načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Británie – Simon Scarrow

Británie

Elektronická kniha: Británie
Autor: Simon Scarrow

Prefekt Cato v čele legionářů táhne zpečetit vítězství Říma nad britskými kmeny, cílem je bájemi opředené centrum druidů na ostrově Mona. Tažení však probíhá podivně, objevuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 342
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložili Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7671-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Prefekt Cato v čele legionářů táhne zpečetit vítězství Říma nad britskými kmeny, cílem je bájemi opředené centrum druidů na ostrově Mona. Tažení však probíhá podivně, objevuje se mnoho překážek a také podezření, že cosi není v pořádku. Čím jsou totiž blíže, tím méně paradoxně potkávají Britů. Možná se jedná o hrozivou past, do které se má chytit Cato společně se svými muži. Centurion Macron je tentokrát nucen kvůli zranění zůstat na základně, ale ze získaných zpráv z tažení vyčte mezi řádky, že nastává velký problém a má pocit, že jejich mise je snad prokleta od samého začátku. Kultovní druidské centrum může být pro sebevědomé Římany více než jen tvrdou zkouškou. Čtrnáctý díl z řady historických románů o bojích římských legií v období starověku. Legie tentokrát pochodují vstříc potlačení vzpurné britské provincie potvrdit své konečné vítězství.

Popis nakladatele

Římské legie čeká rozhodující boj o vzpurnou provincii.
Římská provincie Británie roku 52 našeho letopočtu. Zatímco centurion Macro, který utrpěl zranění během hlídky, je nucen zůstat v pevnosti, prefekt Cato táhne s legionáři do srdce hor ovládaných nepřáteli. Jeho úkolem je zlikvidovat baštu druidů a zpečetit tak vítězství Říma nad britskými kmeny. S blížící se zimou, která přináší studený déšť a sněžení, však vojsko během pochodu naráží na stále nové a nové překážky.
Když předsunuté hlídky Macronovi ohlásí, že kolem pevnosti potkávají čím dál méně Britů, zkušený římský voják a velitel pojme mrazivé podezření. Zastřely snad ambice úsudek zastupujícímu guvernéru Quintatovi, a on proto podcenil nepřátele? Pokud totiž Britové skutečně v horách přichystali na Římany vychytralou a smrtící past, bude to právě Cato se svými muži, kdo se do ní chytí.
Západní kmeny, povzbuzované druidy ve své nenávisti k Římanům, sbírají síly k rozhodnému odporu. Bude to stačit, aby zdolali odhodlané a disciplinované legionáře?
SIMON SCARROW je britský autor historických románů. Narodil se roku 1962 v Nigérii a poté žil s rodiči v řadě dalších zemí; po příjezdu do Británie vystudoval historii na University of East Anglia a pak učil tento obor na City College v Norwichi. Specializoval se zejména na římské dějiny a pořádal pro studenty poznávací cesty po památkách a muzeích, během nichž si ještě prohloubil znalosti. Poté se rozhodl, že své poznatky zúročí a začne psát knihy, jaké by si rád sám přečetl – napínavé vojenské příběhy odehrávající se v minulosti.
Proslavil se sérií dosud patnácti románů o římských legionářích Macronovi a Catonovi; čtrnáct už vyšlo i v českém překladu, nejnověji Bratři ve zbrani a Británie. Mimoto je Scarrow autorem čtyřdílného cyklu Revolution odehrávajícího se za napoleonských válek a románů Srdce z kamene a The Sword and the Scimitar. Spolu s T. J. Andrewsem napsal dvě série povídek vydaných nejprve jako e-knihy: Roman Arena a Invader. Simon Scarrow má dva syny a žije v Norfolku.
Více informací naleznete na webových stránkách www.simonscarrow.co.uk

Předmětná hesla
Starověký Řím – 1. století
Británie (provincie) – 1. století
Zařazeno v kategoriích
Simon Scarrow - další tituly autora:
Orlovo proroctví Orlovo proroctví
Brothers in Blood Brothers in Blood
 (e-book)
Srdce z kamene Srdce z kamene
Invaze Invaze
 (e-book)
Invaze Invaze
Římská krev Římská krev
 
K elektronické knize "Británie" doporučujeme také:
 (e-book)
Orlové v bouři Orlové v bouři
 (e-book)
Štvanice na orly Štvanice na orly
 (e-book)
Orlové ve válce Orlové ve válce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložili Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Simon Scarrow

All rights reserved.

Z anglického originálu Britannia

(First published by Headline Publishing Group, London, 2015)

přeložili © 2017 Tomáš Havlík a Ludmila Havlíková

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-901-5 (pdf)


Johnovi a Joan Prigentovým


Isurium

Deva

Lindum

MONA

Viroconium

Londinium

ŘÍMSKÁ PROVINCIE BRITÁNIE V ROCE 52 N. L.

S


průliv

KMEN DECEANGLŮ

ORDOVIKOVÉ

Deva

Mediolanum

Viroconium

S

MONA

SEVERNÍ WALES V ROCE 52 N. L.


OSTROV MONA

britské

opevnění

překážky

PRŮLIV brod

přes průliv

britská palisáda a příkop

pevnůstka

postavení

římských

balist

tábor

Quintatovy armády

S

římské

válečné lodě

OBLÉHÁNÍ OSTROVA MONA 52 N. L.


SCHÉMA VELENÍ ŘÍMSKÉ ARMÁDY

Legát Quintatus

(zastupující guvernér Británie)

legát Valens

velitel XX. legie

a zastupující velitel

XIV. legie

prefekt

tábora Silanus

6 tribunů v každé legii

centurioni

(60 v každé legii, každý

z nich velící centurii

o 80 mužích)

optioni

(1 v každé centurii;

zástupci

centurionů)

legionáři

LEGIE POMOCNÉ

KOHORTY

prefekt

centurioni

(v případě

pěších

kohort)

dekurioni

(v případě

jízdních

kohort)

PŘEDVOJ/

ZADNÍ

VOJ

prefekt Cato

(velitel

druhé thrácké

jízdní kohorty)

6 dekurionů

(každý velí oddílu

jezdců či centurii

pěšáků – v plném

stavu tvoří

pomocnou kohortu

10 oddílů)

optioni

(1 na každý oddíl)

6 optionů

480 legionářů

(v plném početním

stavu)

centurion Macro

(velitel první

centurie čtvrté

kohorty XIV. legie)

5 centurionů

(velitelé

ostatních centurií

čtvrté kohorty)


Seznam postav

V pevnosti

Druhá thrácká kohorta „Krvaví havrani“

prefekt Cato

dekurioni: Miro, Themistokles, Corvinus, Aristofanes, Harpex, Platon

jezdec Thraxis

lékař Pausinus

optio Pandarus

Čtvrtá kohorta XIV. legie

centurion Macro

centurioni: Crispus, Festinus, Portillus, Lentulus, Macer

optioni: Kroton, Diodoros

Osmá ilyrská kohorta

centurioni: Fortunus, Appilus

optioni: Safros, Mago

voják Lomus Invazní vojsko na ostrov Mona

legát Quintatus, velící důstojník

legát Valens, velitel XX. legie a zastupující velitel XIV. legie

prefekt tábora Silanus

tribun Livonius Ostatní

Aulus Didius Gallus, nově jmenovaný guvernér chaotické provincie

Gaius Porcinus Glaber, Gallův velitel štábu

Venistus, předák civilistů následujících osmou ilyrskou kohortu

11


Julia, nešťastná manželka armádního důstojníka

Petronius Deanus, vlichocující se obchodník s vínem

Lucius, syn prefekta Catona a Julie

12


Kapitola první

Říjen 52 n. l.

„Co ty na to?“ zeptal se prefekt Cato a zadíval se ze svahu hory na opevnění, které se rozkládalo na dně údolí. Nepůsobilo sice ani zdaleka tak ohromujícím dojmem jako rozlehlé pevnosti zbudované na vrcholech kopců, jež vídal na jihu Británie, ale bylo zřejmé, že si na něm Deceanglové dali záležet. Opevněná osada stála na vyvýšeném místě jen kousek od koryta řeky svižně protékající údolím. Hliněný obranný val zakončený masivní palisádou byl obehnaný hlubokým příkopem. U masivních bran na obou koncích osady hlídkovali vojáci a bedlivě sledovali celé údolí. Cato odhadoval, že za opevněním určitě stojí několik stovek obydlí. Kromě toho si všiml i mnoha ohrad se zvířaty a také jakéhosi hloučku stanů – ve skutečnosti šlo o zděné sýpky zakryté plachtovinou, v nichž se skladovalo obilí.

Vedle Catona ležel centurion Macro a mhouřil oči proti slunci, které dopadalo na jeho vrásčitou tvář a zaplavalo údolí zlatavou září, jež dodávala lesk polím pokrytým strništěm i tmavě zeleným větvím borovic rostoucích na svazích po obou stranách osady. Oba důstojníci byli prostovlasí, protože si předtím sundali přilby a nechali je u hlídky čekající na opačné straně hřebene – téže hlídky, která předcházejícího dne ohlásila, že se v osadě děje cosi zvláštního. Díky nenápadným hnědým plášťům, které měli přehozené přes ramena, a obezřetnému postupu terénem se oběma Římanům podařilo nepozorovaně proniknout až k místu, z něhož měli dobrý přehled o přípravách, jež podnikali válečníci kmene Deceanglů.

Zkušený veterán Macro na okamžik stiskl rty a pak prohlásil: „Mně to připadá jasný. Shromáždili tu chlapy z přilehlejch vesnic. Vidíš tu chátru vedle koní? Kousek od tý haldy kopí a štítů? Jednoho takovýho maníka si koupíš za deset denárů. Určitě tu nejsou kvůli tomu, že se chystaj vyrazit na lov.“ Na okamžik se odmlčel a rychle odhadl sílu nepřátel. „Nemůže jich bejt víc než pět nebo šest set. Nepředstavujou pro nás žádný nebezpečí.“

Mladý prefekt přikývl. Jeho přítel měl pravdu. Posádka pevnosti, do níž

13


byli oba přiděleni – vzdálené asi deset mil na východ – sestávala ze dvou jednotek pod Catonovým velením: Macronovy legionářské kohorty ze XIV. legie a jeho vlastní pomocné kohorty známé jako Krvaví havrani – podle znaku na jejich standartě. Krvaví havrani bývali donedávna výhradně jezdeckou jednotkou, ale během bojů na hornaté západní hranici provincie ztratili mnoho koní. Výcviková základna v Luntu se sice usilovně snažila dodávat jim nová zvířata, ale na uspokojení potřeb celé armády jich stále měla příliš málo, a tak polovina příslušníků Catonovy kohorty sloužila jako pěšáci. Krvaví havrani teď byli přiděleni společně s Macronovou jednotkou do jedné z předsunutých pevností střežících hranice císařovy nové provincie. Stavy obou jednotek mezitím doplnili noví rekruti, takže nyní měly téměř stejnou sílu, jako když zahajovaly tažení proti horským kmenům. Se čtyřmi stovkami legionářů a stejným množstvím mužů v pomocné kohortě jim od domorodých válečníků shromažďujících se v osadě nehrozilo téměř žádné nebezpečí.

To logicky vyvolávalo otázku.

„Co tedy mají za lubem?“ zeptal se Cato, poté co si vyměnil se svým podřízeným výmluvný pohled, z něhož pochopil, že se Macronovy myšlenky ubírají stejným směrem jako jeho úvahy. „Pošlu vzkaz legátovi. Je pravděpodobné, že se něco podobného děje i poblíž dalších pevností. Znamenalo by to, že druidové jsou zpátky na scéně a nás znovu čekají potíže.“

„Šmejdi,“ sykl Macro. „Zkurvený druidové. Ta banda ježatejch dědků se snad nikdy nevzdá, co?“

„Je to jejich země, Macrone. A jsou to jejich lidé. Myslíš, že bychom se na jejich místě chovali jinak?“

„Bejt na jejich místě my, pane, legiím by se vůbec nepovedlo vkročit na tenhle ostrov.“

Cato se musel ušklíbnout nad centurionovým přehnaným sebevědomím. „Máš sice obdivuhodnou důvěru v naše bojové schopnosti, ale mrzí mě, že se neumíš vžít do pocitů našich nepřátel.“

„Jakejkoliv zbytek soucitu s těma chlupatejma barbarama jsem už dávno hodil za hlavu. Zhruba tehdy, když si nedokázali dát dohromady dvě a dvě a uvědomit si, že nás nikdy neporazí.“

„Několikrát se jim to skoro povedlo.“

Macro zvedl obočí. „Když to říkáš, pane.“

14


„A jejich odpor ani na okamžik neochabl,“ dodal Cato a vzdychl. „Od vylodění naší armády uběhlo už skoro deset let, ale nám se novou provincii stále nedaří zajistit. Jak by taky mohlo, když ani s těmi Brity, které považujeme za své spojence, nezacházíme o moc líp než se zvířaty.“

Jeho přítel mu věnoval otrávený pohled. Nebylo to poprvé, co slyšel Catona takhle mluvit. Přičítal to prefektově zálibě v řecké filozofii a s ní spojenému sklonu posuzovat každý problém až příliš zevrubně. Řekům tohle rozumování nijak zvlášť nepomohlo, pomyslel si. Jejich země se tak jako tak stala římskou provincií, stejně jako se jí jednoho dne stane i celá Británie. Macro si odkašlal a teprve potom pokračoval.

„No, až se přestanou chovat jako zvířata a přijmou naše způsoby, začnem s nima zacházet líp. Nejdřív si ale musíme zjednat pořádek a ukázat jim, kdo tu velí,“ prohlásil a ukázal palcem k opevněné osadě. „A druidům ze všeho nejdřív. Ujišťuju tě, že až přibijem posledního z nich na kříž a necháme ho tam hnít, dost nám to usnadní práci.“

„To možná ano,“ připustil Cato. Macronova nenávist vůči druidským kněžím měla své opodstatnění. Kmenová království na ostrově byla rozdělená na dva tábory, z nichž jeden uzavřel spojenecké smlouvy s Římem ještě předtím, než na břehu stanul první legionář. Všechna však měla druidy v úctě a nebyla imunní vůči jejich naléhání, aby se domorodí obyvatelé postavili proti cizím dobyvatelům. Cato věděl, že řada kmenů, které se navenek poddaly Římu, stále vkládá v druidy a v jejich pokračující vzdor velké naděje. Mnoho jejich válečníků proklouzlo přes hranice do zdejších hor a posílilo řady těch, kdo doposud nesložili zbraně. Celou situaci ještě zjitřovala nedávná smrt provinciálního guvernéra Ostoria, který byl do Británie přidělen již jako zkušený letitý velitel. Až příliš letitý, jak se nakonec ukázalo. Vypětí spojené s bojem proti horským kmenům ho vyčerpalo natolik, že se během jednoho setkání se svými důstojníky zhroutil a o necelý měsíc později zemřel.

Jeho smrt přišla ve velice nevhodnou dobu. Krátce předtím se totiž legiím konečně podařilo těžce vybojovat vítězství nad britskými válečníky. Jejich velitel Caratacus byl zajat a poslán i se svou rodinou do Říma. Zdálo se, že bojový duch jeho stoupenců je zlomený. Jenomže pak zemřel guvernér Ostorius a druidové toho okamžitě využili. Začali jeho smrt vykládat jako zvláštní znamení – Římané jsou prokletí a britské kmeny musejí vytrvat

15


v boji, neboť jim k tomu udělili požehnání jejich bohové. Následné útoky na pohraniční pevnosti a množící se přepady hlídek a zásobovacích kolon přinutily římskou armádu k ústupu do oblasti, která hraničila s územím Silurů, Ordoviků a Deceanglů a jejíž obrana nebyla tak náročná. Postavení Římanů navíc podkopávala skutečnost, že vojsko dosud nemělo jednoznačného velitele; nový guvernér se měl ujmout svého úřadu nejdříve na jaře. A k tomu ještě přibyl tento čerstvý důkaz, že se Britové šikují k dalšímu útoku...

„Už jsem viděl dost,“ prohlásil Cato. „Jdeme.“

Oba důstojníci se pomalu odplížili zpět mezi stromy, ale jakmile je zahalilo bezpečné šero, napřímili se a upravili si pláště a opasky s meči. Větve stromů nad nimi už shazovaly listy. V okolním porostu převládaly různé odstíny červenohnědé a žluté barvy, a když se do něj opřel lehký vánek, křehčí listy rázem odletěly pryč. Cato, vyšší a štíhlejší z obou Římanů, se zachvěl. Vůbec se mu nelíbila představa, že prosedí dlouhé zimní měsíce v pevnosti, již jakýsi vtipálek ze štábu zesnulého generála pojmenoval Imperatoris Stultitiam – Císařova pošetilost. Šlo o jednu z řady legrácek, které se nakonec všeobecně ujaly, takže teď byla pevnost uváděna pod tímto názvem i ve všech úředních dopisech. Zimní počasí bývalo nevlídné na celém ostrově, ale chlad a vlhko, jaké panovaly ve zdejších horách, byly takřka k nevydržení.

Catonovi se stýskalo po pohodlí Itálie a po jejím vlídném podnebí. Mnohem důležitější však pro něj bylo vědomí, že tam na něj v domě, jejž si v Římě koupili, čeká jeho žena, která už touhle dobou určitě přivedla na svět jejich první dítě, na něž se tak těšili. Cato od ní nervózně očekával dopis, který ho snad konečně zbaví starostí. Než se však situace v Británii uklidní natolik, aby mohl zažádat o svolení k návratu od Říma, potrvá to ještě řadu měsíců, možná i let. Proto se nedávno rozhodl, že požádá Julii, aby přijela na ostrov za ním. V nové provincii se už rychle rozrůstala první města, která sice nepůsobila nijak výstavně, ale poskytovala dostatek pohodlí navozujícího přinejmenším zdání civilizovanosti, jíž se vyznačoval zbytek říše. Bude se tak moct vídat s Julií daleko častěji než dosud a konečně si vychutná aspoň trochu rodinného života, po němž toužil od okamžiku, kdy mu Julia oznámila, že čeká dítě.

Macro před ním stoupal vzhůru po zalesněném kopci a pod nohama mu při tom šustilo spadané listí a tiše praskaly tenké větvičky. Zakrátko dorazili na plochý vrchol, ale hned za ním zase začali sestupovat po opačném

16


svahu k cestě, kde na ně čekal oddíl jezdců z pomocné kohorty. Díky tomu, že je teď od nepřátel odděloval kopec, odvážili se oba důstojníci konečně promluvit nahlas.

„Vážně si myslíš, že se na nás chce ta chátra vrhnout ještě před příchodem zimy?“ zeptal se Macro.

Cato po krátkém zamyšlení přikývl. „Je to dost pravděpodobné. Druidové mají určitě v plánu udeřit co nejrychleji, dokud jejich lidé ještě oslavují Ostoriovu smrt. Dost nám tím ztíží práci, ale podle mě sotva zaútočí takovou silou, aby nás vyhnali z hor. Chvála bohům, že už nemají v čele Carataca.“

„Jo, to máme kurevský štěstí,“ zabručel Macro. „Ten šmejd měl v zásobě víc triků než nejprohnanější děvka.“

Cato pobaveně zvedl obočí. „To je barvité přirovnání.“

Macro si odplivl na zem. „A protože jsme to my, nedostanem za jeho dopadení žádnou odměnu. Přitom jsme ho lapili ne jednou, ale hned dvakrát. Jenomže všecky zásluhy nám sebere nějakej jinej podělanej šťastlivec.“

Cato dobře rozuměl přítelově zahořklosti. Bylo to nespravedlivé, ale mnohaletá služba v armádě ho poučila, že vojáci se jen málokdy dočkají odměny, kterou si zaslouží. Zvlášť když je poblíž nějaký protřelý politik připravený přisvojit si cizí úspěchy a prohlásit je za vlastní.

„Jak asi Carataca přivítaj v Římě, až ho tam přivedou v řetězech?“ pokračoval Macro. „Snad s ním naložej stejně jako kdysi Caesar s tím Galem.“

„Vercingetorigem?“

„Jo, s tím.“

Cato si v duchu připomněl náčelníka galského kmene Arvenů, který se přes sto lety postavil Juliu Caesarovi. Po porážce v bitvě u Alesie upadl do zajetí a několik let pak strávil v kobce v římském podzemí. Nakonec byl vyveden do ulic města jako ústřední postava Caesarova triumfu a popraven zardoušením. Byl to nedůstojný konec vznešeného nepřítele, pomyslel si Cato. Doufal, že císař Claudius takovou potupnou, bídnou smrt Caratacovi nepřipraví. Vůdce britských vzbouřenců bojoval proti Římu udatně a vytrvale a zasloužil si úctu svých nepřátel. Ať už si o tom Macro myslel cokoliv.

„Doufám, že ne.“

Macro se po Catonovi ohlédl a probodl ho jízlivým pohledem. „Že bys toho urozenýho barbara litoval?“

Cato se pousmál. „Dalo by se to tak říct.“

17


„Do prdele, kdy konečně dostaneš rozum, mladej? Na jedný straně jsme my a na druhý oni, barbaři, který stojej v cestě Římu a našemu osudu. Když budou mít rozum, tak nám tu cestu uvolněj. A když ne, jenom tím dokážou, že jsou pitomci. Na lítost není v tomhle světě místo. To je jediná věc, kterou v naší práci potřebuješ vědět.“

Cato pokrčil rameny. Řada lidí by zřejmě nad takovým neformálním rozhovorem mezi centurionem a jeho velícím důstojníkem pozvedla obočí, ale oba muži spolu sloužili bok po boku už deset let – od té doby, co Cato vstoupil do legií. V soukromí spolu debatovali stejně nenuceně jako v raných letech a Cato si toho nesmírně cenil. Považoval za výhodu, že má vedle sebe přítele, na něhož se může spolehnout a který s ním mluví naprosto upřímně, a ne člověka, jenž by jenom slepě plnil jeho příkazy.

„Kromě toho,“ pokrčoval Macro, „myslíš, že by ti tu tvou laskavost někdy oplatili? Že by je to třeba jen napadlo? Ani náhodou. Nemůžou nás ani cejtit, a kdyby mohli, šmahem by nám všem podřezali krky. Jediný lidi, co věřej, že tady žijou nějaký vznešený barbaři, jsou ty zženštilý pisálkové v Římě, co zaznamenávaj jejich krvavý skutky. Nic takovýho jako vznešený barbaři neexistuje. Jenom barbaři.“

„Myslím, že jsi na mě s vodopádem těchhle argumentů vyrukoval už dříve. Co kdybys mi teď prokázal laskavost a ušetřil si dech?“

Macro našpulil rty a svraštil obočí. „Jak je libo, prefekte.“

Připomínka Catonovy hodnosti svědčila o tom, že je Macro dotčený, a tak mladý prefekt jen tiše vzdychl a beze slova následoval svého staršího přítele. Nedaleko před sebou spatřili mezi stromy světlejší prostor a zakrátko se ocitli na cestě vedoucí lesem. Zastavili se celí udýchaní a rozhlédli se napravo i nalevo, ale po vojácích, které sem s sebou vzali z pevnosti, nebylo ani památky.

„Tohle místo vůbec nepoznávám,“ zamumlal Cato. „Předtím jsme určitě vyrazili odjinud. Muselo to být o kus dál.“

„Kterým směrem?“

Cato zvedl hlavu k vrcholu kopce a spatřil několik skalních převisů, kterých si všiml již dříve. „Doleva. Pojďme.“

Křepce vykročili po cestě lemované po obou stranách stromy, mezi jejichž větvemi se proháněl vítr. Zakrátko se cesta stočila po úbočí kopce a asi po padesáti krocích se před oběma důstojníky objevila hlídka. Jezdci čekali vedle

18


svých koní a jeden z nich držel kromě vlastního hřebce také dvě zvířata obou důstojníků. Pláště a boty všech mužů i boky koní byly potřísněné bahnem.

Jakmile dekurion Miro spatřil oba své nadřízené, uvedl jezdce do pohotovosti, tak aby mohli okamžitě vyskočit do sedel.

„Měl jsi pravdu, dekurione,“ řekl Cato, když dorazili k hlídce. „Máme zaděláno na problémy.“

Miro pokýval hlavou. Ulevilo se mu, že jeho velitel má na situaci stejný názor jako on. „Tvoje rozkazy, pane?“

„Zpátky do pevnosti. Jakmile tam dorazíme, popíšeme legátovi všechno, co jsme viděli.“

Miro k němu upřel tázavý pohled. „A co s tím podle tebe Quintatus udělá?“

„Do toho, jak se legát rozhodne, nám nic není, dekurione,“ odpověděl Cato, vyhoupl se do sedla a zavelel: „Na koně!“

Muži okamžitě splnili jeho rozkaz, takže se pak chvíli ozývalo hlasité supění, skřípot kůže a odfrkávání statných zvířat. Jakmile všichni uchopili otěže a uložili oštěpy do pouzder na sedlech, Cato mávl rukou vpřed a pobídl svého koně do klusu. Úzká cesta před nimi je zpočátku přiměla jet v řadě za sebou, ale po chvíli se les kolem nich rozestoupil, a tak dál už pokračovali otevřenou krajinou bez omezení. Macro postupně dohonil prefekta a zařadil se vedle něj.

„Musíme kluky připravit k pochodu, pane. Pro případ, že Quintatus nařídí, abysme vyrazili na cestu.“

„Uvědomuju si to. Chci, abys sestavil úplný přehled všech našich zásob. Pokud nám bude něco chybět, zažádám o to na velitelství. Nechci zažít stejnou lapálii jako na začátku roku.“

Macro chápavě přikývl. Obě jednotky, jimž Cato velel, měly tehdy za úkol hlídat vozy s veškerými zásobami, ale příslušný důstojník odsunul jejich žádost o novou výstroj až na úplný konec pořadníku. Potřebné vybavení dostali teprve poté, co Cato zahnal zásobovacího důstojníka do úzkých a důkladně ho zpražil. Jestliže Britové Quintata přinutí znovu vytáhnout do pole, Krvaví havrani i Macronovi legionáři musejí být náležitě vybavení a mít dostatek zásob, aby zvládli náročný boj v horách.

Náhle Cato zprudka zvedl ruku a zůstal stát na místě. Než však Macro stačil zareagovat a zastavit svého koně, zvíře ušlo ještě několik kroků.

19


Zatímco ostatní jezdci rovněž zastavovali, Cato se předklonil v sedle a pozorně se zadíval na skalní výběžek, který se rýsoval nad cestou kousek před nimi.

„Co se děje, pane?“ zeptal se Macro.

„Tamhle se něco hýbe. Mezi těmi skalisky někdo je.“

Macro se upřeně zadíval na totéž místo jako prefekt a po chvíli si odfrkl. „Já tam –“

Než však stačil dokončit větu, mezi skalami se napřímila štíhlá postava oblečená do vlněné tuniky a napnula luk. Macro instinktivně zajel rukou k jílci meče, ale hned nato se zarazil a pohrdavě se ušklíbl, protože si uvědomil, že proti nim stojí jen jakýsi vyzáblý mladíček.

„Koukej zmizet! Než ti vypráskám kožich!“

Římští vojáci, z nichž rázem opadlo napětí, se nervózně zachechtali. Mládenec však vzdorovitě vykřikl cosi v místním jazyce a vystřelil. Jeho šíp zamířil obloukem k jezdcům a zmizel v trávě po straně cesty.

„Drzoun jeden!“ odfrkl si Macro. „Než toho zmetka zajmeme, ukážu mu, zač je toho loket,“ prohlásil a zprudka vyrazil ke skalnímu výběžku za povzbudivého povyku několika vojáků.

Hoch mezitím vytáhl další šíp, přiložil ho k tětivě a namířil na Římana a jeho klusajícího koně.

Cato zvedl pokrčenou dlaň ke koutku úst a zavolal na svého přítele, aby ho varoval. „Macrone! Pozor!“

Druhý šíp vzlétl do vzduchu a Cato okamžitě poznal, že tentokrát mladík buď mířil přesně, anebo měl jenom štěstí, což bylo pravděpodobnější vzhledem k tomu, že se jeho cíl pohyboval. Macro sebou v sedle škubl a předklonil se, aby si prohlédl nohu, zatímco jeho kůň zpomalil do lehkého klusu a nakonec úplně zastavil.

„Do prdele... Ten malej neřád mě trefil,“ vyhrkl a z jeho tónu zaznívalo spíš překvapení než bolest. Cato okamžitě pobídl svého koně. Chlapec stál na skalním výčnělku nad nimi, ústa pootevřená údivem nad tím, co se mu podařilo. Po chvilce napjatého mlčení spustil ruku s lukem podél těla a dal se na útěk.

„Za ním!“ zaburácel dekurion Miro.

Cato dojel k Macronovi, zastavil se vedle něj a okamžitě si všiml tmavého dříku vyčnívajícího z krátkých kožených kalhot, které centurionovi zakrý

20


valy stehna. Krev prýštící z rány mu stékala po noze a kapala na cestu. Macro nechápavě zavrtěl hlavou, hořce se ušklíbl a procedil skrz zaťaté zuby: „Ten malej mizera si uměl vybrat správnou chvíli. Měl z prdele kliku.“

Cato se svezl ze sedla, přistoupil k němu a prohlédl si jeho zranění. Když zjistil, že Macro stále silně krvácí, všechno se v něm sevřelo. Zároveň vnímal tmavé obrysy svých jezdců vedených Mironem, kteří projeli kolem něj ve snaze chytit mladého domorodého lučištníka. Zachoval však chladnou hlavu a nejdříve zavolal na Mirona.

„Dekurione! Toho kluka nechte být! Vraťte se všichni nazpátek!“

Jezdci neochotně zanechali pronásledování a zůstali stát na místě s očima upřenýma na prchajícího chlapce, který mrštně kličkoval mezi skalami směrem k vrcholu kopce. Stíhat ho by bylo pošetilé. Mladík se mazaně držel v terénu, jenž byl pro koně nesjízdný, a i kdyby ho Římané pronásledovali po svých, jejich výstroj by je zatěžovala natolik, že by jim stejně uprchl. Cato se znovu otočil ke svému příteli.

„Musíme to krvácení zastavit, Macrone. Nevypadá to dobře.“

„Toho jsem si všimnul taky.“

Cato se zhluboka nadechl. „Víš, co teď musím udělat?“

„Tak si pospěš.“

„Dobře.“ Cato sevřel dřík v levé dlani a zpevnil celou paži. Pravou rukou pak uchopil šíp o kousek výš a napnul všechny svaly v těle. „Připravený? Na tři.“

Macro přikývl a zvedl oči vzhůru.

„Jedna...“ Bez dalšího počítání pak Cato přelomil dřík. Jeho přítel sedící v sedle zavyl bolestí a probodl ho pohledem.

„Ty mizernej podvodníku! Pane!“

Zpod zbytku šípu zabodnutého do centurionovy nohy se okamžitě vyřinula krev. Cato si rychle sundal z krku šátek, jeden cíp zasunul Macronovi pod stehno a druhý dvakrát ovinul kolem tak, aby se vyhnul čnějícímu zbytku dříku. Byl to jen provizorní obvaz, ale stáhl jím Macronovi nohu tak pevně, jak to bylo momentálně možné. Zatímco svazoval konce šátku do uzlu, začaly se na látce objevovat tmavě rudé skvrny. „Podej mi ještě ten svůj,“ řekl a natáhl k Macronovi ruku.

Centurion si rozvázal šátek ze své mohutné šíje a podal ho Catonovi, který jej použil k dalšímu ovázání nohy. Rána však krvácela dál. Prefekt

21


věděl, že je zle – Macro ztrácel příliš mnoho krve, a navíc velice rychle. Musel svého přítele dostat co nejrychleji do pevnosti, aby ho ošetřil posádkový lékař.

„Mirone! Chci dva tvé muže tady k centurionovi. Ať se k němu postaví každý z jedné strany a udržují ho v sedle, aby nespadl.“

Dva muži okamžitě zaujali místa po Macronově boku, ale zraněný centurion rázně zavrtěl hlavou. „Nepotřebuju žádný podělaný chůvy. Zvládnu to sám.“

„Buď zticha a dělej, co se ti řekne,“ usadil ho Cato, vyšvihl se do sedla a uchopil otěže. Pohled vzhůru mu prozradil, že mladík, který je už o notný kus předběhl, se teď zastavil, otočil se k nim čelem a častoval je urážkami vykřikovanými pronikavým hlasem, jenž se odrážel od okolních skal. Catonovi došlo, že chlapcův řev určitě vyvolá pozdvižení v osadě a že se za římskou hlídkou co nevidět vydají tamní britští válečníci. „Musíme odsud zmizet,“ prohlásil.

Při pohledu na Macrona se ho však zmocnila nervozita. Jeho přítel ztratil tolik krve, že se kymácel v sedle a pokoušela se o něj závrať. Zakrátko se Catonova nervozita proměnila ve strach. Bál se, že vinou téhle hloupé šarvátky a mladíkova vydařeného zásahu šípem přijde o svého nejlepšího přítele. Všechno se v něm bouřilo při pomyšlení, že by Macrona nakonec připravil o život nějaký vyzáblý mladíček, když se to předtím nepodařilo ani těm nejudatnějším nepřátelům impéria. To by byla nepředstavitelná ironie osudu.

„Do hajzlu. Do hajzlu,“ zamumlal Cato při pohledu na centuriona, který se mu mátožně díval očí. „Ne ty. Ne teď. A ne tady.“

„Ať tě to ani nenapadne,“ zamručel Macro. „Opovaž se dělat si kvůli tomu hlavu, mladej.“

Cato přikývl a otočil se k dekurionu Mironovi. „Zpátky do pevnosti! Za žádnou cenu nezastavovat. Jedeme!“

22


Kapitola druhá

„Položte ho na stůl,“ nařídil lékař, když Catonovi vojáci prošli dveřmi do nevelké ošetřovny přiléhající k velitelství. Macro mezi nimi visel, jako by z něj úplně vyprchal život. Paže měl přehozené přes jejich ramena, byl sotva při vědomí a hlava se mu bezvládně kymácela ze strany na stranu. Když Cato viděl jeho bledý obličej a nepřítomný výraz, zachvátila ho hrůza. Venku se smrákalo a trubka právě ohlašovala střídání hlídek. Každodenní rutina v pevnosti pokračovala bez ohledu na drama, které se začalo odehrávat poté, co hlídka projela tryskem hlavní bránou.

Pausinus byl jedním z mála posádkových lékařů, kteří nepocházeli z Řecka nebo z některé východní provincie, kde žilo mnohem víc lidí s lékařskými znalostmi než v Římě. Během normální vojenské služby absolvoval výcvik na ranhojiče a potom postoupil na svůj nynější post, kde působil již řadu let a získal spoustu zkušeností s ošetřováním bojových zranění, úrazů a nemocí. Na jednom konci lékařského stolu měl položený úzký kožený podhlavník, na nějž si jeho pacienti mohli položit hlavu. Mironovi muži vyzvedli Macrona na tvrdou desku a Cato pak ustoupil stranou, aby se Pausinus mohl pustit do práce.

„Sundejte mu postroj a zbroj. Boty taky. Nechte mu jenom tuniku.“

Zatímco vojáci plnili lékařovy pokyny, Macro tiše láteřil a s třesoucími se víčky pomalu otáčel hlavou zprava doleva a zase nazpátek. Pausinus mezitím vytáhl brašnu s lékařskými nástroji, vylovil z ní několik kousků a rozložil je na stoličku vedle stolu. Jakmile měl všechno připravené, zavolal na jednoho ze zdravotníků, aby mu přinesl plátěné obvazy, ocet a truhlu s bylinami. Pak přistoupil k oknu u ležícího Macrona a otevřel ho dokořán, aby vpustil do místnosti co nejvíc světla.

„Uhněte mi z cesty!“ přikázal Catonovým mužům. „Odstupte od toho stolu,“ dodal a pak kývl na jejich mladého velitele. „Ty samozřejmě ne, pane. Snaž se ale držet stranou, ano?“

23


Cato přikývl a stoupl si tak, aby viděl přítelovu pobledlou tvář, ale nepřekážel lékařovi ani jeho pomocníkům.

Jakmile Macro zůstal ležet na stole jenom v tunice, Pausinus sejmul zakrvácené šátky, jimiž měl centurion ovázanou ránu, a hodil je do dřevěného vědra pod stolem. Chvilku si zblízka prohlížel zbytek dříku trčícího ze stehna, ale potom se napřímil a oslovil přímo Macrona.

„Musím ti rozříznout kalhoty, jinak se k tomu zranění nedostanu.“

„To ne...,“ namítl Macro ochable. „Zrovna mi v nich začínalo bejt příjemně...“

„To je smůla,“ utrousil Pausinus, vzal ze stoličky malé nůžky a pomalu rozstřihl koženou nohavici až k zabodnutému šípu. Opatrně ho obkroužil a pokračoval až k boku svého pacienta. Nakonec oba díly kůže roztáhl a odlepil je od pokožky. Okolí mokvající rány, v níž vězel šíp, bylo potřísněné zaschlou i čerstvou krví. Pausinus lehce stiskl pokrčenými prsty kůži vedle dříku a Macro okamžitě zavyl bolestí.

„Hmm. To je zlé. Vůbec nemůžu nahmátnout hrot šípu. Zaryl se hodně hluboko,“ řekl Pausinus a promnul si rukou strniště na bradě. Jeden zakrvácený prst mu na ní zanechal karmínový otisk.

„A jak ho chceš dostat ven?“ zeptal se Cato.

„Je to docela jednoduché, pane. Tady pomůže jenom extrakce ve směru zásahu toho šípu.“

Cato si povzdychl a zvedl obočí. „Budeš od té dobroty a vysvětlíš mi, jak to uděláš?“

„Ano, ale přitom se už pustím do práce, pane. Centurion Macro stále krvácí, takže nesmíme ztrácet čas,“ odpověděl Pausinus a otočil se k vojákům stojícím opodál. „Přetočte ho na bok a pevně ho držte. Až začnu vytahovat šíp z rány, nesmí se ani pohnout. Je to jasné? Dobře! Tak se do toho dáme.“

„Já to udělám,“ řekl Cato, odstrčil nejbližšího ze svých mužů stranou a chytil Macrona za ramena.

Pausinus si prefekta změřil udiveným pohledem, ale nakonec pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Můžeme? Teď.“

Cato za pomoci obou vojáků přetočil Macrona podle lékařových pokynů na bok, tak aby měl zraněné stehno nahoře a zbytek šípu směřoval do středu místnosti.

„Pevně ho držte, ať se ani nepohne,“ přikázal jim Pausinus, uchopil bron

24


zový skalpel a odměřil úhel, pod nímž měl nástroj proniknout do zraněné nohy. Potom se zhluboka nadechl, zabodl hrot skalpelu do pokožky na zadní straně Macronova stehna a zajel jím do svalu. Z čerstvé rány vyrazil pramínek jasně červené krve a stekl pacientovi po kůži na stůl. Macro zavyl bolestí a pokusil se pohnout. Cato ho však pevně přitiskl k pevné desce a voják z jeho hlídky mu zároveň zatlačil na nohy. Prefekt cítil, jak se Macro pod jeho rukama třese.

„Když tolik krvácí, proč mu otevíráš další ránu?“ zeptal se lékaře.

Pausinus mu odpověděl klidným hlasem, aniž ustal v práci nebo od ní zvedl oči. „Jak už jsem řekl, hrot pronikl do velké hloubky. Kromě toho jsem vycítil, že je dost široký. Pravděpodobně jde o lovecký šíp. Kdybych se ho pokusil vytáhnout proti směru, z něhož přiletěl a zabodl se centurionovi do stehna, jen bych tím jeho zranění zhoršil a způsobil ještě silnější krvácení. Finta je v tom, že provedu řez na opačné straně stehna, přímo proti té ráně, a vytáhnu hrot ven tudy,“ odpověděl a teprve teď zvedl na chvilku oči. „Samozřejmě je to mnohem složitější, než jak ti to líčím. Nedivím se Celsovi, že si na tuhle proceduru vždycky tolik stěžoval. Jeho dílo jsi nejspíš nečetl.“

„Ale to jméno znám.“

„Znát jeho jméno není úplně totéž jako vyznat se v jeho díle,“ utrousil suše Pausinus, zatímco dál pronikal skalpelem do svalu. „Celsova De Medicina je stěžejní dílo, které musejí znát všichni vojenští lékaři. Většinu témat obsáhl velmi dobře, ale zkušenost z první ruky nemůže nic nahradit. Je to přesně tak, jak řekl Hippokrates: ‚Pokud se chce někdo věnovat lékařství, musí projít válkou.‘ A protože se náš pobyt tady v Británii neustále protahuje, získal jsem podstatně víc zkušeností než jiní lékaři. Rozhodně víc než většina z nich,“ dodal a kývl hlavou ke zdravotníkovi. „Takže si můžeš oddychnout, centurion je v dobrých rukou.“

Když Pausinus domluvil, vytáhl zakrvácený skalpel z rány v centurionově noze, odložil ho na stoličku a vzal do ruky sondu. „Teď přijde ta choulostivější část práce.“

Prsty levé ruky řez opatrně roztáhl a odhalil tím živé červené maso pod kůží. Z rány mezitím volně vytékala krev.

„Musíme to krvácení zastavit. Zdravotníku, nalij sem trochu octa!“

Pausinův pomocník se sklonil k ráně, vytáhl zátku z hrdla lahvičky, kterou držel v ruce, a vydatně přelil ránu i její okolí octem. Po chvilce otřel krev

25


i tekutinu, která se nevsákla, a další dávku octa nalil přímo do rány. Marco se po celou dobu zmítal Catonovi pod rukama a zmučeně vyl: „Kurva! To... hrozně... bolí...“

Pak ještě jednou hlasitě zaúpěl a zůstal bezvládně ležet na stole. Catonovi se v první chvíli hrůzou zastavilo srdce. „Co se stalo?“

„Jenom omdlel, to je všechno. Upřímně řečeno, ani mě to nepřekvapilo. Tvůj centurion má tuhý kořínek. Většina lidí omdlí po takovém šoku a ztrátě krve mnohem dřív než on. Ten ocet pro něj nejspíš znamenal poslední kapku,“ poznamenal Pausinus, roztáhl řez ještě o trochu víc a opatrně do něj zasunul sondu. Se zaťatými zuby chvilku pohyboval nástrojem sem a tam, a nakonec přikývl. „Našel jsem ho. Zajisti ten řez háky, aby zůstal otevřený, a pak mi podej extraktor.“

Zdravotník však váhal tak dlouho, že Pausinus rozladěně sykl: „Tamten, ten se zářezem.“

Když konečně dostal další potřebný nástroj, podíval se na Catona. „Teď to bude zajímavé. Řekl bych, že máš klidnější ruku než tenhle pošetilec,“ poznamenal a pohodil hlavou ke zdravotníkovi. „Vyměnil by sis s ním místo, pane? Potřebuju mít vedle sebe někoho, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu.“

Cato naprázdno polkl. „Pokud ti to pomůže.“

Pomalu pustil Macrona a vyměnil si místo se zdravotníkem. Pausinus mu pak podal dva tenké chirurgické háky. „Teď musíš držet okraje řezu roztažené, abych se dostal až k hrotu toho šípu. Ne příliš, abys mu neublížil ještě víc, ale tak, abych viděl, co dělám. Je to jasné?“

„Myslím, že ano.“

Lékař si Catona přeměřil zkoumavým pohledem a tiše se zeptal: „On není jenom tvůj spolubojovník, že ne? Je něco víc. Přítel?“

„Ten nejlepší,“ odpověděl Cato. „Znám ho od té doby, co jsem vstoupil do armády.“

„Chápu. V tom případě musíš pochopit, co dělám. Jestli mu máme pomoct, nesmíme se nechat dojmout jeho utrpením. Pokud ho máme zachránit, musíme udělat to, co je nezbytně zapotřebí!“

„Rozumím.“

„Tak do práce! Rozevři tu ránu a snaž se mi nepřekážet. Já se postarám o všechno ostatní,“ řekl lékař. Když si všiml, že Cato váhá, kývl hlavou k Macronovu stehnu. „Samo se to otevřené neudrží, pane.“

26


„No jo, tak dobře,“ utrousil Cato, uchopil kovové háky a zachytil jimi rozříznutou kůži. Potom ji roztáhl, čímž odhalil karmínově červené maso pod ní. Pausinus okamžitě zalil řez další dávkou octa.

„Nech ruce v klidu, pane.“

Cato sevřel nástroje o něco pevněji a napnul svaly paží. Pausinus zatím opatrně obešel stůl, aby nestál v cestě světlu pronikajícímu do místnosti přes okno, a zajel do řezné rány extraktorem. Opatrně rozevíral sval a pátral po hrotu šípu. Po prvním vyšetření už předběžně věděl, kde má hledat, a tak mu to trvalo jen chvilku.

„Tak tady jsi, kamaráde!“ zvolal spokojeně. „Vidíš ho?“

Odhrnul prokrvenou tkáň a odhalil extraktorem hrot šípu.

„Skvělé,“ odpověděl Cato s žaludkem sevřeným nevolností. „Co máme podle Celsa udělat teď?“

Pausinus neodpověděl. Zasunul extraktor pod hrot, pootočil jím tak, aby ho zachytil vroubkem na nástroji, a co nejopatrněji za něj zatáhl.

„Sakra...“

„Co se děje?“

„Byl to lovecký šíp, jak jsem se obával. Hrot je plochý a opatřený ostny. Kdybych se ho teď pokusil vytáhnout, jenom bych způsobil další škody. To nevadí. Prostě použijeme jiný nástroj, že?“ Lékař odložil extraktor na desku stolu a natáhl se pro tenké štípací kleštičky. Pak opět upřel pohled do rány a nařídil zdravotníkovi, ať co nejpevněji chytí dřík šípu.

Zatímco jeho pomocník sevřel zbývající část šípu oběma rukama, Pausinus zasunul kleštičky do rány, odhrnul poškozenou svalovou tkáň a odhalil první ostrý železný osten. Stiskl jej kleštičkami v místě, kde vystupoval z hrotu, a oddělil ho od něj.

„Tak to bychom měli jeden,“ řekl, vytáhl osten, ukázal ho Catonovi a pak jej vhodil do vědra pod stolem. „Teď ten druhý.“

Lékař celou proceduru zopakoval, odložil kleště a znovu uchopil extraktor. „Teď můžeme dokončit, co jsme začali.“

Cato s téměř morbidním zanícením sledoval, jak Pausinus opět zasouvá bronzový nástroj do rány, objíždí jím plochý hrot šípu a opatrně ho zachycuje, aby mu nevyklouzl.

„A jdeme na to,“ zamumlal a začal šíp vytahovat. Železný hrot byl celý zakrvácený a nástroj z něj po chvilce sklouzl. Lékař však zrádnou část šípu

27


znovu trpělivě zachytil a tahal za ni tak dlouho, dokud se nevynořila z řezu mezi háky, které Cato svíral rukama. Jakmile se mu podařilo vydolovat tak dlouhý kus dříku, že ho mohl uchopit palcem a ukazováčkem, odložil nástroje a vytrhl ho z rány. Z řezu se tak vynořilo osm palců dřevěné zakrvácené střely, která se nakonec s tichým plesknutím oddělila od rozříznutého svalu. Lékař ji zvedl k očím a napřímil se. „Velice hrozivá věcička, jen co je pravda.“

Cato přikývl a zadíval se na široký železný hrot šípu, z něhož Pausinus uštípl kovové trny. Teď už jasně chápal, proč se Pausius rozhodl postupovat právě takhle. Kdyby se pokusili vytáhnout střelu opačným směrem, úplně by tím Macronovi zničili stehno, protože by mu zpřetrhali svaly i žíly.

„Teď to musíme vyčistit a zašít,“ oznámil Pausinus. Z truhly s bylinkami vytáhl chomáč bavlny, vložil ho do mosazné mističky a zalil octem. Když se do něj vsáklo tolik tekutiny, kolik mohl pojmout, lékař ho uchopil mezi prsty a natlačil do rozříznutého svalu. Stejně pak vyčistil i ránu způsobenou šípem na druhé straně centurionova stehna.

„Už můžeš dát ty háky pryč, pane.“

Cato opatrně uvolnil úzké bronzové nástroje a odložil je na stůl. Pausinus mezitím namočil do octa dvě houby a podal je zdravotníkovi. „Přitlač je na obě rány a drž je tam, dokud ti neřeknu, abys je uvolnil.“

„Ano, pane,“ přikývl zdravotník a převzal od lékaře obě houby.

Pausinus vstal a vyhrnul si rukávy. „Líp to dopadnout nemohlo. Povedlo se mi zabránit jakýmkoliv dalším škodám. Pokud se rána nezanítí a pokud bude centurion dostatečně odpočívat, aby se všechno mohlo zahojit, měl by být nakonec úplně v pořádku. Několik měsíců se mu s tou nohou možná bude špatně hýbat, ale to je normální. Když tě do stehna zasáhne šíp, nemůžeš nad tím jenom tak mávnout rukou. Myslíš, že se bude bránit odpočinku? Bude ochotný ležet?“

Cato se ušklíbl. „Vůbec si nedovedeš představit...,“ začal.

„No dobře, tak mu musíš nařídit, ať dělá jenom to, co mu povolím, pane,“ skočil mu lékař do řeči. „Jenom proto, že je důstojník, nemá právo ohrožovat všechno, čeho jsem svou tvrdou prací dosáhl. Pravděpodobně mu budeš muset přikázat, aby tě poslouchal na slovo, dokud se úplně nezotaví.“

„O to se postarám.“ Catonovi bylo jasné, jak se na to asi Macro bude dívat. Rozkaz je však rozkaz, a tak to jeho přítel bude muset nějak překousnout.

28


„Takže mu zajistím lůžko tady u nás,“ řekl Pausinus a znovu se otočil k truhle s léky. Vytáhl z ní jehlu a smotané střívko. Jakmile protáhl střívko okem jehly, sáhl ještě pro tři spínací špendlíky. „Ta rána po šípu je docela malá, takže ji budu moct zašít,“ vysvětlil Catonovi lékař. „A řez na druhé straně uzavřu těmihle spínacími špendlíky. Na těch je ze všeho nejlepší, že když si chceš prohlédnout ránu, můžeš je podle libosti vytahovat a pak zase vracet na místo. Samozřejmě to neskutečně bolí, ale s tím nic nenaděláš,“ dodal a otočil se ke zdravotníkovi. „Dobře, můžeš sundat ty houby.“

Zdravotník přestal tlačit na Macronovy rány a hodil obě houby do džberu. Pausinus pak opatrně vytáhl bavlněné smotky napuštěné octem. „A je to!“ řekl s úsměvem. „Všechno vypadá hezky a čistě. Nevidím tu žádné krevní sraženiny. Nějaké se vždycky objeví, tomu se nedá zabránit, ale během následujících dní budeme odsávat hnis a s ním zmizí i případná sražená krev. Nebude to vůbec hezký pohled. Rána určitě zarudne. Ale to je docela normální a v rozumné míře prospěšné. Kdyby se ale zapálila příliš, znamenalo by to, že je tam zánět. Jestli se to stane...“ Lékař zamlaskal. „Možná bys měl v centurionově zájmu obětovat Asklepiovi.“

„Osobně se o to postarám.“

„Dobře. Tak to dokončíme.“ Pausinus stiskl roztrhaný sval kolem rány po šípu a probodl hrotem jehly kůži svého pacienta. „Musí se to šít tak hluboko, abychom měli jistotu, že se stehy nepotrhají. Já používám ovčí střívko. Je dostatečně pevné.“ Po čtyřech stezích střívko odtrhl a konec zavázal. Poté obrátil pozornost k řezu na opačné straně stehna a uzavřel ho spínacími špendlíky. Potom však jeden z nich vytáhl a znovu jím probodl centurionovu kůži o kousek dál. Nakonec spokojeně přikývl. „Tak, hotovo. Zdravotníku, zavaž mu to.“

Cato sledoval, jak lékařův pomocník ovíjí nohu jeho přítele pruhem plátna. „A teď?“

Pausinus došel ke stolku na druhé straně ošetřovny, kde měl připravenou velkou mísu a džber s vodou. Důkladně si umyl ruce a přitom odpověděl na Catonovu otázku. „Teď? Teď musíme čekat, jestli se tvůj přítel zotaví. Když pominu nebezpečí, že by se ta rána mohla zanítit, určitě ho čeká spousta bolesti. Normálně bych dal svému pacientovi pár kapek šťávy z makovic. Ve východních provinciích se dají sehnat docela snadno, ale tady v Británii je mák vzácný jako nežit na Venušině zadku. Minulý měsíc jsem spotřeboval

29


poslední zbytek ze svých zásob. Centurion se proto musí spokojit s odvarem z kořene mandragory rozmíchaným v teplém víně. Otupí bolest a uspí ho. Pokud bude tvůj přítel spát, nebude moct tolik namáhat tu zraněnou nohu a neublíží si.“

„Za jak dlouho zjistíme, jestli se zotaví?“

Lékař si osušil umyté ruce do pruhu plátna. „Zpravidla do pátého dne. Míra zanícení nám do té doby prozradí všechno, co potřebujeme vědět. Pokud bude velké, v ráně nejspíš zůstalo něco, co tam způsobuje problém. V tom případě se budu muset znovu podívat dovnitř, opět vyčistit ránu octem, potom ještě medem rozpuštěným v teplé vodě a zase všechno zašít a uzavřít.“

„Chápu,“ přikývl Cato. „A když se žádný zánět neobjeví, mám to chápat tak, že se Macro úspěšně zotaví?“

„Vůbec ne. Pokud se neobjeví vůbec žádný náznak zánětu, skoro vždycky je to špatné znamení.“

„Vážně?“ Lékařova odpověď nedávala Catonovi smysl. „Pročpak?“

„Znamená to totiž, že zraněný sval odumírá. V takovém případě bych to ale poznal už předtím podle zápachu z rány. Pak už bych mohl centurionovi poskytnout nanejvýš co největší úlevu od bolesti, než zemře,“ odpověděl Pausinus a zůstal stát nad svým pacientem, jehož mezitím zdravotník otáčel na záda. Pak lékař zaklepal Macronovi na holeň. „Kdyby ta rána byla o něco níž, mohl bych v případě nutnosti odstranit odumřelé maso a pro jistotu i trochu toho zdravého, přeříznout kost a amputovat mu nohu. Jeho dny ve vojsku by sice byly sečtené, ale měl by aspoň slušnou šanci na přežití. Kdybychom to neudělali, určitě by zemřel. Jenomže s odumírající tkání takhle vysoko by to byl daleko tvrdší oříšek. Celá procedura by trvala déle a centurion by ztratil víc krve,“ řekl Pausinus, na chvilku se zamyslel a pak pokrčil rameny. „Takže se modleme k Asklepiovi, ať je nám nakloněný a ať se centurion Macro bez následků zotaví.“

Catona už začínalo lékařovo chování unavovat. Otočil se k Pausinovi tváří v tvář a s chladným výrazem mu řekl: „Macronovo uzdravení ti ukládám jako osobní povinnost. Zajistíš, aby na něj někdo neustále dohlížel a obstarával všechno, co bude potřebovat. Od jídla přes pití až po tělesnou hygienu. Macro je důstojník, kterého armáda potřebuje, protože by za něj jen stěží našla náhradu. Jestliže zemře, budu mimořádně nespokojený – velice

30


mírně řečeno. Pro bývalého vojenského lékaře pak ale ochotně najdu místo v bojové linii. Je ti to jasné?“

Pausinus nebojácně opětoval Catonův ledový pohled. „Výhrůžky nejsou zapotřebí, pane. Svoje povinnosti beru stejně vážně jako ty. A nikdy nezvýhodňuju jednoho pacienta před jiným. Všichni dostávají nejlepší péči, jakou jim můžu poskytnout, bez ohledu na jejich hodnost. Na to ti dávám slovo.“

Cato v jeho tváři zapátral po jakékoliv známce falše, ale žádnou neobjevil, a tak v něm napětí povolilo. „Dobře. Dávej mi pravidelně vědět, jak se Macronovi vede.“

„Ano, pane,“ odpověděl Pausinus a sklonil hlavu.

Cato se před odchodem ještě jednou otočil ke svému příteli a podíval se na něj. Macro stále dýchal mělce, ale už pravidelněji než ještě před chvílí, a žíla na krku mu lehce pulzovala. Cato ho lehce poplácal po rameni. „Opatruj se, kamaráde,“ hlesl.

Pak vykročil ke dveřím a opustil nevelkou posádkovou ošetřovnu. Venku pronikaly přes opevnění slabé paprsky skomírajícího slunce a na kasárenských barácích opatřených šindelovými střechami se objevovaly dlouhé stíny. Prefekt přešel na protější stranu hlavní cesty a u brány opětoval pozdrav strážím, které při jeho příchodu zvedly pravice. Jakmile dorazil k sobě do pracovny, stáhl si z ramen plášť a zavolal na svého sluhu. Thraxis – zarputile se tvářící Thrák s nakrátko zastřiženými černými vlasy – chvatně vyběhl ze své miniaturní ubikace.

„Prefekte?“

„Pomoz mi sundat zbroj.“

Cato zvedl paže, předklonil se a začal se soukat ze šupinové zbroje, kterou mu Thrák postupně vyhrnoval a přetahoval přes hlavu. Když mu pak pomohl odložit i subarmalis – ochrannou vestu pod brnění –, prefekt se s úlevným zamručením narovnal a protáhl si ramena. Vtom ale zpozoroval zaschlé krvavé šmouhy na kovových šupinách zbroje, a když sklopil oči, také několika dalších skvrn na svých prstech.

Macronova krev.

Chvilku mu trvalo, než zaplašil skličující obavy o osud svého přítele, ale nakonec si odkašlal a otočil se k sluhovi.

„Přines mi maso, chleba a víno. A rozdělej v koši oheň. Výstroj mi můžeš vyčistit až potom,“ řekl mu.

31


„Ano, pane. Přidá se k tobě i centurion Macro?“

Cato zaváhal. Na nějaké vysvětlování už byl příliš unavený. „Dnes večer ne.“

„Tak dobře, pane,“ odpověděl Thrák a nechal ho o samotě.

Cato zpočátku jenom oněměle zíral na své ruce, ale po chvilce následoval příkladu lékaře Pausina a umyl si je v červenohnědé glazované keramické míse s plastickým zdobením, postavené na nízkém stolku proti pracovnímu stolu. Použil k tomu vodu ze džbánu vyrobeného a zdobeného stejnou technikou. Odstranit z kůže zaschlou krev však nebylo lehké, a tak mu nezbylo nic jiného než ji po kousíčkách seškrabovat nehtem. Když sloupl poslední šupinku, upřel pohled do špinavé vody a roztrpčeně si povzdychl. Co to Macrona napadlo, takhle se rozjet proti tomu mladému lučištníkovi? Jeho přítel v tu chvíli hodil rozum za hlavu a vzápětí za to zaplatil strašlivou cenu. Jestli zemře, bude to pro něj opravdu potupný konec. Podobný osud však potkal už bezpočet vojáků. Náhodná zranění a nemoci zahubily daleko víc mužů než přímé střety na bojišti. Jenže Cato si nikdy nedovedl představit, že by Macro odešel z tohoto světa jinak než v čele své kohorty. Nic jiného by jeho povaze neodpovídalo.

Když si osušil ruce, zamířil ke stoličce u stolu a posadil se. Protože se nedalo odhadnout, jak dlouho zůstane centurion na lůžku v péči lékaře, jeho muži potřebovali nějakého dočasného velitele. Jako nejlogičtější volba se nabízel centurion Crispus, obrovitý legionář, který měl sice impozantní vzezření, ale bohužel také nevrlou povahu. Nikdo jiný se ale momentálně na tento úkol nehodil, a tak musel Crispus jako prozatímní velitel postačit. Cato si umínil, že za ním vyrazí, jakmile se nají.

Nejprve totiž musel vyřešit jednu neodkladnou věc. Zvedl z kraje stolu jednu psací tabulku, rozevřel ji a uchopil do ruky stylus položený vedle ní. Thraxis si dal na přípravě vosku velice záležet, takže povrch tabulky byl zcela hladký, bez rýh. Cato zůstal chvíli nehybně sedět, pohled upřený na protější stěnu, a snažil se vybavit si všechno, co zpozoroval v britské osadě, kterou sledovali. Jakmile si utřídil myšlenky, sklonil se k práci.

„Legátu Gaiu Quintatovi, stojícímu v čele XIV. legie, s uctivým pozdravem. Dovoluji si podat hlášení...“

32


Kapitola tøetí

„Jak ti je?“ zeptal se Cato jednoho rána na počátku následujícího měsíce, když si přitáhl stoličku k Macronovu lůžku a posadil se na ni. Centurion ležel opřený o podhlavník vycpaný vřesem a slámou. Zraněnou nohu měl volně nataženou a Cato s radostí zaznamenal, že na plátěném obvazu nejsou žádné tmavé skvrny. Pausinus mu už před několika dny ohlásil, že žádná část rány na Macronově stehnu neodumírá. Než ji převázal čistým plátnem, vypláchl z ní za pomoci octa přiměřené množství hnisu. Macro teď užíval na lékařův příkaz jenom odvar z mandragory smíchaný s vínem a přitom měl odpočívat, aby se zcela zotavil. Kořen mandragory mu vůbec nechutnal, ale s vínem neměl nejmenší problémy.

„Jak mi je?“ Centurion si zhluboka povzdechl. „Můžu se tu ukousat nudou. Na takovýmhle místě nemá voják co dělat.“

„Pokud to není voják, který se zotavuje po zásahu loveckým šípem do stehna,“ usmál se Cato. „Kromě toho, ještě měsíc se bez tebe armáda klidně obejde.“

„To si vážně myslíš?“ zeptal se Macro se zvednutým obočím. „Doslech jsem se, že jsi místo mě nechal velet mý kohortě Crispa. Jak to zvládá?“

„Docela dobře. Oba jste ze stejného těsta, ale on není tak vlídný a okouzlující jako ty.“

„Děsná sranda,“ zamračil se na okamžik Macro, ale Cato pokračoval.

„Myslím to vážně. Crispus zvládá velení dobře. O své chlapce strach mít nemusíš. Rozhodně ti nezvlčí. Crispus je tvrdě připravuje na nadcházející tažení. A když není na cvičišti, prověřuje naskladněné příděly a stará se, abychom měli dost náhradní výstroje, vozů a tažných mezků už ve chvíli, kdy dostaneme příslušné rozkazy.“

„Tuhle část velení ať si klidně užije. Úředničina mě nikdy nebavila.“

„Patří to k povinnostem velitele, Macrone. Proč myslíš, že tě armáda platí o tolik štědřeji než řadové legionáře?“

33


„Já měl vždycky za to, že kvůli mý vlídný a okouzlující povaze.“

Oba důstojníci se společně zasmáli. Krátce nato však Macrona veselí opustilo a v obličeji se mu objevil vážný výraz. „Takže Quintatus chce s armádou vytáhnout do hor?“

„Podle mě ano. Nebyl jsem jediný, kdo ve svém hlášení upozorňoval, že Britové shromažďují svoje válečníky do boje. Zdá se, že Deceanglové a Ordovikové uzavřeli jakýsi pakt namířený proti nám. Nepochybně ho zprostředkovali druidové. Legát vydal pokyn, aby Dvacátá a Čtrnáctá legie a šest pomocných kohort – včetně Krvavých havranů – zahájily nezbytné přípravy.“ Cato smutně mlaskl. „Škoda že se k nám nebudeš moct přidat.“

Macro se posunul na lůžku a posadil se. „Ale prdlajs. Vyrazím s váma. Dokud se mi ta noha nespraví, prostě mě strčíte do nějakýho zásobovacího vozu. Když to bude nutný, můžu bojovat tak jako tak.“

Cato zavrtěl hlavou. „Už jsem vydal písemné rozkazy. Zůstaneš tady. Legát nechal poslat pro pár záložních jednotek, aby měl kým obsadit pohraniční pevnosti, zatímco potáhne se zbytkem armády proti Britům. Až se vydáme na cestu, vystřídají nás tu dvě centurie z osmé ilyrské kohorty. Jakmile se zase postavíš na nohy, převezmeš v době mé nepřítomnosti velení nad zdejší posádkou. Snaž se těm mládencům neudělat ze života hrůznou procházku podsvětím, ano?“

Macro se ušklíbl. „Osmá ilyrská? Podle toho, co jsem o týhle jednotce slyšel, je to banda budižkničemů. Sloužej v ní mladý zelenáči, invalidi a taky veteráni posbíraný z jinejch jednotek, který jenom čekaj, až císař podepíše příslušný dokumenty a oni budou moct odejít do výslužby. Bohové, stůjte při mně...“

Cato ho poplácal po rameni. „V tom případě jsi přesně ten důstojník, který je dokáže dostat zpátky do formy.“

„Cvičit vojáky umím slušně. Ale zázraky dělat nedovedu, do háje.“

„Zázraky po tobě nikdo nechce. Jenom to, abys plnil svoje povinnosti. Kromě toho sis přece stěžoval, že se nudíš. Zakrátko budeš mít práce až až.“

Jejich debatu přerušil zvuk kroků, který k nim dolehl z chodby za dveřmi. Krátce nato vběhl do ložnice pacientů zadýchaný voják z pomocné kohorty a zvedl pravici.

„Optio velící hlídkám uctivě zdraví a hlásí, že se k pevnosti blíží kolona jezdců.“

34


Cato vstal ze stoličky. „Odkud?“

„Od východu, pane. Jedou po cestě vedoucí z Viroconia.“

Cato se krátce zamyslel a usoudil, že by to mohli být Římané přijíždějící z pevnosti, kde byla utábořená většina armády. Mohlo však jít i o léčku. Nepřátelé totiž často využívali ukořistěné římské zbroje. „Naši, nebo nepřátelé?“

„To jsem nepoznal, pane. Zahlédli jsme je v dálce a pak se nám ztratili v mlze na dně údolí.“

„Chápu.“ Cato se podrbal na bradě. „A kolik jich bylo?“

„Řekl bych... že nejmíň třicet, pane.“

„Takže nepředstavují přímé ohrožení. Dobře, vrať se na své stanoviště a vyřiď optionovi, že tam za chvilku přijdu,“ řekl Cato a otočil se s omluvným pokrčením ramen k Macronovi. „Vrátím se, hned jak to půjde.“

„Žádný obavy, pane. Já nikam neodejdu, což mě pěkně sere.“

Cato vyšel za vojákem z ošetřovny a rozběhl se na svou ubikaci, kde poručil Thraxidovi, aby mu přinesl k východní bráně zbroj, plášť a zbraně. Pak se vydal na opačnou stranu pevnosti a celou cestu odolával pokušení zrychlit do poklusu. Zastával názor, že na řadové vojáky má příznivý vliv takový velitel, který zachovává za všech okolností klidnou tvář a nenechává se ničím vyvést z míry. Když dorazil ke schodům v přízemí věže vedle brány, s potěšením kvitoval, že optio už nařizuje zbytku jednotky, aby okamžitě nastoupil. Nad pevností se rozléhalo pronikavé troubení z mosazné trubky. Tři krátké tóny, poté odmlka a následně tentýž signál. Důstojníci probouzeli hlasitým křikem a nadávkami své muže spící na ubikacích. Vojáci rozráželi dveře, vybíhali ven a navzájem si pomáhali do kroužkových zbrojí. Pak chvatně sbírali zbytek výstroje a utíkali na přidělená stanoviště podél opevnění.

Cato vyšplhal po žebříku na plošinu nad bránou a přistoupil k velícímu optionovi, který stál spolu s jedním řadovým vojákem u dřevěného hrazení. Jakmile se pozdravili, Cato obrátil pohled k cestě vedoucí z pevnosti na dno údolí. Ranní počasí bylo chladné a slunce halily mraky, takže okolní divoká krajina působila dost ponuře. Nad údolím skutečně visela hustá mlha, jak předtím tvrdil hlídkující voják. Připomínala hustý popelavý příliv obklopující vyvýšeninu s pevností. Podle Catonova odhadu by se nepřátelé mohli snadno dostat k vnějšímu o



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist