrý půltucet možných řešení ztroskotal. Nikam nedo­ spěli: probírali jednu teorii za druhou, zkoumali ji a shle­ dávali lehkou. Řekněme, že to po té nehodě odvesloval... S takovým zraněním? Ne! Tak se dal třeba nést proudem, ležel v lodi mezi životem a smrtí, dokud se neprobral v Rad­ cotu a... Nést proudem? S lodí v tomhle stavu? Že by ve tmě nikde neuvázla, takhle pošramocená, když celou dobu na­ bírala vodu? Ne!

Probírali to ze všech stran, nalézali jen vysvětlení, která odpovídala buď jedné, nebo druhé části faktů, ozřejmila by co, ale ne jak, nebo objasnila kde, ale už ne proč, až vyčerpali veškerou svoji představivost, a přece nebyli odpovědi o nic blíž. Jak to, že se neutopil?

Notnou chvíli byl slyšet jen hlas řeky, až si Joe zlehka odkašlal a nabral dechu k řeči.

„V tom má asi prsty Ticháček.“

Všichni vzhlédli k oknu a ti, co seděli blíže, vyhlédli ven do tiché, čiré noci, ve které pableskovala rychle ubíhající tekutá čerň. Převozník Ticháček. Všichni věděli, o koho jde, čas od času vystupoval v jejich vyprávění a někteří přísaha­ li, že se s ním setkali. Objevil se, když měl člověk na vodě nějakou svízel, byl dlouhý a vyzáblý a vládl svým bidlem tak mistrovsky, že jeho pramička letěla po vodě jako poháněná nějakou nadzemskou silou. Nikdy slovo nepromluvil, ale dopravil člověka bezpečně ke břehu, takže se dožil příštího dne. Ale kdo neměl štěstí – tak se to vypráví –, toho dopra­ vil na úplně jiný břeh. Takové nebohé duše se už nevráti­ ly do hostince U Labutě, aby si vypily korbel a vyprávěly, s kým se to setkaly.

Ticháček. Vida, teď se z toho klubal docela jiný příběh.

Margot, jejíž matka i babička o Ticháčkovi mluvily v mě­ sících před svou smrtí, se zamračila a obrátila hovor jinam.

„To pro něho bude smutný probuzení. Ztratit dítě – nic horšího vás ani potkat nemůže.“

Ozval se všeobecný mumlavý souhlas a Margot pokračo­ vala: „Ale stejně, proč by bral nějakej táta svý děcko takhle v noci na řeku? A k tomu v zimě! I to, že jel sám, byla potrh­ lost, ale s děckem k tomu...“

Tátové mezi hosty přikývli a přisoudili muži, který ležel v bezvědomí ve vedlejší místnosti, k té potrhlosti i zbrklost.

Joe zakašlal a řekl: „Ta děvenka vypadala docela divně.“

„Zvláštně.“

„Hodně podivně.“

„Tak jakoby jinak.“

„Nepoznal jsem, že je to dítě,“ ozval se váhavý hlas.

„To jsi nebyl jedinej.“

Margot o tom všem rozvažovala, když se chlapi bavili o lodích a o jezech. Myslela na svých dvanáct dcer a na své vnučky a pak se napomenula. Dítě je dítě, živé nebo mrtvé.

„Jak to, že jsme ji neviděli?“ zeptala se hlasem, který je všechny zahanbil.

Obrátili oči do temných koutů a pátrali ve své paměti. Zapřísahali poraněného, aby se jim znovu ukázal ve dve­ řích. Znovu si vyvolali svůj údiv, mysleli na to, na co dřív neměli čas pomyslit. Je to jako sen, myslili si, jako noční můra. Ten muž se jim zjevil jako něco z pohádky, jako oblu­ da nebo démon. Pokládali dítě za loutku nebo za panenku.

Dveře se otevřely, jako se otevřely předt



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.