načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Brána smrti - Viliam Poltikovič

Brána smrti

Elektronická kniha: Brána smrti
Autor:

Kniha Brána smrti rozvíjí stejnojmenný seriál České televize a dané téma zachycuje ve větší ploše. Jednotlivé poznatky a zkušenosti tu jsou v nezkráceném působivějším ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 394
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: První vydání v českém jazyce
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0163-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha o smrti a posmrtném životě se zakládá na výpovědích odborníků i silných osobních příbězích těch, kteří mají zkušenosti v této oblasti. Vznikla na základě stejnojmenného televizního seriálu. Viliam Poltikovič, filmový režisér, natočil pro Českou televizi třináctidílný dokumentární seriál (odvysílán v roce 2015) o smrti, která je stejně jako narození pouze bránou života. Lidé napříč historií a kulturami totiž vnímají smrt a život jako proměny našeho věčného bytí, což se režisér snažil v seriálu zachytit. V roce 2015 byla na základě seriálu vydána tato kniha, kde jsou zachyceny kompletnější výpovědi učinkujících - o smrti zde vypovídají světové osobnosti, jako je R. Moody, S. Grof, M. Stingl, 14. dalajlama, duchovní učitelé, ale také obyčejní lidé, kteří zažili setkání se smrtí, doprovázeli umírající, anebo se museli vyrovnat s odchodem blízkého člověka. Kniha poskytuje svědectví o posledních okamžicích člověka, ale také inspirace, jak se se smrtí i životem vyrovnat.

Popis nakladatele

Kniha Brána smrti rozvíjí stejnojmenný seriál České televize a dané téma zachycuje ve větší ploše. Jednotlivé poznatky a zkušenosti tu jsou v nezkráceném působivějším vyznění a nabízejí jiný pohled na smrt, než je běžné. Mezi stovkou osobností je i R. Moody, S. Grof, M. Stingl, F. A. Wolf, 14. dalajlama… Většina lidí má ze smrti strach, je to pro ni téma depresivní a schovává se před ní. Zde však poznáme, že lidé napříč historií i kulturami většinou pojímají život a smrt jako proměny našeho věčného bytí. K pokračování života po smrti se hlásí i mnozí moderní vědci a odborníci – zjišťují, že po smrti je to vlastně mnohem zajímavější… Zároveň v knize najdeme inspiraci, jak se vypořádat s odchodem blízkých, jak se připravit na vlastní smrt i jak vlastně žít.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BRÁNA

SMRTI


Viliam Poltikovič

BRÁNA

SMRTI


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Poltikovič, Viliam

Brána smrti / Viliam Poltikovič. -- První vydání v českém jazyce.-

Praha : Maitrea, 2015. -- 394 stran

ISBN 978-80-7500-163-4

2-186 * 128/129 * 2-186/-188 * 364.642.8 * 39 * 133.4 * 2-5 *

392/394 * 2-1/-9 * 929-058.1 * 316.64

– smrt

– posmrtný život

– posmrtné zkušenosti

– ztráta blízké osoby

– zvyky a obyčeje -- dějiny

– rituály a obřady -- dějiny

– náboženské učení -- dějiny

– osobnosti -- 20.– 21. století

– názory a postoje -- 20.– 21. století

– populárně-naučné publikace

2 - Náboženství [5]

Viliam Poltikovič

Brána smrti

Copyright © Viliam Poltikovič, 2015

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2015

ISBN 978-80-7500-163-4

Foto na obálce: ležící Buddha v Kušinagaře, Indie


VII

ÚVODEM

K

niha Brána smrti vznikla díky stejnojmennému třináctidílnému

dokumentárnímu seriálu natočenému pro Českou televizi. Od námětu k  realizaci uplynulo třináct let – vedení ČT do toho dlouho jít nechtělo, téma jim přišlo depresivní, měli postoj, jaký stále převládá – o  smrti moc nemluvit, odsunout ji. Celou tu dobu jsem však na tématu pracoval a  na svých cestách a  při setkáních se zajímavými lidmi natáčel. Nakonec se materiálu natočilo tolik, že se do seriálu ani nemohl vejít – přes dvě stě hodin videozáznamu, kde hovoří víc než sto dvacet osobností. Díky knize je tedy zpřístupněno mnohem víc než v seriálu. Ale ani sem se nevešlo vše, co je podnětné a přínosné, i zde jsem musel vybírat. Natáčenívznikalo formou rozhovorů s lidmi, a proto i v knize zůstává částečně zachován hovorový projev. Přestylizování všech výpovědí do psané formy by časově bylo dosti náročné. Omlouvám se všem v knize uvedeným, že jsemdrobné úpravy ve výpovědích nedal autorizovat, při takovém počtu osobností a rozsahu promluv by se vydání knihy značně prodloužilo. Vesměs se však jednalo jen o mírné úpravy hovorového projevu do psaného. Většinavýpovědí v Čechách byla natočena od října 2012 do dubna 2013.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol stejně jako televizní seriál, není

v ní vše, co bylo uvedeno v seriálu, spíš je tu prostor pro to nezveřejněné.


VIII

Brána smrti

Jde o inspirující a objevitelské výpovědi odborníků a silné osobní příběhy

lidí, které nás posouvají v pojetí smrti. Pro mě bylo velmi přínosnésetká

ní s R. Moodym, zejména když mluvil o svých posledních výzkumech,

které změnily jeho přístup k  tomu, co je po smrti lidského těla. Silná

a zajímavá byla setkání se všemi, kteří se natáčení zúčastnili, cenné bylo

setkání s  lidmi doprovázejícími umírající. Vyplynulo z  něj, že můžeme

ovlivnit, jak odcházíme z tohoto světa, a můžeme ovlivnit i odchod svých

blízkých. Znamením pozitivního odchodu je třeba i  úsměv na obličeji

zemřelého a  pocit těžko popsatelného krásna v  okamžiku smrti, který

prožívají doprovázející. Sympatické je i  poznání, že moderní věda na

mnohé nahlíží shodně se starými duchovními naukami.

Přes velkou náročnost tématu a rozsah pojetí šla práce na seriálu moc

hezky a  nečekaně lehce. Někteří si mysleli, že téma pro mě musí být

depresivní. Ale jak se říká – všechno je jinak, setkání se smrtíprostřednic

tvím natáčení bylo krásné a povznášející. Bude naplněním poselství této

knihy, když to pocítíte také.

Výstup na horu Karmel podle sv. Jana od Kříže u


u

</)

z

o

~

c

V)

-

>

(.;$

z

...,_

lpilsob, jak se dojde všeho. Způsob, jak lze míli všecko.

Abys do~eltoho. čeho oeviš,

musB jili tamtudy, kde oevi~.

Abys doS.Itoho. v čem se oekocháS.

musíš jili h!mludy, kde se nekocháš.

Abys došeltobo, čeho oesvojiš,

musiš iíti tamtudy, kde nesvojíš.

Abys do~eltobo, co nejsi,

musU ~ti tamtudy, kde nejsi.

Abys došeltobo, ie budeš véděti

pechtěj věděti o ničem nic.

Abys došel kocháni ve vsem,

nechtěj se kochati z ničeho v ničem.

Abys do~l svojeni všeho,

nePttěj svojiti z ničeho nic.

Abys došel toho, že budeš vším,

nechtěj býti v ničem ničím.

IN Q_VO

t:P

rt1

z

~

~

r'

>

ti

V tétonabostinajdeduch

jii se neaoříš ve všecko. a odpočinek. Protože

Nebo! abys došel ode všeho ke ~mu. (v ni] lotii po ničem ••·

.. . . . . dychtí. nepudi ho nic sm.ě-

musJs uplně zanechati všeho. rem vzhůru a nezatěžuje

A až toho dojdeš. ie to budeš ~ecko míli, ho nic směrem dold, ježto

musiš to míti. anii co budeš chtíti. je v těžišti své pokory.

Vždy[. kdyi po I!Kem

Neho!chceš·limiti(ijenJoécozčebokoliv, dychli, právě lim sema

nemiiS čisti "' Bohu svého pokladu. Vlije.


Náčelník z Papuy


3

1.

Konec, nebo začátek?

Smrt je úhelným bodem i strachem naší existence. Téma smrti je obsáhlé jako

život sám a  stejně tak těžko uchopitelné. Tady jde spíše o  inspiraci – jak

smrt přijmout, jak se s ní vyrovnat, jak se na ni připravit. Poznáme, jak ke

smrti přistupují různé kultury a víry současné i minulé, seznámíme sei s překvapivými výzkumy tanatologie – vědy o  smrti a  umírání. Velmi důležitá

a významná je práce amerického psychiatra, fi lozofa a spisovatele Raymonda

Moodyho, M.D., Ph.D., který své vyprávění pro seriál začal slovy:

„Obávám se spousty věcí. Mám strach řídit, cítím úzkost z bolesti a nechci se zranit, nejvíc se určitě bojím, že se něco stane mým dětem, musím však říct, že ze smrti obavy zcela jistě nemám. Ne potom, co jsem mluvil s tisíci lidíz celého světa, kteří se již na prahu smrti octli, a poté, co se se mnou podělili o tuto nejzajímavější a nejvíc inspirující zkušenost svého života. Smrti se neděsím.“

Lidé obvykle zastávají dvojí pojetí toho, co následuje po smrti – v prvním vše spojené s naší existencí končí a dále žijeme jen ve svém dílea vzpomínkách přežívajících lidí, v našich dětech. Ve druhém pojetí smrt není definitivním koncem, je spíše proměnou, kdy jen opouštíme fyzické tělo a vstupujeme do jiné sféry bytí, kterou si zatím moc neuvědomujeme.

˜

O lékařský pohled na defi nici smrti jsem požádal pražského neurologa MUDr.

Vladimíra Línka, CSc.

V. L.: V oblasti defi nice smrti se pohybujeme na třasovisku, protože ve

skutečnosti nemáme ani uspokojivou, vyčerpávající defi nici života. Život


4

Brána smrti

je z hlediska vědy defi nován pouze popisem projevů, které se týkajíživé

ho organismu. Patří tam, že je to objekt omezený v  prostoru, čase, je

hmotný, má nízkou entropii, dochází u něj k látkové výměně, k výměně

informací mezi prostředím a okolím, má reprodukční schopnost,schop

nost udržování stálého vnitřního prostředí a tak dále. Čili takto nepřesně

je defi novaný živý objekt a  potom tautologicky kruhem máme defi nici

smrti, že smrt je nepřítomnost životních projevů. Otázka smrti člověka

nebo smrti nějaké vyšší bytosti je daleko komplikovanější, protože jde

o problém primárně fi lozofi cký, ale také etický, sociální, medicínský,spi

rituální, ekonomický. Čili záleží, z jakého hlediska se k tomu přistoupí.

Obecně se dá říct, že základní kritérium nepřítomnosti životních projevů

platí i na humánní úrovni.

˜

Přírodovědkyně prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc., je díky svýmzkušenos

tem dlouholetou představitelkou otevřeného vědeckého přístupu a veřejně se

za něj angažuje:

A. S.: Mechanismem smrti, tím koncem, se věda nezabývá. Umíme defi -

novat smrt. Dříve byla smrt zástava srdce, s rozvojem transplantacípotře

bujeme, aby srdce bilo, abychom jej mohli dát někomu jinému, takže

posledních dvacet let defi nice smrti je, že jde o zástavu činnosti mozku

– elektrická aktivita mozku se zastaví.

A co pro vás smrt znamená?

A. S.: Smrt je pro mě konec života jako pro každého člověka. Jsem

původem bioložka, zabývám se biomedicínou a biologie nás učí, žekaž

dý život končí smrtí. A  pokud náš život někde pokračuje, tak jedině

v  genech našich potomků. Ale naštěstí mi bylo dáno poznat, že smrt

je přece jen něco jiného, než jak ji pojímá tradiční biologie a současná


5

Konec, nebo začátek?

medicína. Jsem přesvědčená a vím, že smrt je proces transformaceživo

ta do jiné podoby. Mám už věk, kdy řada mých kolegů, přátel, blízkých

odešla, zažila jsem smrt zblízka ve své rodině a moje přesvědčení, že se

jedná o transformaci do jiné formy života, mně usnadňuje vyrovnat se

jak s  odchody blízkých, tak i  s  přípravou na vlastní smrt. Dnes se na

smrt dívám se zvědavostí, s očekáváním. Myslím na to, jestli všezvlád

nu – jako když člověk cestuje do nějakých neznámých krajů – jestli tam

někde nezabloudím, jestli dojdu, kam mám, a jestli se tam budu umět

chovat. Ale dívám se na to tak trochu i  s  humorem. Říkám si, abych

tady dětem nezanechala nepořádek nebo dluhy. V podstatě se těším, že

se tam setkám se svými blízkými, přáteli, s učiteli a že tam zase bude

něco nového. Takže jsem na to zvědavá.

Vy tedy říkáte, že je lepší předpokládat, že něco po smrti může být, než aby

pak člověk byl zmatený, překvapený...

A. S.: Ano, i  v  dílech řeckých klasiků můžeme číst, že po smrti se dějí

věci, které člověk neočekával. A také Karel Čapek řekl své manželce Olze:

„Ty se budeš divit, až umřeš, že jsi furt.“ I  z  vyprávění a  svědectví lidí,

kteří prožili zkušenost blízké smrti a vrátili se, víme, že se diví, že ti okolo

je neslyší, že jim nerozumí. Lidem, kteří nevěří, že něco se bude po smrti

dít, říkám, že člověk by se měl na to připravit jako na cestu do dalekých

krajin. Jestliže tam nic není, nic se nestane. Ale jestli tam něco bude, pak

bude vědět, jak se má chovat a co to vlastně je. Bohužel my, kdopracuje

me trochu v duchovních světech a trochu nahlížíme do jiných dimenzí,

víme, že v současné době lidé nejsou připraveni na smrt, nejsoupřipra

veni na to, že se něco bude dít po smrti jejich těla, až se jim zastaví srdce

nebo až jim přestane fungovat mozek. Duše nebo vědomí, energie, která

z člověka odchází, je zmatená. A to je veliký problém a fenomén současné

civilizace, že člověk neumí zemřít, odejít.


6

Brána smrti

Jenže v naší společnosti je smrt spíše tabu, nemluví se o ní...

A. S.: V  současné společnosti je smrt tabu v  tom smyslu, že člověk se

nepřipravuje na svoji vlastní smrt a  lékaři, medicína nebere smrt jako

určitý proces. Lidé umírají v  nemocnicích za zástěnou, sami, odcizeni,

opuštěni a často ani ošetřující personál si jich nevšímá a čeká, až zemřou.

Zároveň se dnes nad smrtí nepozastavujeme. Podívejte se, kolik lidí zemře

za jeden večer v  televizi, kolik smrtí, vražd, zabití tam vidíme a  vidí to

i děti od malička, smrt je zprofanovaná, není brána jako událost, jakotře

ba zrození. Přitom smrt je zrození do jiného života. Člověk by se měl na

smrt připravovat od mládí, měly by se o ní učit děti ve školea každopád

ně medicína by měla změnit svůj postoj ke smrti a k umírání. Podivuji se

nad tím, kolik je důkazů o tom, že smrt je proces transformace, lidí, kteří

prožili zkušenost blízké smrti, jsou statisíce, jsou o tom napsány desítky

knih, zpracovalo to mnoho badatelů, psychiatrů, odborníků, lékařů, ale

ofi ciální medicína pořád tento fenomén nebere jako fakt. Já si nedovedu

představit, že bych na lékařské fakultě přednášela, že když člověk zemře,

tak že je to transformace do jiného života, nebo že bych mohla vyprávět,

jak vypadá život po smrti. To by mě asi dovedli ke kolegům psychiatrům

na vyšetření.

˜

Terapeut z Beskyd PhDr. Andrew A. Urbiš je zkušený, světa znalý a podařilo

se mu vytvořit světový rekord pobytu v  minus 129 °C – vydržel tam osm

minut a deset vteřin pouze v trenýrkách.

Co pro vás smrt znamená a jak ji dnes pojímáme?

A. A. U.: Smrt pro mě osobně znamená přechod někam jinam, kde to

neznám. Mám jakési představy, ale vzhledem k tomu, že nejsoupotvrze

ny osobní zkušeností a jsem realista, pochybovač, tak vím, že se mohou


7

Konec, nebo začátek?

nebo nemusí uskutečnit. V každém případě je moje představa absolutní

v tom, že smrtí život nekončí. Já si myslím, že jde o přechod do nějaké

jiné dimenze. Po svých zkušenostech i  po zkušenostech svých pacientů

jsem o tom bytostně přesvědčen.

Myslím, že dnes je vytvořena obecná hrůza ze smrti, představa, že

jde o něco strašného. Vůbec se nechováme jako civilizovaná společnost.

V  dřívějších dobách existovaly způsoby rozloučení se, doprovázení ke

smrti. Svého času jsem dělal rozsáhlý výzkum na Podkarpatské Rusi

a  jednou jsem jel s  řidičem přes jakousi horskou vesnici, bylo to ve

čtvrtek odpoledne, na návsi byla spousta lidí svátečně oblečených jako

do kostela. Řekl jsem řidičovi, ať zastaví a zjistí, co se děje. On mi řekl,

že tu umírá starý muž a všichni, jak tam okopávali brambory, šli domů,

umyli se, převlékli do svátečních šatů a šli se s tím člověkem rozloučit,

pohladit ho. A jak to vypadá dnes u nás? Někde za plentou dodýcháte

jako pes za plotem. Copak to je civilizovaná společnost? Problém je

v tom, že nemáme osobní zážitek. Když byla vícegenerační společnost,

tak děti se učily, že někdo se do rodiny narodí a  někdo z  rodiny zase

odchází. Jenže dnes se odehrává vše v rámci institucí. Už se to trochu

zlepšuje – otec je u porodu a tak dál, ale ještě to není ono. Takžesou

časné děti to neznají, nemají ten zážitek, nevědí, co je smrt, že je třeba

se rozloučit s umírajícím člověkem, že může trpět, mít strach a někdo

musí u  něj být. To společnost nezná. My se právě chováme naprosto

necivilizovaně. Úplně katastrofálně. Neumíme umírat, protože jsme to

nikdy neviděli. V tom je obrovský problém.

˜

V létě 2012 mě historik umění, poutník, inspirující osobnost Jiří Zemánek

upozornil na knihu MUDr. Stanislava Grofa, M.D., „Lidské vědomía tajem

ství smrti“ a k mému překvapení jsem zjistil, že je podobně koncipovaná jako


8

Brána smrti

připravovaný seriál. Hned jsem Stanislava Grofa kontaktoval, projekt ho

zaujal a po půl roce, co začala korespondence, letím s kameramanemMiroslavem Součkem do San Francisca. Je to má první kalifornská cesta.

Konec února nás tu vítá teplým prosluněným jarem, stromy nádherně a bohatě kvetou, oceán bouří, veliké sekvoje objímají, vůně toho všeho omamují. Golden Gate i San Francisco předvádějí úžasné divadlo, jak se noří do a vynořují z obrovské mlhy, doslova jsou mostem mezi dvěma světy, realitami, jejich náruč je povznášející, osvobozující. Vždyť i  Alcatraz je naštěstí už jen muzeem.

Stanislav Grof nám volá a popisuje, jak se k němu dostaneme, je to pár mil od města, Mill Valley jsou roztroušené domy v krásné horské krajině. Stan je milý a vstřícný, hned navrhuje tykání, je ve výborné kondicia mluví velmi dobře česky vzhledem k tomu, že rodnou řečí přestal mluvit, když mu zemřeli rodiče. Moderní prosvětlený dům je ideální pro natáčení a nese jasnou Stanovu pečeť – prosklená pyramida na střeše a působivé artefakty z celého světa s duchovním kontextem. V Kalifornii jsme pár dní, u Stana dvě odpoledne, ale zážitek je nezapomenutelný. Není to časté, ale zderealita předčila očekávání. Stan neúnavně a výstižně odpovídá celé hodiny na otázky, které nemají konce:

Stanislav Grof


9

Konec, nebo začátek?

Mohl bys říct, jak vnímáš, co je to smrt?

S. G.: Vystudoval jsem lékařskou fakultu a v době, kdy jsem promoval,

se mi to zdálo jednoduché – smrt je prostě zástava základních život

ních procesů. Mozek je závislý na fyziologických procesech a  vědomí

jsem chápal jako produkt mozku. Smrt je tedy zástava fyziologických

a  psychologických procesů. Dnes, po půl století práce na výzkumu

neobvyklých stavů vědomí, se pro mě ten problém velice zkomplikoval.

Pořád platí fyziologický aspekt – z  pozice zevního pozorovatele kon

čí biologická existence člověka, je to konec organismu, jeho rozpad.

Ale dnes už nevěřím, že tento proces končí biologickou smrtí. Když

ukončíme biologickou existenci, přichází to nejzajímavější. Měl jsem

řadu vlastních zážitků v psychedelických sezeních různého druhu a také

v  holotropních sezeních, kde pracujeme s  dýcháním a  s  hudbou, kdy

jsem už měl pocit, že jsem zemřel, že už se to stalo. A byl jsempřekva

pený, když jsem se potom vrátil do prostředí, kde jsem si vzal tu látku

nebo kde jsem začal s  tím dýcháním. Dnes je navíc řada pozorování

v oblasti tanatologie a ta ukazují, že lidé, kteří se dostanou velice blízko

smrti, kteří mají nejen zástavu srdce, ale i vymizeníelektroencefalogra

fi ckých záznamů, čili jde o mozkovou a srdeční smrt, tak tito lidé mají

zvláštní zážitky. Velice zajímavé a překvapivé je, že vědomí se odděluje

od těla a má schopnost pozorovat okolí – nejen okolí těla, alev někte

rých případech se vědomí přemísťuje i  do jiných místností v  budově

nebo dokonce prožívá tzv. astrální projekci prostředí vzdáleného třeba

dvě stě nebo tisíc mil. Když studujeme, co oddělené vědomí vidělo,

velice často docházíme k objektivnímu, konsenzuálnímu potvrzení, že

se to skutečně stalo. To je v  souladu i  s  Tibetskou knihou mrtvých –

když zemřeme, staneme se tím, čemu Tibeťané říkají „bardové tělo“,

které má přístup k  jakémukoli místu na celé zeměkouli. Má svobodu

pohybovat se a vnímat věci, jež se dějí ve světě. Musíme si ještě počkat,


10

Brána smrti

jestli se to všechno potvrdí. Zatím máme zprávy od lidí, kteří se dostali

velice blízko ke smrti, ale nedokončili ten proces. Ale pozorování,kte

rá máme, naznačují, že po smrti nastane velice zajímavá série zážitků

a procesů ve vědomí.

A co je život ve srovnání se smrtí?

S. G.: Když jsem byl čerstvě promovaný, tak podobně jako v  případě

smrti, jsem měl jasno, že rozumím tomu, co život je. Studoval jsemmedi

cínu v době, kdy byl marxistický režim, a podle něj základem existence

je hmota. Učili jsme se, že složité procesy anorganických látek vytvo

řily fenomén života. Tehdy byla slavná teorie ruského vědce Oparina.

Anorganické hmoty se vyvinuly v  komplikované organické sloučeniny

a  potom zcela jako výsledek mechanických procesů se objevily buňky,

a  jakmile vznikl buněčný život, tak začal darwinovský vývoj od jedno

buněčných organismů až po ty nejkomplikovanější formy života včet

ně člověka. A  to vše se dělo bez participace vyšší inteligence. Vesmír se

stvořil sám ze sebe a  život, vědomí a  inteligence byly vedlejší produkty

hmotných procesů. Dnes ovšem, po padesáti letech studia mimořádných

stavů vědomí, vidím tu situaci docela jinak a jsou mi blízké velké fi lozofi e

východu – buddhismus, hinduismus. Dnes věřím, že vědomí jeintegrál

ní součástí existence, že vědomí se nedá odvodit z materiálních procesů,

že je jim svým způsobem nadřazené. A snadněji si dovedu představit, že

zážitky materiálního světa jsou produktem kosmického vědomí, než to,

že hmota, která je mrtvá, inertní, by byla schopna vytvořit něco takfan

tastického, jako je vědomí.

Velice málo lidí včetně vědců si uvědomuje, že nemáme žádný

důkaz pro to, že vědomí je vytvořené v mozku. Máme spoustupozo

rování, která ukazují systematické korelace mezi anatomií, fyziologií,

biochemií mozku a  procesy vědomí, ale nic z  toho není důkazem,


11

Konec, nebo začátek?

že vědomí je produktem mozku, že je produktem hmoty. Já obvykle

uvádím jako příklad televizor. Máme tu podobnou situaci – kvalita

obrazu a  zvuku je závislá na fungování různých součástek v televiz

ním aparátu. To ovšem neznamená a  není to ani důkaz, že vysílání

či program jsou vytvořeny v té bedně. Televizor zprostředkuje příjem

programu, ale sám jej nevytváří. Velice podobným způsobem vidím

korelaci mezi anatomií, fyziologií, biochemií mozku a stavy vědomí.

Nic nepotvrzuje, že vědomí je produktem mozku. Asi bychom sesmá

li, kdyby se někdo snažil pochopit, co se děje v televizním aparátu na

molekulární úrovni, a věřil by, že díky tomu porozumí, proč v sedm

hodin se můžeme dívat na fi lm o Mickey Mousovi, že prostě pochopí

obsah televizního programu na základě plného pochopenímateriální

ho systému televizoru.

Co svědčí pro to, že vědomí se může oddělit od těla, jsou nějaké příznaky,

zkušenosti, důkazy, že vědomí může být nezávislé na mozku?

S. G.: Je celá řada pozorování, kde vědomí oddělené od těla vidělo něco

specifi ckého, co se dalo prověřit. Třeba známý je případ ženy, která byla

přivezena večer do nemocnice na resuscitační oddělení, ráno za ní přišla

sociální pracovnice a mluvila s ní. Pacientka ji požádala, aby šla nadru

hou stranu budovy nemocnice a podívala se, jestli na rampě, na prvním

poschodí, leží žlutá teniska. Sociální pracovnice nevěděla, co si o  tom

myslet, ale pacientka byla tak naléhavá, že tam šla, podívala se z  okna,

musela hodně vystrčit hlavu, aby měla správný úhel, a  zahlédla žlutou

tenisku. Pak se pacientky ptala, jak to věděla. Ona řekla, že vědomí se jí

oddělilo od těla a cestovalo kolem budovy. Nikdy předtím v ténemocni

ci nebyla. Existují tedy až takové anekdotické příběhy. Nejzajímavější je

velká studie s názvem „Mind side“, kterou dělal tanatolog Ring a týkala

se lidí, jež byli slepí od narození. Když měli zážitek blízké smrti a jejich


12

Brána smrti

vědomí se oddělilo od těla, tak byli schopni vidět. Ring se zajímal o tzv.

„ověřitelné zážitky blízké smrti“, kde ti pacienti nejen byli schopni vidět

poprvé ve svém životě, ale věci, které viděli, bylo možno ověřit.

V  mimořádných stavech vědomí nebo v  podskupině, které říkám

holotropní stavy, je možné cestovat v  prostoru i  v  čase, neexistují zde

žádné hranice pro vědomí. Je možno jít do minulých století, dostat se do

jiných zemí. Měl bych ještě vysvětlit termín holotropní. Jdeo neologis

mus, slovo, které jsem vytvořil, když jsem si uvědomil, že v  psychiatrii

nemáme speciální název pro velice důležitou podskupinu mimořádných

stavů vědomí. Jde o stavy, které mají šamani, jsou součástí iniciační krize,

jsou prožívány během rituálů přechodu, jde o  zážitky, které probíhají

v  mysteriích smrti a  znovuzrození, zážitky jogínů, buddhistů, křesťan

ských mystiků, kabalistů a tak dále. Termín holotropní je složené slovo

řeckého původu, holos znamená celý, celistvost a trepo znamenápohybo

vat se směrem k něčemu. Heliotropismus je schopnost rostlinypohybo

vat se směrem ke slunci. Čili holotropní znamená směřující k celistvosti.

V podstatě je to založené na pozorování, že v normálním stavu vědomí

se identifi kujeme jen s fragmentem toho, co skutečně jsme.V mimořád

ných stavech vědomí dochází k expanzi a je možné začít prožívat různé

elementy zevního světa a je možné dokonce naprosto přesáhnout, ztratit

vlastní každodenní identitu a ztotožnit se s kosmickým vědomím.

Jaký je tvůj vlastní přístup ke smrti po zkušenostech, kterými jsi prošel –obá

váš se smrti?

S. G.: Já jsem měl už několikrát pocit, že se to stalo. Nemůžu říct, že

se nebojím smrti. Mám nesmírnou úctu k zážitkům, které podle mého

názoru mohou v okamžiku smrti přijít. Myslím si, že je to velice dobrá

příležitost, fantastický zážitek. Mám k té představě respekt, ale svýmzpů

sobem se na ni těším.


13

Konec, nebo začátek?

Jak pojímá smrt moderní západní společnost?

S. G.: V západní společnosti máme materialistickou vědu, která mávyso

kou prestiž a ovlivňuje i představy lidí, kteří se považují za věřící.Úspě

chy vědy – počítače, lasery, cesty do vesmíru, jí dávají vysokou reputaci

a máme tendenci věřit všemu, co vědci říkají. My si pak neuvědomíme,

že třeba fyzika může být vysoce pokročilá a  může se dostat velice dale

ko v materialistickém pojetí světa, ale když přejdeme k psychologii, tak

dochází ke zkreslení, naše chápání psychiky je totiž daleko primitivnější

než třeba v šamanských kulturách nebo ve fi lozofi ích východu,v buddhi

smu, hinduismu, kde jejich představy o  vědomí, vesmíru, vztahu mezi

hmotou a  vědomím jsou založeny na staletích intenzivního zkoumání.

My máme představu, že psychoanalýza a  další metody jsou nadřazené

tomu, co čteme o východních kulturách. Je tu celá řada případů, kdy lidé,

kteří vystudovali na nejlepších univerzitách v  Americe a  potom prožili

mimořádné stavy vědomí, tak skončili jako studenti u šamanů, kteří byli

analfabeti, nedovedli číst. Přitom ale měli tak hluboké chápání psychiky,

že to bylo nesrovnatelné s tím, co Harvard University nebo StanfordUni

versity mohly nabídnout.

Poznání šamanů je v  souvislosti s  tématem smrti velmi důležité,

protože součástí tzv. šamanské krize je velice přesvědčivý prožitek

smrti a  znovuzrození, který si pak je šaman schopný navodit sám.

Někdy s  pomocí psychedelik, někdy bubnováním a  jinými způsoby

a potom má schopnost pohybovat se mezi stavem normálního vědomí

a  stavem, který je velice blízký stavu spojeného se smrtí. Čili on se

stane anglicky řečeno psychopompem, pohybuje se mezi tímto svě

tem a posmrtným světem a je schopen provázet lidi na těchto cestách.

I základem šamanského léčení je hluboký prožitek smrti, který šaman

má, obeznámení se s celou prožitkovou oblastí smrti a schopnostpra

covat v tom stavu vědomí.


14

Brána smrti

V naší společnosti nejsou rituály přechodu – jaký je důsledek jejich absence

pro společnost?

S. G.: Před mnoha lety jsem byl pozván ke slavné americkéantropolož

ce Margaret Mead na konferenci, která se týkala rituálů přechodu. Ona

byla přesvědčena, že absence významných a společností podporovaných

rituálů přechodu je důvodem problémů, které máme s dospívajícímlá

deží – chybí jim rituály, kde se můžou v  mimořádných stavech vědo

mí vypořádat s destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, kde se

mohou emočně odpoutat od matky a stát se skutečně dospělými lidmi.

Vzhledem k  tomu, že tyhle rituály nemáme, tak vlastně celá civilizace

žije v jakémsi adolescentním stavu. Když se podíváme na hollywoodské

fi lmy, tak většina z nich není dělaná pro dospělé. Vazba s matkou je velice

komplikovaná, poněvadž jde o zážitek devíti měsíců naprosté závislosti,

potom velice dramatická zkušenost porodu, kde může dojít až k ohrožení

života, a pak závislost na matce po porodu – dlouhá doba kojení, emoční

závislost. A rituály přechodu, které řada kultur pořádala v dobědospívá

ní, puberty, tak pomohly emočně dokončit porod. Oni znovu prožívali

porod, plně propustili emoce, které nebylo možné vyjádřit v době, kdy

se plod pohyboval porodním kanálem. Mohly se také uvolnit energie,

které byly spoutané v těle, protože celá ta reakce na porod vlastněneby

la vyjádřená. Rituály přechodu lze tedy brát jako dokončení porodu po

emoční stránce, která zůstala nedořešená, nebyla adekvátněpropracova

ná. Jedna věc zážitků rituálu přechodu je tedy emočně dokončit porod,

překonat trauma porodu, oddělit se emočně od matky, stát se dospělým,

nezávislým. A  druhá věc, která přichází se  znovuprožíváním porodu, je

otevření se transpersonální, spirituální oblasti. Čili nejde jeno znovupro

žívání porodu, ale o to, čemu říkáme psychospirituální smrta znovuzro

zení. Když člověk znovu prožívá porod a vynořuje se z porodního kanálu,

vidí světlo, ale není to světlo jako v nemocnici nebo světlo světa, když se


15

Konec, nebo začátek?

rodilo mimo nemocnici, ale to světlo vyvolává pocit posvátnosti, vkročení

do spirituálního, duchovního světa. I lidé, kteří jsou ateisté, materialisté,

marxisté, pozitivističtí vědci, když mají tento zážitek, otevřou sespiritua

litě, mystice. Když jsme dělali tento výzkum ještě v Praze, měli jsme řadu

lidí, kteří byli právě ateisté, materialisté, ale když člověk dosáhne určité

hloubky ve vlastním nevědomí, dosáhne prenatální úrovně, otevřou se

vnitřní zdroje spirituality a spiritualita se stane součástí prožitku světa.

˜

Milan Calábek je zakladatelem oblíbené a jedinečné Univerzity Nové doby,

má nejen velké a neobyčejné zkušenosti, ale i veliký přehled.

Milane, taková trošku komplexnější otázka – co to je smrt?

M. C.: Než začneme vůbec přemýšlet o smrti, měli bychom si uvědomit,

jak přemýšlíme. Můžeme uvažovat o smrti z hlediska, že jde o přechod do

jiného života, jako v sokratovské tradici, anebo že jde o naprostý konec

všeho, vše smrtí zaniká, jak uvažuje Epikúros. Nicméně jsme pořádv dua

litě, máme zde úvahu buď, anebo – buď život pokračuje, anebo život defi -

nitivně končí. Současník Nágárdžuny, druhého buddhy v  Indii, Sextus

Empiricus vypracoval nebo se zmiňuje o jiném systému myšlení, daleko

dokonalejším, který je jakousi obdobou Nágárdžunovy Čatuskóty, a sice

o tetralemmatu, kdy můžeme uvažovat o jakémkoli problému ze čtyřhle

disek. Není zde jenom jedno dilema – buď, anebo – to znamená, že buď

smrt je defi nitivní, anebo smrt je pokračováním, je přechodem do jiného

života, ale můžeme uvažovat ještě z hlediska třetího lemmatu ,,contraria

sunt complementa“, kde se protiklady doplňují, kdy můžeme uvažovat

o obojím – z hlediska paradoxu. Ale pak ještě k tomu přistupuje čtvrté

hledisko, které Sextus nejvíc zdůrazňuje ve své pyrrhónské studii, neboť

se zabýval Pyrrhónem, řeckým fi lozofem, který navštívil s  Alexandrem


16

Brána smrti

Indii a rozpracoval na démokritovské tradici právě tento způsob myšlení.

A to znamená, že je zde ještě čtvrté lemma a že můžeme uvažovat o ani –

ani. To využívá takzvaná negativní teologie. Z toho vyplývá, že smrt není

ani přechodem, ale ani koncem. A to je moment, kdy naše myšlení ztrácí

jakoukoli oporu, přestává být zpředmětňující a  vstupujeme někam do

hájemství, kde se nám otevírá jiný druh poznání – přímý vhled.

My o  smrti nemůžeme přemýšlet z  hlediska naší zkušenosti nebo

našich vjemů, to je nám prostě nedostupné. A budeme-li tak přemýšlet,

budeme jenom uvažovat o  určitých hypotézách, které nemůžeme verifi -

kovat. Budeme-li ale uvažovat z hlediska přímého vhledu neboli druhého

způsobu poznání, můžeme se k  něčemu dopracovat. Ještě pro upřesnění – každý z  nás má dva druhy vědění nebo dvě možnosti poznávání:

jednak je to nepřímé racionální poznávání na základě lokálního vědomí,

a  pak je tu přímé nelokální poznávání pomocí vhledu, poznávání, které nezávisí na nervové soustavě. Améba nemá nervový systém, protože

to je prvok, jedna buňka, ale přesto je schopna se učit, pohybovat, rozmnožovat, usilovat o něco a podobně. A tento vrozený starý druh vědění

a  poznání můžeme rozvíjet nelokálně, tzn. nikoli na základě přemýšlení

a vnímání, ale na základě průniku do něčeho, čemu Indové říkali „akáša“

a  v  moderní době se v  dané souvislosti mluví o  základním poli energie

nebo o nulovém bodu nebo o energii vakua, tzn. že každý z nás máme tuto

možnost poznávání. Z  hlediska třeba Einsteina a  Boseho – jde o Bose-Einsteinův kondenzát, vzniká všechno z  energie nulového bodu, hmota

vzniká kondenzací, a zároveň to energetické pole je akášou, kde jevšechno zaznamenáno. A v našem organismu podle Rogera Penrose a Stuarta

Hameroff a v kostrách buňky, v cytoskeletu, existují tzv. mikrotubuly,které jsou zdrojem vnitřního světla. Podobně jako třeba laser nám umožňuje

číst disk, tak mikrotubuly nám umožňují číst z akáši, ze základního pole,

kde všechno je zaznamenané, respektive kde všechno pořád ještě existuje.


17

Konec, nebo začátek?

Toto koherentní světlo, které vzniká v mikrotubulech, má přístup do akáši

jedině na základě dmt, tzn. dimetiltriptaminu. A teď se dostáváme už ke

zkušenosti blízké smrti, protože podle soudobých výzkumů je založená na

činnosti naší pineální žlázy, epifýzy, která v mezní situaci vytváří obrovské

množství dmt. Díky tomu máme zážitky, o kterých se mluví jakoo zážit

cích blízké smrti. Netýká se to samozřejmě jen smrti, ale i čehokoli jiného

a my můžeme dosáhnout určitého vhledu do situace, do věcí, o kterých

nemáme žádné vědomosti, a přesto je můžeme určitým způsobem poznat.

Díky tomuto druhému způsobu poznávání, které se rozvíjí především

ve spirituálních kruzích, meditacím a  dalším duchovním technologiím

můžeme potom dospět k jakýmsi závěrům, co to je smrt.

˜

Prof. PhDr. Jiří Svoboda, DrSc., je náš přední paleoantropolog působící v Brně

a byl pro mě zdrojem zajímavých informací o nejstarší známé historii lidstva.

Jak byla pojímána smrt v pravěku, kdy se začíná objevovat pohřbívání?

J. S.: Jedna z nejzajímavějších otázek je, kdy vůbec člověk začal uvažovat

o tom, co se děje po smrti, a vyjádřil to formou pohřbívání. Tozname

ná, že tělo nějakým způsobem uložil. S tím souvisí jiný způsob myšlení

a  především jiný způsob vnímání času. Já si myslím, že vnímání času

v minulých společnostech nás zvláštním způsobem odlišuje od zvířat. Pro

dnešní lidskou společnost je příznačné, že vnímá čas. A  tím si logicky

nastavujeme i  moment smrti. Ono to není tak samozřejmé, jak to na

první pohled vypadá, protože obecně není vlastností organismů, že by

se připravovaly nebo myslely na svoji smrt. Čili my musímepředpoklá

dat, že někde v  minulosti člověka je moment, kdy si defi noval svůj čas

a ten mohl být cyklický, lineární nebo jakýkoli – z etnologie známe celou

řadu vnímání času. Jakmile člověk začne defi novat čas, tak nutně musí


18

Brána smrti

začít pracovat s  koloběhem svého života, s  momentem narození, růstu,

dospívání a smrti. Tímto způsobem lidé objevili smrt, moment, kdy něco

končí, což je zneklidňuje, a potřebují se s tím vyrovnat. Ve společnostech,

o nichž mluvíme, to vyrovnání představuje rituál.

Je celá řada rituálních praktik, které člověk s  mrtvými těly prováděl. Nejstarší nálezy představují lebky ještě archaických lidí, na nichž vidíme stopy manipulace. Jsou na nich zářezy, něco se s  nimi dělo, třeba se skalpovaly, ale ještě pořád to není pohřeb. Pohřby se objevují až u  neandrtálců – jejich tělo bylo nějakým způsobem deponováno, obvykle v jeskyni, kde také žili, a chráněno tak, aby se k němunedostaly šelmy a  aby nebylo zničeno vlivem prostředí nebo geologických procesů. To znamená, že nad tělem musel být nějaký příkrov, buď bylo zahrnuto v  jámě, nebo tam byly navaleny kameny, které mohly mít i zvláštní seskupení.

Nejstarší pohřby zaznamenáváme zhruba před sto tisíci lety, ty už jsou v  kontextu anatomicky moderních lidí, homo sapiens, ale v  téže době pohřbívali své mrtvé, a  dokonce ještě častěji, také neandrtálci, kteří byli jejich současníky. V  době, kdy anatomicky moderní člověk ovládl celou scénu na této planetě, někdy před čtyřiceti tisíci lety, se už rozvíjí celá plejáda různých pohřebních rituálů. Ale je zajímavé, žeanatomicky moderní lidé neměli přesně daný způsob, jak tělo pohřbívat. To je vyhrazeno až kulturám podstatně mladším. My musíme vycházet z toho, že u pohřbů, které máme dochovány, a hrobů, kterémůžeme najít, kdy tělo bylo pohřbeno do země a  chráněno, tak že jde jen o  velmi malou část tehdejší populace. Už proto, že jsou strašně vzácné a  každý archeolog má radost, když takový hrob najde. Musíme si uvědomit, pokud mluvíme o paleolitu, že tam nepochybně docházelo k  celé řadě pohřebních rituálů, které nezanechaly žádnou stopu. Protože pohřbených v zemi je nápadně málo, tak dedukujeme, že spousta


19

Konec, nebo začátek?

těl musela být v té době pohřbívána celou řadou přirozenějšíchzpůso

bů než zakopáním do země, například samovolným rozkladem. Máme

pro to doklady. Na Sibiři šlo o pohřbívání v korunách nebo kmenech

stromů či předhazování šelmám, které má rituální charakter. Teprve

v momentě, kdy šelma zkonzumuje tělo, tak je to tělo využito, je tím

ukončen a  naplněn pozemský běh člověka. V  Asii šlo o  předhazování

těla vlkům, dodnes se tyto rituály praktikují v Tibetu, tam jdeo před

hazování ptákům. Dále jde o pohřbívání do vody, předložení ohni, jde

o různé živly, které si nepotřebné tělo vezmou. Takže já se domnívám,

že na počátku byla velká variabilita a že s vývojem společnosti docházelo

v určitých kulturách ke sjednocování pohřebních rituálů. Časem se ta

variabilita vytrácí a některé kultury jsou vysloveně zaměřené už jen na

jeden způsob pohřebního rituálu a ten standardně dodržují. Dokonce

ho mají uzákoněný. Ale na počátku pohřebních rituálů u lovcůa sběra

čů vidím mnohem větší volnost v nakládání s mrtvým tělem.

Dá se z toho usoudit, jakou měli tehdy lidé představu o posmrtném životě?

Jestli viděli nějakou kontinuitu po smrti?

J. S.: My všichni jsme silně ovlivněni etnologií, a i když někteříarcheo

logové říkají, že ji neberou v potaz, tak přece jen ovlivněni jsou, protože

si bereme analogie i ze svého vlastního myšlení a to je také etnologie. Čili

všechny tyto představy bereme z kultur, které jsou živé, tam seinspiruje

me a více nebo méně to přenášíme do minulosti. Pokud se podíváme na

spektrum nabídky, kterou nám dnešní etnologie dává, tak je velice široká

a různým kulturám je společné, že po smrti se předpokládá kontinuita.

Pokud půjdeme do společností, které jsou nám nejvzdálenější – dolovec

kých, k indiánům – tak vidíme, že oni se po smrti ocitnou ve světě, který

je velmi podobný tomu, v němž žili na zemi. Většinou tam budou zase

lovit, budou žít v  podobných osadách, budou tam bizoni, budou tam


20

Brána smrti

všechna zvířata, která znali odsud. Čili moment kontinuity je jasný a je

u těchto společností mnohem výraznější než v pozdějších dobách,u poz

dějších kultur, kde ten předěl bývá mnohem dramatičtější.

Některé nálezy hrobů nasvědčují, že tu byla obava z návratu zemřelého, je

to možné?

J. S.: Já si myslím, že zde značnou roli hraje strach ze zemřelého. A myslím

si, že se vyvíjel postupně, evolučně, protože na nejstarších sídlištíchz paleo

litu vidíme, že mrtví byli většinou pohřbíváni přímo tam, kde se žilo. Nezdá

se, že by byla nějaká obava z jejich návratu, naopak. Spíš je tu momentkon

tinuity a přímého vztahu. Potom teprve až na konci paleolitu a v neolitu se

objevují specializovaná pohřebiště, která už bývají odsouvána mimo osadu.

Pak jde vývoj ještě dál a pohřebiště jsou odsouvána tak, aby opravdu byli

živí v bezpečí od mrtvých, už se od nich výrazně diferencují, přistupují ještě

k takovým věcem, že zemřelé záměrně zavalují kameny, svazují je. Z toho

potom pocházejí velmi silná skrčení dolních končetin nebo celého těla.

Všechny tyto praktiky nám ukazují, že se vytvořil nový fenomén – strach

z mrtvého. Ale podle toho, co nám archeologie říká, tak u paleolitických

lovců takový strach asi nebyl. Aspoň pokud se můžu domnívat.

Je tu zvláštní souvislost, že zhruba v době, kdy se objevuje pohřbívání,

se objevuje také umění. Je otázka, do jaké míry jsou pohřbívánía umě

ní navzájem propojené. Nám se spíš zdá, že není, že tu nějakákonkrét

ní souvislost nemusí být. Je pravděpodobnější, že to jsou dva nezávislé

momenty, kterými se člověk zapisuje do paměti krajiny. Buď na nějakém

výrazném, silném místě vytvoří rytiny, malby, anebo tam zanechá kosti

svých předků, anebo může provádět jakýkoli jiný rituál, ale málokdy se

stává, že se tyto dvě rituální aktivity překrývají, že se přímo setkají na

jednom místě. Je ale zajímavé, že nejstarší hroby se objevují řekněme před

sto tisíci lety a  zhruba v  té době se objevují také první ozdoby. A  před


21

Konec, nebo začátek?

čtyřiceti tisíci lety už máme rozvinuté reprezentativní umění, nejrůznější

fi gurky, rytiny, malby. Čili všechny tyto věci jdou z  hlediska celkového

vývoje poměrně rychle za sebou.

Vypovídají jeskynní malby či petroglyfy na skalách něco o pojetí smrtia posmrt

ného života?

J. S.: V jednoduchých společnostech se předpokládá, že život po smrti se

velmi podobá životu na zemi. A proto je velmi obtížné při čtenínejrůz

nějších petroglyfů rozlišit, zda nějaká scéna nebo symbol má význam pro

svět současný, anebo pro svět jiný. Nesmíme zapomínat, že v šamanském

pojetí těch světů může být nad sebou několik pater a v zásadě budou ty

postavy koncipovány z  technického hlediska podobně. Ať už jsou živé,

nebo mrtvé. Život a smrt v jednoduchém pojetí je vlastně plynulý proces.

Tam není tak silné dělítko, jako vidíme my, kde skutečně něco defini

tivně skončí, a  nevíme, co bude dál. Tady se neustále předpokládá vol

ná kontinuita a  ta nám stěžuje čtení. My máme zachovalé scény třeba

Petroglyfy v Tamgaly – Sluneční muž, Kazachstán


22

Brána smrti

v saharském umění, které vysloveně mají silný osudový význam, tam by

se mohlo říct, že se skutečně podobají záhrobním scénám, které potom

známe z období civilizací. Ale je těžké odlišit je od běžné mytologie nebo

od života, který má jenom některé nadpřirozené prvky, anebo od života,

který probíhá už ve zcela jiném rozměru, v jiné dimenzi, to znamená po

smrti. A petroglyfy budou v podstatě stejné. Když tam nějaké postavičky

někde běhají nebo tančí, tak se nedá říct, jestli je to tady, nebo jinde. Jen

když třeba ještě žije malíř anebo například v Austrálii žije někdo, kdo těm

malbám rozumí, tak on vám vysvětlí, jestli je to tady, nebo v jiné dimenzi,

v  jiném patře stupňovitého světa. Ale my antropologové, archeologové

to jen z té kresby nevyčteme. Protože i když jsou to třeba postavy lidí se

zvířecími hlavami, u nichž bychom řekli – no ty se budou jistěpohybo

vat spíš v  záhrobí, tak zase v  tom pojetí jednoduché společnosti takové

bytosti mohou obývat i náš svět. Můžete je potkat v lese, v jeskyni nebo

támhle za kopcem. Když se začteme do mytologie, kterou dobře známe,

třeba do antické, tak potkáváme velké množství nejrůznějšíchmytologic

kých bytostí a neznamená to, že se pohybujeme v záhrobí. Potkáváme je

v našem živém světě. A naopak, přijdete do záhrobí a potkáváte tam lidi,

kteří vypadají stejně jako živí. Čili tady dělítko nedělá smrt, ale to, jak je

koncipovaná mytologie a světový názor dané populace.

˜ ˜ ˜

Na ostrově Papua-Nová Guinea se stále žije jako v  době kamenné, míst

ní obyvatelé dokonce neznají ani keramiku. Vše se samozřejmě rychle mění,

civilizace sem také vniká, ale protože ostrov je těžko schůdný díkyneprostup

né divoké horské džungli a snadné nákaze malárií, stále tu jsou bílá místa

na mapě. Zdejší příroda je třetihorní, není tak štědrá pro lidi jako tropická

džungle v jiných částech světa, velkých živočichů je poskrovnu, a tak je tu stále

živý kanibalismus – lidé se jedí z hladu. Jednotlivé vesnice proto mají strach


23

Konec, nebo začátek?

ze svých sousedů, žijí izolovaně, mají svůj jazyk, chýše jsou často i  vysoko

v korunách stromů.

Byl jsem tam v roce 2006 se znalcem místních poměrů, zkušenýmcesto

vatelem Rudou Švaříčkem, s nímž už jsem projel řadu pozoruhodných míst

díky jeho cestovní kanceláři Livingstone. Šli jsme úzkou pěšinkou v džun

gli a  najednou slyšíme křik. Za chvíli se rozvlnily křoviny kolem a  z  nich

se za velkého pokřiku na nás vyřítily desítky bojovníků s  nataženými luky

a napřaženými oštěpy. Viděl jsem, že Ruda je v klidu, zůstal jsem tedy v klidu

také a vzápětí vyšlo najevo, že to Ruda domluvil, chtěl nám dopřát trochu

rozruchu. Bojovníci odložili zbraně, náčelník nás pozval k  sobě do vesnice

a přivítal nás se slovy: „Dřív jsme vás jedli, dnes jste našimi hosty.“ V rámci

pohoštění nám bylo nabídnuto vepřové s batáty tepelně upravené v jáměs hor

kými kameny. Protože jsem vegetarián, nenápadně jsem maso předal Rudovi.

Odmítnutí jídla je totiž velká urážka a dost vhodná záminka k tomu, aby

se host proměnil na další chod oblíbeného menu. Podle svědectví místních

znalců tu byl kanibalismus i v době naší návštěvy. Ve vesnici jsem si koupil

i kamennou sekeru – vypadá úplně stejně, jak ji znám z učebnice dějepisu.

Dlouho před námi tu byl dnes už legendární cestovatel, etnograf, spisovatel

JUDr. PhDr. Miloslav Stingl, který je i  výborný vypravěč, vždyť je naším

autorem, který prodal nejvíc knih ve světě. Proto jsem se ho zeptal na jeho

zkušenosti.

M. S.: Vedle indiánů nebo obyvatel Ameriky je hlavní oblastí mého

zájmu Oceánie a celkem jedenáctkrát jsem byl na ostrově, kde ležíPapua

-Nová Guinea. Je to přímo etnologický ráj, protože zde žije 750 růz

ných kmenů, etnik, které mluví 750 různými jazyky. Poprvé jsem tam

byl v roce 1965 a u několika skupin se mi podařilo být prvním bělochem,

který je navštívil. A přijel jsem opravdu v tom nepřeneseném slova smyslu

do doby kamenné. Protože si teď povídáme o smrti a jak se různé kultury


24

Brána smrti

na ni dívají, tak na Papui-Nové Guineji jsem se setkal se smrtí, která je

pro jednu stranu, pro tu co zabíjí, velice příjemná a pro oběťnepříjem

ná – setkal jsem se stopami lidojedství čili kanibalismu. Kanibalismus

byl kulturní jev, zní to hloupě, ale patří k vývoji lidstva, dokonce i u nás

v jeskyni máme stopy lidojedství našich vlastních dávných předků.Kani

balismus byl velice rozšířený Na Papui-Nové Guineji, také na souostroví

Fidži a v celé Oceánii. A zde jsem se setkal s posledními stopamilidojed

ství. Základní otázka je, proč bylo lidojedství? My vlastně máme už v tom

českém slově vysvětlení – jíme člověka. Na Papui-Nové Guineji nejsou

vůbec žádní velcí savci, když pominu krysy, tak tam byl člověk základním

zdrojem potravy. V  první řadě se tedy lidé pojídali kvůli masité stravě.

Omlouvám se lidem slabší povahy, protože tady to už nejsou příjemné

věci. Musím říct, že mně ještě bylo nabídnuto lidské maso. Dál tonebu

du rozvíjet. Mě ale zajímalo, jak lidské maso chutná, tak jsem se ptal –

údajně je nasládlé a velice tučné. A proti tomu tuku, protože prý i maso

hubených lidí je tučné, obyvatelé Melanésie a Papuy-Nové Guineyvymy

sleli přílohu, které se říká lidojedský špenát, nazývá se to tak i odborně,

a ten se přidává k masu, aby z něj vytáhl trochu tuku. Lidé se tedy zabíjeli

proto, aby se získalo lidské maso. Zabíjelo se různým způsobem. Buď

jsme se vypravili na lidoloveckou výpravu do vedlejší vesnice nebo na

Fidži jsem se setkal s tím, že náčelníci si dělali chovné stanice na lidi, aby

je mohli později sníst. A protože mužské maso je údajně mnohem tvrdší

než ženské, tak muži byli kastrováni, aby to maso změklo.

A můžete říct, proč se tam v chýších uchovávají mumie předků?

M. S.: V  celé Oceánii byl velice rozvinutý kult předků. V  té souvislos

ti u některých kmenů byl zemřelý člověk jakoby vyuzen, vysušen a pak

bydlel v chýši, ve které „já“ jsem bydlel a byl to „můj“ předek, kterého

jsem stále uctíval. Moji rodiče jsou pochováni na Vyšehradském hřbitově


25

Konec, nebo začátek?

a uctívám je tak, že jim jdu dát na hrob kytičku. Oni toho svého předka

uctívali tím způsobem, že ho měli fyzicky ve své chýši, byl stále s nimi.

Někdy mu dokonce vyprávěli pohádky nebo příběhy.

˜ ˜ ˜

Mumie z ostrova Papua–Nová Guinea


26

Brána smrti

V  sousední Austrálii najdeme u  původních obyvatel mnoho společného

s  Papuou, přesto pojímání světa a  života je tu svobodnější, inspirativněj

ší. PhDr. Hana Gerzanicová tu dlouho působila jako učitelka právě mezi

původními obyvateli.

Můžete říct, jak původní obyvatelé Austrálie pojímají smrt?

H. G.: Oni se smrti nebojí. Na vše se dívají, jak to vidí v přírodě kolem

sebe. Například voda – je to hmota, můžou ji pít, můžou se v ní umýt.

Je tu louže, a když je v poušti vedro, voda se vypaří a už se nemůže pít,

už se jí nemůžou dotýkat. Ta voda je neviditelná. Ona ale někde je, je

v páře, je to voda v jiné formě. A tak se dívají na smrt. Když vidí člověka,

můžou s ním mluvit, můžou se ho dotýkat, ale když zemře, už to nejde.

Hmota je pryč, ale on je jako ta pára někde jinde. A jestliže po té vodě

něco v louži zbude, tak je to bláto. Takže tělo zemřelého je takové bláto

tam, kde kdysi byla voda. Oni se nebojí, protože vědí, že člověk je někde

v jakési neviditelné formě.

Vědí, co je čeká po smrti? Kam jdou?

H. G.: Oni věří, že jdou do lepší země. Velice zajímavý je jejich pojem

nebe. Nebo jakési té druhé země. Každý z nás si představuje tu druhou

zemi jako něco, co tady není. Já když jsem byla malá, tak jsem simys

lela, že v nebi bude strašně moc hraček. Když je třeba někdo sám, tak

si myslí, že tam bude mít hodně přátel. Prostě to, co tady nemá. Moje

babička věřila, že když zemře někdo blízký nebo z rodiny, že se po smrti

zase sejdeme. Oni věří, že člověk někam jde, ale neví, kde ta druhá

země je. Když tedy člověk zemře, tak někdo z jeho rodiny, který zemřel

už dříve, na něj čeká, aby ho tam mohl dovést. Protože ten, co zemřel,

neví, kudy tam jít.

˜


27

Konec, nebo začátek?

V rámci natáčení jsem se obrátil i na odborníky z Náprstkova muzea,etno

grafka Mgr. Monika Baďurová vyprávěla ještě o Austrálii:

M. B.: Australci věřili, že člověk má dva druhy duše. Jedna vyjadřuje

naše ego, dělá člověka individualitou a  po smrti postupně zanikne, ale

jsou k tomu potřebné určité rituály. A druhá duše je zděděná po dávných

předcích. Oni věřili, že v takzvané době snů, což bylo mytické období,

kdy byl stvořen svět v jeho dnešní podobě, tak v té době snění žily bytosti,

které ještě nebyly ani lidmi ani zvířaty a Australci je považovali za svoje

mytické totemové předky. A ta duše přicházela z doby snění, z míst,kte

rá byla nějak spjatá s totemismem, s územím, které nějakým způsobem

vytvořili mytičtí předkové. A tato duše se po smrti zase vracela zpátky, do

totemového území, kde čekala nějakou dobu, než zase se reinkarnovala

nazpátek. Takže v rámci pohřebních obřadů oni truchlili nad mrtvým, ale

museli i zajistit, aby se duše vrátila tam, kam má.

˜ ˜ ˜

Původní styl života tzv. přírodních národů je ještě zachovaný v oblastiAma

zonie. Dokonce tu žijí i tzv. nekontaktované kmeny, které o civilizaci vědí,

ale záměrně se před ní schovávají. Také používají luky, šípy, kamenné sekery.

Kulturní antropolog Ing. Mnislav Zelený je mezi amazonskými indiány jako

doma. Byl tam mnohokrát, přijali jej jako svého a  dostal indiánské jméno

Atapana. Proto jsem se na něj obrátil, aby povyprávěl, jak se ke smrti staví

amazonské kmeny a co pro ně smrt znamená.

Jak indiáni pojímají smrt?

M. Z.: Chtěl bych zdůraznit, že indián má ke smrti stejný vztah jako

k životu. Pro něj je to jedno a to samé. On v tom moc nerozlišuje.Důle

žité je ale poznání. Když jsem si povídal s Mašakurim, šamanemz kme

ne Kofánů v  ekvádorské Amazonii, vyprávěl mi o  tom, jak připravují


28

Brána smrti

chlapce na iniciaci. Připravují je pomocí psychoaktivních látek, jsou to

různé typy ayahuascy, a  přitom ti chlapci poznávají své nevědomí, svět

tam někde jinde. Postupně se jim zjevují určité obrazce, obludy..., za

další dva tři roky jim dají těch drog víc a za takových deset let, kdy už

jsou těsně před iniciací, tak poznají to nejdůležitější. A největší poznání

je, že poznají svou vlastní smrt. Upadnou do kómatu, do zvláštníhosta

vu, a pochopí, co je to smrt, kam jdou. Oni tím pádem znají odpověď na

třetí základní fi lozofi ckou otázku. Nejen kdo jsme, odkud kráčíme, ale

také kam jdeme. Indián se to dozví a vstupuje do dospělosti. Tím pádem

nemá žádný strach ze smrti, ví, že je součástí života, protože pro indiány

začátek a konec jedno jest, život a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist