načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Budu vším, čím mě chceš mít - Mindy Mejia

Budu vším, čím mě chceš mít

Elektronická kniha: Budu vším, čím mě chceš mít
Autor:

Hattie Hoffmanová se během svého krátkého života úspěšně zhostila mnoha rolí: byla hodnou dcerou, úspěšnou studentkou, dobrou kamarádkou. Ona sama však chtěla od života něco víc. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 358
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Everything you want me to be ... přeložil Jan Netolička
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8221-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hattie Hoffmanová se během svého krátkého života úspěšně zhostila mnoha rolí: byla hodnou dcerou, úspěšnou studentkou, dobrou kamarádkou. Ona sama však chtěla od života něco víc. Mnohem víc než bezbřehou nudu jednotvárných dnů. Něco vzrušujícího, klidně trochu nebezpečného. Nebo třeba i dost nebezpečného...
Když je během školního představení nalezena Hattiina mrtvola, malé město strne hrůzou. Hrůza se změní v úžas, jakmile vyjde najevo, že Hattie udržovala přes internet sexuální vztah, který byl daleko za hranicí toho, co je společnost ochotna tolerovat. Kdo ještě o tom vztahu věděl? Koho Hattie svým chováním rozběsnila natolik, že ji ubodal?
Psychothriller Budu vším, čím mě chceš mít zaznamenává rok života podmanivě krásné dívky, která si se svým okolím zahrávala tak dlouho, až s ní komusi došla trpělivost. Vyšetřování vraždy vynáší na světlo temná, doposud úzkostně skrývaná tajemství některých obyvatel maloměsta; najednou přestává být zřejmé, kde přesně vede hranice mezi vinou a nevinou. Najednou jako by mnohé přestalo být tím, čím se dříve zdálo být...

Zařazeno v kategoriích
Mindy Mejia - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2017


Copyright © 2016 by Mindy Mejia

Translation © 2017 by Jan Netolička

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

souhlasu nakladatele a majitele autorských práv.

Z anglického originálu EVERYTHING YOU WANT ME TO BE,

vydaného nakladatelstvím Atria Books, New York 2017,

přeložil Jan Netolička

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Petra Biache

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v září 2017

ISBN 978-80-7498-222-4


Pro Myron, Blanche, Vic a Hilmu,

kteří obdělávali pole v jižní Minnesotě

a pěstovali na nich dědictví v podobě tvrdé dřiny,

trpělivosti, smíchu a lásky.

Všechny mé příběhy začínají u vás.



7

HATTIE

Sobota, 22. března 2008

Utíkat mě nebavilo.

Stála jsem na  místě, které jsem si v  duchu představova­ la v hodinách matematiky, přímo před odbavovacím termi­ nálem na letišti v Minneapolis. Všechno bylo do posledního detailu stejné, jako jsem to vídala v duchu. Měla jsem na sobě cestovní oblečení – černé legíny, o číslo větší krémový svetr s  rukávy přes dlaně, ve  kterém jsem měla ještě hubenější a  delší krk než obvykle, a  na  nohou baleríny. V  ruce jsem drže la nádherný kožený kufr a v kabelce měla dost peněz na to, abych se mohla rozletět, kam se mi jen zamane. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla. Mohla jsem dělat, co si usmyslím. Tak proč jsem měla pocit, že jsem v pasti?

Dnes ve tři ráno jsem se vyplížila z domu a na stole v ku­ chyni jsem nechala lístek s  kratičkým vzkazem: „Vrátím se. Mám vás ráda, Hattie.“ Tím budoucím časem jsem samo­ zřejmě myslela jakýkoli čas. Možná za  deset let. Teď prostě nevím. Možná to nikdy nepřestane bolet. Možná se mi ne­ povede dostat se dost daleko odtud. Do  té části, kde jsem psala „Mám vás ráda, Hattie“, jsem se musela trochu nutit. V  mé rodině nebylo zrovna zvykem nechávat si podobné vřelé vzkazy, ale i kdyby získali pocit, že se děje něco zlého, ani v  nejmenším je nenapadne, že mám v  úmyslu letět na druhou stranu Států.

Úplně jsem slyšela, jak máma říká: To mi na Hattie nesedí. Bože, Pete, přece má za dva měsíce maturovat a v tom školním divadle hraje lady Macbeth. Víš, jak z toho byla nadšená.

Zapudila jsem její imaginární hlas do  pozadí a  znovu si četla možné destinace. Doufala jsem, že se dostaví onen omamný pocit, na který se těším od útěku z Pine Valley. Le­ tadlem jsem letěla zatím jen jednou v životě, když jsme byli u nějakých příbuzných ve Phoenixu. Pamatovala jsem si, že jsem měla nad sedadlem spoustu tlačítek a světýlek a že zá­ chod vypadal jako kosmická loď. Chtěla jsem si objednat ně­ jakou svačinu z  jídelního lístku, ale máma vytáhla z  kabel­ ky ovocné závitky a  pak už jsme dostali jen arašídy, ale ani ty jsem nakonec neměla. Greg věděl, že nemám ráda oříšky, a vzal si i moje. Byla jsem naštvaná až do přistání, protože le­ tadlové arašídy by mi určitě chutnaly. To bylo před osmi lety.

Dnes poletím podruhé v životě a vstříc svému druhému životu.

Samozřejmě bych tady nestála, paralyzovaná a zdeptaná, kdyby paní u pokladny měla volné místo v letadle na newyor­ ské letiště La Guardia nebo JFK. Ono je totiž trochu problém utéct z domova den před Velikonocemi. Na letišti to vypada­ lo, jako by právě začaly slevy, a  fronta u  bezpečnostní kon­ troly se táhla až ven na chodník. Nejbližší volný let do New Yorku byl až v  pondělí v  šest ráno a  tak dlouho jsem čekat nemohla. Musela jsem se dostat ze státu ještě dnes.

Mohla jsem letět do  Chicaga, ale to mi připadalo moc blízko. Až příliš středozápadně. Bože, proč není ani jedno volné sedadlo do  New Yorku? Věděla jsem přesně, kterým autobusem jet z letiště, ve kterém hostelu se ubytovat, kolik stojí i jak se dostat k nejbližší stanici metra. Strávila jsem ho­ diny na internetu tím, že jsem se snažila vštípit si New York City do hlavy, až jsem měla pocit, že jsem se tam vlastně už přestěhovala. Když jsem dnes ráno odešla, myslela jsem si, že skončím právě tam. Teď jsem tupě zírala na tu blbou tabuli s odlety a vybírala nějakou druhou možnost. Když jsem ne­ mohla přímo do New Yorku, stačilo, abych se dostala někam poblíž. Ve  2:20 to letělo do  Bostonu. Jak daleko je Boston od New Yorku?

I když jsem věděla, že je to pitomost, neustále jsem vrha­ la pohled ke dveřím a dívala se, jak se do letištní haly hrnou lidé s  horami zavazadel a  rukama plnýma klíčů, peněženek a letenek. Nikdo z nich mě nechtěl zastavit. Nikdo nevěděl, že tady jsem. A  i  kdyby to věděli, nebylo by jim to jedno? Kromě mých rodičů mě nikdo na  světě neměl tak rád, aby mu stálo za  to proběhnout těmi dveřmi a  volat nahlas mé jméno v zoufalé snaze najít mě dřív, než zmizím.

Když jsem přistoupila k pultu aerolinek letících do Bos­ tonu, snažila jsem se nebrečet. Opálená a zbytečně energická paní mi oznámila, že mají poslední volné místo.

„Beru ho.“

Stálo 760 dolarů, což bylo víc, než kolik jsem kdy v životě za  cokoli utratila, tedy kromě počítače. Podala jsem jí řidi­ čák a osm neosahaných stodolarových bankovek z té strašné obálky, která tohle všechno začala. Dvě bankovky v ní zůsta­ ly. Hleděla jsem na  ně. Vypadaly v  tom bílém prostoru tak malé a osamocené. Nedokázala jsem je schovat do peněžen­ ky. Peníze, které jsem tam měla, jsem si do posledního centu vydělala a nechtěla jsem, aby se byť jen dotkly těch z obálky. Asi jsem se na chvíli znovu ztratila v sebelítosti a neslyšela, co mi paní řekla.

„Slečno?“ Nakláněla se ke mně, zjevně aby upoutala mou pozornost.

Teď už vedle ní stál nějaký muž a oba na mě hleděli, jako ve zlém snu, v němž se vás učitelka na něco ptá a vy ani ne­ tušíte, že jste měli nějaký domácí úkol.

„Proč letíte do Bostonu zrovna dnes?“ zeptal se ten muž. Podíval se na můj malý kufřík.

„Na čajový dýchánek.“ Myslela jsem si, že to byla hodně vtipná odpověď, ale ani jeden z nich se nezasmál.

„Máte ještě jiný průkaz totožnosti?“

Zalovila jsem v kabelce a vytáhla studentský průkaz. Muž se podíval nejdřív na něj a pak znovu na monitor.

„Vědí vaši rodiče, kde jste?“

Při té otázce jsem trochu zpanikařila, přestože jsem moc dobře věděla, že jsem plnoletá. Vybavilo se mi několik histo­ rek. Mohla jsem odpovědět, že rodiče už jsou v Bostonu a če­ kají na  mě, nebo třeba že je tam jenom táta. Odstěhoval se od mámy a poslal mi na poslední chvíli peníze, abych za ním přiletěla na Velikonoce. Nebo jsem ze sebe mohla udělat rov­ nou sirotka. Slzy mi to ale nedovolily. Emoce mi sevřely hrd­ lo a mně bylo jasné, že jim nic takového nenamluvím. Navíc už se na mě dívali podezřívavě teď. Takže jsem dala emocím volný průchod.

„Starejte se o  sebe.“ Vzteklý zákazník. Letištní hala byla pro tuhle roli dokonalým jevištěm.

„Podívejte se, slečno Hoffmanová, když někdo platí hoto­ vě za cestu s odletem ve stejný den, musíme se řídit jistými postupy, obzvláště když je jen jednosměrná. Budu vás muset požádat, abyste šla se mnou, a vyřídíme to, ano?“

Rozhodně jsem se nehodlala nechat zavřít do  kanceláře ochranky, zatímco on zavolá mým rodičům a udělá z tohohle dne ještě větší peklo. Co když zjistí, kdo ty peníze v  obálce vybral z účtu? Šlo to? Sáhla jsem přes pult a sebrala bankov­ ky i své průkazy.

„V tom případě vás já musím požádat, abyste si tu letenku strčil někam.“

„Mám zavolat ochranku?“ Žena, která nyní zcela přesta­ la přehrávat, zvedla telefon a  vytáčela číslo, aniž by čekala na odpověď.

„Neobtěžujte se, odcházím. Vidíte, že odcházím?“ Vzala jsem kufřík a setřela si slzy hřbetem ruky, v níž jsem mačkala bankovky do upocené kuličky.

„Co kdybyste se uklidnila, slečno Hoffmanová a  zkusí­ me...“

„A co kdybyste se uklidnil vy?“ skočila jsem tomu chla­ povi do  řeči a  zpražila ho pohledem. „Nejsem teroristka. A vy máte smůlu, že nechcete mých osm set dolarů za blbé místo v letadle do Bostonu.“

Kdosi v  řadě za  mnou zajásal, ale většina lidí jen zírala na mě a můj kufr a zřejmě se snažila odhadnout, jakou bom­ bu jsem chtěla propašovat do letadla. Všechny možné, Velmo. Významné šťouchnutí. Člověk by to do té holky neřekl, že?

Běžela jsem do  podzemní garáže a  ani jsem nevnímala, jak jsem se dostala do auta a zaplatila za parkování, tak rych­ le se všechno odehrálo. Srdce mi divoce bušilo. Každou chvíli jsem se otáčela pronásledována představou, že za mnou běží někdo z ochranky. Když jsem pak vyjela na dálnici, rozbre­ čela jsem se. Málem jsem nabourala do nějaké dodávky, tak se mi třásly ruce. Asi až po půl hodině jsem si uvědomila, že jedu zpátky do Pine Valley. Twin Cities už se ztratilo za mnou a kolem se na všechny strany táhla zoraná pole.

Takhle to dopadá, když si připustíte, že někoho potřebu­ jete.

Přesně v  takovou trosku se člověk promění, když se za­ miluje.

Když jsem loni začala poslední ročník střední školy, byla jsem tak šťastná – a hlavně tak volná. Hattie, kterou jsem teh­ dy byla, byla připravena dobýt svět a snad by se jí to i poved­ lo, sakra. Mohla dokázat cokoli. Teď ze mě byla jen ufňukaná troska. Stal se ze mě ten typ holky, který jsem vždycky ne­ snášela.

Najednou přestalo hrát rádio a světla na palubovce se roz­ blikala. Sakra. Zpanikařila jsem, když se kolem mě najednou prohnalo několik aut. Všimla jsem si odbočky, sjela na štěr­ kovou cestu vedoucí mezi dvě pole, dala nohu z plynu a ne­ chala auto pomalu zastavit. Když jsem na automatu zařadila P, motor zakašlal a zdechl úplně. Zkusila jsem otočit klíčkem. Nic. Zůstala jsem viset uprostřed ničeho.

Zabořila jsem hlavu do  drsného potahu sedadla spolu­ jezdce a  brečela, až se mi najednou udělalo zle. Vypotácela jsem se z auta a zvracela na štěrk, ale šla ze mě jen káva a ža­ ludeční šťávy.

Přes pole se hnal studený vítr. Rychle usušil pot, který mi vyrašil na čele, a pomohl mi vzpamatovat se. Udělalo se mi lépe. Poodešla jsem od zvratků a sedla si na krajnici. Vlhká zem mi brzy promočila kalhotky, které mě začaly studit.

Dlouho jsem jen tak seděla. Dost dlouho na to, abych pře­ stala vnímat chlad. Dost dlouho, aby slzy přestaly téct a cosi jiného začalo.

Byla jsem úplně sama, jen po dálnici projížděla auta a já jsem si poprvé za strašně dlouhou dobu uvědomila, že nikde jinde být nechci. Nechtěla jsem být připoutaná v těsné sedač­ ce nějakého letadla a  letět do  cizího města, kde po  přistání nebudu mít kam jít. Nechtěla jsem stát na  jevišti v  záři re­ flektorů a před sálem plným diváků, kteří sledují každý můj pohyb. Nechtěla jsem ležet v posteli, zatímco by máma vařila večeři, na  kterou nemám ani trochu chuť. Na  té prázdnotě okolní krajiny bylo cosi uklidňujícího. Byla to jen prázdná pole ohraničená holými stromy a fleky tvrdohlavého sněhu.

Nikdo nevěděl, že tady jsem. To zjištění bylo najednou nádherné. Mohla jsem to říkat celý život všem, které jsem potkala – Nikdo neví, že tady jsem – a oni by se smáli a pře­ vraceli oči v sloup a plácali mě po zádech. Ty brď o, říkali by, ale byla to pravda. Celý svůj život jsem hrála různé role a byla vším, čím si přáli, abych byla. Starala jsem se o všechny jen ne o sebe a v duchu jsem měla vždy pocit, jako bych seděla právě tady, schoulená uprostřed mrtvé a  nekonečné prérie, kde není ani živáčka. A teď, když jsem tady byla, najednou to všechno dávalo smysl. Všechno do sebe zapadlo stejně jako ve filmech, kde si hlavní hrdinka uvědomí, že toho blba mi­ luje, nebo že si může splnit svůj americký sen, i když jí nikdo nevěří, a pak zesílí hudba a ona odhodlaně vyjde z nějakého pokoje. Přesně takhle to teď bylo, až na tu hudbu. Pořád jsem seděla na  krajnici kdesi uprostřed polí, ale uvnitř se najed­ nou všechno změnilo.

Znovu jsem slyšela mámin hlas. Vzpomněla jsem si, co říkala včera večer, když jsem jí brečela na rameni tak, že jsem ji neposlouchala nebo jí nerozuměla.

Sejdi už z toho jeviště, broučku, řekla. Nemůžeš pořád jen hrát pro ostatní a nemít vlastní život. Takhle tě budou lidijenom využívat. Musíš poznat sama sebe a uvědomit si, covlastně chceš. Tohle za tebe nemůžu udělat ani já, ani nikdo jiný.

A  já jsem věděla přesně, kdo jsem – snad možná úplně poprvé –, a taky co přesně chci a co musím udělat, abych to dostala. Najednou to bylo naprosto jasné. Jako když se pro­ budíte ze snu, který vám připadal skutečný, ale pak vnímáte opravdový svět. Postavila jsem se odhodlaná zbavit se téhle ubohé ubrečené holky jednou provždy. Nádherně ji odkop­ nout.

Nahoře v  kufru jsem měla zastrčenou Geraldovu starou kameru. Vytáhla jsem ji a položila na korbu svého pick­upu. Uvnitř byla úplně nová kazeta. Stiskla jsem nahrávání a po­ stavila jsem se před objektiv.

„Tak jo. Ahoj.“ Utřela jsem si oči a zhluboka se několikrát nadechla do bránice, jak mě to učil Gerald. „Tohle jsem teď já. Jmenuji se Henrietta Sue Hoffmanová.“

A až si to s Pine Valley vyřídím, nikdo už nikdy nezapo­ mene, kdo jsem.

DEL

Sobota, 12. dubna 2008

Ta mrtvá dívka ležela na zádech v rohu opuštěné Erickso­ novy stodoly a  napůl plavala ve  vodě jezera, které už zato­ pilo nejnižší část propadající se podlahy. Ruce měla složené na prsou na jakémsi nadýchaném hadříku, patrně šatech, ze kterých do vody vyčuhovaly holé roztažené nohy. Každá už byla nafouklá tak, že byla široká jako její pas a obě se vznáše­ ly na hladině jako dospělý kapustňák ve špinavé laguně. Hor­ ní polovina těla jako by k  nohám vůbec nepatřila. Už jsem v minulosti viděl pobodané mrtvoly a taky pár utopenců, ale ještě nikdy ne obojí takhle spojené v jednom těle. Identifika­ ce podle tváře nebyla možná, na to byla příliš zohavená, ale v celém státě byla hlášena jen jediná pohřešovaná dívka.

„To musí být Hattie.“ To řekl Jake, můj zástupce.

Spojovatelce volal nejmladší ze Sandersových kluků, kte­ rý tu holku našel, když se tady chtěl zašít s nějakou svou koč­ kou. Hned za dveřmi bylo čerstvě nablito. Jeden z nich po­ hled na  mrtvolu zjevně nerozdýchal. Taky Jake vypadal, že má co dělat, aby se nepozvracel, když vešel do  stodoly, ale nevím, jestli to bylo hromádkou za  dveřmi, nebo puchem mrtvoly. Normálně bych si do  něj rýpnul nějakou vtipnou poznámkou, ale tentokrát se to nehodilo. Při pohledu na to­ hle fakt ne.

Sundal jsem z  opasku foťák a  pustil se do  práce. Snažil jsem se pořídit snímky ze všech úhlů, aniž bych musel k ní do vody.

„Ještě nevíme, jestli je to Hattie.“ Najednou jsem znovu fungoval s ledovým klidem, tohle muselo jít podle protokolu.

Jakmile jsme prve prošli dveřmi, zavolal jsem do policejní laboratoře ve městě a vyžádal si forenzní tým, aby tu posbí­ ral všechny možné důkazy do posledního chloupku. Možná jsme neměli ani hodinu, než sem přijdou.

„A kdo jiný by to byl?“ Jake obcházel hlavu a velmi opa­ trně našlapoval, protože prkna pod jeho váhou bývalého obránce amerického fotbalu doslova naříkala. Sklonil se a já jsem poznal, jak mu to v hlavě začalo šrotovat.

„Tuhle tvář nemáme šanci identifikovat, navíc už se na­ fukuje. Nemá prsteny ani jiné šperky. Nikde žádné tetování.“

„Kde má kabelku? Ještě jsem snad neviděl holku, která by šla ven bez ní.“

„Třeba ji někdo vzal.“

„Fakt super místo na loupežnou vraždu.“

„Nepředbíhej. Nejdřív identifikace.“ Dřepnul jsem si ve­ dle ní. Prstem v rukavici jsem jí otevřel rty a viděl, že má ne­ porušený chrup. „Vypadá to, že bychom to mohli zvládnout podle otisku zubů.“

Jake hledal na šatech kapsy. Žádnou nenašel.

„Příčina smrti, pravděpodobně ty bodné rány.“ Zvedl jsem jí jednu ruku a našel bodnou ránu buď přímo do srdce, nebo kousek nad něj.

„Pravděpodobně?“ odfrkl si Jake.

Nevšímal jsem si ho a  zvedl paži ještě výš, abych našel

místo, kde se bílá kůže nahoře dotýkala té zarudlé dole.

„Vidíš to?“ Ukázal jsem na ostrý předěl mezi oběma bar­

vami. „To je posmrtná skvrna. Když se zastaví krevní oběh,

krev se díky gravitaci usadí v nejnižších místech těla. Takhle

se pozná, jestli s tělem po smrti někdo hýbal. Když červená

není úplně dole, jak by měla být.“

Prohlédli jsme ji ještě na  několika místech. „Vypadá to v pořádku. Tohle je s největší pravděpodobností místo vraž­ dy. “

Zůstal jsem v  režimu učitele a  snažil jsem se vidět tělo jako prosté ostatky. Viděl jsem jich už stovky, samozřejmě většinou ve Vietnamu, a právě teď bych se tam nejraději vrá­ til, abych nemusel myslet na  to, komu patřilo tohle zmrza­ čené.

Ukázal jsem Jakeovi zkoušku konečkem prstu.

„Když zmáčkneš prstem bledou část těla a kůže zčervená, znamená to, že od smrti neuběhlo ani půl dne.“

„Takže krev se usazuje dvanáct hodin.“

„Mm­hmm.“ Kůže pod mým prstem však zůstala bílá. Nebyla pod ní už žádná krev. Určitě tu ležela nejméně od brz­ kého rána.

Podlaha stodoly varovně zavrzala a  oba jsme opatrně couvli.

„Spadne nám to na hlavu.“

„O tom pochybuju. Takhle už to tady vypadá nejmíň de­ set let.“

V létě jsem tuhle stodolu vídal téměř každý týden, vlastně od začátku rybářské sezóny až do chvíle, kdy jezero zamrzlo. Nakláněla se nad východní břeh jezera Crosby, jako by po­ zorovala okouny, kteří se hemžili pod hladinou. Vídal je ale možná příliš silné slovo. Jasně, věděl jsem, že tady je. Bylo to dobré místo pro rybaření, stejně jako veřejná pláž na protěj­ ším břehu, ale nikdy jsem si starou Ericksonovu stodolu ni­ jak zvlášť neprohlížel. Takhle to je přece se vším, co je kolem vás. Lars Erickson ji přestal používat před dvaceti lety, když odprodal většinu pozemků na břehu městu a postavil si nové stodoly hned vedle svého prefabrikovaného domku na dru­ hé straně, dobrý kilometr a půl odtud. Tuhle starou holku už kromě vod jezera, které se za ty roky dostalo až dovnitř, cho­ dili navštěvovat jen puberťáci jako ten Sandersovic kluk, co potřebovali soukromí na sex nebo aby si dali jointa.

Nabídkou soukromí se mohlo tohle místo přímo chvás­ tat. Byla to jedna velká místnost, šest metrů na deset, s od­ halenými krokvemi a  zbytky balíků slámy na  straně, která se potápěla do jezera. Naproti nim se otevírala dvojitá vrata a v místě, kde bývalo okno, už zela jen díra.

S tím, jaké letos přišly vydatné deště a jak nezvykle brzy roztál sníh, zaplavila voda čtvrtinu podlahy. Byla plná nedo­ palků a  prázdných ruliček toaleťáku, vedle kterých plavalo cosi, co mohl být mikrotenový sáček nebo taky kondom.

Jake sledoval můj pohled.

„Myslíš, že by tam mohla být vražená zbraň?“

„Jestli tam je, tak ji náš tým najde. Jsou důkladní.“ Někte­ ré státy měly vlastní laborky, celá oddělení analytiků a vyšet­ řovatelů, ten náš ale ne. Tohle byla země přestupků a většina zločinů se vešla do kolonky užívání drog nebo domácí násilí, tedy nic, co by ospravedlňovalo vyšší náklady. Už to byl víc než rok, co jsem naposled kvůli něčemu volal kluky z Min­ neapolis.

„Jestli to není Hattie, tak stoprocentně není odsud. V pěti okrscích nemám hlášenou žádnou jinou pohřešovanou.“

„A do téhle svojí dedukce jsi započítal i Rochester?“

„Hmmm.“ Zamyslel se nad tím.

„Podívej se, jestli nenajdeš něco u  vchodu.“ Podal jsem mu foťák a  opatrně se přiblížil zpátky k  okraji vody. Když tu nebyl Jack, prkna skoro nezaskřípala. V porovnání s ním jsem byl drobek, po  třiceti letech v  téhle práci vyhublý na kost. Dřepl jsem si vedle té holky, chytil si bradu do dla­ ně a hledal to, co jsem zatím neviděl. Byla úplně bledá a tvář měla pootočenou na  stranu. Oční důlky měla plné sražené krve, v  níž zaschlo pár vlasů. Rány v  obličeji vedly hlavně přes oči a  tváře. Všechny byly bodné, až na  jednu řeznou, která se táhla diagonálně od spánku k čelisti. Jako vykřičník. Vyjma bodné rány v hrudi byl zbytek těla netknutý. Někdo se mermomocí chtěl zbavit hlavně jejího obličeje.

Otočil jsem se na  Jakea, abych se ujistil, že mě neuslyší, a sklonil jsem se blíž.

„Henrietto?“ Vždycky ji naštvalo, když jsem ji oslovil křestním jménem, a proto jsem to osmnáct let dělal. Všichni jí říkali Hattie už ode dne, kdy se vrátila z porodnice s kraj­ kovým čepečkem na rozkošné holé hlavičce. Tahle vzpomín­ ka mě úplně rozhodila, takže jsem si odkašlal a znovu jsem se ujistil, že mě Jack nevnímá, než jsem se snížil k tomu oslovit ji jménem, které jsem za jejího života z legrace schválně ne­ používal. „Hattie?“

Nečekal jsem, že by odpověděla ani že by mi Bůh seslal bílou holubici nebo tak něco, ale někdy musíte slova říct na­ hlas, abyste si uvědomili, jak si sednou, jak na vás zapůsobí. Tahle slova byla jako nože, které mě párají zevnitř. Hleděl jsem na  její tělo, na  dlouhé hnědé vlasy a  odvážné šaty, na které bylo ještě příliš chladno. Bez ohledu na to, co jsem řekl Jakeovi, jsem podle těch detailů poznal, na koho se dívám, už když jsem prve vešel do stodoly.

Když ke mně dnes ráno přišel do kanceláře Bud a řekl mi, že musí nahlásit pohřešovanou osobu a že to je Hattie, obě­ ma nám došlo, že vzala roha. Tahle holka nechtěla nic jiného než vypadnout z baráku, ale Budova manželka si nebyla tak jistá. Hattie měla o  víkendu hrát hlavní roli ve  školním di­ vadle a Monu ani na okamžik nenapadlo, že by Hattie odje­ la před představením. Měl to být nějaký Shakespeare. Mona taky říkala, že by Hattie neodjela dva měsíce před maturitou. Tohle všechno dávalo smysl. Ale až se puberťáci začnou cho­ vat tak, že to bude dávat smysl, porostou asi jitrnice na stro­ mech. Spustil jsem obvyklou proceduru pro případ pohře­ šované osoby a celou dobu jsem si myslel, že Bud s Monou dostanou příští týden od Hattie e­mail s tím, že je v Minnea­ polis nebo v Chicagu.

Teď jsem zřejmě hleděl na ostatky dcery svého rybářské­ ho parťáka a na mysl se mi začínala drát horší otázka. Otáz­ ka, která rozerve Budovi život na cucky stejně snadno, jako jsme spolu párali břicha okounům a kaprům, ani ne pět set metrů odtud.

Kdo mohl zavraždit Hattie Hoffmanovou?

Než přijel tým z  laborky a  sanitka překonala zarostlou cestu ke  stodole, aby naložila tělo, měl jsem v  telefonu dvě desítky zmeškaných volání. Jediný hovor, který jsem zvedl, byl od Briana Haeffnera, starosty Pine Valley.

„Je to pravda, Dele?“

Postavil jsem se stranou, zatímco kluci z  forenzního se hemžili stodolou jako mravenci na piknikové dece.

„Jo, je.“

„Nehoda?“ zeptal se Brian s nadějí v hlase.

„Ne.“

„Chceš mi říct, že nám tady běhá vrah?“

Vyšel jsem ven a odplivl si směrem ke stěně stodoly, abych se alespoň trochu zbavil pachuti smrti v  ústech. Tráva zde byla neušlapaná a v lehkém vánku se vlnila směrem k jezeru.

„Chci říct, že jsme zahájili vyšetřování vraždy dosud ne­ identifikované oběti. Nic jiného zatím nikomu neřeknu.“

„Budeš muset vydat prohlášení. Za  chvilku nám budou volat všechny televize ve státě.“

Brian vždycky šíleně přeháněl. Možná mu zavolá pár lidí z County Gazette. Pravda byla taková, že spíš chtěla jeho žena vědět detaily, aby je mohla rozkecat v  kavárně u  Sally, kam chodila každé ráno péct muffiny. S Brianem jsme se znali po­ měrně dobře, protože jsme oba byli dlouho ve veřejné fun k­ ci. Při volbách jsme se vzájemně podporovali a on byl dob­ rým starostou, ovšem já jsem s ním nikdy nevydržel déle než na  jeden drink. Měl sklony strašně rozvádět každou malič­ kost a neustále chtěl znát podrobnosti k případům a nejno­ vější „trendy ve zločinnosti“. Někdy mi připomínal takového toho příliš horlivého psa, který člověku ne a ne přestat olizo­ vat ruku.

„Právě jsi mé prohlášení dostal, Briane. Totožnost oběti zveřejníme, jakmile se nám ji podaří ověřit.“

„Já potřebuju vědět, jestli v mém městě hrozí nějaké ne­ bezpečí, Dele.“

„Já taky.“

Zavěsil jsem a  schoval mobil do  kapsy, zatímco ke  mně přistoupila soudní lékařka.

„Šerife, můžeme ji odvézt.“

„Dobře, já pak za váma přijedu. Musím se ještě mrknout na pár věcí.“

„Už máte nějaké stopy?“ Podívala se na mě s nadějí ve tvá­ ři. Nikdy jsem ji neviděl, musela být z jiného okrsku.

„Nic takového jako stopa neexistuje.“ Přešel jsem do zad­ ní části stodoly. „Buď máte pachatele, nebo ne.“

Kluci ze soudního nastrkali do lahviček a plastových pyt­ líků všechno, co nebylo přibité ke zdi, a prohledali každičký kousek vody ve stodole. Našli prázdnou láhev od vína, olejo­ vou lampu, pět prázdných krabiček od cigaret, pár krabiček zápalek a tři použité kondomy.

Sledoval jsem je, jak zalepují páskou dveře i okno.

Jake se postavil vedle mě. „Vražednou zbraň nenašli.“

„Ne.“ Čekali jsme, až celý tým skončí a odejde. Našli pár vlasů, měli v úmyslu otestovat kondomy, jestli v nich nena­ jdou nějaké stopy DNA. Všechno ostatní si nechají, dokud jim neřekneme, co potřebujeme, nebo že je případ uzavřen.

Když jejich dodávky zmizely za obzorem, bylo slyšet jen šum větru, který vysušoval pole, a  občasné zavolání vrabce odkudsi od jezera. Takhle se přemýšlelo mnohem lépe.

„Byla úplně na druhé straně od dveří.“

„Takže ji buď někdo zatlačil do kouta, nebo ji tam někdo našel.“ Jakeovy myšlenky se shodovaly s mými. Proto jsem si ho vybral za zástupce.

„Na rukou neměla žádné podlitiny, takže se moc nebráni­ la.“ Vykročil jsem směrem k vratům a zamířil ven, jako bych právě odešel. Až k obzoru se na všechny strany táhla zvlněná zoraná pole, z  nichž mizely poslední zbytky sněhu. Na do­ hled odtud nebyl jediný dům ani jiná budova. „Zabil ji a vy­ šel ven. Nenechal tu nůž. Potřeboval se dostat pryč a zbavit se vražedné zbraně a oblečení.“

Jake ukázal na  pěšinu, která vedla kolem jezera k  pláži a  loděnici. „Největší smysl to dává tamhle. Zaparkoval tam a pak se tam vrátil.“

„Buď tak, anebo musel přes pole k  dálnici nebo kolem Ericksonova domu na silnici číslo sedm. Oběma směry to je asi kilometr a půl.“

„Proč by parkoval tak daleko? To nedává smysl.“

„Ne, to ne. Ale většina vrahů jsou blbci. Obvykle nemají v  plánu nikoho zabít, takže neuvažují nad detaily typu nej­ lepší únikové cesty.“

Jake zabručel, aby mi dal najevo, že s mou verzí útěku přes pole nesouhlasí.

„Budeme potřebovat na  ty pole psy. Půldruhého kilo­ metru každým směrem. Zavolej Mickovi do  Rochesteru. A pošli na jezero člun s detektorem kovů. Vrah mohl hodit nůž do jezera po cestě k autu.“

„S tím souhlasím. Nechám je prohledat každý centimetr jezera i pobřeží.“

Odešli jsme z místa činu a s drncáním se vydali auty přes pole k  domu Winifred Ericksonové. Jake jel dál směrem do města, ale já jsem u ní nejdřív zkusil zaklepat. Nikdo ne­ otevřel. To ještě neznamenalo, že není doma. Většina lidí tady otevírala dveře dokořán, už když viděla na cestě na ob­ zoru zvířený prach, ale Winifred měla své vrtochy. Někdy se ve městě neobjevila celé týdny a  mě už několikrát poslali, abych zkontroloval, jestli neleží mrtvá v  kuchyni na  zemi. Nikdy neotevřela, dokud jsem nezavolal, že vyrazím dveře. Pak se objevila v  natáčkách namotaných na  zbytcích šedi­ vých vlasů a s Larsovou starou fajfkou v puse a ptala se mě, jestli mám představu, kolik stojí nové dveře a jestli jí je zapla­ tím. O pár dní později se pak najednou procházela po hlavní třídě a se všemi se přátelsky zdravila. Takhle divně se chovala od chvíle, kdy zabila svého manžela.

Nechal jsem jí vzkaz, že bude kolem jejího domu probíhat prohlídka s využitím psů, a vrátil jsem se do města.

Když jsem vešel do kanceláře, telefony zvonily jako na po­ plach, ale Nancy tady nebyla. Našel jsem ji v  trucovně, jak si vaří kafe. Jake do  sebe cpal sendvič a  v  druhé ruce držel mobil.

„Čekám, až mě přepojí do Rochesteru,“ řekl s plnou pu­ sou. Byl jsem rád, že mu jedno znetvořené tělo nevzalo chuť k jídlu.

„Nancy, udělej mi taky kafe, prosím tě, jo?“

„Je to šílený, Dele. Asi dvacet minut potom, co tě zavolali, se sem začali hrnout a ještě nepřestali.“

„Kdo?“ zeptal se Jake.

„Všichni, koho tady znám. Všem říkám, že si mají hledět svýho. Ale novináři taky a  volal Shel, jestli chceš, aby sem přišel.“

Shel byl jedním z  našich čtyř strážníků na  plný úvazek. Na celé stanici pracovalo jen dvanáct lidí, takže během vyšet­ řování vraždy nás na běžné pochůzky moc nezůstane.

„Jak se o tom sakra mohl tak rychle dozvědět?“

„Je to Sandersův bratranec. Zavolali mu hned, jak ten kluk přišel domů.“

„Ne, řekni mu, že to zvládnem. Naléhavé případy zvládne Jake odtud.“

„Ale já musím zahájit vyšetřování,“ protestoval Jake.

„Vyšetřování povedu já.“

„Ale já jsem vedoucí vyšetřovatel, Dele.“

„A já jsem šerif tohohle okrsku.“

Nevytahoval jsem na něj hodnost příliš často a právě teď se mu to zjevně vůbec nelíbilo. Bylo mi to jedno. Tohle byl můj případ. Nancy šla za mnou do kanceláře s hrnkem kávy v ruce.

„Dvacet minut nechci žádný telefon. A  tenhle případ bude pod zámkem. Dokud vám to nedovolím, tak nikomu ani slovo, ani náznak. Jsme schopni potvrdit jen to, že byla ubodána žena. To je všechno.“

„Znáš mě, Dele. Jako hrob.“

Už se obrátila k odchodu, ale pak se ještě zastavila. „Bylo to zlý?“

Zvedl jsem hlavu od čísla na mobilu a povzdechl jsem si. „Bude to horší.“

„To je mi líto, Dele. Nachystám tiskovou zprávu, abychom ji měli, až potvrdíte totožnost.“

Nancy za sebou zavřela dveře. Vzdychl jsem a podíval se na fotografii na  stěně, na  které jsem byl u  jezera Michigan s  patnáctikilovou štikou, největší sladkovodní rybou, jakou jsem kdy chytil. Bud o té rybě říkal, že je to moje monstrum, ale pak mě skoro překonal hned další den, když chytil vlast­ ní, třináctikilovou. Ježíšmarjá. Klepl jsem na  ikonu volání a nedal si šanci o tom dál přemýšlet.

Zvedl to hned po prvním zazvonění. „Je to ona?“

Zaskřípal jsem zuby a nadechl se. „Ty už jsi o tom slyšel.“

„Mona je šílená strachem. Co víš?“

„Ještě nejsme schopni říct, kdo to je.“

„Nejste schopní, nebo nechcete?“ Bud ani trochu nezve­ dl hlas, ani nezměnil tón, ale nikdy v životě, za celých dvacet pět let, co jsme kamarádi, mi podobnou otázku nepoložil.

„Nejsme schopni, Bude. Tvář oběti utrpěla jisté... poško­ zení... a my nejsme schopni oběť identifikovat.“ Neodpově­ děl, i když jsem věděl, že se to snaží vstřebat a že obraz mrtvé dívky, která by mohla být jeho dcerou, co si vytvářel v hlavě, byl najednou ještě odpornější.

Podle Buda viděli Hattie naposled v pátek večer po před­ stavení ve škole. Bud s Monou se na něj šli podívat a po skon­ čení ji objali a kladli jí na srdce, aby přišla brzy, ale Hattie se už domů nevrátila vůbec.

„Vzpomínáš si, co měla Hattie včera večer na sobě, Bude?“

„Kostým. Byly to šaty.“

„Letní?“

„Ne, bílé šaty celé od krve. Jenom jako, samozřejmě. A na hlavě měla korunku.“

„Myslíš, že by se před odchodem mohla převléct?“

„Asi jo.“

„A má žluté letní šaty s takovými volánky?“

„Copak já vím?“ Bud se zeptal Mony. Slyšel jsem, jak mlu­ ví tiše a vyděšeně.

„Ne, Mona říká, že ne.“ Dal si telefon zpátky k uchu a vy­ padalo to, že se mu ulevilo. Mně ani trochu.

„Hmm. A pořád netušíš, kdo ji vezl ze školy?“

„Myslíme si s  Monou, že možná Portia. Hrála taky, ale tvrdí, že pak Hattie vůbec neviděla.“

„Tak jo, Bude, poslouchej, potřebuju, abys mi do kancelá­ ře poslal záznamy od jejího zubaře. Pošlu ti tam Nancy s for­ mulářem. Slibuju, že budeš první, kdo se dozví, kdo ta holka je.“

Udělal do  telefonu zvuk, který byl zřejmě roztřeseným souhlasem, a zavěsil.

Než jsem mohl začít přemýšlet, o co jsem to právě požádal svého nejlepšího přítele, zavolal jsem do Rochesteru a ujistil se, že zítra ráno budou ze všeho nejdřív dělat pitvu. Bylo jed­ no, že je zítra neděle, v márnici nemají úřední hodiny.

Zatímco si Nancy vzala na starost papíry a fotky, založil jsem novou složku s případem v Jakeově novém programu, který byl tak vyumělkovaný, že se v  něm nedalo pracovat. Teď však nebyl na stížnosti čas. Když se mi podařilo tu po­ tvoru otevřít, naťukal jsem do ní všechny detaily, které jsme měli. Zatím to bylo jako ohlodaná kost, prakticky nic.

Žena.

Běloška.

Bodné rány a možná rána do hlavy.

Tělo nalezeno dvěma mladistvými ve  staré Ericksonově stodole v sobotu, 12. dubna 2008, 16:32.

Polkl jsem a mnul si čelist s pohledem upřeným na prázd­ né kolonky. Poprvé za strašně dlouhou dobu jsem měl strach z toho, co tam možná brzy napíšu. Dívky se nevraždí jen tak, ve Wabash County rozhodně ne. Tady nestříleli lidi z projíž­ dějících aut, nebydleli tu zlí hoši, kteří by schovávali ve škole hotový arzenál. Všechny tyhle šílenosti z města se děly v úpl­ ně jiném světě, právě proto tady spousta místních zůstávala. Jasně, výlohy v obchodech byly v Pine Valley vždycky polo­ prázdné. Když klesly ceny obilí, lidi měli problém dát dohro­ mady splátku hypotéky, ale žili jsme v  jednotě. V  lidech tu zůstala zakořeněná představa, že na člověku pořád ještě zá­ leží. Téhle dívce něco stálo za to, aby se vydala do opuštěné Ericksonovy stodoly. Ať už to bylo cokoli, stálo to za to ještě někomu. A ten ji kvůli tomu zabil.

Už bylo pozdě, takže jsem šel domů, ale bůhví proč. Vět­ šinou jsem jedl na  stanici a  už jsem skoro nespal. Kdysi to tak bývalo jen během větších případů, ale v  poslední době jsem nezabral na  víc než na  čtyři hodiny. Patřila mi horní polovina dvojdomku jen blok od  hlavní ulice. Dole bydleli Nguyenovi, kteří teď vedli obchod s alkoholem. Byli to dost možná jediní Asiaté v okrsku, a i když to od nich při vaření velmi pronikavě vonělo – úplně jinak než z čínské restaura­ ce – byli velmi tiší a  nikdy nebouchali na  trubky, abych byl zticha, jako ta stará ženská před nimi, než teda dosta­ la infarkt a umřela. Stejně jsem se snažil chovat tiše, hlavně v noci, když jsem nespal. Občas jsem si pouštěl desky, ale na televizi jsem se nedíval. S tou jsem si připadal, jako bych už byl mrtvý. Zprávy jsem si přečetl v novinách a na sportovní přenosy jsem si pouštěl rádio, takže vlastně bylo zbytečné te­ levizi mít, ale Nguyenovic kočka ke mně ráda skákala oknem a  ležela na  ní. I  když jsem kočky nikdy nemusel, tahle byla v  pohodě. Byl to kocour. Neotíral se mi o  nohy, aby dostal nažrat, nevynucoval si, abych ho drbal po  celém těle. Pros­ tě seděl na televizi na jedné straně pokoje a já jsem seděl na gauči na té druhé a oběma nám bylo fajn.

Celou noc jsem proseděl. Přemýšlel jsem o tom těle. Ne­ pamatuju si, jestli jsem na  chvilku zdřímnul. Dělal jsem si poznámky a  seznamy lidí, se kterými chci mluvit, a  díval jsem se, jak se hodiny pomalu posunují k  sedmé hodině ráno, zatímco kočka líně vrtěla ocasem.

„Tak co, šerife Goodmane, komu náleží ostatky, díky kte­ rým jsi mě poctil svou návštěvou?“

Doktorka Frances Okadaová se nezměnila. Vlasy staže­ né do uzlu měla sice stříbrné a na zádech malý hrb, ale stá­ le bloudila po márnici jako děsivá královna mrtvých a stále vyslovovala mé jméno tak, aby bylo poznat, že je složené ze dvou anglických slov – „Good man, dobrý muž“. Jako by to byl nějaký vtip, který kromě ní nikdo nechápe.

„Stejnou otázku se ti chystám položit už hodinu, kterou jsem proseděl na té zatracené chodbě, Fran.“

„Ano, máš smůlu, že tenhle mladík,“ pohodila hlavou směrem k tělu v rohu, na kterém pracoval její kolega, „si do­ volil dostat aneurysma přímo během včerejšího baseballové­ ho tréninku. Měl mít trochu slušnosti a nejdřív se tě zeptat, jestli se ti to hodí.“

Beze slova jsem přešel ke  stolu. Máma mně a  mým ses­ trám vždycky říkala, že ticho ukončí hádku rychleji než slo­ va. Fungovalo to i na arogantní patology. Fran sice byla hroz­ ná, ale identifikuje mi tu mrtvolu. Bud s Monou čekají.

Tělo se znovu změnilo. Ve světle laboratorních reflektorů byla dívka šedá a ještě víc nafouknutá než prve. Už nepřipo­ mínala vůbec žádného člověka, natož Hattie.

„Poslala jsem tu vaši dívku na  radiologii hned, jak mi ji přivezli. Tohle jsou její zuby.“ Zasunula rentgenové snímky do prohlížečky. „A  tady je snímek, který dorazil k  možné oběti, Henriettě.“

„Hattie,“ opravil jsem ji a přistoupil blíž, abych se na fo­ tografie podíval.

„Vidíš tu dutinu, tady a tady?“ Ukázala na obě sady sním­ ků. „Plomby v nich se dokonale shodují a ze všech stran mají identický profil.“

Fran nechala prst u  trochu křivého zubu v  dolní čelisti. „U  téhle holky žádný test DNA nepotřebujete. Je to Hen­ rietta.“

„Je to Hattie.“ Řekl jsem to trochu vztekleji, než jsem chtěl.

„Odhaduji, že byla mrtvá dvanáct až osmnáct hodin předtím, než ji našli, alespoň podle stupně rozkladu.“ Fran si s hlasitým plesknutím nasadila čisté rukavice a pokračovala trochu přívětivějším tónem. „Ty jsi ji znal?“

„To už je teď jedno, ne? Potřebuju kompletní rozbor za­ měřený na  podezření z  vraždy. Stopy cizí krve, vlasů, jestli má na sobě cokoli, co by nás mohlo někam posunout. A po­ třebuju to rychle, chápeš? Zavolej mi, až to budeš mít.“ Me­ zitím jsem došel skoro ke dveřím.

„A co kdybys tu zůstal na pitvu?“

Otočil jsem se, abych zjistil, že se mi konečně dívá zpříma do očí a  stojí jako strážce nad znetvořenými ostatky, které před dvěma dny byly ještě Hattie.

„Mám jinou práci.“

Když jsem zajel k domu, Budův pick­up už tam stál, ačko­ liv bylo brzké nedělní dopoledne a mše ještě určitě neskonči­ la. Medvěd, jejich černý labrador, se mi přiběhl otřít o nohu a říct si o poškrábání za uchem. Nezklamal jsem ho a záro­ veň vykročil k domu. Nedíval jsem se na něj. Než jsem došel do poloviny chodníku, rozrazila Mona dveře.

Měla na  sobě velkou květovanou zástěru a  vlasy stažené dozadu šátkem. Byla to jediná ženská v  tomhle věku, která si ještě nechávala dlouhé vlasy. Jako by pro ni díky tomu ne­ existoval čas. Vždy měla klidnou tvář, pevný pohled a  no­ blesní vystupování, ale dnes měla v očích strach.

„Tak co?“ vyhrkla.

„Mono,“ sundal jsem si klobouk. „Je tu někde i Bud?“

„Tak mi to řekni, Dele.“ Stála rovně jako strom a její prsty bubnovaly do  stehna nepravidelný rytmus. Jako by ty prsty ani nepatřily ke zbytku těla a já jsem před očima uviděl oškli­ vý obraz Hattie, jak i její tělo, napůl ponořené ve vodě, vypa­ dalo, jako by k sobě jednotlivé části nepatřily.

„Můžu dál?“

„Jistě, Dele.“ Za  Monou se objevil Bud a  otevřel dve­ ře víc dokořán. Vzal svou ženu za  ramena a  couvl s  ní do­ vnitř, abych mohl vejít. Setřásla ze sebe jeho ruce a zamířila do obýváku.

Jakmile jsem vešel, ovanula mě vůně másla a  čokolády. Kuchyně byla plná cukroví, větrníky a  čokoládové sušenky a cukrová srdíčka byly snad v každé místnosti.

Bud zachytil můj pohled. „Když nám zavolali to s tím tě­ lem, zrovna pekla na bazárek do kostela, a pak,“ beznadějně pokrčil rameny, „toho prostě nechtěla nechat. Do kostela jít nechtěla a ani nevím, jestli v noci vůbec spala.“

Jeho hlas zněl jakoby zdálky, jako bych nestál hned ved­ le něj, a já jsem nevěděl, jestli ta dálka vycházela z něj, nebo ze mě.

Přešel jsem do  obýváku a  postavil se ke  krbu, kde nad římsou vedle sebe visely ve zlatém rámu fotky Hattie a Gre­ ga z posledního ročníku. Hattie se opírala o strom s rukama založenýma na prsou. Na sobě měla bílou halenku s připnu­ tou květinou a usmívala se tak neznatelně, že téměř nezvedla koutky úst. Vypadala šťastná. Ne, vlastně ne úplně šťastná. Spíš spokojená. Vypadala jako holka, která ví, co chce a jak to získat. Byla dítětem, které bude jednou úspěšné, zařídí si nový život daleko od  Pine Valley, vezme si nějakého nabu­ šeného právníka a  bude se vracet domů jen na  svátky jako žena se zářivou kariérou a  jedním nebo dvěma dítky, s  ni­ miž se bude chlubit celému městu. Tohle nebylo dítě, které brzy zemře. Podíval jsem se na fotku Grega; pózoval s Med­ vědem a  puškou. Nosil oholenou hlavu už dávno předtím, než vstoupil do armády, a nechal se odvelet do Afghánistánu ještě ten den, kdy odmaturoval. To on měl zemřít. On byl tím dítětem, kvůli kterému si museli Mona s Budem nechat narůst hroší kůži, aby snesli tu strašnou zprávu, která jednou mohla přijít.

Bud si sedl na gauč vedle Mony, chytil ji za ruku a čekal. Kolikrát jsem jen v  tomhle obýváku byl? Stokrát a  pokaždé jsem se tady díky Budovi cítil, jako by to byl můj obývák, jako by ty fotky na  stěně byly mé rodinné fotky. Zhluboka jsem se nadechl a podíval jsem se na něj. Vlasy mu šedivěly a košili měl v pase těsnější než kdysi. Podíval se mi zpříma do očí a já jsem mu to řekl.

„Zubař poslal záznamy Hattie do  Rochesteru, kde leží tělo té dívky. Srovnali Hattiiny zuby se zuby oběti. Shodují se. Je to Hattie.“

Mona se zvrátila dopředu, jako by ji někdo zezadu prudce udeřil, ale Bud jí jen pustil ruku. Ani jeden z nich nehlesnul.

„Je mi to líto, Bude.“ Vyschlo mi v krku, ale přinutil jsem se říct víc. „Mono, neumím ti říct, jak strašně se cítím, ale slibuju vám, že toho hajzla najdu.“

Mona hleděla na vybledlý zelený koberec. „Zuby?“

Bud se díval skrz mě na  fotky na  stěně. „Co se stalo? Jak...“

„Našli ji ve staré Ericksonově stodole u jezera a vypadá to, že tam ke všemu taky došlo. Někdo ji napadl nožem, zemřela na bodnou ránu do hrudi.“

Bud během celého popisu seděl bez hnutí a Mona se tiše chvěla.

„Říkal jsi, že jste ji podle obličeje nemohli identifikovat.“

Sakra, zase jsem si nedal pozor na  pusu. Snažil jsem se všechno co nejvíc zjednodušit a ušetřit je detailů.

„Útočník ji pobodal i v obličeji, ale to mohlo být až poté, co zemřela. Jistí si budeme až po pitvě.“

Mona tiše zaúpěla. Bud se probral z transu a natáhl k ní ruku, ona ho však odstrčila.

„Nesahej na mě!“

Ztěžka se zvedla a vrávoravě zamířila do kuchyně. Něko­ likrát se musela opřít o stěnu, jak přes slzy neviděla. Čím od nás byla dál, tím hlasitěji ze sebe dostávala svůj zármutek. Mona nebyla tvrdá žena, ale byla neuvěřitelně racionální. Myslím, že jsem ji za  ty roky, co jsme se znali, neviděl ani jednou plakat. Takový srdceryvný nářek od někoho jako ona bylo asi to nejstrašnější, co jsem kdy slyšel.

Naklonil jsem se k  Budovi, který stále nehybně seděl na gauči.

„Bude, co měla Hattie v plánu po pátečním představení? Potřebuju, abys mi o tom večeru řekl všechno, co víš.“

Vypadal, že mě ani neslyší, ale asi po minutě si přejel ru­ kou přes obličej, odkašlal si a zahleděl se do prázdna směrem k podlaze.

„Chtěla někam jít, aspoň to říkala. Měla jít s  ostatními oslavovat premiéru.“

„A neřekla s kým konkrétně?“

„Ne. Mysleli jsme si, že jde celý ten jejich soubor. Před­ chozí víkend tak šli taky, když dokončili kulisy.“

„A nebavila se s někým z nich víc?“

„Bavila se s  námi.“ Hlas mu selhal a  on musel nasucho polknout. „Stála vedle nás.“

Uslyšeli jsme ránu a  oba jsme vyskočili. Proběhl jsem kuchyní ke  dveřím do  ložnice, kde Mona s  Budem spávali. Mona ležela na boku na troskách rozbitého nočního stolku. Vypadalo to, že se jí podlomily nohy. Záda se jí nekontro­ lovatelně třásla uprostřed změti ubrusů, knih a dřeva. Když jsem se pokusil zjistit, jestli se nezranila, začala do mě zuřivě bušit pěstmi a její pláč se proměnil v pronikavý jekot. Vrátil jsem se do obýváku, kde jsem našel Buda, který se ani nepo­ hnul. Ruce měl položené na  gauči dlaněmi nahoru a  prsty napůl sevřené v pěst, jako to mívají malé děti.

„Bude.“

Neodpověděl. Stále hleděl do  prázdna. Ve  vlasech měl mouku v místě, kam ho Mona praštila.

„Bude.“

Ztuhle se postavil a přešel do ložnice. Sklonil se nad Mo­ nou a zakryl její vzlykající tělo svým. Utřel jsem si oči a ne­ chal je o samotě.

Střední škola v  Pine Valley byla patrová cihlová budova v  jižní části centra a  přirozeně dělila výklady obchodů na hlavní třídě od  obytných domů a  benzínových pump. Od šedesátých let, kdy k ní přistavěli tělocvičnu, vypadala stále stejně.

Zajel jsem na poloprázdné parkoviště. Před vchodem na mě čekal Jake. Společně jsme šli po cedulích s nápisem „nová tělocvična“, kde už se hrálo. Před třemi týdny, které se zdály jako věčnost, jsem slíbil Hattie, že se přijdu podívat na neděl­ ní představení. Tak jsem přišel.

Jake přelétl pohledem program. „Píšou, že lady Macbeth hraje Hattie.“

Vklouzli jsme dovnitř a sedli si na volné židle vzadu. Na jevišti byli dva studenti v  bílých kostýmech před kulisami jakéhosi hradu. V  dívce jsem poznal Portiu Nguyenovou, ale chlapce jsem asi nikdy neviděl. Mluvili oním květnatým shakespearovským jazykem, kterému jsem nikdy nepřišel na chuť, ale nakonec jsem se na něj naladil natolik, abych rozu­ měl, o čem se baví. Ona se ho snažila přesvědčit, aby někoho zabil, a on zjevně příliš neprotestoval. Na závěr scény k němu dívka přišla blíž a oba se ještě domlouvali na tom, co udělají po vraždě.

„Kdo smí tu jinak soudit, když z  jeho smrti v  nářek vy­ pukne?“

Vzal ji za ruku. „Jsem odhodlán, a každý těla sval již na­ pnut k strašlivému tomu činu. Pojď! V blbý svět chcem vesele se dívat.“

Odvedl ji ze scény a  do  tmy ještě dodal: „Tvář klamná musí klamné srdce skrývat.“

Vzal jsem si stranou učitele, který vedl divadelní soubor, a řekl mu, že si potřebuju promluvit se všemi herci i pomoc­ níky. Zbledl, ale na nic se neptal. Jmenoval se Peter Lund, byl to mladík s brýlemi na nose a dokonale čistými nehty.

Lund všem řekl, že by s nimi potřeboval něco „v rychlos­ ti probrat“ a  svolal si je do  hudebny. Když se zavřely dveře, rozhostilo se hrobové ticho a studenti čekali, co se bude dít.

„Skvělý výkon, ehm, od  všech. Portio, vedla... sis moc dobře. Kulisy rozložíme za chvilku, ale nejprve by s námi po­ třeboval mluvit šerif Goodman.“

Přešel až dozadu a nechal mě s Jakem stát před studenty. Některé dívky už plakaly. Pine Valley bylo malé město a mně bylo jasné, že o  nalezené mrtvole věděli všichni během pár hodin.

Nechodil jsem okolo horké kaše. Mluvil jsem s  nimi na rovinu a  oni se chovali přesně, jak by člověk čekal od  sku­ pinky puberťáků, kterým někdo ubodal kamarádku a poprvé jim tak ukázal, že jsou všichni smrtelní. Byli v šoku, na mno­ ha tvářích se objevily slzy a několik se jich hlasitě rozplakalo. Většina chlapců se otočila k tabuli. Byli naprosto zkamenělí a pláč měli na krajíčku. Lund se krčil vzadu s hlavou v dla­ ních.

Chvíli jsem je nechal, aby informace vstřebali, ale musel jsem začít dřív, než budou v takovém šoku, že už mi nebudou schopni nic říct.

„Zabili ji v  pátek večer po  představení. Já teď potřebu­ ju, abyste se všichni hodně zamysleli. Udělejte to pro Hattie. S kým ten večer odešla? Potkal se s ní někdo z vás ještě ten večer, nebo tak?“

„Pár nás šlo k Mléčné královně, ale ona tam nepřišla,“ od­ pověděl chlapec, který hrál Macbetha. Vypadal teď mnohem šíleněji, než když byl před pár minutami na jevišti.

„Tommy se přišel podívat, ne? Neodešla s  ním, Portio?“ zeptal se jiný student.

Portia Nguyenová se odtáhla od jiné plačící dívky. Zvedla hlavu a já spatřil uplakanou tvář s téměř nepřítomným výra­ zem. Korunku na hlavě měla nakřivo. „Možná jo. Já nevím. Moc jsem s ní nemluvila. Vlastně jsem jí ani negratulovala.“

„Tommy by ji určitě odvezl, kdyby chtěla. Udělal by pro ni všechno.“

„Jaký Tommy?“ zeptal se Jake.

„Tommy Kinakis,“ odpověděl jsem. Hattie s ním chodila téměř rok, jestli jsem si to dobře pamatoval. Loni na podzim jsem ho viděl hrát v obranné linii školního mužstva americ­ kého fotbalu. Byl silný, skoro ho nešlo obejít a ani v jednom zápase, na  kterém jsem byl, nenechal svého quarterbacka složit. Kdyby se takový chlap rozhodl někoho zabít nožem, nedalo by se mu v tom moc zabránit.

„Já vím, co ji zabilo.“ Portia se postavila a  napřímila se přímo proti mně, jako by se chtěla pustit do jednoho z neko­ nečných monologů Shakespearovy hry. „Byla to ta kletba.“

„Co prosím?“

Někteří studenti zalapali po dechu a zakryli si ústa dlaní.

„Hattie zabila kletba. Macbethova kletba.“

PETER

Pátek, 17. SrPna 2007

Umřu na městnavé srdeční selhání.

Bylo mi dvacet šest a byl jsem v nejlepší kondici v živo­ tě. Mohl jsem už jen výš. Proměnil jsem se z hubeného pu­ berťáckého nerda v kluka, který běhal dvacet kilometrů týd­ ně. Asi bych i zvedal pořádnou nálož na benchi, kdybych se ovšem odvážil do  některé z  těch posiloven plné zpocených nabušených borců. Jedl jsem jen organickou vegetariánskou stravu a  nekouřil jsem, ovšem městnavá srdeční slabost mi ničila život.

„Jaký si dáš zákusek?“

Díval jsem se na Mary sedící u stolu naproti mně. Od oka­ mžiku, kdy nám přinesli předkrm, prakticky nepromluvila a neustále se dívala na hodinky, jako bychom už dávno pře­ táhli hodinu, kdy jsme měli být doma.

„Čokoládovou pěnu?“ zeptal jsem se s úsměvem. Po sed­ mi letech strávených spolu jsem věděl, že neodolá ničemu, v čem je čokoláda. Jsem si jistý, že tohle mohla o své ženě říct spousta mužů, ale já jsem jednou viděl Mary jíst na pouti sla­ ninu v čokoládě. Kapal z ní smažený vepřový tuk. A ona se smála tomu, jak jsem zelený, a říkala, že to vůbec není špatné.

„Asi jo,“ pokrčila rameny.

Mávl jsem na  číšníka a  objednal kávu a  dezert. Seděli jsme v podniku, kde jste si mohli nenápadně přivolat číšníka, objednat si caffé americano a on jen tiše přikývl. Světla visela nízko nad stoly a  obalovala jejich osazenstvo do  diskrétní­ ho světelného kokonu. Bylo to tady moderní a  zároveň ro­ mantické a majitelé dost možná dodávali jídlo i lékařům do známé místní kliniky Mayo. Mary nechtěla jet až do Roches­ teru, ale nabídka restaurací v Pine Valley se skládala z Mléč­ né královny a  kavárny, kde zavírali v  sedm večer. Mimo to v  Pine Valley nebylo kino a  tohle bylo naše tradiční rande: film a večeře. Až na to, že na rozdíl od většiny ostatních párů jsme je absolvovali v opačném pořadí. Nejprve se šlo do kina a potom na večeři, abychom si mohli o filmu povídat. Takhle to bylo i na našem prvním rande. Tehdy jsme šlina Americkou krásu a hádali se o tom, která postava byla víc morálně na výši, dokud nás servírka nepoprosila, abychom se zvedli, protože musí vytřít. Dnes večer ale nehrozilo, že bychom se ztratili ve vášnivé diskusi až do zavíračky.

Přinesli kávu a já jsem se okamžitě napil a spálil si jazyk. Bylo mi to jedno. Pil jsem dál a pozoroval Mary a snažil se přijít na to, co jsem udělal špatně.

Vlasy dnes měla rozpuštěné. Odrážela se od nich zlatavá svatozář z lampy a pár pramenů jí spadlo do obličeje, zatím­ co hleděla do stolu, do talířů lidí kolem, do výklenků s okny, kamkoli, kde jsem nebyl já. Mary měla tvář jako jablíčko, buclaté tváře, do  kterých dokázala nabrat štěstí a  následně ho rozmařile, ale spravedlivě rozdávat. Dnes večer jsem však v její tváři žádnou radost neviděl.

Na  sobě měla modré vypasované šaty jako z  padesátých let, a když sešla doma po schodech dolů, objal jsem ji, polí­ bil na tvář a zašeptal: „Čau, kočko,“ usmála se a odtáhla se. Myslel jsem si, že je to proto, že na gauči sedí Elsa a dívá se na nás, ale Mary se chovala stejně i po zbytek večera. Slušně. Chladně. Jako by celý večer byl ještě horší domácí práce než čistit Elsin kurník. Nepomohlo ani kino a byla to zcela moje vina. Vybral jsem film Zbouchnutá, protože Mary má ráda romantické komedie a  tahle měla dobré recenze, ale ani je­ den jsme se moc nesmáli. Od svatební noci jsme nepoužívali antikoncepci a  po  třech letech, kdy se snažíme o  miminko, se musela dívat, jak dva pitomci předstírají, že k otěhotnění stačí sex na jednu noc.

„Promiň za ten film.“

Konečně se na mě podívala. „To nevadí.“

„Mělo mě to napadnout.“

„Ne, opravdu, Petere.“ Mary se narovnala, když kdosi při­ šel a  položil mezi nás talířek s  dezertem. „V  poslední době na děti fakt nemyslím.“

„To je škoda. Chtěl jsem ještě dneska zaparkovat někde v lese a trochu se pomuchlovat. Nebo třeba něco víc.“ Spik­ lenecky jsem na ni mrkl. Nic neříkala, tak jsem v naději po­ kračoval.

„Mám pocit, jako bychom byli zase na  kolejích a  čekali, až naši spolubydlící odejdou. Nebo když jsme si museli najít nějaké klidné místečko v parku. Pamatuješ na tu vyvýšenou rampu na čtvrté ulici? Jak tam nesvítily lampy?“

Nabrala si lžičku čokoládové pěny a zavrtěla hlavou. „Mu­ síme domů. Už tak jsme pryč moc dlouho.“

„Elsa to zvládá sama už sedmdesát tři let. Myslím, že ještě hodinku vydrží.“

Mary mě ignorovala a snědla další sousto. Pak prudce od­ ložila lžičku na stůl a založila paže na prsou.

„Co je?“

„Deset dolarů za čokoládovou pěnu. To je šílené.“

„Šílenější je si ji objednat a pak ji nesníst.“ Nabral jsem si. Byla neskutečně dobrá. Lehká a přitom bohatá na chuť a ne moc sladká.

„Dej si ještě lžičku. Ta bude za  těch deset dolarů stát.“ Mával jsem jí plnou lžící před obličejem. Povzdechla si a pak ji vzala do pusy.

Pustila se znovu do jídla, ale tiše, jako by se nechtěla dál bavit. Dopil jsem kávu a pokusil se ji dostat z ulity. Nic ne­ fungovalo.

Když nám přinesli účet, Mary po něm okamžitě chňapla. Zaplatila a vzala si kabelku. „Tak jdeme?“

„Elsa je v  pohodě,“ řekl jsem po  cestě k  autu a  hladil jí ruku.

„Já vím,“ odpověděla, i když jsme oba věděli, že její matka není ani trochu v pohodě.

„Tak o co jde?“

„Šedesát osm dolarů za večeři, Petere. A k tomu dvacet za kino. Kdo to asi bude všechno platit?“

„Mám práci. Peníze budou.“ Její podrážděnost se pomalu přesouvala i na mě.

„Ještě jsi ani nezačal chodit do práce a už utrácíš.“

„Chtěl jsem si s tebou prostě vyrazit a udělat si pěkný ve­ čer,“ odpověděl jsem jí přes střechu auta, než jsme oba na­ sedli a zabouchli dveře.

Silnice do Pine Valley byla temná rovná dvouproudovka lemovaná kukuřičnými poli. Ani jeden z nás se neobtěžoval zapnout rádio. Bohužel se zdálo, že tenhle večer už nic ne­ zachrání.

Ani kdybych měl být sám k  sobě upřímný, což se s  kaž­ dým dalším kilometrem mezi vysokými klasy kukuřice zdálo jako velmi rozumný nápad, nepřišel bych na to, jak jsem se sem vlastně dostal.

Vyrostl jsem v  Minneapolis. Vysedával jsem po kavár



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist