načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bratře Normane! -- Můj otec byl válečný zločinec, ale mám ho rád - Niklas Frank

Bratře Normane! -- Můj otec byl válečný zločinec, ale mám ho rád

Elektronická kniha: Bratře Normane! -- Můj otec byl válečný zločinec, ale mám ho rád
Autor:

Niklas Frank, autor do češtiny přeložených knih Můj otec a Moje německá matka, napsal třetí knihu o své rodině, jejíž hlavní postavou je tentokrát jeho starší bratr Norman. Je ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 277
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Bruder Norman!
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložil Vlastimil Domonik
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-8816-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Niklas Frank, autor do češtiny přeložených knih Můj otec a Moje německá matka , napsal třetí knihu o své rodině, jejíž hlavní postavou je tentokrát jeho starší bratr Norman. Je to krutý dialog mezi bratry, pojatý jako německá lekce anatomie v pitevně – otřesná a nelítostná. Normanova beznadějná láska k otci Hansu Frankovi, Hitlerově generálnímu guvernérovi v Polsku, který byl popraven v Norimberku, nenechává jeho bratra Niklase v klidu. Bojují spolu o opravdovost pocitů, o sílu vytěsňování z paměti a řeší otázku: jak přežiji to, že jsem dítětem „Řezníka Poláků“? Po autorových knihách o otci a matce se teď Niklasi Frankovi podařila temná dokumentární komorní hra o svém na alkoholu závislém oblíbeném bratrovi, o něm a o jeho vztahu k otci. Jeden ho přes stud a bolest obhajuje, ten druhý jím opovrhuje a nenávidí ho. Niklas proniká do hloubi Normanova citového života a vzpomínek, týrá ho rodinnými dopisy a dokumenty, které po celý život shromažďoval. Nekompromisně rozbíjí Normanovy rozporuplné pravdy a zoufalé obhajoby obrazu jeho otce. Je to dosud ojedinělý pokus o zpracování tématu masových vražd Židů jako rodinného dědictví. Kniha je doplněna dobovými fotografiemi. Předmluvu napsal Petr Pithart.

Předmětná hesla
Frank, Niklas, 1939-
Frank, Norman, 1928-2009
Frank, Hans, 1900-1946
* 1928-2009
Děti nacistů -- Německo
Nacisté -- Německo
Otcové a synové
Rodinné vztahy
Zločiny nacismu
Vyrovnání se s minulostí -- Německo
Související tituly dle názvu:
Bohatý otec Chudobný otec Bohatý otec Chudobný otec
Kiyosaki Robert T., Lechter Sharon L.
Cena: 279 Kč
Obrať list Obrať list
Beltránová Rebecca
Cena: 169 Kč
Regionální řád a mocnosti Blízkého východu Regionální řád a mocnosti Blízkého východu
Ponížilová Martina
Cena: 250 Kč
Regionální řád a mocnosti Blízkého východu Regionální řád a mocnosti Blízkého východu
Ponížilová Martina
Cena: 199 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2014

„Můj otec byl válečný zločinec,

ale mám ho rád“


Niklas Frank

Bratře Normane!

Copyright © 2013 by Verlag J. H. W. Dietz Nachf. GmbH

This edition published in agreement with the Proprietors through

PNLA/Piergiorgio Nicolazzini Literary Agency

© 2014 Translation Vlastimil Dominik

Překlad básní Zbyněk Fišer

ISBN 978-80-87788-16-5



Věnováno Hanno


PŘEDMLUVA

ČÍST, ANEBO NEČÍST?

Raději snad tuto krutou, nelítostnou knihu nečtěte. Máte zapotřebí, abyste byli zatahováni do nechutných hlubin duše jednoho válečného zločince ajeho rodiny? Když se do čtení přece jen pustíte, stane se vám nejednou, že si pomyslíte: to už musíme být u samého dna lidskénízkosti... Ale tu se doma u Franků otevřou nové prostory zla, na které je třeba ptát se dál. A hned za náznaky nahlédnutí viny či lítosti budete vtaženi do dalších temných slují útěšných lží.

Nejmladší syn „Řezníka Poláků“, generálního guvernéraokupovaného Polska Hanse Franka, dnes už pětasedmdesátiletý Niklas Frank, se nezastaví před ničím. Nestačí mu, že již napsal krutou knihu osvém otci – toho v ní doprovodil až na popraviště, jako kdyby byl sám když ne jeho katem, tak alespoň dohlížejícím lékařem; nestačí mu, že pak napsal i o své kruté, chladné matce; měl před sebou pořád ještě„neposaného“ staršího bratra Normana. Jediného z pěti sourozenců, který byl ochoten podrobit se nekonečnému, mučivému tázání. Ačkoli čím více se blížil smrti, tím více prý svého otce – miloval...

Snad všechno, úplně všechno bude v knize nakonec odhaleno, nic nezůstane vskrytu, ale čtenáře varuji: úleva, natož katarze se naposlední stránce nedostaví. Stejně totiž nepochopíte, jak mohl otec Frank páchat tolik zla a přitom ani jeho žena, jeho dcery a ani dva z jeho tří synů nedokázali uznat otcovu vinu. Projevit lítost. Otce obdivovali, ba zbožňovali. Občas byli ochotni cosi připustit, ale pak to zase rychle vzali zpátky. Tak to dělali celý život.

Ne, beru své varování zpátky: musíte tuto knihu číst! Není totiž jen oHansu Frankovi, ojeho silné, chamtivé, bezohledné ženě, slepékutrení kolem, není ani pouze o jejich dětech. Ta kniha je také o vině, o odpovědnosti nacistické, německé, a to se týká nejen milionů Židů

BRATŘE NORMANE!

7


a Poláků, které mají Frankovi na svědomí, ale i nás Čechů, Moravanů

a Slezanů. Po nich a po Romech bychom přece přišli na řadu my.

Autor nás přiměje, abychom sním odkrývali jednu vrstvu přiznaných vin za druhou, vrstvy vin, proložené vrstvami pokrytectví a zapírání: v jedné se činí pokání a omlouvá se, další je ale vrstva hrdosti! A pod ní se nacházejí ještě další a další vrstvy. Musíte text číst, aby vásnaadlo, že to všechno možná nemáme definitivně za sebou.

Musíte? Nebudete patřit mezi ty, kteří knihu odloží nedočtenou?Počítejte předem s tím, že autor vás neušetří ani nejmorbidnějších detailů bratrovy pitvy. Ano, pitvy jeho těla; ocitnete se totiž s autorem a jeho bratrem nejen nad nekonečnými lahvemi „šnapsu“, kdy se pitvá duše, ale také v opravdové pitevně: Norman ještě před smrtí daroval své tělo nemocnici... Když pitvat, tak pitvat! Se zkušeným patologemavyděšenými studenty medicíny. Máte ale zapotřebí poznat do detailů všechny Normanovy tělesné orgány a dozvědět se vše o jeho fyzické schránce? Při té příležitosti též o jeho cynických vztazích k ženám? Chcete o tom všem vědět? Souvisí to s otcem obou bratrů a s jeho vinami? SNormanovým uhýbáním před pravdou? Autor si to zřejmě myslí.

Ba ne, musíte knihu číst, protože až ji otřeseni anebo srozpaky, možná sošklivostí zavřete dočtenou, budete vědět mnohem víc otom, copředevším dalo nacismu jeho virulenci, důslednost, bezohlednost. Že to byla určitě ihrabivost, touha po bohatství. Po dalším adalším „životnímprostoru“. Ale bylo to hlavně neotřesitelné, nacisty a Hitlerem Němcům vštěpované vědomí jejich nadřazenosti nad ostatními národy. Vtéto knize nad Poláky aŽidy. Vědomí, které si Němci ochotně přisvojili. Slova,jimiž se v rodině Frankových mluví o příslušnících těchto méněcenných pronárodů, předem ospravedlňují to, jak s nimi potom bude zacházeno. Pochopíte, proč panstvu na krakovském hradě nepřipadalo hrozné, když byli před jejich očima mučeni a vražděni nevinní lidé. Vždyť oni sami, Frankovi, vůbec nikdy nikomu osobně neublížili, to jen jejich podřízení. Anebo muži SS, na ty se vždycky všechno ochotně svede...

Celou knihou vám Niklas Frank bude názorně předvádět, jak vnašich duších pracuje ten velký vysavač paměti, jak zároveň něco víme inevíme ajak je ten stroj na zapomínání oto silnější, oč více se naševzpomínky týkají našich blízkých a našeho národa. A tak si myslím, že Němci zřejmě dodnes vědí inevědí zároveň, chtějí inechtějí vědět. Ale jenom oni?

8

NIKLAS FRANK


Přesto tuto knihu raději nečtěte. Právě toto vás bude napadat: co všechno ztoho hrozného není jen ajen nacistické, ale přímo německé? A to jsou tuze nebezpečné, nejen, jak se říká, „politicky nekorektní“ myšlenky. Bezbranně se k nim přiznává i sám autor. Na jedné besedě se čtenáři je všechny osočí: „Nikomu z vás nevěřím!“ Ať chcete nebo nechcete, budou ve vaší hlavě nutkavě kroužit myšlenky kolempřízraku kolektivní viny, a vy přece dobře víte, že žádnou takovou vinu připustit nikdy nelze. Vzápětí se neubráníte otázce, zda by se tolikerého zla nemohli dopouštět i příslušníci jiných národů, pokud by propadli zlu, pohrdání anenávisti kjiným národům, rasám, menšinám, podobně jako mu propadlo tolik Němců...

Nečtěte to, sami budete nakonec chtě nechtě nenávidět tu početnoupočestnou rodinku Frankovic, otce, generálního guvernéra okupovaného Polska, a jeho bezcitnou, hrabivou ženu, ale bude vám to málo a budete pochybovat nejen o Němcích, ale i o lidstvu vůbec. Máte to zapotřebí? Nenávidět? Budete mít mnohokrát chuť knihu od sebe odmrštit, třeba to i uděláte. Ale řekl bych, že ji z podlahy zase seberete a vrátíte se k ní...

Pokud ji tedy přece jen přečtete, dozvíte se o obluzující síle slov, která dokážou všechno pojmenovat a odhalit, ale ještě mnohem více zastřít, rozmazat. Autor se přiznává: „... po otci jsem užvaněný, po matce zase rád píši.“ Budete se ptát, zda tolik kýčovité, moralizující acituplné užvaněnosti patří právě jen sofistikovaným zločincům, kteří sedí na lavici obžalovaných, akolik zní ovládáme imy sami vsituacích nekonečně banálnějšího zla svých všedních dnů. Předvede se vám, jak ochotně je člověk schopen sám sebe obludit i pánbíčkářstvím, jakkoli oportunním, neupřímným, ale zřejmě tak útěšným.

Musíte číst tuto knihu, abyste pochopili, že nestačí buldočí vůlekvyslovení kruté pravdy nejmladšího syna Frankových, autora knihy,protože nejde jen o individuální psychologii a psychopatologii členůrodiny, ale také okolektivní psychologii když ne národa, tedy určitě davu, fanatických zástupů nejen na onom proslulém norimberskémshromaždišti, ale i v tisících průvodů té doby s pochodněmi i bez nich.

Hádám, že knihu přece jen dočtete, když záhy přijdete na to, že se odehrává nikoli za války v Krakově na královském hradě Wavel, ale především dnes. Oba bratři celé noci popíjejí avzpomínají izapomínají v této době, tedy před pár lety v soudobém Německu, v soudobéEvropě. Ta současnost je v knize přítomna stejně silně jako minulost.

9

BRATŘE NORMANE!


Nemůže vás nenapadnout, že poválečná denacifikace byla zřejmě jen mělká. Niklas Frank otom mluví na jiném místě: ano, „Nebylavůbec důkladná!“. To je zřejmě jen naše zdejší, česká iluze: všichni se „vyrovnali sminulostí“, jen my ne... Denacifikace podle něj „skončila už v roce 1951“. Pak, když přišla studená válka a začalo se zbrojit, vláda prý řekla vítězům: dost! Nebo s námi, zejména při zbrojení,neočítejte... Spousta zločinců byla tehdy omilostněna. „Nastalo velké mlčení, které prolomili až osmašedesátníci. Široké vrstvy ovšem ovině a uznání viny nechtějí nic slyšet...,“ říká autor v jednom rozhovoru.

V knize se ocitáme v současnosti právě i s pošetilými českýmivýtkami, vznášenými těmi zřejmě jedinými spravedlivými. Těmi, kteří se znovu a znovu se vztyčeným prstem táží: kdy už se i my konečněvyrovnáme sminulostí? Jako Němci! Ukazují přitom vždycky na jiné: vy to vyrovnání proveďte! Vy se vyrovnejte...

Tvrdím, že s minulostí se nikdy nevyrovnáme! S minulostí se nikdy nesmíme přestat vyrovnávat, a to se může, snad, částečně dařit jen tehdy, když bude dost těch, kteří při tom všem budou vědět, že žádného konce to vyrovnávání nemá. Nakonec odejdeme ztohoto světa abudou v tom pokračovat naše děti. Snad. A pak jejich děti.

Také doufám, že sNiklasem Frankem čtenář pochopí, že srovnávání míry zrůdnosti totalitárních režimů je od ďábla, protože vede knivelizaci, relativizaci: srovnává se vždycky jen srovnatelné, ale zrůdnosttotalitárních režimů je neopakovatelná. V jejich právě že osobitézrůdnosti byla jejich nebezpečná přitažlivost.

Minulost se nás drží jako klíště. A nepustí. I když se ji pokoušíme vykroutit z duše jako ten odpudivý hmyz z těla. Nejde o sebemučení vyznáváním vin. Autor na jiném místě říká: „Já se vůbec nemučím. Já se jenom ujišťuju ataky si připomínám, jak skončí člověk bez občanské kuráže.“ Místo sebemučení je třeba se zcela konkrétně, znovu a znovu ptát, vyptávat: Jak to tenkrát bylo? Co jsi udělal ty? A co na to říkala máma? Proč jsi neudělal to a to, když to jiní dokázali? Třeba strejda Karel! Co sis o tom tenkrát myslel? A co si myslíš dnes?

Niklas Frank nám předvádí, jak se to vyptávání dělá.

Zřejmě to dost bolí. Když to ale přesto zvládneme, budeme se moci méně obávat budoucnosti.

Petr Pithart

10

NIKLAS FRANK


„TÍM SE KONEČNĚ ODFIKNE VŠECHNO,

CO SE K SOBĚ PO CELÝ ŽIVOT NEHODILO“

Teď tady leží, můj bratr Norman. Mrtvý. V ohromném preparačním sále anatomie mnichovské univerzity. Až do poslední žilkynapumpovaný vysokoprocentním alkoholem. „To by se mu líbilo,“ říká profesor. Usmíváme se. Protože jsem byl v době Normanovy smrti na cestách, mnichovská anatomie mi výjimečně dovolila, abych ještě jednou viděl svého posledního sourozence, tu hlavu skopovou s mdlým rozumem, než ho rozkuchají. Vyprávěl jsem profesorovi o Normanověalkoholismu.

Ovšem tuhle břečku, ve které je konzervovaný, by pil jenom ve svých nejčernějších chvílích beznaděje. To by přilezl po všech čtyřech po chodbě, ve tři vnoci, ablábolivě by prosil ochlast: 15,6 litru 96procent- ního etanolu, 192 mililitrů 37procentního formaldehydu, 180 gramůpolyethylenglykolu „300“, 180 gramů polyethylenglykolu „1500“, 476 gramů chloralhydrátu, 140 gramů alkylbenzyldimethylamoniumchloridu, 144 mililitrů morfolinu a 18 mililitrů hřebíčkového oleje.

Tomu hřebíčkovému oleji by se krákoravě zasmál. Po jedné operaci zad mu lékaři při vytahování anesteziologického tubusu průkopnicky vyrazili většinu předních zubů.

Onoho 26. listopadu 2009 je tato tělesná troska už skoro osm měsíců mrtvá. Tenhle osmdesátiletý člověk v noci na 31. března 2009 zemřel ve své posteli. Prostě jen tak.

„Prostě jen tak“ ale nikdy žít nemohl. Nemorální rodiče zapletení do zločinů proti lidstvu alidskosti. Příliš dobře vypadající na to, aby musel odolávat zbabělosti. Natolik brilantní ašarmantní, že oslnil jakéhokoliv muže a jakoukoliv ženu. Mistr jízlivosti, který své zoufalství balil do blýskavé oceli. Prožíval zmatek německého dítěte pachatele zločinů, jehož mantra zněla: „Vím, že náš otec byl válečný zločinec, ale já ho mám rád.“

11

BRATŘE NORMANE!


Z tohoto pohledu je Norman typickou postavou současnýchněmeckých dějin.

„Chci na anatomii, zařiď to prosím,“ žádal mě Norman a s radostí zaplatil za přijetí svého stařeckého těla 1300 eur. Když drželdárcovskou listinu v ruce, zasmál se: „Podívej, moje akademická kariérazačíná až po mé smrti.“

Začne 27. listopadu 2009, den po mém posledním setkání s ním v tomhle jasně osvětleném a velkými okny opatřeném sále.

Věda ale nedělá pokroky jenom díky němu – kolem něj jepoložených dalších 47 mrtvol, všechny přikryté gumovými plachtami.

„Bomiho“, jak mu láskyplně říkala naše matka amy sourozenci,vynesli k našemu poslednímu setkání na márách před ostatní.

Mrtvý obal anic povznášejícího? Norman mě před deseti měsícidůrazně poučoval: „Duše neexistuje. Člověka tvoří maso, kosti, šlachy a mozek. A kdyby duše přece jenom existovala, pak se projevujesvědomím.“

Preparátorka mu sundává zobličeje těžkou plachtu, potom cosi jako gázu a všechno to stahuje až k pupku.

Ohavný pohled.

Pokožka je žlutě hnědá. „S nádechem do fialova,“ doplňujeprofesor.

Krátké strniště bílých vousů, asi dva milimetry dlouhých.

Hlava jako zmramoru, vyžadující si úctu, přehnaně velká, neboťporvé vidím Normana bez jeho silných dlouhých vlasů, až do smrti úplně tmavě hnědých.

Ty jsem mu já, plešatá hlava, po celý život záviděl.

„Proč má oholené vlasy?“

„To je kvůli anonymizaci.“

Nos má pokřivený doprava. Preparátorka ho tiskne mezi palcem a ukazováčkem a pokouší se ho narovnat. Marně. Hrc, pro změnu je teď připlácnutý doleva. Z Normanova pohledu.

„To na něm musel v nádrži někdo ležet,“ vysvětluje profesor.

Dobře situovaní lidé, kteří si mohli dovolit anatomii zaplatit, tam jsou přes léto uloženi v chladu a konzervováni proti rozkladu.Preparační kurzy se pořádají jenom v chladném ročním období. V ténapěchované nádrži se mačká určitě také pár bezdomovců, kteří zemřeli bez příbuzných, ale mohou být slibnými objekty výuky a poznání.

12

NIKLAS FRANK


„Je alespoň tlustý?“ ptala se sekretářka mnichovské anatomietelefonicky, když se po Normanově smrti hned nenašla dárcovská listina. „Hubených máme dost.“

Je zřejmé, že se musí přehodnotit statistika tloušťky německépopulace.

Překvapivě úzké, pevně sevřené rty, jako by se Norman, ten estét, trápil kvůli svému křivému nosu. Krátké, nahoru zvednuté obočí.Zavřená oční víčka působí jako stisknutá, jako by teď už skutečně nechtěl vidět z reality nic.

Opuchlé váčky pod očima.

Proč jsou oteklé a tmavě zbarvené?

„Prasklé žilky. Krví. Po smrti drobné žilky popraskají. Kvůli tomu má také tmavší ramena až k zádům.“

Stařecké skvrny. Především na čele.

Na jeho velkých „gumových ušních boltcích“, jak jsme jim my mladší sourozenci u našeho velkého bratra vždycky říkali – dokázal je srolovat do neuvěřitelných tvarů –, visí na pevných šňůrách vlevo a vpravo dřevěné destičky s identifikačním číslem. „29–6“ nebo „26– 9“. Už si přesně nevzpomínám.

Na krku u pravé tepny velká jizva.

„Ke konzervaci přistupujeme vlastně žilou v noze, ale ta byla uvašeho bratra už moc zvápenatělá. Proto jsme šli přes krční tepnu,“ říká preparátorka.

Ten a zvápenatělý! To je skoro k neuvěření. Ještě tři dny před svou smrtí se vychytrale piplal se svou starou hrou – kolik odpornýchpodlostí se dá říct v jedné jediné větě.

Normanova hlava leží mírně nakloněná ke mně.

Smím se ho dotknout?

Profesor přikyvuje. Přikládám hřbet prstů levé ruky na jeho tvář. Je studená, pevná, příjemně poddajná. Hladím ho po tváři.

Prožívám neočekávaný pocit štěstí a lásky.

Teď už se nemůže mému dotyku bránit. Nikdy nechtěl, aby se honěkdo dotýkal.

„Teď už se ho bude pořád někdo dotýkat,“ říká profesor.

Žasne, že je Norman tak dobře zachovalý. „Měl jsem strach, že ho už nepoznáme. Přece jste mi v létě ukazoval jeho poslední fotografii. Ale dnes ráno jsem ho okamžitě poznal.“

13

BRATŘE NORMANE!


Smím si ho vyfotografovat?

„Ne,“ zní z obou úst přátelsky. Přesto tak rozhodně, že se už vůbec

neodvažuji požádat, abych mohl být u toho, až budou mého bratra pit -

vat, amožná si sám říznout skalpelem. Musím si tedy všechno jenpřed

stavovat.

Škoda, Normane. Dostal bych se k tobě hodně blízko.

Při preparaci se přesně umístěnými

řezy rozebere to nejkrásnější ze všech

Frankových dětí, zvenčí dovnitř, od

pokožky až po kostru. Uši artyzůsta

nou na svém místě. Nakonec muod

dělí hlavu od trupu.

Nejprve mu samozřejmě stáhnou

kůži. „To je velice těžké, protožena

příklad pokožka na obličeji je pevně

přirostlá,“ vypráví profesor. „Často to

jde jenom po malých kouscích.“

Kam se to dá?

„Každý mrtvý má svůj kbelík.“

Vidím je tam stát. Před každými

márami. Obrovské.

„Na každém je číslo příslušné mrt -

voly. Všechno pak přijde do něj.“

Hladím Normanovy paže a jeho

odkrytou hruď.

Tak se měj, Bomi, říkám a hladím ho ještě po čele.

Teď jsi konečně oproštěn od utrpení lásky k našemu otci, dodávám

si pro sebe a odcházím ze sálu.

Venku na chodbě se tlačí mladí studenti. Zítra budou Normanaro

zebírat skalpelem.

Proč jsi vlastně na tu anatomii chtěl? ptal jsem se ho.

„Protože tam patřím. Tím se od sebe konečně odfikne všechno, co

se k sobě po celý život nehodilo.“

Norman se narodil 3. června 1928 ve 14.30 vMnichově veZdravot

nickém zařízení Červeného kříže vNymphenburgerstraße 163. Jako syn

advokáta dr. Hanse Franka, narozeného v roce 1900 v Karlsruhe.Nor

manův otec vdobě jeho narození již úzce spolupracoval snacionálními

14

NIKLAS FRANK

„Byl jsem povaleč. Nikdy jsem se

nezabýval sám sebou. Až tvýmpro

střednictvím. Do té doby jsem siří

kal: Jaké milosrdenství jsem zažil!“


socialisty. V roce 1923 vstoupil do NSDAP, a kvůli Hitlerovu postoji

k jižnímu Tyrolsku z ní zase brzy vystoupil. Po svém novém vstupu

vroce 1927 udělal vNSDAP kariéru. Zastupoval Hitlera arváčskéoddíly SA při soudních procesech po celém Německu a většinou jevyhrával. Jednak díky tomu, že rafinovaně využíval demokratický soudní

systém Výmarské republiky, jednak proto, že tehdejší soudnictví už

bylo zamořeno nacionálním socialismem.

Jeho největší úspěch, na který byl až do konce svého života hrdý: vjednom lipském procesu nechal Hitlera jako svědka odpřisáhnout, že chce získat moc v Německu pouze demokratickou cestou.

Hans Frank se po puči nacistů proti legitimně zvolené bavorskézemské vládě stal v březnu 1933 v Mnichově ministrem spravedlnosti a v roce 1934 v Berlíně ministrem bez portfeje. Když Hitler převzal funkci kancléře, jmenoval tohoto politicky vlastně mrtvého mužekoncem září 1939 šéfem civilní správy vpřepadeném Polsku. Jako Hitlerův zástupce a„generální guvernér“ byl politicky zodpovědný za likvidaci Židů, Poláků, Ukrajinců, za vyhlazovací tábory Treblinka, Majdanek, Belzec a Sobibor. V Generálním gouvernementu sice v podstatě vládl Heinrich Himmler, ale Frank neudělal nic pro to, aby masovémuvraždění nevinných lidí zabránil. V Berlíně ho považovali za „loutku“ a Goeb bels ho posměšně nazýval „králem Polska“. Všichni věděli, že Frank tu atam oponoval, ale nakonec vždycky ustoupil. Jeho nesouhlas rozhodně nemířil proti masovému vraždění, ale byl projevem žárlivosti vůči Himmlerově mocenské převaze.

Dne 17. ledna 1945 uprchl ze vládního sídla v Krakově do Schliersee v Horním Bavorsku se zavazadly, v nichž bylo mimo jiné několikRembrandtů, jeden Raffael aobraz Leonarda da Vinciho Dáma shranostajem. Dne 4. května 1945 ho na jeho „Detašovaném pracovišti Generálníhogouvernementu“, vbývalém penzionu vJosefstalu vNeuhausu uSchlierského jezera, zatkl americký poručík Walter Stein. Frank mu dobrovolně předal 40 svazků svých „služebních deníků“, které během působení v Polsku od roku 1939 do roku 1945 nechával vést dvěma stenografy. Vnich jsou den za dnem zaznamenány všechny jeho projevy a činnosti.

Trčí z nich věty jako: „Je mi úplně jedno, co se po válce stane sPoláky, Ukrajinci askdoví kým, kdo se tady potlouká. Podle mě se znich může klidně nadělat fašírka.“ Nebo: „Kdekoliv narazíme na Židy,musíme je zlikvidovat. Rovněž polskou inteligenci!“

15

BRATŘE NORMANE!


To, že dobrovolně odevzdal své služební deníky a nezničil je,vycházelo zjeho chybné úvahy – myslel si, že především jeho „boj“ proti Himmlerovi, v nich zaznamenaný, udělá na případné žalobce dojem.

V noci na 16. října 1946 zemřel Hans Frank ve vězeňské tělocvičně v Norimberku na šibenici. Dne 1. října 1946 byl za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti odsouzen k trestu smrti oběšením.

Normanova matka Brigitte Maria Franková, narozená na podzim 1895 v Eitorfu na Siegu pod dívčím jménem Herbstová, vyrůstala ve Forstu v Dolní Lužici. V roce 1920 se dostala s pomocí svého staršího milence přes Berlín do Mnichova jako sekretářka. Vjednom malířském ateliéru ve Schwabingu o pět let mladšího Hanse Franka svedla aneovolila, dokud se nestala jeho ženou. Manželství bylo z počátku přes oboustranné nevěry šťastné. V roce 1942 se v životě Hanse Franka znovu vynořila jeho láska zmládí Lilli Weidertová, provdaná Grauová, kvůli níž se chtěl s matkou svých pěti dětí rozvést.

Brigitta Franková se rozhodla: „Raději budu vdovou než rozvedenou ženou říšského ministra,“ a lezla na nervy všem od paní Goebbelsové přes Heinricha Himmlera až po Hitlera tak vytrvale, že Hitler v roce 1943 svému říšskému ministrovi a generálnímu guvernérovi rozvod „až do konce války“ zakázal.

Frank poslechl, jako vždy ve svém životě, ovšem manželstvízůstávalo v troskách.

Páter O’Connor, který našeho otce vnorimberském vězení katolicky pokřtil a doprovodil ho k šibenici, mi v roce 1984 ve svém klášteře v americkém Albany vyprávěl: „Niklasi, tvůj otec měl z tvé matky strach ještě ve vězení.“

Brigitta Franková svou dobu slávy jako říšské dámy a„královnyPolska“ bezostyšně využívala k tomu, aby se obohatila mimo jiné šperky a kožešinami.

Po rozpadu rodiny v roce 1945 dala nakradené cennosti do zástavy, aby uživila svých pět dětí. Po zabavení veškerého jejího majetku se jípodařilo rafinovaným prodejem rukopisu, který Hans Frank zanechal ajejž nakladatelství Brigitte Frank Verlag vydalo jako knihu pod názvem Tváří v tvář šibenici, dosáhnout určitého blahobytu, ale 9. března 1959 zemřela znovu zchudlá a vyčerpaná ve svých 63 letech na mé 20. narozeniny.

„Máma tušila, jaké knihy proti našim rodičům napíšeš,“ dělal silegraci Norman, „a chtěla ti předem vlepit jednu pořádnou facku.“

16

NIKLAS FRANK


Normane, jde se na to, pouštějí se do tebe: chirurgickou pinzetou(ostrá), anatomickou pinzetou (tupá), nůžkami, sondou a nejrůznějšími

nožíky kpreparaci svalů a– chirurgickými lancetami, Normane! –kprearaci tvých jemnějších orgánů jako nervů nebo cév – to jsou přecenástroje, kterými bys mohl svůj život sám rozebrat.

Ale chtěl bys potom ještě dál žít?

Vyluštit tisíce křížovek? Posměšně

a vulgárně komentovat ženský sport

v televizi? Až do nebes vychvalovat

skokany na lyžích, jakoSchlierenzauera nebo Ammana, boxerům,

jako bratrům Kličkovým, přát kvůli

jejich nudnému stylu peklo, nebonakonec s vážným výrazem ve tváři

vyslovit radu: „Na Židy si musíme

pořád dávat pozor!“

Měl jsem radost z toho, že právě

on ve své dvacet let používanélenošce v úmyslně ledově studeném

obývacím pokoji svým jemnýmčichem postřehl, že se uprostřed naší

společnosti znovu objevilantisemitismus. Než jsem se dověděl, že si

myslel, že se rostoucí drzostněmeckých Židů dá odpreparovat.

Ale jakými nástroji, Normane?

Těmi tátovými?

17

BRATŘE NORMANE!

„Za tuto nadřazenost vděčíme

svým sluhům, chůvám,

kuchařkám a šoférům.

Ať žije personál!“


18

NIKLAS FRANK


„TÁTA NAZÝVAL RIBBENTROPA

VŽDYCKY JENOM POSMĚŠNĚ RÜBENTOPF“

V letech před jeho smrtí jsme se velice sblížili. Můj poslední ještě žijící sourozenec. O deset a půl roku starší než já. Naše dvě sestry a bratr byli už dlouho mrtví, pohřbení bez pitvy. Obrana našeho otce jako nevinné Hitlerovy, Himmlerovy a Bormannovy oběti a obětinorimberského „Tribunálu vítězů“ odčerpala Sigrid (narozená v roce 1927), Brigitte („Gitti“, narozená vroce 1935) aMichaelovi („Michel“, narozený v roce 1937) síly k životu.

Normanovi amně zůstaly. Ale jenom ktomu, abychom se navzájem drásali. Skoro každý měsíc jsem jel přes celé Německo do Schliersee, sedl jsem si proti němu, od podzimu 2008 jsem dokonce otvíral svůj laptop, avyjel jsem na něj, že mě už nebaví věčně jenom žvanit onašich rodičích: Proč to bylo tak, jak to bylo? Jaké rány osudu ho postihly? Zejména jeho jako dítě hlavního válečného zločince?

Nejprve se vzepřel: „Jsem proti psanému slovu. Finis operi.“

Nerozumím persky, odpověděl jsem, načež se zasmál ajá jsem mohl doufat, že svůj odpor vzdal. Ovšem zpočátku se ponořil do filozofie.

„Jsem pro rozhovor. Když mluvím, mohu do toho přímo vkládatironii. Ve chvíli, kdy jsou slova napsaná, umírají. Nudné uspořádáníjednotlivých písmenek.“

... nudné uspořádání písmenek, prokopávám se přes laptop do jeho hlavy.

„Copak si tuhle blbost zapisuješ?“

Ovšem. Všechno, co řekneš. Tak se seber, ty alkoholiku. Každývečer ti koupím u Gerka dvě láhve tvé oblíbené ovocné kořalky a druhý den ráno se bez kocoviny pokračuje.

„Nejsem žádný alkoholik. Potřebuji to ke spaní,“ reaguje rozčileně, odvrací hlavu a dívá se oknem ven. Má výhled na hlavní ulici, která vede přes Schliersee. Vím, co tam vidí. Jednou se mi k tomu přiznal:

19

BRATŘE NORMANE!


„Právě tudy projel táta. V otevřeném džípu. Po svém zatčení. Kolem

druhé hodiny odpoledne 4. května 1945. Opůl hodiny později ho Amíci

ve vězení v Tegernsee tak strašně zmlátili.“

Krčím rameny: Ti Amíci předtím osvobodili pobočný táborkoncentračního tábora Dachau, kde viděli hromady mrtvol azubožené přeživší lidi. Byli ještě šokovaní astrašně rozzuření, když najednou uslyšeli, že tam přivezli „Řezníka Poláků“ Franka. Jak víš, takhle mu Spojencipřezdívali.

Norman mlčí, potáhne z cigarety a dál zírá z okna. „To si táta neza - slouží. Tuhle fyzickou bolest.“

Řečeno v přítomném čase. Náš věčně živý otec. Sotva se setkáme, nejpozději za minutu diskutujeme onašem zploditeli. Pro ostatní osoby: nedá se to vydržet! Pro Normana a mě je to elixír přežití.

Po léta jsem přivážel dokumenty a s bratrem jsme je probírali.Některé z nich ho hluboce zasáhly a jiné se ho dotkly tak silně, že mi i po letech dokázal doslova odříkat jejich text. Například jedna rukopisná poznámka našeho otce zléta 1945, napsaná pravděpodobně během jeho vazby v belgickém Mondorfu, kde Američané shromáždili nacistická velká zvířata před jejich převozem do Norimberku: Od 4. května 1945, dne mého zatčení, žiji, jako bych byl v hrobě. Současnost je pro mě už jenom utrpením, nemám žádnou budoucnost, zůstávají mi jenomvzpomínky bez naděje, plné bolesti a lítosti.

Ta slova zvýraznil táta.

Norman byl pohnutý. Mohl jsem mu přinášet desítky faktů ovyhlazovací politice našeho otce a nic jím neotřáslo, nevyvolalo jeho soucit tak jako tenhle plačtivý blábol. Když jsem mu to řekl, odvrátil se: „No ano, ano, máš pravdu.“ Ale dal mi najevo: Ty, samozvaný soudce,nevíš, co je to láska!

„V mém životě visel táta vždy vzorně na šibenici,“ říká najednou. Udiveně se na něho dívám. Vážně asširoce otevřenýma očima opětuje můj pohled. Potom se zasměje. „Vidíš, tvůj bratr pořád ještě dokáže dávat dohromady překvapivé věty.“

Tato věta je podstatou jeho skrývaného života.

Dopisů našich rodičů jsem měl dost. Když naše matka v roce 1959 zemřela, jako dvacetiletý jsem si vyžádal coby svůj podíl na dědictví „jenom všechny písemnosti afotografie“. Ostatní čtyři sourozencisouhlasili. Mohl jsem tedy Normana cíleně konfrontovat s dokumenty,

20

NIKLAS FRANK


které resuscitovaly jeho mozek, vědomě zamlžený sportem v televizi

a luštěním křížovek, a vedly ho k pocitu hrůzy z našich rodičů.

Normane, dnes si chci napsat tvoje úplně první dětské vzpomínky.

Možná v nich najdu, proč jsi pro mě tak záhadný.

„No jen hledej, jestli to nezačalo třeba už tím medvědem, kterého

jsem měl. Mohl jsem na něm rajtovat, byl to takový ten s kolečky.

A houpací kůň. Houpání mě nudilo. Medvěd bručel, když se zatáhlo

za takové držátko nahoru. Ten houpací kůň nedělal ani to. Kvůli tomu

jsem si nejraději hrál sbalónem.“ Pravou paží plnou faldů dokoncenaznačuje házení. „Moje další vzpomínka: Sedíme se Sigrid proti sobě

ve velkém dětském kočárku. Jsme stejně oblečení. Sigrid vztekle vříská

na lidi kolem sebe: ,My nejsme dvojčata!‘“

Krátce přemýšlí a podívá se na

mě: „Zajímavé: první, na koho si

vzpomínám, je Sigrid, ane máma,

ani táta. Sigrid byla mojenejdůležitější blízká osoba. Protože

jsme se spolu o všechno dělili.“

Není divu, ona byla jenom opat -

náct měsíců starší než ty.

„Matčino strašné mateřské lů -

no, které neodepřela ani tobě!

Proboha, to bych měl svatý klid.“

Matce byl svatý klid cizí. Proto

mě nasadila jako obtížný hmyz do

tvého mozku. Rozpitvám tě dřív,

než to udělají ti studenti v kurzu

anatomie.

„To druhé by mi bylo milejší.“

Normane, varuji tě, žádnévýmluvy! Gerkův obchod slihovinami zavírá o půl sedmé!

Tak si vzpomeň!

„Nepopoháněj mě kvůli ovocné kořalce!“ Směje se. „Táta častopořádal jako říšský ministr vBerlíně večerní setkání. Ve velkémmramorovém sále vnaší vile na Regerstraße. Už jenom příjezd těch aut! Každý

host měl svého šoféra. Na začátku oslavy musela Sigrid udělat každému

21

BRATŘE NORMANE!

„To je zajímavé: První, na koho si

vzpomínám, je Sigrid, ne máma, ani

táta. Sigrid mi byla nejbližší. Protože

se se mnou o všechno dělila.“


hostovi pukrle a já se musel uklonit. Užíval jsem si to. Skutečně!

Všechno vonělo parfémy. Hrozně se mi líbil i táta, jak tam tak úžasně

stál vzástupu hostů. Ve fraku asvyznamenáními na stuze. Nebovuniformě nadporučíka se šavlí po boku. Tehdy mi strašně imponoval.“

A máma?

„Při oficiálních příležitostech byla zdvořilá a milá, nenápadná, ale ne servilní. To jsem postřehl. Máti nerada chodila k Hitlerovi nebo na jiná oficiální setkání, neměla je vůbec ráda.“

Líbily se ti její večerní róby?

„Vždycky. Máma bývala pěkně a velice slavnostně oblečená.“

Jaké nevinné vzpomínky z tebe ještě vypadnou?

„Táta pořádal také malé večeře pro dvacet hostů. Po nich se promítal film. Kino jsme měli ve sklepě naší vily. Kvůli tomu musel přijítpromítač. Teď dávej pozor: z tátovy pracovny vedlo dolů malé schodiště. Na něm jsme se Sigrid tajně sedávali v nočních košilích a dívali se. Vpaměti mi zvlášť utkvěl film Belami. Devadesát minut erotiky. Druhý den ráno, ještě v nočních košilích, jsme se vplížili dolů a ze sklenic hostů jsme dopíjeli všechny zbytky alkoholických nápojů.“

To si máma s tátou nevšimli, že jsou jejich milé dětičky líznuté?

„Ne. My jsme byli bez dohledu. Na druhou stranu tam byli pořádnějací lidé, stále auta, neustálá reprezentace, žádné soukromí. Jen jednou v noci, myslím v roce 1938, jsem s tátou poslouchal reportáž zodvetného zápasu mezi Maxem Schmelingem a Joe Louisem v New Yorku. Rádio stálo v té velké hale úplně vzadu vpravo. Oba jsme byli strašně zklamaní. Ten souboj skončil už po prvním kole.“

Jak se k tobě táta choval, když byl doma?

„Vůbec nijak. Potkat jsem ho mohl nanejvýš ráno v koupelně. Nebo večer v jeho šatně. Napjatě jsem se na tátu díval, když si připínalvyznamenání nebo se chystal k Hitlerovi nebo na nějaký státní banket. Pro každého státníka, na jehož počest se banket konal, si bralodpovídající vyznamenání. Pro Mussoliniho ta italská.“

Nezdálo se ti to legrační?

„Ne. Považoval jsem to za samozřejmé. Často jsem byl také u toho, když si oblékal uniformu. Táta byl rád důstojníkem. To se mu hodně líbilo. Myslím, že ji nosil raději než ty hnědé hadry SA.“

Otáčel se ješitně před zrcadlem?

„Ne.“

22

NIKLAS FRANK


Byls na tátu skutečně hrdý?

„Ne. Obdiv mi byl cizí.“

Ale přesto ses na ty oblékací scény díval.

„Ano. Tehdy mi to ještě docela pálilo. Vzáří 1939, po začátku války, jsem pozoroval spolu se strýcem Ottou, jak si obléká uniformunadporučíka. Přitom řekl: ,Teď Hitler zničí svou říši!‘“

Tomu nevěřím!

„Slyšel jsem ho úplně přesně,“ stojí si na svém. „Bylo mi tenkrátjedenáct let. Strýc Otto souhlasně přikývl. Táta jel potom do kasáren.“ Čeká, až si všechno zapíšu. „Tenhle výrok by zřejmě pronesl ten pravý Hans Frank. Kdyby ještě nebyl nalomený Röhmovou aférou. URöhmovy aféry mu vyčítám, že nejpozději v té době musel poznat, co je to za partaj.“

Máš pravdu, Bomi. Táta byl jako bavorský ministr spravedlnostipříliš zbabělý, aby zabránil dvaceti popravám zastřelením, které Hitlertelefonicky nařídil.

Norman bubnuje prsty pravé ruky do opěrky adává najevo vztek, že náš otec spolupracoval pořád dál, ačkoli, jako „muž práva“, za kterého se rád označoval, přesně věděl, jak zločinně jeho strana jednala.

Normanova věčná neodpouštějící láska. Jak často si s obliboupředstavoval, že by táta mohl jít po té Röhmově aféře k Hitlerovi avypovědět mu věrnost. Jednou jsme si to přehráli. „Heil Hitler, mein Füh - rer,“ napodobuje Norman našeho otce, „i warat der boarischeJustizminister, und dös sag iEahna: So geht’s fei net: d’Leit daschiaß’n ohne a g’scheit’s Urteil! Mit mir net, Adi!“

1

„Pane doktorrre Frrranku, když vy na mě takhle, tak já to také umím jinak: Tímto vám odebírrrám váš služební mercedes.“

„Prosím ne, mein Führer, to je horší než kulka, zůstávám vám věrně oddaný, Heil Hitler!“

Smáli jsme se. Vědomí otcova celoživotního selhávání.

Co ti ještě zůstalo z dětství v paměti?

„Oba rodiče stojí na terase a pojídají grapefruit. Pořád jenomhubnout! Táta měl takový veslařský trenažér, na něm pilně vesloval a vždycky nadával: ,Proboha, Normane, já jsem už zase tak ztloustl!‘ Tak, to stačí.“

23

BRATŘE NORMANE!

1

Bavorským dialektem: „Jsem bavorský ministr spravedlnosti a říkám vám:

takhle to skutečně nejde, zastřelit ty lidi bez řádného rozsudku! Se mnou tedy

ne, Ádo!“; pozn. překl.


Nic takového! Jsi už dost vetchý, nemáme moc času.

Norman se kvůli mé poznámce o jeho bídném fyzickém stavu nijak

neurazí: „Věř mi, Niki, rád bychze

mřel.“

Seber se, dokud mi všechnoneřek

neš, pak tě osobně odvezu živého na

anatomii a potom už bude konečně

klid!

„Teď mě napadá něco skutečněza

jímavého. Ve vile v Tiergartenu,

v níž jsme bydleli před tou vilou

v Regerstraße v Berlíně, jsme měli

jako sloužící manželský pár Kurta

a Marii. Museli Sigrid a mněserví

rovat rybízovou šťávu, protoževypa

dala jako červené víno. Když jsme

pili, pokaždé jsme je oba vybízeli:

,Musíte se políbit!‘ Potom to také

udělali.“

To je docela zvláštní! Už jako děti

jste museli dobře vědět, že můžete

prosazovat také svou moc.

„Ovšem. Je zajímavé, proč jsme to vyžadovali: líbání jsme neznali.

V naší rodině se to nedělalo. Moje nechuť nechávat se pusinkovat se

projevila už hodně brzy. Když jsem byl pimpf

1

, chtěla mi máti dát na

zadním sedadle našeho mercedesu pusu.“ Předvedl to našpulenými rty.

„Tak jsem hned udělal obranný pohyb apotom jsem si utřel pusu.Mys

lím, že jsem z prožitého nedostatku lásky už tehdy udělal mužskou

ctnost.“ Zarazí se a podívá se na mě: „Čím víc ti toho vyprávím, tím

víc se mi toho vybavuje: Byli jsme lepší rodina a se služebnictvemne

může být člověk nikdy dole – což nám přineslo podivnou výhodu na

celý život. Víš, Niki, proč máme my, Frankové, o sobě takové vysoké

mínění?“

Protože byl táta tak prvotřídně popravený?

„Blbost! Protože jsme měli dřív služebnictvo!“

24

NIKLAS FRANK

„Líbat jsme neuměli. Myslím, že

jsem z prožitého nedostatku lásky

už tehdy udělal mužskou ctnost.“

Norman ve čtyřech letech.

1

Nejmladší věková kategorie v Hitlerjugend; pozn. překl.


Za tuhle větu ti zaprvé po právu rozříznou uprostřed ústní sliznici a podélně plica sublingualis, zadruhé studenti vyhledají tvoji glandula sublingualis s obloukovými vývody, aby zatřetí předvedli tvůj ductus submandibularis a nervus lingualis na jazyku. Tak! A tvoje řečovénástroje jsou čistě vykuchané!

„Ty přece také žiješ stím nádherným pocitem: Na mě nikdo nemá!?“

Ano, ale...

„Já tento pocit vyzařuji na svůj protějšek jako chlad jen tehdy, když je to nezbytné. Za tuto nadřazenost vděčíme svým sluhům, chůvám, kuchařkám ašoférům. Ať žije personál!“ Pozvedá svoji skleničku. „Můj bože, při tom pracném vzpomínání ale člověku vyhládne! Běž, Niki, přines něco k jídlu, jinak ti dám pocítit svůj chlad!“

Přináším od řezníka Stadlera tu nejlepší teplou játrovou sekanou ve Schliersee aod pekaře Zangera ty nejlepší housky na světě. Kvůlichybějícím zubům si je Norman láme na malé kousky. Z té sekané sinaroti tomu ukrajuje obrovské kusy, dásněmi je rozžmoulá a nechá je sklouznout hltanem dolů. Viditelně.

25

BRATŘE NORMANE!

„Hitler mi imponoval. Táta byl pořád pryč. Byla to ještě doba bojů.“

Frank (vpravo) nechal šéfa SA Ernsta

Röhma (3. zprava) na Hitlerův rozkaz v roce 1934 zastřelit.


Jazylka! Tvoje jazylka. Docela pěkný orgán. Kdybych tě udusil, tak by

se ti při tom zlomila. V každé televizní kriminálce to odnese nejméně

jedna jazylka. Vsadím se, že tvoje jazylka je mimořádně odolná. Studenti

to spřekvapením zjistí. Možná se dostane do sbírky anatomickýchabnor

malit. Ach, kdyby tak Himmler našemu otci přece jenom jazylku zlomil!

Proč to tak hltáš?

„Protože si to vychutnávám.“

Kecáš!

„Jídlo mě nikdy nezajímalo.“

Kromě plíček nakyselo.

„Ano. A v mléce naložených slaných herinků.“

To jsou ale pěkné chutě na syna říšského ministra.

KNormanovu chladu patřil také rituál, zněhož jsem se úplně roztřásl.

Až do poloviny osmého desetiletí svého života se nejméně jednou týdně

koupal ve vaně napuštěné ledově studenou vodou. „Jenom v ní ležím.

Nehýbu se. Cítím, jak mi ten chlad prostupuje do těla stále hlouběji...“

A na co v tu chvíli myslíš?

„Na nic. Jako obvykle.“

Nácvik umírání?

„Ne.“

Oddech od otce?

„Ano.“

Soucitně přikyvuji.

Škodolibě se rozesměje:

„Krásně by se ti to mohloho

dit do tvého klišé oNorma

novi, celoživotní obětinacis

tického otce! Ne, ne, Niki, mě

nedostaneš. Myslíš si, že jsem

tě neprokoukl? Tvoje soucitná

póza je jenom pokrytectví.

Chceš o mně napsat knihu.“

Možná.

„Nikdo ji nebude chtít číst.

Nemám, co bych řekl. Protože

jsem se o sobě nikdy ničeho

nedobral.“

26

NIKLAS FRANK

„Když jsem byl pimpf, chtěla mi máti dát

na zadním sedadle našeho mercedesu

pusu. Tak jsem hned udělal obranný

pohyb a potom jsem si utřel pusu.“


Dívá se mi na prsty škobrtající po klávesnici laptopu.

„Dychtíš po tom, abys mohl dál putovat po světě na jízdenkuhlav

ního válečného zločince. Ale po těch tvých dvou bezduchých knihách

o našich rodičích nemusíš ještě blábolit ve třetí o svém nemoderním

a omezeném bratrovi. Nech toho!“

Ne. Mám na tebe právo, na ty rány osudu, které na tebe naši rodiče

přivolali. Mám právo na lži tvého života, abych je mohl porovnat stěmi

svými.

„Ale my přece žijeme ve stejné lži.“

Já ne.

Krčí rameny. Má nade mnou navrch.

Dívá se na mě. „Teď se skutečně naštveš. Ty oškliváku.“

No jo, ty hezoune. Navštěvovali nás v Berlíně velcí nacističtípapa

láši?

„Dobře si pamatuji Eddu Cianovou, manželku Mussoliniho ministra

zahraničních věcí, protože to

byla podle mě nádhernážen

ská. Joachima von Ribbentropa

nazýval táta doma jenom ,Rü-

bentopf‘. Když mě jednou

představili paní vonRibbentro

pové, měla na klobouku závoj

s černými puntíky. Jeden ten

puntík jí seděl přímo na špičce

nosu. Musel jsem se tomu

v duchu strašně smát.“

Při té vzpomínce se směje.

Na jeho vrásčitém obličeji je

patrný pocit štěstí.

Normane, dál, dál! Víc vzpo -

mínek z velkých dob rodiny

Fran kových!

„Sakra! A kde je tak mám

vzít?“

Z té své zchátralé palice!

„Sigrid a já jsme jako děti

rádi nosili kloboučkybavor

27

BRATŘE NORMANE!

„Stal se ze mě prolhaný fracek.

Když byla někdy poblíž máma nebo táta,

předváděl jsem se jako hodný hoch.“

Hans Frank, Norman

a Sigrid před Schoberhofem.


ského kroje. Když jsme se jednou s tátou procházeli kolemSchlierského jezera, kloboučky nám vzal a smekl také svůj, protože zvonily

zvony kostela sv. Leonarda. Stál v asenbauerské zatáčce na cestě ve

směru k Schoberhofu. Už nikdy se to neopakovalo.“

Nemyslíš si, že to dělal jenom kvůli sedlákům? Aby před nimi hrál hluboce věřícího politika?

„To měl určitě také na paměti.“

Dál, Normane, dál! Hledám tu hodinu a tu vteřinu, kdy ses k němu vnitřně připoutal.

„Táta přichází v koženém kabátě z berlínského ministerstva, v ruce tašku sknihami. Cítím Tarr, jeho vodu po holení. Tehdy mi bylo asi osm let. Pach toho dlouhého koženého kabátu, aktovka vždy plná knih. Ajinak: auta alidé kolem něj. Na olympijských hrách vBerlíně vroce 1936 jsem s mámou a tátou zažil slavnostní zahájení na čestné tribuně. Udělalo na mě velký dojem! Nacionální socialisté byli skutečně mistry inscenování. To se jim nedá upřít. Ati poštovní holubi, které nechali vyletět na oblohu nad olympijským stadionem – nádhera! To se stalo na olympiádě poprvé. Byl jsem se podívat na lehkou atletiku, zápas abox. Sám. Bez rodičů.Kolem mě uniformy a adjutanti. Opět nic intimního. Byl jsem stále sám.“

Viděls film Leni Riefenstahlové o olympiádě?

„Ano. Také nádherný.“

Víš vůbec, že vjejím filmu Triumph des Willens ostranickém sjezdu v Norimberku je záběr s tátou?

„Ano. Strašné a falešně nabubřelé. Před válkou jsem na Hitlerovy narozeniny obdivoval z čestné tribuny několikahodinové průvody. Tehdy mi zbraně imponovaly.“

Hitler ne?

„Hitler mi samozřejmě také imponoval. Nejprve to čekání. To ktomu patřilo. Potom přišel a projel sám v čele masami lidí. Když Hitlerkonečně dorazil, vypadalo to, jako by se tam objevil Bůh.“

Zvedls také pravou paži a řval „Heil“?

„Samozřejmě. A pořádně!“

Všechny děti jsou nevinné.

„Především pitomé!“

Přemýšlivě vrtí hlavou a určitě se ještě jednou vidí, jak zvedá paži a zdraví Hitlera.

„Zpátky kmému každodennímu prominentnímu životu. Taky vidím,

28

NIKLAS FRANK


jak spolu se Sigrid stojíme na balkonu vedle Göringa v Mnichově při

masopustu. Koupil nám konfety. Velká legrace, když jsme je házeli

dolů. Potom jsme táta, Sigrid ajá navštívili Heinricha Himmlera vjeho

mnichovském bytě. Tenkrát byl ještě mnichovským policejnímprezidentem.“

Aco ty, tehdy ti bylo asi šest. Jak se ktobě choval? Už zněj byl cítit holokaust?

„Nebyl ke mně nijak nepříjemný. Ovšem choval se jakonedoslýchavý a neustále se předkláněl dopředu.“

To přece nemohlo být všechno, ta troška Himmlera, Göringa,Rübentopfa.

„Ovšem že ne. Měl jsem vMnichově předat Hitlerovi aMussolinimu kytici. Tehdy jsem tátovi řekl: ,Raději sním shnilé ovoce, než bych předával tu kytku.‘ Se smíchem to vzal na vědomí. Tenkrát mi bylo už sedm let. Když měl táta jednou na zámku Kressendorf jako hostagenerála polního maršála von Lista, bylo mi třináct nebo čtrnáct. V šatně jsem si dal na hlavu jeho čepici, do ruky maršálskou hůl a s tím jsem si vykračoval před zrcadlem sem a tam. Vůbec netušíš, co ze mě bylo

29

BRATŘE NORMANE!

„Táta nám nikdy nevyprávěl žádné

veselé historky. Nemá smysl ptát se

jedenáctiletého kluka na latinská

slovíčka. Ale vykládají se mu

vymyšlené příhody.“

„Brečel jsem, když máma odcházela.

Později jsem zřejmě došel k poznání,

že nechtěla se mnou a se Sigrid být.

Pak jsem s brečením přestal.“


najednou za smrtonosného válečného hrdinu! Obdivuhodné. Na tom

zámku jsem také přijal všechny své arizační křty svaté. Osobně přímo

od Josefa Goebbelse. Při své návštěvě si mě přeměřil pohledem a řekl

tátovi: ,Vypadá germánsky.‘“

Co jsi na něj říkal?

„Kulhal.“

Jinak nic?

„Nezajímal mě. Úplně stejně jako ti ostatní. Nikdy jsem se nechlubil, že jsem u všech těch potentátů byl.“

Jak reagoval táta na Goebbelsův obdiv k jeho synovi?

„Myslím si, že byl hrdý. Ale, Niki, pro mě to nebylo důležité.Mnohem důležitější bylo něco jiného. Z naší berlínské vily jsem sešelpěšinkou dolů ke Grunewaldskému jezeru a hned vpravo byla jízdárna. Tam jsme se učili jezdit na koni. Když jsme rajtovali, táta ani máma utoho nikdy nebyli. Táta sice uměl děti plodit, ale neuměl se oně starat. Otcovství bylo pro něj pouhou rolí. Nikdy se mnou nesvedl bitvusněhovými koulemi. Fyzicky byl nešikovný. Plaval jen snámahou.Smatčiným šoférem Walterem jsem boxoval vzahradě. Táta vůbec nevěděl, že mám boxerské rukavice. Ani mi nikdy nevyprávěl žádné veseléhistorky.

Nemá smysl ptát se jedenáctiletého kluka na latinská slovíčka.Amalým dětem se vykládají vymyšlené příhody. Na zahradě naší vilyvberlínské Regerstraße jsem se učil házet oštěpem. Nejprve bambusovou tyčí. Tu jsem ukradl ze záhonů. Zahradník na to přišel. Daroval miskutečný oštěp, aby zabránil na zahradě tomu nejhoršímu.“

Krátce se zasměje. „Ale byly to osamělé hry. Pořád sám. Máma se mě nikdy nezeptala: ,Kde jsi zase byl?‘ ,Co vůbec děláš?‘ Nikdy. Když jsem se vrátil zobecné školy, šel jsem hned za kluky od sousedů ahráli jsme si s vláčky. Doma mě nikdo nečekal a nikdo si o mě nedělalstarosti: ,Kdepak jenom je?‘ Když jsem byl malý, ještě v Mnichově, bylo to v době, kdy nacistické bojůvky řádily na ulicích. Ani tam táta nikdy nebyl doma.“

Přivážel ti ze svých bojových cest dárky?

„Pokud ano, tak určitě ty špatné. Neměl vůbec tušení, kdo jsem a co bych chtěl.“

Máma také ne?

„Ani ona. Jako dárek knarozeninám jsem jí maloval vždycky stejný

30

NIKLAS FRANK


motiv: salaš. Kameny na její střeše byly tak obrovské, že by jejich váhu

žádná střecha neunesla a každou pastevkyni by pohřbila. Na jejínarozeniny se vždycky pořádal obrovský večírek. Hosté, většinou jejípočetné přítelkyně, na něm zůstávaly až do časných ranních hodin. Atoho

smíchu! Ovšem ten pocházel od jejích kamarádek. Máma nebyla nikdy

skutečně veselá. Určitě už tenkrát trpěla otcovými nevěrami. Ale bylo

na ní poznat, když měla dobrou náladu. A vždycky pěkně vonělaparfémem. Táta koženým kabátem, máma elegantně.“

Cítil ses jako dítě v takovém světě dobře?

„Podívej, při té spoustě pozvání v Berlíně, na kterých jsem se musel uklánět, jsem vtomhle světě lži vyrůstal.“ Odmlčí se, pak se na mězašklebí: „Stal se ze mě prolhaný fracek. Když mě někdy pozorovala máma nebo byl poblíž otec, předváděl jsem se vždycky jako poslušný a hodný hoch. Proto mě všichni považovali za dobře vychovaného. Brzo jsem na to přišel apřemýšlel jsem také otom, že se spravdoudaleko nedojde. Pravda člověka zraňuje. Aprotože jsem chtěl mít ke všem lidem srdečný vztah, všechny jsem je obelhával. Až dodnes. Tebe také.“ Radostně se směje.

Normane, jak zjišťuji, byl jsi prolhaný, uzavřený a kvůli osamělosti nešťastný.

„Ne. Ve škole mezi jinými dětmi nebo mladými lidmi jsem nebyl nijak uzavřený. Celkově jsem se cítil během života vBerlíně šťastný. Vobecné škole ,Číslo 15‘ se mi líbilo. Mým nezapomenutelným učitelem byl pan Wildbrett. Ata hluboká vděčnost, kterou pociťuji, že jsem se mohl naučit číst a psát! V mé třídě jsme měli jednoho Žida a já jsem byl starokatolík. Proto nás osvobodili z hodin náboženství. Hráli jsme si dole s balónem.

Nevím, jestli jsem už správně chápal slovo ,Žid‘, nebo mi ho řekl on. Jednou přišel ke mně a řekl, že jeho rodina odchází do Paříže. Chtěl se rozloučit.“

Víš ještě, jak se jmenoval?

„Ne. Ve škole jsem se často díval k oknu. ,Normane, na co myslíš?‘ ptala se učitelka. ,Na Schoberhof.‘“

No jo, náš dům u Schlierského jezera, šťastné útočiště pro nás všechny.

„Ještě něco, na co rád vzpomínám. Muselo se to stát v roce 1937 nebo 1938 vBerlíně. Když jsem přišel zobecné školy, pocítil jsemnajednou štěstí. Měl jsem sice ten den narozeniny, ale ten pocit štěstíne>31

BRATŘE NORMANE!


měl smými narozeninami nic společného. Nic takového jsem už nikdy

nezažil. Bylo to jedinečné.“

Není to na osmdesát let dlouhý život trochu málo?

„Stačilo to.“

Požitkářsky upíjí malý doušek. Líbilo se mi, když Norman pil. Nikdy se mu netřásla ruka.

Bomi, dokonce i ty faldy na krku ti slastně poskakují.

„Jen počkej, však je budeš mít taky! Můj pobyt v Berlíně skončil v posledních dnech války. Přešel jsem na Maxovo gymnázium vMnichově. Můj třídní učitel dr. Fingerle se mě zeptal, jestli by mohla přijít matka. Seděli jsme pak ve třech. Asi šlo o matematiku. V té jsem byl slabý. Dr. Fingerle jí řekl: ,Milostivá paní, váš syn všechny zastiňuje.‘ Na tuhle větu si pořád dobře vzpomínám.“

To byl právě tvůj problém: zbožňovaný patolízaly, stejně jakomatkou. Jak potom může dojít na sebekritiku?

„Vždycky jsem byl vůči sobě kritický.“

Příklady?

Mlčení.

Tak mluv dál, ty starý bručoune!

„Na gymnáziu vMnichově jsem se necítil dobře. Máti proto hledala nějakou jinou školu. Narazila na Schondorf, což bylo pro mě zajímavé: věděl jsem, že nejdu na žádnou Napolu.

1

Máma mi zcela záměrně našla

obyčejný internát. V Schondorfu jsem se cítil strašně dobře. Tam jsem

se naučil střílet na skutečnou branku. Ne jako s mými vesnickýmikamarády v Neuhausu na louce u kostela sv. Leonarda, kde jsme měli

jako tyče položené jenom dva svetry nebo něco podobného.“

Bomi, v příslušném vysvědčení Střední školy Schondorf uAmmerského jezera po 1. trimestru od 24. července 1940, 2. třída, se píše:

Sport a hry: byl vždy velice snaživý a podával dobré výkony

Fyzická práce: po zadání úkolu rychlý a ochotný

Chování vůči dospělým: je zdrženlivý, ale rozvážný

Hodnocení kamarádů: zastává se své třídy

Chování na internátu: má pocit zodpovědnosti a je velice snaživý

To jsou ctnosti, s nimiž se dá později odvracet pohled.

32

NIKLAS FRANK

1

Nacistická elitní škola; pozn. překl.


33

BRATŘE NORMANE!

„Když si vzpomenu na Schoberhof – jenom neustálý smích.“

Schoberhof koupil Hans Frank v roce 1935

a v roce 1946 ho zabavil bavorský stát.

„Brecherspitz je boží lenoška.“

Na jižním okraji Schlierského jezera v Horním Bavorsku

stál ve Fischhausenu mezi ostatními selskými domy Schoberhof.


„Na Maxově gymnáziu jsem byl od září 1939 do března 1940. A v Schondorfu půl roku. Řekli mi, že jdu do Krakova. Ale kam jsem to přišel? Do té pitomé střední školy vMiesbachu. Protože ta vKrakově nebyla ještě hotová. VMiesbachu jsem byl od konce roku 1940 doVelikonoc v roce 1941. Pak konečně Krakov! Společně se Sigrid.

To jediné dobré v Miesbachu: hráli jsme tam fotbal. To bylo pro mě hodně důležité. Při rvačkách ve třídě jsem vynalezl trik. Předstíral jsem, že padám, a když byl ten druhý nade mnou, nečekaně jsem ho strhl. První, na kom jsem si to úspěšně vyzkoušel, se jmenoval Türwinkel. Později odešel do Dortmundu.

,Ten trik mě musíš naučit,‘ řekl mi po své porážce. Školáci měobdivovali. Bylo to dáno tím, že jsem se na ně nevytahoval.“

Když se zpětně podívám na tvé dětství, zdá se mi to všechno přece jenom skličující – přes ten ojedinělý pocit štěstí tenkrát vBerlíně. Teta Martel mi vyprávěla, že jsi jako dítě pořád strašně brečel, když tě máma kvůli pozváním, cestám, státním banketům nechávala doma samotného s dětskou chůvou.

34

NIKLAS FRANK

„Nechci se dožít vyššího věku než táta,“ řekla Brigittina dcera

a ve 46 letech spáchala sebevraždu.

Vedle ní před Schoberhofem: Sigrid, Niklas, Michael, Norman.


„Tak to není, já jsem byl hodně

rád sám. Brečel jsem, když jsemjednou, to mi mohlo být tak osm let,seděl se svými kamarády Schorschem

a Martinem Leitnerovými zKirchbergerhofu na lavičce, přímo naproti

Schoberhofu. Vykládali jsme siosedlácích. Já jsem řekl: ,Vždyť jsem

také sedlák. Přece jsem z Scho -

berhofu.‘ Martin a Schor sch sejenom smáli: ,Nee, ty nejseš žádnej

selskej kluk, ty seš ministerskejparchant.‘

To jsem tehdy žalostně plakal.

Mimochodem: to, že Martinovi

a Schorschovi rodiče o nás podle

mámy špatně mluvili, bylo určitě

dáno tím, že starý Leitner byl dost

bohatý. Nemusel být nacistům za

nic vděčný. Táta byl oblíbený pro -

to, že se všemi mluvil a nebyldomýšlivý. Ani máma nebyla vůči sedlákům nijak nafoukaná.“

Teprve po Normanově smrti, když byly na podzim roku 2011 strženy

dvě třetiny všemi Frankovými milovaného, v roce 1946 zabaveného

Schoberhofu, jsem se od více než osmdesátiletého Schorsche Leitnera

dověděl, co si sedláci v okolí Schoberhofu o přivandrovalci Hansu

Frankovi skutečně mysleli: „Der hat net her g’hört.“

1

Rozpačitě jsem přikývl. My, Frankovi, jsme tam nikdy nepatřili.

Mezi tyhle prabavorské statky s jejich prabavorskými obyvateli. My,

snaší vlajkou shákovým křížem, která byla vztyčena na vysokémstožáru před Schoberhofem.

„Vlajka shákovým křížem se vyvěšovala jenom ve dny, kdy to bylo

nařízeno. Nikdo to nedělal denně. Vůbec nám to neodpovídá,“ poučil

mě Norman. Těm sedlákům ve styku s manželi Frankovými vadilourčitě něco nepříjemnějšího než vlajka shákovým křížem předSchoberhofem.

35

BRATŘE NORMANE!

„Sigrid a já jsme jako děti často

nosili kroj. Když jsme se jednou

s tátou procházeli, vzal nám

kloboučky a smekl také svůj, protože

zvonily zvony kostela sv. Leonarda.“

1

Bavorským dialektem: „Ten sem nikdy nepatřil.“ pozn. překl.


„No dobře. Brečel jsem, když máma odcházela.Později jsem zřejmě došel kpoznání, že nechtěla se mnou a se Sigrid být. Pak jsem s brečením přestal.“

A začal s chladností.

Poněvadž jsi měl ve svém dětství a mládí služebnictvo, získal jsi vážnost, okteroupřicházíš, jenom když jsi namol. Přiznávám ti dokonce ohrom - ný charakterový výkon, který jsi sám vyjádřil takto: „Byl jsem počat navzdoryduchovnímu okolí.“

Mlčky si bere pralinku.

36

NIKLAS FRANK

„Táta neměl tušení, kým jsem.

Ani nevěděl, že boxuji. A když mi dával

dárky, tak byly určitě špatné.“


„MŮJ KRÁSNÝ GENERÁLNÍ GOUVERNEMENT“

Vdobě německého přepadení Polska ti bylo jedenáct let. Jak jsiprožíval tátovu profesní změnu?

„Když se máma od otce dověděla, že by měl převzít Polsko, řekla jenom: ,Proboha, v Polsku je taková zima.‘ Táta už byl v Krakově a já ho tam se Sigrid a s mámou poprvé navštívil. Táta byl jako vždy milý aukázal nám své služební sídlo. Hrad na mě působil ohromujícím doj - mem. Ještě nás vidím, jak se vezeme vmercedesu nahoru, zlaté kupole katedrály – bylo to úchvatné. Na samotném hradě na mě nejprve udělala dojem jeho pochmurnost. A legračně to tam páchlo. Zvětralýmvzduchem. Na Wawelu byl nábytek. Nový přišel jenom do části, kterou jsme obývali. Za to, že to byl pěkný nábytek, jsme vděčili Evropě. CeláEvropa se snažila.“

Co prosím?

Směje se.

„Je to legrační – na tom obrovském hradu nebylo pro rodinu vlastně místo. Máma si musela zařídit ložnici kdesi vzadu. A když jsme za ní chtěli jít, museli jsme se Sigrid procházet studenými sály. Na první den na Wawelu nikdy nezapomenu. Dostali jsme celou krabici polských čokolád Wedel. Později se mi na hradu moc líbilo. Okamžitě jsem byl nadšený zarkýřového pokoje, ve kterém jsem bydlel. Spras



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist