načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Brána Irkally – Juraj Červenák

Brána Irkally

Elektronická kniha: Brána Irkally
Autor: Juraj Červenák

Druhá část dobrodružství kapitána Kornela Báthoryho z období protitureckých válek v 17. století. Fantasy román na pozadí historických událostí, odehrávající se v exotickém prostředí. Kornel Báthory je po dvou letech tureckých galejí jen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 391
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Brána Irkally
Spolupracovali: z nepublikovaného slovenského originálu ... přeložil Robert Pilch
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Brokilon, 2010
ISBN: 978-80-863-0945-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část dobrodružství kapitána Kornela Báthoryho z období protitureckých válek v 17. století. Fantasy román na pozadí historických událostí, odehrávající se v exotickém prostředí. Kornel Báthory je po dvou letech tureckých galejí jen stínem muže, kterým kdysi byl. Naštěstí však zasáhne osud a z otroctví ho vykoupí známý turecký cestovatel a vzdělanec Čelebi. Udělá z Báthoryho svého pobočníka a společně cestují se záhadným vezírem Kirmizim Mustafou do tajemných částí Sýrie za podivným a neurčitým cílem. Kornel přitom stále krutě nese zmizení svého syna Michala, doufaje, že se s dítětem potká alespoň na věčnosti. Putování je lemováno nebezpečím reálným, ale i tím, na které obyčejná zbraň nestačí.

Popis nakladatele

Druhá část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664.

Píše se rok 1662. Po dvou letech na tureckých galejích je z Kornela Báthoryho sotva stín muže, jímž kdysi byl. Zdá se, že bezejmenného otroka čeká už jen smrt. Během obléhání Kréty osmanskou flotilou se však Báthory znovu setkává s tureckým vzdělancem a cestovatelem Evliyou Čelebim.

Ten křesťanského rytíře a básníka vykoupí z otroctví a udělá z něj svého pobočníka na cestách. Na rozkaz samotného sultána má Čelebi doprovázet záhadného vezíra Kirmiziho Mustafu do odlehlých končin Sýrie a možná ještě dál, až k ruinám dávnověkých měst hluboko v poušti. Ať už je cílem vezírova tajného poslání cokoli, bude to nebezpečná pouť. Na Čelebiho, Báthoryho a ostatní číhají piráti, vzbouřenci, záhadní zabijáci, a možná i nepřátelé, jimž obyčejná zbraň neublíží.

Zařazeno v kategoriích
Juraj Červenák - další tituly autora:
Zlato Arkony Kniha první -- Cyklus Černý Rogan Zlato Arkony Kniha první
Zlato Arkony Kniha druhá -- Černý Rogan Zlato Arkony Kniha druhá
Mrtvý na Pekelném vrchu Mrtvý na Pekelném vrchu
Klenoty české fantasy Klenoty české fantasy
Přízraky na Devíně Přízraky na Devíně
 (e-book)
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
 
K elektronické knize "Brána Irkally" doporučujeme také:
 (e-book)
Strážcové Varadínu Strážcové Varadínu
 (e-book)
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Juraj Červenák

BRÁNA IRKALLY

Copyright © 2010 by Juraj Červenák

Translation © 2010 by Robert Pilch

Cover, Illustrations & Maps © 2010 by Michal Ivan

For Czech Edition © 2010 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha 978-80-86309-45-3

ISBN PDF: 978-80-7456-029-3 (130 kniha)

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-030-9 (131 kniha)

ISBN ePub: 978-80-7456-031-6 (132 kniha)

ISBN Mobipocket: 978-80-7456-032-3 (133 kniha)


– 3 –

Juraj Červenák

Brána Irkally

Dobrodružství kapitána Báthoryho, kniha druhá

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2010


– 4 –

DOBRODRUŽSTVÍ

KAPITÁNA BÁTHORYHO

Na těchto stránkách vydáno jest svědectví o příhodách neuvěřitelných,

útrapách nesmírných i skutcích udatných, jež podstoupil a vykonal

slovutný rytíř a oficír armády Jeho Veličenstva císaře Leopolda I.,

kapitán Kornelius Báthory.

Předkládáme ctěnému čtenáři dobrodružství v krajích

cizích i tuzemských, souboje s nepřáteli pozemskými i pekelnými,

hojnost střetnutí tajemných, zrad mrzkých a ukrutností pohanských.

Stranou však nezůstanou ani vzplanutí milostná či družnost mužná,

jež v nebezpečích nejednomu křesťanovi život zachrání.

Toto je svazek druhý,

v němž náš hrdina martyrsky úpí v područí mohamedánském,

avšak díky houževnatosti a víře v Boha se z galejí dostane

a společně s proslulým učencem Čelebim

do služeb sultánova vezíra vstoupí.

V jeho družině podniknou pouť za cílem tajemným

a zažijí mnohá příkoří a boje nelítostné.

Čti, drahý čtenáři, co vše kapitán v krajích bezbožných zakusil

a jakým mocnostem, i ve vlastním nitru skrytým,

čeliti musel..


– 5 –


– 6 –


– 7 –


– 8 –

HLAVA PRVNÍ,

v níž se Báthory obává, že ho z mizérie vysvobodí až smrt.

Zachrání ho však nečekané setkání.

Turecká výzvědná služba tentokrát selhala na celé čáře. Když se

4. ševvala 1072 asi hodinu po půlnoci z temnoty severně od

krétského pobřeží vynořil nepřítel, Osmany to naprosto zaskočilo.

V provizorním přístavišti přibližně míli od Kandie vypukl chaos

a shon.

Na palubu galéry Aslan avdžisi nejdříve dorazili nižší důstojníci

a dozorci.

„Zvedněte se, špíny! Vstávat, vstávat! Nechrápejte, džauři líní!“

hulákali a zběsile práskali biči. Zbytečně – stovku veslařů už před

hodnou chvílí vzbudilo hřmění kanónů, ječení trubek a vřava a dupot

na molech. Chrastili řetězy, zvedali se z kluzkých prken a sedali si na

lavice.

Vzápětí po sklopných schůdkách vedle zádě vyběhli koncoví

veslaři. Každé z padesáti vesel ovládali tři muži – dva otroci, trvale přikovaní k lavicím, a jeden napůl svobodný turecký veslař, který službou na lodi splácel daň rodné provincie sultánovi. Předpokládalo se, že tito „dobrovolní galejníci“ jsou rozumnější a spolehlivější než obyčejní otroci – jak by také ne, většinu z těch tchořů v okovech tvořili zaostalí křesťané – a proto měli nejdůležitější pozici: na konci

– 9 –

vesla, u středového můstku, kde se udržoval rytmus a korigovala síla

záběru.

„K veslům. Svižně, chátro zahnojená!“

Báthory si odhrnul z obličeje špínou slepené vlasy, zaujal místo

uprostřed lavice a sevřel kovové držáky vesla. Po jeho pravačce se

u stříškou chráněného zábradlí hrbil mladý Chorvat. Čerstvé maso,

ještě si nezvykl – po nocích sténal, naříkal a ucpaným nosem dokola

huhlal modlitby. Báthory se s ním zatím nedal do řeči. V posledních

měsících toho vůbec moc nenamluvil – většinou si vystačil

s vlastními myšlenkami, a když měl občas chuť promluvit si,

prohodil pár slov sám se sebou.

Vlevo od něj se posadil urostlý anatolský Turek. Báthory ho

dobře znal. Chlap neustále pohrdavě ohrnoval nos, jako by ho od

špinavých otroků odlišovalo i něco víc než jen možnost přespávat

v noci mimo loď a dostávat k pilafu sem tam i kus šlachovitého

skopového.

Mezitím se nalodila stovka šavlemi a mušketami ozbrojených

azabů. Reis Ibrahim Evren přijel od důstojnické ubytovny na

neosedlaném koni. Na břehu z něj napůl sklouzl, napůl spadl, a navzdory korpulentní postavě mrštně vyběhl po schůdkách na palubu.

Minutu na to kadirga odrazila od mola. Na sedátku pod

vyvýšenou zádí udeřil holohlavý kolohnát do bubnu.

„Záběr!“ vykřikli dozorci. Karabáče zatančily jako kobry

v košících egyptských zaklínačů.

Sto padesát mužů sborově zasténalo a vesla zčeřila černou

hladinu.

Z přístavu vyplulo jedenáct galér. Rychle vytvořily klínovou

formaci – Lovec lvů na hrotu, pět a pět lodí po stranách. Za nimi se plahočil přibližně tucet menších galeot. Flotila spěšně mířila k severu, do tmy nad mořem.

Báthory neměl tušení, co se děje. Určitě však nešlo o cvičný

poplach, jakými jim občas zpestřovali noci. Když v hlubokém předklonu vyhlédl pod boční stříškou k západu, uviděl čilý ruch i v Kandii. Na přístavních hradbách se rojily pochodně a lampy, ze

– 10 –

střílen a proluk cimbuří se vysouvaly hlavně děl, daleko na moře doléhal ryk trubek.

Také na lodi probíhaly horečnaté přípravy. Azabové šťouchali nabijáky v hlavních mušket, sypali prach na pánvičky, cvakali kohoutky a ocílkami. Topčiové jako noční můry omámené světlem lampy poletovali kolem velké kolubriny a čtyř falkonetů na přídi. Další střelci přeběhli k švihovkám – menším, kartáči nabíjeným dělům na otočných ocelových držácích na zábradlí.

Schylo valo se k bo ji.

Jenže s kým?!

„Zvednout, ponořit, záběr! Zvednout, ponořit, záběr!“

Buben zrychloval rytmus. Listy vesel sekaly vodu, rozpáranou čeleny. Lampy se houpaly a palubou poletoval mumraj stínů.

„Tam jsou!“ pokynul reis Evren důstojnickým palcátem se stříbrnou hlavicí. „Nezpomalujte! Ve jménu Alláha a Proroka, do útoku!“

Báthory vrhl bleskurychlý pohled přes rameno. Ve tmě před přídí

zahlédl černé tvary. Nepřítel plul bez světel – pod rouškou tmy se

snažil proklouznout ke Kandii.

Buben hřměl. Dozorci mašírovali tam a zase zpátky, vztekle

štěkali a práskali karabáči. Azabové se rozmisťovali po vyvýšeném

středovém můstku.

„Benátčané?“ vydechl Chorvat.

Báthory na něj úkosem pohlédl. „Kdo jiný?“

Zvednout...

Mladíkovi zazářily oči. „Přišli vyrvat Kandii z pohanského

obklíčení!“

Předklon...

„Rozdrtí flotilu a osvobodí otroky!“

Ponořit...

„Plýtváš dechem a nadějemi, hochu.“

Záběr...

„Nejspíš jen vezou jídlo a střelivo pro obránce.“

Zvednout...

– 11 –

Na severu se několikrát zablesklo a zahřmělo. Pár sáhů od Lovce

lvů vychrstl gejzír vody, v černotě třpytivě bílý. Do boku šplouchla

vlna, loď se zachvěla, veslaři mírně ztratili rytmus.

„Palte!“ zavelel Evren.

Falkonety na přídi zaštěkaly. Nepřítel bez váhání palbu opětoval.

Jedna koule prosvištěla nad přídí, proděravěla plachtu a minula záď

tak těsně, že urazila velitelský tug nad stříškou. Zbylé kadirgy tolik

štěstí neměly – Báthory zaslechl rachot tříštěného dřeva a příšerné

skučení.

Evren zvedl hlavu, vraženou mezi ramena.

„Útok! Směle, vší silou! Bůh je na naší straně!“

Bum-bum-bum-bum... Zvednout, předklon, ponořit, záběr...

„Levobok zatáhnout!“ Dozorci málem vyplivli plíce. „Rychle,

tchoři! Vesla dovnitř! Dělejte, dělejte!“

Koncoví veslaři vyskočili, popadli vesla pod paže a táhli je za sebou ke středové lávce a pod ni, dokud list na opačném konci nezarachotil o kovovou vidlici v mezeře zábradlí. Kornel se hluboce předklonil a pevně se chytil lavice mezi nohama. Mladík na něj udiveně pohlédl.

Vzápětí pochopil.

Náraz jím mrštil na záda, pod nohy veslařů na lavici za ním. Okovy na kotnících zařinčely.

Turecká a benátská galéra se o sebe otíraly boky jako zamilované velryby. Dřevo praskalo, kování děsivě skřípalo, boční stříška se trhala. Vesla se lámala jako špejle od jitrnic, hlavně ta benátská, protože je galejníci nestihli včas zatáhnout ani ponořit. Vzduchem svištěly ostré úlomky.

„Ke střelbě připravit!“

Topčiové u švihovek už foukali do knotů. Azabové se na roztřesené palubě rozkročili, pozvedli muškety, natáhli kohoutky.

Benátští střelci zacílili ve stejném okamžiku.

„Pal!“

Salvy z obou lodí splynuly do jednoho zaburácení. Báthory sklouzl z lavice na palubu a přitiskl hlavu ke kolenům.

Olovo hvízdalo, třísky bzučely, krev tryskala, na kůži pálily drobky střelného pachu. Azabové padali z můstku mezi veslaře.

– 12 –

Přikrčený Anatolec se svalil na záda a vykopl nohama – kulka z benátské muškety ho zasáhla do obličeje a vyškubla mu takový kus zátylku, že dírou vychrstl ven všechen mozek.

K zahákování nedošlo – galéry pokračovaly každá původním směrem. Mezi důstojníky na míjejících se zádích došlo ke krátké, avšak krvavé přestřelce. Když se dým z pistolí a otočných kanónů rozplynul, reis Evren klečel u zábradlí a držel se za vypasené břicho. Mezi prsty mu crčela krev. Navzdory tomu přerývaným hlasem vydal rozkaz.

„Vesla vysunout!“ hulákali dozorci na ohlušené, otřesené a zraněné galejníky na levoboku.

O několik vesel přišli, ostatní však rychle lezla ven a šplouchala do vody. Koncový veslař z nejbližšího zničeného postu pohotově zaujal Anatolcovo místo po Báthoryho levici. Kornel pomohl Chorvatovi vyškrábat se zpátky na lavici a společně popadli držáky.

„Ponořit! Záběr!“

Buben znovu zaduněl.

Evrenova loď se prodírala do srdce nepřátelské flotily. Jak se ukázalo, benátské galéry plnily jen funkci rychlejšího, obratnějšího doprovodu. Z temnoty před Lovcem lvů vyplula majestátní loď, o dvě paluby vyšší než veslice hemžící se kolem.

„Alláhu, smiluj se!“

Turci třeštili oči na obrovskou třístěžňovou plachetnici – vpředu

galion se sochou archanděla hrozícího plamenným mečem, potom

bachratý trup a nakonec vysoká, bohatě zdobená záď. Většina z nich

takový kolos v životě neviděla. A Báthory tuplem ne.

„Kriste na nebi,“ hlesl Chorvat. „To je galeona!“

Záběr, zvednout...

„Myslel jsem, že takové stavějí jen Španělé a Holanďani.“

Na vysoké palubě vzplanuly pochodně, zablikaly lucerny.

V mihotavém světle se na stožáru zavlnil okřídlený lev se svatozáří a

s mečem v tlapě.

Reis Evren chraplavě zavelel. Kolubrina na přídi zaduněla.

Dvacetiliberní ocelová střela, kterou Báthory viděl drtit galéry,

a dokonce i galeázy jako slaměné hračky, práskla do bočního


– 13 –

plátování plachetnice. Koule se odrazila jako od ocelového plátu

a šplouchla do vody.

Turkům poklesly čelisti.

Zahlaholily trubky a na boku galeony se otevřely dvě řady dvířek.

Z otvorů se vysunuly hlavně děl. Nebyly to žádné lehké falkonety,

ale masivní kolubriny.

„A jsme v prdeli.“

Chorvat pohlédl na Kornela. Báthory nevypadal vyděšeně, právě

naopak – mezi knírem a rozježenými vousy zářily vyceněné zuby.

Salva z dvaceti kanónů pohltila všechny zvuky světa. Ohnivé

gejzíry na okamžik rozzářily vodní hladinu a vytrhly ze tmy

propletenec křesťanských i muslimských lodí. Pravobok galeony

zmizel v mračnu bílého kouře.

Na Lovci lvů to však už nikdo neviděl. Výhled na plachetnici

zahalily nejdříve gejzíry vody, vzápětí smršť třísek a cárů plachet

a provazů. Železné koule trhaly galéru i s posádkou na kusy. Jedna

střela rozryla záď – reis Evren zmizel i s kusem zábradlí, o něž se

opíral. Báthory se jak široký, tak dlouhý natáhl na palubu a zalezl

pod lavici. Kolem pršela krev, pleskaly údy a vnitřnosti. Chorvat se

zhroutil v křeči – dlouhá dřevěná tříska mu rozsekla krk a otevřela krvavou fontánu. Hlavní stěžeň se s bolestným praskáním zhroutil na pravobok, rozdrtil zábradlí i několik veslařů a šplouchl košem do vody. Plachta okamžitě vzplanula.

Báthoryho ušní bubínky se ještě chvěly ozvěnou salvy, když

Chorvat naposledy patami rozmazal krev po prknech a znehybněl. Ve vyvalených očích se zrcadlil požár, který zachvátil palubu.

Lovec lvů se ochromeně pohupoval na vodě, kterou zčeřila

galeona. Palubou se přeléval jekot zmrzačených mužů. Trup se zvolna nakláněl za stěžněm a nabíral vodu. Veslaři lomcovali řetězy a křičeli, aby je odemkli. Nikdo je neposlouchal – azabové i členové posádky skákali do vody v naději, že je vyloví ostatní lodě.

Mezitím galeona jako plující nedobytná pevnost směřovala

k dokořán otevřené přístavní bráně. Turecké lodě se ji pokusily pronásledovat, ale mohutná dělostřelba z kandijských hradeb je přinutila odbočit a klidit se z dostřelu.

– 14 –

Báthoryho překvapilo bušení v hrudi – už si ani nevzpomínal,

kdy mu naposledy něco zrychlilo tep. Osud galejníka ho trýznil

každý den víc a víc, takže v poslední době býval otupělý a lhostejný

i uprostřed námořních bitev. Žádná se však nevyvinula jako tato.

Lovec lvů chcípal. Z podpalubí zněl sílící hukot. Voda soupeřila

s ohněm, kdo zničí loď dříve. Báthory vylezl zpod lavice a bleskově

se rozhlédl. Potřeboval něco pevného, co by zastrčil do článku řetězu

a oddělil tak obruč na kotníku od kování pod lavicí. Možná nůž,

hlaveň muškety...

Zrak mu padl na mrtvého azaba, který ležel naznak na Anatolci

pod můstkem.

Zpoza šerpy mu vyčnívala pažba pistole.

Báthory se po kluzké palubě vrhl k nebožtíkovi. Řetěz jím škubl

jako vzteklým psem – jeho délka byla přesně odměřená tak, aby

otroci nemohli ohrozit dozorce na lávce.

V podpalubí jako by zarachotily výstřely. Požár se probojoval do muničního skladu.

Báthory se natáhl, popadl Anatolce za nohu a přitáhl ho k sobě. Tím si přisunul i azabovu mrtvolu. Muži chyběla levá ruka a kus hrudníku, z rány trčely ostré konce žeber. S modlitbou, aby krev nerozmočila prach na pánvičce, Báthory popadl pistoli a posadil se. Natáhl kohoutek, namířil zbraň na řetěz, odvrátil tvář a stiskl spoušť.

Cvak.

„K ďasu!“

Odklopil ocílku. Prach na pánvičce nezvlhl. Vůbec tam nebyl. Báthory se znovu natáhl po azabově opasku a popadl prachovnici z kravského rohu.

Zadunělo to a z díry v palubě vyšlehl plamen.

„Kriste, pomoz!“ Kornel nasypal prach na pánvičku, zacvakl ocílku, natáhl kohoutek, přitiskl ústí hlavně k řetězu.

Oheň v podpalubí zahučel, jako by se tam prokousala nějaká mořská příšera.

Báthory stiskl spoušť. Křemen škrtl o ocílku.

Galéra explodovala.

Palubu to rozervalo na několik kusů, které ohnivý gejzír vymrštil vysoko nad vrak. Křičící Báthory letěl vzduchem a netušil, kde je

– 15 –

nahoře a kde dole. Vlasy a vousy mu vzplanuly. Zanechávaje za

sebou kouřovou stopu, opsal úctyhodný půloblouk nad přídí veslice

a plácl do vody kousek před čelenem.

Mokrá temnota ho spolkla jako peklo hříšníkovu duši.

~~~

Ráno se zdálo, že moře zahalila mlha, v těchto končinách zřídkavý

úkaz. Opar však ve skutečnosti páchl spáleninou, škrábal v krku

a místo vlhkého povlaku pokrýval všechno vrstvou popela. I celé

hodiny po nočním boji se na hladině převalovaly hořící a vydatně

čmoudící vraky. Do ticha znělo jen vzdálené volání muezzina, který

v táboře obklopujícím Kandii svolával pravověrné k první modlitbě.

Krátce nato nad vodou zaduněly bubny. Mračno kouře rozřízlo

několik trojúhelníkových plachet. Galeoty vyplouvaly ze šedi jako

přízraky dávno potopených lodí, vítající v záhrobní flotile nové

přírůstky.

Přídě rozhrnovaly trosky a mrtvoly. Tu a tam se z veslic ozvalo

volání, hlasy však zanikaly v tichu a z dýmu nepřicházely odpovědi. Nebylo divu. První záchrannou flotilu vyslal kaptan paša Abdülkadir bezprostředně po boji. Lodě a čluny potmě lovily z moře vyčerpané ztroskotance, povětšinou námořníky a azaby – veslaře přikované k palubám stáhla potápějící se plavidla do hlubin.

Krátce po svítání vypluly veslice znovu, aby se porozhlédly po

přeživších, které noční pátrači přehlédli.

„Bůh ví, že jen plýtváme časem a silami,“ utrousil reis Bakran,

stojící na zádi kalite Fatima.

Čelebi Mehmed ibn Derviš Mehmed Zilli na něj úkosem pohlédl.

„Bůh ví, že každý život má cenu a stojí za záchranu.“

„Život věřícího bezpochyby. Jenže kaptan paša přikázal

vytahovat z vody i ty otrocké hnidy.“

„Pochopitelně. Duše džaurů jsou zatraceny, avšak jejich tělesná

síla slouží záměrům Alláha a sultána, nechť je požehnán. Flotila potřebuje veslaře. Křesťanských otroků je v poslední době nedostatek.“

„Hm. S tím musím souhlasit. Kéž nám Bůh co nejdříve dopřeje

další válku.“

– 16 –

„Obléhání Kandie ti nestačí?“

„Tohle není žádná válka, evliyo. I během dětské pouliční rvačky

vyteče víc krve. Sloužím tu už tři roky, ale nezažil jsem ani jeden

pořádný útok. Jen tu nadarmo vyčkáváme a nikdo neví, na co

vlastně. K čemu je nám vláda nad celým ostrovem, když se z hradeb

hlavního přístavu pořád šklebí prašivý křesťanský lev?“

„Vskutku,“ přisvědčil Čelebi zamyšleně. „Džaurové vzdorují

houževnatě. Ani lstivost jim nechybí. Dnes v noci nás pořádně

zaskočili. Ta obrovská černá loď musela dovézt spoustu zásob

a střeliva. Díky nim bude Kandie čelit blokádě další týdny, možná

dokonce měsíce.“

„Pokud ne roky. Obléhání se bude táhnout, a mě tu mezitím

sežerou roupy. Jak říkám, chtělo by to pořádnou válku.“

„Dočkáš se, reisi. Nový velkovezír, dej mu Bůh pevnou ruku

v boji s pohany, má velké ambice.“

„Tak proč už nevyslal flotilu proti Benátkám? Prokletí bezvěrci

se odváží skoro až k Istanbulu, klidně zablokují Dardanely, a my jim

nedokážeme oplatit stejnou mincí? Hanba!“

Čelebi zkřivil ústa a zakašlal. Dým ho dráždil v krku, vháněl mu

slzy do očí. „Važ slova, reisi,“ mumlal zpod navoněného hedvábného šátku, přitisknutého k nosu a ústům. „Zaslechnou tě nesprávné uši, a než se naděješ, z Istanbulu ti doručí hedvábnou stuhu. Velkovezír ví, co dělá. Nejdříve obrátí pozornost k severu – situace na tamních hranicích je vážná.“

„Skutečně? Nemám čerstvé zprávy...“

„Sedmihradsko je pořád rozvrácené, za Dunajem ničemný císař

bezvěrců posiluje posádky pevností a v Chorvatsku nám zloduch Nikola Zrínský vyhlásil otevřenou válku – na hranicích postavil nový hrad, z něhož podniká zločinné nájezdy na území Kanižského ejáletu. Jsem přesvědčen, že velkovezír zanedlouho odpoví. Ve vzduchu visí další svatá válka. Možná s pomocí Alláha – vždy vítězného! – znovu potáhneme na Vídeň. Potom bude dost křesťanských veslařů, kteří poženou sultánovu flotilu až k Benátkám!“

Z přídě se ozval výkřik. Reisův pobočník, který v pravidelných

intervalech volal do šedi a naslouchal, zda se neozvou zapomenutí ztroskotanci, mával na muže na zádi a ukazoval kamsi vedle lodě.

– 17 –

Čelebi a Bakran se naklonili přes zábradlí. Na zčeřené hladině se pohupovala několik loktů dlouhá dřevěná troska. Křečovitě se jí držel polonahý muž se spálenými vlasy a vousy.

„Žije!“ zvolal Čelebi, když chlap pohnul hlavou.

„Džaur,“ odfrkl si Bakran. „Ještě má okovy.“

„Rozkazy kaptana paši jsou jasné.“

„Vždyť se na něj podívej, evliyo. Je popálený. Očividně má duši na jazyku. Jen ať si ho vezme moře.“

„Reisi,“ zaskřípal v Čelebiho hlase nevlídný tón, „nevidíš snad, na čem ten ubožák plave?“

„Bok z nějaké kadirgy...“

„Kdyby jen z nějaké. Ten pozlacený ornament ti nic neříká?“

„Hm. Že by Lovec lvů?“

„Pokud vím, z jeho posádky se nikdo nezachránil. Ten muž může být jediným svědkem zkázy Evrenovy lodi. A já mám z velkovezírova pověření podrobně zaznamenat průběh všech bojových akcí. Možná ten člověk viděl, jak benátská obluda rozdrtila Lovce lvů.“

„Otrok může být z kterékoli jiné lodě...“

„Reisi!“

Bakran sebou až škubl. Zaskočilo ho, kolik autority vytrysklo z toho nadutce, který prý uměl šermovat akorát jazykem a rákosovým perem.

„Okamžitě nech toho muže vytáhnout na palubu!“

~~~

Okovy zaduněly na prknech, řetěz zařinčel. Námořníci, kteří

bezvládného muže přetáhli přes lodní bok, rychle ustoupili a se

svraštělými tvářemi si otírali ruce do kolujícího mokrého hadru.

Přestože se otrok důkladně vykoupal v moři, otřesně páchl a ve

vlasech a vousech, sežehlých téměř až na kůži, se pořád hemžily vši.

„Milosrdný Bože,“ zakašlal Čelebi a ucouvl. Mrzelo ho, že si

šátek přitisknutý k obličeji nepokapal parfémem vydatněji. Jistě,

všichni veslaři na galérách smrděli – veškerá hygiena spočívala

v tom, že se paluba pod lavicemi ráno a večer opláchla vodou. Jenže

na tomto muži jako by se špína sbírala dvakrát déle než na ostatních.


– 18 –

„Rozumíš latinsky, džaure?“

Ztroskotanec neodpověděl. Ležel schoulený jako v bolestivé křeči, dech měl chrčivý, chvěl se chladem a vyčerpáním.

„Toho už jen dorazit,“ řekl Bakran zhnuseně. „Podříznout kejhák a hodit zpátky, ryby se o něj postarají.“

Čelebi se na reise ani nepodíval. „Dejte mu napít.“

Jeden z dozorců nabral ze sudu sladkou vodu a natáhl naběračku na dlouhé rukojeti k otrokovi. Ten trochu nadzvedl hlavu, s námahou popadl nádobu do obou rukou a hlasitě srkal.

„Mluvíš latinsky?“ zopakoval Čelebi dotaz.

Galejník vystoupal pohledem k učencovým kolenům – výš už nemo hl.

„Ano,“ zachraptěl.

„Výborně. Vesloval jsi na Lovci lvů?“

Ohořelá hlava chabě přikývla.

„Nelžeš? Skutečně jsi sloužil pod reisem Evrenem?“

„Ibrahim... Evren, ano.“

Čelebi spokojeně přikývl. „Takže víš přesně, co se stalo. Byl jsi při tom, když benátští Šejtáni zničili loď.“

„Galeona... spustila palbu.“

Čelebi s úsměvem pohlédl na Bakrana. „Mám očitého svědka!“

Pak si dřepl, aby mohl otrokovi pohlédnout do obličeje. „Dobře mě poslouchej, připečená kebule. Až se vrátíme na břeh, všechno mi podrobně vylíčíš. Nejdříve tě ale musí vydrhnout, pořádně odvšivit

a převléknout do něčeho, co aspoň zhruba připomíná oděv. I najíst

a napít dostaneš, o to se postarám. Rozuměl jsi? Neopovažuj se

chcípnout, dokud mi neřekneš všechno o posledních okamžicích

Lovce lvů!“

Otrhanec mezitím znovu vzhlédl; tentokrát vystoupal zrakem až

k Čelebiho tváři. Když Turek během řeči odhalil obličej, přimhouřil

oči.

„Ty?“ hlesl.

„Co já?“ nechápal Čelebi.

„Znám tě.“

„To je možné. Pokud jsi veslo val na lodi, která mě přivezla...“

„Ne. Varadín.“

– 19 –

Čelebi se zamračil. „Varat v Sedmihradsku? Tam jsi mě viděl?“

„Přišel jsi za mnou.“

Vzdělanec se zarazil. Pohlédl na otroka pozorněji, jenže špinavá, zarostlá tvář mu nic neříkala. Pak si všiml ošklivé jizvy mezi chumáči vlasů nad mužovým pravým uchem. Zvedl obočí, zalovil v paměti. Ten detail si dokonce zapsal...

„Báthory?“ vydechl.

„Myslím, že ano.“

„Myslíš?“

„Skoro dva roky jsem neslyšel... zvuk svého jména.“

„Ty to nevěřící prase znáš?“ zeptal se Bakran udiveně.

Čelebi se vztyčil.

„To prase je kapitán Kornelius Báthory. Možná jsi o něm slyšel. Podle některých nejlepší křesťanský šermíř.“

Reis sklonil hlavu zpátky k otrokovi. „Tenhle vyzáblý všivák, který se tu plazí jako vyoraný červ na slunci?“

„Galeje zlomí i nejlepší muže.“

„Slyším dobře, evliyo? Hovoříš obdivně o křesťanovi? Nezapomněl jsi při pouti pohanskými končinami, že jsou to úhlavní nepřátelé vznešeného Boha?“

„Spíše ty jsi zapomněl, že jsem imám, háfiz a muezzin. O sílu mé víry nemusíš mít obavy!“

„Jen ti dobře radím. Dej si pozor, až ho budeš vyslýchat. Ty okovy bych mu nesundával, a nechal bych k nim přidělat nový, silnější řetěz.“

Čelebi sklonil pohled k ubožákovi. Právě teď ani trochu

nevypadal jako někdo, koho je nutné se obávat. Navzdory tomu se

Čelebi proti Bakranovu sýčkování neohradil.

Kormidelník na reisův rozkaz otočil loď.

~~~

„Vstaň a přednes svou žádost, evliyo,“ pronesl kaptan paša

Abdülkadir, vrchní velitel osmanských vojsk na Krétě, admirál

flotily a serdár obléhání Kandie. „Ušetři mě ale obvyklých slovních

ornamentů. Dnes na ně nemám čas ani náladu. Odskočil jsem si jen


– 20 –

na krátkou modlitbu a ještě kratší oběd, hned poté se vracím do přístavu.“

„Rozumím, mocný pašo,“ zvedl se Čelebi z pokleku, stále však uctivě klopil zrak. „Budu stručný. Ráno jsem se plavil na palubě Fatimy, jedné z našich kalite...“

„Reis Bakran, že?“

„Obdivuhodná paměť, vznešený...“

„Pokračuj.“

„Vytáhli jsme z vody trosečníka – otroka, který vesloval na Lovci lvů.“

„Co s ním?“

„Chci ho koupit.“

Admirál pozvedl prošedivělé obočí. „Proč?“

„Je to jediný přeživší z Evrenovy kadirgy. Rád bych ve svých zápiscích podrobně zachytil poslední hrdinský boj Lovce.“

„Galejníka můžeš vyslechnout i bez toho, že bys ho kupoval.“

„Ne dost podrobně. Kromě toho, výslech se bude týkat i dalších oblastí. Ten muž pochází z Orta Madžaru – Horních Uher. Chci zjistit víc o tamních končinách, o smýšlení barbarských nepřátel víry. K tomu ho potřebuji mít k dispozici delší dobu.“

„Hm. Hm, hm.“ Abdülkadir si Čelebiho měřil přivřenýma očima. „Mám pocit, že mi něco tajíš, evliyo. Říká se o tobě, že jsi zdatný

intrikán, a kdybys nebyl posedlý svými knihami a cestováním, mohl

z tebe být schopný politik, možná dokonce vezír...“

„Jsem jen mírumilovný derviš na pouti za poznáním – světským

i mystickým. Poslušný sultánův otrok a oddaný velkovezírův

služebník.“

„Stejně jako my všichni. Je mi ale jasné, že muž s takovou

pověstí musí být liška podšitá. A schopný lhář – to ber v této

souvislosti jako lichotku.“

„Alláh – On všechno vidí! – je mi svědkem, že říkám pravdu,

ctihodný pašo.“

„Ano, asi říkáš. Ale je tu i něco, co sis nechal pro sebe.“

„Odpusť bídnému, ale nerozumím...“

„Jak jsem se dozvěděl, v současné době se netěšíš velkovezírově

přízni. Na Krétu tě vlastně poslal do vyhnanství. Je to tak?“


– 21 –

„Nu... ano, jsem ve složité situaci.“

„Upřímnou soustrast k úmrtí tvého mecenáše.“

„Poníženě ti děkuji.“

„Meleka Ahmeda pašu jsem sice neznal osobně, ale údajně to byl schopný muž. A také velkorysý. Ví se, že právě díky jeho štědrosti jsi mohl podnikat cesty po muslimských i pohanských krajích. Jenže teď musí být tvé finanční prostředky značně omezené a nerýsuje se brzká naděje na jejich rozhojnění.“

Čelebi mlčky hleděl na admirálovy boty.

„Takže,“ pokračoval Abdülkadir, „ty chceš za těchto okolností zaplatit několik set akče za všivého džaura zpoza Dunaje? Jen proto, aby ti povyprávěl něco do kroniky? To se mi nezdá. Vyzývám tě k upřímnosti, evliyo. Kdo je ve skutečnosti ten muž?“

Čelebi poprvé zvedl zrak a pohlédl admirálovi do očí. „Obdivuji tvůj bystrý úsudek, kaptan pašo. Ten pohan... už jsem se s ním dříve setkal. Během obléhání Varatu. Nevěřím na náhody, ctihodný pašo. Musí to být vůle samotného Alláha, že se naše cesty znovu protnuly.“

„Stále jsi mi neodpověděl, evliyo. Kdo je to?“

Čelebi přešlápl z nohy na nohu. „Jeho jméno je Kornelius Báthory.“

Kaptan paša znovu zacvičil huňatým obočím. „Ten válečník? Vítěz nad Abdullahem Toptanem a dalšími slavnými šermíři?“

„Ten.“

Abdülkadir propletl prsteny obtěžkané prsty, lépe se uvelebil

v proutěném křesle a pokynul opodál klečící otrokyni, která okamžitě

zmizela ve dveřích domu. Potom si znovu mlčky změřil Čelebiho

a šedým plnovousem blahosklonně pokynul k druhému křeslu vedle

třínohého stolku. Učenec se s květnatým poděkováním posadil.

Terasu lemovanou arkádou halil příjemný chládek. Vila původně

patřila bohatému benátskému kupci. Turci ji hned v počátcích

obléhání obsadili a zřídili v ní sídlo vrchního velitele. Rozsáhlo u

stavbu, dodnes bez přidaných orientálních prvků, chránila masivní

zeď se střílnami a věžičkami, v nichž hlídkovali janičáři. Celá

natřená na bílo, blýskala se na návrší jihovýchodně od Kandie jako

kus křišťálu. Ze svahu pokrytého stupňovitými zahradami


– 22 –

s olivovníky a citrusy byl skvostný výhled na pobřežní město i na

záplavy tureckých stanů a přístřešků všude kolem něj. Čelebimu

připadalo, že zatímco zbytek panoramatu je zalitý sluncem a hýří

barvami, město za zmrzačenými hradbami je bezútěšně šedivé.

Úplně vzadu, v opevněném přístavišti, kotvila galeona – její stěžně

se jako minarety tyčily až nad střechy domů lemujících molo.

Derviš a důstojník chvíli jen tak seděli a vychutnávali si proudy

vzduchu z vějíře, kterým apaticky mával urostlý černý otrok. Zde na

Krétě byla už květnová poledne mimořádně horká. Čelebi se proto

zaradoval z pomerančového šerbetu s drceným ledem, který mu

přinesla otrokyně.

„Netušil jsem, že někdo takový vesluje v mé flotile,“ promluvil

konečně Abdülkadir.

„To asi nikdo. Dřel na galejích skoro dva roky. Mezitím se z něj stala bezejmenná součást otrockého stáda. Podle jeho kondice odhaduji, že už by to nemělo dlouhého trvání. Právě před takovým potupným koncem ho chci zachránit.“

„Zachránit? To slovo zní v souvislosti se zarytým nepřítelem půlměsíce přinejmenším zvláštně.“

„Zachránit jako zdroj cenných informací,“ upřesnil Čelebi.

Abdülkadir se napil, rozdrtil kus ledu mezi stále zdravými zuby a naklonil se nad stolek.

„Jestli chceš vlastnit draka, evliyo, musíš ho nejdříve zkrotit.“

„Odpusť nehodnému a slabému, ctěný pašo, ale odvážím se oponovat. Už to není ten muž, kterého jsem viděl čerstvě zakovaného v řetězech pod hradbami Varatu. Dva roky na veslici ho zlomily, vysály z něj někdejší sílu, zarputilost a vášnivost. Skoro si nepamatoval vlastní jméno.“

„A ty chceš z takové trosky dolovat údaje pro svou kroniku? Co když to má v hlavě opravdu popletené? Už zase mám pocit, že mi neříkáš všechno. Mluv přímo a prozraď, proč se o džaura ve skutečnosti zajímáš?“

Čelebi se tvářil, že ho zaujalo něco ve sklenici. Strčil do ní prst. „Muška, mrška jedna...“

„Odpověz mi, evliyo!“

– 23 –

Derviš vzhlédl. „Tvá podezření jsou pochopitelná, avšak neoprávněná, vznešený pašo. Nemám žádné postranní úmysly.“

„Slyšel jsem o tvém až nezdravém zájmu o křesťanské země, o tamní obyvatele. O jejich odporné zvyky a... kulturu, pokud je výdobytky těch bezbožných zvířat možné tak nazvat. Ten Báthory – nenapsal i nějaké básně?“

„Napsal, ctěný pašo. Vlastním knihu jeho veršů. Nejsou vůbec špatné... na džaura. Kornelius Báthory je celkově zajímavý muž. V jeho domovině ho považují za hrdinu.“

„Určitě ne kvůli básnickému nadání. Pamatuj, že skončil u vesla, protože odmítl Alláha. Raději volil utrpení a smrt, než aby se vzdal pohanských bludů. V srdci tedy zůstal naším zapřísáhlým nepřítelem.“

„Uvědomuji si to, mocný pašo.“

„Držet ho ve své blízkosti bude jako chovat škorpiona a dávat ho na noc spát do vlastní holínky. Jednoho rána zapomeneš, že tam je...“

„Mám osobního strážce. Ten z Báthoryho nespustí zrak.“

„I on musí někdy spát.“

Čelebi se nadechl a na jeden doušek vypil zbytek šerbetu s kousky rychle se rozpouštějícího ledu. „Nesmírně si cením tvých moudrých rad, velkomožný pašo. Ani na okamžik je nespustím ze zřetele. Mohu tedy poníženě doufat, že mi armáda prodá dotyčného otroka?“

„To je otázka ceny. Ten muž má pro tebe velkou hodnotu. Mohl by ti znovu získat přízeň Vysoké Porty, včetně samotného velkovezíra.“

„Ach, opravdu? Jak?“

„Nehraj si na pitomce, evliyo. Pokud je to skutečně ten Báthory, sloužil v několika významných pevnostech za Dunajem. Dokonce i v Újváru, který bude naší první velkou překážkou, pokud pro lásku k víře potáhneme na Vídeň. Zná pevnost, její výzbroj, systém obrany, schopnosti velitelů. Jestliže z něj vytáhneš údaje tohoto

druhu, velkovezír je vyváží zlatem.“

„Zase mě udivuješ svým pronikavým důvtipem, ctěný pašo.

Nezapomínej však, že Báthoryho informace jsou několik let staré.“


– 24 –

„I tak pomohou při plánování nové svaté války. V mozku toho pohana, v jeho paměti, je ukryt poklad.“ Abdülkadir se znovu zatvářil prohnaně. „Mohl bych nařídit katům, ať ho vydolují pro mne.“

Čelebi sevřel rty – zjevně došlo k variantě, které se snažil vyhnout. „Na to máš samozřejmě právo, vznešený pašo. Ať už rozhodneš jakkoli, jistě to bude moudrá volba a já se jí pokorně podřídím. Myslím si ale, že mučením byste z Báthoryho nic nevypáčili.“

„Neříkal jsi, že je zlomený a neškodný? Protiřečíš si, což je další důkaz, že se mě snažíš obalamutit.“ Abdülkadir se skřípavě zachechtal. „Ale dobrá. Bude lepší, když si ho vezmeš na starost ty. Žvaněním o poezii si získáš jeho důvěru – a časem ti snad prozradí i něco skutečně hodnotného. Pořád je tu však otázka ceny.“

„Spoléhám na tvou proslulou velkorysost, veliký pašo. Sám jsi říkal, že znáš mou neradostnou situaci...“

„Toho otroka ti daruji.“

„Och.“ Čelebi zamrkal. „Nastokrát ti děkuji! Při každé modlitbě budu prosit Boha, aby ti dopřál ještě dlouhý život!“

„Právě délky života se týká má žádost k tobě. Dobrý muslimský mrav káže, že za štědrý dar je potřeba odměnit se ještě štědřeji.“

„Hovoříš moudře jako sám Prorok. Co ti ale ubožák jako já může

nabídnout?“

„Co asi? Podíl na velkovezírově přízni.“

Čelebi zpod obočí opětoval admirálův pohled. Abdülkadir se

přestal šklebit.

„Včerejší průnik benátských lodí blokádou bude považován za

mé osobní selhání. Pokud při mně bude stát Bůh, velkovezír to vyřeší

jen mým odvoláním z funkce a degradací. Ty ho znáš lépe, co si

o tom myslíš?“

Čelebi zmateně přebíhal pohledem po desce stolu.

„Ale copak, mistr slova nenachází řeč?“ Kaptan paša viditelně

ochabl. „Rozumím. Jen co zpráva o dnešní noci dorazí do Istanbulu,

Fazil Ahmed přikáže katovi chystat hedvábnou stuhu na můj krk

a sametový pytel na hlavu. To si myslíš?“


– 25 –

Derviš se tvářil zkroušeně. „Nový velkovezír je jako mladý vlk ve staré smečce. Pokud si chce udržet postavení zděděné po otci, nesmí projevit slabost. Velkorysost a milosrdenství by v jeho současném postavení vypadaly jako neschopnost.“

„Právě proto mu za svůj život musím něco nabídnout. Něco cenného. Například poznatky o pohanských pevnostech, vojenské organizaci a systému obrany za Dunajem.“

„Rozumím. Jakmile džaur zazpívá, dozvíš se to jako první. Smím ale navrhnout ještě něco?“

„Jen mluv.“

„Mohu o dnešní noci složit kasídu. Hodím všechnu vinu na židovské kupce, kteří pro nás vyzvídají v Benátkách, a naopak vyzvednu tvou pohotovou odvetu a hrdinský boj s nepřátelskou přesilou i s tou obludnou lodí s tuctem stěžňů, tisícovkou mužů na palubě a stovkou burácejících kanónů. Vylíčím tě jako svatého bojovníka.“

Abdülkadir na něj zamyšleně pohlédl. „To nezní špatně, evliyo. Komukoli jinému bych se za takový návrh vysmál, ale ty jsi prý procítěným přednesem a uměním pohotového verše obměkčil nejednoho rozzlobeného hodnostáře. Dokonce jsem slyšel příběh

o tom, jak jsi kázáním o svornosti mezi Alláhovými služebníky

přiměl lupiče, kteří přepadli tvou karavanu, aby ti nesáhli na život.“

„Nejen že ušetřili mě a mé společníky, ale po mém kázání se

rozplakali a vrátili nám všechny ukradené koně, velbloudy

a cennosti. Jejich velitele jsem dojal tak, že mi daroval vlastní meč.“

„Teď už se chvástáš, evliyo. Nebo si bohapustě vymýšlíš.“

„Děkuji ti za napomenutí. Jsem ubožák s mnoha nedostatky.

Navzdory tomu se pokusím napsat tu oslavnou báseň.“

„Začni ještě dnes.“

Nad vrcholky a táborem v údolí se rozeznělo muezzinovo táhlé

volání. Slunce stálo v zenitu, nastal čas ögle.

„Pomodlíš se se mnou, evliyo?“ zeptal se Abdülkadir, dopil

šerbet a vstal.

„Bude mi nesmírnou ctí.“

„Prý příležitostně sloužíš jako imám a jsi mistrem v předčítání

z Koránu.“


– 26 –

„Jako háfiz a pokorný sluha milostivého Boha znám Písmo

nazpaměť.“

„Rád se o tom přesvědčím.“ Starý důstojník se zadíval ke Kandii.

„Dnes musím být silný ve víře. Zachovat si naději. Snad mé dny ještě

nejsou sečteny.“

Když poklekli na modlitební koberečky, Čelebi se za nic na světě

nedokázal soustředit na spojení s Bohem. Usilovně přemítal, zda to

správně pochopil a kaptan paša mu právě vložil do rukou svůj život.

Pokud ano, Abdülkadir se pro něj zároveň stal nejnebezpečnějším

mužem na světě.

~~~

Horká voda štípala v ranách a odřeninách jako horehronská

slivovice. Čerstvě oholený obličej a hlava doslova hořely, nemluvě

o jiných citlivých místech, která dlouhé měsíce nezažila koupel.

Báthory celou dobu zatínal zuby, a když ho mladá otrokyně se

zahalenou tváří začala usilovně drhnout, syčel a sténal. V jednu

chvíli sebou škubl a chraplavě zaklel. Černovláska ucukla a švihla pohledem po strážci, který se u vchodu do stanu opíral o pušku s dlouhou hlavní. Hned se narovnal a významně položil ruku na stočený karabáč u pasu.

„Dobře, dobře,“ zabručel Báthory, klesl zpátky do kalné vody

a pokynul otrokyni, aby pokračovala.

Strážce se uvolnil, ale nepřestal křivě hledět. Byl o tři, možná

o čtyři roky mladší než Kornel, o stopu vyšší, šlachovitý, svaly na odhalených předloktích měl jako pletence ocelových drátů. Z temene vyholené hlavy mu padal na záda jediný pramen tmavých vlasů. Knír měl u levého koutku úst úhledně zastřižený, vpravo si jej nechal narůst tak, že se dal zaháknout za ucho. Bronzová pokožka a úzké oči naznačovaly, že pochází odněkud z černomořských stepí. Báthory ho nejdříve považoval za Tatara, jenže meč u strážcova levého boku prozradil něco jiného. Dlouhá, mírně zakřivená čepel, jednoruční rukojeť bez záštity, zato s výraznou hlavicí s podobou ptačí hlavy – to byla proslulá kozácká šaška.

Po koupeli Báthory vstal z kalné, téměř bahnité vody a otrokyně

ho ještě jednou důkladně opláchla, tentokrát studenou vodou.

– 27 –

Nezaklel jen proto, že ho kozák upřeně sledoval a poklepával prsty o rukojeť karabáče. Dívka při utírání odvracela zrak od Kornelových intimních partií a zároveň tu a tam úkosem pohlédla na strážce. Báthory nedal najevo, že si toho všiml.

Oblékli mu don, gömlek a dolamu – spodky, volnou košili a po zem sahající sutanu s úzkými rukávy. Vše bylo prostého střihu, z obyčejné bavlny, avšak velmi pohodlné. Nakonec dostal fialovou šerpu na přepásání a kožené střevíce. Hlava zůstala holá.

Kozák odhrnul závěs v průchodu do hlavního prostoru stanu. Když Báthory prošel, vstoupil za ním.

Čelebi seděl na podušce za nízkým skládacím stolkem a úhledně něco zapisoval na list papíru. Vypadal soustředěně, dokonce se zdálo, že příchod strážce a otroka nepostřehl.

„Kleknout,“ strčil kozák do Kornela.

Báthory poslušně klesl na kolena a s rukama na stehnech se uklonil.

„Hubou k zemi!“ zavrčel strážce.

Báthory sevřel čelisti, ale položil dlaně před sebe a dotkl se čelem ošoupaného koberce.

Čelebi napsal ještě několik řádků, přičemž pravidelně tiskl pero

k inkoustem nasáklému polštářku v kalamáři, potom špičku očistil

hadříkem a položil pero na slonovinový podstavec. Posypal papír

jemným pískem, sfoukl ho a pečlivě uložil stránku do pouzdra

z nepromokavé kůže, v němž už takových listů byla palec silná

vrstva.

„Pojď se posadit, kapitáne.“

Kornel vstal, přešel blíž a klesl na určený polštář. Po dvou letech

na veslařské lavici měl dojem, že se vznáší na obláčku. Čelebi se

k němu otočil a chtěl něco říct, ale zarazil se a nakrčil nos.

„Valláhi,“ vzhlédl ke kozákovi. „Pořád smrdí!“

„Jako starý kozel. Není to vina Širin, efendi – vydrhla ho opravdu

důkladně.“

„Strašné.“ Čelebi se přesunul na větší podušku o krok dál.

„Vojenské kadirgy jsou asi nejšpinavější místa na světě. Bude

potřeba ještě několika koupelí, kapitáne, než z tebe smyjeme pach

veslařské lavice.“


– 28 –

Báthory na to nic neřekl. Jeho nos naopak dráždily vůně – proto zavrtěl hlavou, když Čelebi s tázavým výrazem ukázal na vodní dýmku.

„Moudrá volba, kapitáne. Já sám tabáku neholduji – znečišťuje tělo snad hůř než káva a alkohol. Nargile zde mám jen pro hosty. Pilaf a pohár čisté vody však určitě neodmítneš. Než ti je Širin přinese, nabídni si ovoce.“

Báthory sáhl po datlích. „Díky.“

„Díky, efendi,“ napomenul ho kozák. „Anebo evliyo. Oslovuj nového pána s úctou, jinak ti na místě...“

Čelebi mávl rukou. „Myslím, že to zvládnu, Kuzgune. Raději pomoz Širin uklidit po koupeli.“

„Efendi, nenechám tě samotného s tím...“

„Jsem si jistý, že mi nic nehrozí. Jdi.“

Kozák svraštil čelo, ale pak se uklonil, vrhl na Kornela varovný pohled a pozpátku opustil stan.

„Odpusť mi, kapitáne,“ rozpřáhl Čelebi ruce. „Jsem mizerný hostitel.“

Kornel překvapeně zvedl zrak.

„Má finanční situace se v posledních týdnech dramaticky zhoršila. Musel jsem propustit skoro všechny sluhy a otroky, a dokonce i většinu konkubín. Nechal jsem si jen Širin – je mladá a zdravá, takže zvládne cestování po mém boku. Dokonce si nemohu najmout ani početnější osobní gardu. Zůstal mi jen Kuzgun.“

Báthory mlčky žvýkal datle.

„Teď ti určitě bleskla hlavou otázka, proč jsem tě koupil, když mám potíže s penězi.“

„Nedostal jsi mě darem?“

„Jistě, protože mi Bůh dal prohnanou mysl. Ale byl jsem odhodlán za tebe zaplatit. Proč asi?“

Báthory se tvářil, jako by studoval ornamenty na koberci.

„Uspokojivou odpověď sám neznám,“ pokračoval Čelebi

zamyšleně. „Abdülkadira pašu jsem přesvědčil, že potřebuji tvé

svědectví o zkáze Lovce lvů. Což je vlastně pravda. Když už jsme

u toho – vzpomínáš si na podrobnosti? Údajně vybuchl prach

v podpalubí a loď se rozletěla na kousky. Pak ses topil, celou noc


– 29 –

zápasil o život na úlomku kadirgy. Takové zážitky mohou lidskou

mysl...“

„Pamatuju si všechno.“

„Ach. Díky Bohu. Později mi vše povyprávíš. Jak jsi jistě

postřehl, pracuji na knize. Jsem putující derviš a na popud Proroka,

který se mi před mnoha lety zjevil ve snu, zapisuji všechno, co jsem

viděl a zakusil, hlavně války a velká vítězství pro slávu

všemohoucího Boha.“ Čelebi si vzal z tácku plátek žlutého melounu.

„Jenže jak správně odhalil ten lišák Abdülkadir, kvůli svědectví

o zkáze Lovce lvů jsem tě z galejí vykupovat nemusel. Obzvlášť když

mám v současnosti tak hluboko do měšce. Sám se teď snažím přijít

na to, proč jsem se rozhodl to udělat.“

Do stanu vešla Širin, poklekla a položila na taburet tácek se

dvěma stříbrnými poháry. Čelebi je vzal a jeden podal Báthorymu.

Konkubína vstala a odcupitala připravit jídlo.

Báthory přičichl a opatrně se napil. Obočí mu vylétlo vysoko

k čelu.

„Boza,“ usmál se Čelebi. „Vyrábí se z ječmene. Chutná trochu

jako vaše pivo, ale nestoupá tak rychle do hlavy.“

Báthory si dopřál druhý, podstatně hlubší doušek. Do tváře se mu

vrát il život.

„Takže,“ navázal Čelebi. „Co s tebou mám v úmyslu? Zatím

přesně nevím. Každý derviš hledá hakikat – hluboké vnitřní poznání, absolutní pravdu. K němu vede tarikat – mystická pouť. Na ní dervišovi ukazují směr různá znamení, často tajemná a nečekaná. Většinou přicházejí ve snech – občas ke mně, nehodnému, promluví sám Prorok, někdy se mi zjeví můj milovaný otec, moudrý a vznešený Mehmed Zilli, dopřej mu Alláh věčná potěšení v rajských zahradách. Často se však znamení objevují i ve skutečném světě – v podobě událostí, které už na první pohled nejsou náhodné. Tak jako naše opětovné shledání dnes ráno.“

„Podle tebe se událo z Alláhovy vůle?“ zkřivil Báthory ústa.

„Jako nevěřící tomu sotva porozumíš, ale Bůh nás někdy vede

zvláštními stezkami. Tímto setkáním mi něco naznačuje. Ve své přízemní krátkozrakosti zatím nevím, co přesně, ale jsem odhodlán to zjistit. Proto tě potřebuji po svém boku.“

– 30 –

„Možná se Bůh snaží něco naznačit mně. Možná ty jsi znamení, které mám já rozluštit.“

Čelebi na okamžik ztuhl, ale pak se zasmál. „Odpověděl bych, že je to znamení pro nás oba... kdybys byl věřící. Jenže ty jsi džaur. Tobě Bůh znamení nesesílá.“

„Aby ses nedivil. Jednou jsem ve snu viděl něco, co se stalo stovky mil daleko.“

„Prorocký sen? Nevěřím. Jsi bezbožný barbar.“

„Ze svého pohledu vyznávám pravého Boha já a ty jsi pomýlený pohan.“

„Valláhi!“ zvolal derviš. „Vy křesťané jste tak zaostalí... Nepochopím, jak můžete setrvávat v těch přežitých bludech, které až skrze Proroka vykvetly do pravé víry. Doufal jsem, že v tobě najdu něco hlubšího, skutečně duchovního.“

„Rád jsem tě zklamal,“ ušklíbl se Báthory. „Pošleš mě zpátky na veslici?“

„Nezahrávej si s mou dobrotou,“ pokáral ho Čelebi. „Chtěl jsem tě koupit už tehdy ve Varatu. Mnozí o tobě hovořili s obdivem, a nejen džauři. Navíc se mi dostala do rukou kniha tvých básní a zjistil jsem, že s perem zacházíš stejně obratně jako s mečem. Avšak nepodařilo se mi získat tě – Ali paša tě daroval sultánovi. Pamatuješ? Radil jsem ti, abys přijal pravou víru a uchránil se tak před potupnými podobami otroctví.“

„Zjevně jsem tě neposlechl.“

„Zjevně. A jak vidím, svého rozhodnutí nelituješ ani po dvou letech u vesla.“

„Snad jsi nedoufal, že ze mě uděláš mohamedána?“

„Kdybys konvertoval, mohl by ses stát mým pobočníkem – tak

jako Kuzgun.“

„Kozák ve skutečnosti není svobodnější než ta dívka,“ odfrkl si

Báthory. „Chceš mít ze mě psa, který ti vždycky přinese hozený

klacek?“

„Při Prorokovi, ta boza ti tedy vrátila kuráž!“ Čelebi zafuněl

a napil se, až mu ohryzek divoce poskočil. „Nezapomínej, že jsem tě

zachránil před utonutím. Také jsem zabránil tvému opětovnému


– 31 –

přikování k veslu. Nebýt mne, už dnes v noci bys znovu spal ve vlastních hovnech na nějaké kadirze.“

Kornel vyprázdnil pohár. „Neprosil jsem se tě o to.“

„To není důvod k nevděčnosti.“

„Nejsem ti nic dlužen. Nic.“

Vchod do stanu se rozhrnul. Kuzgun probodl Báthoryho pohledem. „Všechno v pořádku, efendi?“

„Ne úplně,“ mračil se Čelebi. „Ale poradím si. Nech nás.“

„Jsem zde. Stačí zavolat.“

„Tak tedy,“ zabručel učenec, když kozák zmizel za zvlněnou látkou, „očividně jsem se mýlil. Galeje tě nezlomily, kapitáne. Pořád tentýž tvrdohlavec jako při našem prvním setkání.“

„Jsem jen chlap, který už nemá co ztratit,“ odvětil Báthory mírněji. „Ani získat. Jsou jen věci za mnou. Přede mnou neleží nic. Možná mi bylo souzeno chcípnout tam venku na moři, utopit se jako štěně...“

„Kdyby ti to bylo souzeno, Bůh by si tě vzal. Jenže to neudělal. Postrčil tě ke mně, aby ovlivnil mou pouť. Nějaký tvůj skutek mi zásadně změní život.“

„Dejme tomu. Co tedy bude dál?“

„Pokud nepřijmeš pravou víru, zůstaneš otrokem.“

„Co to znamená? Že ti budu držet slunečník a vynášet nočník? Jestli se ti dnes ve snu zjeví otec, určitě ti poradí, aby sis obstaral silný řetěz a dlouhý bič.“

Čelebi se zachmuřil. Do této chvíle napůl ležel, opřený o jeden

loket, teď se zvedl do sedu. Rázně dopil bozu a zdálo se, že zavolá

strážce a nechá Báthoryho vyvléct ven a zbičovat. Potom však zkřížil

nohy, přivřel oči a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

Plátěnými stěnami se do stanu prodíralo večerní slunce a halilo

všechno ostrým jasem.

Čelebi otevřel oči.

„Vykročili jsme nesprávnou nohou, kapitáne. A když je cesta

neschůdná, někdy je dobré vrátit se na začátek.“

„K otázce, proč mě chceš vlastnit?“

– 32 –

„Taková slova jsem nikdy nepoužil. Nepotřebuji se pyšnit tím, že

mi obávaný křesťanský hrdlořez leští boty. I když musím přiznat, že

je to docela lákavá představa.“

„Silný řetěz,“ ucedil Báthory. „Dlouhý bič.“

„Vím, že by ses nestal sluhou ani pod hrozbou mučení a smrti.

Pravda je taková, že nerad cestuji sám. Čím početnější družina, tím

lépe. To je role, v níž si tě představuji. Můj společník na cestách.“

Báthory se pořád mračil. „Na cestách kam?“

„To zatím nevím. Poslali mě na tento prokletý ostrov, aby mě

uklidili od dvora...“

„Upadl jsi do nemilosti?“

Čelebi si povzdechl. „Můj strýc, patron a ochránce Melek Ahmed

paša před měsícem zemřel. Možná jsi o tom výjimečném muži

slyšel.“

„Nebyl nějakou dobu velkovezírem?“

„Byl.“

„Ten se asi s köprülüovskou chátrou neměl v lásce.“

„Konečně alespoň náznak intelektu. Máš pravdu, strýc si s těmi nevzdělanými albánskými samozvanci nepadl do oka. Hlavně ne se starým šakalem Mehmedem. Dokázal jim však vzdorovat, dokonce unikl několika pokusům o atentát. Jenže nakonec se jeho osud naplnil, dej mu Bůh věčnou slávu a hojnost rajských potěšení. Nemusím ti říkat, že nepřátelé se slétli na jeho majetek jako supi na mršinu.“

„A potřebovali odstavit zákonné dědice. Máš štěstí, že vůbec žiješ.“

„Bůh nad tímto ubohým dervišem drží ochrannou ruku.“

„To všechno ale znamená, že na Krétě ztvrdneš celé měsíce, možná léta.“

„Tím spíše se mi bude hodit musahib.“

„Co je to?“

„Mne samotného považují za vynikajícího musahiba. Je to pobočník, důvěrník, občas vypravěč příběhů, recitátor, předčítač z Koránu...“

„Tím ti neposloužím, i kdybych chtěl.“

– 33 –

„Hovořím přece o svých schopnostech. Ale ani ty nejsi člověk,

který umí jen párat břicha. Bůh mi odpusť, že něco takového vyslovím k barbarovi, ale... obdivuji tvé básně. Četl jsem několik křesťanských básníků, ale žádné verše mě nezasáhly jako ty tvé. Po Melekově skonu jsem je pročítal pořád dokola. Tvá ztráta byla jiná než má, ale hluboce procítěný smutek po milované osobě rozechvěl i něco ve mně.“

Čelebi se narovnal, zvedl pohled skrz střechu stanu do neznáma

a zarecitoval:



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.