Kniha: Bratři Karamazovi – Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Rozsáhlý společensko-kritický román je syntézou autorových náboženských, filozofických a etických názorů a je považován za vrchol jeho uměleckého i duchovního vývoje. V osudu rodiny Karamazových, otce a tří synů, z nichž nejstarší je křivě obviněn z otcovraždy, Dostojevskij beletristicky zpracoval v zásadě autentický případ. Román ale není jen obhajobou hlavního hrdiny, či konvenční kritikou společenských poměrů, ale především vyjádřením pevné víry v nastupující pokolení. Na čtenáře působí bohatou galerií postav v dramatickém a dynamickém ději, mistrným obrazem života ruské společnosti v 60. letech 19. století a v neposlední řadě i mnoha autobiografickými prvky. Vrcholné dílo ruského klasika, které se stalo jednou ze základních hodnot nejen ruské, ale i světové literatury 2. poloviny 19. století.

Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost
do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata „tak, aby představovala „lidskou rodinu“ vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých.“ Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností.
Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.