načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím - Leopold Procházka

Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím

Elektronická kniha: Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím
Autor:

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v literatuře nebo ve skupinkách podobně smýšlejících lidí nejrůznějšího zaměření a každému takovému se stalototo období „určujícím“ a „formujícím“ i ve smyslu praktickém. Nasměrovalo jeho kroky k cestě za poznáním skutečnosti. Dílo Leopolda Procházky je zhuštěním tohoto procesu. Je výsledkem studia stovek „náboženských“ a „duchovních“ textů, vstřebáním tisíců myšlenek a vlastních vnitřních prožitků, poznatků a pohnutek. A to je pro všechny opravdově hledající jeho největším a nedocenitelným přínosem. Bylo tomu tenkrát, je tomu doposud a bude tomu tak, dokud budou knihy Leopolda Procházky dostupné.

Související tituly dle názvu:
Leopold Procházka - první český buddhista Leopold Procházka - první český buddhista
Trávníček Zdeněk
Cena: 107 Kč
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem
Greenbergová Joanne
Cena: 133 Kč
Josef Bartoloměj Procházka: z Chrudimi do Guatemaly Josef Bartoloměj Procházka: z Chrudimi do Guatemaly
Borovičková Martina
Cena: 304 Kč
Procházka s andělem Procházka s andělem
Jirousová Marta Veselá
Cena: 141 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Buddhismus světovým názorem, morálkou

a náboženstvím

Dr. Leopold Procházka

Nakladatelství Antonín Šlechta, Úpice

Typografie Antonín Šlechta

Obálka Antonín Šlechta

ISBN 978-80-88083-03-0 (epub)

ISBN 978-80-88083-04-7 (mobi)

ISBN 978-80-88083-05-4 (pdf)

3

Budha a jeho učení 1926

Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím 1928

O buddhistické meditaci 1930

Buddha a Kristus 1933

Besedování s Bohem 1934

Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení 1934

Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné

1934

Přednáška O vědomém jevu osobnostním 1928

Přednáška nábožensko-buddhistická v Plni a Brně 1929

Předmluva

Nikdy nelze nenávist ukonejšiti nenávistí,

jenom smířlivostí, dobrotou a láskou lze ji

překonati! Tak zní zákon!

Kniha tato vznikla s dodatečně se dostavivšího přesvědčení, že dílo „Buddha a jeho učení“ vyžaduje v lecčems doplnění a prohloubení, aby v české řeči byl buddhistický spis, který obsahuje a osvětluje zevrubně nejdůležitější a základní myšlenky a umožňuje českému člověkupochopení učení Buddhova. Kniha tato jest tudíž integrující součástí díla „Buddha a jeho učení“.

Tak jako jmenované dílo jest ponejvíce překladem z cizí literatury, tak i kniha tato jest sestavením všech výborných statí, úvah a článků, vybraných z cizích pramenů, jak ke konci krátce jest uvedeno. Jakonedokonalý člověk a myslitel vyhýbal jsem se úzkostlivě uplatňovánívlastních názorů a náhledů, ponechávaje slovo povolanějším a zkušenějším vědcům a omezil jsem se při sestavení této knihy na úlohu zedníka, který jiným vyrobený stavební kámen podle cizího plánu na sebe klade.

Jestliže si nemohu vytýkati při sepsání této knihy ani ješitnost, ani ctižádostivost, nepodléhám ani poutu skromnosti, která jest jenomformou ješitnosti a ctižádosti, krátce podávám čtenáři myšlenky mnou v prožití za dobré uznané k přemýšlení a naprostým vyřazením vlastní osobnosti, a kladu své jméno v čelo této knihy pouze proto, abych na dotazy mohl odpověděti.

Kniha v nynější době vydaná vyžaduje důkazu oprávnění svéhovydání, a je-li knihou buddhistickou, potřebuje důkazu toho dvojnásobně. Kdyby byl buddhismus tím, zač ho neinformovaní lidé obvykle mají, totiž exotickou kuriositou na náboženském, či snad kulturně-historickém poli, byla by jeho propagace touto knihou ztěžka zodpověditelnou.Buddhismus jest však učením, druhem duchovního kvasidla, která pouze na to čeká, aby ho bylo použito k problému nynější doby, kdy s mizící důvěrou v staré kulturní hodnoty vzniká stále živější a naléhavější potřebanových hodnot. Kdo počítá se skutečností a danými poměry, nebudematerielní úpadek v jeho významu podceňovati: zlá nebezpečí však hrozí teprve pak, když nadchází rozvrat kulturní. Jest zajisté důležitějšíotázka: „odkud vzíti náhradu za zničené kulturní hodnoty?“ nežli otázka: „jak uhradíme svoje miliardové dluhy?“

Troufám si zde prohlásiti buddhismus eminentním kulturním faktorem budoucnosti a jest kniha tato mimo jiné pokusem ukázatibuddhismus v jeho fermentativní, ujasňující působivosti, kterou může vykonávati v kádi rozšlapaných lidských nadějí a udupaných ideálů, poskytne-li se mu k tomu příležitosti. A v tom ohledu vidím také existenční oprávnění pro tuto knihu.

Vývoj moderní doby se svým jednostranným civilizačním směrem jest shodný s odskutečněním vnitřního života člověka. Moderní člověk žije opravdu většinou pouze svým fysickým potřebám, vnitřněodskutečněným pojmovým životem. I myšlení jest pokrmem a vyžadujeskutečnou potravu, nemá-li zakrněti. Má-li do světa přijíti více uklidnění, uspokojení, musí býti zvýšen obsah skutečnosti vnitřního života. Pro příští světový mír není zapotřebí nových forem, nýbrž nových myšlenek, nové duchovní orientace; není zapotřebí internacionálních smluv,nýbrž smyslu skutečnosti; vše ostatní má pouze problematickou hodnotu. Vidím spásný prostředek naší kulturní bídy v učení skutečnosti, která vede lidstvo z extrémů idealismu a materialismu k skutečnosti a jejímu střízlivému oceňování; v tom leží také podmínka skutečného světového míru. Bída dnešní doby spočívá v tom, že žijeme v klamnýchpředstavách a pojmech místo ve skutečnosti; nazýváme tyto představy a pojmy „ideály“, ale že ony skutečně neexistují, vidíme z toho, že nepůsobí, že nás nemohou ochrániti před stále silněji se projevujícím materialismem. Živoucí skutečnost rozpoltěna jest v idealismus a materialismus, z nichž utváří se život reflektoricky v druhu jakési umělé synthese;bezprostřednost života jest ztracena. žijeme oklikou přes myšlení, které se ztrácí jako světový názor, morálka a náboženství v nekonečné, nedohledné řadě. Nynější světové nazírání, morálka a náboženství jsoupolovičaté, nedostává se jim společného kořene; jsou květinami, sbíranými na různých myšlenkových polích a spojenými v kytici, a musí vždy býtinovými nahražovány, jakmile zvadly. Buddhismus jest však učení, v němž světový názor, morálka a náboženství z jednoho zárodku vyrůstají,učení, které člověka nutí říditi svůj názor o světě, své mravní chování a náboženské naděje podle toho, co jím jako skutečnost bylo odkryto a poznáno. Neboť, co pomůže i velkolepý světový názor, nejvznešenější morálka a náboženství, jestliže naše poznání nás nenutí, abychompodle toho také jednali. A tak se mnohdy stává, že mluvíme jako andělé a jednáme jako vlci.

Podle buddhismu síla jest něčím sebe samu podmiňujícím; nejsou-li podmínky mého života v prasíle, nýbrž ve mně, musí ležeti i podmínky mé morálky ve mně samém. Se stanoviska čisté přírodní vědy, která chce člověka odvoditi z pouhé zpětné působnosti rodičů, nebo prabuňky, vyplývá morální nezodpovědnost; se stanoviska víry, která vede člověka k zpětné působnosti, k výronu božské síly, vyplývá zodpovědnost boha; v buddhismu, který člověka sama sebe podmiňujícím a utvářejícím,vylývá vlastní zodpovědnost individua. Místo morálního nihilismu, nebo strachu před bohem, strach před sebou samým. Buddhistické učení o síle v této morální formě spočívá v učení kamma, t. j. v učení oindividuelním působení, konání.

Podle buddhistického učení o síle jest individuum něčím, co samo sebe podmiňuje; jako takové, podle své podstaty jako síla, nemůžepocházeti od rodičů (podle přírodní vědy), ani od boha (podle náboženské víry), nýbrž musí pocházeti samo ze sebe. Tímjest dána čistěindividuelní zplozovací linie, která se zde jeví v učení o znovuzrozování, jestrozšířením učení o kamma a nalézá své ukončení v učení o nibbanam. Síla nemůže vedle sebe trvati (jako bůh v člověku, jako rodiče v dětech), ona jest jako její prototyp: myšlenka, čistým řetězcem následnosti. Pouze ve formě zpětných působení ukazuje se síla jako trvání vedle sebe. Je-li živoucí tvor tudíž zde, musí jeho existence býti řetězcem opakujícího se vlastního bytí, existenciální periodicitou, musel pro své zrození zemřít, právě tak jako pohyb v teple zmírá. Právě tak jako pohyb teplem musí býti vykoupen (jako čisté za sebou následování), právě tak musí tento život býti vykoupen zhynutím života předešlého. Nepocházím z rodičů, ani od boha, jest to vlastní smrt, z které můj život pochází. Rodičovédodávají pouze v pohlavním aktu látku k obalu, životní materiál vybavený všemi nutnými biologickými možnostmi, na němž podle zákonaspecifických affinit síla „Já“ rozpadlé existence znovu se uchytí a zde se znovu rozvine, vyvine a rozkvete. Pochopíme-li celý tento myšlenkový postup, nachází individuum těžiště světového názoru v sobě samém tím, že se chápe jako samostatné centrum síly; morálně nalezne individuumtěžiště a sobě samém tím, že chápe, jak zodpovědno jest samo sobě; a náboženské těžiště nachází v sobě samém tím, že vztahuje tento život na bezpočátečný řetěz předchozích a nekonečný řetěz následujícíchforem bytí, že chápe samo sebe ve své nynější formě ne jako část světa (fysické nebo metafysické síly), nýbrž jako část sebe sama.

Buddhistické učení o znovuzrozování jest nejdůležitějším faktorem budoucí kultury; ono učí jednak, že všichni tvorové se všemi svýmiživotními možnostmi z jedné mísy jedí, pročež každý jednotlivec na morálním stavu celku jest interesován; jednak učí dále, že každý jedinec putuje svou životní cestou v samotě opravdu otřásající a na svět může působiti jenom tím, že sám na sebe působí, svět může jenom tehdy lepšímučiniti, činí-li sebe sama lepším. Vlastní zodpovědnost a spoluzodpovědnost jsou humánní výzbrojí buddhisty; prvá nutí ho pracovati na sobě samém, druhá nutí ho ukazovati to, co sám poznal a v poznání získal.

Jest všeobecným zvykem spojovati s jménem buddhismus zemi Indii, plnou zázraků a mystiky. Takové literatury jest značné množství; jsou to po většině díla, kde nadšení nebo odpor proti buddhistickému učení nahražují znalosti o něm. Buddhismus jest však, co doporozumění, méně ohrožen svými nepřátely a protivníky, jako svými nadšenými blouznílky, kteří ho směšují s indickým panteismem. Avšak ani protitěmto lidem nemá zde býti pozvednuto slova, neboť polemika jestbuddhismu vzdálena; on pouze ukazuje. Jestliže proti tomuto mystickémubuddhismu zde mluvíme, neděje se tak, aby víra jiných byla napadena, neboť pro buddhismus platí v prvé řadě zásada, že má se každý ponechati v blaženosti podle svého vlastního způsobu; bráníme se zde pouze proti zneužití jména buddhismu pro podobné systémy.

Naši úlohou jest ukázati, co vpravdě buddhismus jest a vyslovujeme již zde obavu, že naše vývody způsobí u mnohých čtenářů vystřízlivění, ba zklamání v jejich naději. Neboť během našich vývodů se ukáže, že buddhismus není ani něčím exotickým, ani mystickým, nýbrž naopak jasným a střízlivým životním učením, jehož velikost neleží v jehoidealismu, nýbrž v obsahu skutečnosti.

Naše vývody způsobí většinou nejen vystřízlivění, ony vzbudí snad u mnohých přímo odpor. Neboť spočívá v podstatě buddhismu jako učení skutečnosti, že bez polemických úmyslů, když sám sebe ukazuje, otřásá tím, co jest člověk zvyklý nazývati svými nejsvětějšími statky a věčnými hodnotami.

ovšem že každý, kdo s lidstvem a proto i sám se sebou dobře smýšlí, se musí otázati, zda prokazuje se lidstvu služba, jestliže těmito statky jest otřásáno. Že se tak dojista nestane frivolním způsobem, ve formě posměchu nebo opovržení, jest samozřejmo; stane se tak zajisté pouze v úloze učitele a pomocníka. Jest ovšem otázkou, zda jest i pak správno tak činiti, zda ideály, ať se týkají tohoto neb onoho světa, života nebo boha, nejsou snad větším dobrodiním, nežli čisté, ale právě pro svou čistotu zdánlivě nechutné, ba odporné učení skutečnosti? Vždyťkonečně jest hlavní, abychom byli lidmi dobrými a jsme-li jimi idealismem, nebo smyslem pro skutečnost, vírou nebo poznáním, jest, co dodůležitosti, zajisté teprve druhořadého významu. S tohoto stanoviska jest podřadnou okolností, zda celý svět stane se jednou buddhistickým nebo křesťanským. Hlavním účelem jest, aby ve světě pravdivost, dobrota a snášenlivost panovaly. Ale zde platí rčení: Podle jejich plodů jepoznáte! Plody, které uzrály lidstvu během vlastního vývoje, jsou prabídné. Žádným, jakkoli uměle nadmutým vyličováním velikosti naší doby, se nedá myslící hlava klamati, že doba ta jest plná prolhanosti, nelidskosti a nesnášenlivosti. Nemohou proto ani zárodky, z nichž vše to uzrálo, býti dobré, musí býti něco shnilého ve státě lidském.

Kdo špatně myslí, nezaslouží ani tak trestu, jako poučení. Špatné myšlení jest následkem nesprávného životního učení, správné myšlení může přijíti pouze ze správného názoru. A s tohoto stanoviska odvozuje buddhismus oprávnění starými ideálními hodnotami lidstva otřásati i za tu cenu, že snad pro obyčejnou mysl přináší něco, co působí odpudivě, cize a nepříjemně.

Velikost buddhismu není v tom, že zbavuje člověka víry a činí jej atheistou, nýbrž že jej pozvedne nad nutnost víry. Buddhismus jestučení, které s vyloučením všech na víře vybudovaných, transcendentálních hodnot, s upuštěním od pojmu boha, s odmítnutím učení o duši, sytí metafysickou potřebu člověka ze skutečnosti, aniž při tom upadá vmaterialismus vědy. Buddhismus odnímá světu obsah nadsmyslný, pokud nadsmyslností rozumí se transcendentalismus a předměty víry. Avšak místo, aby při tom morálním celkem bylo otřásáno a na němuvolňováno, jak moderní věda činí, čímž uvrhává lidstvo do mravníhoindiferentismu, ukazuje buddhismus lidstvu svět jako spoj neúprosné morálky. A třeba zde k výstraze říci: Kdo se vůbec buddhismem zabývá, nech ́tpronikne až do té hloubky, ve které mu ze střepů roztříštěných pozemských hodnot vytryskne pramen nové lidské kultury. Polovičatost v buddhismu není polovicí; buddhismu napolovic rozuměti, značí, mu nerozumětivůbec. Buddhismus jest mnohdy odporný v prvém zapůsobení, neboť on bezohledně hází přes palubu vše, co milujeme, představy, bez nichžmíníme, že nelze existovati, naděje, na kterých visíme a lpíme. Nesmíme se však hned rozhořčeně odvrátiti; čím hlouběji pronikneme, tím více uhlazují se vzbouřené vlny bičovaného myšlení. Co zdálo se býtihrubou revolucí, stane se ušlechtilou evolucí, a ve své pevnosti, v egoismu otřesený duch touží novému obšťastňujícímu názoru vstříc: pronikl jsem v skutečnost; není pro mne více potřeby z ní vystoupiti k ukojeníduchovních potřeb! A k tomuto názoru člověk vždy pevněji a jistěji přimyká, jako vyrušená magnetka k svému pólu.

Avšak buddhismus není pouze v prvém dojmu odporný, on jest také velmi náročný. Budiž hned zde řečeno, že buddhismus podle své vlastní podstaty jest myšlenkové prožití, které jest získáno vnitřním zřením a patřením, vlastní intuicí a nemůže jako takové býti nikde jinde vevesmíru získáno. Jádrem buddhismu jest naprosté přeorientování myšlení, které třeba provésti na vlastním „Já“. Myšlení jest prvé, co státi se musí buddhistickým, chceme-li o buddhismu mluviti. Poučky buddhismu jsou pouhým výsledkem takového přeorientování; ony zůstávají dogmaty jako poučky náboženských systémů, jestliže taková přeorientace nebyla provedena. Také pokroku ve světě nelze dosáhnouti zákony, nařízeními, násilím, nýbrž poučením a k němu se pojícím pochopením. Pochopení sama sebe vyžaduje, aby přeloženo bylo těžiště ze světa do vlastního „Já“. Tak působí buddhismus a jest proto kulturním faktorem provšechny časy. Kultura spočívá v obrácení se člověka do svého vlastního nitra; nestane-li se tak, pak nejedná se o kulturu, nýbrž o civilisaci.

Jest nemálo důležito ujasniti si rozdíl mezi kulturou a civilizací; v obou pojmech zrcadlí se dva životní směry, by dokonce dvoje různázaložení lidská, která byla odedávna spolu v boji a sporu. Poměr jich však v nynější době stal se obzvláště napjatým.

Oba pojmy kultury a civilisace bývají řazeny pod význam: „vzdělání“. Jsou však dva podstatné rozdílné druhy vzdělání, právě tak, jako jsou dva podstatně rozdílné druhy pohybu: jednak hrubý pohyb, spojený se změnou místa, jednak pohyb kmitavý, beze změny místa, jakýpředstavují na př. teplo nebo světlo. Hrubému pohybu, spočívajícímu nazměně místa, odpovídá ono vzdělání, které nazýváme civilizací. Ta hledí se ukojiti na vezdejším světě a probádává, prorývá a propátrává tento svět extensivně i intensivně. V celku probíhá jako boj proti času, prostoru a tření. Jestliže odvoláváme se ve dvacátém století s povznešenýmúsměvem na svoje vzdělání, jest tím míněno toto civilisační vzdělání, které spočívá v rozvinuté, zdokonalené a vyspělé technice a klamně předvádí stálý pokrok.

Mezi kulturou a civilizací musí býti stálý boj. Kultura jest něčím velmi něžným, křehkým. Civilisace může nabýti formy trvalosti. Jakmile unějakého národa vzniklo tolik civilizačních zárodků, že nabyly převahy, musí kultura ustoupiti. Jelikož všeobecnost nikdy se nemůže zcela od hrubé hmoty odpoutati, nemůže nikdy býti kultury dokonalého druhu, která by se blížila všeobecné svatosti; naproti tomu jest druh dokonalécivilisace zcela možný. Oba směry nemohou však nikdy současně panovati. Zárodky civilisace jest kultura stále ohrožována a jest jenom otázkou času, jak dlouho zůstane kulturní národ silný, aby se jim ubránil. Naproti tomu jest civilisace zárodky kultury ve svém trvání skoro neohrožena. U národa lze sledovati tento průběh: primitivnost, kultura, civilisace, konec. Jako služebnice nemůže civilisace býti kultuře ničím nápomocna, ani tehdy, když hledí potlačiti přirozené nepřátelství proti své vyšší vůdkyni. Již její přítomnost stačí učiniti jemnou hmotu hrubou a k prachu člověka připoutati. Skutečné spojení obou není podle velkého zákonapomíjejícnosti možným a žije pouze v přání a tužbě nepolepšitelných blouznílků.

Pravé vzdělání vyžaduje bezesporně, aby vzdělávací procesodbýval se na vlastním „Já“; toho ovšem civilizací se nedociluje, nýbržnaopak taková činnost jí se znesnadňuje, ba za stých okolností dokonce znemožňuje. Vzdělání jako civilisace jest všeobecnou hodnotou, která jest společná celému lidstvu, z níž celé lidstvo tráví, podobně jako lidé, kteří ze společné mísy potravu pojídají. Vzdělání jako kultura však jest hodnotou individuelní, která spočívá na vnitřním životě každého jedince. Civilisace jest směrem ven k světu; kultura směřuje do nitra vlastního „Já“ každého jedince. Civilisace směřuje k tomu co máme, navědomostech, schopnostech, majetku materielním. Kultura směřuje k tomu, co jsme, podle své podstaty. U civilisace jest možno využitkovánívymožeností jiných lidí, právě tak jako možno se spoluohřáti u ohně, který jinými byl zažehnut. U kultury má se věc jako s výživou, jako při potravě; jísti může pouze každý pro sebe. Hodnoty kulturní nemohou býti brány z celkovosti, nýbrž každý musí si jich získati sám pro sebe prací na sobě samém.

Člověk ve stavu kulturním jest civilisačně založen a jeho vzdělávací pud jest obrácen k světu; toho potřebuje člověk pro své vlastní udržení a uhájení existenční. Nikdo nebude přemýšleti sám o sobě, prve nežpřemýšlel o tom, jak si opatří potravu, vzdělá svoje pole, a ochrání se před zimou a divou zvěří. Když byly však opatřeny tyto přirozené potřeby,kterých žádá pud sebezachování, objeví se značný rozdíl mezi lidmi. Jedni budou se snažiti civilisační činností postupovati dosavadním směrem i nadále a ukájeti svoji vzdělávací potřebu na světě a jehonekonečnostech v čase a prostoru, při čemž mohou býti ujištěni, že naleznou pro celý svůj život tolik zaměstnání, že nikdy nepřijdou do rozpaků, aby se sami se sebou zaměstnávali.

Jiní lidé však, jakmile nutné denní potřeby životní jsou opatřeny,vrátí se tam, kde jest těžiště každého jedince: k době samému; oninastoupí směr reflexxivní, s kterým jest shodné pravé vzdělání, kultura. Bez návratu k sobě samému jest pravá kultura nemožna, i kdyby vnější vzdělání bylo nevím jak vysoké. Vzdělání jest formou snahy pozdokonalení; zdokonalení hledá civilisačně založený člověk ve světě, při čemž se vždy více sám od sebe vzdaluje. Kulturně založený člověk hledázdokonalení sám v sobě.

Doba, ve kterém žijeme, jest nebývalou mírou druhu civilisačního. Její těžiště leží převážně v oblasti majetkové. Moderní člověk mámnoho, mnoho vědění, možností a prostředků, jest však bohužel příliš málo. Tím jest nad moderním vzděláním vyřčen rozsudek: „poznáte ho podle plodů jeho.“ Nejvyšším plodem pravého vzdělání jest snášenlivost,tolerance; vzniká pouze tehdy, dovede-li se člověk vmysliti na místodruhého. To jest možno pouze tam, člověk sám vůči sobě získal patřičnou míru duchovní pohyblivosti. Každý jest se svým vlastním „Já“ srostlý a tento stav musí býti uvolněn, má-li člověk k pravému vzdělání dospěti. To vyžaduje mnoho přemýšlení a práce na sobě samém. Nevzdělaný člověk bude měřiti sám sebe vždy jiným měřítkem nežli svého bližního, jelikož není sám vůči sobě dosti pohyblivým. Třeba mnoho přemýšleti, má-li býti přiznání cizímu „Já“ totéž právo na život, jako vlastnímu.Intollerance jest duchovní omezeností, nedostatkem vzdělání, i když jedná se jinak o hlavy nejučenější, nejchytřejší, nejschopnější. A jest těžkointoleranci poznati jako nedostatek vzdělání, jelikož člověk má onoveliké umění, ji zahaliti do pláštíku ideálů, by tyto ideály učiniti pohodlným prostředkem, aby beztrestně před vlastním svědomím prováděna byla intolerance. To dává naší době charakter sentimentální bestiality, která při všem, co podniká, jedním okem k nebi pošilhává a která jest proto odpornější, nežli každá jiná otevřená krutost. Po světové válcemůžeme míti onu útěchu, že jsme konečně snad při výši civilisace a úpadku kultury onoho stavu, přes nějž v obou směrech nelze dále pokračovati.

Časy vysoké civilisace jsou vždy časem úpadku kultury. Zdá se, že jdeme vstříc době světové civilisace, která lidské kultuře ponechává ty nejsmutnější vyhlídky. Na tom nemění ničeho vysoký duchovní výkvět dneška, neboť i vědy přináležejí k velké oblasti majetkové a jsou jako takové pouze zjemnělou formou civilisace. Bylo by velkým omylem chtíti podle nich posuzovati výši kulturní.

Čím více obrácen jest život lidský k vnějšku a čím rafinovanějším se stává, tím více jeví se v něm vyhráněna myšlenka sobecká; a to jest civilisace. Čím vnitřnějším, ušlechtilejším, jemnějším, oduševnělejším život ten, tím více blíží se nezištnosti, kteroužto mravnostní formunazýváme kulturou. Civilisace jest ohromnou koncesí světu; jest gigantickým přístrojem, který chtíč vášní v každé formě rozpoutává, který tisíce a tisíce potřeb tvoří a prostředky k jejich ukojení, a který vše bezohledně udeptává, co staví se proti tomuto „Já“, „mé“, „mne“. Při tom zdobívá se ráda civilisace maskou kultury; mistrně dovede své hrůznosti odíti v libý pláštík, i náboženství umí učiniti služebným svým nekalým účelům.

Pravá kultura však jest toho vzdálena účel a cíl života shledávati v uspokojení smyslových požitků a vášní. Ona staví se jako ochranná hráz proti brutálnímu projevu pudu „Já“, ona zjemňuje, zušlechťuje aoduševňuje přirozené pudu, tvoří pravou mravnost a ukazuje člověku směr, kde jeho pravé blaho spočívá. A tak se stává, že národové, kteří byliušetřeni „požehnání“ vysoké civilisace, mají obrovitou kulturu, opravdovou mravnost a srdce na pravém místě. Naše vyhlášená civilisace ukrývá přes nahromaděné poklady vědy s potíží barbarství v ní uložené. Minulá válka světová ukazuje nejlépe správný obraz: slabá vrstva líčidla byla brzy setřena a stará bestie „člověk“, požírač všeho, jaký nebyl hrubší, krutější, krvelačnější, sprostší, chtivější ani za časů Babylonu, stálpojednou nah zde, a zůstává i nadále v odporné vzpomínce.

Vlastní a jedinou oblastí buddhismu jest kultura. Buddhismus jest myšlenkovým sebeprožitím a výsledkem vnitřní duchovní práce na sobě samém. Jednostranný civilisační vývojový pochod lidstva učinil nás všechny nesamostatnými, prakticky i myšlenkově. Mezi civilizovanými lidmi není nikoho, kdo by se mohl přímo z ruky matky přírody živiti a není nikoho, kdo by se duchovně mohl samostatně sytiti. Každý z nászpracovává ve formě pojmů duchovní potravu, která byla jiným připravena. Jako náš vnější život běží po vyjetých kolejích, tak i duchovní život sune se po kolejích konvencionálních pojmů. Všichni putujeme předepsanou cestou k přesně určenému konečnému cíli. Samostatnost stala se větší odvážností, než ponoření se do hlubokosti moře, nebo vystoupení do závratných výšek oblohy. Této odvahy však vyžaduje buddhismus a jest proto velmi náročný. A poněvadž není v povaze každého člověka, aby právo k této náročnosti buddhismu přiznal, ba poněvadž mnohý člověk se zalekne a rozhořčí nad požadavkem přijmout nejvyšší nmoudrost ne od božského zjevení, anebo od všeobecných lidských idealismů, nýbrž z vlastního myšlení, proto třeba předem dáti čtenářům pokyny, z nichž mohou usouditi, co se jim nabízí, a čeho se od nich požaduje. Jsou lidé, kteří jako velké vody bojí se bezohledné skutečnosti, která by dooplcené zahrádky jejich světového názoru se vedrala a její mile pěstované záhonky a cestičky rozervala. Podobní lidé buďtež zde varováni! Jim buddhismus přinese pouze nespokojenost a nedá užitku. Buddhismus obrací se k lidem hledajícím, jejichž nitro jest zkypřeno, k přeorientování připraveno.

Sandako

Z „madždžhima-nikayo“.

Tak jsem slyšel: Jednou dlel Buddha v Kosambi, v nadační zahradě. V ten čas zdržoval se poutník Sandako ve velké Fíkové Jeskyni vespolečnosti mnoha jiných poutníků. A když ctihodný Ananda z Buddhových učenníků skončil k večeru klidné svoje rozjímání, obrátil se k ostatním mnichům a pravil: „Pojďte, bratři, odebéřeme se k Fíkové Jeskyni.“ – „Rádi, bratře,“ odpověděli mnichové, souhlasíce s ctihodným Anandou.

Poutník Sandako seděl ve velkém kruhu jiných poutníků v živémrozhovoru; působili hlasitý hluk, velký křik, a bavili se o různých obyčejných věcech, jako o králích a loupežnících, o knížatech a vojácích, o válce a boji, o jídle a pití, o šatu a loži, o květinách a vůních, o příbuzných a přátelích, o povozech a cestách, o vesnicích a hradech, o městech a zemích, o ženách a vínu, o silnicích a tvrzích, o národopisu a námořních událostech, o tom a onom, a podobně více.

A tu poutník Sandako spatřil ctihodného Anandu z dálky přicházeti, a napomenul takto kolem sedící poutníky k tichu: „Nehlučte tolik, milí,nemluvte tak hlasitě! Zde přichází učenník askety Gotama, bhikkhuAnanda! Z učenníků samana Gotamy, kteří se nyní zde v Kosambi zdržují, jest tento Ananda také jedním. Oni nemilují hlasitého hřmotu, ticho jest jim milé, klid vychvalují; snad ho pohled na tiché shromáždění pohne k tomu, aby sem svoje kroky obrátil.“

Na ta slova umlkli poutníci, a když ctihodný Ananda přišel blíže k poutníku Sandakovi, byl jím takto osloven: „Nechť přistoupí bhikkhu Ananda, pozdraven budiž bhikkhu Ananda! Po dlouhou dobu nechal mne bhikkhu Ananda doufati, že mne zde jednou navštíví. Nechť se bhikkhu Ananda posadí, místo jest připraveno!“ –

I posadil se ctihodný Ananda na nabídnuté místo; Sandako všakpřijal jedno z nižších sedadel a posadil se stranou. K němu pak obrátil se ctihodný Ananda těmito slovy: „K jakému rozhovoru, Sandako, jste se sešli, a který rozhovor byl mým příchodem přerušen?“ –

„Pokud se týče toho rozhovoru, tu by bhikkhu Anandovi sotva něco ušlo, kdyby o něm i později se dozvěděl. Dobře by bylo, kdyby bhikkhu Ananda chtěl prosloviti řeč o učení svého mistra.“ –

„Budiž, Sandako, tož slyš a pozor měj na moji řeč! Buddhou byly ukázány čtyři druhy nesprávné askese a čtyři druhy neobčerstvujícíaskese, kterých rozumějící muž zajisté nebude prováděti, provádí-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle.

Tu zastává, Sandako, jistý mistr tento náhled, tento názor: Dávání almužny, odříkání, to vše jest marnivým; není símě ani žně dobrých a zlých činů; tento a onen svět jsou prázdná slova; otec, matka a duchvní zrození jsou dutá označení; svět nemá asketů a kněží, kteří jsoudokonalí, kteří chápou smysl tohoto a onoho světa, je mohou názorně si představiti a vyložiti. Ze čtyř hlavních látek povstal člověk; když zemře, tu přejde zemité v zem, do země; přejde vodnaté ve vodu, do vody; přejde ohnivé v oheň, do ohně; přejde vzdušné ve vzduch, do vzduchu, ven do prostoru putují smysly. Za márami kráčí po pěti lidé s mrtvým; až k spálení předzpěvují průpovědi; pak bělí kosti, oběti se zapálí a dary almužnou rozdávají. Nesmysl, lež, praví ti, kteří tvrdí, že něco jest; nechť jsou to bláhovci nebo mudrci, při zániku těla, po smrti, se rozpadnou, zaniknou, není jich více. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistrzastává tento náhled, tento názor. Je-li pravdou, co tvrdí, tu působil jsem zde, aniž jsem působil, splnil jsem zde, aniž jsem splnil. Oba jsme zde tudíž bez rozdílu stejní, ačkoliv netvrdím, že po zániku těla, po smrti, serozadneme, zanikneme, nebude nás více. Přílišností jest tudíž od tohoto milého mistra, že nah obchází, vlasy si stříhá, na patách sedí, chlupy a vousy si vytrhává, když já, který žiji v domě plném dítek, v hedvábí se odívám, šperků a voňavých mastí užívám, ve zlatě a stříbře potěšení nalézám budoucně zcela týž osud budu míti, jako on. Co mne učí, co mi ukazuje, abych vedl u něho život askety? – A tu pozoruje tento muž: Nepravá askese jest to, a odvrátí se od ní neuspokojen.

A to bylo, Sandako, Buddhou označeno jako prvý druh nesprávné askese, jaké zajisté rozumný muž nebude vykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého, spásného cíle.

A tu opět zastává, Sandako, jiný mistr tento náhled, tento názor: Kdo něco koná, neb dá něco konati, kdo ničí a dá ničiti, kdo trýzní a dá trýzniti, kdo starost a trápení působí, kdo bije a dá bíti, kdo živoucí hubí, nedané bere, do domu se vloupá, cizí majetek loupeží, manželky svádí, lže, klame, ba ať čehokoliv se dopustí, nemá pražádné viny, nepůsobí bezpráví. A i kdyby s nabroušeným mečem válečníka vše živoucí na tét zemi na kaši rozsekal, nemá žádné viny, nepůsobí bezpráví. A kdyby i táhl podél jižního břehu řeky Gangy, niče a vraždě, kdyby boural a dal bořiti, trýznil a dal trýzniti, tu přece nemá viny, nepůsobí bezpráví. Akdyby i táhl podél severního břehu Gangy, dávaje a věnuje, kdyby rozdával almužnu a dával rozdíleti, tu přece nemá žádné zásluhy, neučinil ničeho dobrého. Mírností, něhou, odříkáním, pravdivostí, nedosáhne se žádné zásluhy, nezpůsobí se žádného dobra. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistrzastává tento náhled, tento názor. Je-li pravdou, co tvrdí, tu působil jsem zde, aniž jsem působil, splnil jsem zde, aniž jsem splnil. Oba jsme zde tudíž bez rozdílu stejní, ačkoliv netvrdím, že po zániku těla, po smrti, serozadneme, zanikneme, nebude nás více. Přílišností jest tudíž od tohoto milého mistra, že nah obchází, vlasy si stříhá, na patách sedí, chlupy a vousy si vytrhává, když já, který žiji v domě plném dítek, v hedvábí se odívám, šperků a voňavých mastí užívám, ve zlatě a stříbře potěšení nalézám budoucně zcela týž osud budu míti, jako on. Co mne učí, co mi ukazuje, abych vedl u něho život askety? – A tu pozoruje tento muž: Nepravá askese jest to, a odvrátí se od ní neuspokojen.

A to bylo, Sandako, Buddhou označeno jako druhý druh nesprávné askese, jaké zajisté rozumný muž nebude vykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého, spásného cíle.

A tu opět zastává, Sandako, jiný mistr tento náhled, tento názor: Není příčiny, není důvodu pro skaženost bytostí; bez příčiny, bez důvodu jsou bytosti zkaženy. Není příčiny, není důvodu pro očistu bytostí; bez příčiny, bez důvodu jsou bytosti očištěny. Není moci, není síly, nenívlastní odvahy a statečnosti. Všechny bytosti, vše živoucí, stavší se, jest bez vůle, bez moci, bez síly; z nutnosti povstanou a vyvíjejí se k dospělosti a pociťují podle šesti druhů bytí blaho a strast. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: : Tento milý mistrzastává tento náhled, tento názor. Je-li pravdou, co tvrdí, tu působil jsem zde, aniž jsem působil, splnil jsem zde, aniž jsem splnil. Oba jsme zde tudíž bez rozdílu stejní, ačkoliv netvrdím, že po zániku těla, po smrti, se rozpadneme, zanikneme, nebude nás více. Přílišností jest tudíž odtohoto milého mistra, že nah obchází, vlasy si stříhá, na patách sedí, chlupy a vousy si vytrhává, když já, který žiji v domě plném dítek, v hedvábí se odívám, šperků a voňavých mastí užívám, ve zlatě a stříbře potěšení nalézám budoucně zcela týž osud budu míti, jako on. Co mne učí, co mi ukazuje, abych vedl u něho život askety? – A tu pozoruje tento muž: Nepravá askese jest to, a odvrátí se od ní neuspokojen.

A to bylo, Sandako, Buddhou označeno jako třetí druh nesprávné askese, jaké zajisté rozumný muž nebude vykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého, spásného cíle.

A tu opět zastává, Sandako, jiný mistr tento náhled, tento názor: Jest sedm elementů pralátky, nestvořených, strnulých, neformovaných, pevně založených. Jsou nepohnutelné, neměnitelné, na sebenepůsobivé, nemohou si vzájemně ani blaho, ani strast působiti. Jsou to: země, voda, oheň, vzduch, blaho, strast, a za sedmé život. Zde není nikoho, kdo vraždí, nebo vražditi dává, nikoho, kdo slyší, nebo slyšeti dává,nikoho, kdo ví, nebo věděti dává. A jest čtrnáctkrát sto tisíc, a šedesátkrát sto, a šestkrát sto různých lůn vzniku; a jest činů pětkrát sto, a pět, a tři, a jeden čina, a půl činu; a jest šedesát dvě stezek a šedesátka mezivět světa; a jest šest druhů bytí. Čtyryaosmdesátkrát stotisíc velkýchsvětových věků musí bláhoví i moudří proputovati, nežli konec učiní strasti. Tu nelze říci: Takovými cvičeními, nebo sliby, askesí, nebo odříkáním, chci přivésti nezralé dílo k zralosti, nebo uzrálé dílo zničiti. Podle míry jsou vyměřene blaho a strast. Svět změny má určité hranice; ty nelzezvětšovati, ani zmenšovati, nadmouti a ni splasknouti. Právě tak jako klubko nití nelze přitáhnouti, nýbrž třeba odvinouti, právě tak musí bláhovci i moudří svět proputovati, až strasti konec učiní. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: : Tento milý mistrzastává tento náhled, tento názor. Je-li pravdou, co tvrdí, tu působil jsem zde, aniž jsem působil, splnil jsem zde, aniž jsem splnil. Oba jsme zde tudíž bez rozdílu stejní, ačkoliv netvrdím, že po zániku těla, po smrti, se rozpadneme, zanikneme, nebude nás více. Přílišností jest tudíž odtohoto milého mistra, že nah obchází, vlasy si stříhá, na patách sedí, chlupy a vousy si vytrhává, když já, který žiji v domě plném dítek, v hedvábí se odívám, šperků a voňavých mastí užívám, ve zlatě a stříbře potěšení nalézám budoucně zcela týž osud budu míti, jako on. Co mne učí, co mi ukazuje, abych vedl u něho život askety? – A tu pozoruje tento muž: Nepravá askese jest to, a odvrátí se od ní neuspokojen.

A to bylo, Sandako, Buddhou označeno jako čtvrtý druh nesprávné askese, jaké zajisté rozumný muž nebude vykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého, spásného cíle.

„Skvělé jest, Anand, neobyčejné, jak Buddhou označeny byly čtyry druhy nepravé askese, jaké zajisté rozumný muž nebude vykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle. Jak jsou však, Anando, utvořeny ony čtyry druhy askese, které byly Buddhou označeny jako askese neobčerstvující, jaké zajisté rozumný muž nebudevykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle,“ –

„Tu jest, Sandako, jistý mistr: ten ví vše, rozumí všemu, hlásá o sobě neomezenou jasnost vědění: Nechť jdu nebo stojím, spím nebo bdím, vždy mám úplnou jasnost vědění. – Avšak tento mistr navštíví dům, když nikdo doma není, pročež nedostane žádné almužny; nebo pes hokousne; nebo se setká se zuřícím slonem; nebo se žene proti němu splašený kůň; nebo se naň vyřítí vzteklý býk; nebo se ptá ženy nebo muže na jméno a stav jejich, na jméno vesnice, města a na cestu tam vedoucí. A když proto někdo naň doléhá: Co jest to, jak jest to možno? odpovídá: Měl jsem vstoupiti do neobydleného domu, proto jsem do něho vstoupil; neměl jsem obdržeti žádné almužny, proto jsem žádné neobdržel; měl jsem býti kousnut psem, proto jsem jím byl kousnut; měl jsem se setkat se zuřícím slonem, proto jsem se s ním setkal; měl se proti mně hnáti splašený kůň, proto se proti mně hnal splašený kůň; měl se na mnevyřítiti vzteklý býk, proto se na mne vyřítil vzteklý býk; měl jsem se ptáti ženy a muže na stav a jméno jejich, proto jsem se ptal na jejich stav a jméno; měl jsem se ptáti na jméno vesnice, města a na cestu tam vedoucí, proto jsem se tak ptal. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistr ví vše, rozumí všemu, hlásá o sobě neomezenou jasnost vědění: nechť jdu nebo stojím, spím nebo bdím, vždy mám úplnou jasnost vědění. – Avšak toto se mu přihodí, takovou řeč on na to vede. – I vidí: Jest toneobčerstvující askese, a odvrátí se od ní neuspokojen.

To však, Sandako, bylo Buddhou ukázáno jako prvý druhneobčerstvující askese, jaké rozumný muž zajisté konati nebude, koná-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle.

A tu opět, Sandako, jest jistý mistr; ten ví podle slyšeného, zdoslechu tvrdí, že dospěl k pravdě; podle podání takového, na pouhou víru a důvěru, jako koš z ruky do ruky se podává, předává dále svoje učení. Takový mistr však, Sandako, vzpomíná si dobře, a vzpomíná si špatně, podává zprávu tak i onak.

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistr, ten ví vše podle slyšeného, z doslechu tvrdí, že dospěl k pravdě; podle podání takového, na pouhou víru a důvěru, jako koš z ruky do ruky se podává, předává dále svoje učení. Takový mistr vzpomíná si dobře a vzpomíná si šatně, podává zprávu tak i onak. – I vidí: Jest to neobčerstvující askese, a odvrátí se od ní neuspokojen.

To však, Sandako, bylo Buddhou ukázáno jako druhý druhneobčerstvující askese, jaké rozumný muž zajisté konati nebude, koná-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle. –

A tu jest opět, Sandako, jistý mistr, který jest hloubačem abadatelem; přednáší hloubáním získané učení, které si sám sestavil a vymyslil. Takový však mistr, Sandako, který jest hloubkem a badatelem, hloubá dobře a hloubá špatně, dává zprávu tak i onak.

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistr jest hloubačem a badatelem; přednáší hloubáním získané učení, které si sám sestavil a vymyslil. Takový však hloubač a badatel, hloubá dobře a hloubá špatně, dává zprávu tak i onak. – I vidí: Jest to neobčerstvující askese, a odvrátí se od ní neuspokojen.

To však, Sandako, bylo Buddhou ukázáno jako třetí druhneobčerstvující askese, jaké rozumný muž zajisté konati nebude, koná-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle. –

A tu opět, Sandako, jest jiný mistr: ten jest zabedněn a pomaten; ze zabedněnosti a pomatenosti pronáší, byv dotázán, o tom neb onom zmatená a spletená slova: Podobné se mi nehodí, a také takto se mi to nehodí, a také jinak se mi to nehodí. –

Tu rozmýšlí se, Sandako, rozumný muž takto: Tento milý mistr jest zabedněn a pomaten; ze zabedněnosti a pomatenosti pronáší, byvdotázán o tom neb onom zmatená a spletená slova: Podobné se mi nehodí, a také takto se mi to nehodí, a také jinak se mi to nehodí. – I vidí: Jest to neobčerstvující askese, a odvrátí se od ní neuspokojen.

To však, Sandako, bylo Buddhou ukázáno jako čtvrtý druhneobčerstvující askese, jaké rozumný muž zajisté konati nebude, koná-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle. –

„Skvělé jest, Anando, neobyčejné, jak Buddhou označeny byly čtyry druhy neobšťastňující askese, jaké rozumný muž zajisté nebudevykonávati, vykonává-li však, nedosáhne pravého a spásného cíle. Co však, Anando, oznamuje a označuje pravého mistra, u něhož může rozumný muž askesi prováděti, a provádí-li, dosáhne pravého a spásného cíle?“ – A tu i na tuto otázku dal ctihodný Ananda náležitou odpověď.

Předbuddhistické světové nazírání a buddhistická

kosmosophie

Ze všech mocností, které kdy měli vliv na osud lidstva, byl zajisté projev duchovní, který nazýváme náboženstvím, mocnostínejvýznamnější a nejvlivnější. I všechna sociální zařízení, třebas jenom někde v pozadí, jeví stopy této zvláštní moci, a mnohý popud k lidskésoudružnosti a spolčování vyvěrá zajisté nemalou měrou z tohoto mocnéhopramene. V mnoha případech osvědčila se náboženská pojítka silnějšími, nežli společenství rasové, národní, ba příbuzenské.

Náboženství jest vědomí závislosti člověka na něčem, co jest mimo dosah a mimo přirozenou koncepci lidských smyslů a mimo obvodživotní aktivity lidské, a na co z příčin obavy plynoucí z imperativusebezáchovy člověk snažil se nejrozmanitěji působiti. Zdroje náboženského cítění záleží v naturalistickém a biogenetickém animismu, tabuismu, totemismu a fetišismu. Manismus a vampyrismus jsou jen formybiogenetické animismu. Jest zajímavo, že, ačkoliv všude v Indii setkáváme se s doklady náboženského uctívání předků (manism), přece podlemínění některých učených exegetů stopy v Rigvéda-Samhita, nejstarším prameni, pokud ještě zbývají, mají býti uctíváním přírody. Lidský duch byl tím zaměstnán, aby vrhl pohled svůj jaksi za kulisy přírodnho dění; rozednívání, sklon večera, vichřice, blesk a bouře, jakož i jiné obrovité projevy sil přírodních zaměstnávaly ducha lidského, který se snažilzjevy ty pochopiti. V snaze té propůjčoval člověk jevům osobní vlastnosti, obdařil je tělem a duší.

Animistický zárodek všech náboženství spočívá ve snaze přestoupiti hranice lidských smyslů. Buď pátrá člověk po duchu předků, po duchu zemřelého, t. j. hledí proniknouti, prohlédnouti, co se stane po zničení těla v smrti; chce pochopiti obdivuhodné síly, které za těmito jevy přírody se skrývají.

Jest jisto, že při tom člověk hledí přestoupiti hranice svých smyslů, které mu nestačí k vysvětlení tíživých úvah. Po nejrůznějším pátráníobrátilo se hledání do lidského nitra, bylo počato se zkoumáním různých stavů ducha a objeveny vyšší stavy, nežli jest stav bdění a snu.Okolnost tu nalézáme ve všech náboženských systémech, a označuje se takový stav buď jako extase nebo inspirace. Zakladatelé a proroci všech organisovaných náboženství tvrdí, že prožily stavy ducha, které nebyly ani bděním, ani spánkem. Všemi náboženstvími bylo zjištěno, že lidský duch v jistých okamžicích může překročiti nejen hranice smyslů, nýbrž i schopnosti rozumové.

Jest velké a dobré znáti zákony, které hvězdy a planety ovládají, jest však nekonečně vyšší a lepší znáti zákony, které ovládají vášně, pocity a chtění člověka. Znalost tajemství subtilní činnosti nitračlověkova přináleží značnou měrou do oblasti náboženství. Obyčejná lidská podstata chce znáti a viděti očividné skutečnosti; obyčejný člověk není schopen subtilnosti chápati. Masy lidu dovedou se obdivovati lvu, který stádo ovcí zadáví, nemyslí však při tom ani na okamžik, že čin ten značí mimo triumf pro lva zároveň smrt pro ony ovce; obdivují se pouzevyjádření fysické síly. Podobně rozumějí lidé pouze vnějším věcem a jim se obdivují. Avšak v každé společnosti lidské najde se několik jedinců, jichž radosti nejsou v oblasti smyslů, nýbrž mimo smysly, kteří své zraky obracejí někam, co leží mimo hmotu, a kteří zápolí, aby toho dosáhli. Mnozí lidé nacházejí svůj nejvyšší požitek v jídle; nemáme práva říci, že by tak neměli činiti. Jiní lidé nacházejí opět největšího potěšení v tom, baby měli určité předměty ve svém majetku; ani zde nesmíme říci, že by tak neměli činiti. Právě tak však nemají tito lidé práva výtky vůči těm, kdož nalézají své nejvyšší blaho v duchovní práci. Čím nižší jest určitá organisace, tím vyšší požitek smyslový; málo lidí může pojísti s takovou chutí, jako pes nebo vlk.

Náboženský ideál měl by zahrnovati v sobě vše veliké a dobrétohoto světa; vše, co v minulosti bylo dobrým, dlužno zachovati a současně nechati otevřena vrata pro vše dobré, co během doby k tomu přibude. Vše zahrnujícím mělo by býti náboženství, nepohlížeti s opovržením na jiné názory proto, že na př. specielní názory o bohu jsou různy.Představa osobního boha, neosobního boha, nekonečnosti, morálního zákona, ideálního člověka, všechny tyto představy měly by býti do náboženství zahrnuty. Náboženská síla rozšířena a očištěna bude pak zářiti všude v lidský život. Čeho jest třeba, jest bratrství mezi různými náboženskými systémy; pocitu soudržnosti, vycházejícího z obapolné úcty ahodnocení. K tomu účelu třeba ústupků, třeba i dalekosáhlých a bolestných, třeba snášenlivosti pro jeden a týž společný cíl.

Následující stať jest podávána s určitou reservou a třeba si o ní učiniti patřičné mínění přečtením článku „O buddhistických spisech“. Pojetí této stati do knihy stalo se pouze proto, aby stručným vylíčením předbudhistického světového nazírání byl podán krátký náčrtek a malá ukázka myšlenkové indické tvorby. Buddha by ovšem nedal souhlasu k podobné stati, která s jeho učením vykoupení nemá pra nic společného a zabíhá příliš do oblasti neplodné spekulace. To budiž zde řečeno k nezbytné orientaci a informaci čtenářově.

Na zakladatele náboženských systémů dívá se lidstvo ponejvíce jako na posly Bohem omilostněné, kteří náhle se vynoří z chaosu duchovního úpadku, aneb z všeobecné bídy a strasti, aby lidstvo současné ibudoucí přivedli k novému zlatému období života. Každý z takových mužů jest zpravidla podáním opředen pestrým věncem legend. Jest však v prvé řadě synem své doby, jejíž touhy a hnutí se zrcadlí v budově jeho učení. A proto možno Buddhu, Krista apod., jakož i jejich spásná učení pouze pak pochopiti a správně ohodnotiti, vrhneme-li dříve svůj hled na duchovní proudy, které před nimi a během jejich života jejich okolí a je samy ovlažovaly.

V tomto článku budeme se obírati indickou náboženskou filosofií předbuddhistickou, a sloužila k jeho sepsání jako podklad dílaspisovatele A. Hillebratdta a P. Jos. Abse: Sanatana-dharma. Doufám, že článek dá mnohému ze čtenářů popud k rozmachu ducha a rozjímání o věcech přírody s jiného stanoviska než všeobecně obvyklého, a odvrátí ho, byť i jen přechodně, od materialismu dneška k přemítání o vesmírovém dění.

Článek nepochází z obvyklé snahy, psáti o věci s hlediskahistorického a archeologického; podobná snaha zůstává obvykleindiferentní vůči pravdě samé a jejím cílem bývá obraz národopisný, filologický, neb podobný. Indické „dharma“ jest universální duchovní systém, který lidstvu vysvětluje pravý život, cíl a cestu k cíli vedoucí; proto pro nás jsou výzkumy dějepisu a archeologie pouze pomocné ceny. Indie také dějepis v pravém slova smyslu psáti nemohla a nechtěla, t. j.vypravování v chronologickém pořádku, rozdělené na zvláštní časové periody, na určitá velká jména a místa v úmyslu, aby oživena byla přítomnost a líčena minulost. Indická moudrost přesahovala vždy každou moudrost všech ostatních zemí a časů; obsahovala živou znalost minulosti,přítomnosti i budoucnosti. Pro její myslitele neměly podobné malichernosti pražádného významu, které sotva se udály, již byly zapomenuty a jinými událostmi do pozadí zatlačeny; nespočetné věky, nespočetná místa a nespočetní tvorové se zjevili a zašli, přijdou a půjdou. Správně patřící člověk vidí pouze pravdu, historie se vždy opakuje; ve hře změn světa a lidského života zůstává podstata stejnou, plevy se rozlétnou.

Brahmanismus, který dal Indii její duchovní vůdce a položil svou značnou vnitřní silou základ celému vývoji její kultury, zřídil obsáhlou stavbu sakrální techniky, která obepnula svými malými i velkými obětmi a obětními slavnostmi celý indický život a provázela každého jednotlivce od narození až k smrti svými předpisy a obřady. I velké systémypozdějšího času nezaprou svůj původ, neboť vztahují se často na Upanišády, a upravují si stará slova pro svá nová pojetí. Slyšíme máván křídel ducha se snažícího vznést se nad svět a jeho omezenost v hymnách nejstarší sbírky písní, jejíž vznik možno položiti do roku 1200 před našímletopočtem. Dočítáme se zde o původu světa a jeho stvořiteli, kteréžto otázky, ač nikdy nerozluštěny, přece vždy znovu jsou kladeny; setkáváme se zde s líčením stvoření světa jako oběti a s primitivní kosmogonií.Nalézáme i píseň, která sebetrýznění uvádí jako důvod stvoření, z něhož povstala po sobě pravda, noc a moře, ubohé to a zmatené pokusyducha tápajícího za vysvětlením záhad, obsahující však přece zárodky k vyšším formám názoru, mež jaké dávala služba ceremonielu. Slovo„askese“, neboli „tapas“ jest velikého významu pro indický duchovní život, neboť naznačuje jenom vnější tělesnou askesi, rozpálení a umrtvení těla různými cvičeními v mlčení a prodlévání v samotě, nýbrž i tím vyvolanou a zvýšenou sílu k eksttickému životu a visionárnímu patření.Soustředění a napnutí ducha, jak je zná pozdější doba a slovem „yoga“ označuje, má svůj počátek ve staré sbírce písní „Rigvéda“. Sem přináleží i obětní obřady s předpisem zadržení dechu, mlčením a tajemnou atmosférou, která tvoří kouzlo a dodává člověku magické síly. V jedné z pozdějších Véd, t. zv. Atharvavéda, valí se proud filosofického myšlení již plným, širokým řečištěm. Nelze neuznati, že zde dosaženo, přes dětinsképředstavy prozrazující neškolenost myšlení, vyšší fase duchovního života; zde vynořují se již myšlenky Upanišád, do nichž tato perioda ústí.

Od těchto indických písní vede historická cesta k textůmBrahmana, oněm objemným sbírkám značení a vykládání, rituelních činů, jimiž kněžští spisovatelé hleděli dodati odůvodnění ceremonielu. Upanišády, pokračování oněch duchovních proudů a hnutí, patří k nejznámějším a slavným dílům staroindické literatury. Byli to slavní mužové, kteří zdevystoupili jako učitelé. Vidíme knížata pořádati velké schůze slavnýchbrahmanů, aby ve výměně myšlenek pojednali o otázkách, které tehdejším světem hýbaly. Upanišády nejsou tajným učením; bylyť při podobných příležitostech podrobeny úvahám a kritice. Nebyly pouze pravdou pro dav, neboť vyžadovaly pro porozumění zevrubného studia apředběžného vzdělání u učitele. Byly tudíž pouze širší masse nepřístupny, jako naše dnešní filosofie, kterou širší vrstvy lidu přes popularizačnípokusy pro nedostatek času k studiu a bez předběžného vzdělání nemohou pochopiti. Upanišády jsou tudíž učením esoterickým. Jsou to ponejvíce starší lidé, kteří domov opouštějí, aby světa se odřekli, podle starého rozdělení života do čtyř „ašrama“, stupňů: mládí, studie, manželství,odřeknutí; lidé, kteří zřeli dítky svých dítek a nyní odcházejí, aby hledali míru srdce.

Po čase starších Upanišád následuje doba buddhismu; mezi obě tyto periody vsunuje se věčně obsah velkých systémů, které jsouvýsledkem stoleté práce myšlenkové: Samkhya a Yoga. Systém Samkhya, který člověka zápolícího o vysvobození od životní strasti učí poznání rozdílnosti duše od hmoty, pokládá se za teoretický podklad systému Yoga. I když učební kniha jest pozdější snůškou, přece obdrželazákladní myšlenky z velmi dávné minulosti.

Kdežto pravověrná filosofie Vedanta sleduje účel „vybádání Brahmana“, v němž má poznati jednotlivec svoji duši jako identickou,sleduje systém Samkhya dualismus, který připojuje k nekonečné hmotě neomezený počet duší.

Yoga sleduje jako cíl potlačení funkcí orgánu myšlenkového. Systém tento chce způsobiti soustředění ducha a jeho odvrácení od všechpředmětů a dojmů smyslových, odstranění neklidu myšlenkového orgánu, aby ho tím pozvedl k výši „samadhi“, meditace, a touto k vyšším stavům vědomí a k nadsmyslovým schopnostem.

Pojednejme nyní o „dharma“ jako evoluci. Staří Hindu znali princip vývoje dávno před Darwinwm a jinými učenci západu. Hindu prohlašují, že živý tvor „dživa“ na své cestě k cíli postupně prochází nejprve jako rostlina, pak oblastí zvířat nesčetnými lůny mateřskými, až konečně jest zrozen jako člověk. Jest to „dharma“, zákon, který přivádí „dživa“ až k stupni lidství, k úplně vědomému a vyvinutému tvoru, který ho během doby ještě výše povznese. Každé dživa podléhá tomuto přísnémuprůběhu vývoje od myslitelně prvopočátečních životních podmínek, až do nejvyššího vývoje ve formě vědomí a myslícího lidského tvora.

Milým překvapením jest, nalezneme-li ozvěnu těchto pravd i vevýrocích našich učenců. Tak píše český vědátor profesor Dr. lad. J.Čelakovský ve svých „Rozpravách o Darwinově theorii a o vývoji rostlinstva“ na str. 70-71:

„Jestliže vznešené křesťanské učení o bratrství celého lidstvapotvrzovalo již dávnější theorie o společném původě všech plemen lidských, nabyli jsme nyní vědeckého potvrzení druhé neméně důležité pravdy, že člověk též s ostatním tvorstvem ač vzdáleněji pobuzen jest, čímž se navracujeme k posvátným naukám staroindickým, k názorům a citům onoho v kulturní historii přepamátného kmene, jemuž živočich comladší, nedospělý bratr, rostlina co krásná, ale němá a v bezvědomí spící sestra se jeví.

Descendenční theorií jest správněji naznačen poměr člověka kostatní přírodě, a v tom ohledu zahájen nový názor, kterýž dosahem svým důstojně se řadí po boku Koperníkovského učení o soustavě sluneční. Jako Koperník objevil pravý poměr mezi planetami a sluncem, tak určil Darwin pravý poměr ústrojných bytostí mezi sebou.“ –

Život, jako prvý počátek, jest projevem v říši rostlinné. Každábytost vyvinuje vlastnosti, které odpovídají jejím základním elementům. Od toho stavu jde vývoj v dalších třídách vyšších, až k tvoru zrozenému z mateřského těla. Poslední formou tvora u mateřského těla zrozeného jest člověk, dživa úplně vyvinuté. Jest to dharma, které udržuje tento stoupající řetěz vývojový, z něhož není uniknutí. Zákon ten znajíce,můžeme pouze s ním spolupůsobiti, jej podpořiti; proti zákonu tomu jíti, značí svému vývoji brániti, jej zdržovati. Dživa, pokud nejsou lidmi, jsou zcela pod mocípřírodyrakrti a poslouchají automaticky jejích zákonů: jsou laskavě živena a chována starostlivou, byť krutou matkou;poslouchají jako povinnosti dbalé dítky instinktivně jejích nařízení ve všech svých konáních, jako jídle, pití, spánku a plození. když dživa dospěje v člověka, nejvýše vyvinutého tvora na zemi, rozvine moc rozumu ačástečně moc svobodné vůle; dostává hroznou moc nad zlým a dobrým, a snaží se dokonce dosáhnouti moci nad přírodou; ba následkem sil svých, které pýchu v něm probouzejí, odvažuje se dokonce člověkzákony přírodní zraňovati! Následek této činnosti jest, že postupný a stálý vývoj takového tvora jest brzděn, musí opět dolů na nižší stupně, odkudž opět jenom dharma ho může pozvednouti. Proto lze říci: jíti s přírodou a nikdy proti ní, poslouchati jejích zákonů a postupně se vyvíjeti až do dosažení cíle vývoje, to jest dharma.

Sedm indických systémů filosofických jest v souhlasu se sedmistupni poznání; systémy ty jsou: Nyaya, Vaišesika, Yoga, Samkhya,Kammanimamsa, Daivi-mimamsa, Brahma-mimamsa (Vedanta). Kdo by se o věc více zajímal, musil by hlouběji sáhnouti k filosofii Hindu a obrátti svůj zřetel k spisům nesoucím jména Védy a Šástra. Spisy praví, že vprůběhu k dokonalosti každého dživa jest 14 stupňů a to 7 nevědomosti a 7 poznání. Prvých 7 stupňů počíná stvořením dživa; prvým stupněm zde jest „čit-akaša“, kollektivní vědomí života rostlinného. Druhým stupněm jest život zárodkový, třetím život z vejcete, čtvrtým zrození z těla matky jako zvíře. Když dživa stane se sokonalým animálním tvorem, člověkem, dochází k 5., 6. a 7. stupni nevědomosti. Nevědomost značí duchovní nedostatek a překážku, aby člověk poznal svou pravou podstatu;způsobuje zdánlivá a nesprávná poznání a vyvolává představu bludu „Já“; není absolutní nevědomostí, nýbrž klamným a nesprávným věděním, soustřeďujícím se na nepravé a nevhodné předměty. (Viz článek v díle: Buddha a jeho učení.) V 5. stupni nevědomosti může býti člověk vržen zpět na nižší stupně podle svého konání; zde bývá člověk atheistou a materialistou, má tělo za duši. V 6. stupni chápe duši jako odlišnou od těla a zůstává ponořen do smyslových požitků světa. v 7. stupni tuší existenci supersensitivního světa a jeho blaženost.

Celý život Hindu jest protkán myšlenkami náboženskými. U jiných národů jest náboženská činnost pouze částí života a jest ostrá hranice mezi náboženstvím a denním životem, jako by náboženství mělo málo s ním společného. Zakladatelé jiných náboženských systémůformulovali svá poznání v dogmata a pravidla jako nedotknutelné zákony, takže nebylo cesty k vykoupení, nežli jejich vyznáním víry, jejich „credem“.Sanatana-dharma Indie se nevyznačuje takovou úzkoprsostí a výlučností; není zvláštním „credem“, které pouze vlastním příslušníkům vykoupení umožňuje, nýbrž jest universálním „dharma“ pro všechny lidi a časy.Mudrcem Kanada jest definováno dharma v jeho Vaišesika-filosofii takto: „Co způsobuje materielní a duchovní pokrok a konečné vykoupení, to jest dharma.“ –

Pojednejme nyní o indických pojmech času-kála, prostoru-deša, a stvoření-srsthi.

Podle Véd pochází stvoření od nejvyšší Dušeuruša a přírody -prakrti; čas jest ovládán puruša-duší, prostorprakrtiřírodou. Ačkoliv mikrokosmos a makrokosmos jsou, co do času, omezeny, přece se valí řetěz tvoření bez konce dále, neboť čas a prostor jsou věčnými, člověk nemůže si je mysliti jako omezené. Mahakála (veliký čas) zahrnuje v sobě vše jako celkovost; co se jeví jako den, měsíc, rok, yuga, kalpa, jest „kála“, čas, který jest takto dělen: 100 truti jest 1 para, 30 para jest 1 nimesa, 18 nimesa jest 1 kastha, 30 kastha jest 1 kála, 30 kála jest 1 ghatika, 2 ghatika jest 1 ksána, 30 ksána jest 1 den a 1 noc; takpovstanou týden, měsíc a šest ročních časů (rtu). Rok jest doba, kterou potřebuje země oběhnutí kolem slunce a jest dělen: 60 vikala jest 1 kala (při čemž 1 vikala jest 6 tahů dechu), 60 kala jest 1 amša, 30 amša jest 1 raši (značky zodiakus), 12 raši jest 1 slunečný rok.

Doba trvání jednoho slunečního systému byla počítána podleslunečních roků takto: Satya-yuga jest 1 milion 728 tisíc roků, treta-yuga jest 1 milion 296 tisíc roků, dvapára-yuga jest 864 tisíc roků, kali-yuga jest 432 tisíc roků, celkem: čtyry miliony 320 tisíc roků, což jest 1 Maha -yuga.

Devata (božstvo), které čas ovládá, jmenuje se Manu. Po periodě 71 mahayuga, nazývané manvantara, nahražen jest tento Manu jiným Manu. Takových 14 manvantara včetně č



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist