načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Boží hrob - Jay Kristoff

Boží hrob

Elektronická kniha: Boží hrob
Autor: Jay Kristoff

- Co mě nezabije, ať se začne bát. Druhý díl fantasy série Nikdynoc.  - Mia se stala Čepelí Rudé církve, avšak kvůli vyřizování krvavých záležitostí má k zabití ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 522
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Adéla Michalíková
Jazyk: česky
Téma: fantasy, dobrodružné romány, gladiátoři, spiknutí
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4871-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co mě nezabije, ať se začne bát. Druhý díl fantasy série Nikdynoc. 

Mia se stala Čepelí Rudé církve, avšak kvůli vyřizování krvavých záležitostí má k zabití konzula Scaevy a kardinála Duoma pořád daleko. Když zjistí, že se oba osobně zúčastní velkých her v Božím hrobě, neváhá a stane se členkou gladiátorských kolegií, aby mohla využít příležitosti a skoncovat s nimi. Mezi zdmi kolegia se rodí spiknutí a počet mrtvých narůstá. Mia navíc odhaluje tajemství, které by mohlo změnit celý její svět.

Zařazeno v kategoriích
Jay Kristoff - další tituly autora:
Illuminae Illuminae
 (e-book)
Gemina Gemina
Nikdynoc Nikdynoc
 (e-book)
Nikdynoc Nikdynoc
Nevernight Nevernight
Boží hrob Boží hrob
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Boží hrob

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Jay Kristoff

Boží hrob – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JAY K R I S TO FF

B ŽÍ H B



Mým nepřátelům. Bez vás bych to nedokázal.









Dobrý obrat, milí přátelé. Je skvělé se s vámi opět shledat.

Přiznám se, že jste mi chyběli. Když jsme se teď znovu sešli, mohl bych vás jen s úsměvem pozdravit a nechat vás, abyste si užili vyprávění o vraž­ dách, pomstě a sem tam nějaké ty vkusně napsané čuňačinky. Než se však společně zanoříme mezi stránky, měl bych se s vámi podělit o jedno va­ rování.

Paměť je zrádkyně, lhářka a zlodějská budižkničemu. A ač se vám osa­ zenstvo našeho příběhu bezesporu zarylo hluboko pod kůži, musíme se ob­ čas přizpůsobit těm méně obdařeným mezi vámi smrtelníky.

Takže co si dát teď malé opáčko?

DRAMATIS PERS NAE

Mia Corverová – vražedkyně, zlodějka a hrdinka našeho příběhu, jestli vůbec můžeme říci, že náš příběh nějakou má. Jejího otce Da‑ riuse popravili na příkaz itreyského senátu. Přísahala, že ho pomstí, a tak se stala učednicí nejobávanějšího kultu vrahů v celé Republice – Rudé církve.

Přestože nezvládla závěrečnou zkoušku, byla jmenována Čepelí (neboli vražedkyní) poté, co zachránila představené církve během útoku legionářů Luminatii.

Mia je částečně itreyského a částečně liisijského původu. Je také Temná – ta, která ovládá tmu samotnou. Této své schopnosti téměř nerozumí a jediný další Temný, kterého kdy potkala, zemřel dřív, než jí mohl odpovědět na její otázky.

Smutné, já vím. Pan Laskavý – démon, cestující nebo fámulus (záleží na tom, koho se ptáte) stvořený ze stínů, jenž ujídá Miin strach. Jako malé jí zachrá‑ nil život a tvrdí, že o své pravé podstatě toho ví velmi málo. Je o něm však známo, že sem tam lže.

Nosí podobu kocoura, ale ke skutečnému kocourovi má velmi, vel‑ mi daleko. Zatmění – další stínový démon, nosí tvar vlčice. Zatmění doprováze‑ la lorda Cassiuse, bývalou hlavu Rudé církve. Když zahynul při útoku Luminatii, přimkla se Zatmění místo něj k Mie.

Podobně jako většina psů a koček spolu ona a pan Laskavý příliš nevycházejí.

DRAMATIS PERSONAE


16

Starý Mercurio  – Miin učitel a  důvěrník z  doby, než vstoupila do Rudé církve. Sám byl mnoho let Čepelí, ale odešel do důchodu a žije v Božím hrobě. Tento starý Itreyan provozuje obchod Mercuriovy po‑ divnosti a pracuje jako dodavatel informací a hledač talentů pro slu‑ žebníky Černé Matky.

Pod třemi slunci byste nevrlejšího starého bastarda hledali jen těžko. Tr i c – akolyta Rudé církve a taky Miin přítel a milenec. Tric byl smí‑ šeného itreysko ‑dweymerijského původu. Měl být jmenován Čepelí Rudé církve, avšak Ashlinn Järnheimová ho několikrát bodla do srdce a shodila ho dolů z úbočí Tiché hory.

Po jeho smrti zabila Mia jeho dědečka Mečolama, krále Dweym‑ ských ostrovů, přesně jak mu slíbila.

To vůbec nebylo chytré, když se nad tím zamyslíte... Ashlinn Järnheimová  – akolytka Rudé církve a  dříve jedna z  Mii‑ ných nejbližších přátel. Narodila se ve Vaanu a je dcerou Torvara Järn‑ heima, Čepele na odpočinku. Jako odplatu za to, jak ho služba Matce doživotně zohavila, zosnoval společně se svými dětmi pomstu, kte‑ rá celou Církev téměř srazila na kolena, jejich spiknutí však nakonec odhalila Mia.

Ashlinnin bratr Osrik byl při těchto událostech zabit, ona sama však unikla.

Ashlinniny city ohledně Mii bychom mohli popsat jako... kom‑ plikované. Naev – Ruka (neboli učednice) Rudé církve a blízká přítelkyně Mii, jež zajišťuje zásobování Hory přes nehostinné Šepotající pustiny Ash‑ kahu. Naev byla ze žárlivosti znetvořena tkadlenou Marielle, ta jí však jako odměnu za Miinu pomoc při útoku Luminatii navrátila její pů‑ vodní krásu.

Naev nikdy nezapomíná a nikdy neodpouští – což je jeden z dů‑ vodů, proč s Miou tak dobře vycházejí. Drusilla  – ctihodná matka Rudé církve a  navzdory tomu, že vypa‑ dá jako starší paní, také jedna z nejsmrtonosnějších žijících služebnic Černé Matky. Drusilla potopila Miu během závěrečné zkoušky a ta pak pouze na přímluvu lorda Cassiuse, Pána Čepelí, byla jmenována Čepelí.

Mírně řečeno to není Miina největší fanynka. Solis – shahiid písní, který školí akolyty Rudé církve v umění oceli. Mia ho sekla do obličeje během první lekce. Solis jí to vrátil tak, že jí usekl ruku.

Teď to mezi nimi neskřípe, jak si dovedete představit.

*

Pavoukobijka – pět let po sobě ji studenti zvolili jako „shahiidku, kte‑ rá ze všech nejpravděpodobněji zabije své studenty“. Pavoukobijka je paní Síně pravdy. Mia byla jednou z jejích nejnadějnějších akolytek, ale poté, co nezvládla Drusillinu závěrečnou zkoušku, se Pavoukobij‑ čina náklonnost k ní vypařila. Myšák – shahiid kapes a  mistr zlodějství. Okouzlující, vtipný muž, který má pro krádeže stejnou slabost jako pro nošení dámského spod‑ ního prádla. Tento Itreyan nechová vůči Mie žádnou zvláštní nená‑ vist, což z něj prakticky dělá vůdčí osobnost jejího fanklubu. Aalea – shahiidka masek a mistryně tajemství. Říká se, že existují jen dva druhy lidí: ti, kteří milují Aaleu, a ti, kteří ji ještě nepotkali.

Zdá se, že má Miu celkem ráda.

Šokující, že? Marielle – jedna ze dvou albínských čarodějů v službách Církve. Ma‑ rielle ovládá starou ashkahskou magii a dovede tkát maso, takže se sva‑ ly a kůží umí pracovat, jako by byly z keramické hlíny. Za tuto schop‑ nost však platí vysokou cenu – její vlastní tělo je ohyzdné a není v její moci to nijak změnit.

Marielle nezáleží na nikom kromě jejího bratra Adonaie, který se o sebe stará možná až příliš. * Ano, milí přátelé, tohle byl sarkasmus. Přiznejte si to, chyběl jsem vám, že ano? Adonai – druhý čaroděj, jenž slouží Tiché hoře. Adonai je mluv‑ čí a dokáže ovládat krev. Díky umění své sestry je neuvěřitelně po‑ hledný.

Nicméně si vzpomínám na jedno rčení o posuzování knih podle obalu... Aelius – kronikář Tiché hory, jenž byl pověřen udržováním alespoň zdání pořádku ve velkém athenaeu Rudé církve.

Stejně jako všechno ostatní v knihovně Niah je Aelius mrtvý.

On sám o tom není zcela přesvědčen. Pšt – bývalý akolyta Rudé církve, nyní plnoprávná Čepel. Pšt nikdy nemluví a místo toho komunikuje znakovým bezjazykem.

Pomohl Mie při závěrečných zkouškách, ale trvá na tom, že ne‑ jsou přátelé. Jessamine Gratianusová – akolytka Rudé církve, která nastoupila do učení společně s Miou a nedokázala se stát Čepelí. Je dcerou Marci‑ nuse, itreyského centuriona popraveného za věrnost Miinu otci Da‑ riovi „Králotvůrci“ Corverovi. Jess považuje Dariuse a potažmo i Miu za viníky otcovy smrti – ačkoli dívky mají mnoho společného.

Například touhu vidět konzula Juliuse Scaevu vykuchaného jako prase. Julius Scaeva – třikrát zvolený konzul itreyského senátu. Udržel si funkci jediného konzula při Královském povstání před šesti lety. Tuto funkci obvykle vykonává více osob a mohou být zvoleni pou‑ ze na jedno volební období, ale u Scaevy se zdá, že žádná pravidla neplatí.

Řídil popravu Miina otce a odsoudil její matku a malého bratříč‑ ka k smrti v Kameni mudrců. Také nařídil, aby Miu utopili v kanálu.

Ano, je to pěkný kretén. Francesco Duomo – Velký kardinál Církve Světla a nejmocnější mezi představenými Vševidoucího. Společně  se Scaevou a  Remusem byl zodpovědný za vynesení rozsudku nad královskými povstalci.

Je Pravou rukou Aa na zemi. Mie stačí, aby jen uviděla svatou re‑ likvii požehnanou mužem jeho přesvědčení, a způsobuje jí to šílená muka.

Ubodat ho k smrti pro ni kvůli tomu může být problematické. Justikus Marcus Remus – bývalý justikus legie Luminatii, jenž vedl útok na Tichou horu. Během vrcholného střetu s Miou pronesl ně‑ kolik tajuplných poznámek o Miině malém bratříčkovi Jonnenovi.

Mia ho ubodala k smrti, než se pořádně vymáčkl.

Nebyl nadšen. Alinne Corverová – Miina matka. I když se narodila v Liisu, vý‑ znamnou osobou se stala v síních itreyské moci. V oblasti politiky byla génius a byla ženou nemalého sebevědomí a vůle. Po neúspěšném po‑ vstání svého manžela byla i se synkem uvězněna v Kameni mudrců, kde zemřela v šílenství a bídě.

Ano, taky jsem ji měl rád. Darius „Králotvůrce“ Corvere  – Miin otec. Bývalý justikus legie Luminatii. Uzavřel spojenectví s generálem Gaiem Maxiniem An‑ toniusem, díky němuž měl Antonius usednout na trůn. Tito Itreyané dali společně dohromady armádu a vytáhli na hlavní město, v předve‑ čer bitvy však byli oba zatčeni. Bez jejich vedení se armáda rozpadla. Vojáci byli ukřižováni, Dariuse pověsili a aspiranta na krále Antonia hned vedle něj.

Tak blízko, že se téměř dotýkali. Jonnen Corvere – Miin bratr. V době otcova povstání byl ještě mimin‑ ko a na příkaz Julia Scaevy byl společně se svou matkou uvězněn v Ka‑ meni mudrců. Zemřel tam dřív, než měla Mia možnost ho zachránit. Aa – Otec Světla, známý též jako Vševidoucí. Tři slunce, známá jako Saan (Vidoucí), Saai (Vědoucí) a Shiih (Sledující), jsou považována za jeho oči a jedno nebo více z nich jsou většinu času na obloze, tak‑ že opravdová noc, neboli temnotma, nastane jen na týden jednou za dva a půl roku.

Aa je dobromyslný bůh, hodný na své poddané a se svými nepřáte‑ li má slitování. A jestli tomu věříte, milí přátelé, rád bych vám prodal jeden most v Božím hrobě. Tsana – Paní ohně, Ta, jež spálí naše hříchy, Čistá, patronka žen a vá‑ lečníků a prvorozená dcera Aa a Niah. Keph – Paní země, Ta, jež stále spí, Výheň, patronka snílků a bláznů a druhorozená dcera Aa a Niah. Trelena – Paní oceánů, Ta, jež vypije svět, Osud, patronka námořníků a darebáků, třetí dcera Aa a Niah a dvojče Nalipse. Nalipse – Paní bouří, Ta, jež si pamatuje, Milosrdná, patronka léčitelů a vůdců, čtvrtá dcera Aa a Niah a dvojče Treleny. Niah – Matka Noci, Paní požehnané vraždy, známá též jako Tlama. Sestra a manželka Aa. Panuje v místě bez světla známém jako Pro‑ past. Původně se ona a Aa o vládu na obloze dělili rovným dílem. Její muž jí nařídil, aby mu povila pouze dcery, ona ho však nakonec ne‑ poslechla a porodila mu syna. Za trest byla vykázána z oblohy a vrací se jen na kratičko jednou za pár let.

A co se stalo s jejich synem?

Jak jsem říkal minule, milí přátelé, to bych vám prozradil příliš mnoho příliš brzy.

Vlk nelituje jehně

a bouřka nemá soucit

s utopenými.

Mantra Rudé církve

Kniha první

Rudý slib

K APIT L 1

Vůně

Nic nesmrdí tak jako mrtvola.

Chvíli to trvá, než začne zavánět. Je veliká pravděpodobnost, že pokud jste si nepodělali kalhoty před smrtí, povede se vám to krát‑ ce po ní – obávám se, že vaše lidské tělo tak prostě funguje. Nemám však na mysli ten nevýrazný zápach sraček, milí přátelé. Mluvím tady o prostém smradu smrtelnosti, jenž vhání slzy do očí. Trvá to obrat nebo dva, než se pořádně rozjede, ale jakmile to přijde, tak je to záži‑ tek, na který se nezapomíná.

Než kůže začne černat a oči bělat a břicho se nafukovat jako něja‑ ký hrozivý balon, začne to. Je v tom jistá sladkost, která se vám vlou‑ dí do krku a pak vám pořádně pocuchá žaludek. Popravdě si myslím, že to promlouvá k něčemu primitivnímu ve vás. K té samé části vás smrtelníků, která se bojí tmy. Která ví, bez nejmenší pochybnosti, že nehledě na to, co jste zač a čím se zabýváte, jednou z vás bude hostina pro červy a že jednoho obratu vy i všechno, co milujete, zemře.

I  tak však tělům trvá nějakou dobu, než začnou páchnout tak strašně, že je ucítíte na kilometry daleko. Takže když Slzopijka zači‑ chala a ucítila ten hutný, nasládlý zápach rozkladu ve větru z ashkah‑ ských Šepotajících pustin, věděla, že mrtvoly už musí být nejméně dva obraty staré.

A že jich tam musí být hrozně moc.

A tak zatáhla svého velblouda za otěže, zastavila ho a zvedla za‑ ťatou pěst na znamení svým lidem. Kočí na prvním voze karavany si toho signálu všiml a  celý řetěz vozů a  velbloudů s  prskáním, plivá‑ ním a  dupáním zastavil. Horko bylo nesnesitelné  – dvě slunce spa‑ lovala oslepující modrou oblohu a rozžhavovala poušť kolem nich do

K APITOL A 1


26

červena. Slzopijka sáhla po vaku s vodou a upila doušek vlažné teku‑ tiny, zatímco ji dojel její pomocník.

„Nějakej problém?“ zeptal se Cesare.

Slzopijka kývla směrem na jih od cesty. „Smrdí to tak.“

Stejně jako všichni z jejího lidu byla i tato Dweymerijka veliká – dva metry a samý sval. Její kůže měla tmavě hnědou barvu a obličej jí pokrývalo složité tetování typické pro obyvatele Dweymských os‑ trovů. Dlouhá jizva jí rozdělovala obočí na dvě půlky a táhla se dolů přes mléčně bílé oko až na tvář. Oděná byla jako námořnice – třírohák a dlouhý kabát, který kdysi patřil nějakému kapitánovi. Oceány, jimiž se plavila, však byly z písku a jediná prkna, po nichž si vykračovala, byly podlahy vozů v její karavaně. Poté co před lety se svou lodí ztros‑ kotala a přišla při tom neštěstí o celou posádku a veškerý náklad, se Slzopijka rozhodla, že Matka oceánů nenávidí její střeva, zadek i loď.

A tak se vydala do pouště.

Kapitánka si zastínila oko proti slunečnímu světlu a mžourala do dálky. Šepotající vítr ji škrábal a  zatínal do ní drápy, až se jí ježily chloupky vzadu na krku. Od Visutých zahrad byli ještě sedm obratů cesty a otrokáři se vyskytovali na této cestě i uprostřed hluboléta. Na obloze teď planula dvě ze tří sluncí, a proto doufala, že když je období jasnosvětla tak blízko, bude tu příliš horko na nějaké drama.

Ten smrad však byl nezaměnitelný.

„Tvrďáku,“ křikla. „Graccusi, Luko, vemte si zbraně a pojďte se mnou. Prachošlape, ty pokračuj v tý železný muzice. Jestli si písečnej kraken pošmákne na mým sošným zadku, tak přísahám, že si pak já pošmáknu na tobě.“

„Jasně, kápo,“ zvolal Prachošlap. Otočil se k  udělátku z  železných trubek připevněnému na posledním voze karavany, zvedl velkou trubku a začal do něj mlátit, jako by trestal neposlušného psa. K šílenému šepo‑ tání větru vanoucího ze severních pustin se přidal disharmonický zvuk.

„A co já?“ zeptal se Cesare.

Slzopijka se na svého pobočníka uculila. „Ty na to máš moc hez‑ kou tvářičku. Zůstaň tady. Dávej pozor na stádečko.“

„Není jim v tomhle vedru moc dobře.“

Žena přikývla. „Tak je napoj, když tu budeš čekat. Nech je, ať si tro‑ chu protáhnou nohy. Ale ať nechodí moc daleko. Tohle je zlá země.“

„Jasný, kápo.“

Cesare smekl klobouk, zatímco Tvrďák, Graccus a Luka popojeli na svých velbloudech dopředu k Slzopijce. I když bylo vedro na pad‑ nutí, muži na sobě měli tlusté kožené kabátce a Tvrďák s Graccusem nesli těžké samostříly. Liisijec Luka jako vždycky vytasil své kosíře a  ze rtů mu visel tenký doutník. Šípy považoval za zbraň pro zba‑ bělce, ale se svými čepelemi se uměl ohánět tak dobře, že kapitánka neměla námitek. Nedokázala ale pobrat, jak může v takovém hicu kouřit.

„Mějte oči na stopkách a buďte zticha,“ nařídila Slzopijka. „Pojďte.“

Čtveřice se vydala dolů kamenitým terénem a smrad sílil každou vteřinou. Slzopijčini muži byli smečka nejtvrdších bastardů, které byste pod třemi slunci pohledali, ale i  oni se narodili s  nějakým či‑ chem. Tvrďák si přitiskl prsty na nos, vysmrkal se z obou nosních dí‑ rek a proklel přitom Aa i všechny čtyři jeho dcery. Luka si zapálil další doutník a Slzopijka byla v pokušení poprosit ho o šluka, aby zahnala tu pachuť na jazyku, vedro nevedro.

Trosky nalezli zhruba po třech kilometrech cesty.

Byla to krátká karavana: dva vozy a  čtyři velbloudi, kteří se na slunci nafukovali. Slzopijka kývla na své muže, ti sesedli a vydali se s připravenými zbraněmi mezi zbytky karavany. Vzduchem duněl hym‑ nus droboučkých křídel.

Na pohled vražda. V písku ležely šípy a další trčely z bočnic vozů. Slzopijka si všimla meče. Rozbitého štítu. Dlouhé krvavé skvrny, kte‑ rá připomínala čmáranici duševně chorého člověka, a  stop bot jako pozůstatku frenetického tance kolem vystydlého ohniště.

„Otrokáři,“ zamumlala. „Před několika obraty.“

„Jo,“ přikývl Luka a potáhl ze svého doutníku. „Vypadá to tak.“

„Kapitánko, hodilo by se mi, kdyby mi tu někdo pomoh,“ ozval se Tvrďák.

Slzopijka se prosmýkla kolem mrtvých zvířat, Luka vedle ní a od‑ háněli mračna much. Uviděla Tvrďáka s  kuší, v  níž měl založenou střelu, ale neměl namířeno, a druhou ruku držel varovně vztyčenou. A i když to byl týpek, jehož největší starostí při podřezávání něčího hrdla bylo, aby si neumazal boty od krve, mluvil teď něžně, jako by uklidňoval vyplašeného koně.

„No tak,“ cukroval. „V klidu, holka...“

Byla tu další krev rozstříkaná po písku, tmavě hnědá na tmavě červené. Slzopijka si všimla výmluvných hromádek poblíž, které na‑ značovaly nedávno vykopané hroby. A za Tvrďákem uviděla tu, na niž mluvil tak sladce.

„U Aaova hořícího pinďoura,“ zamumlala. „Tak tohle stojí za to.“

Dívka. Nanejvýš osmnáctiletá. Bledá pleť, trochu spálená od slun‑ cí. Dlouhé černé vlasy a rovná ofina spadající do tmavých očí, obličej upatlaný od prachu a zaschlé krve. Slzopijka si však všimla, že pod tou špínou je krásná, že má vysoké lícní kosti a plné rty. Třímala dvoubřitý gladius, zubatý od nedávného souboje. Stehno a hrudník měla omo‑ tané hadry umazanými podobně jako její tunika.

„Jsi hezká květinka,“ řekla Slzopijka.

„D ‑drž se ode mě dál,“ varovala ji dívka.

„V  klidu,“ zamumlala Slzopijka. „Žádnou ocel už nepotřebuješ, krásko.“

„To posoudím sama, jestli mohu prosit,“ řekla a hlas se jí třásl.

Luka se pomalu přesunul ze strany a  chňapl po ní. Ona se však bleskurychle otočila, kopla ho do kolene a srazila ho do písku. Liisijec zalapal po dechu a zjistil, že kráska stojí za ním a gladiusem mu míří mezi krk a rameno. Doutník mu vypadl z náhle vyschlých rtů.

Je rychlá.

V dívčiných očích se zablýsklo, když vyštěkla na Slzopijku.

„Nechte mě na pokoji, u čtyř Dcer, nebo ho oddělám.“

„Tvrďáku, uklidni se,“ nařídila Slzopijka. „Graccusi, dej pryč tu kuši. Nech té mladé dámě trochu prostoru.“

Slzopijka sledovala, jak její muži splnili rozkazy, stáhli se zpát‑ ky a nechali dívku, aby se vydýchala. Pak pomalu udělala krok vpřed s prázdnýma rukama napřaženýma před sebe.

„Nechceme ti ublížit, květinko. Jsem jen obchodnice a tohle jsou mí muži. Cestujeme do Visutých zahrad, ucítili jsme ta těla, přišli jsme se podívat, co se stalo. A to je celé. Přísahám na Trelenu.“

Dívka sledovala kapitánku ostražitýma očima. Luka zamrkal, když ho její čepel štípla do krku a objevila se na ní krůpěj krve.

„Co se tady stalo?“ zajímala se Slzopijka, i když předem znala od‑ pověď.

Dívka zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami.

„Otrokáři?“ zeptala se Slzopijka. „Pohybují se tady.“

Dívčiny rty se třásly a sevřela jílec svého meče pevněji.

„Cestovala jsi s rodinou?“

„Se svým otcem,“ odvětila dívka.

Slzopijka si ji zkoumavě prohlížela. Byla spíš menší, hubená, ale ohebná a šlachovitá. Schovávala se pod vozy a roztrhala nějaké krycí plachty, aby se chránila před šepotajícími větry. I přes silný zápach se zdržovala poblíž trosek vozů, kde bylo dost zásob a kde by byla snad‑ něji k nalezení, což znamenalo, že je chytrá. A i když se jí třásla ruka, třímala ocel, jako by dobře věděla, jak s ní zacházet. Luka padl rych‑ leji než nevěstina choulostivá místa o svatební noci.

„Ty nejsi žádná kupecká dcerka,“ prohlásila kapitánka.

„Můj otec byl žoldák. Jezdil s karavanami z Nuuvashe.“

„A kde je tvůj táta teď, květinko?“

„Tamhle,“ řekla dívka a hlas se jí zlomil. „Společně s ostatními.“

Slzopijka pohlédla na čerstvé hroby. Byly možná skoro metr hlu‑ boké. V suchém písku. V pouštním vedru. Nebylo divu, že to tady tak páchlo.

„A otrokáři?“

„Ty jsem pohřbila taky.“

„A na co tady teď čekáš?“

Dívčin pohled zalétl směrem, odkud se ozývalo Prachošlapovo třískání do železa. Takhle daleko na jihu moc nehrozilo, že by se uká‑ zal písečný kraken. Železná píseň však znamenala vozy a ty zase zna‑ menaly pomoc a zdálo se, že nemá v úmyslu tu zůstat bez ohledu na mrtvého otce.

„Můžu ti nabídnout jídlo,“ řekla Slzopijka. „Taky odvoz do Vi‑ sutých zahrad. A žádnou nevyžádanou pozornost mých mužů. Ten meč ale budeš muset dát pryč, květinko. Tady mladej Luka je náš ku‑ chař i strážce.“ Slzopijka si dovolila drobný úsměv. „A jak by ti řekl můj manžel, kdyby ještě byl mezi námi, opravdu nechceš, abych ti já vařila večeři.“

Dívčiny oči se zalily slzami a znovu pohlédla na hroby.

„Vytesáme mu náhrobek, než odjedeme pryč,“ slíbila jí šeptem Slzopijka.

Pak se slzy rozlily a dívka zkroutila obličej, jako by ji někdo kop‑ nul. Upustila meč na zem. Luka se vyprostil z jejího sevření a odkutá‑ lel se pryč. Dívka tam stála jako hromádka neštěstí a obličej jí rámo‑ valy závoje vlasů slepených zaschlou krví.

Kapitánce jí skoro bylo líto.

Pomalu k  ní popošla po krví nasáklé půdě, obklopená svatozáří much. Stáhla si rukavici a podala jí mozolnatou ruku.

„Říkají mi Slzopijka,“ řekla. „Z klanu Mořských oštěpů.“

Dívka k ní natáhla třesoucí se prsty. „M...“

Slzopijka ji popadla za zápěstí, otočila se a  přehodila ji přes ra‑ meno. Dívka zapištěla, jak narazila do země. Slzopijka na ni stoupla, středně silně – dost na to, aby z ní vyrazila všechno zbývající odhod‑ lání bojovat.

„Tvrďáku, dej jí želízka, je to ostrá holka,“ nařídila kapitánka. „Na ruce i na nohy.“

Itreyan si sundal pouta z opasku a nasadil jí je. Přišla k sobě, vyla a tloukla sebou, zatímco Tvrďák želízka utahoval a Slzopijka jí botu narvala do břicha takovou silou, až začala zvracet. Kapitánka jí pro jistotu uštědřila ještě další ránu, jen pro jistotu, a dívce tak tak ne‑ popraskala žebra. Schoulila se do klubíčka a dlouze, bez dechu za‑ sténala.

„Zvedněte ji na nohy,“ rozkázala kapitánka.

Tvrďák s Graccusem ji vytáhli nahoru. Slzopijka ji popadla za vla‑ sy a zatáhla, aby se jí mohla podívat do tváře.

„Slíbila jsem ti, že moji muži tě nebudou otravovat, a to dodržím. Ale jestli budeš dělat potíže, tak ti ublížím tak, že se ti to fakt nebude líbit. Rozumíš mi, květinko?“

Dívka dokázala akorát přikývnout. Tmavé vlasy měla zamotané a některé se jí dostaly do pusy. Slzopijka kývla na Graccuse a obr ji protáhl kolem pozůstatků karavany a pak ji hodil na záda svému vel‑ bloudovi. Tvrďák už mezitím zkoumal, co by se dalo odnést z trosek vozů, a probíral se sudy a truhlicemi. Luka si prohlížel svou ránu a sem tam zašilhal na dívčin gladius odhozený v písku.

„Jestli ještě jednou uděláš takovouhle blbou chybu,“ varovala ho Slzopijka, „nechám tě tu zasranejm prachovejm přízrakům, rozumíš?“

„Jo, kapitánko,“ zamumlal zahanbeně.

„Pomoz Tvrďákovi sbírat věci. Všechnu vodu doneste do naší ka‑ ravany. Vezměte cokoli, co za to stojí, a zbytek spalte.“

Slzopijka si odplivla, máváním odehnala mouchy od svého zdravé‑ ho oka a vydala se přes krví pocákaný písek za Graccusem. Vyhoupla se na svého velblouda, ostře ho pobídla a oba se vydali zpátky ke ka‑ ravaně.

Cesare seděl na kozlíku a tvářil se dost znechuceně. Obličej se mu trochu rozjasnil, když zahlédl dívku, jak přehozená přes Graccusova velblouda napůl v bezvědomí sténá.

„To je pro mě?“ zeptal se. „To jsi nemusela, kapitánko.“

„Otrokáři napadli kupeckou karavanu a ukousli si větší sousto, než dokázali spolknout.“ Slzopijka kývla směrem k dívce. „Ona jediná to přežila. Graccus a Tvrďák z trosek přinesou vodu. Rozděl ji mezi naše stádečko.“

„Další umřel na infarkt.“ Cesare kývl směrem k zadní části kara‑ vany. „Zjistil jsem to, když jsem ostatní nechal, aby se protáhli. To je tentokrát čtvrtina toho, co teď máme.“

Slzopijka smekla svůj třírohák a prohrábla si zpocené vlasy. Pozo‑ rovala, jak se jejich zboží potácí v klecích, muži a ženy a pár dětí, jak mžourají na nemilosrdná slunce. Jen několik z nich bylo v železech – většina byla tak otupená vedrem, že už neměli sílu utíkat, i kdyby měli kam. A tady v ashkahských Šepotajících pustinách se nedalo jít ni‑ kam, kde by nečíhala jistá smrt.

„Buď bez obav,“ řekla a kývla na dívku. „Podívej na ni. Za ni do‑ staneme tolik, že to pokryje naše ztráty a  bude i  něco navíc. Jedna z Dcer se na nás usmála.“ Otočila se na Graccuse. „Zamkni ji k že‑ nám. Dohlídni na to, ať dostává dvojnásobné porce jídla, než dora‑ zíme do Visutých zahrad. Chci, aby na trhu vypadala k nakousnutí. Jestli se jí ale dotkneš nějak jinak, tak ti useknu prsty a přinutím tě je sežrat, rozuměls?“

Graccus přikývl. „Jo, kapitánko.“

„Zažeňte ostatní zpátky do klecí. Mrtvolu nechte tady.“

Cesare a  Graccus se odebrali splnit její příkazy a  nechali ji pře‑ mýšlet.

Kapitánka vzdychla. Třetí slunce vyjde na oblohu za pár měsíců. Tohle je nejspíš poslední cesta, kterou absolvuje, než bude po jasno‑ světlu, a božstva se opravdu snažila, aby jí to zavařila. Epidemie krvá‑ civé horečky jí zabila osazenstvo celého jednoho vozu jen týden poté, co odjeli z Rammahdu. Mladého Cisca někdo rozsekal halapartnou, když se šel vymočit – nejspíš ji držel v ruce nějaký prachový přízrak, soudě podle toho, co z něj zbylo. A v tomhle vedru hrozilo, že jí po‑ mře další zboží, ještě než se vůbec dostanou na trh. Potřebovala by jen mírný vítr po několik dalších obratů. Možná i nějakou přepršku. Obětovala pěkné tele na Oltář bouře v Nuuvashi, než odjela. Naslou‑ chala jí však Paní Nalipse?

Potom co ji před lety málem zničilo ztroskotání, přísahala Slzopij‑ ka, že s vodou už nechce mít nic společného. Převážet maso po moři bylo mnohem riskantnější než vozit ho po souši. Ale přísahala by, že Matka oceánů se pořád snaží dělat jí ze života peklo, i když by to zna‑ menalo, že si k tomu musí vzít na pomoc svou sestru Matku bouří.

Ani závan větru.

Ani kapička deště.

Ale měla tu hezkou květinku a ta byla čerstvá a měla křivky, kte‑ ré jí na trhu vynesou pěknou cenu. Bylo to opravdu štěstí, že ji tady našli, uprostřed téhle bídy. Na ashkahských Šepotajících pustinách se pohybovali jen zloději, otrokáři a  píseční krakeni a  nebylo to místo pro takovou dívku, aby se tu pohybovala samotná. To, že ji našla dřív než někdo jiný nebo něco jiného, znamenalo pro Slzopijku, že se na ni jedna z Dcer musela usmát.

Vypadalo to skoro, že někdo chtěl, aby se přesně tohle stalo... Hodili ji do prvního vozu k ostatním ženám a dětem. Klec byla necelé dva metry vysoká a z rezavého železa. Podlaha byla špinavá a smrad zpocených těl a  zkaženého dechu skoro tak příšerný jako zápach mrtvých velbloudů. Ten obr jménem Graccus s ní nezacházel jemně, ale dostál kapitánčiným slovům, jen ji hodil dovnitř, zabouchl dvířka a zamkl zámek.

Schoulila se na podlaze. Cítila, jak na ni ostatní ženy zírají, jak se na ni upírají zvědavé oči chlapců a dívek. Žebra ji bolela od kopan‑ ců, které schytala, a slzy, které jí stekly po tvářích, jí na nich vytvořily cestičky ve špíně a krvi. Snažila se uklidnit. Oči zavřené. Jen dýchala.

Nakonec ucítila, jak se jí jemné ruce snaží pomoct vstát. Klec byla nacpaná, ale bylo tam dost místa, aby mohla sedět v rohu se zády na‑ tlačenými na mříže. Otevřela oči a spatřila mladý milý obličej, opatla‑ ný špínou, z nějž zářily zelené oči.

„Mluvíš liisijsky?“ zeptala se žena.

Beze slova přikývla.

„Jak se jmenuješ?“

Oteklými rty zašeptala: „... Mia.“

„U Dcer,“ zamlaskala nesouhlasně žena a uhladila jí vlasy. „Jak skon‑ čila taková hezká panenka jako ty na takovémhle místě?“

Dívka sklopila pohled na stín pod sebou.

A pak se podívala do třpytivých zelených očí.

„No,“ povzdechla si, „to je otázka, že?“

K APIT L 2

Ohňoce

O čtyři měsíce dříve Král Francisco XV., suverénní vládce celé Itreye, se postavil na kraj pódia. Na sobě měl zářivě bílý dublet i kalhoty a líce natřené růžovou barvou.

„Vždy jsem chtěl spravedlivým a moudrým býti,

ale královské obočí teď jako žebrákova kolena

musí špínu válející se na zemi políbiti...“

„Ne!“ ozval se výkřik.

Tiberius Starší vešel na pódium zleva a za ním následovali jeho re­ publikánští spoluspiklenci. V ruce starého muže se zablýskla stříbrná dýka, čelist měl zaťatou a oči mu zářily. Beze slova přeběhl pódium a vrazil čepel hluboko do panovníkovy hrudi, jednou, dvakrát, třikrát. Publikum zala­ palo po dechu, když vystříkla jasně červená krev a rozprskla se jim u nohou na vyleštěných prknech. Král Francisco se popadl za probodené srdce a  klesl na kolena. A  s  posledním zasténáním (trochu přehnaným, říkali někteří později) zavřel oči a zemřel.

Tiberius Starší zdvihl zbraň a pronesl poslední osudová slova.

„Rozlila se srdce krev a co má se stát, se stane,

není marné žádnou cenu zaplatiti.

Teď však vězte, přátelé, že nejednal jsem za sebe,

nýbrž abychom nesvobodu mohli poraziti.“

Tiberius se podíval do publika a v ruce třímal dýku od krve. A když se zlehka uklonil, opona se zavřela a scénu zahalil těžký červený samet.

Návštěvníci jásali a rozezněla se melodie, která značila, že předsta­ vení skončilo. Arkemické lustry na stropě začaly svítit jasněji a  zahna­ ly temnotu, do níž bylo zahaleno poslední jednání. Odevšud se rozezněl

K APITOL A 2


35

bouřlivý potlesk, od mezaninu do zadních řad. A tam narazil na dívku s dlouhými havraními vlasy a dokonalou bledou pletí a stínem dost tma­ vým pro tři.

Mia Corverová se přidala k potlesku ostatních, ač ve skutečnosti sledo­ vala předtím všechno kromě té hry. Zezadu na krku ji olízl závan chladu, schovaný ve stínech, které vrhaly její vlasy. Šepot pana Laskavého se dotkl jejího ucha jako samet.

„... to bylo naprosto příšerně strašlivé...“ prohlásil stínový kocour.

Mia mu potichu odpověděla a narovnala si špatně padnoucí masku.

„Já myslím, že ta kuřecí krev tomu dodala hezký šmrnc.“

„... uvědomuješ si, že to bylo třicet minut naší existence, které už nám nikdy nikdo nevrátí...“

„Aspoň už zase rozsvítili.“

Aby publikum mohlo tleskat déle, opona se ještě jednou otevřela a obje­ vil se král Francisco, celý a neporušený, a propíchnutý měchýř, který obsa­ hoval jeho „srdce krev“, mu byl vidět pod zmáčenou košilí. Chytil za ruku svého vraha, sevřeli dýku s pružinou a pak se Tiberius Starší a Francis­ co XV. dlouze uklonili.

„Šťastné Ohňoce, milí přátelé!“ zvolal zavražděný král.

Potlesk pomalu odumřel, jak herci opouštěli jeviště, a  když teď hra skončila, rozezněl se smích a hovor. Mia si usrkla nápoje a rozhlédla se ko­ lem sebe. Když teď zase svítily lustry, viděla trochu lépe.

„Dobrá, kde je ten...“ zamumlala.

Dorazila s  akademickým zpožděním a  taneční sál už byl nacpaný k prasknutí, ale to nebylo překvapivé – večírky senátora Alexuse Aureliuse bývaly vždycky populární. Po skončení hry začal dvanáctičlenný orchestr na pozlaceném mezipatře v zadní části sálu hrát veselou melodii. Mia sledovala, jak šlechticové narození v  kostní dřeni v  barevných kabátech proudí na taneční parket a  do jejich paží jsou zavěšeny půvabné dámy v  karmínových róbách, na nichž ve světle arkemických lustrů pableskuje stříbro a zlato.

Jejich tváře byly ukryty v ohromujícím množství nejrůznějších masek stovky barev a tvarů, čtvercovité masky volto, rozesmáté punchinello i domino zakrývající jen polovinu tváře, Mia viděla blyštící se draho­ kamy, zářivou slonovinu a vějíře z pavích per. Mezi návštěvníky bylo nejoblíbenější zobrazení trojslunce boha Aa nebo krásné varianty tváře Tsany. Vždyť byly přece Ohňoce a většina lidí se aspoň snažila nějak uctít Vševidoucího a jeho prvorozenou dceru, než se nevyhnutelný hédonismus svátečního večera rozjede na plné obrátky.

*

Mia byla oděná do krvavě rudé róby odhalující ramena s  vrstvami nařaseného liisijského hedvábí spadajícími až na podlahu. Korzet měla pevně sešněrovaný a ve výstřihu se jí třpytila šňůra rubínů, a i když oce­ ňovala způsob, jakým korzet i šperky zdůrazňovaly její přednosti, obdiv­ né pohledy, kterými byla častována celou nikdynoc, jí dýchání nijak zatra­ ceně neusnadnily. Svůj obličej skrývala pod tváří Tsany – maskou, která zobrazovala helmu bohyně ­válečnice, orámovanou pery ptáka ohniváka. Rty a bradu měla nezakryté, díky čemuž bylo trochu snadnější pít. A kou­ řit. A klít.

„Kurvadrát, kde sakra vězí?“ zamumlala a přejížděla očima po davu.

Znovu ucítila ten chlad a tichý šepot ve svém uchu.

„... lóže...“ řekl pan Laskavý.

Mia pohlédla přes vlnící se dav na stěny nad parketem. Taneční sál se­ nátora Aureliuse připomínal amfiteátr – na jednom konci pódium a seda­ dla uspořádaná do soustředných kružnic a nad nimi menší soukromé lóže. Skrz kouř a dlouhé pruhy hedvábí zavěšené od stropu konečně spatřila vy­ sokého mladého muže v dlouhém bílém kabátu a černé kravatě. Na prsou měl zlatou nití vyšité dva koně, erb své rodiny.

„... gaius aurelius...“

Mia zvedla slonovinovou špičku a dlouze si potáhla z tenkého doutní­ ku. Tvář mladého muže byla napůl skrytá za zlatou maskou typu domino s motivem tří sluncí, ale viděla výraznou čelist a krásný úsměv, když něco pošeptal do ucha nádherné mladé ženě vedle něj oděné v elegantních šatech. * Ohňoce jsou svátkem, který v itreyském kalendáři předznamenává obrat k hlu‑ bolétu. Je zasvěcený Tsaně, Paní ohně, a slaví se v osmém měsíci před jasnosvět‑ lem – nejposvátnějším z Aaových svátků, kdy na obloze hoří všechna tři slunce.

Tsana je Aaova prvorozená dcera, panenská bohyně, která je zároveň pat‑ ronkou válečníků a žen. Při Ohňocích se v katedrále odehrává čtyřhodinová mše a měl by to být obrat, kdy se lidé věnují rozjímání a úvahám o cti. Většina obča‑ nů Republiky ho samozřejmě využívá jako příležitost nasadit si masky a věnovat se nezřízenému chlastání a dělat přesně to, co se Tsaně nelíbí.

S bohyněmi je to však stejné jako s družkami, milí přátelé. Je často lepší pro‑ sit o odpuštění než o dovolení.

„Vypadá to, jako by se s někým seznámil,“ zašeptala Mia a od rtů se jí rozlila šedá.

„... no, je to senátorův syn. není pravděpodobné, že by tuhle nikdy‑ noc strávil sám...“

„Ne, jestli se do toho vložím. Zatmění, jdi a řekni Holubovi, ať se při­ praví. Možná odsud budeme muset rychle zdrhat.“

Ze stínu pod jejími šaty se ozvalo tiché zavrčení.

„... holub je idiot...“

„O to víc je potřeba, abys zajistila, že bude vzhůru. Myslím, že půjdu po­ zdravit našeho veleváženého senátorova prvorozeného. A jeho přítelkyni.“

„... bavit se jen ve dvou je fajn, mio...“

„To je pravda. Ale čím víc lidí, tím víc zábavy.“

Mia vyklouzla z kouta, kde stála, a propletla se tanečním sálem stej­ ně jako kouř, co jí stoupal ze rtů. Usmívala se, když jí někdo složil kom­ pliment, a zdvořile odmítala pozvání k tanci. Bezstarostně prošla kolem dvou strážných v dobře padnoucích kabátech u paty schodiště, předstírala, že tam patří, a díky tomu přesně tak vypadala. V místnosti každopádně nebyl nikdo, kdo by tam neměl být. Vyžadovalo to pět nikdynocí trpělivosti, než se jí povedlo ukrást pozvánku z domu dony Grigoriové.

*

A díky mas­

kám, které tihle hlupáci narození v kostní dřeni vyžadovali během kaž­ dého slavnostního večera, bylo snadné pohybovat se mezi nimi, aniž by si jí někdo všiml. Zvlášť když měla křivky sešněrované tak, aby to odvádělo pozornost od jejího obličeje.

Mia zkontrolovala své líčení v malém stříbrném zrcátku a nanesla si na rty další vrstvu temně červené rtěnky. Naposled si potáhla z doutníku, rozdrtila špaček podpatkem a vpotácela se za sametové závěsy do Aureliu­ sovy lóže. * Dvanácti gramy jedu známého jako „lapálie“, který Mia doně včera večer na‑ sypala do čaje, bylo zajištěno, že nenavštíví večírek senátora Aureliuse – proto‑ že jí ze všech otvorů v těle poteče něco ošklivého, po čemž jednoho přejde chuť vyhazovat si z kopýtka. Mia by za normálních okolností použila menší dávku, zvlášť na někoho tak starého. Avšak během pěti obratů, kdy se pohybovala v je‑ jím paláci, se stará paní ukázala jako fúrie první třídy, jejíž jediné potěšení spočí‑ vá v křičení na portrét mrtvého manžela a bití otroků. Takže pro Miu bylo těžké cítit se provinile, když té staré čubce odměřila extra velkou porci.

Nicméně se cítila provinile vůči tomu, kdo pak musel uklízet ten svinčík.

„Ach, promiňte,“ řekla.

Don Aurelius a jeho společnice trochu překvapeně vzhlédli. Oba seděli na dlouhém divanu potaženém mačkaným sametem a na stolku před sebou měli poloprázdné skleničky a lahev dobrého vaanijského červeného. Mia si v předstíraném zděšení přitiskla ruku na prsa.

„Myslela jsem si, že tahle je prázdná. Promiňte mi to prosím.“

Mladý don neznatelně přikývl. Jeho krásný úsměv byl tmavý od vína. „Netrapte se tím, mi dona.“

„Vy...“ Mia nejistě vzdychla. Zvedla ruce, rozvázala si masku a pak si s ní začala ovívat obličej. „Promiňte, ale mohla bych vás tu chvíli obtěžo­ vat a sednout si tu? Je tu větší horko než při jasnosvětle a v těchhle šatech se hrozně špatně dýchá.“

Aurelius přejel očima po Miině odmaskovaném obličeji. Černé oči orá­ mované umně rozmazanou černou tužkou. Mléčně bílá pleť a našpulené tmavě rudé rty, šňůrka drahokamů na štíhlém hrdle. Bleskurychlý po­ hled na holou kůži pod ní, když Mia předvedla scénku, jak si upravuje korzet.

„Ale vůbec ne, mi dona,“ usmál se a ukázal na volný divan.

„Díky Aaovi,“ řekla Mia, dosedla do sametu a znovu se začala ovívat.

„Dovolte mi, abych se představil. Jsem don Gaius Neraus Aurelius a moje úžasná společnice je Alenna Bosconiová.“

Aureliusova společnice byla liisijská kráska zhruba v Miině věku – po­ dle vzhledu nejspíš dcera nějakého místního administratii. Tmavé vlasy a oči, olivová pleť, zlatý šifon na šatech zdůrazněný metalickým práškem, který měla nanesený na rtech a na řasách.

„U čtyř Dcer, máte úplně skvělé šaty,“ zalapala Mia po dechu. „Jsou od Albretta?“

„Zkušené oko,“ odvětila Alenna a pozvedla svou číši. „Klaním se.“

„Mám u něj zkoušku příští týden,“ řekla Mia. „Jestli mě moje teta pus­ tí znovu ven z paláce. Podezírám ji, že mě zítra nechá poslat do kláštera.“

„Kdo je vaše teta, mi dona?“ zajímal se Aurelius.

„Dona Grigoriová. Příšerná stará kráva.“ Mia ukázala na víno. „Smím?“

Aurelius sledoval, jak si nalila skleničku a  stejně rychle ji i  vypila, a v očích mu zahrál pobavený výraz. „Promiňte, nevěděl jsem, že dona má nějakou neteř.“

„Vůbec, ale vůbec mě to nepřekvapuje, mi don,“ povzdychla si Mia. „Jsem v Galante už skoro měsíc a ona mě nepouští ven z paláce. Musela jsem se vyplížit, abych tu dnes večer mohla být. Otec mě poslal, abych s ní strávila léto, protože trval na tom, že mě má naučit, jak se mám chovat jako správná bohabojná Aaova dcera.“

„Což znamená, že se tak nechováte?“ usmál se Aurelius.

Mia na něj udělala obličej. „Upřímně řečeno, podle toho, jak o  mně mluví, byste si nejspíš mysleli, že jsem se snad vyspala s jedním z našich stájníků.“

Aurelius pozvedl lahev k  Miině sklence a  tázavě naklonil hlavu do strany.

„Ještě jednu?“

„Velmi ráda, pane.“

Aurelius jí nalil plnou míru a  pak jí sklenku podal. Mia si ji od něj vzala s vědoucím úsměvem, konečky prstů se otřela o jeho zápěstí a mezi jejich kůží zajiskřil arkemický proud. Alenna pozvedla svou sklenku ke zlatým rtům a v jejím hlase zazněla mírná podrážděnost.

„Už ho moc nezbývá, Gaiusi,“ řekla varovně a  střelila pohledem po lahvi.

Mia se na ni podívala a zastrčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Jakýkoli strach, který by ji mohl ohrožovat, už spolykaly stíny u jejích no­ hou. Zvedla se ze svého místa s hedvábnou elegancí a usedla na divan ve­ dle zlaté krásky. Pohlédla Alenně do očí a usrkla si trochu vína. Bylo hut­ né, jemné jako samet a  tančilo jí na jazyku temný tanec. Vzala Alenně prázdnou skleničku a vtiskla jí do dlaně svou vlastní, propletla s ní prsty a zvedla číši ke zlatým rtům.

Ohlédla se přes rameno na Aureliuse a zjistila, že je uchváceně sledu­ je. Usmála se a zašeptala tak nahlas, že to bylo slyšet i přes hudbu hra­ jící dole.

„Ráda se rozdělím.“ Aurelius stál za ní a dlaněmi jí přejížděl po holých pažích a po prsou. Mia cítila jeho rty na svém uchu a natáhla se, aby mu mohla zaplést prsty do vlasů. Natlačila se na tvrdost v jeho rozkroku, našla jeho ústa, vzdycha­ la, když jí horkými polibky vypálil cestičku po hrdle a lechtal ji strništěm. Našel hedvábné šněrovadlo na korzetu a  pomaličku ho jistýma rukama rozvázal.

Alenna byla za ním, rozepnula mu sako a nechala ho spadnout na pod­ lahu. Tváře měla zardělé nejen od vína, dlouhými nehty trhala jeho hed­ vábnou košili a obnažila jeho trup. Mia se natáhla dozadu po jeho pevném hrudníku a  prsty klouzala dolů po konturách jeho podbřišku. Cítila jeho rty na svém zátylku a pak stisk jeho zubů, vzdychla, když ji kousl dravěji, a znovu našla jeho ústa. On se však volnou rukou zmocnil jejích dlouhých kadeří, zvrátil jí hlavu dozadu a Mie se udělala husí kůže, když z ní stá­ hl korzet.

Hudba byla slyšet jen mdle a  z  dálky, skoro se ztrácela v  písni jejich vzdychů. Seškobrtali dolů po schodech a Aurelius poháněl Miu s Alennou tím, že je sem tam hravě pleskl po zadečcích. Stráže předstíraly, že nic ne­ vidí, když prošli kolem a Mia přitiskla Aureliusovi rty na krk, když dlou­ ze líbal liisijskou krásku. Natlačil Miu na zeď, sáhl jí mezi nohy a šikov­ nými prsty ji začal zpracovávat rovnou na chodbě. Málem ani nedošli do jeho pokoje.

Stejně jako ve většině šlechtických paláců se ložnice nacházely v podze­ mí – byly lépe chráněné před nemilosrdným slunečním světlem. Vzduch byl tady dole chladnější, světlo z arkemických koulí tlumené a mdlé. Miin kor­ zet dopadl na dřevěnou podlahu, když jí Aurelius vklouzl rukou pod šaty. Zavzdychala, když ucítila, jak vzal její prsa do dlaní a štípl ji do nateklé bradavky, až zalapala po dechu. Svlékl z ní šaty a nechal jí je spadnout ko­ lem kotníků. Hledala jeho pásek a našla u něj i Alenniny ruce. Jejich prsty se propletly, když mu uvolnily přezku. Mia cítila, jak po ní Aureliusovy ruce kloužou níž, na kůži jí tančil arkemický proud, když jí přejel po břiše, dolů skrz jemné ochlupení k roztaženým pyskům.

Zasténala, když se dal svými prsty do práce, a začala se jí podlamovat kolena. Otočila hlavu a svými rty hledala ty jeho, ale on svíral její vlasy pev­ ně a rychle ji vytáhl nahoru, zalapala po dechu a sténala, když svým poza­ dím tlačila proti jeho rozkroku ve stejném rytmu, v jakém brnkal on na ni.

Jeho opasek konečně povolil, kráska mu rozepnula knoflíky na kalhotách a Miiny prsty vklouzly dovnitř. Vmžiku našla svůj cíl a usmála se, když zasténal, poté co vzala jeho horkost do dlaně. Ucítila taky Alenninu ruku, obě ho laskaly po celé délce, a on zatím prstem vklouzl do ní, před očima se jí roztančily hvězdy a málem se jí podlomily nohy.

Aurelius se otočil, ústy nalezl Alenniny rty a jejich jazyky se proplet­ ly. Mia mu vymotala ruku ze svých vlasů, sevřela ji do dlaně a zoufale ho chtěla políbit. Naskočila jí však husí kůže, když ucítila, jak Aurelius ustou­ pil stranou a jak jí po ramenou a po krku kloužou teplé rty a teplé dlaně kolem pasu.

Nebyly jeho...

Konečky Alenniných prstů jí tančily po pažích a  po oblinách ňader. Dech se jí zrychlil, když ucítila dívčinu ruku na bradě, pomalu ji otáčela. Mia k ní obrátila tvář s bušícím srdcem.

Byla překrásná, masité rty měla pootevřené a  oči jí v  mdlém světle zvlhly touhou. Hrudník se jí zdvihal, když se stále ještě oblečená přitiskla pevněji na Miino nahé tělo. Aurelius začal Alennu líbat na šíji. Ona Mie odhrnula z tváře pramen dlouhých černých vlasů a Mia cítila, jak celým jejím tělem proběhlo vzrušení, když se k ní Alenna naklonila, aby ji polí­ bila. Blízko. Blíž. Nej...

„Ne,“ řekla Mia a odtáhla se.

Alenniny oči se zachmuřily zmatením a ohlédla se přes rameno na Aure­ liuse. Mladý don tázavě zvedl jedno obočí.

„Ne na pusu,“ řekla Mia.

Krásčiny zlaté rty se prohnuly ve vědoucím úsměvu. Tmavé oči bloudily po Miině nahém těle a vpíjely se do něj.

„Kamkoli jinam,“ vydechla.

Alenna přejela Mie dlaněmi po tvářích a potom po špercích na jejím hrdle, až se zachvěla. A mučivě pomalu se k ní naklonila a přitiskla jí rty na krk.

Mia vzdychla, naskočila jí husí kůže, neměla v sobě žádný strach. Na­ klonila hlavu dozadu, poddala se, třepetala řasami, když Alenna sevře­ la v dlaních její vzdouvající se ňadra, přejela jí po bocích, polaskala ji na zadku. Mia necítila nic než její ruce, její rty, kousající zuby, horký dech na své kůži, krásčina ústa bloudící dolů po oblině jejích ňader. Zasténala, když dívka vzala do pusy její bradavku a kmitala jazykem po její oteklé špičce, a celá místnost se šíleně točila.

Alenniny nehty klouzaly Mie po kůži, až jí z toho vystřelovaly mrazivé impulzy po páteři, a vedly ji směrem dozadu. Pod koleny ucítila rám poste­ le, ohnula se jako mladý stromek před bouřkou, zalapala po dechu a spadla naznak do kožešin.

Alenna zavzdychala, když se Aurelius přitiskl k  jejímu krku zezadu a povolil jí šňůrky na korzetu. Stáhl jí šaty z ramen a nechal zlatý šifon odplout pryč jako třpytivou vlnu, za ním následovalo spodní prádlo, až tam stála nahá.

Mia bloudila očima po jejím těle, když se vplížila do postele na všech čtyřech jako kočka. Alenna si klekla nad ni a vzdychla, když za ní mla­ dý don klesl na kolena a zasypal polibky její záda i zadeček. Mia ucítila dívčinu ruku mezi svými třesoucími se stehny a  dech se jí zrychlil, když se jí prsty otřely o přirození. Alenna také dýchala zrychleně, zaúpěla, když jí Aurelius přitiskl ústa mezi nohy a začal pracovat jazykem. Oči jí zářily chtíčem, opět se naklonila k Mie a hledala její pusu.

Mia se odvrátila a položila jí ruku na rty.

„Ne.“

Přejela Alenně po kůži a našla Aureliusovu ruku na jejím boku. Pro­ pletla s ním prsty a druhá kráska vzdychla na protest, když ho Mia odtáhla od jeho výhry. Upřeně mu hleděla do očí. Bez dechu.

„Polib mě,“ zaškemrala.

Aurelius se usmál, když se Alenna snížila a svými polibky připomína­ jícími led a oheň zasypala Miino hrdlo, ňadra a břicho. Mladý don vyle­ zl na matraci, zatímco dívka klesala stále níž, olízl jí pupík a boky. Mia ucítila jemná kousnutí na vnitřní straně stehen, ruce jí cestovaly po kůži, a  ona naříkala, zatímco Alenna dýchala svými rty jen kousíček od její­ ho přirození. Mia natáhla jednu ruku nahoru a  druhou dolů a  zapletla jim oběma prsty do vlasů. Naléhavě si přitáhla Aureliuse směrem k hlavě a Alennu směřovala dolů. A když se donovy rty semkly kolem jejích, za­ dusily bezdechý výkřik, který se jí vydral z hrdla, když ucítila první dotek krásčina jazyka.

Oba na ní začali pracovat a Mia se zmítala na kožešinách, jak ji uctí­ vali. Mezi nohama se jí rozhořelo horko, jaké nikdy nepoznala, Alenna ji líbala jako žádný muž nikdy předtím. Prohýbala záda do oblouku a prsty měla pevně zapletené v dívčiných kadeřích. Na Aureliusově jazyku cítila její chuť, slanou i sladkou. Vášnivě ho políbila, kousla ho do rtu tak silně, až se z něj vyřinula krev a tmavě rudá rtěnka se na jejich ústech smísi­ la s krví. Její rty zadusily jeho bolestné zasténání, jazykem našla ten jeho, dráždila ho, ochutnávala ho, tančily spolu ve stejném rytmu, jako se pohy­ boval jazyk krásky mezi jejíma nohama.

Čas se zastavil, svět se přestal otáčet. Don se odtrhl od jejích úst a na jejím krku za sebou zanechal cestičku krvavých polibků. Mia lapala po de­ chu, když postupoval níž, lízal, sál, kousal, řasy na zavřených očích se jí třepetaly, když se Alenna ponořila hlouběji mezi její nohy a začala se vě­ novat jejímu naběhlému poštěváčku.

Aurelius zvedl hlavu.

Náhle se roztřásl.

Ze rtů se mu vydral tichý sten.

Nejprve se přerývaně nadechl a pak vykašlal chuchvalce jasně rudé krve Mie na prsa.

„U Dcer...“

Aurelius zděšeně zíral na šarlat na Miině kůži a na svých rukou. Mia se zvedla na lokty, když s  dalším záchvatem rudého kašle upadl nazad, a přitiskla mu prsty na hrdlo. Alenna si uvědomila, co se děje, na obliče­ ji měla karmínové skvrny. Odsunula se pryč a začala nabírat dech, aby se rozkřičela, ale Mia přelezla přes postel k ní, popadla ji za krk, přitáhla si ji k sobě a trochu ji přidusila.

„Pššššt, tiše,“ zašeptala a otřela se přitom rty o krásčino ucho.

Dívka se v Miině sevření zmítala, ale vražedkyně byla silnější a ur­ putnější. Obě se překotily na dřevěnou podlahu, na hromadu jejich prople­ teného oblečení, a v tu chvíli sebou Aurelius začal mlátit, nehty si zatínal do krku a vykašlal další krev.

„Vím, že je těžké se na to dívat,“ zašeptala Mia krásce, „ale trvá to jen chvilku.“

„To ví ­víno...?“

Mia zavrtěla hlavou. „Ne na rty, pamatuješ?“

Alenna zírala na místo, kde Mia Aureliusovi prokousla ret, na červe­ nou rtěnku smíchanou s krví, která byla rozmazaná všude kolem jeho úst. Mladý don sebou na posteli házel jako ryba na suchu, každý sval se mu za­ tínal, obličej měl zkroucený. Alenna otevřela ústa, aby vykřikla, když se je­ den stín vyhoupl na čelo postele a druhý se usadil u nohou – dva tvary vy­ střižené ze samé temnoty. Miiny ruce jí opět zacpaly pusu, když spolu pan Laskavý a Zatmění splynuli a uchváceně sledovali, jak mladý don sténal v agonii a mezi zuby mu bublala krev. A s očima doširoka rozevřenýma, rty zkrabacenými a zuby odhalenými v tichém výkřiku vydechl jediný syn senátora Alexuse Aureliuse naposled.

„Vyslyš mě, Niah,“ zašeptala Mia. „Vyslyš mě, Matko. Toto maso tvá hostina. Tato krev tvoje víno. Tento život, tato smrt, můj dar tobě. Drž ho pevně.“

Pan Laskavý naklonil hlavu do strany a sledoval, jak mladý don umírá.

Jeho předení znělo, skoro jako by si povzdechl. Mia měla žízeň.

To na tom bylo nejhorší. Klec, horko, smrad, to všechno by dokáza‑ la skousnout. Nezáleželo na tom, kolik pití jí její uchvatitelé dali, v té‑ hle prokleté poušti to stejně nebylo dost. Když Tvrďák nebo Graccus prostrčili naběračku skrz mříže klece, zdála se jí vlažná voda jako dar samotné Matky. Ale v parnu, kdy se z ní pot jen řinul a kdy se vůz na‑ třásal, měla stejně brzy popraskané rty a jazyk nateklý a oschlý.

Zajatci na sebe byli natěsnaní jako proužky soleného vepřového v sudu a ten zápach byl nechutný. Prvního obratu, který Mia strávila opékáním uvnitř té smrtelně žhavé klece, uvažovala, že udělala hroz‑ nou chybu.

Mysli na to. Ale neboj se toho.

Nikdy neustupuj.

Nikdy se neboj.

Mia zkoušela moc nemluvit. Nechtěla se s ostatními zajatci pří‑ liš sbližovat, věděla, co je čeká ve Visutých zahradách. Sledovala však, jak se o sebe navzájem starají, jak starší žena uklidňuje holčičku, kte‑ rá pláče po své matce, nebo jak dívka dává svůj vlastní skromný pří‑ děl jídla chlapečkovi, který svou porci vyzvracel ven skrz mříže. Tyhle malé laskavosti prozrazovaly velká srdce.

Mia přemítala, kde se nachází to její.

Tam venku pro něj není místo, děvče.

Její věznitelé byli nesourodá parta. Kapitánka Slzopijka podle vše‑ ho spala se svým pobočníkem Cesarem, nicméně Mia nepochybovala, kdo tu ve skutečnosti drží otěže v rukou. Žádná žena by nestála v čele bandy hrdlořezů pohybující se po ashkahských Šepotajících pusti‑ nách, kdyby neměla pořádně ostré lokty.

Itreyané, Tvrďák a Graccus, byli typičtí bastardi, které byste našli mezi sto a jedním obchodníkem s masem, kteří kšeftovali v Ashka‑ hu. Na kapitánčin rozkaz se žen ani prstem nedotkli. Ale soudě po‑ dle hladových pohledů, které na ně vrhali, si Mia domyslela, že by se jim nic takového neošklivilo. Volný čas trávili hraním hry zvané prásk s balíčkem karet s oslíma ušima a vsázeli přitom hrstku otlu‑ čených žebráků.

*

Velký Dweymerijec Prachošlap se zdál být z  opatrnějšího těsta. Hrál na flétnu, a když neměl na práci nic jiného, dopřál zajatcům pís‑ ničku. Poslední z nich byl Luka – mladý Liisijec, kterého Mia skopla do prachu. Krátké kučery a úsměv s dolíčky ve tvářích. Šlichta, kterou vařil, chutnala hůř než prasečí řiť, ale Mia si všimla, že u večeře dětem propašoval nějaký chleba navíc.

A to bylo všechno. Šest do kůže oděných otrokářů a řada zamče‑ ných mříží mezi ní a  svobodou, pro kterou by kterýkoli ze zajatců kolem ní zabíjel. Samý pot a zvratky. Sračky a krev. Minimálně po‑ lovina žen se do těch krátkých chvil spánku proplakala. Ne však Mia Corverová.

Dívka seděla naproti dvířkům a čekala. Zubatá ofina jí visela do tmavých hlubokých očí. Zápachu potu a  špíny se nedalo uniknout, z tlaku ostatních těl kolem ní se jí dělalo nanic. Spolkla však nutkání zvracet společně se svou pýchou, čurala na silnici, když jí to nařídili, a držela jazyk za zuby. A jestli loužička stínu pod ní byla příliš tma‑ vá – možná dost tmavá pro dva –, tak to uvnitř krytého vozu stejně nebylo pořádně vidět.

Do Visutých zahrad už zbývaly jen čtyři obraty cesty. Čtyři obraty tohohle hrozného horka, toho bezbožného smradu, toho nechutného houpavého kodrcání. Ještě čtyři obraty.

Trpělivost, říkala si a šeptala to slovo jako modlitbu.

Jestli má Pomsta nějakou matku, tak se jmenuje Trpělivost.

Do konce nikdynoci zbývala zhruba hodina a karavana se staho‑ vala ke straně dlouhé prašné cesty. Mia se koukala ven dírou v plátně * Určitě si vzpomenete, že mincím v Itreye se říká podle těch, kteří se s nimi nej‑ častěji dostanou do styku, milí přátelé. Měďákům se říká „žebráky“. Stříbrňákům „knězi“ nebo „kněžáky“. Podle společenského postavení daného člověka jsou zla‑ té mince buď „hajzláky“ nebo „dej ode mě pracky pryč, ty mrzká špíno, nebo ti můj strážce přeláme tvoje zasraný nohy“. na voze a spatřila strmé pískovcové útesy, které vrhaly stíny na pouštní písek. Bylo to jasně viditelné, a proto nebezpečné místo, kde se scho‑ vat, ale bylo lepší zastavit se tady ve stínu než se trmácet dál ještě ho‑ dinu a pak se celý obrat péct pod slunci.

Mia slyšela Prachošlapa, jak hlomozí na voze se zásobami jako vždycky, aby odstrašil všechny písečné krakeny dostatečně odvážné na to, aby se vydali tak daleko na jih.

*

Zahlédla Graccuse, jak si prohlíží

kamenité okolí ze hřbetu svého vrčícího velblouda, který nasral, kudy chodil. Vypadal ulepeně, obličej měl splavený, když mžoural na slunce a proklínal Vševidoucího jako bastarda.

První šíp ho zasáhl do hrudi.

Přisvištěl ze slunečního světla a zadunělo to, když se mu zapíchl do vesty. Graccusovo obočí zkroutil hloupý úšklebek, ale další dva šípy ho o něj připravily, skácel se pozadu ze svého oře a kolem něj se roz‑ prskla červená.

„Zloději!“ zahulákala Slzopijka.

Ženy v Miině voze začaly křičet, když se na karavanu snesl déšť šípů a nadělal díry do střechy. Mia uslyšela zalapání po dechu, ucítila, jak se maso kolem ní pohnulo. Jedna dívka klesla na podlahu a z oka



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist