načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Buddha a jeho učení - Leopold Procházka

Buddha a jeho učení

Elektronická kniha: Buddha a jeho učení
Autor:

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v literatuře nebo ve skupinkách podobně smýšlejících lidí nejrůznějšího zaměření a každému takovému se stalo toto období „určujícím“ a „formujícím“ i ve smyslu praktickém. Nasměrovalo jeho kroky k cestě za poznáním skutečnosti. Dílo Leopolda Procházky je zhuštěním tohoto procesu. Je výsledkem studia stovek „náboženských“ a „duchovních“ textů, vstřebáním tisíců myšlenek a vlastních vnitřních prožitků, poznatků a pohnutek. A to je pro všechny opravdově hledající jeho největším a nedocenitelným přínosem. Bylo tomu tenkrát, je tomu doposud a bude tomu tak, dokud budou knihy Leopolda Procházky dostupné.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Buddha a jeho učení

Dr. Leopold Procházka

Nakladatelství Antonín Šlechta, Úpice

Typografie Antonín Šlechta

Obálka Antonín Šlechta

ISBN 978-80-88083-00-9 (epub)

ISBN 978-80-88083-01-6 (mobi)

ISBN 978-80-88083-02-3 (pdf)


3

Budha a jeho učení 1926

Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím 1928

O buddhistické meditaci 1930

Buddha a Kristus 1933

Besedování s Bohem 1934

Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení 1934

Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné

1934

Přednáška O vědomém jevu osobnostním 1928

Přednáška nábožensko-buddhistická v Plni a Brně 1929


4

Předmluva

„Naučte lidi, aby jinak mysleli,

nebude pak třeba je nutiti,

aby jinak jednali.“

Pozorujeme-li nynější život, tak jak dnes se kolem nás projevuje,přijdeme k tomu přesvědčení, že nynější doba jest hrubě materialistickou v theorii i praksi. Velká většina lidí nemá pro nic jiného smyslu, nežli pro požitky smyslové; jejich ideálem jest plné břicho, splnění různýchrozkoší, uspokojení osobní ješitnosti, požitek umění v ordinérní nebrafinované formě a podobě. I věda zaujala po většině toto stanovisko, jelikož hledí celkem opatřiti prostředky k uspokojení této smyslové žádostivosti. Následek toho jest bezmezná chtivost po hmotných výhodách a statcích jakožto prostředku, kterýž si možno každý vytoužený smyslový požitek opatřiti. V uplatňování této žádostivosti nehrozí se člověk využitkování ba vykořistění svého bližního s veškerou bezohledností, což má zanásledek, že pojímají potlačovaní proti vykořisťovatelům přirozenou zášť a aby svoji slabost odstranili, se organizují a nabývají fysické síly a moci. Proti této organisaci vystupují svojí organizací i vykořisťovatelé a tak stal se boj jednotlivce proti jednotlivci bojem celých tříd obyvatelstva proti sobě, bojem všech proti všem, se všemi tomu odpovídajícími následky a důsledky, bojem bez konce, pokud jeden díl nebyl přechodně zcela zdolán, k zemi uvržen a nestal se otrokem druhého. A tak neníkonečně než vykořisťovatelů a vykořisťovaných, kterýžto poměr nechá vždy doutnati pod popelem zdánlivého klidu zášti, nespokojenosti a závisti potlačených, držených v mezích pouze fysickou silou a mocí.

Když dobrý člověk pláče a zlý se směje, když slabý člověk trpí a silný mocí se těší, když poctivec se nuzuje a padouch hýří, když ušlechtilý muž se plahočí v šlapacím mlýnu všedního života a mělký se povaluje v blahobytu a zahálce, krátce, když vidí myslící člověk všechna taprovinění proti kosmické spravedlnosti, tu žádá si jako ptaktik odpomoci a jako teoretik prohloubení svého poznání až ke kořenu zla, které by zmatené předivo protiv obsáhlo a pochopilo, žádá si zaujetí stanoviska, v němž není cit rozumem zraňován a opáčně rozum není citem zneklidňován. Onen stupeň poznání, ono stanovisko, ve kterém duch vše, co se děje, jakožto zákonné a proto nutné pochopí, jmenujeme světovým názorem. Náš nynější čas nemá podobného světového názoru, aniž zná pravou cestu o odpomoci pro tisíceré sociální nedostatky. Jeden žádá si více lásky, druhý více policie. Bojuje se proti schudnutí, žebrotě,nemravnosti, opilství, nemocem, úmrtnosti kojenců, válce, atd. a přece nelze říci, že v tom ohledu větších a trvalejších výsledků bylo dosaženo. Tuto snahu za nynějších poměrů možno srovnati s čerpáním vody z potápějícího se člunu, aniž kdo se snaží díru ve dně jeho zalátati. Všechny sociální nedostatky pocházejí ze slepého boje o existenci, o skyvu chleba.

Jelikož nejsme schopni pochopiti smysl a význam života, jelikožnevíme, co v pravdě jsme, proto činíme život hodnotou o sobě a tím i boj o bytí nutnou ctností, něčím, co k lidství přináleží. Díra v člunusociálního života jest slepý životní chtíč bez kritiky, bezohledné uchopování a shrabování, které ani neví, proč tak činí. Odpomoc může přijíti pouze od správného myšlení, právě tak jako u klesajícího člunu pouze odvyspravení trhliny.

Správné myšlení a správné nazírání na hodnotu života všemivrstvami lidské společnosti otevře jiné horizonty a donutí lidstvo uvažovati při jednání cílícím k bezuzdnému ukojení chtíčů také o následcích, které nutně plynou z brutálního sobectví. Kdo chce k ozdravění přítomných poměrů přispěti, může tak pouze učiniti navrácením ztracenéhomravního vědomí, formou náležitého výkladu a učení.

Kde jest však ono učení, které by mohlo v tom směru sloužiti apůsobiti? Jest všeobecným názorem, že doba dnešní není více vhodnou pro všeobecné učení, nýbrž, že utvoření patřičné morálky jest věcí každého individua pro sebe. Ale právě toto stanovisko jest příznakemnaprostého úpadku, neboť přehlíží onu skutečnost, že v tom ohledu lidstvu směr udávali pouze velikáni ducha celek převyšující a že všude tam, kde podobných vůdčích geniů nebylo, objevila se jako důsledek netoliko duchovní plochost se svými zvrácenostmi, nýbrž i nejhroznější bludy a omyly v životě jednotlivců i celých národů.

Normální intelekt, i když byl prošel školami vědy, jest sotva schopen spletené cesty všedního života vezdejšího proniknouti, tím méně ovšem hloubky skutečnosti, což podaří se pouze geniům, kterých jest však tak pořídku, že si přes mnohá století ruce podávají.

Zatím hrozí lidstvu záhuba v bahně tak zvané civilisace, které kultura stále více ustupuje. Jen obrovitý duch s obrovitým poznáním mohl by lidstvo spasiti a na pravou cestu uvésti! Moderní vědy vyloučily plným právem víru ze své oblasti a dosadily ne její místo zkušenost a důkaz; pročež může lidstvo pouze takový názor uspokojiti, který jeho rozumu se dovolává. A jediný existující takový názor životní jest názor duchovního obra všech obrů, které kdy země zrodila a nosila, Siddhata Gotama,který k nejvyšší skutečnosti pronikl a „Buddhou“ se stal, t. j. ze sna života ke skutečnosti se probudil. Buddha označuje svoje učení jako „dhamo“, slovem, které objektivní pravdu znamená; též: „dhammo anitiho“,pravdou, která své potvrzení sama v sobě nese a žádné vnější autoritynepotřebuje. Buddha učí poznání nejvyšší skutečnosti tak, jaká jest a ne, co my o ní soudíme; on odkrývá i poslední závoj ze skutečnosti a ukazuje stav, v němž jsme, v plné jeho nahotě.

Jsou tři druhy lidí: předně indiferentní, kteří mohou býti srovnáni s inaktivními látkami chemie, a o nichž platí slovo Konfutse: „shnilé dřevo nelze soustruhovati“; dalším druhem jsou lidé věřící, které možnosrovnati s chemickými látkami, jichž affinity jsou nasyceny; třetím druhem lidí jsou myslící bezvěrci, kteří podobají se chemickým látkám v status nascens, a pro které platí slovo Buddhy: „Strastipln je všechen život!“ – Svoji hodnotu má tato kniha pouze pro tento třetí druh lidí, posledně uvedený. Indiferentní člověk, ať jest již jak chce vzdělán, nepodrobí se námaze promyšlení toho, co v knize této jest uvedeno, a u člověkavěřícího vzbudí zde obsažené pouze rozpor a zbytečné námitky. Tím jest okruh čtenářů této knihy předem již omezen; avšak těch málo, pro které jest psána, jsou ti, kdož mnoho jsou a mnoho znamenají.

Jsou tři otázky, které každý myslící člověk si klade: Co jsem, jaktřeba, abych se choval, a proč zde jsem? Toto: „co, jak a proč“ jestpředmětem zápolení duchovního života; neboť není věcí každého, aby s tohoto jeviště odcházel s rčením „plaudite amici“; jsou lidé, jimž život jest více než hrou, rovnicí, či přirovnáním.

Jelikož pak ani víra, ani věda na otázky ty pro myslícího člověka uspokojivé odpovědi nedává a dáti nemůže, proto jest úkolem této knihy ukázati, že v myšlence Buddhy jest obsaženo jejich rozluštění, ovšem že pro většinu lidí prozatím v tak cizí formě, že dosud praktickéhovýznamu dosáhnouti nemohla. To jest příčinou, že toto jedině skutečné učení, filosofií nepochopeno a neporozuměno, přírodní vědou nepovšimnuto, zdá se pro nás a potřeby naší doby zatím býti ztraceno.

Snaha po vysvětlení světa a dosažení světového názoru leží vkaždém tvoru opatřeném vědomím. Jakmile se bytost tak dalece vyvinula, že započne mysliti, vidí se uprostřed ohromného systému, v němž se chce orientovati a jej pochopiti. Tento systém představuje se mu jednak jakožto „něco“, co jest, t. j. věci, bytí, jednak jakožto „něco“, co se děje, t. j. na oněch věcech se odehrávající dění; bytí bez dění na němneexistuje právě tak, jako dění bez bytí, což značí: vše jsou pouhé procesy. Tím dány jsou dvě otázky: „Co jest svět?, a jak odehrává se dění ve světě?“ Obě pak spadají dohromady v otázku jednu: po dostačujících důvodech bytí a dění. Dostatečný důvod jest myšlenkovou nezbytností danou duchovním životem. Celý vesmír se všemi jeho věcmi a pochody jest pro myslícího člověka druhem loutkového divadla; on vidí loutkytančiti, avšak nevidí vlákna a to, co vlákny pohybuje. Snaha po světovém názoru jest žádostí jaksi za kulisy viděti, přírodě její tajemstvíodposlouchati a smysl a význam života pochopiti.

Jsme svědky jedné z největších katastrof, které lidstvo, pokudznámo, kdy postihly. Ve světové válce provalily se jako hrozný hnisavýnádor všechny podzemní proudu zášti, závisti a lži, které skrývaly se dosud pouze tušeny, ve svém nebezpečí však neznámy, pod hladkým ablýštícím se škraloupem zdánlivé kultury. Jestliže ještě dobří lidé věřili v čas očištění a duchovního povznešení jednotlivců a národů obětavouspolurací, ukázalo se pojednou s hroznou srozumitelností, že pokladzdánlivě církví, státem a filosofií pevně založený, jest naveskrz zpuchřelý a prohnilý. Slova, která zdála se obklopena gloriolou věčné pravdy,obanžila se pojednou v duté frázovitosti. A uděšené nad tím lidstvo přilnulo tím pevněji k tělesnosti vezdejšího bytí; surovost a sobectví zaplavily svět; mezitím co jeden člověk hlady zašel, hýřil druhý v nadměrnémpřebytku a třetí s hnusem a v hanbě od všeho se odvracel; temno bylo tak hluboké, že nikdo nepoznával více druhého.

Buddhismus mluví řečí umlklého svědomí; chceme řeči té, kterápřichází z tak značné prostorové a časové vzdálenosti a těžko zashuje ucha lidstva materialismem zachváceného, propůjčiti naše blízké ahlasité zvolání; chceme podle vzoru velikého mistra předstoupiti, bratři a sestry, před vás a ukázati učení, které Buddha lidstvu zanechal kvykouení ze strastí vezdejšího života a k dosažení blaženého klidu.

Nechť přistoupí k této knize a vezme ji do ruky, kdo touží odhaliti roušku svého „Já“ podle pravdy a touží znáti odpověď na trýznivouotázku: „Co jsem?“, „Co jest tento svět?“ On dozví se, proč tento svět nikdy naší vntřní potřebě po neměnitelném štěstí nemůže vyhověti.

Po cestě tohoto učení kráčí člověk v majestátní osamělosti, jako na plošinách vysokých pohoří. Sem nahoru málo kdo se odvažuje; málo jest těch, kteří do výše pronikají, a ti pozvolna zvykají teprve svojeduchovní oko na oslňující světlo Pravdy, jímž září učení Buddhovo. Avšak právě tak, jako pociťujeme ulehčení, radost a libost vystoupivše z nížiny hornatého údolí již jen na prvé svahy mocného pohoří, právě takovépocity zmocní se nás již při prvém seznámení se s podstatou velké pravdy Buddhovy, pocity, o nichž tento pýchou překypující svět a věk se všemi svými vědami a technickými vymoženostmi nemá ani zdání. – Kniha vznikla z vnitřního mého popudu a z buddhistické povinnosti s pravdou seznamovati, na základě pročtení několika set buddhistických knih a děl

8

indické filosofie a jest vlastně překladem ponejvíce z německé literatury

odborné. Co jsem ze svého k ní přičinil, jest vlastní prožití a zažitímate

riálu a podání, jak pravdě Buddhově jsem byl porozuměl.

Buddham saranem gacchami!

Buddhův život

Buddha narodil se asi kol r. 560 před naším letopočtem. Jméno

„Buddha“ není vlastním jménem, nýbrž označením významu: „osvícený,

probuzený“. – Jeho vlastní jméno bylo Siddhatta, příjmění Gotama apatřil ku kmeni Sakya. On sám nazýval sebe „Tathagata“, t. j. k dokonalosti

došlý. Buddha narodil se v háji Lumbini, poblíže města Kapilavatthu, kde

jeho rod sídlil, a kde své mládí jako knížecí dítě v přepychu a nadbytku

prožíval. Později oženil se s dcerou sousedního knížecího domujménem Yasodhara, s níž měl synka jménem Rahula.

Legenda o Buddhovi vypravuje, že podnikl čtyry vyjížďky ze svého

parku k městu, při nichž potkal nejprve bezmocného starce, pak těžce

nemocného, na to průvod se zemřelým a konečně mnicha. prvé tři zjevy

vyvolaly v něm smutné a truchlivé myšlenky o osudu člověka, kdežto

čtvrtý zjev ukázal mu štěstí a klid toho, který od věcí tohoto světa se

byl odvrátil, neb zajisté byl Buddha ve své postatě hluboce založen a

přemýšlivé přirozenosti. Slavnosti a nádhera jeho dvora se mu na to

zprotivily a on rozhodl se všechny nicotnosti opustiti a věnovati sepátrání po příčinách strastí pozemských a po prostředku k jejichodstranění. K tomu bylo ovšem bezpodmínečně zapotřebí klidu a tudíž samoty,

kterých v nynějším svém okolí míti nemohl. Prchl tudíž jedné noci v 29.

roku života svého z domova za vytčeným cílem. Nejprve odebral se k

několika známým učitelům, aby seznal jejich názory a výklady. Avšak s

žádným z těchto učení nebyl spokojen a opustil proto jednoho učitele za

druhým a rozhodl se v samotě vyššího vědění askesí dosáhnouti, jak

bylo tehdy v Indii zvykem. V jeho blízkosti prodlévalo pět asketů, které

ve snaze záhy daleko předstihl, takže k němu jako k svému vůdcivzhlíželi. Následek jeho askese jdoucí až k hranici možnosti byl však ten, že

místo dosažení vědění svoje tělo tak vysílil, že jednoho dne vbezvědomí upadl. Přijda k sobě poznal, že ubíral se dosud nesprávnou cestou

a započal proto opět potravu přijímati, načež se ho oněch pět asketů

pro odpadnutí zřeklo. Buddha zůstal na to sám a pokračoval vpřemítání o otázkách ho zaměstnávajícíh, až mu jedné noci náhle ve vnitřním

osvícení jistota se objevila, že touženého cíle dosáhl; nalezl totiž čtyry

pravdy, zásady, které jsou základem jeho učení. Tím poznáním stal se

„Buddhou“, t. j. ze sna života probuzeným a to v 35. roku věku svého.

Místo, kde se tak stalo, zove se Buddha Gaya a byl později na něm

zřízen císařem Asokou templ, který až doposud stojí a v poslední době

byl restaurován. Vedle tohoto templu stojí strom, botanickým jménem Ficus religion zvaný; praví se, že jest to onen historický strom, pod nímž Buddha Buddhou se stal, o čemž však z různých důvodů se pochybuje. Avšak ratolest původního stromu byla zasazena v Anuradhapura,tehdejším hlavním městě Cejlonu králem asokou a jehodcerouSanghamittou, z kteréž ratolesti do dneška mocný strom se stal, takže rozložité větve jeho ze všech stran musí býti podporovány. Strom byl od doby zasazení pečlivě ošetřován a jest při stáří kol 2 000 roků nejstaršímhistorickým stromem vůbec.

Po dosažení stupně Buddhy zůstal Buddha po několik neděl v klidu, promýšleje nejspíše do nejmenších podrobností své učení, nežli před veřejností s ním vystoupí. Praví se, že s počátku váhal, má-li tak vůbec učiniti, v pochybnosti, zda lidstvo ujařmené v zcela jiných náhledech, jeho učení vůbec pochopí; avšak náhled, že se nalezne aspoň několik lidí schopných k postřehnutí pravd jím nalezených, nabyl konečně vrchu a tak vydal se na cestu se slovy: „Všem otevřena vrata pravdy, kdoslyšeti ji chce, nechť přijde a slyší!“ –

Nejprve vzpomněl si oněch pěti spolumnichů, s nimiž dřívepohromadě byl a kteří ho později opustili. Tito žili v parku Isipatana u Benares a tam proto zaměřil Buddha svoje kroky. Mnichové se po jistém zdráhání k jeho učení připojili a brzy rozmnožila se řada přívrženců Buddhových na značný počet osob. Ty rozeslal Buddha ve všech směrech se slovy: „A nyní jděte a putujte k dobru mnohých, k spáse bohů a lidí, ze soucitu k tomuto světu. Kažte učení, které dobrým na počátku, dobrým uprostřed, dobrým ke konci jest; kažte dokonalý a čistý život spásný!“ – Buddha užíval ve svých řečech lidového jazyka země Magadha; „pali“, řeč, v níž nejstarší dokumenty jsou sepsány, jest idiom této řeči příbuzný.

Buddha kázal až do své smrti as 45 let, putuje od místa k místu, sledován svými stoupenci. Podle pravidel, jím z určitého důvodustanovených, požíval potravy pouze jedno denně před polednem a dal si ji darovati almužnou. Svoje řeči přizpůsoboval schopnostem svýchokamžitých posluchačů a používal častých přirovnání, při nichž však pečlivě obrazný a skutečný smysl rozlišoval. Krátce před svou smrtí onemocněl nejspíše následkem požitého pokrmu z jedovatých hub a zemřel kol r. 480 před naším letopočtem ve stáří as 80 roků. Během posledních hodin života svého mluvil ještě se svými učenníky a připomínal jim hlavní body svého učení. Na otázku, kdo po jeho smrti vedení bratrstva má převzíti odpověděl, že pravidla bratrstva a základní věty jeho učení mají býtivůdci jeho učenníků. Poslední slova jeho byla: „Všechny věci, které povstaly a složeny jsou, pomíjejícnosti podléhají, proto pracujte bez oddechu na svém vykoupení!“ – „Vykoupení“ možno též označiti slovem„osvobození“, neboť buddhistické vykoupení značí vysvobození od všech pout vášní. Smrt Buddhova stala se v Kusinara, nedaleko jeho rodiště.

V těch několika slovech bylo řečeno o Buddhovi to nejdůležitější; on zajisté byl nejvýznamnějším mužem, který kdy žil. Vliv jeho nasoučasníky byl nesmírný a to vždy c dobrém smyslu. Pravili o něm: „žije, jak mluví, a mluví jak žije“. – Jeho skromnost byla právě tak velikou, jako jeho soucit a láska k veškerenstvu; čteme-li osobní zprávy jehoučenníků, vidíme s jakým nadšením a jakou láskou k němu lnuli; všichni chtěli býti neustále kolem něj...

Kol prostého, přirozeného jádra života Buddhova a jeho učeníutvořilo se během času podánímpředivo legendárních okras, jehožfantastické nadnášení se uplatňuje již ve vydáních řečí Buddhových v kanonu. Samozřejmě nemá Buddha s těmito příkrasami naprosto nicspolečného a dlužno je odkázati zcela na účet nadšených a nedokonalých jeho učenníků a následovníků, kteří v nepochopení jeho důslednéhosetrvávání na skutečnosti přičinili k jeho prostým řečem bezcenné ozdoby, kterých jeho původní slovo jistě bylo prosto.

Jest také třeba, abychom si ujasnili poměr, v němž k Buddhovi jsme, čím nám mistr jest. Především budiž zdůrazněno: Buddha není pro nás a všechny jeho ctitele, přívržence a následovníky ani Bohem, anivyslancem Božím. Ani Bohem, k němuž bycho se modlili, a který by nás svým osobním zakročením mohl zachrániti ze strastí a starostí života; anivyslancem božím, který by mohl v zastoupení nás od našich hříchůvykoupiti. Pro nás jest Buddha člověkem, k nám on také mluví jako člověk svým učením, působením a životem a právě to jest nám tolik cenným. V Buddhovi vidíme člověka, jak bloudil a se snažil a konečně železnou energií a nekrajnějším rozpětím sil zůstal vítězem. Právě to lidské v jeho tazích, to zápolení, bloudění, snažení a zvítězení jest tím, co nám jej jako člověka ukazuje, jako nám samým podobného. Byl člověkem právě jako my; byl chybám a bludu podroben právě jako my a v tom vidíme příklad pro nás a vzpruhu k naší snaze. Podle jeho učení jsou všechny potřebné vlastnosti a síly v člověku uloženy, jako v zrnu vlastnostirostliny; musí však býti silným a vytrvalým snažením vzbuzeny a rozvinuty.

V „Tevijja-Vacchagotta-sutta“ tažena jest rozdělovací čára mezidogmatem neomylnosti a skutečným učením. Vědění Bddhovo nevztahuje

se k světu jako vševědoucnost, nýbrž pouze na to, co on ve vlastním,

stále pokračujícím vývoji sám na sobě a v sobě byl prožil.

V „Ariyapariyesana-sutta“ vidíme, že činnost učitelská Buddhy není

vykonávána ve službách nějakého účele a úmyslu, nýbrž ze soucitu se

světem, t. j. s těmi, kteří poučení si žádají. Byla by tudíž předhůzka,


12

že Buddha se zapředl znovu do pletiva účelů rozhodnutím hlásati své

učení, zcela nesprávnou a nemístnou. O sobě praví Buddha v tomto

sutta: „I já bhikkhu, před svým plným probuzením sám zrozenípodrobený, hledal jsem zrození podrobené; sám stárnutí podrobený, hledal jsem

právě stárnutí podrobené; sám nemoci podrobený, hledal jsem také to,

co nemoci podléhá; sám smrti podléhající, hledal jsem také to, co smrti

jest podrobeno, atd.“, což značí: „Nejsem nikterak bytostí jiného druhu,

nějaký Bůh-člověk, nýbrž právě takový tvor jako vy, byl jsem dříve strastí

a chybami právě tak opatřen jako vy a teprve během vývoje stal jsem

se tím, co dnes jsem: probuzeným a ukazovatelem cesty, vašímučitelem“. – poslední Buddhův okamžik jeho života k naprosté dokonalosti

přivedeného ukazuje člověka, který sám ze sebe ví, že konečného cíle

dospěl a smrtí mu korunu nasazuje. Jeho poslední klidná slova obsahují

poučení prostého obsahu vše v sobě zahrnující, jak a čím člověk sebe

sama může ovládnouti a jedině správného cíle dosáhnouti.

Dhammam saranam gacchami!


13

Námět a základ buddhismu

Praktický život dělívá zpravidla duchovní aktivitu člověka vedleobrazivosti, intuice, na dva díly: vědu a víru. Víra vychází z předpokladu

nepochopitelnosti síly a věda z předpokladu její pochopitelnosti. Tím zdá

se býti duchovní život lidstva pevně určen a možnost pokroku ve směru

pravdy vyloučena. Avšak vedle víry a vědy jest ještě třetí formaduchovního života: skutečnost sama ve vlastním prožití. Jaký jest rozdíl mezi

zkušeností a prožitím? Zkušenost je sprostředkovaná, prožitíbezprostřední. Zkušenost jest sprostředkovanou, poněvadž jest vždy vnějakém ohledu předmětnou. Na otázku, proč jest skutečnost bezprostřední,

neznáme jiné odpovědi nežli: Jest tomu tak! neboť přešli jsme z oblasti

pojmů do oblasti pojmů do oblasti skutečnosti, vůči které otázka proč?

jest nemístnou. Bolest, pocit blaha, atd. jsou tím, co prožívám; protikladu

mezi prožitím a jeho předmětem zde není. Požadavek pochopiti sílu v

prožití jest novou myšlenkovou cestou, novou proto, poněvadž musí býti

od pojmů neodvislou. Nemůže býti proto shodnou ani s cestou víry ani

vědy pracující s pojmy a to věda ve formě důkazu, víra ve formě věření.

Jest však ještě jiná, třetí cesta duchovní mimo důkaz a věření? Tato třetí

cesta jest: bezprostřední vhled do skutečnosti podle Buddhova učení.

I možno říci, že celý duchovní život lidstva se rozčleňuje v tyto tři díly:

víru, vědu a buddhismus. Z nich odpovídá náboženská víra zpravidla

neskutečnosti, poněvadž se vztahuje nad skutečnost, věda odpovídá

zpětné odvozené skutečnosti, omezujíc se na oblast zkušeností abuddhismus odpovídá skutečnosti, jelikož jest bezprostředním prožitím.

Buddhismus není žádným učením odvozeným a dokazatelným z

vyšších pravd, on také není nedokazatelným, jelikož dokazuje se sám

sebou jako prožití. To činí jej hlubokým, těžko viditelným, neboť lidéžádají si buďto víry nebo důkazu, kdežto prožití vyžaduje samostatnosti

myšlení.

Buddhismus jest jediným učením bez požadavku víry. V němobsažená „theogonie“ jest kolosálním výplodem lidského ducha, cožnespočívá snad v tom, že v zdánlivě tvořící představě se kupí myšlenky

nebetyčně na sebe, hra to, v níž se poetičtí trpasličí obři tak rádi kochají,

a již pak nazývají „geniální“; nýbrž obrovitost představuje se zde v tom,

že bez viditelné námahy, ba hravě docíleno toho, co jest účelem: Bůh

stává se zde pouhým zvláštním „případem“ uvnitř nekonečné početnosti

případů světového dění. Jako orel sotva křídly pohybuje, když nahoře v

závratných výškách krouží, tak podobně zde sotva se pohnou křídlamyšlenek; střízlivě, chladně, ale jasně sledován námět zvláštností dále a v

rovnosti přírodních všedních zjevů vystupuje ze zášeří bezpočátečnosti

buddhistický zjev boha. Dějepis božskosti s jakousi obdobnou převahou

lidskou nevyšel nikdy z jiné myšlenkové oblasti nemohl vyjíti, poněvadž

žádná jiná myšlenková oblast neovládala doposud skutečnosti. Co jest

víra? Školní definice jest známa a končí vždy uznávánímtranscendentální podstaty. Skutečně leží kořen víry v obdivuhodné vlastnosti lidské,

něco mimo vší skutečnost uznávati. Jest jasným, že toto „něco“uznávané mimo skutečnost musí býti jednak silou, jednak universálností.Náboženství pak žádá, aby svět byl přiveden do určitého poměru odvislosti od

této universální síly a tím stojí každé náboženství víry před problémem,

který sám v sobě chová svou nerozluštitelnost. Problém ten krátcenaznačen zní: Jistá transcendentální síla, ponejvíce „bohem“ zvaná, jakožto příčina sama o sobě, má býti se „světem“, jako následkem o sobě,

přivedena v příčinnou souvislost. Avšak skutečnost neukazuje nikdy a

nikde „příčinu samu o sobě“, nikdy nikde „následek sám o sobě“. Ve

skutečnosti jest každá příčina také zároveň působením vůči jiné příčině,

každé působení též příčinou vůči jinému působení. To platíbezvýjimečně, neboť skutečnost nemá toho poměru jako vlastnosti, nýbrž jestpoměrem tím mezi příčinou a následkem. Skutečnost jest uskutečňování a

to jest v každém okamžiku právě tak příčinou jako následkem.Skutečnost jest přechod od příčiny k následku. Nehledí-li se k tomu, a stanoví-li

se „příčina o sobě“ a „následek o sobě“, tu musí se přirozeně dostaviti

rozpaky při úvaze, jak z příčiny následek mohl povstati.

Představa „příčiny samy o sobě“ a „následku samého o sobě“ byla

přírodní vědou definitivně a správně zavržena a odmítnuta.

Skutečnost je uskutečňování v každém okamžiku a jest jakostarořímský bůh Janus: dívá se do předu i do zadu; jest příčinou v jednom

smyslu, následkem ve smyslu druhém.

Víra stojí však bez pohnutí před problémem přivésti „příčinu o sobě“,

„boha“ a „následek o sobě“, „svět“, do příčinné souvislosti; jset to úloha:

svět, skutečnost, podle něčeho vyznačiti, co dojista není skutečným;

neboť transcendentní nemá jiný smysl, nežli: „mimo všechnu skutečnost,

pouze v myšlení věřícího ležící“. –

Jelikož však ona transcendentální síla jest tím, z čehož veškeré

světové dění dostává teprve smysl a význam, tu vidíme obdivuhodnou

věc, že skutečnost se má říditi podle myšlení, což jeví asi tolik smyslu,

jako kdyby vítr měl se říditi podle větrné korouhvičky.

A v tom bodu jeví se rozdíl mezi vírou a vědou nejostřeji, neboť

myšlení ve vědeckém smyslu jest vědomé se přizpůsobení na děj


15

skutečnosti.

Pravili jsme, že buddhismus jest jediným učením bez požadavku

víry. Avšak při žádném jiném systému není tolik potřeba podstatné jádro

si přesně ujasniti, jako právě při učení Buddhově; žádný jiný systém

neutrpěl během doby a při přechodu k různým národům takových

posunů by vyšinutí základních myšlének jako učení Buddhovo. Že tak

se mohlo a musilo státi, spočívá v tom, že buddhismus jest učením

myšlení. Takové přetvoření a znetvoření prodělal buddhismus při

přechodu k mongolským rasám; myšlenková přísnost a důslednost

čistého učení Buddhova nesnesitelnou duchu těchto národů, který vždy

v pantheistických výšinách se pohyboval. Jasná, čistá, lidská skutečnost

Buddhovy osobnost nestačila těmto transcendentálním proudům.

Původní Buddha, který není ničím jiným, než vůdcem a ukazovatelem

cesty, který pouze jako člověk mezi lidmi nejvyšší postavení zaujímá,

Buddha jako učitel nebyl tím, čeho duch ten trvale mohl potřebovati. A

tak byl Buddha historický tak dlouho spekulací ohlodáván, až rozpadl se

v abstrakce, které vůči původnímu pravému buddhismu jsou v poměru

barvy doplňovací k barvě základní: co získaly na své nádheře barvitostí,

ztratily na obsahu skutečnosti. Na místo krystalově čistých řečí„palisutta“ chaoticko-mystické hloubání, jehož tendence sleduje myšlénku

znovustvoření Boha, kteráž vždy Buddhou s neslýchanou důsledností

byla potlačována a odmítána. A tak na příklad buddhismus ve východní

Asii jest v podstatě od věrouk neodlišným a nezaslouží jména buddhismu,

neboť tendence pravého buddhismu jest vždy odříkání od existence v

jakékoliv formě, ať pozemské nebo nadpozemské.

Dle „Ariyapariyesana-sutta“ má každý povinnost poučování vesmyslu učení Buddhova, kdo ukazovati a poučovati může. Tuto povinnost

dlužno však rozlišovati od obracení na víru náboženství. Buddhista

může pouze ukázati, nebo ́t k správnému myšlení nemůže nikdo býti

obrácen, nýbrž pouze povzbuzen. Učení Buddhovo jest prožití a jako

takové musí býti prožito, aby zde bylo. V „Ganaka-Moggallana-sutta“

ukázan jest buddhismus v jeho vlastnosti jako předmět učení v opaku

k náboženství, které jest předmětem víry a v opaku k vědě, která jest

předmětem důkazu. V prohlášení Buddhy: „Ukazatelem cesty,brahmane, jest Buddha“, vrchlí celá řeč. Buddhismus nemůže býti věřen,nemůže býti dokázán; po uděleném popudu nutno učení to v sobě zpracovati,

uskutečniti, prožíti. Ve víru, důkaz a prožití, t. j. v náboženství, vědu a

buddhismus dělí se celá duchovní činnost lidstva. Co zde mohu dělati?

táže se Buddha; a v skutku on nemůže nic jiného činiti, než učiti,ukazovati. Nepřijde-li vnitřní obrat silou jeho učení, jest Buddha bezmocným.


16

Pro buddhistu jest život hodnotou samu sebe podmiňující, z čehož

vypplývá: já jsem v sobě samém zrušitelný proces, tak jak se sámpodmiňuji, tak mohu se sám odpodmiňovati, k zrušení přivésti, nikterak snad

násilným zničením životní formy v samovraždě, nýbrž věděním,Namítne se: smutný to konec! Na to odpovídáme: ani smutný, ani radostný,

nýbrž pouze: skutečný. V životě ležící poslední možnost stane senutností, když byla tato možnost pochopena. Právě tak jako u tělesa ve

vesmíru kroužícího nelze mluviti o vyšší neb nižší poloze vůči ostatním

tělesům nebeským, právě tak nelze zde mluviti o smutném a radostném,

o vznešeném a nízkém.

Výsledek vědění může oceniti každý pouze sám pro sebe a cenou

toho vědění jest: ono vlastní „Já“. Neboť jakmile to „Já“ bylo pochopeno

jakožto samooplodňovací pochod mezi vědomím a osobností, pak není

opory pro nějaké jádro „Já“, pro nějakou „duši“, která jakožto taková

vždy sama s sebou by musila báti identickou.

V tomto toku skutečnosti zůstává jediné bytí: „dění“, „stávání se“,

které pro nějaké jádro „Já“ právě tak málo místa ponechává, jako stále

se obnovující plamen.

„Dění“, „stávání se“ jest oním slovem Velké Hádanky, které podobno

bohu Delphi ukazuje a zahaluje v jednom.

Věda jest pokus, život jakožto celek na vnější dění světové zpětodvoditi; specielně v oplozovacím problému zkouší věda živoucí bytost

vztáhnouti zcela na rodiče zpět. Tím stala by se živoucí bytost úplněvýrobkem svých výrobců a podobně i život pouhým produktem, což ovšem

s pojmem skutečné síly jest neslučitelno; neboť ta jest právě takproduktem jako producentem. Jelikož by v tomto myšlenkovém pochodurodičové, jejich rodičové, atd. atd. taktéž pouhými produkty byli vůči svým

rodičům, tu povstala by otázka: Odkud přichází v takovém vesmíru,který jest zcela jen odvozeným zpětným působením síly, síla skutečná? A tu

nebylo by jiného východiska, než buď celou představu jako myšlenkovou

zrůdnost zavrhnouti, neb celou hru zpětných odvozených působení jako

produkt boha uznávati, čemuž by se biologie zajisté nepřizpůsobila. V

opaku k biologii, která člověka zcela od jeho rodičů chce odvoditi,odvozuje jej víra, pokud on silou, skutečným životem jest, od Boha. Bůh dává

člověku životní princip, „duši“, kterýž, jako něco s Božským podstatně

příbuzného, člověka po smrti přežije, jako „něco samo o soběstávajícího“. S podobnou představou vystupujeme však mimo skutečnost. Neboť

skutečnost neukazuje nikdy a nikde „sílu o sobě“, aneb „hmotu o sobě“.

Skutečnost ukazuje pouze procesy, t. j. jednotu síly s jejím materiálem.

Síla jako „něco o sobě stávajícího“ nemá smyslu; síla jest působením a


17

působení má smysl pouze vůči materiálu, jímž ona působí.

Mezi oběma a nad nimi, vírou a vědou, stojí Buddha. U něho splněny jsou oba požadavky, které každý myslící člověk vyžaduje: skutečné síly uznati a se vztažnými pokusy uvnitř dění světového, t. j. veskutečnosti setrvati. Proti prvému požadavku prohřešuje se věda, proti druhému víra. Buddhauznává skutečné síly, ale zcela jiným způsobem nežli víra. U něho není síla věčným trvajícím principem, něčím o sobě samým, ať se tomu říká bůh, duše, duch a jinak, nýbrž silou vždy čerstvěvytryskující z jejích vlastních odchozích podmínek a v souhlasu s nimi, siloukontinuitu dávající, avšak v každém okamžiku novou hodnotu představující; krátce: u něho jest síla skutečnou a každý plamen ukazuje analogon. A poněvadž jest tato síla skutečnou, zůstává zde také vztah života jako celku uvnitř skutečnosti; život nevztahuje se zde ani na rodiče, ani na boha, nýbrž sám na sebe a zůstává vždy působením jakožto jednota síly a hmoty.

Podstata všeho jsoucího spočívá v chtění a vůli. Každá bytostvyvíjí vůli od prvého okamžiku své existence až k poslednímu dechu a všechny její síly, jak duchovní tak fysické jsou výlučně ve službáchtohoto chtění, ba nejsou ničím jiným nežli touto zjevnou se stavší vůlí. Jelikož veškeré bytí vůlí jest, jest také všechno, co ve smyslu tohoto chtění probíhá, štěstím, co mu odporuje, takže konec konců štěstí a strast jsou pouhá vyjádření toho, pokud se vůle každého jedince umí ve světě uplatniti a prosaditi. To jest samozřejmým pro každého myslícího člověka a právě tak nepochybnou jest i jistota, že všechno chtění jest v každém okamžiku a ve všech směrech brzděno a že dokonce i tam, kde zdá se býti splněno, se obrátí v následcích proti sobě samému, abykonečně v nevyhnutelné smrti plně ztroskotalo. Každý chápající člověk cítí a poznává, že okolnosti, které skutečnému a trvalému uspokojení naší vůle v odpor se staví, jsou přírodně-zákonité, železnou nutnostpředstavující, která s každou vůlí tak nerozlučně jest spojena, jako žár s ohněm. Neboť kde jest život – a kde jest vůle, jest i život, který v základu není nic než vůlí k životu – tam jest také i při úvaze všech možných vývojových možností smrt a tím i stálá, vždy znovu se opakující zkáza života a tím i všeho chtění. Zajisté že není člověka, který by si nebyl aspoň jednou za svého života otázku položil, zda není východiska z této železné nutnosti smrti. Není již nahdození této otázky nejvýš podivuhodno a záhadno? Neboť pakliže strast, zvláště smrt přírodou zákonitě jest podmíněna, jak by bylo možno jí uniknouti? Jak může člověk vůči nikterak dvojsmyslné řeči přírody, kterou k němu každou mrtvolou očividně mluví obezvýjimečném zániku všeho živoucího v tomto světě, přijíti vůbec namyšlenku možnosti uniknutí vševládnoucí smrti? A přece jest otázka ta nejen otázkou jednotlivců, nýbrž otázkou lidstva od prapočátku a provždy jí zůstane. Ona tvoří hlavní a vlastně jediné thema a sílu všehonáboženství a jest pramenem mnohého filosofického systemu. Zbavme lidstvo strasti, zvláště smrti a všechno náboženství a mnohé filosofické systémy stanou se zbytečnými; ani boha by takový člověk více nepotřeboval, z čehož jest jasným, že pojem boha jest konec konců pouhým pomocným prostředkem k rozluštění problému strasti a smrti.

Zpřítomněme si naši dnešní situaci: Věk přírodních věd nechce více „věřiti“, nýbrž chce „věděti“. Ba více, on neuspokojuje se ani čistýmabstraktním, pouhými pojmy sprostředkovaným, aneb v pouhých pojmech spočívajícím poznáním, což přichází specielně k výrazu v odmítání všech čistě pojmových filosofií, nýbrž věk ten žádá si bezprostředního vhledu, chce i představy metafysické založiti na vlastní, každému přístupnébezrostřední zkušenosti, která jedině může dáti skutečnou jistotu.

Ex orienta lux! Před dvěma a půl tisíci lety žil v Indii člověk, který jako nikdo jiný dal vykrystalisovati praproblému lidstva v celé jeho čistotě bae jakýchkoliv přimísenin, obzvláště zbavenému kalných odpadkovýchproduktů metafysického myšlení, muž, který, problém tak rozluštil, že každý z vlastního názoru, z vlastního bezprostředního náhledu a správnosti rozluštění se může přesvědčiti a sám na sobě bezprostředněvyzkoušeti, muž to tudíž, který nevystavuje pouhou směnku na nejistoubudoucnost po smrti. A učení toho muže největšího z velikých přichází k nám, kde mi toužebně po učení se ohledáme, které nám rozluštění životních záhad podle methody exaktních přírodních věd, t. j. cestou vlastníhoexerimentu zaručuje. Jest to učení Gotamo Buddho, vrchol indickémoudrosti, kteréž všípili si učenníci jeho podle způsobu Véd do své paměti a přenášeli je po smrti Buddhově od úst k ústům. Texty ony, „sutta“, po stu letech a později, ve skupinách „nikaya“, uspořádány a v „pitaka“, koše shrnuty, byly v obcovací řeči podání „pali“, písemně zajištěny jako „suttaitakam“, koš neb kanon řečí a „Vinayapitakam“, kanon výchovy. Těmto dvěma přidělen byl později jako samostatné dílo„Abhidhammapitakam“, kanon scholastiky, čímž utvořen „Tipitakam“, tříkoš, jako celkový komplex buddhistických spisů pro všechny časy.

Tipitakam obsahuje skorem všechny důležitější řeči a projevyBuddhy a jeho velkých bezprostředních následovníků, ač později mnoho báchorkového k nim bylo přičiněno a pozdější doby ponejvíce vTibetu a Číně zkreslily mnohé z původního smyslu přibráním mythologie z brahmanismu. V této zrůdné formě bylo učení Buddhy již v předešlém století v Evropě známým. Teprve v novější době odkryto bylo ve svém původním znění a formě, tak jak v pali-textech jest uchováno.

Buddha vede nás především, abychom si uvědomili praproblémživota, a jak strasti a smrti lze uniknouti. Rozluštění toho problémuukazuje nám v nejvýš možné formě jistoty, v našem vlastním názornémpoznání. Jeho původní učení jest nejen prosto jakéhokoliv mythologického aneb alegorického obalu, nýbrž Buddha zavrhuje i každou theorii, on prost jest každé teorie. On neodává se ani logickým závěrům, kterénějak opustily bezprostřední názornost. Jediné kriterium pravdy jast a vždy pro něho zůstává: vlastní, bezprostřední, intuitivní pochopení pravdy. Jest jenom samozřejmým důsledkem, že Buddha nežádá ani víry pro své vlastní názorné poznání, ba své následovníky výslovně vyzývá, aby ani od něho v pouhé víře ničeho nepřijímali, nýbrž pouze to uznávali, co sami názorně byli vnitřním zřením poznali. Povinost zkoumati a nikoliv slepě věřiti jest vyjádřena v následující řeči Buddhově: Jednou přišlo několik obyvatelů města Klama k Buddhovi a pravili: „Mnoho brahmanů a asketů přicházík nám a vykládají různé svoje systémy; to působípochybnosti v nás a my nevíme komu a čemu bychom měli věřiti.“ – Na to Buddha odpověděl: „Jest zcela přirozeným, že pochybnosti ve váspovstanou, slepá víra jest zavržitelnou. Neřiďte se podle slyšeného,podle podání, podle pouhého tvrzení, podle sdělení spisů, podle logických vývodů, podle methodických odvozenin, podle zvyků, podle toho když nějaký zjev pro to mluví, když asket neb učitel tak praví; když však sami poznáte, že tyto věci jsou zvrácené, nijak bezvadné, když provedenypůsobí zlem a strastí pro vás i jiné, pak je zavrhněte; pakliže však poznáte, že tyto věci jsou správné a bezvadné, když provedeny působí štěstím a zdarem pro vás i jiné, pak je přijměte a žijte podle nich.“ – Před smrtí svou pravil k svým učedníkům: „Máte-li nějaký názor, jest to snad proto, poněvadž mne si vážíte a ctíte?“ Po záporné odpovědi tázal se dále: „Jest to tudíž proto, poněvadž jste sami tento názor pochopili aseznali?“ – Obzvláště často varuje Buddha před spoléháním se na věty víry a porovnává věřící k řadě spojených slepců, z nichž každý ani v předu, ani vprostřed, ani v zadu nevidí; varuje dále spolehnouti se na myšlenkový pochod spekulujícího filosofa, který filosofuje dobře a filosofuje špatně. Jen vlastní bezprostřední vhled má cenu a i Buddhovo učení samopouze tolik, jak tento vlastní vhled, nahlédnutí, poznání umožňuje. Buddha pravil, že dlužno se zbaviti i jeho učení, když ho není více zapotřebí, když cíle bylo dosaženo. Porovnává svoje učení s vorem, kteréhopoužíváno jest k přepravě přes proud na druhý břeh, který však se opouští, když břehu toho bylo dosaženo.

Buddhismus neopírá se o zázraky, ba naprosto je zavrhuje;Buddha sám zakazoval svým učedníkům provádění t. zv. zázraků, ba ivychloubání se schopností zázraky prováděti; zakazuje hádání z hvězd a předpovídání podle různých značek. Bylo by také zcela bezdůvodno buddhismu nějaké tajné učení připisovati a týž esoterickým jmenovati; pravý buddhismus jest opakem mysticismu, zakládá se na skutečnosti a zavrhuje jakékoliv spekulace o absolutnu, prvé prapříčině a podobném.

Buddha žádá pouze od svých stoupenců nastoupení jím vykázané cesty, na níž možno získati intuitivní pochopení pravdy. Toto minimum „důvěry“ vyžaduje Buddha a ostatní dostaví se samo sebou, nebpůvodní důvěra vždy více a více přechází v neotřesitelnou jistotu. A důvěry té žádá Buddha pouze tolik, kolik jí ukazateli cesty přinášíme: „Ukazatelem cesty jest Buddha.“ – Proto také není v jeho řečech vůbec čistěabstraktních pojmů a jsou tu pouze takové, které z bezprostředního názoru jsou odvozeny a v sobě evidentní, právě tak jako cestovní příručkaneobsahuje odborných výrazů a pojednání fysiky, geologie atd.

Chce-li Buddha sprostředkovati vlastní názorné poznání pravdy, tu dlužno se tázati jakého druhu názornost ta jest, která by k takneobyčejným výsledkům vedla. Nějaká zvláštnost nemůže býti předmětem té názornosti, neboť i Buddha má co činiti pouze se světem násobklopujícím. Může to tudíž býti jenom zvláštní nazírání na věci a jeho způsob, jemuž nás chce Buddha naučiti. A skutečně pozůstává tajemství ono v neobyčejném prohloubení normálního způsobu pozorování věcí. Jsou různé stupně názorného poznání, počínaje tupým pohledem zvířete do světa hledícího, až k hledu genia do hloubek pronikajícímu. A právětento geniální způsob pozorování ve formě čisté kontemplace jest cílem Buddhovým, kterýž každému předkládá. On ukazuje jednotlivé stupně kontemplace až nahoru k vrcholku, kde světu závoj stržen. Ovšem že z učení Buddhy vyplývá určitá výlučnost, jelikož předpokládá lidi, kteřínejen strast jako praproblém bytí jasně si uvědomili, nýbrž kteří tak jižpokročili, že spásy neočekávají z vnějška, nýbrž z vlastní síly. Takových lidí nebylo nikdy příliš mnoho, ba bylo jich příliš pořídku naseto. Ponejvíce pokládají lidé za úspěšno strast v jakékoliv formě nebrati na vědomí;takovým lidem není ovšem prozatím pomoci, ti v tomto okamžiku pro učení Buddhovo v potaz. Avšak ani pro takové lidi nepřichází učení Buddhovo v úvahum kteří sice kol skutečnosti strasti nejdou slepě kolem, avšak o tom se poučiti dáti nechtějí, že osvobození od ní není žádným druhem pmilostnění osobního boha, nýbrž může býti dosaženo výlučně vlastní silou a vlastním konáním. Učení Buddhovo vyžaduje tudíž celých lidí, nikoliv pokrytců, licoměrníků, nadutců, nýbrž statečných, silných srdcí, jasných hlav, vytrvalých, vyhráněných duchů, bystrozrakých mudrců,

kteří jedině experimentální methodě jsou rostlí. Buddhovo učení jest

komplex zkušeností získaný normálním smyslovým získaný normálním

smyslovým přístrojím, jejichž správnost každým na sobě může býtivyzkoušena. Ovšem že málo jest těch, kteří podrobí se ohromné námaze

a pociťují v sobě neodolatelný tlak k tomu, aby celé učení Buddhovo

prostudovali a jeho zásady seznali. Po většině není k podobné práci ani

času ani chuti, ač jedná se přeci zde o vše, co má se s námi po naší

smrti státi a jak dlužno život podle toho zaříditi. Ale zdánlivě důležitější

problémy čekají svého rozluštění; mederní člověk vědy zabývá se vším

možným jiným a tak zůstává pravěda a prazjevu života přenechánaněkolika málo vyvoleným, kteří „mrtvým jejich mrtvé pohřívati nechávajíce,

sami sobě svícnem, svou prapříčinu nalézti se snaží:“ –

Buddhismus jest čistou evolucí, duchovním procesem vývojovým, v

němž dosavadní myšlení v opáčný směr se obrátí a za opáčnýchpředokladů dále pracuje. Nadále neslouží pravda životu, nýbrž životpravdě. V učení tom není velikým, kdo nejvíce miloval, nýbrž kdo nejvíce

myslil a nejhlouběji přemítal. V plném rozsahu může totmuto tvrzení býti

teprve později porozuměno; zde nechť slouží tato poznámka čtenáři za

přípravu pro příští. Nechť předem ví, že vstupuje zde do říše, v nížnehledá se života, nýbrž pravdy, v níž život nemá hodnoty o sobě, nýbrž

pouze jakožto nástroj pravdy.

Pravíme na jiném místě: Vše, co zde jest, představuje se jednak

jako „něco, co jest“, jednak jako „něco, co se děje“, t. j. ve stáléobměně, jako procesy. Kde něco se děje, kde koná se nějaký proces, tam musí býti k tomu dostačujícího důvodu. Takové dostačující důvody musí býti síly. Celé dění vesmíru, t. j. všechny procesy rozpadají se v takové, které jsou udržovány, mrtvé procesy a v ty, které se samy udržují, živé procesy. Procesy živé představují se jednak jako procesy spalovací,plamen, jednak jako procesy výživy, živoucí tvorové. Všechny mrtvéprocesy možno vykládati a vysvětlovati jako spád. Jejich typus jest padající kámen; on nepadá proto, že v něm působí síla přivádějící jej k pádu, poněvadž dříve byl vyzvednut, jelikož mezi ním a zemí jest určitý rozdíl napjetí. Jeho pád praví tudíž, že musí zde býti síla, avšak v tom smyslu, že síla ta musela býti již dříve činnou, neboť jinak by nebylo přišlo kzmíněnému rozdílu polohy. Jestliže fysika pád kamene jinak vykládá, totiž přitažlivou silou země činnou během pádu, pak jest to pouhá pracovní hypothese, přijatá za účelem jednotného světového fysikálního nazírání. V podobném smyslu jako padající kámen dlužno vykládati bez výjimky všechno fysikální dění, ať jedná se o mechanické, chemické, tepelné, elektrické, magnetické a jiné pochody. Ty všechny říkají pouze, že síly,

22

hybné momenty, musely zde býti; u nich nejedná se o působení přímé,

nýbrž o působení zpětné, odvozené. Důkaz pro to, že zde žádnéskuteč

né síly nepůsobí spočívá v tom, že proces takový přestává, jakmiledo

tyčné rozdíly napjetí jsou vyrovnány. A tento svět zpětného, odvozeného

působení jest oblastí vší vědy. Poněvadž věda chce dokazovati, má ona

existenční právo pouze tam, kde není nic mimosmyslového. Kdeskuteč

né živoucí procesy jsou, tam musí i skutečné síly býti. Síla nemůže však

nikdy býti smyslovou; neboť vše smyslové činí nutnou otázku podosta

čujícím důvodu, t. j. po síle, na jejímž základě ono smyslové zde jest.

Kde mrtvé, zpětně skutečné procesy jsou, tam nejsou síly samy činny a

tudíž žádná reální, nýbrž jen pojmová nutnost logickým předpokladem.

Proto jest možno při výkladu tohoto zpětně skutečného světa odsunouti

otázku o skutečných silách a na její místo dosaditi různé rozdílypoten

ciální a napjetí a tak setrvati v čistě smyslové oblasti. Stanovisko to jest

dovoleno vědě, která nic jiného nezamýšlí než měřiti a počítati; neboť

měřiti a počítati možno pouze pochody o zpětné, odvozené skutečnosti.

Kdy ta neb ona planeta určité místo na obloze zaujme, to lze s plnou

přesností předem vypočítati. Zda já však v příštím okamžiku v levo neb

v pravo se budu ubírati, to nemůže žádná věda předem určiti.Stano

viskem, které věda vůči světu zaujímá, t. j. principielní odmítání všeho

mimosmyslového, jest dáno omezení její na svět o zpětné, odvozené

skutečnosti a tím i mechanické chápání dění ve vesmíru. Chápání to

stane se absurdním, jakmile věda překračuje tento svět zpětnéskuteč

nosti, jakmile chce totiž vykládati skutečný svět, živoucí procesy, podle

stejného schématu spádu. Neboť zde jsou činny skutečné síly a otázka

po nich nedá se vymýtiti bez myšlenkového násilí, které se přivede jeho

vlastní protismyslností k pádu. Forma duchovního života, kteráprinci

pielně vše mimosmyslové odmítá, jest nutně omezena na odvozeně

skutečný život a zove se všeobecně „vědou“. Věda ve vlastním smyslu

bývá velmi často materialistickou a její chápání dění vesmíru přísněme

chanickým. Dostačujícím důvodem všeho dění jest jiné dění; dostačující

důvody zůstanou smyslovými.

Naproti vědě stojí víra. Víra na vyšším stupni jest formouduchov

ního života, která uznává něco mimosmyslového o sobě, t. j. věří a tím

dosazuje pro celé dění vesmíru určitý dostačující důvod universální. Tím

jsou dány jako vlastní obraz víry živoucí procesy, neboť jen v nich jsou

činny skutečné síly mimosmyslové. Jakmile víra svůj náhled upotřebiti

chce, upadne do podobné nouze jako věda. Jako věda ve forměsvě

tového názoru jest nucena skutečné procesy podle schématu procesů

odvozených vykládati, tak i víra jakožto světový názor jest nucenaodvozené procesy vykládati podle schématu procesů skutečných, t. j. víra

musí svět vykládati i tam, kde jest pouhým spádem, jakožto od božské

síly řízený. Zde vlas s hlavy nesmí spadnout, ani kámen k zemi se zřítiti

bez božského rozhodnutí, které jest tu dostačujícím důvodem.

Mezi těmito protichůdnými stanovisky a nad nimi stojí Buddha, který

učí: Vše, co zde jest, všechny procesy skutečné a odvozené, vše jest

„sankhara“, t. j. vše jest složené, podmíněné podstaty. Buddha jde s

moderní vědou až tam, že odmítá něco nesloženého, nepodmíněného,

jednotku o sobě, duši a jak jinak vše podobné lze jmenovati. Oskutečném světovém názoru možno mluviti jenom tehdy, jedná-li se o skutečný

svět. Svět chápu, znám-li dostačující důvody skutečných procesů, t. j.

síly v nich působící. Slovo „sankhara“ neznamená však pouze:„složené“, „podmíněné“, nýbrž i: „skládání“, „podmiňování“; v prvém případu

praví se, že síly zde činny byly a jest to vztah na zpětně skutečný,odvozený svět; v druhém případu praví se, že síly zde jsou a jest to vztah

ke skutečnému světu. O skutečných procesech, které se samy udržují,

praví Buddha: Existence, jsoucnost všech živoucích tvorů jestpodmíněna silami.

Zde se Buddha shoduje s vírou tím, že něco mimosmyslového v

bytostech uznává. Mezitím však co vírá dává tvorstvu trvati na podkladu

universální síly a tím „dostačující důvod o sobě“ uznává, t. j. věří, učí

Buddha: Každý tvor podmíněn jest individuelní silou jemu pouze vlastní.

Tuto každému tvoru vlastní, zvláštní a jedinečnou vnitřní sílu nazývá

buddhismus „kamma“, sanskrit karma, toho kterého tvora. Buddha učí

dále: Všechny skutečné procesy jsou procesy spalovacími; hoří nazákladě čistě individuelních vnitrných sil, kamma, a jsou procesy samy se

udržujícími; jako takové jsou bezpočátečné; udržují se odbezpočátečnosti hnutími vůle, chtění. Učením o kamma jest dán význam buddhismu

pro světový názor v plném rozsahu. Světový názor míti, znamenásvětová dění chápati. Chápati značí dostačující důvody znáti. Dostačujícími

důvody musí býti síly. Síly musí nutně býti něčím mimosmyslovým a

jako takové musí nutně všemu chápání býti nepřístupny. Jedinouvýjimku při tom tvoří jedinný proces: „Já“, individuum samo a to tím, že

interní síla podmiňující mou existenci stane se mi smyslovou ve vědomí.

Tím ustaven jest samočinně celý problém na jeden bod, z něhož nutně

musí každý světový názor vyjíti: na vlastní „Já“. Kdežto víta toto „Já“ od

něčeho transcendentálního odvozuje, t. j. věří; kdežto věda se namáhá

toto „Já“ od světa, t. j. induktivně pochopiti, chápe Buddha je ze sebe sama, t. j. intuitivně. Tím, že se sám chápu jest celý ostatní svět pro mne nepochopen. Jsem-li podmíněn čistě individuelní interní silou, pak jsou všechny ostatní skutečné procesy taktéž zde na základě čistěindividuelních interních sil a já chápu je všechny, t. j. svět tím jakonepochopitelné; nikterak jako nepochopitelné o sobě, nýbrž tak utvořené, že každý z nich pouze sám sebe může chápati. Mohlo by se namítnouti: Není světový názor, který mne učí svět jako nepochopitelný chápati, podobně paradoxní podstaty jako světový názor víry? K tomu třeba odpověděti: Žádost po světovém názoru nesmí býti doslovně brána. Jestliže zimou se třesoucí praví: Žádám si kabátu, tu není to kabát o sobě, jehož on si žádá, nýbrž teplo, kterého mu kabát ten má dáti. Praávě tak kdyžnevědomý praví: Žádám si světového názoru, tu není to svět o sobě, který on pochopiti chce, nýbrž to, co světovému dění vnitřní soudržnost, spojitost dává. Každý dosavadní světový názor nemíní v pravdě nic jiného, než pochopení trvalého ve světovém dění a změně a tím uspokojenímyšlenky udržovací. Tuto myšlenku udržovací uspokojuje náboženská víra v „síle o sobě“, bohu; vědecká víra v „materii“, která právě tak jest věcí víry jako síla. Skutečnost nemá ani „sílu o sobě“, ani „hmotu o sobě“, nýbrž pouze jednotu obou: procesy; a značí právě věřiti, jestliže se s jednou z nich o sobě pojmově pracuje.

Sama ze sebe uspokojuje věda myšlenku udržovací v energetickém světě, v němž však žádných skutečných energií není, nýbrž pouzezpětná působení energií. Skutečné udržování a tím skutečný světový názor dává pouze Buddha tím, že ukazuje, že každý živoucí tvor jest sám sebe udržující; jinak vyjádřeno: že není žádného „Já“ jako něco samo sebou identického, jako jednotka o sobě.

Učení Buddhovo jest čistou intuicí a to proto, že každý pokuszacházení podle method vědy je induktivně opanovati jest nemožný. Mohu vykládati nejschopnější vědecké hlavě učení Buddhovo, a ono zůstane pro ni něčím pošetilým, pakliže její schopnost poznávací se v takovém stavu nenalézá, aby spoluzněla, na podanou věc reagovala, jispracovala, asimilovala. Nějakých přímých cest a prostřednů není. Zde nelze jiného činiti než ukazovati, vždy znovu ukazovati a to tak dlouho, až se u toho neb onoho podmínky duchovního vzrůstu tak vyvinuly, žestane se schopným na toto podráždění reagovati, je spracovati. Právě tak jako nemůže mi býti dokázáno, že nějaká poživatina pro mne vskutku jest pokrmem; ona může ,i pouze býti podána a já sám musím jísti, při čemž se poživatina sama sebou jako taková prokáže; právě tak nemůže pravda Buddhova býti dokázána, může býti podána a každý sám musí okusiti: Aude sapere! Vůči hlavě, které myšlenka Buddhova neníassimilovatelnou, jest ona právě tak bezmocnou, jako tato hlava vůči ní.Takovým hlavám vede se vůči učení Buddhovu jako mnohým pouštímhorkého pásma vůči dešti: jejich přehřátá půda brání dešťovým mračnům pře ni táhnoucím, aby zde svůj obsah vyprázdnila. Pouště nepojmou do sebe žádného deště ne že by byly přesyceny, nýbrž poněvadž jsou příliš vyschly. Ony stojí pod zákonem „Circulus vitiosus“: poněvadž jsou bezdeštnými, nemůže zde dojíti k žádné vegetaci a poněvadž jsou bez vegetace, nemůže přijíti k žádnému dešti. Zde nelze jiného dělati než trpělivě čekati, až během nevypočítatelného dění vesmírového símě se zachytí, kapka spadne a tak příznivý běh započne, který rozmnožuje schopnost se vzrůstající vegetací déšť přitáhnouti a s množícím sedeštěm hojnější vegetaci přivoditi.

Jest bezpočetně světů ve vesmíru. A právě tak jako v malém zde na

tomto světě v katastrofách zničení nastává, právě tak děje se i se světy

vesmíru. Podobné zničení některého světa-lokadhatu stane se po době

nesmírně dlouhého vývoje a jmenujeme dobz tu „kappa“.„Samvatta-kaa“ jest ona nesmírná doba, která leží mezi vznikem světovéhosystemu a jeho zvadnutím. „Vivatta-kappa“ jest ona nesmírná doba, která leží

mezi zánikem světového systému a jeho opětovným rozkvětem.Entroie-ektropie. Toto učení o střídání se vzniku a zániku světových systemů

bez počátku a bez konce jest jedním z nejmohutnějších obrazůbuddhistického učení skutečnosti. Podobné kappa obepíná dobu nesčetných

bilionů pozemských let. Avšak právě tak jako rozpad a zánik nějaké věci

zde na světě ničím není, nic v celku neznamená nežli nový vzniknového útvaru třebas na jiném místě, právě tak jest tomu se světy vesmíru.

Není vlastně nic zničeno, nic nezajde, pouze změna v střediscíchnajetí nastane, jiného naprosto nic. Není Země, Slunce, Jupitera, Siria,

atd. atd. jako identit, jako těles v sebe uzavř



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist