Broučci: Broučkovy pohádky - Jan Karafiát

5
POHÁDKA O TOM, CO SE DVĚMA
ŽÁBÁM PŘIHODILO NA VÝLETĚ
Dlouho se na ten výlet těšily a říkaly si, že i jim se
něco pěkného přihodí, jak už to na výletě bývá.
A přihodilo se. Bylo velice krásné červnové jitro,
když se vydaly na cestu. Doma jim nic pěkného
neprorokovali.
„Však vy se tak veselé určitě nevrátíte.“ Ale ty
dvě žáby tomu nevěřily. Proč by se jim nemohlo
jednou také něco veselého přihodit?
A tak se s chutí vydaly do širého světa. Tak
pěkný svět ještě nikdy neviděly. Sluníčko svítilo,
kvítka se usmívala, rosa se třpytila a cvrčci
cvrčeli s ptáčky o závod. A pořád viděly něco nového
a nikde se jim nestalo nic zlého.





6
Až pak uviděly před sebou krásný, veliký
dvorec uprostřed polí, luk a zahrad. Vrata ode dvora
byla otevřena dokořán, a co jim tam hned padlo
do oka, byla řada velikánských lesklých hrnců,
stojících podél zdi na nízké lavici.
„Ty, copak to tam mají?“
„Však se můžeme podívat.“
A tak se šly podívat. A viděly, že jeden hrnec
selka zapomněla přikrýt.
„Co oni to v těch hrncích asi mají? Já tam
vyskočím a podívám se.“
„Já také.“
A než by do tří napočítal, žbluňk, žbluňk,
a už byly žáby v hrnci. Byl to krajáč smetany
s dvěma uchy. Když se vzpamatovaly, hned se
obě ptaly:
„Ty, copak to vlastně je?“
„Mně se zdá, že je to smetana, o které jsme už
slyšely. Co myslíš? Byli naši někdy ve smetaně?“
„Ó, kdepak! To by nám už dávno pověděli. Ti
se budou divit, až uslyší, že jsme byly v krajáči
smetany.“





7
A tak byly obě rády, že se šplouchají ve
smetaně.
Ale i toho se každá žába brzy nasytí.
„Ty, jakpak my se odtud dostaneme ven?“
„No, to já sama nevím. Kdybychom se tak
mohly o něco opřít.“
Ale ono nebylo o co se opřít. Stěny byly hladké
jako sklo a hrnec byl skoro plný.
Za chvíli začaly mít žáby strach.
„Ty, mně se zdá, že je s námi zle.“
„Proč by bylo s námi zle?“
„Naši povídali, že se tak veselé nevrátíme, a já
myslím, že my se nevrátíme nikdy. Vždyť my
odtud už nevylezeme.“
„A co říkala máma, že máme dělat, až s námi
bude zle?“
„Já už jsem to zapomněla.“
„Máme skákat, jako bychom pozbyly
rozumu.“
A tak sebou začaly v hrnci zmítat jako bez
rozumu a přestaly, teprve když už pro únavu
nemohly.





8
„Ty, mně se zdá, že je to tady teď nějaké jiné.“
„Mně se také zdá. Ale co by to bylo?“
„Jsou tu samé drobečky, a to ostatní je nějaké
vodovaté. Pokračujme, jak nám máma poradila,
a ještě mnohem rychleji.“
A zmítaly sebou ještě mnohem víc, jako by
už opravdu žádný rozum neměly. Smetana byla
zatím nadobro stlučená a po dlouhých
zkouškách žáby ze smetany šťastně stloukly do
jedné hroudy máslo. Dostrkaly ho ke stěně hrnce
tak, že už měly oč se opřít, a šťastně se
vymrštily ven. Ani si neoddechly a úprkem utíkaly ze
dvora.
Teprve když byly zas v trávě, začaly drobátko
přemýšlet.
„Co tomu řekne selka, až uvidí, že má ze
smetany máslo?“
„Třeba bude ráda.“
A co teď? Mají žáby ve výletě pokračovat? Ale
žádné z nich už se nechtělo, a že tedy raději
půjdou domů. A tak šly domů.
Na cestě přišly k překrásnému potůčku. Ihned





9
se do něj vrhly a dobře se vykoupaly. Ale brzy toho
ta jedna litovala.
„To jsme se ale koupat neměly.“
„A proč by ne?“
„Doma by na nás aspoň hned viděli, že jsme
byly ve smetaně. Teď nám to nebude nikdo
věřit.“
„Jak by nám to naši nevěřili! Vždyť nám věří
i to, co ani není pravda, jakpak by nám nevěřili
to, co pravda je!“
A byly zas brzy doma. To bylo divení!
„Už jste se z výletu vrátily? To jste ale brzy
přišly. A co že se vám cestou přihodilo?“
Mnohokrát a stále znovu musely ten příběh
s krajáčem smetany vyprávět. Zpočátku se to
všem zdálo k neuvěření, ale když to už dlouho
poslouchali, nakonec tomu uvěřili. Táta byl vždycky
znovu rád, že to tak dobře dopadlo, a máma byla
celá šťastná, že jim tak dobře radila. Ale přece se
všem zdálo, že je rozumnější zůstat doma a na
výlety nechodit.





10
Když to tatínek vypravoval, Broučci se velice
smáli. Maminka nakonec řekla:
„To se jim na výletě podařila pěkná lež!“ A když
tatínek letěl druhý den zas svítit, Broučci za ním volali:
„Tatínku, kdybyste potkal ty prolhané žáby,
řekněte, že jim nevěříme. A že toho, kdo lže, ani
nepozdravujeme.“