načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Boží oko – Barry Eisler

Boží oko
-11%
sleva

Elektronická kniha: Boží oko
Autor: Barry Eisler

Politický thriller amerického spisovatele, nepochybně inspirovaný případem bývalého pracovníka tajných služeb Edwarda Snowdena, rozehrává dramatické okolnosti kolem vývoje přísně utajovaného bezpečnostního programu nazývaného Boží oko. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1%hodnoceni - 80.1% 93%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 398
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Milan Žáček
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0689-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Politický thriller amerického spisovatele, nepochybně inspirovaný případem bývalého pracovníka tajných služeb Edwarda Snowdena, rozehrává dramatické okolnosti kolem vývoje přísně utajovaného bezpečnostního programu nazývaného Boží oko. Ředitel americké Národní bezpečnostní služby (NSA) Theodore Anders stojí za zrodem přísně utajeného programu pojmenovaného Boží oko. Jeho cílem je vědět o každém občanu úplně vše, proto se dobývá do jeho soukromí, prověřuje jeho internetové vazby a spojení, telefonní rozhovory a díky účelně rozprostřeným kamerovým sítím dokáže doslova sledovat každý jeho krok. Anders je přesvědčen, že jedině tímto způsobem, touto důslednou kontrolou lze zajististit bezpečnost státu a pro toto přesvědčení je schopen obětovat vše. Je si ovšem také vědom, že se na druhé straně dopouští i nezákonných operací a proto tento projekt podléhá nejvyššímu stupni bezpečnostních opatření, jež by znemožnila jeho odhalení. Každý, kdo získá jakékoli informace o tomto systému a má možnost seznámit s nimi veřejnost, se pro Anderse stává potenciálním nepřítelem, jehož je třeba fyzicky zlikvidovat. Touto obětí se má stát i původně druhořadá pracovnice NSA Evelyn Gallagherová, protože si všimne podivných okolností, které vedly k neméně záhadným skonům několika novinářů či dokonce i vládních agentů. Od této chvíle je i se svým synem v ohrožení života, v neúprosném boji však potkává nečekaného spojence...

Popis nakladatele

Bezpečí, nebo soukromí? Bezbřehý dohled je jediný způsob, jak zajistit bezpečnost. Právě proto vznikl tajný projekt, který zaznamenává každý telefonní hovor, e-mail a vše, co souvisí s činností na internetu. Evelyn Gallagherová se stará o kamerové sítě a aplikaci na rozpoznávání tváří. Jenže pak odhalí program, který si spojí se záhadnými úmrtími novinářů. Rozpoutá tím válku, v níž má její protivník zásadní výhodu: možnost pohledu Božím okem.

Zařazeno v kategoriích
Barry Eisler - další tituly autora:
Boží oko Boží oko
 
K elektronické knize "Boží oko" doporučujeme také:
 (e-book)
Dokonalý zabiják Dokonalý zabiják
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Boží oko

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Barry Eisler

Boží oko – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


01#

01# 01#

01#

01#

01#


01# 01#

01#

01#

01#

01#

BARRY

EISLER

BOŽÍ

OKO

PŘELOŽIL MILAN ŽÁČEK

PLUS

VĚNOVÁNO

WHISTLEBLOWERŮM

VEŠKERÉ POSTAVY A DĚJE V TÉTO KNIZE JSOU SMYŠLENÉ.

JAKÁKOLI PODOBNOST S ŽIJÍCÍMI ČI JIŽ ZEMŘELÝMI LIDMI

JE ČISTĚ NÁHODNÁ A NEZÁMĚRNÁ.

OBSAH

PROLOG

9

KAPITOLA 1

16

KAPITOLA 2

24

KAPITOLA 3

34

KAPITOLA 4

39

KAPITOLA 5

50

KAPITOLA 6

61

KAPITOLA 7

69

KAPITOLA 8

76

KAPITOLA 9

80

KAPITOLA 10

84

KAPITOLA 11

92

KAPITOLA 12

96

KAPITOLA 13

99

KAPITOLA 14

104

KAPITOLA 15

113

KAPITOLA 16

118

KAPITOLA 17

123

KAPITOLA 18

128

KAPITOLA 19

132

KAPITOLA 20

142

KAPITOLA 21

147

KAPITOLA 22

162

KAPITOLA 23

169

KAPITOLA 24

179

KAPITOLA 25

188

KAPITOLA 26

198

KAPITOLA 27

202

KAPITOLA 28

210

KAPITOLA 29

218

KAPITOLA 30

223

KAPITOLA 31

230

KAPITOLA 32

233

KAPITOLA 33

237

KAPITOLA 34

244

KAPITOLA 35

248

KAPITOLA 36

253

KAPITOLA 37

261

KAPITOLA 38

267

KAPITOLA 39

274

KAPITOLA 40

278

KAPITOLA 41

289

KAPITOLA 42

306

KAPITOLA 43

313

KAPITOLA 44

315

KAPITOLA 45

317

KAPITOLA 46

322

KAPITOLA 47

329

KAPITOLA 48

335

KAPITOLA 49

338

KAPITOLA 50

342

KAPITOLA 51

354

EPILOG

363

POZNÁMKA AUTORA

369

DOPORUČENÁ ČETBA

394

PODĚKOVÁNÍ

396

POZNÁMKA PŘEKLADATELE

398

PANOPTIKON NESMÍ

BÝT CHÁPAN JAKO

SNOVÁ BUDOVA: JE TO DIAGRAM

MECHANISMU MOCI REDUKOVANÝ

NA JEHO IDEÁLNÍ FORMU.

MICHEL FOUCAULT

VĚDĚNÍ VŽDY PROUDILO

VZHŮRU, K BISKUPŮM A KRÁLŮM,

NIKOLIV DOLŮ, K NEVOLNÍKŮM

A OTROKŮM. I V NAŠÍ DOBĚ

ZŮSTÁVÁ TENTO PRINCIP STEJNÝ...

VLÁDY SI PROSTŘEDNICTVÍM

SVÝCH ZPRAVODAJSKÝCH

SLUŽEB TROUFAJÍ NABÝVAT

BOŽSKÉHO VĚDĚNÍ

O KAŽDÉM Z NÁS.

JULIAN ASSANGE

SOUDRUZI, MUSÍM VÁM

TO ZOPAKOVAT: MUSÍME

SHROMÁŽDIT VŠECHNO!

NIC NESMÍ CHYBĚT!

ERICH MIELKE,

VELITEL VÝCHODONĚMECKÉ STASI 9

3. června 2013 Generálu Theodoru Andersovi se zdálo, že loví marlíny, když se vedle něj na nočním stolku rozezvonil zabezpečený telefon. Okamžitě se posadil, s jistým, ale nijak přehnaným znepokoje­ ním. V průběhu své kariéry byl takhle probuzen už mnohokrát, a to věcmi daleko horšími, než je telefon.

Zamrkal a v tlumeném světle digitálního budíku na stolku se reflexivně rozhlédl po pokoji. Jeho manželka Debbie vedle něj dál potichu chrápala. Rušivé vpády lidí z NSA se naučila igno­ rovat skoro ihned poté, co byl její manžel v Národní bezpeč­ nostní agentuře jmenován ředitelem. Pokud se jednalo o nějaký interní problém, nemohl by ji s ním seznámit. Pokud se jednalo o problém externí, brzy se o něm dozví z televizních zpráv. Tak či onak nechtěla nic vědět, alespoň ne dřív, než bude muset. Byla to dobrá žena.

Anders si odkašlal a zvedl sluchátko, dříve než aparát zazvonil podruhé. V armádě se naučil nadřízené ohromovat svou ne - ustálou připraveností. A tenhle zvyk si uchovával i dlouho poté, co se z nadřízených stali jeho podřízení.

„Mluvte,“ pronesl potichu. Byl to jeho standardní pozdrav – strohý, účelný rozkaz. I na zaklepání rád reagoval jediným slo­ vem: Dál. Naznačoval tím, že i ta jedna slabika navíc v tradič­ ním Dále nebo Vstupte je zbytečnou ztrátou času. Debbie to nesnášela a vyškolila ho, aby to doma nedělal. Vysvětlila mu, že takhle se mluví na psa – běž, sedni, zůstaň. Její manžel musel uznat, že asi i proto se mu takové pokyny zamlouvají. PROLOG

Očekával, že bude bezodkladně a stručně informován o situa - ci, která si tenhle noční hovor vyžádala. Takže ho překvapilo, když uslyšel, jak jeho výkonný důstojník naopak řekl: „Tady generál Remar. Přístupový protokol, prosím.“

Anderse to na chvilku zaskočilo natolik, že vyhrkl: „Miku, ale vždyť to jsem já.“

„Promiň, Tede. Než budu moct pokračovat, potřebuju tvůj přístupový protokol.“

Přístupový protokol představoval další bezpečnostní vrstvu při používání zabezpečeného telefonu, způsob, jak určit po­ věření člověka na druhém konci linky. Za všechna ta léta, co spolu pracovali, Remar při volání na Andersův domácí telefon nic takového nevyžadoval. Takže se teď dělo buď něco mimo­ řádně zlého, nebo si jeho důstojník dával hodně velký pozor, aby měl přísným dodržováním požadovaných postupů krytá záda. Což, jak Anders věděl, vlastně znamenalo totéž. V bři­ še ucítil příval tepla, když mu tělem začal proudit adrenalin.

Chvíli přemýšlel. Jaký byl poslední protokol, který mu byl přidělen? „Er bé ef. Sedm, tři, devět.“

„Vé dé gé. Osm, jedna, čtyři.“

„Dobře, o co jde?“

„O únik dat. Potenciálně obrovského rozsahu.“

Teplo v jeho břiše se proměnilo v horko. „Definuj obrovský.“

„To teď ještě nevíme. Desítky tisíc dokumentů. Možná i víc. Tenhle chlap měl přístup ke všemu. PRISM. XKeyscore. Pre­ zidentská směrnice 20. Neomezený informátor. Upstream. Všechno.“

Z horka v jeho nitru se znenadání stal mrazivý uzel. Tohle bylo zlé. Neuvěřitelně zlé.

„Kdo?“

„Jsme si na osmdesát procent jistí, že je to smluvní spolu­ pracovník jménem Snowden. Edward Snowden. Bývalý infra­ strukturní analytik CIA, školitel kontrašpionáže v DIA, člověk se všemi administrátorskými oprávněními.“

Člověk se všemi administrátorskými oprávněními. Andres chvíli vů­ bec nemohl dýchat.

„Počkat,“ řekl. Vylezl z postele, vzal si s sebou telefon a po­ tichu se po měkkém koberci odebral do koupelny, následován dlouhou telefonní šňůrou. Nechal zhasnuto, protože tma mu najednou připadala příjemná, jako skrýš, jako motýlí kukla. Přidržel si sluchátko mezi tváří a ramenem, zavřel a zamkl dveře, otočil kohoutkem nad umyvadlem, aby zastřel další zvuky, a vstoupil do proskleného sprchového koutu. Teprve pak zavřel oči a vydechl: „Řekni mi, že neměl přístup k Bo­ žímu oku.“

„Neměl povolení.“

„Vím, že neměl povolení. Na to jsem se neptal.“ Uvědomil si, že promluvil ostřejším tónem, než zamýšlel.

„Tam jsme stopy po narušení nezaznamenali. Ale Snowden... tenhle chlap je mimořádně schopný. Vyslýcháme jeho kolegy. Často zmiňují slovo génius.“

„Musíme zjistit, jestli je Boží oko v bezpečí. Je mi jedno, co dalšího je v ohrožení. Tohle má absolutně nejvyšší prioritu.“

„Dělám na tom. Ale vleče se to, protože nemůžu povolat nor­ mální forenzní tým.“

Ne, samozřejmě že ne. V dějinách americké vlády neexisto­ val tak rozčleněný a chráněný program jako Boží oko. I když Anders najednou dostal strach, že ani taková opatření nebyla dostatečná.

Otevřel oči a dlouze vydechl, jak se snažil zklidnit. „Kde je Snowden teď?“

„Zřejmě v Hongkongu.“

„To snad ne. Spolupracuje s MSB?“

Ministerstvo státní bezpečnosti byla čínská zpravodajská služ­ ba, něco jako kombinace CIA a FBI. Pokud byl Snowden agen­ tem MSB, možná by se to dalo zarazit. Byla to sice konkurenční zpravodajská agentura, to však neznamenalo, že neexistují určité protokoly, že se nebude dát dosáhnout jistých dohod...

„Myslíme, že ne. Jsou tam i Greenwald a Poitrasová. Asi ty dokumenty předává jim.“

Zamrkal. Zdál se mu nějaký příšerný sen? Glenn Greenwald a Laura Poitrasová... to bylo mnohem horší než MSB. Nepřed­ stavitelně horší.

Pokračovalo dlouhé ticho. V roce 2010 byl v Santiagu, když Chile zasáhlo zemětřesení o síle 8,8 stupňů Richterovy stupnice. Tři nekonečné minuty se pod ním zmítalo a vlnilo to, co vždy znal jako pevnou půdu pod nohama. Tohle bylo něco podob­ ného. Jenom o něco méně uvěřitelné.

Přinutil se soustředit. „Už nás kontaktoval Guardian?“

V Guardianu pracoval Greenwald. Než vedení novin něco zve­ řejnilo, obvykle se spojilo s NSA, aby dalo agentuře prostor k vyjádření.

„Ještě ne.“

Pocítil špetku zoufalé naděje. Pořád měli šanci. Pravděpodob­ ně jen maličkou, ale...

„Jak rychle dokážeme dostat lidi do Hongkongu?“

„Na Mindanau máme kontraktory, kteří v současnosti operují proti skupině Abú Sajjáf. V Hongkongu bychom je mohli mít za šest hodin. Možná dřív.“

„Tak je převel. Okamžitě. Podle pravidel UBL, rozumíš?“

Příslušníci jednotek SEAL, kteří dostali Usámu bin Ládina, byli srozuměni s tím, že bin Ládin nesmí být za žádných okol­ ností zajat.

„Tede, to, co tady řešíme... ti lidi jsou Američani.“

Remar byl dobrý důstojník a možná ten nejloajálnější člověk, jakého Anders poznal. A že by jím měl být. Anders ho v po­ čáteční fázi operace Pouštní bouře vytáhl z hořícího humvee a zachránil mu život, byť už ne pravou polovinu tváře. Remar se poté k Andersovi, jehož čekala zářná kariéra, těsně přimkl a za všech okolností mu hlídal záda. Ale nikdo není dokonalý a Remarovou slabostí byly určité sklony k přecitlivělosti. An­ ders si nebyl jistý, odkud pramení – že by z nějakého vnitřního nastavení jeho osobnosti? Z prostředí, v němž prožil dětství? Ze zkušeností pramenících z četných rekonstrukčních a plas­ tických operací, které v něm vypěstovaly až příliš silnou empa­ tii s bolestí jiných? Nejspíš to byla kombinace všeho. A třebaže Remarův odlišný náhled na svět často fungoval jako užitečná pojistka vůči Andersovým poněkud bezohlednějším pudům, teď byl naprosto nepřípadný.

„Prostě je eliminujte,“ řekl Anders. „Všechny tři. Je to jasné? Svedeme to na MSB.“

„Na MSB to vypadat nebude.“

„Proč by MSB něco dělalo a pak to naaranžovalo tak, aby to vypadalo jako jeho vlastní dílo?“

Následovala pauza. Potom: „Je s nimi ještě jeden novinář z Guardianu. Skot, Ewen MacAskill.“

„Tak je eliminujte všechny čtyři. Víme, kde se setkají? Kde se ubytovali?“

„Zatím ne.“

Jistě, to už by si přál moc. „Nasaďte na ně všechno, co mů­ žete. Sledujte mobily, přístup na internet, hotelové rezervační systémy, bezpečnostní kamery, satelitní záběry, všechno.“

„Tohle už se rozjelo.“

Opět s ním smýkl ten pocit, že stojí na vzdouvající se zemi, a tentokrát ho doprovodila vlna závrati a nevolnosti. Všechno to silou vůle vytěsnil a přinutil se ke koncentraci. Co mu uni­ kalo? Co ještě potřebovali? Jaký mají záložní plán? Kdyby mu­ seli přijít s nějakým vysvětlením, potřebovali by solidní základ. A tím by bylo...

„Dej dohromady dokumenty pro brífink. Pokud Snowdena nedokážeme umlčet, budeme muset podkopat jeho důvěryhodnost a na to budeme potřebovat naše přátele z tisku. Postarej se, aby v naší komunikaci figurovalo slovo narcista. Postupuj rafinovaně. ‚Netvrdím, že jde o vyloženou narcistickou poruchu osobnosti‘... tyhlety věci. Tohle všechno v pozadí.“

„S tím narcismem jsme to použili už u Juliana Assange.“

„Jo, a fungovalo to. Tak to použijte znovu.“

„Rozumím.“

„A ještě něco... nezapomeň upozornit na to, že Snowden ‚porušil slib mlčenlivosti‘. Tuhle frázi bude třeba zdůraznit.“

Žádný slib mlčenlivosti samozřejmě neexistoval. Vládní za­ městnanci skládali pouze jednu přísahu, a to že budou brá­ nit ústavu. To byl však nevýznamný rozdíl. Hlavní bylo, že jste se vždy mohli spolehnout na to, že provládní média pře­ vezmou takovou terminologii, jakou jim státní orgány předloží.

„Dobře,“ řekl Remar. „Koho chceš postavit do čela mediální kampaně?“

„Ernest je nejlepší v branži. Probuď ho.“

„Ernesta?“

„Toho chlapíka, co přiměl všechny lidi z médií popisovat tu podmořskou ropnou erupci v Mexickém zálivu jako ‚únik‘.“

„Myslíš toho chlapa, co přišel s ‚vylepšenými výslechovými technikami‘?“

„Tohle pojmenování vlastně vymyslelo už gestapo, myslím, že v němčině se tomu říká Verschärfte Vernehmung. Ale Ernest byl natolik chytrý, že si ji vypůjčil. Myslíš si, že Snowden je génius? Počkej, až dostane plnou palbu od Ernesta. Média ho na dálku psychoanalyticky rozeberou jako narcistu a během čtyřiadvaceti hodin ho postaví před soud a usvědčí z vlastizrady.“

„Postarám se, aby to dostal.“

„Za půl hodiny se potkáme na centrále.“

Ukončil hovor, otevřel dveře sprchy, zavřel kohoutek a vrátil se do ložnice. Při pohledu na Debbie, která stále tvrdě spala, se na okamžik zarazil. Nedalo se říct, že by ji ještě miloval, pokud ji vůbec někdy miloval. Ale vždy ho do jisté míry uspokojovalo vědomí, že ji chrání. A chránit, co člověku patří... to je přece určitá forma lásky. Možná dokonce ta nejvyšší.

Vešel do šatny a začal se oblékat. Věděl, že Guardian nejspíš

15

nezastaví. A dokonce se ani příliš nezamýšlel nad tím, do jaké

míry by mohl noviny přibrzdit.

Jediné, na čem mu záleželo, co ho teď opravdu děsilo, bylo

Boží oko. Všechno ostatní bylo nakonec možné nějak dohod­

nout. 16 Evelyn Gallagherová seděla v polstrovaném křesle přede dveřmi rohové ředitelny ve Fort Meade, kolena u sebe, sukni uhlazenou, prsty propletené na klíně. Stejně jako vždycky, když v tomhle křesle čekala, přemýšlela, jestli její póza není přehnaně strnulá, jestli z ní nečiší příliš rozpačitá formálnost. Bylo to však lepší, než kdyby se ustavičně vrtěla. Nechtěla, aby si někdo myslel, že v ní ředitel probouzí nervozitu. Nebo ještě jinak: nechtěla, aby to někdo věděl.

Ale ne že by si toho někdo mohl všimnout. V pracovně nikdo jiný nečekal a generál Remar, ředitelův výkonný důstojník, k ní od okamžiku, kdy ji uvedl do své pracovny, ještě ani jednou ne­ promluvil. Samozřejmě, Remar se svou páskou přes oko a zo­ haveným profilem, s prošedivělým vojenským ježkem na levé straně hlavy a nepravidelnou těstovitou masou jakoby růžové plastelíny na té pravé, v ní nervozitu probouzel jakbysmet. Bylo těžké neklouzat pohledem k jeho obnažené zjizvené tkáni nebo nepřemýšlet, co se může skrývat pod páskou. O jeho zranění a zotavení kolovaly v NSA legendy, přičemž jeho utrpení ne­ jen jemu, nýbrž i jeho zachránci z bitevního pole, řediteli celé NSA, dodávaly jakýsi posvátný status. Byli jako jeden celek, levá a pravá ruka, a bez ohledu na tajemství, do nichž mohla být zasvěcena, se v přítomnosti této nerozlučné dvojice vždy cítila jako vetřelec.

Nenápadně se podívala na hodinky. Nikdy nevěděla, jak dlou­ ho to může trvat – mohla to být minuta, mohly to být dvě ho­ diny. Taková nejistota mohla působit ponižujícím dojmem, jen­ že na druhou stranu, kolik lidí dostává nejen pozvánku, nýbrž

KAPITOLA 1


17

vyložený rozkaz dostavit se k řediteli pokaždé, když jim v sy - stému vyskočí varovný signál?

A tak čekala, neslyšela nic kromě tlumeného cvakání Rema­ rovy klávesnice a tichého hučení klimatizačního systému. Ne, nemohla popírat, že se jí líbí, že s ředitelem může mluvit mezi čtyřma očima – že se jí líbí, jak důležitě se cítí, jak jí přímý kontakt dodává v rámci organizace auru moci a významu. Na druhé straně ji tahle vazba izolovala. I na poměry důsledně rozčleněného prostředí NSA její práci ohraničovaly mimořád­ ně neprostupné zdi. Pokud věděla, o její funkci kromě ředitele neměl nikdo jiný ponětí, a Anders jí celou řadou neklamných znamení dával jasně najevo, že výsada přímého přístupu není zadarmo a že v případě jakéhokoliv porušení této izolace, ať už nahodilého či jiného, budou následovat tvrdé tresty.

Což jí právě v tomto okamžiku připadalo obzvlášť nepříjem­ né. Něco jí vrtalo hlavou, a neměla po ruce jediného kolegu, s nímž by to mohla zkonzultovat. Chtěla se zeptat přímo ředite­ le, ale zdráhala se. Protože čeho by dosáhla, kdyby s tím přišla? Bylo to přitažené za vlasy do té míry, že by si tím jen vysloužila označení za nedůvěryhodnou, ba dokonce paranoidní osobu. A kvůli čemu? V sázce bylo až příliš mnoho. Cítila se tu jako ryba ve vodě, vykonávala důležitou práci, dostávala slušný plat a měla skvělé benefity. Zvlášť zdravotní pojištění, bez něhož by nebyla schopná zapsat Dashe do speciální školy. Její bývalý manžel byl flákač a bála se na něj podat žalobu, aby se nezačal domáhat svých otcovských práv; její matka byla po smrti a otec přebýval v nedalekém pečovatelském domě se zhoršujícím se Alzheimerem. Takže tu práci potřebovala a nesmírně ji uklid­ ňovalo vědomí, že to podle všeho platí i naopak. Pokud šlo o její pochybnosti... co naplat, nemá každý určité pochybnosti, které se jednoduše naučí držet pod pokličkou?

Seděla tam už skoro dvacet minut a právě uvažovala, že se možná před příchodem měla zastavit na toaletě a že si na sebe rozhodně měla hodit svetr, protože v Remarově pracovně byla jako obvykle příšerná zima, když tu důstojník ustal v ťukání do klávesnice, zvedl oči od monitoru a řekl: „Už můžete jít do­ vnitř.“

Pokaždé přemýšlela, jak mu ředitel dává signál. Nejspíš něja­ kou textovou zprávou, stejným způsobem, jakým Remar infor­ moval ředitele, že tu na něj čeká. Anebo se z nich po tak dlouhé a těsné spolupráci stali telepati. Vstala, na okamžik ještě zavá­ hala a otevřela dveře.

Ředitel seděl za svým dřevěným stolem ve tvaru písmene L. Stěna po jeho levém boku byla ověšena fotografiemi nejrůzněj­ ších prominentů – prezidentů, ministerských předsedů, generá­ lů, průmyslových magnátů; všichni s ředitelem stáli hezky bok po boku nebo se stisknutou pravicí. Stěna vpravo byla vyhra­ zena knihovně plné důležitě vyhlížejících svazků, které pojed­ návaly o vojenské strategii, managementu a filozofii. V jednom koutě stál konferenční stolek, pohovka a dvě polstrované židle – prostor určený pro delší a možná neformálnější setkání, ačkoliv ředitel ji osobně do tohoto hájemství ještě nepozval.

Zavřela za sebou a zůstala mlčky stát, zatímco Anders si ješ­ tě na okraj několika papírů dopisoval poznámky. Po chvíli na ni přes hranu brýlí na čtení upřel oči a nadzvedl obočí, aby dal průchod... čemu? Vadilo mu, že za ním přišla? Nebo byl naopak rád? Jako obvykle si uvědomovala, že v něm nedokáže číst. Byl to drobný, asi šedesátiletý muž s prořídlými vlasy a nažloutlou kůží. Spolupracovala s ním už přes rok, ale nepamatovala si, že by kromě pravidelného pronikavého mhouření světle modrých očí někdy vyjádřil nějakou opravdovou emoci. Nikdy si nevšimla, že by sklouzl pohledem na její prsa, která se jí po Dashově naro­ zení zvětšila z velikosti C na D a došla k rozhodnutí, že na tako­ vé velikosti už zůstanou, i když jejich majitelka začala opět cvičit a shodila těhotenská kila. Nový objem jí nevadil – vlastně jako svobodná matka vítala pozornost, kterou díky svému zvětšenému poprsí poutala –, nicméně fakt, že ředitel o její hruď ani nezava­ dil pohledem, působil trochu divně. Je homosexuál? Věděla, že je ženatý a má čtyři dospělé dcery, ale to ještě nic nezaručovalo; i ve dvacátém prvním století byla u armádních složek spousta lidí s tajemstvím, zvlášť mezi vyššími šaržemi. Občas ji napadlo, co by udělal, kdyby se dostavila s rozepnutým knoflíčkem a nahnula se mu nad stůl, aby na něco ukázala... i tehdy by dokázal odolat a nepodívat se? Ale nezkusila to. Nebyl to ten typ muže, které­ ho by bylo záhodno přivádět k myšlence, že si s ním pohráváte.

Ukázal na jednu z židlí před svým stolem a řekl: „O co jde?“ Taková otázka byla i jistou výzvou, nepřímým sdělením, že po­ kud využívá možnosti přímého kontaktu, určitě ho chce upozor­ nit na něco důležitého. Měla by ho upozornit něco důležitého.

Posadila se, chodidla přitiskla pevně k podlaze. Stejně jako ve vnější pracovně i tady bylo překlimatizováno, přesto cítila, jak se mírně potí v podpaží, a byla ráda, že si nanesla deodorant.

„Pane řediteli, systém mě na něco upozornil – jde o shodu u dvou tváří na seznamu sledovaných osob. Novináře z Interceptu jménem Ryan Hamilton a našeho SASD v Ankaře, Da­ niela Perkinse.“

Speciální americký styčný důstojník byl nejvyšším zástupcem NSA v Turecku, podléhal přímo řediteli. Ve světě bylo jen pět dalších podobných osob – v Německu, Itálii, Thajsku, Japon­ sku a v Koreji. Pokud SASD začal dělat potíže, jednalo se o vý­ znamné porušení povinností, takže bedlivě sledovala ředitele a zvědavě čekala na jeho reakci.

Ten však na sobě kromě mírného přimhouření očí nedal nic znát. „Čeho jste si všimla?“

„Jak víte, pane, po celém světě máme napíchnuté uzavřené kamerové okruhy. Záběry procházejí systémem rozpoznávání tváří a Konvoluční neuronovou sítí, která analyzuje další bio­ metrické aspekty, jako jsou výška, délka kroku a rychlost chůze, a když jsou určité osoby spatřeny spolu, systém vyšle upozorně­ ní. Dochází k řadě falešných záchytů, které je třeba vytřídit, ale tenhle máme potvrzený. Jsem si poměrně jistá, že v Istanbulu došlo k osobnímu setkání Hamiltona a Perkinse.“

Ředitel měl tak netečný výraz, že chvíli působil stejně koženě jako Remarův spálený profil.

„Zachytili jste je při setkání tváří v tvář?“

„Ne, pane, tváří v tvář ne. Ale jsem si poměrně jistá, že vím, kde se setkali – na trajektu přes Bospor. Podařilo se mi vysledo­ vat, odkud oba přišli, ačkoliv přímo na trajektu žádná kamera není.“

Ředitel se opřel v křesle a jeho řeč těla dál vyjadřovala napros­ tou nenucenost, podobně jako u úvodní otázky O co jde? – stále to z jeho strany byla určitá výzva. „Jak víte, že to není náhoda?“

„Dokázat to nemůžu. Ale ten trajekt mi připadá jako ze špionážní učebnice. A navíc jste mi řekl, že nemám krotit svoji po­ dezíravost, zvlášť když jde o někoho z NSA.“

Pokud její výrok vyzněl jako výtka, nedal na sobě nic znát. „Kdy k téhle potenciální schůzce došlo?“

„Před dvěma hodinami.“

„A v Istanbulu jsou pořád?“

„Podle všeho ano. Domnívám se...“ Odmlčela se a nechala si to projít hlavou.

„Ano?“

„Víte, je mi známo, že coby SASD v Turecku Perkins podléhá přímo vám. Ale domnívám se... že jste nevěděl, že je v Istan­ bulu.“

Ředitel nadzvedl obočí. „Z čeho tak usuzujete?“

„Kvůli tomu, že jste se teď ptal, jestli tam stále jsou. Kdyby Perkins plnil oficiální úkoly, domnívám se, že byste to věděl.“

Ředitel se na ni mlčky zadíval a ji napadlo, zda toho neřekla až příliš. Ale chtěla mu sdělit, že zvládne víc věcí než se jen na­ bourávat do sítí a vytvářet monitorovací systémy. Chtěla, aby věděl, že má i dobrý instinkt a že si zaslouží větší zodpovědnost.

„Každopádně bych doporučovala prověřit celní záznamy a zjistit, kdy Hamilton přiletěl, a podívala bych se jim i na mo­ bily. Pokud byly vypnuté nebo zůstaly na nějakém jiném mís­ tě, bezpochyby to svědčí o tom, že se snažili nezanechat žádné stopy. Hodně by nám mohlo sdělit i XKeyscore. Sama bych se tam podívala, pane, ale nemám k tomu oprávnění.“

Nenápadně mu tak naznačovala, že by svou práci mohla vy­ konávat lépe a efektivněji, kdyby měla přístup k většímu množ­ ství nástrojů.

Ale on tomu nevěnoval pozornost. „Uvažujete správným smě­ rem. Pošlete mi primární data. Chci přesně vědět, kde a kdy je zachytily kamery.“

„Ano, pane řediteli.“

Sundal si brýle, položil je na stůl a upřel na ni soustředěný pohled. „Povězte mi, Evie, ten kamerový systém jste vyprojek­ tovala vy, že ano?“

Zamrkala překvapením, když uslyšela svoje křestní jméno. Ohromilo ji, že si ho vůbec pamatuje.

„No, ano, pane. Tedy, chci říct, že jsme už věděli, že v dnešní době je většina kamer v uzavřených okruzích připojená do sítí, což znamená, že s nimi můžeme na dálku pracovat.“

„Ano, ale vy jste stála v čele týmu, který nás do těch sítí za­ vedl a vzájemně je provázal. Vy jste tento systém zautomati­ zovala a začala využívat nové kamerové sítě, jak se postupně připojovaly k internetu. Třeba tu, kterou na Harvardu potají instalovali do tříd, údajně v rámci studie zkoumající účast na přednáškách. Vy jste navrhla využít tento přístup nejen pro vy­ konávání specifických úkolů, ale i pro pasivní dohled tím, že jste všechno provázala s technologií rozpoznávání tváří a Kon­ voluční neuronovou sítí.“

„Je to tak, pane.“

Pokýval hlavou. „Pokud se ukáže, že Perkins v téhle záležitosti opravdu porušil své povinnosti, je to přesně ten typ problému, který bychom přehlédli, kdyby nebylo vás. Takže jste odvedla velice dobrou práci.“

Pochopila, že ji posílá pryč. Pokud měla nadnést to, co jí vr­ talo hlavou, bylo to teď, nebo nikdy.

Udělej to, pomyslela si. Nebo tě to nikdy nepřestane trápit.

„Pane řediteli, můžu... je tu ještě jedna věc, na kterou bych se vás chtěla zeptat, pokud je to tedy vhodné.“

Nadzvedl obočí a nic neřekl.

„Minulý měsíc... ten systemák ze CIA... zjistila jsem, že je v kontaktu s Marcy Wheelerovou, tou novinářkou z Emptywheelu, vzpomínáte si?“

„Scott Stiles, jistě.“

„Ano, Stiles. Tedy, jako obvykle, se svým přístupem do sítě můžu maximálně potvrdit, že došlo k setkání. Neočekává se, že budu jinak cokoliv rozkrývat. Takže... nikdy nevím, co od­ halí další šetření.“

Čekala, opět doufala, že třeba pochopí, co mu chce nazna­ čit, bude souhlasit, že by svou práci mohla vykonávat líp, kdy­ by nemusela mít klapky na očích. Ale dál nic neříkal. Setrvával u toho nepříjemně neutrálního výrazu a pronikavého pohledu. Téměř se rozhodla, že to nechá být. Ale když už zašla tak da­ leko... K čertu s tím.

„Víte, jen několik dní poté, co jsem upozornila na spojitost mezi Stilesem a Wheelerovou, jsem ve Washington Postu narazi­ la na jeden článek. Stilese našli oběšeného v jeho bytě v Mac­ Leanu.“

„Ano, o tom vím. Velice smutné.“

„Ano, pane, to je pravda. A já jsem jen...“

Nedokázala tu větu doříct. Co to sakra dělá?

Ředitel jí věnoval slabý náznak úsměvu. „Ptáte se, zda to byla náhoda?“

„No, víte, pane, ano, myslím, že právě na to se chci zeptat. Prostě mi to připadalo –“

„Chcete vědět, jestli jsme měli něco do činění se Stilesovou smrtí?“

Polkla. Nemohla to popřít, ano, přesně to chtěla vědět. Ale přitom to nemohla říct nahlas. Že něco takového byť i nazna­ čila, jí najednou připadalo šílené. Sama ta myšlenka i to, že ji nadnesla.

Ticho se protahovalo. Potom se ředitel přidušeně zasmál. „Odpověď zní ne.“

Podívala se na něj, ale měl neproniknutelný výraz. Po další nepříjemné odmlce přikývla a vstala. „Děkuju, pane řediteli. Připadám si hloupě, že jsem se na to zeptala.“

Zavrtěl hlavou. „Já jsem naopak rád. Tohle je přesně ten typ otázky, ten typ spojitosti, po kterém bychom se tady měli všichni snažit pídit. V tomhle případě je to ale prostě tak, že šlo o sho­ du náhod.“

„Takže... Stiles se s Marcy Wheelerovou nepodílel na žád­ ných... nekalostech?“

Chvíli neodpovídal. „To jsem neřekl.“

„Ne, pane, ale řekl jste, že Stilesova smrt je smutná.“

Sotva znatelně svraštil obočí. „To taky je. Ať při svých kon­ taktech s nezodpovědnými blogery zamýšlel cokoliv, mnoho let sloužil své vlasti. Podle mě je jeho nešťastná, zbytečná a před­ časná smrt opravdu velice smutnou záležitostí, přesně jak jsem řekl.“

Přikývla a vstala, pochopila, že zabloudila do slepé uličky, a litovala, že ji napadlo do ní vůbec vstupovat. Když přišla ke dveřím, ještě pronesl: „Evie.“

Otočila se a pohlédla na něj.

Pokýval hlavou, jako by ji chválil nebo posuzoval. „Velice dob­ rá práce.“

„Děkuji, pane řediteli.“

Zamířila zpátky do své kanceláře a v duchu si dala facku. Cítila, že se na to musí zeptat, ale proč? Co tím chtěla dokázat a komu? Kdyby sledovala film, zlobila by se na hlavní hrdinku, že se tak neuváženě prořekla. Nic se nedozvěděla a současně nejspíš řediteli zavdala důvod začít zpochybňovat... nevěděla co. Její loajalitu nebo něco takového.

Tohle všechno bylo dost hrozné, ale bylo tu ještě něco horšího, něco, co vnímala jako hlavní důvod, proč litovala svých otázek.

Měla totiž za to, že jí ředitel lhal. 24 Jakmile Gallagherová odešla, Anders se kódovanou telefonní linkou spojil s týmy, které mají na starost geolokalizaci a celní záznamy. Gallagherová měla výborný instinkt, což ho v dané chvíli trochu znepokojovalo, ale zabývat se tím hodlal až za chvilku. Teď byli důležití Hamilton a Perkins a to, zda má NSA v Turecku nějakého nového Snowdena.

Rozhodl se, že v Ankaře nebude nikoho kontaktovat. Proza tím. Očekával, že všechno, co potřebuje vědět, zjistí od lidí z geo - lokalizačního a celního oddělení. A ze systému vytvořeného útvarem pro využívání počítačové sítě, který pronikl prakticky do každého hotelového a jiného cestovního systému na světě. Pokud se bude třeba s Perkinsem vypořádat, bude lepší, aby o podstatě problému vědělo co možná nejmíň lidí, zvlášť poté co Gallagherová vyjádřila podezření ohledně Stilesova osudu. Jediným účelem rozčleněného bezpečnostního programu – zahrnujícího geolokalizace mobilních telefonů, celní správu, policejní složky, monitoring uzavřených kamerových okruhů, satelitní zobrazování, detekci poznávacích značek a několik dalších služeb včetně jiných, snáze dostupných a méně bloko­ vaných metadatových programů – bylo zajistit, aby nikdo bez patřičného povolení neměl možnost získat víc než pouhé útržky informací o tom, kdo je sledován nebo proč. Nebo co se ohled­ ně toho podniká.

Tedy jediný účel to nebyl. Mělo to ještě jiný přínos: nikdo kromě Remara a Anderse nebyl srozuměný se všemi způsoby monitoringu, které mohla NSA uplatnit při řešení nějakého pro - b lému. Instinktivně cítil, že Perkinsovi podrazilo nohy právě toto

KAPITOLA 2


25

rozčlenění, které on sám vymyslel v návaznosti na Snowdenův věrolomný akt. Pokud se stal z Perkinse zrádce, musel vědět, že si má dávat setsakramentský pozor na mobilní komunikaci, webové stránky, které navštěvuje, a celou řadu dalších bezpeč­ nostních pastí. Už ale nevěděl o metodě rozpoznávání tváří či jiných biometrických nástrojích. Špion se může vyhýbat pouze těm monitorovacím systémům, o nichž ví. A proto bylo životně důležité, aby prakticky nikdo neměl možnost být zcela v obraze.

Během deseti minut obdržel potvrzení, že Hamilton toho od­ poledne přiletěl linkou British Airways z Londýna. O dvě ho­ diny později se ubytoval v hotelu Rasha. A jeho mobil od té chvíle zůstával v pokoji. Mohl mít novinář jiný důvod, proč při cestě ven nechá mobil v hotelu, než aby se pokusil nabulíkovat tomu, kdo ho sleduje, že v pokoji fyzicky zůstal i on sám? A co víc, totéž udělal i Perkins; vydal se na cestu do Istanbulu, ale mobil si nechal ve svém ankarském bytě.

A Gallagherová měla pravdu. Bylo nemyslitelné, aby se Per­ kins vydával do Istanbulu, aniž by předtím informoval Anderse. V roce 2013 je odrovnalo to, že se Snowden potají vydal do Hongkongu. Od té doby musely být veškeré cesty, stejně jako všechny zahraniční a mediální kontakty, předem jasně zdů­ vodněny. To, že teď Perkins porušil protokol, vypadalo vážně. Hodně vážně. Ale Anders potřeboval víc, aby si mohl být jis­ tý – dostatečně jistý, aby udělal to, co cítil, že bude zapotřebí.

Zavolal Gallagherové. „Evie, do kolika kamerových soustav v Ankaře a Istanbulu máte přístup?“

„Prakticky do všech. Je tam sice několik bank s obzvlášť silně zašifrovanými systémy, ale –“

„A záznamy z nich se uchovávají jak dlouho – tři měsíce?“

„Minimálně. Když je třeba, často dokážeme využít i starší, už přepsaný materiál.“

„Chci, abyste spustila ten váš systém a zjistila, jestli v časo­ vém rámci, který máte k dispozici, dokážete Perkinse lokalizo­ vat v ankarských internetových kavárnách nebo v jejich okolí.“

„Pane řediteli, myslím, že pokud se zaměříte na jeho mobilní telefon –“

„Upřímně pochybuju, že by ho během návštěv, které si dokážu živě představit, nosil u sebe.“

Krátká pauza. „Rozumím, pane.“

„Pokud něco najdete, chci znát data, konkrétní časové údaje a místa.“

„Ano, pane.“

Hovor ukončil a zamyslel se. Proč Hamilton s Perkinsem ris­ kovali osobní setkání? Pokud šlo o běžný únik dokumentů, dal by se bez ohledu na rozsah zvládnout i na dálku. Elektronicky.

Ale odpověď byla nasnadě. Sběr informací byl v NSA každo­ denní chleba. Perkins to dobře věděl. Takže se víc bál elektro­ nické detekce než kompromitace prostřednictvím schůzky. Stej­ ným způsobem uvažoval i bin Ládin, když se vyhýbal telefonům a internetu a místo nich spoléhal na lidské kurýry.

Cítil však, že v tom bude ještě něco víc. Třeba se osobně set kat nepotřebovali, třeba to jen chtěli. Proč? Opět si vzpomněl na Snowdena. Materiály, které vynesl, byly těžko srozumitelné, pro neznalé lidi byly v podstatě psané cizím jazykem. Týden jimi prováděl Greenwalda, Poitrasovou a MacAskilla, sezna­ moval je s pozadím, vysvětloval, doplňoval nezbytný kontext. Pokud chtěl Perkins jen něco vynést, mohl informace jednodu­ še nahrát na WikiLeaks. Ne, on stál o oficiální souhlas známého novináře – způsob, jak z uniklých informací udělat něco, co by bylo zajímavé pro média. Jinak by se následky odstranily velice snadno. Vláda by odhalení mohla odbýt jako snahu je poškodit, nebo by je zcela popřela.

Na monitoru mu naskočilo upozornění na novou zprávu. Gallagherová se tam dostala. Perkins měl v oblibě nejméně čtyři ankarské internetové kavárny. Patrně jich bylo víc, střídal je, jako se střídá kulička pod jednotlivými skořápkami, ale proza­ tím byl zachycen pouze v těchhle čtyřech. I tak to bylo víc než dost.

Zavolal jedné analytičce systému PRISM a řekl jí, že chce zjistit, zda některé z internetových aktivit ve zmíněných ankar­ ských kavárnách působí podezřele. S patřičnými daty a přesný­ mi časovými údaji analytička za necelé tři minuty potvrdila, že někdo v uvedených kavárnách četl Intercept a WikiLeaks a různé další radikální webové stránky. Ještě horší bylo, že někdo aktiv­ ně vyhledával životopisy aktivistů, jejichž seznam vypadal jako přehlídka mezinárodních podvratných živlů: Barrett Brown, Sa­ rah Harrisonová, Murtaza Hussain, Angela Keatonová, Jason Leopold – známý „terorista“ využívající páky v podobě zákona o svobodném přístupu k informacím –, Janet Reitmanová, Tre­ vor Timm... a zase ta zatracená Marcy Wheelerová. Pozornost se postupně soustředila hlavně na jedno jméno: Ryan Hamilton.

Krása jejich bezpečnostního systému spočívala v tom, že ana­ lytička neměla ponětí, ke komu se žádost váže. Ani náhodou si nedokáže spojit dnešní Andersovu žádost se zítřejšími nepří­ jemnými zprávami o Perkinsovi.

Telefonát geolokalizačnímu analytikovi potvrdil, že ve všech případech, kdy Perkins navštěvoval internetovou kavárnu, zůstá­ val jeho mobil v bytě. Myslel si, že tím skryje svůj pohyb, a tím i svou aktivitu. A byl by měl pravdu – kdyby nebylo kamerové sítě. O té nevěděl.

Anderse chvíli dopalovalo, co všechno musí absolvovat, jen aby potvrdil pohyb jediného člověka. Bylo by mnohem snazší a lep­ ší, kdyby byli všichni lidé vybaveni mikročipem. Někde četl člá­ nek o fence, co utekla ze svého domova v Pensylvánii a o několik měsíců později byla nalezena v Oregonu – to vše díky tomu, že si technik v psím útulku přečetl mikročip, který jí implantovali majitelé. Samozřejmě by se nejspíš zvedl odpor vůči myšlence, že by se něco podobného mělo dělat lidem, ale představoval si, že pokud by se takový koncept propagoval jako pojistka pro­ ti únosům... a pokud by se zajistilo, že by se díky němu ně­ jaký únos za velké pozornosti médií povedlo zmařit – nějaké dítě by bylo zachráněno před tím nejzvrhlejším zacházením a jeho matka s otcem před nevýslovnou hrůzou a žalem, a to jen proto, že coby milující rodiče byli dostatečně prozíraví a svému potomkovi v nejútlejším mládí nechali zavést čip –, netrvalo by dlouho a všichni rodiče by si připadali trestuhodně nedbalí, že svým dětem také nenechají čip implantovat. Přemýšlel, jestli by to šlo přímo uzákonit, stejně jako se zavedla povinnost používat autosedačky a cyklistické helmy. Ale ne, nejspíš by to ani nebylo nutné. Strach z únosu spolu s vyčítavou otázkou Proč, proč jsme mu nedali zavést ten čip? by bohatě stačily.

Vytrhl se ze zasnění. Chápal, že musí pracovat jen s tím, co má v současnosti k dispozici. Zítřek je něco jiného.

Takže Istanbul, zamyslel se. Proč si pro setkání zvolili Istan­ bul? Byl dost blízko Ankary, aby se Perkins mohl vytratit a při­ cestovat sem vlakem nebo autem. Žádné mobily, žádné kreditky, žádné elektronické stopy. Ankara by byla příhodnější, ale pokud Hamilton figuroval na nějakém seznamu sledovaných osob – jako že figuroval –, jeho přítomnost v Ankaře by mohla k Per­ kinsovi přitáhnout pozornost, jen co Intercept zveřejní materiály, které Perkins novináři předal.

To všechno znamenalo, že by pořád mohli mít šanci elimino­ vat škody. Pokud to bylo první setkání... pokud se elektronicky ještě nic neposlalo, anebo poslalo, ale nikdo jiný neměl šifrovací klíče... pokud měli v plánu strávit spolu alespoň krátký čas, aby Perkins mohl Hamiltonovi vysvětlit co a jak...

Musí si však dávat pozor. Gallagherová je podezíravá. Kvi­ toval však, že není podezíravá natolik, aby se s ním o své do­ mněnky bála podělit. Přesto je podezíravá dost. Kromě toho je chytrá a všímavá. Další sebevražda – či dokonce dvě – v sou­ vislosti s problémy, na které sama upozornila, by její znepoko­ jení pravděpodobně ještě prohloubily. Potřeboval něco, co by se dalo ještě víc popřít.

Nicméně i navzdory popírání bylo třeba Gallagherovou sle­ dovat. Měl zkušenost, že s podezřením je to jako s chřipkou. Tu chytí spousta lidí, ale jen relativně málo z nich jí podlehne. Postupem času a při patřičné léčbě se většina uzdraví. Ale ne­ moc je třeba stále monitorovat. Nesmíte dopustit, aby horečka dosáhla bodu, kdy ohrozí zdraví těla.

A především by se nemělo riskovat šíření nákazy.

Pomyslel na Hamiltona. Chvíli se cítil... neřekl by, že vylože­ ně hrozně. Ale zkormouceně. Někteří v agentuře pohlíželi na svět optikou karikaturisty, kdy jejich domácí nepřátelé nenávidí Ameriku a milují teroristy a tak podobně. Takovými absurdi­ tami se jeho kolegové utěšovali. Anders chápal, že lidská přiro­ zenost zpravidla funguje mnohem rafinovaněji, a předpoklá­ dal, že Hamilton svým pokřiveným způsobem svou zemi miluje bez ohledu na to, jak hodně jí svými aktivitami pravděpodobně uškodí. Ale co, s vědomím, že smrt tohoto novináře nebude na­ darmo, se pojila i jakási vznešená hrdost. Způsob jeho skonu ve skutečnosti Američany spojí, posílí je a dá jim společný cíl. Ha­ milton se to neměl nikdy dozvědět, a i kdyby se to stalo, nikdy by to nepochopil, ale Anders ho určitým zvláštním způsobem respektoval. Jestliže tenhle člověk musel zemřít – a to musel –, nechtěl by třeba poskytnout své orgány, aby mohl dopřát dar života i ostatním? Samozřejmě že by chtěl. Stejně jako každý jiný slušný člověk. A Anderse do jisté míry těšilo vědomí, že Hamiltonovi vzdává hold tím, že mu smrtí poskytne příležitost přinést srovnatelnou oběť. Že zmírní Hamiltonovu ztrátu, že nezvětší její tragičnost.

Povolal si Remara, který pak při briefingu seděl naproti ře­ ditelovu stolu rovně, jako by spolkl pravítko – což byla pozice, kterou měl ve zvyku zaujímat, jak Anders dobře věděl, když se vzpíral obtížným rozhodnutím. A vskutku, jak se dalo předpo­ kládat, Remar se ohrazoval vůči tomu, co bylo třeba vykonat. Ale stejně tak nakonec neochotně uznal, že neexistuje žádná jiná možnost. A teprve když se domluvili na konkrétním plánu, se Remar zeptal: „Proč si myslíš, že to udělal?“

Anders se v křesle opřel, protože se mu ulevilo, že tu složitější část rozhovoru má za sebou. „Kdo ví? Měl napjatý vztah s rodinou. Dozvěděl jsem se, že to připisoval práci a tomu, jak ho od rodi­ ny vzdaluje. Třeba tímhle vším chtěl svým blízkým ukázat, že patří k těm hodným. Nebo možná šlo o nějaký pomýlený hlas svědomí, který v něm s postupujícím věkem a s prohlubujícím se vědomím vlastní smrtelnosti rostl jako nádor. Věděl jsem, že něco z toho může představovat jeho zranitelné místo. Měl jsem to brát vážněji.“

„Nemůžeš vědět všechno.“

„Vědět všechno je naší povinností.“

Remarův výraz zůstával strnulý. Někdy bylo těžké posoudit, zda je jeho netečnost důsledkem utrpěných zranění, nebo zda se snaží skrývat své myšlenky.

Po chvíli pronesl: „Nemohlo v tom být... je vyloučené, aby Perkins věděl něco o Božím oku, že ano?“

Anders nad absurditou takového nápadu zavrtěl hlavou. Ale pocítil, jak se mu sevřel žaludek, což mu připomnělo noc, kdy ho Remar probudil se zprávou o Snowdenovi.

„Není možné, aby Perkins něco tušil,“ prohlásil vzápětí. „Plný přístup máme jenom ty a já. Jsme jediní, kdo vůbec ví, že exis­ tuje, aspoň pokud jde o jeho celkový koncept. Ale... provedeme audit. Osobně, samozřejmě.“

Remar přikývl. „Jistě. Ale... souhlasil bys, že je vhodná doba nazvat ho nějak jinak?“

„Nikdy jsi nic lepšího nevymyslel.“

„Já vím, ale –“

„Boží oko tomu padne jako ulité. Vystihuje to dokonale.“

„Chci říct jenom to, že Patriot Act a Freedom Act... to byla účinná jména. Dohled nad lidmi se taky nakonec ujal. Maso­ žravec, Program absolutní informovanosti... tyhle programy byly pod palbou, protože jejich názvy zněly děsivě.“

„Oko prozřetelnosti je už všude. Je na zadní straně velké pe­ četi Spojených států a na rubu každé jednodolarové bankovky. Je dobře známé. Poskytuje útěchu. Ale tyhle věci vlastně ani nejsou důležité. Protože Boží oko se nikam ven nedostane.“

„Samozřejmě že ne, ale –“

„To, o čem se tu teď bavíme, je pouze preventivní opatření. Jenom se jakoby díváme pod postel, abychom se ujistili, že se pod ní neschovává bubák. Potvrzujeme to, co už víme.“

„V pořádku, ale –“

„Podívej, Boží oko bylo zabezpečené už před Snowdenem, že ano? Tohle víme s jistotou. Protože –“

„– protože kdyby měl Snowden k Božímu oku přístup, od­ halil by ho.“

„Přesně tak. Stejně jako kdyby měla al-Káida před jedenác­ tým zářím přístup k atomovkám, New York a Washington by se vypařily. V obou případech platí, že neexistence důkazů –“

„– byla důkazem neexistence.“

„Správně. A přesto jsme z přehnané obezřetnosti nechali Chambersovou zesílit všechny bezpečnostní protokoly.“

Remar se na něj zadíval, v očích svůj starý nesouhlas. „Anténa byla mimořádný talent. A loajální.“

Andersovi se nelíbilo, že Remar používá její křestní jméno. Tedy její přezdívku – ve skutečnosti se jmenovala Nicole –, ale to bylo ještě horší. To, co bylo výlučně rozhodnutím v otázce národní bezpečnosti, se tak jevilo osobněji. Ba co víc, to šetření se mu nezamlouvalo. Zadíval se Remarovi do očí. „Zpochyb­ ňujete moje rozhodnutí, generále Remare?“

Remar sklopil zrak. „Co se stalo, stalo se. Ale pokud nemáte obavu, že Perkins získal přístup k Božímu oku, proč tak extrém­ ní opatření?“

„Perkins sice nemůže rozpoutat armageddon, ale to ještě ne­ znamená, že nepředstavuje katastrofu. Chceš dalšího Snowde­ na? Ty náklady a ztráty spojené s negativní publicitou, ty potíže a neshody? Ten zatracený Greenwald, co se vysmíval NSA, že jako jediná organizace ztratila data, co se snažíme získat zpátky?“

„Ne, jasně že ne.“

„A to nemluvím o tom, jak pak budeme vypadat my, jestli se to stane znova.“

Remar přikývl.

Anders si povzdechl. „Nevíme, co měl Perkins za lubem. Ale můžeme předpokládat, že pokud si zrovna náš SASD v Turecku myslel, že by se o to mohla zajímat média, musí to být škodlivé. Mimořádně škodlivé.“

Remar opět přikývl a zdálo se, že se nechal obměkčit. „Koho na to chceš?“

„U Perkinse mě napadá Delgado. U toho novináře Manus.“

„Takže na Perkinse rafinovaně a na novináře hrubou silou?“

Anders zavrtěl hlavou. „Aby ses v Manusovi nespletl. Sice ne­ slyší, ale to neznamená, že není schopný použít hlavu.“

„Já nevím, Tede. U tohohle chlapa nikdy nedokážu poznat, co si myslí.“

Anders se podíval na Remarovu zohyzděnou tvář a zdržel se komentáře, že přesně tohle by se dalo říct i o něm.

„Není důležité, co si myslí, Miku. Důležité je, co dělá.“

„Tebe neznervózňuje?“

„Vím, jak s ním zacházet.“

„Na to jsem se neptal.“

„Na tom ale záleží.“

„Vím, že je ti oddaný. Jako... nevím, jako týraný pes, kterého jsi zachránil, nebo něco v tomhle smyslu. Ale víš, že takový pes je poznamenaný? Hluboko uvnitř. Nikdy mu nemůžeš stopro­ centně důvěřovat.“

„Tohle není otázka důvěry. Je to otázka užitečnosti.“

Jeho slova vyzněla trochu drsněji, než zamýšlel, ale na druhé straně, mohl někdo popřít pravdivost takového výroku?

Remar se postavil. „Dobře. Co tam máme dál?“

Pochopil Andersova slova jako komentář k jejich vzájemnému vztahu? Ředitel to tak nemyslel.

Ne, Remar byl fajn. Byl stejně loajální jako Manus – ačko­ liv někdy měl příliš mnoho otázek. Ale přinejmenším vždyc­ ky věděl, kdy si má námitky nechat pro sebe a vykonat rozkazy.

„Budeme potřebovat tureckou spojku,“ řekl Anders. „Zkon­ taktuj našeho člověka. Manus toho novináře dopraví lidem z Er­ genekonu. Propašují ho do Sýrie.“

„Což je druhá spojka.“

„Správně. Řekni našemu člověku, že Ergenekon dostane za­ placeno ve třech tranších – když převezme zásilku, když ji do­ ručí Syřanům a když Syřané dokončí transakci.“

„O jakých Syřanech se tady bavíme?“

„Záleží na tom? Budeme jim říkat ISIS.“

„Značka ISIS je v téhle fázi už docela známá. Možná by bylo lepší použít něco novějšího.“

Anders se zamyslel. „No, mohli bychom to připsat Chorá­ sánské skupině. Víš, jak se o nich mluví: ‚příliš radikální i na al-Káidu‘.“

„Nevím. Tvrdili jsme, že jsme vůdce téhle skupiny zabili, když začalo bombardování v Sýrii. Navíc se to jméno nikdy pořádně neujalo. Chorásán... to je jak Kardashian. Už jsem ti říkal, že na jménech záleží.“

Anders téhle narážce nevěnoval pozornost. Boží oko znělo dokonale a on to jméno – nebo ostatně cokoliv jiného – ne­ měl chuť měnit v něco, co za dokonalé nepovažoval. „Tak ne­ buď nijak konkrétní. Ale připiš to ISIS. ‚Odštěpenecké skupině s vazbou na ISIS‘, nebo tak něco. A pokud jde o Turky, začni u tranše ve výši dvaceti tisíc dolarů, ale buď připravený jít cel­ kově na stovku.“

„V dnešní době chtějí spíš materiál než peníze.“

„Řekni našemu člověku, že jestli to půjde dobře, příště se mů­ žeme pobavit o bubnových granátometech. Po těch jsou jak diví. Ale ať to s tou hamižností zase nepřežene.“

Remar zamířil ke dveřím. „Seženu Delgada. I toho psa Ma­ nuse.“ 34 O dvacet minut později se ozvalo dvojí ostré zaklepání. Anders vzhlédl ke dveřím: „Dál.“

Dovnitř vstoupil Thomas Delgado a zavřel za sebou. Metr šedesát pět, chlapík ve vynikající kondici. Na sobě měl na míru šitý šedý oblek a bílou košili. Absence kravaty byla jeho jedi­ ným módním ústupkem marylandskému horku na konci léta. Zřejmě ve snaze napravit tento nedostatek mu z náprsní kapsy saka vyčníval asi centimetrový kousek bílého lněného kapesní­ ku. Jeho oděv působil na chodbách NSA až okázale elegantně, zvlášť během léta bez rukávů, ale Anders měl za to, že na něm něco je – že se tak Delgadovi alespoň částečně daří zastírat sku­ tečnost, že kdysi dávno získal pověst technicky zdatného zabijá­ ka, který pracuje pro různé domácí i cizí kriminální organizace z východního pobřeží.

To bylo před deseti lety, kdy ho Anders varoval před blížícím se zásahem komanda FBI, které se ho snažilo dostat za mříže a kterému tak hodil klacek pod nohy. Varování bylo samozřejmě součástí určitého quid pro quo a Delgado se ukázal být mimořád­ ně schopný – nápaditý, diskrétní, rozhodný. Řekli jste mu kdo, řekli jste mu kde, řekli jste mu, co může a nesmí, aby věděl jak. Kromě těchhle věcí se na nic jiného nikdy neptal a nestalo se, aby daný problém nevyřešil. Pokud měl nějaký nedostatek, byl to fakt, že z určitých aspektů své práce měl větší požitek, než by se mohlo považovat za... žádoucí. Ale nikdo není dokonalý.

Delgado se posadil. Dýchal pravidelně, ale kolem řádky vla­ sových štěpů, které se mu usilovně snažily zakořenit nad lysým čelem, mu vyrazily drobné krůpěje potu.

KAPITOLA 3


35

„Přišel jsi zvenku?“ zeptal se Anders.

Delgado přikývl. „Je tam totální peklo. Aspoň čtyřicet stupňů. Remar říkal, že se se mnou chcete okamžitě setkat.“

Anders spojil prsty do stříšky. „Máme problém v Ankaře. Oka­ mžitě tam poletíš vojenským speciálem z Andrews. Nemůže to být sebevražda. Můžeš to narafičit jako bouračku?“

Delgado se usmál. „Víte, že můžu, zvlášť pokud je to novější model.“

Na Delgadově úsměvu bylo vždycky něco, co mu dodávalo výraz pohrdavého úšklebku. Ale tohohle chlapa nezaměstnávali kvůli osobnímu kouzlu.

Anders pomyslel na luxusní evropské auto, kterým, jak věděl, Perkins jezdí po Ankaře. „Je docela nový. Jestli se dovnitř nedo­ staneš sám, zajistím ti podporu od kybernetiků z našeho TAO.“

„Nebudu je potřebovat.“

„To je nejspíš pravda, ale kdyby něco, budou po ruce.“

Lidé z TAO byli kouzelníci. Jeden tým dostal za úkol vyvinout přístup k počítačovým sítím spravujícím zkontrolovaná zavazadla u všech významných leteckých společností. Potom už byla hrač­ ka zajistit, aby se někam dočasně „zatoulal“ něčí kufr nebo, což bylo ještě lepší, celý náklad kufrů určených pro konkrétní letadlo, a dokud byly nezvěstné, nahradit tu kolečko, tam rukojeť nebo podpatek boty odposlouchávacím nebo sledovacím zařízením. Po několika hodinách, nebo třeba za den letecká společnost zjistila svou chybu, omluvila se a poslala zavazadla do správného cíle. Neschopnost přepravních organizací byla natolik známá a rozší­ řená, že nikoho nikdy ani nenapadlo položit si otázku, jestli za tím nemůže být ještě nějaká jiná síla. Snowden toho v souvislosti s tě­ mihle schopnostmi hodně prozradil, ale ne všechno. Díky bohu.

Delgado si z hlavy otřel kapku potu. „Detaily?“

„Generál Remar ti cestou ven poskytne šifrovaný soubor. Mů­ žeš si ho přečíst v letadle.“ Odmlčel se a potom dodal: „Nebudeš mít možnost navázat kontakt s tamější expoziturou. Problémem je právě její šéf.“

Pokud to Delgada překvapilo, nedal to na sobě znát. Pouze přikývl a řekl: „Už vím, proč potřebujete bouračku. Dáte mě dohromady s tou zrůdou, nebo budu tentokrát operovat na vlastní pěst?“

„Letadlem poletíte spolu. To už čeká v Andrews. Manus bude ve stejné oblasti, ale bude se věnovat jiným úkolům.“

Jako na znamení někdo v tom okamžiku třikrát potichu za­ klepal na dveře. Anders vyčkával. Pokud to je někdo jiný, ode­ jde. Pokud je to Manus, jeho pokyn ke vstupu stejně neuslyší.

Dveře se otevřely, pracovna za nimi na chvíli zmizela z do­ hledu. Potom se uvnitř ocitl Marvin Manus a dveře se za ním zavřely. Delgado se otočil, aby mu Manus mohl odezírat ze rtů, a obzvlášť hlasitě a zřetelně pronesl: „Tak tam jen tak nestůj, Einsteine. Posaď se.“

Anders se nikoliv poprvé pozastavil nad Delgadovou animozi­ tou. Bylo jasné, že tenhle nevysoký elegán má i svou nepříjemně drsnou stránku. Ale je schopný někomu přát i smrt? Z Delgada šla hrůza, o tom nebylo pochyb. Ale Manus... Manus byl něco jiného, něco živočišného a živelného. Anders ho zachránil před patnácti lety, kdy Manus zrovna oslavil osmnácté narozeniny a chystal se přejít z nápravného ústavu pro mladistvé v illinoi s - kém St. Charles do přísně střeženého zařízení pro dospělé v Pontiacu. Výmluvné bylo už to, jakou nervozitu vyvolával u Remara. Protože Remar, který se zotavil ze zranění a přetr­ pěl bolesti, jaké by zabily většinu jiných lidí, nebýval nervózní z nikoho.

Manus jízlivé poznámce nevěnoval pozornost a s pohledem upřeným na Anderse čekal na další rozkazy. Anders se podíval na Delgada a řekl mu: „Běž.“

Delgado zaváhal, potom se ale postavil a začal se kolem Ma­ nuse šourat pryč, přičemž si svého urostlého kolegu změřil od hlavy k patě. Ještě před ním se ale zastavil, aby Manus dobře viděl na jeho rty, a skoro zakřičel: „Jsem rád, že poletíme spolu. Chyběla by mi naše duchaplná konverzace.“

Manus ho při odchodu sledoval a nic neříkal. Anders samo­ zřejmě věděl, jak s Manusem jednat, ale i jemu jeho netečnost někdy připadala... znepokojivá. Zvlášť pokud tak reagoval na něco, co by u normálního člověka vyvolalo nějaký projev zlosti.

Anders ukázal na křeslo, načež se na Manuse současně znako­ vou i běžnou řečí obrátil se slovy: „Marvine, děkuji, žes přišel.“ Tahle zdvořilost byla záměrná. U Manuse měla velkou váhu. A ačkoliv Anders věděl, že Manus umí skvěle odezírat ze rtů, pokusil se při každé příležitosti vnést do svého projevu i něco z toho mála, co se naučil z amerického znakového jazyka, pro­ tože věděl, jak si Manus jeho snah cení.

Manus přikývl a usadil se do jednoho z křesel. Opatrně při­ tom sevřel područky, jako by měl obavu, že je bezděčně zlomí.

„Poletíš do Istanbulu,“ pokračoval Anders. „Stejným vojen­ ským letadlem jako Delgado. Generál Remar ti předá šifrovaný soubor s podrobnostmi. Půjde jen o únos. Novináře, který podle všeho nedbá na svou osobní bezpečnost a je zřejmě neozbro­ jený. Nezáleží na tom, jestli se mu při tom únosu něco stane, musí ale zůstat naživu a víceméně v pořádku.“

„Co s ním mám udělat?“ Manus promluvil hlubokým a zně­ lým hlasem a slova pronesl s mírně nepatřičnou výslovností, protože se neslyšel. V jeho hlase vesměs nebylo možné nalézt o nic lepší vodítko k myšlenkám, které se za ním ukrývaly, než v jeho charakterističtějším mlčení.

„Předáš ho skupině tureckých prostředníků, kteří mají kon­ takty na syrské straně hranice. Generál Remar teď zajišťuje příslušnou logistiku, a jakmile budu mít víc informací, dám ti za letu vědět co a jak. Dotazy?“

Manus jedinkrát pohnul hlavou do strany.

Nic překvapivého. Kdyby potřeboval vědět něco dalšího, An­ ders by mu to řekl.

Ředitel se na něj podíval. „Jak to jde s Delgadem?“

Chvíli bylo ticho. „Jak to myslíte?“

Zeptal se zcela neutrálním tónem, jako když srdeční monitor ohlašuje zástavu.

„Má v sobě spoustu nenávisti,“ pokračoval Anders. „Ale je pro mě užitečný.“

Manus přikývl.

Anders si povzdechl. „Uvědomuju si... co musíš někdy vy­ stát.“

Další přikývnutí. Ale Anders za ním cítil oddanost. Reakci na patrně jedinou laskavost, jakou tenhle člověk v životě poznal.

„Až se vrátíte,“ navázal Anders, „mám pro tebe další úkol. Zaměstnankyni, o které mám určité... pochybnosti. Chci, abys na ni dohlížel.“

Manus se mírně zamračil, možná pochybovačně. Toto nebyl typ úkolu, jaký mu Anders obvykle zadával.

„Její synek je hluchý,“ vysvětloval Anders. „To by ti mohlo pootevřít dveře, aby sis k nim našel cestu.“

Manusovo čelo se opět vyhladilo. „Dobře.“

„Budeme ji samozřejmě monitorovat i elektronicky, ale je chyt - rá, na to si bude dávat pozor. A mně jde o něco jiného.“

„O co?“

Anders zabubnoval prsty do stolu. „Obávám se, že to, co se teď stane v Turecku, by ji mohlo rozrušit. A chci vědět, jak se jí daří. Je v pohodě? V klidu? Spokojená? Nebo ji bude trápit svědomí? Je to týmová hráčka? Nebo začne přemýšlet, jestli najednou nestojí mimo? Informací sbíráme kvanta, ale někteří opomíjejí lidskou stránku, ty neměřitelné aspekty, ducha uvnitř stroje. Já to opomíjet nechci. Nechci opomíjet vůbec nic. V tomhle ohledu se budou hodit tvoje bezprostřední dojmy.“

Manus si chvíli prohlížel své mohutné ruce, jako by v nich snad dokázal nalézt odpověď. Potom pronesl: „Chcete vědět všechno.“

Anders pouze přikývl. Nechce to vědět každý? 39<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.