načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Británie v útržcích novin - Martin Horský

Británie v útržcích novin
-4%
sleva

Elektronická kniha: Británie v útržcích novin
Autor:

Je až k neuvěření, co dokáže o zemi nám poměrně blízké a známé - Velké Británii - prozradit něco tak obyčejného jako je novinový článek. Novinové útržky obsahují skryté know ... (celý popis)


hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: En Face
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788087264218
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je až k neuvěření, co dokáže o zemi nám poměrně blízké a známé - Velké Británii - prozradit něco tak obyčejného jako je novinový článek. Novinové útržky obsahují skryté know how, které vám žádný průvodce nepoví. Tato kniha přináší ze tří čtvrtin humorné fejetony ze všech možných oblastí života a koutů Británie. Následují vážněji pojaté postřehy přinášející mnohdy "šokující" zjištění, co vše je možné. Pokrývají i témata jako je kultura žalob, multikulturalismus či politická korektnost, které několik posledních let určují tvář této země. Vše je doplněno o vlastní postřehy autora, vycházející ze zkušeností z několika let strávených v zemi nad Temží. Příběhy jsou pojaté jako samostatné kapitoly, vhodné i k příležitostnému čtení "po částech", např. cestou do práce.

Související tituly dle názvu:
Británie v útržcích novin Británie v útržcích novin
Horský Martin
Cena: 175 Kč
Británie v útržcích novin Británie v útržcích novin
Horský Martin
Cena: 85 Kč
Arkta, horský obr - Beast Quest (3) Arkta, horský obr - Beast Quest (3)
Blade Adam
Cena: 127 Kč
Tekumseh Tekumseh
Taufer Boris
Cena: 198 Kč
Horský samet Horský samet
Deveraux Jude
Cena: 75 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BRITÁNIE V ÚTRŽCÍCH NOVIN

Martin Horský


© Martin Horský, 2012

Vydal Mgr. Radim Polášek, Vydavatelství En Face

www.enface.cz

ISBN 978-80-87264-22-5 (ePub)

ISBN 978-80-87264-23-2 (mobi)

ISBN 978-80-87264-21-8 (PDF)


Martin Horský

Příběh tohoto jména se začal psát za druhé světové války

na Slovensku. Tehdy si můj děda Ľudovít a jeho bratři Laco

a Karol, rozhodli změnit své německy znějící jménoNeururer na Horský. Udělat to v té době chtělo určitě nemalou

dávku odvahy. Zvlášť když vezmu do úvahy, že Laco byl v

té době důstojníkem Slovenské armády...

Neznám bohužel podrobnosti, jak se to tehdy přesně

stalo. Vím jen tolik, že se později potkali na Ukrajině ve

Lvově a pak si pod československou vlajkou probojovávali

cestu domů...

...příběh tohoto jména měl v Česku skončit v červnu

2008, když děda, poslední z bratrů, zemřel. Nechci, aby

se tak stalo a jméno Horský zaniklo. V knížce i ve svém

životě vystupuji pod svým vlastním jménem. Dovolte mi

proto, abych alespoň přijetím uměleckého jména Martin

Horský vzdal čest těm, kteří jej nosili a již nejsou mezi

námi – bratrům Horským...

Martin Bobek


Obsah

BRITÁNIE V ÚTRŽCÍCH NOVIN

1

Martin Horský.................................................................1

Ryze britské..........................................................................9

Prokletí černé kočky.......................................................9

Oddělené kohoutky.......................................................11

Kde lišky dávají dobrou noc.........................................14

Britské zmatení jazyků..................................................17

Meteorolog, zhouba lidstva...........................................19

Motto............................................................................21

Miluj nebo nenáviď......................................................24

Binge drinking..............................................................27

Marmeláda....................................................................30

Pravidla pro koupi a užívání domu...............................33

Národní fronta...............................................................36

Sním o Vánocích bílých, ..............................................39

jaké jen z dětství znám.................................................39

Kultura žalob......................................................................43

Nesplachujte, pokud sedíte...........................................44

No win, no fee...............................................................45

Klasický případ.............................................................48

Klasický případ č. 1.................................................48

Klasický případ č. 2.................................................49

Prevence a následek......................................................51

Pokyny z ministerstva.............................................52

Nepřijatelné riziko........................................................54

St Albans.................................................................54

Ashbourne...............................................................55

Novináři, úředníci a obyčejní lidé.................................57

Několik zpráv, které byly uveřejněny v médiích, a

jak to bylo ve skutečnosti........................................57

Několik příspěvků z diskusního fóra na BBC, kterým

není důvod nevěřit...................................................58

Obecní masakr motorovou pilou...................................59

Několik čísel.................................................................61

Stát..........................................................................61

Jedna obec...............................................................62

Věrozvěst spásy............................................................62

Common sense is not so common.................................67

Kalhoty za 67 292 000 dolarů.................................67

Stella Liebecková vs McDonald..............................70

Drazí sousedé................................................................72

Zákon je zákon..............................................................75

A je to!..........................................................................78

Italské manželství na moderní britský způsob..............81

Lidé podivní i podivuhodní................................................85

Nezvyklá kariéra daňového úředníka............................85

Degradace Williama Windsora.....................................87

Muž v pozadí................................................................90

Okno pana biskupa.......................................................93

Muž s vozíkem.............................................................96

Známka inteligence.......................................................98

Když sentiment je povolen.........................................101


Přímou linkou do Hollywoodu....................................104

Objetí zdarma..............................................................106

Komu patří kabát, který nosíš?...................................109

Kapitán Kalamita........................................................111

Pomáhat chránit................................................................117

Škodolibost.................................................................117

Strážník David Copperfield a Inspektor Gadget.........119

Prvořadým úkolem policisty je... nikoho se ani ........122

slovem nedotkout!......................................................122

Policejní příručky........................................................125

Plán zločinů................................................................130

Poznej svou oběť, poznej svého zločince....................134

Příběh první...........................................................134

Příběh druhý..........................................................136

Příběh třetí.............................................................138

Trocha teorie a úvah..............................................140

Sňatkový podvodník...................................................144

Dům U Zelených dveří...............................................147

Nejen osoba blízká......................................................149

Co na sebe...................................................................151

Policejní seznamka.....................................................154

Linka tísňového volání................................................156

Multi-kulti. Zn. politicky korektně...................................160

Vánoce, pardon, Zimní svátky, totiž, vlastně ne........160

Veselé Vánoce!...........................................................160

Den vlčího máku.........................................................163

Souhlasíte, aby měla rozhodnutí podle šaríi ...............166


právní platnost?...........................................................166

10 + 1 Multi-kulti........................................................168

Příběh první...........................................................168

Příběh druhý..........................................................169

Příběh třetí.............................................................169

Příběh čtvrtý..........................................................170

Příběh pátý............................................................171

Příběh šestý...........................................................171

Příběh sedmý.........................................................172

Příběh osmý...........................................................173

Příběh devátý.........................................................174

Příběh desátý.........................................................174

Příběh jedenáctý....................................................175

Na vlastní oči..............................................................176

Špatný vtip..................................................................182

Ogień na dachu...........................................................184

Homere, tentokrát jsi to přehnal!................................187

Prostě směska...................................................................190

Poradna pro zahrádkáře..............................................190

Moderní přístup..........................................................192

Všechna sláva............................................................195

Toxická žena...............................................................198

Kolik komunálních pracovníků je potřeba k..............203

Pyžamo.......................................................................205

Hrůzné vynálezy, jež přináší lidstvu zkázu.................208

Bzučící slova...............................................................211

To kyselo je moc kyselý!............................................213


Sestřelen......................................................................216

Vůně úspěchu.............................................................219

Logo aneb co člověka (ne)napadá...............................221

OGC......................................................................222

Váho, budiž k nám milostiva!.....................................223

Překelpy......................................................................225

Výzva..........................................................................228

Bílý slon......................................................................230

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?...........233

Balící služba................................................................235

Závěrem......................................................................238


Ryze britské

Prokletí černé kočky

„Pověra je víra v neexistující jevy nebo bytosti, která v rozporu s racionálním myšlením a bez rozumných důvodů přiřazuje věcem adějům nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost,“ říká Ottův slovník naučný. Skutečně důležité věci jako např. jak má být správně přitlučená podkova se z něj ovšem nedozvíte.

Předpokládám, že vás tato otázka také trápí, takže jsem to raději zjistil – musí viset jako U, aby se v ní mohlo hromadit štěstí, které na nás padá shůry. V opačném případě by byla podkova tak, jak ji má kůň, a štěstí by z domu doslova odcválalo. Mohu jen smutněkonstatovat, že většina podkov, které jsem kdy viděl, byla pověšena špatně. Lenost lidí přečíst si návod je vpravdě zarážející, protože v tomtopříadě degraduje cenný kolektor štěstí na bezúčelný lapač prachu. A uznejte sami, kdo by chtěl mít doma takovou zbytečnost. Z hlediska funkčnosti je to přitom stejné, jako koupit si televizi a pak k nínepřiojit anténu.

Pouze v případě černých koček jsem o něco shovívavějšívzhledem ke skutečné komplexnosti této problematiky. Zatímco vevyspělých zemích jako jsou USA nebo Česká republika je černá kočka jdoucí přes cestu špatné znamení, v rozvojovém Japonsku je tomu zcela naopak. Británie je pak v této otázce doslova rozpolcena. Závisí zde na tolika okolnostech, že nejsem dalek tvrzení, že nešťastný bude především ten, kdo se pokusí pochopit britské pověry.

Ve Skotsku je černá kočka, která přijde na zápraží domu, příslibem přicházejícího blahobytu. V Anglii je to podobné, protože mít černou kočku v domě je považováno za štěstí. Ovšem potkat černou kočku jen tak náhodou někde na cestě je špatné. Tedy jak kdy. Pokud se k vám černá kočka blíží, je to dobré znamení. Pokud se však během této cesty k vám otočí či se snad od vás dokonce vzdaluje hned od prvního okamžiku, budete mít smůlu. Na směru chůze kočky nezáleží pouze u gamblerů, protože pokud ti potkají kočku na cestě do kasina, mají smůlu vždy a měli by se raději na místě otočit a upalovat domů. Bez výjimky. Tedy, vlastně jednu výjimku by snad mohli učinit vpříadě, že by potkali hned tři černé kočky za sebou, protože to znamená štěstí. Vzájemné působení různých kombinací těchto pravidel se mi bohužel nepodařilo zjistit. Nemohu tak kvalifikovaně zodpovědět, jak se např. bude dařit skotskému gamblerovi, kterého v Japonsku obklíčí třináct koček. Přesto bych v takovém případě raději doporučil dokasina nejezdit. Pokud má člověk pocit, že jej obklíčilo třináct černýchkoček, není pravděpodobně ve stavu schopném řídit motorové vozidlo, natož činit finanční transakce.

Samotnou kapitolou jsou námořníci. Kočka na lodi, nejlépe pak černá, znamená štěstí. Pokud ovšem kočka na loď vstoupí a pak zase odejde, znamená to, že se loď potopí. Hození kočky přes palubu se pak rovná přivolání bouře. Kočky v domech měly i ženy námořníků, které věřily, že magický vliv kočky ochrání jejich muže i na dálku.Zajímavé v této souvislosti je pak tvrzení, že mladé ženy vlastnící černou kočku mají hodně ctitelů. Být v té době námořníkem, raději bych své ženě kočku zatrhl rovnou. Alibisticky z bezpečnostních důvodů. Pokud totiž kočka olízne ženě čelo, znamená to, že její manžel zemře. Pokud jí však olízne nohu, zemře švagr. Která část funguje na tchýně, je v současné době předmětem intenzivního výzkumu.

Na rozdíl od Egypťanů a pohanů, kteří kočky uctívali, přišel papež Řehoř IX. na to, že ďábel na sebe často bere podobu černé kočky a v roce 1232 to zvěstoval v papežském listě Vox in Rama. To pak vedlo k masovému vybíjení koček v Evropě, což ve svých důsledcích napomohlo k šíření moru o několik desítek let později, protože serozmnožily krysy. Ve středověku, odkud většina pověr pochází, bylykočky také hojně spojovány s čarodějnictvím.

V dnešní době už kočky naštěstí nepobíhají po světě jen proto, aby přinášely pocestným štěstí/smůlu (zvolte sami). Jak praví afghánské přísloví „Kočky nechytají myši proto, aby potěšily boha“. Pokud tedy potkáte černou kočku, přestanete se kvůli tomu dívat pod nohy a spadnete do odkrytého kanálu, není to žádná magická smůla a nemůže za to ani ta kočka. Mám ale pocit, že to vám v té chvíli stejněnevysvětlím, takže celý tento vědecký článek by vlastně na... inu, nakočku. Oddělené kohoutky

„...a smísí se přesně na požadovanou teplotu,“ popsal ve svých pamětech britský premiér Winston Churchill nečekaný zážitek z Moskvy roku 1942, když se na vlastní ruce přesvědčil o technickém pokroku, kterého soudruzi v Sovětském svazu dosáhli. Jeho nadšení nepatřilo žádné pokrokové technologii pro slévání kovů při výrobě zbraní, ale týkalo se výhradně vodovodních kohoutků. Zatímco všude v Británii byly dva oddělené kohoutky, a tedy i dvě ústí, z nichž prýštila teplá či studená voda, v moskevské vile měl Churchill vkouelně směsnou baterii, a tedy jen jedno ústí. Po návratu do Británie se snažil prosadit pokrok i zde, ale bez úspěchu. Pravděpodobně proto, že byl po matce na půl Američan a nedokázal se tak vcítit do duše prostého Brita, který tvrdošíjně trval na tom, že krev, pot a slzy si musí mýt pod dvěma oddělenými kohoutky.

Pokud se cizince zeptáte, co mu na Británii vadí, je velicepravděodobné, že zmíní právě oddělené kohoutky. Jako cizinec, který v Británii strávil hodně času a zanadával si v nejedné koupelně, to mohu jen potvrdit. Na kohoutcích, které jsou někdy i půl metru od sebe, jsem nikdy nenašel nic pozitivního. Z jednoho padají kostky ledu, z druhého pak voda vhodná k zalití čaje. Bohužel nejen o páté. Směsné baterie nejsou příliš rozšířené a ani pokud nějakou náhodou objevíte, nemáte zdaleka vyhráno. Ve skutečnosti totiž nemusí být směsná, ale doslova sadistická – zdánlivě jednolitý proud vody jsou ve skutečnosti dva – ledový a vařicí.

Správným postupem pro umytí rukou je zašpuntovat umyvadlo, napustit studenou a teplou vodu a smísit je. Co dělat, když si v tom umyvadle někdo předtím myl zuby a zbyla tam po něm pasta, návod neuvádí. Zdravý rozum a hygiena sice velí takové umyvadlo umýt, avšak naběhnout s hubkou a saponátem na veřejný záchodek neníobvyklé ani v Británii. V realitě tak jsou často jen dvě možnosti: umýt se pod studenou vodou, nebo to stihnout během tří sekund, kdy zkohoutku s teplou vodou teče pouze vlažná, nikoliv vařicí kapalina. Jak si během těch tří sekund máte stačit namydlit ruce, jsem nezjistil.

Zatímco umytí rukou lze zvládnout i pod studenou vodou, mnohem zapeklitější situace nastává, pokud musíte mýt nádobí či se dokonce koupat. Jednu takovou koupelnu jsem zažil na vlastní kůži. Měla vanu, dva kohoutky a žádnou sprchu. Nezbývalo tak nic jiného, než při každém koupání napustit celou vanu, namydlit se a zase se opláchnout. Jednou jsem si přitom při tom opařil nohu – seděl jsem v už téměř plné vaně a neopatrně ji strčil do proudu teplé vody prýštící z kohoutku. Dobrých dvacet centimetrů vlažné vody mne nijakneochránilo. Umývání vlasů pak bylo spojeno s potápěčstvím a každé koupání znamenalo i dvojí mytí vany před a po...

Vzhledem k tomu, že v Británii existují i kapaliny optimálníteploty, jako je vychlazený cider na čepu, nechtěl jsem tuto zemi hned zcela zatratit a pátral jsem po důvodech, proč tomu tak nemůže být i uobyčejné vody. Několik zdrojů jako důvod uvádělo skutečnost, že vminulosti byly nádrže na teplou vodu umístěny na půdách, kdežto studená se brala přímo z vodovodní sítě. Teplá voda, která obvykle obsahovala bakterie, měla vyšší tlak a při mísení v jedné bateriivnikala do rozvodů studené a kontaminovala tak celou vodovodní síť. Je možné, že tomu tak kdysi skutečně bylo. Je však jisté, že tento problém dokázala vyřešit nejen sovětská, ale i západní věda a Británie tak ve svém boji za segregaci zůstala osamocena. Přesněji zůstává, protože oddělené kohoutky jsou stále instalovány i při rekonstrukcích a do zcela nových domů.

„Vůbec bych se na to nedíval jako na nějakou modernizaci – je to prostě jen jiný způsob, jak to dělat,“ vyjádřil se na adresu směsných baterií pan Kirby, výkonný ředitel firmy Thomas Crapper, prodávající repliky viktoriánských koupelen včetně příslušenství. Vzhledem k cenám a faktu, že směsné baterie montují jen občas na přáníexcentrických zákazníků ze zahraničí, jsou jeho slova pochopitelná. Na mytí s oddělenými kohoutky neshledává nic nepohodlného a na dotaz, zda není napuštěné umyvadlo méně hygienické nežli tekoucí voda,argumentuje slovy: „Je to kulturní rozdíl. Nás to tolik netrápí.“

Trápí to ale jiné a např. na Facebooku vznikla celá řada skupin, požadujících modernizaci Británie. Jedna z nich nese název „Nejste rozvinutá země, pokud používáte oddělené kohoutky“, má 12 000 členů a poukazuje nejen na zjevné výhody směsných baterií, ale také na národní hrdost. Konkrétně jsou to vlastenecká slova „I Američani už to pochopili“.

Osobně se domnívám, že změnit tuto britskou tradici není nemožné, pouze to pár set let potrvá. Proto by možná bylo dobré zvolit alespoň určitý kompromis – nechat Britům jejich oddělené kohoutky, neredukovat jejich počet, ale právě naopak jeden přidat – s vlažnou vodou. Kde lišky dávají dobrou noc

Kde lišky dávají dobrou noc? V Londýně přeci!

Připadne vám to absurdní? Samozřejmě. Lišky totiž nedávají dobrou noc nikde. Naopak spánku brání, o čemž by vám nejlépe mohli vyprávět Michael a Susan Sidwellovi z londýnské čtvrtiCroydon. Ti se díky liškám, potulujícím se jim v noci zahradou, pořádně nevyspali několik týdnů. Pravidelné kvílení, pištění i liščí rvačky,odehrávající se pod jejich okny, je donutily obehnat zahradu pletivem. Stejně jako nákladné ultrazvukové zařízení to ale nevedlo k ničemu. Podle odborníka totiž nízký plot, stín a přerostlé listoví dělají z jejich zahrady hotový liščí ráj...

Jakkoliv zní představa lišek pobíhajících Londýnem neuvěřitelně, při bližším zkoumání to dává docela dobrý smysl. A nemohou za to lišky, ale jako obvykle člověk. V rámci tradičního honu na lišku byly v 18. století z kontinentální Evropy dovezeny tisíce lišek. Ty se od té doby nejen vesele rozmnožily, ale také se část z nich přestěhovala do měst. Dlouhou dobu se je radnice snažily likvidovat, ale příliš se toneovedlo. V městské zástavbě jich tak dnes žije asi 33 000, což jepřibližně 14% celkové liščí populace. Samotný Londýn si pak za své trvalé bydliště zvolilo 10 000 lišek. Mají tady sice pestřejší jídelníček, až 50 % mohou tvořit zbytky lidských jídel, ale díky autům se narozdíl od lišek ve volné přírodě se nedožívají čtrnácti, ale jen dvou let.

Typické teritorium jedné lišky zahrnuje asi osmdesát zahrad, kde požírá všelijaké bobule, červy, hmyz, krysy a samozřejmě prohrabává odpadky. Více lišek bývá k vidění na jaře, kdy přivádějí na svět až pět mláďat. Tito liščí „puberťáci“ jsou samozřejmě nezkušení a sezvědavostí mláďatům vlastní se pak odváží i toho, nad čím zkušený lišák jenom protáčí panenky a marně počítá do desíti. Jako správnísourozenci se také mezi sebou perou, což se v noci pochopitelně rozléhá...

Liška je samozřejmě predátor a pokud narazí na zahradě nanechráněného králíka, morče či kurník, pochopitelně si dá říct. Ostatně předpokládám, že vy si také neodepřete nedělní oběd, když vám ho naservírují na stříbrném podnose. Zajímavé je, že lišky jsou docela malé – průměrná liška má jen 5,7 kg a z případného souboje s kočkou by odešla s kožichem notně vyprášeným. O psech nemluvě.

Přestože občas proběhnou novinami hrůzostrašné zprávy okrvelačných liškách, je pravda někde jinde. K případům, kdy se lišcepodařilo vniknout do bytu a napadla přitom dítě, skutečně došlo. Celkově by však šly spočítat na prstech jedné ruky a podle odborníků jsou zcela výjimečné, protože vůbec neodpovídají chování lišek. Při pohledu na statistiku z roku 2008/2009, která říká, že 1 250 dětí skončilo v nemocnici po napadení psem, přítelem člověka, je skutečnánebezečnost lišek zřejmá. V Británii navíc není vzteklina, takže lišky jsou spíše otravné nežli nebezpečné.

Zajímavé pak nejsou jen statistiky ze života městských lišek, ale i názorů lidí na ně. Na jednoho člověka, který si na ně aktivně stěžuje a žádá jejich vyhubení, připadá jeden, který je aktivně krmí. Tatonázorová rozpolcenost se pak netýká jen různých skupin lidí, ale projevuje se i u jednotlivců. Zní to nemožně, ale i v tomto případě je opakpravdou. Když jistému obyvateli londýnského Hackney liška sežrala kuře, rozzuřila jej do té míry, že si pořídil past. Liška pak se do ní skutečně chytla, ale když ji tam našel, tak mu jí přišlo tak líto, že ji zase pustil...

I bez průzkumu si troufám tvrdit, že negativní vztah k liškám pak bude mít asi každý, kdo se je pokusí vystrnadit ze svého pozemkupomocí repelentu. Liška si totiž své území „značkuje“ podobně jako pes a zpravidla nenarušuje území už dříve označené jinou liškou. Repelent tak nefunguje nijak jinak, než že simuluje „liščí značku“. Stávajícíliška to ovšem zpravidla chápe jako hozenou rukavici a do doby než uzná porážku, značkuje o to silněji a usilovněji...

Skutečně negativní vztah k jedné konkrétní lišce měl pan LesLeonard. Tento pracovník odchytové stanice totiž dostal za úkol lapit lišku, která se objevila na stavbě mrakodrapu Shard. Žila na složitěpřístupném místě ve výšce 300 metrů a stravovala zbytky jídla, které na stavbě nechávali dělníci. „Nemohli jsme uvěřit tomu, že liška opravdu žila takhle vysoko,“ uvedl Leonard, který sám ve výškách nežije,protože trpí závratěmi.

Pro úplnost by se slušelo ještě dodat, že lišky si prvně všimlpracovník na jeřábu, ale domníval se, že má vidiny. Pochopitelně. Liška v Londýně... Taková blbost! Britské zmatení jazyků

Nid wyf yn y swyddfa ar hyn o bryd. Anfonwch unrhyw waith i'w gyfieithu.

Nedivil bych se, kdybyste právě přemýšleli, zda mi v předchozím řádku neujela ruka na klávesnici. Protože mne však už znáte, spíše asi očekáváte, že to zas bude nějaká pitomost. Omyl. Jedná se o zcela regulérní nápis na dopravní značce z Walesu.

Ve Walesu musí být dopravní značení jak v angličtině, tak vevelštině. Tento starobylý keltský jazyk je pro naprostou většinu světanarosto nesrozumitelný a osobně tipuji, že mezi šifranty tajných služeb je třetím nejoblíbenějším jazykem hned po kódu Navajo a češtině. Ostatně v samotném Walesu jím hovoří jen asi pětina obyvatel.Předis je ovšem předpis a tak když úřednici ve Swansea potřebovalivyrobit ceduli zakazující řidičům těžkých vozidel vjezd do rezidenční čtvrti, obrátili se na svůj vnitřní překladatelský odbor. Odpověď jim dorazila v zápětí, takže značku bez prodlení vyhotovili. Velšskyhovořící obyvatelé se pak při pohledu na ni nestačili divit, když se dočetli „Momentálně nejsem v kanceláři. Práci k překladu můžete zasílat dál.“

Přestože mne toto britsko-babylonské pomatení jazyků pobavilo asi jako všechny ostatní, jsem dalek toho se úředníkům vysmívat. Naopak mám pro ně velké pochopení. Jednou jsme totiž dostali vefirmě zakázku na vytvoření webových stránek v několika jazykových mutacích. Rozsah nebyl velký a překlady samozřejmě udělaliodborníci. Na mně tehdy bylo jen tyto překlady překopírovat dopřipravené šablony.

„Žádný problém, necelé dvě hodiny práce,“ zhodnotil jsemnáročnost úkolu sebevědomě. Byl jsem si jist, že „příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy“, tedy věta, která se v češtině používá na testování správnosti zobrazených znaků, mě připravila na vše. Téměř. Němčina, francouzština i španělština byly samozřejmě triviální. O nic složitější nebyla ani ruská azbuka, ba ani čínské znaky. Přeložený text jsem vždy kopíroval po jednotlivých odstavcích a neměl jsem problémnasypat čaj, kam bylo třeba. Jména v textu, která byla psaná latinkou, mi navíc poskytovala dobré vodítko.

Štěstí mne ale zcela opustilo u arabštiny, která je psána opačně. Už jen prosté vybrání textu byl problém, protože když jsem ho začal označovat zleva doprava, zvýraznění se dělalo z opačné strany a jaksi „v protisměru“. Nepomohl mi ani speciální program na práci s arabským textem. Po třech hodinách jsem rezignoval a pokorněoznámil svému nadřízenému, že bude potřeba najmout skutečnéhospecialistu.

Úkol jsme tedy zadali arabské firmě a mým úkolem už bylo pouze zkontrolovat, zda výsledek jejich práce odpovídá předloze. Popůlhodině se mne zmocnilo čiré zoufalství. Dal jsem si na jednuobrazovku vedle sebe vzorovou stránku s překladem a hotovou webovou stránku. Přesto jsem nebyl schopen určit, zda je to stejné či nikoliv.Postupně se u mého monitoru vystřídali všichni mí kolegové, kteří se rozdělili na dva přibližně stejně velké tábory. Ani jedna skupina si ale svou pravdou nebyla příliš jista. Nakonec nám nezbylo nic jiného, než práci svěřit našemu někdejšímu stážistovi, jehož nejlepší kvalifikací bylo jeho jméno – Al Khalaf. Meteorolog, zhouba lidstva

„Meteorologové musí myslet na ekonomický dopad svých zbytečně depresivních předpovědí.“

Tak pravil ctihodný radní hrabství Devon, pan HumphreyTemperley. „Vždy vidí jen to negativní. Slova, která používají, odrazují lidi,“ zlobil se dále. A nebyl sám. Na konci července 2008 místní zastupitelé dospěli k závěru, že za pokles turistů v tomto tradičním britskémletovisku mohou příliš depresivní předpovědi počasí, které se navícnakonec nesplní. „Předpovídají mizerné počasí jen proto, aby byli slavní,“ usnesli se na příčině svých problémů.

S pouhým odhalením viníka se však nespokojili v přímořskémletovisku Bournemouth a v květnu roku 2010 najali soukromou společnost, aby jim dodala spolehlivou předpověď jen pro Bournemouth. Hlavním impulsem k tomu bylo 25 000 návštěvníků, kteří kvůli špatné předpovědi státního meteorologického ústavunepřijeli na prodloužený víkend začátkem měsíce. Podle propočtů by seinvestice měla určitě vyplatit, protože turisté díky přesné předpovědipřijedou a přinesou více než dva miliony liber ročně.

Dlužno dodat, že nezodpovědní meteorologové neruinují jen obecní rozpočty. V srpnu 2010 zkazili dokonce světový rekord.Organizátoři tehdy vyzvali všechny ženy, aby přišly v bikinách na pláž u přímořského města Southend-on-Sea. Očekávali, že jejich výzvuvyslyší alespoň 1924 žen a rekord tak padne. Počasí však den předem nebylo příliš povedené a ani předpověď na den D nebyla zrovna znejoptimističtějších. Navzdory předpovědím se nakonec udělalo docela pěkně. Protože to ale nikdo nečekal, dorazilo jen 42 žen. Ani fakt, že se toto množství dalo mnohem lépe spočítat, organizátory přílišneutěšil a ze všeho pochopitelně obvinili meteorology.

Hledaní jasného viníka jakýchkoliv problémů, špatného počasínevyjímaje, není nic nového. V padesátých letech 20. století za nějmohly pokusné jaderné výbuchy. Deště v první světové válce pak způsobovalo dělostřelectvo na západní frontě. Zcela mimo nezůstaly ani Napoleonské války, které špatné počasí vyvolaly tím, že „naštvaly přírodu“. Přestože meteorology nikdo neobvinil, že by špatné počasí přímo způsobovali, jako spolehlivý hromosvod nespolehlivého počasí působili už od roku 1861. Tehdy se v Timesech poprvé objevilapředověď od admirála Roberta Fitzroye, který jako vůbec první přišel s myšlenkou použít k předpovědi počasí povětrnostní mapy. Přestože to byla myšlenka správná, předpovědi byly špatné. Během následujících tří let se staly předmětem posměchu a Timesy je nakonec přestalyvydávat, což odůvodnily slovy: „Zříkáme se všech zásluh za občasný úspěch, nicméně žádáme, aby nás nikdo nečinil zodpovědnými zapříliš časté chyby v předpovědích.“

Přestože by leckdo ironicky poznamenal, že „se toho za těch 150 let moc nezměnilo“, opak je pravdou. Krátkodobé předpovědi jsourelativně přesné, byť tedy ne na 100 %. Jak upozorňují všemi otloukaní meteorologové, tak za nepřesnosti předpovědí mohou i média, která zkreslují jimi dodaná data a dávají jim líbivější podobu. Jako prostředníci média často až příliš zjednodušují data až do boduabstrakce. V tradici ústní lidové slovesnosti se dalšího zjednodušení pak dopustí i lidé sami. Na začátku meteorolog řekne „nelze vyloučit výskyt srážek“, na televizní obrazovce se pak objeví deštivý obláček, který si veřejnost vyloží jako „o víkendu zase bude chc...“ Naopak pokud je předpověď „převážně slunečno“, na obrazovce se usmívá sluníčko a všichni pak lamentují na meteorology, když je při pikniku zkropí náhlá lokální přeháňka.

Počasí je prostě vždy špatné. Pokud neprší, je moc sucho, pokud prší, je moc mokro. A předpověď se vždy mýlí. A pokud se nemýlí, tak jen proto, že je špatné počasí. A to je, jak víme, špatné vždy. Jaklakonicky poznamenává list The Guardian: „Jediná věc jistá napředpovědi počasí je to, že budeme nadávat“. Motto

Městské obvody Londýna Hammersmith a Fulham nahradily své staré motto „Sloužíme veřejnosti“ hned pěti novými. Radní totiž dospěli k závěru, že „již dále nevystihuje hodnoty úřadu“.

V květnu 2010 list Sunday Telegraph publikoval svá zjištění, že v posledních pěti letech přes dvě stě obecních úřadů, vládních úřadů, hasičských a policejních sborů představilo nové motto, slogan či „vizi“. Vše samozřejmě za peníze daňových poplatníků, ze kterých se nejen hradilo nalezení oněch několika zázračných slov, ale především náklady na změnu hlavičkových papírů, cedulí, oblečení a všech dalších míst, kam se slogany umisťují. Nelze samozřejmě opominout ani čas, který tím strávili zaměstnanci úřadů. Než např. veWarringtonu dospěli k finálnímu znění své vize, vyžádalo si to tři roky a celou sérii porad. Vzhledem k nezměrnému úsilí, které bylo vynaloženo k nalezení slov, která stála více než zlato, dovolil jsem si je přeložit ba „přetesat“ i do této knihy. Chvíle napětí, fanfáry...

„V roce 2030 bude Warrington znám jako jedno z nejlepších míst pro práci a život v Británii, kde si každý užívá výjimečné kvalityživota.“

Jak se ve vysvětlení praví „Tato vize je uváženě odvážná aambiciózní. Chceme, aby spojila a stimulovala naše společné úsilí, abychom dosáhli mnohem více než jen nepatrného zlepšení v malém měřítku či pouhého udržení naší současné pozice...“ Jsem poslední, kdo bylidem ve Warringtonu přál cokoliv jiného. Pouze věřím, že produktivita práce při dosahování tak smělého cíle bude větší než při výrobě vize, kde efektivita poklesla pod 1 úředník / 1 slovo.

Na rozdíl od Warringtonu si kraj West Sussex uvědomil, na jak tenký led se pouští, a raději zaplatil odborné firmě 13 000 liber, aby mu pomohla „lépe porozumět, co obyvatelé chtějí“. Výsledkem bylo motto „S vámi, pro vás, využíváme West Sussex na maximum“. O nic pozadu nezůstali ani v Redbridge, kde přechod na nový slogan „Lepší místo pro život“ vyšel na 80 000 liber, či v Harlow, kde daňovípoplatníci zaplatili 65 000 liber za „Pracujeme společně pro Harlow“.

Ne vždy se však jednalo o úplné změny. Požarní sbor vMerseyside změnil svůj slogan „Děláme Merseyside bezpečnější a silnější“ na „Děláme Merseyside bezpečnější, silnější a zdravější“. Tato změnanebyla pochopitelně nijak samoúčelná, ale vycházela z myšlenky, že „lidé nemocní nebo jejichž fyzické či psychické zdraví je v ohrožení, jsou také ve větším ohrožení požárem“. Hasiči v Darlingtonu pak změnili „Bezpečné místo pro práci a život“ na „Bezpečnější lidé,bezečnější místa“. To však byl pouze vývojový mezičlánek k finálnímu „Nejbezpečnější lidé, nejbezpečnější místa“ (v originále „Safestpeople, safest places“).

Ne vždy se bohužel podobná snaha o pokrok setkala spochopením. Změnu zatuchlého „Růže mezi kraji“ na svěží „Northamptonshire – místo, kde můžete růst“

1

Marie Clairová, mluvčí

Kampaně za srozumitelnou angličtinu, komentovala„Northamptonshire se prezentuje jako pytel kompostu.“ Vzhledem k faktu, že tento

projekt trval dva roky a stál 100 000 liber, to od ní bylo veliceneuctivé. Jak řekl mluvčí společnosti, která se na projektu podílela:„Symbolizuje to růst a prosperitu a představuje naše poslání udělat

Northamptonshire a vše v něm vysoce kvalitním.“

Kritici tvrdili, že za podobnými změnami stojí především příchod nového šéfa. Za pravdu jim dal ministr zahraničí David Miliband,který po příchodu do úřadu shledal „Pracujeme pro britské zájmy v bez- 1 V originále „Northamptonshire – let yourself grow“, což doslova přeloženo znamená „nechte se růst“. pečném, spravedlivém a prosperujícím světě“ za „nejasné a špatnězaamatovatelné“ a investoval 4 200 liber do nového motta „Lepší svět, lepší Británie“.

Celá řada sloganů pak konstatuje očividná, nepopiratelná fakta: „Hyndburn – vynikající obecní úřad“, „Je hrdost být součástí Sandwellu – skvělí lidé, skvělé místo, skvělé vyhlídky“. Úřad veStaffordshire Moorlands pak nahradil skromné „Snažíme se být výteční“ přesnějším „Jsme výteční“. V Dartfordu si už jen povzdechli „Kdyby tak byly všechny úřady jako v Dartfordu“.

Ne všechny instituce však nějaké motto mají. Úřad kraje Hampshire stále zastává staromódní názor, že fráze „Úřad kraje Hampshire“ jasně říká o koho se jedná, co dělá a komu slouží. Miluj nebo nenáviď

„Nemůžu spát bez svého polštáře, takže je všude se mnou. Má své jméno, ale to vám neřeknu. Také musím mít s sebou Marmite.Nechávám si ho s sebou posílat všude po světě. Nemůžu bez něj být ani den, když se cítím smutně, tak ho jím přímo ze sklenice,“ přiznalbritský herec Hugh Grant.

Tento citát jsem neuvedl, abych snad polemizoval o podivnosti hvězd světového filmu. Naopak si myslím, že taková „blbůstka“ jako je polštář se jménem může celebritu polidštit. Minimálně je to pak bezpečnější než elektrická lampička spadlá do bazénu, za kterou se údajně Paris Hilton chystala vrhnout střemhlav. Tento odstavec je zde především proto, abych poukázal na fakt, že Britové jsou národvýjimečných lidí. Minimálně co se chuťových buněk týče. Jsem si totiž jist, že na příslušníky jiných národů by podobná dávka Marmite měla smrtelnější účinky než lampička v bazénu.

Marmite (čtěte „marmajt“) je tradiční britská pomazánka vyráběná z pivovarských kvasnic, zeleninového výtažku, soli a dalších přísad. Vypadá asi jako tmavě hnědý až černý lepkavý asfalt. Aroma pakpřiomíná koncentrované Magi. Má nezaměnitelnou chuť, kteroupřívrženci označují za božskou, lidé zdravého rozumu pak hovoří o kříženci mezi sýrem a leštidlem na boty.

Marmite rozděluje lidstvo na dva nesmiřitelné tábory už od roku 1902, kdy se začal vyrábět. Přestože se vyváží do třiceti zemí světa, je určen v podstatě jen lidem s kořeny v britské kultuře, kteří jím byliintoxikováni již od dětství. Potvrzuje to i Mark Wearing z továrny v Midlands, kde se Marmite vyrábí: „Náš výzkum ukazuje, že pokud jste Marmitu nebyli vystaveni do tří let věku, je nepravděpodobné, že by vám chutnal.“ Jako by nic mezi láskou a nenávistí ani neexistovalo. I samotný výrobce má slogan „Miluj nebo nenáviď“, který je ústředním tématem mnoha reklam. V roce 2002, kdy se slavilo stévýročí Marmite, jezdilo po Londýně 33 vozů taxi, které měly z jedné strany napsáno „100 let lásky“. Z té druhé pak stálo „100 let nenávisti“.

Klasikou mezi těmito reklamami je nadržený milenecký pár, který právě přichází domů. Dívka ještě na chvíli odskakuje do kuchyně, ale hned je zpátky a lísá se ke svému milému. Jejich slastné vrkání však končí hned prvním polibkem, po kterém mladík odbíhá... Zvracet. Kamera pak už snímá jen sendvič potřený Marmitem, ze kterého je ukousnutý rožek. Přestože jsem sám k podobnému experimentu nikdy nenašel odvahu, tedy přesněji mě to nikdy ani nenapadlo, našel jsem v jedné diskuzi podobenství: „Líbat někoho, kdo jedl Marmite, je jako olizovat stěnu“. Popravdě, to jsem také nezkoušel. Ostatně na internetu lze nalézt spoustu názorů stoupenců obou táborů,oponujících známému rčení, že nic není černobílé. Je... A aby toho nebylo málo, uctívači Marmitu se ještě dále dělí na sekty podle toho, zda vzývají původní verzi britskou, jihoafrickou, novozélandskou či se dokonce přiklonili k australským heretikům vyrábějícím vlastníVegemite.

I přes tvrzení odpůrců, že Marmite byl původně používán jako trest pro zlobivé děti ve školách, ale pro svou krutost musel být vyměněn za humánní rákosku, nelze popřít, že je zdravý. Osobně bych dodal, že chutná jako všechno, co je zdravé. Tento čistě vegetariánský výrobek je velice bohatý na vitamíny skupiny B, kyselinu listovou, riboflavin a niacin. Byli jím vybaveni vojáci v Perském zálivu i v Kosovu, stejně jako polární badatelé, tedy lidé, kterým hrozí nemoci z nedostatkuněkterých prvků. Člověk na pokraji smrti evidentně není tolik vybíravý.

Marmite se většinou maže v tenké vrstvě na toasty, často s máslem. V případě, že jsou toasty nakrájené na proužky, hovoří se o nich jako o tzv. „Marmite soldiers“ neboli Marmitových vojácích. Tito se pak namáčejí do vajíček uvařených naměkko. Obvyklé je Marmitepřidávat i do polévek a různých omáček. Opravdoví fanatici jsou ale schopni nadšeně hovořit i o banánech potřených Marmitem. Tvrzení odpůrců, že se jedná jen o další důkaz nepoživatelnosti britskékuchyně, oponuje Nigella Lawsonová, autorka kuchařských knih apořadů o ostrovní kuchyni: „Není pravda, že by Britům bylo jedno, co berou do úst. Naopak. Vždy měli rádi intenzivní chutě a Marmite je velice pronikavý. Lidé zapomínají, že stejně často jako ‘mlsná’, lidi honí i ‘slaná’.“

V roce 1991 běžela reklama, která tvrdila, že „Marmite“ jsouvůbec první slova, která dítě vysloví. Přestože to jen stěží platí na 100%, nelze popřít, že tomu tak někdy skutečně může být. Jedno z použití Marmite je totiž i k tomu, aby se dítě odnaučilo kojit. Binge drinking

POSLEDNÍ DEN, KDY SE MŮŽETE V METRU NAPÍT – 31. KVĚTNA 2008

Jak jistě víte, Boris Johnson se stal starostou Londýna a brzy vstoupí v platnost zákaz pití alkoholu ve veřejné dopravě. Pojďte se ještě naposledy napít, než nám vezmou naši svobodu!

Tato pozvánka proběhla Facebookem a měla spontánní masovou odezvu. Poslední květnovou noc se tak davy lidí s alkoholem v ruce nahrnuly do metra. Jedním z nich byl i třiačtyřicetiletý bankéř Matt Wynn, který svou účast vysvětlil následujícími slovy „Přišel jsem s lahví šampaňského, abych ukázal, že v metru jde pít i rozumně a bez výtržností.“

Matt tak svými slovy přesně vystihl hlavní důvod, proč Alexandre Graham, mimochodem také pracovník banky, celou akci vůbeczorganizoval. Mezi 2000 lidmi, kteří se této „protestní párty“ zúčastnili, byli ovšem i lidé jako Peter Moore, pětatřicetiletý námořník zBrightonu. Ten do sebe plechovku piva obrátil za deset sekund a novináře ujistil, že „bude metrem jezdit tak dlouho, až se z toho poblije.“Výsledkem celé akce tak bylo šest zavřených stanic, poničené metro, dva policisté zranění při výtržnostech a sedmnáct zatčených osob.

R. L. Stevenson řekl, že „Víno je poezie stočená do láhve“.Bohužel již zapomněl dodat, že příliš poezie škodí. Pro důkaz není potřeba chodit daleko. Stačí se projít po Londýně v pátek nebo sobotu večer, kdy o skupinky potácejících se dospívajících a dospělých není nouze. Jejich stav pak není výsledkem jen jakéhosi „podcenění“ situace, ale naopak značí „úspěšné splnění mise“. Tomuto jevu se říká „binge drinking“ a nelze hovořit o opíjení, ale přímo o „chlastání“, protožecílem je zpít se do němoty v co nejkratším čase. Vzhledem k vysokým cenám alkoholu v barech se řada lidí, podle policejních statistik až 60 % studentů, „připraví na akci“ už doma levným pitím zesupermarketu.

Jak to vypadá v praxi, výborně zachytil deník Daily Mail ve své reportáži z jedné páteční noci v Birminghamu. Na jejím začátku hihňající se skupinka dvacetiletých dívek slámkami nasávala zkvětináče tzv. „špinavou pintu“ - podivnou směsici tvrdého alkoholu, vína a „alcopops“ (alkoholických limonád). O chuti v tomto případě nešlo příliš hovořit, ale to nebylo podstatné. Mnohem důležitější bylo, že všechny ingredience byly v supermarketu ve slevě, takže jimumožnily se za málo peněz dostat do nálady, nakopnout se. Alkohol je vbarech totiž mnohem dražší a zvítězit v „barovém golfu“ chvíli trvá. Pro milovníky čaje a zdravého rozumu uvádím, že v tomto golfu každá hospoda či bar představuje „jamku“, včetně doporučeného počtu „úderů“. Tyto údery si hráči zaznamenávají na svou osobní kartu, kde pak stojí např. pinta (0,568 litru) piva, koktejl, pinta cideru, sklenka vína, panák Jagermeistera, Redbull. Podotýkám, že to je stav karty v „mezičase“, kdy je noc ještě mladá...

Takovéto pití se samozřejmě projevuje zvýšením kriminality,vandalismem, sexuálním násilím a v neposlední řadě také na zdraví „sportovců“. Vláda se tomu snažila a snaží čelit jak osvětou, tak zvýšením cen alkoholu, což ovšem v důsledku vedlo k rozšíření „domácí přípravy“. Co se týče obav o své zdraví, jedna z účastnic,třiadvacetiletá Gemma Grinhamová, odpověděla „Z následků pití na zdraví strach nemám – beru každý den tak, jak přijde.“ Její odpověď je logická. Pokud alkohol skutečně zabíjí miliony mozkových buněk, jak lékaři varují, proč nikdy nezabije ty, které nás nutí pít?

Tento britský způsob pití, který se mi jeví býti poněkudnešťastným, je pro řadu jiných národů jen obtížně pochopitelný. Podle zdrojů úzce souvisí s dřívějším zavíráním hospod už v jedenáct hodin večer. To bylo dlouhá léta nařízeno zákonem, který vznikl za první světové války. V době svého vzniku nebyl samoúčelný a předcházel výbušným situacím, které by mohli opilí dělníci způsobit vevýrobnách třaskavin. Britové tak byli po dlouhá léta „nuceni“ pít rychleji než lidé v zemích s delší otvírací dobou. Tento zvyk jim pak doslova přešel do žil a mnozí Britové se jej drží dodnes, ačkoliv už omezení otevírací doby dávno neplatí. Zejména v partách mladých lidí, včetně těch, kteří by se alkoholu ještě neměli ani dotknout, je zpití se doněmoty během nočního tahu často považováno za společensky vysoce žádoucí.

Své články se snažím zpravidla zakončit nějakou vtipnou pointou. Bohužel se mi stále poněkud zvedá žaludek při představě, že bych měl pít „špinavou pintu“, jen abych byl „in“. Život, ba Google naštěstí umí být vtipný i v takovéto situaci. Při psaní jsem narazil na stránku, kde byla otázka „Na kterých školách se nejvíce pije?“ V čele seznamu se hrdě skvěla „London Business School“, která zde dokonce vybízela k zápisu a slibovala vynikající kariéru. Až na druhý pohled jsem si všiml, že školu na tento seznam pouze umístila kontextová reklama. Tedy pokud jsem si to vyložil správně jako roztomilý omyl počítače a nejednalo se o první místo v barovém golfu. Marmeláda

Marmeláda, co by tradiční součást britské snídaně, zakotvila vostrovním jídelníčku již někdy v 15. století, kdy dorazila z Portugalska. Nejprve to byla marmeláda kdoulová - odtud také pochází její název, protože „kdoule“ se portugalsky řekne „marmelo“. Dnes je to alepředevším marmeláda pomerančová, která je specifická tím, že obsahuje kousky pomerančové kůry. Pokud se na ni zeptáte Brita, je velice pravděpodobné, že vám odpoví něco ve smyslu „Pomerančová kůra je v marmeládě nepostradatelná a dělá ji labužnicky dokonalou“. Za normálních okolností bych si neodpustil poznámku, že hořká, často tvrdá kůra působí ve sladké marmeládě všelijak, ale určitě ne labužnicky. Sahání Britům na jejich tradice však rozhodně nepatří mezi normální okolnosti.

Jakkoliv je statistika vnímána jako suchá, nudná vědní disciplína, lednová čísla ukazující, že v předchozím roce 2010 poklesl prodej marmelády o celých 2 500 000 skleniček, nenechala Brity nikterak chladnými. Už jen proto, že na úkor oranžové národní ambrózie si polepšily takové přivandrovalecké výmysly z Ameriky jako jeburákové máslo a čokoládová pomazánka. Xanthe Clayová z kulinářské rubriky deníku Daily Telegraph, doslova napsala: „Ty statistiky jsou prostě tragické. Marmeláda namazaná na toastu nasáklém máslem je jedním z kvintesenčních jídel na snídani. Musíme udělat vše proto, abychom přesvědčili mladé lidi o jejím kouzlu.“

Nevím sice, kolik Britů hovoří o marmeládě jako o„kvintesenčním jídle“, jisté však je, že po zveřejnění těchto v pravděalarmujících údajů se Britové nevzdali globalizaci a naopak se jí postavili čelem. Přesněji pak k plotně, kde se dali hromadně do přípravymarmelády. Obchodní řetězec Waitrose potvrdil, že prodej odrůdypomerančů, ze kterých se marmeláda připravuje, vzrostl o celých třicet procent. Marmeládový festival, který se každoročně pořádá v únoru v severoanglické Cumbrii, tak obdržel do tradiční soutěže o nejlepší marmeládu o celých tisíc skleniček více než v předešlém roce. Slušelo by se dodat, že festival se konal jen měsíc po zveřejnění číselprorokujících marmeládě onu chmurnou budoucnost. Nic takového. Britové už podruhé ve své historii jasně světu dokázali, že pokud jde o něco důležitého, nelitují krve, potu ani slz...

Možná vás teď napadlo, jak vypadá marmeládový festival. Je to celkem prosté – výstava soutěžních marmelád, ochutnávka marmelád, přednáška o historii marmelády, přednáška o výrobě marmelády,debata o marmeládě, pokus o vytvoření největší marmeládové skleničky na světě. Na závěr se pak koná marmeládová párty s ohňostrojem. Vše pod laskavým dohledem medvídka Paddingtona, maskota festivalu a velkého milovníka marmelády. Zda mu chutnají také netradičnímarmelády, jako je zázvorová, bazalková a dokonce i levandulová, se mi bohužel nepodařilo zjistit.

Jisté však je, že ani konzumace marmelády není zdaleka takjednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejprve si je ale potřeba ujasnit pojem „chléb“, pod kterým si Brit představí toast. Ponechme stranou otázku, do jaké míry je tato hmota vekovitého skupenství chlebem, a konstatujme, že její poživatelnost obvykle výrazně zvyšuje teplota. Většina Britů si jej proto nejprve ohřívá v toasteru

2

. Když na

něj maže máslo či jeho ekvivalent, přičemž obojí je na ostrovech

téměř vždy trochu slané, je toast teplý a máslo se rychle roztéká.Důležité je rychle namazat i marmeládu a všechno sníst ještě za tepla. Jak

velí tradice i chuťové buňky...

Všechno špatně! Profesor Christopher Smith z univerzity v Chesteru po důkladném bádání došel k závěru, že bílý toast je nejprve potřeba zahřívat jednu minutu při teplotě 220ºC. Následně jej nechat deset minut chladnout v dobře větrané místnosti, což mu umožní zachovat si křupavou kůrku a zároveň máslu vytvořit jen tenkou vrstvu. Pro dosažení nejideálnější chuti je pak potřebaaplikovat 7,1 gramů lehce slaného másla a 11,2 gramů marmelády. Obojí musí být rovnoměrně rozetřeno, aby výsledná vrstva měla tloušťku mezi 1,5 až 4 milimetry. Ptáte se proč? Protože, cituji, „prvotní tvrdost toastu umožní jedinečným způsobem vyniknout smetanově pružné marmeládě ve chvíli, kdy energická chuť pomeranče vybuchne na chuťových buňkách, což v mozku uvolní endorfiny.“ 2 Česky topinkovač. Přístroj, který Britové museli vynalézt, aby šly toasty jíst.

Rose Princeová z Daily Telegraphu k této vědecké práci prohlásila, že ji sice moc nechápe, protože jí nejvíce chutnají toasty co nejteplejší, ale přesto je ráda, že vědci považují marmeládu za hodnou takovéstudie. Osobně bych profesoru Smithovi doporučil zaletět si do Česka. Jsem si jist, že by zde učinil zásadní vědecké zjištění a pro Brityobjevil skutečný chléb a nesolené máslo. Spolu s borůvkovoumarmeládou totiž uvolňují endorfiny spolehlivěji než cokoliv, co je schopen připravit ve své laboratoři z veky.

Neberte to prosím jako výraz mé povýšenosti nad tradičněvysmívanou britskou kuchyní, ale jako zoufalý výkřik člověka, který musel několik let říkat vece pane. Pravidla pro koupi a užívání domu

Pokud se vám na krku houpá stroužek česneku, v peněžence nosíte čtyřlístek a pro jistotu máte někde i zaječí pacičku, je pro vás zcela zbytečné, abyste četli dále – k vědeckým argumentům budete stejně hluší. Vy ostatní pak vězte, že zažitá představa o nejsmolnějším čísle 13 je mylná. Server confused.com, zabývající se pojištěním, provedl analýzu škodných událostí z pojištění domácností a objevil, žeskuteční smolaři žijí v domech či bytech s číslem 243. Pravděpodobnost, že se jim něco přihodí, je více než dvojnásobná než u pověstného čísla 13. Z dat za čtyři roky vyplynulo, že celých 45 % obyvatel čísla 243 žádalo odškodnění, kdežto u čísla 13 to bylo jen 18 %.

Možná vás napadlo, že taková data o ničem nevypovídají,protože je zřejmé, že domů s číslem 243 je mnohem méně než těch s číslem 13, a tudíž jedna nehoda v 243 vydá za tucet neštěstí v čísle 13. Tento logický argument, který jsem mimochodem sám vymyslel, ovšem popírá číslo 1, které skončilo jako třetí se svými 36% neštěstím postižených obyvatel. Abych vás déle nezdržoval od případnéhostěhování, vězte, že deset nejsmolnějších čísel je 243, 210, 1, 190, 240, 241, 221, 217, 218 a 121.

Možná vás také napadlo, že to celé nemá co dočinění s domy natož čísly, ale výhradně s nešikovností jejich obyvatel. Máte pravdu.Vlouání a krádeže skutečně tvořily jen čtvrtinu analyzovaných pojistných událostí a většina připadla právě na všelijaké nehody. Šéf pojištění domácností z confused.com Gareth Kloet k tomuto nabízí možnévysvětlení: „Pojistitelé odhadují, že je domácí zábava loni stála zhruba 820 milionů liber. Vypadá to, že číslo 243 je populární místo na párty.“

Co se prodeje domů týče, mohu jen smutně konstatovat, že ačžijeme v atomovém věku, úspěšným realitním agentem je spíše šaman než vědec. Podle studie banky Lloyds TSB by se celá čtvrtina lidí nenastěhovala do domu s číslem 13, třetinu by odradil fakt, že v domě někdo zemřel, a blíže nespecifikované, leč nemalé procento lidí byodradil dům vypadající strašidelně... Když to tak čtu, mám pocit, že něco dělám špatně. Orientuji se na vědu, fakta a... koho to vlastnězajímá?! Sbohem, atomový věku, svět si žádá okultismus...

Pokud si tedy někdy budete kupovat dům, nezkoumejte, zda má popraskané zdi nebo vlhké základy. Na takových nesmyslech, jako je statika, vůbec nesejde. Mnohem důležitější je, abyste do něj poprvé vstoupili předními dveřmi

3

. Kdybyste to, nedej bože, neudělali, tak na

sebe přivoláte smůlu, protože zadní dveře nejsou chráněny proti zlým

3 Pokud umíte anglicky, pak tyto i další rady do života

naleznete na www.whimsy.org.uk/superstitions.html


duchům. Nezbytnost umístění podkovy nad přední dveře snad aninemusím zmiňovat.

Pokud již bydlíte, tak je jedno, kterými dveřmi vcházíte. Ne však u hostů! U těch je potřeba dohlédnout, aby vždy odešli stejnými dveřmi jako přišli, protože jinak by si s sebou odnesli vaše štěstí. Samovolné otevření dveří pak neznamená, že je průvan, ale to, že přicházínávštěva. Ale ani v případě, že je to tchýně, nesmíte dveřmi prásknout,protože byste poškodili „ducha domu“. Resp. posuďte sami, zda je to horší než její návštěva. Pokud ano, zkuste se ještě pro jednou ovládnout a pozvěte ji k jídelnímu stolu. Po jídle ji pak nějak šikovně přinuťte, aby přeložila ubrousek. Pokud se vám to povede, mátevyhráno. Do vašeho domu již znova nevkročí. A pokud je vám to snad málo, najděte si nějakou záminku, aby si na jídelní stůl lehla – do roka z ní bude anděl (8 z 10 Kozinů doporučuje).

Svá zvláštní pravidla mají schodiště, kde vám předbíhání přinese smůlu, protože symbolizují cestu vzhůru k příbytkům bohů. Naštěstí existuje jednoduchý způsob, jak si bohy znovu udobřit – překřižte prsty. Pokud naopak na schodech zakopnete, pak nejste nešikovní, ale naopak je to dobré znamení, které může naznačovat svatbu v domě. Až se po schodech úspěšně dostanete do patra, pak zde v žádnémpříadě nezpívejte ve vaně, protože by to znamenalo smutek ještě před večerem. V případě, že máte dceru, která si zde často při umývání pošplíchá šaty, dbejte zvýšenou měrou na to, s kým se schází – je více než jisté, že si vezme alkoholika. Pokud to neuhlídáte a k něčemutakovému by přeci jen mělo dojít, pozvěte nastávajícího mazavku domů, dceru posaďte na jídelní stůl a nechte je chvíli povídat.Většinou by to k rozchodu mělo stačit.

Co se ložnice týče, pak spousta věcí záleží na orientaci lůžka. Hlava směřující na jih vám přinese dlouhý život, na západ cestování a na východ peníze. Každopádně ale vždy vstávejte na pravou stranu postele, protože levá je spojena s ďáblem. Pokud není ve vašich silách patřičně přestavět nábytek, pak si alespoň ráno nejdříve vezměte pravou ponožku a botu. V Americe si pak nedávejte na postelklobouk, protože by vám to přineslo smůlu.

...tak a pokud tomu všemu nevěříte, vaše chyba a nebe vám budiž milostivo. Například co se čísel domů týče, tak bych v životě nebydlel v čísle 33. Z analýzy dat pojišťovny AXA jasně vyplynulanejsmolnější čísla domů: 33, 34, 86, 22, 92, 94, 55, 65, 84, 36, 96! A pokud vám někdy někdo tvrdil něco jiného, tak kecal. Národní fronta

Při vyslovení spojení „národní fronta“ se vám pravděpodobněvybaví poválečné Československo. V hodinách dějepisu je tato asociace zcela jistě správná, a to i přesto, že mnohem více by se hodila kBritánii, kde je tvorba front téměř národním sportem. Britové zbožňují fronty do té míry, že je tvoří kdykoliv to je jen trochu možné. Přiznám se, že jsem tento kulturní rozdíl stále nepřekonal a na rozdíl od Britů stále považuji fronty za „dlouho“, nikoliv za „krato“ chvilné. A to i přes usilovný, pravidelný, ba každodenní trénink.

Až poslední vědecký výzkum provedený organizací Payments Council mne vyvedl z tohoto častého omylu zahraničníchnávštěvníků. Ze studie, které se zúčastnilo 2 000 respondentů, vyplynulo, že fronty považuje za kratochvilné pouze 12 % Britů, kteří v nich vidí dobré místo pro společenský život. Část fronto-milců je vnímá také jako příležitost pro vyřízení si telefonátů a dalších věcí on-line či jen příležitost pro obyčejné snění s otevřenýma očima.

Mnohem početnější je ale „druhá strana barikády“, kde ze skupiny lidí nad 55 let považuje fronty za zhola neužitečné 68 %, kdežto ve skupině lidí 18–34 let je to jen 55 %. Za co považují fronty zbývající procenta populace, jsem se ve výzkumu nedočetl, ale to může býtzaříčiněno pouze politickou korektností Británie. Osobně si dovolím podotknout, že mi tito lidé čtou myšlenky.

Pokud se pustíte dále na půdu statistiky, zjistíte, že průměrný Brit vydrží stát ve frontě celých 10 minut a 42 sekund než mu to opravdu, ale opravdu začne lézt na nervy. Klidným lidem bych pak doporučil vypravit se do Londýna, kde je tento průměrný čas celých 12 minut a 12 sekund. Cholerikům, toužícím po společenském životě ve frontách, pak radím stoupnout si do řady někde v Yorkshire nebo Humberside, kde jsou lidé trpěliví o celých 31% méně nežli v hlavním městě.

Pokud se kvůli tomu nechcete stěhovat, průzkum poskytuje cenné informace, jak spolehlivě nas.., pardon, zneklidnit i frontulondýnských flegmatiků. Celé dvě třetiny dotázaných uvedly, že nejlepších výsledků dosahuje tzv. „faffing“. Toto, nebojím se říci až roztomilé, slovíčko z hovorové britské angličtiny označuje činnost, kdy někdo neúměrně dlouho dělá něco nesmyslného. Pokud si toto tvrzení chcete ověřit v praxi, kupte si někdy začátkem školního roku v pa



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist