načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Budete mi chybět, až tu nebudu – Cory Taylorová

Budete mi chybět, až tu nebudu

Elektronická kniha: Budete mi chybět, až tu nebudu
Autor: Cory Taylorová

Autobiografický příběh australské spisovatelky o jejím boji s nevyléčitelnou nemocí. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 130
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání 1.
Spolupracovali: přeložila Eva Klimentová
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3257-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografický příběh australské spisovatelky o jejím boji s nevyléčitelnou nemocí. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě a vzpomíná na své rodiče. Její upřímná zpověď se netýká žádných výjimečných věcí - to, co v životě prožívala ona, prožíváme nebo jednou budeme alespoň zčásti prožívat všichni.

Popis nakladatele

Vaše matka zemřela na Alzheimerovu demenci v domě s pečovatelskou službou. V posledních týdnech vás už nepoznávala a byla mimo tento svět. Na její pohled trýzněného zvířete, když jí ošetřovatelky měnily plenu, nikdy nezapomenete. Také váš otec dožil v pečovatelském domě. Umíral sám, dávno jste se odcizili. S bratrem jste si nerozuměli ani jako děti. Na obřad uložení popela přinesl matčinu urnu v igelitce s reklamou módní značky. Se sestrou jste se snažili o pohřební rituály, ale výsledkem byly jen trapné rozpaky. Ulevilo se vám, když jste to měli za sebou. A pak vám řekli, že máte rakovinu, melanom v posledním stadiu, a jistojistě zemřete. Co uděláte? Australská spisovatelka Cory Taylorová odložila nedopsaný román a během pár týdnů před smrtí napsala tuto knihu. Bez patosu a sentimentu, dokonce s humorem popisuje rozporuplné pocity z umírání a smrti, bilancuje život s japonským manželem, uvažuje o vlastní identitě a vzpomíná na své rodiče. Její upřímná zpověď se netýká žádných výjimečných věcí – to, co v životě prožívala ona, prožíváme nebo jednou budeme alespoň zčásti prožívat všichni.

(statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát)
Předmětná hesla
Taylor, Cory, 1955-2016
Australské spisovatelky – 20.-21. století
Nevyléčitelně nemocní
Umírání
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Cory Taylorová

BUDETE MI CHYBĚT, AŽ TU NEBUDU

Statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát


KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Ta y l o r, C o r y [Dying. Česky]

Budete mi chybět, až tu nebudu : statečný boj s rakovinou a touhou

všechno vzdát / Cory Taylorová ; přeložila Eva Klimentová. -

Vydání 1. -- V Praze : Stanislav Juhaňák - Triton, 2017. -- (13. komnata

duše ; svazek č. 17)

Přeloženo z angličtiny ISBN

978-80-7553-439-2 (pdf)

821.111(94)-055.2 * 929 * 616-036.88-052 * 616-036.887 * (94) - Taylor, Cory, 1955-2016 - australské spisovatelky -- 20.-21. století - nevyléčitelně nemocní - umírání - autobiografi cké příběhy 616 - Patologie. Klinická medicína [14] 929 - Biografi e [8]



Cory Taylorová

BUDETE MI CHYBĚT, AŽ TU NEBUDU

Statečný boj s rakovinou a touhou všechno vzdát

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Cory Taylor, 2016

First published in Australia by Th e Text Publishing Company Pty Ltd, 2016

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Translation © Eva Klimentová, 2017

Cover © Renata Brtnická, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-439-2 (pdf)


Věnováno Shinovi


9

I

Obavy

Asi před dvěma lety jsem si v čínském internetovém obchodě

koupila prostředek na eutanazii. Můžete si ho opatřit takhle

nebo odjet do Mexika či Peru a koupit si ho bez předpisu u ve

terináře. Zjevně stačí říct, že potřebujete utratit nemocného

koně, a léku vám prodají, kolik chcete. Potom ho buď vypijete

v hotelovém pokoji v Limě a necháte rodinu, aby vyřešila do

pravu vašich ostatků domů, nebo ho propašujete v zavazadle

pro pozdější použití. Nehodlala jsem tento lék použít hned

a kromě toho jsem nebyla schopná dojet až do Jižní Ameriky,

a proto jsem zvolila možnost zaslání z Číny.

Můj čínský lék je takový prášek. Mám ho společně s  dopi

sem na rozloučenou schovaný ve vakuově zapečetěném sáčku

na bezpečném a  tajném místě. Ten dopis jsem napsala před

více než rokem, pár dnů předtím, než jsem měla jít na operaci

mozku. Měla jsem zhoubný nádor v té části mozku, která ovlá

dá pohyby končetin na pravé straně těla. Nádor byl nevyléči

telný a já neměla záruku, že operace vylepší mou tehdejší si

tua ci. Už tenkrát jsem totiž měla nádory roztroušené i  jinde

po těle: v pravé plíci, pod kůží na pravé paži, velký těsně pod

játry a  další tlačil na močovou trubici, takže mi v  roce 2011

museli zavést plastový vývod z pravé ledviny.


10

Melanom mi zjistili v  roce 2005, těsně před padesátinami: mikroskopické vyšetření tkáně z mateřského znaménka, které mi vyřízli z kolenní jamky, odhalilo rakovinné buňky; jednalo se o melanom ve velmi pokročilém, čtvrtém stadiu. Od té doby nemoc postupovala milosrdně pomalu, tedy na poměry této nejzhoubnější rakoviny kůže. Teprve za tři roky se objevila v  pánevních lymfatických uzlinách a  až za dalších pár let se začala šířit do dalších částí těla. Byla jsem na dvou operacích, z nichž jsem se dobře zotavila, a mezitím jsem neměla žádné vysilující příznaky. Dokonce se mi dařilo nemoc tajit přede všemi, kromě pár nejbližších přátel. Pouze můj manžel Shin věděl, jak na tom doopravdy jsem, protože mě doprovázel na pravidelná vyšetření a  na onkologickou léčbu. Dvěma tehdy dospívajícím synům jsem však žádné podrobnosti o  chorobě nesdělovala, nejspíš proto, abych je uchránila před bolestí, protože to jsem jakožto jejich matka měla za úkol. Potom jsem však koncem prosince 2014 zůstala po záchvatu dočasně bezmocná jako miminko a už jsem nemohla dál zapírat.

Proto jsme k nám domů do centra Brisbane svolali rodinné setkání. Zúčastnili se ho Shin, mladší syn Dan s přítelkyní Lindou, starší syn Nat a  jeho žena Asako, kteří všeho nechali a  přiletěli z  Kjóta, kde už dva roky žili. Během následujících pár dnů jsem jim vysvětlila, co mají dělat a  jak mají naložit s  důležitými dokumenty, kdyby došlo na nejhorší. Dala jsem jim instrukce stran poslední vůle, plných mocí, bankovních účtů, daní, penzijního pojištění a tak dále. Pomohlo mi to získat pocit, že dávám domácnost do pořádku, a  myslím, že to


11

pomohlo i jim, protože si připadali užiteční. Dokonce jsem jim prozradila i to, že se zajímám o léky na eutanazii, a vyhýbavě jsem jim sdělila, že si je přeju pod stromeček. Nazvala jsem to „můj dárkový balíček Marilyn Monroe“.

„Když byl dost dobrý pro ni, bude dost dobrý i pro mě,“ řekla jsem pevně. „I kdybych ho nikdy nepoužila, pouhé vědomí, že ho mám, mi dodá pocit kontroly.“

A jelikož nic nenamítali, myslím, že pochopili. Můj dopis na rozloučenou měl formu omluvy. „Omlouvám se,“ psala jsem. „Prosím, odpusťte mi, ale pokud bych se po operaci probrala s těžkým poškozením, nemohla bych chodit a byla bych naprosto závislá na péči druhých lidí, raději bych svůj život ukončila.“ Rovněž jsem zopakovala, co jsem jim stokrát řekla do očí: jak moc je mám ráda a kolik radosti mi v životě způsobili. „Děkuju,“ řekla jsem jim, „mluvte se mnou, až budu pryč, budu vám naslouchat.“ Nevěděla jsem, jestli je to pravda, ale na nic metafyzičtějšího jsem se nezmohla a tenkrát mi to připadalo smysluplné, vzhledem k tomu, že už jsem psala živým z hlediska mrtvého.

Nakonec jsem operaci zvládla ne zcela bez újmy, ale zase ne tak špatně. Nádor z mozku mi úspěšně odstranili. Pravá noha už nikdy nebude stejně silná jako dřív, takže kulhám, ale jinak můžu celou pravou stranou těla normálně hýbat. A  po více než roce po operaci tady pořád ještě jsem. Nicméně moje situace zůstává mizerná. Melanom je nevyléčitelný. V  klinických studiích bylo s  různými výsledky vyzkoušeno několik léků.


12 Zúčastnila jsem se hodnocení tří z  nich a  nemůžu s  jistotou říct, jestli některý zpomalil postup nemoci. Vím jen, že navzdory veškerému úsilí mého onkologa mi už nakonec nezbývaly žádné možnosti léčby. Tehdy jsem si byla jistá, že spěju ke konci. Nevěděla jsem, kdy nebo jak přesně zemřu, ale věděla jsem, že o moc nepřežiju šedesáté narozeniny.

Jelikož se moje zdraví neustále zhoršovalo, začala jsem se jako nikdy předtím soustředit na otázku sebevraždy. Nakonec jsem zašla tak daleko, že jsem poprvé v životě porušila zákon a riskovala trestní stíhání, abych si opatřila sebevražedný prostředek. Moje tajná zásoba mě volá ve dne v noci jako zakázaný milenec. Nech mě ulevit ti od toho všeho, našeptává mi. Lék by prý přímo zasáhl životně důležité mozkové centrum, sotva bych stačila doříct větu. Co by mohlo být snadnějšího než spolknout smrtící dávku a už se nikdy neprobudit? Určitě by to bylo lepší než druhá možnost, která mi zbývá, totiž živoření a strašlivé umírání.

Přesto váhám, protože ono zdánlivě jasné řešení zdaleka není tak jednoznačné. Za prvé existuje praktická stránka věci. Podle současných australských zákonů bych si ten lék musela vzít sama, aby se na mé smrti nikdo jiný nepodílel. Ačkoli sebevražda není zločin, napomáhání při ní je nezákonné a trestá se dlouhodobým odnětím svobody. Za druhé, čin by měl citový dopad na jiné lidi, kdybych se k němu odhodlala, ať už někde v hotelu, nebo na osamělé stezce v buši. Říkám si, jestli mám právo traumatizovat nějakou pokojskou nebo náhodného chodce, kteří by měli smůlu a objevili mou mrtvolu. Největší obavy


13

mám, jak by Shin a kluci nesli fakt, že jsem si vzala život. Přes

tože jsem se je snažila připravit na možnost, že to udělám, vím,

že skutečnost by jimi hluboce otřásla. Například se bojím, že by

na úmrtním listu byla jako příčina úmrtí uvedena sebevražda,

se vším, co tento výraz v  současném chápání obnáší: duševní

úzkost, beznaděj, slabost, trvalý přídech nezákonnosti – něco

úplně jiného než třeba japonská tradice seppuku čili sebevraždy

pro zachování cti. Příští generace by se nedozvěděly, že mě ve

skutečnosti zabila rakovina, a zůstal by jim utajen fakt, že jsem

objektivně vzato rozhodně nebyla šílená.

Vzhledem k těmto překážkám přemítám o své pochmurné

budoucnosti s  největší odvahou, jaké jsem schopna. Mám

štěs tí, že jsem našla vynikajícího specialistu na péči o nevylé

čitelně nemocné spějící ke smrti a výjimečnou domácí pečova

telskou službu, takže spolu s pomocí od rodiny a přátel se mi

dostává ohromné podpory. Kdybych však vyjádřila přání skon

covat se životem, podle zákona bych na žádnou takovou pod

poru neměla nárok. Byla bych zcela sama. Australské zákony

na rozdíl od zemí, jako jsou Belgie a Nizozemsko, nadále zaka

zují jakoukoli formu asistované smrti pro lidi v  mé situaci.

Musím se ptát proč. Například si říkám, jestli naše zákony ne

odrážejí jakousi hlubokou averzi zdejších zdravotníků vůči

představě, že by kontrolu nad procesem umírání přenechali

pacientovi. Napadá mě, jestli tato nechuť nepramení z  obec

něji zakořeněného lékařského názoru, že smrt představuje

formu selhání. A říkám si, zda tento názor nepronikl do obec

nějšího povědomí v podobě nechuti k otázce smrti per se, jako


14 by neúprosný fakt lidské smrtelnosti bylo možné zcela vypudit z vědomí.

Marnější snahu si snad ani nelze představit, neboť pokud rakovina člověka něco naučí, pak je to poznání, že neustále umírají spousty lidí. Jen si zajděte na onkologické oddělení v jakékoli větší nemocnici a posaďte se do přeplněné čekárny. Všude kolem vás umírají lidé. Většinu z nich potkáváte na ulici a vůbec se to nedozvíte, ale tady jsou všichni pohromadě, čekají na výsledky vyšetření, aby zjistili, jestli tento měsíc oproti všem očekáváním přežijí. Je to šokující pohled, pokud na něj nejste zvyklí. Byla jsem stejně nepřipravená jako kdokoli jiný. Připadala jsem si, jako bych se vypotácela z říše klamu do reality.

Proto jsem začala psát tuto knihu. Takhle to nemá být. Pro mnohé z nás se smrt stala něčím, o čem se nemluví, obludným mlčením. To však nepomáhá umírajícím, kteří jsou v předpokoji smrti možná osamělejší než kdy jindy. Alespoň já si tak připadám. Nikdy jsem neviděla nikoho umírat. Dokud matka nedostala stařeckou demenci, dokonce jsem ani nikdy neviděla nikoho těžce nemocného. Matčin stav se zpočátku zhoršoval pomalu a potom velmi rychle. Ke konci už jsem v ní sotva poznávala ženu, kterou jsem tak milovala a  obdivovala. Byla jsem v  zahraničí, když konečně zemřela, ale strávila jsem s ní celé měsíce před smrtí a viděla jsem ničivé účinky nemoci, bolest a ponížení, ztrátu nezávislosti a rozumu.


15

Zemřela v pečovatelském domě, kde panovalo tak hluboké zoufalství, že jsem vždycky musela sebrat veškeré odhodlání, abych vůbec vešla dovnitř. Když jsem ji viděla naposledy, bezmocně jsem postávala opodál, zatímco jí mladá japonská sestřička utírala zadek. Matka se ze všech chabých sil držela umyvadla, zatímco sestra jí na svraštělé hýždě přikládala čistou plenu. Když se matka otočila a  uviděla mě, pohled v  jejích očích připomínal zvíře v nevýslovné trýzni. V tu chvíli jsem si přála, aby si ji smrt rychle vzala a ukončila každodenní muka. Ta však trvala dál, ještě dalších dvanáct měsíců: její tělo přežívalo, i když mysl už dávno vyklidila prostor. Nedokážu si představit nic krutějšího a zbytečnějšího. Tehdy už jsem věděla, že mám rakovinu, a něco ve mně cítilo vděk. Aspoň budu ušetřena trápení, které podstupuje matka, říkala jsem si. To byl důvod k oslavě.

K diskusi kolem asistované smrti mě přivedla právě matka. S  dobrovolnickým hnutím za uzákonění eutanazie se poprvé setkala, když jí bylo něco přes šedesát, a vím, že tuto věc trvale podporovala, protože si dala záležet, aby mi to řekla. Tehdy jsem jejímu sdělení věnovala mnohem menší pozornost, než jsem měla. Matka mě žádala o pomoc, ale nebylo jasné, jakou pomoc chce. Možná jen trochu podpořit, aby se problémem zabývala důkladněji, aby si opatřila potřebný prostředek, kdyby došlo na nejhorší. Nebyla jsem moc vnímavá. Tehdy nebylo s ní ani se mnou nic v nepořádku, takže matčiny argumenty na podporu asistované smrti mi připadaly čistě akademické. Samozřejmě, v  době, kdy byly reálné a  naléhavé, už bylo příliš


16 pozdě na uvádění teorie do praxe. Matku navíc opustilo jasné uvažování, takže by jí nepomohl ani nejvstřícnější doktor na světě, přestože se celá léta stavěla na stranu zastánců eutanazie.

Nebyla jsem ani u  otce, když zemřel, rovněž v  pečovatelském domě a rovněž na komplikace způsobené stařeckou demencí. Moji rodiče se rozvedli asi před pětatřiceti lety a  následně jsme se s otcem odcizili, ale dodnes mi utkvěla v mysli vzpomínka, jak hodlal vyřešit nedůstojnost stáří. Řekl nám – mně, matce a mým starším sourozencům –, že chce vyplout na Tichý oceán a  utopit se. Opakovaně se však zastavoval před první překážkou, jelikož si nikdy neopatřil loď. Četl časopisy o lodích a zaškrtával si v nich inzeráty „na prodej“. Jezdil daleko, aby si prohlédl lodě, které se mu zamlouvaly, ale vždycky našel důvod, proč je nekoupit. Měl málo peněz nebo se nechtěl plavit sám. Jednou dokonce matku požádal, aby si s ním koupila loď napůl a vydala se na moře po jeho boku, ale ona odmítla. Možná ho měla vzít za slovo. Možná měli vyplout za zapadajícím sluncem a už se nikdy nevrátit; místo toho žili dál a špatně umírali.

Hrůza z toho, jak skončili moji rodiče, mě nepochybně ovlivnila a přiměla mě hledat možnosti, co bych mohla udělat líp, až přijde řada na mne. S touto myšlenkou jsem krátce poté, co mi zjistili rakovinu, vstoupila do neziskové organizace Exit International, která podporuje legalizaci eutanazie, protože jsem chtěla vědět o  nejnovějším vývoji v  oblasti asistované smrti. Také jsem se zapsala na švýcarskou kliniku Dignitas.


17

Ve Švýcarsku je legální, že se cizincům, kteří chtějí zemřít, dostane pomoci – podmínkou však je, aby trpěli nevyléčitelnou chorobou. Tyto kroky pro mě byly jakýmsi cvičením ve shromažďování informací, abych prozkoumala, jaké mám možnosti kromě těch, které mi nabízejí lékaři. Nechci zde znevažovat lékaře, kteří o  mě celou dobu pečovali. Byli mezi nimi skvělí lidé a samozřejmě jsem jim zavázána vděčností. Kromě specialistů na paliativní péči

1

se mnou však žádný z nich nikdy ne

mluvil o otázce smrti, což je pro mě dodnes zcela nepochopitelné.

Dalším motivem, proč jsem vstoupila do Exitu, tedy byla snaha najít fórum, kde by se o  tématu vůbec dalo mluvit, a prolomit tak tabu, kvůli němuž se mnou lékaři otevřeně nemluvili o něčem tak důležitém. Zdá se mi zvláštní, že navzdory všudypřítomnosti smrti existuje tak málo příležitostí k veřejné diskusi o umírání. Pouze na setkáních Exitu jsem zjistila, že je možné, aby lidé hovořili o  smrti jako životním faktu. Vládne zde optimistická nálada. Setkání mé místní pobočky se obvykle účastní kolem čtyřiceti členů, většinou jsou to starší lidé, ale občas se najde i pár mladších, kteří se z nejrůznějších důvodů zajímají o informace, jak zemřít. Vzhledem k tomu, že pouhou radu ohledně sebevraždy lze vykládat jako trestný čin,

1

Paliativní péče = komplexní péče o těžce nemocné nebo umírající lidi.

Jestliže nelze odstranit příčinu choroby, je hlavním cílem léčby mírnit bolest a další příznaky a také řešit psychologické, sociální a duchovní problémy nemocných. Vše je vedeno snahou o dosažení co možná nejlepší kvality života pacientů a jejich rodin. (pozn. red.)


18

tyto akce nevyhnutelně mívají určitý prvek napětí a  utajení.

To však pouze přispívá k  atmosféře odhodlání a  povznesené

náladě. A samozřejmě zde vládne humor. Slyšeli jste o Tomovi,

kterému táhne na devadesát? Rozhodl se, že si s  sebou na

místní hřbitov vezme lahev helia a  otráví se přímo na místě.

Zjevně si myslel, že mrtvé už nelze ničím šokovat. A  mimo

chodem, kdyby měl někdo zájem osvěžit si znalosti o  heliu,

zapište se prosím co nejdříve na nadcházející kurz, protože

počet zájemců je omezen. Mohlo by to být setkání jakékoli

zájmové skupiny, třeba bowlingového klubu nebo ornitologic

ké společnosti, až na to, že po přestávce na svačinu se všichni

budou opět zabývat srovnáváním kyanidu a  dusíku podle

snadnosti použití – a rychlosti účinku.

Pro mě je hlavním přínosem těchto setkání duch sounáleži

tosti, který na nich vládne. Uvažovat o vlastní smrti vyžaduje

odvahu, a  jak už jsem řekla, jste v  tom nevýslovně osamělí.

Najít společníky, kteří sdílejí vaši touhu dozvědět se víc, vzít

iniciativu do vlastních rukou a  smát se tváří v  tvář společné

smrtelnosti – to je dar. Nesmírně se to liší od zážitku v nemoc

niční čekárně, kde sedíte v zasmušilém stádu, nad hlavou vám

vyřvávají televize a stráží vaše malé špinavé tajemství, dokud

na vás nepřijde řada. Ať je to dobrá, nebo špatná zpráva, posel

ství je stejné. V  nemocnicích o  smrti nemluvíme, mluvíme

o léčbě. Odcházela jsem z konzultací s pocitem, že právě byla

ponížena moje lidskost, jako bych byla redukována pouze na

svou nemoc, jako by všechno ostatní, co mě defi nuje, bylo

opomenuto. Ze setkání Exitu jsem se oproti tomu vracela


19

posílená, s přesvědčením, že Albert Camus měl pravdu: sebevražda skutečně je jediná závažná fi lozofi cká otázka.

Exit své členy podporuje, aby nadále diskutovali v  menších neformálních skupinkách přátel. Té naší předsedá Jean, čiperná vdova, které je něco málo přes osmdesát. Bydlí nedaleko ode mě v Kangaroo Point. Poblíž jejího bytu je kavárna, kde můžeme sedět venku u  stolku v  rohu, stranou od ostatních hostů. Jsme rádi, když náš rozhovor nikdo nezaslechne. Pravidelně se scházíme v  šesti, včetně mě. Na schůzky mě vždycky sveze autem Andrew, který má rakovinu ledvin, nebo Colin, který má Alzheimerovu nemoc v  raném stadiu. Tony přijíždí na kole, zvládá jízdu, přestože ho trápí třes způsobený Parkinsonovou nemocí. A Carol dojíždí půldruhé hodiny z předměstí Sunshine Coast. Nemá žádné fyzické potíže, ale po letech, kdy ji manžel emočně zneužíval a  tělesně týral, přežívá na koktejlu antidepresiv a léků proti úzkosti. V důsledku duševního utrpení pochybuje, proč by měla dál žít. Náš rozhovor je pozoruhodně důvěrný. Všichni vědí, proč tam jsme: abychom se navzájem utěšili, nabídli si společnost. Jsme jako poslední přeživší na potápějící se lodi, kteří se k sobě tisknou, aby se zahřáli.

Nechci vzbudit dojem, že všichni moji společníci jsou odhodlaní se při první příležitosti oddělat. Skutečnost, že se scházíme, abychom hovořili o sebevraždě, podle mě nutně neznamená, že jsme pevně rozhodnuti skoncovat se životem. Spíš chceme rozjímat, jaké by to bylo, kdybychom tuto možnost měli ve stejném typu právního rámce, který existuje v zemích, kde je asistovaná smrt legální. Tím však nechci říct, že


20 kdokoli z  nás bere možnost aktivní sebevraždy na lehkou váhu. Hovoříme o tom v autě cestou domů ze schůzky. I kdyby měli jak, Andrew i  Colin pochybují, že by věc opravdu někdy uskutečnili.

„Je to příliš sobecké,“ říká Andrew a  já s  ním souhlasím, když pomyslím na osamělý hotelový pokoj a traumatizovanou pokojskou. „Jako byste celé rodině a  všem přátelům říkali ‚kašlu na vás‘.“

Proto můj jed zůstává nevyužitý, právě kvůli jakémusi morálnímu ohledu, který sdílím s  Andrewem: člověk může bezděčně ublížit druhým, když jedná na vlastní pěst. Překvapuje mě, že vůbec nějaké ohledy mám, protože jsem se nikdy nepovažovala za člověka se zvlášť vysokými morálními zásadami. Nehlásím se k žádnému náboženství, z nějž by mohla moje morálka vycházet. A  přesto nemohu stát tváří v  tvář smrti, aniž bych přemítala nad otázkami náboženské víry nebo jejího nedostatku či nad otázkami morálky nebo její nepřítomnosti. Například si říkám, jestli lékaře neodrazuje od rozhovorů o smrti striktně vědecká a sekulární povaha výuky a  praxe moderní medicíny. Jiné, starší medicínské tradice možná chápou a přijímají zármutek a ztrátu lépe než my. Rovněž přemítám o morálce vlády, která dotuje drahé experimentální léky proti rakovině, zatímco ostatní oblasti výzkumu žadoní o fi nance. Například poslední lék na melanom, který jsem užívala, stál 8500 dolarů za jednu dávku a měl se podávat každé tři týdny po dobu neurčitou. Obdržela jsem ho zdarma od


21

výrobce, ale záhy se objevil na seznamu léků dotovaných vládou, přestože má omezenou účinnost. A  nakonec mám pochybnosti o  náboženském motivu, z  nějž pramení odmítání asistované sebevraždy u  nevyléčitelně nemocných pacientů, jako jsem já. Co když nám všem, ať už máme, či nemáme náboženské přesvědčení, brání v touze dobře zemřít lidé, kteří jsou přesvědčeni, že Bůh odsuzuje individuální rozhodnutí o způsobu smrti? Ba co hůř, že Bůh chce, abychom trpěli? Neznám odpovědi na tyto otázky, ale myslím, že stojí za diskusi.

Tolik lidí se vás ptá na náboženské názory, když umíráte. Vzpomínám si, že se mě praktický lékař zeptal, jestli jsem věřící, když jsem mu řekla, že už mi nezbývají žádné další možnosti léčby. Právě mi napsal doporučení na jednotku paliativní péče, která se náhodou nacházela v katolické nemocnici.

„Chodíte do kostela?“ zeptal se mě.

„Ne.“

„To je dobře.“

Zeptala jsem se ho proč a odpověděl mi, že podle jeho zkušeností se nábožensky založeným lidem umírá hůř než nevěřícím, jako jsem já.

„Nevím, čím to je,“ řekl, „ale nejspíš to souvisí s přístupem k bolesti a s tím, jestli člověk věří, že slouží nějakému účelu.“

Sdělila jsem mu, že jsem pro veškeré formy úlevy od bolesti. „Nebo ještě líp, rovnou mě zastřelte.“

„Poznamenám si to,“ odvětil.

Řádně jsem se dostavila do katolické nemocnice na schůzku se specialistou na paliativní péči. Po tom, co mi řekl rodinný




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.