načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bůh strachu - Jan Hlávka

Elektronická kniha: Bůh strachu
Autor:

Když Prahou začnou kolovat části tajemného magického artefaktu, křehká příměří jsou porušena a začíná nelítostný boj. Felix Jonáš se svým týmem ani tentokrát nemůže zůstat ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7288-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když Prahou začnou kolovat části tajemného magického artefaktu, křehká příměří jsou porušena a začíná nelítostný boj. Felix Jonáš se svým týmem ani tentokrát nemůže zůstat stranou, i kdyby chtěl sebevíc. Namísto prastarého zla, monster a démonů se musí postavit něčemu mnohem horšímu - své minulosti. Ta vrhá příliš nebezpečné stíny a starý přítel se snadno změní v nového nepřítele. Zejména, když se rozhodne stát bohem a změnit svět v lepší místo - ať to stojí cokoliv...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Hlávka - zlom 25.10.1956 22:13 Stránka 1





K LADIVO NA ČARODĚJE
1. Jiří Pavlovský: Magie pro každého
2. Jiří Pavlovský: Město mrtvých
3. Ondřej S. Nečas: Kruté stroje
4. Dušan D. Fabian:Sonáta pro Azazela
5. Jiří Pavlovský: Výtah do pekla
6. Jakub Mařík: Drsné sny
7. Ondřej S. Nečas:Síť přízraků
8. Martin D. Antonín: Pekelná šleha
9. Darek Šmíd: Žrádlo pro psy
10. Jiří Pavlovský:Kladivo na démony
11. Jan Hlávka: Bůh strachu
Připravujeme:
12. Jiří Pavlovský: Poslední stadium
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:13 Stránka 2





Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 3





Copyright © Jan Hlávka, 2016
Cover Illustration © Lubomír Kupčík, 2016
Cover Art © Lukáš Tuma, 2016
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2016
ISBN (e-pub) 978-80-7557-286-8
ISBN (mobi) 978-80-7557-287-5
ISBN (pdf) 978-80-7557-288-2
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 4





Kladivo na čaroděje
Praha je magické město – a ta magie vás může zabít.
V tom lepším případě.
Když vám teče do bot, když vás pronásledují přízraky – koho
zavoláte?
Tým Felixe Jonáše určitě ne. Pokud už by přece jen přijeli,
tak vás nechají pekelným silám napospas, aby vám pak mohli
vybílit byt. Jenže někdy je situace tak zoufalá, že vám
nezbývá nic jiného, než obrátit se na lidi, kteří jsou naprosto
odepsaní – a doufat, že to přežijete.
Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho
neznáte... a jak ho ani netoužíte poznat. Alespoň ne na vlastní
kůži. Světa magie, temných přízraků, oživlých mrtvol,
zabijáků, démonů, psychopatů, nekrofilů, upírů – a to mluvíme jen
o kladných hrdinech. Ti, proti kterým bojují, jsou ještě
mnohem horší...
5
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 5





Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 6





Prolog
Bohy poprvé přivedl na svět strach.
Gaius Caecilius Statius
Do okenních tabulek se opřel náhlý poryv větru a staré dřevo
zaskřípalo. Zvuk nebyl hlasitější než tikot starobylých sloupových
hodin na stolku vedle knihovny, sahající od podlahy až ke stropu,
a neupoutal pozornost žádné z pěti postav u velkého stolu. Jen
malá hnědá myš zvedla hlavičku, podezíravě začenichala a
stáhla se do bezpečí rukávu ženy sedící po pravé ruce toho, jenž
nočnímu zasedání předsedal. Muž naproti ní se na ženu zadíval
s výrazem, který dokonale popíral slova, jež vzápětí pronesl.
„Jsme rádi, že jsi zpátky, Petro. Můžu gratulovat k úspěšné
práci?“
„Jistě, Pierre,“ s úsměvem reagovala žena na jízlivost
tekoucí z jeho hlasu jak vodopád špíny. „Kolikrát ses toho bastarda
snažil dostat? Třikrát? Vidíš, a mně se to povedlo napoprvé.“
„Jenomže jak!“
„Snadno. Stačila kapka benzínu.“
Zbývající dva muži u stolu se zašklebili. Jeden krátce
vyprskl. Pierre, ústa sevřená do hněvivé bílé linky, se na ni díval
a marně hledal odpověď. Seděla na židli uvolněně, trochu
zakloněná, levou ruku položenu na stole, pravou svěšenou,
takže pod tmavým dámským sakem bylo jasně vidět podpažní
pouzdro s pistolí. Tvář měla opálenou africkým sluncem
a pod očima kruhy z nevyspání. Svaly v jejím obličeji jako by
se samy od sebe skládaly do krutého, sotva postřehnutelného
úšklebku.
Pierre se nadechl a místo na ni promluvil ke staršímu muži
v čele stolu.
7
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 7





„Vy to schvalujete? Proboha! Copak už skutečně nemáme
žádné ohledy? Jako by nestačilo to dítě v naší laboratoři!“
„Útlocitností maskovaná neschopnost. Bravo, Pierre.
Nechceš zkusit politiku?“
„Poslyš, ty jedna –“
„To stačí. Oba.“
Muž v čele stolu je ostře přerušil. Pierre zmlkl, jen dál svíral
rty. Petra Božděchovská se mlčky usmála, ale ani teď v tom
nebyla žádná vlídnost.
„Nezáleží na tom, co já schvaluji,“ promluvil muž v čele
stolu pomalu. „Už se stalo, hádky jsou zbytečné. Úkol byl
splněn, buďme spokojeni. A víme, jakou snahu jsi předtím
k zabití toho čaroděje vynaložil, Pierre. Z neschopnosti tě
nikdo nepodezírá.“
Pierrovi to ujištění očividně nestačilo. Bylo jasné, že čekal
mnohem víc, ale přitom ví, že nic víc nedostane. Se sotva
patrným zavrtěním hlavou se odvrátil. Petra dál mlčela. Malá
myš znovu vykoukla z jejího rukávu a začenichala.
„Jak pokračují jednání s Vatikánskou vyšetřovací komisí?“
Muž v čele se obrátil na dalšího člena zasedání a ten kývl.
„Slibně. Zpočátku byl Kilián značně nedůvěřivý, ale myslím,
že dospěji k dohodě, která nám prospěje stejně, nebo dokonce
víc, než jemu.“
„To je potěšující,“ muž přikývl a Petra se prudce nadechla,
ale tentokrát ji přerušil dřív, než stihla promluvit. „Námitky
proti tomuto kroku jsme již zvážili a zamítli. Nebudeme je
otevírat znovu.“
Petra s viditelným úsilím sklopila oči. Neunikl jí Pierrův
spokojený výraz.
„Dobrá,“ muž v čele stolu si povzdechl. „Řekl bych, že tím
můžeme dnešní schůzku ukončit. Ostatní otázky mohou
počkat na –“
„Ještě moment,“ tentokrát ho Petra přerušila. „Je tu jedna
záležitost, kterou jsme neprobrali. Felix Jonáš.“
„Co je s ním?“
„V letadle jsem si četla poslední zprávy. Zajímá mě, jak
dlouho ho chcete nechat naživu. Jeho i zbytek té bandy.“
8
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 8





„Felix Jonáš pro nás nepředstavuje problém,“ namítl
poslední člen jednání, který dosud nepromluvil. „Je to pěšák.
Navíc nám posledně pomohl a čaroděje nemá v lásce o nic
víc, než my. Někdy ho můžeme využít –“
„Narušil naši akci. Že nám toto narušení nakonec
pomohlo, byla jen náhoda. Je to nevypočitatelný element, a pěšákem
bych ho také nenazvala, teď už ne. Je třeba se ho zbavit.“
„Zbavit? Jak?“ zavrčel Pierre. „Třeba zapálit Hradčany?“
„Klemens má pravdu,“ souhlasil muž v čele. „Felix Jonáš
pro nás není nebezpečný. Nedovolujeme, aby náš boj
ovlivňovaly osobní předsudky.“
Pohled staršího muže byl náhle stejně pronikavý jako přísný
a Petra s kamenným výrazem přikývla.
„Jak si přeješ.“
„Dobrá. Takže teď je to opravdu všechno. Pánové, těším se
na příště.“
Rozloučení bylo nezvykle rychlé. Žádné sklenice staré
whisky, žádný neformální rozhovor, který po schůzce obvykle
následoval. Všichni však tušili důvody a mlčky je respektovali, znali
se ostatně už celé roky. Pierre jako poslední zavřel dveře
klubovny; nevlídný pohled na rozloučenou věnoval Petře, sedící
nehybně na svém místě. Malá myš znovu cupitala po stole před ní.
Okamžik lehce rozpačitého ticha.
„No dobře,“ Petra s povzdechem vstala. „Do toho, strýčku.
Dej mi to kázání, co máš v plánu, ať je to za námi.
Mimochodem, víš, že vypadáš čím dál víc jako Sean Connery?“
Starý muž se usmál a skoro bezděčně projel prsty strniště
už prošedivělých vousů.
„Předpokládám, že to měl být kompliment. Jsem rád, že jsi
v pořádku, Petro. Když jsem viděl to v Johannesburgu, měl
jsem o tebe strach.“
„Odpusť, strýčku. Měla jsem ti zavolat dřív.“
„Ano, to měla... a také vím, proč jsi to neudělala,“ strýčkův
hlas ztvrdl. „Pierre měl pravdu, překročila jsi veškeré meze.
Dobře jsi věděla, že bych to zakázal. Všichni ti lidé...“
Petra neodpověděla. Starý muž se na ni zadíval a náhle
vypadal opravdu staře.
9
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 9





Kde je ta holčička, kterou jsem houpal na kolenou? Kam se
poděla, a co za ženu tady teď stojí? Taková, co klidně upálí tři stovky lidí
kvůli smrti jednoho čaroděje. Dobrý Bože, co jsem to stvořil, když
jsem jí pověděl pravdu o smrti její sestry?!
„Poslední dobou si kladu otázku,“ promluvil tiše, „co
bude, až tahle válka jednou skončí.“
„Jak to myslíš?“
„Třeba ta tvoje myš,“ kývl hlavou ke stolu. „Udržuješ ji při
životě magií. Už teď ovládáš víc kouzel než leckterý čaroděj,
a takových mezi námi přibývá. Učíme se je, abychom s nimi
mohli bojovat, ale přitom se jimi sami stáváme. Přebíráme
jejich myšlení, a jak vidím, už i jejich metody. Až všichni
zemřou, co uděláme pak? Sami si podřežeme hrdla, aby bylo
vítězství dovršeno? Anebo se dřív spojí naše oběti a vyhlásí
další válku nám? Co myslíš, Petro?“
„Nevím. Nemám trpělivost čekat u řeky na tělo svého
nepřítele, radši ho tam půjdu hodit. Dumat můžu, až budou ti
hajzlové mrtví, ale ten Johannesburg... to jsem nechtěla.
Nečekala jsem, že se oheň tolik rozšíří, kdyby ano, udělala bych
to jinak. Mrzí mě to, strýčku.“
Tak málo. Tak strašně málo – ale alespoň něco.
Starý muž se unaveně usmál. „No dobře. Už o tom
nemluvme. Jsem moc rád, že jsi doma, Petro.“
Když ji objal, snažil se nevnímat tlak pouzdra s pistolí
na svých žebrech. Snažil se ignorovat hořký pach spáleniny
z jejích vlasů. Snažil se na nic nemyslet.
O deset minut později žena v černém tiše sestoupila po
nouzovém schodišti – výtahy se dávno naučila nepoužívat –
do podzemní garáže a zamířila k modrému mercedesu
vzadu. Vypadal opuštěný, ale pak se uvnitř pohnul stín. Dveře
spolujezdce se otevřely a Petra vklouzla na sedadlo.
„Jedeme domů, Werlindene,“ promluvila s nádechem
mrzutosti.
Muž za volantem kývl. Jeho obličej v hlubokém šeru
připomínal vysušenou masku, kosti potažené tuhou kůží doplněné
uhlově černýma očima. Vlastně jen levým okem – pravé
zakrývala tmavá páska.
10
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 10





„Setkání se nevyvedlo?“ prohodil, když nastartoval.
„Ale ne,“ Petra si povzdechla. „Šlo přesně podle plánu.
Pierre je idiot a strýček stárne. Tráví moc času v knihovně, to
je ten problém.“
„Ano,“ souhlasil Werlinden. „V knihovně začíná spousta
problémů.“
„Pravda. A když jsme u toho – jak jsi dopadl?“
Mercedes vyklouzl z garáže do noční Prahy a řidič jednou
rukou otevřel schránku v palubní desce. Petra vytáhla čtyři
zalepené žluté obálky s bublinkovou výplní. Adresy na nich
byly různé, ale obsah se zdál být podobný: Cosi
trojúhelníkového, plochého a těžkého.
„Ale?“ Petra zvedla obočí. „Dokonce čtyři? Werlindene, jsi
poklad.“
„To říkala i moje žena, když se mě snažila zakopat. Čistě
pro zajímavost, ten čtvrtý daroval Klemensovi Kilián na
důkaz vstřícnosti.“
„Kouzelné. Kdyby věděl, že máme už tři, určitě by si to
rozmyslel. A tvoje žena musela mít smysl pro humor.“
„To ano. Aspoň než jsem jí to oplatil. Mimochodem, máme
pro tohle povolení? Kdyby váš strýček nebo ostatní věděli –“
„Jenže nevědí, Werlindene, a u toho zůstaneme. Co se dá
dělat, nikdy jsem nebyla poslušná holčička. Zastav tam.“
Werlinden to nekomentoval – radši. Zabrzdil před vchodem
pošty s nočním provozem kousek od Václavského náměstí
a Petra naposledy zkontrolovala jména na obálkách.
Zinnerová. Vávra. Rashil Exports. Videfon a. s. Pak z kapsy saka
vytáhla pátou. Trochu páchla kouřem, adresu na ni napsala v letištní
hale hned po návratu. Doskočilová – i tahle byla v pořádku.
S obálkami zmizela ve dveřích pošty a jednooký muž
trpělivě čekal, dokud se po chvíli nevrátila s prázdnýma rukama.
Když znovu vklouzla na sedadlo, potřásl hlavou.
„I když není šance, že dostanou všechny, tušíte, co se teď
rozpoutá?“
„Ne, co?“ Petra se nevinně usmála. „Přece si tak krásně
rozumějí... A my se budeme jenom dívat. Teď jeď, chci se konečně
vyspat.“
11
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 11





Werlinden poslechl – poslední větu prohodil jen tiše a pro
sebe.
„Díval bych se radši z větší dálky.“
* * *
Petr Král zíral do tmy a myslel na smrt.
Jeho postel stála u okna a on slyšel, jak se do něj opírá ledový
vítr. Kdyby zvedl hlavu, možná by zahlédl svit měsíce za
těžkými záclonami, ale místo toho jen uvažoval, kolik času mu
zbývá. V jednaosmdesáti letech a po dvou infarktech věděl,
že ne moc. Bez pomoci už nedokázal ani vstát z postele,
a když se teď pohnul, mokro, které ucítil v kalhotách
sepraného nemocničního pyžama, prozradilo, že ho tělo zase zradilo.
Dřív při tom cítil stud. Dokonce brečel jako malý kluk,
kterému parta školních trapičů před celou třídou stáhla kalhoty.
Teď už mu na tom nezáleželo. Důstojnost byla v téhle čekárně
na smrt stejně jen prázdné slovo. Zvykl si na úšklebky a
poznámky sester, když ho převlékaly, zvykl si i na hrubé dotyky
při koupání.
Jediné, na co si nedokázal zvyknout, byl ten strach.
Cítil ho každou minutu, každou noc. Bral mu spánek, klid
i těch pár vzpomínek na lepší časy, které si jeho stárnoucí
mozek hýčkal. Prožíral se mu žaludkem jako hladový červ, který
nikdy nemá dost.
Litoval, že nenašel víru v Boha nebo cokoliv potom, která by
strach snad zahnala, a teď už bylo pozdě si něco namlouvat:
Petr Král věděl, že potom není nic. Jenom tma, žár kremační pece
a nádoba popela, kterou jeho vnuk zastrčí do schránky na
hřbitově, a pokud bude mít čas, jednou za rok ji přijde oprášit. Nic,
jen zapomnění, které ho děsilo až do morku kostí. Snažil se, ach
tak zoufale se snažil najít v něm smysl. Vzato kolem a kolem,
vedl dobrý život. Něco málo dokázal, něco po sobě zanechal,
ale tváří v tvář tomu strachu to bylo jen prázdné kňučení.
Vlastně se bál tím víc, čím víc se snažil přemoci, a když v noci ležel
a zíral do temnoty, slyšel na postelích okolo dost neklidného
převalování i tichých vzlyků, aby věděl, že není sám.
12
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 12





Tohle místo, tahle léčebna, kde nikdy nikoho nevyléčí, byla
říší strachu, svrchovaným územím, nad kterým měl
neomezenou vládu. Protože strach byl to jediné, co člověku nakonec
zbylo. Taková byla pravda, kterou poznával znovu noc za nocí,
než mu únava zavřela oči ve spánku připomínajícím spíš
bezvědomí, před dalším dnem čekání –
„To není správné.“
Petr Král sebou trhl. Zamrkal do tmy, ale i když bez brýlí
viděl sotva na metr, věděl, že u postele nikdo není, dveře
do místnosti se neotevřely. Možná už to přišlo i na něj. Možná
si teď začne povídat s mrtvými dětmi, jako občas Jarda na
vedlejší posteli –
„Nikdo by neměl odcházet ve strachu. Strach nás ničí víc než
nemoc nebo nepřítel. Je jako pavouk, co nás vysává, až zbude jenom
prázdná skořápka.“
Tentokrát Petr jen strnul. Slyšel ta klidná, důrazná slova,
jako by tekla přímo do jeho mysli.
„Kdo... kdo je tam?“ vydechl ve stěží srozumitelném
zašeptání k smrti vyděšeného starce.
„Nikdo. Nikdo, koho by ses měl bát. Jenom stín, co byl jako ty.
Přesto, dovolíš, abych ti pomohl?“
„Po-pomohl?“
„Ano. Můžu si vzít tvůj strach. Možná ne na celý čas, který ti
zbývá, ale na dlouho. Dovolíš mi to?“
Šílenství. Nic než šílenství senilního mozku, které se
vybavuje s halucinací... Ale Petr Král o tom nepřemýšlel. Neměl
čas přemýšlet, odpověď mu splynula ze rtů dřív, než si ji sám
uvědomil.
„Ano!“
„Podej mi ruku. Nic víc, jenom ji natáhni.“
Petr vyprostil pravou ruku zpod polštáře. Bolelo to, prsty
zkřivené artritidou sebou bezděčně škubaly, ale natáhl ji
přes okraj postele do temnoty, kde nebylo nic, vůbec nic
skutečného –
Ucítil dotek. Něco mu přejelo přes dlaň k zápěstí, něco
stěží postřehnutelného, letmého jako mávnutí motýlího křídla
nebo jemné pohlazení kočičí tlapky. Ten dotek jako by cosi za-
13
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 13





žehl uvnitř něj – vlnu horka i chladu, která mu rozbušila srdce,
projela jím tam a zpět, a cosi při tom odnesla s sebou.
„Ano. To mi stačí. Děkuji.“
Petr neodpověděl. Rychle dýchal, třásl se v návalu zmatku
– a v té chvíli si to uvědomil.
Strach byl pryč. Pořád ležel na pomočené posteli v léčebně
dlouhodobě nemocných, vlastně se nic nezměnilo. Ale ta
obruč na jeho prsou, ten červ hlodající v žaludku prostě zmizel.
Najednou cítil klid, spokojený mír jako po dlouhém dni, když
je práce hotová a člověk si konečně může oddechnout. Znovu
zamžoural do tmy, a tentokrát se mu zdálo, že něco zahlédl,
nezřetelný šedavý pohyb u protější postele. Že slyší Jardův
vystrašený šepot, vidí ruku, která se natahuje...
Možná to byl duch. Možná se probudí a všechno bude jako
dřív, anebo zrovna umíral, ale bylo mu to jedno. Stačilo, že se
nebál. A že může konečně spát. Možná si nechá zdát, jak
tenkrát zapadl s Mařkou na seno a její táta ho pak hnal vidlemi
přes celou ves...
Petr Král spokojeně zavřel oči a usnul.
O třicet minut později noční sestra polekaně zvedla hlavu
od papírů, které minulou směnu nestihla vyplnit. Zdálo se jí,
že se něco mihlo kolem pootevřených dveří na chodbu. Obrys
postavy, která bleskově proklouzla, podlaha, co tiše zaskřípala.
Ušklíbla se – samozřejmě blbost. Žádný z těch chcípajících
dědků, co ještě zvládli chodit, by se nedokázal takhle plížit,
a co by tady uprostřed noci kdo hledal? Jenom jí straší v hlavě
z téhle práce, ze zimy, co nechce skončit, z přesčasů a ožraly
doma.
Znovu se sklonila nad papíry a ani nevnímala cvaknutí
dveří na konci chodby.
Muž, který vyšel na ulici, byl vysoký s krátkými vlasy.
Štíhlý v pase a široký v ramenou, trochu hubený, oblečený jen
v lehké černé košili a kalhotách.
Udělal tři opatrné kroky. Zastavil a rozhlédl se, nejistě jako
nemocný, který po dlouhé době poprvé vyšel z domu, nebo
cizinec vracející se po letech na známé místo. Ledový vítr mu
pohladil tvář, zajel pod tenkou košili a on se otřásl. Ten pocit
14
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 14





byl... povědomý. Napůl zapomenutý, ale známý, a on se
usmál.
„Zima. Bude to chtít něco vhodnějšího.“
Pohnul prsty a nad rameny se mu zatetelily stíny. Jako
mlha sklouzly dolů, zpevnily se a změnily v dlouhý černý
kabát s vysokým límcem a řadou lesklých knoflíků.
Přesně takový, jaký dřív nosil, dávno předtím, než to
začalo být frýkůlin.
„Ano,“ přitáhl si klopy ke krku. „To je lepší.“
Zadíval se na pravou dlaň. Kůži měl bledou, vypadala
tenká a nezdravá. Když tak hýbal prsty, na okamžik jako by se
objevily do krve rozbité klouby, cáry visící kůže a krev, jak
mlátil do těch dveří, tenkrát a tam –
„Hloupost,“ zahnal ten obraz a přidal černé kožené rukavice.
Tenkrát a tam nebylo důležité. Teď byl tady.
Sáhl pravou rukou pod kabát a vytáhl předmět. Vypadal
jako plátek velkého jablka, trojúhelník tepaného železa, mědi
a stříbra. Byla v něm ozubená kola a kusy kol, převody, háčky
a další ozubená kola uvnitř, menší než nehet na malíčku
u nohy. Kola na kolech, zuby na zubech, vrstva po vrstvě
v mechanismu, proti kterému by i nejrafinovanější
hodinářská díla Philippe Dufoura vypadala jako pár rozbitých poklic
přibitých opicí na studniční rumpál. Ta věc se zdála nehybná
a tichá, ale když mezi mraky na okamžik zazářil měsíc a bledé
světlo se zalesklo na kovu, hluboko uvnitř jedno z koleček
ožilo, s jemným cvaknutím pootočilo zlatý kruh kolem
vnějšího okraje a ukázalo směr.
Muž přikývl. Všechno bylo v pořádku.
Ohlédl se na tu hroznou budovu, ze které vyšel. Udělal, co
mohl, přesto cítil lítost, že toho nebylo víc. Ale všeho do času.
Usmál se.
„Život se v popel obrátí, z masa a krve zbude stín, však cíli
na prahu před branou, i vybledlé stíny zaplanou.“
Adam Reys, po čtyřech letech znovu ve světě lidí, schoval
předmět pod kabát a vykročil ulicí. Teď už kráčel jistě.
Měl svůj cíl.
15
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 15





Den první
Kdo lehá se psy, chytí blechy.
Staré přísloví
„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus, omnis satanica
potestas, omnis incursio infernalis adversarii, omnis legio,
omnis congregatio et secta diabolica, in nomine et virtute
Domini Nostri Jesu Christi, eradicare et effugare –“
„Chcípni, zmrde!“
Felix Jonáš rychle uskočil stranou, takže mu plivanec
objemem odpovídající tubě zubní pasty prolétl vedle ucha, pleskl
na plakát třetího dílu Stmívání a malebně přizdobil obličej
Edwarda Cullena.
„Merde!“ ohradil se Walter Semerád, kterého Felix při
úhybném manévru málem porazil na stolek s naaranžovanými
plyšovými medvídky. Vincenc na opačné straně se při
pohledu na vylepšený plakát naopak zachechtal.
„Hele, teď mu to konečně sekne! Vypadá jak Predátor,
když mu Arnold rozbil tlam–“
„Psst!“ zasyčel Felix a ukázal ke dveřím za svými zády.
Zhluboka se nadechl a silným hlasem důstojně pokračoval.
„Vade satana, inventor et magister omnis fallaciae, hostis
humanae salutis. Da locum Christo, in quo nihil invenisti de
operibus tuis; da locum Ecclesia Uni, Sanctae, Catholicae, et
Apostolicae, quam Christus ipse acquisivit sanguine suo.“
Z rituálu Velkého exorcismu tím sice přeskočil asi dvě
třetiny, ale začínal mít té komedie plné zuby, a navíc usoudil, že
čím víc zmínek o Satanovi na druhé straně dveří uslyší, tím líp.
Dívka na posteli před ním se napnula jako luk, opřená jen
o paty a temeno. Začala vřískat hlasem, který málem rozdrn-
16
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 16





čel okenní tabulky. Současně Vincenc udělal krok, popadl židli
stojící vedle postele a pořádným rozmachem ji poslal proti
dveřím. Ubohý kus nábytku se rozletěl po celé místnosti, za
dveřmi se ozvalo vyjeknutí a žuchnutí.
Vincenc se zazubil. „Šmíráky nesnáším!“
Dívka dopadla zpátky na postel, chrčivě popadala dech
a koulela očima, až se její pohled zastavil na Vincencovi. Když
promluvila, hlas připomínal pokus zasloužilého souchotináře
o operní árii.
„Tvá máma dělá děvku v pekle!“
„Chudáci čerti,“ zamumlal Walter, ale Vincenc ho naštěstí
neslyšel. Jeho úsměv se rázem vytratil.
„Že ti seřežu prdel do fialova!“
Začal se rozhlížet po čemkoliv, čím by výhrůžku změnil
v čin, a Felix usoudil, že je nejvyšší čas skončit.
Kývl a Walter si rychle odkašlal.
„Deus kálí, Deus terč, Deus Angelo, Deus Arachnorum,
Deus pastafariánum, Deus Vometárum, Deus Aplaus, Deus
Moribundus...“
Felix zavrtěl hlavou – Walterova latina byla ještě lepší než
jeho francouzština –, ale nekomentoval to a přistoupil k
posteli. Kateřina Velebová, třináctiletá dcera majitele druhé
největší cestovní kanceláře v Praze, se na něj zadívala krvavýma
očima, tentokrát ovšem naprosto tiše.
Felix vytáhl z kapsy černý fix a rychle si na levou dlaň
načrtl symbol – nic složitého, jen prosté Osvobození.
Doprostřed nasypal špetku soli, rychle dlaň otočil a přitiskl ji
Kateřině na čelo.
„Padej a nevracej se!“ zavrčel.
Kateřininým tělem proběhla křeč – ve srovnání s
předchozím gymnastickým výkonem skoro nepostřehnutelná. Pak se
její tělo uvolnilo. Dech se zpomalil, oči zavřely. Felix pro jistotu
položil prsty na její krční tepnu, ale všechno bylo v pořádku.
Vrátil se a rychle převzal slovo, než Walter do rituálu
zařadí i recept na paprikovou bujabézu nebo míry nějaké svojí
modelky, která to přehnala s koksem. I Vincenc se znovu
ponořil do role a mával kropenkou vody nabrané z kaluže před
17
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 17





domem tak nadšeně, až bylo za chvíli mokro i na záclonách
a stropě.
Felix si umínil vydržet ještě patnáct minut, než konečně
s naprosto nefalšovanou úlevou vyslovil poslední Amen.
Walter otevřel dveře a vyšel z ložnice. Felix Jonáš si za ním
teatrálně utřel čelo.
„Dokonáno jest!“ oznámil Walter tónem evangelického
kazatele. „Zlý duch byl vypuzen silou našeho Pána Ježíše Krista!“
Vincenc se při těch slovech zašklebil, ale Felix mu
varovným pohledem připomněl přísný zákaz mluvit nebo cokoliv
rozbíjet – tu židli se rozhodl přejít.
Otec Kateřiny, který vystrašeně přešlapoval za dveřmi
a třel si rudnoucí bouli na čele, vydechl úlevou.
„Díky Bohu, otče Jonáši! Já... Byli jsme se ženou zoufalí,
nevěděli jsme, na koho se obrátit. Až... až ta... tedy ten démon
začal mluvit o vás...“
„Ďábel zná své nepřátele,“ ujistil ho Walter. „Ví, koho se
má obávat, i když je naše kongregace jen malá. Také poslední
dobou trpí, žel bohu, značnou nouzí.“
Walter přesně věděl, jaký přízvuk v poslední větě použít, a Jiří
Veleba ze své praxe pro změnu přesně poznal, kam míří. To
ušetřilo část trapného dohadování. Dva balíčky bankovek z naditého
domácího sejfu se přesunuly do Walterovy kapsy a po pár
minutách díků ve jménu Božím všichni tři konečně vypadli z domku.
Venku vládl sychravý konec února. Žádný sníh, jen holé
stromy, lezavý vítr a bláto, zatažená obloha a pachuť smogu
v krku. Felixova předchozí úleva se začala rozplývat jako
pára nad hrncem.
Mrzutě si uvolnil kolárek na límci, sundal ho a vstrčil do
kapsy. Vincenc stáhl z ramen modrou štólu, vysmrkal se do ní
a zahodil ji i s kropenkou do příkopu u silnice, Walter tu svoji
pečlivě sroloval do kapsy.
„Kdes vlastně vzal tu kropenku?“ zadíval se na Vincence.
„Neříkej, žes sis ji kvůli téhle akci koupil?“
„Blbneš? Štípnul jsem ji v kostele cestou. Hele, nekromrde,
přiznej se, že jsi měl chuť na ní skočit, když na tý posteli tak
cvičila? Vypadala skoro jako ta tvoje poslední.“
18
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 18





„No dovol,“ Walter udělal pohoršený obličej. „Nejsem
pedofil, Marii už bylo osmnáct. Teda, bylo by jí, kdyby nespadla
z toho koně. A neříkej mi nekromrde.“
„Proč, nekropichu?“
Walter se otočil na Felixe, ale ten ho přerušil, než u něj
mohl začít hledat zastání.
„Jděte napřed. Doženu vás, pak se rozdělíme.“
„Jasně, ale pospěš si. Mám dneska ještě nějakou práci.“
Vincenc a práce, to byla zvláštní představa, ale Felix jenom
mávl rukou, na vyptávání dnes neměl náladu.
Zahnul do postranní ulice. Už chvíli se rozhlížel okolo a teď se
mu zdálo, že našel, co hledal: osamělou postavu na lavičce
u autobusové zastávky, třebaže autobus právě odjížděl. Felix šel
blíž. Penzista měl na sobě kabát a čepici, které pamatovaly invazi
spřátelených vojsk zemí Varšavské smlouvy. Mezi koleny svíral
hůl, ale jinak seděl nehybně jako socha, jen civěl do prázdna.
„Seš idiot, Bubáku!“ Felix spustil, ani se neobtěžoval
lusknout mu prsty před očima. „Ektoplazma s IQ šedesát!“
Penzista pomalu otočil hlavu, trochu strnulým pohybem,
jako by si ještě nezvykl, jak to dělat správně.
„Promiň, Felixi,“ promluvil monotónním, přesto zřetelným
hlasem. „Když já si chtěl zas jednou skočit na pěknou holku.
Zajít do kina, trochu zapařit, ta zima mi už leze na mozek.“
„Jo, a vybereš si blbou třináctku, co má pokoj
vytapetovanej fotkama svítících upírů. Určitě se jí po nocích zdá, jak jí to
tam některý vrazí, a chce to tak moc, že když padne na
pravýho démona, nemůžeš se z ní pak dostat ven. Už jsem ti to říkal
minule, drž se bab a dědků!“
„Když s těma je nuda. A nenadávej mi, nevíš, jak dlouho
jsem musel dělat ty skopičiny z Exorcisty a chrchlat tvoje jméno,
než ti fakt zavolali. Co kdyby mě strčili někam do cvokárny,
víš, jaký by to bylo?“
„A co kdyby padli na někoho od Rashila? Až tě nacpe do
nějaký štětky, se kterou natočí parádní snuff a zbytek zahrabe
s magickým obojkem někde na hnoji, budeš padesát let
očumovat akorát krtky a žížaly. Navíc nezapomeň, že tě má VVK
pořád na seznamu.“
19
K LADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 19





„Ne, Felixi, to ne!“
Důchodce se vyděšeně schoulil, hůl zarachotila o asfalt.
Nebylo divu. Bubák byl výsledkem starého pokusu VVK
dostat z někoho démona nekrvavou cestou. Vyšlo to napůl: Cíl se
sice zotavil, ale ze skoro mrtvého démona zbyl odhmotnělý
démon schopný posednout skoro kohokoliv třeba pouhým
dotykem. To rozhodně nebylo bráno za uspokojivý výsledek, ale
zdrhl, než ho stihli dorazit, a Felix, pověřený tenkrát jeho
vypátráním, žalostně selhal. Nebo spíš – začal mít toho chudáka
maličko rád.
„Že ti to stojí za to, Bubáku,“ Felix už klidněji zavrtěl
hlavou. „Flákáš se tu už dvanáct let. Proč se nevrátíš domů?“
„Víš, jak je to tam otravný? Tady si aspoň můžu užít. Neboj,
už budu dávat bacha. Hele, myslíš, že tenhle dědek
nedostane infarkt, když s ním zaskočím do bordelu?“
Felix důchodce přelétl pohledem.
„Zůstal bych u sexu po telefonu – ale jak myslíš. Tohle je
naposled, co tě tahám z bryndy, zapamatuj si to.“
„Jasně, Felixi, a moc díky! Já ti to jednou oplatím, uvidíš!“
Felix místo odpovědi jenom něco zavrčel.
* * *
Vincenc se opíral o zeď vedle oprýskané cedule s nápisem
Sergejova prádelna a čekal. Vlastně měl sto chutí začít sám,
určitě by to zvládl, ale když je jeden zaměstnaný, musí prostě
pracovat v týmu. Aspoň to říkal ten markeťák minulý týden,
než mu jich Vincenc pár vrazil, protože začal mít blbé kecy
o jeho košili. Prý není dost in, což rozhodně nebyla pravda –
z té popelnice ji vytáhl ještě zabalenou.
Konečně před prádelnou zastavila dvě auta. Z prvního
vylezl chlapík se složkou papírů v ruce, z druhého další tři. Jeden si
nedbalým pohybem nasadil na ruku kovový boxer, další sebral
ze zadního sedadla baseballovou pálku, trochu zkrácenou, aby
šla v případě potřeby schovat pod kabát. Vincenc se ušklíbl.
Nesnášel lamy, co si na rvačku braly šťouchátka na brambory
nebo drbátka na záda. Na druhou stranu, každý nějak začínal.
20
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 20





„Čau,“ pozdravil.
Vomáčka, Sůva a advokát Becker pozdrav opětovali, ale
ten s boxerem jenom nechápavě civěl. Asi tady nebyl dlouho.
„Žádný bouchačky,“ připomněl Becker cestou ke dveřím.
„Šéf to chce co nejvíc potichu, zatím.“
To zatím bylo důležité slovo, ale Vincenc ho nekomentoval.
Sundal si brýle a vstrčil je do kapsy. Pak rozrazil dveře.
„Ahoj!“ zahlaholil. „Jsme z firmy Rashil Exports a máme
pro vás nabídku, kterou můžete odmítnout!“
„Nemůžete, vole,“ opravil ho Vomáčka.
„Ale můžou,“ trval na svém Vincenc. „Akorát je pak
budeme mlátit tak dlouho, dokud si to nerozmyslej.“
V prádelně bylo přítomno asi pět lidí. Už při pohledu na
Vincencův doprovod zamířili všichni radši nenápadně ke
dveřím. Po poslední větě se nenápadnost bleskem
odporoučela i s nimi. Zbyl jenom zanedbaně vypadající chlap za
stolem před stěnou s točícími se bubny praček.
Okamžik na Vincence přihlouple zíral a pak se rozesmál.
„Víte vy, komu to tu patří, duraci?“
„Ne,“ Vincenc se zadíval na Sůvu. „Ty?“
Démon pokrčil rameny. „Putinovu bratranci?“
Chlap za stolem zrudl. „My jsme Ukrajinci, ty suki syn!
Vasile! Borisi! Návštěva!“
Dveře na druhé straně místnosti se rozletěly. Chlap, co
jimi prošel, se musel sehnout a další tři za ním moc
nezaostávali. Evidentně byli určeni k vyprovázení nezvaných
hostů, takže se ani neptali a Vincenc se spokojeně zazubil –
konečně sranda.
Vyrazil dřív, než se démoni za ním rozhoupali k akci.
Na ksicht tomu prvnímu sice nedosáhl, ale když ho srdečně
uvítal ranou do břicha, hromotluk se ochotně sehnul do
ideální výšky, a pak už to šlo rychle.
Vlastně to šlo až příliš rychle – dvě minuty a hotovo.
Vomáčka se Sůvou vypadali dotčeně, protože se skoro nedostali
k ráně, vynahradili si to až při jednání se Sergejem. Bylo to
trochu těžší, ale když ho nakonec po čtvrthodince ždímání
vytáhli z pračky, ochotně Beckerovi podepsal převod prádel-
21
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 21





ny do vlastnictví Rashil Exports. Kolonka ceny ve smlouvě
byla vyplněná trochu nedbale, u částky někdo asi zapomněl
dopsat dvě nuly.
Z prádelny vypadli bez rozloučení, venku na ulici si Vincenc
znovu nasadil brýle a Becker vytáhl z aktovky další
připravenou smlouvu.
„Pizza Amati,“ přečetl název.
„Tam to patří komu?“ zamračil se Vomáčka. „Cosa Nostra?
Bulhaři?“
„Nuda,“ ohrnul Vincenc nos. „Myslel jsem, že budeme
mlátit nějaký pořádný kápa.“
„Dočkáš se. Šéf to bere odspoda, napřed malý ryby, potom
velký. A myslím, že až dost zvíříme vodu, ani je nebudeme
muset chytat. Taky už dorazily posily.“
Vincenc přikývl – to chápal. Rashil přitáhl do Prahy ještě
víc svých démonů a další povolal. Plán byl jasný: Magie
umírala, a tak bylo třeba najít jiné zdroje podnikání. Ovládnutí
pražského podsvětí se jevilo jako celkem dobrý začátek.
Takže i když to zatím byla nuda, lepší věci ještě přijdou.
Ten markeťák tomu říkal kariérní vzestup.
„Tak fajn,“ Vincenc propnul prsty, až mu zapraskalo
v kloubech. „Jdeme na pizzu!“
* * *
„Nechcete si to vzít radši uvnitř?“ v číšníkově hlase se ozvala
patrná nelibost. „Je tady zima, a stejně nekouříte.“
„Další!“
Felix to slovo místo odpovědi vyplivl tónem kata hlásícího se
o nového klienta během hromadné popravy. Číšník před něj
postavil sklenku a on ji do sebe obrátil na jeden hlt. Bylo mu
ukradené, jak to chutná, vlastně ani netušil, co přesně pije. Nikdy ho
to moc nezajímalo, vodka, pivo, kubánský rum nebo krabičák
za pár šupů. Podstatný byl jen dostatečný obsah alkoholu
spojený s co nejrychlejším nástupem kýženého účinku – který se ale
teď nějak nedostavoval. Cítil se přiopilý, to ano, ovšem ještě
zdaleka ne tolik, kolik potřeboval k totálnímu nevnímání.
22
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 22





„Vážně byste měl jít dovnitř, tady nastydnete.“
Felix věděl, že má pravdu. Seděl sám v rohu zahrádky
před hospodou a lezavý vítr cítil skrz tenkou bundu až na
kůži. Jenomže když na okamžik strčil hlavu do lokálu,
obratem zas vycouval. Nevadil mu typický hospodský odér,
dokonce ani hlasité zvuky hracích automatů. To, co mu málem
fyzicky zvedlo žaludek, byli prostě lidi. Nechtěl nikoho vidět,
chtěl se jenom tiše ožrat, pak se odpotácet do hotelu o ulici
dál, kde měl pokoj, a zbytek dne i noci vylézt, leda aby si
ulevil nebo doplnil hladinu alkoholu. Dnes... a ještě zítra. Potom
bude po tom pitomém výročí, potom už nebude na dně každé
sklenice vidět Patriciin obličej, a až se prokouše kocovinou,
dokáže zas–
„No tak co, pane? Půjdete dovnitř, nebo ne?“
Číšník zvýšil hlas a Felix se na něj konečně zadíval.
Blondýn, nejspíš nějaký studentík. Vypadal celkem dobře, i v tom
tlustém svetru a odrbaných džínách stažených silným
koženým páskem.
Bylo by fajn otočit mu ho pěkně kolem krku a utáhnout.
Felix překvapeně zamrkal. Jak ho tohle napadlo? Ale vlastně,
proč ne... Jednu dvě pěstí, aby zvláčněl. A pak si ho
odtáhnout do té uličky mezi popelnice, kam od vchodu není vidět,
vrazit mu ho tam, až bude kňučet jako –
Felix Jonáš prudce vyskočil. Před okamžikem se klepal
zimou, najednou mu celé tělo zalévalo horko. Erekce mu div
neprotrhla kalhoty, vyděšeně lapal po vzduchu.
„No vidíte,“ číšník se usmál. „Tak pojďte.“
Otočil se bezstarostně zády.
Felix vymrštil ruku.
Zastavil ten pohyb v poslední vteřině – prsty se mu sevřely
naprázdno kousek za číšníkovým krkem. Strhl ruku, která
jako by mu nepatřila. Zbrklým, divokým pohybem se otočil,
div nepřevrátil stolek, a rozběhl se pryč. Nebo spíš jenom
vrávoral pryč, protože všechno, všechno v něm řvalo, ječelo, táhlo
ho zpátky.
Napůl automaticky zahnul do té uličky. Nakopl popelnici,
až se převrátila, a zastavil se hlavou o špinavou zeď. Někde
23
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 23





vystrašeně zapištěl potkan. Před očima měl mžitky. Proboha,
co se –
„Hej, člověče, a co zaplatit?“
On jde za mnou!
„Tumáš!“ Felix vyrval z kapsy pár mincí a bankovek a
hodil je naslepo za záda. „Seber si to, kreténe!“
Uslyšel jen strohou jednoslovnou odpověď a po chvíli
vzdalující se kroky. Musel vynaložit všechnu sílu, aby se
neotočil, nerozběhl, nechytil, netáhl... A pak to bylo pryč.
Kolena se mu začala podlamovat. V poslední chvilce aspoň
změnil směr, místo do odpadků si dřepl na převrácenou
popelnici. Lomcoval jím zmatek, šok, ale nejvíc ze všeho strach.
Co tohle, kurva, bylo?
V tuhle roční dobu mu sice lezlo na mozek všelicos, ale nikdy
nic podobného. Zhluboka dýchal, snažil se zkrotit alkohol,
který se z kýženého vysvoboditele náhle stal nevítanou překážkou.
Jenom díky němu trvalo snad minutu, než našel odpověď.
To, co právě zažil, se až moc podobalo klasickému
posednutí, jaké párkrát viděl ještě ve VVK, a v té chvíli se zdroj
nabízel. Že si Rashilův milovaný účetní pěstoval podobné
choutky, Felixe vůbec nepřekvapilo, vlastně spíš naopak.
Já věděl, že to neskončí jenom u pavouků, účetnictví a špenátu.
No a teď co?
Ve své praxi neslyšel anebo si aspoň z hlavy nepamatoval
žádný případ podobný tomuto. Rashil by možná o něčem
věděl, ale ten byl posledním, za kým mohl jít. Očividně se ho
pokusil po splnění poslední zakázky zabít, nejspíš si ještě
myslel, že je mrtvý, a čím déle mu to vydrží, tím líp. Zbývala
VVK, ale škemrat u Kiliána, k tomu měl Felix ještě menší chuť
– tím spíš, že neměl jakoukoliv záruku úspěchu.
Každopádně to vypadalo na dlouhodobý problém.
Felix vyčerpaně zavřel oči – takže v tom jel zase. Myslel si,
že se Rashilova náhubku zbavil, že aspoň tohle skončilo, ale
kdepak! Mohl samozřejmě počítat s tím, že přijdou další
záchvaty různého druhu. Pokud zvládl potlačit tenhle, navíc
napůl ožralý, měl určitou naději, že když ví, oč jde, dokáže se
ovládnout i příště.
24
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 24





Pokud se to nezačne zhoršovat.
Každopádně si musí dávat pozor na všechno, co by
mohlo oslabit jeho vůli. Takže nedostatek spánku, stres, drogy,
alkohol...
Žádný alkohol.
Felix se strhaně, bolestně rozesmál: Posedlý teplým
démonem, a k tomu abstinent! Mohlo to být horší?
Mohlo. Došlo mu to v momentě, kdy se zvedl z popelnice,
aby se jako spráskaný pes odtáhl do hotelu. Zadíval se na
otisk své boty v napůl zmrzlém blátě a napadlo ho, že
připomíná Patriciin obličej.
Letošní výročí jejich rozchodu si prožije hezky za střízliva.
* * *
„Jak se nám vede, slečno Klaudie? Ta zima letos trvá, co?
Člověk vyhlíží jaro a pořád je tak nehezky. Ale v rádiu dneska
říkali, že –“
„Promiňte, paní Kudláčková. Já... já... Bojím se, že jsem
v kuchyni nechala zapnutý mixér.“
Klaudie nečekala na odpověď. Snažila se nevnímat výraz
staré sousedky nad lží průhlednou tak, že by ji prokoukl
i Forrest Gump. Ke dveřím bytu doběhla skoro poklusem.
Zalomcovala klikou, až pak jí došlo, že je potřeba odemknout.
Vpadla dovnitř a s úlevou za sebou zabouchla.
Opřela se zády o dveře a s pevně zavřenýma očima
popadala dech. Ne, nebyla to panická ataka ani telepatický dojezd.
Nikomu se nepodívala do hlavy už dva měsíce, a díky bohu
za to – kdepak!
Prostě měla všeho plné zuby.
Otevřela oči a rozhlédla se. Její byt. Známá křesla, stůl,
police a cetky na stěnách. Přesto, když se teď dívala kolem sebe,
najednou si připadala cize. Vlastně si poslední dobou
připadala cize všude a neměla dojem, že by se to lepšilo. Spíš právě
naopak.
S povzdechem hodila kabelku na pohovku. Při tom z ní
vypadla obálka plná bankovek, její podíl z dnešní akce. Ačkoliv
25
K LADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 25





Walter vcelku oprávněně protestoval, že jenom čekala u auta,
Felix měl poslední dny náladu pod psa a absolutně žádnou
chuť na debaty – prostě všechno rozdělil na čtyři díly a
Walterovi doporučil, ať zkusí vyžebrat víc z Vincence.
Pravděpodobnost úspěchu byla asi tak velká jako šance, že si íránský
ajatolláh přidá do přátel na Facebooku rabína.
Smutná pravda byla, že Klaudie by vlastně uvítala, kdyby
ji z dělení kořisti vynechali. Když vyjížděli, bláhově věřila, že
půjde o skutečný případ, že jde vážně o to, někomu pomoci.
Fakt, že namísto malé holky jedou zachraňovat nějaký šmejd,
který znal Felix z VVK, že se u toho budou vydávat za kněze,
a ještě nestydatě okradou jejího otce, jí Felix pochopitelně
prozradil, až když bylo po všem. A její názor na morálnost
takového konání byl jako vždy všem leda pro smích, zejména
Walterovi. Zrovna jako s tím chudákem klukem nedávno...
Druhou smutnou pravdou bohužel bylo, že na stole v
obývacím pokoji se jí už pár týdnů kupily složenky a upomínky
na zaplacení, že zůstatek na Klaudiině účtu by přeplatil i
Čingischánův fond humanitární pomoci, a že skončit v tomhle
počasí bez elektřiny nebo topení by bylo poněkud nepohodlné.
Takže obálka putovala do kabelky a morálka dostala do huby.
Jako obvykle, nebo spíš – jako vždycky.
Klaudie se ušklíbla. Možná přesně to byl důvod, proč jí v
poslední době domov připadal cizí a pohled do zrcadla v ní
probouzel leda nutkání zvracet. Nejjistějším způsobem, jak ztratit
veškeré iluze o lidstvu, vesmíru i astrálních sférách, bylo začít
si cokoliv s Felixem Jonášem. Brzy poté následovaly zážitky
jako nedobrovolné oblékání cizí kůže, přehrabování se v
mozku kdejaké hnijící mrtvoly, anebo předhození smečce
démonických čoklů coby žrádlo. Nebralo to konce a pouhé pomyšlení
na to, co přijde jako další, Klaudii svíralo hrdlo strachem.
Jenomže, měla se na ty tři zatracené cvoky vykašlat? Co by
na tohle řekla morálka? Když musela lhát i té staré ženské
od vedle, která už měla jenom mopslíka, co vypadal, že právě
završil kariéru čisticí štětky v temelínské chladicí věži.
Tak. Ještě výčitky svědomí a denní koktejl byl kompletní.
Zbývalo ho jen protřepat, nemíchat, zalít slivovicí z láhve
26
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 26





v knihovně a další ráno zašpuntovat kocovinou. Nebo spíš
ještě večer, vzhledem k tomu, na jakou porci se Klaudie cítila.
Snad se aspoň dotáhne na poštu zaplatit ty složenky.
Zazvonil zvonek.
Klaudie strnula. Láhev slivovice už držela v ruce a právě si
chtěla nalít první sklenku, ale rychle ji položila. Hlavou jí
blesklo, kdo to asi mohl být? Určitě nikdo z těch tří. Vincenc by
rovnou vyrazil dveře, Felix by do nich místo zvonění mlátil
pěstí a Walter měl vstup do jejího bytu zakázaný poté, co si
sousedé začali stěžovat na smrad formaldehydu a záhadně
chcípající andulky.
„Moment!“ zavolala Klaudie. Chvatně šroubovala uzávěr
na láhev a strkala ji za řádku knih Danielle Steelové – bohatě
stačilo, že o ní věděl Felix. Došla ke dveřím a pro jistotu
napřed vykoukla kukátkem, události posledních týdnů ji
naučily opatrnosti.
Chlap, který přešlapoval na rohožce, rozhodně
nepřipomínal démona, nájemného vraha, velekněze kultu Prastarých
ani soudního exekutora. Byl malý, možná menší než ona
sama, středního věku. Už prošedivělé, neučesané vlasy mu
divoce trčely, pod očima měl kruhy a nad vytahaným svetrem
nakřivo zapnutý límeček košile. Vlastně vypadal jako někdo,
kdo potřebuje pár loků slivovice ještě naléhavěji než ona.
„Haló?“ znovu stiskl tlačítko zvonku. Přitom vylovil z kapsy
nějaký papír a zadíval se na něj. „Je-je to slečna Doskočilová?
Klaudie Doskočilová? Já-já jsem Vávra. Musím... musím s vámi
o něčem mluvit. Je to naléhavé. Opravdu moc naléhavé!“
Klaudie už měla dlaň na zámku. Vlastně jím právě otáčela,
ale něco ji zarazilo. Toho člověka neznala. Kdo ví, odkud vzal
její jméno a co mohl chtít, proč by mu vlastně měla ote–
Zlostně zavrtěla hlavou. Další roztomilý výsledek práce s
Felixem: Progresivní paranoia. Ať chtěl cokoliv, rozhodně
vypadal, že potřebuje pomoc. To stačilo. Rázně otočila zámkem –
Prásk!
Vávra, pokud se tak jmenoval, ani nečekal, až se dveře
otevřou. Kopl do nich takovou silou, že nepřipravenou
Klaudii odhodily o krok dozadu. Bezpečnostní řetízek sice
27
K LADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 27





vydržel, ale než Klaudie stačila dveře přibouchnout,
nezvaný návštěvník rychle protáhl prsty pravé ruky škvírou. Tiše
to zapraskalo, když se najednou prodloužily jako nestvůrné
pavoučí nohy, nehty se protáhly do dlouhých drápů, a
sevřely kovové články.
Zasyčel spálený kov a řetízek se rozpadl na špetku černého
popela.
Vávra rozrazil dveře. Klaudie se vrhla proti němu, skoro se jí
podařilo odstrčit ho a vyběhnout ven, ale chytil ji nestvůrnou
rukou za krk a mrštil jí zpět do místnosti. Na to, jak křehce
vypadal, měl neuvěřitelnou sílu.
Klaudie přeletěla obývací pokoj a narazila zády na
knihovnu. Snažila se zachytit, ale stejně skončila na zemi a vzápětí
jí na hlavu bolestivě dopadlo Souborné dramatické dílo Williama
Shakespeara.Ano. Těžká literatura odjakživa patří v knihovně
dolů, ne nahoru.
Blesklo jí to jaksi mimochodem, když se z pokleku vrhla
ke kabelce, kde vedle podílu z akce a obvyklé snůšky
nesmyslů odpočíval pepřový sprej.
„Nikam!“ zavřeštěl Vávra.
Drapl ji za vlasy a znovu hodil na knihovnu. Tentokrát
toho spadlo podstatně víc. Sehnul se a popadl Klaudii za krk.
Oči měl vytřeštěné, v pootevřených ústech se leskla zažloutlá
zubní protéza. Klaudie cítila, jak se jí drápy na jeho pravačce
zarývají do kůže.
„Tak,“ zachrčel. „Kde to je?“
„Co?“ hlesla vyděšeně. „Peníze jsou v kabelce, já –“
Facka jí otočila hlavu, až málem chytla druhou o knihovnu.
„Nedělej si blázny! Ty... ty... Mně je všechno fuk!
Rozumíš? Chci to! Dokážu to, najdu je všechny, a pak... pak
budu... Rozumíš?“
Ne. Klaudie rozhodně nerozuměla. Ale když už ji držel,
usoudila, že nejlepší bude přejít k jiným formám komunikace.
Přivřela oči, tisíckrát nacvičeným pohybem sáhla –
Další rána jí zvrátila hlavu dozadu. Před očima měla mžitky,
kontakt se přerušil dřív, než vůbec začal. Bylo to jako vrazit
v plném běhu hlavou do cihlové zdi.
28
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 28





„Tohle na mě nezkoušej, děvko!“ Vávrův obličej zkřivil
děsivý škleb. „Jestli to chceš po zlém, tak... tu máš!“
Pustil jí krk a zajel drápy pod blůzu, našel ňadro –
Klaudii projela hrudníkem bolest. Jako by jí do prsou
zabodl rozžhavený drát. Zaječela, vzepjala se, ale Vávra ji srazil
zpátky.
„No? Tak kde to je? Chci jenom tu věc a zmizím. Musím
zmizet než... než... než přijdou další, pot–“
Nedořekl, protože Klaudie nějak našla dech.
„Já nevím, o čem mluvíte!“ vyjekla. „Nechápu, co chcete!
Aspoň mi to řekněte, prosím!“
Na okamžik vypadal až směšně zmateně.
„Ty... ty nejsi Doskočilová? Přece jsi Klaudie Doskočilová!
Máš to na zvonku, řekla jsi to!“
„Ano,“ hlesla Klaudie. „Ale nechápu, co –“
„Tak víš, co chci!“ zuřivý škleb se vrátil v plné síle. „Nebo
chceš přidat? Mám ti šáhnout jinam?“
Nečekal na odpověď a hrábl dolů. Snažil se jí dostat pod
sukni, jenže s prodlouženými prsty to šlo špatně, tím spíš, že se
začala zmítat, snažila se mu vytrhnout.
Bum! Středně hlasitý zvuk, jako bouchnutí papírového
sáčku. Klaudie si ho uvědomila až se zpožděním, když
Vávra strnul a najednou se přestal snažit o její kalhotky. Pořád ji
držel, ale zíral do prázdna. Chtěl promluvit, jenže z úst mu
místo slov vytryskl pramínek krve. Pravá ruka se mu vrátila
zpět do lidské podoby.
Vzápětí jako by mu svaly naráz vypověděly službu, přepadl
dopředu a žuchl hlavou přímo do Klaudiina klína. Teď
uviděla rozlévající se rudou skvrnu na jeho zádech – i ženu stojící
v otevřených dveřích ještě v dokonalém střeleckém postoji,
pistoli s dlouhým tlumičem namířenou.
Klaudie lapala po dechu. Snažila se odstrčit mrtvého
stranou, aby mohla vstát, a žena došla blíž. Na rozdíl od Vávry
vypadala upraveně, dlouhý světlý plášť a černá šála, blond
vlasy stažené do učitelského drdolu, decentní líčení a
diamantové náušnice. Se zbraní v pohotovosti do Vávry strčila
špičkou boty v dokonale filmovém zbytečném gestu.
29
KLADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 29





Sehnula se, pistoli přesunula do levé ruky a pravou mu
začala prohledávat kapsy. Klaudii se konečně povedlo vyprostit
a přesně v momentě, kdy žena cosi vytáhla z Vávrovy pravé
kapsy kalhot, se vysoukala na nohy.
„Díky,“ vypravila ze sebe.
Místo odpovědi k ní cizinka obrátila pohled – a hlaveň
pistole.
„Tak,“ po dokonale nalíčených rtech přelétl studený úsměv.
„Můžeme navázat na předchozí konverzaci. Kde to je, slečno
Doskočilová?“
Na rozdíl od předchozího návštěvníka mluvila zdvořile, až
mile. Přesto to Klaudii rozhodně neuklidnilo. Věc, kterou
sebrala Vávrovi, zahlédla jen na moment, než zmizela v kapse
světlého pláště. Určitě to bylo kovové, jako plátek pizzy nebo
dílek pomeranče –
Klaudie se nezmohla na odpověď. Jen na ni zírala, ale žena
si její váhání zřejmě vyložila jinak.
„Ale no tak! Já přece nejsem jako tenhle šílenec – a vy jste
inteligentní žena, slečno Doskočilová. Už mám dva kusy.
S vaším tři. Můžeme spojit síly. Mám k dispozici značné
zdroje, finanční i informační, a znám vaše mentální nadání.
Všechno půjde mnohem snáze. Najdeme zbytek a podělíme se.
Nemusí to přece být jenom jeden – nebo jedna.“
Tohle bylo... prostě šílené! Klaudie málem bezděčně znovu
sáhla po telepatii, ale slova neznámé ji zarazila. Pokud ji znala
a dokázala chránit svou mysl jako Vávra, o další podobný
kopanec rozhodně nestála.
„Podívejte, madam,“ vší silou se pokusila o klidný tón,
„hrozně ráda bych vám pomohla. Dala vám, co chcete, a řekla,
ať táhnete i s tou mrtvolou k čertu, ale já, sakra, nemám ponětí,
o co jde!“
Vložila do té věty všechen vztek, strach i zoufalost, jakou
cítila. A stejně jako Vávra, neznámá znejistěla – než, stejně
jako Vávra, zavrtěla hlavou.
„Ne. Obávám se, že vám nevěřím, slečno Doskočilová.
Telepati bývají nejlepší lháři a v sázce je příliš mnoho. Za těmi
dveřmi za vámi je koupelna?“
30
J AN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 30





„Proč?“ Klaudie polkla nasucho.
„Nemám ráda zakrvácené koberce,“ pistole učinila
výmluvné gesto. „Prosím. Zřejmě spolu oprášíme pár polních
výslechových metod. Horká a ledová koupel udělají s pamětí skutečné
divy. A když ne, najdeme nějakou manikúru a kleštičky.“
Klaudie se nepohnula. Zírala na ni jako myš hozená do
terária před jedovatého hada.
„No tak... Trochu vychování, slečno Doskočilová. Nenuťte
mě, abych vás –“
„To stačí!“
Nový hlas se ozval nikterak překvapivě opět ode dveří.
Neznámá se otočila bleskově, pistole opsala oblouk –
Vysoký muž v dlouhém kabátě ji srazil hranou dlaně v
černé rukavici půl sekundy předtím, než se ústí dostalo před
jeho tvář. Štěkl tlumič, z okraje stolu vyletěly třísky.
Klaudie se znovu vrhla do kouta ke knihovně, tentokrát
sama.
Žena uskočila pružným, skoro baletním pohybem. Místo
pistole švihla druhou rukou, ze které cosi vylétlo. Muž se
bleskově sehnul. Jako chomáč ztuhlého kouře se to mihlo
místem, kde měl před okamžikem hlavu, a narazilo to do stěny.
Ostrý praskot, zvuk padající omítky.
Žena vykopla po jeho skloněném obličeji, muž ránu
zachytil pravačkou. Současně levou dlaní podruhé odrazil pistoli,
která znovu mířila vzhůru. Kryt byl tak prudký, že zbraň
vyletěla majitelce z ruky, narazila do knihovny a spadla na
podlahu, půl metru od přikrčené Klaudie.
Ta po ní napůl instinktivně hrábla.
Žena ani nezasténala. Žádný výkřik, žádné zaklení nebo
úlek, jen ten děsivě soustředěný výraz a ticho, ve kterém celý
souboj probíhal. Udeřila vzhůru, napřaženými, zpevněnými
prsty, po jeho očích. Muž ji chytil za zápěstí.
Zatáhl a v momentě, kdy ztratila rovnováhu, objal
předloktím její krk, kopnutím do kolene jí podrazil nohy a trhl.
Zvuk připomínající dupnutí na bramborový lupínek.
Ženě se podlomila kolena. Muž ji skoro jemně složil na
pohovku. Zůstala sedět, hlavu na zlomeném krku zvrácenou,
31
K LADIVO NA âARODùJE 11 / BÒH STRACHU
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 31





ústa pootevřená, v kalných očích pořád ten studený pohled.
Otočil se na Klaudii... a na pistoli, kterou na něj oběma
rukama mířila.
„A-ani hnout! Sly-lyšíte?“
Hlas se jí třásl a on přikývl, bez známky strachu nebo
odporu.
„Slyším. Mrzí mě to – Klaudie? Jmenujete se tak? Já jsem
Adam Reys. Nemusíte se mě bát. Jste v bezpečí.“
Klaudie se nadechla. Ten muž – nedělal nic. Stál s rukama
podél těla, díval se na ni a jí bůhvíproč blesklo hlavou, že
vypadá smutně. Ale jak děsivě snadno před pouhým
momentem zabil...
„Co chcete? Taky... taky... tamto?“
Pokud zaváhal, bylo to jen na krátký okamžik.
„Ne. Chci vám pomoci. Prosím. Vím, že máte strach, ale je
po všem. A ta pistole stejně nevystřelí, je zaseklá.“
V hlase měl něco, co ji přimělo sklopit zrak a podívat se
dolů ke zbrani, jen na okamžik, ale i ten stačil.
Najednou byl prostě u ní, popadl pistoli za tělo a vytáhl ji
z jejího sevření tak snadno, jako by bral dítěti hračku.
Přesto stačila stisknout spoušť – břinknutí od vitríny s
porcelánem dokázalo, že zbraň zaseklá rozhodně nebyla. Klaudie
znovu vyjekla, ale to už jí Reys objímal ramena a tiskl ji k sobě.
Ačkoliv měl ještě před okamžikem rukavice, když jí zajel
prsty do vlasů, měl holou, byť trochu chladnou dlaň.
„To je dobré. Už je to v pořádku, slyšíte?“
Klaudie se roztřásla. Uvědomila si krev, která jí pod blůzou
stékala z rozdrásaného krku. Tepavou bolest v hlavě, závrať.
Šok, napadlo ji, ale strach ji kupodivu opouštěl až úžasně
rychle, odtékal jako voda ze sudu, kterému prorazili dno.
Místo něj se vracel pocit klidu, přesně toho druhu klidu, jaký
jí poslední týdny unikal.
Asi už vážně začíná šílet.
„Díky,“ zašeptala. „Už je mi líp.“
„Dobře,“ Reys uvolnil sevření a narovnal se. „Kde máte
telefon? Musíme zavolat policii.“
„Mobil je v kabelce... Ale policii ne!“
32
JAN HLÁVKA
Hlávka - zlom 25.10.1956 22:14 Stránka 32





Zadíval se na ni překvapeně. Samozřejmě nemohl tušit, že
se jí okamžitě vybavila vzpomínka, jak dopadl ten chudák
Hlavatý, co byl najednou bezhlavý, poslední slušný policajt,
který se s ní zapletl.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist