načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Buddha a Kristus - Leopold Procházka

Buddha a Kristus

Elektronická kniha: Buddha a Kristus
Autor:

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v literatuře nebo ve skupinkách podobně smýšlejících lidí nejrůznějšího zaměření a každému takovému se stalo toto období „určujícím“ a „formujícím“ i ve smyslu praktickém. Nasměrovalo jeho kroky k cestě za poznáním skutečnosti. Dílo Leopolda Procházky je zhuštěním tohoto procesu. Je výsledkem studia stovek „náboženských“ a „duchovních“ textů, vstřebáním tisíců myšlenek a vlastních vnitřních prožitků, poznatků a pohnutek. A to je pro všechny opravdově hledající jeho největším a nedocenitelným přínosem. Bylo tomu tenkrát, je tomu doposud a bude tomu tak, dokud budou knihy Leopolda Procházky dostupné.

Související tituly dle názvu:
Leopold Procházka - první český buddhista Leopold Procházka - první český buddhista
Trávníček Zdeněk
Cena: 101 Kč
Buddha a Kristus Buddha a Kristus
Procházka Leopold
Cena: 60 Kč
Buddha a Kristus Buddha a Kristus
Procházka Leopold
Cena: 170 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Buddha a Kristus

Dr. Leopold Procházka

Nakladatelství Antonín Šlechta, Úpice, květen 2015

Typografie Antonín Šlechta

Obálka Antonín Šlechta

ISBN 978-80-88083-09-2 (epub)

ISBN 978-80-88083-10-8 (mobi)

ISBN 978-80-88083-1-5 (pdf)


3

Budha a jeho učení 1926

Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím 1928

O buddhistické meditaci 1930

Buddha a Kristus 1933

Besedování s Bohem 1934

Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení 1934

Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné

1934

Přednáška O vědomém jevu osobnostním 1928

Přednáška nábožensko-buddhistická v Plni a Brně 1929


4

Buddha a Kristus

Předmluva

Snášenlivost učení

Zkráceně a volně zpracováno podle suttanipato IV., 12

Jest bloudem, cizím názorem

kdo dění světa měří,

bez zkušenosti vlastní má

ho za svůj, slepě věří,

a všecek v pouhé víře té

se světa v jevech ztrácí,

si mysle vlastní přetěžkou ‚

tak ulehčuje práci.

Jest mudřec, každou v tichu když

dřív probádá si větu,

až prožitkem se stala mu

a zkušeností k světu,

kdy světla skutečnosti jas

se s jistotou v něm snoubí

a pravdy pramen tryská ven,

pln pravé spásy, z hloubi.

Kol stejné pravdy točí se

jak znalci tak i bloudi,

jež spekulací přebujnou

si z mysle pojmy loudí

a pravdou zovou výsledek

své fantastické touhy,

a dí, co jiní dosáhli,

že zhoubný blud je pouhý.

Tu jedinečnou pravdu prý

zná jistý asket svoji,

spor s jiným znalcem neplodný


5

zde vede v zhoubném boji,

ač předmět snahy stejný jest,

jen cesty různé brody,

že místo lásky nenávist

se z jejich slova rodí.

Co praví o tom Buddhy hlas?

Vám chvála, mniši, platí!

Však třeba proto jiných snah

a způsob snižovati?

Což nutno zbíti za pravdou

jež jinaké zná draní,

pro cestu jiných nemíti

než posměch, pohrdání?

Kdo vlastní systém utkal si

dle svojí vůle slepé,

pro lidskou bídu nedá lék,

vždyť v síti sám se třepe!

Však strasti výkřik konejšit,

bol sporem nejitřiti -

v tom spásný možno počin znát,

plod správné cesty zříti!

Dlouho jsem se rozhodoval, než jsem napsal tuto knihu. Pozoroval-li jsem věc totiž se správného hlediska, nenacházel jsem dosti pádných důvodů pro její vydání a teprve když nabyli potřebné důraznosti apřevládly moje pochybnosti, dal jsem se s chutí do práce. Knih s týmžnázvem a předmětem vyšlo již několik v cizí literatuře, žel že posud vždy svádělo srovnání Buddhy a Krista srovnávající posuzovatele kvyvyšování nebo snižování jednoho z obou Učitelů těch na účet druhého, podle příslušnosti k tomu nebo onomu táboru vyznavačů. –

Náboženská snášenlivost staroindická jest příslovečná a ani veslovech Kristových nelze nalézti žádného, jímž by byl cizí správný názor kaceřoval a netolerantně odsuzoval; jak Buddha tak Kristus pozvedli v ohledu tom svého hlasu pouze tehdy, byli-li vyprovokování odmítnouti nesprávné jednání a svod nepravé řeči ve prospěch mravně ohrožených spolubližních. Proto také všichni oni pisatelé, kteří snaží se probezcenné a nežádané výšení slávy svého mistral a jeho učení, nebo z jiného, byť i nevinného důvodu, druhé Učitele snižovati a na významu muubírati, jednají proti ušlechtilým tendencím svého mistral, kromě tohozatěžují se velkou vinou, protože strhují mnohdy bezohledně a bezdůvodně lidem drahé kouzlo a zářivou gloriolu s jejich nejvyššího ideálu se všemi z toho plynoucími důsledky, neuvažujíce, že I svému učiteli a mistru tím špatnou poctu prokazují. – Výňatek z anguttara-nikayo III, 72: Báječné, pane! Podivuhodné, pan! Jistě nemá býti vlastní učení vychvalováno do nebe, aniž cizí učení strhováno v bahno! – Udana VI, 4: Přimknou se jistí asketi a brahmané k těmto věcem, hádají se spor vedou, ač pouze část vidějí. – Skalní nápis krále Ašoky 12: Není správné kaceřování jiných náboženských názorů a jejich podceňování , nýbrž správný jest projev úcty a vážnosti k nim při každé příležitosti. Kdo tak jedná, podporuje vlastní náboženský názor a prokazuje dobrou službu I názoru druhému, kdo proti tomu jedná, škodí vlastnímu náboženskému názoru a uráží názor druhých. – Výňatek z řeči ke Kalámským, anguttara-nikayo III, 65: I odebrali se Kalámští z Kesaputto k Buddhovi a takto k němu promluvili: “Přicházejí, pane, mnozí asketi a brahmané do Kesaputty a připouštějí pouze vlastní víru jako zářící a ujasňující, kdežto víru jiných tupí, haní, zavrhují a jí opovrhují. A tu jsme ovšem, pane, v nejistotě, v pochybnosti, kdo z těchto asketů a kněží učí správnému a kdo falešnému učení. “ – I Kristus odmítá vystoupiti proti jinověrcům napodobujícím jednání jeho a praví: Lukáš 9, 50: Nebraňtež. Neboť kdoť není proti nám, s námiť jest. – Samozřejmá tolerance musí býti všude tam, kde jedná se o jádro věci, a nikoliv o bezvýznamnou vnějškost osobní ctižádosti.

Když jsem si toto náležitě uvědomil a promyslil, našel jsem nejen jeden z důvodů, ale i příkaz k napsání této knihy, jež se má kromě jiného I pokusiti zhojiti rány, které v směru tom byly zasazeny, byť I bez zlého úmyslu. -

Při posuzování obou duchovních vůdců nesmíme se, podle méhomínění, spolehnouti doslovně na ona dochovaná podání, která zde zůstala ve spisech a jiných dokladech, zůstanou asi provždy, pro přílišný časový odstup a nemožnost přesného a neomylného zjištění v mnohýchčástech svých, pouze neukončitelnou příčinou učených bezúčelných sporů. Nelze dnes spolehlivě rozhodnouti, co jest slovem původním,podvrženým, apokryfem, zkresleninou a přídavkem, a není jistě svědomitého učence, který by se podobné úlohy odvážil, jejíž splnění není ostatně naprosto zapotřebí. Tím nemá ovšem snad býti snižována působnost a podceňovány výsledky světských vědátorů a učenců-badatelů na poli náboženském, indologů a filologů, naopak myslím, že jest zde nejen vhodné místo, nýbrž I povinností všem těmto badatelům vysloviti dík a uznání jejich úmorné a beznáročné práce, neboť jsou těmi, kteřívlastně umožnili nábožensky založenému mysliteli jeho stadium. Budiž jim kromě vděčnosti těch, kteří jejich činnost dovedou posouditi, odměnou vědomí, že jejich práce jest jedním ze sloupů, na nichž spočívá budova poznání mnohých myslitelů. -

Tudíž i z důvodů zmíněné nejistoty nelze chváliti na př. bezcenný spor, která sobě podobná místa v legend Buddhově a Kristově, nebo v evangeliu a buddhistických spisech jsou výpůjčkou, neboť vzácně věci ony tu jsou a lhostejno od koho, hlavně, že použity, prospívají. Proobjevenou Ameriku jest lhostejný spor, kde se Kolumbus narodil a prohorečkou souženého člověka zjištění, kdo vynalezl aspirin.

Ovšem jsou dochovaná podání o obou velkých učitelích cennou a nepostrádatelnou pomůckou, hlavně však třeba oba zcela pochopiti,jejich učení proto od základu seznati, do jejich tendencí, snah a cílů se vžíti, aby bylo učení jejich ze zůstatků těch čistě vyloupnuto a zbaveno všech cizích přívěsků, příkras a výzdob, a oba stáli před duchovním okem v nezkreslené podobě a čirosti.

Ponechme žádostivým toho osobám, aby vedly spory o životě apůsobnosti jednotlivých evangelist, nebo I o jejich existence, ba dokonce I Buddhy a Ježíše Krista; jsou spory ty jednak marné, jednakbezúčelné. Dobře uvažujícímu pozorovateli neujde nesmírně hluboký a zcela nevšední obsah dochovaných podání, nechť sepsány jsou jakoukoliv formou, kterýžto obsah vylučuje možnost pouhé umělé tvorby aukazuje jasně k duchu zcela neobyčejných schopností a znalostí. I když by vskutku k původnímu znění evangelií a Buddhových řečí mnohé bylo přidáno a opět snad i mnohé ubráno, co třeba jako pravděpodobnosti připustiti, přece nemohly tím býti setřeny základní a vůdčí myšlenky,které cizím, ale snadno poznatelným nánosem jasně prosvítají, případně lehce mohou býti doplněny při dobré vůli, nezaujatosti a znalosti.

A tu se dopouštím jisté opovážlivosti, domnívám-li se o sobě, že obě tyto nesmírné osobnosti jsem dosti pochopil, abych směl sepsati o nich předmětnou knihu, při čemž ovšem vlastní omyl není vyloučen. A je-li troufalostí za těchto okolností o osobách tak vysoce duchovněpostavených uvažovati, budiž mi polehčující okolností, že motiv mne vedoucí jest zcela nesobecký a kniha psána bez zaujetí posice autority, neboť ji pouze předkládám a výslovně žádám čtenáře, aby se zde dopracoval vlastního stanoviska po osobním promyšlení a posouzení. -

Digha-nikayo II, 16: Buddha pravil: Tu by mniši, mohl někdo říci:Tváří v tvář, brati, slyšel jsem tak praviti Buddhu: toto jest učení, toto jestkázeň, toto jest Mistrův příkaz! – Výrok mnicha toho nebudiž ani uznáván, aniž odmítán, nýbrž pozorně zapamatován a hledáno jeho potvrzení v duchu řečí a kázně Buddhou zanechaných. Nenalezne-li se takového potvrzení, třeba prohlásiti: věru výrok ten není slovem Buddhovým,nýbrž mnichem špatně pochopeným slovem jeho; načež výrok onen budiž odmítnut. – Nalezne-li se však takové potvrzení, třeba prohlásiti: věru výrok ten jest slovem Buddhovým, mnichem správně pochopenýmslovem jeho. –

Při svém líčení budu se ubírati jiným směrem, než jaký byl v knihách podobného námětu dosud obvyklý, a nehodlám hledati, čím se oba velcí myslitelé od sebe zdánlivě nebo v bezvýznamných podobnostechodlišují, kde a v kterých bodech zdá se učení jejich býti protichůdné, nýbrž chci ukázati, kde se oba v rozhodných zásadách kryjí aspoň v základu, motivu, principu, i když se různí slovní obal a vnější forma vyjádření, jako méně podstatná součást a pomocný výraz učení jejich.

Kniha nečiní nároku, aby uznána byla vědecko-náboženskoupublikací, kterou nemůže ani býti, nepodávajíc důkazu a nežádajíc víry; jest kondensátem vnitřního prožití, jemuž ovšem historické zůstatky apřerůzná literatura původně byly podkladem. Není tudíž originálem pokud se týče zpracovaného materiálu, který sebrán byl z různých pramenů, osobitým projevem jest pouze duch knihy, v který zhustil se v prožití, jehož výsledky opět pouze podobnou cestou mohou býti pochopený, přezkoumány, případně opraveny každým jedincem pro sebe, bezobvyklého vědeckého zkoumání, filosoficko-logického uvažování adokazování. -

Nechci zde, pokud nemusím, dovolávati se autorit, nehodlámdokazovati vědecky, činiti logické závěry, potvrzovati jedno a popírati druhé, jak se právě hodí, jelikož kniha má obsahovati svobodná posouzení a rozjímání, ovšem na podkladě historických zůstatků. Kde nebylo lzevyhnouti se dovolávání k dokumentům, které vědecky vždy mohou býti vyvráceny nebo znehodnoceny, stalo se tak proto, aby jako odleskpřispěly k budování představy charakteru, smýšlení a snah velkýchUčitelů. Nechť byla slova dokladů těch napsána později, nebo jsou původní, nech%t jsou podvržena, či nikoliv, zde nezajímá, nýbrž pohodno jest, že v každém případu jsou zrcadlem vlivu slova a osobnosti velkých Učitelů, z něhož svobodně mohou býti chápání. A jedině to zde zajímá, kdežto vše odvislé od času, podání, historie, filosofie, a jiného plánovánílidského ducha, jest zde pouze podmíněné hodnoty. Tím docíleno možného osvobození z otroctví ducha jakéhokoliv druhu a jeho pozvednutí odlidských produktů v oblast intuice. –

Mám však ještě další důvod, který vedl k sepsání této knihy a který

jest zároveň dalším průkazem oprávnění jejího vydání.

Různá zaslepená a falešná hesla, - i ona z dobré vůle pocházející,

která však jsou založena na nedostatku správného nazírání azkušenosti a vyvěrají ze snahy po splnění nesplnitelných ideálů, nesplnitelných

proto, že přímo odporují nezměnitelnému zákonu světového a životního

dění, a konečně i ona hesla bující ze zlovůle a zištných sobeckýchúmyslů, - napáchala mnoho spoust a těžko napravitelného zla, neboť vedla

nezkušené davy k pustému materialismu, se současným ovšemzničením hodnost duchovních, zvláště náboženských.

Kniha tato má tudíž dále úlohu ukázati, že mnohé dnes hlásané a

sledované zásady vycházejí z nesprávných předpokladů, které jsou tím

nebezpečnější pro skutečné blaho lidu, čím svůdnější jest jejich vnější

líbivá forma, a vésti k prohlédnutí a poznání, že duchovní statky jsoujedině hodnotny pro patřičné usměrnění jednotlivců a tím i celku, a hmotné

statky pouze pomocny.

K tomu však i třeba, aby pro případ dosažení obratu v životosprávě v

naznačeném smyslu nenarazil člověk bez jakékoliv opory na chaosnejrůznějších theorií náboženských učení, z nichž každé pro sebeprohlašuje jedinečnou svoji správnost a samospasitelnost a zavrhujesoučasně všechna ostatní, načež bez náležité orientace mohl by propadnouti

skepticismu a úplnému odvrácení se od sotva nastoupené nové cesty.

Výňatek z digha-nikayo II, 21: „Proč však, pane, nemají všichniasketi a kněží jenom jedno učení, jenom jedno pravidlo, jenom jedenúmysl, jeden cíl?“ – „Přerůzného druhu, odlišného způsobu, jest tento svět;

který právě z těchto nejrůznějších a odlišných druhů a způsobů sitvorové osvojí, ten pěstují, při něm setrvávají a tvrdí: Jenom toto jest pravda,

nesmysl vše ostatní. A proto nemají všichni asketi a kněží jenom jedno

učení, jenom jedno pravidlo, jenom jeden úmysl, jeden cíl.“ -

V tomto ohledu chce kniha ukázati, že přes zdánlivé a mnohdy i

značné odchylky různých náboženských systémů jedná se vždy o jednu

a touž věc v různém hávu, a že tudíž jest možno přikloniti se každému

vnitřně odpovídajícímu názoru náboženskému a jiné ctíti bez hlodavých

pochybností, jen když názor ten vede člověka k ušlechtilosti, kmravnímu konání, k nesobeckosti a k zabývání se duchovní oblastí lidskou s

omezením hmotných požadavků na potřebnou míru.

Člověk jest určitým stupněm vývojového žebříku, který opět v sobě

chová nekonečnou řadu vývojových podstupňů, které podmiňujínejrůznější nazírání a potřebu různých náboženských cest k individuelnímu uspokojení. Pro naše poměry a pro široké vrstvy lidu možno prohlásiti původní křesťanství za systém, který potřebám v ohledu tom může zcela vyhověti; správně vyloženo, podle skutečného smyslu a obsahu,projeví pravdy totožné se skutečností; jelikož pak chová v sobě množství hodnot mravních, dopomůže člověku a tím I celku k správnějšíživotosprávě světské a v důsledku jejím k vnitřnímu zušlechtění, k vnitřnímu zušlechtění a v důsledku jeho k správnější životní křesťanským, nebo buddhistickým, nebo jiným učeným označením, jest pro věc samubezvýznamno; nejedná se o formu, nýbrž obsah. Kterým jedincům pakučení Kristovo bude vodítkem až k jisté hranici, za niž toužiti budou, zakotví v pokračování svého poznávání u slova Buddhova, které vedesouhlasně se slovem Kristovým až do určité etapy, aby pokračovalo tam, kde Kristus přestal, Poukázati k tomu, že původní Kristovo slovo obsahuje skutečnost a pravdu v rozsahu jeho učení, že jest shodné v rozsahu tom s učením Buddhy, jdoucím ovšem přes tento rozsah dále, a že jest tudíž dokonale schopno při sledování přivoditi žádané morální důsledky, jest další úlohou této knihy. O tomto předmětu bude ještě v doslovu zvláště pojednáno. –

Obsah knihy chce tudíž také vzbuditi zájem o zanedbávané věci vnitřní člověka a vyvolati zapomínanou skutečnost o pomíjejícnosti a proto pouze podmíněné hodnotě statků hmotných v oživenoupředstavu, a vnuknouti potřebnou důvěru k náboženským návodům jakéhokoliv původu, jen když z vlastní vůle voleny odpovídají a vyhovují potřebě individua a vedou ho správnou cestou k vnitřnímu zušlechtění a vzrůstu.

V Kristově učení třeba zvláště zdůrazniti, že obsahuje pravdu osměrodatné působivosti vnitřní hodnoty, charakteru individua, podle čehož utváří se jeho příští osudu jak v tomto, tak i v příštím životě, pravdu to, kterou hlásá slovo Buddhovo v učení o kamma. Dále třeba zdůrazniti, že na základě této pravdy obsahuje původní slovo Kristovo přirozeně Iučení o přerozování individuí právě na základě jeho vnitřní hodnoty, pravdu to, kterou hlásá slovo Buddhovo v učení o samsaro.

Dokud člověk nedostoupil určité vývojové výše, bude to jehopřirozený egoismus, který mu po poznání těchto zákonitostí z učeníKristova bude vodítkem k vedení morálního života, čímž dosaženo cíle zatím dosažitelného. Později bude čerpati z těchto zákonitostí poznatky, které způsobí odpadnutí i zušlechtěného egoismu a jeho a dosažení cílepodle Buddhova učení skutečnosti v plném rozsahu. Další úkol této knihy jest tudíž udělení patřičné motivace pro správnou mravní životosprávu, jelikož hlásání morálky bez příslušné motivace jest nepůsobno.

Doufám, že kniha vzbudí zájem a že bude na jejím základě dále pracováno; že pravdy v ní uvedené budou od pochopivších jedincůprosakovati zvolna v stále se šířících kruzích kol do kola, takže během doby stanou se známějšími a důsledky jejich prakticky se projeví; na době nezáleží, život jest věčný a nezná pojem času. Možná však také, že nenajde kniha ta náležitého povšimnutí a upadne v zapomenutí,sdílejíc podobný osud s mnoha jinými dobře míněnými počiny; pak nelze si ovšem pomoci, dobrá vůle zde byla, vyzněla však na prázdno, a třeba takový osud knihy připojiti pouze k nekonečnému řetězu strastí, kterým život oplývá a který si vždy sám proti sobě znovu ukovává. -

Dhammapada verš 354: Všech darů nejlepší jest dar poučení a jeho chuť jest chutí ze všech nejlepší; všech radostí nejlepší jest radost nad učením, a zpečetění vášní nejlepší jest pro veškeru strast. -

Všeobecná úvaha náboženská

Evropanu jest pesimismem posuzování obvyklého života lidského v tomto světě jako nedostatečnost. Tento svůj mylný názor přenáší i na učení Buddhovo a musí přiložiti i k původnímu učení Kristovu, chce-li zůstati při svém posuzování spravedlivým a objektivním.

Není však správno vytrhnouti z celé budovy učení těch pouze určité tvrzení, jako učení o strasti a bezcennosti světských hodnot, asouditi z něho o celku jako o učení pesimistickém, když je další poukaz, o cestě ze strasti vedoucí a nedílnou součást učení tvořící, staví dosvětla naprostého optimismu. Ale i kdyby pouze prvé tvrzení samo o sobě zde bylo, kdyby se byli Buddha a Kristus obmezili na konstatování bídy rozpadu, stáří, nemoci a smrti a nehodnoty vezdejších statků, nebyli by snad hlásali pravdu? Anebo má snad pravda býti pouze tehdy hlásána, když jest příjemna? Neslo by užitek, kdybychom se bránili věci viděti jak jsou, a patřili na ně tak, jak bychom je míti chtěli? Má smysl prohlašovati o tom, co není, že jest, a co jest, že není?

Jedna prastará povídka vypravuje o kouzelníku, který svýmmagickým uměním věznil lidi v krutém žaláři. Kouzlo jeho bylo tak mocné, že žádný z vězňů si neuvědomoval, kde a jak vlastně žije; jim zdál se naopak jejich žalář palácem, jehož silné holé stěny jsou koberci avzácnými tapetami vyzdobeny; při chůzi řinčely okovy jejich tak hrůzně, že ti, kteří mohli slyšeti, soucitně nad nimi naříkali. Ale vězňové byli v bludu, že okovy jsou náramky a pouta kol krku věnce nádherných květin. A když jim někdo vyprávěl o pravém stavu jejich, potřásali pouze hlavami, nechtějíce v ohledu tom ničeho slyšeti.

Takovým vězením jest tento svět smyslů; ale lidé v představěočarované nevědomostí nejsou toho náhledu. Strasti s radostmi se střídají, stáří s nemocí a smrtí se neodvratně blíží, však očarovaní lidé seutěšují: Jest tak dobře! Jest tak dobře! – Ba co více: nemají ani přání zbaviti se moci kouzelníka a věci viděti aspoň pro okamžik, jak vskutku jsou. Když člověk zbavený neblahého kouzla toho k nim přistoupí a pokouší se jim oči otevříti, tu obvykle onu nedocenitelnou službu s díky odmítají, jako požívač opia spitý záhubným jedem, jenž chce zůstaven býti ve svých snech a vidinách. -

A do začarovaného světa toho přicházejí tu a tam oni duchovníVelikáni, kteří zhoubné kouzlo setřásli a jasně vidí v pravou věcí podstatu. Praví: „Bratři a sestry! Jste v žaláři a okovech, však netřeba vámzůstavati! Jest vykoupení, možno pouta rozlámati a se osvoboditi! Jest k tomu cesta, nalezli jsme ji a chceme i vám ji ukázati!“ – Ale většina lidí nechce slyšeti, nechce viděti. Kouzlo a zakletí dosud příliš těžce na nichspočívá. Univerzální nevědomost a zaslepenost má je ve své moci. Střízlivá slova pravdy nemají pro ně zvuku; jsou jim pesimismem!

Pessimismus jest opakem optimismu, který značí zde názor, že vše ve světě jest celkem velmi dobré, jak zní nedobře chápané místo veStarém Zákoně, genesis I, 31, kde Deus creator po šestidenní práci stvoření světa dospěl k přesvědčení: A aj, což učinil, bylo velmi dobré. – Ovšem, že nezůstal ani nejprostšímu člověku dojem uspořen, že božskýoptimismus ten se neztotožňuje s jeho názorem na dokonalost a že na světě jest mnoho věcí, které predikátu „velmi dobré“ nezasluhují; snad že jako král David vyciťoval závadnost lidského srdce a trýzeň nahromaděných provinění, nebo že proklínal pod nesmírně těžkým břemenemnesnesitelných strastí jako Hiob den svého narození, nebo se mu v tichém rozjímání jako žalmistovi pravda svitla: člověk jest podoben rostlině na poli, která ráno kvete a v poledne usychá.

I dnes znění z křesťanských chrámů ony optimistické myšlenky, které mají svůj výraz v mnohém protestantském chorálu: Pán vše dobře učinil, - nebo: Chval Hospodina, který vším tak skvěle vládne“ – aby však hned nato slyšeti bylo zcela jiný chorál: Pryč od tebe chci, zlý, falešný světe! – nebo: Ježíši, Ježíši, vyveď nás ze slzavého údolí toho! – Ovšem zní tak s plným oprávněním, v hlubokém netušeném významu a blahodárnépůsobivosti! – Avšak pro prostě myslícího člověka platí: Co Pán tak dobře a blaze učinil, jest blíže pozorováno zlé a strastné, takže s Boží pomocí odsud býti vysvobozen jest největší touhou křesťana. Ba i pro mysl v bibli pevnou a vřící přicházívá hodinka, kdy theistický optimismus kolísá. Vizte onu starou matičku, která za teplého letního večera u otevřeného okna v bibli pročítá. Dobrá, poctivá to duše. K smutně vážným slovům: Určeno jest Božským rozhodnutím, že od nejmilejšího třeba se odloučiti! – stařenka bolestně přitakává a velká slza kane po tváři. Snad přemýšlí a vzpomíná oněch milých, kteří před ní odešli, snad mnohých zvadlých nadějí, zklamaných očekávání, snad krátkých okamžiků bývalého štěstí.

Pessimismus není tvořen poznáním strasti, nýbrž úvahou, jakodůsledkem poznání toho, je-li ze strasti východisko. Všude, kde úvaha ta jest kladně zodpověděna, jako zvláště v buddhismu a Kristově učení,pozvedne se na podkladu intelektuelního pesimismu nejvyšší a vznešený optimismus: poznání strasti s jejím zrušením. – Stane-li senedostatečnost světa jevů individuu vnitřní prožitou jistotou, nechtěním, návratem vůle k stavu klidu, jest to ona vroucí obrovitá touha po osvobození, která jistotě dosaženého vykoupení předchází a její jest předpodmínkou; i zde jest tudíž nejvyšší optimismus korunou nejhlubšího pesimismu.

Veliké osobnosti, v nichž vůle jede nadále proti obvyklému lidskému proudu chtění, vynořují se před duchovním okem: Buddha, Kristus, o nichž platí slova: Světlý odlesk vnitřního míru na jejich tvářích jestdokonalým a jistým evangeliem. Jsou to postavy, jejichž vliv tím mocněji musil působiti, čím vyšší byl jejich intelekt, jehož pomocí čerpali zezřídka svého bohatého a vyzrálého ducha a s plností života zároveň plnost strasti, a od života se odvrátivše, hledali a nalezli tichý a čistý pramen, z něhož bezhlučně plynou čiré vody Velkého Míru. Tito mudrcové a světci opustili temné údolí hluboké noci a ukázali bratřím a sestrám cestuvedoucí k světlým klidným výšinám. Vedle slova Kristova: Ve světě úzkost máte, budiž vám však útěchou: Svět jsem překonal! – patří buddhistické proslovení: Jak pomíjející jsou všechny věci; co zrozeno, vadne, smrt udává všemu životu cíl; šťastný, kdo pomíjejícné překonal! –

Vytýká se dále, že buddhismus jest bez zájmu vůči státu a lidské společnosti, kdežto církevní křesťanství jest positivním faktorem. Při bližším ohledání však shledáme, že původní křesťanství se i v tomto ohledu plně s buddhismem kryje, že však také nelze odsud čekati škod, ale hodnotných zisků i pro státní útvar.

Třeba vzpomenouti krátce historického vývoje poměru mezi státem a náboženstvím. Původní křesťanství bylo vysloveně protistátní a tvořilo proto trn v tlapě římského lva, neboť snad u žádného národa nebylystátní instinkty tak vyvinuty, jako u Římana. Antický duch liboval si vuspořádanosti, ohraničenosti a nenáviděl ztrácení se v nekonečnu. Státu, který názor ten představoval, dáti rozplynouti se v nekonečnu, v „civitas dei“, jak činilo právě křesťanství, bylo duchu antického člověka něčímnesmyslným. Říman neznal touhy, aby k vyplnění svých lidských potřeb toužil nad stát, přes něj v jakési nekonečno, neboť stát vyplňoval jeho život a bylo mu dobře v této vázanosti.

Státní zabarvení antického myšlení bylo hned východnímsoučasníkům nápadné. Když Řekové přišli s Alexandrem Velikým do indické roviny a tím i vnikli do indického světa myšlenkového, hned patrný byl rozdíl mezi státně vázaným myšlením řeckým a lidsky svobodnýmmyšlením indickým.

Při podobném přirozeně-státním založení člověka nelze se diviti, že stát ukájel mimo materielní a morální i náboženské potřeby. Antickánáboženství byla státními náboženstvími, čímž dán byl poměr mezi státem a církví jako přirozené jednoty již předem. Stát a církev byly v antice vývojově-historickou jednotou vzrůstu.

V tuto přirozenou jednotu způsobilo mladé křesťanství průlom,který se více nezacelil. Křesťanství vstoupilo přes konkrétní a celé lidské bytí naplňující jednotu antického člověka a posadilo na místo přemocné životní formy antického státu novou formu nadstátní, která každoupřirozenou jednotu mezi státem a náboženstvím již předem znemožňovala; neboť nelze více mluviti o přirozené jednotě, jsou-li stát v tomto anáboženství v onom světě zakotveny. A měli-li zde býti pořízena znovujednota, státi se tak mohlo jedině způsobem umělým, takřka synthetickým, a musila jednota ta ovšem nésti nedostatky všech synthetických produktů. Uměle, synthesí vyrobený diamant, i když přirozenému zcela sepodobá, nebude s pravým diamantem nikdy zcela totožný, nehledě k tomu, že pravý diamant, jako každý přírodní produkt, jest bez účelu, kdežto umělý, jako každý umělý produkt, děkuje určitým účelům za svoje bytí.

Nová umělá jednota mezi státem a náboženstvím, která vznikla za císaře Konstantina, byla postižena kletbou všech synthesí: sloužilaúčelu. Že pozvedl křesťanství k státnímu náboženství a tím i položil základ k moderní církvi státní, utvořil onen počátek, jímž pak se odlišovala nová doba od doby staré; možno počátek ten proto považovati za přechod od člověka antického k člověku modernímu, i když naivita, kterouž účel synthesy mezi státem a náboženstvím byl přiznán, nesla ještě onenvelkolepě přímý charakter antický. Konstantinovo heslo: in hoc signovinces, odhalilo bez dlouhých výmluv účel a jeden z důležitých důvodů jeho přestupu ke křesťanství.

Při tom ovšem náboženství samo ničeho nezískalo, neboť jakmile se mísí náboženství se státem, musí státi církví; stát ve svých nárocích může potřebovati náboženství pouze ve formě církve, která jestnáboženstvím ve stavu světsky zúčelněném.

Jest přirozeno, že jest tím pravá podstata náboženství ohrožena a prvý účel podkopán. Nejlépe patrno tak bylo ve válce světové, kdy stalo se stání náboženství nástrojem státních zájmů. Kde náboženství stalo se pouze církví, tam vzalo převážně měřítko pro „dobré“ a „zlé“jednotlivci z ruky a vložilo je do široké náruče zájmů všeobecnosti, státu. Pak nerozhodují bezprostředně hnutí svědomí jednotlivcova, nýbržzájmy pojmenované podle bludného idealismu „vyššími“, jež však vpravdě jsou pouhým stržením nejušlechtilejších pohnutek v nízkost účelového hospodářství.

Jak možno tomu zabrániti? Odpověď zní: Nechme, co jest císařovo, císaři, a co Božího, Bohu! – Sám zakladatel křesťanskéhonáboženství oddělil ostře stát od náboženství: Mé království není z tohoto světa.

16

– Dalo by se více podobných rčení uvésti, jimiž prohlašují křesťanská

evangelia a prakřesťanské spisy svoji lhostejnost vůči politickémuži

votu. Jak Ježíš Kristus o státní ústavě smýšlel sice nevíme, alemož

no si představiti, jak lhostejné byly asi podobné věci člověku, který měl

naprostou nedostatečnost tohoto světa smyslů a dokonalost království

Božího před očima. Prakřesťanství odmítalo politické uplatňování se. –

Ani Buddha nevměšoval se ovšem v světské státní záležitosti a z

žádné jeho řeči nelze odvozovati nějaký positivní zásah v tom směru.

Jediná řeš, která by se mohla zdáti jakousi účastí na veřejné věci státně

-politické a která zde budiž ve výňatku uvedena, účastí takovou vskutku

není, neboť vyzní v druhé, zde již neuvedené polovině, v jediněBudd

hou sledovaný účel: aby sloužila jako příležitostní srovnání pro poučení

mnichů ve zcela nesvětském smyslu a směru. Dighanikayo II, 16: Tak

jsem slyšel: Jednou dlel Buddha u Radžagaham v horách. A v čas ten

povolal k sobě radža z Magadhy, Adžatasattu, svého maršálaVassaka

ro a takto mu nařídil: „Zajdi, kněže, k Buddhovi, a vyřiď k jeho nohám

můj pozdrav a poptej se mým jménem po jeho zdraví, spokojenosti a

síle; pak dotaž se Buddhy takto: Radža Adžatasattu z Magadha, pane

chce zdolati Vadžinské, je zničiti, vypleniti, ze země vyhnati. Odpověď,

kterou obdržíš, dobře si zapamatuj a mně sděl, neboť dokonalí nemluví

nedokonale.“ – Maršál Vassakaro učinil, jak mu bylo nařízeno. Po jeho

sdělení obrátil se Buddha k ctihodnému Anandovi těmito dotazy: - Snad

jsi Anando, slyšel, že Vadžinští často se scházejí, ve svornosti schůze

odbývají, ve svornosti se opět rozcházejí a vyřizují ve svornosti svoje

záležitosti. „ – „ Pokud však , Anando, Vadžinští tak činí, lze očekávati

jejich vzrůst a rozvoj, žádný úpadek. Snad jsi slyšel, že Vadžinštínevy

dávají nesprávných zákonů, starých zákonů neruší a podáním zděděné

osvědčené příkazy věrně plní?“ – „ Slyšel jsem, pane, že Vadžinštínevy

dávají nesprávných zákonů, starých zákonů neruší a podáním zděděné

osvědčené příkazy věrně plní.“ – „Pokud však, Anando, Vadžinští tak

činí, lze očekávati jejich vzrůst a rozvoj, žádný úpadek. Snad jsi slyšel,

že Vadžinští své starce v zemi ctí, jich si váží, cení a jejich rady sižáda

jí?“ – „Pokud však, Anando, Vadžinští tak činí, lze očekávati jejich vzrůst

a rozvoj, žádný úpadek. Snad jsi slyšel, zda Vadžinští loupeží a násilím

ženy a dívky domů odvádějí?“ – „Slyšel jsem, pane, že Vadžinštíne

odvádějí domů loupeží a násilím žen a dívek.“ – „Pokud však, Anando,

Vadžinští tak nečiní, lze očekávati jejich vzrůst a rozvoj, žádný úpadek.

Snad jsi slyšel, zda Vadžinští památná místa zde a tam v zemi, jakchrá

my tak hrobky, uctívají, jich si váží a cení, a neruší jim odkázanávěno

vání a příděl zákonných příspěvků?“ – „ Slyšel jsem, pane, že Vadžinští památná místa zde a tam v zemi, jak chrámy tak hrobky, uctívají, jich si váží a cení, a neruší jim odkázaná věnování a příděl zákonnýchpříspěvků.“ – „Pokud však, Anando, Vadžinští tak činí, lze očekávati jejich vzrůst a rozvoj, žádný úpadek. Snad jsi slyšel, zda Vadžinští poskytujízbožným poutníkům náležitou ochranu a patřičný dozor, aby poutníci dosud nepřišlí se dostavili a poutníci již přišlí v říši spokojeni byli?“ – „Slyšel jsem, pane, že Vadžinští poskytují zbožným poutníkům náležitouochranu a patřičný dozor, aby poutníci dosud nepřišlí se dostavili a poutníci již přišlí v říši spokojeni byli. „ – „Pokud však, Anando, Vadžinští tak činí, lze očekávati jejich vzrůst a rozvoj, žádný úpadek.“ -

Buddha jest zde tázán a odpovídá, nechť si s jeho slovy naloží radža

jakkoli. Jako střízlivý, zkušený a svých lidí znalý myslitel nezaplavuje

maršála radžova snad proudem mravních zásad nebo mravoučnéhokázání, nýbrž prosaicky staví mu před oči pravděnepodobnou vyhlídku v

úspěch, aniž dále se stará a zajímá o působnost svého rozkladu. Ovšem

zní z jeho slov i stále platné světské ponaučení o moci svornost, žádosti

a úcty jako podkladu síly a zdraví nejen jednotlivců, ale i celých státních

útvarů, aniž by však bylo obmýšleným zásahem v světské záležitosti. -

Dnes většinou zbyla z náboženství všech systémů pouze církev a

člověk zvykl si považovati formu za podstavu, aniž podstatu, za formou

mnohdy skrytou, rozeznává. Jest církví udržován v kázni; současněnábožensky cítící člověk však i sám sebe v kázni drží, což jest ovšem

cestou i pro stát jistější.

Kdo buddhismus chce vtěsnati v rámec historického pozorování,

tomu stává se jako badateli, který chce křesťanství chápati jenomhistoricky. Takoví lidé přicházejí lehce k nesprávnému výsledku, že ukřesťanství jedná se pouze o synkretismus, o shrnutí náboženských proudů,

které ovládly rozpadávající se římskou říši, v prvé řadě o židovskou víru

v Mesiáše a víru ve vzkříšení, která oživovala pohanské kulty odstaroegyptského kultu Osirisova až k tehdáž panujícímu mithraismu. Zde

stává se historikům podobně jako přírodozpytcům s novým životem, ve

který doufají ze zkumavky nebo líhně; stejné symptomy, stejnáživotní vyjádření, avšak to nejlepší chybí: právě život. Pouze racionalistické

snahy historiků jsou právě tak omylem, jako beznadějné pokusypřírodozpytce.

Podobně vede se historickému zkoumání vůči buddhismu; vědecké

bádání chce ho prokázati jako pouhý výběrový výsledek tehdypanujících náboženských systémů nebo filosofií. Filologové vedou spor, co na

jeho utvoření mělo více vlivu a účasti, zda bráhmanismus, nebosam

18

khya, nebo yoga, podle symptomů. Zapomíná se, že symptomy jsou

mnohoznačny a nepodávají podstatu věcí a pochodů; pouze motivy jsou

směrodatny, neboť symptomy mohou býti stejny při zcela různýchmo

tivech.

Není rozhodno, že určitému učení přináleží určitá kázeň, formame

ditační a podobně, v čemž s jinými učeními souhlasí, či že stejnými slovy

se vyjadřuje, jako jiná učení; to jsou pouhé symptomy a směrodatný je

pouze motiv za nimi se skrývající. -

Učení starého zákona jako podklad a východisko

učení Kristova

Soudím, že staví-li Ježíš Kristus, svůj názor na Starém Zákonu a jeho se dovolává, praví-li: Matouš 5, 17: Nedomnívejte se, že bychpřišel rušiti zákona aneb proroků. Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti. – Lukáš 24, 44: A řekl jim: Tatoť jsou slova, kteráž jsem mluvil vám, ještě byv s vámi: Že se musí naplniti všecko, což psáno jest v zákoně Mojžíšově a v prorocích i v žalmích o mně. – Jan 5, 46: Nebo kdybyste věřiliMojžíšovi, věřili byste i mně; neb on o mně psal, - musí býti v Starém Zákoně obsaženy by ́t i skrytě prvky, z nichž učení jeho vzrostlo, na nichžspočívá. A vskutku možno taková místa nalézti, jak bude na vhodném místě doloženo.

Také všechny ethické poukazy z evangelií vykazují parallely veStarém Zákoně, ba i v apokryfní a pseudepigrafické talmudské a midrašní literatuře z doby Ježíšovi; v evangeliích jeví ovšem zvláštní a mohutně působící svéráz a zcela originelní tendenci, spočívající v hlubokémpochopení skrytého jádra původního učení Mojžíšova.

A jelikož jest zde tato nesporná spoj učení Kristova s učenímStarého Zákona, nelze nezmíniti se aspoň krátkou úvahou o učení Mojžíšově, nemá-li zůstati další pojednání bez kořene a základu.

Tvrdí-li se, že židovské náboženství zabývá se pouze vezdejším světským životem a jeho úpravou, leží-li život podle něho pouze mezi kolébkou a rakví a jeho pokračování jest jenom v zplozených dětech,zůstává-li nařízení: „cti otce svého i matkou svou“ ve své motivaci: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“, zcela v tomto světě jevů, - opírají se tvrzení ta, podle mého názoru, pouze o slovné znění zákona Mojžíšova; kdo tak tvrdí, nestará se o skrytý smysl, aniž ho uznává, jelikož není schopen ho odkrýti a projeviti.

Neotřesitelně lpějí Židé na svém tvrzení, že Starý Zákon vztahuje se pouze k životu vezdejšímu, že leží lidská existence vskutku jenom mezi kolébkou a rakví, že spočívá odměna za vykonané dobro pouze v dobrém bydlu dlouhého pozemského života a že trest za zlo napáchané mstí se na dětech do třetího a čtvrtého kolena; prý Starý Zákon jasně o tom mluví: II. kniha Mojžíšova 20, 5-6: Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti. Nebo já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvujícíneravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteřížnenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují a ostříhají přikázání mých. – IV. kniha Mojžíšova 14, 18: Hospodin dlouhočekající a hojný v milosrdenství, odpouštějící nepravost a přestoupení, kterýž však z vinného nečiní nevinného, ale navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. –

Ovšem třeba uvážiti, co za slovy těmi je skryto a jaký pravý význam mají kromě svého významu vztahujícího se k světskému životu. Kdo Hospodina nenávidí, jest člověk jednající proti správným, i světsky účelným jeho mravním přikázáním, neboť přikázání ta jsou současně ochranou před spontánně mstícími se nástrahami tohoto světa. Kdo jich nedodržuje, propadá podle míry svého přestupování více méněpříslušným důsledkům v tomto světě, neboť každý čin většinou i zde a v tomto životě má svůj následek a zúčtování. Nezřízený život vtiská svoje stopy ovšem i v tělo provinilcovo, a tím i v to, co z něho po fysické stránce pochází, v děti. Opilství, nemoci pohlavní, podvýživa z lenosti aprostopášné rozhazovačnosti, z lakomství, různá zranění z lehkomyslnosti, sobeckých bojů a rvaček, a j. v. rozvracují zvolna nebo rychleji tělesné zdraví a zvyšují disposice k nemocem a chorobám nejen v provinilci, ale i v tom, kdo jest jím po hmotné stránce znovuzrozen, v potomku. „Dědičnost“ jest dnešní označení staré hrozby Hospodinovy, Mojžíšovy znalosti biologie. A trestáni pak jsou rodičové nepřímo tím, že zdravotní rozvrat svých dětí, jich bídu a strast spoluprožívají, nýbrž i přímo, nebo ́t na základě své karmy jsou sami stále jako děti podobných rodičů vokamžiku smrti znovuzrozováni. – Z této úvahy vychází také najevo, jaký jest správný význam trestání viny rodičů na potomstvu, které jinak se musí zdáti pro zdánlivou nevinu potomstva nespravedlivým, jak ostatně i jasně prohlášeno: V. kniha Mojžíšova 24, 16: Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle, jeden každý za svůj hřích umře. – Viz dále Ezechiel celou kapitolu 18. –

Učení Mojžíšovo není pouhým výsledkem rozumového, byťneobyčejného a svoji dobu značně předstihujícího názoru, nýbrž jest zvláště v oněch částech, kde mluví o Hospodinu. „zemi zaslíbené“ a „životu“ spravedlivých – podle mého názoru – ovocem vlastní prožité názorné zkušenosti. V meditativních ponorech ducha prožívá Mojžíš jednak svoji bývalou existenci v oblasti Hospodinově, což mu dodává bezprostřední jistotu o skutečnosti oblasti té, jednak vrací se v ni duchem v meditaci stále a stále k důvěrným dorozumíváním se svým Stvořitelem a kpoznatkům, jež staví budovu jeho učení. II. kniha Mojžíšova 34, 28: Byl pak tam s Hospodinem čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, chleba nejedl a vody nepil; a napsal na deskách slova té smlouvy, totiž deset slov. – 24, 18: I všel Mojžíš do prostřed oblaku a vstoupil na horu. A byl Mojžíš na hoře čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí. – V. kniha Mojžíšova 9, 9: Když jsem vstoupil na horu, abych vzal desky kamenné, desky smlouvy, kterouž učinil s vámi Hospodin, tehdáž jsem trval na hoře čtyřidceti dní ačtyřidceti nocí, chleba nejeda a vody nepije. – 9, 19: A padna, ležel jsem před Hospodinem jako i prvé, řtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, chleba nejeda a vody nepije, pro všechny hříchy vaše, kterýmiž jste byli zhřešili, čoníce to, což zlého jest před očima Hospodinovýma, a popouzejíce jeho. – 9, 25: A padna, ležel jsem před Hospodinem čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, v nichž jsem rozprostíral se; nebo řekl Hospodin, že vás chce zahladiti. – 10, 10: Já pozůstal jsem na té hoře jako dnů prvních, čtyřidceti dní a čtyřidceti nocí, a uslyšel mne Hospodin i tehdáž a nechtěl zhladiti tebe. –

Velkým mudrcem byl zajisté Mojžíš a dobrým znalcem svého lidu, jehož potřebě náležitě přizpůsobil formu svého učení a zákonníku. Hle, jaká asi lid byl kol něho tehdáž shromážděn: II. kniha Mojžíšova 32, 9: Řekl také Hospodin Mojžíšovi: Viděl jsem lid tento, a aj, jest tvrdé šíje. – 33, 3: Neboť sám nevstoupím s tebou, protože lid tvrdé šíje jsi, abych nezahubil tebe na cestě. – 32, 22: Odpověděl Aron: Nehněvej se, pane můj. Ty víš, že lid tento k zlému nakloněn jest. – 33, 5: Nebo by řekl Hospodin Mojžíšovi: Mluv synům Israelským: Vy jste lid tvrdé šíje; jakž jen jedinou vstoupím mezi vás, zahladím vás. – V. kniha Mojžíšova 9, 13: Mluvil také Hospodin ke mně, řka: Viděl jsem lid ten, a jistě lidtvrdošíjný jest. – 32, 5: Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jakáž vzdálená jest od synů jeho. – Ezechiel 3, 27: Takto praví Panovník Hospodin: Kdo slyšeti chce, nechť slyší, a kdo nechce, nechť nechá, že dům vzpurný jsou. – 12, 2: Synu člověčí,uprostřed domu vzpurného ty bydlíš, kteříž mají oči, aby viděli, však nevidí; uši mají, aby slyšeli, však neslyší, protože dům vzpurný jsou. –

A že se lid ten v morálním ohledu mnoho nezměnil ani později,vidíme z mnohých rčení Nového Zákona: I. epištola sv. Jana 5, 19: Víme, že z Boha jsme, ale svět všecken ve zlém leží. – Matouš 12, 39: On pak odpovídaje, dí jim: Pokolení zlé a cizoložné znamení hledá, ale znamení jemu dáno nebude, jedině to znamení Jonáše proroka. – Epištola sv. pavla k Římanům 10, 21: Ale proti Israelovi dí: Přes celý den roztahoval jsem ruce své k lidu nepovolnému a protivnému. –

Mudřec Mojžíš po zralém jistě uvážení rozhodl se pro způsob, jak nejlépe podchytiti zlé sklony svého národa a jak působiti na lid muoddaný v kýženém smyslu. Bylo by nehoráznou a nemístnou domýšlivostí chtíti v ohledu tom něco doplňovati a namítati; že forma byla dobrá,viděti nejlépe z toho, že tisíciletí přetrvala a dala židovskému národu, copotřeboval. To ovšem nevylučuje, že v Starém Zákoně jest obsažen skrytě ještě jiný obsah, který uniká člověku, pozemskými věcmiuchvácenému, ba třeba tak souditi, uvážíme-li, že Starý Zákon byl východiskem a podkladem názoru Kristova. Rozjímejme nad těmito slovy: II. kniha Mojžíšova 34, 33: Dokudž pak mluvil Mojžíš s nimi, měl zástěru na tváři své. – II. epištola sv. pavla ke Korintským 3, 13-15: A ne jako Mojžíš kladl zástěru na tvář svou, aby nepatřili synové Israelští k cíli té věcipomíjející. Pročež ztupeni jsou smyslové jejich. Nebo až do dnes zástěra ta v čítání Starého Zákona zůstává neodkrytá; nebo skrze Krista se odnímá. Protož až do dnes, když čtěn bývá Mojžíš, zástěra jest položena na jejich srdci. –

Jest důležito při této úvaze současně si uvědomiti, jak a pročvznikla v zakladateli židovského náboženství představa Mesiáše, neboť jest

zcela nemyslitelno, aby podobné tvrzení o příchodu Vykupitele bylo bez

podkladu a důvodu.

Zakladatel židovského náboženství uložil svoje vědění a vlastníprožitou názornou zkušenost v učení, které přizpůsobil svému okolí,nazírání a chápací schopnosti lidu, jemuž bylo hlásáno. Lid byl zakotven svou

snahou a tužbou zcela v tomto světě jevů, abylo stavu tomu učenípřizpůsobeno hlásáním: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“,

mělo-li docíliti žádaného úspěchu. Spravedlivě trestající a odměňující

Bůh, vznášející se vysoko nad světem smyslů, byl jedinoutranscendentální hodnotou a vše ostatní zůstávalo na zemi pevně vkořeněno.

Nebylo zatím jiné cesty, než přísného ceremonielu, bezkompromisních

nařízení, využití strachu, plynoucího z přirozeného sobectví člověka,

před všemocným Bohem, aby dosaženo bylo prozatím určitých úspěchů

v oblasti morálky, tím i stálého stoupání duchovní ušlechtilosti jedinců,

pročež i celku v generacích za sebou následujících.

Při takové úpravě svého učení, formou lidu přístupnou nechtělzajisté však zakladatel připustiti ztrátu pro vždy jádra svých poznatků, kterým

by zatím lid nebyl rozuměl, které však pro zralejší budoucí časy měly

býti uchovány. Až lidstvo tak vyspěje, že uzraje pro toto jaksi esoterické

učení, pak vydá jistě ze sebe muže, který ho bude moci pochopiti a který

ho také v učení tom proto nalezne. Jestliže učení v lidové formě mohlo

uspořádati spolužití lidstva na podkladu morálky na tomto světě, dátijakousi předběžnou průpravy pro osudy vyšší a slibovati odměnu v údělu

hmotné země zaslíbené, oplývající mlékem a strdí, dobré bydlo a dlouhý

život na zemi, měl muž, který se jednou musil naroditi, hlásati vlastní jádro v učení tom skryté, otevříti tak bránu oné pravé „země zaslíbené“ a dáti skutečný „život“. –

A proto uložil Mojžíš ve své učení skrytě hluboký vlastní smysl,přístupný a chápatelný pouze při určité duchovní vyspělosti osobě zcela určitých a nevšedních vlastností, jaké měl zakladatel sám. Člověktakový musil pak přinést hlásáním získaných a nalezených poznatků lidstvu nesmírný dar; neboť učení jeho musilo býti nejen požehnáním v tomto světě jevů, nýbrž vésti ku štěstí neporovnatelně vyššímu v království Božím, v němž jsou pak lidé, učení to hledající, z tohoto světapomíjejícnosti a strasti po fysické smrti znovuzrozováni. Člověk ten byl tudíž Vykupitelem lidstva v pravém slova smyslu, byl Mesiášem, jehožpříchod zakladatel náboženství židovského zcela správně musil předvídati. A jestliže si ˇ6idé představovali slíbeného Mesiáše toho stále jakovykupitele politického, který, neobyčejnou světskou mocí nadán, je zbaví světských útisků a strádání a znovuzřídí jejich světské království, jest to důkazem, že stále byli ve vleku světa jevů, i když tvoření se přerůzných sekt zkoumajících život za branou pozemského dění značilo určitésvítání v nazírání na svět a jeho jevy.

Ovšem musel přišedší Mesiáš nalézti pro skrytý a jím odhalenývýznam vlastní prožitou zkušenost a pro prožitou zkušenost skrytý význam ve vzájemně rostoucím doplňování, takže skrytý význam doznalpotvrzení zkušeností a prožitá zkušenost potvrdila skytý význam, aby nové učení nebylo pouhým myšlenkovým produktem a neplodnou spekulací, nýbrž prožitím a skutečností, a chovalo v sobě proto pravdu a jejíprůraznost. –

Takový člověk byl Ježíš Nazaretský, syn své doby plnénáboženského se uplatňování, spekulace a hloubání, doby, která spontánně přinesla v něm čekaný plod, předpověděný správným nazíráním na svět a jeho dění. Byl člověk hluboce komicky ethicky založený, jehož nitro již od mládí s náboženskými otázkami spoluznělo, jimi bylo uchváceno; ty byly mu popudem k spontánnímu meditativnímu rozjímání, z něhož vzrostla vzpomínková zkušenost na jeho minulý život v nebi Boha Otce a s ní i pochopení a odkrytí pravd utajených v Starém Zákoně. Ano, odhalil a hlásal skryté pravdy, které kdysi nemohly pro neschopnost porozumění byti projeveny a hlásány; ukryté způsobem, že všední lidé, mající oči, je neviděli, mající uši, je neslyšeli, a otevírající se pouze velikému duchu, jenž zároveň byl zralý pro nesmírně těžkou a vznešenou úlohuSpasitele. Generace četly Starý Zákon v jeho písmenech a generace budou dále čísti Starý Zákon v jeho písmenech, byl však pouze jeden člověk, který nalezl mezi řádky pravý význam. Ježíš Nazaretský byl skutečný a předpověděný Mesiáš, byť i nechápaný a většinou zneuznaný. –

Cílem zákonníků bylo přísné a doslovné vykládání zákonaMojžíšova a přesné jeho plnění. Tito farizeové vytvořili kol zákona hradbu z pravidel, příkazů a zákazů, která stala se znenáhla hlavní věcí azákon sám zatlačen do pozadí. Pro obal nebylo zřeno vlastní jádro, a tak vznikla farizejská vnějškost známá z doby Ježíšovy, která plní literu, ale zanedbává ducha zákona, „cedí komáry a polyká velbloudy“. –

Literatura palestinského židovství jeví ponejvíce praktický ráz, ba i theoretická zkoumání světa zdají se býti zamířena pouze k praktickým cílům a světským životním úkolům. Teprve uplatňující se vliv řeckého ducha způsobil zneuznávání otrocky slovného významu Mojžíšova,který měl býti pouhým symbolickým vyjádřením vyšších pravd, pročežmožno hellenistické židovství označiti jakožto předzvěst a přechod kpozdějšímu křesťanství. Podle projevů filosofického myšlení diasporového židovstva má člověk věčné určení a jeho příští utváření rozhodnuto bude podle činů jeho teprve na onom světě. Tělo jest břímě, které dušizbraňuje ve vyšším poznání; duše jest nezrušitelná a je-li toho hodna svým konáním, vrací se po fysické smrti individua v lepší tělo. Tak vcházejí lidé spravedliví v nebe, špatní v muka pekel. Podle Filona jsou dušepřitahovány smyslovostí a sestupují do smrtelných těl; po seznání nicotnosti pozemského života vystupují do vyšších oblastí k věčnému životu. V knize Hernoch, tudíž v době předtalmudské, jest psáno, že anděléspojují duchovní svět se světem hmotným; jsou to bytosti duchovní, prosté chtíčů a špatných vlastností, a provádějí rozkazy Boží. I když převládal ovšem stále ještě starý biblický názor, že připadne člověkuspravedlivému odměna a zlosynu jeho trest v tomto životě a světě, přece nabývalo tvrzení o nesmrtelnosti duše, o ráji Edenu a pekle Hinnom pozvolnapřívrženců. Člověk potřeboval přesvědčení o individuelní odplatě, a když viděl, že se za života mnohdy nedostavuje, doufal v ni v příštím životě po své vezdejší smrti.

Takových představ bylo by možno uvésti celou řadu, stačí všakkrátce uvedené zmínky, aby bylo patrno, že doba kol působení Krista byla plna tuch a nejasných spekulativních představ, jimž ovšem ani moudří myslitelé, pro vlastní poměrnou nedokonalost, nedovedli propůjčitistrhující moci a průbojnosti. Staré hodnoty nebyly však proto opouštěny, jelikož bylo vždy dokazováno, že nově se vyskytnuvší myšlenky jsou již v starém podání obsaženy. Talmudské rčení praví, že Bůh zjevilMojžíšovi nejen thoru, nýbrž i vše, co pozdější učenníci naleznou v psaném jeho slově. –

O představách „Mesiáše“, „Království božího“ a

„soudného dne“

Podobně jako učení Buddhovo bylo i učení Kristovo původněpodáváno od úst k ústům. Teprve zvolna provedeno bylo později jehopísemné zaznamenání, zvláště synoptická evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše obdržela prý svoji dnešní formu teprve asi v druhé polovině 2. století, evangelium sv. Jana prý ještě později. O evangeliu sv. Jana tvrdí se také, že utváří prý události a řeči ve volné formě na základěpředstavy Krista podle sv. pavla. O tom všem existuje celá spousta pojednání, úvah a knih mnohdy zcela protichůdného obsahu a názoru. Nenízajisté vyloučeno, že mnohé důležité a Kristem vskutku hlásané zásady a projevy byly při tomto způsobu zajištění opominuty, mnohé pozdějineuznány a vyloučeny, právě tak jako jest pravděpodobno, že mnohé bylo přidáno, co nikdy Kristem řečeno nebylo.

Chci zde uvésti jako příklad agrafon, tudíž z písma vyloučenýmimokanonický výrok, který měl Kristus prosloviti k člověku znesvětivšímu sabbat: Víš-li, co činíš, dobře tobě! Nevíš-li však, co činíš, proklet jsirušiteli zákona! – A přece výrok ten úžasně přiláhá k zásadám a názorům Kristovým a nese pečeť pravosti. Jsi-li totiž tak duchovně vyspělý, že chápeš účel obřadu a nemáš proto více potřeby se mu podrobovati, jsi na dobré cestě; činíš-li tak však pouze z omezenosti, chlubivéhonadnášení, nebo nízké zloby a nenávisti, běda ti, nebo ́t kladeš tím nejen sám sobě zavržitelnými vlastnostmi překážku k dosažení poznání,nýbrž zlým příkladem svým i na jiné neblaze působíš, což vše budejednou tobě zúčtováno a odplaceno tebou samým! – Právě tak nalézáme v písemných pozůstatcích Buddhových řečí projevy, ba celé statě, které bezpochyby vloženy byly nadšenými, ale nedosti správně učení mistra chápajícími učedníky „ad majorem magistri gloriam“ a zajisté zasemnohý výrok pro neporozumění zapadl v propadlu zapomění.

Podobně se tvrdí, že na př. kniha Danielova byla napsána teprve staletí po babylonském zajetí kol r. 160 př. Kr., a že události z té doby připsány byly dříve žijícímu jasnovidci Danielovi; snad pro některátvrzení, pro něž nelze se dovolávati slov Hospodinových: 12, 13 Ty pak odejdi k místu svému a odpočívati budeš, a zůstaneš v losu svém na skonání dnů, - neboť hlásají vzkříšení těla, tudíž určité znovuzrození, pro něž nemá Starý Zákon zdánlivě ani slova.

Již z těchto ukázek možno nabýti přesvědčení, že není spolehlivou cesta prokazování historickými dokumenty, daty, logickými úvahami a učenými výklady, jež ostatně vede k rozporům a přerůzným výsledkům a může posloužiti jen jako nepostrádatelná pomůcka při šetření. Cestou správnější zdá se býti použití materiálu učenci a badateli s nevšední pílí a rozmyslem nahromaděného jako základu, a na něm, pomocíintuitivního pochopení jádra Buddhy a Krista, jejich učení a intencí ve vlastním prožití, zbudovati názor je osvětlující a chápající. Tak lze odděliti jádro od slupky, očistiti jádro od slupky, očistiti vlastní slovo od cizíchpříměsků a viděti obě velké osobnosti v nezkreslené představě; ovšem i pak zůstane neodstranitelný a neprokazatelný předpoklad, že pochopení to a prožití jest správno, že není samoklamem a zbudovaný názor větrným zámkem. Přesto chci se v dalším líčení cestou takovou ubírati ,ponechávaje každému zajímajícímu se jedinci otevřenou možnost přesvědčiti se vlastním rozjímáním o správnosti a skutečnosti mých vývodů.

Na základě starého a nesprávně chápaného podání povstala vžidovském národě celá řada vykupitelských představ a postav, zvláště po zničení chrámu, po pádu pevnosti Bethar a zničující porážce Bar Kochby. Lidovými proroky vychovávaný lid viděl v každém „zázraky“konajícím mravním kozateli Vykupitele a ochránce, Mesiáše a krále,nadřirozeného politického Osvoboditele. Představa ta přecházele zpokolení na pokolení a stala se pevným přesvědčením. Přesto, že proroctví Danielovo se nesplnilo, jelikož v ovládnuvším nesprávném výkladu se splniti nemohlo, vrací se víra v příchod Mesiáše s neztenčenou silou i za vlády římského prokurátora Pontia Piláta v hlásaní Jana Křtitele.

Ježíš Nazaretský byl zajisté v ohledu tom dítětem svého národa a své doby, a měl o Mesiáši v útlém mládí svém asi podobné představy. Stále přicházeli domnělí mesiášové, horkokrevní roztouženci, vlastenci bez moci, kteří mizeli však jak přišli, odbyti mnohdy vládnoucími úřady. „Království Boží“ židovské představy bylo zde na zemi, čistě světské, a různilo se ovšem naprosto od Kristova „Království Božího“. Vzhledem k čistě materialistické představě Mesiáše nemohl Židům ovšem Ježíš jako Kristus vyhovovati; viděli v něm s počátku proroka: Matouš 21, 11: Zástupové pak pravili: Toto jest ten Ježíš, prorok z NazarétaGalilejského, - ba i Mesiáše, Matouš 12, 23: I děsili se všichni zástupové a pravili: Není-liž tento ten Syn Davidův? – pokud jim nebylo řečeno, že „jeho království není z tohoto světa“. – Pojem „království Boží“ byl za časů Krista v Israeli, všeobecně rozšířen a znám. Israel byl podrobencizáckým pohanům, ale až dostaví se Mesiáš, zbaví židovský národ všeho zla a utrpení, podmanitele zažene vítěznou válkou a znovuzřídí pod svým spravedlivým žezlem světské panství Israelské.

Hlásal-li Kristus, že „Království Boží“ jest blízké, přede dveřmi, a že třeba jen pokání a dobrých skutků, aby se uskutečnilo, bylo to ovšem míněno zcela jinak, než jak si národ židovský představoval, a ačnebeské království to bylo nesmírně hodnotnější, přece nebylo po chuti lidu, znajícímu jedině hodnotu světských, smyslově vnímatelných předmětů kolem sebe. Pravil-li Kristus: Čiňte pokání, neboť království Boží jest blízké, - mínil tím jistě možnost dosažení jeho, na základě životosprávy, zařízené během pozemského života ve smyslu jeho učení, až po fysické smrti, která jest ovšem blízkou vzhledem k poměrně krátkému životu pozemskému. Před Kristem bylo království Boží daleko, jelikož nebylo právě Vykupitele, který by, z vlastní zkušenosti čerpaje, kázal správné učení a ukazoval k nebi neomylnou cestu. Kristem přišel předpověděný Mesiáš, jelikož učil cestě do „země zaslíbené“, která nebyla víc e daleko, nýbrž nyní zcela blízko, vždyť krátkou je doba zbývající člověku do jeho smrti, po níž následuje znovuzrození v království Božím pro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist