načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratrstvo růže - David Morrell

Bratrstvo růže

Elektronická kniha: Bratrstvo růže
Autor:

Chrise a Saula, dva chlapce vyrůstající v sirotčinci, váže navzdory rozdílnému původu pevné přátelství a také oddanost k Elliotovi, záhadnému muži, který je jako jediný ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 423
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z anglického originálu The Brotherhood of the rose ... přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3684-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chrise a Saula, dva chlapce vyrůstající v sirotčinci, váže navzdory rozdílnému původu pevné přátelství a také oddanost k Elliotovi, záhadnému muži, který je jako jediný navštěvoval a choval se k nim jako k vlastním synům. Když dospěli, vycvičil z nich profesionální zabijáky tak dobře, že je nemožné je zneškodnit. Jenže právě na tom závisí jeho život.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 1984, 1985, 1987 David Morrell

Translation © Dalibor Míček, 1997

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu

THE BROTHERHOOD OF THE ROSE

vydaného nakladatelstvím

Headline Book Publishing Plc, Headline House,

79 Great Titchfield Street, London W1P 7FN

přeložil Dalibor Míček

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o.,

v edici Klokan, Frýdek-Místek, 2001

Vydání druhé, 2018

ISBN 978-80-7543-778-5


Obsah

PROLO G

abÉLaRDOVa saNKCE

Úkryt 9

Bezpečné domy/Základní pravidla 10

KNIh a PRVNÍ

ÚTOČIŠTĚ

Muž ustálených zvyků 17

Měsíční chrám 56

KNIh a DRUh Á

NaLÉZT a ZNIČIT

„Moji černí princové“ 96

Kastor a Pollux 130


KNIh a TŘETÍ

ZRaDa

Výchova a vzdělání operativce 186

Nemesis 237

KNIh a ČT VRTÁ

ODPLaTa

Fúrie 294

Domovy odpočinku/Věčný klid 330

EPILO G

CO bYLO POTOM

Abélard a Heloisa 416

Pod růží 417

Vykoupení 418


Věnováno Dooně

Léta plynou stále rychleji,

má láska je stále silnější.

Učte je politice a válce, aby jejich synové

mohli studovat lékařství a matematiku,

což dá pak jejich dětem právo věnovat se

malířství, poezii, hudbě a architektuře.

John AdAms


PROLOG

ABÉLARDOVA

SANKCE




Úkryt

Paříž, září roku 1118.

Pierre Abélard, pohledný kanovník chrámu Notre Dame,

svedl jednu ze svých žákyň, krásnou Heloisu. Fulbert,Heloi

sin strýc, dohnán jejím outěžkem k šílené zuřivosti, dychtil

po pomstě. Najal tři zabijáky a ti v časných hodinách jistého

nedělního rána zaútočili na Abélarda, jenž se chystal na mši.

Vykastrovali ho a zanechali napospas osudu, aby vykrvácel.

Abélard přežil, ale v obavě před dalším pronásledovánímhle

dal ochranu. Nejprve utekl do kláštera v Saint-Denis nedaleko

Paříže. V době, kdy se zotavoval, zjistil, že politické kruhy,

zoufale toužící se Fulbertovi zavděčit, opět proti němu osnují

pikle. Utekl podruhé, tentokrát do Quincey blízko Nogentu,

kde si vybudoval bezpečný dům – útulek, jenž na počestSva

tého Ducha pojmenoval Paraclete – Utěšitel.

Konečně nalezl útočiště.


10

Bezpečné domy/Základní pravidla

Paříž, září roku 1938.

V neděli osmadvacátého sdělil francouzský ministr obrany

Edouard Daladier v rozhlasovém projevu lidu své země:

„Dnes krátce po poledni jsem obdržel pozvání německé vlády do Mnichova na setkání s kancléřem Hitlerem, panem Mussolinim a panem Nevillem Chamberlainem. Toto pozvání jsem přijal.“

Následujícího dne odpoledne, právě v době, kdy probíhala mnichovská jednání, si jistý berlínský lékárník ve službách gestapa zapsal do operačního deníku, že poslední z černých mercedesů model 138 projel kolem kontrolního stanoviště umístěného v jeho lékárně na rohu ulice a zastavil předkamennou fasádou nenápadného domu v Bergener Strasse č. 36.

Pokaždé vystoupil svalnatý řidič v civilním obleku, nenáadně si prohlédl chodce, spěchající rušnou ulicí, a otevřel dvířka svému jedinému klientovi, dobře oblečenému staršímu muži. Řidič pak pasažérovi podržel masivní dubové dveře,dohlédl, aby bezpečně vstoupil do třípatrového domu, a odjel ke skladu vzdálenému tři bloky, aby počkal na další instrukce.

Poslední z návštěvníků předal svůj klobouk a plášť strážnému za ohrazeným ocelovým stolkem ve výklenku vpravo ode dveří. Nebyl sice prohledán, zato jej však strážný požádal, aby mu odevzdal svůj diplomatický kufřík. Koneckonců,nebude ho potřebovat. Dělat si poznámky není dovoleno.

Strážný prověřil návštěvníkovy dokumenty a zmáčkl tlačítko pod stolkem, vedle něhož měl zavěšenou pistoli. Z přilehlé D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E kanceláře se okamžitě vynořil další agent gestapa, aby mužeodvedl do místnosti na druhém konci chodby. Návštěvník vstoupil. Agent zůstal a zavřel za ním dveře.

Návštěvník se jmenoval John ‚Tex‘ Auton. Byl topětapadesátiletý muž, vysoký, drsných, ale přitažlivých rysů, sknírkem barvy pepř a sůl. Věděl, o čem se bude jednat, a beze slova usedl do jediného volného koženého křesla. Čtveřici mužů, kteří přijeli před ním, jen pokynul. Nepotřeboval, aby mu je někdo představil. Všechny je totiž znal. Byli to Wilhelm Smeltzer, Anton Girard, Percival landish a Vladimírlazensokov, šéfové špionážních služeb Německa, Francie, Anglie a Sovětského svazu. Sám Auton zastupoval ministerstvozahraničí Spojených států.

Místnost postrádala, až na pět křesel a popelníků vedle nich, jakékoli zařízení. žádný nábytek, žádné obrazy, žádná knihovna, žádné závěsy ani koberce, nebo dokonce lustr.Pracovnu takto zařídil sám Smeltzer, jejich hostitel, snad aby návštěvníkům dal pocit jistoty, že v místnosti nejsou ukryty žádné mikrofony.

„Pánové,“ zahájil Smeltzer, „přilehlé pokoje jsou rovněž úplně prázdné.“

„Mnichov,“ ozval se landish.

Smeltzer se usmál. „Na Angličana jdete až příliš rychle přímo k věci.“

„Proč se smějete?“ zeptal se Smeltzera Girard. „Všichni přece víme, že v tomto okamžiku Hitler požaduje, aby moje země spolu s Británií ustoupila od bezpečnostních záruk, které dala Československu, Polsku a rakousku.“ KvůliAmeričanovi se hovor odehrával v angličtině.

Smeltzer se vyhnul odpovědi a zapálil si cigaretu.

„Má Hitler v úmyslu obsadit Československo?“ zeptal se lazensokov.

Smeltzer pokrčil rameny a vyfoukl kouř. „Pozval jsem vás, abychom se mohli jako příslušníci určité profese připravit na všechny eventuality.“

Tex Auton se zamračil. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Smeltzer pokračoval: „Z hlediska ideologie samozřejměstojíme na různých pozicích, ale přesto máme něco společného. Baví nás složitost našeho povolání.“

ostatní přikývli.

„Máte na mysli komplikace?“ zeptal se rus.

„Proč si tu, kruci, všichni nepřiznáme barvu?“ zavrčel Tex Auton.

ostatní se usmáli.

„Kdybychom mluvili na rovinu, přišli bychom o polovinu zábavy,“ řekl Girard Autonovi a otočil se s očekáváním k Smeltzerovi.

„Bez ohledu na výsledek nastávající války,“ prohlásilSmeltzer, „si musíme vzájemně zaručit, že naši pracovníci budou mít možnost nalézt bezpečné útočiště a ochranu.“

„To je nemožné,“ namítl rus.

„Jaký druh ochrany by to měl být?“ zeptal se Francouz.

„Myslíte peníze?“ dodal Texasan.

„Ty jsou nejisté. Musí to být zlato nebo diamanty,“prohlásil Angličan.

Němec přikývl. „A dovedeno do důsledků, musejí býtuloženy na bezpečných místech. Mám na mysli prověřené banky, třeba v ženevě, lisabonu nebo v Mexico City.“

„Zlato,“ rus se ušklíbl. „A co hodláte s touto kapitalistickou komoditou dělat?“

„Zřídit systém bezpečných domů,“ odpověděl Smeltzer.

„Ale to není žádná novinka. Už je přece máme,“ řekl Tex Auton.

ostatní ho ignorovali.

„A předpokládám, že i domy odpočinku,“ obrátil se na Smeltzera Girard.

„Samozřejmě,“ souhlasil Němec. „Dovolte, abych vševysvětlil tady našemu americkému příteli. Každá naše organizace má své bezpečné domy, to je pravda. Jedná se o chráněné lokality, kam se naši operativci mohou uchýlit, když potřebují ochranu, případně předat citlivé informace nebo řekněmevyslechnou důležitého informátora. Ale i když se všichni snažíme D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E udržet tato místa v tajnosti, ostatní agentury nakonec tajemství stejně odhalí. Takže tato místa už vlastně bezpečná nejsou.Ačkoli je hlídají ozbrojené stráže, dostatečně silná a vyzbrojená skupina útočníků by si s nimi dokázala poradit, dobýt je azabít každého, kdo by zde hledal ochranu.“

Auton pokrčil rameny. „To riziko je ovšem nevyhnutelné.“

„Třeba ne,“ pokračoval Němec. „Moje myšlenka vychází z rozšíření původní koncepce a zdokonaluje ji. Každý operativec našich agentur by měl mít, za určitých mimořádných podmínek, možnost nalézt azyl v pečlivě vybraných městech po celém světě. Navrhuji Buenos Aires, Postupim, lisabon a oslo. Všichni máme v těchto městech své zájmy.“

„Co Alexandrie?“ nadhodil Angličan.

„To je přijatelné.“

„A Montreal,“ doplnil Francouz. „Pokud válka nedopadne podle mých představ, budu se tam možná nucen uchýlit.“

„Tak moment,“ ohradil se Tex Auton. „To čekáte, že vám uvěřím, že v případě válečného konfliktu některých z vašich hochů v těchto místech nezabije jednoho z mých chlapců?“

„Pokud příslušník konkurenční agentury setrvá uvnitř, tak ne,“ ujistil jej Smeltzer. „Všichni přece víme, jakým tlakům a nebezpečím jsme ve své profesi vystaveni. Uznávám, že i Němec si občas potřebuje vydechnout.“

„Uklidnit se a vylízat rány,“ dodal Francouz.

„Dlužíme to sami sobě,“ rozváděl myšlenku Angličan. „A pokud některý z našich operativců bude chtít svouagenturu opustit, bude mít možnost přejít z bezpečného domu do domu odpočinku a požívat stejné imunity až do konce života. Přirozeně s patřičným dílem zlata nebo diamantů jakodůchodovým zabezpečením.“

„Bude to odměna za věrné služby,“ doplnil jej Němec, „a současně určité lákadlo při náboru nových pracovníků.“

„Pokud se věci vyvinou, jak se obávám,“ podotkl Francouz, „budeme možná něco na povzbuzení potřebovat všichni.“

„A pokud se vyvinou podle mého očekávání,“ řekl Němec, budu mít po ruce všechna lákadla, jaká si jen mohu D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E přát. Nicméně jsem velmi prozíravý člověk. Shodneme se tedy?“

„Jaké dostaneme záruky, že se naši lidé v bezpečných domech opravdu nebudou muset bát o život?“ zeptal se Angličan.

„Slovo kolegů – profesionálů.“

„A postih?“

„Absolutní.“

„Pak souhlasím,“ řekl Angličan.

Američan i rus mlčeli.

„Mají snad zástupci mladších národů výhrady?“ naléhal Němec.

„V zásadě souhlasím a pokusím se sehnat příslušné fondy,“ prohlásil rus, „ale nemohu přislíbit Stalinovu spolupráci. V žádném případě nepřistoupí na ochranu nepřátelských agentů na sovětské půdě.“

„Slibujete však, že nezakročíte proti nepřátelskémuoperativci, pokud bude pobývat v určeném bezpečném domě?“

rus váhavě přikývl.

„A pan Auton?“

„Tak dobře, jdu do toho také. Přihodím nějaké peníze, ale nepřipustím, aby podobné místo bylo zřízeno na územíSpojených států.“

„Souhlasíte tedy – za těchto podmínek?“

ostatní přikývli.

„Pro projekt budeme potřebovat kódové označení,“ připomněl landish.

„Navrhuji hospice,“ řekl Smeltzer.

„V žádném případě,“ odpověděl Angličan. „Tak se jmenuje polovina našich nemocnic.“

„Pak bych měl následující návrh,“ vmísil se Francouz. „Všichni máme určité vzdělání. Jistě si vzpomenete na dávný příběh mého krajana Pierra Abélarda.“

„Koho?“ vyhrkl Tex Auton.

Girard mu to vysvětlil.

„Takže on nakonec odešel do kláštera, kde nalezl ochranu?“ ujistil se Auton. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

„Útočiště.“

„Říkejme tomu sankce,“ uzavřel Smeltzer. „Abélardova sankce.“ o dva dny později, ve středu 1. října, přiletěl francouzskýministr obrany Daladier do Paříže. Vracel se z Mnichova, kde jednal s Hitlerem.

letadlo přistálo na letišti le Bourget. Když vystoupil napojízdné schůdky, přivítaly jej skandující zástupy: „Ať žijeFrancie! Ať žije Anglie! Ať žije mír!“

Vlajky, kytice. Nadšení lidé prolomili policejní zátarasy.reortéři vyběhli po hliníkových schůdkách, aby jak náležípřivítali vracejícího se ministra.

Daladier stál jako opařený.

obrátil se k Foucaultovi, reportérskému esu agenturyreuter, a zašeptal mu do ucha: „Ať žije mír? Copak nechápou, o co Hitlerovi jde? Pitomci pitomí.“ Paříž, neděle 3. září 1939, 17.00. Hlasatel vstoupil do přímého vysílání přenosu z divadlaMichelin a oznámil do éteru: „Mezi Francií a Německem nastal válečný stav.“

rádio se odmlčelo.

V Buenos Aires, Postupimi, lisabonu, oslu, Alexandrii a Montrealu byly ustaveny bezpečné domy sloužící pracovníkům největších zpravodajských služeb. Jejich síť se v roce 141 rozroste o Japonsko a v roce 153 o kontinentální Čínu.

Vznikla útočiště.

KNIHA PRVNÍ

ÚTOČIŠTĚ

Muž ustálených zvyků

1

Vail, stát Colorado.

Stále hustěji padající sníh Saula téměř oslepoval. Projížděl

hlubší a hlubší vrstvou prašanu a plynulými oblouky klouzal

dolů svahem. Všechno zbělelo. obloha, vzduch i zem.Viditelnost se zhoršovala, až neviděl víc než bílý vítr před obličejem.

Pohltil jej chaos.

Mohl narazit do neviditelného stromu nebo se zřítit zezrádného útesu. Nezáleželo mu na tom. Zmocnilo se ho vzrušení. Vítr mu narážel do tváří plnou silou a Saul se jen usmíval.Zabočil doleva, pak doprava. Cítil, že se svah zmírňuje, a pustil se přímo po spádnici.

Následující sjezd bude příkřejší. Řítil se bílou prázdnotou a ještě se odrážel holemi, aby získal vyšší rychlost. žaludek mu hořel. Tohle miloval. Prázdnotu. Nic před sebou, nic zasebou. Minulost a budoucnost neměly žádný smysl. Pouzepřítomnost – a bylo to nádherné.

Náhle se před ním jako přízrak objevila temná postava.

Hodil sebou do strany a opřel se do hran lyží, aby zastavil. Pulz mu bušil v hlavě. Postava se mihla zleva doprava před ním a zmizela ve vánici.

Saul zíral skly lyžařských brýlí a zaslechl bolestný výkřik, zřetelný i v burácení větru. otráveně plužil ze svahu směrem, odkud se zvuk ozval. Ve sněhové bouři před sebou spatřilzvětšující se stíny. Řada stromů.

Zasténání. U kmene stromu našel schouleného lyžaře. Ve sněhu byly vidět krvavé stopy. Pod šátkem, který muzakrýval ústa, se Saul kousl do rtů. Sklonil se a zkoumal krvavou D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E stružku vytékající z lyžařova čela a groteskní úhel, v němž měl ohnutou jednu nohu.

Muž. Hustý vous, široký hrudník.

Saul nemohl jít přivolat pomoc – v bouři by tohle místo sotva znovu našel. A co bylo ještě horší, i kdyby se mu nakrásněpovedlo přivolat pomoc, ten muž by mezitím asi umrzl.

Měl jedinou šanci. o zranění hlavy se nestaral, ani ozlomenou nohu. Nebylo to k ničemu a ani neměl čas. Sundal lyže sobě i zraněnému muži a z nejbližší borovice ulomil větev hustě porostlou jehličím.

Položil větev do sněhu vedle zraněného. Překulil jej na ni a dával pozor, aby zdravá noha ležela pod tou zlomenou.Uchoil konec větve, napřímil se a napnul síly. Sníh bodal ještěostřeji a jeho lyžařskými rukavicemi už pronikala zima. Stále táhl a pomalu sestupoval s nákladem dolů. Zraněný zasténal, když jej Saul přetáhl přes ledový hrbol a sníh jej zakryl jako rubáš. Muž se svíjel bolestí a téměř sklouzl z větve.

Saul ho znovu uložil, když tu náhle s úlekem pocítil, že jej někdo popadl za rameno.

Bleskurychle se otočil a zíral na obří postavu ve žlutévětrovce s nápisem HorSKÁ SlUžBA.

„Po svahu, asi sto metrů. Je tam bouda,“ zahučel ten muž a sehnul se, aby Saulovi pomohl.

Dopravili zraněného lyžaře dolů. Sněhová bouře zuřila tak prudce, že Saul narazil do zdi horské chaty, aniž mohl včaszabrzdit. Nahmatal vlnitý plech. Dveře nebyly zamčeny, takže stačilo jen vzít za kliku a vklopýtat dovnitř. Jekot větru se zmírnil. Cítil podivný klid.

obrátil se, vyšel zpět do vánice a pomohl muži z horské služby zatáhnout krvácejícího lyžaře dovnitř.

„Jste v pořádku?“ zeptal se člen horské služby Saula. Ten přikývl. „Zůstaňte s ním, než přivedu pomoc,“ pokračoval muž, „za čtvrt hodiny jsem zpátky i se sněhovým skútrem.“

Saul znovu přikývl.

„Zvládl jste to perfektně,“ pochválil ho záchranář, „málokdo by to dokázal. Jen vydržte, za chvíli se zahřejete.“ 1 D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Muž vyšel do bílého pekla a zavřel za sebou dveře. Saul se vyčerpaně opřel o zeď a svezl se k podlaze. Hleděl nasténajícího lyžaře, jehož oční víčka se zmateně chvěla. Saul zhluboka dýchal. „S tou nohou nehýbejte.“

Zraněný sebou trhl a přikývl: „Díky.“

Saul pokrčil rameny.

Muž bolestí přimhouřil oči a řekl: „Zatracený průšvih.“

„To se stává.“

„Ne, mělo to být jednoduché.“

Saul nerozuměl, ten muž asi v šoku blábolí nesmysly.

„S bouří jsem nepočítal.“ Muž se zamračil. Na spáncích mu pulzovala krev. „Jsem pitomec.“

Saul naslouchal zvukům bouře venku a brzy zaslechlvzdálený rachot sněžných skútrů. „Už jsou tady.“

„l yžoval jste někdy v Argentině?“

Saulovi se sevřelo hrdlo. Mluví z cesty? Těžko. „Jen jednou, rozbil jsem si tam nos.“

„Aspirin...“

„...pomáhá při bolestech hlavy,“ odpověděl Saul, adokončil tak smluvené heslo.

„Dnes večer v deset.“ Zraněný zasténal. „Zatracená bouře, koho by napadlo, že se to tak posere.“

Zvuk motorů zesílil a sněžné skútry zastavily před chatou. Dveře se trhnutím otevřely. Dovnitř vstoupili tři muži zhorské služby. „Jak na tom jste?“ zeptal se jeden z nich Saula.

„Já jsem v pořádku, ale tenhle chlapík mluví z cesty.“

2

Je nutno udržovat zaběhaný rytmus. Saul se každý denpřidržoval stejného rozvrhu. V daný čas se objevoval na předem

určených místech. V půl deváté: snídaně v jídelně hotelu.Půlhodinová procházka stále stejnými místy. Dvacet minut strávil


20 D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

v knihkupectví prohlížením knih. Jedenáct hodin: sjezdovky –

stále po stejných svazích.

Ze dvou důvodů. Za prvé – kdyby se s ním někdo potřeboval spojit, věděl by, kde se bude v daném čase nacházet, a mohl by se s ním setkat. Jenže právě teď se ukázalo, jak náhodnápříhoda může celou proceduru ohrozit. A za druhé – kdyby Saula někdo sledoval, jeho rozvrh se dal natolik předvídat, že by to jeho stín nakonec otupilo a dopustil by se nějaké chyby.

Dnes se musel víc než kdy jindy snažit, aby nevzbudilpodezření. Pomohl snést zraněného k sanitce. V horské chatě pak chvíli poklábosil se členy horské služby v jejichkanceláři a čekal na vhodný okamžik, aby se mohl vytratit. Zašel do svého pokoje a převlékl se z lyžařské kombinézy do džínsů a svetru. Sešel do svého obvyklého baru přesně v té době, kdy se tam objevoval každý den, aby poseděl v zakouřenémspolečenském centru. Sledoval kreslené filmy na obrovské televizní obrazovce a upíjel kolu.

V sedm hodin zašel na večeři – jako obvykle do hotelovéjídelny. V osm odešel do kina na film s Burtem reynoldsem, jehož děj sestával ze samých automobilových honiček. Viděl ho už předtím, a tudíž věděl, že skončí ve tři čtvrtě na deset. Tohle kino si zvolil jen proto, že mělo na toaletě telefonníautomat. Zkontroloval, zda jsou všechny kabinky prázdné.Zastrčil do automatu minci a přesně v deset, jak mu přikázal muž na svahu, vytočil číslo, které znal zpaměti.

Na druhém konci linky ohlásil drsný mužský hlas výsledky basketbalové ligy. Saul se nestaral o jména týmů, zajímaly ho pouze cifry. Bylo jich celkem deset a představovalymeziměstské telefonní číslo. Saul si je vryl do paměti.

opustil toaletu a nenápadně zkontroloval chodbu, jestli jej někdo nesleduje.

Nikoho nespatřil, ale to nic neznamenalo. Zkušený sledovač by se nenechal tak lehce nachytat.

Vyšel z kina a potěšilo ho, že bouře stále trvá. Skryt temnotou a vánicí vklouzl do postranní uličky, pak do další, kde počkal, aby se ujistil, že nemá nikoho v patách. Kdyby se jej někdo pokusil D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E sledovat za těchto podmínek, v úzké uličce a při téměř nulovéviditelnosti, musel by se držet těsně za ním, aby ho neztratil.

Ale nikoho neviděl.

Přešel ulici a vybral si telefonní automat v neznámém baru o dva domovní bloky dál. V hluku hracích automatů, jimiž byl bar přeplněn, vytočil číslo, které si zapamatoval.

ohlásil se příjemný ženský hlas. „Záznamová služba tři A.“

„romulus,“ řekl.

„Máte schůzku. V úterý v devět hodin ráno. Denver, Cody road 48.“

odložil sluchátko do vidlice. opustil bar a jen obtížně čelil bouři, aby se vrátil do hotelu přesně ve chvíli, která odpovídala obvyklé třicetiminutové procházce po skončení filmu.

„Nemám zde nějaký vzkaz? Jmenuji se Grisman, pokoj číslo 211,“ zeptal se recepčního.

„Bohužel ne, pane.“

„Tak dobrá.“

Výtahům se zásadně vyhýbal a do druhého patra vyšel po schodech. Pramen vlasů, který zanechal u prahu dveří, zůstal přesně na stejném místě, a tak s jistotou věděl, že do pokoje za jeho nepřítomnosti nikdo nevstoupil. Další rutinní den.

Se dvěma výjimkami.

3

Je třeba dodržovat předepsaný postup. ráno si Saul koupil

jízdenku až na poslední chvíli. Do autobusu nastoupil teprve

v okamžiku, kdy řidič nastartoval. Sedl si dozadu a sledoval,

zda někdo nenastoupí ještě po něm.

Nenastoupil nikdo.

Když autobus vyjel od nástupiště, uvolnil se a s uspokojením pokývl hlavou. Díval se z okna na ubíhající horské chaty, jimiž je Vail obklopen, a sledoval vzdálené tečky lyžařů nazasněžených svazích. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Autobusy měl rád. Mohl se zadním okénkem dívat, zda jej někdo nesleduje. Jízdenku si mohl koupit, aniž by transakce byla zachycena v počítači. Hlavně proto nepoužíval letadla nebo služby autopůjčoven; nechtěl za sebou zanechat žádný záznam, a navíc autobus mívá na lince několik zastávek. Mohl na kterékoliv z nich vystoupit, aniž by vzbudil pozornost.

i když si koupil lístek do Salt lake City, neměl v úmysludojet až tam. Vystoupil v Placer Springs, hodinu cesty na západ od Vailu. Počkal, aby se ujistil, zda nevystupuje ještě někdo další, a pak si koupil jízdenku do Denveru. Nastoupil donejbližšího autobusu směrem na východ a s ulehčením se svezl na zadní sedadlo. Při pečlivé analýze dospěl k závěru, že neudělal žádnou chybu. Jeho případný stín teď musí být značně nejistý a nervózně žhaví telefonní linky, ale to už se Saula vnejmenším nedotýkalo. Získal svobodu.

Byl připraven vykonat svou práci.

4

Úterý, devět hodin dopoledne. Silný vítr bičující uliceDenveru vháněl Saulovi slzy do očí. Těžké šedé mraky valící se

nad horami zakrývaly slunce, takže venku bylo šero jako za

soumraku. i přes prošívaný kabát mu byla zima. Stál na rohu

předměstské ulice a přimhouřenýma očima si prohlížel budovu uprostřed bloku.

Dlouhá, nízká a šedivá. Podle čísla domu na rohu ulice, u kterého právě stál, si spočítal, že právě tato budova odpovídá udané adrese – Cody road 48. Vydal se směrem k ní. Nohy mu čvachtaly blátem a sněhem. Přijel sem místní dopravou a často přesedal, ale pro jistotu se stále ohlížel. Viděl několik automobilů, ale žádný mu nebyl povědomý.

Došel až k budově a překvapeně se zastavil. Nad dveřmizářila Davidova hvězda. Synagoga? Sám byl žid, a tak přemýšlel, D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E zda se náhodou nepřeslechl, když mu dívka dávala instrukce. Jistě, byl zvyklý na schůzky na nejneobvyklejších místech, ale synagoga? Zatrnulo mu v zádech.

S nepříjemným pocitem vstoupil dovnitř. ocitl se v tmavé chodbě. Prach jej dráždil v nose. Když zavíral dveře, jejich skřípot se nepříjemně rozléhal.

obklopilo ho ticho. Z krabice na stole vytáhl jarmulku,malou černou čepičku, a nasadil si ji na hlavu. Se sevřenými rty otevřel další dveře.

Byl v chrámu. Vzduch mu připadal hustý a těžký. Zdálo se mu, že na něj přímo doléhá. Pokročil kupředu.

Na přední lavici seděl stařec a zíral na bílou plachtuzakrývající archu. Temeno hlavy měl holé tím, jak desítky letdodržoval předpisy víry. Starý muž sklopil oči k modlitební knížce.

Saul zadržel dech. Až na starce v přední lavici byl chrám prázdný. Něco nebylo v pořádku.

Stařec se k němu otočil. Saul znehybněl.

„Šalom,“ pozdravil jej starý muž.

Nemožné. Ten muž byl...

5

Eliot.

Vstal z lavice. Jako vždy měl na sobě černý oblek a vestu.

Elegantní plášť a měkký klobouk ležely na sedadle vedle

něj. Bylo mu sedmašedesát let, byl vysoký a vyzáblý, sšedou pletí a temnýma očima, shrbenými rameny a tváříztráenou smutkem.

„Šalom,“ odpověděl Saul s vřelým úsměvem. Se staženým hrdlem přistoupil blíže.

objali se. Saul ucítil na tváří polibek vrásčitých úst a i on starce políbil. Vzájemně se měřili pohledy.

„Vypadáte dobře,“ řekl Saul. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

„Je to lež, ale přijatelná. Zato ty vypadáš vskutku dobře.“

„Cvičím.“

„A tvá zranění?“

„žádný problém.“

„Do žaludku.“ Eliot zavrtěl hlavou. „Když jsem slyšel, co se ti stalo, chtěl jsem tě navštívit.“

„Ale nemohl jste. Chápu.“

„Poskytli ti alespoň náležitou péči?“

„To víte, že ano. Poslal jste ty nejlepší.“

„Nejlepší si zaslouží nejlepší péči.“

Saul zrozpačitěl. Před rokem byl opravdu ten nejlepší. Ale teď? „Kdepak,“ nesouhlasil. „Nezasloužím si to.“

„Jsi naživu.“

„Jen se štěstím.“

„Ale ne, muž menších schopností by se z toho nedostal.“

„Především jsem vůbec neměl potřebu z něčeho sedostávat,“ namítl Saul. „Já sám jsem operaci naplánoval. Myslel jsem, že jsem vzal v úvahu všechny okolnosti. Mýlil jsem se. Uklízečka, proboha svatého. Měla být na jiném poschodí. Ještě nikdy se nestalo, že by ten pokoj uklízela tak brzo.“

Eliot rozpřáhl ruce. „Přesně to říkám i já. Nepředvídatelné náhodné riziko. Všechno pod kontrolou mít nemůžeš.“

„Sám víte, že tomu tak není,“ odpověděl Saul. „Říkával jste, že slovo náhoda vymysleli neschopní lidé jako omluvu pro své chyby. Říkal jste nám, abychom usilovali o dokonalost.“

„Ano, ale...“ Eliot se zamračil. „Dokonalosti vlastně nikdy nemůžeme dosáhnout.“

„Mně se to téměř podařilo. Před rokem. Nechápu, co se to se mnou stalo.“ Ale měl své podezření. Měřil přes metrosmdesát, devadesát kilo svalů a kostí. Ale bylo mu už takésedmatřicet. Stárnu, pomyslel si. „Měl bych s tím přestat. Nejde jen o ten poslední úkol. i dva předchozí skončily fiaskem.“

„i v těch případech šlo o nepravděpodobnou náhodu,“ řekl Eliot. „Četl jsem hlášení. V žádném případě to nebyla tvoje vina.“

„Jste ke mně příliš shovívavý.“ D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

„Kvůli našemu vzájemnému vztahu?“ Eliot zavrtěl hlavou. „Tak tomu není. Nikdy jsem nedopustil, aby mě nějakovlivňoval. Někdy však může i neúspěch být k něčemu dobrý.Přiměje nás snažit se mnohem usilovněji.“ Z vnitřní kapsy saka vytáhl dva proužky papíru.

Na prvním z nich si Saul přečetl telefonní číslo napsanépravidelným rukopisem. Zapamatoval si je a přikývl. Eliot mu ukázal druhý proužek. instrukce. Šest jmen, datum a adresa. Saul opět přikývl.

Eliot oba kousky papíru opět zastrčil do kapsy. Vzal siklobouk a svrchník, vyšel z chrámové lodi a přešel chodbou směrem k pánským toaletám. o třicet vteřin později zaslechl Saul spláchnutí. Řekl si, že Eliot jistě papírky spálil a popel spláchl. Pokud bylo v chrámu instalováno odposlouchávací zařízení, jejich rozhovor nenapovídal vůbec nic o obsahu obou vzkazů.

Eliot se vrátil a oblékl si kabát. „odejdu zadními dveřmi.“

„Ne, počkejte. To už chcete jít? Doufal jsem, že si spolu promluvíme.“

„Promluvíme, až skončíš svůj úkol.“

„Jak se daří vašim květinám?“

„To nejsou květiny, to jsou růže,“ pohrozil mu Eliot prstem v hrané přísnosti. „Po všech těch letech ti pořád ještě dělá dobře popichovat mě tím, že jim říkáš květiny?

Saul se široce usmál.

„Mimochodem,“ řekl Eliot, „podařilo se mi vyšlechtitzajímavou odrůdu. Modrou. Takovou barvu dosud žádná růženeměla. Až mě přijdeš navštívit, ukážu ti ji.“

„Už se na to těším.“

Vřele se objali.

„Pokud tě to zajímá,“ řekl Eliot, „práce, která tě čeká, má za cíl tohle všechno zachránit.“ Gestem objal celý chrám. „A ještě něco.“ Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl čokoládovou tyčinku. Saulovi se sevřelo srdce, když si ji bral. Baby ruth. „Vždycky si vzpomenete.“

„Vždycky.“ Eliot měl v očích smutný pohled. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Saul bolestně polkl a díval se, jak Eliot odchází k zadnímu východu. Pak už mu jen ozvěna přinesla skřípavý zvukzavírajících se dveří. Podle předepsaného postupu on sám počká deset minut a odejde hlavním vchodem. Záhadná Eliotovapoznámka o účelu jeho poslání jej znepokojila, ale věděl, že ve hře je něco velmi důležitého, když mu Eliot přinesl instrukce osobně.

Zaťal ruce v pěst. Byl pevně rozhodnut. Tentokrát nezklame. Nemůže si dovolit zklamat jediného otce, kterého on, sirotek, kdy poznal.

6

Muž s knírem hlasitě žvýkal plněnou kukuřičnou placku.

Saul mu vysvětlil svůj úkol. Samozřejmě nepoužívali žádná

jména. Saul jej nikdy předtím neviděl a už ho také neuvidí.

Muž měl na sobě teplákovou soupravu a v bradě hlubokýdolík. Utřel si knír ubrouskem.

Baltimore, o tři dny později, dvě hodiny odpoledne. Mexická restaurace byla téměř prázdná. Přesto si vybrali stůl vnejvzdálenějším rohu.

Muž si zapálil cigaretu a pozorně si Saula prohlížel.„Budeme potřebovat početnou zálohu.“

„Možná ne,“ opáčil Saul.

„Znáte předpisy.“

Saul přikývl. Předpisované metody. Tým čtrnácti mužů,většina z nich zabývající se stálým pozorováním. ostatní shánějí vybavení, předávají zprávy, poskytují alibi. Každý z nich ví co nejméně o ostatních a všichni se vypaří hodinu předtím, než do hry vstoupí specialista. Efektivní, bezpečné.

„V pořádku,“ odpověděl Saulovi muž s knírem. „Ale máme před sebou šest úkolů. Krát čtrnáct mužů v záloze toznamená osmdesát čtyři. Zrovna tak bychom mohli uspořádat D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E stranickou konferenci, dát si inzerát do novin a prodávat lístky.“

„Možná ne,“ opáčil Saul.

„Tak mě trochu pobavte.“

„Klíčové slovo je společně – ve stejnou dobu, na stejném místě.“

„A kdo ví, kdy to bude? Mohli bychom čekat i celý rok.“

„ode dneška za tři týdny.“

Muž sklopil oči k doutnající cigaretě. Saul mu řekl, kde to bude. Muž típl. „Pokračujte,“ vyzval Saula.

„Sledování můžeme omezit na minimum. Stačí nám, když budeme s jistotou vědět, že se všech šest na schůzku dostaví.“

„Možná, ale pořád ještě budeme potřebovat komunikaci a někoho dalšího, kdo nám obstará vybavení.“

„To jste vy.“

„Proti tomu nemám námitky, ale dostat zboží do budovynebude jednoduché.“

„To není vaše starost.“

„To mi vyhovuje, protože jinak je to na levačku. Nelíbí se mi to, ale když to chcete takhle, stačí nám na tu práci dvacet mužů.“

„Nemýlíte se,“ řekl Saul. „Přesně tak to chci.“

„Co je to s vámi?“

„Nic. Řekněme, že jsem v poslední době musel pracovat s lidmi, kteří mě potopili. Nějak ztrácím víru v lidské pokolení.“

„To je směšné.“

„Co se týká tohoto úkolu, chci se jak možná nejvíc spoléhat jen sám na sebe.“

„A na mě, samozřejmě. Budete se muset spolehnout i na mě.“

Saul mu pohlédl do očí. Číšnice přinesla účet.

„Platím já,“ řekl Saul. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

7

Rozlehlé sídlo se rozkládalo na protější straně údolí. Tříoschoďový dům, bazén, tenisový kurt, stáje, svěže zelené

pastviny, jezdecká stezka vedoucí lesem upraveným jako park,

kachny na jezírku. Saul ležel ve vysoké trávě na zalesněné

stráni, téměř kilometr daleko. Teplé jarní slunce jej hřálo do

zad a svítilo pod takovým úhlem, že se jeho paprsky nemohly

odrazit od čoček dalekohledu, a varovat tak strážnéprocházející se před domem, že je někdo sleduje. Prohlížel si právěoblak prachu na štěrkové cestě. K domu přijížděla přepychová

limuzína. Čtyři další již stály zaparkovány před šestimístnou

garáží vlevo. Automobil zabrzdil těsně před vchodem. Zesedadla spolujezdce vyklouzl tělesný strážce a podržel otevřená

zadní dvířka, aby návštěvník mohl vystoupit.

„Už by tam měl být,“ ozval se hlas z přenosné vysílačkyležící vedle Saula. Byl to skřípavý hlas muže, s nímž Saulmluvil v Baltimore. Vysílačka byla naladěna na málo používanou frekvenci. Vždycky však existovala možnost, že by rozhovor mohl někdo náhodou vyslechnout, a tak vysílačka pracovala i s kódovacím zařízením. Pouze někdo s identickýmdekodérem naladěným na tutéž neobvyklou frekvenci mohl jejich rozhovor odposlouchávat. „Tak to by byl poslední,“pokračoval hlas. „identifikoval jsem ho na vlastní oči. Kdyžpočítáme toho chlápka, který v domě bydlí, tak je všech šest cílů na místě.“

Saul stiskl tlačítko vysílání. „Teď už si to převezmu sám. Jeďte domů.“ opět zamířil dalekohled na dům. Návštěvník mezitím zmizel uvnitř a limuzína se připojila k ostatnímautomobilům před garáží.

Pohlédl na hodinky. Všechno podle plánu. i když byl teď dům velmi pečlivě střežen, před týdnem byla jeho ochrana minimální – pouze jeden muž u brány, druhý se procházel po pozemku a třetí měl na starosti vnitřek domu. Saul na místě hlídkoval tři 2 D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E noci za sebou, vybaven dalekohledem pro noční vidění.Pozoroval strážné na obchůzce. Zjistil, kdy se střídají a kdy je jejich pozornost nejvíce otupena. Jako nejvhodnější dobu vstupu do objektu si zvolil čtyři hodiny ráno. Ve tmě se proplížil lesem k zadní straně domu. Přesně ve čtyři hodiny dva členové jeho týmu provedli manévr k odvrácení pozornosti. S motory starých otlučených aut, vytočenými na maximum, se s řevem přehnali kolem hlavní brány jako dva puberťáci při bláznivé honičce.Podívaná strážné natolik zaujala, že Saul mohl bez potíží vypáčit zámek zadních dvířek a vstoupit do sklepa. o poplašný systém se nestaral, protože si všiml, že strážný, který měl na starosti vnitřní prostory domu, nikdy při vstupu žádné poplašné zařízení nevypínal. Jakmile se ocitl ve sklepě, rozsvítil zacloněnoubaterku a ukryl plastickou trhavinu v kouřovodu kotle ústředního topení. Předtím k trhavině připevnil rádiem aktivovanýdetonátor. Sbalil nářadí, zamkl za sebou dveře a zmizel v lese. V dálce ještě dozníval rachot závodících strojů.

o dva dny později bezpečnostní agentura celý pozemekdokonale uzavřela. Při prohlídce domu mohli samozřejmě trhavinu najít, ale ze své pozorovatelny nezaregistroval žádný rozruch. Zdálo se, že strážní se soustředili hlavně na ochranu okolí domu.

Brzo se ostatně dozví, zda třaskavina na místě opravduzůstala. Znovu pohlédl na hodinky. Viděl, že již uběhlo dvacet minut. Dost času na to, aby se muž s důlkem v bradě vypařil. Vysílačku a dalekohled uložil do malého batohu. Upřel oči na stéblo trávy, zaostřil pohled a soustředil se, až stéblo pohltilo celou jeho mysl. Prost jakéhokoliv citu, ledově klidný, zvedl miniaturní vysílač rádiového signálu a stiskl knoflík.

Dům vyletěl do vzduchu. od sklepa až po střechu se doslova rozpadl. Zdi se zřítily a vzduchem létaly do všech stran kusy cihel. Střecha se nadzvedla, zakymácela a zřítila se,zahalená prachem a pohlcená plameny. Zasáhla jej tlaková vlna. Nevzrušeně zastrčil rádiový vysílač k ostatním věcem doruksaku. Nevšímaje si rachotu ani padajících trosek, seběhl se stráně k automobilu stojícímu na zaplevelené polní cestě. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

osm let starý vůz. Člen týmu zodpovědný za dopravu jej koupil lacino – platil hotově a použil krycí jméno – od muže, který auto inzeroval v rubrice ProDÁM v jedněchbaltimorských novinách. Auto nebylo možno vystopovat.

Dodržoval nejvyšší povolenou rychlost. Byl úplně klidný a nepřipouštěl si žádné sebeuspokojení. Přestože vykonal přesně to, oč jej jeho otec požádal.

8

ŠEST LIDÍ ZAHYNULO PŘI VÝBUCHU

COSTIGAN, VIRGINIA (AP) – Ve čtvrtek v noci došlo zatím

z neznámých příčin k výbuchu v sídle Andrea Sagea, kontroverzního šéfa olejářské firmy a prezidentova poradce pro

otázky energetiky. Mohutná exploze zničila celý dům ausmrtila Sagea a pět dalších hostů, kteří zatím nebyli identifikováni.

Podle důvěrných pramenů se jednalo o vysoce postavenéosobnosti, reprezentanty některých velkých amerických společností

a členy nadace Paradigma, kterou Sage nedávno založil.

„Příbuzní obětí jsou příliš rozrušeni, než aby mohli ozáležitosti hovořit,“ vyhlásil důstojník FBi na tiskové konferenci. „Pokud můžeme soudit, svolal pan Sage své přáteleprůmyslníky na schůzku na nejvyšší úrovni. Cílem bylo pokusit se vyřešit národní ekonomickou krizi. Prezident je přirozeněhluboce otřesen. Zesnulý byl nejen jeho blízkým poradcem, ale i důvěrným přítelem.“

rodinní příslušníci nebyli v době výbuchu ve venkovském sídle přítomni. Několik členů bezpečnostní služby bylozraněno létajícími troskami. Vyšetřovatelé pokračují v prohlídce místa neštěstí a snaží se zjistit příčinu výbuchu. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

9

Saul si přečetl popis katastrofy otištěný na první straně

ještě jednou a zase noviny složil. opřel se v křesle. Kolem

jeho stolu přešla servírka roznášející nápoje. Ňadra a stehna

jí přetékala z těsně přiléhavých šatů. odvrátil zrak a přejel

pohledem od klavíristy přes hlučnou halu herny až kekaretním stolkům v zadní části místnosti. lhostejně se zahleděl

na hlavního krupiéra, dohlížejícího na zástupy hazardních

hráčů.

Cítil neklid. Zamračeně přemýšlel a snažil se nalézt jeho příčinu. Práce šla jako po másle. Jeho únik se obešel bezjakýchkoliv problémů. Automobil zanechal u washingtonského nákupního střediska. odtud odjel autobusem do Atlantic City. Byl si jist, že jej nikdo nesledoval.

Proč si tedy dělá starosti? Hrací automaty rachotily a Saul se stále mračil.

Eliot trval na použití třaskaviny, ale Saul dobře věděl, že stejného výsledku bylo možno dosáhnout mnohem ménědramatickým způsobem. Všech šest mužů mohlo zemřít ještě před schůzkou ze zdánlivě přirozených příčin, v různou dobu a v různých částech země: infarkt, mozková mrtvice, sebevražda, dopravní nehoda. Nabízela se celá řada jiných způsobů. Zasvěcení by si jistě této shody okolností všimli a pochopili, co to znamená, ale ohlas ve sdělovacích prostředcích by byl mizivý. Saul musel nutně dojít k závěru, že právě publicita byla důvodem celé akce. Ale proč? instinkt Saulovi napovídal, že něco není v pořádku. Publicita byla proti vší logice, jeho výcviku. Eliot vždycky trval, aby se postupovalo conejdelikátněji. Proč tedy tak náhle změnil názor?

A ještě něco mu dělalo starosti – místo, kde se právěnacházel. Atlantic City. Po skončení akce se vždycky odebral napředem určené neutrální místo. V tomto případě to byla šatna jisté washingtonské tělocvičny, kde našel peníze a instrukce, kam D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E má zmizet. Eliot věděl, jakému prostředí dává Saul přednost – hory, zejména Wyoming a Colorado – a vždy mu udělal tulaskavost, že s jeho výběrem souhlasil. Proč mě tedy, ke všem čertům, poslal do Atlantic City, přemítal Saul. Tady ještěnikdy nebyl. Davy lidí nesnášel. Považoval je za nutné zlo a byl ochoten se s nimi smířit pouze na přeplněných sjezdovkách, kde holdoval své vášni. Tady se kolem něj lidé hemžili jako rojící se hmyz.

Něco není v pořádku. Příkazy použít trhavinu a odjet doAtlantic City znamenaly očividné porušení běžných postupů. Saul naslouchal rachotu kola rulety a neblahou předtuchou jej zamrazilo v zádech.

Vyšel z koktejlové haly a přistoupil ke karetním stolkům. Davy lidí nesnášel, ale ve skříňce v šatně tělocvičny našel dva tisíce dolarů a příkaz hrát jedenadvacet.

Smířen s osudem si našel prázdnou židli a za pět set dolarů koupil hrací žetony. Vsadil pětadvacetidolarový žeton a dostal krále a dámu.

rozdávající ovšem koupil dvě esa a vyhrál.

10

„Zatracení parchanti,“ vyštěkl prezident. Udeřil pěstí do

dlaně druhé ruky. Vypadal nevyspaně a jako by zestárl o deset

let. Poslední události ho rozrušily mnohem více než nedávný

pokus o atentát. Třásl se únavou. Zármutek a vztek muzrůznily tvář. „Chci toho chlapa, který zabil mého přítele. Chci,

aby ti zkurvysyni...“ Prezident se náhle odmlčel. Na rozdíl od

svých předchůdců chápal moudrost úsloví ‚mlčeti zlato‘. Co

neřekl, to nemohlo být použito proti němu.

Eliot přemítal, zda prezident ví o tom, že pásky zachycující rozhovory v oválné pracovně byly kopírovány. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Vedle Eliota seděl ředitel CiA. „KGB se s námi spojilaokamžitě po události. Kategoricky odmítají, že by s tím měli cokoliv společného.“

„Samozřejmě to odmítají,“ ucedil prezident.

„Ale já jím věřím,“ prohlásil ředitel. „Akce vzbudila velké pozdvižení. To není jejich styl.“

„Přesně to chtějí, abychom si mysleli. Změnili taktiku, aby nás zmátli.“

„Při vší úctě, pane prezidente, bych si dovolil s vámi nesouhlasit,“ prohlásil ředitel. „Zajisté, Sovětům se změna naší politiky na Středním Východě nelíbí. Nelíbí se jim, že seodvracíme od židů a začínáme podporovat Araby. Sověti vždy spoléhali na náš proizraelský postoj. Používali jej k tomu, aby Araby popudili proti nám. Teď děláme přesně to, co dělali oni. Jsou z toho nervózní...“

„Takže všechno do sebe zapadá, rusové zasáhli,“ skočil mu do řeči prezident. „Naše dohoda s Araby je jednoduchá.Jestliže se otočíme zády k izraeli, budou nám prodávat ropulevněji. Nadace Paradigma byla ustavena proto, aby zakryla naše vyjednávání s Araby – místo mezivládních rozhovorůobchodníci jednají s jinými obchodníky. Když pohřbíte nadaci,pohřbíte i rozhovory a také vyšlete varovný signál, abychom se je nepokoušeli obnovit.“

„Jistě, zapadá to do sebe,“ odpověděl ředitel. „Až příliš hladce. rusům muselo být jasné, že je obviníme. Kdyby chtěli zasáhnout, zakryli by stopy. Provedli by to mnohem chytřeji.“

„Kdo to tedy sakra udělal? FBi našla Andrewovu ruku půl kilometru od zbořeniště. Musím si s někým vyrovnat účty, tak mi řekněte s kým. Je za tím Kaddáfí? Castro?“

„To bych neřekl,“ prohlásil ředitel.

„Stojíme za tím my,“ vmísil se Eliot. Až dosud mlčel a čekal na správný okamžik.

Šokovaný prezident se k němu prudce otočil. „Cože?“

„Přinejmenším nepřímo. Udělal to jeden z našich lidí.Samozřejmě bez jakéhokoliv oprávnění.“

„To proboha doufám, že ne!“ D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

„Zjistili jsme to náhodou,“ pokračoval Eliot.

Ředitel CiA, který byl Eliotovým nadřízeným, na nějrozhořčeně pohlédl. „Jak to, že jste mě neinformoval?“

„Ještě jsem neměl možnost, dozvěděl jsem se o tom těsně před touto schůzkou. Sledujeme toho muže už pár měsíců. Způsobil krach několika operací. Jeho chování jenevyzpytatelné. Uvažovali jsme, že ho propustíme. Tři týdny před výbuchem nám zmizel z dohledu. Dneska se znovu objevil. Podařilo se nám alespoň částečně zjistit, co celou dobudělal. Máme důkazy, že se pohyboval na místě činu v okamžiku výbuchu.“

Prezident zbledl jako stěna. „Pokračujte.“

„Je v Atlantic City. Máme ho pod dohledem. Zdá se, že má spoustu peněz. Prohrává v kartách.“

„Kdo ho platí?“ zeptal se prezident a přimhouřil oči.

„Je žid. Mossad nám pomohl ho vytrénovat. Vtřiasedmdesátém bojoval na straně izraele v říjnové válce. Má nákladné choutky, které by si nemohl dovolit, kdybychom ho propustili. Myslím, že ho izraelci zaplatili a přetáhli na svou stranu.“

„Tohleto skutečně dává smysl,“ řekl ředitel znechuceně.

Prezident zaťal ruku v pěst. „Ale můžete to dokázat?Můžete mi dát do ruky něco, co bych mohl Tel Avivu omlátit o hlavu?“

„Promluvím si s ním. Máme určité možnosti, jak přimětzadržené, aby se rozpovídali.“

„A až s tím skončíte, máte jasno, jak zacházet s dvojitými agenty?“

Prezidentovo neurčité vyjádření opět přimělo Eliota kzamyšlení, zda ví, že z pásků natočených v oválné pracovně se běžně pořizují kopie.

Eliot taktně přikývl.

„Pak navrhuji, abyste to provedli,“ řekl prezident. „Ne že by na tom záleželo, jen pro mé uspokojení. Jak se vlastnějmenuje? o koho jde?“ D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

11

Při odchodu z restaurace kasina si Saul v zástupu chodců

všiml muže, který se náhle otočil a přešel na druhou stranu.

Muž měl v bradě hluboký dolík a nosil knír. Ne, to není možné.

i zezadu mu byla ta štíhlá postava povědomá. Měl tutéž barvu

a střih vlasů. Byl to člověk, s nímž Saul mluvil v Baltimore.

Muž, který mu pomohl vykonat práci.

Saulovi se napjaly svaly. Musel se mýlit. Když byl tým po splnění úkolu rozpuštěn, agentura nikdy neposlala dva operativce, aby zmizeli ve stejném městě. Z důvodů prostéopatrnosti bylo nemyslitelné, aby se členové týmu znovu setkali nebo byli dál v jakémkoliv spojení. Co tady ten člověk potom dělá?

Uklidni se, řekl si Saul. Určitě se mýlíš. Jdi za ním a podívej se pořádně, aby měla dušička pokoj.

Muž se mu v davu téměř ztratil. Saul jej naštěstí zahlédl, jak prochází pasáží a mizí ve skleněných dveřích. Proklouzl mezi dvěma ženami a proběhl kolem řady hracích automatů.Snažil se znovu si v paměti vyvolat okamžik, kdy si onoho muže všiml – jeho obrat a vykročení opačným směrem, jako by si náhle na něco vzpomněl. Možná. Nebo se ten muž otočil,protože nechtěl, aby ho Saul poznal?

Saul vzal za kliku, otevřel dveře a před sebou měl hlediště varieté, nejasně osvětlené a prázdné. Představení začne až za pár hodin. Prázdná křesla. Jeviště zahalené oponou.

Pravý okraj opony se ještě chvěl.

Saul seběhl po schůdcích krytých plyšovým kobercem knejnižším stolům. Vystoupil na jeviště, přikrčil se a opatrněpřešel k okraji opony. Potichu zaklel, když si uvědomil, že nechal pistoli v hotelovém pokoji. Neměl však na vybranou. Nejrychlejší způsob, jak v Atlantic City přilákat nežádoucí pozornost, je nosit u sebe zbraň – bez ohledu na to, jak dobře zamaskovanou. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

opona se již přestala chvět. Saul ztuhl, když uslyšelbouchnutí. Vpravo od něj pod jevištěm za boční řadou stolů seotevřely dveře pod svítícím nápisem VÝCHoD.

Vstoupil číšník se stohem ubrusů v náručí. Úkosem pohlédl na Saula a napřímil ramena. „Tady nemáte co pohledávat.“

Zase nešťastná shoda okolností. Další uklízečka, kterávstouila do pokoje v době, kdy neměla. Kristepane.

Saul se rychle rozhodl. Vrhl se k podlaze a proklouzl pod těžkou oponou.

„Hej!“

ignoroval číšníka hulákajícího před oponou, přeběhl keklavíru a přikrčil se za ním. Na jevišti svítilo jen nouzovéosvětlení. Bubny, kytary, mikrofony a notové stojánky vrhaly nejasné stíny. Saulovy oči se rychle přizpůsobily šeru. odplížil se k pravé straně jeviště. Zužující se mezerou mezi přepážkami prošel ke stolku, u něhož stála jediná židle. Za ním byl věšák s kostýmy a stěna s baterií vypínačů a nejrůznějších páček.

Nikde nikdo.

„Prošel tudy!“ upozorňoval číšník někoho před oponou.

Saul ustoupil až k požárnímu východu. Byl vytrénován, aby si nevšímal rušivých vlivů. Zůstal naživu tak dlouho, protože se dokázal soustředit na podstatné věci. A tato schopnost mu opět zachránila život. V okamžiku, kdy vzal za klikuúnikového východu, vůbec nevěnoval pozornost rychlým krokům na jevišti před oponou. Jeho mysl zaujalo něco jiného –zašustění látky za zády. Prudce se předklonil. od kovových dveří se s řinkotem odrazil nůž. Z úkrytu za skříní, jediného místa, které Saul schválně neprohlédl, vyrazil stín. Nepřibližuj se k nepříteli. Nechej ho udělat první krok.

Vzrušení mu zbystřilo smysly. Saul se nahrbil, pokrčilkolena, aby získal pevnější postoj, a byl připraven odrazit útok. Muž udeřil. Saula překvapilo, že jako zbraň použil spodní hranu dlaně, prsty obrácené vzhůru. Vedl úder přímo dopředu. Saulův trénink ovšem zahrnoval i obranu proti tomuto způsobu boje a dokázal útočníka odblokovat. Použil stejnoutechniku a udeřil muže do hrudníku. Mířil mu přímo na srdce. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Zapraštěly kosti. Muž zasténal a zapotácel se. Saul ho otočil, popadl zezadu, rozrazil požární dvířka a vyvlekl muže ven.

Uplynulo pět vteřin. Když zavíral dveře, zahlédl na jevišti dva číšníky. otočil se do vestibulu. Na konci chodby plné dveří stál strážný. Byl k Saulovi zády a právě telefonoval.

Saul táhl zraněného muže opačným směrem. rozrazil dveře označené nápisem SCHoDiŠTĚ, ale neprošel jimi. Místo toho pospíchal k dalším dveřím s velkou červenou hvězdou. Stiskl kliku. Dveře nebyly zamčeny. Vstoupil do šatny, složil muže na podlahu a zavřel dveře. Zacvakl zámek a otočil se, abyčelil případnému útoku. Místnost byla prázdná.

Zadržel dech a poslouchal u dveří.

„Hej!“ vykřikl číšník. „Prošel tudy někdo?“

odpověď strážného Saul neslyšel.

„Dveře na schodiště!“ zvolal druhý číšník.

Slyšel, jak se oba rozběhli. Zvuk kroků se vzdaloval.

Zahleděl se na muže na podlaze. Byl v bezvědomí, trhaně dýchal, z úst a nosu vyfukoval červenou pěnu. Měl rozdrcený hrudník a roztříštěná žebra způsobila mohutné vnitřní krvácení. Zemře během několika minut na městnání v plicích a srdci.

Muž s knírem. Muž, s nímž Saul hovořil v Baltimore. Už o tom nebylo žádných pochyb. Musel mě celou dobusledovat, pomyslel si Saul. Ale jak? Byl přesvědčen, že případné pronásledovatele setřásl. Závěr: ten člověk musel být opravdu profesionál.

Ale to nebylo všechno. Saul si znovu vybavil scénu předrestaurací. Když se ten muž náhle obrátil, nebylo to proto, aby se před Saulem schoval. Právě naopak. Ten člověk jej chtělpřimět k pronásledování – chtěl Saula odlákat na tiché místo a... zabít Proč?

A ještě něco ho znepokojilo. Způsob útoku. Kdybych seneměl na pozoru, vržený nůž by mě vyřídil. Ale potom zaútočil spodní hranou dlaně a úder vedl přímo na hrudník. To je velmi neobvyklý způsob boje. ovládá jej pouze ten, kdo absolvoval výcvik v izraeli. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Mossad. izraelská zpravodajská služba, nejlepší na světě. Vycvičili i Saula a zrovna tak museli vycvičit i muže, který se svíjel na podlaze.

Proč by však zrovna oni...?

žádný profesionální zabiják nepracuje nikdy sám. Někde blízko musejí číhat ostatní členové vražedného komanda.

otevřel dveře šatny a opatrně vyhlédl do chodby. Strážný byl pryč. Setřel ze dveří otisky prstů a odešel stejnou cestou, jakou přišel. Přes jeviště, kolem opony a prázdným sálem.

Hluk v kasinu jej ohlušil. Překřikující se hráči, rachotící hrací automaty. Mrkl na hodinky. Z reproduktorů se ozval praskavý hlas oznamující, že princezna Fatima má naléhavý telefonický hovor. V překladu hlášení znamenalo, že v kasinu bylvyhlášen poplach. Všichni členové ochranky se mají okamžitěspojit s hlavní kanceláří.

ovládl se a pomalým krokem vyšel na ulici. Chvíli trvalo, než se jeho oči přizpůsobily šeru. o zábradlí venku se opíral párek turistů, pozorujících zpěněné hřbety vln. lehký vánek jim povíval šaty. Prošel kolem nich, ale nezdálo se, že by je zvuk kroků vyrušil. Znovu pohlédl na hodinky.

Muž s knírem bude už teď mrtvý.

12

Světla ve skleníku se odrážela od skleněných tabulí anavozovala dojem jasného dne, ačkoli venku byla naprostá tma.

Eliot procházel uličkami mezi květy, těšil se svými růžemi

a vychutnával jejich vůni. Všemožné odrůdy, stovkynejrůznějších velikostí a barev. Náročné křehké rostliny vyžadující

dokonalou péči.

Stejně jako muži pod mým velením, pomyslel si. Vždycky byl přesvědčen, že jeho muži byli stejně citliví jako růže a stejně krásní. A také měli trny. 3 D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Ale i nejdokonalejší z jeho výtvorů bylo nutno občas prořezat.

Zastavil se, aby si prohlédl temně rudý květ. Barva byla tak sytá, téměř karmínová, jako by jej někdo vykoupal v krvi. Nevídané.

Pak se zahleděl na růži, o níž se Saulovi zmínil v Denveru. Modrá. Zamračeně pohlédl na hodinky. Téměř půlnoc. Venku byla mrazivá a suchá dubnová noc, ale ovzduší ve skleníku bylo horké a vlhké. Přestože se potil, neodložil černou vestu ani sako.

Zkřivil rty. Jeho svraštělé čelo se narovnalo. Něco nebylo vpořádku. Před hodinou mu řekli, že akce skončila neúspěchem. Saul přežil. Ještě než se vražednému týmu podařilo odklidit mrtvé tělo kolegy, objevila je policie. Další nežádoucí detail, o který se bude muset postarat. Aby potlačil nervozitu, pokusil se Eliotvyvolat si v duchu představu, jak vyděšeně by se asi tvářila hlavní hvězda varietního pořadu v Atlantic City, kdyby vstoupila do své šatny a našla na zemi mrtvolu. Po tolika gangsterských filmech, v nichž tento populární zpěvák vystupoval, by pro něj dotekskutečného života mohl být opravdu poučný. Nedokázal si ovšem představit, jak by potom takový nežádoucí detail vyřešil.

Pobavený úsměv mu z tváře zmizel, když zazvonil telefon. Byl to speciální telefon – zelený, aby barvou zapadl doskleníku. Stál vedle normálního černého aparátu na stolkuurčeném k přesazování květin. Jeho číslo znala jen hrstka lidí. Mezi nimi ten, jehož zavolání tolik očekával.

Čekal sice jako na trní, ale přesto se přinutil nechat telefon ještě dvakrát zazvonit. odkašlal si a zvedl sluchátko. „Haló.“

„romulus,“ ohlásil se vyčerpaný hlas. „Černá vlajka.“ Zdálo se, že muž na druhém konci linky nemůže popadnout dech. Eliot pokládal za jisté, že telefony ve skleníku jsouodposlouchávány. V rozhovorech se svými muži proto používal předem dohodnutý kód. romulus byl Saul. Černá vlajka znamenala průšvih. Konkrétně situaci, kdy bylo odhaleno něčí inkognito a někdo to zaplatil životem.

Eliot odpověděl: „Dej mi číslo, za patnáct minut ti zavolám zpátky.“

„Ne,“ vyhrkl Saul. D A V i D M o r r E l l • B r A Tr S T V o r ů ž E

Eliot se kousl do rtů. „Tak mi řekni, jakým způsobem se se mnou chceš spojit.“

„Musím zůstat v pohybu. Vy dejte číslo mně.“

„Počkej deset vteřin.“ Eliot sáhl do kapsy saka a vytáhl pero a malý zápisník. Napsal číslo, o němž věděl, že jej Saul zná zpaměti.

67-876-88

Pod to napsal číslo telefonního automatu, o němž věděl, že odposloucháván není.

703-338-022

Spodní číslo odečetl od horního.

264-538-066

Výsledek přečetl Saulovi.

Saul naopak toto číslo odečte od čísla, které si zapamatoval.

67-876-88

– 264-538-066

703-338-022

obdržel tak číslo telefonního automatu, který chtěl Eliotpoužít. „Za třicet minut,“ procedil Saul úsečně.

Eliot uslyšel cvaknutí, jak Saul zavěsil. Sám odložil sluchátko. Byl velmi rozrušený a přinutil se počkat, dokud senebude opět plně ovládat. To, že Saul trval na tom, že zavolá Eliotovi a nikoli naopak, bylo neočekávané, ale nekatastrofální. Tak či onak by Eliot musel odejít a použít bezpečnýtelefonní automat. Ale kdyby mu byl Saul dal vlastní telefonní číslo, mohl by na základě toho zjistit, odkud volá. Pak by na to místo mohl vyslat úderný tým.

Teď musel vymyslet jiný způsob. Soustředil se na své růže a přikývl, když jej napadlo řešení.

Pohlédl na hodinky a překvapeně si uvědomil, že



David Morrell

DAVID MORRELL


24. 4. 1943

David Morrell se narodil ve válečných letech roku 1943 v městečku Kitchener nacházející se v Kanadě. Nějaký čas působil jako profesor vyučující americkou literaturu na Iowské univerzitě. Absolvoval výcvik National Outdoor Leadership, tento výcvik je zaměřen na přežití člověka v divočině. Rovněž se zúčastnil akademie G. Gordona Liddyho, zde absolvoval přípravu pro zaměstnání v bezpečnostních agenturách a dokonce i detektivních kanceláří. Stal se velmi úspěšným a váženým členem Asociace zvláštních služeb.

Z prodělaných výcviků čerpal zkušenosti a zážitky do svých děl. Většinou v jeho detektivní tvorbě vystupuje agent nebo nějaký expert, který se náhle ocitne v nebezpečí a je donucen bojovat všemi prostředky o svůj život. V jeho románech rozhodně nechybí napětí. Jedna z jeho prvních knih Rambo: První krev se dočkala i filmového zpracování, i když v poněkud upravené verzi. Pod knihou Rambo: První krev se ve skutečnosti skrývá velmi úspěšný film Rambo se Sylvesterem Stallonem v hlavní roli. Mezi jeho nejlepší dílo rozhodně patří kniha Bez slitování.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist