načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratři Kličkové - Leo G. Linder

Bratři Kličkové

Elektronická kniha: Bratři Kličkové
Autor:

Sledujte jejich dětství na socialistické Ukrajině, jejich kariéru v dobách tvrdých boxerských začátků i ve chvílích, kdy se z nich staly mezinárodní sportovní legendy. Prožijte s nimi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 331
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z německého originálu Die Klitschkos (Biografie) ... přeložil David Sajvera
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5347-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh bratrů - boxerů upoutá a inspiruje sportovní fanoušky i ty, kteří dosud nikdy nespatřili ring. Sledujte jejich dětství na socialistické Ukrajině, jejich kariéru v dobách tvrdých boxerských začátků i ve chvílích, kdy se z nich staly mezinárodní sportovní legendy. Prožijte s nimi úspěchy i dílčí nezdary, horší období i triumfální návraty stejně jako jejich vzájemné konflikty. Autor Leo G. Linder se vydal na po jejich stopách, mluvil s jejich přáteli a trenéry, aby rozluštil důvody jejich úspěchu.

Popis nakladatele

Sledujte jejich dětství na socialistické Ukrajině, jejich kariéru v dobách tvrdých boxerských začátků i ve chvílích, kdy se z nich staly mezinárodní sportovní legendy. Prožijte s nimi úspěchy i dílčí nezdary, horší období i triumfální návraty stejně jako jejich vzájemné konflikty. 
Příběh bratrů – boxerů upoutá a inspiruje sportovní fanoušky i ty, kteří dosud nikdy nespatřili ring. Autor Leo G. Linder se vydal na po jejich stopách, mluvil s jejich přáteli a trenéry, aby rozluštil důvody jejich úspěchu.

Předmětná hesla
Klyčko, Vitalij Volodymyrovyč, 1971-
Klyčko, Volodymyr Volodymyrovyč, 1976-
* 20.-21. století
Boxeři -- Ukrajina -- 20.-21. století
Box -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Leo G. Linder - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Leo G. Linder

BRATŘI KLIČKOVÉ



Leo G. Linder

ve spolupráci s Julianem Vettenem

BRATŘI

KLIČKOVÉ


Copyright © Verlag Neues Leben, Berlin 2013

All rights reserved.

Translation © David Sajvera, 2016

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2016

ISBN 978-80-7505-347-3

Mé díky za  užitečné informace, za  osvětlení poměrů na  Ukrajině a vše

strannou pomoc při práci na této knize patří především sportovnímu lékaři

dr.  S. S. Šeljapovovi, bývalému hlavnímu trenérovi Michailu Mazychovi

a také mému informátorovi „Nikolaji“, někdejšímu příslušníku vedeníky

jevského odboru pro boj s  organizovaným zločinem ukrajinského minis

terstva vnitra. Dále děkuji ředitelce celosvětově unikátního muzea bratrů

Kličkových, které se nachází ve  Vilšanech, Ljudmile Timošenkové, dále

novinářce Galině z  Kyjeva a  také Clausi Taaksovi, který pro mě přeložil

z  ruštiny několik velmi zajímavých dokumentů. Děkuji rovněž celé řadě

nejmenovaných osob na  Ukrajině a  v  Německu, na  něž jsem se obracel

s otázkami a které mi poskytly cenné informace. Chtěl bych poděkovat také

Gunnaru Meinhardtovi a  jeho nakladatelství za  laskavý souhlas s otiště

ním rozhovorů s Vitalijem a Vladimirem Kličkovými a s Berndem Böntem.

Leo G. Linder


• 7 •

1.

RECEPT NA ÚSPĚCH

ONOHO BŘEZNOVÉHO RÁNA ROKU 1994 přicházejí do budo

vy odvodní komise ukrajinské armády v  Kyjevě dva mladí muži.

Na chodbě už se tísní davy rekrutů – odvody jsou v plném proudu

a začíná to tu trochu vřít. Konverzace přechází chvílemido hlasité

ho řevu, každý tu vtipkuje a nahlas se směje. Když se ve dveříchob

jeví dva noví adepti se svým doprovodem, pohledy všech se stočí

bezděky ke vchodu a řev překvapeně přejde do udivenéhobrumlá

ní. Ti dva nejsou ještě slavní, z televize ani z novin je zatím nikdo

nezná, je ale nepochybné, že už pouhé vzezření mladíků budí mezi

jejich krajany hluboký respekt prostě proto, že se na první pohled

odlišují.

Ti dva bezkonkurenčně vyčnívají. Oba mohou měřit dobřeko

lem dvou metrů. Ve výšce to ale není. Je to dáno pouhoupřítomnos

tí těchto mladíků, z nichž vyzařuje jakási samozřejmá převaha nad

ostatními, smísená se zvláštní aurou dobře patrné dobromyslnosti.


BRATŘI KLIČKOVÉ

• 8 •

Nikomu proto nevadí, když se nezařadí na konec řady rekrutů.Přejdou kolem čekajících mladých mužů a zamíří rovnou do místnosti,

kde úřaduje odvodní komise. Není pak velkým překvapením, když

při jejich příchodu komisní muž v  bílém plášti vyskočí od  svého

psacího stolu a  vyjde jim navzdory místním zvykům s  úsměvem

na  tváři a  nataženou rukou vstříc. „Ten štábní doktor byl ochota

sama, aniž by bratry vůbec prohlédl,“ vzpomíná později doktorŠeljapov z ukrajinského armádního sportovního klubu. „Ale bylocelkem běžné, že Vitalij a Vladimir působili na své okolí ohromujícím

dojmem, hlavně díky svému vzrůstu a  příjemnému vystupování.

Byl jsem na ně hrdý.“

Dnes už dobře víme, co z  těchhle mladíků v  budoucnu vyroste. Svět už brzy zjistí, co jsou zač. Jsou to bratři Kličkové, slavní boxeři, kteří dokázali okouzlit miliony lidí na celém světě. Boxeři, o  nichž se dá mluvit pouze v  superlativech. Muži, které můžeme uctívat a do jisté míry je vnímat i jako jistou náhražku za chybějící národní hrdiny. Box přitom rozhodně nepatří mezi sporty, které by měl každý člověk v  oblibě. V  boxerském ringu se odehrávají věci, za které by vás v jiném sportovním odvětví okamžitě diskvalifikovali, a  dějí se tam neustále. Smyslem boxu není porazit soupeře, ale zbavit ho schopnosti bojovat, zkrátka a dobře tak dlouho do něj mlátit, až odpadne, což právě u těžké váhy může trvat dost dlouho. Teče přitom i krev. „Boxeři míří na zraněná místa svého soupeře,“ říká bývalý šampion v těžké váze Lennox Lewis, který sám několik kol bil pěstí do ošklivě zhmožděné rány nad okem Vitalije Klička – nakonec byla tak hluboká, že by se do ní dal zastrčit prst.

Jinými slovy: box je jako sud střelného prachu, ďáblův vynález, Koloseum a  Circus Maximus zároveň. Je to pravěká konfrontace dvou bytostí, radost z  toho, že rány dávám a  dostávám. Ty spolu

RECEPT NA ÚSPĚCH

• 9 •

s  bolestí pochopitelně nezaujímají přední místa v  žebříčcích hodnot a přání běžného občana. Jejich zápasy přesto pravidelně sleduje

na  svých televizních obrazovkách deset až dvacet milionů diváků.

A při zápase Vladimira Klička proti Ruslanu Čagajevovi v roce 2009

naplnilo arénu v  Gelsenkirchenu legendárních 61  000 diváků –

víc diváků, asi 80  000, měl už jenom Max Schmeling v  roce 1939

ve Stuttgartu.

Je nepochybné, že Kličkové boxují hodně dobře. Jsou – skoro – neporazitelní. Jsou – prakticky – bez konkurence a  umějí v  tom všem po  čertech dobře chodit. Kličkové prostě dokážou rozpálit srdce každého fanouška. Tohle tvrzení by možná chtělo ještěpodořit nějakými dalšími argumenty.

Třeba tím, že sbírku legend boxu obohatili o další, novoukapitolu? Kličkové totiž na  první pohled nezapadají do  klasických modelů zákulisních dramat tohoto sportovního odvětví a  do  příběhů o  chlapcích, kteří vyrostli v  chudých poměrech; mají už na  kontě nějaký ten vroubek nebo záznam v  trestním rejstříku, měli velmi záhy možnost se seznámit s policií, ovšem nakonec je jednoho dne někdo objevil, vytáhl z  bahna ulice a  oni se pak vlastní pílí vypracovali až na  samotný vrchol sportovní kariéry. Kličkové přicházejí jako dva bílí rytíři. Zničehonic se vynoří před branami vašehohradu, a sotva odloží svou zbroj, začnete jim důvěřovat natolik, že byste jim beze všeho svěřili i své vlastní děti. Vypadá to, že Kličkovévynalezli a ztělesňují nový typ boxera: bojovníka s bílým límečkem. Boxeři těžké váhy v rouše beránčím. Šampioni bez manýr superhvězd. Tyhle vlastnosti se ale pro sport, který tak miluje tragédie a mezní životní situace, příliš nehodí. Každý chce být svědkem příběhu o  vzestupu a  pádu, triumfu a  porážce. Je to přece sport, kde jde člověk na  trh nejen se svojí kůží, ale kde dává v sázku dokonce i svou vlastní duši.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 10 •

Najednou přichází změna: místo dlouhých limuzína nemanželských dětí reklama na mléčný řez? Říká se, že o boxerech se tohonikdy moc nedozvíte. Když máte jako novinář napsat článek o dalším boxerském zápase, často se stává, že vám po patnácti řádcích dojde dech. Možná že ty staré dobré časy rozervaných a  nepřízní osudu stíhaných boxerů jsou už dávno pryč. Černí protivníci Kličkových poskytují novinářům každopádně mnohem zajímavějšía šťavnatější náměty. Například Chris Byrd, který v  rámci své – pro mnoho lidí bizarní – víry v  Boha neváhá v  zájmu šíření evangelia napochodovat do haly v tričku s nápisem „Jesus saves“. Pravda, Vladimir Kličko ve  svém rudozlatém boxerském plášti od  Hugo Bosse taky nevypadá nejhůř – spíš jako ředitel cirkusu, ale budiž. Zajímavější než Kličkové je i nafoukaný Lennox Lewis, arogantní David Haye, šílený Dereck Chisora – a to všechno ještě nic není třebave srovnání s drsnými eskapádami takového Mikea Tysona nebovychloubáním Muhammada Aliho. Tihle všichni stáli nebo stále ještě stojí za  pár emociálně zabarvených řádků v  novinách nebo za  palcové titulky na předních stranách bulváru. Když se ale tihle chlapíci mají vyjádřit k bratrům  Kličkovým, slyšíme velmi často slovo „nuda“. Ano, Kličkové jsou nejlepší a – nudní.

Proč ale dokážou tak silně fascinovat miliony diváků?

Protože jsou jako princové z pohádky, co se zničehonic objevili, jako kdyby vyrostli ze země nebo spadli z nebe? Jsou to hrdinové, kteří nemají minulost a  náhle se zjeví v  záři refl ektorů. V  tom to mají očividně mnohem lehčí než ti ostatní. Už od chvíle, kdyv listoadu 1996 nastoupili v Hamburku ke svým prvním profesionálním zápasům, byli bratři Kličkové šampiony – Vladimir už byl v té době olympijským vítězem z  Atlanty a  Vitalij zase šestinásobným mistrem světa v kickboxu.

RECEPT NA ÚSPĚCH

• 11 •

Jejich vstup do  profesionálního ringu byla docela slušná předehra k  tomu, co následovalo poté. Vitaliji stačila dvě kola, aby knokautoval svého soupeře. Vladimirovi se to podařilo už po dvou minutách a dobře naladěný hlasatel v hale komentoval jejichbleskové vítězství slovy: „Věřím, že si s bratry Kličkovými užijeme ještě hodně zábavy. Právě z takového těsta jsou uhněteni mistři světa.“

Už jsem se o tom zmínil. Právě v tomhle okamžiku začala jejich budoucnost. A zastínila jejich minulost.

Cožpak se každý v  boxerské branži ještě před necelými dvěma měsíci nechytal za  hlavu, když slyšel, že Klaus-Peter Kohl, šéf boxerské stáje Universum, uzavřel s  bratry Kličkovými smlouvu? Odkud vlastně jsou? Z Ukrajiny? Z Kyjeva? To se k němu ještěnedonesly zvěsti o  ruské mafi i? Wilfried Sauerland z  konkurenční stáje Sauerland vůči Kličkovým takhle vstřícný nebyl a  Kohl pak musel ještě pěkně dlouho poslouchat vtípky na téma „čečenštíbojovníci za svobodu“ a podobné posměšky. „Když jsem s nimi v roce 1996 uzavřel smlouvu, všichni se mi smáli,“ vzpomíná dnes. Jejich pozdější manažer Bernd Bönte to shrnul zcela lapidárně: „Vypadali jako dva obrovští vyhazovači z nějakého lokálu.“

A  možná že právě jejich vzhled byl důvodem, proč byli hned po  svém příletu na  frankfurtské letiště zatčeni. I  Vitalij Kličko si po letech tuto policejní akci vysvětluje tak, že pozornostbezpečnostních složek tehdy vzbudilo především jejich podezřelé vzezření:černé boty, černé kalhoty, černé kožené bundy, na první pohled temná, zabijácká image. Stačilo ale pár telefonátů a byli zase volní – určitě by nás dnes zajímalo, co tenkrát policistům řekli, případně co jim slíbili. Ačkoli byli už po půl hodině z cely venku, nějakou dobu jim trvalo, než se téhle nežádoucí image nebezpečných cizinců zbavili – ještě dlouho vypadali jako bratři Bluesové z divokého východu.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 12 •

Bratři Bluesové...? Podívejme se na  to pořádně. Kličkové těží z odvěkého mýtu o dvou bratrech, který je v každém člověkuhluboko zakořeněn. Profi tují z toho, že toho mýtu velmi účinně využívají. Pro každého soupeře je přítomnost druhého bratra skličující, je to noční můra: jsou totiž pořád dva. A když jsou dva, jsouneporazitelní – jeden vyvažuje nedostatky toho druhého, a pokud jeden stojí v ringu, je tu s ním i ten druhý. Cítíte, že ačkoli nad jednímvyhrajete, budete muset poslat k zemi i toho druhého.

Box byl vždycky bojem muže proti muži. Takové postavy jako Joe Frazier, Muhammad Ali nebo Mike Tyson nejsou myslitelné jako součást nějaké dvojice nebo smečky. Ten, kdo nastoupí protijednomu Kličkovi, ale bojuje s fantomem. Má před sebou dvojníka,a zatímco bojuje s jedním, někde v pozadí už čeká druhý – mstitel. Tahle vnitřní sounáležitost je neobvyklá. Je to zároveň něco, co se náshluVitalij a Vladimir Kličkové na ukrajinské poštovní známce z roku 2010

RECEPT NA ÚSPĚCH

• 13 •

boce dotýká. Hlouběji, než si myslíme, protože bratrství každýodradávna chápe jako určité osudové spojení. Už v nejstarších mýtech

se setkáváme s bratrskou nenávistí i bratrskou láskou, snad proto, že

právě mezi bratry mohou být obě tyto emoce intenzivnější než mezi

jinými rodinnými příslušníky – Kain zabije Abela, Romulus usmrtí svého bratra Rema, ačkoli je odkojila táž vlčice. Na druhé straně

máme v řecké mytologii bratry Kastora a Polluxe, nerozlučné Diovy

syny. Není to právě jejich příběh, co podkresluje divadelnípředstavení, které nám tu dnes Kličkové předvádějí: Pollux mstí Kastorovu

vraždu, a třebaže je nesmrtelný, zvolí si sám smrt, aby mohl být v říši

mrtvých svému smrtelnému bratrovi navždy nablízku.

Je to přírodní úkaz, říká Vladimir Kličko o svém vztahuk bratrovi, něco naprosto základního, něco, co všechno překračujea přemáhá. Možná že i my, moderní Evropané, si na jejich příkladuuvědomujeme, co znamenají pevná rodinná pouta a bratrská láska.

Po  bratrech Kastorovi a  Polluxovi bylo nakonec pojmenováno souhvězdí Blíženců. Vitalij a Vladimir by si zase přáli, aby po nich byla jednou pojmenována nějaká ulice v Kyjevě. To je celkem reálné přání. A nejen proto, že jsou stejně nerozluční jako oni bájní bratři. Přinejmenším v ringu nemají konkurenci. Kličkové vládnousvětovému boxu, a  to už nejmíň deset let. Jejich jméno si zaslouží nést aspoň tahle éra těžké váhy.

Poznamenali svojí hegemonií negativně celý kádr těžké váhy, jak je obviňuje Lennox Lewis? Nudí publikum svým robotickým stylem, jak jim vyčítá David Haye? To je vcelku jedno. Jejichpřevaha je natolik drtivá, že i Angelo Dundee, dvaadevadesátiletý trenér legendárního Muhammada Aliho, dodnes touží po  tom, aby ještě našel nějakého boxera těžké váhy, který by Kličkovy odkázaldo patřičných mezí.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 14 •

Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se k  něčemu takovému schylovalo. Vzpomeňme si třeba na páté kolo zápasu Vladimira Klička s  Mariuszem Wachem v  roce 2012. Vladimir se tehdy dostal do velmi nepříjemné situace. Jen o málo větší Polák ho zasáhl do hlavy a hned nato využil té vteřiny boxerova otřesu a udeřil ho ze všech stran šestkrát, možná sedmkrát, takže se Vladimir Kličko mohl v tu chvíli klidně obávat nejhoršího. Když ale vzápětí zazněl gong, Vladimir stál stále na nohou a nevypadalo to, že by ho tyto údery nějak citelněji zasáhly. Ve  zpomaleném záběru pak bylo vidět, že všechny údery s jakousi nepochopitelnou duchapřítomností vykryl a že Wach na jeho nekrytou hlavu neudeřil ani jednou.Soueř vystřílel všechen střelný prach, a Vladimir stál zase na nohou. Tahle scéna trvala jenom pár vteřin. Během oněch pár vteřin ale vyšlo mnohé najevo.

Možná že tady je třeba hledat hlavní důvod, proč si i ti nejlepší soupeři po zápase už tolik nevyskakují jako před ním. Corrie Sanders přiznal, že ho ještě žádný boxer nevyřídil tak jako Vitalij Kličko.Ruslan Čagajev zase lakonicky utrousil, že ho Vladimir hned v druhém kole přímým zásahem připravil o  zub, zatímco on si ani neškrtnul. A nakonec musel smeknout i sebestředný David Haye: „Musímpřiznat, že si to vítězství Vladimir zaslouží. Boxoval perfektně. Myslím, že je momentálně nejlepší boxer těžké váhy na světě.“

Vladimir Kličko?

A proč ne jeho bratr Vitalij?

Kdo z  nich je lepší? Kdo z  nich je ten opravdu nejlepší boxer, skutečný mistr světa? To by se zjistilo jenom v  bratrovražedném boji, ti dva se ale podobají spíš Kastorovi a  Polluxovi než Kainovi a Abelovi nebo Romulovi a Removi. Že by spolu někdy onenbratrovražedný boj svedli, naprosto odmítají. Úvahy o tom, kdo z nich

RECEPT NA ÚSPĚCH

je lepší, pak nadále straší v hlavě nejednoho fanouška, díky čemuž

se neustále objevují různé fantazie a spekulace na toto téma. Ale ani

v teoretické rovině žádný z bratrů výrazně nezastiňuje tohodruhého. V samotném táboře příznivců těžké váhy má každý z nich své

přívržence. Jedni přísahají na drtivý úder Vladimirovy pravačky a ti

druzí zase na Vitalijovu bojovou morálku.

Ve  své snaze rozsoudit tento spor pohořel i  americký promotér Don King, který v roce 2008 vypsal na zápas Kličko vs. Kličko částku 100 milionů dolarů. Ne, díky, zněla jejich odpověď. S námi nepočítejte.

Kdo by koho porazil, to se asi nikdy nedozvíme.

Tyhle spekulace se koneckonců zcela míjejí se skutečným stavem věcí. Je nemyslitelné, aby se Vladimir a Vitalij Kličko postavili proti sobě, aby je někdo rozdělil. Jejich život je rodina, a  to je instituce tak prastará jako zápas a box sám. A tahle historie toho má s mytickým dramatem společného víc, než tušíme. Senzačnívýsledky totiž člověku málokdy spadnou z  nebe. Než k  nim dojde, musí zpravidla projít dlouhou cestu divokou a  nehostinnou krajinou – a žít v neméně divokých dobách a historických etapách. A právětaková byla Ukrajina. Země, v níž se ocitli bratři Kličkové na začátku své cesty.

• 16 •

2.

OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ

VLASTNĚ JSOU TO VŠECHNO JENOM DOMNĚNKY. Už od samého

začátku.

Můžeme se třeba domýšlet, jak přesně vypadala výchova jejich

otce. Je ale pravděpodobné, že se podobala vojenskému výcviku.

Dětství Kličkových je každopádně nerozlučně spjaté s  armádou,

protože jejich otec je důstojník sovětského letectva, který nikdy

neodkládá svoji uniformu – dokonce ani doma, ve vlastním bytě.

Doktor Šeljapov z  ukrajinského armádního sportovního klubu

o něm později řekl, že to byl úžasný muž – nebyl sice nijak zvlášť

vysoký, ale měl tělo dobře vytrénovaného hokejisty. A musímedo

dat, že uměl také nasadit náležitě přísný a zamračený výraz, jímž

jako těžkými a  neprostupnými mraky neprojde ani paprsek lid

ského citu. Jako kdyby jeho tvář byla integrální součástí sovětské

zastrašovací politiky, v níž to řinčí atomovými a jinými zbraněmi.

Ve  své uniformě a  s  tímhle výrazem ztělesňuje Vladimir RodioOPRAVDU ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ

• 17 •

novič Kličko státní moc neméně přesvědčivě než vrcholní politici

v moskevském Kremlu.

Tento muž vstoupil do armády z přesvědčení. Od té doby jestále ve službě vlasti – a to i jako manžel a otec. Jeho bezprostředním podřízeným je jeho starší syn Vitalij, zatímco mladší Vladimir patří mezi nižší poddůstojníky. Matka zase v  téhle rodině funguje jako jeho osobní pobočnice. Otcovy příkazy je nutné brát jako rozkazy nadřízeného důstojníka. V  době, kdy je matka Kličková v  práci – v mateřské škole nebo v posádkové knihovně –, přebírá velení starší Vitalij, který musí dávat pozor na mladšího Vladimira, a ten se brzy naučí, že po nesplnění rozkazu následuje často trest v podoběpádného úderu bratrovy ruky.

Mezi povinnosti ženy Naděždy patří, aby měl její muž večer na  stole teplou večeři a  ráno zase čistou, vyžehlenou uniformu s  puky ostrými jako břitva. I  sám otec Kličko je ovšem po  všech stránkách zářným příkladem vzorného plnění služebních povinností. Je tak přesný, že by si podle něj mohl člověk seřizovathodinky. Žádné jiné osobě také nesvěří zodpovědný úkol přišívání nablýskaných knofl íků na svou služební uniformu. Je jasné, že v téhle rodině nevládne příliš uvolněná morálka.

Z čeho tahle přísnost a vážnost vlastně pramení? Tady totižnejde o nějaké soukromé štěstí. Vždy a všude – úzký rodinný kruhnevyjímaje – nejde přece o nic menšího než o vítězství, nebo porážku Sovětského svazu. A taky o blaho lidstva či jeho bolestné porobení. Uniforma je pro něj posvátná. Proto je pro něj posvátná i armáda. Proto je pro něj posvátný i Sovětský svaz. Pro tyhle hodnoty jepřiraven nasadit i  svůj vlastní život, a  protože tenhle stát potřebuje zástupy takových obětavých občanů, jako je on, směřuje otec Kličko svoji výchovu k tomu, aby takoví byli i jeho synové.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 18 •

Můžeme se domýšlet, jaké další věci provázejí jejich dětství. Brutální, holá krajina, bezútěšnost vojenských základen,nepříznivé přírodní podmínky a nezdravé podnebí. Tenhle svět není zrovna místem stvořeným pro děti.

Uplyne sotva pár let a Kličkova domácnost se opět stěhujena úplně jiné místo. Všechny věci naloží na nákladní auto, které je odveze na  nejbližší železniční stanici, a  pak jedou šest sedm hodin jednotvárnou krajinou kamsi do neznáma. Za okny se střídá popelavápustina, prašná step nebo poušť s nahnědlým pískem či kameny. Vypadá to, že v  téhle ohromné zemi je jenom jeden typ krajiny, a  když se rodina ocitne na konci cesty a vyloží zase celou domácnost z korby náklaďáku, jejich nový domov vypadá naprosto stejně jako tenpředchozí: hnědá pahorkatina bez stromů, kam až oko dohlédne, během Rodina Kličkových kolem roku 1980

OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ

• 19 •

krátkých letních měsíců je tu úmorné vedro, zatímco za dlouhé,mrazivé zimy je všechno pohřbeno pod sněhovými závějemi.

I  každá vojenská základna v  té zemi nikoho vypadá jako ta předchozí. Po každém stěhování se Vladimir a Vitalij ocitnou před stejnými rovnoběžnými bytovkami ze  šedivých betonových panelů, osázených nevzhlednými okny. Na ně navazují služební budovy a  vojenské letiště se standardními boudami a  baráky. Tenhle komlex je jako vždy od vnějšího světa hermeticky oddělen několikmetrů vysokými betonovými zdmi s korunou z ostnatého drátu. Dnem i nocí tu obcházejí hlídky s kalašnikovy v ruce. A venku, za ostnatým drátem, začíná země nikoho. Žádná vesnice, žádný dům nenarušuje monotónní tvář krajiny. Civilisté do tohoto kraje vůbec nezabloudí, nejbližší osada je daleko za  horizontem. Sousedi jsou pouze a výhradně důstojníci a jejich rodiny. Všechny cesty, které rodinaKličkových podnikne, vedou na izolovaná, odlidštěná, nehostinnámísta. Izolovaná, odlidštěná a nehostinná jako boxerský ring.

Tato místa mají svá jména. A nacházejí se v různých částechSovětského svazu – v Kyrgyzstánu nebo Kazachstánu. Na jejichjménech nezáleží, protože všechna mají něco společného. Klene se nad nimi obloha velikého Sovětského svazu, jehož lesk a záře vlévá žár a nadšení do každého srdce. A pro takovou vlast, jako je Sovětský svaz, má cenu žít, přinášet oběti a  snášet jakékoli – i  maximálně nepříznivé – životní podmínky. Nikde na světě člověk nedýchá tak svobodně. Nikde na  světě nejsou lidé šťastnější – Vitalij a Vladimir to slyší už od  mateřské školy. Jejich vlast vytvořila optimální podmínky pro radost ze života a  lidskou důstojnost a  také pro šlechetnost a  hrdinství. A  i  ta nejošumělejší vojenská základna na  nejzapadlejší vartě mimo civilizaci pěje ódy na  velikost Sovětského svazu a jeho slávu. Od této základní pravdy se odvíjí ústřední

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 20 •

životní pocit, že i ty nejtěžší podmínky se dají snést. Tenhle pocit

je hrdost na svou vlast, která ve Velké vlastenecké válce vyhnala ze

země okupanty a v roce 1961 vyslala do vesmíru prvního člověka.

Sovětská vlast je průkopníkem lidského pokroku, a proto zákonitě

nese tíhu země a úkolů, které před ní leží.

Tohle je také ústřední motiv výchovy, která se praktikujev Kličkově domácnosti. Cožpak se dá přísnost a disciplína něčímnahradit? Ne, to je jasné, že nedá. Cílem výchovy je přece překonání sebe samého, schopnost sebezapření. A  rovněž hrdost na  to, že jste to dokázali. Hrdost, ale ne pýcha. Hrdost, že se k vám váš vlastní otec nechová jako k dítěti, ale jako k příslušníkovi ozbrojených sil. Jako voják k vojákovi. Jako chlap k chlapovi. A samozřejmě hrdost na to, že budete jednou jako on.

A  vy, synové Kličkovi, chcete být oba dva jako váš otec. Jste na něho hrdí, protože je váš vzor, hrdina. A jste také hrdí na svoji vlast, Sovětský svaz, který je potřeba bránit i na tak odlehlémmístě, kde žijete. Užijete si tu ale taky fůru zábavy, protože je toskvělé místo pro klukovské hry a  dobrodružství. Občas se vysoko nad vaší hlavou objeví dopravní letadlo letící bůhvíkam. Každý den tu burácejí motory proudových stíhaček. Jsou to bojová letadla, která byste chtěli jednou pilotovat a nad nimiž žasnete, když vás váš otec vyvede v  neděli na  prohlídku letiště, kde stojí vyrovnaná v  jedné řadě pár metrů od vás. Ohromná síla, již má váš otec pod palcem, soustředěná na jednom místě. V kokpitu migu pak sní Vitalij o tom, že se stane pilotem. Bude voják jako jeho otec, vojenský pilot.Později míří jeho ambice ještě výš, až ke hvězdám.

Jednoho večera potká kluka ze sousedství, který ho zastaví s  očima navrch hlavy – vzpomíná později Vitalij. Rodiče zrovna sledují v  televizi přímý přenos z  příprav startu rakety Sojuz s lidOPRAVDU ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ

• 21 •

skou posádkou na  palubě – je to ohromná událost, něco jako korunovační mše za  starých časů, u  televizoru nesmí nikdo chybět.

Ani Vitalij nechce start rakety propást, ale kluk ze sousedství ví

o něčem lepším, než je televize. Má s sebou dalekohled a obaspolečně vystoupají na  plochou střechu jejich bytovky. Je jasná letní

noc, modročerné nebe je poseté hvězdami, a  najednou se v  dálce

rozzáří nějaké světlo, jasnější než nejjasnější hvězda, a stoupávzhůru do vesmíru. Je to Sojuz. V dalekohledu vidí jasnou svítícískvrnu. Ani jeden z kluků ještě v životě nezažil něco tak vzrušujícího.

Na  kosmodrom Bajkonur je to sice několik stovek kilometrů, ale

ten pohled byl úchvatný a  oni se můžou na  vlastní oči přesvědčit, že to je pravda: Sovětský svaz dobývá vesmír. Jejich krajani letí

na  oběžnou dráhu. Když světlo na  obloze zmizí a  není už nic vidět, zůstanou ještě několik minut sedět jako u vytržení, pohroužení

do  hlubokého až nábožného mlčení. „Bylo to, jako kdyby se nám

právě zjevil Bůh,“ popsal to později Vitalij.

Naprosto logickým vyústěním pak je, že se chce stát kosmonautem.

Další technické vymoženosti sovětského impéria jsou zpravidla státním tajemstvím. Nikdo se už nešíří o tom, že na základnáchstíhacích a bombardovacích leteckých útvarů jsou uskladněny jaderné zbraně, ačkoli o tom musí spousta lidí vědět. Nikdo takénekomentuje časté záchvěvy půdy, které v pravidelných intervalech otřásají kazašskou stepí. Otec Kličko se o  tom doma ani slůvkem nezmíní. Teprve později vejde ve  známost, že se nejednalo o  přírodní úkaz, ale že příčinou těchto zemětřesení byly většinou podzemní jaderné výbuchy. Semipalatinsk, kde jsou tyto bomby odpalovány, leží jenom desítky kilometrů odsud. Od  konce čtyřicátých let, kdy tu Stalin nechal vybudovat tenhle testovací polygon, do konce

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 22 •

osmdesátých let, kdy přestal fungovat, tu bylo otestováno skoro půl

tisícovky atomových bomb. Až do  šedesátých let se tu prováděly

dokonce i nadzemní výbuchy, aniž by se přitom dodržovala jakákoli

bezpečnostní opatření na ochranu zdraví občanů. Příslušnýmčinitelům pak musela být nepochybně známa jak příčina pravidelných

otřesů, tak i skutečnost, že celá oblast je zamořená radioaktivitou.

Tohle ohrožení bylo ale třeba chápat jako nutnou daň světovému

míru a skousnout ho stejně jako tisíce větších či menšíchnedostatků, třeba drolící se beton na fasádách vojenských ubikací.

Z dnešního pohledu nepochybně absurdní svět. Paranoidníatmosféra se sebedestruktivními rysy. Životy lidí jsou prosáklémyšlenkou boje. Celá společnost žije v permanentním ovzdušíglobální konfrontace, protože za  jejími hranicemi se rozprostírá druhá půlka světa, nepřátelské území. Zvenčí se do  země bratrů Kličkových dostávají jenom ověřené zprávy o tom, jaké je to tam strašné. Za  hranicemi jejich země jsou samozřejmě i  spojenci, další socialistické státy, ale těch není zdaleka tolik jako zemí, jejichž občané trpí pod bičem kapitalistů, jsou jimi zotročováni a přicházejío základní lidskou důstojnost a práva. Sovětský svaz je jakoby ve stavu permanentního obležení a musí se neustále bránit, a proto je zcela legitimní každá lidská oběť. Všechno je v zájmu bezpečnostia blaha spoluobčanů. Sebezapření, sebeobětování, odpor a hrdinství by měly být součástí jejich života.

Hrdinství se ale musí pěstovat už od dětství. Vitalij k tomu má už od školních let dostatek příležitostí. Kličkovi se usazují vždycky jenom na přechodnou dobu, nic netrvá příliš dlouho, ani přátelství, a s každým novým stěhováním musí Vitalij bojovat se svýmistaršími spolužáky o uznání a přijetí v kolektivu. Jejich respekt nenínikdy zadarmo. Když se jednou dobelhá ze školy s monoklem na oku

OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ DĚTSTVÍ

• 23 •

a  krvácejícím nosem, otec Kličko rozhodně odmítne poslouchat

jeho nářek a pláč. „Kličko musí vrátit každou ránu, kterou dostal,“

řekne mu. „Když se necháš zmlátit, je to jenom tvoje vina. Prochlaa je to výzva.“ A Vitalij se tím začne řídit. S jednou věcí sice nic

nezmůže – cesta na  vrchol hierarchie je dlouhá –, ale když už se

na  vrcholu jednou ocitne, ví, že měl jeho otec pravdu: respekt si

u ostatních nikdy nezjednáš vlídným slovem ani pláčem. Spolehlivý

recept je nedat se a přejít do protiútoku. Prostě se tím nějak probít,

proboxovat. Tak zní první a základní pravidlo.

Měl by to Vitalij u svých spolužáků lehčí, kdyby nakonec dostal

jméno Spartakus, jak jeho otec plánoval? Spartakus Kličko? Byla to

jedna z alternativ křestního jména krátce předtím, než seprvorozený syn narodil. V roce 1971 totiž běžel v sovětských kinechhollywoodský velkofi lm, monumentální drama o  velkém osvoboditeli

otroků Spartakovi a jeho povstání proti vládnoucí třídě, a otecKličko, který americké kultuře nebyl jinak příliš nakloněn, se na  fi lm

vypravil a z kina se vrátil kupodivu hluboce pohnutý. Spartakus byl

v zásadě oblíbený hrdina, jehož jednání dobře rezonovalo s ofi ciální

sovětskou ideologií. Možná tedy, že by to bylo to pravé jméno pro

jejich syna. Stačí o tom už jen přesvědčit matku... Kdoví, možná že

její nesouhlas měl nakonec pozitivní vliv na pozdější boxerskoukariéru jejich syna. Snad právě díky svému neškodnému jménu Vitalij

mohl dojít mnohem dál, než kdyby u jeho starších spolužáků budilo

respekt jméno onoho antického hrdiny. Určitě by se tak neprocvičil

v boji. Bolest je – spolu s nedostatkem – prostě tím, co žene život

někam dál.

K  tomuhle nehostinnému kasárenskému prostředí, kde tváře

kamaráda a  nepřítele často splývají, neodmyslitelně patří burácení proudových letadel, bezútěšné betonové bytovky, chodbys ošlaBRATŘI KLIČKOVÉ

paným linoleem, kanceláře zapáchající dezinfekčními prostředky

a pocit, že nejste vítaní. V tomhle světě se ale taky naučíte, jakpřežít. Lépe řečeno, jak se nevzdávat. Jak vracet rány a přejítdo protiútoku. A  naučíte se taky, že je dobré stát při sobě. Kličkova rodina je Sovětský svaz v malém měřítku. To, co je za hranicemi, budí

nedůvěru. Vladimir a Vitalij to asi ještě úplně nechápou, ale jejich

prostředí je k tomuhle poznání neomylně přivádí. V tomhle životě

je spoleh jenom na čtyři lidi na světě. Otec, matka, Vitalija Vladimir jsou kompletní čtyřčlenná armáda. Jejich rodina je jejich jediná

výzbroj na cestě vzhůru.

Neměli bychom zapomenout na sny. Sny se musejí brát vážně. O čem sní mladší Vladimir, zatím ještě nevíme. Starší Vitalij už ale sní o tom, že se stane vojákem, pilotem stíhačky nebokosmonautem, tedy pokud se nenaskytne nějaké dobrodružnější povolání.

Jsou to sny navýsost ctižádostivého člověka.

• 25 •

3.

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

MĚLI BYCHOM ALE PŘECE JENOM UVÉST PÁR FAKTŮ. Otec

Vladimir Rodionovič Kličko přišel na  svět v  roce 1947 ve  Smile,

provinčním městečku nedaleko Čerkasu ve střední Ukrajině. Smila

leží uprostřed rozsáhlé bažinaté nížiny, která na  východě sahá až

k  Dněpru. Nachází se tu ale i  klíčový železniční uzel – křižovatka

důležitých tratí vedoucích ze severu na jih a ze západu na východ.

Vladimir Rodionovič poznává svoji ženu Naděždu Uljanovnu na studiích. Absolvuje vojenskou vysokou školu, podle všeho někde v Kyrgyzstánu, ona se má stát učitelkou.

Čím to, že to mezi nimi tenkrát zajiskřilo? O  tom se můžeme opět jenom dohadovat a ani staré fotografi e, které máme k dispozici, neposkytují naší fantazii žádná konkrétní vodítka. Oba ale vypadají dobře. Velmi dobře. Zatímco kamenná tvář vojáka z povoláníVladimira Rodionoviče neprozrazuje vůbec nic z toho, co se tehdy událo, hnědookou krásku po jeho boku si můžeme docela dobře představit

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 26 •

v  situaci, kdy se svými kamarádkami líže ruské moroženoje a potlačuje smích, zatímco se jim dvoří místní mladíci. Ale nakonec to

vyšlo. Dne 19. července 1971 se Vladimir Rodionovič stává poprvé

otcem. Jeho syn nakonec dostává jméno Vitalij, nikoli Spartakus.

Z  kyrgyzského města Bělovodskoje se pak brzy stěhují do východního Kazachstánu, až k čínským hranicím – mezi Čínoua Sovětským svazem to tehdy trochu skřípe. V roce 1975 se paktříčlenná rodina stěhuje do Solněčného v severovýchodním Kazachstánu, kde se 25. března 1976 během strašlivé sněhové bouře narodímladší bratr Vladimir. Toho dne málem došlo k tragédii. Protožena vojenské základně není ani lékař, ani porodní asistentka, musejí si vzít rodiče terénní auto a  vypravit se do  třicet kilometrů vzdáleného Semipalatinska. Auto nemá topení, silná vánice brání ve  výhledu na vozovku, rodička začíná mít stahy a auto se nakonec v půli cesty zaboří do  metr hluboké závěje a  už se ani nepohne. Otci Kličkovi a dvěma vojákům, kteří ho doprovázejí, se z posledních sil podaří vůz vyprostit. Do nemocnice dorazí na kost promrzlí a právěv hodině dvanácté.

Aby předešli zbytečným diskuzím mezi členy rodiny, usnesou se, že se dítě bude jmenovat po  svém otci, narozeném roku 1947 na Ukrajině: Vladimir Vladimirovič (ukrajinsky VolodymyrVolodymyrovyč).

Ze Solněčného na východě Kazachstánu se Kličkovi brzy stěhují – pro změnu na jih této sovětské republiky. Vladimir tu v roce 1981 začíná chodit do školy. Vitalij se zbavuje těžkého břemene – užnemusí svého malého bratra brát všude s sebou a čtyřiadvacet hodin denně se o něj starat jako jeho chůva.

Před tehdy nepříliš častým převelením na  domovskou Ukrajinu stráví rodina ještě tři roky v přestupní stanici, kterou jeČeskoV MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 27 •

slovensko – ale o tom budeme mluvit později. Nejprve se ještězastavme u otce Vladimira Rodionoviče.

Málokterý člověk ovlivnil Vladimira a  Vitalije tak jako jejich otec. Formoval je svojí výchovou, oba ho bezesporu brali jako svůj hlavní životní vzor a jako otce ho i milovali. Je ale možné takového komisního člověka, uzavřeného ve svém vlastním světě, vůbecmilovat? Svou posedlostí pořádkem, disciplínou a poslušností určitědokonale ztělesňuje vojenského ducha. Ale je to opravdu celá pravda? Je tahle vážnost, nádech zasmušilosti, který čteme v jeho tváři, jen jakási maska vojáka – nebo se v jeho nepřístupné tváři zračí i nějaké další, nevyřčené pocity a zkušenosti?

V  dokumentárním fi lmu Sebastiana Dehnharda o  bratrech Kličkových, který měl premiéru v roce 2011, vidíme mužepoznamenaného dlouhou, těžkou nemocí, který na  otázky tvůrců fi lmu odpovídá sice rozvážně a  přátelsky, ale přece jenom trochu s odstupem. Na kameru říká, že žasne nad sympatiemi, s nimiž se jeho synové všude setkávají. A  informovaný divák žasne nad tím, že tenhle na  první pohled laskavý starý pán rozhodně nezapadá do  obrazu klasického rodinného tyrana. Když pak otec Kličko 13.července 2011 ve věku 64 let umírá, jsou jeho synové „úplně zničení“ – jak to popsal jejich manažer Bernd Bönte. Hluboce na  něm lpěli a jeho smrt vnímali jako tragédii.

Jaký ve skutečnosti byl ten muž v  uniformě na  první pohled nepřístupného důstojníka letectva Klička? Byl to muž, který mohl prozradit víc, než byl sám ochoten?

Synové budou později vzpomínat na jeho železnou vojenskou morálku, na  principy podřízenosti, které tkví hluboko v  jejich rodinné tradici. Jejich otec také pocházel z  důstojnické rodiny. Jejich pradědeček sloužil ještě za cara a dědeček jako voják Rudé

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 28 •

armády v  téhle tradici pokračoval. To jsou fakta. Ostatní nepotřebuje komentář.

Boris Kremeneckij, učitel chemie a  amatérský historik z Moldávie, žijící od  roku 1995 v  Izraeli, se zabýval židovskými kořeny Kličkova rodu. Tohle téma ho zajímalo proto, že se jeho vlastní otec stal obětí holokaustu. A kořeny rodu Kličkových můžeme sledovat od roku 2006 také díky Muzeu bratrů Kličkových, jedinémutakového druhu na světě. Neexistují zprávy o tom, že by před jejichdědečkem a  pradědečkem někdo sloužil u  armády, Kremeneckij ale vypátral, že bratr jejich babičky byl jako poručík Rudé armády při osvobozování Ukrajiny a byl tu fašistickými okupanty zabit. Jejich dědeček sice v roce 1931 do Rudé armády vstoupil také, roku 1933 už ale pracoval v NKVD a později také na ministerstvu vnitra.

Vesnice Vilšany (rusky Olšany) leží 180 kilometrů severně od hlavního města Ukrajiny. Od těch dob, co začali být bratřiKličMuzeum bratrů Kličkových ve vesnici Vilšany severně od Kyjeva

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 29 •

kové slavní, tu shromažďují relevantní materiály a archivují jev bu

dově jednoho místního statku. V první ze dvou místností se na

cházejí předměty a náčiní ilustrující život obyvatel vesnice v době

Kličkových prapředků: dřevěné a hliněné nádobí, kolovrat, dřevě

ná postel. Ve  druhé místnosti se pak ocitneme rovnýma nohama

přímo v  současnosti. Při své návštěvě, k  níž došlo před několika

lety, věnoval Vitalij Kličko muzeu své boxerské rukavice a trenýrky

a kromě toho se bezděčně postaral o další pozoruhodnou relikvii.

Od jeho návštěvy tu s pietou opatrují židli, která se pod ním díky

jeho hmotnosti zbortila.

Při své návštěvě se přirozeně zajímal také o  informace, které

tu může každý návštěvník vyslechnout v souvislosti s fotografi emi

a dokumenty týkajícími se jeho předků a příbuzných. Jakýmsipo

Rodokmen rodu Kličkových v muzeu ve Vilšanech, vpravo nahoře větev bratrů

Vitalije a Vladimira

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 30 •

myslným středem expozice je Kličkův rodokmen – výsledek společné práce několika občanů Vilšan. Sedmdesát pečlivě malovaných

stránek speciální knihy, každá s jedním jménem, dokládá historii

rodu, která sahá až do počátku 19. století.

Ačkoli to, co se mělo odehrát předtím, není spolehlivě ověřeno a nese to určité rysy legendy, je to natolik působivé a zajímavé, že by bylo škoda se o tom nezmínit. Podle těchto neověřených zpráv je třeba prapředky Kličkova rodu hledat někde v 17. století.

Mezi barvité a  atraktivní legendy té doby patří bezesporu historie povstání kozáků. Byly to oddíly poněkud divokých jedinců nejrůznějšího původu. Kozáci tehdy představovali opravdu pestrou skladbu různých lidských a  sociálních typů – byli mezi nimi i  uprchlí nevolníci nebo různí dobrodruzi. Tyhle tlupy, složené z  rozmanitých jedinců, byly ale dobře organizovány a  podnikaly nejrůznější loupeživé výpravy, a to jak na moři, tak na souši –většinou proti Turkům. Později si kozáci na své vlajky začnou psát slovo „Svoboda“ a obracejí se proti Polákům, kteří tenkrát zabrali dobrou polovinu ukrajinského území. Jejich boj vrcholí v roce 1648, kdy se jim podařilo vyhnat Poláky a osvobodit své nevolníky. Jakoodměnu za své zásluhy o vlast a svobodu dostávají pak stavební parcely a zemědělskou půdu, většinou pár kilometrů od města. Potudověřená historická fakta. Kromě toho musíme též připomenout, žetahle kapitola slovanské historie je na Ukrajině stále živá. Tahle země je na  své kozáky hrdá. Ve  starých hrdinských písních byli oslavováni jako svobodní válečníci a  ušlechtilí loupežníci a  i  ukrajinská národní hymna se odkazy na kozáky jen hemží. „Ukážeme, bratři, že kozáků jsme národ,“ zpívá se zde.

Podle legendy se po velkém povstání usadil právě nedalekoVilšan jakýsi kozák. Šest trpkých let bojů a zabíjení se prý nijaknepo

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 31 •

depsalo na jeho veselé a srdečné povaze, kterou projevovali ve sty

ku s místními lidmi. Protože se na svém statku nudil a potřeboval

také pracovní sílu, stál často na cestě vedoucí kolem jeho pozemků

a volal na kolemjedoucí jezdce na koních a rolníky s povozy, jestli

by se u něj nechtěli usadit. Jeho žoviální nábor mu prý nakonecza

jistil nejen pracovní sílu, ale i přízvisko. Protože „volat, svolávat“ se

řekne ukrajinsky „vyklyk“, dostal tenhle kozák přezdívku „Kličko“.

Později tak začali říkat i celé jeho selské usedlosti.

Přišli jsme tedy konečně na  kloub původu jejich jména? Není

to příliš pravděpodobné. Tahle část vyprávění zní spíš jako dal

ší dohad, byť jakkoli poetický. Bratři Kličkové též upozorňovali

Vedoucí muzea Ljudmila Timošenková s relikviemi, které do expozice věnovali

bratři Kličkové.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 32 •

na  to, že „kličko“ může znamenat i  něco jako „výstražný signál“,

„alarm“, výkřik, kterým hlídka na stráži hlásí poplach a svolávávojáky do zbraně, když se blíží nepřítel. Jméno „Kličko“ bychom proto

mohli překládat zhruba jako „Svolávající“, „Hlásná trouba“.

Ale dokončeme ještě příběh, který nám vyprávěli ve vilšanském muzeu.

Náš vlídný kozák se nakonec usadil přímo ve Vilšanech,protože tam bylo živěji než u něj na statku. Oženil se, zplodil potomky, a položil tak základní kámen pro další generace Kličkových.

Přeskočme teď zhruba dvě stě let a  navažme u  Pjotra K. Pjotr a jeho manželka Anna byli praprarodiče Vladimira a Vitalije.

Podle toho, co víme, jejich pradědeček Pjotr carovi příliš nesloužil, protože to byl chuďas a švec. Rodinná historie Kličkových byla tehdy bohatá spíš na tragické události. Z pěti dětí praprarodičů Pjotra a Anny Kličkových totiž dvě zemřely na podvýživu. Třetím dítětem byla dcera, která byla během fašistické okupace zavlečena do Německa na nucené práce, a ačkoli přežila a po válce se vrátila domů, nikdy se už nezotavila. Další syn Fjodor se zase brzy odstěhoval do  Kyrgyzstánu nebo tam byl stejně jako mnoho dalších občanů odsunut. Podrobnosti neznáme.

Zbývá nám páté dítě, Rodion, dědeček bratrů Kličkových, otec Vladimira Rodionoviče. Narodil se v roce 1910. Hrstka dokumentů, které se o  něm zachovaly – většina byla zničena během německé okupace –, nám toho o něm moc neříká. Může za to i jeho zvláštní rukopis, jehož vinou nemůžeme skoro vůbec identifi kovatkonkrétní místa v  Kyjevské oblasti, kde se Kličkovi rodili, žili a  umírali. Nedá se tedy bohužel zjistit ani to, kdy a kde se milicionář Rodion Kličko setkal s  pohlednou vesnickou učitelkou Tamarou Jefimovnou Etinsonovou – široko daleko známou i svou inteligencí. Víme

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 33 •

Rodion Petrovič Kličko, dědečekVitalije a  Vladimira, v  uniformě NKVD.

O jeho životě se dočtemev dokumentech uložených ve vilšanském muzeu.

Ve  vitríně na  dolním obrázku najdeme také článek s  jeho fotografi í.

Z  Lidového komisariátu vnitřních

záležitostí, který byl v roce 1946přejmenován na  Ministerstvo vnutrennich děl (ministerstvo vnitra), byl

v roce 1946 propuštěn. Spis ministerstva vnitra s osobními údaji Rodiona Klička. Narodil se roku 1910, pracoval v  kolchozu a  v  21 letech vstoupil do  Rudé armády, kde  působil v  dělostřeleckém pluku. V  roce 1933 přešel na  ministerstvo vnitra a  vstoupil

do komunistické strany. V letech 1936–1937 studoval na poddůstojnické škole

ministerstva vnitra v  Poltavě a  stal se poručíkem. Otec Rodiona Klička Pjotr

Spiridonovič zemřel v roce 1921, matka Anna Fjodorovna roku 1934.


BRATŘI KLIČKOVÉ

• 34 •

jen, že to bylo zhruba v půlce třicátých let. Byla to prý láskana první pohled. Vzali se a usadili se u Tamařiných rodičů ve Smile,nedalekém městečku v  Čerkaské oblasti. Tchán Juda Aronovič Etinson

se narodil v  Kyjevské oblasti v  roce 1884 a  jeho manželka Rachel

Mendelevna, ročník 1887, pocházela ze stejného místa.

V jednom z mála dochovaných dotazníků Rodion Kličko uvedl, že jeho rodina až do  revoluce vlastnila malý mlýn, který později převzal bratr Fjodor a sestra Jevgenija. Pak ale měli vstoupitdo kolchozu, stejně jako on později – dobrovolně – v roce 1931 vstoupil do Rudé armády. Roku 1933 přešel do Lidového komisariátuvnitřních záležitostí, známého pod nechvalnou zkratkou NKVD,k milici, kde pracoval v pasové agendě. Nikdo se totiž nemůže pohybovat po Sovětském svazu jen tak. I když jedete třeba jen do sousedního okresu, potřebujete speciální propustku, o niž musíte požádata kterou vám musí příslušný úřad schválit. Právě tyhle dokumenty měl na starosti Rodion.

Po studiu na poddůstojnické škole v Poltavě se stává vedoucím pasového oddělení v  malém městečku Perejaslav-Chmelnyckyj, které leží severovýchodně od Kyjeva. V roce 1938 se mu narodí syn Vladimir a  seržant Kličko jde na  deset dní do  vězení: kvůli nepořádku ve svém oddělení.

Perejaslav-Chmelnyckyj je mimochodem místem, kterésehrálo významnou úlohu v  ukrajinsko-ruských dějinách, což je i jeden z  důvodů, proč se stalo památkově chráněným. Kromě toho se tu narodili významný představitel literatury psané v  jidiš Šolom Alejchem a sochařka Leah Berliawsky, která se ve Spojených státech proslavila pod jménem Louise Nevelson a  která je první umělkyní, po níž ještě za jejího života pojmenovali jednonewyorské náměstí. A – ale to trochu předbíháme – na zdejšíPedagogicV MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 35 •

ké fakultě Univerzity Hryhorije Skovoroda budou v devadesátých

letech 20. století studovat tělovýchovu také vnuci Rodiona Klička

Vitalij a Vladimir.

Rodion Kličko a jeho žena žijí normálním, nenápadnýmživotem běžných občanů Sovětského svazu, který je ovšem náhleobrácen v trosky invazí německé armády. Jejich idyla však zřejmě vzala zasvé už dříve, v roce 1939, když německá armáda vpadlado Polska a  spolu se sovětskými vojsky na  základě smlouvy o  neútočení obsadila jeho území. Poddůstojník NKVD Rodion Kličko se pak přesunul na Volyň, do oblasti mezi Luckem a Lublinem, kde se, jak je uvedeno v jedné zprávě, „aktivně podílel na přesidlovánínacionalistů a Poláků“. Ve zprávě jsou výslovně uvedena tři jména:Manchňuk, Sidoruk a Jaceňuk.

V  průvodci Ljubomilského okresu, který vyšel v  roce 2011 v Lucku, se píše, že tyto tři osoby patřily mezi vůdce nacionalistů, potažmo mezi jakési národní pseudohrdiny. Ivan Sidoruk bylspolubojovníkem Symona Petljury, hlavy „Ukrajinské lidové repubPoručík Anatolij Jefi movič Etinson, bratr Tamary, babičky bratrů Kličkových, zahynul 1. prosince 1943 ve věku 26 let při osvobozování své vlasti.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 36 •

liky“ založené v  roce 1917, která navázala spojenectví s němec

kým císařským generálním štábem. Jaceňuk zase vedl organizaci

UNAKOR (Ukrajinští kozáci), která později bojovala po  boku

wehrmachtu a  SS („Nepřítel mého nepřítele je můj nejlepší pří

tel“). A  Vasilij Manchňuk, někdejší člen polského Sejmu, byl

v regionu považován za jakéhosi tribuna lidu. On a Jaceňuk byli

v roce 1941 ve věznici v Lucku zastřeleni. Sidoruk a jeho rodina

byli deportováni na Sibiř.

Po  vpádu wehrmachtu najde Kličkova rodina útočiště v  jedné

vesnici u Kyjeva, kde bydlí Rodionovi sourozenci. Rodion pracuje

jako švec, o jeho předchozím působení u milice nikdo neví.V pa

tách okupačního vojska přicházejí i  jednotky tajné policie a  SD

(Bezpečnostní služby) a systematicky pročesávají Kyjev a okolí.Pá

trají především po Židech.

V seznamu padlých je pod číslem 20 uveden poručík Etinson a záznam„Za

hynul 1. 12. 1943 u vesnice Bandurovka“. V kolonce pro národnost je uvedeno

„Jewrej“ (Žid). V posledním sloupci je jako bydliště jeho otce Jefi ma Etinsona

zapsána Smela (Smila).

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 37 •

Tamara Jefi movna Kličková, rozena Etinsonová, je Židovka a její

syn Vladimir podle regulí tohoto náboženství tím pádem také. Její

rodiče, bratři Michail, Boby a Áron zrovna tak... Na Ukrajině to není

nic výjimečného. Ve velkých městech tvoří Židé třetinu obyvatelstva.

Teď ale židovský původ znamená jedinou věc – je to jistý rozsudek

smrti. Jednoho dne stojí před jejich dveřmi muži v německýchuni

formách a  odvedou si ji. Spolu se synem Vladimirem. Ve  sběrném

táboře, kde jsou internováni sovětští vojáci a židovské rodiny, Tamara

mezi namačkanými postavami spatří i  své vlastní rodiče a  jednoho

z bratrů. Poslední naději pro ni a její rodinu představujízkorumpo

vaní ukrajinští strážní. Těmhle nacistickým kolaborantům se říká

„Hiwis“ nebo „Hilfswilligen“ a je o nich známo, že někdy„prodáva

Poslední dokument z dědečkova osobního spisu z ministerstva vnitra: Poručík

milice Rodion Petrovič Kličko byl 22. června 1948 degradován a z ministerstva

vnitra propuštěn – údajně v souvislosti s jakýmsi soudním řízením. Žádnédal

ší informace zde nejsou uvedeny. Můžeme se domnívat, že se stal obětístranic

kých čistek, k nimž v letech 1947–1948 docházelo.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 38 •

jí“ zajatce. Rodion Kličko urychleně sežene peníze a  chce vykoupit

nejen svoji ženu a syna, ale celou rodinu. To, co má, mu ale stačíjenom pro Tamaru. Když pak druhý den přijde k ostnatému drátus ještě větší sumou, je už pozdě. Všichni židovští zajatci včetně jeho syna

Vladimira jsou už pryč a pravděpodobně mrtví. Němci je postříleli.

Rodion skrývá svoji ženu Tamaru ve  svém vlastním domě, na  blíže neurčeném bezpečném místě. Podle některých zdrojů se jedná o  velkou truhlu, podle jiných zase o  úkryt pod prkennou podlahou. Je možné i  to, že Tamara střídala různé úkryty. Takhle ji její muž skrývá dva roky. Podobný osud sdílela za války celá řada lidí po celé Evropě. Známým příkladem je třeba třináctiletá Anna Franková, jejíž deník se zachoval.

Okupanti a  nepřátelé Židů jsou nakonec Rudou armádou vyhnáni. V listopadu 1943 je osvobozen Kyjev. Dne 1. prosince umírá v  boji Tamařin bratr poručík Etinson a  5. února 1944 jsou Němci nakonec vypuzeni i z Kličkovy vesnice. Tamara Jefi movna se vrací zpátky do života, ale zapomněla skoro mluvit a musí sevzpamatovat z deziluze, protože má pocit, že celý svět je špatný a nemá smysl.

Od  té doby působí každopádně jako plachá a  vyděšená žena. Skoro nevychází z domu a nikomu a ničemu nevěří.

Rodion Kličko se hlásí zpátky k milici. Poté co různí svědkové dosvědčí, že nepracoval pro Němce ani nekolaboroval, a  když to 6. března 1945 příslušným výnosem potvrdí i  okresní komise pro státní bezpečnost, je mu udělena hodnost poručíka a  Rodion se opět stává vedoucím pasového oddělení ministerstva vnitra.

Tamara brzy poté otěhotní a v roce 1947 porodí chlapečka.Pojmenují ho Vladimir, stejně jako prvorozeného syna, kteréhoNěmci ve věku tří let zavraždili. Tenhle Vladimir Rodionovič, syn ženy, která přežila holokaust, se stane později otcem bratrů Kličkových.

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 39 •

Důsledky války jsou patrné na každém kroku poničené země.

Na území obsazeném kdysi okupanty jsou problémem nejen zcela

zničená města a vesnice, ale i chudoba a hlad. Moskva vydávároz

kazy, aby každý zůstal na svém místě a pracoval. Poručík Rodion K.,

už od  roku 1933 věrný člen komunistické strany, ale tento příkaz

nechápe dogmaticky. Ve  výjimečných případech vystavuje dokla

dy i osobám, které na ně nemají nárok. To dělá tak dlouho, dokud

ho někdo neudá. Aspoň tak se to říkalo. Možná že právě tohle byl

předmět soudního řízení, na jehož základě byl v roce 1948 zbaven

hodnosti a propuštěn z milice. O detailech a skutečných důvodech

tohoto aktu se můžeme opět jenom dohadovat.

Památník před školou ve  Vilšanech, kde učila Tamara Etinsonová, předtím

než se stala manželkou Rodiona Klička. Na tabuli, kterou v září 2006 odhalil

Vitalij Kličko, stojí: „V 19. a 20. století čerpali z této země sílu a vůli: Rodion,

Fedor, Pjotr a Jerofej – pradědečkové a dědečkové slavných sportovcůa národ

ních hrdinů Ukrajiny Vitalije a Vladimira Kličkových.“ Škole, na níž učila jeho

babička, věnoval Vladimir Kličko počítače.

BRATŘI KLIČKOVÉ

• 40 •

Rodion Kličko se pak i  se svojí manželkou a  synem stěhuje do Kyrgyzstánu. Jestli to byl odchod dobrovolný, nebo vynucený, to nedokážeme dnes zjistit, je ale celkem pravděpodobné, že stěhování proběhlo na  základě jakéhosi rozkazu. V  Asii ztrácíme jejich stoy. Poslední dopis poslala Tamara Jefi movna Kličková v roce 1988 z městečka Bělovodskoje v severním Kyrgyzstánu, které leží několik stovek kilometrů od čínských hranic a je i místem narozeníVitalije Klička. Předpokládáme, že právě v tomto městě skončila životní pouť Rodiona a Tamary Kličkových.

A tím se zároveň ocitáme v Kyrgyzské sovětské socialistickéreublice, která je součástí Sovětského svazu a  kterou budou Vladimir a Vitalij Kličkové považovat za svůj domov. Je to země šedavé neobydlené krajiny, prašných stepí a kamenitých pouští. Hroby v obci Gnidyn (rusky Gnědin) u Kyjeva. Vpravo hrob VladimiraKlička (1947–2011), vlevo náhrobek jeho tchyně Jevdokije Filipovny-Bulinové (1918–1997).

V MUZEU BRATRŮ KLIČKOVÝCH

• 41 •

Snad to byly právě tyhle bolestné zkušenosti rodičů ve čtyřicátých letech, co přimělo Vladimira Rodionoviče Klička, syna ukrajinské židovky a  otce dvou světoznámých boxerů, aby odmítl čestný hrob v  hlavním městě Kyjevě a  dal místo toho přednost malému hřbitůvku mimo metropoli. Ve vesnici Gnidyn našla totiž místo svého posledního odpočinku i jeho tchyně JevdokijaFilipovna-Bulinová.

Matka jeho ženy Naděždy – alespoň tak o tom vypravujestarší generace ve vesnici – nakupovala mléko u jedné zdejší bábušky, a vytvořila si tak k této vesnici jakési pouto, což byl také důvod, proč se tu nechala pohřbít. Důvody její volby pro tuto obec ale zůstávají nejasné, stejně jako důvody rozhodnutí otce Klička – možná že se mu Vilšany zdály příliš daleko od  Kyjeva. Možná Ukrajinu sice vnímal jako svůj domov, ale necítil se na  žádném konkrétním místě doma. U  neustále kočujícího důstojníka se není čemu divit.

Můžeme jen tušit, že otec Kličko toho svým synům o tragické historii své rodiny příliš mnoho neřekl. Ačkoli se v Sovětském svazu mluvilo třeba o  masakru v  kyjevské rokli Babij Jar, masakry Židů na Ukrajině nestály nikdy v popředí oficiální sovětské propagandy. Během dvou dnů, 29. a  30. září 1941, tu bylo příslušníky jednotek Sicherheitsdienstu zastřeleno 33  771 lidí. Z hlediska počtu obětí se jednalo o největší samostatnýzločin wehrmachtu na židovských mužích, ženách a dětech za celou druhou světovou válku.

V dobách  Sovětského svazu nebývalo zvykem o  těchto bolestných zkušen



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist