načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Buenos días Espaňa - Doc. Otto Horský

Buenos días Espaňa
-11%
sleva

Elektronická kniha: Buenos días Espaňa
Autor:

Autor knihy se v roce 1967 na základě pozvání Barcelonské univerzity zúčastnil stáže na katedře geologie. Současně na univerzitě absolvoval spolu s manželkou Olgou letní kurz ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 124
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor knihy se v roce 1967 na základě pozvání Barcelonské univerzity zúčastnil stáže na katedře geologie. Současně na univerzitě absolvoval spolu s manželkou Olgou letní kurz španělštiny, organizovaný pro zájemce z jiných zemí. Během pobytu v Barceloně oba navštívili nejen paměti-hodnosti a zajímavosti města, ale autostopem projeli i rozeklané pobřeží, Costu Bravu a navštívili benediktinský klášter Montserrat. Profesor Arribas zorganizoval pro autora několik odborných exkurzí na přehrady v Katalánsku a v knize jsou komentovány. Po skončení studijního pobytu v Barceloně se oba vydali autostopem za poznáním Španělska. Za naprosto minimální náklady projeli autostopem za 8 dní 2 528 kilometrů, navštívili Valencii, Alicante, Almérii, Motril, Granadu, Toledo, Madrid a Zaragozu. Autor popisuje nejen neuvěřitelné zážitky z cesty po Španělsku, ale jeho líčení je i dokumentem neobvyklých poměrů ve Španělsku v období Frankovy diktatury. Součástí knihy je i rejstřík navštívených míst a lokalit, bibliografie autora k danému tématu a jeho krátký životopis.

Zařazeno v kategoriích
Doc. Otto Horský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Otto Horský

BUENOS DÍAS, ESPAŇA

Putování dvou mladých nadšenců po Španělsku

v sedmdesátých letech minulého století

Nová Forma, s.r.o., 2012


BUENOS DÍAS, ESPAŇA

Putování dvou mladých nadšenců

po Španělsku v sedmdesátých letech

minulého století

Text © Otto Horský, 2012

www.horsky.estranky.cz

Grafická úprava a obálka © Otto Horský

Fotografie Otto Horský, archiv autora a internet

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-40-1 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Přední strana obálky: fotografie býčích zápasů ze

sedmdesátých let minulého století. La „Verónica“, dráždění

býka barevnou pláštěnkou, capou.


3

Slovo autora:

Španělsko zaujímá největší část Pyrenejského poloostrova. Na

své západní hranici sousedí s Portugalskem, na severu hraničí

drsným Pyrenejským pohořím s Francií. Pyreneje se táhnou podél

Biskajského zálivu na západ až k Atlantickému oceánu. Jižní a

východní hranici Španělska lemuje Středozemní moře. Po Rusku

a Francii je to třetí největší země v Evropě. Zřejmě jehogeogra

fická poloha poloostrova umístěného zcela na jihu Evropy a jeho

blízkost ke kontinentu Afriky byly jednou z hlavních příčin, proč

se jeho dějiny rozvíjely nezávisle na hlavních historickýchudá

lostech Evropy. Přes 14 km širokou Gibraltarskou úžinu pronikli

v osmém století na Pyrenejský poloostrov Maurové a zůstali zde

několik staletí. Jejich přítomnost vtiskla španělské kultuře itradi

cím specifické rysy, s nimiž se setkáváme na každém kroku i

dnes. Obohatili zemi o nové dosud neznámé plodiny, na vysokou

úroveň pozvedli zemědělství a vodní hospodářství a architekturu.

Rok 1492 se stal pro Španělsko rokem osudovým. Dobytím

Granady padla poslední výspa Maurů ve Španělsku, téhož roku

byli ze Španělska vypuzeni Židé. Zásadní však bylo rozhodnutí

španělské královny Isabely umožnit Kolumbovi jehoobjevitel

skou cestu přes oceán. Dá se říci, že objevení Ameriky Kolumbem

předurčovalo osudy Španělska v několika málo následujících

staletích. Dobytím Mexika a Peru začalo do Španělska proudit

zlato a stříbro. Isabela Kastilská považovala za samozřejmé, že se

za oceán stěhoval i kastilský jazyk, zvyky, systém správy ainsti

tuce a zejména křesťanská víra. Ze země, která stála na okraji

kontinentu a z hlediska vývoje evropských dějin dosud nehrála

významnou roli, se náhle stala velmoc s klíčovým postavením.

Hospodářská expanze živená přílivem drahých kovů trvala až do

padesátých let 16. století, kdy země prošla několika hospodářbr />

4

skými krizemi. Z těchto krizí a státních bankrotů již nevyšla,přes

tože příliv stříbra z Mexika a Peru ještě pokračoval až dodevade

sátých let 16. století, neboť Španělsko se pustilo do vojenských

operací, které se staly nenávratnými investicemi. Pokračovala

sice koloniální expanze a exploatace podmaněných zemí, ta však

znamenala, že španělští vojáci museli být posádkou skoro v celém

světě, od Flander, Itálie a Maroka až po Ameriku a Filipíny ado

ma chyběli lidé, Španělé. Navíc, synové ze středních vrstevhleda

li štěstí v zámoří, jiní zase hledali útočiště v církvi a řádech, kde

nalézali lehčí a bezproblémový život. Vesničané se začalistěho

vat do měst, kde doufali nalezení lepších životních podmínek, což

významně ovlivňovalo zemědělskou výrobu.

Ukazovalo se, že příliv amerického stříbra a zlata měly probu

doucnost země spíše neblahé důsledky. Snadné zisky z obchodu

s Amerikou nenutily podnikatele přemýšlet nad modernizacíze

mědělství a manufakturní výroby, zatímco v jiných evropských

zemích, jimž se nedostávalo takového privilegovaného bohatství,

to bylo nutností. Tak se postupně stalo, že začalo být výhodnějším

kupovat již hotové a levnější výrobky jinde a dodávat je do

Ameriky. Česky bych to nazval, že Španělsku „začínal ujíždět

vlak“. A nejen začal, také opravdu ujel. Navíc, americké stříbro,

které ještě i koncem 17. století byť v menší míře do Španělska

proudilo (např. z dolu Layca Cota z Peru či z bolivijského Potosi),

potřeboval král na umořování dluhů, na armádní výdaje a nane

malé výdaje svého luxusního dvora. Španělsko tak postupnězača

lo ztrácet svoje mocenské postavení v Evropě a ve světě. To bylo

možná jednou z příčin, proč následně, až do konce 18. Století, se

v severní Evropě o Španělsku ani moc nevědělo, zejména ne mezi

normálním obyvatelstvem. Teprve začátkem 19. století

v souvislosti s napadením Španělska Napoleonem a v souvislosti

s rozvojem romantismu se evropští čtenáři začali dovídat z novin


5

a literatury něco o této zemi. Obyčejnému cestovateli však

zpřístupnil Španělsko teprve anglický spisovatel Richard Ford

(1796-1858). Procestoval na koni celé Španělsko a jeho kniha

„Příručka pro cestovatele po Španělsku“ je dodnes považována za

nejlepšího průvodce, jaký kdy byl napsán o Španělsku.

Španělsko se dostalo opět na světovou scénu ve třicátýchle

tech minulého století, kdy po těsném vítězství Lidové fronty ve

volbách tato požadovala znovupotvrzení republikánské ústavy.

Parlamentní pravice považovala jejich vítězství za tragický omyl a

předzvěst nástupu levicových a zejména komunistických sil

k moci. Násilné povstání proti Republice, v níž začínala vládnout

anarchie a bezvládí, bylo nevyhnutelné. V řadě republikánských

krajů vypukly sociální revoluce, z nichž nejvýraznější probíhala

v separatistickém Katalánsku. Zejména v Barceloně nastala vel

koplošná kolektivizace, zacházející až do krajností. Byly zrušeny

soukromé živnosti, dokonce i čističi bot museli být organizováni.

Bylo zakázáno i spropitné v restauracích, ženám bylo zakázáno

nosit klobouky, což byl buržoazní přežitek a běžným oslovením

se stalo „soudruhu“. Obrazně řečeno, do sedla se dostala „luza“,

vypalující a rabující kostely a kláštery. Zmizel zákon a řád, soudy

byly nahrazeny revolučními tribunály, které bez soudu hromadně

likvidovaly všechny podezřelé sympatizanty s pravicí. Nejkrutější

bylo tažení proti kněžím. Během krátké doby bylo popraveno

několik tisíc kněží, dvanáct biskupů a několik tisíc mnichů ajepti

šek. V Barceloně dokonce byla těla zabitých jeptišek vystavena

veřejnosti na odiv.

Na výzvu několika generálů k povstání proti Republice (18.

července 1936) reagovala pozitivně armáda a většina příslušníků

civilní gardy. Námořnictvo a letectvo zůstaly loajální Republice.

Rozložení sil tedy nebylo jednoznačné. Třebaže povstalci záhy

ovládli třetinu Španělska, kýženého vítězství dosaženo nebylo.


6

Horší ale byla skutečnost, že o osud Republiky se začínaly zajímat

mezinárodní levicové síly, upevňující si moc i jinde v Evropě a

uvažující o pomoci proti konzervativním povstalcům.

Největší a dobře vycvičené vojsko vedené generálem Francisco

Frankem, které by mohlo obrátit vývoj vzájemního střetu, bylo

bohužel vázáno hájením zájmů Španělska v Maroku. Když byla

situace kritická, podařilo se zorganizovat přesun této armády do

Španělska. Nastal obrat ve prospěch vítězství pravicových sil,

které měly eminentní zájem o znovunastolení řádu a pořádku.

Republikánské milice jen těžce odolávaly dobře vedené avycvi

čené armádě. Republika proto začala otevřeně shánět podporu

v zahraničí. Našla ji v Sovětském svazu, který ihned poslal do

Španělska zásilky zbraní a válečného materiálu a vojensképorad

ce. Samozřejmě s jasným cílem změnit průběh občanské války ve

prospěch šíření komunistické ideologie a zajištění vítězstvíšpa

nělských komunistů. I když do Španělska začali přicházet levicoví

dobrovolníci z celého světa, i z Československa, republikánská

vláda byla stále více závislejší na pomoci ze Sovětského svazu,

který ovšem sledoval imperiální cíle. Tím válka nabyla charakter

střetu dvou rozdílných ideologií, i když západní státy se otevřeně

k zahraniční pomoci vzbouřencům vedeným generálem Francisko

Frankem nepřihlásily.

Navzdory podpoře Sovětského svazu a levicových sil z celé

Evropy, občanská válka skončila v roce 1939 vítězstvím generála

Francisko Franka. Zanechala po sobě více než půl milionumrt

vých, dalšího půl miliónu lidí odešlo de exilu. Země zůstala zcela

rozvrácená, což vedlo v některých oblastech k hladomoru.

Vzhledem k válečné situaci ve světě nebylo možno očekávatně

jakou potravinovou pomoc ze zahraničí. Franko také nebyl žádný

citlivka, byl to voják, generál a první roky jeho diktatury byly ve

znamení obnovy země a jejího zachránění před spiknutímkomubr />

7

nistů, které, podle jeho slov, bylo třeba držet na uzdě. V tomto

směru postupoval velmi tvrdě a nekompromisně a upevňoval i

nepopulárními prostředky svůj konzervativní režim proti dřívější

anarchii a nepořádkům podle hesla:„Dobro vlasti stojí nade

vším“. Jeho utkvělou myšlenkou bylo vytvořit opět ze Španělska

skutečný a jednotný národ a to za jakoukoliv cenu. Po počátečním

„laškování“ s Musolinim a Hitlerem se nepřidal během války

k zemím Osy (Německo, Itálie a Japonsko) a přestal používat

fašistické praktiky a rétoriky. Přesto Španělsko po skončení druhé

světové války jako diktátorský režim zůstalo v izolaci. Teprve

okupace východní Evropy Sovětským svazem a počátek studené

války otevřely Západu oči a tento začal pohlížet na Francisko

Franka shovívavěji. V roce 1955 bylo Španělsko konečněpřipoje

no k OSN a Franko přestal být nevítaným vyděděncem. Stal se

váženým členem mezinárodního společenství. Dnes dokonce jeho

zastánci tvrdí, že zachránil nejen Španělsko, ale i jižní Evropu

před rostoucím vlivem komunismu.

Po uvolnění hospodářského embarga na Španělsko toto zažilo

v následných letech údobí hospodářské liberalizace a prosperity.

Některé kláštery, zámky, hrady, tvrze a pevnosti, přebudované na

„Paradores“ – atraktivní starobylé hotely již za vlády králeAlfon

se XIII k podpoře turismu ve Španělsku byly luxusně dovybaveny

a zmodernizovány. K likvidaci sucha v aridních oblastech byla

vybudována řada přehrad (Španělsko bylo v době mé dalšíná

vštěvy Španělska v roce 1972 třetí na světě v počtu nověvybudo

vaných přehrad), zejména v přímořských oblastech nastal inten

zivní rozvoj turistického ruchu a došlo k modernizaci zemědělské

výroby, průmyslu a ekonomiky. V oblastech s málo vhodnoupů

dou pro jiné plodiny byly vysazeny miliony olivovníků,mandlov

níků, korkovníků a jiných vhodných dřevin, na což je Španělsko

velmi hrdé. To vše ještě za Frankovy vlády. Ten také rozhodl, že


8

po jeho smrti bude znovu zřízena monarchie a králem se stane

princ Juan Carlos z rodu Bourbonů. Bylo to velmi moudré

rozhodnutí, které možná zabránilo velkým mocenskýmstře

tům po jeho smrti. Ve společnosti vznikl depolitizovaný seg

ment, dávající přednost lepší životní úrovni před politickýmisvo

bodami. A právě v tomto období jsme realizovali spolu s mojí

ženou Olgou velkou cestu autostopem přes půl Španělska a měli

jsme jedinečnou možnost poznat nejen mentalitu a život v revo

lučně naladěném Katalánsku, ale i ve skutečném Španělsku,

v Andalúsii, Kastilii a dalších oblastech země.

Není a nebylo mým úmyslem zabývat se byť i jen krátcešpa

nělskou historií, neboť ta je zpracována v nepřeberném množství

knih a publikací. Mým úmyslem pouze je zařazení doby naší

návštěvy Španělska do historického kontextu, neboť ten je zdů

vodů tehdejší politické situace rozděleného světa na západní a

východní důležitý. Španělsko těch let nám z východního bloku

bylo líčeno jako země odsouzená k úpadku, Franko jakokrvežíz

nivý diktátor a princové a králové jako něco, co je odsouzeno

k vymření. Z tohoto oficiálního a všude hlásaného pohledu vý

chodního bloku na Španělsko se na nás někteří Španělé a zejména

studenti z Latinské Ameriky dívali jako na „rudé“ a roztáli teprve,

když nás osobně poznali.

Popsané zážitky z cesty po Španělsku nejsou vymyšlené, což by

si mohl někdo myslet, protože mezitím uplynulo 45 let od naší

cesty a všechno „smazal“ čas. Jsou autentické, neboť moje první

žena Olga i já jsme si vždy vedli poctivě zápisky z každého dne

cesty a dělám tak doposud. Za její nádherné zápisky z cesty po

Španělsku jí posmrtně vzdávám hold a připisuji jí tuto knihu.


9

Úvod

Někdy na začátku roku 1967, jsa otřískán zahraničnímizkušenostmi z pobytu v Egyptě, začal jsem si korespondovat s univerzitami z různých zemí Latinské Ameriky a hlavně zeŠpanělska. Netrvalo dlouho a dostal jsem z řady zemí velmi zajímavé odpovědi a dokonce i nabídky ke spolupráci. Nejvíce jsem však ocenil milý dopis od pana profesora San Migueula Arribase,vedoucího katedry geologie a petrografie na Barcelonské universitě. V něm mi sdělil, že mu předali můj dopis a má zájem ospolupráci, přestože jeho oborem je klasická geologie a petrografie a ne inženýrská geologie. Ale chtěl by na své katedře tento obor zavést a rád by využil našich a mých zkušeností. Ve svém dopise jsem ho totiž informoval o stavu inženýrské geologie v Československu a o bohaté tradici tohoto oboru u nás, což ho velmi zaujalo. Náš akademik Quido Záruba založil tento obor již ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy ještě neexistoval nikde jinde na světě. A právě díky jemu a jeho škole jsme vždy patřili a stále patříme v tomto oboru ke světové špičce. Právě proto, když byla založena světová asociace inženýrských geologů, IAEG (International Association for Engineering Geology), profesor Záruba byl zvolen jejím prvním celosvětovým prezidentem.

Pan profesor Arribas neměl kontakty s nikým z bývaléhosocialistického bloku. I proto ho zajímala výměna zkušeností. A tak

mi obratem zaslal pozvání na měsíční stáž na přírodovědecké

fakultě barcelonské university (Universidad de Barcelona *1)

s tím, že se mi bude věnovat a připraví pro mě zajímavý odborný

program.

Jeho pozvání jsem přijal a současně jsem mu sdělil, že jsem se dozvěděl o letních kursech španělštiny, které pořádá barcelonská univerzita každoročně pro cizince. Poprosil jsem ho proto, jestli by to mohl ověřit a jestli by mohl zařídit, abychom tento kurs spolu s mojí ženou Olgou po dobu našeho studijního pobytu mohli navštěvovat. Díky panu profesorovi se to podařilo a vše bylo mezi univerzitou a mnou písemně domluveno.

I když rok 1967 znamenal výrazné uvolnění vztahů mezivýchodem a západem a zejména u nás se blýskalo na časy, povolení k výjezdu bylo podmíněno příslibem banky na možnost zakoupení devizových prostředků. Náš stát se tím bránil hromadnémucestování našich občanů bez finančních prostředků, což by mohlo mít za následek krádeže z nutnosti a jiné zostouzení našeho národa. Alespoň tímto způsobem oficiální místa vysvětlovala svojestanoviska k regulaci výjezdů našich občanů do západních států a do Jugoslávie. Požádat pana profesora, aby mi hradil pobyt nauniversitě, bylo pod moji důstojnost. A tak jsem si musel najít známé známých, kteří mě odkázali na ředitele banky v Ostravě. Možná bych získal devizový příslib i bez těchto doporučení, protožeředitele moje plánovaná cesta zaujala a považoval ji za neobvyklou. Navíc, vycestovat do Španělska bylo obtížné a nebylo ani jisté, získáme li španělská víza. V té době byla ve Španělsku ještě tvrdá diktatura generála Franciska Franka Bahamonde a všichnipříchozí ze socialistických států byli považováni za velmi podezřelé osoby, ne-li za špiony.

Všechno se však podařilo a díky pozvání pana profesoraArribase, který byl v té době již světově proslulým petrografem a znalcem kosmické geologie, vízum do Španělska nám bylopřislíbeno. Museli jsme ale pro ně do Vídně, což byla další vážnákomlikace. Zvládli jsme to, po telefonátu na Španělskévelvyslanectví ve Vídni těsně před plánovaným odjezdem nám bylopotvrzeno, že viza jsou připravená a můžeme si pro ně přijít. A tak již nic nebránilo našemu vycestování.

Putování Evropou

Večer 30.7.1967 jsme seposlední tramvají ve 20.38 vydali

z Poruby na hlavní nádraží

v Ostravě a tam vyčkali na

mezinárodní rychlík do Vídně,

který jel v 1.15. V 7.40 hodin

ráno druhého dne jsmedorazili na Ostbahnhof, tramvají pak

se všemi zavazadly na Westbahnhof, kde jsme se umyli, převlékli a nechali zavazadla v úschovně. Z devizových rezerv ostravské banky jsme dostali možnost odkoupit si na celý více než měsíční pobyt v zahraničí 63 dolarů amerických pro obě osoby dohromady, což tehdy byly pro nás nevídané peníze. Umožnilo nám to nakoupit si v Rakousku nějaké potřebné drobnosti, zaplatit si úschovnu zavazadel a jízdu tramvají na španělskévelvyslanectví. Tenkrát ještě koruna měla třikrát větší hodnotu než rakouský šilink a dolar byl jen za sedm korun. Zatímco jsem se vypravil na konzulát pro španělská víza, Olga se vypravila na jednu z nejkrásnějších vídeňských ulic, Mariahilferstrasse. Když jsme se v poledne opět sešli, již bohatší o španělská víza, poobědvali jsme levně v samoobsluze v obchodním domě. Olga mě vykládala, jak byla překvapena tou zářící nádherou obchodních domů, obchodů, butiků, haldami krásného zboží, nádherných svetříků, bot, baterií kabelek, pudrů, voňavek, šatů, šátků, klobouků, džínových kalhot, prostě pro nás z východního bloku nevídaná pastva pro oči.Kouila si pár drobností, nádherný šáteček, propisku a síťku nanákuy. Dnes si jen těžko někdo dovede představit, jak velký rozdíl byl tehdy mezi životním standardem u nás a v Rakousku.NemysVídeňské kolo bylo postaveno

v roce 1897 za císaře Františka

Josefa. Je vysoké 61 metrů a je

z něj pohled na celou Vídeň


12

lím tím blahobyt, ten byl určitěsrovnatelný, ale způsob života, vybavenost domácností, nabídka spotřebního a jiného zboží v obchodech,

obchodní síť a způsob prodeje,ochota prodavaček a prodavačů, upravenost domů a ulic. Jak se u nás říká,

nebe a dudy, rozkvetlý sad plnýsladkostí a u nás jen šeď plná zasmušilých a nahněvaných lidí.

Po tom skromném obědě jsme se

pěšky vypravili přes půl Vídně do Schönbrunnu. Unaveni z cesty vídeňskými ulicemi, odpočinek ve francouzském a anglickém parku v Schönbrunnu plný fontán, rybníčků a soch, stoupající až k vítězné bráně Glorietě, bylbalzámem na tělo i duši. Putování po Vídni jsme zakončili návštěvou Prátru. Sedli jsme si na lavičku a povečeřeli sýr s houskou.Obrovské vídeňské kolo (u nás v těch dobách nazývané jako ruské kolo) na nás udělalo dojem. Svést se na něm a podívat se na Vídeň s výšky bylo ale nad náš finanční rozpočet.

Půlnočním rychlíkem jsme pokračovali do Innsbrucku. Zde na nádraží

nás již očekával s celou svojí rodinou

náš strýc Adolf Benda z rodiny hudebních skladatelů Bendů, bratr

Olžiny maminky. Bylo ráno druhého

dne naší cesty a po celonočnímcestování jsme byli dost unavení. Ale

mládí snese vše. Olga se rychlepřevlékla do hedvábných šatů a vydali

Innsbruck – Goldenes

Dachl – Zlatá stříška

Strýc Adolf Benda

v rozhovoru s Olgou


13

jsme se s celou rodinou do dostpodřadného bufetu, kde ale hlad

byl nejlepším kuchařem. Po snídaní jsme

vyrazili k prohlídce

pamětihodností města

–nádherné starobylé

domy pamatující zlatou éru monarchie, „Zlatá stříška“ sgotickým arkýřem císaře Maxmiliána se střechou pokrytou 2657 pozlacenými měděnými šindeli, Tyrolské zemské muzeum s nádhernými obrazy a goblény, kostel svatého Jakuba, park s průhledem na vysokou horskou stěnu.

Po prohlídce města

jsme všichni odjeli za

město, kde jsme na

„svačině v trávě“ snědli

koláče, které upekla teta

Hilda a zapíjeli je kávou

z ci korky. To všechno

bylo doprovázeno neustálým chválením raSvačině v trávě za městem

Olga se setřenicí Elke

S rodinou Bendů v Insbrucku


14

kouských poměrů, jejich dosaženého blahobytu a jací my jsme

v Československu chudáci. Když jsme potom večer byliubytová

ni v levném horském hotelu, mladí Bendovi spali v autě

z bakelitu, což byla obdoba našeho trabanta. Prý se jim v hotelu

nelíbí. No nám nakonec také ne. Večerní posezení bylo v typické

tyrolské hospodě, s lidovou hudbou a halekáním u půllitrů piva.

Strýc Dolfík nám připravil na dlouhou cestu do Španělska velkou

kabelu plnou ovoce, což nám udělalo opravdovou radost. Ještě

večer jsme se rozloučili s celou rodinou a druhý den brzy ráno,

plni dojmů z bohatstvím kypícího Rakouska jsme odjeli vlakem

do Švýcarska, do Bernu, kde nás již očekávala Olžina přítelkyně,

s níž se seznámila v předchozím roce na budovatelském táboře v

Anglii, Hanni Wülser.

Hanni nám obstarala hotel v centru města. Samozřejmě, jakji

nak, levný hotel. Umýt jsme se museli v umývadle se studenou

vodou, ale bylo to lepší, než na nádraží ve Vídni. Olga sepřevlék

la do kalhotového kostýmu a odešli jsme s Hanni na typickyšvý

carskou večeři – mléčné sladké jídlo- Pirche. Začalo pršet, a tak

jsme se potom procházeli různými podloubími přeplněnýminád

herou, bezstarostností a blahobytem. Kéž bychom si mohlidovo

lit koupit si pro radost nějakou drobnost. Ale proto jsme do světa

nejeli, jenže stejně nás to naplňovalo pocitem smutku z toho, že

nikdy jsme dosud takovou nádheru neviděli a asi dlouhoneuvidí

me.


15

Následující den dopoledne posnídaní v hotelu National vidíme Bern

jako z rychlíku. Orloj, parlament,

několik nádherných šlechtických

paláců, které na nás působily velmi

útulně a přitažlivé. Mezi domy ařekou probleskovaly v dáli zasněžené

hory Mönch a Jungfrau (4158,2 m

nad mořem). Rychlostí blesku jsme

navštívili slavnou pozdně gotickou

katedrálu Münster, budovanou

v letech 1421 až 1893. Její výstavba

tedy trvala několik staletí. Z její věže vysoké 100 metrů se nám naskytlo panorama celého města apohoří Oberlandu. Katedrála má nádherný vstupní portál s vyobrazením Poslední večeře Páně. Bohužel, chrám vevnitř zel v tuto ranní hodinu prázdnotou. Pohladil nás pohled na malebnou a líně tekoucí řeku Aare, v jejichž zákrutách jsou uličky starého města a na druhé straně řeky symbol města – živí hnědí medvědi v ohradách.

Jedním slovem, byla to nádhera. Hanni se ukázala jakovynikající průvodkyně. Doprovodila nás potom až na rychlík do Ženevy

a již nikdy v životě jsme se s ní neviděli. Je to škoda, ale běhnásledujících událostí tomu zabránil.

Není mým úmyslem popisovat přírodní krásy při pohledu na

Alpy a Ženevské jezero z jedoucího rychlíku, ani krásy jezera a

celého města Ženevy, jíž patřila naše další zastávka. Rychle dát

zavazadla do úschovny a celé odpoledne až do noci patřiloprohlídce města, jezera, největšího vodotrysku na světě „Jet d ́eau“,

Paláci národů UNESCO a dalším zajímavostem. Velmi jsem byl

překvapen pro nás neobvyklým bezstarostným chováním mládeže.

Sto metrů vysoká věž

katedrály v Münsteru


16

Povalovali se na březích jezera,líbali se a objímali. Vzpomněl jsem si,

jak jsem jednou při loučení na nádraží v Ostravě stál příliš blízkoOlgy a něco ji povídal do ucha. Přišla

policie a hrubě nás od sebe odtrhli,

že takové nemravnosti tu trpětnebudou.

A jako každý den, abychomušetřili za nocleh v hotelu, nočnímrychlíkem pokračujeme do Port Bou. Je

to již španělská hranice. Je sedm

hodin ráno a nějací krásní mladí

úředníci nás vytahují z vlaku a se

vší důstojností žádají, abychom svá „rudá“ jména zapsali do jakési knihy. Potom se na vše vyptávají, je to hotový křížový výslech. Proč a kam jedeme, za jakým cílem, kdo nás poslal, jak tam budeme dlouho, kdo nám cestu financuje. Vždyť je to podivné, dva „rudí“ a tak mladí, to přece nemůže být normální. Kvůli nám se poněkud opozdil odjezd vlaku, ale topřece nebyla naše vina. Nakonec nás pustili a dva podezřelí mohli pokračovat v cestě do konečného cíle cesty, doBarcelony. Do tolik u násproklínaného „fašistického Španělska“, do zemědiktátora generalísima Franka. Vlastně posledního generalísima, neboť ten náškomunistický generalismus Stalin již dávno zemřel.

Vodotrysk na Ženevském

jezeře byl uveden

do provozu v roce 1951

a stříká až do výše 130 m.

Železniční stanice v Port Bou, pro

nás vstupní brána do Španělska


17

Přesedli, nebo lépe řeče-no byli jsme přesazeni do španělského vlaku, který byl špinavý a pomalý. Uháněl si to rychlostí 60 km za hodinu, ale přesto se vydával za expres. Ale španělští cestující to neregistrovali. Byli celou cestu veselí, popíjeli z „čutory“,trylkovali nějaké písně a povykovali. Celý vagón se sedadly ve směru jízdy se chechtal vtipům sršatého venkovana. Mluvil zcela bez ostychu k celému osazenstvu a posílal od úst k ústům plaskatou, špičatou čutoru s něčím strašně dobrým. Dalo se tak soudit podle slastně přivíraných očí všech, co popíjeli. Muži i ženy si lilytekutinu do hrdla s výše dvaceti centimetrů a nikdo se ani nezakuckal. Jel s námi také sólista barce-lonské opery, alespoň to všichnitvrdili, nebo je sólistou každý druhý Španěl. Zpíval nádhernýmtrylkovým tenorem árie z Lazebníka sevillského. Hned od počátku naší cesty jsme tedy zjistili, že Španělé jsou lidem veselým a bezstarostným. Pohled z oken vlaku však byl bezútěšný. Neomítnuté, špinavé a rozpadající se domy, stavby bez ladu a skladu, zaprášená okna a potrhané žaluzie, páchnoucísmetiště, pusto a nepořádek, uschlé stromy, vyschlá řečiště. Stejně tak vypadal příjezd na nádraží v Barceloně. Byli jsme zcela vyděšení. Že by to přece jen nebyla propaganda a Španělsko je ubohá,rozvojová země trpící strašnou chudobou? Kam jsme se to vypravili? Nebylo by lepší ihned se otočit a jet zpátky domů?

Pobyt v Barceloně

Barcelona *2. Je poledne. Vylézáme se svými zavazadly z vlaku. Trápí nás smrtelná žízeň. Za láhev minerálky jsmezaplatili 15 peset a v ten okamžik byly naše finanční propočty v nenávratnu. V přepočtu na naše koruny jsme měli zaplatit pouze 2 pesety. Tak to mě podrž. Máme na měsíc 63 amerických dolarů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist