načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratři Wrightové - David McCullough

Bratři Wrightové

Elektronická kniha: Bratři Wrightové
Autor: David McCullough

Poznejte napínavý příběh dvou odvážných bratrů, kteří naučili lidstvo létat. - - Dva neznámí bratři pocházející z Ohia změnili jednoho zimního dne roku 1903 na Vnějších ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 309
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Petr Šťastný
Skupina třídění: Dopravní prostředky
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0950-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte napínavý příběh dvou odvážných bratrů, kteří naučili lidstvo létat.

Dva neznámí bratři pocházející z Ohia změnili jednoho zimního dne roku 1903 na Vnějších mělčinách Severní Karolíny běh dějin. Okolnímu světu trvalo nějaký čas, než vůbec uvěřil, co se vlastně přihodilo: nastoupil věk létání motorem poháněných strojů těžších než vzduch s pilotem na palubě.

Kdo byli tito muži a jak bylo vůbec možné, že dokázali to, co dokázali?

Dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny David McCullough předkládá napínavý příběh dvou odvážných bratrů, Wilbura a Orvilla Wrightových, kteří naučili náš svět, jak létat.

Ve své vzrušující knize se opírá o nesmírné bohatství písemné pozůstalosti rodiny Wrightových, včetně soukromých deníků, zápisníků, knih výstřižků a více než tisícovky dopisů ze soukromé korespondence, jež vypráví lidskou část příběhu bratrů Wrightových. Tato pozůstalost obsahuje i málo známé příspěvky jejich sestry Katharine, bez níž by celá řada událostí, které je potkaly, možná dopadla jinak.

„Příběh nadčasového významu, vyprávěný s neobvyklou empatií a plynulostí (…) Dobře podaná historie o tom, co je dost možná tím nejúžasnějším skutkem, jaký kdy lidstvo vykonalo (…) Bratři Wrightové stoupají k nebesům.“
– The New York Times Book Review

„David McCullough načrtl živý a obdivuhodný portrét skromných a tvrdě pracujících ohijských rodáků, kteří ve svém obchodě s jízdními koly zkonstruovali letoun a v písku Kitty Hawku v Severní Karolíně vyřešili záhadu létání. Zachycuje zázrak toho, co Wrightové dokázali, a co je neméně důležité, i úžas pociťovaný jejich současníky…“
– The Wall Street Journal

Za své knihy Truman a John Adams se David McCullough už dvakrát stal nositelem Pulitzerovy ceny. Za tituly The Path Between the Seas (Cesta mezi moři) a Mornings on Horseback (Rána strávená v sedle) dvakrát obdržel Národní knižní cenu (National Book Award). Mezi jeho další uznávané knihy patří 1776, Brave Companions (Stateční souputníci), The Johnstown Flood (Johnstownská potopa), The Great Bridge (Velký most) a The Wright Brothers (Bratři Wrightové). Stal se i příjemcem četných poct a ocenění, včetně Prezidentské medaile svobody (Presidential Medal of Free dom), která je nejvyšším státním vyznamenáním udělovaným civilním osobám.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David McCullough - další tituly autora:
Bratři Wrightové Bratři Wrightové
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bratři

Wrightové


Bratři Wrightové

David McCullough

Překlad: Petr Šťastný

Jazyková korektura: Tomáš Franta

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Tisk: EUROPRINT a.s.

Authorized translation from the English language edition The Wright Brothers.

Originally published by Simon & Schuster, Inc.

Copyright © 2015 by David McCullough

Translation © Petr Šťastný, 2015

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0950-2

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros

Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 23 603.

© Albatros Media a. s., 2015. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování

v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


Bratři

Wrightové

David McCullough

Brno

2015



Obsah

Předmluva 11

Část první

Kapitola první

Počátky 15

Kapitola druhá

Sen se stává skutečností 41

Kapitola třetí

Tam, kde větry vanou 59

Kapitola čtvrtá

Nezlomné odhodlání 84

Část druhá

Kapitola pátá

17. prosince 1903 107

Kapitola šestá

Na Huff manově prérii 135

Kapitola sedmá

Prvotřídní věcný důkaz 160


Kapitola osmá

Triumf v Le Mans 188

Část třetí

Kapitola devátá

Havárie 219

Kapitola desátá

Nezapomenutelné chvíle 243

Kapitola jedenáctá

Důvod k oslavám 269

Doslov 301


Rosalee



V bezvětří neplachtí žádný pták.

Wilbur Wright



11

Předmluva

J

iž od  dávných dob člověk snil o  tom, že se vznese vzhůru k  nebi

a  poletí vstříc modravé obloze jako pták. Z  dochovaných středověkých záznamů je známo, že v roce 875 se jeden španělský učenec pokryl při pokusu o let peřím. Jiní si postavili křídla své vlastní konstrukce, aby posléze seskočili – někdy se smrtelnými následky – z  hřebenů střech v  Konstantinopoli, Norimberku či Perugii. S  teoretickými „papírovými“ schématy přicházeli také učení mniši a  počínaje obdobím kolem roku 1490 začal do té doby nejvážněji pojaté studie předkládat i Leonardo da Vinci, jenž se dle vlastních slov cítil předurčen ke studiu létání a připojil i vzpomínku z dětství na draka, který slétl dolů na jeho kolébku.

Podle bratrů Wilbura a Orvilla Wrightových z Daytonu v Ohiu stála

na  počátku hračka z  Francie – malá helikoptéra, kterou jim domů přivezl jejich otec, biskup Milton Wright, vášnivý zastánce výchovné funkce hraček. Toto dílko Alphonse Pénauda, francouzského experimentátora z 19. století, nebylo ničím víc než jen hůlkou s dvojicí vrtulí doplněných spletenými gumičkami a pravděpodobně stálo padesát centů. „Podívejte se sem, chlapci,“ řekl biskup, schovávaje cosi v rukou. Když je potom otevřel, věc vyletěla ke stropu. Dali jí název „netopýr“.

Ida Palmerová, Orvillova první učitelka na  obecné škole, později

vzpomínala, jak chlapec v lavici kutil cosi z kousků dřeva. Když se ho otázala, co má za lubem, odpověděl, že vyrábí stroj, s kterým jednou poletí společně se svým bratrem.



ČÁST PRVNÍ



15

Kapitola první

Počátky

Pokud bych měl dát nějakému mladému muži radu,

jak by mohl v životě uspět, řekl bych mu, aby si

vybral dobrého otce a matku a začal žít v Ohiu.

Wilbur Wright

I.

N

a fotografi i, působící stejně silným dojmem jako všechny ostatní, jež

je zachycují pohromadě, sedí oba bratři bok po  boku na  schůdcích verandy vzadu za domem rodiny Wrightovy, stojícím v jedné z postranních uliček na západním konci města Daytonu ve státě Ohio. Psal se rok 1909, období vrcholu jejich slávy. Wilburovi bylo 42 let, Orvillovi 39. Wilbur, s podlouhlým obličejem a bez jakýchkoli emocí ve tváři, se dívá mimo, do strany, jako by se v duchu zaobíral jinými věcmi (což také dosti pravděpodobně v  danou chvíli dělal). Je hubený až vyzáblý, s  dlouhým nosem a bradou, hladce oholený a s pleší. Oblečený je do střízlivého tmavého obleku, na nohou má vyšší šněrovací boty – do značné míry ve stylu jejich otce-kazatele.

Orville upírá pohled přímo do objektivu fotoaparátu. Jednu nohu má

nonšalantně přehozenou přes druhou. Je nepatrně podsaditější, vypadá o trochu mladší a má také o něco více vlasů než jeho bratr. Navíc se pyšní pečlivě zastřiženým knírem. Na  sobě má znatelně lépe ušitý oblek světlejšího odstínu, švihácké kostkované ponožky a  polobotky s  prošívanou špičkou. Kostkované ponožky byly ve smyslu tretek a parády tou nejzazší hranicí, kam byli mužští příslušníci rodiny Wrightovy ochotni zajít. Prominentní jsou v rámci této fotografi cké pózy – zcela náležitým způsobem – také ruce.


Bratři Wrightové 16

Ty navýsost šikovné ruce, jež v  době, kdy byl tento snímek pořízen, sehrály významnou roli v zázračné změně, kterou prodělal okolní svět.

Soudě podle výrazů v  jejich tvářích neměli příliš velký smysl pro humor, pokud vůbec, což ovšem jen stěží odpovídá realitě. Ani jeden z  nich prostě jen neměl rád fotografování. „Popravdě řečeno,“ napsal jeden z reportérů, „fotoaparát nemá příliš v oblibě ani jeden z bratrů...“ Zdaleka nejméně typickou skutečností je však na zmíněné póze to, že oba muži sedí a nedělají nic. Něčemu takovému totiž skoro nikdy nepodlehli.

Jak věděli ostatní obyvatelé Daytonu, oba byli až nápadně soběstační, pracovití a  prakticky neodlučitelní. „Nerozlučně spjatí jako dvojčata,“ říkával jejich otec, navzájem pro sebe „nepostradatelní“.

Bydleli ve stejném domě, pracovali bok po boku šest dní v týdnu, jedli spolu, ukládali peníze na společný účet, a jak prohlásil Wilbur, dokonce i „společně přemýšleli“. Jejich oči měly tutéž šedomodrou barvu, třebaže ty Orvillovy byly méně výrazné a posazené blíže k sobě. Bezmála stejný byl i  jejich rukopis – důsledně vzpřímený a  čitelný, podobně jako v  případě jejich otce – a jejich hlasy se sobě podobaly natolik, že osoba naslouchající z vedlejší místnosti měla potíže rozeznat, který z nich právě hovoří.

Orville byl vždy znatelně lépe oblečen, jenže byl to Wilbur, měřící se svými sto sedmdesáti osmi centimetry zhruba o  tři centimetry více, o kom se říkávalo (spíše ve Francii než v Daytonu), že ho ženy pokládají za poněkud tajemného a celkem atraktivního.

Oba milovali hudbu. Wilbur hrál na  harmoniku, Orville na  mandolínu. V  práci se jim někdy stávalo, že si spontánně začali v  tutéž chvíli pohvizdovat nebo pobrukovat stejnou melodii. Oba byli pevně připoutáni k domovu a rádi vařili. Orvillovými specialitami byly sušenky a cukroví, Wilbur se pyšnil svou šťávou k masu a při Díkuvzdání či o Vánocích trval na tom, že bude dohlížet na nadívání krocana.

Oba bratři, podobně jako jejich otec a  sestra Katharine, oplývali nesmírnou vitalitou a tvrdá každodenní práce s výjimkou neděle pro ně představovala jistý způsob života. Pokud se právě nevěnovali zaměstnání,


Počátky

17

pracovali doma na  nejrůznějších „vylepšeních“. Tvrdá dřina pro ně byla druhem přesvědčení a  nejlépe a  nejšťastněji se cítili tehdy, kdy spolu mohli pracovat na  vlastních projektech u  téhož po  pás vysokého stolu, oděni do dlouhých zástěr, chránících jejich obleky a kravaty.

Celkem vzato spolu vycházeli dobře. Každý z nich si uvědomoval, čím v aktuálním podniku přispívá ten druhý, a oba byli dlouho a důvěrně obeznámeni se specifi ckou povahou svého protějšku. Vždy mezi nimi také fungovala tichá dohoda, že Wilbur, jenž byl o čtyři roky starší, je v rámci jejich partnerské spolupráce vedoucím členem – starším bratrem.

Ne že by všechno vždy probíhalo bez zádrhelů. Uměli být vůči sobě navýsost nároční a kritičtí a nesouhlasit spolu do té míry, že vykřikovali „cosi hrozného“. Někdy, po více než hodině vyplněné vášnivým sporem, zjistili, že mají stejně daleko ke shodě jako ve chvíli, kdy začali – s výjimkou toho, že oba mezitím změnili svůj názor a zaujali výchozí stanovisko toho druhého.

Jak se často říkává, ani jeden z nich nechtěl být ničím jiným než sebou samým, což je vlastnost, která se v  Ohiu cenila dosti vysoko. Nejenže netoužili po  světle ramp, oni dělali všechno pro to, aby se mu vyhnuli. A i s nástupem slávy zůstávali až pozoruhodně skromní.

Do jednovaječných dvojčat však měli v celé řadě ohledů daleko. Existovaly mezi nimi rozdíly – některé zcela zřetelné, jiné ne zas tak patrné. Zatímco Orville se pohyboval více méně obvyklým tempem, Wilbur byl „nesmírně činorodý“, při argumentaci živě gestikuloval rukama a  vždy kráčel dlouhým, rychlým krokem. Wilbur byl od přirození vážnější, horlivější ve studiu a hloubavý. Jeho paměť uchovávající vše, co uviděl, uslyšel nebo přečetl, byla ohromující. „Já nemám vůbec žádnou paměť,“ přiznal se Orville upřímně, „on ale nikdy na nic nezapomene.“

Wilburova síla soustředění dosahovala takové úrovně, že na  některé lidi působil poněkud zvláštním dojmem. Dokázal se odpoutat od  všech kolem. „Nejsilnější pocit, který ve  vás Wilbur Wright vyvolá,“ prohlásil jeden z  bývalých spolužáků, „je dojem člověka, jenž žije z  velké části


Bratři Wrightové 18 ve vlastním světě.“ S každým novým ránem, ztracen ve svých myšlenkách, vyrážel ve spěchu ven ze dveří bez klobouku, jen aby se o pět minut později objevil znovu a vzal si ho s sebou.

Lidé byli také toho názoru, že Wilbur měl „neobvyklé vystupování“ a za téměř jakýchkoli okolností zůstával naprosto nevzrušený. „Nikdy se nenechal vynervovat,“ jak rád říkával jeho otec. Při veřejných projevech se stával výjimečným řečníkem a jako autor psal jasně a srozumitelně. To se v případě někoho, kdo tak často mlčel a vzbuzoval zdání, že se zdráhá hovořit na  veřejnosti, zdálo poněkud mimo kontext. Když už se přeci jen zapojil do debaty, jeho poznámky byly konzistentně a jasně formulované, k věci a často hodné zapamatování. Ve své pracovní korespondenci, v nespočtu návrhů a zpráv, které sepsal, a o nic méně i v korespondenci soukromé užíval jazyk a slovní zásobu toho nejvyššího řádu – do značné míry díky zásadám, na nichž tak dlouho lpěl jeho otec.

„Zdá se, že Will má z  psaní požitek, a  proto přenechávám veškerou literární část naší práce jemu,“ vysvětloval Orville. Je však pravdou, že psaní nanejvýš těšilo i jeho samotného, vždyť jen v rámci rodinné korespondence, a zejména pak v dopisech Katharine, se mu oddával s vervou a humorem. Skutečnost, že v počáteční fázi společného podniku psal Wilbur téměř všechny dopisy týkající se jejich zájmů v první osobě, jako by pracoval výlučně sám, zřejmě Orvillovi ani v nejmenším nevadila.

Orville byl z  dvojice bratrů tím jemněji založeným. Přestože doma působil výřečným a zábavným dojmem a často se uchyloval ke škádlení, mimo domov byl až příšerně stydlivý – tuto vlastnost zdědil po své zesnulé matce. Odmítal přijmout jakoukoli veřejnou úlohu a  veškeré záležitosti daného druhu přenechával Wilburovi. Zároveň byl však také z obou bratrů tím veselejším, mnohem optimističtějším a  přirozeně podnikavým a jeho pozoruhodná technická duchaplnost fi gurovala výrazným způsobem ve všech jejich projektech.

Tam, kde si Wilbur dělal jen málo starostí s  tím, co si ostatní myslí nebo říkají, byl Orville nanejvýš citlivý vůči kritice či výsměchu jaké


Počátky

19

hokoli druhu. Navíc čas od času propadal i tomu, co v rodinném kruhu nazývali jeho „zvláštními chvilkami“ – okamžikům, kdy se v  důsledku vyčerpání nebo pocitu nepřízně osudu dokázal změnit v netypicky náladového a popudlivého člověka.

Na veřejných shromážděních to byl vždy Wilbur, kdo přitahoval nejvíce pozornosti, a  to i  navzdory tomu, že toho příliš nenamluvil. Jeden z  pozorovatelů napsal, že, „p.  Orville Wright nemá žádnou vysloveně charakteristickou osobnost. Jinými slovy, váš zrak by na  něm v  zástupu lidí neutkvěl takovým způsobem, jakým by instinktivně spočinul na p. Wilburovi.“

Podobně jako jejich otec byli vždy oba dokonalými džentlmeny, přirozeně zdvořilými ke  všem kolem sebe. Ani jeden z  nich nepil tvrdý alkohol, nekouřil a nehrál hazardní hry a oba zůstávali, jak s potěšením říkával jejich otec, „nezávislými“ republikány. Byli svobodnými mládenci a podle všeho měli v úmyslu jimi zůstat i nadále. Orville prohlašoval, že je na Wilburovi, aby se oženil jako první, protože je starší. Wilbur se tvářil, že na manželku nemá zatím čas. Ostatním se zdál „vůči ženám ostýchavý“. Jak si vybavil jeden z  jeho společníků: kdykoli se kolem objevily mladé ženy, Wilbur dokázal „být strašlivě nervózní“.

Tím, co však oba měli společného především, byl jednotný cíl a nezlomné odhodlání. Vydali se cestou svého „poslání“.

***

Žili stále se svým otcem, duchovním putujícím z  místa na  místo, který byl v  rámci církevní práce často mimo domov, a  sestrou Katharine. Ta byla o tři roky mladší než Orville, bystrá, pohledná, navýsost tvrdohlavá, jako jediná v rodině měla vystudovanou univerzitu a z trojice, která dosud žila v rodném domě, byla zdaleka nejspolečenštější. Po ukončení Oberlin College v Ohiu v roce 1898 se vrátila do Daytonu, aby učila latinu na nové Steelově střední škole, kde, jak poznamenal Orville, nechala propadnout


Bratři Wrightové 20 celou řadu budoucích čelních představitelů města Daytonu. Na  adresu těch, jež dle svého soudu považovala za  „notoricky zlobivé“ hochy, pak sama prohlásila: „Jejich chytráctví jsem zaťala tipec.“

Úhledná a udržovaná, se zlatě lemovaným cvikrem a tmavými vlasy staženými do  drdolu, vypadala každým coulem jako učitelka. Měřila něco málo přes sto padesát centimetrů – „zakrslá odrůda“, jak se sama vyjádřila – a všichni, kdo ji znali, věděli, jaká síla se v ní skrývá. V domácnosti složené ze tří mužů a jedné ženy si stála více než dobře a v rodině jí náležela pozice nepřetržité a zapálené debatérky. „Katharine nikdy nedá odpočinout svému mozku a jazyku, dokud se jí daří ulovit někoho, s kým si může povídat,“ poznamenal k tomu biskup Wright. Věkově stála nejblíže Orvillovi, k němuž měla už od mladých let obzvláště důvěrný vztah. Oba měli narozeniny ve  stejný den, 19. srpna, oba se narodili v  témže domě.

Lidské poklesky a  nedokonalosti dováděly Katharine k  „rozhořčení“ ve  větší míře než ostatní. Orvillovo procvičování hry na  mandolínu ji dokázalo roznítit přímo impozantním způsobem. „Posedává kolem a  brnká na  tu věc tak, že skoro nedokážu zůstat v  domě,“ stěžovala si svému otci. „Máš dobrou mysl i dobré srdce,“ říkával jí, přesto ale choval jisté obavy. „Zvláště pak toužím po  tom, aby sis osvojila mírné ženské způsoby a ovládala svou vznětlivou povahu, neboť ta je zlým pánem.“

Jejich přátelé je znali jako Willa, Orva a Katie. Sami mezi sebou ale Wilburovi říkali Ullam, Orvillovi Bubbo nebo Bubs, Katharine pak byla Sterchens – jako varianta německého Schwerchens, což znamenalo „sestřička“. Dva bratři Reuchlin a Lorin, starší než trojice, která zůstávala doma, byli ženatí a měli vlastní rodiny. Reuchlin se přestěhoval na farmu v Kansasu. Účetní Lorin bydlel od domu číslo 7 na Hawthorn Street takřka za rohem, i se svou ženou Nettou a jejich čtyřmi dětmi Miltonem, Ivonettou, Leontinou a Horacem. Skutečnost, že Lorin s Reuchlinem ne ustále střídali práci a  stěží uživili své rodiny, zřejmě Wilburovi s  Orvillem posloužila jako další důvod, proč zůstat svobodní.


Počátky

21

Jejich zesnulá matka Susan Koernerová Wrightová se narodila ve Virginii jako dcera německého výrobce povozů a  na  západ ji přivezli ještě jako dítě. Její potomci ji popisovali jako dosti inteligentní, milující a navýsost ostýchavou osobu. Vyprávělo se, že když se jí po svatbě při její první návštěvě obchodu s potravinářským zbožím zeptali, komu má být doručeno zakoupené zboží, zapomněla vlastní jméno. Byla však také veselá, bystrá a  pro svou rodinu představovala „hotového génia“. Uměla totiž vyrobit cokoli, zejména hračky, ba dokonce i  sáňky, „tak, jako by byly koupené“.

Byla to žena s  výjimečným porozuměním [napsala Katharine].

Ve Willovi a Orvovi rozpoznala něco neobvyklého, třebaže milo

vala nás všechny. Nikdy nezničila byť jen jedinou věc, kterou se

hoši pokoušeli vyrobit. I tu sebemenší z nich, kterou jí nechali ležet

v cestě, sebrala a položila ji do police v kuchyni.

Technické nadání obou „hochů“, jak všichni věděli, pocházelo přímo od  jejich matky, v  téže míře jako Orvillova ostýchavost. Její smrt na  následky tuberkulózy v  roce 1889 byla tou nejhorší ranou, jakou rodina kdy zažila.

Biskup Milton Wright byl oddaným otcem s hojnou zásobou pevných názorů a  moudrých slov. Tento důstojný muž střední postavy s  šedým plnovousem patriarchy, avšak bez kníru, si rád a s největší pečlivostí česával své řídké šedavé vlasy přes temeno lysé hlavy. Stejně jako ve Wilburově případě ani jeho charakteristický „vážný výraz“ nebyl nutně tím nejlepším vodítkem, jak odhadnout jeho momentální náladu nebo pohled na život.

Narodil se ve  srubu v  Indianě v  roce 1828 a  vyrostl s  hraničářskými způsoby a hodnotami. Třebaže o matce Catharine toho není příliš známo, jeho otec Dan Wright, farmář a veterán války za nezávislost, byl v očích chlapce hrdinou. Podle Milotonova podání „měl důstojné vystupování a rozvážné způsoby. Byl zdráhavý v řeči, avšak velmi důkladný.“ Byl také


Bratři Wrightové 22 neoblomným abstinentem, což na hranici představovalo jistou zvláštnost, a čestným cílevědomým člověkem. Všechny tyto vlastnosti mohly posloužit jako popis jak samotného Miltona, tak Wilbura s Orvillem.

Ve  věku 19 let Milton vstoupil do  Církve bratří spojených v  Kristu (Church of the United Brethren in Christ), jedné z protestantských denominací. Své první kázání přednesl ve věku 22 let, ordinace dosáhl o dva roky později. Třebaže se mu podařilo absolvovat několik kurzů na  akademii provozované zmíněnou církví, univerzitní vzdělání nikdy nezískal. Církev spojených bratří byla založena před občanskou válkou a v jistých věcech – mezi něž patřilo zrušení otroctví, práva žen a opozice vůči svobodnému zednářství s  jeho tajnůstkářskými způsoby – zastávala neoblomné postoje. Milton Wright se proto pevně držel svého přesvědčení, čehož si byli všichni, kdo jej znali, dobře vědomi.

Díky povolání putujícího kazatele jezdil široko daleko, v  koňském sedle i vlakem, a zemi zcestoval v takové míře jako téměř nikdo jiný v jeho generaci. V roce 1857 se plavil z New Yorku do Panamy a na cestě do Oregonu, kde dva roky vyučoval na  církevní škole, přejel po  železnici přes Panamskou šíji.

Se Susan se vzali v roce 1859 ve Fayettském okrese v Indianě nedaleko hranice s  Ohiem a  usadili se na  farmě v  indianském Fairmontu, kde se narodili jejich nejstarší dva synové. V roce 1867 se přestěhovali do domu s trámovou konstrukcí a pěti místnostmi v Millvale. Právě tam Susan 16. dubna přivedla na  svět Wilbura. (Jmenovci Wilbura s  Orvillem se stali duchovní Wilbur Fiske a Orville Dewey, k nimž jejich otec choval značný obdiv.)

O rok později se rodina přesunula do Hartsville a v následujícím roce (1869) do  Daytonu, kde Wrightovi koupili tehdy nově postavený dům na Hawthorn Street. Reverend Milton Wright byl totiž jmenován redaktorem celonárodního týdeníku Církve spojených bratří Duchovní dalekohled (Th e Religious Telescope), vydávaného v  Daytonu, což znamenalo výrazný nárůst jeho ročního příjmu z 900 na 1 500 dolarů.


Počátky

23

V roce 1877, poté, co byl Milton zvolen biskupem a jeho povinnosti v  rámci církve se ještě o  něco rozšířily, se spolu se Susan rozhodli dům pronajmout a odstěhovat se i s rodinou do Cedar Rapids v Iowě. Milton měl teď na  starosti celý Západomississippský okrsek své církve a  pomáhal s organizací kongresů a shromáždění, které zároveň navštěvoval, a to od  Mississippi až po  Skalisté hory. Během roku tak najezdil celé tisíce kilometrů. Za  další čtyři léta se rodina znovu přestěhovala – tentokrát do  Richmondu v  Indianě, kde desetiletý Orville začal vyrábět papírové draky pro zábavu i na prodej a Wilbur zahájil studium na střední škole. Do Daytonu se rodině podařilo vrátit natrvalo až v roce 1884.

S  počtem obyvatel dosahujícím téměř 40  000 se Dayton stal pátým největším městem v Ohiu a neustále se rozrůstal. Měl novou nemocnici, novou soudní budovu a se zbytkem země držel krok i ve smyslu používání elektrického pouličního osvětlení. Budova nové veřejné knihovny v módním novorománském slohu byla právě ve  výstavbě. Během několika dalších let se objevila i  nová střední škola – pětipodlažní cihlová stavba s věžičkami, která by byla chloubou každého univerzitního kampusu. Jak se v  Daytonu říkalo, tyto budovy hlásaly „oddanost čemusi jdoucímu mimo pouhou materialistickou okázalost“.

Dayton ležel v rozlehlé zvlněné aluviální rovině na východním břehu širokého ohybu řeky Miami v jihozápadním Ohiu, ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů na  sever od  Cincinnati, a  na  konci osmnáctého století jej osídlili veteráni z  války za  nezávislost. Jméno dostal po  Jonathanu Daytonovi, jednom z původních investorů jeho výstavby, veteránovi, členovi Kongresu z  New Jersey a  signatáři Ústavy Spojených států. Až do  příchodu železnice se město rozvíjelo jen pomalu.

Jednou, v  roce 1859, se trávník před starou budovou soudu, postavenou v  novořeckém slohu, stal dějištěm proslovu Abrahama Lincolna. Jinak se toho v Daytonu ve smyslu historického významu neodehrálo příliš mnoho, avšak hovořilo se o něm jako o dobrém místě pro život, práci


Bratři Wrightové 24 i založení rodiny – stejně jako o celém zbytku Ohia. Nebylo snad v té době Ohio rodným státem už tří prezidentů?

A co Th omas Edison? William Dean Howells, další z vynikajících synů Daytonu a redaktor Atlantického měsíčníku (Atlantic Monthly), napsal, že lidé v Ohiu patří mezi ten druh idealistů, kteří mají „odvahu konat v souladu s vlastními sny“. Důraz spočíval právě na slově odvaha.

Díky této odvaze ze sebe dostali to nejlepší a  v  rámci jejich pře

vážně přímočaré a praktické povahy je pro ně typické, že se někdy

projevují jako zapálení nadšenci, ba dokonce horlivci.

O několik let později Wilbur při jednom ze svých proslovů poznamenal, že pokud by měl dát mladému muži radu, jak se má v životě prosadit, řekl by mu, „aby si vybral dobrého otce a matku a začal žít v Ohiu“.

Třebaže v  roce 1884 bylo zřejmé, že město potřebuje nové vlakové nádraží a  většina jeho ulic byla stále bez zpevněného povrchu, vyhlídky na  budoucí prosperitu byly zářivější než kdykoli předtím. Došlo k  založení Národní společnosti pro výrobu pokladen (National Cash Register Company), která prosperovala a vzkvétala. Zakrátko se měla stát největším výrobcem svého druhu na  celém světě. Biskup Wright věděl, že mu život na cestách zabere nejméně polovinu roku i více, nikdy však nebylo pochyb o tom, že za svůj domov považuje právě Dayton.

***

Důležitou součástí rodinného vzdělání v oblasti zeměpisu, neřkuli předmětem neustále povzbuzujícím zvědavost jejích členů, byly biskupovy dlouhé dopisy psané na  cestách, často pak během jízdy vlakem. Ať už však – rok za  rokem – cestoval sebedál, láska, kterou pociťoval ke  své zemi, i  obdiv vůči její nádheře a  vznešenosti zůstávaly více než zřejmé. Minneapolis a St. Paul pro něj byla „úžasně rostoucí města v nádherném


Počátky

25

obilnářském kraji“. Těm, kteří na něj čekali doma, podal zprávu i o tom, že svahy za horami na západ od Missouly byly tak prudké, že bylo zapotřebí tří lokomotiv: dvou vpředu, jedné vzadu. Jeho svět – a  v  důsledku toho i jejich vlastní – nabíral na rozlehlosti. „Včera jsem dorazil na místo. Vyjel jsem v 1:40,“ hlásil v dopise odeslaném z Biggsu v Kalifornii.

Měli jste vidět hory Siskiyou, které jsme včerejšího dne přejeli

ve  vagónech. Dostali jsme se celkem vysoko, a  abychom mohli

stoupat, objížděli jsme celé kilometry. I  tak to ale bylo obtížné.

Po zhruba dvoukilometrové jízdě jsme se vrátili zpět asi na padesát

metrů od místa, kde jsme byli předtím, tentokrát o padesát metrů

výš. Projeli jsme několika tunely, ale žádný z  nich nebyl dlouhý.

Ten nejdelší byl až u  vrcholu. Je to ta nejmajestátnější scenérie

a nejstrmější stoupání, jaké jsem kdy zažil.

Díky bohatému pozorování a  postřehům z  okolního života nashromáždil zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu rad ve  smyslu chování, dobrých i špatných zvyků, věcí, jichž je zapotřebí se v životě vyvarovat, i cílů, k  nimž je dobré směřovat. Dával přednášky ohledně oblečení, čistoty i  úspornosti. Doma kázal odvahu, dobrý charakter – „dobrý kov“, jak říkával – a vytrvalost. Poskytování vodítek chápal jako součást otcovských povinností.

Má se za to, že mladí vědí všechno nejlépe a staří jsou staromilští.

Možná to tak je, ale staří mohou mít stejně tak pravdu ohledně

nových tretek, jako mladí v případě staromódních způsobů. Nej

prve se věnuj práci, potom zábavě. A s ní se měj na pozoru. Veš

keré peníze, které někdo potřebuje, mají dostačovat k  tomu, aby

zabránily, že se pro druhé stane břemenem.


Bratři Wrightové 26

Doma si dával záležet, aby se ke všem třem svým dětem choval se stejnými ohledy a náklonností, a každé z nich chválil za jeho nadání nebo příspěvek k chodu rodiny. Bylo však očividné, že jeho oblíbencem je Wilbur. Jak se vyjádřila Katharine, byl „zřítelnicí jeho oka“.

Wilbur byl zároveň příčinou největších obav. V mládí vynikal ve všem. Byl hvězdným atletem – exceloval zejména ve  fotbale, bruslení a  gymnastice – a jako student dosahoval vynikajících výsledků. V svém posledním roce na  střední škole v  Daytonu měl ze všech předmětů výbornou – z  algebry, botaniky, chemie, anglické kompozice, geologie, geometrie a latiny. Hovořilo se o tom, že půjde na Yale.

Všechny tyto plány ale vzaly zasvé, když při hraní hokeje na zamrzlém rybníce vedle daytonského Domova pro vojenské vysloužilce dostal Wilbur hokejkou ránu do  obličeje, která mu vyrazila většinu předních horních zubů.

Je obtížné určit, co se přesně stalo. Z toho mála, co o dané věci víme, lze však usoudit, že tato událost má jisté pozadí. Podle zápisku v deníku biskupa Wrighta, pořízeném o  celou řadu let poté v  roce 1913, se „člověk, který hodil pálku, jež zasáhla Wilbura“, stal jedním z nejznámějších a  neblaze proslulých vrahů v  dějinách Ohia. Oliver Crook Haugh byl v  roce 1906 popraven za  vraždu své matky, otce a  bratra a  věřilo se, že kromě nich zabil ještě tucet dalších.

V době zmíněného hokejového incidentu bydlel Haugh jen dva bloky od  Wrightových. Bylo mu pouhých patnáct let, což znamená, že byl o  tři roky mladší než Wilbur, současně však dosahoval vzrůstu dospělého muže a  měl pověst násilníka, který šikanoval celé sousedství. Jak po jeho popravě napsal Daytonský deník (Dayton Journal), „Olivera nikdy ne opouštělo přání působit ostatním bolest nebo přinejmenším rozpaky.“

Jestli „hodil“ pálkou či hokejkou po Wilburovi nechtíc, nebo úmyslně, není možné zjistit. Víme ale, že v  té době pracoval v  obchodě s  drogistickým zbožím na West Th ird Street a že mu drogista, ve snaze zbavit ho bolesti způsobené zkaženými zuby, dával k  užívání tehdy populární lék


Počátky

27

„Kokainové kapky proti bolesti zubů“. Mladý Haugh se zanedlouho stal závislým na drogách a alkoholu a jeho chování se vymykalo kontrole do té míry, že musel být na několik měsíců svěřen do péče Daytonského ústavu pro choromyslné.

Wilbur ho bezpochyby znal, avšak jak dobře, nebo zda měl Haugh s  Wilburem jakési nevyrovnané účty či byl v  okamžiku incidentu pod vlivem drog, to nevíme. S  výjimkou krátké zmínky v  deníku biskupa Wrighta nelze o této události nalézt nic jiného v rodinné korespondenci Wrightových ani v  jejich memoárech. Neexistuje ani detailnější nebo přímý popis zdrcujících dodatečných účinků, kterými na Wilbura nehoda zapůsobila. Zdá se, že celý tento příběh byl něčím, na co si rodina přála zapomenout, a zůstává temným zákoutím Wilburova života, o němž toho víme až žalostně málo, třebaže zcela očividně změnil jeho běh.

Wilbur nejprve celé týdny trpěl nesnesitelnou bolestí v  obličeji i čelisti, načež musel podstoupit fi xaci umělého chrupu. Nastoupily vážné „zažívací komplikace“, po  nichž následovalo nepravidelné bušení srdce a období depresí, které se podle všeho jen prodlužovaly. Všichni začali mít stále větší obavy a hovory o Yale utichly. Jeho churavějící matka dělala vše, co bylo v jejích silách, aby se o něj postarala, avšak s tím, jak se její vlastní zdraví neustále zhoršovalo, o ni začal pečovat Wilbur sám.

„Taková synovská oddanost takřka nemá obdoby,“ zapsal si biskup, který Wilburovi připisoval prodloužení jejího života o  minimálně dva roky. Ráno se obvykle cítila dost silná na  to, aby s  malou pomocí sešla dolů do přízemí, večer ji však Wilbur musel odnést zpět nahoru.

Bratr Lorin byl zřejmě tím jediným, kdo takový chod věcí neschvaloval. „Co Will dělá?“ psal Katharine z  Kansasu. „Měl by se do  něčeho pustit. Je z něj pořád ještě kuchařka a pokojská?“

Wilbur zůstal samotářem více méně setrvávajícím u rodinného krbu po celé tři roky – tři roky, v jejichž průběhu začal číst jako nikdy předtím.

***


Bratři Wrightové 28 Dům Wrightových na Hawthorn Street číslo 7, dějiště tolika scén v jejich rodinném životě, byl neokázalý svou velikostí i vzhledem a stál v poměrně skromném sousedství. Podobně jako většina Daytonu zůstávala i Hawthorn Street až do doby krátce po přelomu století bez zpevněného povrchu a  číslo 7, se dvěma lípami a  kamenným sloupkem k  uvazování koní vpředu, byla bílá dřevěná stavba s  úzkým štítem, navlas podobná ostatním v  ulici, s  výjimkou ozdobné přední verandy, kterou tu bratři postavili.

Dům měl sedm místností – tři dole a  čtyři nahoře. Všechny byly stejně malé jako samotná parcela. Od sousedního domu číslo 5, stojícího na severní straně, jej dělil necelý metr. Pokud jste se chtěli dostat mezi obě stavby, bylo zapotřebí se natočit a kráčet bokem.

Bratři už dávno překročili věk dvaceti let, když byla v domě zavedena tekoucí voda nebo kanalizace. Každotýdenní koupele se vykonávaly vsedě ve  vaně s  horkou vodou, postavené na  podlaze kuchyně, se zataženými závěsy. Venkovní otevřená studna s dřevěnou pumpou a kůlnou pro kočár byly vzadu za  domem. Nebyla tu žádná elektřina. Jídla se připravovala na  kamnech, v  kterých se topilo dřívím. Teplo a  světlo zajišťoval zemní plyn. Celková cena domu i s pozemkem mohla dosahovat 1 800 dolarů.

Vchodové dveře se z  verandy otevíraly do  malého předního společenského salónku, téměř všichni však vycházeli i  vcházeli postranními dveřmi, vedoucími z  verandy do  obývacího pokoje. Odsud byl přední salónek po pravé straně, jídelna s kuchyní ležely nalevo. K ložnicím v horním patře vedlo úzké schodiště s kobercem.

Veškerá výbava přízemí byla v  nenákladném viktoriánském stylu, na nějž bylo možno v daném období narazit v domovech po celém Ohiu, potažmo pak po  celé zemi – s  krajkovými závěsy v  oknech předního salónku, čalouněnými dřevěnými houpacími křesly, Gilbertovými hodinami na  římse nad krbem, které odbíjely každou půlhodinu, i  s  dubovým příborníkem se zrcadlem, stojícím v  jídelně. Vysoké stropy spolu


Počátky

29

se skromným měřítkem a  jednoduchostí zařízení dodávaly místnostem pocit výrazně menší přecpanosti, než tomu ve skutečnosti mohlo být.

Výbava horního patra zahrnovala jen naprosto nezbytné věci, mezi něž patřily postele, sekretáře a nočníky – s výjimkou knihovny a pracovního stolu s  přetahovacím krytem v  biskupově přeplněné ložnici situované v čele domu a s výhledem na ulici. Wilbur spal v pokoji uprostřed, Orville s Katharine ve dvou pokojích vzadu. Vzhledem k tomu, že jediným zdrojem tepla byly plynové krby dole, dveře ložnic v poschodí musely být za studeného počasí otevřeny dokořán.

S tratěmi železničních společností Dayton & Western Railroad a Dayton & Union Railroad vzdálenými pouhých několik bloků byl v každém ročním období součástí noci také zvuk píšťal jejich lokomotiv. Zápach uhelného dýmu visící ve vzduchu byl vůní domova.

Sbírka knih rodiny Wrightových nebyla ani skromná, ani běžná. Biskup Wright, jenž byl po celý svůj život zapáleným milovníkem knih, totiž z celého srdce obhajoval nesmírný význam čtení.

Zdá se, že mezi formálním vzděláváním ve škole a neformální výukou doma přikládal větší hodnotu posledně zmíněnému. Školní docházkou svých dětí se nikdy příliš neznepokojoval. Pokud se jedno z  nich rozhodlo, že kvůli nějakému projektu nebo zájmu, jenž on sám považoval za vhodný, vynechá jeden či dva dny ve škole, bylo vše v pořádku. Čtení pak se vší určitostí řadil mezi činnosti hodné zájmu.

Ta díla, jež považoval za  „velmi vážná“ a  většinou se týkala teologie, byla v jeho ložnici. Zbytek, který tvořil většinu, stál hrdě na odiv v obývacím pokoji ve vysoké knihovně s prosklenými dveřmi. Bylo možné zde najít knihy Dickense, Washingtona Irvinga, Hawthorna, Marka Twaina, kompletní dílo sira Waltera Scotta, Vergiliovy básně, Plútarchovy Životy, Miltonův Ztracený ráj, Boswellův Život Samuela L. Johnsona, Gibbonův Úpadek a pád říše římské i Th úkydida. Byly tu knihy o přírodopise, amerických dějinách, šestidílné dějiny Francie, nejrůznější cestopisy, Poučná


Bratři Wrightové 30 příručka pravopisu i  Darwinův spis O  původu druhů. To vše doplňovaly dvě plné řady encyklopedií.

Všichni v  domě neustále četli. Katharine dávala přednost románům sira Waltera Scotta, Orville Hawthornovu Domu se sedmi štíty a Wilbur – zvláště během svého domácího období – četl bezmála všechno. V oblibě měl pak zejména dějiny.

V  krátkých přestávkách, kdy byl biskup doma, vyžadoval čas, který mohl strávit se svými knihami, případně jej bylo možno zastihnout ve veřejné knihovně, kde se věnoval své lásce ke genealogii. Jako někdo, kdo tak silně věřil ve význam rodiny, totiž neměl nikdy dost zjišťování informací o  těch, z  nichž on i  jeho děti pocházeli. Chtěl také, aby si tuto skutečnost uvědomovaly i  ony samy, stejně jako si přál, aby měly otevřenou a  vnímavou mysl a  učily se samostatnému přemýšlení. Jak se říká, jeho mysl nikdy nepoznala odpočinku. „Se svými dětmi hovořil otevřeně o všech možných tématech,“ vyjádřil se později Orville, „kromě vydělávání peněz, kteroužto záležitost nebral příliš v potaz.“

Mezi duchovními díly na  policích v  jeho ložnici se nacházely i  spisy „Velkého agnostika“ Roberta Ingersolla, k  jejichž čtení povzbuzoval oba bratry i Katharine. „Každá mysl by měla být sama sebou – měla by sama přemýšlet, zkoumat i  vyvozovat závěry,“ napsal Ingersoll. Zřejmě to byl právě Ingersollův vliv, který způsobil, že oba bratři přestali se svými pravidelnými nedělními návštěvami kostela. Jak se zdá, biskup tuto změnu přijal bez jakýchkoli námitek.

Je zajímavé, že navzdory biskupově celoživotní oddanosti duchovní práci se téma náboženství v  dopisech jeho dětem, stejně jako v  listech, které mu napsaly ony samy, takřka nedočkalo zmínky. Součástí zařízení domácnosti pak nebyly žádné náboženské obrazy nebo biblické citace, s  výjimkou barvotisku sv. Cecílie, visícího nalevo od  krbu v  předním salónku. Na tomto místě však Orville obyčejně opíral o zeď svou mandolínu a Cecílie byla svatou patronkou hudby.


Počátky

31

O  mnoho let později řekl Orvillovi jakýsi přítel, že spolu s  bratrem budou navždy stát jako příklad toho, do jaké míry se ve světě mohou prosadit Američané bez jakýchkoli zvláštních výhod. „Říkat, že jsme neměli žádné zvláštní výhody, ale není pravda,“ ohradil se Orville důrazně. „Tou největší věcí, z níž jsme měli prospěch, bylo vyrůstat v rodině, kde se vždy ve značné míře povzbuzovala intelektuální zvídavost.“

II.

V  první polovině roku 1889, zatímco stále studoval střední školu, si Orville v  přístřešku pro vozy vzadu za  domem zřídil tiskařskou dílnu, proti čemuž biskup zřejmě ani v  nejmenším neprotestoval. Orville se o  tiskařství zajímal už nějakou dobu a  dvě léta pracoval jako učedník v místní tiskárně. Navrhl a zkonstruoval si svůj vlastní lis, při jehož sestrojování použil vyhozený náhrobník, pružinu z bryčky a starý šrot. „Když otec s bratrem spatřili mé odhodlání stát se tiskařem, po nějaké době mi opatřili malý tiskařský lis,“ vysvětlil později Orville. S  pomocí Wilbura, který byl připraven vrátit se znovu do  života, pak začal vydávat noviny Westsideský zpravodaj (West Side News), věnované záležitostem a zájmům jejich části Daytonu, ležící na západním břehu řeky.

První vydání v rozsahu čtyř stran se objevilo 1. března a obsahovalo reklamy sedmnácti místních obchodů včetně obchodu s  drogistickým zbožím F. P.  Nipkina, obchodu s  oblečením a  doplňky W. A. Lincolna (nabízející „MIMOŘÁDNĚ VÝHODNOU KOUPI“), Winderova potravinářského zboží, Clevelandovy prádelny a  prodeje krmiv H. Ruseho. Orville byl uveden jako vydavatel. Předplatné činilo 45 centů ročně nebo 10 centů na dva týdny.

Redakční obsah tohoto i následujících vydání zahrnoval vesměs jeden kratičký článek s  obecně laděným tématem, doprovázený četnými místními zprávami, které zřejmě vybíral Wilbur. Mohli jste se dočíst o nákladním povoze, který se rozbil na mostě přes Wolf Creek, nebo že přítomné početné obecenstvo ocenilo četbu Shakespeara na  místní střední škole


Bratři Wrightové 32 v podání profesora C. L. Loose. Dále také, že továrna na výrobu cestovních zavazadel W. I. Dennyho vyhořela až do základů, že George La Rue ze South Hawthorn Street věnoval svou početnou sbírku ptačích vajec veřejné knihovně, že slečna Carrie B. Osterdayová z  West Th ird Street a G. J. Nicholas a Tula z Paisley Street onemocněli tyfem nebo že policisté O’Brien, Urmey a Kitzelman zatkli Eda Kimmela spolu s dalším hochem, protože kradli kuřata.

Současně jste mohli narazit i  na  zmínku o  hrozivé povodni v  Johnstownu v Pensylvánii nebo o dokončení Eiff elovy věže v Paříži.

Bratři čas od času zařadili také položky z jiných publikací, které považovali za  hodné čtenářova zájmu – například článek nazvaný „Povzbuzujte malého chlapce“, přetištěný ze Zpravodaje pro stavbaře a  stavitele (Architect and Building News).

Nečekejte, až chlapec dospěje, abyste s ním zacházeli jako se sobě

rovným. Náležitá dávka jistoty i  slov povzbuzení a  rad ... mu dá

na srozuměnou, že mu v mnoha ohledech důvěřujete, pomáhá jej

přetvořit v muže dlouho předtím, než se jím stane, ať už vzrůstem,

nebo léty. (...)

Pokud chlapec zjistí, že vlastníma rukama dokáže vyrobit něko

lik věcí, bude tíhnout k tomu, spoléhat se sám na sebe. Plánování,

jež je nutné k provedení takové práce, navíc představuje jistý druh

sebekázně a vzdělávání, jež pro něj budou značným přínosem.

Na  konci dubna, kdy už noviny vykazovaly určitý zisk, přesunul Orville svou živnost do  pronajatých prostor na  West Th ird Street, kudy vedla trasa městské elektrické dráhy, a Wilbur, jemuž bylo tehdy dvaadvacet, byl uváděn na předním místě jako redaktor.

Přispěvatelem Westsideského zpravodaje se stal i  Orvillův přítel ze střední školy Paul Laurence Dunbar, který byl třídním poetou a  jediným černošským studentem na  celé škole. Později, když Dunbar přišel


Počátky

33

s návrhem vydávat týdeník pro černošskou komunitu, Orville s Wilburem tyto noviny tiskli na dluh. Celá záležitost však neměla dlouhého trvání.

Vypráví se, že Dunbar jednou na zeď dílny napsal křídou jako poklonu následující čtyřverší:

Orville Wright je ukryt zrakům

v tiskařské své živnosti.

Jiná mysl z poloviny

nemá jeho bystrosti.

V  roce 1893 vydala Církev spojených bratří – díky vlivu biskupa Wrighta – první sbírku Dunbarových básní, za  niž Dunbar sám zaplatil náklady ve výši 125 dolarů. Za několik dalších let jej objevil redaktor Atlantického měsíčníku William Dean Howells a Dunbar se stal básníkem celonárodního věhlasu.

V červenci roku 1889 se v novinách objevil i nekrolog Susan Koernerové Wrightové. Který z bratrů jej napsal, není známo. S největší pravděpodobností se jednalo o společné úsilí. Susan zemřela doma 4. července ve věku 58 let, po osmiletém boji s tuberkulózou.

Byla samotářského založení, velmi plachá a  chovala nechuť

k  jakýmkoli projevům na  veřejnosti. Její skutečnou vnitřní hod

notu a  nejlepší vlastnosti proto mohla v  úplnosti docenit její

rodina...

Pohřbili ji o dva dny později na Woodlandském hřbitově za přítomnosti celé její rodiny, která od té doby 4. červenec už nikdy neslavila jako svátek. Biskup si následujícího července zapsal: „Čtvrtého byl čínský ohňostroj... [a] Hawthorn Street zařídila několik veřejných představení, ale v čísle 7 nebylo žádné vlastenectví. Nebylo slyšet žádné bubny, nezavlála jediná vlajka, neozval se praskot jediné rakety.“


Bratři Wrightové 34

***

Rok poté bratři změnili název svých novin na Ve č e r n í k (Th e Evening Item). Následujícího roku pak jejich list přestal vycházet a Wilbur s Orvillem se soustředili na vydělávání peněz jako tiskaři.

Tiskařská živnost byla od  samého počátku Orvillovým nápadem. V  největší míře těšila právě jeho, a  proto pracoval tak usilovně, jak jen dokázal. Zdá se však, že ve Wilburových výkonech narážel na jisté nedostatky. „Během posledních několika týdnů jsme byli natolik zaneprázdněni, že jsme na psaní neměli téměř žádný čas,“ oznamoval Orville svému otci na  podzim roku 1892. „Za  den vydělávám v  tiskárně 2 až 3 dolary 25 centů, musím je ale rozdělit mezi sebe a Willa, takže mi ke konci týdne moc nezbývá. Will pracuje u lisu. Alespoň tedy říká, že pracuje, věci tomu však podle mého příliš nenasvědčují.“ Jak ale biskupa současně ujišťoval, doma spolu „vycházíme opravdu dobře“.

Katharine tehdy pobývala mimo domov na univerzitě, a tak jim nezbývalo nic jiného, než si po  domácí stránce vystačit, jak nejlépe to půjde. Soudě podle Wilburova dopisu napsaného Katharine si v  tomto ohledu dokázali poradit více než dobře, navíc i s jistou dávkou humoru.

Od té doby, co jsi odjela, se nám daří obstojně. Orville vaří jeden

týden, já ten následující. V  Orvillově týdnu máme třikrát denně

chléb s  máslem, maso se šťávou a  kávu. Já mu ve  svém dávám

o  trochu víc na  výběr. Na  konci jeho týdne už totiž existuje dost

značná zásoba studeného masa, takže v první polovině toho mého

máme chléb s máslem, „haši“ a kávu, zatímco ve druhé jíme chléb

s  máslem, vejce, sladké brambory a  kávu. S  tím, kdo je v  daném

týdnu ohledně vaření na řadě, se ani trochu netrápíme.


Počátky

35

Důvod je možná zřejmý. Pokud by se paní Spratová pustila

do přípravy výhradně tučných jídel, hádám, že vařit každý druhý

týden by nevadilo ani Jackovi.

*

Zhruba v téže době se také rozhodli provést výrazné změny ve vzhledu domu, který obtočili prostornou verandou se zábradlím, jehož každičký sloupek i kuželku ručně vysoustružili. V přízemí namontovali nová větší okna a  k  oknům v  patře přidali okenice, přičemž veškerou zmíněnou práci prováděli ve svém „volném čase“.

Důležité je zmínit i to, že se stejně jako velká část země začali věnovat jízdě na  bicyklu. Jak sděloval Wilbur, před nějakou dobou si vyrazili na „vyjížďku“ směrem na jih po cincinnatské silnici, načež si udělali zastávku na daytonském výstavišti, aby se několikrát projeli po místním závodním okruhu. Odtud pokračovali až do Miamisburgu, vzhůru do četných příkrých kopců, po jejichž překonání si prohlédli slavnou prehistorickou kuželovitou mohylu adenské kultury, největší ze slavných zbytků zmizelé indiánské civilizace, pocházející z doby před více než 2 000 lety. Dohromady urazili 50 kilometrů.

Bicykly se staly dobovou senzací, všudypřítomnou mánií. Velociped, nazývaný „kolo“, byl veleben jako požehnání celému lidstvu, jako nádherný předmět vhodný pro dobrou náladu, zdraví i vitalitu, ba pro celkový životní postoj jedince. Lékaři ho s nadšením schvalovali. Jeden z doktorů ve Philadelphii, píšící pro Americký časopis pro porodnictví a nemoci žen a  dětí (Th e American Journal of Obstetrics and Diseases of Women and Children), uzavřel své pozorování tím, že „pro muže i ženy je bicykl jedním z největších vynálezů devatenáctého století“.

Zazněly pochopitelně i  nesouhlasné názory, třeba ty prohlašující jízdní kola za „nebezpečná mravům“. Až do té doby se totiž děti i dospí* Jednou z anglických dětských říkaček je příběh o Jacku Spratovi, který neměl v lásce

tučná jídla, a jeho ženě, která nesnášela jídla netučná. Navzdory tomu však vždy dojedli

to, co měli na svém talíři (pozn. překladatele).


Bratři Wrightové 36 vající mládež nemohly zatoulat pěšky příliš daleko od domova. Teď jeden časopis varoval, že se díky „patnácti minutám na kole dostanou na hony daleko“. Říkalo se také, že mladí kvůli jízdním kolům netráví tolik času s  knihami, kolik by měli. Ještě vážnější bylo ale to, že cyklistické výlety na předměstí či na venkov „nezřídka doprovází svody“.

Uvedené obavy neměly téměř žádný vliv. Na bicyklech jezdili všichni – muži i  ženy nejrůznějšího věku, postavení a  profesí. Po  univerzitních kampusech i v celé řadě měst včetně Daytonu se začaly jako houby po dešti objevovat cyklistické kluby. Na  Oberlin College zapózovaly Katharine a její kolegyně ze studií na památné fotografi i se svými novými jízdními koly. Každá z nich vypadala nadmíru potěšeně, nejširší úsměv však zářil právě na tváři Katharine.

***

Na  jaře roku 1893 si Wilbur s  Orvillem otevřeli kousek od  domu číslo 1005 na  West Th ird Street vlastní krámek s  bicykly nazvaný Cyklistická burza (Wright Cycle Exchange), kde prodávali a  opravovali jízdní kola. Zanedlouho jim šly obchody tak dobře, že se přestěhovali do  větších prostor v nedalekém čísle 1034 na téže ulici a svůj podnik přejmenovali na Cyklistickou společnost (Wright Cycle Company).

Největší vášeň pro bicykly projevoval z obou bratrů Orville. Jak prozradil jeden z jeho obdivovatelů, který v pozdějších letech patřil do okruhu Orvillových známých: „Zaveďte řeč na tvar řídítek nebo typy pedálů prvních ‚bezpečných jízdních kol‘ a jeho tvář se celá rozsvítí.“

Vždy podnikaví bratři, kteří nedokázali zůstat jen tak v nečinnosti, teď začali věnovat svůj volný čas rekonstrukci interiéru čísla 7 na Hawthorn Street. V  obývacím pokoji postavili nový plynový krb s  římsou, změnili a  přestavěli schodiště, obnovili veškerou výzdobu, vytapetovali místnosti novými světlými tapetami, včetně stropů, a  položili nové koberce. Katharine jim pomáhala, kdykoli přijela domů ze školy. Wilburovým


Počátky

37

zvláště osobitým příspěvkem byla ozdobná dřevořezba na novém sloupku zábradlí z třešňového dřeva, umístěném u paty schodiště.

Práce se podařilo zhruba dokončit ještě před příchodem jara roku 1894. V neděli 31. března si biskup Wright zapsal do svého deníku:

Dnes je zataženo, ale počasí je mírné. Doma. Orville s C[K]atha

rine zařizují dům. Poprvé po  několika měsících jsme měli míst

nost, kde si můžeme sednout. Všechno bylo totiž zničené...

***

Živnosti se dařilo i  nadále, avšak s  otevřením dalších cyklistických obchodů ve  městě neustále rostla konkurence. Když prodeje poklesly, Wilbur začal být až nápadně neklidný a  v  rozpacích, co dělat se svým životem. Už dlouho přemýšlel o tom, že by se rád stal učitelem, což bylo „počestným povoláním“, taková věc ale vyžadovala univerzitní vzdělání. Dospěl k  názoru, že pro obchod nemá talent. Měl pocit, že se k  němu nehodí, a jak vysvětlil otci, zvažoval teď „vhodnost“ zápisu do univerzitního kurzu.

Nemyslím, že se nějak zvlášť hodím k tomu, abych dosáhl úspěchu

v  jakékoli obchodní činnosti, i  kdybych měl podporu patřičných

osobních i obchodních kontaktů. Možná bych se uživil, pochybuji

ale, zda bych někdy dosáhl něčeho víc než jen toho. Intelektuální

úsilí je pro mě potěšením a  myslím, že bych byl lépe vybavený

k dosažení obstojného úspěchu v jiných povoláních než v obchodě.

V  jiném dopise, tentokrát svému bratru Lorinovi, Wilbur předložil další argumenty. Byl člověkem, který nejen trávil velkou část svého času čtením, ale o  věcech také přemýšlel a  tématu obchodu věnoval značnou pozornost. Dospěl při tom k celé řadě vlastních závěrů.


Bratři Wrightové 38

V  obchodě je to agresivní člověk, jenž trvale nespouští ze zřetele

svůj vlastní zájem, kdo uspěje. Obchod je pouze jedním ze způ

sobů války, v níž každý z bojovníků usiluje o to, aby se svým pod

nikem unikl konkurentům, zatímco současně se snaží jim zabránit,

aby získali to, co už sám má. V obchodě ještě nikdy neuspěl žádný

člověk, který nebyl agresivní, průbojný, a  možná dokonce i  tro

chu sobecký. Na agresivním založení není nic hanebného, pokud

nezachází do výstředností, neboť takoví lidé hýbou světem a jeho

událostmi... Naprosto souhlasím s tím, že všichni hoši Wrightovy

rodiny postrádají odhodlání a hnací sílu. Právě to je důvodem, že

žádný z nás není a ani nebude něčím víc než průměrným obchod

níkem. Dařilo se nám všem celkem obstojně, dokonce snad i lépe

než běžnému člověku, žádný z nás ale doposud nijak zvlášť nevyu

žil talentu, jímž vyniká nad ostatní. Proto jsme dosáhli jen nepříliš

výrazného úspěchu. Neměli jsme se stát obchodníky...

Vždy existuje nebezpečí, že se člověk takového založení,

jestliže je odkázán sám na sebe, stáhne do prvního kouta, v němž

se ocitne, a  zůstane zde po  celý svůj život, sváděje zápas o  holou

existenci (pokud jej jakýsi druh zemětřesení nevrhne na  příz

nivější místo). Přitom v  případě, kdy by s  náležitou jedinečnou

výbavou nastoupil správnou cestu, dosáhl by značných úspěchů.

Mnozí jsou lépe uzpůsobeni k  tomu, aby zužitkovali příležitosti,

které jsou jim nabízeny, než aby je sami vyhledávali.

Pokud tedy nemělo jít o  „první kout“, v  němž se ocitne po  zbytek života, jaká byla „správná cesta“? Cítil se jako v pasti.

Biskup Wright se nabídl, že přispěje k  pokrytí ceny univerzitního kurzu. „Nemyslím si, že ti život obchodníka bude vyhovovat,“ napsal mu souhlasně. Poté se však prodeje Cyklistické společnosti opět zvedly – do té míry, že prodávali zhruba 150 bicyklů ročně – a Wilbur nakonec zůstal.


Počátky

39

Na  jaře roku 1895, ve  třetím roce, kdy provozovali svůj obchod, si pronajali rohovou budovu číslo 22 na South Williams Street s předváděcí místností na úrovni ulice a prostorami pro obráběcí dílnu v patře. Tam, v  prvním poschodí, začali oba bratři na  objednávku vyrábět své vlastní modely jízdních kol. Součástí oznámení ohlašujícího nový výrobek byl i následující popis:

Bude mít široké trubky, vysoký rám, obráběná ocelová ložiska,

paprsky z jehlového drátu, úzký profi l běhounu, jakož i každý znak

nejmodernějšího bicyklu. Vážit bude zhruba 9 kilogramů. Jsme si

zcela jistí, že žádné kolo na trhu nebude jezdit snadněji, ani nevy

drží déle než toto, k čemuž také poskytneme naprosto bezvýhrad

nou záruku.

Prodávalo se mezi 60 a  65 dolary za  kus a  neslo název Van Cleve – na  počest jejich praprababičky z  otcovy strany, první bílé ženy, která se usadila v  Daytonu. Když bylo Van Cleve zavedeno do  výroby, s  dostupností ve  všech barvách, bratři představili druhý, levnější model nazvaný St. Clair, jenž byl poctou prvnímu guvernérovi starého Severozápadního teritoria, do něhož spadalo i Ohio. Jejich příjem teď narostl do té míry, že vydělávali slušných 2 000 až 3 000 dolarů ročně.

„Van Cleve Vás doveze jako první,“ oznamovala jedna z jejich reklam. V katalogu kol Van Cleve pak bratři prohlašovali:

Díky poctivým a  velkorysým obchodům jsme vybudovali velký

a  úspěšný podnik a  mezi jezdce na  kolech Van Cleve můžeme

s  hrdostí počítat ty nejlepší znalce bicyklů a  jejich konstrukce

v celém městě. Bez jejich pomoci při šíření věhlasu a chvály kola

Van Cleve bychom nemohli doufat, že jej prosadíme na  součas

nou vysokou pozici, jíž se mu dostalo v  mínění veřejnosti. Skrze


Bratři Wrightové 40

jejich svědectví se Van Cleve stalo synonymem pro znamenitost

konstrukce jízdních kol.

Doma se Wilbur s Orvillem ve stále větší míře těšili z častých návštěv Lorinových dětí. Jejich neteř Ivonette vyprávěla, že zejména



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist