načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Boží prst - Marit Reiersgardová; Kateřina Krištůfková

Kniha: Boží prst
Autor: ;

Policejní vyšetřovatel Verner Jacobsen se chystá na pohřeb svého jediného syna. Zvoní telefon – u velkého obelisku v Lieru byla nalezena mrtvá čtrnáctiletá Idunn Olsenová. Zatímco ...
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  313
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  369 Kč
15%
naše sleva
10,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-09-28
Počet stran: 328
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 329 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z norského originálu Jenta uten hjerte ... přeložila Kateřina Krištůfková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-40
ISBN: 9788074734687
EAN: 9788074734687
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Policejní vyšetřovatel Verner Jacobsen se chystá na pohřeb svého jediného syna. Zvoní telefon – u velkého obelisku v Lieru byla nalezena mrtvá čtrnáctiletá Idunn Olsenová. Zatímco Verner ohledává okolí místa, dostane zprávu, že pohřební auto s rakví jeho syna bylo ukradeno. Přesto pokračuje se svou kolegyní Bitte Roedovou ve vyšetřování. Ukazuje se, že Idunn byla osudného večera se spolužáky na divokém mejdanu, kde musela zasahovat policie. Mládež však zarytě mlčí a nikdo nechce přiznat, co přesně se na večírku odehrálo. V blízkosti místa nálezu navíc shoří dům a v jeho troskách je objevena mrtvá stařena. Souvisí spolu všechny tři události? A kam zmizel přívěsek ve tvaru srdce, který Idunn nosila na krku?

Kniha je zařazena v kategoriích
Marit Reiersgardová; Kateřina Krištůfková - další tituly autora:
Závěje Závěje
Reiersgardová, Marit; Krištůfková, Kateřina
Cena: 254 Kč
Závěje Závěje
Reiersgårdová, Marit
Cena: 140 Kč
Boží prst Boží prst
Reiersgårdová, Marit
Cena: 196 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MARIT
REIERSGÅRDOVÁ
MARIT
REIERSGÅRDOVÁ
MARIT
BOŽÍ PRST





Copyright © Gyldendal Norsk Forlag AS, 2014
Translation © Kateřina Krištůfková, 2017
ISBN 978-80-7473-468-7
This publication of this translation has been made
possible through the financial support of NORLA,
Norwegian Literature Abroad.





16
ČTVRTEK 27. LISTOPADU
2
Telefon ležící na nočním stolku se rozvibroval. Vrchní
komisař Verner Jacobsen ho připlácl dlaní, jako by to
byl hmyz – rychle a  přesně, aby nerozčilil Ingrid.
Vyklouzl z postele, přitom mžoural na displej. Ve chvíli,
kdy procházel kolem nástěnného věšáku za dveřmi,
shodil bílou, čerstvě vyžehlenou košili. Ramínko při
dopadu na podlahu zarachotilo.
– Haló, pronesl s odkašláním do sluchátka, zároveň
se snažil pověsit košili zpátky. V pološeru se mimoděk
dotkl černého obleku, který tam také visel vyžehlený
a  připravený, a  místnost kolem něj jako by se náhle
smrštila. Vypotácel se ven a  snažil se vnímat, co mu
hlas na druhém konci uprostřed noci chce.
– Vzbudil jsem vás?
Verner chrochtl v  odpověď, avšak šéf kriminálky
Thomas Lindstrand pokračoval jakoby nic.
– Mohl bys zajet do Tranby? Máme tam podezřelé
úmrtí. Dospívající dívka. Nalezená v lese.
Verner Jacobsen byl vmžiku zcela při smyslech. Už
žádné další děti, pomyslel si. Víc mrtvých dětí
nevydržím. A v téže chvíli ho přepadl obrovský vztek. Sakra,
copak Thomas Lindstrand neví, čím si teď procházím?
– Thomasi, prosím tě..., začal, ale vztek ho opustil
stejně rychle, jako ho zachvátil.





17
– ... zajedu tam, dokončil větu, protože mu došlo, že
bude lepší, jestliže se bude něčím zabývat, než aby se
do rána převaloval bdělý v posteli.
– Fajn, přitakal Thomas Lindstrand. – A nemohl bys
sehnat Bitte Røedovou? Potřebuje sbírat zkušenosti.
Navíc už tam jede Roar, mohlo by jí být ku prospěchu,
kdyby se s ním setkala.
Verner zavěsil. Lorca vystrčil čumák z pelechu
a vyčkávavě se na něj zahleděl.
– Teď ne, Lorco, pošeptal mu Verner. – Na
procházku půjdeme, až se vrátím.
Verner zavolal Bitte Røedové z koupelny. Navrhl jí,
že ji vyzvedne doma, nedávno se totiž právě do Tranby
přestěhovala. Během hovoru s ní hledal v nejhořejší
zásuvce pod umyvadlem gumičku. Jakmile zavěsil, stáhl
si vlasy do culíku. Pohledu na svou unavenou tvář
v zrcadle se vyhnul. Pak se doplížil zpátky do ložnice,
otevřel šatní skříň, vytáhl z přihrádky ponožky a popadl ve
tmě náhodně jeden svetr a funkční spodní prádlo, které
mu Ingrid vnutila s tím, že ho potřebuje na procházky
se psem za chladného počasí. Manželka se v posteli
převalila a ospale vzdychla.
Verner se na okamžik zastavil a zahleděl se na
šatstvo visící za dveřmi: na bílou košili připomínající
bledého ducha a oblek splývající vjedno s tmou.
3
Agnar si úplně nevybavoval, jak se dostal k domu.
Nejdřív vystoupil z autobusu. V hlavě měl tmu, tma
panovala i okolo něj. Kladl jednu nohu před druhou, matně
si vzpomínal, že zakopl a padl obličejem do závěje
vyhrnuté sněhovým pluhem. Pral se s nějakými větvemi...
či co, nevěděl. Ruce měl poškrábané a popíchané jako





18
po nevítaném setkání s ostrými větvičkami a jehličím.
Cestu však nezapomněl. A teď je tady. Jen si měl vzít
víc pitiva. Potřeboval by panáčka. Poplácal se po hrud -
níku, avšak lahev, kterou měl předtím v náprsní kapse,
byla pryč. Přidržel se zábradlí a  opřel se plnou vahou
o dveře.
– Otevři vrááátka ve svém srdci a vpusť dovnitř
slunce...
Dveře nebyly zamčené. Rozlétly se.
– Fííha!
Představoval si, že přinejhorším se do domu probije,
pokud by mu matka neotevřela. S ulehčením za sebou
dveře zavřel a ze starého zvyku otočil klíčem. Plížil se
dovnitř, ale zakopl o matčiny pantofle ležící uprostřed
předsíně, zapotácel se a narazil do stěny. Na podlahu
spadl obrázek a rozbil se.
– Pšššt!
Přiložil si prst na ústa a zazubil se na mladší
a mnohem hezčí vydání sebe sama za rozbitým sklem.
– No vida, teď se válíš tady...
Úsměv mu přešel ve škleb. Klekl si a začal sbírat
střepy. Řízl se do ukazováčku a palce, bolest však necítil.
Jen fascinovaně sledoval, jak mu krev stéká po prstech.
Jakýsi zvuk, něčí dech, ho přiměl vzhlédnout.
– Lilly! No ne, tady máme Lillinku, jo jo...
Ve dveřích stál pes. Čenich mu vibroval, ocas měl
svěšený. Tiše vrčel.
– No tak, hafíku, snad si pamatuješ Agnárka, ne?
Vím, žes byla tehdy ještě štěně, ale krucinál, no tak!
Lákal k sobě psa svým nejmírnějším hlasem.
– Lillinko, pejsánku, pojď sem, pojď.
Pes se obloukem přibližoval. Jakmile byl dostatečně
blízko, Agnar ho popadl za zátylek a přitiskl ho k sobě.
– No tak vidíš, Lillinko, nejsem nebezpečnej. Neboj
se mě. Nikdy jsem ti nic neudělal.





19
Cosi se v  něm uvolnilo. Teď to z  něj tryskalo. Pes
seděl tiše, kníkal, ale nechal se hladit.
– Pšt! Ať nevzbudíme matku. Nevíš, jestli tu nemá ně -
jaký pitivo? Potřeboval bych panáčka. V tý hospodě tam
mi vodmítli nalejt. Vodmítli! V  můj velkej den, v  den,
kdy mě propustili. A tady mě taky nikdo nevítá
s votevřenou flaškou.
Rozbrečel se. Pes mu olízl tvář. Agnar se zvedl.
Krucifix, nebude tu bulet jako nějakej usmrkanec. Možná
má matka ve sklepě domácí rybízák? Na prahu se
zapotácel a cestou dolů se musel přidržovat zábradlí, přesto
mu v  polovině podklouzly nohy a  zbytek schodů sjel
po zádech. Zasténal, nedokázal se zvednout, poslední
metry ke spižírně dolezl po čtyřech. Zazubil se, když
uviděl starý mrazák s visacím zámkem.
– Nikdo ti tvůj proviant neukradne, matko.
Lezl dál, až dotápal k policím u zadní stěny.
– Flašky si ale zrovna moc nehlídáš. Ty vole. Koňak!
Odšrouboval zátku a přiložil lahev k ústům. Tichá
noc, přesvatá noc! V hltanu ho pálilo. Vyhrabal se na
nohy a dopotácel se zpátky ke schodišti. Lilly nebylo
nikde vidět. Dveře matčiny ložnice byly zavřené.
Ještěže má matinka tak dobrý spaní. Chvíli zvažoval, jestli
si nemá dojít do kuchyně pro kus chleba, ale pak to
zavrhl. Když má koňak, nepotřebuje nic jinýho. Usadil se
v obýváku. Dal by si čouda. Prošmátral si kapsy a našel
nedopalek, tiše si broukal, když ho zapaloval.
– Tiichááá nooc, přeesvatááá nooc...
Čtyřikrát se mu podařilo z nedokouřené cigarety
potáhnout, než dožhnula k filtru.
– ... nááhle v nííí jáásot znííí...
Vstal. Zdi se kolem něj točily. Ještě jednu stopičku
na dobrou noc, říkal si a pokoušel se přijít na to, kam
postavil lahev.
– Tady seš! Stojíš tu tak sama na stolku a nic neříkáš.





20
Agnar lahev popadl, prošel kolem matčiny ložnice,
ale na okamžik se u  ní přitom zastavil a  zašeptal do
klíčové dírky:
– Dík za lahvinku, matinko.
Pak vystoupil po schodech do patra. Posadil se na
pelest, a jak v něm postupně mizel obsah lahve, uzaví -
rala se kolem něj tma.
4
Dva přístřešky a  cedule s  nápisem Taxi prozrazovaly,
že prostranství, na něž Verner Jacobsen zabočil, je
zastávka, a nikoli velké obratiště. Mezi středovými
svodidly trůnily vysoké borovice. Místo úplně neodpovídalo
svému názvu Březové zákruty – nebo řez krutý, jak
někdo kreativně seškrábal nápis na jednom z 
autobusových přístřešků. Verner nechal běžet motor a čekal na
Bitte. Před ním se jako šedé krabice táhly nízké řadové
domky ze sedmdesátých let a mráz jako na Sibiři,
který svíral posledních čtyřiadvacet hodin celou východní
část Norska, mu asocioval nejtemnější éru Sovětského
svazu. Před jedním z  domků se kdosi pokoušel oživit
krajinu tím, že vzrostlou túji omotal blikajícími
vánočními světýlky červené, zelené a modré barvy. V téže
chvíli se s trhnutím otevřely dveře auta.
– Proboha, to je ale zima!
Bitte se vrhla na sedadlo a poplácávala se rukama.
– Kam jedeme? zeptal se Verner a  pomalu zamířil
k hlavní silnici.
– Tady doprava a na příští křižovatce doleva. Ještě se
tu úplně dobře nevyznám, ale hned za tou křižovatkou
by měla být lesní cesta.
Vůz opustil zastávku a na zledovatělé vozovce dostal
lehký smyk.
– Všechno v pořádku? chtěla vědět Bitte.





21
Verner si uvědomil, že se mu napíná obličej. Nedo -
kázal odpovědět.
– Chtěl byste, abych přišla na pohřeb?
Jestli by chtěl? Samozřejmě by ji tam rád viděl.
– Ne, to zvládnu, odtušil stručně.
Rozhostilo se mezi nimi ticho. Verner předstíral, že
se usilovně snaží najít správnou odbočku.
– Tamhle, ukázala Bitte. – Budete na to asi muset
trochu šlápnout, na začátku je to tu dost prudké.
Cesta byla úzká a vedla hustým lesem. Tma se plížila
k autu z obou stran. Minuli malé hospodářství
s polorozpadlou stodolou a o chvíli později dva domy
stojící těsně vedle sebe, se společným domečkem na hraní
v zahradě. Ještě o kus dál stál o samotě malý, eternitem
pobitý domek s oploceným výběhem pro psa. Nad
vstupem visela na kovovém rameni obyčejná žárovka. Jinak
okolí tvořil les.
– Připomeňte mi, že mám do hlášení z  místa činu
uvést, že v  nejbližších domech se nesvítilo ani v  nich
nebyla patrná žádná aktivita, pronesl Verner.
– Na většinu lidí je přece jenom dost brzy, zívla Bitte
a všimla si, že hodiny ukazují 05:38.
– Je třeba, abychom si místo činu prohlédli ještě
zatepla, zamumlal Verner ve chvíli, kdy odstavoval auto
k vyhrnuté závěji na krajnici.
– Zatepla? Můj teploměr ukazoval minus osmnáct!
Bitte se otřásla.
– Jde o dospívající dívku, pronesl Verner, když došli
k  prvním policejním páskám uzavírajícím místo činu.
Z dálky viděli záři několika kapesních svítilen
třepotající se ve tmě v samém centru ohrazené oblasti.
– Podle Thomase Lindstranda máme důvod se
domnívat, že se jedná o podezřelé úmrtí.
Většinou míval při podobných zprávách tělo nabité
adrenalinem. Tentokrát však ne. Neklid jiskřící kolem
otázky, která se mu vnucovala, totiž zda to byla nehoda,





22
sebevražda, nebo vražda, vystřídalo spíše cosi jako smu -
tek. Tmavý oblek visící za dveřmi ložnice ho uvedl do
jakési otupělosti, v  níž byly pocity nuceny vystačit si
s nouzovým režimem.
Na místě se už činili dva bíle odění kriminalističtí
technici. Podobali se duchům povlávajícím nad
krajinou. Blesk fotoaparátu v  rychlých zákmitech
osvětloval krajinu a  noc rozřezával modrou čarou laserový
dálkoměr. U policejních pásek stáli dva kolegové
v uniformě. Verner s Bitte byli zapsáni do protokolu a oba
dostali po papírové kombinéze a  páru igelitových
návleků na boty. Kráčeli mimo cestičku, aby nezničili
případné stopy. Verner si připadal jako kosmonaut, jako
by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Neviděl, že
sněží, v obličeji však cítil nepříjemné bodání.
– Krucinál, vykřikla náhle Bitte, která kráčela v jeho
stopách.
Verner se otočil a namířil na ni kapesní svítilnu.
– Něco se stalo?
Bitte zvedla jednu nohu a oklepávala si ji. Vernerovi
se okamžitě vybavil Lorca zvedající zadní nohu
a vyčurávající do sněhu žlutou díru.
– Vzala jsem si nízké boty. A  zapomněla jsem na
punčocháče. Zmrznu tady.
Verner na to nic neřekl, předpokládal však, že obličej
se mu napjal, protože Bitte okamžitě zmlkla.
5
Úterý 27. listopadu, noc
Hnusný deníčku,
jo, tak ti teď budu říkat.
A nikdo se nikdy nedozví, co se dneska večer stalo. Nesmí
se o tom psát, jenomže já se z toho musím prostě vypsat. Slova





23
jsou jako prášky proti bolesti. Slova jsou opojná. Deníčku,
ty jediný jsi mi teď zbyl. Jsi jediný, s kým si můžu promluvit
o tom, o čem se mluvit nesmí. O čem se nesmí šeptat, na co
se nesmí myslet. Hrozně se bojím. Víc, než jsem si myslela, že
se dá bát. Nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě... A Fred -
rik... nikdy bych do něj neřekla... nikdy bych neřekla, že by
mohl... Ne, dost! Víc nepiš. Už ani slovo.
A  jestli to vidíš ty, který si v  tom teď právě čteš! Jestli jsi
dočetl až sem... pak je načase, abys tenhleten deník odložil,
jinak...
– Marte?
Marte rychle zastrčila deník pod polštář, zavřela oči
a předstírala, že usnula při rozsvíceném světle. Pokud
bude ležet dostatečně tiše a bez pohybu, možná ji
nechá na pokoji.
– Jsi doma, díkybohu. Měl jsem takový strach...
Pomalu se otočila, jako by ji probudil ze sna.
Připadalo jí, že se její mozek snaží najít nová ospravedlnění
pro to, že nechce s tátou mluvit.
– Donesl jsem ti kozačku.
Trhla sebou.
– Tys šla domů jen v jedné?
Marte semkla víčka a ucítila, jak jí mezi řasami
protéká čůrek stlačených slz.
– Snad jsi neztratila i  telefon? Pokoušel jsem se ti
dovolat.
Marte zavrtěla hlavou.
– Marte, musíš mi říct, co se stalo.
– Vybil se mi, zašeptala.
– Myslel jsem tím, že mi musíš říct, co se stalo
dneska večer. Je to dost důležité.
– A proč?
Otec zaváhal.
– No, to úplně přesně nevím. Je to důležité do
budoucna.





24
– Přece není jisté, že to provedou znovu, ne?
– Co provedli, Marte?
– Nic.
– Potřebuju to vědět. Musíš mi dovolit, abych ti po -
mohl.
– S tím nic nenaděláš.
– Můžeme je nahlásit na policii.
– Kvůli čemu?
Přepadl ji záchvat děsu a  proměnil jí srdce v  kus
hadru. Obrátila se, zabořila hlavu do polštáře. Otec jí
položil ruku na záda. Setřásla ji a schoulila se pod
peřinou do klubíčka.
– Nech mě!
– Co se dneska večer stalo, Marte?
– Nic.
– Ne, něco se stalo.
– Nestalo!
– Tak dobře, přikývl. – Probereme to zítra. Zkus teď
usnout.
Snažil se to zamaskovat, Marte však naprosto přesně
věděla, jak zní jeho hlas, když před ní chce zastřít, že
i on má strach.
6
Obličej vykukující ze sněhu měl nepěkně bílou barvu,
ne nepodobnou bělmu vyvrácených očí. Mráz nakreslil
na modrou péřovou bundu květy připomínající
brokátové růže. Verner si nejdřív myslel, že dívka má ve
vlasech sponu. Načervenalý odlesk pod tenkou vrstvičkou
sněhu, zmrzlý v tom náhlém mrazu. Pak mu došlo, že
je to krev. Rychlými nádechy nasával chladný vzduch
a uvědomil si, že mu cuká v plicích. Dívka ležela přímo
na úpatí příkrého srázu vysokého čtyři, možná pět
metrů. Mohla spadnout?





25
– Někdo ji shodil, pronesla Bitte.
– Cože? odvětil Verner a  v  duchu si říkal, jestli mu
snad kolegyně nečte myšlenky.
– Myslím, že ji někdo shora shodil. Podívejte se, jak
leží. Nedala před sebe ruce. A vidíte, jak má jednu paži
pod tělem, zatímco druhá jí padla do strany? Neřekla
bych tedy, že byla při pádu naživu.
– Na to, aby si vyrazila bez čepice, je dneska v noci
dost velká zima, uvažoval Verner.
– A nemá ani rukavice, přitakala Bitte.
Hlas se jí zlomil a Verner si pomyslel, že dívka musí
být podobného věku jako Julie, její dcera.
Položil kolegyni ruku na rameno, avšak Bitte ji setřás -
la. Verner k mrtvé dívce přistoupil blíž. Na ruce, která
byla vidět, měla prsty roztažené a mírně ohnuté tak, že
se podobaly drápům. Nehty nalakované na fialovo. Byla
hezká, ale příliš nalíčená, a na čele měla drobný červený
škrábanec. Někdo se snad na tebe naštval? podivil se
Verner a posadil se na bobek vedle těla. Oči měla
dívka vytřeštěné. Ve chvíli, kdy se setkal s jejím prázdným
strnulým pohledem, se v něm vzedmula vlna bolesti,
vplížila se mu pod kůži a zahalila stínem veškeré jeho
konání. Nejsi objektivní, napomenul se. Ale ať se snažil
sebevíc, najednou si přál jediné – aby dívka náhle,
jako v předvánočním zázraku, zamrkala. Přiložil jí na krk
dva prsty.
– Už byla prohlášena za mrtvou, ozval se za ním
ostrý hlas. – Buďte tak hodný a nesahejte na ni.
Verner ruku provinile stáhl. Vstal a přímo před
očima se mu ocitla ramena Roara Holm-Hansena,
mohutného muže, jehož odhadoval asi tak na metr
pětaosmdesát jak do výšky, tak do šířky.
– S  Bitte Røedovou se asi ještě neznáte, prohodil
Verner a obrátil pozornost ke kolegyni.
– Roar Holm-Hansen, patolog, představil se
mohutný muž.





26
– Bitte Røedová, ehm... vyšetřovatelka, odvětila Bitte.
– Co nám povíte? chtěl vědět Verner.
– Je mladá, spustil Roar Holm-Hansen. – A  pokud
to je ta dívka, jejíž zmizení nahlásila dnes v noci
úzkostná manželská dvojice, je jí teprve patnáct. Vyjadřovat se
k  příčině úmrtí je prozatím předčasné. Jakmile budou
zajištěny veškeré stopy a  vytyčeno a  zdokumentováno
místo nálezu, vezmu si ji do parády. Takhle
bezprostředně to vypadá, že se zabila pádem. Krev nasvědčuje
tomu, že má roztříštěný zátylek. Padla na hromádku
kamení.
Verner se rozhlédl. Nejdřív si myslel, že je celá
oblast pokrytá půlmetrovou vrstvou sněhu, ale teď
zjistil, že zrovna na místě, kde leží dívka, je krajina téměř
holá. Kamenitou půdu tu jako markýza zakrýval skalní
převis.
– Jak dlouho je mrtvá? zeptal se.
– Úplně přesný časový údaj vám neposkytnu,
panuje silný mráz, dívka je málo oblečená a její tělo jistě
vychladlo rychleji, než bývá obvyklé. Odebral jsem vzorek
nitrooční tekutiny ke zjištění koncentrace hypoxantinu,
ten mi poskytne přesnější odpověď než obvyklá metoda
poklesu tělesné teploty.
Roar Holm-Hansen se podrbal na zátylku a  čepice
mu sjela do čela.
– Odhaduju dobu smrti asi tak na dvacet třicet až
dvacet tři nula nula včerejšího večera. Otázka je,
jestli zemřela okamžitě, nebo jestli upadla do bezvědomí
a následně umrzla.
Nehoda, pomyslel si Verner a náhle měl pocit, jako
by mu na dno žaludku dopadla kotva. Možná jenom
zakopla, zůstala tu bez pomoci ležet a pustil se do ní
mráz. Nehody se stávají, s těmi jsme smíření, a většina
z nás akceptuje fakt, že příroda je nemilosrdná.
Naproti tomu zločin...





27
– Předběžnou ohledací zprávu vám dodám krátce
poté, co tady skončíte. Ten případ má nejvyšší prioritu.
Verner pak zády k ležícímu tělu hleděl za patologem,
který se drápal do kopce k  hlavní silnici a  ztěžka při -
tom oddychoval jako všichni obézní lidé. Pára od úst
obklopovala lékaře až do chvíle, než se vyškrábal na
cestu a zmizel z dohledu. Vernerovi přeběhl po zádech
mráz. Zprudka se otočil a přejel svítilnou po mrtvé
dívce. Jako by mu do zátylku vydechla poslední ledový
závan.
– Pitomost. Jenom fouká.
– Co jste to řekl?
Verner se popleteně zahleděl na Bitte. Pronesl to
snad nahlas?
– Ale nic, zamumlal a opět obrátil pohled k mrtvé.
Ty vytřeštěné oči. Pomozte mi, říkal si Verner, jako by
prosily pomozte mi! Mělo by být zákonem zakázáno
umírat, když má člověk ještě tolik neprožitého před sebou.
A někde na ni čekají matka a otec, jejichž srdce
navzdory strachu, který je svírá, nadále doufají.
– Co je tady tohle?
Bitte ho šťouchla do paže a přelétla svítilnou po
zasněžených kamenech, výš k  něčemu, co by se ve tmě
dalo splést s tlustým kmenem stromu.
– Obelisk, odvětil Verner užasle. – Zvláštní místo
pro vztyčení pomníku, takhle uprostřed temného lesa.
A v téže chvíli mu došlo, že ať už se tady původně
jednalo o cokoli, půjde odteď o něco jiného. Vydechl nosem
a ucítil, že má chlupy uvnitř zmrzlé. Kdesi vzlétl pták.
Zachrastily větve a ve chvíli, kdy se pták vznesl, spadl
obláček sněhu. Pak se rozhostilo ticho. Vernera roztřásl
chlad. Jako by tu už byl umístěný náhrobek. Nebo si
někdo ke zmaření mladého života úmyslně vybral právě
tohle místo?





28
7
„Dost! Agnare, už toho nech! Slyšíš, přestaň!“
Výkřik, který následoval, zněl dutě. Matčin hlas se ozýval
z bubliny, z takové, jaké bývají v komiksech, a už mu nemohl
ublížit. Přesto se bál. Stál na břehu potoka a sledoval, jak se
sníh barví. Zpod ledu vytékala voda, jako z  rány, na níž
praskl strup.
„Agnare!“
Zakryl si rukama uši.
Agnar otevřel oči. Prostěradlo měl vlhké. V krku vy -
schlo. Jazyk se mu lepil na patro, proto se natáhl po
sklenici s vodou, která vždycky stávala na stolku vedle
postele. Rukou však stolek nenahmatal. V pološeru
uviděl, že tu žádný není. Nejdřív nechápal, kde se to ocitl,
ale pak si všiml zažloutlého plakátu na stěně. Titulní
stránka z časopisu Kačer Donald. Na stropě pořád visel
model letadla, který postavil s tátou. V těch šťastných
dobách. V minulosti. Předtím, než začal mlátit lidi.
V domě panovalo ticho. Agnar vleže naslouchal.
Slyšel, jak pes v přízemí ťapká po podlaze. Pak začal kňučet.
Copak ho ta ženská nepustí ven? Zapomněla si snad
baba stará zapnout naslouchadlo? Zasténal a ve chvíli, kdy
se pokusil si sednout, se mu zvedl žaludek. Na
kobereček před postelí, utkaný ze zbytků látek, dopadly žluté
zvratky. Na podlaze se válela půllitrovka od koňaku.
– Kristepane, Agnárku, kdepak jsi ji splašil? Sakra,
to seš teda dobrej. Pašák. Pašák.
Lahev zvedl a zatřásl s ní. Na dně zbýval ještě
poslední doušek.
– Renovace, restaurace, reverze, ehm renovace...
Kňučení v  přízemí vystřídal mocný štěkot. To ho
probudilo! Lillyino štěkání. Ne matčiny výkřiky, které,
jak mu teď došlo, se mu jenom zdály.
– Mami!





29
Znělo to chraplavě. Odchrchlal si do kaluže zvratků
na koberečku.
– Mami! Pusť to psisko ven!
Štěkot ustal a Agnar zaslechl, jak Lilly běží po scho -
dech.
– Tak, Lilly, hodná, hodná.
Poplácával a  hladil barevný kožich. V  téže chvíli si
všiml, že má na rukou zaschlou krev, a zarazil se.
Porval se snad někde? Z včerejšího večera se mu
vybavovaly jen útržky: Vyhodili ho z hospody. Partička
puberťáků na ulici se mu chechtala. Záblesk modrého světla.
Modré světlo? Nebyl si jistý. Ale sníh v botách, ten si
pamatoval. Několikrát ho z nich musel vysypávat. A hustý
les, neradostný střet s vyhrnutou závějí u krajnice, jinak
absolutní temno. Vypadalo to, že se pořezal na ruce.
Všiml si, že košili má samou červenohnědou skvrnu.
Copak tolik krvácel?
– Tak pojď, Lilly, půjdeme najít paničku.
Rozmluva se psem ho uklidňovala. Lilly slabě
zavrtěla ocasem, potom se zprudka otočila a seběhla po
schodech.
– No jo, tak já tě vezmu ven, zavolal. – Jen se nejdřív
musím sám vyčurat.
Sešel po schodišti do přízemí. Měl pocit, jako by
stál na vrcholku mrakodrapu, který se mírně
pohupuje a vyvolává v něm nevolnost. Ty vole, budu vožralej
čtrnáct dní, pomyslel si a chytil se zábradlí. Musím si
najít něco k snědku.
Zpola v  mdlobách dotápal ke dveřím do kuchyně
a otevřel je.
Při pohledu, který se mu naskytl, se znovu pozvracel.
Jeho první myšlenka zněla: Áááá, doprdele!
Druhá: Á, dooprdeele!
Najednou se mu vybavilo víc střípků z předchozího
večera. Otevřel vchodové dveře a  ucítil vůni domova,





30
zakopl o matčiny pantofle. Jeho vlastní fotka, když byl
kluk, za rozbitým sklem. Pak temno. Netušil, jak se do -
stal do svého bývalého pokoje a lehl si na svou starou
postel. Nebylo to poprvé, kdy měl po chlastu okno, ani
poprvé, kdy se dostal do stavu podobného psychóze.
Znal její projevy. Není jisté, jestli to, co vidí, je
skutečnost.
Není pravda, že když je člověk vožralej, všechno se
s ním točí, myslel si. Je to spíš jako když na starým
elpíčku přeskakuje jehla. Nepostupuje v drážce dál. Všechno
se pořád opakuje. Hleděl na matku a krev. Matka a krev.
Matka ležící v tratolišti krve vedle dřezu a kuchyňské
linky. Talíř se zaschlými zbytky jídla. Tuhle scénu už
viděl. Kolikrát snil o  tom, že jí vrazí nůž do zad. Že
ji uvidí kácet se k  zemi. Uslyší ji křičet. A  než matka
vydechne naposledy, řekne jí, jak strašně ji nenávidí.
Jenomže tohle nebyl sen. To, co viděl, byla skutečnost.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist