načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratři ve zbrani – Simon Scarrow

Bratři ve zbrani

Elektronická kniha: Bratři ve zbrani
Autor: Simon Scarrow

"Bratři ve zbrani" jsou dalším svazkem série románů, jejichž hrdiny jsou římští legionáři Lucius Cornelius Macro a jeho mladší spolubojovník Quintus Licinius Cato. Muži císařského ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7% 94%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 359
Rozměr: 22 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložili Ludmila Havlíková a Tomáš Havlík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7550-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Bratři ve zbrani" jsou dalším svazkem série románů, jejichž hrdiny jsou římští legionáři Lucius Cornelius Macro a jeho mladší spolubojovník Quintus Licinius Cato. Muži císařského tajemníka Narcissa dopadnou na římské ulici posla nebezpečných spiklenců. Při mučení vyzradí podrobnosti plánu, jehož cílem je překazit římské tažení proti Caratacovi, veliteli britských kmenů, které dosud vzdorují Římu. Spiklenci vyslali mezi legionáře špeha, jenž pracuje v utajení. Jeho úkolem je dál podněcovat místní kmeny k boji proti Římanům a zároveň odstranit dva nejschopnější římské důstojníky - prefekta Catona a centuriona Macrona. Narcissus se také dozví, že za spiknutím stojí jeho rival Pallas. Konečné porážce vzpurných britských kmenů tak může paradoxně zabránit mocenský boj mezi nejbližšími spolupracovníky stárnoucího císaře Claudia.

Popis nakladatele


Catonovi a Macronovi usiluje o život nebezpečný špeh.

Muži císařského tajemníka Narcissa dopadnou na římské ulici posla nebezpečných spiklenců. Při mučení vyzradí podrobnosti plánu, jehož cílem je překazit římské tažení proti Caratacovi, veliteli britských kmenů, které dosud vzdorují Římu. Spiklenci vyslali mezi legionáře špeha, jenž pracuje v utajení. Jeho úkolem je dál podněcovat místní kmeny k boji proti Římanům a zároveň odstranit dva nejschopnější římské důstojníky – prefekta Catona a centuriona Macrona. Narcissus se také dozví, že za spiknutím stojí jeho rival Pallas. Konečné porážce vzpurných britských kmenů tak může paradoxně zabránit mocenský boj mezi nejbližšími spolupracovníky stárnoucího císaře Claudia.

Bratři ve zbrani jsou třináctým svazkem série románů, jejichž hrdiny jsou římští legionáři  Lucius Cornelius Macro a jeho mladší spolubojovník Quintus Licinius Cato.

SIMON SCARROW je britský autor historických románů. Narodil se roku 1962 v Nigérii a poté žil s rodiči v řadě dalších zemí, po příjezdu do Británie vystudoval historii na University of East Anglia a pak učil tento obor na City College v Norwichi. Specializoval se zejména na římské dějiny a pořádal pro studenty poznávací cesty po památkách a muzeích, během nichž si ještě prohloubil znalosti. Poté se rozhodl, že své poznatky zúročí a začne psát knihy, jaké by si rád sám přečetl – napínavé vojenské příběhy z období římské invaze do Británie.

Proslavil se sérií čtrnácti románů o legionářích Macronovi a Catonovi, z nichž třináct již vyšlo česky. Do mobilů a tabletů si lze také stáhnout hru Cato and Macro: The Game.

Mimoto je Scarrow autorem čtyřdílného cyklu Revolution odehrávajícího se za napoleonských válek a románů The Sword and the Scimitar a Heart of Stone. Spolu s T. J. Andrewsem napsal dvě série povídek vydaných nejprve jako e-knihy: Roman Arena a Invader. Simon Scarrow má dva syny a žije v Norfolku.

Více informací naleznete na webových stránkách

Předmětná hesla
Starověký Řím – 1. století
Zařazeno v kategoriích
Simon Scarrow - další tituly autora:
Brothers in Blood Brothers in Blood
 (e-book)
Srdce z kamene Srdce z kamene
Den císařů Den císařů
 (e-book)
Den císařů Den císařů
Invaze Invaze
Římská krev Římská krev
 
K elektronické knize "Bratři ve zbrani" doporučujeme také:
 (e-book)
Štvanice na orly Štvanice na orly
 (e-book)
Orel v písku Orel v písku
 (e-book)
Stříbrný orel Stříbrný orel
 (e-book)
Orlové v bouři Orlové v bouři
 (e-book)
Orlové ve válce Orlové ve válce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Copyright © 2014 Simon Scarrow

All rights reserved.

Z anglického originálu Brothers in Blood

(First published by Headline Publishing Group, London, 2014)

přeložili © 2016 Tomáš Havlík a Ludmila Havlíková

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-434-8 (pdf)


Mému synovi Josephovi,

který dospěl v muže


SCHÉMA VELENÍ ŘÍMSKÉ ARMÁDY

císař Claudius

guvernér Ostorius Scapula

legát Quintatus – velitel XIV. legie a k ní přidělených jednotek

XIV. legie

prefekt tábora

šest tribunů

šedesát centurionů, mezi

nimi i centurion Macro

(v každé centurii je...)

optio osmdesát legionářů

druhá thrácká jízdní

kohorta pod velením

prefekta Catona

šestnáct oddílů

o přibližně 30 mužích,

jimž veleli dekurioni

signifer

(voják pečující

o standartu)

jízdní jednotka

pod velením centuriona

Zvláštní poznámka:

Pro jednotky, jakou byla

druhá thrácká kohorta,

obvykle platilo výše

uvedené schéma. Kohorta

v této knize je však odlišná,

a to z důvodů,

které vyjdou najevo...

čtyři oddíly po 30 mužích

vedené dekuriony



Kapitola první

Řím únor 52 n. l.

Ulice hlavního města se hemžily lidmi, kteří si vychutnávali na tuto dobu neobvykle teplé počasí. Bylo krátce po poledni a na jasné obloze zářilo slunce. Musa vycítil, že se mu někdo pověsil na paty. Zaznamenal to ještě dřív, než svého pronásledovatele vůbec zahlédl. Právě díky tomuto neomylnému instinktu, který mu pomáhal odhalovat hrozící nebezpečí, upoutal pozornost svého nynějšího pána. V jeho oboru šlo o neocenitelnou schopnost. Nákladný výcvik, jemuž ho ten člověk podrobil poté, co jej objevil na ulici v Aventinu, ještě umocnil Musovu ostražitost a zrychlil jeho reflexy.

Patřil mezi nejlepší zvědy pracující mimo císařský palác. Uměl své oběti nenápadně sledovat a neslyšně zabíjet. Uměl znetvořit jejich těla a dovedně se jich zbavit, takže téměř nehrozilo nebezpečí, že se někde najdou, nebo že je dokonce někdo pozná. Uměl šifrovat a luštit vzkazy a věděl, který jed působí nejspolehlivěji a nezanechává žádné průkazné stopy. Dokázal sledovat člověka v davu, ale i v téměř liduprázdné uličce, aniž jakkoliv prozradil svou přítomnost.

Rovněž se naučil rozpoznat, když někdo naopak sledoval jeho. Před chvílí se zastavil na kraji fóra u pekařova stánku a tvářil se jako každý jiný zákazník, který si prohlíží drobné kousky pečiva a chléb rozložený na dřevěné desce. Přitom však soustředil veškerou pozornost na hubeného tmavovlasého muže v prosté hnědé tunice, který zůstal stát u stánku s ovocem asi o patnáct kroků dál, bezstarostně zvedl hrušku a zadíval se na ni.

Musa ho koutkem oka bedlivě sledoval a důkladně zkoumal každý detail jeho zdánlivě nenápadného vzezření. Náhle se upamatoval, že ho nevidí poprvé – spatřil ho už dnes dopoledne na ulici před domem, kam se vydal z příkazu svého pána se vzkazem, který se nedal doručit písemně. Před odchodem se ho musel naučit nazpaměť. Jeho pronásledovatel zpočátku seděl v hloučku mužů, kteří se skláněli nad kostkami, ale pak vstal, protáhl se a pomalu vykročil kupředu po ulici. Přitom si razil cestu mezi kolem

9


jdoucími, kteří se ubírali stejným směrem jako on. Musa si ho všiml, ale nepřikládal tomu žádný význam. Teď mu však jeho přítomnost připadala jako příliš velká souhra náhod.

Zachmuřeně se pousmál. Tak dobře, ať to na něj klidně zkouší. Zná přece spoustu triků, jak se komukoliv ztratit z dohledu. Pokud je však jeho pronásledovatel dostatečně zběhlý, velice rychle tyto triky prohlédne. Musa však měl obrovskou výhodu, která mu v nadcházejícím souboji schopností výrazně pomůže: narodil se a vyrostl ve zdejších končinách a většinu mládí prožil jako otrhaný sirotek v některé z místních pouličních tlup. Znal každý zákrut a každou odbočku v ulicích tohoto obrovského města, které se rozkládalo na sedmi pahorcích směstnaných nad svižným tokem Tibery.

Musa podle snědé pleti muže v tunice odhadoval, že jeho „stín“ nepochází z Říma, nýbrž odkudsi z východní části říše nebo z ještě větší dálky. Věřil, že v bludišti tmavých páchnoucích uliček Subury – chudinské čtvrti, která se táhla za fórem – ho dozajista setřese. A pokud ten neznámý člověk při jeho pronásledování zabloudí, ať mu pomáhají bohové. Obyvatelé Subury žili velice pospolitě a každého cizince spolehlivě vycítili na míli daleko, byť třeba jen díky tomu, že nepáchl tolik jako oni. První zločinecká tlupa, které ten snědý muž padne do rukou, s ním udělá krátký proces.

Musa s ním na okamžik pocítil účast, ale hned nato veškerou lítost potlačil. V téhle honičce není sebemenší prostor pro city. Cizincův pán je nepochybně stejně nelítostný jako ten jeho, takže pokud mu přikáže, aby Musu zabil, bez váhání to udělá. Musa nenápadně zajel rukou k opasku a opatrně nahmátl hrbolek na látce pod širokým pruhem kůže, kde se skrývala dýka. Se znovu nabytým pocitem jistoty se rychle odvrátil od pekařova stánku a chvatně zamířil k oblouku, pod nímž vedla cesta z fóra. Vůbec se nepotřeboval ohlédnout, aby poznal, že ho muž sleduje. Hned jak udělal první krok, se k němu totiž jeho pronásledovatel otočil.

Od některých lidí, mezi nimiž se protlačil, si Musa vysloužil ostré poznámky a spalující pohledy. Cítil, jak se mu zrychluje tep. Zároveň ho zaplavila zvláštní směsice vzrušení, strachu a radosti a sevřela mu žaludek. Proběhl pod obloukem, jehož klenutý strop umocňoval ozvěnu okovaných sandálů a útržků hovoru procházejících lidí natolik, že přehlušovala ruch města na obou stranách. Hned za ním odbočil vlevo a zamířil do uličky vedoucí do Subury. U špinavé zdi pomalované vulgárními obrázky spatřil

10


chlapce v otrhané tunice a v obnošených sandálech, které mu držely pohromadě jen provázky. Seděl v podřepu a sledoval kolemjdoucí. Zlodějíček, usoudil Musa a sáhl do kapsy pro bronzovou minci. Znal tyhle typy velice dobře.

„Chlapče, za mnou jde muž v hnědé tunice. Pokud se tady objeví, pověz mu, že jsem zašel tamhle do té uličky,“ řekl Musa, ukázal ke strmé uličce vedoucí opačným směrem a hodil klukovi minci. Zlodějíček ji chytil už ve vzduchu a přikývl. Musa se pak ztratil v úzké uličce směřující do Subury. Pod ponurými zdmi domů natěsnaných vedle sebe ležely hromádky odpadků. Musa se dal okamžitě do běhu, protože tudy procházelo jen málo lidí a on se chtěl svému pronásledovateli vzdálit tak rychle a tak daleko, jak to jen bude možné.

Doufal, že mu přálo štěstí a setřásl ho již pod obloukem, takže by mu teď žádné nebezpečí hrozit nemělo. Jenomže pokud má jeho sok jen trochu za ušima, určitě pojme podezření, že se mu Musa pokusí uniknout v křivolakých uličkách Subury, a možná se na něj dokonce zeptá toho otrhaného chlapce u zdi, jemuž neunikne ani jediný kolemjdoucí. Třeba jeho lži uvěří. A jestliže ne, i krátké zaváhání ho zdrží natolik, že než se dostane na kraj Subury, stopa stačí vychladnout. Po několika stovkách kroků odbočil Musa nejprve vpravo, pak vlevo a nakonec vběhl mezi zchátralé činžovní domy, které budily dojem, jako by se snažily zastínit úzký proužek světla nad spletí temných uliček, v nichž stály. Mezi činžáky zpomalil, aby popadl dech, a znechuceně nakrčil nos nad odporným zápachem hnijícího jídla, výkalů, moči a potu, který kdysi považoval za samozřejmý.

Napadlo ho, jak vůbec mohl v dětství snášet tenhle odporný odér. Teď už přivykl navoněnému světu mocných a bohatých, ačkoliv žil na jeho úplném okraji a pracoval v příšeří. Zdejší úzké uličky a cesty měl však dosud v živé paměti a přesně věděl, kde se momentálně nachází a jak se dostane z téhle chudinské čtvrti ven. Pak se opět vydá do domu na Quirinalu, kde na něj čeká jeho pán. Zatím však byl v Subuře a musel se mít na pozoru nejen před svým pronásledovatelem, ale i před mnoha dalšími riziky, a tak pozorně sledoval každého člověka nebo skupinu lidí, kteří kolem něj procházeli, a snažil se odhadnout, zda pro něj představují nějakou hrozbu. Nikde však nenarazil na žádné problémy, jen na několik nepřátelských pohledů. Po chvilce doběhl na malé náměstí, které se nacházelo v samém

11


srdci Subury a v jehož středu stála velká fontána. Místní si z ní brali vodu přiváděnou Juliánským akvaduktem.

Náměstí bylo jako vždy plné žen a dětí s těžkými amforami, v nichž nosily vodu pro své rodiny. Řada z nich se zastavovala a dávala se spolu do řeči. Mezi nimi se pohybovaly hloučky mladíků a mužů, kteří debatovali o všem možném nebo hráli v kostky a přitom si podávali měchy s vínem. Musa měl na sobě prostou černou tuniku a nijak nevyčníval z davu; až na to, že měl úhledně zastřižené vlasy a vousy. Po chvíli konečně ucítil, že se mu napjaté tělo aspoň částečně uvolňuje. Přistoupil k fontáně, naklonil se přes kamennou zídku a nabral si do dlaní jen tolik vody, aby uhasil žízeň, kterou si přivodil na útěku před snědým mužem, jenž se mu pověsil na paty. Potom si trochu opláchl tvář, napřímil se a vypnul hruď s pocitem uspokojení, že mu jeho schopnosti opět dobře posloužily.

Když se však otočil zády k fontáně, zůstal stát jako přimrazený.

Muž v hnědé tunice stál necelých padesát stop od něj, mimo shluk lidí obklopujících fontánu. Už se však nesnažil splynout s davem, ale díval se zpříma na svého soka a usmíval se. Z jeho výrazu tuhla Musovi krev v žilách a hlavou se mu honily otázky: Jak je to možné? Jak ho ten člověk sledoval? Jak věděl, kde ho najít? Možná přece jen pocházel z Říma. Musa si v duchu nevybíravě spílal, že svého protivníka naprosto podcenil.

Zajel rukou k opasku. Znovu hledal oporu v čepeli dýky, neboť čelil mnohem většímu riziku, než se domníval. Nyní již nešlo pouze o to, zda se neodbytnému cizinci vyhne nebo ne. Hrozilo něco mnohem nebezpečnějšího – že se spolu střetnou v souboji. Musa věděl o jedné úzké uličce, která spojovala náměstí s ulicí vedoucí vzhůru po úbočí Quirinalu. Pomalu se k ní vydal a přitom byl připravený v případě nutnosti prudce vyrazit vpřed. Když neprokázal tolik důvtipu, aby svému nepříteli proklouzl, musí mu zkrátka utéct.

Snědý muž se držel své kořisti po celou dobu, co se pokoušela dostat ven z davu, a když pochopil, o co Musovi jde, znovu se usmál a pohrozil mu prstem. Zvěda se nyní poprvé zmocnila skutečná hrůza. Cítil, jak mu v zátylku naskakuje husí kůže. Vtom neznámý muž kývl hlavou k ústí uličky na protější straně náměstí, a když tam Musa zaletěl pohledem, vynořily se před ním z příšeří dvě postavy a zastoupily mu cestu.

„Do prdele...“ zamumlal. Teď už proti němu stáli tři protivníci. Možná

12


i víc. Z téhle pasti se neprobojuje. Všechno bude záležet na jeho rychlosti. Znovu se proto vmísil do davu lidí v naději, že tak aspoň prozatím zůstane v bezpečí, a současně se rychle rozhlédl po náměstí. Zůstaly mu otevřené čtyři únikové cesty. Zvolil si uličku přímo naproti dvojici hromotluků, která se zároveň nacházela poměrně daleko od muže v hnědé tunice. Pomatoval si, že je souběžná s ulicí vedoucí na Quirinal. Pokud po ní poběží dost daleko, může to vzít zkratkou a dostat se do domu svého pána, který pro něj představoval kýžené bezpečí. V duchu se připravil, zhluboka se nadechl a prudce vyrazil kupředu, přičemž odstrkoval každého, kdo se mu připletl do cesty. Za zády mu zněly nadávky lidí, jež srazil, ale nevěnoval jim sebemenší pozornost. Po chvilce vyběhl z davu a vystřelil po špinavé dlažbě ke vstupu do uličky. Přes rámus, který mu zněl za zády, uslyšel hlasitý příkaz.

„Běžte! Dohoňte ho!“

Musa dorazil k ústí uličky a vrhl se do přítmí mezi domy. Jelikož přiběhl z prosluněného náměstí, zpočátku téměř neviděl na cestu, ale stále utíkal dál a doufal, že nezakopne, nenarazí do nějakého kolemjdoucího nebo neuklouzne na dlažbě pokryté zaschlou špínou. Po chvilce se však jeho oči přizpůsobily šeru a Musa začal rozeznávat, kudy běží. Kolem něj se míhaly nízké klenuté dveře a vchody do obchůdků, jejichž majitelé se snažili vyžít z malých výdělků, které jim zůstaly poté, co si od nich vybral výpalné některý ze suburských gangů. Cestou se vyhýbal hloučkům otrhaných žen a mužů, kteří k němu natahovali ruce a prosili ho o jídlo nebo o peníze. Přitom za sebou stále slyšel dupot pronásledovatelů, kteří se za ním rozběhli tmavou uličkou. Zaťal zuby a se stupňujícím se pocitem zoufalství se snažil přimět své nohy, aby vytrvaly a nevypověděly mu službu.

Asi padesát kroků před sebou spatřil pruh jasného světla, který se linul ze širší ulice vedoucí na Quirinal, a svitla mu naděje. Jestliže udrží náskok před pronásledovateli ještě čtvrt míle, dostane se do bezpečí. Křižovatka se stále přibližovala a Musa nedočkavě upíral pohled k pruhu světla, jenž protínal šero chudinské čtvrti. K rohu křižovatky mu už zbývalo pouze deset kroků, když vtom ucítil prudký úder do holeně, který ho vymrštil do vzduchu. Rozhodil ruce a dopadl do úzké stoky, jež vedla středem ulice a v níž se shromažďovaly páchnoucí splašky. Prudký dopad na zem vyrazil Musovi dech a všemi žebry mu projela palčivá bolest. Věděl však, že musí pokračovat dál, a tak se s vypětím sil zvedl na kolena, zatímco celý prostor těsné

13


uličky vyplňoval dusot běžících nohou. Celý udýchaný se lopotně vyškrábal na nohy a zajel rukou k dýce. Když čepel vyklouzla z pouzdra, odhodlaně se otočil čelem k protivníkům.

Hned nato ho však jeden z nich kopl do ruky a Musovi zbraň vypadla z ochromených prstů. Další kopanec, který mu mířil na žebra, ho přikoval k zemi a vyrazil mu ze sípajících plic poslední zbytky dechu. Musa se s pootevřenými ústy schoulil a za usilovného lapání po dechu zvedl oči. Přímo nad ním stál muž v hnědé tunice, z obou stran chráněný svými kumpány, kteří zatínali ruce v pěst. Musa, jehož ohromený, vyděšený výraz vyvolal u jeho protivníka úsměv, vůbec netušil, odkud přišel útok.

„Muso, kamaráde, ty jseš mi ale smolař. Ale snažil ses, jen co je pravda. Jenomže teď už je po všem, že jo?“ řekl snědý muž, stočil pohled za Musu a zazubil se. „Dobrá práce, Petule. Už můžeš vylízt.“

Od vchodu do jednoho z domů po straně ulice se odloupl stín. Když vyšel na světlo, Musa spatřil otrhaného kluka, který svíral v ruce dřevěnou tyč. Okamžitě ho poznal. Byl to ten chlapec, jemuž nechal minci, aby navedl jeho pronásledovatele na falešnou stopu. A nejen to – v tu chvíli mu došlo, že ho protivníci záměrně zahnali právě do téhle uličky, kde vyčkával jejich malý komplic. Skutečně důmyslná past. Lepší by se sotva dala vymyslet. Musa zavrtěl hlavou a svalil se na záda.

„Zvedněte ho, mládenci.“

Drsné ruce popadly Musu za ruce a za nohy a neurvale ho zvedly ze země. Další ruka mu pak prudce zvedla bradu a Musovi se naskytl pohled do tváře muže v hnědé tunice stojícího přímo před ním. „Někdo by si s tebou rád popovídal, Muso.“

Zvěd výbojně, se zaťatými zuby opětoval sokův pohled a pak mu zčistajasna plivl do tváře. „Chcípni,“ vyhrkl sípavě. „Ty i ten řeckej sráč, pro kterýho děláš!“

Po mužově tváři se mihl náznak vzteku, ale vzápětí ho vystřídal chladný úsměv. „Tvůj pán je z úplně stejnýho těsta jako ten můj.“

Nakonec muž kývl hlavou a jeho kumpáni přehodili Musovi přes hlavu tmavý pytel. V první chvíli ovanula jeho chřípí vůně oliv, ale hned nato mu hlavou projel oslňující blesk doprovázený pronikavou bolestí. A pak se všechno ponořilo do tmy.

14


Kapitola druhá

„Vy jste mu teda dali,“ dolehlo k omráčenému Musovi. „Jestli má kvůli tomu z mozku fašírku, tak si mě nepřejte.“

Musa zaúpěl a hlava mu klesla do strany. Přitom maličko pootevřel oči a viděl, že se nachází v kamenné cele osvětlené matně žlutými plamínky olejových lamp. Hlavou mu pulzovala bolest, a když se pokusil pohnout, zachvátila ho prudká nevolnost. Ležel na zádech a pohmatem zjistil, že má pod sebou patrně dřevěný stůl. Pokusil se pohnout rukou, ale zabránilo mu v tom pouto. Neuspěl ani s druhou rukou a nohama. Zatímco nehnutě ležel a předstíral, že ho ještě obestírají mrákoty, uvnitř se usilovně snažil utřídit si myšlenky a potlačit nesnesitelný tlak v třeštící hlavě. Tupá bolest v holeni mu připomněla chlapce, který ho uhodil. Cítil se zrazený a zároveň sebou opovrhoval, že se od něj nechal napálit, a navíc tak bolestivě udeřit.

„Akorát jsme ho trochu přetáhli po hlavě,“ zavrčel mužský hlas. Musa poznal, že to byl vůdce bandy, která ho přepadla. „Až se probere, bude jako rybička.“

„Už se hejbe. Musa se hejbe.“

Zvěd zaslechl blížící se kroky a po chvilce ucítil, jak ho pár rukou chytá za lem tuniky a třese s ním.

„Otevři oči, Muso. Teď nám pěkně zazpíváš.“

Musa potlačil nutkání odpovědět a dál předstíral bezvědomí. Muž s ním znovu zatřásl a pak ho pleskl po spánku.

Zvěd zamrkal a pootevřel oči. Zpod přimhouřených víček viděl, že se k němu cizí muž naklání a spokojeně pokyvuje hlavou.

„Je v pořádku.“

„Teď už neztrácejme čas. Ať sem přijde Ancus.“

„Jasně, šéfe.“ Oslovený člen bandy se vydal pryč a k Musovým uším dolehly zvuky jeho kroků, otevírajících se dveří a dusot sandálů stoupajících po schodech. Pootočil hlavu a poprvé si prohlédl celou místnost. Měla

15


nízký strop a zřejmě se nacházela pod zemí, soudě podle vlhkého vzduchu, ticha a zdí bez oken. Ze stropu čněly dva železné držáky a na každém z nich visely dvě matně svítící olejové lampy. Kromě stolu zde byl jen jediný kus nábytku: nízká lavice, na níž ležely seřazené jakési lesklé nástroje. Vedle stolu, zahalený stínem, stál štíhlý muž, jenž měl na sobě čistou bílou tuniku a na nohou vysoké boty z teletiny. Po chvilce mlčení oslovil Musu tichým strohým hlasem, který zvěd nedokázal přiřadit k nikomu, koho znal.

„Předem tě musím varovat, že i kdyby tě napadlo křičet, nikdo mimo tuhle místnost tě neuslyší. Jsme ve sklepení jednoho z našich úkrytů.“

Vyděšenému Musovi přeběhl po zádech mráz. Existoval pouze jediný důvod, kvůli němuž někdo potřeboval podobné místo. Znovu zaletěl pohledem k lavici a rázem pochopil, k čemu jsou určené ty připravené nástroje.

„Dobře,“ poznamenal neznámý muž. „Už víš, co tě čeká. Nehodlám urážet tvou nepopiratelnou inteligenci a přesvědčovat tě, že nám nakonec povíš všechno, co chceme vědět. Pokud tě tvůj pán vycvičil stejně dobře jako já svoje muže, pak se k tomu postavíš čelem. Možná bych tě měl ale varovat, že se jen málokdo vyzná ve svém řemesle tak dokonale jako Ancus. Pokud má k dispozici dost času, přinutí mluvit i skálu. Ty ale nejsi ani zdaleka tak nezlomný. Jsi z masa a kostí. Ubohý smrtelník. A stejně jako všichni lidé máš své slabiny. Že je Ancus objeví, je stejně jisté, jako že po noci přichází den. Nakonec nám povíš, co chceme vědět. Zbývá jen jediná otázka – jak dlouho budeš schopen vzdorovat. Na její zodpovězení máme spoustu času. Můžeš ale spustit rovnou a ušetřit nám všem velice nepříjemný zážitek.“

Musa lehce pootevřel ústa a chystal se na muže obořit, ale pak je znovu pevně zavřel. Neutrousit v takových situacích ani slovo bylo jedno z prvních pravidel, která se naučil. Jakmile člověk promluví, otevírá tím cestu k dalšímu hovoru, a tudíž k nebezpečí, že prozradí nějaké důležité informace. Navíc poskytuje vyslýchajícímu příležitost navázat kontakt s vyslýchaným, proniknout do jeho myšlenek a využít jeho slabin.

„Jak chceš,“ poznamenal muž. „Takže se pustíme do práce.“

Cela se ponořila do naprostého ticha, které rušilo pouze odkapávání vody ze stropu u protější zdi. Neznámý muž zůstal po celou dobu nehybně stát na místě, tvář zahalenou stínem. Nakonec Musa zaslechl blížící se kroky a poté pleskavé došlapování sandálů na schody. Dveře se otevřely a do cely

16


vstoupili dva muži. Jednoho z nich už Musa znal. Druhý měl urostlou postavu, nakrátko zastřižené vlasy a zjizvenou tvář. V první chvíli Musu napadlo, že jde o bývalého gladiátora, ale pak si všiml Mithrovy značky na jeho čele a uvědomil si, že má před sebou vojáka.

„Teď si tě převezme Ancus,“ oznámil muž stojící ve stínu.

Ancus si odfrkl a přejel Musu pohledem. „Co z něj chceš dostat, pane?“

„Chci vědět, proč byl na návštěvě u Vespasiana. A jaké plány spřádá náš přítel Pallas ohledně tažení v Británii. Chci znát jména všech zvědů, které má v té provincii, a jaké pokyny přesně dostali.“

Ancus přikývl. „Něco dalšího?“

„To zatím stačí.“

Voják přikývl, přistoupil ke stolu a sklonil se k Musovi. „Určitě víš, jak to chodí. Zakládám si na tom, aby všechno probíhalo, jak se sluší a patří, takže se do toho pustíme, co ty na to?“

Došel k lavici a zadumaně se zahleděl na své nástroje. Po chvilce si několik z nich vybral, vrátil se ke stolu a rozložil je vedle Musy.

„Tak tady to máme. Říkal jsem si, že bysme mohli začít u nohy a postupovat nahoru,“ řekl, zvedl železné kleště a mrkl na Musu. „Tohle je na prsty na nohou. Potom ti stáhnu kůži až po kotníky,“ dodal a ukázal Musovi lékařský nůž a dva železné háky. „Pak ti tímhle zlomím nohy a rozdrtím kolena,“ dodal a předvedl Musovi železnou tyč. „Jestli ti ani tohle nerozváže jazyk, budu ti muset uříznout ptáka a koule, kamaráde. Věř mi, že než to udělám, povíš mi úplně všechno, co chci vědět.“

Musa s vypětím všech sil ovládl výraz své tváře a chladně opětovat vojákův pohled. Na čele mu však vyrazila krůpěj potu a stekla mu až k obočí. Voják zvedl silný prst a lehce mu kapku setřel.

„Takže nakonec nejsme až tak odvážný, co?“ uchechtl se a olízl si Musův pot z prstu. Pak uchopil kleště a sehnul se k zajatcovým nohám. Musa zaťal zuby a napnul všechny svaly v těle ve snaze ovládnout zděšení z nadcházejících chvil. Vzápětí ucítil, jak ho Ancus bere za nohu a pevně ji svírá v ruce. Začal se kroutit a cukat nohou ze strany na stranu, aby se vojákovi vytrhl.

„Hele, Septime, pojď mi pomoct. Přidrž ho trochu.“

Muž v hnědé tunice přistoupil ke stolu, popadl Musu za nohu a přinutil ho, aby s ní přestal pohybovat. Krátce nato zvěd ucítil, jak mu kov začíná svírat palec na noze a tlačí na kůži a kost. Ancus se rychle nadechl a stiskl

17


kleště. Septimovo supění zcela zaniklo v hlasitém prasknutí a Musova tvář se svraštila nesnesitelnou bolestí.

„Dej mi vědět, až bude ochotný mluvit,“ řekl muž stojící ve stínu. „Půjdu zatím nahoru,“ dodal a vystoupil z výklenku.

Musa zamrkal ve snaze zbavit se slz, aby si mohl neznámého muže prohlédnout. Když poté v šeru spatřil pohublou tvář císařova tajemníka, srdce se mu sevřelo. Narcissus, který již velice dlouho ovládal císaře Claudia, nyní čelil svému soku Pallasovi – Musovu zaměstnavateli. Jakmile císař zemře a moc přejde do rukou jeho adoptovaného syna Nerona, Pallas hodlal Narcissa odstranit. Už se mu podařilo proniknout do postele Neronovy matky, a tak bylo pouze otázkou času, než získá nad Agrippinou stejně velkou kontrolu, jakou míval Narcissus nad Claudiem. Musa věděl, že Narcissus a Pallas jsou nepřátelé na život a na smrt, a proto se císařův tajemník nezastaví před ničím, dokud ho nepřiměje prozradit všechno, co ví. Když ucítil, jak se mu kleště posouvají k dalšímu prstu, zaletěl pohledem k Narcissovi, který se těsně před odchodem na okamžik znechuceně otočil. Vzápětí železné kleště znovu hlasitě cvakly. Septimus se vydal po schodech za svým pánem až před západem slunce. Když vstupoval do kuchyňky nad podzemní celou, otíral si ruce o pruh látky odstřižené z Musovy tuniky. Narcissus seděl sám na obyčejné dřevěné stoličce. Na stolku vedle něj stál prázdný podnos s keramickým pohárkem a zbytky jídla, pro které si došel na blízké tržiště, když už nemohl déle poslouchat křik z podzemí.

„Je připravený mluvit.“

„Bylo na čase, nemyslíš? Už jsem se obával, že mě Ancus zklame.“

„Nemusel ses bát, otče. Snažil se ze všech sil. Ale upřímně řečeno, zlomit Musu bylo dost těžké.“

Narcissus přikývl. „To je dobře. Pokud ho náležitě zpracujeme, časem se pro nás může stát přínosem.“

„A pokud ne?“

„Pak se z něj stane další oběť boje mezi mnou a tím neřádem Pallasem. Snad Musu přesvědčíme, aby si vybral správnou stranu. Půjdeme.“

Narcissus a jeho syn se vydali do sklepení pod domem, který jim sloužil jako tajný úkryt, a pomalu sestoupili po schodech do cely, kde na ně čekal

18


Ancus se svou obětí. Jakmile Narcissus spatřil Musovy zmrzačené nohy, odvrátil hlavu stranou a vyštěkl: „Zakryjte tu hrůzu!“

Ancus stiskl rty, ale poslechl svého pána, natáhl se pro roztrhané zbytky Musovy tuniky a co nejdůkladněji jimi zakryl zvědovy nohy. Narcissus pak přistoupil ke stolu a snažil se ignorovat krev, která vytvořila na jeho desce louži a kapala na zem, a nevšímat si na ní kousků masa a kůže. Zároveň se snažil nedat najevo rozladění. Musa, celý roztřesený, zíral vytřeštěnýma očima do stropu a byl na tom skutečně zle. Zdálo se, že ho už nic neudrží při životě a že nějaké získávání Pallasova zvěda na jejich stranu nepřipadá v úvahu. Narcissus se k němu naklonil a zjistil, že se tiše modlí.

„Řekli mi, že jsi ochotný mluvit.“

Musa jako by ho vůbec nevnímal. Narcissus se k němu tedy sklonil ještě níž, lehce ho uchopil za bradu a pootočil mu hlavu tak, aby si vzájemně viděli do očí.

„Muso, chci, abys mi odpověděl. Jsi ochotný to udělat?“

Ve zvědových prázdných zornicích se mihl záblesk vědomí. Chvilku mu trvalo, než se soustředil, ale pak přikývl, polkl a ztěžka odpověděl: „Ano.“

Narcissus se usmál. „Tak je to lepší. Dobře. Takže dnes ráno jsi za úsvitu odešel z paláce a zamířil do jistého domu na Aventinu.“

„To bylo... teprve dneska ráno?“

„Ano,“ odpověděl trpělivě Narcissus. „Tady Septimus tě sledoval, aniž sis ho za celou dobu všiml. Tentokrát to zvládl,“ dodal a zaletěl pohledem ke svému synovi. Septimus projevil náležitou synovskou poslušnost a zatvářil se zahanbeně. „I když sis dal záležet a nešel jsi přímo, byl ti stále v patách a viděl, jak vcházíš do domu senátora Vespasiana. Vím, že náš přítel strávil několik posledních měsíců ve své vile ve Stabiích. Donesly se ke mně zvěsti, že mezi ním a jeho manželkou bohužel nepanují nejlepší vztahy. Předpokládám tedy, že jsi tam šel za jeho ženou Flavií, nebo ne?“

Musa na něj chvilku jenom mlčky zíral, ale nakonec přikývl.

„Jenom doufám, že sis nevzal příklad ze svého pána a nevlezl jsi do postele ženě, která stojí na společenském žebříčku daleko výš než ty.“

Ancus se uchechtl, ale když po něm císařský tajemník střelil rozezleným pohledem, rázem zmlkl, znovu obrátil pozornost ke svým nástrojům a dál je umýval v misce se zkrvavenou vodou. Narcissus se znovu zadíval na zuboženého muže na stole.

19


„Takže co jsi tam s Flavií dělal?“

„Nesl jsem vzkaz... od Pallase.“

„Dobře. A co to bylo za vzkaz?“

„Můj pán ji žádá o podporu... až na trůn usedne Nero.“

„Pokud na něj usedne. Ne až, příteli. Jestli si tvůj pán myslí, že může počítat s podporou Flavie a kroužku jejích věrných, velice se plete. I když si senátorova krásná manželka dává na veřejnosti velký pozor, aby se neprozradila, je zanícenou stoupenkyní republiky. Raději by obětovala vlastní děti, než aby podpořila tvého úlisného a prolhaného pána. Navíc k sobě přitahuje další a další spiklence proti císaři, aniž tuší, že sleduju každý její krok.“ Narcissus se odmlčel a promnul si tvář. „Pověz mi, co Pallas Flavii slíbil výměnou za její podporu?“

„Výsadní postavení... pro jejího muže. Až se Nero... stane císařem.“

„Veršující císař a profesionální voják. Pochybuju, že by ti dva dokázali najít společnou řeč. Kromě toho, Vespasianovi se podle všeho daří tak jako tak. V mnoha ohledech je to skutečně obdivuhodný člověk, ale i on má nebezpečně vysoké ambice. Musíme se před ním mít na pozoru. Pro tuhle práci jsem našel nejlepšího možného zvěda. Svodům mladé Caenidy neodolá žádný muž na světě. Vespasianův dům jsi navštívil zbytečně, příteli. Tvůj pán Pallas tě vystavil ohromnému nebezpečí pro nic za nic. Všechno tohle trápení ti způsobil jen on, kvůli pouhé domněnce. Za všechno, co jsi tu dnes protrpěl, můžeš děkovat pouze jemu a jeho špatnému úsudku. Určitě to sám chápeš.“

Narcissus se pozorně zadíval Musovi do tváře a snažil se v ní odhalit jakýkoliv náznak pochybností, které se v Pallasově zvědovi snažil svými slovy vyvolat. Celá tahle záležitost s Flavií byla pouze úskok – skulina v protivníkově obraně, kterou hodlal podstatně zvětšit a proniknout tak k tajemstvím, která potřeboval získat.

Musa zkřivil obličej a zaťal zuby ve snaze potlačit další vlnu nesnesitelné bolesti, která mu projela celým tělem. Císařský tajemník mu dopřál chvilku oddechu a trpělivě čekal, až se vzpamatuje. Teprve potom pokračoval.

„Muso, Pallas tě jen využívá. Nejsi pro něj nic jiného než bezcenný nástroj, který klidně zahodí, aby si zajistil Flaviinu přízeň. Přemýšlej. Vůbec tě nedoceňuje. Jsi řádný člověk, to je mi jasné. Vyrovnáš se mým nejlepším zvědům. Až se zotavíš, najde se pro tebe místo po mém boku.

20


Přísahám. Pracuj pro mě a dostane se ti úcty i štědré odměny,“ řekl a přiložil mu dlaň na tvář. „Rozumíš mi?“

Musa k němu zvedl oči a z jednoho koutku mu skanula slza. Pak polkl a mátožně přikývl.

„Výborně,“ řekl Narcissus konejšivě. „Mám radost, že jsi přišel k rozumu. Mrzí mě, že to zašlo tak daleko. Až spolu skončíme, dám tě přenést do pohodlného pokoje v mém domě a nechám ošetřit tvá zranění. Jakmile se úplně zotavíš, najdeme pro tebe místo mezi mými lidmi.“

Musa zavřel oči a lehounce přikývl.

„Než odsud odejdeme, zbývá ještě jedna věc,“ pokračoval Narcissus. „Potřebuju vědět, co Pallas hodlá podniknout v Británii. Mluvil před tebou někdy o svých plánech s novou provincií?“

„Ano...“

„Nejspíš bys mi o tom měl povědět,“ pobídl ho nenuceně Narcissus. „Pokud pro mě máš pracovat, nesmíme před sebou mít žádná tajemství, příteli. Pověz mi o nich.“

Musa se ozval až po delší prodlevě, během níž se snažil potlačit bolest. Mluvil se zavřenýma očima a dýchal jen mělce, aby udržel tělo v co největším klidu a nezpůsoboval si ještě větší bolest.

„Pallas si přeje, aby tažení skončilo neúspěchem... Aby se Řím z Británie stáhl.“

„Proč?“ vložil se mezi ně Septimus.

„Pssst! Zůstaň, kde jsi, a zmlkni,“ okřikl Narcissus syna a znovu se otočil k Musovi. „Pokračuj, příteli. Proč Pallas chce, abychom ostrov opustili?“

„Snaží se podkopat Claudiovu pozici... Když se legie stáhnou, pro císaře a jeho vlastního syna Britannika to bude znamenat potupu.“

„A pro mě také.“

„Ano.“

Narcissus se usmál. Tohle byla tedy Pallasova skutečná pohnutka. Se starým císařem, který za několik let – nebo třeba jen měsíců – zemře, má společného pramálo. Jeho hlavním cílem bylo zbavit se všech soupeřů usilujících o postavení nejbližšího císařova rádce poté, co Nero usedne na trůn. Narcissus invazi do Británie podporoval a vynaložil všechny síly, aby o její prospěšnosti přesvědčil i pochybující senátory. Kdyby se římské vojsko stáhlo, Narcissova pověst a jeho vliv by byly v troskách. Poškodilo by to

21


i mladého Britannika, který dostal své jméno právě na počest dobytí nové provincie. Kdo by podporoval císaře pojmenovaného podle ostrova, který úspěšně odolal římské vůli?

Narcissus se zhluboka nadechl a pokračoval s otázkami. „Jak toho chce Pallas dosáhnout?“

„Poslal na ostrov zvěda... aby se sešel s Caratacem... a s velmoži severních kmenů... Jestli se mu je povede sjednotit... naše legie nemůžou zvítězit... Provincie jistě padne.“

„Jak se ten zvěd jmenuje? Jaké je jeho jméno? Mluv.“

Musa zavrtěl hlavou a svraštil tvář. „To nevím. Pallas mi ho neřekl.“

Narcissus rozladěně zasyčel a se zklamaným výrazem se napřímil.

„To není všechno... Měl bys vědět ještě něco,“ zamumlal Musa.

„Co je to?“

„Ten zvěd má ještě jeden úkol... Zabít dva tvoje muže.“

„Moje muže?“ Narcissus zvedl obočí. „Já v Británii nikoho nemám.“

„Pallas si myslí, že ano... Chce zabít dva důstojníky, o kterých ví, že se s tebou stýkali.“

„Koho?“

Musa se soustředěně zamyslel a teprve po chvilce opět promluvil. „Quinta Licinia Catona a Lucia Cornelia Macrona.“

„Tyhle dva?“ Narcissus se neubránil úšklebku. „Ti pro mě nepracují. Už dlouho ne. Jestli si Pallas myslí, že mě jejich smrt poškodí, jenom ztrácí čas. Kromě toho musím už předem litovat kohokoliv, kdo se těm dvěma postaví do cesty. To je ono? Můžeš mi povědět ještě něco?“

Musa si olízl rty a lehce zavrtěl hlavou. „Ne, to je všechno.“

„Odvedl jsi skvělou práci, příteli,“ řekl Narcissus a položil mu dlaň na hřbet ruky. „Teď si musíš odpočinout. Zotavit se.“

Koutky Musových rtů se zvedly v lehkém úsměvu a tělo se mu uvolnilo úlevou. Narcissus pak pustil zvědovu ruku, odešel od stolu a zamířil ke dveřím. Zároveň mávl na svého syna, aby šel s ním.

„Takže už víme, co má za lubem.“

„Co s tím uděláš?“ zeptal se tiše Septimus. „Musíme varovat generála Ostoria.“

„Podle mě to není nutné. Raději bychom mu to neměli říkat. Musíme celou záležitost vyřídit v tichosti a poslat za Pallasovým zvědem svého člo

22


věka. Vystopujeme ho a zhatíme Pallasův plán. Zároveň po něm pošleme varování Catonovi a Macronovi.“ Narcissus se pousmál. „Určitě ode mě nebudou chtít něco takového slyšet, ale musím se k nim zachovat čestně. Kromě toho je možné, že budu někdy v budoucnu znovu potřebovat jejich služby. Ještě se uvidí.“

Septimus pokrčil rameny a zeptal se: „Koho tam pošleš?“

Narcissus se k němu otočil a přejel svého syna a zvěda v jedné osobě významným pohledem. „Měl by sis koupit nějaké teplejší oblečení, synu. Podle toho, co jsem slyšel, panuje v Británii i v nejpříznivějších dnech nevlídné počasí.“

„Já? To snad nemyslíš vážně!“

„Komu jinému můžu důvěřovat?“ zeptal se naléhavě Narcissus. „Udržet si pozici po císařově boku je pro mě čím dál těžší. Nejsem žádný hlupák, synu. Vím, že někteří moji zvědové už přešli k Pallasovi a jiní o tom uvažují. Ty jsi ze všech mých lidí nejlepší a také jsi jediný, komu můžu bezvýhradně věřit, i když třeba jen proto, že jsi můj syn. Musíš to udělat ty. Kdybych mohl poslat někoho jiného, udělal bych to. Rozumíš mi?“

Císařův tajemník se zadíval s téměř prosebným výrazem Septimovi do očí a mladý muž po chvilce zdráhavě přikývl.

„Dobře, otče.“

Dojatý Narcissus mu stiskl rameno. „Výborně. Teď se musím vrátit do paláce. Císař mě očekává u večeře. Ty se tady zatím postarej o všechno ostatní. Nech to tu uklidit. A ať si u tebe Ancus vyzvedne odměnu.“

Septimus ukázal palcem ke stolu. „A co on?“

Narcissus zaletěl pohledem ke zmrzačenému zvědovi, který pracoval pro jeho nepřítele. „Už nám k ničemu není. Ani nikomu jinému. Podřízni mu krk, zohav mu obličej a hoď jeho mrtvolu do Tibery. Pallas se už nejspíš dozvěděl, že jeho člověk zmizel. Byl bych nejradši, kdyby se Musa nadobro ztratil. To už toho nafintěného šmejda Pallase pořádně vyvede z rovnováhy. O to se postarám.“

23


Kapitola tøetí

Británie červenec

„Panečku, je vidět, že dostal pořádně zabrat,“ podotkl Syřan, který si prohlížel Catonův pancíř a přejížděl prsty rez a škrábance v jeho záhybech na přední straně. Potom ho otočil a podíval se na zadní stranu. „Tahle vypadá mnohem lépe. Od jednoho z císařových nejstatečnějších důstojníků se ani nedá čekat nic jiného. Činy prefekta Quinta Licinia Catona jsou už hotovou legendou.“

Cato si vyměnil sarkastický pohled se svým společníkem centurionem Macronem a teprve poté odpověděl. „Přinejmenším mezi obchodníky s výzbrojí.“

Syřan skromně sklonil hlavu, odložil pancíř a s omluvným výrazem se otočil čelem ke Catonovi. „Opravit tenhle pancíř by podle mě bohužel vyšlo dráž než koupit nový. Kdybys mi ho ale nabídl jako protihodnotu, dal bych ti za velice slušnou cenu úplně novou zbroj.“

„Za slušnou cenu, to určitě,“ ozval se Macro z křesla, do kterého se už předtím pohodlně posadil, natáhl před sebe nohy a založil si mohutné paže na hrudi. „Neposlouchej ho, Catone. Některej z mládenců ve zbrojířský dílně ti ho určitě dokáže vyklepnout. A vyjde tě to na zlomek ceny, kterou bys zaplatil tomuhle vydřiduchovi za novej.“

„Samozřejmě, vznešený centurione,“ odpověděl úlisně Syřan. „Ale každým klepnutím, jak jsi sám řekl, oslabíš pancíř jako celek. Na některých místech by mohl zkřehnout,“ poznamenal a s výmluvným pohledem se znovu otočil ke Catonovi. „Můj pane, pokud budu vědět, že ses vypravil do boje proti divokým válečníkům na tomhle ostrově ve zbroji, která tě může ohrozit na životě a připravit Řím o jednoho z nejlepších důstojníků, jaké má, nebudu moct klidně spát.“

Macro si na druhé straně stanu cynicky odfrkl. „Nenech si od toho darebáka vemluvit díru do hlavy. S tím pancířem nic není a v dílně ti ho určitě vyspravěj. Na přehlídce možná nebude vypadat nejlíp, ale svůj úkol splní.“

24


Cato přikývl, ale když se podíval na pancíř ležící na stole, musel přiznat, že už má nejlepší časy za sebou. Spolu se zbytkem výstroje si ho koupil počátkem roku ve skladu posádky v Londiniu, poté co se s Macronem zase vrátili do Británie. Šlo o uspěchanou, lacinou koupi. Zásobovací důstojník ho ujistil, že pancíř dosud patřil pouze jedinému muži – tribunovi IX. legie, který se prý o něj pečlivě staral a nosil ho jen při slavnostních příležitostech. Ve službě se údajně raději spoléhal na kroužkovou zbroj. Důstojníkova lež vyšla najevo teprve tehdy, když se z pancíře začal odlupovat lesklý nátěr. Macro tehdy poznamenal, že ho někdo nepochybně nosil už v dobách Julia Caesara.

Cato se zhluboka nadechl a po chvilce dospěl k pevnému rozhodnutí. „Jakou má hodnotu?“

Obchodník, po jehož rtech se mihl nenápadný úsměv, si založil ruce na hrudi, jako by si důkladně promýšlel odpověď na Catonovu otázku. „Především bychom měli zvážit, čím bys chtěl svůj pancíř nahradit, než určíme cenu, vznešený pane.“

Pak se obrátil k truhle, kterou jeho otroci přinesli do prefektova stanu, a rychlým pohybem zápěstí uvolnil petlice a zvedl víko. Uvnitř leželo několik předmětů zabalených v tlusté vlněné tkanině. Obchodník pozobracel pár chlopní látky, vylovil z nich dva předměty a položil je na stůl vedle Catonova pancíře. Nakonec odhrnul silnou tkaninu a odhalil dvě zbroje – jednu kroužkovou a druhou lesklou šupinovou. Pak poodstoupil do strany, aby si jeho zákazník mohl prohlédnout nabídku, a uctivě pokynul rukou k truhle.

„Nabízím ti nejlepší zbroj, jakou můžeš v říši koupit, a to za cenu, kterou nic nepřekoná. Na to ti dávám své slovo Kýra z Palmýry,“ pronesl obchodník slavnostně a položil si ruku na hruď.

Macro přikývl. „Hnedka jsem klidnější. Čeká tě nejlepší obchod v životě, Catone.“

Kýros ignoroval poznámku prefektova cynického přítele a naznačil svému zákazníkovi, aby přistoupil blíž. Cato sklopil oči k oběma zbrojím, chvilku si je prohlížel a nakonec se natáhl pro kroužkovou zbroj a potěžkal ji.

„Lehčí, než jsi čekal, že?“ řekl obchodník a přejel prsty po kovových kroužcích. „Většina podobných zbrojí je vyrobená z obyčejného železa, ale tahle nikoliv. Zhotovuje je můj bratranec, Patolomos z Damašku. O jeho výrobcích jste jistě slyšeli.“

25


„A kdo ne?“ zeptal se jízlivě Macro.

„Můj bratranec vyrobil nový druh kovu, který má vyšší obsah mědi. Je lehčí, ale neztrácí nic ze své pevnosti. Co kdyby sis tu zbroj vyzkoušel a přesvědčil se sám, vznešený prefekte? Bez nutnosti koupit si ji.“

Cato přejel konečky prstů po lesklém kovu a přikývl. „Proč ne?“

„Dovol mi, abych ti pomohl, pane.“ Syřan zvedl kroužkovou zbroj, zkušeně ji rozvinul a pevně ji chytil za ramena. Cato se sklonil, protáhl hlavu otvorem pro krk, zaťal pěsti a zasunul ruce do krátkých rukávů. Obchodník stáhl kroužkovou košili dolů a přejel ji dlaní, jako by uhlazoval pomyslné faldíky. Potom ustoupil o krok dozadu a podepřel si rukama bradu s vousy zastřiženými do špičky. „Je to sice obyčejná kroužková zbroj, ale padne ti jako nejlepší rukavice z kozinky! Elegantní! Jak elegantní!“

Cato se otočil k táborovému stolku, na němž měl položené zrcátko, hřeben, škrabky na kůži a hliněnou nádobku s vonným olejem, který používal při koupeli. Vzal do ruky naleštěné mosazné zrcátko, natáhl ji dopředu a zkoumavě se na sebe zadíval. Zbroj měla na spodní straně vroubkovaný lem a příjemně mu přiléhala ke štíhlé postavě. Kov byl lesklejší, než jaký vídal na jiných pancířích, a v denním světle, které dovnitř pronikalo chlopněmi stanu, se jasně blýskal.

„Pohodlná, ne?“ zavrněl Syřan. „Můžeš v ní celý den pochodovat a potom svést bitvu, a přesto budeš jen z poloviny tak unavený, než když jsi nosil tu starou. Kromě toho tě nebude ani zdaleka tolik omezovat v pohybu. Válečník potřebuje při pohybu volnost, že ano? V této zbroji se budeš cítit volně jako Achilles, vznešený pane.“

Cato se pootočil do obou stran a několikrát pohnul pažemi. V kroužkové zbroji se opravdu cítil volněji než v jiných typech výstroje, které nosil dřív. Zamyšleně se otočil ke svému příteli. „Co myslíš ty?“

Macro lehce naklonil hlavu do strany a přejel Catona pohledem. „Padne ti docela dobře, mladej, ale nejpřednější je to, co ti bude platná v boji s nepřátelskejma zbraněma. Kroužková zbroj tě sice dobře ochrání před sečnýma ranama mečem, ale když do nich člověk vloží dost síly, dokáže zpřerážet kosti pod zbrojí. Hroty jsou mnohem nebezpečnější. Slušný kopí nebo šíp ji snadno propíchnou.“

„Tuhle nikoliv,“ namítl obchodník a vzal mezi prsty záhyb zbroje. „Můžu ti to objasnit, pane? Podívej se zde. Kroužky jsou pospojované nýty. Ty

26


poskytují zbroji dodatečnou odolnost a zastaví i barbarské hroty zbraní tvých nepřátel. Tvůj učený společník, neohrožený centurion Macro, si je jistě vědom skutečnosti, že zbroj pospojovaná nýty je mnohem odolnější než ta, jejíž kroužky jsou pouze propojené. Jak navíc sám vidíš, tyhle kroužky jsou menší, díky čemuž je tento mistrovský výrobek mého bratrance mnohem odolnější.“

Cato naklonil hlavu a zadíval se na kovové kroužky na rameni. Obchodník měl pravdu: každý kroužek držel pohromadě se sousedním pomocí maličkého nýtu. Takový postup byl nesmírně zdlouhavý, což znamenalo, že vyrobit podobnou zbroj trvalo mnohem déle než zhotovit takovou kroužkovou košili, jaké nosila většina vojáků v legiích a pomocných jednotkách. Od toho se bude odvíjet i její cena, pomyslel si Cato a roztrpčeně se kousl do rtu. První žold od návratu do Británie, kde přistál před téměř pěti měsíci, dostal se zpožděním. Od jeho jmenování do hodnosti prefekta s ročním žoldem dvaceti tisíc denárů uběhlo půl roku. Předem si vybral pět tisíc denárů, za něž zaplatil skromnou hostinu po sňatku s Julií, cestu na své nové působiště a odpovídající výstroj. Věno od senátora Sempronia, Juliina otce, zůstalo s Julií v Římě, kde si za ně koupila malý dům, zařídila ho a najala si služebnictvo. Zbytek uložila, aby mohla žít z výnosů až do chvíle, kdy se k ní její manžel vrátí nebo pro ni pošle. Mezitím Cato dostal druhou čtvrtletní výplatu, a tak usoudil, že si novou výstroj může dovolit.

Oproti spoustě jiných mužů v téže hodnosti Cato nepocházel z bohaté rodiny a postupem času si stále palčivěji uvědomoval, jak jsou jeho šatník i výstroj skromné. Pokaždé když generál Ostorius svolal své podřízené na každodenní poradu do svého stanu, Catonovi neušly přezíravé pohledy, jimiž ho častovali někteří další důstojníci. Měl za sebou sice příkladnou službu, ale důstojníci, kteří si víc cenili urozeného původu než vojenských schopností a hrdinských činů, mu jasně dávali najevo, že ho nepovažují za sobě rovného. Dokonce ani sám generál nijak nezastíral nelibost nad neurozeným rodokmenem nejmladšího velitele pomocné kohorty ve své armádě.

Cato usuzoval, že právě tohle byl důvod, proč ho generál přidělil k ochraně konvoje s výstrojí. Jeho jednotku tvořili bývalí členové posádky v Brucciu, kteří zůstali naživu – hrstka thráckých jezdců a Macronovi vojáci ze XIV. legie. Obě jednotky utrpěly během obléhání pevnosti těžké ztráty a Cato neměl nejmenší naději, že bude pověřen jinými úkoly, dokud

27


neskončí válečné období a armáda se nestáhne do zimního ležení. Do té doby se Cato, Macro a jejich muži budou muset vléct po křivolaké trase do srdce hornatého území kmene Silurů společně s vozy a lidmi, kteří se zpravidla připojovali ke každé armádě.

Generál Ostorius pronásledoval nepřátelského velitele Carataca a jeho armádu, kterou tvořili silurští a ordovičtí válečníci a také skupinky mužů z dalších kmenů odhodlaných pokračovat v boji proti Římu. Měl v úmyslu zahnat Carataca do úzkých a přimět ho k boji. Až se to podaří, britští bojovníci nebudou mít proti profesionální římské armádě šanci. Římané je rozdrtí, jejich vůdce zabijí nebo zajmou a konečně budou moct považovat novou provincii za zpacifikovanou – téměř devět let poté, co Claudiovy legie poprvé přistály na ostrově.

„Tak co na to říkáš, vznešený pane?“ přerušil syrský obchodník tok jeho myšlenek. „Líbí se ti zbroj, kterou ti nabízím?“

„Padne mi dobře,“ připustil Cato. „Kolik stojí?“

„Za jiných okolností bych za takový kousek požadoval přinejmenším tři tisíce sesterciů, pane. Ale vzhledem k tvému věhlasu a k poctě, kterou mi prokazuješ tím, že využíváš mých služeb, bych od tebe přijal dva tisíce osm set.“

To bylo mnohem víc, než Cato předpokládal. Víc, než kolik činil legionářský žold za tři roky. Jeho současná zbroj se však již do boje nehodila a mezi lidmi v táboře bylo jen několik obchodníků s tímto zbožím. Vzhledem k nedostatku konkurence si tak mohli říkat o podstatně vyšší částky.

Macro se zakuckal. „Dva tisíce osm set? To si děláš prdel!“

Obchodník zvedl smířlivě ruce. „Je to nejlepší zbroj v provincii, pane. Má nejméně dvojnásobnou hodnotu oproti skromné ceně, kterou za ni žádám.“

Macro se ke svému příteli otočil. „Neposlouchej toho zpropadenýho vydřiducha. Nemá ani poloviční cenu.“

Cato si odkašlal. „Jestli dovolíš, vyřeším to sám, centurione.“

Macro otevřel ústa a chystal se protestovat, ale nakonec v něm převážila vštípená disciplína, která ho přiměla pouze krátce přikývnout. „Jak si přeješ, pane.“

Cato si s obchodníkovou pomocí přetáhl kroužkovou zbroj přes hlavu a položil ji vedle šupinové zbroje. „A co tahle?“

„Jistě, tvé pozorné oko si nevyhnutelně všimlo i tohoto výrobku mého

28


bratrance.“ Kýros uchopil šupinovou zbroj a zvedl ji, aby si jeho zákazník mohl prohlédnout nabízené zboží. „Za tutéž skromnou cenu ti poskytne ještě lepší ochranu, pane, a navíc oslníš všechny nepřátele na bojišti. Jejich zrak nebude schopen vzdorovat jasu tvé zářivé zbroje.“ Naleštěné šupiny, od nichž se odráželo světlo, připomínaly Catonovi čerstvě ulovenou rybu. Dovedl si představit, jak se v ní pouští do bitvy, kde ho během okamžiku rozezná každý z jeho mužů. V tom však zároveň spočíval problém, neboť stejně snadno ho poznají i nepřátelé odhodlaní zabít římského důstojníka. Jenomže kdybych se v takové zbroji objevil mezi vyššími důstojníky, pomyslel si Cato, už by se na mě nedívali jako na chudého příbuzného.

„Ehm,“ odkašlal si Macro. „Můžu ti v něčem poradit, pane?“

Cato odtrhl pohled od šupinové zbroje. „V čem?“

Macro přistoupil k obchodníkovi, který stále držel šupinovou zbroj natočenou k slunci, aby zdůraznil její přednosti. Pak zvedl lem a poklepal prstem na silnou koženou vestu, k níž byly kovové šupiny přišité. „Tady vidíš, v čem je problém. Šupinová zbroj je dobrá do suchýho počasí. Náš syrskej kamarád má pravdu, že poskytuje lepší ochranu. Ale co když zaprší? Tahle kůže nasákne vodou a akorát tu zbroj zatíží. Než se naděješ, budeš únavou bez sebe.“

„Ale vždyť už máme léto,“ namítl Cato.

„A to podle tebe nejspíš znamená, že nebude pršet.“ Macro pohodil hlavou. „Víš přece, jaký je na tomhle zavšiveným ostrově počasí. Je tu vlhčejc než mezi nohama suburský děvky během her.“

Cato se usmál. „Očividně ses znovu začetl do Ovidia.“

Macro zavrtěl hlavou. „Pro člověka s praxí je už teorie k ničemu. Je to úplně stejný jako se vším ostatním v životě.“

„Promluvil jsi jako pravý voják.“

Macro sklonil hlavu. „Děkuju.“

Cato znovu obrátil pozornost k šupinové zbroji. Byl ve velkém pokušení koupit si ji, především kvůli tomu, že by mu v očích nafoukaných důstojníků propůjčila jistý lesk. Měl však obavy, že by je tím mohl ještě víc popudit. Nová zbroj by jim poskytla čerstvou záminku k posměškům nad prostým vojákem, který se vyšplhal mnohem výš, než kam svým původem náležel. Nakonec zdráhavě ukázal na kroužkovou zbroj.

„Vezmu si tuhle.“

29


Obchodník se usmál, zabalil šupinovou zbroj do vlněné látky a rychle ji uložil zpátky do truhly. „Bude to tedy dva tisíce osm set sesterciů, drahý prefekte.“

„Dva tisíce pět set.“

Kýros k němu vyslal ztrápený pohled a jeho tmavé obočí se na okamžik zamračeně spojilo. „Ale no tak, pane, nedělej si ze mě šprýmy. Jsem poctivý obchodník. Musím nakrmit svou rodinu a zachovat si pověst. Za takovou cenu není na celém světě žádná zbroj, která by se vyrovnala výrobku mého bratrance. Přemýšlej nad tím, pane. Kdybych na takovou cenu kývl, znamenalo by to, že nevěřím v pravdivost svých tvrzení ohledně této zbroje. A ty bys to tím pádem poznal, drahý pane. Skutečnost, že ti ji nemohu prodat za méně než dva tisíce sedm set sesterciů, je výmluvným důkazem toho, že mám v nabízené zboží nejvyšší možnou důvěru.“

Cato se upřeně zadíval do neproniknutelné tváře před sebou. „Dva tisíce šest set.“

Syřan si povzdechl. „Srdce mi usedá nad tím, jak se mnou zacházíš...“ Na okamžik se odmlčel, jako by jeho duši svírala mučivá nerozhodnost, a poté trpitelským tónem pokračoval. „Nechci však, aby ses vydal do bitvy nechráněný, prefekte. Z tohoto důvodu, a z žádného jiného, bych přijal dva tisíce šest set sedmdesát pět sesterciů.“

„Dva tisíce šest set padesát a ani o sestercius víc.“

Obchodník se usmál. „Dohodnuto. Za tu cenu chci také tvůj starý pancíř, jak jsme se dohodli.“

Cato zavrtěl hlavou. „Jen peníze. A k tomu chci i ochranný pás na ramena a postroj.“

Kýros se odmlčel a napřáhl ruku. „Chceš mě sedřít z kůže, prefekte. Zahnal jsi mě do úzkých. Ale tvoji nabídku přijímám.“

Cato ho uchopil za paži a krátce mu ji stiskl. Obchodník se mu pak vymanil, ustoupil o krok, sklonil se k truhle a vytáhl z ní nevelký ochranný pás na ramena. Byl sice vyrobený z lacinějšího druhu železa, ale Cato si s úlevou povšiml, že i jeho kroužky jsou spojené nýty. Na chvilku se zamyslel, jestli by pás neměl být vyrobený z téhož kovu jako zbroj, ale nakonec usoudil, že to není nezbytné. Smlouvání o ceně mu nikdy nebylo příjemné, takže se již nemohl dočkat, až bude celá obchodní transakce u konce.

Přešel na druhý konec stanu k truhle se železnými zámky, kterou měl

30


uloženou vedle svého polního lůžka, sundal si z krku klíč a odemkl ji. Odpočítal zlaté, stříbrné a bronzové mince, v nichž dostával žold, a uložil je do koženého váčku. Obchodník mezitím zavolal své otroky, aby odnesli jeho truhlu pryč. Když si zkontroloval obsah váčku a spočítal celkovou hodnotu mincí, hluboce se uklonil a zamířil ke škvíře mezi chlopněmi stanu.

„Bylo mi nezměrnou ctí s tebou obchodovat, pane. Kdyby kdokoliv z tvých bratrů důstojníků potřeboval novou zbroj, určitě se před ním zmiň o Kýrovi z Palmýry, hrdém poskytovateli nejlepších ochranných prostředků hrdinům říše. Nechť tě bohové ochraňují,“ řekl ještě před odchodem.

Poté se naposledy uklonil a zmizel. Macro ho vyprovodil pohledem a zadíval se na kroužkovou zbroj.

„Snad to stálo za to.“

„To ukáže čas.“ Cato se nadechl a zavolal: „Thraxide! Pojď sem!“

Krátce nato vběhl do stanu Catonův nový sluha a zvedl pravici. Byl to urostlý voják menší postavy, který vstoupil do thrácké kohorty, ale ve skutečnosti pocházel z Makedonie, o čemž svědčily jeho úzké oči a snědší pleť. Cato si ho vybral jako náhradu za svého předcházejícího sluhu, který zemřel během obléhání Bruccia. Jako sluha sice nebyl příliš zkušený, ale měl záznam bez poskvrnky a jeho dekurion se zaručil za jeho čest a znalost latiny. Prozatím mi postačí, pomyslel si Cato, ale jakmile skončí válečné tažení, koupím si na trhu v Londiniu nějakého prvotřídního otroka, který převezme veškeré povinnosti sluhy, a Thraxis se tak bude moct vrátit ke své jednotce.

Cato ukázal na svůj starý pancíř. „Tenhle si schovám jenom na slavnostní příležitosti. Doběhni na tržiště za táborem a obstarej mi nějaký lak. Chci ho mít vyčištěný, nalakovaný a tak nablýskaný, že bude vypadat jako nový.“

„Ano, prefekte.“

„A když už tam budeš, potřebujeme nějak doplnit moje osobní zásoby?“

Thraxis sklopil oči a krátce se zamyslel. „Víno a sýr, prefekte. Obojí nám dochází,“ řekl a zaletěl pohledem k Macronovi. „Poslední dobou jsme obojího dost spotřebovali.“

„Mám ve své polní pokladně dost peněz?“ zeptal se Cato.

„Ano, prefekte. Ale do konce měsíce je musíme doplnit.“

„Dobře. Podívej se po nějakém slušném víně. Poslední dva džbány chutnaly jako moč.“

31


„Vážně?“ zeptal se Macro a zvedl hlavu. „Já si toho nevšimnul.“

Cato si povzdechl a pokračoval s pohledem upřeným na svého sloužícího. „Dobré víno. Rozumíš?“

„Ano, prefekte. Včera přijel do tábora obchodník s vínem. Má čerstvé zásoby. Zkusím to u něj.“

„To rozhodně udělej. Odchod.“

Sluha se chvatně uklonil a odešel ze stanu. Macro počkal, dokud nezmizel z doslechu, a potom se podrbal na tváři. „Nejsem si jistej, jak si ho přebrat.“

„Thraxida? Řekl bych, že mi slouží dobře. A je to dobrý voják.“

„Přesně tak. Podle mě nemluví jako obyčejnej voják z pomocný kohorty. Spíš jako jeden z těch Řeků chytrejch jak hovno z prdele.“

„Nejspíš máš na mysli filozofy.“

Macro pokrčil rameny. „Jak o nich mluvím, na ně sedí. Každopádně víš, o co mi jde.“

Cato si povzdechl. „Lidé jsou různí, Macrone.“

„Ale ne v armádě, mladej. Naše poslání je zabíjet lidi. Nevedem tu žádnou žvanírnu. A když už jsme u toho žvanění...“ Macro zalovil ve vaku a vytáhl velkou voskovou tabulku. Rozevřel ji, přejel pohledem poznámky, které rychle naškrábal do měkkého povrchu, a instinktivně nasadil formálnější výraz. Cato si všiml, že i jeho hlas prošel lehkou změnou. Macro se teď proměnil v prvního centuriona čtvrté kohorty XIV. legie a někdejší tón věrného druha byl rázem ten tam.

„Denní hlášení za včerejšek, pane. Početní stavy. První centurie: šedesát dva bojeschopnejch, osm nemocnejch, jeden převelenej ke službě na velitelství.“

„A copak to je za službu?“

„Výslech, pane. Schopnosti legionáře Pullonia jsou zapotřebí při výslechu nový várky zajatců.“

„Tak dobře. Pokračuj.“

Macro zn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist