načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bronzové oko – Agapitos Panagiotis

Bronzové oko

Elektronická kniha: Bronzové oko
Autor: Agapitos Panagiotis

Druhý historicko-detektivní román z Byzantské říše l. p. 833 s hlavním hrdinou - císařským vyslancem Leonem. Děj nás zavádí do Soluně v době vlády císaře Theofila, kam přijíždí Leon jako doprovod nového stratéga (vojenského správce). ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 219
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z novořeckého originálu O chálkinos ofthalmós ... přeložila Markéta Kulhánková
Skupina třídění: Řecká literatura (středověká, novodobá)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9889-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý historicko-detektivní román z Byzantské říše l. p. 833 s hlavním hrdinou - císařským vyslancem Leonem. Děj nás zavádí do Soluně v době vlády císaře Theofila, kam přijíždí Leon jako doprovod nového stratéga (vojenského správce). Vzápětí je zavražděn místodržící a Leon coby císařský sekretář se ujímá pátrání v honosných domech, v arcibiskupském paláci i mezi řeholnicemi a mnichy. Další vražda vše zkomplikuje a Leon je nucen osobně pomoci spravedlnosti. Řecký autor v napínavém příběhu představuje skutečné i fiktivní postavy byzantského raného středověku.

Popis nakladatele

Další ,,byzantský příběh s tajemstvím“ s hlavním hrdinou vysokým hodnostářem císařského dvora Leonem přibližuje málo známou dobu a kulturu.

Severořecká Soluň roku 833. Právě sem protospatharios Leon doprovází na císařský rozkaz nově jmenovaného vojenského správce oblasti. Skutečným cílem jeho návštěvy je však zmapovat a
ktivity soluňského arcibiskupa, který ve sporu o uctívání ikon stojí na opačné straně nežli císař. Proti své vůli se Leon stává svědkem hádky mezi dočasným místodržícím a jeho manželkou. Následujícího rána je místodržící nalezen zavražděný a Leon se ujímá vyšetřování. Během něj se setkává se svou dávnou láskou mniškou a básnířkou Kassií, ve které ale také poznává nebezpečnou protivnici. Objevení další mrtvoly přiměje Leona postavit se čelem stínům minulosti, a také přehodnotit svůj pohled na spravedlnost. 

Další pokračování své trilogie, Smaltová Medúza, zasadil Panagiotis Agapitos, jeden z nejvýznamnějších řeckých historiků byzantské literatury, na egejský ostrov Skyros.

Zařazeno v kategoriích
Agapitos Panagiotis - další tituly autora:
 (e-book)
Ebenová loutna Ebenová loutna
 (e-book)
Smaltová Medúza Smaltová Medúza
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bronzové oko

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Panagiotis Agapitos

Bronzové oko – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

13 mm

12 mm

11 mm

10 mm

8 mm

6 mm



Historická detektivka

z prostředí

Byzantské říše



Vyšehrad

BRONZOVÉ

OKO


Z novořeckého originálu Ο χάλ κινος οφθαλμός, vydaného nakladatelstvím agra Publications roku 2006  v athénach, přeložila Markéta Kulhánková Typografie Michaela Blažejová Odpovědná redaktorka radka Fialová e-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2018 jako svou 1743. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

doporučená cena e-knihy 150 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Tato kniha vychází s přispěním Ministerstva kultury Čr

Panagiotis agapitos: Ο χάλκινος οφθαλμός Copyright © 2006 by aGra Publications  and Panagiotis agapitos Translation © Markéta Kulhánková, 2017

ISBN e-knihy 978-80-7429-942-1 (1. zveřejnění, 2018)

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

( 7 )

1

Pošklebky

Otevřít oči dalo mnichovi práci. Pohledem, po spánku ještě 

rozostřeným, spočinul na šikmé bílé ploše. Nahodile uspořádané 

tvary odrážely ostré odpolední světlo, až oči bolely. hned je zase 

zavřel. Seděl se zkříženýma nohama na sedátku z cihel. Poku-

sil se pohnout, ale nedokázal to. Zesláblé údy mu zdřevěněly. 

Cítil, jak pokrývkou, do které byl zavinut, proniká vlhký chlad. 

Kostnatými prsty se dotkl mříže ve výši své hrudi. Zrezavělé 

železo studilo jako kus ledu. Znovu otevřel oči. Na okamžik se 

mu zazdálo, že se probudil jinde, než usnul.

Ve městě sněžilo. Nehybné moře za přístavem halila stejná 

šeď jako nebe, po němž pomalu plynuly nízké mraky, posaze- né těsně nad kopcem a zakrývající konec zálivu na horizontu.  V noci bude určitě znovu sněžit, pomyslel si stařec. Náhle mu 

přejel mráz po zádech, něco jako předtucha neurčité hrozby. 

Vody vystoupaly až k mé duši, obklopila mě nejhlubší propast,

moje hlava se zanořila do horských roklí, zašeptal bezděky verše 

proroka mořeplavce a třikrát se pokřižoval. Pohledem bloudil 

v hlubině, která se před ním otevírala.

Stylita daniel žil už devatenáct let na vrcholku pomníku 

své vlastní askeze, vznášel se mezi nebem a zemí a svůj vnitřní  zrak obracel k Bohu. a přece, jako se srdce strážného na hlídce  za úsvitu chvěje strachem i vzrušením, když spatří zdálky blí- žící se lidi, stejně tak se chvělo mnichovo srdce pokaždé, když  se sklonil a pozoroval lidské hemžení na tržišti.

Kupci, námořníci, hospodáři i sluhové se tlačili v zablácených 

uličkách kolem chrámu svatého Meny egyptského, nosiči byli 

naloženi pytli a balíky, povozníci tahali své mezky. dech lidí se 

v ledovém vzduchu mísil s dechem zvířat a stoupal ke klenbě. 

Byla sobota, zhruba dvě hodiny před večerní mší. Většina lidí 

( 8 )

spěchala, aby byla rychle hotova s prací, jedni chtěli stihnout  bohoslužbu, další chvátali ke svým rodinám. Zdálo se, že si  nikdo nevšímá obrovského sloupu, jenž se tyčil jako věž kousek 

od opevněného přístavu, ani askety, který splynul s plesnivým 

kamenem, na němž ve výšce dvanácti stop nad zemí sídlil.  a stejně tak zřejmě nikdo nepocítil hrozbu, která projela mni-

chovým tělem.

Vedle sloupu stála vyschlá kašna, u níž lidé dosud ze zvy- ku uvazovali svá zvířata. Za ní, na prostranství, jež se táhlo  až k chatrčím uhlířů, byla skládka. Smečka toulavých psů se  s vrčením potulovala mezi hromadami odpadků, které hnily pod  sněhem. V jiném ročním období by byl zápach nesnesitelný, ale  teď, když se leden chýlil ke konci, mráz rozklad zpomalil. Náhle  se ozval drsný hlas.

„Běda vám, neposlušné děti, běda!“ Na hromadě odpadků  dřepěl rozcuchaný muž a hořekoval. „V době smutku a bolesti lev a zmije vezou na velbloudech své bohatství Egypťanům, ale jediným ziskem jim buďtež zostuzení a pošklebky!“ Nesrozumitelné věty se z něj řinuly jako dravý proud. Nějaký kupec, který  zrovna uvazoval svého mezka u kašny, otočil hlavu a několik  chodců se v rozpacích zastavilo.

Jakmile muž pochopil, že se na něj dívají, vykřikl a napří-

mil se. Psi okolo něj ztichli. Jeho vyhublé tělo halilo jen krátké 

mnišské roucho z hrubého vlněného sukna opásané provazem.  dlouhé nemyté šedivé vlasy a vousy byly ztuhlé, kůže na krku  vypadala jako ještěrčí, zažloutlé prsty přecházely v zakřivené  nehty a nemyté nohy se mu nořily do výkalů. S hbitostí, vlastní  pouze bláznům a posedlým, vyrazil ke kašně a náhle se objevil 

před kupcem. „Proč se jinověrci hněvají a proč si národy vymýš

lejí zbytečnosti?“ vykřikl. Pronikavě zapáchal a z úst se mu dral  kyselý dech. Z jeho pomněnkově modrých očí, zapadlých v důl- cích podlouhlé lebky, však vyzařoval život.

„Co chceš, chlape?“ otázal se znechuceně kupec a ustoupil 

o krok dozadu.

„Králové země povstali a všichni vznešení muži se spolčili proti Pánu a Jeho vyvolenému.“

„Upokoj se, blázne,“ zavolal z výšky stylita daniel, který v dál- ce viděl ulicí přicházet dva jezdce a několik vojáků. „Upokoj se  a neber si do úst svatá slova žalmů.“

( 9 )

„Ze dna Podsvětí jsi zaslechl můj křik,“ zvolal blázen k nebe- sům. „Ponořil jsem se do hlubin země, kde je petlice navždy zastrčená. Ať se vynoří hniloba mého pomíjivého života, Pane.“ Sesunul  se k zemi, zatímco kolemjdoucí se vzdalovali, jak nejrychleji to 

šlo. Z nebe začaly padat řídké sněhové vločky.

Stylita byl ohromen. Jak jej mohl blázen slyšet z takové dálky šeptat slova Jonášova a nyní mu v odpověď nabízet verše stejného žalmu? Byl snad skutečně posedlý? Pokřižoval se a přetáhl 

si přikrývku přes hlavu. Neměl se nechat zlákat ruchem tohoto 

pomíjivého světa.

„Vrabčák se vrátil,“ poznamenal tlouštík postávající před  podloubím s krámky na druhé straně ulice.

„Bůh nás ochraňuj před tím posedlým!“ prohlásila otylá žena  stojící po jeho boku a plivla si do výstřihu.

„Už to bude víc než rok, co jsem ho viděl naposled, eufrosy-

no,“ pokračoval muž a třel si hladkou bradu.

„Povídám ti, pojďme pryč, Panteleimone. U svatého Meny  na nás čeká arsenios.“

„Tehdy vyskočil na kolemjdoucí ze sudu s naloženými rybami a zbili ho na nádvoří velkého hostince. Křičel –“

„Vím moc dobře, co křičel,“ přerušila ho. „Pamatuju si ta  sprostá slova i nestydaté posunky a –“ Umlkla uprostřed věty,  protože se před ní zastavili dva jezdci v doprovodu vojáků. Bláz- novo nehybné tělo jim leželo v cestě.

„hej ty! Vstaň!“ rozkázal jeden z jezdců, mladý důstojník, kte- rý držel v ruce krátké kožené důtky. druhý jezdec byl kostnatý muž kolem čtyřicítky s plstěným kloboukem státních hodnostářů na hlavě. Byl zahalen do krátkého pláště a netrpělivě sví- ral otěže svého koně, jemuž z nozder vycházel do chladu horký  dech. Blázen se nepohnul.

„Jsi hluchý?“ zeptal se jej důstojník. Vojáci si vyměňovali  rozpačité pohledy.

„Nikoli, setníku,“ vložil se do rozhovoru hodnostář. „Je to  jeden z městských bláznů. dobře ho znám. Odežeň ho.“

„Ulehl jsem a usnul. Procitnu, neboť Pán mi pomůže,“ ozval se  z bláta Vrabčákův hlas. „Ani tisíce mužů, kteří na mě budou ze všech stran útočit, mě nevyděsí.“

„Odežeň ho konečně, Peximenite,“ opakoval rozlíceně hodno- stář.

( 10 )

„Poslouchej, blázne,“ zvolal setník a švihl důtkami do vzdu-

chu. „Kliď se z cesty panu Manuelu Filomatiovi, místodržícímu 

Soluně a císařskému mandatorovi.“

Vrabčák vstal, pomalu a se skloněnou hlavou, otočený zády 

k jezdcům. „Blažený člověk, který se nenachází ve skupině bez

božných a nestojí na cestě hříšníků,“ zamumlal. Náhle ale vysko- čil a ocitl se vedle místodržícího. „Proč se ve své špatnosti, mocný člověče, celý den chlubíš svými bezbožnými činy? Na tvém jazyce spočívají jen křivdy.“

„Troufáš se mi pošklebovat, blázne?“ zeptal se překvapeně  Filomatios. Vrabčák si ho nevšímal a otočil hlavu k lidem, kteří 

se shromáždili za Panteleimonem a eufrosynou.

„Ejhle, člověk,“ deklamoval, „který si nevzal Boha za pomoc

níka, ale zakládá si na množství svého bohatství a stále více se

holedbá.“ Ještě než domluvil, popadl otěže, které svíral místodr- žící v rukou. Filomatios mu je chtěl vytrhnout, ale blázen je držel  obrovskou silou. „Člověk, který touží po penězích, nikdy nebude nasycen. Jeho dny budou plynout ve tmě a smutku.“

Filomatios se jej pokusil chytit za vlasy, ale Vrabčák se mu 

vysmeknul a otevřenou dlaní plácl koně do hýždí. Zvíře zaržálo 

a vzepjalo se. Jezdec se musel předklonit, aby nespadl. Vrabčák  mezitím přešel za vojáky a postavil se pod poustevníkův sloup.  do hrstí nabral bláto z ulice.

„Zhlédnul ses v radách, které vedou k potopě, proto tě Bůh nakonec zničí,“ vykřikl na Filomatia.

„Nech toho, hlupáku, nebo tě nechám zaživa stáhnout z ků - že,“ pohrozil mu místodržící, zjevně otřesený. Blázen obíhal okolo  kašny a rytmicky hýbal rukama a nohama, jako by tančil nějaký  neznámý tanec. házel si bláto na hlavu a štkal.

„Obcují spolu synové člověka a obcují spolu zvířata a jejich obcování se podobá. Umírá člověk a umírá zvíře a jejich smrt se podobá.“ Napřímil se a pevně se postavil. Jeho pomněnkově  modré oči triumfálně zářily. Namířil ukazováček pravé ruky  na Filomatia. „Synu člověka!“ pronesl obřadně. Podobal se teď  biblickému proroku. „Najdi Jeruzalém a oznam, že pro sebe postavil nevěstinec a že se vystavuje na všech náměstích.“

Místodržící v sedle ztuhnul a zbledl jako stěna. Z jeho pohledu  jako by vyprchal život, myšlenky jako by se vytratily.

( 11 )

„Běda, Jeruzaléme, běda!“ pokračoval blázen. „V každé uli

ci jsi postavil své nevěstince a zneuctil jsi svou krásu. Tvé nohy

zamířily do každé uličky a tvá nenasytnost nebere konce.“

„Už dost těch pošklebků,“ zahřímal Filomatios. „Chopte se 

ho a zbičujte ho.“

Vojáci stáli bez hnutí.

„Co stojíte, lenoši? Chopte se ho,“ vykřikl Peximenites.

Vrabčák se rozběhl ke skládce. Vojáci vyrazili za ním a poda- řilo se jim ho obklíčit u jedné z chatrčí. Muž na ně syčel a házel  po nich, co mu přišlo pod ruku. Nakonec ho chytili a táhli po zemi  zpátky ke kašně. Začalo se stmívat. Sněžilo čím dál hustěji. Setník  sesedl z koně, vysvlékl si plášť a sevřel důtky, které držel v ruce.

„Svlečte ho a pořádně ho držte,“ rozkázal.

Vojáci Vrabčáka postavili na nohy, roztrhli mu kleriku až  k pasu a obnažili mu trup. špinavá kůže byla poseta modřina- mi a jizvami. Blázen se přestal bránit a podobal se loutce bez  duše. Peximenites pozvedl důtky nad hlavu a prudkým pohybem  ruku spustil. Pomalu pohyb opakoval. Jednou, podruhé, potřetí.  Postupně se dostával do tempa a opíral se do úderů celým tělem.  důtky svištěly nahoru a dolů.

„Zavřel jsem oči a neotevřel jsem ústa, Pane, protože ty jsi můj stvořitel. Sejmi ze mě své důtky,“ vzlykal Vrabčák tenkým,  téměř dětským hlasem. důtky zanechávaly na zádech viditelné  šrámy a z ran se řinula krev. Vojáci jej drželi pevně za ruce, aby  se nehýbal, protože tělo se mu otřásalo údery a bolestí. Pak se  s náhlým zasténáním zhroutil na zem. Jeden voják mu sněhem  ochladil čelo a záda, aby přišel k sobě. Znovu jej postavili. I v tom  mrazu byl zbrocený potem.

„Nepřehlížej mé slzy, protože jen pro tebe jsem se stal vyhnancem a cizincem jako všichni mí předci,“ šeptal vyčerpaně. Pexi- menites se otočil k místodržícímu.

„Pokračuj, setníku,“ řekl Filomatios bezbarvě.

Bičování tedy pokračovalo. šrámy a krev už měl blázen i na  ramenech a šíji. Jeho tělo se otřásalo, pláč a vzlyky jako by bolest  měnila v smích.

„dost, vy bezcitní!“ ozval se hluboký hlas. „Okamžitě přestaň- te!“ Oči všech se stočily tam, odkud podmanivý hlas přicházel.  U vzdáleného okraje podloubí stál vysoký mnich. Černočerná 

( 12 )

klerika, jejíž bohaté záhyby mu halily hlavu i tělo, vystupova- la z bělostného sněhu. Mnichovu snědou tvář zakrýval černý  plnovous, šedivý jen na jediném místě, vlevo pod ústy. Podobal 

se skále, kterou seslala na zem nebesa, aby je podepřela.

„Setníku Georgie, proč mučíš to nešťastné Boží stvoření?“ 

otázal se a vykročil směrem ke kašně, následován dvěma mni-

chy, jedním starším a druhým velice mladým. Oba byli oděni 

do hnědé kleriky a s nízkou čapkou na hlavě – mniši, nikoli však  kněží. Peximenites o dva kroky ustoupil a spustil ruku s důt- kami. Vojáci nechali Vrabčáka klesnout do bláta. Filomatios se  kousl do rtů, když si uvědomil, kolik lidí se okolo shromáždilo.  V duchu zaklel a sesedl z koně. Pod pláštěm měl krátkou mod- rou košili přepásanou širokým pásem, úzké kalhoty a vysoké 

boty až po kolena. Vypadal spíše jako voják než jako úředník. 

Poklonil se a políbil mnichovi ruku.

„Svatý otče, ten člověk se choval nepřístojně,“ řekl pokoušeje  se ovládnout hněv. „Zabraňoval mi v cestě ke svatému Menovi,  pokoušel se mě shodit z koně a spílal mi tím nejodpornějším  způsobem.“

„Jaký důvod mohl mít k takovému chování, synu?“ Otázka  se zdála samozřejmá.

„Nevím, svatý otče,“ odpověděl váhavě místodržící. eufrosyne  šťouchla Panteleimona. Oba scénu napjatě sledovali.

Mnich se pozorněji zahleděl na Vrabčáka, který se pokoušel  vstát a vydával při tom chrochtavé zvuky. „dle mého názoru ten  člověk není při smyslech,“ poznamenal.

„Bratře Gregorie, obávám se, že zbytečně ztrácíš čas,“ pro-

hlásil místodržící a zaťal pěsti. „Je to blázen, kterému se říká 

Vrabčák. Jednou tu je, jindy zmizí.“

„Pověz mi, pane Manueli, koho Vrabčák urazil? hodnostáře,  nebo člověka Filomatia?“

Gregoriova otázka zastihla místodržícího nepřipraveného.  Všichni tady něco tuší, pomyslel si a pocit beznaděje, který  jej v posledních dnech přepadl, se zarýval hlouběji a hlouběji  do jeho duše.

„Nevěděl jsem, že je mezi tím rozdíl!“ odpověděl úsečně.

„Velký, dítě, ale na takové rozpravy teď není čas. Bláznův  rozum je zatemněn. Možná se v něm usídlil zlý duch a ovládá jej.  Za třiadvacet let svého asketického života jsem potkal takových 

( 13 )

démonů mnoho. Propusť ho a snad s pomocí všemohoucího Boha  najdu způsob, jak jej vyléčit.“

„Ne,“ odporoval místodržící. „Nebyl patřičně potrestán.“

„Je na pokraji smrti. Jaký trest ještě zasluhuje?“

Filomatios neodpověděl.

„dnes,“ pokračoval bez bázně mnich, „si připomínáme sva- tého Řehoře Bohoslovce, který ve svých Bohem inspirovaných  kázáních učil lásce a velkorysosti vůči nevěřícím. I já jsem dnes  prosebníkem světce, jehož jméno nosím. daruj mi svobodu toho- to blázna k poctě mého patrona a rty všech zbožných budou  chválit tvůj čin.“ Lid shromážděný kolem mumlal na souhlas.  Bylo jasné, že Filomatios nemá na vybranou.

„Je tvůj, ctihodný otče,“ souhlasil nakonec. „ale postarej se,  aby už mi nikdy nepřišel na oči.“

Gregorios udělal znamení kříže nad hlavou místodržícího  a požehnal mu. Pak přistoupil k Vrabčákovi.

„Josefe,“ zavolal na mladého mnicha a ten k němu hned  přiskočil. Pomohli bláznovi na nohy. Starší mnich se obrátil  na místodržícího.

„Manueli, synu, už tři týdny jsem tě neviděl. ani tebe, ani 

Zoe. Vypadáš unaveně. děje se něco?“

„Co by se mělo dít, bratře Zachariáši? Mám poslední dobou 

mnoho starostí, především v těchto dnech, když se má správy 

thematu ujmout nový stratég.“

„Nepomáhá ti notář romanos?“

„Pomáhá, co mu síly stačí, ale v mnoha záležitostech se dopo- sud nevyzná. Chtěl jsem tě navštívit teď před večerní mší, ale  viděl jsi, k čemu tady došlo.“

„Hřích je počátkem domýšlivosti a hříšník rozsévá odpor,“ začal  Vrabčák znovu deklamovat svým drsným hlasem. 

„Přestaň mučit toho nešťastníka, nečistý duchu,“ zvolal  Gregorios a chytil blázna za ruku. Vrabčák zasyčel a pokusil se  ruku odtáhnout, ale když mu mnich pohlédl do pomněnkových  očí, uklidnil se. „Pojďme, synu,“ pobídl ho láskyplně Gregorios.

Vrabčák sunul nohy jen s největšími obtížemi. Josef se k nim  připojil a vydali se pomalu na cestu ke svatému Menovi. dřevěný  zvon chrámu už svolával věřící. Setmělo se. Někteří obchodníci  už v podloubí rozsvěcovali lampy a louče. Vločky ve slabém světle  halily chodce do bílého závoje.

( 14 )

„Navštiv mě po mši v mé cele,“ řekl Zachariáš Filomatiovi  a odebral se spěšně za ostatními.

Poslední, koho bych chtěl vidět, je můj tchán, pomyslel si  Filomatios. hlavně od té doby, co se stal mnichem a pobýval  v blízkosti Gregoria z dekapole. Buď proklet den, kdy se zapletl  do celé téhle historie. ale čas tlačil a on musí najít, co hledá. 

Pak se vše vyjasní a on se bude moci volně nadechnout a nebát 

se pošklebků nepřátel.

„Tak blázen zase vyvázl,“ přerušil jeho myšlenky Peximenites.

„Měl štěstí, že se objevil ochránce slabých,“ poznamenal  místodržící trpce. „Jdu do chrámu. Po večerní mši se vrátím  do stratégova paláce a dokončím zprávu pro nového správce.“

„V noci?“

„Jak se můžeš takhle ptát, Georgie? Vždyť víš, že zítra ráno 

po mši v metropolitním chrámu přijde stratég do paláce a bude 

zprávu chtít.“ Peximenites věděl o stratégově žádosti velice dobře,  ale nenechal si ujít příležitost vyjádřit svou nevoli, jako ostatně  každý podřízený, který je přinucen vzdát se svých zvyklostí,  aniž chápe proč.

„Mně se zdá ten stratég hodně divný,“ prohlásil. Tvrdé rysy  jeho obličeje vynikaly ve světle zapálených loučí. „Nejdřív má  týden zpoždění a my stojíme v pozoru a čekáme ho. Pak se, mís- to aby se ubytoval v paláci, zavře do sídla císařských vyslanců.  a navíc, pokud jsem slyšel správně, ho doprovázejí nějací bar- barští bojovníci a vysoký hodnostář, jehož tvář nikdo neviděl. Co  je to za jednání? Za co nás tu všechny má? Za poskoky každého  nadutce z Konstantinopole?“

Filomatios zamyšleně pokýval hlavou. „Barbarské bojovníky  jsem neviděl, ale tím hodnostářem je protospatharios Leon, nej- vyšší sekretář císaře Theofila, jeho hlavní právník. Kdysi, před  mnoha lety, když jsem sloužil na úřadě vnitřních záležitostí státu,  jsem se setkal s jeho otcem. Jeho samotného jsem nikdy nevi- děl, ale náš bývalý stratég mi vyprávěl, že ten člověk loni na jaře  dokázal zabránit vpádu Saracénů do Římské říše a rozpletl jakési  podivné intriky v Kaisareii. Je jisté, že má císařovu plnou důvě-

ru. Proč asi přijel do Soluně? Ještě jsem neslyšel, že by císařský 

hodnostář doprovázel stratéga, který má převzít správu thematu.“

„Bylo mi hned jasné, že tu něco nehraje,“ poznamenal se  zadostiučiněním setník.

( 15 )

„Uvidíme,“ odvětil místodržící. „Vrať se teď se svými muži  do paláce. a tady ti čumilové ať si jdou taky po svých.“ Uchopil 

otěže svého koně a pěšky zamířil ke svatému Menovi.

„Vojáci, jdeme,“ zavelel Peximenites a nasedl na koně. Vojá- ci se seřadili za něj. „a na co vy tu čekáte, dobří lidé? Běžte si 

po svých,“ zavolal k podloubí, kde stála většina přihlížejících. 

rukojetí důtek přejel po šíji svého koně a vyrazil k přístavu.

Lidé se pomalu rozcházeli. eufrosyne a Panteleimon vyrazili  bok po boku do chrámu.

„Místodržící byl vzteky bez sebe,“ poznamenal Panteleimon  a v jeho bezvousém, povadlém obličeji se zrcadlily pochyby.

„Však bláznova slova byla také plná zloby,“ odpověděla eufro- syne – i ona svraštila čelo.

„Tys něčemu z toho, co říkal, rozuměla?“

„Popravdě moc ne. ale říkal něco o penězích a předvádění se.“

„ano, a o nespravedlnosti a potopách,“ doplnil Panteleimon  a podrbal se na bradě. „Co to má všechno znamenat, ženo?“

„Co já vím, muži, co já vím...“ odpověděla a pak si zakryla 

ústa dlaní. „ať mi Pán Bůh zavře pusu, ale mám dojem, že ten 

posedlý pana Manuela z něčeho obviňoval.“

Kdyby v té chvíli měl nějaký kolemjdoucí v tom sněhu náladu  zaposlouchat se do rozhovoru těch dvou, dozvěděl by se mnohé 

o klevetnickém umění, o tom, jak aktéři opatrně a s rozvahou 

dávkují svoje domněnky, pak přidají pár informací, navrhnou 

prozatimní vysvětlení, couvnou a předstírají objektivitu, aby  nakonec celou hru dotáhli ke vzrušujícímu vyvrcholení.

„Jak to myslíš, obviňoval?“ zeptal se muž.

„Všiml ses, jak se místodržící rozčílil, když blázen řekl to  o nevěstincích a nenasytnosti?“ opáčila.

„Chceš říct, že Vrabčák ví na Filomatia něco závažného?“

„Jediné, co vím, je, že v poslední době Filomatia nedoprovází  jeho manželka. Jak si to vysvětluješ?“ eufrosyne nedokázala  zakrýt vzrušení ve tváři.

„Chudák ženská,“ řekl Panteleimon s hlubokým soucitem  v hlase. „Možná proto pořád nemají děti.“

Cyklus výměny zaručených informací a vynášení jistých  závěrů se dočkal svého konce. dvojice si vyměnila význam- né pohledy a vešla na malé nádvoří před chrámem svatého  Meny. Bohoslužba asi právě začala, protože před chrámem bylo 

( 16 )

prázdno. Prošli nízkou bránou a věnovali krátký pohled epigra- mu, který zdobil její vrchol:

Pějte pro Pána nový žalm,

chrámy Páně k úctě Pánu.

V chladné, ztemnělé chrámové předsíni stáli dva muži ve  vzrušeném rozhovoru.

„Co žádáš, Manueli, je šílené a v každém případě nelegální.“

„Jak to může být nelegální, když je to na císařský příkaz?“

„Žádný písemný rozkaz jsi nepředložil. I kdyby však existoval,  arcibiskup by k tomu zajisté svůj souhlas nedal.“

„arsenie, jsou nařízení, kterým se dokonce i arcibiskup musí  podřídit.“

„ale to neplatí pro takovéto despotické intriky.“

„Nazýváš výkon spravedlnosti despotickými intrikami?“

„Jistě, pokud spravedlnost jedná zlovolně a hanebně.“

Panteleimon přerušil hádku hlasitým zakašláním. Oba muži  překvapeně otočili hlavy.

„Jsme tady, otče arsenie,“ řekla eufrosyne.

„Kde jste byly, děti?“ zeptal se mnich nervózně. „Čekám  na vás takovou dobu. Máme před sebou spoustu práce.“

Filomatios na pár vrhl nepřátelský pohled. „My dva si znovu  promluvíme zítra v metropolitním chrámu,“ procedil směrem k arseniovi a odešel vyhledat bratra Zachariáše do hlavní chrámové lodě.

( 17 )

2

Ikony

Jakmile zakončil večerní mši, pokřižoval se kněz kláštera sva-

tého Lukáše před oltářem a v tichosti opustil chrám. Bohosluž-

by v tomto chrámě spadaly pod jeho působnost, ale nikdy se 

v ženském klášteře nezdržoval déle, než bylo nezbytně nutné.

Malý chrám osvětlovaly dva mosazné svícny před presbytá

řem a řada luceren zavěšených na štíhlých sloupech podpírají- cích nízkou kupoli. Na stěnách nebyly malby ani jiná výzdoba, 

jen čtyři přenosné ikony stály ve výklenku presbytáře. Uprostřed 

chrámu, přímo pod kupolí, seděla představená a zakladatelka 

kláštera. Přes těžké černé řeholní roucho měla přehozenou pele-

rínu s kapucí, která jí zakrývala hlavu a ramena. V pravé ruce 

držela rukojeť hole, kterou měla položenou na kolenou, a levou 

se dotýkala stříbrného kříže, jenž jí visel na krku. Byla to už 

šedesátnice, ale seděla vzpřímeně a bez hnutí. Zdálo se, že str-

nulá póza je pro ni zcela přirozená. O jejím vznešeném původu 

nebylo pochyb. Měkké světlo svící dopadalo na ušlechtilé rysy 

její tváře. Kaštanové oči zářily pod klenutým obočím, rovný nos 

zdůrazňoval symetrický obličej a drobná ústa se rýsovala nad 

špičatou bradou.

Za představenou stály tři jeptišky a dvě mladé ženy, nikoli 

řeholnice, zjevně však vítané návštěvnice kláštera; opodál u jed-

noho ze sloupů podpírajících kupoli pak další dvě jeptišky. 

První měla na sobě prosté hnědé roucho a na hlavě vlněnou 

kapuci. Kožený opasek kolem štíhlého pasu zdůrazňoval výšku 

její postavy. držela hlavu zpříma, ale její obličej se ztrácel pod 

kapucí, z níž prosvítal štíhlý krk, pouze částečně zakrytý bílou 

spodní košilí. V levé ruce držela objemný svazek. druhá řehol-

nice byla drobná mladá dívka. ruce měla schované do rukávů 

řeholního roucha a pokorně stála ve stínu starší ženy.

( 18 )

Nikdo jiný v chrámu nebyl. Když za knězem zapadly dveře, 

zavládlo ticho. Teplé barvy ikon ve světle svícnů dodávaly tvá-

řím světců téměř hmatatelnou životnost. Představená pozoro-

vala Bohorodičku. Byla to stará ikona, kterou rodina její matky 

vlastnila už po více než pět generací. Malíř Pannu Marii zobrazil 

od pasu nahoru. V levé ruce držela malého Krista a pravou jej 

podpírala. Matka i syn upírali doširoka otevřené oči směrem 

napravo. Tvář, odkrytý krk a pravá ruka Bohorodičky měly onen 

narůžovělý odstín jakoby pocházející od jemného světla, jaký 

dokázali namalovat jen staří mistři.

Srdce představené zaplavilo při pohledu na neposkvrněnou 

matku a Boží dítě dojetí. Bylo snad silnějšího důkazu o správ- nosti uctívání ikon než sama Bohorodička, která porodila dítě a tím proměnila věčnou zvěst o lidském utrpení ve zvěst o spasení? Panna Maria byla matkou Pána a díky jeho lásce se stala  matkou všech lidí. Z očí představené bezděčně vytryskly slzy, 

když si vzpomněla na své jediné dítě, svou sladkou dcerušku, 

kterou ztratila jako šestiletou – bylo to dvaačtyřicet let. Stará 

žena jen stěží ovládla silný cit, jenž na ni z minulosti doléhal. 

Proč se jí poslední dobou čím dál častěji vybavovali lidé a udá

losti zašlých časů? Pocítila rozčarování. Copak se jí opravdu 

nepodaří osvobodit duši od pozemských pout, než zemře? hle- děla na obraz Krista a milosrdný pohled spravedlivého soudce  alespoň trochu utišil bouři v jejím srdci.

„Sestro eudokie,“ pronesla překvapivě mladistvým hlasem. 

Nejmladší ze tří řeholnic k ní v tichosti přistoupila a pomohla jí  vstát. Představená se opřela o hůl a pomalými kroky zamířila 

k presbytáři. Poklekla před oltářem, pokřižovala se, s námahou 

se sehnula a dotkla se čelem chladné země. Jeptiška počkala,  až se představená pokloní svatým obrazům. Pak jí bez dalšího  příkazu pomohla narovnat se a vstát. Představená se obrátila 

ke čtyřem ženám, dosud nehybně stojícím okolo volné židle, 

a posunkem je přivolala k sobě.

„Bůh vám žehnej, dcery,“ řekla prostě a učinila znamení 

kříže nad jejich skloněnými hlavami. „Pojďme nyní do refektáře 

a nasyťme se před večeří znovu duchovní potravou, již nám tak 

štědře poskytuje naše vážená návštěvnice.“ Obrátila se k eudo-

kii s němou otázkou.

( 19 )

„Všechno je připraveno,“ potvrdila řeholnice.

Představená přistoupila k jeptišce, která držela v ruce knihu, 

a usmála se. „Myslím, že jsme připraveny vyslechnout tvá duši  prospěšná naučení, sestro Kassie. Budeš tak laskavá a dopro- vodíš nás do jídelny?“

„S největší radostí, matko Kateřino,“ křišťálový hlas vysoké 

jeptišky zaplnil prostor. Udělala krok dopředu a na její oválný  obličej dopadlo světlo z lucerny pověšené na sloupu. Pod vyso-

kým čelem se klenulo obočí, rámující černé oči. Její pronikavý 

pohled budil dojem nezdolnosti. Měla orlí nos, krásně tvarované 

rty a kulatou bradu. Její světlá pleť zářila zdravím a jen několik 

málo vrásek pod očima a nosem prozrazovalo, že dívčí věk má 

již za sebou. „Theodosie,“ obrátila se na mladou řeholnici stojící 

vedle ní, „pomoz sestře eudokii, s čím bude třeba.“ Napřáhla 

pravou ruku a nabídla představené rámě.

Obě ženy zamířily k východu z chrámu, kde se jim už eudo-

kia chystala otevřít dveře. Vykročily do zimy a pod nohama jim 

zapraskal sníh. eudokia a Theodosia šly první, v rukou lucerny. 

Ostatní ženy je tiše následovaly. Čtvercové klášterní nádvoří bylo 

poněkud stísněné. Okolní budovy jako by se na chrám tlačily. 

Matka Kateřina nechala totiž klášter vystavět na rozvalinách 

paláce, o němž si nikdo nepamatoval, komu patřil. Mnoho sta-

vebního materiálu bylo použito znovu a prostorné komnaty se  tak přeměnily v množství menších cel. Malý chrám zasvěcený 

evangelistovi Lukáši, prvnímu křesťanskému malíři, byl posta-

ven v centrálním atriu původní budovy. rozbořený palác tak 

nabyl nové podoby i funkce.

Představená společně s jeptiškami i návštěvnicemi prošla 

nádvořím a zastavila se před vchodovými dveřmi. eudokia se 

do nich opřela a vstoupila dovnitř. Ženy obklopilo příjemné teplo, 

ocitly se v refektáři. V rohu naproti dveřím plápolal oheň v krbu. 

Vedle něj stála skříň s keramickými talíři a poháry a o kousek 

dál byly další dveře, které vedly do kuchyně a spíže. Místnost 

to byla úzká, s nízkým stropem, omítnutými zdmi a kamennou 

podlahou. Tři malá okna směřovala na nádvoří. Většinu prostoru 

zabíral dlouhý stůl, k jehož delším stranám byly přiraženy dvě 

lavice. V čele stolu, naproti dveřím, stála vysoká židle patrně 

určená pro představenou. Prostor osvětlovaly svícny a lampy 

( 20 )

rozestavené po stole. Prostá a čistá místnost, jak se na klášterní 

jídelnu slušelo.

Jeden předmět však místnosti působivě vévodil. Na stěně 

za židlí pro představenou visela veliká ikona. Pokaždé když 

Kassia za ten měsíc a půl, co pobývala v klášteře svatého Luká-

še, vstoupila do jídelny, vzbudil v ní obraz smíšené pocity. Stejně 

tak dnes, když doprovázela matku Kateřinu na její místo, mal-

ba přitahovala její pozornost, ale zároveň ji rozčilovala. Malíř 

ztvárnil svatbu v Káni Galilejské, kde Kristus učinil svůj první 

zázrak. Ikona však nezachycovala Pána proměňujícího vodu 

v sudech ve víno, ale svatební hostinu. Kolem slavnostní tabule 

seděli hosté. Uprostřed byl novomanželský pár v přepychových 

šatech a s perlovými zásnubními věnci na hlavách. Oba oplývali 

mládím a krásou. Kassia si hned při prvním pohledu na ikonu  všimla, že v centru kompozice se zcela jasně nachází nevěsta, 

nikoliv ženich. dva hosté po pravé ruce novomanželů zvedali 

ruce s číšemi k přípitku. V levém rohu stolu seděl Kristus s váž-

ným výrazem a vedle něj stála Panna Maria. Lehce skloněná 

k synovi si držela ruku před ústy a tiše k němu promlouvala. 

Přítomnost obou svatých osob nikterak nenarušovala svatební 

veselí, jehož atmosféru ikona zprostředkovávala.

Přestože byl dílem vynikajícího ikonopisce, obraz Kassii vadil. 

Vadil jí proto, že považovala vyobrazení svatby za nevhodné pro  klášter, obzvláště ženský. Zdálo se však, že představená neod-

děluje světský život od mnišského tak přísně. To dokazovala 

ostatně i přítomnost dvou návštěvnic v klášteře. Musí tu otázku 

při nějaké vhodné příležitosti otevřít a s představenou si o tom 

promluvit. Teď jí pomohla posadit se na židli a podepřela jí záda 

polštářem. Pak sama zaujala místo po pravici staré ženy. Položila 

na stůl objemnou knihu a protáhla prsty, aby přestaly brnět.  Zatímco se usazovaly i ostatní jeptišky, Kassia se snažila sou-

středit na téma, o kterém měla dnes večer hovořit. Obraz svatby 

v Káni ji však nepřestával znervózňovat. S pohledem upřeným 

na zčernalé desky knihy se náhle rozhodla promluvit na jiné 

téma, než původně zamýšlela. Neměla sice přípravu, avšak v hla-

vě měla vše promyšlené, nebude znát, že hovoří spatra.

Představená se pokřižovala, pronesla stručnou modlitbu 

a sňala kapuci z hlavy. Ostatní následovaly jejího příkladu. Kassii 

( 21 )

padaly rudě kaštanové vlasy volně na ramena. dlouhé vlasy měly  mimo ni jen ony dvě návštěvnice, ty si je však svázaly do uzlu.

V krbu praskalo, jak se v ohni rozpouštěla smůla na kůře 

dřeva, z hořících svící se linula medová vůně. Matka Kateřina 

hleděla s něhou na sedm žen okolo stolu. Za čtyřicet let nepo- levujícího úsilí se jí podařilo vytvořit bezpečný přístav pro sebe  i další ženy, které v její blízkosti hledaly útočiště před strastmi  života. Klášter byl maličký, ale udržoval si nezávislost, a přede- vším ortodoxní víru v časech pro církev složitých.

„Sestro Kassie,“ řekla nakonec, „s mou praneteří z ostrova  aiginy už ses seznámila, že ano?“

„Jistě,“ odvětila Kassia a usmála se na asi dvacetiletou ženu  sedící naproti ní. Byla útlá, snědá a měla velké oči. I přes tmavý,  nuzně vyhlížející oděv působila důstojně. „Obdivuji její pevnou  víru a horlivou touhu přiblížit se k Bohu,“ dodala. Představená 

uchopila agape za ruku a na chvíli ji sevřela.

„Neznáš však ještě naši druhou návštěvnici,“ řekla, „paní  Zoe, choť našeho místodržícího Manuela Filomatia. Je k naše-mu klášteru velmi štědrá a účastní se s námi večerních bohoslužeb, kdykoli jí to dovolí povinnosti plynoucí z jejího vysokého  postavení.“

do té chvíle měla Zoe skloněnou hlavu. Teď ji pozvedla a její 

zelené oči bez výrazu se setkaly s Kasiiným pronikavým pohle

dem.

„Kandidátka Kassia z Konstantinopole,“ pokračovala před- stavená, „přijela do Soluně na pozvání našeho ctihodného arci- biskupa. Skládá smuteční hymnus pro zádušní mši.“ Otočila se  ke Kassii. „Pro náš klášter je velká čest hostit takto významnou  řeholnici.“

Kassia neodpověděla a dál si prohlížela manželku místodržícího. Pohledné paní Zoe nemohlo být více než pětadvacet  let, snad méně. rovné obočí, vystouplé lícní kosti, drobný nos  a malá ústa tvořily harmonický celek v podlouhlém obličeji  orámovaném světle kaštanovými vlasy. Vyzařovala z něj při- rozená důstojnost. V očích jí však chyběl výraz a celý obličej  působil jaksi prázdně. Připomínal obrys postavy předtím, než  malíř nanese barvy. Měla na sobě těžké šaty ke krku a zlatý  náhrdelník s křížem.

( 22 )

„Jsi ve městě už dlouho, kandidátko?“ otázala se Kassie  bezbarvým hlasem.

„Od svátku svatého Spyridona.“

„Zvláštní, že jsme se nesetkaly na žádné z velkých vánočních  bohoslužeb...“

„Kromě celodenní pouti ke hrobu svatého demetria a dvou  návštěv arcibiskupa jsem neopustila klášter.“

„Pracuješ bez přestávky, dítě,“ vložila se do rozhovoru před- stavená. „až se zlepší počasí, musíte společně s Theodosií navští- vit i další významné chrámy ve městě.“

„ráda tě doprovodím,“ nabídla se Zoe, „až se situace v paláci  uklidní. Teprve předevčírem dorazil nový stratég a můj muž mu  zítra předává správu thematu.“

„Předpokládám, že to není nic jednoduchého,“ vyzvídala  nepřímo jeptiška.

„Stratég s sebou přivezl i císařova prvního sekretáře. To zále- žitosti poněkud zkomplikovalo. Už je to dlouho, co byl v Soluni  naposledy tak vysoce postavený císařský úředník.“

Takže se císař nakonec rozhodl zasáhnout, pomyslela si  Kassia. „a z jakého důvodu sem císařův sekretář přijel?“

„To nevím a zdá se, že ani nikdo jiný.“

Kassia se rozhodla s dalšími otázkami počkat na vhodnější 

okamžik. 

„Myslím, že jsme odbočily od hlavního účelu našeho setkání,“  prohlásila představená. „a naše návštěvnice se budou muset  vrátit domů.“

„Máš pravdu, matko, neztrácejme už čas,“ odvětila Kassia.  „Protože si dnes připomínáme svatého Řehoře Bohoslovce, ráda  bych světce uctila představením jeho básnické tvorby, k níž měl 

obzvláště vřelý vztah. Jak sám píše, básně skládal, aby nabídl 

mladým lidem lék na duši. Bohužel dnes už jeho poezii čte jen  málokdo.“ Přitáhla si svícen a otevřela objemnou knihu. Sou- měrná majuskule zaplňovala světlý pergamen. Pro představenou  nebylo těžké odhadnout hodnotu a stáří svazku. Kassia otočila 

několik listů a zastavila se na stránce, jejíž horní část zdobila 

iluminace.

„Řehořovy básně čítají tisíce veršů,“ vysvětlila. „Proto jsem  vybrala jen jedinou, jejíž téma bude jistě této společnosti vítané.  Její titul zní ‚Chvála panenství‘.“

( 23 )

Začala hovořit o obsahu básně. Řehoř z Nazianzu v ní chválí  panenství a panictví nejen jako stav těla, ale především duše jak  křesťanských mužů, tak žen. S nadšením se rozhovořila o hlu- bokém smyslu a kráse veršů učeného církevního otce, a tak si  nepovšimla, že manželka místodržícího se cítí nesvá a rozpači- tě si pohrává s křížem na svém náhrdelníku. Mladá Theodosia  byla zcela pohlcena výkladem své učitelky. Kassii náhle přerušil  hlas agape.

„Když Bohoslovec chválí panenství, znamená to, že odsuzuje  manželství?“ zeptala se. V jejích velkých očích se zračil upřím- ný zájem.

„Vůbec ne. To neměl v úmyslu. Vždyť apoštol Pavel sňatek  povolil, aby nemuseli být trestáni ti méně zdrženliví. Řehořův cíl  je vyzdvihnout panenství, nikoli odsoudit manželství.“ Kassia si  pomyslela, že teď je vhodná chvíle zkonfrontovat se s obrazem  svatby v Káni Galilejské.

„Samozřejmě,“ pokračovala, „svatý Řehoř se otevřeně zmi- ňuje o mnoha nevýhodách manželství. Na konci básně přivádí  na scénu Panenství a Manželství, které spolu vedou rozhovor  jako skutečné bytosti.“ Otočila několik stran a položila levý uka- zováček na začátek jednoho verše. „Poslyšte, co říká Panenství  o manželském životě: 

Pro ženu muž je jak zboží, jež na trhu naslepo koupí

a často se ukáže špatným. Stejně tak pro muže žena.

Často v něm nelibost vzbudí, pouto však rozvázat nelze.

Pakliže oba jsou dobří a hledají poctivě shodu,

po vlnách života plavba je snadná a příznivý vítr.

Jsou-li však špatní, pak doma je svár a trápení stálé.“

To už Zoe kříž na svém náhrdelníku křečovitě svírala v dlani.  Její oči, ještě před chvílí bez výrazu, se zaleskly smutkem. Ostat- ní ženy fascinovaně poslouchaly plamenná slova Bohoslovcova  v Kassiině bezchybném přednesu.

„Když Panenství vylíčí těžký osud, jenž potkává ty, kdo žijí  v manželství, obrátí se opět k Manželství a připomíná mu jeho  největší zlo. Toto jsou slova Panenství:

( 24 )

Připomenout je nutno též hanebné podvody v loži,

jež špatní páchají lidé, když nedbají výstrahy Boží.

Plamenem zhoubným stravují tělo, jsou pohromou jistou.

Úskočný lupič se k cizímu loži pokradmu plíží,

získává pochybnou lásku, bastardy nešťastné plodí.

Ty možná se podlými činy těch smilníků odradit nedáš.

Vždyť dál žije v manželství ten, kdo vražedné ostří

do těla lupiče vnořil, z nějž lidská krev zkapává dosud.

Dál žije v manželství též, kdo ostrému unikl meči.

Kdo z lidí mohl by však mne odlákat z Kristovy cesty?

Může snad kamínek pouhý zvrátit tok široké řeky?“

Kassia nechala závěrečnou otázku viset ve vzduchu a zhluboka se nadechla, pohledem se však vyhnula ikoně. V místnosti  se rozhostilo rozpačité ticho. agape hleděla zamračeně do stolu 

a myslela na to, že její muž dometianos je dobrý člověk, který ji 

obdaroval třemi dětmi a oddaně se o rodinu staral. Ne, Bohoslov- cova tvrdá slova se nevztahovala na její manželství. Theodosia,  již její matka jako desetiletou svěřila do Kassiiny péče, zářila  ryzí radostí těch, kdo ctnostně žijí ve víře. ano, moudrá slova  velkého hierarchy potvrzují správnost její životní cesty.

„Kolik hořké pravdy se skrývá ve verších svatého Řehoře,“  přerušila ticho matka Kateřina. „Poznala jsem za čtyřicet let  svého asketického života tolik žen, které trpěly nevěrami svých  manželů.“ Pokývala hlavou. „Některé jim dokonce odpustily.“

„Právě proto upřednostňuje Bohoslovec čistotu jako cestu  vedoucí ke Kristu bez překážek,“ podotkla Kassia. „Manželé se  chtějí zalíbit sobě navzájem. Kdo si však zvolí panenskou čistotu,  chce se zalíbit jedině Bohu.“

„Znám ta slova apoštola Pavla, sestro Kassie, znám je velice  dobře,“ řekla představená. „Tuto cestu jsem si zvolila i já, když  mi nejdřív zemřel manžel a pak dcera. Tuto cestu si volí každá  žena, která chce ctít své milované zemřelé a znovu jim s klidem 

pohlédnout do tváře v den druhého příchodu Krista. V budou-

cím věku na místě plném zeleně tyto ženy vstoupí do skutečného  manželství duší.“ Pozvedla si k ústům stříbrný kříž, políbila jej  a podržela na chvíli v ruce. „Proto zde visí obraz svatby v Káni  Galilejské, aby nám připomínala věčný život v zahradě Kristově  po naší pozemské smrti.“

( 25 )

Kassii slova představené překvapila, ale nestihla odpovědět.  Na druhé straně stolu náhle povstala Zoe. Pobledla a vypadala  vyčerpaně.

„Omlouvám se, že tak spěšně odcházím,“ řekla a přehodila 

si přes ramena plášť. „ale je pozdě a sníh mi asi ztíží cestu.“ 

Sklonila hlavu. „Prosím o požehnání, matko představená.“

„ať tě provází požehnání svatého Lukáše, dítě,“ řekla Kateři- na. „a přijď nás zase navštívit.“ Kassia zamířila ke dveřím, aby  Zoe vyprovodila.

„To není třeba, kandidátko,“ zarazila ji Zoe a přetáhla si  kapuci přes hlavu.

„Pošlu ti vzkaz. ráda bych tě přišla navštívit, paní,“ nene- chala se odradit Kassia.

„Jistě,“ odpověděla Zoe, vzala do ruky lampu a společně  s eudokií vyšla z místnosti. Prošly kolem chrámu a zamířily  k východu z kláštera. eudokia nechala Zoe vyjít, zavřela za ní  bránu a zastrčila petlici.

Když manželka místodržícího zůstala sama v temné uličce, 

oddychla si. Básnířka v ní vyvolala opravdu nepříjemné pocity.  Celá debata o té příšerné básni byla dost protivná. I ona sama  je protivná. Musí se jí stůj co stůj vyhýbat. S těmito myšlenkami  mířila směrem nahoru k hlavní třídě. asi o dvě stě stop dál ulič- ka ústila do široké ulice. Zrychlila krok, ale cítila, jak se jí krátí 

dech a ztrácí rovnováhu. Opřela se o zeď a čekala, až se jí uleví. 

Naproti ní čněla nad ruinami starého hipodromu a chatrčemi, 

které si okolo něj postavili městští hrnčíři, Kassandrova brána. 

Přestalo sněžit a ochladilo se. Když se jí dech vrátil do normál- ního rytmu, zahnula Zoe na západ a vydala se po hlavní třídě.  Před ní se tyčil dvojitý oblouk s reliéfy, obestavený domy. Krá- čela opatrně, s lucernou vysoko nad hlavou. Ve tmě a s kapucí  na hlavě by ji náhodný chodec těžko poznal. Pod obloukem se  téměř srazila se zakuklenou postavou, která jako by před ní  vyrostla ze země.

„Nekřič, to jsem já,“ muž uvolnil plášť, který mu zakrýval  hlavu.

„Co ty tady děláš?“

„Čekám na tebe od chvíle, co jsi vešla do kláštera.“

„Jsi blázen, že mě sleduješ uprostřed města?“ Vypadala víc 

překvapeně než rozzlobeně.


( 26 )

„Upřímně, nevím,“ řekl měkce a chytil ji za ruku. Pocítila jeho  teplo na své zmrzlé kůži.

Překotně odtáhla ruku. „Musím se vrátit domů.“

„Tvůj muž je v paláci.“

Pohlédla mu do očí. „dnes večer ne. Snad zítra,“ dodala  a pokračovala v cestě.

( 27 )

3

Státní úřednícI

V metropolitním chrámu Boží Moudrosti se na nedělní liturgii 

i přes mrazivé počasí sešlo mnoho lidí. Jedním z důvodů tak 

velké účasti byla náklonnost obyvatel Soluně k jejich duchov

nímu pastýři, který neúnavně sloužil všechny velké mše v me -

tro po litním chrámu osobně.

arcibiskup dorotheos byl na čestný stolec svatého demetria 

dosazen jen několik měsíců před smrtí císaře Michaela. Od té 

doby uplynulo tři a půl roku a dorotheos se rychle osvědčil jako 

výborný hierarcha. Především se systematicky snažil Soluň 

pozvednout v očích církve a navrátit jí vážnost, která jí náležela. 

dále se mu s pomocí bohabojných občanů podařilo zvýšit movitý 

i nemovitý majetek arcibiskupství, takže mohl začít s opravami 

chrámů a klášterů, a vracet tak městu jeho zašlou výstavnost. 

V očích většiny občanů však byl hlavní arcibiskupovou zásluhou 

odpor, který kladl snahám císaře Theofila o šíření svého kacíř-

ského přesvědčení i na území Řecka. Soluňští už přežili mnohé  katastrofy, ale ikonoklastickou zrůdnost si nikdy vnutit nene- chali a ani nehodlali. arcibiskup tak pro ně představoval ideál- ního hierarchu, který chránil ortodoxní město před heretickou 

nákazou. a protože mu bylo teprve čtyřicet let, doufali, že mu dá 

Bůh ještě dlouhý život, aby mohl dokončit dílo, kterého se ujal.

Byly tu ale ještě i prozaičtější důvody této hojné účasti. Proslý-

chalo se, že o svátku svatého Xenofonta přijde oficiálně pozdra- vit arcibiskupa nový stratég. Nedělní bohoslužba tak byla pro  Soluňské skvělou příležitostí, při níž mohli nového vojenského 

správce ohodnotit, jak měli ostatně ve zvyku u každého, kdo byl 

ve městě nový. Ti, kdo neměli příliš v lásce Manuela Filomatia, 

navíc cítili uspokojení, že přísnému místodržícímu byly konečně 

odebrány jeho dočasné pravomoci.

( 28 )

Proslýchalo se také, že nového stratéga doprovází vysoce  postavený císařův hodnostář. To byla opravdu důležitá zpráva,  protože kromě několika nadutých kontrolorů z úřadu vnitřních  záležitostí, kteří se jednou za čas objevovali, aby řešili daňové  pohledávky (jistěže státu vůči městu, a nikoli naopak!) žádný  významnější hodnostář Soluň za poslední roky nenavštívil.  Obyvatelé města tak budou mít možnost zblízka si prohlédnout  císařova vyslance, zhodnotit jej a zjistit, proč vlastně do města  přijel. a tak i Panteleimon s eufrosynou postávali už nějakou  dobu před liturgií pod opěrným sloupem severního podloubí.  Mohli stát na místě, z nějž měli ideální výhled na celé okolní  prostranství. Za toto privilegium vděčili svému blízkému vztahu  s otcem arseniem, sakellariem arcibiskupského stolce a pravou  rukou dorothea. Od arsenia měli i to málo, co o dvou státních  úřednících věděli. Řekl jim, že stratég se jmenuje Staurakios  Gonypates a dříve působil jako správce vzdáleného thematu  Cherson. Vyslanec byl protospatharios Leon, císařský sekretář  a člověk, který se prý těší naprosté důvěře císaře.

eufrosyne hleděla na pravou stranu. Vedle velkého opěrné- ho sloupu na jihovýchodní straně byla na tlustém koberci čtyři  místa k sedění. Na jednom z nich už seděla paní Zoe Filomatina s rukama zkříženýma na prsou a pohledem upřeným k presbytáři. Filomatios stál za ní a hovořil s velkostatkářem eudoki- mem Cheilou. rozhovor zpovzdáli sledoval také notář romanos.  eufrosyne byla od nich docela daleko, takže se neodvažovala  eudokima pozdravit, ač byl bratrancem arsenia a starým zná- mým jejího zesnulého otce.

Panteleimon, stojící vedle ní, pozoroval s hlubokým uspoko- jením kleriky připravující bohoslužbu. Měli na sobě nové taláry,  které jim vlastnoručně ušil. Před dvěma lety společně s eufro- synou, vyšívačkou, získali s arseniovou pomocí zakázku na celý  soubor liturgických rouch pro metropolitní chrám. Oba pracovali  tvrdě a výsledek je naplňoval zaslouženou hrdostí. Bude-li arci- biskup spokojen s oděvy, které ušili přímo pro něj, další zakázky  je neminou. eufrosyne manžela vytrhla z rozjímání, zatahala 

ho totiž za rukáv a pokynula mu, aby s ní sledoval podívanou, 

která se právě začala odehrávat před jejich očima.

Závěsy dělící chrámovou předsíň od hlavní lodi se roztáhly, aby mohli projít státní úředníci. Lidé ustoupili ke dvěma 

( 29 )

podloubím a vytvořili špalír. Krátký průvod vedl arsenios, 

s malým odstupem jej následoval stratég a po jeho levé straně 

šel protospatharios. Skupinka vojáků, která úředníky doprová-

zela, se rozestavila po levé a pravé straně vchodu.

„Co to mají za podivné oblečení?“ poznamenala eufrosyne. 

„a co tam dělají ty dvě ženy? To určitě nejsou manželky hod

nostářů!“

Panteleimon jí němě naznačil, aby mlčela. Ne že by s ní 

nesouhlasil, ale chtěl si jako znalec krejčovského umění v klidu 

prohlédnout oděvy nově příchozích.

Na rozdíl od svých dvou předchůdců se stratég neobjevil 

v plném vojenském stejnokroji. Měl na sobě tmavomodrou koši- li, kalhoty a vysoké boty. rukávy košile byly zakončeny zlatem vyšívanými manžetami a na zlatém pásu měl připnutý přepychový meč. Místo kabátu měl jen pláštík z modrého atlasu se  zlatě vyšitými lvy. Pláštík, vepředu rozhalený, měl vysoký límec 

a široké rukávy, které sahaly jen k loktům a odhalovaly tak 

bohatě zdobenou košili. Na hlavě měl podlouhlý úzký klobouk. 

Mohlo mu být asi třicet let a měl dlouhé kaštanové vlasy, které  mu splývaly na šíji. V pravé ruce držel pár kožených rukavic.

Panteleimon si pomyslel, že jestli oděv stratéga vypadá podiv-

ně, tak zjev jeho pobočníka a mladé ženy, která šla vedle něj, je 

naprosto výstřední. Muž měl světlé vlasy a do špičky zastřiženou 

bradku. Na hlavě měl železnou helmu. Byl velmi vysoký, se silným 

tělem a širokými rameny. Byl oblečen do šedivé košile a volných 

kalhot zdobených kruhovými ornamenty. Na nohou měl nízké 

boty a kožené chrániče holení. Jeho tělo až po kolena zakrývalo 

brnění, které se podobalo košili tvořené desítkami řad železných 

prstenů. Na něm měl ještě kožený límec, který přidržoval široký 

kožený pás pobitý stříbrnými hřeby, a u pravého boku mu visela 

sekera. U krku měl připnutý krátký plášť a záda mu chránil štít, 

v jehož středu výhrůžně zářila stříbrná dračí hlava. Stratégův 

pobočník bude pocházet z nějakého válečnického kmene z Cher

sonu, pomyslel si krejčí, i když se vůbec nepodobal slovanským 

válečníkům usídleným ve sklaviniích v okolí řeky Axios.

„To snad ani nejsou křesťané, tihle plavovlasí barbaři,“ po -

znamenala eufrosyne, jako by četla myšlenky svého muže. 

ani se při vstupu do kostela nepokřižovali. Upřela oči na ženu. 

„I s tolika šperky je ošklivá.“

( 30 )

V Panteleimonovi budila spíš hrůzu, než aby se mu zdála 

ošklivá. Jistě proto, jak vysoká byla. a mohutná, nikoli však 

otylá. Stříbřitě světlé vlasy měla spletené do mohutného copu 

a přikryté kožešinovou čapkou. Na sobě měla vlněné šaty světle 

modré barvy s velkým výstřihem a stříbrným pásem okolo boků. 

dekolt jí halila bílá košile, která její křivky spíš zdůrazňovala,  ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.