načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Boží oko - Barry Eisler

-14%
sleva

Kniha: Boží oko
Autor:

Theodore Anders, ředitel Národní bezpečnostní agentury (NSA), má jednoduchý cíl: zaznamenat každý telefonní hovor, email a ťuknutí klávesy, které souvisí s činností na internetu. ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  399 Kč 343
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
11,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2017-07-20
Počet stran: 400
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 398 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Milan Žáček
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2017-30
ISBN: 9788025906897
EAN: 9788025906897
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Theodore Anders, ředitel Národní bezpečnostní agentury (NSA), má jednoduchý cíl: zaznamenat každý telefonní hovor, email a ťuknutí klávesy, které souvisí s činností na internetu. Ví, že bezbřehý dohled je jediný způsob, jak zajistit bezpečnost Spojených států. Evelyn Gallagherovou nic takového příliš nezajímá. Chce se držet v ústraní a jen se v NSA starat o kamerové sítě a program na rozpoznávání tváří, aby zvládla zaplatit soukromou školu pro svého neslyšícího syna Dashe. Když však v rámci NSA odhalí existenci programu s kódovým označením Boží oko a spojí si ho se záhadnými úmrtími celé řady novinářů a whistleblowerů, kvůli svým nenadálým pochybnostem se ocitne v hledáčku dvojice vládních zabijáků: Delgada, sadistického strůjce bomb a hackera; a Manuse, deprivovaného obra, kterému doposud záleželo pouze na tom, jak co nejlépe ochránit ředitele. Na pozadí spletitého politického vydírání, teroristických provokací a intrikaření z útrob Bílého domu zuří globální válka -- válka mezi lidmi, kteří se zoufale snaží tutlat ta nejtemnější státní tajemství, a lidmi, kteří je chtějí vyzradit. Válka, v níž se Evelyn pokusí přežít jen s vynaložením veškerého svého špionážního umu a výcviku. Válka, v níž má ředitel NSA zásadní informační výhodu: možnost pohledu Božím okem.

Kniha je zařazena v kategoriích
Barry Eisler - další tituly autora:
Boží oko Boží oko
Eisler, Barry
Cena: 215 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Boží oko" mají také často zájem o tyto tituly:
Dokonalý zabiják Dokonalý zabiják
Larsen, Ward
Cena: 295 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
50 Daniel Perkins se s trhnutím probudil, když autobus prudce za­ brzdil. Vyhlédl z okna a v cákancích šedého deště zahlédl beton a sklo nádraží AŞTİ, kde se tísnily fronty lidí seřazených pod deštníky, aby nastoupili do asi dvanácti autobusů čekajících na parkovišti terminálu. Odkašlal si a podíval se na hodinky. Bylo skoro poledne. Bože, prospal prakticky celou cestu z Istanbulu. Dokonce ani neslyšel řidičovo obvyklé hlášení, že se blíží k Ankaře. Počkal, až vstanou ostatní pasažéři – několik evropských tu­ ristů s batohy, ale většinou Turci, kteří neměli dost peněz, aby si mohli dovolit z Istanbulu přelet nebo přicestovat vysokorychlost­ ním vlakem – a vyndají si zavazadla ze stropních přihrádek. On sám si během pětihodinové jízdy držel tašku na klíně, tedy s vý­ jimkou krátké návštěvy toalety, kam si však tašku vzal s sebou. Promnul si oči, měl pocit, jako by byl zdrogovaný. Kdy se vlastně naposledy pořádně vyspal? Někdy předtím, než popr­ vé kontaktoval Hamiltona, což znamenalo... skoro před třemi týdny. Do té doby si během příprav nikdy nedělal sebemenší starosti. Schopnosti NSA znal stejně dobře jako kdokoliv jiný, což znamenalo, že před agenturou uměl kličkovat. Ale po na­ vázání kontaktu byl v bezpečí jen do té míry, jak to dovolovala Hamiltonova preventivní opatření. A i když se ten kluk v bez­ pečnostních záležitostech už předtím docela vyznal a díky Per­ kinsovým informacím se jeho znalosti ještě prohloubily, přesto byl jejich kontakt stále riskantní, stále to bylo nové zranitelné místo. Elektronická protiopatření byla stejná jako ta fyzická: můžete si při kontrasledování dát záležet na každém detailu, ale KAPITOLA 5 51 pokud se setkáváte s někým méně obezřetným, kdo si nehlídá zadek, jste stejně nahraní jako on. Prohnala se jím vlna úzkosti a musel vynaložit značné úsilí, aby ji rozptýlil. Hamilton získal své informace. Momentálně letěl do Frankfurtu a odtamtud zamíří zpátky do Washingtonu. Pokud měl Perkinse někdo dostat, už by se tak stalo. A kdyby k tomu došlo teď... tak se ty informace alespoň dostanou ven. Přinejmenším to všechno nepřijde nazmar. Vzpomněl si na svou exmanželku Caryn a na to, jak mu mno­ hokrát říkala, že práce ho stravuje jak rakovina, odcizuje ho od jejich dětí, odcizuje ho od ní. Nevěděla však, že on už od­ cizený byl. Jeho obsesivní oddanost práci byla stejně důsledkem jako příčinou. Oženil se mladý, a než mu došly určité věci, měli děti a očekávání, co zatvrdla jak beton, a odpovědnost, nad níž nemohl jen tak mávnout rukou. Zůstal lapen v životě, který nechtěl, se ženou, kterou nemiloval, ne tak, jak doopravdy mohl, ne tak, jak potřeboval. A potom se seznámil s Anténou, systémovou administrátor­ kou, která také uvízla v nešťastném manželství. Ve skutečnosti se jmenovala Nicole, Nicole Chambersová, ale lidé ji znali jako Anténu nebo An už od časů, když vyrůstala jako surfařka v San­ ta Cruz. Vídal ji ve stejné jídelně na ústředí, jak chodí brzo do práce a dlouho ponocuje, přesně jako on. Z nezávazných řečí se vyvinulo přátelství. Z přátelství se stal milostný poměr. Ten rozkvetl do lásky. Plánovali si, že počkají, až jejich děti začnou studovat na vysoké škole, a potom se rozvedou se svými partnery a konečně budou moci přestat tajit svůj vztah, místo aby si pro sebe jen tu a tam ukradli chvilku v nějakém odlehlém hotelu. Ne že by takové chvilky nebyly úžasné. Někdy si myslel, že jen ony ho udržují v chodu, že jen pro ně doopravdy žije. Jedné noci mu Anténa řekla o programu, který vypracovala na příkaz ředitele a který si ředitel sám pojmenoval Boží oko. Jeho filtry měly zaručit, že bude sledovat jen teroristy a nebude mít přístup k domácí komunikaci. Ale Anténa si pro sebe vy­ 52 tvořila zadní vrátka, a když je vyzkoušela a do programu se po­ dívala, zjistila, že jsou všechny filtry vypnuté. Perkinsovi se pak svěřila, že způsob, jakým je program používán, jí nahání hrů­ zu, a měla pocit, že by se s tím mělo něco udělat. Ale taková představa ji děsila – stačilo se podívat, jak se pokusili zničit Billa Binneyho a Thomase Drakea, a to jsou jen dva z mnoha – a dlouhou dobu o tom pouze mluvila, jako kdyby to mohla při­ znáním viny ohledně své nečinnosti nějak odčinit. A Perkins, který byl přinejmenším stejně vyděšený jako ona, se ji ani ne­ pokoušel povzbuzovat. Ale nakonec začala odčerpávat jak informace o samotném programu, tak ty, co nasával, šifrovala je a ukládala na speciální stránku na Darknetu, kterou vytvořila tak, že ji nemohlo vidět ani Boží oko, jak byla přesvědčena. Perkinsovi ukázala, jak by se sám k informacím mohl dostat, kdyby se jí něco stalo. Říkal jí, že se chová směšně, že se nic nestane, že přece nežijí ve špionážním románu. Po Snowdenově aféře nechal ředitel Anténu přepracovat všechny bezpečnostní protokoly Božího oka. Perkins si zpětně uvědomoval, že pokud chtěla své informace někdy zveřejnit, byla to ta nejvhodnější doba. Ale Anténa namítla, že ani vy­ lepšené protokoly jí nezabrání vytvořit nová zadní vrátka, takže bude dál schopna shromažďovat potřebné důkazy. Nenaléhal na ni. Ve skutečnosti tajně doufal, že její potřeba získávat další důkazy bude stále sloužit jako záminka k nečinnosti. Po dokončení nového systému se měla s Perkinsem večer se­ tkat v hotelu u mezinárodního letiště Washington/Baltimore. Jenže se na schůzku nedostavila. Perkins se domníval, že se u nich doma stalo něco, o čem ho nemohla včas informovat, a cítil jen zklamání. Jenže následujícího rána to bylo ve všech zpravodajstvích: znásilnění a vražda místní ženy. Zpočátku všechno popíral s takovou vehemencí, že dokonce uvěřil tomu, jak čin líčila média. Anténino tělo bylo nalezeno za nákupním centrem v Laurelu. Její auto stálo na parkovišti před 53 fitness centrem, což dávalo smysl – pokud se něco takového dalo říct –, protože před setkáním s Perkinsem mívala ve zvy­ ku zaskočit na chvíli do posilovny, aby ji tam viděli jiní a měla jakés takés alibi. Policie spekulovala, že ji někdo násilím vtlačil do osobního auta nebo dodávky a odvezl kdovíkam. Prozkou­ maly se záběry z okolních dopravních kamer, ale nic se z nich nevyčetlo. Byl zajištěn vzorek semene, který odpovídal nálezům z pěti předchozích útoků. Tentýž sériový násilník útočil po ce­ lém úseku dálnice I-95 už několik let. Nakonec v něm však popírání ustoupilo pochybnostem a po­ chybnosti pevnému přesvědčení. Existuje lepší způsob, jak za­ jistit neprůstřelnost nových bezpečnostních protokolů, než zabít člověka, který je vytvořil? Nedělali totéž faraonové se staviteli pyramid, aby měli jistotu, že žádná nepovolaná osoba nikdy neobjeví jejich bohatství? A jaká byla pravděpodobnost, že se Anténa stane obětí „nahodilé“ vraždy jen několik málo hodin poté, co spustí a předá přestavěný systém? Napřed ho vyděsilo, že ať už Anténu zabil kdokoliv, půjde teď po něm, protože ví o jejich poměru a odpovídalo by to snaze odvést naprosto čistou práci. Ale potom si uvědomil, že kdyby to onen vrah věděl, byl by Perkins už po smrti. Byl proto v bezpečí. S Anténou si dávali pozor. Při zpětném pohledu mu docházelo, že asi ne tak velký, jak možná měli, ale přesto byli, díkybohu, opravdu hodně opatrní. Šest měsíců po Anténině smrti byl Perkins převelen do Anka­ ry. Byl to plánovaný přesun, jemuž se dlouho bránil, aby mohl zůstat ve Ford Meade s Anténou. Ale teď mu skýtal spíše zá­ minku, jak se vzdálit rodině a nemuset pořád skrývat žal před lidmi z bezprostředního okolí. Dlouho se vyhýbal Anténiným archivovaným souborům, pro­ tože se až paranoidně bál, že když jí založenou stránku navštíví, nějakým způsobem se dostane na mušku. Ale vztek nad tím, co ji potkalo, odhodlání se s tím spravedlivě vypořádat a také sží­ ravý pocit hanby z vlastní zbabělosti ho donutily jednat. Zadní 54 vrátka do systému byla zavřená a nevěděl, jestli Anténa vytvořila nějaká nová. Ale její cenná sbírka citlivých souborů byla netknu­ tá. Přemýšlel, jestli má všechno anonymně nahrát na několik zpravodajských serverů, ale nakonec se rozhodl, že z hlediska účinku i jeho vlastní bezpečnosti bude lepší najít toho správného novináře a využít ho jako zprostředkovatel. Gellman, Green­ wald, Poitrasová... všechno to byly samozřejmé volby, ale tihle lidé si už přišli na své a přesunuli se k jiným novinářským cí­ lům. Assange britská vláda držela zkrátka poté, co se WikiLeaks úspěšně zahnízdilo v myslích lidí jako nějaký neukázněný a drzý špionážní tým. Bral by někoho odvážného a zásadového, kdo však pracuje pro organizaci, kterou vláda ještě nestihla pošpinit svou propagandou. Nejlepší by byl nějaký mladý novinář z Interceptu – pokračovatel Greenwalda a Poitrasové, co má v zádech partičku s tou správnou pověstí a prostředky. Nabízelo se ně­ kolik možností, ale nakonec se rozhodl pro Hamiltona, protože tenhle mladík vyšel z prostředí informačních technologií, které mu umožňovalo nejen pochopit veškerý nabízený materiál, ale také ho vybavilo vědomostmi, jak ho udržet v bezpečí. Bože, upřímně doufal, že si vybral dobře. S ohledem na sebe i na Anténu. Vstal a spolu s ostatními vystoupil z autobusu, a než zaběhl pod stříšku, na hlavu mu dopadlo několik velikých kapek deště. Na dané roční období byla nezvyklá zima, a když se k chladu přidal déšť, Perkins se najednou rozechvěl. Protlačil se mezi lidmi, našel na nádraží toalety a dopřál si dlouhou a potřebnou úlevu nad pisoárem. Když si oklepával poslední kapky, zopakoval si, že se nic neděje, že to nejhorší nebezpečí pominulo. Přesto se bál, hodně se bál, co by se mu mohlo stát, kdyby ho dostali. Chelsea Manningovou drželi sko­ ro rok nahou na samotce a dozorci ji každých pět minut budili, aby zjistili, jestli je „v pořádku“. A Snowden... bože, vůbec si nedokázal představit, co by mu udělali, kdyby se jim někdy do­ stal do rukou. Ale ať se stane cokoliv, program, který odhalil, 55 se přinejmenším dostane na světlo světa. To všechno, co mu hrozí, kdyby ho přece jen chytili, by alespoň nebylo nadarmo. Zamířil zpátky do vestibulu, do hluku přelévajících se davů a hlášení o příjezdech a odjezdech autobusů, která se od žulo­ vé podlahy a vysokých klenutých stropů odrážela s intenzitou, z níž člověka div nerozbolela hlava. Uvědomil si, že má hlad, a zastavil se u kiosku na kávu a sendvič. Díval se, jak barman v cezve míchá a potom ohřívá mletou kávu s cukrem a vodou, nemohl se dočkat, až jím zacloumá silný turek, ale současně byl rád, že mladík za pultem nikam nepospíchá a kávu připravuje, jak se sluší a patří, pomalu ji přivádí k varu, aby ji poté mohl opatrně nalít po stěně nachystaného šálku přesně v okamžiku, kdy začne vřít. Poté se měla káva nechat ještě chvíli odstát, aby sedlina klesla ke dnu. Perkins se usmál při pomyšlení, že ať se teď bude dít cokoliv, turecká káva mu bude upřímně chybět. Televize na stěně v zadní části kiosku byla přepnutá na CNN International. Mluvčí Bílého domu zpochybňoval jemenská tvrzení, že útok dronu zabil dvanáct účastníků svatební hos­ tiny. Mluvčí vysvětloval: „Musí existovat téměř absolutní jisto­ ta, že nebudou zabiti nebo zraněni žádní civilisté – což je ten nejzásadnější požadavek, jaký můžeme stanovit,“ a vyjádřil se v tom smyslu, že oběti byly „radikálové“. Perkins nad takovou lží znechuceně zavrtěl hlavou, už jich měl plné zuby, všeho měl plné zuby. Potom v dolní třetině obrazovky začal ubíhat text Blesková zpráva a na obrazovce se objevila hlava s foukaným účesem. „A máme tady jednu aktualitu,“ začala deklamovat vážným hlasem školené moderátorky. „Členové ISIS pravděpodobně unesli amerického novináře.“ Perkinse při sledování zpráv napadlo, že bude mít ještě per­ ný den a že se vrátil právě včas, aby ho teď nikdo nepostrádal. A hlasatelka pokračovala: „Novinář z Interceptu Ryan Hamilton podle všeho trávil dovolenou v Turecku, když zmizel poblíž syrské hranice. Úřady se obávají, že se tento americký reportér 56 dostal příliš blízko pašeráckým trasám využívaným ISIS a spříz­ něnými teroristickými uskupeními. Spekuluje se, že Hamilton chtěl získat podrobnější informace o událostech, které podle posledních informací stojí za roztržkou mezi Ankarou a Bílým domem.“ Perkins cítil, jak mu z tváře odtekla veškerá krev. S Hamilto­ nem se rozloučil před necelými šesti hodinami v Istanbulu, urči­ tě ne někde blízko syrské hranice. Co to mělo sakra znamenat? Odhalil někdo jeho tajemství? Hodil na pult dvacet lir a vyrazil přes halu ke stanovišti taxíků. Měl u sebe záložní telefon a zoufale ho potřeboval zapnout, ale nechtěl riskovat, dokud neopustí terminál. Jak by totiž vysvětlil, že se momentálně nachází na autobusovém nádraží? Měl jet autem do Kappadocie a ano, připravil si krytí pro případ, že by byl spatřen při nějaké podezřelé aktivitě, ale svoji verzi nechtěl testovat, to ani náhodou, rozhodně ne teď. K taxíkům se táhla závratná fronta. Zdálo se, že deštník mají všichni kromě něho. Nahrbil se před padajícími kapkami a sna­ žil se přemýšlet. Skoro jistě to bylo špatné. Náhodě dával šanci tak čtyři pro­ centa. Což znamenalo, že historka s ISIS je s šestadevadesá­ tiprocentní pravděpodobností nesmysl. Zalila ho taková vlna hrůzy, až se mu udělalo zle: uvědomil si, že jestli Hamiltona dostali ještě v Istanbulu, možná se jim dokonce podařilo zachy­ tit informace, kterými disponoval. Hamilton chtěl soubory do Interceptu přeposlat prostřednictvím jejich systému SecureDrop, ale Perkins propadl takové paranoii, že Hamiltona přesvědčil, aby po internetu nic nedělal. Řekl mu, že si může obyčejnou poštou poslat zálohu, pokud to dokáže nějak anonymně, ale jinak by bylo nejbezpečnější, kdyby zašifrovaný flash disk od Perkinse nosil neustále u sebe. Hamilton u sebe flash disk mít nechtěl – Podívejte, co Britové udělali Davidu Mirandovi, namítal – a nakonec mu Perkins jenom řekl: V pořádku, udělejte, co považujete za nejlepší, a radši ať o tom nevím. 57 Ale co teď? Prozradí ho ten kluk? James Risen byl ochotný skončit ve vězení, než aby prozradil své zdroje, ale pokud necha ­ li Hamiltona někam zmizet, hrozilo teď tomuhle mladému no­ vináři něco mnohem horšího než vězení. A i kdyby ho nedoká­ zali přimět zpívat, za jak dlouho začnou vyslýchat všechny lidi, s nimiž se v Turecku mohl setkat? Ještě že mu Perkins řekl, že se musí sejít v Istanbulu, a ne v Ankaře; to mu poskytlo alespoň jakési krytí, i když nic extra to nebylo. Na okamžik se zastyděl, že myslí jen sám na sebe, když Hamilton teď snáší kdovíco. Ale panebože, vždyť to musela být jeho chyba. Perkins ho upozornil na všechna možná úskalí, ale ten kluk to stejně musel zvorat. Vystál frontu a s husí kůží na rukou konečně nasedl do taxíku. Nasměroval řidiče k nedalekému hotelu Gazi Park, kde nechal auto. Nechtěl parkovat blízko nádraží a hotel mu připadal jako dobrý kompromis, ale už si také uvědomil, že se dřív vůbec nezabýval tím, co by se stalo, kdyby se Hamilton kompromito­ val. Byl až příliš velký optimista. Ale na druhé straně, krucinál, kdyby si dovolil k té věci přistupovat jinak, nikdy by nesebral odvahu udělat to, co udělal. Teď se však bude prověřovat celá jeho verze, odhalí se a využije každá nesrovnalost. Co by měl sakra udělat? Nejspíš potřebuje právníka, ale kdyby se teď po­ kusil s nějakým spojit, vyšlo by to nastejno, jako kdyby začal mávat obrovskou vlajkou s nápisem Jsem vinen. Ne. Ne, musí zachovat chladnou hlavu. Vrátit se do kanceláře, dělat jakoby nic, prozkoumat elektronickou komunikaci. Použít stejná zadní vrátka, která mu na začátku umožnila objevit jejich program, a lépe pochopit, proti čemu vlastně stojí. A potom se rozhod­ ne, co udělá. Dostat se do hotelu mu netrvalo ani deset minut. Dalších de­ set, než mu hotelový zřízenec přivezl auto. A pak vyrazil, zamířil do práce a dál bojoval se strachem – topení na plný výkon a vy­ hřívání sedadla bylo jako požehnání pro jeho třesoucí se záda. Odbočil doprava na Beştepe a jel, dokud se nedostal na třídu Alparslana Türkeşe. Dálnice měla být ucpaná, takže se vydal 58 pod ni, sjel do ulice Bahriye Üçokové a poté znovu odbočil do­ prava na silnici pojmenovanou po Mareşalu Fevzim Çakma­ kovi. Právě projížděl kolem sportovního komplexu Anittepe, když uslyšel, jak mu v autě cvakly zámky. Ohlédl se, ten zvuk poznával, ale stejně ho to překvapilo – zmáčkl omylem něco? Nebo bylo něco s elektřinou? A potom ke svému ohromení a hrůze ucítil, jak mu plynový pedál pod nohou sám od sebe sjíždí k podlaze. Motor zaryčel a on udeřil hlavou do opěrky, když auto prudce vystřelilo dopře­ du a ručička tachometru se začala rychle vychylovat doprava. Vyjekl děsem a dupl na brzdu. Nic, necítil žádný odpor. Za­ čal předjíždět auto před sebou, a když už do srážky chyběly centimetry, volant mu pod rukama škubl doleva, potom dopra­ va, Perkinsův vůz auto minul a prohnal se kolem dvou dalších vpředu. Perkins se snažil nad vozidlem získat kontrolu, ale vo­ lantem nedokázal pohnout ani o píď. Vyděšeně se podíval na tachometr a viděl, jak ručička překonává značku sto padesáti kilometrů za hodinu. Znovu dupl na brzdu. Nic. Auto pořád zrychlovalo. Zašát­ ral po elektronické parkovací brzdě, strhl si nehet, ale sotva to cítil. Nic. Najednou mu to došlo. Všechno mu došlo. Na vteřinu ucítil zdrcující smutek, přívalovou vlnu lítosti. Potom to zmizelo. Za­ vřel oči, odtáhl ruce z volantu a objal se. „Anténo,“ zašeptal. „Miluju tě.“ ••• Thomas Delgado pohybem prstu nasměroval auto doleva, po­ tom sledoval, jak displej jeho iPadu zaplnila mřížka chladiče protijedoucího kamionu, do uší mu přes sluchátka vniklo zbě­ silé troubení... a potom nic. Žádný zvuk. Prázdná obrazovka. Usmál se, sundal si sluchátka a pohodlně se opřel na židli. Existovala velká pravděpodobnost, že auto při takovém čelním 59 nárazu exploduje, ale protože nepatřil k lidem, kteří ponechá­ vají věci náhodě, pro jistotu připevnil k benzinové nádrži i vedle kamery, kterou namontoval za masku chladiče, dvě zápalná za­ řízení. Kamera představovala jediný potenciální důkaz nekalostí – o zbytek se postaral, když se přes Bluetooth naboural do dia­ gnostického systému auta a mohl z něj v autě ovládat cokoli, co řídily mikroprocesory. Tedy úplně všechno. Protiblokovací systém ABS a zámky ve dveřích byly propojené se systémem předchá­ zení nehodám, ve voze byl všesměrový mikrofon pro použití při zapnutém hands-free, a dokonce i volant bylo možné ovládat prostřednictvím systému automatického parkování. Spousta no­ vějších modelů už byla vybavená i čelními kamerami a půjčovna aut Hertz instalovala kamery i dovnitř vozů, takže Delgado do­ kázal zanedlouho získat plnou kontrolu nad vozem i na dálku, aniž do něj musel instalovat jakýkoliv vlastní hardware. Tenhle druh pokroku se mu velice zamlouval. Ještě před ně­ kolika lety bylo běžné, že pokud chtěl způsobit nehodu, musel v utajení odvést mimořádně pečlivou práci a auto oběti vyměnit za jiný vůz stejné značky a stejného modelu uzpůsobený tak, aby přesně odpovídal výchozímu prostředku: bylo třeba napo­ dobit specifickou sadu škrábanců a dalších známek opotřebení, sladit množství paliva, počet najetých kilometrů, přenést osobní věci, naprogramovat rozhlasové stanice, zfalšovat čísla VIN... prostě všechno. Zabralo to spoustu času, stálo to peníze a byl k tomu třeba celý tým lidí. Nejhorší bylo, že ve voze zůstávaly důkazy ve formě přídavných mechanických zařízení, která do něj bylo třeba instalovat, aby ho bylo možné ovládat na dálku, důkazy, které se daly spolehlivě zahladit pouze požárem tak sil­ ným, že sám mohl vyvolat podezření. Ale teď? Bože, vždyť za něj prakticky veškerou práci odváděli výrobci aut. Přerušil satelitní spojení a vypnul aplikaci, potom se podí­ val na hodinky. Bylo po poledni, ale už dřív zavolal na recepci a domluvil si pozdní odjezd. Dveře měl na dva zámky, na klice upozornění Nerušit... všechno měl podchycené. 60 Panebože, z toho jeho předsmrtného vyjeknutí se mu postavil. U chlapů, nebo když se v práci neuchýlil k osobnímu přístupu, se mu to obvykle nestávalo, ale jo, dneska to byl fakt moc líbeznej zvuk. Tak... ryzí, nebo jak to nazvat. A co ještě ten chlápek říkal? „Athéno, miluju tě“? To bylo ono. Mluvil ke svojí ženě? Ale vždyť je to jedno. I když... mohl by jet truchlící vdovu navštívit. Jistě, bylo to trochu riskantní, ale i při téhle představě pocítil cukání v rozkro­ ku. Zdravím, pracoval jsem s vaším manželem. Moc fajn chlap. Chtěl jsem taky vyjádřit upřímnou soustrast. Nevadilo by, kdybych šel dovnitř? Byla by ze všeho totálně rozhozená, neuvažovala by racionálně, byla by zranitelná. Svou chybu by si uvědomila, až když by zavřela a zamkla za ním a on by ji s nožem u krku tiskl ke stěně. A potom by se nejspíš tak styděla a byla tak traumatizovaná, že by ani nic nenahlásila. Do prdele, tak tohle byl rajc. Vstal a šel na záchod, aby si nad tou představou vyhonil.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist