načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bumerang -- Všechno, co v životě uděláš, se ti vrátí... - Jakub Bouda

Bumerang -- Všechno, co v životě uděláš, se ti vrátí...

Elektronická kniha: Bumerang -- Všechno, co v životě uděláš, se ti vrátí...
Autor:

Soubor navazujících povídek z prostředí běžného reálného života.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jakub Bouda
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 110
Rozměr: 18 cm
Vydání: V Tiskárně K & B opr. 2. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-254-6898-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor navazujících povídek z prostředí běžného reálného života.

Zařazeno v kategoriích
Jakub Bouda - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jakub Bouda

BUMERANG

www.tiskarnakb.cz

2010


© Jakub Bouda, 2008

© Tiskárna k&B, s.r.o. 2010

Photography © Petr Holovčák, 2008

isBn 978-80-254-6898-2

Věnováno lidem z All4one


© Jakub Bouda, 2008

© Tiskárna k&B, s.r.o. 2010

Photography © Petr Holovčák, 2008

isBn 978-80-254-6898-2

Věnováno lidem z All4one


4 5

Slovo autora

Dlouho jsem přemýšlel co sem napsat a zdali vůbec. Je

toho tolik, co bych chtěl laskavému čtenáři říct. Pak jsem

si uvědomil, že téměř vše co jsem měl a stále mám na srdci,

jsem vtisknul do následujících povídek.

Může se stát, že se Vám kniha bude zdát krátká. Máte

pravdu, ale vězte, že méně je někdy více. Není třeba

dlouhé roky sepisovat ságy, když máte potřebu oslovit

čtenářskou obec. Neříkám, že jsem si nikdy nesedl k dlouhému

výpravnému románu, ale krátké a úderné povídky bez

zbytečné omáčky, mají podle mne větší kouzlo. Je pryč doba,

kdy byl pan Alexandr Dumas nucen zdlouhavě popisovat okolí

a postavy, jelikož byl placen od slova.

Ono je vůbec špatné, když někdo píše jen aby neumřel

hlady. Já mám svou práci. Dokonce několik. A píšu pro

zábavu. A abych se léčil. Tedy pokud je to nemoc. Nejsem

ochoten vyhodit třicet korun za doktora, abych zjistil, že ano.

Je to spontánní. Jdu si takhle po ulici, nebo si čtu zprávy

na internetu a buch. Mám v hlavě příběh. A je tam. Pořád.

Jediná možnost jak se ho zbavit, je dostat jej na papír. Vlastně

na monitor. No to je jedno. Zkrátka jakmile se historka objeví

i jinde, než v mé mysli, mám pokoj. Chvilku.

Možná se moje kniha někomu bude zdát rasistická. Někdo

řekne, že je sexistická, jinému přijde hrubá a dalšímu třeba

násilná. Budiž. Je to jeho názor. I já mám svůj. Barevný. Svět

není jen bledě modrý, nebo růžový. Nevěříte? Zkuste si večer

pustit zprávy. Se štěstím, láskou a přátelstvím chodí ruku

v ruce bolest, násilí a zrada. A do toho všeho ten zatracený

sex.

Vemte to takhle. Já mám rád smích. A přesto někdy řvu.

Není prostě jediné cesty, všechno má i druhou stranu. Někdy

pomůže, sarkastická lekce blbci, najít cestu zpět. Někdy ne.

Tedy většinou ne. Ale mě se uleví.

Možná se někomu z Vás uleví po přečtení některé

z povídek. Možná ne. Ale je to větší šance, než že vás to

rozčílí. Tohle není knížka pro blbce. Blbci totiž knihy nečtou.

Alespoň většinou.

A tak bych Vás chtěl poprosit o shovívavost. Tak,

jako z Vás závěrečné zkoušky v autoškole neudělají řidiče

(přestože si to mnozí myslí), nedělá ze mě první kniha

spisovatele. (Přestože si to mnozí myslí).

Jsou samozřejmě výjimky. Někdo i bez řidičáku může

jezdit skvěle a někdo může čmárat celý život a nic. Snad to

nebude můj případ. Tedy s tím psaním. Řídím docela dobře. 5

Slovo autora

Dlouho jsem přemýšlel co sem napsat a zdali vůbec. Je

toho tolik, co bych chtěl laskavému čtenáři říct. Pak jsem

si uvědomil, že téměř vše co jsem měl a stále mám na srdci,

jsem vtisknul do následujících povídek.

Může se stát, že se Vám kniha bude zdát krátká. Máte

pravdu, ale vězte, že méně je někdy více. Není třeba

dlouhé roky sepisovat ságy, když máte potřebu oslovit

čtenářskou obec. Neříkám, že jsem si nikdy nesedl k dlouhému

výpravnému románu, ale krátké a úderné povídky bez

zbytečné omáčky, mají podle mne větší kouzlo. Je pryč doba,

kdy byl pan Alexandr Dumas nucen zdlouhavě popisovat okolí

a postavy, jelikož byl placen od slova.

Ono je vůbec špatné, když někdo píše jen aby neumřel

hlady. Já mám svou práci. Dokonce několik. A píšu pro

zábavu. A abych se léčil. Tedy pokud je to nemoc. Nejsem

ochoten vyhodit třicet korun za doktora, abych zjistil, že ano.

Je to spontánní. Jdu si takhle po ulici, nebo si čtu zprávy

na internetu a buch. Mám v hlavě příběh. A je tam. Pořád.

Jediná možnost jak se ho zbavit, je dostat jej na papír. Vlastně

na monitor. No to je jedno. Zkrátka jakmile se historka objeví

i jinde, než v mé mysli, mám pokoj. Chvilku.

Možná se moje kniha někomu bude zdát rasistická. Někdo

řekne, že je sexistická, jinému přijde hrubá a dalšímu třeba

násilná. Budiž. Je to jeho názor. I já mám svůj. Barevný. Svět

není jen bledě modrý, nebo růžový. Nevěříte? Zkuste si večer

pustit zprávy. Se štěstím, láskou a přátelstvím chodí ruku

v ruce bolest, násilí a zrada. A do toho všeho ten zatracený

sex.

Vemte to takhle. Já mám rád smích. A přesto někdy řvu.

Není prostě jediné cesty, všechno má i druhou stranu. Někdy

pomůže, sarkastická lekce blbci, najít cestu zpět. Někdy ne.

Tedy většinou ne. Ale mě se uleví.

Možná se někomu z Vás uleví po přečtení některé

z povídek. Možná ne. Ale je to větší šance, než že vás to

rozčílí. Tohle není knížka pro blbce. Blbci totiž knihy nečtou.

Alespoň většinou.

A tak bych Vás chtěl poprosit o shovívavost. Tak,

jako z Vás závěrečné zkoušky v autoškole neudělají řidiče

(přestože si to mnozí myslí), nedělá ze mě první kniha

spisovatele. (Přestože si to mnozí myslí).

Jsou samozřejmě výjimky. Někdo i bez řidičáku může

jezdit skvěle a někdo může čmárat celý život a nic. Snad to

nebude můj případ. Tedy s tím psaním. Řídím docela dobře. 7

Poděkování:

Děkuji všem z Vás, kdo si knihu koupili. Kniha má totiž

své kouzlo. Je praktická. Můžete si jí vzít na toaletu, podložit s

ní nábytek, a nebo s ní třeba zatopit. To se s textovýmdokumentem, ať již má jakoukoli koncovku, dá velice těžko.

Taky nesmím zapomenout poděkovat rodičům. Byli to

oni, kdo mi dal do ruky první knihu.

A soudružce učitelce. I ona mi dala knihu. Byla to strašná

kniha. Ale protože mě naučila číst, odpouštím jí.

A co bych to byl za manžela, kdybych nepoděkoval

své ženě. Děkuji ti.

A pak jsou tu kamarádi. Bez nich by tato kniha nebyla.

Jsou to oni, kdož svými životy psali tyhle příběhy. A znovu to

byli oni, kdo mě hnal dál. A kdo mě chválil a kritizoval a dělal

ty normální lidské věci.

Hospoda byla téměř prázdná. Hosté na baru hráli již delší dobu přesilovku. Za pultem stál věčně se usmívající Milan a leštil sklenice. Příjemná práce. Posloucháte lidi a jejich pohnuté příběhy. Trochu to okořeníte a pro změnu to zase vyprávíte hostům. Někdy se vám historka vrátí jako bumerang. Nestačíte žasnout, nad tím, co dokáže lidská tvořivost. Někdy už mají vtipy vousy. Je třeba to brát jako daň.

Do baru vešel postarší Rom. Bílé triko a kalhoty vysoce kontrastovaly s jeho vrozeným opálením. Vysypal z hrsti drobné a podal Milanovi pet-flašku. Řekl si o desítku. Zadíval se na televizi a zeptal se.

„Jak hrajou naši?“

Holohlavý ramenáč se na něj podíval.

„Váši tam něhrajou!“

„Chlapi neblbněte, pobryndali jste mi celej bar, čunata.“

„No, jako bychom za to mohli,“ oponoval maník v kšiltovce a utíral si z brady pivo.

„Naběh si sám.“

„No hlavně, aby sis pak venku nenaběh ty na kudlu. Víš jak sou divoký.“

„No to vim. Proto tady s náma taky už nesedí Dan.“

„A já si řikal, že už tu pár dní nebyl. Ale s těma jeho šichtama a starou...“

„No tak to si poslechněte.“ 7

Poděkování:

Děkuji všem z Vás, kdo si knihu koupili. Kniha má totiž

své kouzlo. Je praktická. Můžete si jí vzít na toaletu, podložit s

ní nábytek, a nebo s ní třeba zatopit. To se s textovýmdokumentem, ať již má jakoukoli koncovku, dá velice těžko.

Taky nesmím zapomenout poděkovat rodičům. Byli to

oni, kdo mi dal do ruky první knihu.

A soudružce učitelce. I ona mi dala knihu. Byla to strašná

kniha. Ale protože mě naučila číst, odpouštím jí.

A co bych to byl za manžela, kdybych nepoděkoval

své ženě. Děkuji ti.

A pak jsou tu kamarádi. Bez nich by tato kniha nebyla.

Jsou to oni, kdož svými životy psali tyhle příběhy. A znovu to

byli oni, kdo mě hnal dál. A kdo mě chválil a kritizoval a dělal

ty normální lidské věci.

Hospoda byla téměř prázdná. Hosté na baru hráli již delší dobu přesilovku. Za pultem stál věčně se usmívající Milan a leštil sklenice. Příjemná práce. Posloucháte lidi a jejich pohnuté příběhy. Trochu to okořeníte a pro změnu to zase vyprávíte hostům. Někdy se vám historka vrátí jako bumerang. Nestačíte žasnout, nad tím, co dokáže lidská tvořivost. Někdy už mají vtipy vousy. Je třeba to brát jako daň.

Do baru vešel postarší Rom. Bílé triko a kalhoty vysoce kontrastovaly s jeho vrozeným opálením. Vysypal z hrsti drobné a podal Milanovi pet-flašku. Řekl si o desítku. Zadíval se na televizi a zeptal se.

„Jak hrajou naši?“

Holohlavý ramenáč se na něj podíval.

„Váši tam něhrajou!“

„Chlapi neblbněte, pobryndali jste mi celej bar, čunata.“

„No, jako bychom za to mohli,“ oponoval maník v kšiltovce a utíral si z brady pivo.

„Naběh si sám.“

„No hlavně, aby sis pak venku nenaběh ty na kudlu. Víš jak sou divoký.“

„No to vim. Proto tady s náma taky už nesedí Dan.“

„A já si řikal, že už tu pár dní nebyl. Ale s těma jeho šichtama a starou...“

„No tak to si poslechněte.“

8 9

Chyba

Dan vyšel zadním vchodem z domu, v ulici přezdí

vané U věžových romů. Koncentrace obyvatel si o to říkala

sama. Stopy devastační kultury jste našli na každém kroku.

Počmárané zdi, vylámané sklepní kóje, a výtah o kterém

se dalo předpokládat, že staví v pekle. Přilehlá ulice nebyla

o nic lepší. Obchůdky s pašovaným zbožím, exotickou

stravou ze které by hygienik dostal žlučníkový záchvat

a špinavá putyka. To vše připomínalo malou Hanoi. Už to dávno

přestal vnímat. Vyrostl v nedaleké Kadani a i tam byla situace

podobná. Dva zuby, o které ho připravil jeden z utlačovaných

občanů, nahradily umělé. Ale nezapomněl. Podobně na tom

byla většina obyvatel hornického Mostu. Každý z nich v životě

přišel o nějaký ten zub, autorádio, nebo dětské kolo. Brali to

s rezervou, a alespoň měli na co zanadávat u piva, nebo

mohli přidat nějakou tu historku k dobru. Na dovolené dávali

kolovat fotografie Chanova. Ty připomínaly skanzen

kambodžské občanské války a mosťáci se pak bavili

šokovanými pohledy jihočechů. O asimilaci si mysleli své. Dan ji

se smíchem vždy definoval: „Všechny by je měli odvézt asi

míli za hranice.“

Dnes byl ale dobrý den. Auto mělo správný počet kol,

stěračů i zrcátek. Rádio mu vyhrávalo celou cestu k vodní

nádrži. Na Matyldě byl zatím klid. Dan se protáhl, z kufru

popadl deku a usadil se u vody. Vnímal to ticho, které

narušovalo jen občasné plesknutí ploutve o vodní hladinu.

Zapálil si svou oblíbenou rocketsku a vyndal záložku z nově

zakoupeného fantasy románu. Dnešek si užije.

V popelníku, který si vyrobil z prázdné plechovky od redbullu,

se vršily špačky. Román byl špičkový. Když dočetl kapitolu,

uvědomil si, že už tu není sám. Travnatá plocha byla pokrytá

směsicí barevných ručníků a tašek. Stejně, jako většina

slunečních brýlí na očích návštěvníků, pocházely z malé Hanoe.

Nepřemýšlel o tom. Stejně se s tím nedalo nic dělat. Upřel

pohled na vodní hladinu. Mezi lentilkami koupacích čepic,

proplouval jako parník vor. Z něj skákala do vody skupinka

dětí a hlasitě u toho křičela. No jistě. Cikáni. Na Matyldu byl

vstup zdarma. S touhle eventualitou počítal.

Voda byla tak akorát. Osvěžila vás, ale když vám dosáhla

k pasu, nezměnili jste pohlaví. Ukázkovým kraulem se vydal

napříč nádrží. Zhruba v polovině zastavil a jen se tak položil

na hladinu. Vydýchával a sbíral síly k cestě zpět. Cikáni ho

zaujali. „Malý vodní cirkus“, proletělo mu hlavou, když viděl

odvážné kousky dětí. Přemety po zadu, po předu i skoky

do stran. Někteří při letu do vody napodobovali své idoly

z filmů o kung-fu. Největší z nich se vynořil, a v ruce svíral

bláto.

„Že to neumíte?“ Okamžitě se začali překřikovat.

„Jaj to je debil, to umí každej.“

„To umim taky.“

Na důkaz svých slov se jich několik vrhlo po hlavě do

vody. Za malý okamžik už ukazovali zablácené ruce. Danovi

se něco nezdálo. Nebyl si jist přesně co, ale věděl to s jistotou.

Jasně. Ten v zelených plavkách chybí. Houkl směrem k voru.

„Jste všichni? Nechybí vám někdo?“

Cikáňata se začala přepočítávat a zatím stále ubíhalydra

hocenné vteřiny.

„Lacko! Lacko tu není. Lacko se utopil.“

Jazykem pomalu přejel po zubní protéze. Jak to říkával

děda? Oko za oko, zub za zub? „Nebuď blbej, je to dítě,“

dal si vzápětí odpověď, ale to už byl pod hladinou. Oči ho

pálily, jak se snažil najít tělo malého Laca. Bahno, rozvířené

předchozí hrou, tomu nepomáhalo ani trochu. Šmátral kolem

8 9

Chyba

Dan vyšel zadním vchodem z domu, v ulici přezdí

vané U věžových romů. Koncentrace obyvatel si o to říkala

sama. Stopy devastační kultury jste našli na každém kroku.

Počmárané zdi, vylámané sklepní kóje, a výtah o kterém

se dalo předpokládat, že staví v pekle. Přilehlá ulice nebyla

o nic lepší. Obchůdky s pašovaným zbožím, exotickou

stravou ze které by hygienik dostal žlučníkový záchvat

a špinavá putyka. To vše připomínalo malou Hanoi. Už to dávno

přestal vnímat. Vyrostl v nedaleké Kadani a i tam byla situace

podobná. Dva zuby, o které ho připravil jeden z utlačovaných

občanů, nahradily umělé. Ale nezapomněl. Podobně na tom

byla většina obyvatel hornického Mostu. Každý z nich v životě

přišel o nějaký ten zub, autorádio, nebo dětské kolo. Brali to

s rezervou, a alespoň měli na co zanadávat u piva, nebo

mohli přidat nějakou tu historku k dobru. Na dovolené dávali

kolovat fotografie Chanova. Ty připomínaly skanzen

kambodžské občanské války a mosťáci se pak bavili

šokovanými pohledy jihočechů. O asimilaci si mysleli své. Dan ji

se smíchem vždy definoval: „Všechny by je měli odvézt asi

míli za hranice.“

Dnes byl ale dobrý den. Auto mělo správný počet kol,

stěračů i zrcátek. Rádio mu vyhrávalo celou cestu k vodní

nádrži. Na Matyldě byl zatím klid. Dan se protáhl, z kufru

popadl deku a usadil se u vody. Vnímal to ticho, které

narušovalo jen občasné plesknutí ploutve o vodní hladinu.

Zapálil si svou oblíbenou rocketsku a vyndal záložku z nově

zakoupeného fantasy románu. Dnešek si užije.

V popelníku, který si vyrobil z prázdné plechovky od redbullu,

se vršily špačky. Román byl špičkový. Když dočetl kapitolu,

uvědomil si, že už tu není sám. Travnatá plocha byla pokrytá

směsicí barevných ručníků a tašek. Stejně, jako většina

slunečních brýlí na očích návštěvníků, pocházely z malé Hanoe.

Nepřemýšlel o tom. Stejně se s tím nedalo nic dělat. Upřel

pohled na vodní hladinu. Mezi lentilkami koupacích čepic,

proplouval jako parník vor. Z něj skákala do vody skupinka

dětí a hlasitě u toho křičela. No jistě. Cikáni. Na Matyldu byl

vstup zdarma. S touhle eventualitou počítal.

Voda byla tak akorát. Osvěžila vás, ale když vám dosáhla

k pasu, nezměnili jste pohlaví. Ukázkovým kraulem se vydal

napříč nádrží. Zhruba v polovině zastavil a jen se tak položil

na hladinu. Vydýchával a sbíral síly k cestě zpět. Cikáni ho

zaujali. „Malý vodní cirkus“, proletělo mu hlavou, když viděl

odvážné kousky dětí. Přemety po zadu, po předu i skoky

do stran. Někteří při letu do vody napodobovali své idoly

z filmů o kung-fu. Největší z nich se vynořil, a v ruce svíral

bláto.

„Že to neumíte?“ Okamžitě se začali překřikovat.

„Jaj to je debil, to umí každej.“

„To umim taky.“

Na důkaz svých slov se jich několik vrhlo po hlavě do

vody. Za malý okamžik už ukazovali zablácené ruce. Danovi

se něco nezdálo. Nebyl si jist přesně co, ale věděl to s jistotou.

Jasně. Ten v zelených plavkách chybí. Houkl směrem k voru.

„Jste všichni? Nechybí vám někdo?“

Cikáňata se začala přepočítávat a zatím stále ubíhalydra

hocenné vteřiny.

„Lacko! Lacko tu není. Lacko se utopil.“

Jazykem pomalu přejel po zubní protéze. Jak to říkával

děda? Oko za oko, zub za zub? „Nebuď blbej, je to dítě,“

dal si vzápětí odpověď, ale to už byl pod hladinou. Oči ho

pálily, jak se snažil najít tělo malého Laca. Bahno, rozvířené

předchozí hrou, tomu nepomáhalo ani trochu. Šmátral kolem 11

sebe rukama, ale stále nic. V uších mu hučelo, plíce hrozily

prasknutím a umdlíval. Konečně nahmatal něco pevného.

Z posledních sil se pevně chytil, přitáhl to k sobě, a odrazil

se ode dna.

Klečel na pláži a zvracel. Znovu a znovu. Nemohlpopadnout dech a z nosu mu teklo bláto, které se mu ve vodě podařilo

vdechnout. Koutkem rudého oka viděl jak plavčíci

se zdravotní sestrou pokračují v oživování. Snad se ho podaří

zachránit. Umělé dýchání mu dával celou dobu, co se cikáňata

snažila dostat vor ke břehu. Hukot v uších polevoval a už

slyšel i xenofobní průpovídky postávajících skupinek. Než

se mohl postavit, Laco už dýchal. Nakládali ho akorát

do sanitky, když se k němu dobelhal.

„Koukej si to zasloužit, rozumíš? Koukej si to zasloužit!“ Pak si sednul na zem a nechal se prohlédnout od zdravotní sestry, která už dítě přenechala péči doktorů. Když se vracel k dece zaslechl jak k němu někdo prohodil:

„Měl ses na něj vysrat, na negativa.“ Neotočil se. Nesouhlasil, ale chápal to.

Malou Hanoí se potácela postava. Měla trochu nakoupíno, ale jinak to byl hezkej večer. U okýnka s kebabempostávala parta výrostků. Nevěnoval jim pozornost. Proč taky. Za chvilku už bude spát. Netušil, jak blízko je k pravdě.

Tu ránu do temene ani necítil. Byla dost prudká na to, aby si něco stačil uvědomit. Obsah kapes změnil majitele. Pak dvorem zapleskalo několik párů tenisek a byl zase klid. U schodů ležela na zemi postava a na zemi kolem ní se rozrůstala temná kaluž krve.

O dva bloky dál si skupinka rozdělovala kořist.

„Ty hodinky si vezmu já.“

„Klidně si je vem. Stejně sou to nějaký starý křápy.“

Na Lacově ruce přibyla nová ozdoba. Ani si nevšiml,

že na rubu bylo něco vyryto. Až o několik dní později si všiml

nápisu majitel zastavárny.

„Za záchranu života.“

„Ty se prodaj rychle,“ pomyslel si, a uklidil je pod sklo.


10 11

sebe rukama, ale stále nic. V uších mu hučelo, plíce hrozily

prasknutím a umdlíval. Konečně nahmatal něco pevného.

Z posledních sil se pevně chytil, přitáhl to k sobě, a odrazil

se ode dna.

Klečel na pláži a zvracel. Znovu a znovu. Nemohlpopadnout dech a z nosu mu teklo bláto, které se mu ve vodě podařilo

vdechnout. Koutkem rudého oka viděl jak plavčíci

se zdravotní sestrou pokračují v oživování. Snad se ho podaří

zachránit. Umělé dýchání mu dával celou dobu, co se cikáňata

snažila dostat vor ke břehu. Hukot v uších polevoval a už

slyšel i xenofobní průpovídky postávajících skupinek. Než

se mohl postavit, Laco už dýchal. Nakládali ho akorát

do sanitky, když se k němu dobelhal.

„Koukej si to zasloužit, rozumíš? Koukej si to zasloužit!“ Pak si sednul na zem a nechal se prohlédnout od zdravotní sestry, která už dítě přenechala péči doktorů. Když se vracel k dece zaslechl jak k němu někdo prohodil:

„Měl ses na něj vysrat, na negativa.“ Neotočil se. Nesouhlasil, ale chápal to.

Malou Hanoí se potácela postava. Měla trochu nakoupíno, ale jinak to byl hezkej večer. U okýnka s kebabempostávala parta výrostků. Nevěnoval jim pozornost. Proč taky. Za chvilku už bude spát. Netušil, jak blízko je k pravdě.

Tu ránu do temene ani necítil. Byla dost prudká na to, aby si něco stačil uvědomit. Obsah kapes změnil majitele. Pak dvorem zapleskalo několik párů tenisek a byl zase klid. U schodů ležela na zemi postava a na zemi kolem ní se rozrůstala temná kaluž krve.

O dva bloky dál si skupinka rozdělovala kořist.

„Ty hodinky si vezmu já.“

„Klidně si je vem. Stejně sou to nějaký starý křápy.“

Na Lacově ruce přibyla nová ozdoba. Ani si nevšiml,

že na rubu bylo něco vyryto. Až o několik dní později si všiml

nápisu majitel zastavárny.

„Za záchranu života.“

„Ty se prodaj rychle,“ pomyslel si, a uklidil je pod sklo.


12 13

Milan nalil zamlklým postavám po fernetu.

„To je na mě.“

„Tak na Dana,“ pronesl Holohlav a šoupnul ho tam.

„Za chvilku nebudu mít koho obsluhovat. Vždyckykdyž se tu sejde

parta, která chodí pravidelně, někomu se něco stane.“

„Nestraš, nebo sem přestanu chodit.“

Milan vyleštil pult a rozdal všem nové tácky.

„Znali jste toho tramvajáka jak sem chodil?“

„Adama Malýho? No jasně.“

„Tak ten už taky nepřijde.“

„A co se stalo?“

„Tak to je na dýl.“

„Kliďánko povídej, my nikam nekvaltujem a na ten hokej se stejně

nedá zírat.“

Profesionál

Na stole stojí láhev nejjemnější single malt whisky.

Jedna jediná sklenička může dost napovědět o pokročilém

alkoholismu, ale nemusí. Ta druhá může být již dávno

ve dřezu. Ale co si nalhávat. Není tomu tak. Chlastám

tady úplně sám, abych ubil bolest nad ztrátou nejbližšího.

Promiňte. Ani jsem se nepředstavil. To ten alkohol. Používám

jméno Kain, ale občanským jménem zůstávám Adam Malý.

Pro rodinu, sousedy, spolupracovníky jsem Adam. Pro klienty

Kain. Ale popořadě.

Jsem ženatý, mám dvě děti. Ríšovi je 15 a dcera Blanka

je již tři roky plnoletá. Živím se jako řidič tramvaje,

a nebudeme si nalhávat, není to bůhvíjaké dobrodružství.

Za celá léta jeden smrťák pomatenýho feťáka, kterej si to

lajznul na černo mezi spojkou dvojčat. Potom týdny papírování

a i tak to byla smrtelná nuda. Sloužím už u dopravního podniku

přes 20 let. A to se vám začne, věřte nebo ne, zajídat.

S příchodem internetu, ale začalo být všechno jinak. Kdysi

jsem viděl film se Silvestrem Stallonem. Působil jako nájemný

vrah a tehdy se, u jedné noční jedno-skleničkové párty, zrodil

ten nápad. Chtěl jsem to zkusit.

Žádná cesta není stlaná růžemi a tak po počátečních

bolestech, s vytvořením internetových stránek, jsem navštívil

přítele Ondru. Opatrně jsem se optal, na to či ono, podle

toho co mi zrovna nefungovalo. Nakonec, tedy asi během

čtyř měsíců, jsem měl co jsem potřeboval.

Free-hostingové stránky, u kterých nelze vypátrat

zřizovatele, webové rozhraní umožňující komunikaci, včetně

skrytých e-mailů, a prezentaci nabízených služeb. Tedy vlastně 13 Milan nalil zamlklým postavám po fernetu. „To je na mě.“ „Tak na Dana,“ pronesl Holohlav a šoupnul ho tam. „Za chvilku nebudu mít koho obsluhovat. Vždyckykdyž se tu sejde

parta, která chodí pravidelně, někomu se něco stane.“

„Nestraš, nebo sem přestanu chodit.“

Milan vyleštil pult a rozdal všem nové tácky.

„Znali jste toho tramvajáka jak sem chodil?“

„Adama Malýho? No jasně.“

„Tak ten už taky nepřijde.“

„A co se stalo?“

„Tak to je na dýl.“

„Kliďánko povídej, my nikam nekvaltujem a na ten hokej se stejně

nedá zírat.“

Profesionál

Na stole stojí láhev nejjemnější single malt whisky.

Jedna jediná sklenička může dost napovědět o pokročilém

alkoholismu, ale nemusí. Ta druhá může být již dávno

ve dřezu. Ale co si nalhávat. Není tomu tak. Chlastám

tady úplně sám, abych ubil bolest nad ztrátou nejbližšího.

Promiňte. Ani jsem se nepředstavil. To ten alkohol. Používám

jméno Kain, ale občanským jménem zůstávám Adam Malý.

Pro rodinu, sousedy, spolupracovníky jsem Adam. Pro klienty

Kain. Ale popořadě.

Jsem ženatý, mám dvě děti. Ríšovi je 15 a dcera Blanka

je již tři roky plnoletá. Živím se jako řidič tramvaje,

a nebudeme si nalhávat, není to bůhvíjaké dobrodružství.

Za celá léta jeden smrťák pomatenýho feťáka, kterej si to

lajznul na černo mezi spojkou dvojčat. Potom týdny papírování

a i tak to byla smrtelná nuda. Sloužím už u dopravního podniku

přes 20 let. A to se vám začne, věřte nebo ne, zajídat.

S příchodem internetu, ale začalo být všechno jinak. Kdysi

jsem viděl film se Silvestrem Stallonem. Působil jako nájemný

vrah a tehdy se, u jedné noční jedno-skleničkové párty, zrodil

ten nápad. Chtěl jsem to zkusit.

Žádná cesta není stlaná růžemi a tak po počátečních

bolestech, s vytvořením internetových stránek, jsem navštívil

přítele Ondru. Opatrně jsem se optal, na to či ono, podle

toho co mi zrovna nefungovalo. Nakonec, tedy asi během

čtyř měsíců, jsem měl co jsem potřeboval.

Free-hostingové stránky, u kterých nelze vypátrat

zřizovatele, webové rozhraní umožňující komunikaci, včetně

skrytých e-mailů, a prezentaci nabízených služeb. Tedy vlastně 15

služby. Jedinou nabízenou službou se stala inhumace zvolené

osoby.

Jméno Kain již bylo jen jakousi slovní hříčkou, spojující

zkratku Kvalitní Asistent při Inhumaci Nevhodných, spolu

se jménem prvního biblického vraha. Zkratka se v mé hlavě

vylíhla v průběhu tvorby internetových stránek, ale Kain bratr

Ábelův, ten mě posedl hned. Říkal jsem si tehdy, že on byl

první. Ostatní vraždy, ať již úkladné, či jako v mém případě

nájemné, byly jen pouhé kopie.

Když jsem se snažil vžít do role budoucích klientů, vyvstávala

mi v mysli jediná myšlenka. Všichni chtějí toho nejlepšího.

A podle současných měřítek je vždy ten první nejlepším.

Celá tahle vývojová fáze byla fajn. Obsahovala nejbujnější

fantazie roztodivných exhumací těch nejzajímavějších lidí.

Široké spektrum zbraní v mých představách, předhánělo

všechny filmy s agentem 007, a nabídky lidí k odklizení, dokonce

i některé díly s Sherlockem Holmesem. A pak to přišlo. Ten

den po šichtě jsem stáhnul poštu a....

Byl tam! První email se zakázkou. Samozřejmě, že

jsem v první chvíli doufal, že jde o žert, nejhůře o omyl.

Následující den jsem, ale na domluveném místě, nalezl obálku

s polovinou stanovené částky. Rozklepaly se mi kolena.

Několik dlouhých minut jsem dokázal jen lapat dech a horečnatě

přemýšlet, jak to provést. Vězte, byl jsem tehdy ještě slušný

člověk, a jen koketování s myšlenkou, na něčí smrt, zaviněnou

mou rukou, bylo vysilující.

Toho chlápka jsem šel odprásknout už následující sobotu.

Předtím jsem si zhruba týden zjišťoval jeho zvyky. Znáte to

z televize. Stopoval jsem ho kudy chodí, s kým mluví, kde si

kupuje cigára a sváču. A to mě právě rozhodilo. Ten člověk

chodil normálně do práce. Žádnej tunelář, ani podnikatel.

Na první pohled se taky jen těžko mohl plést do nějakých

machinací. No přiznám se.

Měl jsem pochyby, a tak jsem nedokázal vystřelit. Ten

večer jsem si řekl, že se o něm dozvím víc. Musí na něm být

něco špatného. Někdo ho chce oddělat a dal na to nemalou

zálohu. Takže to nemůže bejt žádnej beránek. Jenomže bez

důvodu, ho prostě zhasnout nedokážu.

A tak jsem začal jednat. Pár dní jsem si toho chlápka

pozorněji všímal. Takovej normální člen. Občas zašel

na fotbal, potom na pivko. Doma potom bylo ticho, takže

žena asi nebyla proti a asi jen těžko byla týraná. Tudy cesta

nevedla. Až jsem musel zajít na ten fotbal.

Není to nic pro mě. Ofsajd jsem nikdy nepochopil

a podle toho co někdy vidím v televizi, v tom plave

i většina sudích. Jenže, náš týpek byl z jinýho těsta.

Pravidelně se usadil za brankou domácího gólmana

a hlasitým projevem ho deptal. Po poločase se sebral, zmizel

na druhou stranu a nepřestal. Ten kluk mohl klidně vychytat

nulu, ale jemu to nebylo dost. Možná si teď říkáte - to není

možný. To by dostal po hubě. Jenže...

Tenhle fajnovka narost. Něco přes dva metry, přesstotřicet kilo živý váhy. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem

na to přišel. Ve starejch ročenkách místního fotbalového

klubu jsem našel jeho jméno. Taky chytal. A né zrovna špatně.

Lidi ho šacovali na reprezentaci, ale nakonec to dopadlo jinak.

Výšku měl dobrou. Talent jako málokdo, ale byl nedožranej.

Promiňte mi ten výraz, ale ten mám ze Švejka. A co si budeme

povídat. Nejsem žádnej fotbalovej trenér, ale Plánička asi

přes metrák neměl. A tak ho vyhodili. Jestli právem, nebo 15

služby. Jedinou nabízenou službou se stala inhumace zvolené

osoby.

Jméno Kain již bylo jen jakousi slovní hříčkou, spojující

zkratku Kvalitní Asistent při Inhumaci Nevhodných, spolu

se jménem prvního biblického vraha. Zkratka se v mé hlavě

vylíhla v průběhu tvorby internetových stránek, ale Kain bratr

Ábelův, ten mě posedl hned. Říkal jsem si tehdy, že on byl

první. Ostatní vraždy, ať již úkladné, či jako v mém případě

nájemné, byly jen pouhé kopie.

Když jsem se snažil vžít do role budoucích klientů, vyvstávala

mi v mysli jediná myšlenka. Všichni chtějí toho nejlepšího.

A podle současných měřítek je vždy ten první nejlepším.

Celá tahle vývojová fáze byla fajn. Obsahovala nejbujnější

fantazie roztodivných exhumací těch nejzajímavějších lidí.

Široké spektrum zbraní v mých představách, předhánělo

všechny filmy s agentem 007, a nabídky lidí k odklizení, dokonce

i některé díly s Sherlockem Holmesem. A pak to přišlo. Ten

den po šichtě jsem stáhnul poštu a....

Byl tam! První email se zakázkou. Samozřejmě, že

jsem v první chvíli doufal, že jde o žert, nejhůře o omyl.

Následující den jsem, ale na domluveném místě, nalezl obálku

s polovinou stanovené částky. Rozklepaly se mi kolena.

Několik dlouhých minut jsem dokázal jen lapat dech a horečnatě

přemýšlet, jak to provést. Vězte, byl jsem tehdy ještě slušný

člověk, a jen koketování s myšlenkou, na něčí smrt, zaviněnou

mou rukou, bylo vysilující.

Toho chlápka jsem šel odprásknout už následující sobotu.

Předtím jsem si zhruba týden zjišťoval jeho zvyky. Znáte to

z televize. Stopoval jsem ho kudy chodí, s kým mluví, kde si

kupuje cigára a sváču. A to mě právě rozhodilo. Ten člověk

chodil normálně do práce. Žádnej tunelář, ani podnikatel.

Na první pohled se taky jen těžko mohl plést do nějakých

machinací. No přiznám se.

Měl jsem pochyby, a tak jsem nedokázal vystřelit. Ten

večer jsem si řekl, že se o něm dozvím víc. Musí na něm být

něco špatného. Někdo ho chce oddělat a dal na to nemalou

zálohu. Takže to nemůže bejt žádnej beránek. Jenomže bez

důvodu, ho prostě zhasnout nedokážu.

A tak jsem začal jednat. Pár dní jsem si toho chlápka

pozorněji všímal. Takovej normální člen. Občas zašel

na fotbal, potom na pivko. Doma potom bylo ticho, takže

žena asi nebyla proti a asi jen těžko byla týraná. Tudy cesta

nevedla. Až jsem musel zajít na ten fotbal.

Není to nic pro mě. Ofsajd jsem nikdy nepochopil

a podle toho co někdy vidím v televizi, v tom plave

i většina sudích. Jenže, náš týpek byl z jinýho těsta.

Pravidelně se usadil za brankou domácího gólmana

a hlasitým projevem ho deptal. Po poločase se sebral, zmizel

na druhou stranu a nepřestal. Ten kluk mohl klidně vychytat

nulu, ale jemu to nebylo dost. Možná si teď říkáte - to není

možný. To by dostal po hubě. Jenže...

Tenhle fajnovka narost. Něco přes dva metry, přesstotřicet kilo živý váhy. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem

na to přišel. Ve starejch ročenkách místního fotbalového

klubu jsem našel jeho jméno. Taky chytal. A né zrovna špatně.

Lidi ho šacovali na reprezentaci, ale nakonec to dopadlo jinak.

Výšku měl dobrou. Talent jako málokdo, ale byl nedožranej.

Promiňte mi ten výraz, ale ten mám ze Švejka. A co si budeme

povídat. Nejsem žádnej fotbalovej trenér, ale Plánička asi

přes metrák neměl. A tak ho vyhodili. Jestli právem, nebo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist