načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Budete mi chybět, až tu nebudu - Skutečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát - Cory Taylor

Budete mi chybět, až tu nebudu - Skutečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát
-14%
sleva

Kniha: Budete mi chybět, až tu nebudu
Autor: Cory Taylor
Podtitul: Skutečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát

Autobiografický příběh australské spisovatelky o jejím boji s nevyléčitelnou nemocí. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  229 Kč 197
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 136
Rozměr: 200 x 140 x 10 mm
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: přeložila Eva Klimentová
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Biografie
Vazba: Paperback
Datum vydání: 26. 5. 2017
ISBN: 978-80-7553-257-2
EAN: 9788075532572
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografický příběh australské spisovatelky o jejím boji s nevyléčitelnou nemocí. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě a vzpomíná na své rodiče. Její upřímná zpověď se netýká žádných výjimečných věcí - to, co v životě prožívala ona, prožíváme nebo jednou budeme alespoň zčásti prožívat všichni.

Popis nakladatele

Statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát

Vaše matka zemřela na Alzheimerovu demenci v domě s pečovatelskou službou. V posledních týdnech vás už nepoznávala a byla mimo tento svět. Na její pohled trýzněného zvířete, když jí ošetřovatelky měnily plenu, nikdy nezapomenete. Také váš otec dožil v pečovatelském domě. Umíral sám, dávno jste se odcizili. S bratrem jste si nerozuměli ani jako děti. Na obřad uložení popela přinesl matčinu urnu v igelitce s reklamou módní značky. Se sestrou jste se snažili o pohřební rituály, ale výsledkem byly jen trapné rozpaky. Ulevilo se vám, když jste to měli za sebou. A pak vám řekli, že máte rakovinu, melanom v posledním stadiu, a jistojistě zemřete. Co uděláte? Australská spisovatelka Cory Taylorová odložila nedopsaný román a během pár týdnů před smrtí napsala tuto knihu. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě a vzpomíná na své rodiče. Její upřímná zpověď se netýká žádných výjimečných věcí – to, co v životě prožívala ona, prožíváme nebo jednou budeme alespoň zčásti prožívat všichni. (statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát)

Předmětná hesla
Taylor, Cory, 1955-2016
Australské spisovatelky -- 20.-21. století
Nevyléčitelně nemocní
Umírání
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

32 Před pár měsíci mě z  televize ABC pozvali, abych vystoupila v  pořadu „Na to se neptejte“. Je založen na předpokladu, že existují tabuizovaná témata, o nichž se lidem těžko mluví otevřeně a upřímně, a jedním z nich je smrt. Producentka pořadu mi vysvětlila, že budu muset na kameru odpovídat na řadu otázek. Otázky prý poslali diváci z celé Austrálie a vybralo se z nich deset nejčastějších. Než jsem přišla do studia na natáčení, neměla jsem vědět, jaké to jsou.

„Jsou napsané na kartách rozložených lícem dolů na stole,“ řekla mi. „Vždycky otočíte jednu kartu, nahlas přečtete otázku a odpovíte na ni.“

„Vynasnažím se,“ odvětila jsem, protože jsem opravdu chtěla být nápomocná. Nikdy jsem nebyla sebevědomý řečník. Vždycky mi bránilo nepříjemné podezření, že se jen vydávám za odborníka. Ale v  tomto případě nemohlo být pochyb. O umírání jsem věděla hodně. Pokud by nebyla dostatečným důkazem moje lékařská dokumentace, stačilo se jen podívat na můj zpustošený obličej. A s premisou pořadu jsem souhlasila. Smrt je tabuizované téma, zcela absurdně. V nemocnicích ji odklízejí, aby nebyla lidem na očích, což je tajná pravomoc zdravotníků, kteří většinou nechtějí mluvit o tom, co se skutečně děje u lůžek nemocných po celé zemi.

Ukázalo se, že sama producentka pořadu má potřebu hovořit o  smrti, protože její otec nedávno zemřel na rakovinu a  měla potíže se s  jeho smrtí vyrovnat. Velmi často se s  tím setkávám, když s  někým hovořím o  své situaci: chvilku poslouchají a potom mi řeknou, jak je osobně zasáhla smrt, ale

33

vždycky s jakýmsi neurčitým pocitem zahanbení, že celá smut

ná záležitost je tak nějak jejich vina. Svou účastí v pořadu „Na

to se neptejte“ jsem chtěla přispět k tomu, aby se věci změnily,

aby umírající získali zpátky trochu důstojnosti, protože podle

mého názoru mlčení není v ničím zájmu.

Jak se ukázalo, otázky diváků vůbec nebyly překvapivé.

Mám seznam přání, která bych si chtěla před smrtí splnit?

Uvažovala jsem o sebevraždě? Obrátila jsem se na víru? Mám

strach? Je na umírání něco dobrého? Lituji něčeho? Věřím

v posmrtný život? Změnila jsem své životní priority? Jsem ne

šťastná nebo depresivní? Hodlám víc riskovat, když stejně

umírám? Co by mi nejvíc chybělo? Jak bych chtěla, aby se na

mne vzpomínalo? Byly to tytéž otázky, které jsem si kladla už

od roku 2005, kdy mi lékaři sdělili, že mám rakovinu. A moje

odpovědi se od té doby nezměnily. Tady jsou.

Ne, nemám seznam přání, která bych si chtěla před smrtí spl

nit. Už od patnácti let bylo mou jedinou opravdovou životní

ambicí stát se spisovatelkou. Nejdřív jsem psala holčičí básnič

ky, silně mě ovlivnil Robert Lowell, jehož poezii jsme tehdy

četli na hodinách literatury. Byla jsem po uši zamilovaná do

profesora angličtiny Geoff a Page, který nám Lowella recitoval

s úsečnou pomalostí. Když jsem ho poslouchala, dmuly se ve

mně city a dostávala jsem se do jakéhosi deliria, které mě nu

tilo, abych dlouho do noci sepisovala vlastní lowellovské krea

ce v přesvědčení, že jsem v ovládnutí a uspořádání slov nalezla

životní poslání. Později jsem přešla od poezie ke scenáristice, potom k psaní knížek pro děti a nakonec k próze. Vydala jsem dva romány a hrst povídek. Nebyla to žádná hvězdná kariéra, ale podařilo se mi v jejím průběhu najít nejen pár vynikajících učitelů a přátel, ale i věrné příznivce. Takže v tomto ohledu si myslím, že jsem měla štěstí. Mým opravdovým štěstím však bylo, že jsem velmi brzy zjistila, co mě baví. Je to moje blaho, tahle věc zvaná psaní, a blažila mě už od školních let. Fascinuje mě nejen samotná spisovatelská praxe, ale i všechno ostatní, co s psaním souvisí, všechny polohy mysli.

Psaní, ačkoli je většinu času vytváříte v duchu, formuje svět a činí ho snesitelným. Jako dívku mě uchvacovala moc poezie vyloučit všechno kromě samotné básně, nechat pár veršů utvořit celý svět. Psaní pro fi lm je podobné. Emma Th ompsonová jednou řekla, že psát scénář je jako pokoušet se uspořádat hromadu roztroušených železných pilin. Musíte vytvořit tak silné magnetické pole, že nastolí svůj vlastní řád a  udrží příběh i  diváka v  napínavém sevření. U  prózy někdy můžete být méně svázaní a disciplinovaní, ale po většinu času vybíráte, co ze svého fi ktivního světa vyloučit, aby výsledkem nebyl chaos. Právě to dělám teď, ve své poslední knize: vytvářím tvar pro vlastní smrt, abych ji zřetelně viděla nejen já, ale i druzí. A činím si umírání snesitelnějším.

Nevím, kde bych byla, kdybych nemohla dělat tuto zvláštní práci. Během let mi mnohokrát zachránila život a tuto roli plní dodnes. Zatímco tělo se řítí do katastrofy, mysl je jinde, soustředěná na jiný, životně důležitý úkol: sdělit vám něco smysluplného, než odejdu. Protože nikdy nejsem šťastnější, než

35

když píšu nebo myslím na psaní nebo pozoruji svět jako spiso

vatelka, a takhle to bylo od samého začátku.

Pokud jsem měla ještě nějakou jinou touhu, když jsem vyrůs

tala, byla to touha po cestování. A cestovala jsem hodně, počí

naje dětskými výpravami pod vedením svého kočovného otce,

poté samostatně a  nakonec společně s  manželem, který má

stejně toulavou povahu jako já. Řekla bych dokonce, že jsem

cestovala až moc, takže občas závidím lidem, kteří celý život

zůstali na jednom místě a  zapustili hluboké kořeny. Svůj ne

klid kladu za vinu tátovi. Jako profesionální pilot byl nejšťast

nější uprostřed letu, ani tady, ani tam. Jakmile přistál na zemi,

připadal si jako v pasti. Jeho přelétavost hluboce ovlivnila mé

dětství. Neustále se stěhoval, z  práce do práce, z  města do

města, z jedné země do druhé. Mně to připadalo naprosto při

rozené. Vyžívala jsem se v  neustálých změnách, v  nadšení,

v  náročném přizpůsobování se novým situacím. Díky tomu

jsem byla odolná a činorodá. Pokud tohle všechno mělo nevý

hody, příliš mi nevadily, alespoň do doby, než se manželství

rodičů pod tím tlakem rozpadlo.

Jakmile jsem mohla, začala jsem cestovat sama. Neměla

jsem žádný konkrétní záměr, jen jsem chtěla vidět, jak to vy

padá jinde. Dodnes si pamatuji na zelenou plátěnou tašku,

kterou jsem si koupila na první samostatný výlet. Byla pevná

a  bytelná, při koupi jsem se řídila tátovou často opakovanou

radou, že cestovat se má nalehko. Měla jsem namířeno do Ang

lie, jako tolik mých vrstevníků: přitahovala nás země, o  níž

36

jsme si mysleli, že ji známe z četby a televize. Jenomže cesto

vání je nejen vzrušující, ale také jde o proces deziluze, o kon

frontaci očekávání s  velmi odlišnou realitou. Cestou vlakem

z letiště Heathrow do Londýna jsem viděla krajinu zbavenou

veškerého kouzla, sotva dýchající pod šedivým nebem, a cítila

jsem, jak na mě jdou chmury. Nebylo to úplné zklamání, spíš

jsem si uvědomila, že odchodem z domova jsem jen vyměnila

jednu záhadu za druhou.

Nejvíc se mi líbilo cestovat po místech, o  kterých jsem nic

nevěděla. Zvláště na mé první cestě do Japonska v roce 1982.

Kromě obrazů třešňových kvítků a rychlovlaků z plakátů ces

tovních kanceláří jsem o něm předem neměla žádné předsta

vy. Přiletěla jsem v noci a vystoupila na tokijském letišti Narita.

Zrovna je obsadili rozhněvaní okolní farmáři, kteří byli proti

jeho rozšíření. To jsem však nevěděla, takže jsem netušila, proč

je terminál obehnaný žiletkovým drátem a hlídá ho pořádková

policie oděná do brnění v samurajském stylu. Ohromeně jsem

zírala z okna autobusu, vnímala jsem ten výjev se všemi fasci

nujícími detaily a  snažila se vytušit, co se asi děje. Dohady,

samé dohady, a  tak to zůstalo i  v  následujících dnech a  týd

nech, zatímco jsem zápolila s naprosto neznámou zemí, s říší

znaků, jak Japonsko trefně nazval francouzský fi lozof a  lite

rární teoretik Roland Barthes. Čtu ty znaky správně, nebo

jsem naprosto mimo? Toto byly otázky ze života, když šlo o to,

jak se vlakem dostat na patřičné místo nebo jak vyjít správ

ným východem z metra.

Úžas nad Japonskem mě nikdy neopustil. Od své první cesty jsem tuto zemi procestovala mnohokrát a stále mě vzrušují její vůně, zvuky a  pohledy: sladký oblak kouře z  dřevěného uhlí, který stoupá z krámku s grilovanými úhoři, pára z polévky, kterou vdechujete, když jíte ramen, nasládlá vůně čerstvé slámy z nových rohoží tatami.

Myslím, že jsem se nacestovala dost, nashromáždila jsem dostatek vzácných vzpomínek, abych byla spokojená. Nikdy nemůžete být všude a  vidět všechno. A  i  kdyby ano, mám dojem, že v  určitém bodě byste byli cestováním přesyceni a toužili byste být doma. Neboť radosti domova mohou být stejně úžasné jako radosti cestování, a  kdo chce být všude a nikde, musí za to zaplatit jako můj otec. Když už táta nemohl létat, byl ztracený. Neměl žádné jiné zájmy, nic, co by ho ukotvilo. Krátce před smrtí, kdy byl zmatený, prý pořád hledal své dávno ztracené letové deníky. Chvílemi byl tak znepokojený, kam přišly, že musel dostat sedativa, aby se zklidnil.

Seznam přání značí nedostatek, spoustu nesplněných tužeb či ambicí, obavu, že jste život dostatečně nevyužili. Naznačuje, že je lepší mít více zážitků, jenže stejně tak může být pravdou opak. Žádný takový seznam nemám, protože mi přináší útěchu spíše vzpomínat na věci, které jsem udělala, než prahnout po něčem, co jsem neudělala. Ať už je to cokoli, říkám si, že to asi nebylo pro mne, což mi dodává pocit uspokojení, jakousi zakotvenost, když se vydávám na svou úplně poslední cestu.

38

Ano, o sebevraždě jsem uvažovala a z důvodů, které jsem zde

dopodrobna rozebrala, pro mě neustále zůstává pokušením.

Kdyby australské zákony povolovaly asistovanou smrt, právě

teď bych spřádala plány, jak ukončit svůj život. Jakmile by ten

den nastal, sezvala bych rodinu a nejbližší přátele, aby za mnou

přišli, a připili bychom si na rozloučenou. Všem bych jim podě

kovala za všechno, co pro mě udělali. Řekla bych jim, jak moc je

miluji. Představuji si, že by bylo prolito hodně slz. Doufám, že

by bylo i trochu smíchu. V pozadí by hrála hudba, něco ze zvu

kové stopy mého mládí. A potom, až by nastal pravý čas, roz

loučila bych se a vzala si svůj lék s vědomím, že večírek bude dál

pokračovat beze mne, že tam všichni ještě chvíli pobudou, ještě

si popovídají, vzájemně se podrží tak dlouho, jak budou chtít.

Jakožto někoho, kdo ví, že se blíží jeho konec, mě nenapadá

žádný lepší způsob, jak odsud odejít. Ani nedokážu pochopit,

proč je tato humánní a důstojná smrt nezákonná.

Ne, neporušila bych zákon, kdybych odsud odešla sama.

V novinách se dočteme spoustu možností – oběšení, pád z vel

ké výšky, skok pod rozjetý vlak, utonutí, zastřelení, upálení –,

ale žádná z nich se mi doopravdy nezamlouvá. Opět mě ome

zuje pomyšlení na průvodní škodu, na šok pro rodinu, na trau

ma pro kohokoli, kdo by musel uhasit oheň, vylovit tělo, se

škrábat mozek z  chodníku. Když analyzujete možné scénáře

sebevraždy, žádný z nich není hezký. Což je důvod, proč pod

poruji argumenty pro asistovanou smrt, neboť, abych obrátila

Churchillův citát, je to nejhorší způsob smrti, s výjimkou těch

ostatních. Ne, neobrátila jsem se na víru; tedy nekonvertovala jsem před smrtí k  určitému náboženskému vyznání. Jestliže to znamená, že se dostanu rovnou do pekla, tak ať. Jedním z mých problémů s náboženstvím vždycky byla myšlenka, že spravedliví jsou spaseni a  zbytek je zatracen. Není to nakonec základní logikou náboženského paradigmatu „my“ a „oni“?

Možná jen nepostrádám to, co jsem nikdy neměla. V dětství ani mládí jsem neměla žádné náboženské vedení. Z krátké docházky do nedělní školy jsem znala pár biblických příběhů, ale připadaly mi stejné jako pohádky, i  když méně zajímavé. Odrazovalo mě jejich svatouškovství. Měla jsem raději temnější tóny bratří Grimmů, kteří předkládali svět, v němž není vykoupení, kde se bezdůvodně dějí špatné věci a nikdo není potrestán. Tento pohled na realitu preferuji dodnes. Nemyslím, že Bůh má pro nás nějaký plán. Myslím, že jsme biologický druh s božskými nároky, leč zvířecí podstatou a že jsme ze všech zvířat, která kdy po Zemi chodila, nejnebezpečnější.

Rakovina zasahuje náhodně. Když nezemřete na rakovinu, zemřete na něco jiného, protože smrt je zákon přírody. Přežití biologického druhu závisí na neustálé obnově, každá generace uvolňuje místo té další, nejde o žádné zdokonalení, ale o pouhé vytrvání. Pokud tohle znamená věčný život, pak v něj věřím. Nikdy jsem však nevěřila, že Bůh na nás dohlíží nebo se osobně zajímá o  stav našich individuálních duší. Vlastně, pokud Bůh vůbec existuje, myslím, že ať už je jakéhokoli rodu, musí být nebetyčně lhostejný / lhostejná / lhostejné, protože proč si jinak  – jak říká Stephen Fry  – vymys let rakovinu kostí u dětí? Ano, mám strach, ale ne pořád. Když jsem se tu diagnózu dozvěděla, vyděsila jsem se. Netušila jsem, že se tělo může obrátit samo proti sobě a  inkubovat vlastního nepřítele. Nikdy předtím jsem nebyla vážně nemocná; náhle jsem se střetla s vlastní smrtelností. V jednom okamžiku jsem spatřila vlastní tělo v zrcadle, jako by to bylo poprvé. Ze dne na den se mi odcizilo, sabotovalo všechny mé sny a  naděje. Bylo to nepochopitelné a tak děsivé, že jsem se rozplakala.

„Nemůžu zemřít,“ vzlykala jsem. „Já ne. Ne teď.“

Teď už jsem si však na umírání zvykla. Stalo se obyčejným a nezajímavým, něčím, co dřív nebo později udělá každý. Pokud se něčeho bojím, pak je to špatná smrt nebo nutnost podstoupit nějaký proces, který mi zbytečně prodlouží život. Učinila jsem proti tomu veškerá opatření. Vyplnila jsem formulář „dříve vysloveného přání“ a kopii jsem předala svému specialistovi na paliativní péči. V rozhovorech s ním i rodinou jsem jasně řekla, že na konci nechci žádné zásahy na záchranu života, nic, co by mělo odložit nevyhnutelné. Lékař mi slíbil, že bude ctít moje přání, ale přesto si pořád dělám starosti. Ještě jsem nikdy neumřela, takže na mě občas padne začátečnická tréma, ale brzy přejde. Ne, na umírání není nic dobrého. Je neuvěřitelně smutné. Je však součástí života a  nelze mu uniknout. Pochopení této

41

skutečnosti může mít dobré důsledky. Většinu života jsem

byla přesvědčena, že smrt je něco, co se stává jiným lidem. Blá

hově jsem si představovala, že mám nekonečnou spoustu

času, takže jsem k životu přistupovala dost v poklidu a do ni

čeho jsem se příliš nenutila. Pokládám to za jedno z možných

vysvětlení, proč mi tak dlouho trvalo napsat první román.

Byly i jiné odklady. Léta jsem se pokoušela napsat příběh svých

rodičů, dělala jsem si poznámky k postavám, vymýšlela záplet

ky, pouštěla se do jednoho falešného startu za druhým, ale

opakovaně se mi nedařilo vdechnout dílu život, protože mě

svazoval fakt, že moji rodiče jsou stále naživu a mohou si pře

číst, co jsem napsala.

Jakmile zemřeli, už jsem si nemusela dělat takové starosti.

Mohla jsem o nich říkat, co jsem chtěla, aniž bych se jich do

tkla. A  jakmile jsem pochopila, že se blíží moje vlastní smrt,

nemohla jsem se už na nic vymlouvat. Bylo to teď, anebo ni

kdy. Neřekla bych, že mi ta situace psaní románu Já a  pan

Booker nějak usnadnila, ale popoháněla mě. Toto byla moje

jediná šance zanechat příštím generacím dílo, které je doo

pravdy moje. Léta jsem pracovala na scénářích, ale to byla tý

mová práce. U  scénářů se často stává, že zmizí ve spodním

šuplíku a už je nikdy nikdo neuvidí. Vím, že se takhle ztrácejí

i romány, ale aspoň stále existují jako objekty, ať už vytištěné,

nebo v digitální podobě, a to mě na nich vždycky lákalo. Kniha

obstojí sama o  sobě. Scénář je pouze návrhem na příběh, ale

román je příběh samotný.

Byl to jedinečný pocit, když jsem koncem roku 2011 držela v  ruce výtisk svého prvního románu. Když Patricii Highsmit hové nakladatel poslal výtisky jejího prvního románu Cizinci ve vlaku, nedokázala uvěřit, jaký zabírají prostor. Připadalo jí nestoudné vytvořit objekt, který na světě zabíral tolik místa. Věděla jsem, co má Highsmithová na mysli. Konečně jsem se ozvala, uplatnila svůj nárok, aby mě lidé brali vážně jako spisovatelku, a teď jsem držela v ruce důkaz. Nyní, pomyslela jsem si, můžu umřít šťastná. Ano, jsou věci, kterých lituji, ale jakmile začnete přepisovat svou minulost, uvědomíte si, jak vás nezdary a omyly defi nují. Odstraňte je a nejste nic. Ale přece jen si říkám, kde bych teď asi byla, kdybych učinila jiná rozhodnutí, kdybych byla smělejší, bystřejší a jistější v tom, co chci a jak to získat. Takhle jako bych životem klopýtala a utvářela ho za pochodu. Při zpětném pohledu v tom dokážu najít smysl, ale v reálném čase byl celý můj život velmi improvizovaný a  provizorní, závislý spíš na štěstí než plánování či záměru.

Přesto  – jak říká britský psychoterapeut a  esejista Adam Phillips – nás všechny pronásleduje život, který jsme neprožili, přesvědčení, že jsme promeškali něco jiného, lepšího. S oblibou sním o životě, který jsem mohla vést v Paříži, kdybych se místo návratu domů rozhodla tam zůstat. Bylo mi dvaadvacet. Utekla jsem. Měla jsem být v Oxfordu a studovat na magisterský titul z historie, ale pár týdnů po začátku prvního semestru jsem se rozhodla odejít. Oxford mi připadal strašidelný a  nudný. Můj

43

supervizor byl odborníkem na ústavní dějiny Nového Jižního

Walesu a nabídl mi, abych mu pomáhala s výzkumem. Pocho

pil, že mám potíže, a chtěl být laskavý, ale jeho nabídka mi při

padala spíš jako trest než pomoc a vymlouvala jsem se.

Od bratrance a jeho ženy jsem měla trvalé pozvání do Paří

že, takže jsem si za všechny peníze z  účtu koupila jízdenku.

Vzpomínám si, jak jsem stála na palubě trajektu, který jedno

ho větrného listopadového odpoledne vyplouval z  Folkesto

nu, a myslela jsem si, že život právě začal, že tohle je začátek

velkého dobrodružství. Francie mě magicky přitahovala už od

středoškolských hodin francouzštiny se zjemnělým panem

Collinsem. Nutil nás kreslit mapy Francie se všemi hlavními

řekami, pohořími, městy a pěstovanými zemědělskými plodi

nami. Připadalo mi, že je to země nesmírné hojnosti; slíbila

jsem si, že tam jednoho dne pojedu a uvidím ji na vlastní oči.

Abychom se připravili na cestu, pan Collins dal každému z nás

francouzské jméno. Já jsem byla Jeanne. Nové jméno jsem

vzala jako výzvu přijmout s  ním i  novou personu, někoho

mnohem kultivovanějšího a světaznalejšího, než jsem byla já,

dívku, která v tom uměla chodit. Přitahovala mě možnost změ

ny osobnosti – a přitahuje mě dodnes. Jakmile jsem vkročila

na francouzskou půdu, pocítila jsem, jak moje středoškolské

alter ego opět ožilo. Jeanne si na oslavu zakoupila balíček gau

loisek a  potom je kouřila ve vlaku, zatímco četla Milence od

Marguerite Durasové. Kéž bych uměla takhle psát, pomyslela

si a okamžitě zapomněla na neodbytné pochybnosti o odcho

du ze studií.

Bratranec se se mnou setkal na Rue Mouff etard a  chodila jsem s ním po obchodech, zatímco nakupoval na večeři. Tolik sýrů, vín, pečiva, uzenin. Tolik ryb a mořských plodů, tak zářivě čerstvých. A tolik krásy: v tvářích, které nás míjely, ve smyslném jazyce, v  malebných domech na úbočí kopce. Zalykala jsem se štěstím. Mohla jsem tam zůstat, kdybych doopravdy chtěla. Byla jsem bez peněz, ale našla bych si práci, kdybych se snažila. Mohla jsem učit angličtinu jako bratranec nebo zavolat do některé z agentur zajišťujících hlídání dětí. Francouzsky jsem moc neuměla, ale mohla bych se naučit. Ve skutečnosti jsem po pár okouzlených dnech odjela zpátky do Oxfordu. Pátrala jsem, jestli bych nemohla přestoupit na bakalářské studium francouzštiny a  španělštiny, ale ukázalo se, že s  mými ubohými fi nancemi to nejde. Mohla bych matku požádat o  půjčku, ale už byla zadlužená kvůli rozvodu. A  tak jsem se vzdala snu o Paříži a vrátila se domů. Představovala jsem si, že jednou třeba přijde další příležitost se tam přestěhovat, stát se Jean ne a psát báječné romány v mansardě v Latinské čtvrti. Takové štěstí jsem neměla. Pochopitelně. Jenomže se ukázalo, že je to dobře, protože zanedlouho vyvstaly další možnosti, jak to tak chodí, a další příležitosti k té nejnepředvídatelnější proměně.

Potíž se sny je v tom, že vždycky předpokládáte, že víte, jak se váš neprožitý život vyvine. A vždycky je to lepší verze života, který jste prožili ve skutečnosti. Ten druhý život je významnější a smysluplnější. Zcela nemožně v něm nejsou žádné nezdary ani nepříjemnosti. Tento rozštěp mezi snem a skutečností někdy může být příčinou intenzivní nespokojenosti. Mne už však neklid nesužuje. Život, který jsem prožila, nyní vidím jako jediný možný, jako osobitost prostoupenou vlastní jedinečností. Závidět život svému jinému já, tomu, které zůstalo v Paříži, nebo tomu, které se stalo odborníkem na ústavní dějiny Nového Jižního Walesu, mi připadá jako naprostá pošetilost. Ne, v posmrtný život nevěřím. Prach prachu, popel popelu, to je pro mě výstižné. Pocházíme z nicoty a do nicoty se navracíme, když zemřeme. To je jediný význam kruhu, který milují japonští kaligrafové, jediný rázný tah, který začíná na počátku a navrací se k němu v rozmáchlém oblouku. V mém začátku je můj konec, říká T. S. Eliot. Starý kámen se obrátí v  nový dům, staré dříví v nový oheň / starý oheň v popel, popel v prach země / nasycené těly, srstí a  výkaly / kostmi lidskými i  zvířecími, stébly a listy.

2

Když jsem ve škole poprvé četla Čtyři kvartety, bylo

to pro mě jako zjevení. Se světem to bylo přesně tak, jak popisoval, a ne jinak: místo, kde krása přebývá společně se zkázou a často je nelze rozlišit.

Když se mě buddhistická mniška, která mě občas navštěvuje, zeptala, jestli věřím v posmrtný život, odpověděla jsem jí, že si myslím, že přežíváme ve vzpomínkách pouze tak dlouho, dokud žijí lidé, kteří nás znali, a až tito přátelé a příbuzní odejdou, jsme zapomenuti. Řekla jsem jí o hřbitovech v japonském městě

2

Citace z básně T. S. Eliota Čtyři kvartety jsou uvedeny v překladu Mar

tina Hilského (Argo, 2014). (pozn. překl.)

46

Arita, známém výrobou porcelánu, kde jsme si s  manželem

koupili dům. Město bylo ofi ciálně založeno před čtyřmi sty

lety, ale pravděpodobně tam ještě před příchodem hrnčířů žili

zemědělci. Arita už má léta rozkvětu za sebou a nyní zde přebý

vá mnohem více mrtvých než živých obyvatel, takže ať se jejími

úzkými, klikatými uličkami vydáte jakýmkoli směrem, záhy

narazíte na hřbitovy plné památníků zesnulých. Je snadné říct,

na které z  nich se dodnes vzpomíná, protože některé hroby

jsou krásně udržované a často navštěvované. Stejně tak snadné

je říct, na které mrtvé se naprosto zapomnělo, neboť jejich hro

by se bortí a  jsou zarostlé plevelem. Občas v  rozích hřbitova

dokonce najdete bez ladu a  skladu navršené náhrobky, bez

okolků odsunuté, aby uvolnily místo nově příchozím.

Řekla jsem té mnišce, že můj manžel Shin, malíř, se rozhodl

přestěhovat do Arity, protože se mu líbila představa, že by

maloval na porcelán, a nikoli na netrvanlivé materiály, jako je

papír nebo plátno. V  Aritě narážíte na porcelánové střepy,

kamkoli se podíváte. Všude kolem starých vypalovacích pecí

nacházíte střípky modro-bílých porcelánových talířů, šálků

a čajových konvic. Koryto řeky, která protéká městem, je po

kryté odhozenými kousky porcelánu, střepy z  konvic, které

popraskaly při vypalování nebo nějak jinak nevyhovovaly,

a  tak byly jednoduše vyházeny z  oken porcelánek do vody.

Shin si rád představuje, že za čtyři sta let zvídavý cestovatel

objeví a shromáždí střepy jeho díla, stejně jako on rád objevu

je a  shromažďuje fragmenty děl namalovaných svými před

chůdci. Říká, že tak dosáhne určitého stupně nesmrtelnosti. Stejný pocit mám ze svého díla. Ráda si představuji, že dlouho po mé smrti si možná někdo v poslední zbylé knihovně či digitálním archivu přečte moji knihu nebo esej a nějak ho to osloví.

Mniška zdvořile naslouchá mým teoriím o posmrtném životě, ale poznám, že se mnou nesouhlasí. Mám pocit, že pro ni věci nejsou tak snadné, jak je popisuji. Nepředstírám, že chápu její názorový systém, ale představuji si, že předpokládá existenci jiného místa, odděleného od tohoto. Co jiného může mít na mysli, když popisuje, jak esence, duch, opouští tělo do „éteru“? Tady pro mne náboženství začíná být příliš záhadné, nebo možná jde jen o to, že jazyk nedokáže popsat nepopsatelné.

Mnohem víc mě zajímají všechny ty obyčejné způsoby, jakými se snažíme vyzrát na smrt. Třeba prostřednictvím evokativní moci předmětů, které po sobě zanecháme, nebo i slov či gest, pootočení hlavy, charakteristického smíchu. Nedávno jsem byla na večeři s dlouholetými přáteli. Mnohokrát se viděli s mou matkou, ještě když byla sama sebou, než onemocněla. Přítelkyně se na mě upřeně zadívala.

„Podobáš se jí čím dál víc,“ řekla.

Na okamžik jsem měla pocit, jako by si k nám matka přisedla, protože toto společné setkání vyvolalo její přítomnost u stolu. Byl to jen prchavý okamžik. Je však pravda, že si nedokážu představit posmrtný život, který sestává z  něčeho víc než jen z  podobných letmých a  občasných návštěv u  živých, z  těchto vzpomínek, které vyvstávají samovolně a  odnikud a potom opět upadnou do zapomnění.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist