načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratři Youngové. Bratři, kteří stvořili AC/DC - Jesse Fink

Bratři Youngové. Bratři, kteří stvořili AC/DC

Elektronická kniha: Bratři Youngové. Bratři, kteří stvořili AC/DC
Autor:

VOLVOX GLOBATOR - Jesse Fink: Youngové – bratři, kteří stvořili AC/DC // VOLVOX GLOBATOR - Jesse Fink: Youngové – bratři, kteří stvořili AC/DC // ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  259
+
-
8,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 354
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Youngs: the brothers who built AC/DC ... přeložila Johana Martinová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1257-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Australskou hardrockovou kapelu AC/DC není třeba široce představovat, už od 70. let 20. století patří mezi nejúspěšnější formace na hard’n’heavy scéně a na kontě mají takové tituly jako "Highway to Hell" nebo "Back in Black". Tato kniha se zaměřuje především na dva klíčové členy skupiny a její zakladatele - bratry Youngy. Malcolm (r. 1953) a Angus (r. 1955) Youngovi pocházejí ze Skotska, ale už v dětství na začátku 60. let se i s rodinou přestěhovali do Austrálie. Tam pod vlivem celosvětového rockového boomu ve druhé polovině 60. let začali čerpat své první hudební inspirace (zde je potřeba zmínit, že nejstarší z bratrů, George, patřil už v té době do sestavy australských krátce slavných Easybeats). AC/DC vznikli v roce 1970 (Youngové se chopili kytar a přibrali další muzikanty) a po skromnějších začátcích, kdy byli známí jen v Austrálii, jim v sedmdesátém šestém vyšlo první mezinárodní album a úspěch později narostlý až do kultovních rozměrů na sebe nenechal dlouho čekat. A při tom všem měli Angus a Malcolm Youngovi zcela zásadní roli. Příběh bratrů Anguse a Malcolma Youngových, zakladatelů legendární australské rockové skupiny AC/DC, která od 70. let 20. století patří mezi výkvět světového hard-rocku.

Popis nakladatele

VOLVOX GLOBATOR - Jesse Fink: Youngové – bratři, kteří stvořili AC/DC // VOLVOX GLOBATOR - Jesse Fink: Youngové – bratři, kteří stvořili AC/DC // Australský publicista Jesse Fink (43) se pouští do nesnadného úkolu – napsat neotřelou biografii proslulé hardrockové skupiny, která se svými životopisci zásadně nekomunikuje. Autor se přitom soustředí na trojici bratrů Youngových, kteří v příběhu AC/DC představují ústřední postavy. Jedná se o zakládající členy kapely Malcolma s Angusem, které doplňuje jejichstarší bratr George, působící jako šedá eminence v pozadí. Fink nezapírá, že je nadšeným fanouškem skupiny, ale zároveň si dokáže zachovat kritický odstup. Místo běžných biografických dat, která jsou snadno dostupná, se autor zajímá spíše o skryté části příběhu AC/DC, které mapuje prostřednictvím rozhovorů s bývalými členy skupiny a také s lidmi, kteří měli v historii skupiny klíčovou roli, ale často se nedočkali zaslouženého ocenění. Řada těchto osob tak dostává vůbec poprvé příležitost vydat své svědectví. Na základě své osobní zkušenosti, kdy mu hudba AC/DC pomohla překonat životní krizi, si Fink také klade otázku, v čem tkví tajemství obrovského úspěchu této skupiny, která má na kontě více než 200 milionů prodaných nosičů. Čím je tato kapela tak zvláštní a podmanivá, že si dokáže získat srdce milionů fanoušků po celém světě? Autor dochází k závěru, že přímočará a poctivá muzika AC/DC je univerzálně srozumitelná a dotýká se čehosi niterného a prapůvodního, co je skryto v každém z nás.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jesse Fink - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jesse Fink

Bratři Youngové

Bratři, kteří stvořili AC/DC


Copyright © Jesse Fink

First published by Random House Australia Pty Ltd, Sydney,

Australia. This edition published by arrangement with Random

house Australia Pty Ltd

Translation © Johana Martinová, 2016

ISBN 978-80-7511-257-6 (Volvox Globator)

ISBN 978-80-7511-258-3 (epub)

ISBN 978-80-7511-259-0 (pdf)

Jesse Fink

The Youngs: The Brouthers Who Built AC/DC


Jesse Fink

Bratři

Youngové

Bratři, kteří stvořili AC/DC


Jesse Fink se narodil v Londýně v roce 1973. Je autorem tří

knih a se svou dcerou žije v australském Sydney.


Věnováno Tonymu Currentinovi, Marku Evansovi

a památce Michaela Klenfnera


„Divokost a energie ... to je pravá podstata rokenrolu.“

– Mick Jagger


9

POZNÁMKA AUTORA

„Gimme A Bullet“

Každý z nás má nějakou historku vztahující se k téhle kapele.

Tu svoji nejsem schopen časově zařadit. Moje vzpomínky na

tuto příhodu jsou zamlženy alkoholovým oparem whisky, který

mi nakonec vymazal z hlavy onen pochmurný večer. Byla to další

z mnoha sobotních nocí, kdy jsem se ptal sám sebe, jak jsem se

mohl ocitnout v neuklizeném pokoji vlhkého, odporného,sute

rénního bytu v centru australského Sydney, když jsem takdlou

ho míval vše: pohodlný domov na předměstí, šťastnou rodinku,

krásnou ženu, a dokonce i vychrtlého psa z útulku sneposed

ným ocáskem. A nyní mi nezbývalo nic jiného než třídit černé

ponožky, abych nějak zabil čas a dostatečně se unavil, abych mohl

jít v klidu spát – bez obav, že se probudím ve čtyři ráno a nebudu

moci usnout. Jestliže vzbudit se ve dvě ráno znamená pro čerstvě

rozvedeného muže pocit osamění, pak prožít totéž ve čtyři ráno

už je něco naprosto nesnesitelného.

Chuť jít ven a najít si nějakou ženu, jakoukoli – prostě mít

někoho, koho se můžete držet a dotýkat; a já už měl za sebou

hodně takového nouzového randění, jež jsem se pokoušelzapl

nit osamělé noci. Jenže mě paralyzovala skutečnost, že jediná

žena, kterou jsem dosud miloval a se kterou jsem toužil být,

byla v téže chvíli s někým úplně jiným. Cítil jsem se bezmocný,

naštvaný, a nejvíc ze všeho zaseknutý ve slepé uličce. Byl jsem

totálně v depresi. Má situace byla skutečně žalostná apolitová

níhodná.

A pak – bylo to jako spásný nápad uprostřed mizérie – jsem

vzal do ruky svůj omlácený MacBook, otevřel iTunes a ze široké

nabídky zvolil AC/DC.


10

Píseň, kterou jsem vybral, nebyla „Back In Black“, „Highway To Hell“, „Thunderstruck“ nebo jiný hit téhleaustralské kapely. (Australani totiž tuhle skupinu stále považují za

svou, třebaže Angus a Malcolm Youngovi se v posledních

letech ke svému původu v zemi protinožců zrovna mocnehlásí.) Byla to „Gimme A Bullet“, dosti pozapomenutá skladba

z nahrávky, která z nějakého důvodu téměř zapadla, a vyhnula

se tak mainstreamovému přijetí a masovým prodejnímúspěchům. Jednalo se o desku z roku 1978 Powerage, pocházející ze

zlatého období AC/DC 1975 až 1980. Bylo to páté album AC/

DC představující poslední studiovou kolekci produkovanou

někdejší dvojicí ze skupiny Easybeats, starším bratremsourozenců Youngových, Georgem Youngem, a Harrym Vandou. Je

to taková neokázalá deska, jež se může pochlubit asinejvýraznější uměleckou invencí z celé diskografie kapely. Na tom albu

není ani jedna slabá píseň.

Teda, zasáhla mě proklatě nízko.

Správně, Bone, o mojí ženě platí doslova totéž. Četla mi snad

tahle kapela myšlenky? AC/DC jsem samozřejmě poslouchal už

mnohokrát předtím, ale té noci, jak jsem tak seděl zplihle na své

posteli, jsem byl tou hudbou jako přimražen. Tóny tvrdé jakokřemen. Stoupající síla. Jasně vyrýsované, a přesto poněkudpropletené kytarové rify. Žádné Angusovy hráčské kudrlinky – to je u AC/

DC docela nezvyklé. Kytary obou bratrů Youngových vzájemně

provázané s energickým pulzováním jejich rytmické sekce. A pak

ten text: slova, která znamenala balzám pro tu část mé duše, již

odchod mojí ženy roztrhal na kusy. Konečně jsem to začínal chá­

pat. Když ta skladba skončila, musel jsem si pustit i zbytek alba

– a potom pořád dokola.

Tahle deska, mající pouze necelých čtyřicet minut, je ze všech

jejich počinů největším zvukovým obrazem reálného života

a všech jeho nejobyčejnějších, domáckých aspektů, zachycený

skrze objektiv skupiny pochybně vyhlížejících chlápků, kteří si

s naprostou vážností mohou činit nárok na titul největšírokenrolové kapely všech dob.

Album Powerage, nahrané během několika týdnů ve studiu

v pátém patře nyní již neexistující budovy Boomerang House

v Sydney, není jen obyčejnou deskou věnovanou sexu, alkoholu,

zbraním a nevlídnému počasí. Naštěstí se zde nevyskytujížádné pubertální sexuální dvojsmysly, jimiž třetí a poslední zpěvák

kapely, Brian Johnson, dokázal pošpinit nejlepší kytarové linky

bratrů Youngových 80. let. Jedná se o album, s nímž se skuteční

posluchači (na rozdíl od standardních fanoušků kapely) hudby

AC/DC mohou velmi dobře identifikovat, protože díkynemalému přispění Bona Scotta jsou texty této desky věnovány lidské

slabosti.

Je to právě onen záblesk pokory a patosu, který Powerageodlišuje od zbytku diskografie AC/DC. Ostatní desky kapelypředstavují tutéž demoliční kouli Gretsch, Gibson, Music Man a Sonor,

avšak devět písní alba Powerage (v evropské edici deset) se zabývá

tématy, která jsou v rámci hard rocku velmi neobvyklá.Opuštěnost. Touha. Vykořenění. Aspirace. Emoční a finanční utrpení. Nutnost vypořádat se se zraněnou rukou. A konečně nejvíce

elektrizující téma – riziko. Grandiózní zpěvák Scott by si pro svůj

život nemohl vybrat přiléhavější krédo.

Sborový nápěv zahajovací skladby celého alba, „Rock ’N’ Roll

Damnation“, to říká zcela výmluvně: „Chyť svou šanci, dokud máš

ještě na výběr“. A to jsem nakonec také udělal, když jsem opustil

svůj pokoj, lahev whisky a mé neroztříděné černé ponožky, abych

se vypravil do centra New Yorku, kde jsem si narazil burleskní

tanečnici, která vypadala jako Scarlett Johansson. Nebylo misouzeno, abych zemřel rozjímáním. Napsal jsem knihu. Znovu jsem

se zamiloval. Můj život se zase vrátil do normálu.

Byla to ovšem právě ona píseň „Gimme A Bullet“, která mě

nakopla a vyvedla z marasmu, a tento efekt se opakuje pokaždé, když ji slyším. Když v čase 1:17 baskytara Cliffa Williamsepronikne přes kytarové hradby bratří Youngů a bubenické rytmy Phila Rudda, vystoupá tato píseň do úplně jiných výšin rockové dokonalosti. Je to pravděpodobně jediný moment za třicet letkariéry v AC/DC, kdy se tento baskytarový dělník, kterému Rob Riley, kytarista skupiny Rose Tattoo, dal lakonickou přezdívku„zesilovač“, přiblížil k basovému sólu.

Kromě tohoto okamžiku už příliš kreativity nepředvedl. Podle

spolehlivých zdrojů mu to pragmatičtí Youngové nedovolili. Není

to jeho kapela. Není to jeho místo.

Jenže byl to vůbec Williams na té nahrávce? Mark Evans,Angličanův předchůdce na tomto postu, mi později prozradil: „Můj

dojem je takový, že baskytarové party na celém albu odehrál ve

skutečnosti George Young.“ To by možná vysvětlovalo, proč je

deska Powerage tak dobrá. Tyhle záhady se hojně vynořují přikaždé debatě o AC/DC. Ať je to jak chce, vliv, jaký na mě tahle skladba

měla, byl vždycky stejný, ať už ji nahrál kdokoliv.

Poslouchat „Gimme A Bullet“ a nechat se tou písní unášet mi

dávalo sílu a odhodlání, abych se konečně přestal litovat. Pouštěl

jsem si ji v autě, když jsem si jel zaběhat do ulic Sydney nebo když

jsem posiloval v nedalekém fitku. Moje tehdy sedmiletá dcera, jež

normálně poslouchala Selenu Gomez, Taylor Swift nebo Ke$hu,

si tuhle písničku oblíbila natolik, že ji to při jejím poslechu nutilo

tančit po celém pokoji. Pocítil jsem nával rodičovské pýchy, když

mi věnovala kresbu velkého srdce s bohatě zdobenými okraji

a neumělým nápisem „Můj táta miluje AC/DC a Rolling Stones“.

Když se vám podaří spojit se se svým dítětem prostřednictvím

hudby, kterou milujete, tak je to vážně skvělá věc. V sedmatřiceti

letech, kdy jsem půlku života strávil tím, že jsem poslouchal sice

solidní, melodickou, ale v zásadě nezáživnou hudbu, jsemkonečně pochopil význam AC/DC.

Vliv, jaký na mě oné noci měla „Gimme A Bullet“, bych mohl

přirovnat snad jenom ke scéně z filmu Všechny moje lásky, kde

postava, již hraje John Cusack, přiznává, že uspořádání jeho


13

nahrávek není chronologické ani abecední, ale autobiografické.

Pokaždé, když tu píseň slyším, tak se vracím do doby, kdy jsem

měl dojem, že jsem všechno ztratil, a mohl jsem snadno vyjít ven

a stoupnout si na ulici před rozjeté popelářské auto, jenže jsem to

neudělal. Díky té písni jsem přišel znovu k sobě a vrátila se mi

dobrá nálada. Dodala mi pocit, že nejsem na světě sám, že i jiní

muži přede mnou (včetně Scotta) prožili podobné noci plnéosa

mění, a přesto zatnuli zuby a dostali se z toho. A to je přesně to,

co dokáže ta nejlepší hudba. Zvěční ony překrásné, intimníchví

le existenciální jasnozřivosti. Přiměje nás přijmout život takový,

jaký je, i s jeho ránami osudu.

Když jsem po mnoha letech, kdy jsem žil opět v New Yorku,

přecházel ve sněhové vánici přes Brooklynský most a na svém

iPodu jsem měl puštěnou „Gimme A Bullet“, ta píseň hnala moje

nohy kupředu úplně stejně jako už tolikrát předtím. V chladném

lednovém počasí jsem se musel na chvilku zastavit – Manhattan

po levici, Brooklyn po pravici a Sydney s mojí bývalou ženou

někdo daleko na druhém konci světa – a usmát se nad tím, jak se

mi znovu podařilo získat ztracené štěstí a zdraví. K tomutopokro

ku mi velkým dílem pomohla také hudba AC/DC.

Angus a Malcolm Youngovi by nejspíš jen pokrčili rameny

a řekli by, že oni prostě jen hrají rokenrol – neteční k osobním

historkám fanoušků, jejichž životy významně ovlivnila právě

jejich hudba, a odmítaví k žádostem spisovatelů a novinářů, kteří

po nich chtějí víc než jen kusé proslovy, jež občas utrousí upří

ležitosti propagace nové nahrávky. Jenže oba Youngové společně

s Georgem, jejich samotářským starším bratrem, rádcem aprodu

centem, znamenají daleko víc. Jejich hudba není jen o sexu,chlas

tu a rokenrolu. Možná tomu ani oni sami nevěří. Možná že by

s tímto tvrzením nesouhlasili. Možná by se proti tomu dokonce

ohradili. Jenže na tom vůbec nesejde.

I v době, až se jejich kariéra uzavře, se vždycky někde najde

nějaký ztracený chlápek, který poprvé v životě uslyší „Gimme


14

A Bullet“, a rozhodne se přečkat další probdělou noc a ráno se

zase vzchopit. Všichni máme nějakou youngovskou píseň, která

má na nás podobný efekt.

A je to právě tento zvláštní dar, ne jejich sláva, prodané desky

nebo závratné bohatství, pro který stojí za to si jejich hudby vážit.

– Jesse Fink, listopad 2015


15

PŘEDMLUVA

„Rock And Roll Ain’t Noise Pollution“

V lednu 2013 jsem stál v kilometrové frontě před Muzeemmoderního umění v New Yorku, abych si mohl prohlédnout obrazEdvarda Muncha z roku 1893 Výkřik. Nečekaně ukázněný zástup lidí se

táhl přes několik bloků. Byl páteční večer, vstup byl zdarma a byla

lezavá zima. Teplota se pohybovala znatelně pod nulou. I když

jsem měl na sobě několik vrstev oblečení, musel jsem podupávat

nohama, abych se zahřál. Všechno to nepohodlí se ale nakonec

vyplatilo. Viděl jsem Munchův Výkřik, obraz, který je považován

za ikonické umělecké dílo. Něco takového se vám nepoštěstíkaždý den. Zejména když je to zadarmo.

Asi po hodině čekání jsem se konečně dostal dovnitř a vyšel

do pátého patra, kde byla shromážděna díla takových velikánů,

jako byli Dalí, Modigliani, Cézanne, Picasso, Van Gogh, Matisse,

Monet anebo Klee. Největší taháky výstavy. A tam, ve skromném

formátu 91 × 73,5 centimetru, visel onen proslulý Výkřik, jedna

ze čtyř verzí, které Munch vytvořil (konkrétně tento obraz byl

nedávno v aukční síni Sotheby’s vydražen jedním bankéřem za

částku 120 milionů dolarů). Bylo dost obtížné dostat se k obrazu

trochu blíže. Zatímco jiná význačná díla visela nepovšimnuta

v okolních místnostech, Munchův Výkřik byl obklopen nadšeným

davem.

Lidský chumel kolem obrazu představoval asi tak stovku

osob, mezi nimiž byli jak místní, tak i cizinci. Valná většina z nich se ovšem vůbec nesnažila obraz vstřebat nebo přemýšlet o jeho poselství – místo toho jej bezmyšlenkovitě fotografovali svými iPhony a pak snímky vyvěsili na Instagram anebo před nímvesele pózovali, aby pořídili momentku, kterou pak dají na Facebook.

Trpělivě jsem čekal na okamžik, kdy se dostanu přímo k obrazu,

ale když se mi to konečně podařilo, byl jsem zklamán. Jedinou

věcí, jež v mých očích poněkud pozvedala toto dílo, které jsem

poněkud povrchně zhodnotil jako dosti průměrný a nepřílišzajímavý pastel, byly proslulé strašidelně uštvané oči oné zmučené

postavy. Nezáleželo na tom, že ve vedlejších sálech vevzdálenosti několika desítek metrů visely daleko lepší obrazy, před nimiž

nyní nikdo nestál a nesnažil se je vyfotit. Tenhle obraz se právě

nedávno prodal za 120 milionů. Byl důležitý. Očekávalo se ode mě, že před ním budu stát v němém úžasu a potom se pokorněodšourám pryč. Byl to přece zástupce vážného, náročného umění.

Chtěl jsem, aby mi ten obraz pronikl až do morku kostí.Abych z něho byl pohnut a unesen. Jenže jsem necítil nic. Vyšel jsem

z galerie, abych se ztratil v rušných ulicích centra. Rozmotal jsem

sluchátka mého iPodu a pustil si album Back In Black, které na

iTunes koupíte za pouhých 9,99 dolaru. Přestože jsem tohle album poslouchal už asi tisíckrát, stačil jen jeden prostý riff AC/DC

a udělalo to na mě takový dojem, se kterým se jeden znejslavnějších obrazů historie nemohl vůbec srovnávat.

Jerry Greenberg, který byl v letech 1974 až 1980 prezidentem

společnosti Atlantic Records a mohl si připisovat zásluhy za to,

že se podílel na cestě kapely na vrchol americké hudební scény,

měl úplně stejný pocit, jak mi řekl, když jsme spolu o pár týdnů

později hovořili: „Buh, buh da da, buh da da – to je absolutněfantastické.“ Musel jsem se štípnout, abych uvěřil, že tenhle chlapík,který podepisoval kontrakty s takovými interprety, jako byli ABBA,

Chic, Foreigner, Genesis a Roxy Music, mi do telefonu z LosAngeles notoval melodii od AC/DC.

Nábožný charakter umění, jeho neodmyslitelné elitářství

a dusivý snobismus, to vše je přesně tím, proti čemu bratřiYoungové – Angus, Malcolm a George – vždy ostře vystupovali, ale

to, co tahle pozoruhodná skotsko-australská trojice vytvořila, to

je víc než jen náhodně uspět s dobře zvoleným hudebnímrecepbr />

17

tem. To, co se svou hudbou dokázali za čtyřicet let kariéry díky

svému odhodlání, neochvějné sebedůvěře a občasné hudební

genialitě, dává jejich tvorbě plné právo, aby byla označována jako

umění. Jenže tento druh umělecké tvorby nenajdete na výstavách

a v muzeích. Tohle není ten typ umění, který byl vytvořen, aby si

jej přeprodávali zámožné rodiny a manažeři hedgeových fondů.

Je to umění, jež ani netouží po tom, aby bylo nazýváno uměním,

protože nepotřebuje žádné nálepky. Ono prostě uměním je.

Je to právě onen prvotřídní talent kombinovaný s udivující

skromností, který dělá z plachých a krajně uzavřených Youngů –

tří hardrockových hobitů pocházejících z osmi sourozenců (sedm

chlapců a jedna dívka) – setrvale úspěšnou a podmanivou kapelu.

Tato bratrská trojice není jen autorem písní, které se zařadily

mezi největší hity rockové hudby, ale je také původcem velicerozmanitého a kreativního díla, jež ovšem bývá často nedoceněno.

Jejich vliv na historii rockové, a zejména hardrockové hudby je

prostě nezměrný. Zajímavostí je, že čtvrtý bratr z této muzikální

sourozenecké skupiny, Alex, který byl v roce 1963, kdy George,

Malcolm a Angus opustili Cranhill u Glasgowa a se svými rodiči

Williamem a Margaret se vydali do Austrálie, již dospělý mladý

muž, zůstal na britských ostrovech a nakonec podepsalsmlouvu jako skladatel a textař u firmy Apple Publishing (domovská

společnost slavných Beatles) a svou kapelu Grapefruit svěřil pod

křídla Johna Lennona a Paula McCartneyho.

Dovolím si tvrdit, že žádná bratrská skupina, dokonce aniGibbové z Bee Gees nebo Wilsonové z Beach Boys, neměla tak zásadní

vliv na hudbu a populární kulturu celého světa jako právě bratři

Youngové. Jejich písně se dočkaly přepracovaných verzí odtakových hvězd, jako jsou Shania Twain, Norah Jones, Santana nebo

Dropkick Murphys. Jejich hudba měla tak pronikavý dopad, že

australští paleontologové dokonce po ústředních členech skupiny

pojmenovali dva pravěké členovce: Maldybulakia angusi a Maldy­

bulakia malcolmi. Jak vysvětluje doktor Greg Edgecombe zAustralského muzea, „oba tito živočichové byli velmi drobní, navzájem příbuzní a opustili pobřeží Austrálie, aby dobyli svět“.

Jejich suchopární kritici (a dodnes jich není málo; nikdyvlastně úplně nezmizeli, jenom v posledních letech trochu polevili –

možná proto, že si uvědomili, že čím víc hudbu AC/DC shazují,

tím víc z nich kapela dělá hlupáky) tvrdí, že všechny jejichpísně jsou na jedno brdo. V některých případech je to pravda. Bratři

Youngové nechtějí měnit něco, co evidentně velmi dobřefunguje. Jenže tito kritici nechápou jednu podstatnou věc. Právě ona

absence překračování žánrových hranic je sama o sobě formou

jejich překračování.

Mark Gable z australské kapely Choirboys, která za své začátky

vděčí Georgovi Youngovi a která se proslavila svým hitem „Run

To Paradise“, podává asi nejvýstižnější popis toho, co bratřiYoungové ve své hudbě dokázali: „Než jsem napsal ,Paradise‘ rozhodl

jsem se, že budu používat jenom tři akordy. Toto omezení, anebo

chcete-li, hranice, vytváří lepší umění. Když máte dovoleno dělat

úplně cokoliv, nevyhnutelně tím odhalíte své slabosti. Když se

ale budete pohybovat v mezích toho, co znáte nejlépe, pak z toho

můžete těžit prakticky donekonečna.“

Někdo by mohl argumentovat, že neochota AC/DC dotknout

se odlišných hudebních stylů je projevem lenosti. Na to lzeznovu odpovědět, že se jedná o specifickou formu udatné kreativity.

Není mnoho takových muzikantů, kteří by dokázali tvořit v tak

úzce vymezených hudebních mantinelech, a přitom skládat písně,

jež zní stále nově a svěže, a to i mnoho let po svém vzniku. Bratři

Youngové dokazují, že to možné je, a to dlouhodobě. AC/DC nikdy

nebudou znít otřepaně a zastarale.

Poslechněme si názor někdejšího prezidenta společnosti Atco

Records Dereka Shulmana, který je nejvíce známý tím, žepodesal kontrakt s kapelou Bon Jovi a v polovině 80. let se zasloužil

o znovuoživení uvadající kariéry AC/DC: „Stoprocentně s tím

souhlasím. Oni nemají k posouvání hudebních hranic žádný


19

důvod. Oni si vytyčili své vlastní hranice, ke kterým se žádná jiná

kapela nemůže ani vzdáleně přiblížit. Oni prostě byli a jsouskutečnými hudebními lídry, kteří nikdy nešli v něčích stopách, a to

je něco, co by si 99,9 procenta ostatních rockových kapel mělouvědomit, pokud se chtějí rovněž zařadit do kategorie legend, kam

právě AC/DC jako skupina nepochybně patří.“

Písně bratří Youngů – za necelé půlstoletí vzájemné spolupráce jich napsali a nahráli několik stovek – mají často svůj vlastní

příběh. Jak je možné, že přetrvaly tolik dekád, oslovily stovky

milio nů lidí a dokázaly ve svých posluchačích probudit zuřivou

loajalitu a naprostý fanatismus? Živá vystoupení AC/DC nejsou

jen pouhé koncerty. Jsou to doslova manifestace oddanýchstouenců probíhající pod značkou kapely, která má stejnou magii

jako jakákoli jiná vlajka. Co způsobilo, že se píseň „It’s A Long

Way To The Top“ stala v Austrálii neoficiální národní hymnou?

Proč se skladba „Thunderstruck“ běžně hraje na evropskýchfotbalových zápasech a na utkáních amerického fotbalu NFL? Proč

si na jednom festivalu ve Finsku v roce 2006 vybrali právě AC/DC

jako kapelu, jejíž kompletní diskografie se zde bude živěpřehrávat? (O kompletní repertoár skupiny se podělilo celkem šestnáct

hudebních těles včetně jedné vojenské kapely a celá akce trvala

patnáct hodin v kuse.) Co přimělo radnice některých měst(například Madrid a Melbourne), aby po této kapele pojmenovalyněkterou ze svých ulic? Proč jsou na Facebooku celé zástupy lidí, kteří

se vydávají za Anguse Younga? Proč je píseň „Back In Black“ často

samplována (zpravidla bez povolení autorů) hiphopovýmiumělci a dýdžeji, užívána v televizi, v reklamách a v hollywoodských

filmech, proč si její licenci pořizují sportovní korporace aprovozovatelé hazardních her a proč si ji pouštějí vojáci v helikoptérách

a tancích na bitevním poli? V bitvě u irácké Fallúdži v roce 2004 pouštěli američtí mariňáci z obrovských reproduktorů skladbu „Hells Bells“, aby tak přehlušili nepřátelské volání do zbraněpřicházející z městských mešit.

Co je na hudbě AC/DC tak zvláštního, že má regenerační

a po silující účinek? Jakým způsobem nám předává svou moc,

aby nám umožnila zlepšit náladu a cítění, změnit životní postoje

a vyhlídky do budoucna a dala nám sílu přečkat našenejtemnější období?

V jihoaustralském Port Lincolnu dokonce působí jednacestovní kancelář, která zjistila, že písně AC/DC přitahují žraloky tak

silně jako žádná jiná hudba. Matt Waller z této agentury řeklmelbournskému listu Herald Sun: „To, že právě hudba AC/DC je pro

žraloky ta nejpřitažlivější, jsme zjistili metodou pokusu a omylu

... Viděl jsem žraloky, jak si třou hlavy o stěny klece, odkud zvuk

vycházel, jako by se ho snažili pocítit i fyzicky.“

Odpovědi na tyto otázky, ať už jsou jakékoliv, zasahujísamotnou podstatu toho, čím je hudba bratrů Youngových výjimečná.

Všechno to začalo u bratra, který se jen zřídkakdy ukazuje na

veřejnosti.

George Young, kterému v roce 2015 bylo šedesát devět let,

ukončil v roce 1992 svou činnost v kapele Flash and the Pan, což

byl další projekt, na kterém spolupracoval se svým dlouholetým

autorským a producentským kolegou Harrym Vandou. Poté sepříležitostně věnoval produkci, například na studiové desce AC/DC

z roku 2000 Stiff Upper Lip. Kapele svých dvou bratrů se jakokoproducent věnoval společně s Vandou také v letech 1974 až 1978 a poté

znovu koncem 80. let. Tento chlapík, který se nejvíce proslavil jako

rytmický kytarista v kapele Easybeats, byl společně s Vandou také

koproducentem skupin Rose Tattoo a Angels (známé rovněž pod

názvem Angel City) a je spoluautorem (opět spolu s Vandou)písní Easybeats „Friday On My Mind“ a „Good Times“ a dále také hitů Stevieho Wrighta „Evie“, Johna Paula Younga „Love Is In The Air“ a skladeb skupiny Flash and the Pan „Hey St Peter“, „Down Among The Dead Men“, „Walking In The Rain“ (cover verzinazpívala Grace Jones) a také písně „Ayla“, která byla použita vpamětihodné erotické taneční scéně ve filmu s Monicou Bellucciovou Jak moc mě miluješ?. Pohled na spirálovitě se kroutící herečkurozhodně nepatří mezi vzpomínky, které by snadno vybledly.

„Mám doma velkou sbírku nahrávek a zkouším do svýchfilmů vkládat různé skladby, což někdy přináší nečekanápřekvapení,“ říká režisér filmu Bertrand Blier. „Skladba ,Ayla‘ se miopravdu moc líbí.“

George je neformálním „šestým členem“ skupiny AC/DC, je jím

ideovým vůdcem a koučem, zaskakujícím baskytaristou, bubeníkem a doprovodným vokalistou, imitátorem, percussionistou,

skladatelem, obchodním manažerem a guruem. AC/DC patřístejně tak jemu jako jeho bratrům Angusovi a Malcolmovi.

Anthony O’Grady, kamarád Bona Scotta a zakládajícíredaktor australského hudebního časopisu 70. let RAM, strávil v letech

1975–1976 několik dní na turné s AC/DC. Když jsme se setkali v podniku Darlinghurst v Sydney, měl na sobě zbrusu novou

repliku prvního trička AC/DC, vzniklého zhruba kolem roku

1974, na němž bylo jméno kapely vyvedeno bílou barvou nazpůsob domovních nátěrů.

„George použil všechno, co se naučil v kapele Easybeats –převážně ke své škodě,“ řekl mi. „Je to jeden z těch příběhů typu: ‚Byl

jsem v úspěšné kapele s mezinárodním hitem, ale skončil jsem

v enormních dluzích. Tentokrát to ovšem bude jiné.‘ A onoskutečně bylo. Jsem si jistý, že by to nejraději udělal všechno sám.

Díkybohu se mu ale podařilo určitým způsobem nasměrovat

Malcolma s Angusem, aby se do toho pustili, aniž by se přitom

nechali ovládat nahrávacími společnostmi, agenturami amanagementem.“


22

„Nesmíte se odchýlit od své cesty. Tohle vtloukal Malcolmovi

do hlavy. Angus byl nabitý elektřinou a George s Malcolmem

byli taková elektrárna, která usměrňovala tok proudu. A nikdy

se nenechali strhnout k do sebe zahleděnému muzikantství.Malcolm mi mnohokrát řekl: ‚Angus umí zahrát zatraceně dobrý jazz,

jenže my nechceme, aby hrál zatraceně dobrý jazz.‘“

Pokud jde o Georgeovy dva mladší bratry z AC/DC – Anguse,

sólového kytaristu, který v roce 2015 překročil šedesátku, aMalcolma, doprovodného kytaristu, který toto jubileum již o dva roky

překonal –, není třeba mnoho dodávat. Oba jsou natolik uznávaní

a zbožňovaní fanoušky po celém světě, že snad ani nepotřebují

představovat. Vždyť právě tato dvojice vytvořila písně a kytarové

riffy, které jsou nedílnou součástí zlatého fondu rockové hudby.

Je prakticky nemyslitelné je od sebe oddělit. Jsou takoví, jací jsou,

jejich nástroje působí v naprosté symbióze, a vůbec nevadí, že

v kapele má každý z nich svou specifickou roli. Vždycky to tak

ale nebylo. Původně prý mezi nimi byla velká řevnivost a jeden

druhého se snažili překonat – alespoň podle bývalého zpěváka

skupiny Davea Evanse.

„Na pódiu mezi nimi byla vždycky zdravá rivalita,“ říká. „Na

začátku hráli oba sólovou kytaru a jejich vzájemné duely byly při

koncertech skvělým zážitkem, protože se vždycky postavili těsně

k sobě a závodili, kdo předvede lepší výkon. Angus si nakonec

vybojoval post sólové kytary, a měl z toho velkou radost. Zejména

jejich rané písně měli ohromnou spoustu energie, která je nikdy

neopustila.“

Není pochyb, že právě Angus je v kapele tou největší hvězdou.

Je to takový „atomový mikrob“, jak jej v jedné reklamě otištěné

v amerických hudebních médiích nazvali lidé z jejich australské

nahrávací společnosti Albert Productions. Je to hráč smimořádným talentem, jehož „křupavý“ zvuk, poháněný snímačemznačky Humbucker, je tak charakteristický, že jej časopis Australian

Guitar označil za nejlepšího kytaristu, jakého kdy Austrálie měla.


23

Jako showman je prakticky nedostižný a jeho živá vystoupení

představují jednu z nejtrvalejších koncertních atrakcí v celé sféře

rokenrolu. David Lewis, publicista někdejšího britskéhohudebního časopisu Sounds, výstižně popsal Angusovo „vzrušenéklukovské bláznění, při kterém křižuje napříč pódiem a napodobuje

přitom proslulou kachní chůzi Chucka Berryho, což v jeho podání

vypadá jako paraplegické belhání. Navíc se při té námazeextrémně potí, takže má obličej pokrytý kapkami slizu a pod nosem mu

visí nudle, takže vypadá jako nějaká groteskní lidská houba, která

je nemilosrdně mačkaná a ždímaná intenzitou své vlastníkytarové hry.“

Nebo si poslechněte vyjádření Bernarda McGoverna vlondýnském listu Daily Express z roku 1976: „Angus není žádný školák,

ale bláznivý skotský rocker. Jeho pódiové skotačení ... zahrnuje

záchvaty vzteku, ničení věcí, škubání listů ze školníhozápisníku, kouření, trhání cárů jeho školní uniformy a jejich odhazování

mezi publikum, padání na zem a klouzání po pódiu, dokud nemá

sedřená kolena, píchání špendlíků do figurek voodoosymbolizujících jeho bývalé učitele a konečně hraní na kytaru vleže na

zádech za současného vřískání a kopání nohama.“

Lisa Tannerová, někdejší kmenová fotografka společnosti

Atlantic Records, která do této knihy přispěla několikavýjimečnými snímky kapely z doby 70. a 80. let, si vzpomíná, že Angus

dával do svých vystoupení tolik energie, že pak doslova zvracel.

„Po první písni nebo ještě v jejím průběhu chodíval dozákulisí, kde se ohnul nad odpadkový kontejner, aby se vyzvracel.

A přitom všem nepřestával ani na chvíli hrát,“ řekla mi. „Když

jsem ho v této situaci viděla poprvé, byla jsem tam zrovna sPerrym Cooperem [šéf propagace u Atlantic Records] a říkala jsem si:

‚Je mu dobře?‘ Perry mi na to odpověděl: ‚No jasně, tohle dělá při

každém koncertě.‘“

I dnes, třebaže se s věkem a s vrzajícími klouby trochuzklidnil, z něho v televizních rozhovorech stále vyzařuje cosi téměř


24

dětského. Intenzivní zkoušení a cvičení hry na kytaru se pro

něho podle O’Gradyho stalo celoživotním obsesivním návykem:

„Jako dítě byl předčasně vyspělý. Pomocí kytary se dokázalvyjádřit daleko lépe než prostřednictvím školních úkolů nebo jazyka,

a rodiče ho v tom plně podporovali. [Doma tak často slýchával:]

‚Nelam si s tím hlavu, Angusi.‘; ‚Jen ho nechte hrát,‘ a podobně.“

Jak říká David Mallet, který od roku 1986 režíroval přípravu

videoklipů a koncertních show AC/DC: „Pink Floyd, to je atrakce.

Každá píseň a každý bod koncertního programu představuje jiný

typ show. AC/DC jsou o tom, že se vždycky můžete těšit na jednu

a tu samou podívanou. Na cirkus, který si říká Angus Young.“

Je to však ten prostřední z bratrské trojice, kdo je skutečným

vládcem AC/DC. A není zrovna benevolentní. Mark Evans, basák

kapely v letech 1975 až 1977, popsal Malcolma ve svéautobiografii Dirty Deeds: My Life Inside And Outside Of AC/DC docelanelichotivě, slovy jako „chorobně ctižádostivý ... plánovač, intrikán,

chlapík, co je v pozadí a tahá za nitky, bezohledný a prohnaný

člověk“.

Takový popis se příliš neliší od obsahu rané tiskové zprávy společnosti Atlantic Records, tedy až na důležitý dodatek:

„Nejenže je to skvělý kytarista a autor písní, ale je to také člověk,

který má vizi – právě on určuje směr vývoje AC/DC. Je také velmi

tichý, přemýšlivý a uvědomělý. To vše z něj v kombinaci s dobrým

vzezřením činí nesmírně oblíbeného člena AC/DC.“

Zajímavé je, že o fyzickém vzhledu ostatních členů kapely se

zpráva nezmiňuje.

Malcolm je tím, kdo dává příkazy, řídí kapelu a udává rytmus.

I přes rozhodnutí odejít v září 2014 na odpočinek zůstávají AC/DC

jeho skupinou.

„Malcolm s Angusem vyrůstali v prostředí, v němž jejich

bratr George už měl status velké poprockové hvězdy,“ vysvětluje

mi nad šálkem kávy v sydneyském podniku Annandale Evans,

který je ve svých osmapadesáti o trochu hubenější, ale pořád ve


25

formě a pořád stejně pohledný, jako kdysi býval. Jestli byl nějaký

člen AC/DC opravdu fešák, pak to byl rozhodně Evans. „Pro ně

to nebyl žádný velký skok, sebrat kapelu a odjet do ciziny.Nebylo to ve stylu ,mám sen, že budu jednou hrát fotbal za Glasgow

Rangers‘ nebo nějaká podobná chiméra. Ten sen byl naprosto

reálný, téměř hmatatelný. Malcolm se toho od George mnohonaučil. George a Malcolm si jsou v mnoha ohledech hodně podobní.

Přesto si ale myslím, že právě Malcolm má ze všech sourozenců

Youngových největší ctižádost.

Jedna z věcí, které mne po celé ty roky nejvíce udivovaly, je, že

Angus a Malcolm (pro George to až tak neplatí) jsou častovykreslováni, jako že nepatří zrovna k těm nejchytřejším – možná je to

kvůli jejich zvláštní osobnosti. Jenže bacha. Nepotkal jsem v životě moc lidí, kteří by byli inteligentnější a bystřejší než Malcolm.“

Tam, kde se jeho mladší bratr věnuje své kachní chůzi, ukazuje

publiku holý zadek, točí se dokolečka a dělá nejrůznější skopičiny,

Malcolm, upjatý a strnulý, nehybný jako menhir, zůstává ukotven

v zadní části pódia u svého zesilovače značky Marshall.

„Naživo umějí předvádět skvělou show, ale není to jen tak

nějaké prázdné předvádění,“ říká jejich dlouhodobý technik Mike

Fraser. „Pro mě je to něco úžasného. Sedím tam a dívám se, jak

Malcolm hraje. On vlastně ze svého místa vedle bicích řídí celou

kapelu. Každý ho sleduje, aby nepropásl jeho povel k ukončení

nebo prodloužení písně: „Pojďme si dát ještě jedno kolo.“ U něho

se sbíhají všechny významné pohledy, na které odpovídá lehkým

kývnutím hlavy nebo mávnutím ruky. Oči všech muzikantů jsou

upřené právě na něho. Dokonce i Angus, když poletuje kolem

a dělá kotrmelce, tak přitom zároveň neustále bedlivě pozoruje

Malcolma. Je úchvatné je přitom sledovat.“

John Swan, jejich skotský krajan, úctyhodná postava australské

rockové scény, bývalý zpěvák původní kapely Bona ScottaFraternity a do dnešních dnů blízký důvěrník rodiny Youngových,

souhlasí: „Každý se dívá na Anguse, jako by on byl ten šéf, ale pro


26

mě je hlavní postavou Malcolm. Vezměte si třeba skladbu ‚Live

Wire‘. Malcolm v téhle písni hraje akordy a dynamika, jakou zde

předvádí, je opravdu úžasná. Jenže pak v tom hudebním vzorci

změní nějakou maličkost. Doprovodní kytaristé zpravidla prostě

jen opakují tentýž hudební motiv pořád dokolečka. On ale udělá

nepatrnou úpravu, které si ani nevšimnete, pokud nejsteopravdový fanoušek Malcolmovy hry. A právě díky téhle drobné změně

začne píseň šlapat ještě o malý kousek víc a stane semuzikantsky atraktivnější. On a Keith Richards jsou nejlepší hráči rytmické

kytary na celém světě.“

Technik skupin ZZ Top a Led Zeppelin, Terry Manning, který

společně s Chrisem Blackwellem spoluvlastní bahamské studio

Compass Point, kde bylo nahráno album Back In Black, jde ve svém

hodnocení ještě dál, když říká, že jedinými srovnatelnýmirytmickými kytaristy jsou Ritchie Blackmore z Deep Purple a bluesová legenda Steve Cropper. „Jenže když se podíváte na uměnívytáhnout z nástroje samotnou esenci rytmické kytary, pak si myslím, že Malcolm prostě nemá konkurenci.“

Jejich vzájemná souhra ovšem nepotřebuje žádné srovnání.

Lehké struny Angusova Gibsona SG s tenkým krkem atěžkotonážní struny Malcolmovy kytary Gretsch Firebird promlouvají

jakoby jedním hlasem, a přesto jejich zvuk paradoxně zůstává

navzájem zřetelně odlišný. Žádná jiná dvojice kytaristů se jim

nevyrovná. Dlouhou dobu byli prakticky neoddělitelní. Úkolem

Stevieho Younga (který v kapele nahradil svého strýce Malcolma)

je nyní udržovat tuto synergii.

Totéž tvrdí i Joe Matera, australský rockový kytarista amezinárodní publicista píšící do časopisů Classic Rock a Guitar & Bass,

který říká, že kdyby se obě kytary oddělily, souhra by se rozpadla

a jejich hudba už by nebyla tak efektní.

„Je to taková týmová chemie, kde jeden potřebuje druhého,

protože jinak by jejich hudba neměla onen výbušný zvukový

efekt,“ tvrdí. „Jejich vzájemná kombinace je natolik silná, že bez

tohoto společného kouzla by celkový výsledek nebyl ani zdaleka

takový.“

Georg Dolivo, hlavní zpěvák kalifornské rockové kapelyRhino Bucket, jednoho ze záplavy revivalů AC/DC a zároveňskupiny, která se asi nejvíce dokázala přiblížit zvuku desky Powerage,

a v níž nějakou dobu dokonce působil bývalý bubeník AC/DC

Simon Wright, mi řekl: „Vzájemná souhra mezi kytarovou sekcí

a baskytarou s bicími je zde druhořadá, až nulová. Každá nota

se počítá. Angus a Malcolm hrají tak dobře, že to dohromady zní

skoro jako jedna masivní zvuková stěna.“

Joel O’Keeffe, frontman a sólový kytarista skupiny Airbourne,

kapely, která se při svých živých vystoupeních snaží s nejvyšší

možnou mírou věrohodnosti přiblížit koncertu AC/DC v Glasgow

Apollo z roku 1978, vysvětluje, že zvuk AC/DC je vlastněprocesem redukce a úspornosti: „Je to spíš o tom, co bratři Youngové

nedělají, než o tom, co dělají. Jsou to ony přesně načasovanépomlky v kytarovém riffu, jako třeba krátká prodleva po prvních třech

áčkách v ‚Highway To Hell‘ anebo skandování ‚ANGUS!‘ vložené

ve skladbě ‚Whole Lotta Rosie‘, co způsobuje, že posluchači mají

z jejich hudby husí kůži. A když hrají oba současně, výsledkem není jen prostý součet jejich nástrojů, ale jejich síla se násobí, takže se kytary obou bratrů vzájemně umocňují.“

„Bratři Youngové patří mezi ty vůbec nejlepší kytaristy, skterými jsem měl to potěšení spolupracovat,“ říká Fraser. „Nejenom

že mají talent, ale jsou to taky velcí pracanti. Ve studiu přesně

vědí, jakou zvolit správnou dynamiku, aby píseň dobře šlapala.

Dosáhnout ve studiu tohoto výsledku není nijak jednoduché,

protože atmosféra bývá občas taková sterilní a neinspirativní.

Je těžké hrát ve studiu se stejnou intenzitou, s jakou byste hráli

naživo, jenže přesně to musíte udělat, pokud chcete poříditskvělou nahrávku. Malcolm s Angusem tuto schopnost jednoznačně

mají. Sledovat je při práci je docela nevšední zážitek.“


28

Zde je přehled kapel, které se s různou mírou úspěchu snaží

částečně napodobit zvuk AC/DC a jejich poctivý, nefalšovaný

přístup: Guns N’ Roses, Cult, Airbourne, Answer, Mötley Crüe,

Krokus, Kix, Four Horsemen, Poor, Dynamite, Hardbone, Heaven, ’77, Starfighters, Accept, Rhino Bucket, Jet a mnoho dalších

včetně hardrockové kapely The Upper Crust, jejíž členovévystuují v kostýmech francouzské aristokracie. Řada z nich si vystačí

s prostým napodobováním. A pak jsou tu očividné vykrádačky.

Poslechněte si například píseň „Dr Feelgood“ od Mötley Crüe

a porovnejte ji se skladbou AC/DC „Night Of The Long Knives“

z alba For Those About To Rock (We Salute You). Nebo píseňDavida Leeho Rotha „Just Like Paradise“ vedle skladby „Breaking

The Rules“ z výše zmíněného alba AC/DC. Anebo srovnejte píseň

skupiny Cult „Wild Flower“ se skladbou „Rock ’N’ Roll Singer“

z desky TNT.

Ne že by snad AC/DC vědomě či podvědomě nevykrádali

v raných dobách své kariéry jiné kapely. Píseň ZZ Top „Jesus Just

Left Chicago“ velmi silně připomíná skladbu „Ride On“ a hitskuiny Them „Gloria“ (nazpívaný v roce 1965 Bonem Scottem a jeho

první kapelou Spektors) zase obsahuje základní nápěv skladby

„Jailbreak“ (obě písně najdete na australské verzi desky Dirty

Deeds Done Dirt Cheap). Druhořadý hit illinoiské kapely Head East

„Never Been Any Reason“ z roku 1975, napsaný jejím kytaristou

Mikem Somervillem, se zjevně stal inspirací – diplomatickyřečeno – pro skutečný hit AC/DC z 80. let „You Shook Me All Night

Long“. Pozoruhodné přitom je, že v srpnu 1977 v RiversideTheater v Milwaukee dělali AC/DC na jednom koncertě předskokany

právě kapele Head East.

Přesto ale platí, že AC/DC dělají všechno po svém. Jak mi řekl

Tony Platt z Londýna, mixážní technik desky Highway To Hell,

nahrávací technik alba Back In Black a koproducent kolekce Flick

Of The Switch, „Nevěřili byste, kolik kapel s podobným zvukem,

jako mají AC/DC, za mnou přišlo po úspěchu desky Back In Black

s nabídkou, že by se mnou chtěli začít spolupracovat. Když se mě

někdo zeptá: ‚Můžeš mi vytvořit kytarový zvuk Anguse Younga?‘,

potom jediná možná odpověď zní: ‚No jasně, že můžu, alenejdřív budeme potřebovat starý reprobox Marshall, starý kytarový

zesilovač od stejné značky, kytaru Gibson SG, a hlavně nesmíme

zapomenout na to, že budeme potřebovat Anguse.‘

V oblasti rockové hudby existuje spousta kapel, u nichž je

samotná ambice stát se rockovou skupinou o něco důležitější než

potřeba dělat muziku poctivě. Oproti tomu tihle chlapci to mají

postavené úplně jinak: ‚Pojďme to udělat pořádně, abychom si byli

jistí, že jsme to vyřešili tím nejlepším možným způsobem, a jestli

se z nás potom navíc ještě stanou rockové hvězdy, no tak tím líp.‘“

Fraser, který dělal technika také skupinám Aerosmith,Metallica, Van Halen, The Cult a Airbourne, plně souhlasí s tím, žesnaha vyrovnat se bratrům Youngovým je víc než pošetilá: „Přestože

existují kapely, kterým se nepochybně podařilo využít některé

prvky tradičního zvuku AC/DC, domnívám se, že onu působivou

jednoduchost této skupiny se jen těžko někomu podařínapodobit. Spousta kapel ve snaze o dosažení velkého a hutného zvuku zdvojuje své kytarové party. Konečný výsledek, i když je třeba sám o sobě velmi dobrý, je ale vždycky dost odlišný odoriginálního zvuku AC/DC.“

Terry Manning, který vytvářel zvuk skupin Rhino Bucket a The

Angels, zná až příliš dobře nebezpečí zbožňování hudebníchidolů. Kdysi dostal od tehdejších manažerů AC/DC, Stevea Barnetta

a Stewarta Younga, nabídku produkovat studiová session, z nichž

nakonec vznikla deska Who Made Who (nahrávání probíhalo ve

studiu Compass Point), ale kvůli časové kolizi s nahráváním kapely

Fastway ve studiu Abbey Road ji nemohl přijmout.

„Bohužel jsem to musel odmítnout, a vždycky toho budu

litovat,“ říká. „Nikomu se dosud nepovedlo kompletněnapodobit hu dební étos AC/DC. A je to tak nejspíš dobře. Dobrý umělec si nepochybně může vypůjčit určité prvky nebo se nechat silně ovlivnit, ale nakonec to musí udělat po svém, vložit do té hudby svůj osobní styl, dát tomu svou vlastní pečeť. Při práci s kapelami Rhino Bucket a The Angels mám vždycky na paměti tuhlezásadu: nikdy se nepokoušej kopírovat druhé, ale zároveň se nestyď

přijmout cizí vlivy. A vždycky se snaž pomáhat umělcům, aby

byli co nejvíc sami sebou.“

Manning osobně s AC/DC nikdy nepracoval, ale tato kapela

přesto znamenala učiněné dobrodiní pro jeho podnikání i pro

celou bahamskou ekonomiku. Studio Compass Point bylo napěkných pár let dopředu zamluveno pro nejrůznější rockové kapely,

které doufaly, že na nich ulpí část onoho kouzla z nahrávánídesky Back In Black.

„Když pod vaší značkou vznikne nejlépe prodávané album

všech dob, tak to není k zahození. Takový úspěch pak přilákádalší zájemce – v našem studiu Compass Point díky tomu nahrávaly

skupiny Anthrax, Iron Maiden nebo Judas Priest.“

Musí být nějaký dobrý důvod, proč se skupiny, která prodala

víc než 200 milionů nosičů a během čtyřicetileté kariéry měla

pouze jednu nebo dvě pauzy, stala největší kapelou na světě,

zatímco ostatní skupiny, které měli podobné ambice, sepostuem času propadly do umělecké bezvýznamnosti aneutuchajících vnitřních sporů – k podobným osudům patří také Guns

N’ Roses, které nedávno zesnulý Danny Sugerman, někdejší

manažer Doors, velebil ve své excentrické biografii Appetite

For Destruction: The Days Of Guns N’ Roses za „jejich oddanost

bouřlivému a všemocnému rocku a za to, že dokázalivykouzlit onen skvělý zvuk připomínající znovunalezeného boha

Dionýsa“.


31

Guns N’ Roses, vedení Axlem Rosem, měli řadu podobných

kvalit, jako mají AC/DC: autenticitu, vizi, společnou mentalitu,

osobitý zvuk, který je obtížné napodobit, a skoro ažnesmiřitelné nepřátelství ke světu a lidem mimo jejich vlastní sféru. Ve

svém vrcholném období nahráli neobyčejně povedenou vlastní

verzi „Whole Lotta Rosie“. Na mnoha svých koncertech pouštěli

z reproduktorů „Back In Black“. Jenže neměli dost energie, aby

dokázali na své cestě vytrvat, takže jim záhy došel dech. AC/DC

nikdy nedovolili, aby večírky, drogy, sex a peníze nějak jejich

muziku ovlivnily.

Matt Sorum ze skupiny Guns N’ Roses a pozdější člen kapel

The Cult a Velvet Revolver věří, že AC/DC mají v sobě něcozvláštního, „co začíná u kytarových riffů bratrů Youngových apokračuje podivným mravenčením kdesi v podbřišku ... oni prostě

vědí, kdy mají hrát a kdy zase ne.

U AC/DC platí, že méně je víc,“ říká. „Určitým mottem jejich

hudby je maximální podpora písně. V jednoduchosti je síla.Podrahové tóny a malé zkreslení zvuku kytar. Hluboké basové tóny

a rytmus tomu dodají tu správnou šťávu. Každý člen kapely má

svůj přesně stanovený úkol, což perfektně funguje. Jako by se

řídili starým příslovím: neměň to, co dobře slouží. Jejich hudba

představuje rockové boogie pracující třídy – v tom nejlepším slova

smyslu. Chlapi tuhle hudbu milujou a ženy zase baví na nitancovat. Slyšet, jak se velké kapely vracejí ke svým kořenům, jevždycky osvěžující. Přál bych si, aby se víc velkých rockových kapel

drželo svých instinktů a nenechalo se zmítat módními trendy.“

Tohle říká člověk, který nahrál všechny ty opakující sevycpávky v písni „November Rain“ (údajně to byl Roseův nápad, alespoň

podle Soruma). Inu, on to musí vědět. Postupný sešup Guns N’

Roses do sféry pompézních balad znamenal počátek konce jedné

z nezajímavějších rockových kapel od vzniku AC/DC.Pomineme-li nechvalně známou skladbu „Love Song“ z roku 1975, která

se ukázala jako totální omyl, tak AC/DC nikdy nenahráli píseň,


32

která by se dala označit jako čistokrevná balada. Jejich doménou

jsou naopak přímočaré rockové písně pevně zakotvené v rytmu,

melodii a atmosféře. Jedná se o dokonalou alchymii – podobně

jako u další svaté trojice z dílny AC/DC, kterou tvoří kytara, bicí

a basa. Tato triáda je pro každého snadno srozumitelná avšich

ni na ni reagujeme rytmickým pohupováním, což je stav, který

Sugerman výstižně popisuje jako „instinktivní impuls podobný

tomu, když dítě strká prsty do ventilátoru“.

„Myslím, že nejvíce jsem se stylu AC/DC přiblížil, když jsem

hrál s kapelou The Cult,“ pokračuje Sorum. „V písních ‚Wild

Flower‘ a ‚Lil’ Devil‘ jsem se hodně inspiroval hrou Phila Rudda.

Skupiny Guns N’ Roses a Velvet Revolver byly vždycky hodně

ovlivněné největšími kapelami té doby, přičemž AC/DC by na

tomto pomyslném seznamu inspirací zaujímali první místo.Záro

veň jsme se ale snažili dělat i naše vlastní, svébytné věci.“

Rob Riley, jakýsi Falstaff australského rocku a člověk, jehož

Mark Evans prohlašuje za největšího žijící australského kyta

ristu (když uvážíme, že autor výroku hrál živě i ve studiu také

s Angusem a s Malcolmem, tak je to o to větší pocta), se se svým

obdivem k bratrům Youngovým nijak netají: „Většina lidíhud

bě AC/DC dobře rozumí, protože není nijak komplikovaná. Je to

muzika, která lidem vychází vstříc. Nemusíte být zrovnaprvo

třídní muzikanti, abyste jejich hudbu pochopili. Prostě jim to

šlape. AC/DC byli a pořád jsou významnými zástupci rockové

muziky. Když je slyším, nutí mě to podupávat nohou do rytmu

a potřásat k tomu hlavou.“

Jak říká Stevie Young, synovec bratrů Youngových, kterýnatr

valo nahradil Malcolma, když musel kvůli nemoci odejít naodpo

činek: „AC/DC dělají všechno naplno a poctivě. Proto jsou také

tak skvělou kapelou.“


33

Jenže tohle všechno zřejmě některým lidem nestačí.

Někteří kritici, zejména ti ze Spojených států, by užodnepaměti dali přednost tomu, kdyby se tito hrubě vyhlížející pidimužíci

s kytarami vrátili zpět pod Gorbalské skály, odkud se kdysivynořili.

Jedním z nich je také Robert Hilburn, autor biografie Johnnyho

Cashe a v letech 1970 až 2005 rockový publicista deníku Los Ange­

les Times, který kapelu jednou urazil svou jízlivou poznámkou:

„Někdo by měl ty AC/DC už konečně zastavit.“ Když jsem ho ale

kontaktoval v rámci příprav této knihy, projevil nad svýmvýrokem přece jen určitou lítost.

„Ta recenze se týkala živého vystoupení, které mne asi muselo

velmi zklamat,“ říká. „Zdálo se mi, že kapela prostě nemá svůj

den – protože já jsem nikdy nepatřil mezi jejich odpůrce. Vminulosti jsem o nich psal pochvalně a ve svém virtuálním přehledu

kapel je mám v té lepší polovině, jakkoliv bych je rozhodněnezařadil na čelná místa své obliby, která jsou vyhrazena skupinám,

jež prokazují větší literární senzibilitu a přinášejí povznášející

poselství: The Band, Creedence Clearwater Revival, Beatles,Rolling Stones, The Who, The Kinks, U2, Nirvana, The Replacements,

Rage Against The Machine, Nine Inch Nails, REM, The White

Stripes a Arcade Fire.

Každý interpret nebo skupina, které považuji za skutečně

významné postavy rockové historie, posunuli nějakým způsobem hranice svého žánru, protože dokázali reflektovat životní

zkušenost a proměny, které přináší čas. Kvalitní hudba by v sobě

měla takové věci odrážet. Jejich muzikantská zvídavost bynapříklad měla otevírat nové hudební obzory – podívejte se, co v tomto

smyslu udělali takoví Beatles anebo U2: Beatles od písně ‚I Want

To Hold Your Hand‘ k desce Sgt. Pepper urazili pořádný kus cesty, podobně jako U2 od alba The Joshua Tree po desku Achtung Baby.

Náměty a texty by se zkrátka měly vyvíjet v čase, aby odrážely

nové myšlenky a emoce.

AC/DC si nepochybně zaslouží uznání, zejména za to, že se

neuchylují k prosté recyklaci své hudby a nehrají jednu a tu samou píseň pořád dokola, jako to dělá spousta známých komerčních skupin. Domnívám se však, že pro historii skupiny by bylo lepší, kdyby se kapela posunula od jejich počáteční energie a zábavy k něčemu solidnějšímu ... ať je to jak chce, AC/DC jsou kapela,která ve vás vzbuzuje příjemné pocity, ale není to skupina, nad jejíž hudbou byste žasli. Abych tak řekl, je to prostě kapela své doby, ale ne nadčasová skupina.“

Dave Evans s Hilburnem souhlasí a tvrdí, že od té doby, co se

s kapelou rozešel, si nikdy nepořídil ani jedinou nahrávku AC/

DC. Vypadá to, že má opravdu dobrý důvod otočit se k nim úplně

zády, pokud uvážíme, jak se k němu bratři Youngové zachovali,

když v roce 1974 dostal padáka – o pohrdavých poznámkách,které o něm od té doby trousí, ani nemluvě. Faktem však je, že právě

díky někdejšímu spojení s kapelou se mu povedlo vybudovat si

prosperující kariéru, a proto také toto pouto neustále zdůrazňuje

a snaží se z něj vytěžit maximum.

„AC/DC se stále drží svého původního, nezaměnitelného,

jednoduchého zvuku a je ohromující, že jejich styl si takdlouho udržel svou vysokou popularitu,“ říká. „Mám rád, když mi

hudba předává různé pocity a poselství, a přitom si kapela stále

zachovává svůj osobitý styl. Oproti tomu si vezměte třeba rap,

který je stejně starý, ale pořád velmi oblíbený, anebo hip hop,

jehož skladby pro mě znějí všechny stejně, a který je takévelice úspěšný. Nerozumím tomu. Jsem nadšený fanoušek Beatles

a nejvíc se mi na nich líbí, že se neustále vyvíjeli a zkoumali

nové hudební obzory a na tuhle báječnou hudební jízdu s sebou

vzali celý svět. Navíc svým novým a vzrušujícím zvukemovlivnili spoustu dalších kapel a miliony hudebních posluchačů na

celém světě, a to aniž by přitom ztratili svůj klasický styl. No, ať

už je to jakkoliv, AC/DC dnes patří mezi nejpopulárnější rockové

kapely na světě.“


35

V roce 1976, tedy v roce, kdy se na americkém trhu objevila zvláštní edice alba High Voltage zahrnující supící hitový singl „It’s

A Long Way To The Top“, redaktor časopisu Rolling Stone Billy

Altman odsoudil AC/DC jako „australské šampiony v hrubosti

a neotesanosti“, kteří „po hudební stránce nemají co říct (dvěkytary, basa a bicí pochodují kohoutím krokem v bezduchých,trojakordových formacích)“, a jejich zpěvák Scott „chrlí svoje vokály

s opravdu nepříjemnou agresivitou, která je, jak předpokládám,

jedinou možností, pokud vás nezajímá nic jiného než působit

jako rocková hvězda a každou noc mít ve své posteli veselo. A to

je, přátelé, celkový součet témat, kterými se zabývá tato deska.

Tupost mě otravuje, vykalkulovaná hloupost mě uráží.“

Když se nyní ptám Altmana, který dosud působí jako hudební žurnalista a kromě toho také učí na humanitním oddělení School of Visual Arts v New Yorku, jestli tehdy nebyl ve svém hodnocení příliš tvrdý, tak si za svým názorem i nadále stojí.

„Nemyslím si, že bych byl příliš přísný,“ říká. „Dělal jsem jenom svoji práci. A v kontextu roku 1976 jsem prostě jen popsal, jak na mě ta deska zapůsobila. Takže ano, kdybych se znovu ocitl v téže době, napsal bych znovu to samé.“ Pak mi nabízí recenzi, kterou napsal v roce 2000 pro webové stránky MTV/VH1 odesce Stiff Upper Lip jako ukázku pozitivního hodnocení AC/DC. „Všechno je to otázka úhlu pohledu, chápete?“

I přes počáteční zuřivý odpor musel americký hudební tisk nakonec neochotně přijmout fakt, že tato kapela ze scény hned tak nezmizí, a začít její existenci přinejmenším tolerovat.Posléze pak novináři dokonce začali oceňovat i zcela nepovedená alba, která se ve skutečnosti vůbec nemohla měřit se skvělými deskami kapely ze 70. a 80. let, jež tehdejší tisk tak nemilosrdněrozcupoval. Příkladem takového nesmyslně pozitivního hodnocení jsou

třeba alba Stiff Upper Lip nebo Black Ice.

Altmanova nová recenze se dá jen těžko považovat za přiznání chyby, přestože tentokrát se mu podařilo objevit, že Angus


36

umí trochu hrát na kytaru. Určitá míra opovržení je zde stálepřítomná, jenže je zde maskována metaforou neandertálců („špičaté

hlavičky nesoucí známky opožděného vývoje“) a intelektuálním

výsměchem („vzdorovití venkovští křupani“).

To, co bylo předtím „vykalkulovanou hloupostí“, označuje nyní Altman jako „organický rock ... určený schématem dvě kytary-basa-bicí, sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-sloka-refrén-ještě jednou refrén, uječený naříkavý zpěv, hloupoučké texty a rockové riffy dobré tak akorát pro Stonehenge“. Autor říká, že AC/DC „si nyní mohou nárokovat titul nejdéle hrající zaseknuté desky v celé historii rocku. Všechny jejich skladby znějí stejně – ano! –, a je to zatraceně dobrá píseň.“

Tato blahosklonná nevraživost ovšem nebyla v minulostiaplikována na píseň „It’s A Long Way To The Top“, jednu z největších rockových skladeb všech dob. Takováto pozdní smířlivost je nejen značně nedostatečná, ale přichází navíc až příliš opožděně.

Altman a do jisté míry také Hilburn – podobně jako většina kritiků – prostě nejsou schopni rozpoznat chytrost hudby AC/DC.

Velká škoda, že Angus nikdy nevytvořil žádnou jazzovou nebo bluesovou nahrávku.

Jenže AC/DC nejsou v showbyznysu proto, aby překračovali žánrové hranice, jakkoli je pravdou, že i to se jim daří – tím, že ve své kariéře nepodléhají módním trendům. To je naprostozásadní věc. Chytlavé melodie a rytmus boogie jsou pro prapůvodní hudbu naprosto klíčové. Jenže právě to, co je dřevní a zemité, si zpravidla příliš nerozumí s kritikou.

Clive Bennett z den



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist