Kniha: Bůh ve filosofii Charlese Hartshorna – Petr Macek

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11

1. Alfred North Whitehead (1861–1947). . . . . . . . . . . . . . . . . . .17

Život a dílo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .18 Exkurs: Spor o „metafyziku“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .24 Vývoj Whiteheadova celostního pojetí skutečnosti . . . . . . . . . . . . 31 Základní pojmy a kategorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Proces a souvztažnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Zkušenost či zakoušení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34

Kreativita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .35

Věčné objekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Aktuální entita jako mikroudálost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .37

Prehenze a superjekt. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .39

Sourůst jako sebetvorba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40

Nexus a societa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .41

Pociťování, princip souvztažnosti (relativity) a ontologický

princip. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .42

Bůh, počáteční a subjektivní cíl, bipolarita, primordiální

a konsekventní pól . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .44 Ohlas Whiteheadovy pozdní filosofie a jeho filosofického theismu. . . .49

2. Charles Hartshorne (1897–2000) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57

Život a dílo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57 Hartshorne a filosofické tradice a trendy . . . . . . . . . . . . . . . . .63 Hartshorne versus analytická a postanalytická filosofie. . . . . . . . . .68 Hartshornova disertace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79 Hartshornova metafyzika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .85

Panpsychismus (psychikalismus) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

Asymetrie časových vztahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Odlišnosti od Whiteheada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

3. Hartshorne o Bohu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

Metafyzika a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .100

Meze atheistického humanismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .101

Rozporuplnost klasického theismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

„Novoklasická“ alternativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

Bůh jako předmět víry a bohoslužby . . . . . . . . . . . . . . . . . 106

Naše mluvení o Bohu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Specifika Hartshornova filosofického theismu. . . . . . . . . . . . . . 112

Bůh jako societa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112

Boží bipolarita jako transcendence oběma směry . . . . . . . . . . . 114

Absolutní existence a konkrétní skutečnost . . . . . . . . . . . . . .118

Panentheistické pojetí vztahu Boha a světa . . . . . . . . . . . . . .121

Svět jako stvoření a idea „creatio ex nihilo“ . . . . . . . . . . . . . 124

Analogie vztahu duše – tělo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .126 Jaký je Bůh? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .128

Dokonalost jako nepřekonatelnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Absolutní souvztažnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Boží vědoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

Božská vševědoucnost a budoucnost . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Boží Moc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Všemohoucnost ve smyslu nejvyšší tvůrčí moci . . . . . . . . . . . 138

„Prozřetelnost“ kosmického řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . .140 Boží dobrota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .142

Estetická hodnota dokonalé lásky . . . . . . . . . . . . . . . . . . .142

Problém zla a Boží účast na utrpení světa. . . . . . . . . . . . . . . 145

Boží paměť, zachování hodnot a problém osobní nesmrtelnosti . . . 149 Pojetí Boha – Hartshornova revize Whiteheada. . . . . . . . . . . . . 156

4. Hartshornova obrana Anselmova filosofického objevu . . . . . . . . . 158

Ontologické argumenty a jejich kritika . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Hartshorne a Anselm. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

„Bůh“ jako koherentní idea existuje. . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Anselmův filosofický objev – jeho deficit a jeho význam. . . . . . . 164

Modální status jako predikát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

Bůh a empirie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 Logika a ontologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

Boží „možnost“ jako časová kategorie . . . . . . . . . . . . . . . . 183

Doplňující argumenty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Logika theismu a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Hartshorne o Barthově interpretaci Anselmova ontologického argumentu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Příloha I. Hartshornovy theistické argumenty. . . . . . . . . . . . . . 197 Příloha II. Hartshornův „nový argument“ . . . . . . . . . . . . . . . . 199

5. Hartshorne a křesťanská theologie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200

Hartshorne a modely křesťanského myšlení o Bohu . . . . . . . . . . 200

Hartshorne a Akvinský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .201

Hartshorne a Tillich. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208

Hartshorne a Barth . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Procesuální theismus v rozhovoru filosofie, theologie a etiky. . . . . . 222 a) Procesuální theologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223

Hartshornovy podněty ve filosofické theologii a etice . . . . . . . . 227

Bůh filosofie kontra Bůh víry? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

Meze metafyziky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 b) Hartshorne a barthovci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 c) Hartshorne a theologie nenásilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

Metafyzické implikace symbolu kříže . . . . . . . . . . . . . . . . 239

Hartshorne a pacifismus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Metafyzika a theologie nenásilí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247

Summary. The Theism of Charles Hartshorne . . . . . . . . . . . . . . . 254

Seznam literatury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257

Primární . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257

Sekundární. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265

Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279

Věcný rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284

Když se na Západě prosadilo křesťanství, vládl Císař a oficiální

theologické texty redigovali vykonavatelé římského práva. ... Ona

kratičká galilejská vize pokory problikávala po dlouhé věky jen

skomíravě...

V tomto původním galilejském křesťanství je návod k theistic

ké alternativě, která je s převládajícími trendy myšlení v konflik

tu: nepodporuje ani vládu Císaře, ani bezohledný moralismus, ani

nepohnutého hybatele. Spočívá na oněch vnímavých elementech

universa, které se pomalu a tiše prosazují skrze lásku, a svůj smysl

nachází v přítomných aktualizacích království, které není z tohoto

světa. Láska ani neporoučí, ani není nepohnutelná, a také příliš ne

dbá na morálku. Nehledí do budoucnosti, ale nalézá svou odměnu

v tom, co koná v bezprostřední přítomnosti...

Boží království je mezi námi... Uskutečňuje se jako Boží láska

ke světu a představuje vždy partikulární prozřetelnost pro parti

kulární situace... Je to reciproční vztah, kdy láska ve světě vstu

puje do nebe a odtud zase zaplavuje svět. V tomto smyslu je tak

Bůh naším velkým souputníkem, přítelem v nesnázích, který nám

rozumí.

Alfred North Whitehead, Proces a skutečnost

11

Úvod

Cílem této studie je představit zdejší akademické obci i dalším zá

jemcům amerického whiteheadovského myslitele Charlese Hart

shorna, tak aby byl zřejmý význam jeho díla pro diskusi o vztahu

filosofie a theologie, případně i pro jiné druhy výzkumu týkajícího

se struktury a povahy našeho světa. V češtině či slovenštině vy

šlo něco málo z díla Alfreda N. Whiteheada a pár ukázek z tzv.

procesuální theologie, která na zaměření jeho vrcholné filosofické

tvorby navazuje. Některé elementy procesuálního myšlení či pro

cesuálního theismu, byť ne pod tímto označením, byly známy řadě

badatelů z různých oborů již v první polovině minulého století.

Tak např. brněnský radiobiolog Ferdinand Herčík vyjádřil ve své

knize Život naruby své nadšení z Whiteheadovy metafyziky a jeho

celostního myšlení, které nazval „panholismem“, a tvrdil, že Whi

tehead je „Descartem naší doby“ a jeho filosofie předběhne jeho

současníky (podobně jako prý Schönbergova hudba) alespoň o celé

století.

1

O Whiteheada se od poloviny minulého století kriticky

1

F. Herčík, Život naruby, Praha 1945, str. 68–105. Whiteheadovu orga

nistickou filosofii pokládal autor za vítaný krok směrem za tradiční „vědecký

materialismus“ a chápal ji jako učení, které v mnoha ohledech koresponduje

s „dialektickým materialismem“ Marxe, Engelse a Lenina, budovaným „v čet

ných diskusích filosofů“ již „po dlouhá léta“ v Sovětském svazu. Nemám tu

šení, jestli to bylo míněno vážně, nebo jestli to byla poznámka určená cenzuře.

Tohoto muže zcela oddaného vědě neodradilo ani to, že Whitehead uvedl do své

metafyziky i pojem Boha. Je však možné, že jej za práh Whiteheadovy studie

Věda a moderní svět už dále nesledoval. Byl přesvědčen, že jde o extrapolaci

matematicko-fyzikální provenience, nikoliv koncept náboženský, že „Bůh“

má ve Whiteheadově hierarchické dělbě konkrétní skutečnosti funkci prin

cipu vymezujícího všemu jsoucímu jeho hranice. Podstatně méně nadšený byl

z Whiteheada filosof a přírodovědec Vladimír Úlehla ve svém Zamyšlení nad

životem (srv. V. Úlehla, Zamyšlení nad životem, II, Praha 1947, str. 531–536).

12

Úvod

zajímal i pražský protestantský filosof Ladislav Hejdánek,

2

který

ještě v osmdesátých letech uváděl při domovních seminářích do Whiteheadova i Hartshornova myšlení své studenty. Procesualita bývala z jeho podnětu příležitostně i předmětem filosofických debat mezi jeho kolegy, protestanty i katolíky, většinou z okruhu politicko-ideologického disentu. Přímo s „procesuální theologií“ se česká filosofická a církevní veřejnost mohla seznámit v roce 1971, kdy v měsíčníku Křesťanská revue vyšel překlad článku předního amerického theologického whiteheadovce Johna B. Cobba „Křesťanská přirozená theologie a křesťanská existence“.

3

V kritické recenzi se

procesuálnímu myšlení a procesuální theologii věnoval i protestantský psycholog Jaro Křivohlavý.

4

Z myslitelů jiné provenience

se Whiteheadovou filosofií a estetikou zabýval Vlastimil Zuska, překladatel Whiteheadova Symbolismu.

5

Ze slovenských autorů

se Whiteheadovi věnoval především filosof a historik Jan Bodnár, autor několika slovenských překladů ze závěrečného období Whiteheadovy filosofie,

6

po osamostatnění Slovenska pak Rastislav

2

Ve své poznámce „Hodnota a smrt“ z roku 1952 pokládá autor White

headovu vizi za druh dualistického pojetí světa, neboť každá z časových entit (událostí), jimiž je tento svět tvořen, má skutečný i abstraktní aspekt. Hejdánek se vyjadřuje kriticky k Whiteheadovu pojetí hodnot a jejich spojitosti s tím, co Whitehead nazývá „věčné objekty“. Podle Hejdánka je tím popřena jejich novost. Neudržitelná je podle Hejdánka i představa o jejich trvání. Je přesvědčen, že mimo skutečnost neexistují, a srovnává Whiteheadovo pojetí s pojetím Emanuela Rádla, který umísťuje hodnoty do „smyslu dějin“: Světem hodnot je to, „co býti má“. Kriticky se vyjadřuje i k Whiteheadovu pojetí nesmrtelnosti, předmětu Whiteheadovy přednášky, jejíž český překlad jeho poznámka doprovodila (srv. L. Hejdánek, Hodnota a smrt, in: týž, Setkání a odstup, Praha 2010, str. 8–13).

3

J. B. Cobb, Křesťanská přirozená theologie a křesťanova existence, in:

Křesťanská revue, XXXVIII, 1971, str. 14–17.

4

J. Křivohlavý, Teologie dění, in: Křesťanská revue, XLVI, 1979, str. 10–12.

5

Srv. V. Zuska, Heidegger, Whitehead a temporalita, in: Estetika, XXIX,

1992, str. 13–27; týž, K Whiteheadově filosofii, in: A. N. Whitehead, Symbolismus, jeho význam a účin, přel. V. Zuska, Praha 1998, str. 67–79.

6

J. Bodnár, Pragmatismus, realismus, fenomenológia, existencialismus,

in: Antológia z diel filosofov, VIII, Bratislava, 1969, str. 39–41, 505–506; týž,

Úvod

Nemec.

7

U příležitosti padesátého výročí Whiteheadova narození

vyšla roku 2001 studie Miroslava Sapíka a Heleny Pavličíkové.

8

Sapík se v následujících letech věnoval Whiteheadově filosofii dějin, především ve své studii z roku 2008.

9

Hejdánkův žák Tomáš Hančil

publikoval anglickou studii, v níž se pokoušel srovnat procesuální myšlení s myšlením jiného českého protestantského filosofa, Emanuela Rádla.

10

Whiteheadově filosofii, především jeho filosofii pří

rody, je věnována obsáhlá studie Michala Andrleho z roku 2010.

11

Tentýž autor věnoval pozornost i Whiteheadově estetice, podobně jako Martin Kaplický.

12

Já sám jsem se procesuálním myšlením za

býval ve své nepublikované disertaci Procesuální myšlení a Bible a v řadě kratších shrnujících pojednání či dílčích studií.

13

Charles Hartshorne, myslitel, který probudil zájem o Whiteheadovo dílo mezi theology a sám je také tvořivě – s dobrou znaOrganizmická filozofia A. N. Whiteheada, in: A. N. Whitehead, Veda a moderný svet, Bratislava 1989, str. 5–50. Bodnár se Whiteheadou filosofií zabývá i ve svém pozdějším díle Na hraniciach filozofie a vedy, Bratislava 2005, str. 189–203.

7

Viz především jeho Náčrt Whiteheadovej procesuálnej filozofie, Trnava

2009. Srv. týž, Whiteheadov metafyzický systém a koncepcia Boha, in: Fides. Zborník z filozofického seminára, Bratislava 2007, str. 23–38.

8

M. Sapík – H. Pavličíková, Alfred North Whitehead – člověk dvacátého

století (1861–1947), in: Studia theologica, III, 2001, str. 41–47.

9

M. Sapík, Procesuální filosofie a civilizace v díle A. N. Whiteheada,

Brno 2008.

10

T. Hančil, Was Rádl Heading toward Process Metaphysics?, in: Communio

Viatorum, XXXVI, 1994, str. 189–213.

11

M. Andrle, Whiteheadova filosofie přírody se zvláštním zřetelem k „lon

dýnskému“ období, Červený Kostelec 2010. Srv. týž, Život a dílo A. N. Whiteheada, in: Teorie vědy, XXXIII, 2010, str. 62–103.

12

M. Andrle, Bacon a Whitehead o metafyzice a estetice, in: K. Stibral –

O. Dadejík (vyd.), Krása, krajina, příroda, I, Praha 2009, str. 176–183; M. Kaplický, O estetických motivech ve filosofickém díle Alfreda North Whiteheada, Praha 2005.

13

P. Macek, Procesuální myšlení a Bible, nepublikovaná disertace, Praha

1984.

14

Úvod

lostí theologické problematiky – rozvíjel, je u nás prakticky nezná

mý. Vyšel jenom český překlad jeho populární studie Přirozená

theologie pro naši dobu

14

a byl zmíněn v příspěvcích věnovaných

především Whiteheadovi. Hartshorne je s Whiteheadem zajedno

v tom, že Bůh svět řídí a udržuje způsobem a intenzitou svého re

cipročního vztahu k němu a ke všem zkušenostem, k nimž v něm

dochází. Jeho theismus se však v řadě aspektů od Whiteheadova

liší a leccos v křesťanské, zejména protestantské filosofické re

flexi a diskusi o vztahu theologie a filosofie naznačuje, že právě

Hartshorne může pomoci tuto problematiku vyjasnit a názorové

pozice, které formuje, utřídit, případně i sblížit.

Svou prezentací Hartshornovy nauky o Bohu – jejích principů

a záměrů, uvedením do rozhovorů, které na jejím základě vedl

nebo které jsou vedeny s ním, i náznakem jejích potencialit či

konsekvencí – hodlám ozřejmit, že se jedná o koherentní výklad

struktury a povahy skutečnosti vycházející z konzistentní analýzy

a interpretace základní lidské zkušenosti a intuice. Jako takový

může být v napětí s jinými interpretacemi, ale protože nemůže

být z principu v rozporu se zkušeností, na níž jsou založeny, leč

za cenu svého vyvrácení, je jim inspirací i výzvou.

Svou studii jsem rozdělil do pěti kapitol. V první kapitole se

nejprve věnuji osobnosti a dílu Alfreda North Whiteheada, kte

rý je pro pochopení a posouzení Hartshornova filosofického úsilí

a významu neodmyslitelný. Protože půjde o posouzení jak smyslu

a možností Hartshornova filosofického theismu, tak i procesuál

ního pojetí skutečnosti jako takového, zabývám se v exkursu pro

blematikou metafyziky. Po přehledu Whiteheadovy životní dráhy

a akademické kariéry představím jeho hlavní metafyzické katego

rie a pojmy včetně pojmu Boha. Nastíním i ohlas, který Whitehead

svou kosmologickou vizí vyvolal, a to, jaký podnět představoval

pro určitý trend anglosaské filosoficko-theologické reflexe.

V druhé kapitole navazuji uvedením osobnosti a díla Charlese

Hartshorna. Pokusím se o nastínění jeho filosofického rodokme

nu, a protože po metodologické stránce je Hartshorne nepochybně

14

Ch. Hartshorne, Přirozená theologie pro naši dobu, přel. P. Macek, Praha

2006.

Úvod

analytickým filosofem, věnuji se jeho vztahu k evropské i americké analytické (a postanalytické) filosofii. Svébytnost a základní kontury jeho filosofického zájmu zachycuje už jeho pozoruhodná harvardská disertace, v níž Hartshorne prvně formuloval svou vizi skutečnosti jako celku. Uvedu krátce některé metodologické aspekty jeho metafyziky a jeho panpsychismus jako charakteristický koncept jeho vize, který i přes různé pozdější modifikace nikdy nepřestal hájit a zdůvodňovat. Na závěr oba myslitele srovnávám.

Ve třetí kapitole se zabývám vlastním tématem celé studie – Hartshornovým theismem. Pro monistu Hartshorna je idea Boha vlastně obsahem celé metafyziky, protože uvažování o Bohu vrhá světlo na všechno ostatní, a proto je poznání Boha, jakkoli třeba neúplné, pro Hartshorna v posledku jediným adekvátním „organizačním principem“ veškerého života a myšlení. „Novoklasické“ filosofické pojetí Boha, které rozvádím v první části kapitoly, vyjadřuje podle Hartshornova přesvědčení to, co má pod pojmem „Bůh“ na zřeteli náboženská víra. V době, kdy už dávno není samozřejmé, že pojem Boha představuje jasnou a konzistentní ideu, mohou Hartshornův pokus pokládat za objevný i ti, kdo jeho premisy nesdílejí. Filosofické vyjádření zkušenosti či intuice víry nemůže být asi nikdy s touto zkušeností totožné, ale může její obsah vyjádřit v principu adekvátně. Hartshornův model, který v závěru této části srovnávám s Whiteheadovým, si zaslouží být hodnocen především z hlediska toho, jak se mu daří tento úkol splnit.

Ve čtvrté kapitole se zaměřuji na Hartshornovo specifikum – revizi a obranu Anselmova ontologického argumentu pro Boží existenci. Ač je to jen dílčí problematika, kterou dialog s Hartshornem nemusí vůbec zahrnout, uvádí dobře do jeho myšlení i argumentační metody. Po nastínění celé problematiky i historie její interpretace vysvětluji, jak k ní přistupuje Hartshorne. On sám byl přesvědčen, že novoklasický theismus umožňuje Anselmův argument hájit jako filosoficky platný objev a brát jej jako klíč k logice každé adekvátní theistické argumentace. V exkursu se věnuji i Hartshornovu hodnocení theologické interpretace Anselmovy teze, kterou předložil protestantský theolog Karl Barth.

16

Úvod

Pátá kapitola nejprve nastiňuje konfrontaci Hartshornova pro

jektu s modely a aspiracemi tří výrazných představitelů křesťan

ské myšlenkové tradice, se kterými cítil potřebu se vyrovnat. Byl

to na prvém místě scholastický myslitel Tomáš Akvinský, tvůr

ce a hlavní představitel systému, k němuž se stále hlásí nemalá

část dnešní theologie a náboženské filosofie, z Hartshornových

současníků pak Paul Tillich a již zmíněný Karl Barth, koryfejo

vé protestantské theologie dvacátého století. Nejedná se o kritic

ké systematické srovnání, ale o snahu ukázat, o co Hartshornovi

v konfrontaci s nimi šlo. Do tohoto „dialogu“ filosofa s theology

vstupují i ti, kdo tuto konfrontaci a její východiska nějak komentují

či interpretují.

V druhé části této kapitoly přivádím celou prezentaci Hartshor

nova theismu k jejímu cíli – nástinu možností, které jeho pojetí

skýtá pro rozhovor theistické filosofie, theologie a etiky. Nejprve

stručně pojednám o „procesuální theologii“, představující urči

tou praxi tohoto rozhovoru, zhodnotím, jak se na vztah filosofie

a theologie dívá sám Hartshorne, a představím několik theolo

gů, kteří se k nárokům či tvrzením procesuálního theismu stavějí

kriticky. Nakonec si vzhledem k roli, jakou hraje v Hartshornově

vizi osoba Ježíše Krista, položím otázku, zda vize skutečnosti

koncipující Boží působení jako nenásilné přesvědčování zvláštním

způsobem nekoresponduje s theologií nenásilí, jejímž krédem je,

že „cesta kříže“ není jen situační etická strategie, ale normativní

způsob existence zjevující nezadatelný charakter vlastních Božích

cest.

K možným tématům i partnerům diskursu jsem nutně musel

přistupovat selektivně. V každé kapitole odkazuji k tématům či

myslitelům, na něž se v této práci nedostalo. V závěru se pokouším

o bilanci celého průzkumu a jeho výtěžků pro nové promýšlení

vztahu theologie a filosofie. I když se názory na jejich vztah růz

ní, filosofický theismus whiteheadovsko-hartshornovské proveni

ence umožňuje nahlédnout, jak i při rozlišení primárního zájmu

obou disciplín nemusí jít o výpovědi, které jsou zcela mimoběžné,

a mohou se proto nejen tolerovat, ale i doplňovat a korigovat. To

umožňuje i nové promýšlení funkce „přirozené theologie“.