E-kniha: Bourneův rébus - Robert Ludlum; Eric Van Lustbader

2017

Copyright ©2016 by Myn Pyn, LLC

Translation © 2017 by Michael Havlen

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu BOURNE ENIGMA,

vydaného nakladatelstvím Head of Zeus, Londýn 2016,

přeložil Michael Havlen

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazykový redaktor: Jiří Popiolek

Korektura: Hana Pušová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v květnu 2017

ISBN 978-80-7498-212-5

5

Prolog

Frankfurt, Německo

Když Jason Bourne vstoupil do  hotelu Royal Broweiser, zaměstnanci okamžitě zpozorněli. Ne že by předtím jen tak nečinně postávali. Ředitel podniku Herr Hummel by jim nějakou práci vždycky našel, navíc měli důkladnou profesionální průpravu. Herr Bourne, kterého velice dobře znali, však dával tučné spropitné a členové personálu se předháněli, kdo se ujme jeho tří velkých, nádherných kufrů, z  nichž každý by přišel odhadem na jejich půlroční plat.

Bourne byl urostlý, dokonale oblečený a  očividně zámožný muž, který v posledních třech nebo čtyřech měsících v  hotelu Royal Broweiser pravidelně pobýval. Personál ho pokládal za obchodníka, ale jeho vypracovaná postava svědčila o  častých návštěvách posilovny. Vždycky byl milý, hovorný a obveseloval portýry lehce přisprostlými vtipy, takže se mohli přetrhnout, aby mu vyhověli. Nic jim nebylo zatěžko; udělali by všechno, co mu na očích viděli.

Toho rána Bournea uvedli do  jeho obvyklého apartmá v  nejvyšším patře a  po  speciálním pohoštění od  samotného Herr Hummela konečně osaměl. Jakmile měl klid, přistoupil k oknu s výhledem na Thurn-und-Taxis-Platz ve Starém městě, vytáhl mobil a  stiskl tlačítko rychlého vytáčení. O chvíli později se spojení navázalo a ozval se ženský hlas.

„Jsem na místě,“ ohlásil. „Jak dlouho musím čekat?“

„Jen pár dní.“ Ženský hlas v  uchu ho začal rozpalovat. „Sledujeme ho. Už brzy vyrazí.“

„Dní?“

„Nebuď takový,“ snažila se ho uklidnit. „Máš vůbec ponětí, jakou práci dalo zachytit důvěrnou komunikaci FSB a nahradit ji naší vlastní zprávou tak, abychom nasměrovali Vanova za tebou, a ne za Bournem?“

„Věř mi, že to chápu jako málokdo, Irino.“ Muž vydávající se za Bournea už cítil tlak v rozkroku. „Ale co tady mám dělat?“

„Vím, jak moc Frankfurt nesnášíš, Jasone.“

„Miluju, když mi říkáš Jasone.“

„To věřím.“ Irina se uchichtla. „Jsi strašně napjatý. Najdi si něco na uvolnění.“

„Tebe,“ řekl téměř tesklivě. „Chci jen tebe.“

„Ale no tak, no tak, ty moje zvíře,“ zašeptala. „Klidně si...“

Musela zaslechnout jeho povzdech, i když si myslel, že byl úplně tichý.

„Co děláš, Jasone?“

„Ty dobře víš, co dělám.“ Měl rozepnutý zip a pravou rukou si mnul přirození. „Uvolňuju se.“

„V tom případě mi dovol, abych ti pomohla,“ zavrněla Irina.

Když skončil, utřel okenní tabuli vlhkou žínkou. Pak si vzal plyšový hotelový župan a papuče, vykročil do chodby a sjel výtahem do  wellness centra, kde dvacet minut stál pod hustou sprchou a očišťoval své tělo i mysl.

Po  návratu do  pokoje si oblékl nové šaty a  vyrazil ven, pod oblohu obtěžkanou ocelově šedými mraky. V jedné kavárně na náměstí Römerberg si dal příliš sytý oběd, po němž zamířil do Císařské katedrály a do kostela svatého Pavla. Následující den strávil v  zoologické zahradě, kde si prohlížel příšerně páchnoucího lva. Zoo nesnášel snad ještě víc než Frankfurt a  Němce samotné. Zavírat taková krásná zvířata do klece považoval za hřích zasluhující věčné zatracení – pokud by tedy jako pragmatik a ateista v něco takového věřil.

Díky bohům i démonům Irina nazítří zavolala.

„Právě přistál,“ oznámila mu. „Za  hodinu by měl být v hotelu.“

Ráno bylo stejně šedivé a škaredé jako v minulých dnech, dokonce ještě horší, protože pršelo. V tomhle městě bych se zbláznil, prolétlo mu hlavou, když přerušil spojení. Ale s tím je teď konec. Konečně se mu rozproudila krev v žilách.

Jde se na věc.

Kapitán ruské tajné služby FSB Maxim Vanov, dočasně používající titul kulturního atašé, dorazil do hotelu ve stavu mírné zuřivosti. Šlo o jeho první návštěvu Německa, odvěkého ruského nepřítele. Jeho dědeček padl ve Velké vlastenecké válce při statečné obraně Stalingradu a  Vanovovi vtloukali do hlavy, že nesmí nikdy zapomenout. Když mu portýr otevřel dveře do pokoje v hotelu Royal Broweiser, Rus si otřepal vodu z pršipláště. Sluha mu ho pověsil do šatníku, vysvětlil vymoženosti pokoje a  pak tam postával, dokud mu Vanov nevtiskl do vlhké dlaně několik eur.

Vanov vzal do ruky starobylou bronzovou minci, kterou nosil na krku od té doby, co mu ji osobně předal generál Karpov. Převracel ji v prstech, až se trochu ohřála, a pak ji zase zdráhavě pustil.

Po chvíli to už nevydržel, zvedl telefon a zeptal se na Jasona Bournea.

„Je tady?“ řekl obstojnou němčinou.

„Myslím, že Herr Bourne dnes snídá u  sebe v  pokoji. Koho mám ohlásit?“

„Nic mu neříkejte,“ požádal Vanov. „Jsem jeho dobrý přítel a chci ho překvapit.“

Dychtivý tón Vanovova hlasu recepčního zřejmě přesvědčil. „Jak si přejete, Herr Vanov. Hezký den.“

„Vám také,“ odvětil Vanov formálním způsobem, který mají Němci tak rádi.

Pak vyšel z  pokoje a  vyjel výtahem do  nejvyššího patra. Když však stanul přede dveřmi apartmá Jasona Bournea, trochu zaváhal, jako by ho přepadl podivný nával úzkosti. Pro tuto důležitou a supertajnou misi si ho vybral samotný generál Karpov. Prošel jeho přísnou prověrkou, a  tak to nechtěl podělat. Všechno musí proběhnout přesně tak, jak říkal generál.

Nesměle zaklepal na  dveře, ty se vzápětí otevřely a  stál v nich on: Jason Bourne osobně. Měl na sobě polokošili, džíny a na nohou mokasíny bez ponožek. Postava i tvář víceméně odpovídaly popisu.

„Jasone,“ začal opatrně. „Jsem kolega vašeho starého přítele Borise.“ Přesně podle generálových instrukcí.

Bourne se zamračil. „Borise?“

„Karpova,“ řekl Vanov. „Borise Karpova.“

„Ach ano. Pojďte dál.“ Bourne ukázal na  bar. „Něco k pití?“

Vanov pozvedl dlaň. „Děkuji, dnes ne.“

„A vy jste?“

„Kapitán Vanov.“ Vanov se rozhlédl po  pokoji a  pátral po stopách nějakého spolubydlícího – snad ženy –, žádné však neviděl. „Musím s vámi probrat jistou důležitou záležitost.“

„Opravdu?“ Bourne povytáhl obočí. „Ale ovšem.“ Vykročil k pohovce v obývací části apartmá. „Neuděláme si pohodlí?“

„Raději postojím, jestli vám to nevadí.“

Bourne na něj vrhl tázavý pohled, ale kývl. „Jak si přejete, kapitáne.“ Vrátil se k Vanovovi. „Proč Boris nepřijel sám?“

Vanov se zasmál. „Vy asi žertujete. Vždyť se chystá na svatbu.“

Bourne se v duchu proklel za svůj přehmat.

Vanov vytáhl bronzovou minci na  řetízku tak, aby ji Bourne viděl. „Generál mě poslal, abych vám předal tohle.“ Sáhl si za krk, rozepnul řetízek a vhodil jej i s mincí do Bourneovy otevřené dlaně. „Prý už budete vědět.“

Bourne se zatvářil sklíčeně. „Bohužel ne.“ Vzhlédl k Vanovovi. „Mohl byste mi to vysvětlit?“

Vanov otevřel ústa k  odpovědi, ale skoro hned je znovu zavřel. Něco mu tady nehrálo. Cítil to už od  chvíle, kdy Bourne otevřel dveře. Ale co to jen je?

„Pane Vanove?“ Bourne k němu vykročil. „Děje se něco? Vy se celý třesete.“

„Ničevo. Ja prosto čuvstvoval cholod,“ odtušil Vanov rusky. To nic, jen se do mě dala zima.

„Prostítě meňá za to, što ja tak gavarju,“ reagoval Bourne pohotově, „no éto ně měloč.“ Promiňte, že to říkám, ale tohle nevypadá jako drobnost.

Vanov prudce ustoupil a  vrazil do  pohovky.. „Vy nejste Jason Bourne,“ vyhrkl. „Generál mi dal instrukce. Bourne má čistý moskevský přízvuk. Váš je z Čertanova.“

Bourne se usmál ještě víc. „V  chudých čtvrtích Moskvy včetně Čertanova jsem v  uplynulých letech strávil hodně času, kapitáne. Můj přízvuk se proto asi trochu změnil.“

Vanov zavrtěl hlavou. „Mě neoblafnete – ať jste kdokoli.“

Chtěl shrábnout minci z  Bourneovy ruky, ten však byl připravený a udeřil Vanova pěstí do krku. Kapitán FSB se zajíkl, zhroutil se na zem a chytil se za krk. Zatímco se marně snažil popadnout dech, do očí mu vyhrkly slzy.

Bourne si k němu dřepl. „Nehodlám ztrácet čas debatami, jestli jsem, nebo nejsem generálův starý přítel Jason Bourne.“

Otevřel dlaň, v níž svíral minci. Vanov vykopl nohou, zasáhl Bournea do  vnitřní strany kolena, srazil ho na  podlahu a pak ho třikrát sekl hranou ruky. Bourne začal slzet, ale v příští chvíli vytrhl z pouzdra u pasu ocelový obušek a udeřil jím Vanova do hřbetu pravé ruky tak silně, že mu ji zlomil. Pak zasadil kapitánovi slabší ránu do spánku.

„Prosím, nedělejme si to ještě nepříjemnější, než už to je.“ Konečky prstů se dotkl mince. „A teď mi povězte o tomhle a o vzkazu, který jste měl předat Bourneovi.“

Vanov plivl Bourneovi na košili krvavý chrchel. „Neřeknu vám nic.“

Bourne vzdychl. „Tak to je mi líto, kapitáne.“ Bleskově vymrštil ruku, popadl Vanova za  košili, vstal a  zvedl kapitána s  sebou. „Bohužel to budeme muset provést nepříjemným způsobem. Tedy nepříjemným pro vás.“ Zašklebil se. „Pro mě to bude zábava.“

Odvlekl vrávorajícího Vanova pokojem do vykachlíkované koupelny. Bez varování ho udeřil do lícní kosti, kde obušek zanechal krvavou stopu. Vanov se zakymácel, Bourne ho však chytil, postavil rovně a znovu ho praštil do stejného místa. Z rány, jež pronikla až k samotné kosti, vytryskla sprška jasné krve.

„Víte, jak to je, kapitáne,“ řekl Bourne. „Díky dlaždičkám se koupelna vyčistí od krve snadno.“ Jeho úsměv získal hrozivý nádech. „A  věřte, že když neodpovíte na  moje otázky, bude jí tady mnohem víc.“

Mlátil Vanova zas a znova a kachličky se barvily do čer

vena.

Bourne seděl na  okraji vany a  hleděl na  věc, která zbyla

z kapitána FSB Vanova. Vstal, přešel k umývadlu, opláchl si

ruce a otřel se do ručníku.

„Jak to šlo?“ zeptala se Irina, když jí zavolal.

„Špatně,“ odpověděl. „O  žádný vzkaz se vlastně nejednalo.“

„To nechápu.“ Irinin hlas už nepřipomínal kočičí předení.

„Místo toho mám minci.“

„Minci?“ Její tón byl náhle temný, zlověstný.

„Přesně tak. Tím vzkazem byla mince. Stará. Možná antická.“

„A co to znamená? Co ti řekl?“

„Nic. Nechtěl mluvit.“

„Nedostal jsi z něj ani slovo?“

„Je to kapitán FSB, sakra,“ zavrčel Bourne. „Měl trénink, jak vydržet výslech.“

Vzdychla. „Takže plán B. Budeš muset dát tu minci Bourneovi a říct mu o mně.“

„To nebude problém.“

„Hlavně nemachruj,“ varovala ho.

„Vždyť se ti to líbí, ne?“

„Poslyš, moj golodnyj zvěr.“ Ty moje hladové zvíře. „Jestli Bournea jen trošku podceníš, roztrhá tě na  kusy a  já pak budu moc smutná.“

„To nemůžeme dopustit,“ opáčil. „To bych nesnesl.“

Když ukončil hovor, vykročil ke dveřím koupelny, vyzul si zakrvácené boty a pak bosý odhopkal do ložnice. Otevřel jeden ze tří velkých kufrů, vyndal z něj elektrickou rotační pilu s dlouhou šňůrou, několik rolí silného igelitu, elektrikářskou pásku a  nůžky. Se vším pak zamířil do  koupelny. Vklouzl zpátky do  mokasín, přešel k  vaně a  zakryl igelitem odtok a podlahu kolem vany. Spustil si na mobilu hudební aplikaci, aktivoval streamovací službu a zvýšil hlasitost. Koupelnou se rozezněla hlasitá muzika. Falešný Bourne zapojil pilu do zásuvky, přiložil čepel se žraločími zuby k Vanovovu pravému rameni a sledoval, jak si prořezává krvavou cestu kůží, svaly, kostmi i vnitřnostmi.

O dvacet minut později měl všechny kusy Vanovovy mrtvoly zabalené v  igelitu a  bezpečně zajištěné lepicí páskou.

Uťatou hlavu si nechal na konec. Hleděl jí do očí a přemítal,

co asi viděly ve  chvíli smrti. Nakonec ji ovinul dalším ku

sem igelitu a přelepil. Dalších čtyřicet minut pečlivě zbavo

val koupelnu veškerých stop krve, úlomků kostí a  DNA za

pomoci chemikálií, které si sbalil společně s  pilou, igelitem

a páskou. Vyprázdněný kufr následně naplnil tolika kusy

těla, kolik se jich vešlo dovnitř, a přitom si pobrukoval v ryt

mu hudby. Zbytek uložil do druhého kufru. Pak se svlékl do

naha, lehl si do postele a usnul.

Přesně za  hodinu se probudil, přešel ke  komodě a  snědl

všechno jídlo z tácu, který mu poslal Herr Hummel. Úzkost

livě si otřel konečky prstů i lesklé rty a otevřel třetí kufr, který

byl doslova napěchovaný šatstvem. Potřeboval si vybrat ob

lečení co nejpodobnější tomu, které na sobě měl Vanov.

O  devadesát minut později zavolal portýra a  spolu se

třemi krásnými kufry s ním zamířil k výtahu. Náležitosti odhlášení vyřídil samotný Herr Hummel. Muž, který byl nejdřív Jasonem Bournem a  nyní Maximem Vanovem, řediteli hotelu srdečně poděkoval za velkorysý dárek na uvítanou. Herr Hummel o jeho proměně pochopitelně neměl ani tušení.

„Fantastisch! Udělal jste mi velkou radost, mein Herr,“

řekl a vzal si zpět kreditní kartu na jméno Jason Bourne.

Rozzářený Herr Hummel téměř sklapl paty nadšením. „Já

i veškerý personál se už těšíme na vaši příští návštěvu, Herr Bourne.“

Bourne vyšel z hotelu Royal Broweiser, následovaný tře

mi zavazadly na kolečkách jako zástupem hus. Když všechna skončila úhledně naskládaná v kufru auta z půjčovny, podal portýrovi i sluhovi štědré dýško, vklouzl za volant a odjel. Na okraji města zastavil u  opuštěného jezera, kde to Irina předem omrkla, a shodil do něj dva kufry s ostatky skutečného kapitána Vanova. Zmizely v drobných vírech bublinek, jako by si pod hladinou hrálo nějaké dítě. Osušil si nohy, natáhl si ponožky, sroloval kalhoty a zavázal si tkaničky. Pak jel zpátky do města a chvíli po devatenácté hodině dorazil k hotelu Mei sterstuck v  Stresemannallee. Dovnitř vstoupil jako Maxim Vanov, ruský kulturní atašé.

Ve Frankfurtu ještě nenastal čas večeře, a  když zaklepal na dveře pokoje na konci chodby ve třetím patře, Jason Bourne tam stále byl. Právě si balil věci na cestu do Moskvy.

„Jasone,“ začal Vanov, když se dveře otevřely. „Posílá mě Boris.“

Bourne se zamračil. „Boris?“

„Karpov. Boris Karpov. Váš starý přítel.“

„Nevím, kdo jste.“ Bourne stál ve  dveřích a  nepustil ho dovnitř.

„Maxim Vanov, kapitán FSB, k vašim službám.“

Bourne stále váhal.

„Posílá mě váš přítel. Můžu dál?“ řekl Vanovův vrah rusky. „Jde o naléhavou záležitost a nerad bych to probíral tady na chodbě.“

„Děržítě vaši ruki, kdě ja mogu viděť ich.“ Držte ruce tak, abych je viděl. Vanov zvedl dlaně, Bourne ustoupil stranou a pustil ho do pokoje.

„I  vaš ruskij jazyk prevoschoděn, mně govorili.“ Slyšel jsem, že umíte výborně rusky.

„Ja iměl prevaschodnych prepadavátělej,“ odvětil Bourne. Měl jsem výborné učitele.

Bourne tiše stál a probodával hosta tak pronikavým pohledem, že muž vydávající se za  Vanova lehce znervózněl. Pokud by k sobě měl být upřímný, musel by si přiznat, že tak nepříjemný pocit v žaludku necítil od doby, kdy ho přepadli v  jedné špinavé uličce v  Čertanovu. Zrovna oslavil třinácté narozeniny tím, že se zpil skoro do  němoty silnou vodkou. Obstoupila ho pětice pankáčů, kteří se mu vysmívali slangem ruských věznic, kterému se říkalo feňa. Urážky používali jako zbraně, nahnali ho do slepé ulice a jejich vůdce ho začal mlátit. Měl u  sebe jen trochu peněz a  žádné cennosti jako hodinky nebo prsteny. Určitě by ho ve  vzteku zabili, kdyby nezasáhla Irina. Zastřelila šéfa bandy starým makarovem, který přes své mládí koupila na černém trhu. Bůh ví, jak se jí to povedlo. Tak či onak, parťáci mrtvého pankáče zmizeli jako pára nad hrncem. Když ji tehdy viděl v akci poprvé, uvědomil si, že tak jako ji už nikdy v životě nikoho milovat nebude.

Bourne se podíval na hodinky. „Nemám čas, kapitáne. Za necelou hodinu odjíždím na letiště.“

„V tom případě jsem si vybral ideální chvíli,“ řekl Vanov a  zaplašil vlnu vzpomínek, která ho krátce zaplavila. Myšlenky na  Irinu ho přepadaly často, někdy při těch nejméně vhodných příležitostech. Nedokázal je zastavit. Pokud šlo o  Irinu, byl naprosto bezmocný a  neovládal ani své vlastní vzpomínky – jako by se mu těsně před jejich odloučením v matčině lůně navždy zaryla pod kůži.

Vanov vytáhl bronzovou minci a otevřel dlaň. „Říká vám to něco?“

Bourne chvíli zíral na minci, pak zvedl oči a zkoumavě se zadíval do tváře kapitána Vanova. Když mu Boris volal a zval ho na svatbu, upozornil ho, že za ním Vanov přijede.

„Zdá se mi, že z toho moc velkou radost nemáš,“ řekl Boris.

„Ale mám,“ odpověděl Bourne. „Jen se trochu divím, proč tak narychlo. Nikdy ses mi o Světlaně nezmínil.“

„Láska přichází k nám všem, příteli, člověk se jí neubrání. Ani ty ne, Jasone. Ani ty ne.“

Bourne na okamžik ztuhl a uvažoval, jestli se Boris díky svým bohatým informačním zdrojům nějak nedozvěděl o Sáře. Ale jak by mohl? Setkal se s ní, jistě, ale to bylo ještě předtím, než mezi nimi dvěma něco bylo. Když však přišlo na  lásku, Bourne se musel chovat paranoidně. Přísahal, že nikdy neuvrhne Sáru do  většího nebezpečí, než už si prožila – i  kdyby to znamenalo opustit ji a  potlačit to, co k  ní cítil. Ostatně, něco podobného by neudělal poprvé. Na druhou stranu měl čím dál větší potíže ovládat své city a nebyl nadšený z toho, že má takovou slabost pro kolegyni z branže. To nikdy nedělá dobrotu.

„Neměj obavy,“ pokračoval Boris, „já vím, že jsi stejně byl na cestě do Moskvy. Jsi už blíž vypátrání Ivana Borze?“

„V Borzově případě je slovo ‚blíž‘ dost relativní pojem.“

„Ale najdeš ho.“ Nebyla to otázka. Boris o  Bourneových schopnostech nikdy nepochyboval.

„Jo.“

„Hlavně ho tentokrát koukej zabít. Ten hajzl má stejně jako ty snad deset životů. Je kluzký jako úhoř a umí dokonale měnit identitu. Člověk by skoro řekl, že se učil od tebe.“

„Tak to by byl vážně problém.“

„Posílám za tebou Vanova s jistou věcí.“ Borisův hlas zvážněl a Bourneovi bylo jasné, že se dostali k podstatě. „Uchovej ji v bezpečí. Za každou cenu.“

„Co to je?“

„Záchranné lano.“

„Cože?“

„Záchranné lano, které může zabránit konci světa.“

Po této tajemné poznámce Boris zavěsil.

A nyní, v hotelovém pokoji ve Frankfurtu, si Bourne konečně vzal minci – Borisovo záchranné lano – do ruky. Obrátil ji a prohlížel si ji ze všech úhlů. „Nejspíš bude antická, z období Římské říše. Ale jinak...“ Vzhlédl k Vanovovi a zavrtěl hlavou.

Vanov se zatvářil sklíčeně – a nehrál to. „To je škoda. Generál mě požádal, abych vám ji předal. Prý už budete vědět, co to znamená.“

Bourne opatrně přikývl.

„Nedostal jste k tomu nějaký ústní nebo písemný vzkaz?“ zeptal se Bourne.

„Na  svatbě bude hodně lidí, které neznáte. Někteří ale možná budou znát vás a nemusí mít radost, že vás vidí. Mám

vám předat kontakt na někoho, kdo vám nejen v tomto ohle

du může být nápomocný. Pomůže vám se vším, co si bude

te přát.“ Kapitán Vanov podal Bourneovi proužek papíru.

„Tady je číslo jejího mobilu. Až přistanete na  Šeremetěvu,

zavolejte jí.“

Bourne se zachmuřil. „A kdo je ta dobrá žena?“

„Jmenuje se Irina. Irina Vasiljevna. Má velice dobré ko

nexe v moskevských kruzích siloviků a oligarchů. Dobře zná

i lidi – jak to říct? – mimo oficiální struktury.“

„Pohybuje se na černém trhu?“

„Její otec a bratr tam podnikali.“

„Dnes už ne? Jsou mrtví?“

Vanov přikývl. „Už to budou tři roky.“ Mluvit o  smrti

vlastního otce a  bratra jako by pro něj nic neznamenalo. Zvláštní. Připadalo mu, že hovoří o cizích lidech – nebo fiktivních postavách, které nikdy neexistovaly. Irina to pochopitelně cítila jinak. K otci měla velice blízko. Starý pán se jí se vším svěřoval, za což byl Vanov nesmírně vděčný.

„Nebudu ji potřebovat,“ řekl Bourne.

„Generál chce, aby jeho svatba proběhla naprosto hladce.

Je to jeho výslovný příkaz.“ Vanov se podlézavě usmál a vykročil ke  dveřím. S  rukou na  klice se otočil. „Hodně štěstí, pane Bourne. Doufám, že jste si zabalil teplý kabát. V Moskvě vás čeká pravá ruská zima.“

ČÁST PRVNÍ

Ze všech afrodiziak na světě

to nejsilnější je být dvojčetem.

Irina Vasiljevna

1

„Kdepak jsi byl, ty můj medvídku?“ zeptala se Světlana.

„V  práci, lásko,“ odpověděl generál Boris Karpov, když vyšel z  ohromné koupelny jejich honosného hotelového apartmá v Moskvě.

„V práci?“ Světlana teatrálně našpulila pusu. „I v náš velký den?“

Karpov vzdychl a vytáhl z dřevěného prádelníku čerstvě vyžehlené sako slavnostní uniformy. „Svět se kvůli naší svatbě bohužel nezastaví.“

Světlana Novačenková měla tvář jako porcelánová panenka – porcelánová panenka s  výraznými lícními kostmi, smaragdovýma očima a vlasy v barvě šampaňského. Skutečnost, že byla napůl Ukrajinka, a ne čistokrevná Ruska, Borisi Karpovovi nikterak nebránila, aby si ji vzal. Byl šéfem spojených služeb FSB a FSB-2, nástupců neblaze proslulé KGB, prezidentovy alma mater. Jako takový měl v  Ruské federaci výsadní pozici: dostával vyznamenání, těšil se přízni Kremlu a  byl zván na  veškeré důležité politické události pořádané v  tamních prostorách blyštivě vyzdobených někdejšími cary. Párkrát dokonce obědval se samotným prezidentem. To všechno znamenalo, že Boris Karpov se mohl oženit, s kým chtěl, pokud to nebyla židovka.

Světlana Novačenková Židovka nebyla. Pocházela z  bohaté a mocné rusko-ukrajinské rodiny průmyslníků, jejíž rodová linie sahala až k carovi Mikuláši I.

„Co jsi měl na práci, Borisi? Ale pravdu!“

Světlana byla natažená na  sametovém lehátku a  její úchvatné štíhlé tělo se lesklo nahotou. Ruce měla zvednuté nad hlavou v  záměrně provokativní póze napodobující Nahou Maju z obrazu Franciska Goyi.

„Když to musíš vědět,“ vzdychl Boris, zatímco si zapínal mosazné knoflíky saka vyzdobeného na  levé straně hrudi šesti řadami medailí. „Na pobočce v Káhiře zjistili, že je odposlouchávají Izraelci, a  tak tam vypuklo menší pozdvižení.“

„V  Káhiře? Tak daleko od  lůna matičky Rusi, kde se nacházíme?“

Podíval se na ni úkosem. „Málokdy poznám, když si děláš legraci.“

„Ale neříkej, miláčku.“ Světlana se usmála a  odhalila drobné bílé zuby. „Ty to jen nechceš přiznat.“ Zvedla ruce ještě výš a vyzývavě pohodila plnými ňadry. „Určitě nepodnikáš další fázi Vládcova ničivého tažení proti Ukrajině?“

Boris se zamračil a ze všech sil se snažil ignorovat její pokus o svádění. „Ty mi nevěříš?“

„Zdá se, že Vládce napřel veškeré síly, aby si vzal zpět to, co Rusko v  minulých letech ztratilo. Ty se na  tom snad nepodílíš?“

„Nebuď směšná.“

„Copak nevěříš tomu, co naposledy veřejně prohlásil?“

„On má hodně různých prohlášení, Lano.“

„Jenže tohle bylo ještě hnusnější než ostatní. Včera večer obhajoval smlouvu, kterou na prahu druhé světové války Sovětský svaz podepsal s nacistickým Německem, podle níž si tajně rozkrájeli Polsko a další země jako řezníci. Vládce není o nic lepší než Molotov s Ribbentropem, což dokazuje, že je šílenec.“

Boris nic neřekl. Měl iracionální zlost, že ještě přilévá olej do ohně jeho úzkosti, kterou se už týdny snažil ovládat. A zrovna o jejich svatební noci!

„A co mu tenhle válečnický přístup přinesl? Jen bídu pro obyčejné lidi, na  které dopadají všechny důsledky – Západ vyhlásil obchodní embargo, rubl je na historickém minimu a  akciový trh se hroutí. Dokonce i  miliardáři mají čím dál větší obavy, protože vidí, jak jim hromady peněz mizí doslova před očima. Přiznej si to. Vládce je v bryndě. Zatáhl celou zemi na šikmou plochu.“

„O jaké šikmé ploše to mluvíš?“ Boris však moc dobře věděl, co má na mysli.

Světlana vzdychla, čímž ještě víc vystavila svá obnažená prsa. „Vankor,“ pronesla s tím svým lišáckým pohledem, pro který se do ní Boris zamiloval.

„Co je s  ním?“ Tělem mu projelo bodnutí strachu. Díky kombinaci inteligence, mazanosti a zvláštní intuice se Světlana dostávala příliš blízko k jádru věci.

„Ty můj medvídku, myslíš si, že nevím o  prudké změně energetické strategie Ruska, kterou Vládce provedl? Tahle země vlastní bohatá ropná pole a státní firma Vankorněfť má potřebné odborníky i infrastrukturu k tomu, aby je sama spravovala. Vládce přesto nedávno uzavřel tajnou dohodu s Číňany, která jim umožňuje koupit deset procent Vankorněfti.“ Upřeně se na  Borise zadívala. „Proč by se proboha zbavoval jednoho z korunovačních klenotů Ruské federace?“

Boris nic neřekl. Věděl, že si na své otázky ráda odpovídá sama.

„Protože Vládce zoufale prahne po penězích. Ekonomika alarmujícím způsobem klesá. K financování armády jsou potřeba miliardy. Matička Rus navíc musí krmit všechny ty separatisty na východní Ukrajině, nemluvě o dotování Krymu. A kde brát peníze ve chvíli, kdy rubl prudce klesá a akciové trhy jsou v takové krizi, že samotný Apple má vyšší cenu než celá naše burza? Zoufalá doba si žádá zoufalá opatření – a ty jsi v tom až po uši. To mi na tom dělá největší starosti.“

Světlana si špatně vyložila jeho ztrápený výraz. „Medvídku, ty jsi přímo naprogramovaný tak, abys lhal – dokonce i mně. Vlastně hlavně mně, když si to tak vezmu.“

Otočil se k ní čelem. „A proč si to myslíš?“

„Nebyla ta tvoje ‚důležitá záležitost‘ v  den svatby náhodou maskirovka?“

Karpov se zasmál. Občas – jako právě nyní – ho její chytrost a  intuice opravdu děsily. „Celý svůj dospělý život spřádám pavučiny tajností, věrohodných výmluv a  pečlivě dávkovaných dezinformací s cílem zmást, oklamat a svést z cesty naše nepřátele tak, aby nemohli předvídat naše kroky, natož na ně reagovat.“

Světlana spustila paže dolů a posadila se rovněji. „Víš, podle některých lidí je to, že si mě chceš vzít, taky jen maskirovka.“

„Cože?“

„Kvůli mojí rodině.“

Zadíval se na ni, jako by ve svém pokoji našel zmiji.

„Že mě doopravdy nemiluješ. Že je to pro tebe sňatek z rozumu.“

„Tak moment.“ Boris se znovu zasmál, ale byl to drsný smích, v němž chyběla sebemenší stopa veselí. „Mně naslouchá sám prezident. Tvoji rodinu nepotřebuju.“ Když však viděl její zasmušilý výraz, hned zase zvážněl. Jeho tvář zahalily mraky. „Kdo to říká?“ zajímal se. „Kdo si dovoluje šířit tyhle nechutné dezinformace?“

„Kdybys to věděl, vyřízl bys mu jazyk?“

Boris zavrčel. „Nežijeme ve  středověku. Nejsem Ivan Hrozný.“

„To je taky otázka.“

Boris zvedl husté obočí. „Kdo tě krmí takovými nesmysly?“

„Ty moc dobře víš kdo: první místopředseda Timur Savasin. Ale neboj, lásko. Myslíš, že bych si tě vzala, kdybych něčemu z toho věřila?“

Ale Boris teď vypadal opravdu nešťastně.

„Je pravda, že ti naslouchá Vládce. Ale pokud jeho pravá ruka šíří lži, nevěřím tomu, že by o tom sám nevěděl. Musíš uznat, že Vládce je zvláštní člověk, když zbožňuje Hemingwaye, chodí na lov a jezdí polonahý na koni.“

„Snaží se jen spojit to, co bylo před desítkami let rozděleno. Chce navrácení zemí, které dřív patřily k  Sovětskému svazu.“

„Zemí, jejichž stagnující ekonomika znamenala pro Moskvu takovou zátěž, že je chtě nechtě musela pustit. Není oč stát, říkám já!“

„Ruská federace je pro nový světový řád příliš malá, Světlano. Potřebujeme znovu roztáhnout křídla.“

„Teď mluvíš jako Hitler.“

„Že tě pusa nebolí. Prezident chce jen to, co kdysi bylo jeho. A  stejně tak všichni Rusové. Jeho popularita prudce stoupá.“

„‚Co bylo dřív jeho.‘ Posloucháš se vůbec? Ukrajina, Litva, Polsko, Lotyšsko, Estonsko a všechny ostatní státy byly na konci druhé světové války obsazeny ruskými vojsky. Nikdy Moskvě nepatřily a  po  čertech jistě nepatří Vládci, který si hraje na báťušku cara.“

„Neříkej mu tak.“

„Proč ne? Já nejsem obchodník se lží a falší.“

„Kdybych si myslel, že máš ukrajinské srdce...“

Ruměnec se Světlaně rozšířil až ke  krku a  k  ramenům. „Tak co? Poslal bys na  mě jednoho z  těch svých vrahounů s kuklou na hlavě? Nebo bys mě nechal přejet jedním z tanků čekajících na hranicích? Anebo bys uspořádal právě tuhle svatbu? Když Vládce chce něco získat, udělá to přes prostředníka. V poslední době je to jeho oblíbená válečná metoda.“

Karpov obrátil oči v sloup. „Nemá smysl se s tebou bavit, když...“

„Nesnáším, když se mnou jednáš jako s  dítětem, Borisi Iljiči.“

Poznal, že je doopravdy rozzuřená. Skoro nikdy mu neříkala jménem po otci. Nedokázal se však zastavit: „Když se jako dítě chováš, budu s tebou taky tak jednat. Věříš každému nesmyslu a necháváš se unášet fantazií. V Rusku se tomu říká paranoia, jestli to nevíš.“ Jeho hlas zněl najednou smířlivě, jako by se už nechtěl obhajovat. „Jak je ti velmi dobře známo, mým rajónem je Blízký východ. Pokud jde o  Ukrajinu a další země bývalého sovětského bloku...“

„A přesto zpochybňuješ moji loajalitu.“

„Nic takového jsem neudělal. Naše debata...“

„Takhle tomu říkáš?“

Znovu se na  ni strnule zadíval. „Naše debata byla čistě hypotetická.“

„Jde tady o  ekonomiku, viď?“ vyrazila k  dalšímu útoku. „O  ekonomiku nenasytnosti. Vládce a  jeho silovici vydělali miliardy dolarů na  ruské ropě. Ale teď to všechno spěje ke konci. Odkud budou přicházet peníze, aby se federace udržela v  chodu? Právě tahle nejistota – tenhle strach – stála na začátku všech řečí o navrácení starých území. Rusko teď bývalé sovětské státy potřebuje k tomu, aby zůstalo...“

„Silné.“

„Jenže v minulosti přivedly matičku Rus na pokraj platební neschopnosti.“

Boris musel znovu obdivovat, jak se tahle žena vyzná ve spletitých nitkách ekonomiky a  geopolitiky. Ostatně, byl to jeden z důvodů, proč se do ní zamiloval – i když její dovednosti v  posteli se nedaly popsat slovy. Měla do  posledního písmene pravdu. Soukromě si myslel, že prezidentovy snahy téměř jistě přivedou Rusko k  bankrotu. Satelitní státy bylo třeba definitivně pustit, protože právě ony zatáhly Moskvu do insolvence. Sovětský svaz byl příliš rozlehlý a těžko pádný. Navíc v  době, kdy Čečenci a  další muslimské národy měli pocit, že jim svět něco dluží, rozhodně nebyl nejlepší nápad snažit se nahnat je zpátky do  ohrady. Tihle koně utekli navždy.

„Sama vidíš, jak moc jsi vedle, Lano. Prezident už oznámil dohodu s Ukrajinou, aby kohout se zemním plynem zůstal otevřený po  celou dlouhou a  studenou zimu, která nás za pár měsíců čeká.“

Zatřásla hlavou. „Ty si myslíš, že nevím, co má Vládce v plánu. Ale já to vím, Borisi. Rusové nechtějí válku. Nechtějí ani jeho. Západní sankce nás dusí – a trpí tím obyčejní lidé v  ulicích. Ta takzvaná dohoda s  Ukrajinou se zhroutí ještě před podpisem. Vládce obviní NATO z  vměšování se do ukrajinských záležitostí. Už se začíná ochlazovat. A až přijde zima, on zavře kohout se zemním plynem proudícím nejen na Ukrajinu, ale i do celé západní Evropy, a tím spustí celosvětovou recesi.“

Boris ze sebe vyrazil štěkavý smích, jeho tvář však potemněla. „Máš opravdu bujnou fantazii, zlato. Prezident nebude riskovat třetí světovou válku. Možná je blázen, ale ne naprostý šílenec.“

Zasmála se. „Máš samozřejmě pravdu. Nechala jsem se unést. Ale no tak, miláčku, nemrač se na mě. Vypadáš jako umíněné dítě.“ Její úsměv sice neměl plnou sílu, přesto byl neodolatelný. „Kromě toho, ty by ses nikdy nezamiloval do někoho, kdo by neměl kuráž.“ Usmála se ještě víc a zakývala na něj ukazovákem s rudě nalakovaným nehtem. „Pojď sem, medvídku. Ta šedá uniforma ti moc sluší.“

Boris zavrtěl hlavou. Zdálo se, že je pořád rozladěný z jejich předchozí výměny názorů, i když občasné přátelské kočkování bylo kořením jejich vztahu. „Šukání až po obřadu.“

„Kdo mluvil o šukání?“ pousmála se svůdně.

„Až potom.“ Zadíval se jí do očí a přitom oběma rukama stáhl lem saka, aby bylo dokonale rovné. „Chceme to oba, ale musí to počkat.“

„Borisi, ty jsi tak úzkoprsý.“

„Ne, lásko, jen praktický.“ Vykročil k ní, sklonil se a letmo ji políbil na  rty. „Teď se musíš vykoupat, nalíčit a  udělat všechny ty další věci, které vy ženy nezbytně potřebujete, když někam jdete.“

„Blbče!“ Srdečně se však usmála, přitáhla si ho k  sobě a také ho políbila, ale vášnivěji a s pootevřenými rty. „A teď už jdi,“ řekla mu naoko panovačně a  pustila ho. „Běž bavit naše hosty.“ Boris vykročil pokojem. „A buď hodný!“

„To já jsem vždycky,“ odvětil Boris.

Ze dveří ho vyprovodil její hrdelní smích.

Jakmile se dveře zavřely, Světlana se zabalila do luxusního hedvábného županu dlouhého až na zem. Z úzkých spojovacích dveří do  sousedního pokoje vyšel Venjamin Bělov. Byl to malý muž s bledou pletí, hustými černými vlasy a kulatými brýlemi, za nimiž se ukrývaly nepokojné tmavé oči, které jako by neustále pátraly po bezpečném východu. Před sebou držel drobný přístroj, mával s ním sem a tam a hledal odposlouchávací zařízení.

Když se přesvědčil, že tam žádná nejsou, přistoupil ke Světlaně. „Tak co? Vyjádřil se nějak?“

Světlana se ušklíbla. „Venjamine Nazaroviči, chcete snad říct, že jste neměl na dveřích stetoskop?“

Bělovovi zacukalo v  napjatých rtech. „Tohle není žádná hra, Lano. Kolikrát ti to mám opakovat?“

„Pojď sem, drahoušku,“ natáhla k němu ruce. „Máš moc utaženou kravatu.“

Zavrtěl hlavou. „Nechtěj, abych začal litovat...“

„Čeho?“ V očích jí varovně zajiskřilo. „Nebýt mě, tenhle plán by neměl naději na úspěch.“

Chvíli zůstal zticha, jako by se snažil zvýšit teplotu v  místnosti, která klesla pod bod mrazu. Nakonec vzdychl. „Omlouvám se, Lano. Asi za to může moje netrpělivost...“

„... která ti čouhá jako sláma z  bot,“ uťala ho stroze. „A taky neopatrnost.“

„Mea culpa.“ Propletl si prsty. „Mea maxima culpa.“

To u ní vyvolalo pousmání a atmosféra v pokoji se přece jen trochu oteplila. „S tímhle přístupem by ses klidně mohl vetřít i mezi kněze ve Vatikánu.“

Bělov viditelně pookřál. „Takže jak hodnotíš stav generálovy mysli.“

Světlana se zachmuřila. „Upřímně řečeno, nevím. Z  Borise je vždycky těžké dostat něco konkrétního.“ Olízla si rty. „I když je se mnou v soukromí, dodržuje Vládcovu linii.“

„To je zklamání. Říká se o něm, že má vlastní hlavu.“

„No ale,“ – Světlana zvedla ukazovák – „kdybych si měla tipnout, tak bych se vsadila, že ve skutečnosti zastává úplně opačné názory.“

„Jinými slovy si myslí totéž co ty.“ Bělov si poklepal dlouhým štíhlým prstem na spodní ret. „A kolik bys byla na pana generála ochotná vsadit?“

„Co bys řekl?“ pokrčila ladnými rameny. „Jsem v tom až po uši.“

Cosi v jejím tónu zjevně zabrnkalo na jeho citlivou strunu. „Lano, prosím tě, hlavně mi neříkej, že ses do něj zamilovala.“

„Do toho ti nic není,“ odpálkovala ho až příliš rychle.

„To se právě pleteš.“ Posadil se na okraj pohovky vedle ní. „Láska člověku dokáže zatemnit mozek. To přece víš. Zažili jsme to už u jiných. Sama jsi viděla, kam až to může vést. Všichni na tebe spoléháme. Ty jsi hlavní ingredience našeho receptu. Je za pět minut dvanáct, a v téhle fázi si nemůžeš dovolit žádnou chybu.“

Světlana se narovnala. „A za pět minut dvanáct jsi mi přestal věřit, Venjamine?“

„To byl jen test připravenosti.“

„Já připravená jsem.“

„Dobře.“ Bělov vstal. „Protože bez generál –“

„Neříkej to,“ pokárala ho a také se zvedla z pohovky. „Ani se na to neodvažuj pomyslet.“

2

Boris prošel chodbou lemovanou tapiseriemi, a  když se před ním prudce otevřely dvoukřídlé dveře střežené po obou stranách vojáky a agenty FSB, vstoupil ve slavnostním oblečení do  nablýskaného tanečního sálu plného lidí. Zalila ho vlna hrdosti. Byli tady všichni: prezident, první místopředseda, premiér, vedoucí prezidentské kanceláře, náčelník generálního štábu, ministr zahraničí a spousta dalších. Všichni s  ním přišli oslavit jeho svatbu. Číšníci ve  stejnokrojích roznášeli na stříbrných podnosech šampaňské, kaviár a velké sklenky té nejlepší, třikrát destilované vodky. Smyčcový kvartet v  rohu hrál zvláštní úpravu Čajkovského symfonie, která Borisovi zněla strojeně, až směšně.

V  celém tom zpěněném oceánu kremelské vrchnosti a  spřátelených oligarchů tyjících z  ruského hospodářství však hledal a  našel jediného člověka, svého starého druha a spolubojovníka Jasona Bournea.

Uprostřed podávání rukou, tisknutí ramen, polohlasných gratulací a pohledů plných stěží skrývané žárlivosti i obav – protože on skutečně byl obávaným mužem, a to nejen v rámci samotného Ruska – si s překvapením uvědomil, že Bourne

není sám. Po jeho boku stála drobná, štíhlá a elegantní žena

v  temně purpurových šatech s  velice hlubokým výstřihem,

který vyzývavě stavěl na odiv vnitřní polokoule jejích plných

ňader.

Boris si neskromně myslel, že zná Bournea asi nejlíp ze

všech lidí na světě, což ovšem zdaleka neznamenalo dokona

le. To o sobě nemohl říct nikdo, podle Borise snad dokonce

ani samotný Bourne, tak vážně se na něm podepsala někdejší

ztráta paměti. Jednou věcí si však byl naprosto jistý: Bourne

byl zapřisáhlý samotář. Nikdy se s  žádnou ženou nevodil

za ruku, ale tahle kráska se ho majetnicky držela a bylo jas

né, že se jen tak nepustí. Ještě divnější bylo, že si toho Bourne

vůbec nevšímal. Choval se, jako by tam vůbec nebyla. Záha

da, přemítal Boris v duchu. Zeptá se na ni Bournea po obřa

du, až se budou moci někam vytratit a v klidu si promluvit

mezi čtyřma očima. Trošku se styděl, že k pozvání Bournea

na  svatbu ho vedly i  postranní úmysly. Jak hezké by bylo,

kdyby mohl Bournea pozvat jen proto, aby s ním oslavil svůj

velký den. Hezké možná, uvažoval, jenže to by musel žít úpl

ně jiný život.

Když pak přišel blíž, jako by se mu na  chvilku zastavilo

srdce. Není to náhodou...? Je možné, aby...? A pak mu hlavou bleskla trýznivá otázka: Co tady sakra Jason Bourne dělá s Irinou Vasiljevnou? Nebylo pravděpodobné, že by se ti dva mohli znát. A  pokud ano, proč se o  tom Jason nezmínil? Určitě věděl... Boris přimhouřil víčka, až mu z očí zbyly jen škvírky. Podle Bourneova chování však bylo skoro jisté, že ji nezná.

Irinin otec Vasilij byl bohatý a mocný oligarcha, ale i bo

hatí a mocní se můžou dostat do vážných problémů, pokud

se zapletou se špatnými lidmi. A přesně to se stalo Vasilijovi

a jeho prvorozenému synovi. Boris jejich likvidaci nenařídil,

protože byl v Damašku s Jasonem, kam je tehdy přivedl spo

lečný zájem. Potom se dozvěděl, že rozkaz vzešel od samotného prezidenta. Když se vrátil, na poslední chvíli se mu před stejným osudem podařilo zachránit dvojčata. Pravdivě argumentoval tím, že na rozdíl od staršího syna za Vasilijovy zločiny nemohla. Samozřejmě, dvojčata se nikdy nedozvěděla, jak blízko smrti se ocitla, ani kdo je zachránil. Jejich dědeček to však věděl a byl náležitě vděčný.

Boris s velkým přemáháním nasadil široký úsměv a pak se s Bournem objali – nejen jako staří přátelé, ale také jako bratři, kteří spolu prošli množstvím nebezpečných situací a nejednou si navzájem zachránili život. Takový byl svět, v němž oba žili. Jejich pevné objetí vyjadřovalo i radost z toho, že se oba tohoto významného dne dožili. Alespoň tohle je opravdové, pomyslel si Boris.

Políbil Bournea na  obě tváře, a  přitom mu pošeptal do ucha tak, aby ho vedle stojící žena neslyšela: „Dostal jsi tu minci v pořádku?“

Bourne sotva znatelně kývl.

„Dobře. Musíme probrat důležité věci. Po  předkrmu se sejdeme na druhé straně hotelové lodžie.“ S ohledem na co největší bezpečnost mluvil arabsky, tedy jazykem, který oba dobře ovládali.

Když jejich důvěrná chvilka skončila, Boris ustoupil a s formálním úsměvem na tváři se odebral k houfu hostů, kteří mu chtěli potřást rukou a pogratulovat k sňatku.

Přestože Bourneovi bylo velice nepříjemné, že se na  něj Irina lepí, nikdo – dokonce ani jeho přítel Boris Karpov a už vůbec ne samotná Irina – si neuvědomoval, jaký vnitřní boj musí svádět. Ta žena byla doslova ztělesněním smyslnosti. Byla cítit, jako by se právě s  někým pomilovala nebo prožívala sexuální vzrušení. Bourne měl co dělat, aby zachoval chladnou hlavu.

Zavolal jí poté, co prošel celní a  pasovou kontrolou na letišti Šeremetěvo. Nabídla mu, že pro něj pošle auto, ale Bourne neměl ve  zvyku nastupovat do  cizích vozů. Dal jí adresu, kde se s  ní sejde, sedl do  taxíku a  nechal se odvézt po Zahradním okruhu do centra Moskvy.

Když ho spatřila, přivítala ho kouzelným širokým úsměvem. „Dobrý večer,“ zahlaholila ruštinou s moskevským přízvukem a políbila ho na obě tváře, jako by byli dávní přátelé. „Doufám, že se to v letadle dalo přežít.“

„Všechno bylo v pohodě,“ odvětil Bourne a poprvé ucítil její opojné pižmo.

Všimla si, jak rozšířil chřípí, a  její samolibé pousmání Bourneovi prozradilo, že si je svých kvalit velmi dobře vědoma.

„Kapitán Vanov vás popsal dokonale,“ řekla a majetnicky se do něj zavěsila.

Bourne jí stejně jako Vanovovi nedůvěřoval. Zaprvé, Boris se o ní nikdy nezmínil, a rozhodně by pro něj nikoho neposílal. To by bylo dost divné, vždyť dobře věděl o tom, že Bourne zásadně jedná na vlastní pěst. Na druhou stranu, Vanov mu předal Borisovu minci. Stál tedy před hádankou, kterou mu mohl objasnit jen Boris. Než se tak ovšem stane, rozhodl se nechat Irinu vyložit karty na stůl, aby věděl, co po něm chce. V Moskvě se svářilo snad ještě víc různých politických i obchodních zájmů než ve  Washingtonu, takže bylo snadné se do nich zamotat a stát se hříčkou v rukou někoho jiného. Tahle možnost se mu zdála nejpravděpodobnější. Proto Boris zřejmě využil své svatby k  tomu, aby Bourneovi poslal záhadnou minci, a tvrdil, že na ní závisí osud světa.

Bourne se vpíjel pohledem do  Iriny. Měla na  sobě elegantní rudý kabátek a černé kozačky na vysokém podpatku. Rozpuštěné tmavé vlasy jí rámovaly tvář, která byla doslova k zulíbání. Když spolu kráčeli oranžovo-černou moskevskou nocí plnou blikajících majáčků a všetečných očí příslušníků všech možných bezpečnostních složek, Bourne cítil na boku tlak jejího ňadra.

O  dvě ulice dál na  ně u  chodníku čekalo nastartované SUV značky Land Rover, jehož ohromný osmiválcový motor o výkonu 510 koní supěl jako lev, který zrovna skolil kořist. Když k  němu přistoupili, uniformovaný šofér jim otevřel zadní dveře. Jeho stejnokroj Bourne nepoznával, ale bylo mu jasné, že nepatří k žádné oficiální státní organizaci. Musel tedy pracovat pro nějakou soukromou společnost či snad pro extrémně bohatého oligarchu.

Mohutné auto si klestilo cestu hustým provozem a mířilo do srdce ruské metropole. Řidič sjel exitem v severní části na dokonale udržovanou silnici lemovanou kvetoucími třešněmi, což nebylo v Moskvě vůbec obvyklé. Před nimi se tyčil hustý borový les, v němž cesta mizela jako v horském tunelu. Čelní světla vozu prořezávala jinak neprostupnou temnotu a kolem se míhalo rozmazané jehličí a větve, které cestou nadzvedávali. Hvězdné nebe nebylo vůbec vidět.

Najednou vyjeli z lesa. Reflektory ozářily lesklou zelenou stěnu, vysokou nejméně šest metrů. Když vozidlo zpomalilo, automatická brána se rozestoupila a  po  chvíli se za  ním znovu zavřela. Ocitli se v úplně jiném světě, dokonale odříznutém od zbytku Ruska, uprostřed ohromných pozlacených vil rozesetých po krásných parcelách. Některé byly postavené ve  viktoriánském slohu, jiné v  georgiánském, japonském či art deco. Jedno sídlo dokonce připomínalo bavorský zámeček.

Projeli kolem všech těchto výstavních rezidencí a odbočili na  dlouhou příjezdovou cestu vysypanou bílými mramorovými kamínky, jež ve  světle reflektorů zářily jako hvězdy. Cestou minuli dvě obří kamenné sfingy stojící uprostřed bez vadně upravených zahrad. Usmívaly se stejně tajemně jako jejich egyptské předlohy.

Vila rozsvícená jako vánoční stromek byla postavená ve stylu art nouveau: měla ornamentální kamennou fasádu, nad okny připomínajícími oči se rýsovaly reliéfy ženských obličejů a půlkruhové balkony byly opatřené měděným zábradlím, které jako by se roztékalo. Připomínalo to výjev z nějakého obrazu od Dalího – nebo z horečnatého snu v drogovém opojení.

„Tři tisíce metrů čtverečních, vnitřní bazén, ledové kluziště, dvě kina, taneční sál,“ pronesla Irina, jako by odříkávala malou násobilku. „Co ještě? Teď si zrovna nemůžu vzpomenout.“ Velké auto zastavilo u  hlavních dveří. Otočila se k Bourneovi a usmála se. „Jsme doma.“

Když nyní lidé zvolna proudili do tanečního sálu, kde se měl odehrát svatební obřad, Bourneovi se vybavil jeden článek ve Financial Times, který četl cestou v  letadle. Psalo se v něm, že v Moskvě žije víc miliardářů než v jakémkoli jiném městě na  světě, ale plnou třetinu ruské ekonomiky vlastní a  ovládá pouhých třicet šest lidí stojících ve  stínu jediného muže: prezidenta. Koncentrace bohatství představovala jeden z hlavních důvodů, proč bylo tak zrádné jednat v Moskvě s  kýmkoli mocným: jejich nepřátelé se okamžitě stávali i vašimi nepřáteli.

Procházeli v průvodu mezi dvěma řadami strážných, kteří se tvářili sveřepě a navzdory slavnostní příležitosti byli nepochybně ozbrojení. Zkoumavě si prohlíželi všechny obličeje, které je míjely – tedy s výjimkou těch, které by je vyřčením jediného slova mohly připravit o hlavu.

Taneční sál byl obrovský, přesto se zaplnil doslova až po okraj. Světlo z nádherných lustrů se jiskrně odráželo od luxusních šperků na  krcích, uších a  zápěstích žen i  od  napomádovaných vlasů jejich manželů, milenců či společníků. Když i  poslední hosté zaujali svá místa, do  sálu vstoupilo deset strážných a  postavili se ke  stěnám, zatímco zbývající šestice zůstala na  svých pozicích v  široké chodbě obložené dřevem. Bourne je nemusel počítat, tuhle informaci mu sdělovaly jeho oči pročesávající bezprostřední okolí. Všímaly si i mnoha dalších drobností a předávaly je do mozku, kde se bleskově třídily a ukládaly pro případné pozdější využití.

Se stejnou důkladností si předtím prohlédl i interiér Irinina sídla – od mramorové sochy Michelangelova Davida, chrlící recyklovanou vodu z pohlavního údu do metr vzdálené alabastrové mušle, přes starobylý perský koberec v pracovně až po  názvy knih na  policích z  týkového dřeva ošetřeného olejem.

Usadila ho na jednu z dvojmístných, ručně šitých italských kožených pohovek. Do  místnosti vstoupil sluha se stříbrným servírovacím tácem plným talířků s kaviárem a pestrou škálou nápojů od čaje až po vodku. Ze všeho kolem křičely peníze – hromady peněz. Bourneovi se bezděčně vybavil obrázek strýčka Skrblíka skákajícího do bazénu plného stříbrných dolarů.

Když osaměli, Bourne se zeptal: „Bydlíte tady úplně sama?“

Irinin úsměv byl lišácký a současně lascivní. „Kapitán Vanov říkal, že prý nevíte, proč jste tu minci dostal,“ přešla jeho otázku.

„To je pravda.“ Bourne zaregistroval její neochotu mluvit o sobě a uschoval si tu informaci k dalšímu zvážení.

„Můžu ji vidět?“ Natáhla dokonale pěstěnou ruku a  zadívala se na něj jako sběratelka motýlů na vzácný exponát.

„To není nejlepší nápad.“

Okamžitě našpulila rty a snažila se dělat, jako že ji to zase tolik nezajímá. „Jen se chci podívat. To snad není nic proti ničemu.“

„Povězte mi o tomhle domě,“ požádal ji Bourne s úsměvem na tváři.

Chvíli ho pozorovala pod přivřenými víčky a pak pokrčila rameny. „Jak je libo. Respektuji, že si to chcete nechat pro sebe.“ Na špičce prstu mu podala drobný lívaneček s kopečkem pravého kaviáru z jesetera. „Při povídání můžeme jíst.“ Její úsměv znovu získal lascivní nádech. „Abyste neřekl, že jsem vás nechala jít spát s prázdným žaludkem.“

3

„Mít za přítele šéfa FSB musí být děs,“ řekla Irina.

„Prosím?“

„Povídám, že mít za přítele generála Karpova je čest.“

„Já dobře slyšel, co jste řekla.“

Irina se zasmála. „Něco takového bych si v životě nedovolila. Každopádně jsem to tak vůbec nemyslela.“

„Známe se už dlouho,“ odvětil Bourne, „takže mi občas něco řekne.“

„A vy mu věříte.“

„Ano.“

„Jak to? Lidé ve státních službách lžou, jako když tiskne. Mají na to výcvik.“

„Já v tom světě žiju,“ ujistil ji Bourne. „Znám ho jako svoje boty.“

Zavrtěla hlavou. „Jen mi přijde divné, že by si generál pustil k tělu Američana.“

„Asi jsme si k sobě dokázali najít cestu. Je to výhodné pro nás oba.“

„Na minci jste se ho nezeptal.“

Bourneovi připadal její intenzivní zájem o  ten peníz zvláštní. „Na to bude čas po obřadu.“

Pozvaní hosté se usadili. Smyčcový kvartet vystřídali muzikanti, kteří spustili skladbu znějící jako válečná píseň. Na svatbu poněkud svérázná volba – i když v Moskvě třeba ne.

„Ale stejně mám pocit, že z  generála Karpova jde děs,“ hlesla tiše Irina. „Z něj a jemu podobných.“

„Jemu se nepodobá nikdo,“ namítl Bourne.

„Vy nejste Rus. Vy to nemůžete pochopit.“

„To se mýlíte.“

Její pohled byl ostražitý, jako by se ho snažila odhadnout. „Nezdá se mi to moc pravděpodobné, ale... vy dva se shodnete v názorech na politiku?“

„Bavíme se spolu o morálce, ne o politice.“

„To mi spadl kámen ze srdce.“ Z jejích očí však stále čišela opatrnost.

„No jen si to vezměte,“ pokračoval Bourne, „kdybychom s  Borisem nebyli dobří kamarádi, vy byste tady teď nebyla a nemohla se družit s moskevskou smetánkou.“

„Vy se zlobíte.“

„Já se nikdy nezlobím,“ odbyl ji Bourne.

Irina se nadechla. „Mám trochu problém uvěřit, že byste se přátelil s takovým člověkem – a vlastně s kýmkoli z FSB.“

Bourne se k ní krátce otočil. „V našem oboru člověk potkává nejrůznější lidi. A  nakonec mu často pomůžou ti, od kterých by to čekal nejmíň.“

Na okamžik zaváhala. „A to jste s generálem zažil?“

Bourne přikývl. „Mnohokrát.“

Její oči byly stále zastřené. „Tak to je opravdu na pováženou.“

„Mně zase přijde divné,“ řekl Bourne, „že by mi Boris přidělil někoho, kdo ho nemá zrovna v lásce.“

Zasmála se. „Je to příslušník  FSB. Já nemám v  lásce nikoho z nich. To ale neznamená, že jsem se s nimi nenaučila spolupracovat. Mám snad jinou možnost, pokud chci přežít?“

Než se Bourne stačil nad její odpovědí vážně zamyslet,

dva lesní rohy odtroubily začátek obřadu.

Bourne držel Irinu v  náručí a  uvažoval, jaké asi mají silovici z  Kremlu mínění o  pravoslavných obřadech. Zajímal by ho i Borisův názor na tuto otázku. Pokud věděl, jeho ruský přítel nikdy nejevil sebemenší zájem o jakékoli organizované náboženství. Musel to být nápad jeho nevěsty, s níž se Bourne zatím nesetkal.

Komorní orchestr vyhrával v  rytmu valčíku a  Bourne s Irinou tančili spolu s řadou jiných párů na rozlehlém parketu pod zářícími lustry velkými jako meteory. Obřad skončil, ale novomanželé před hosty ještě nepředstoupili. V  jiné části grandhotelu určitě zrovna vznikaly svatební fotky.

„Byl jsem tady jednou s  Borisem,“ řekl Bourne. Ve  víru tance se vzdálil s Irinou od jednoho plukovníka FSB a jeho milenky, ale ještě předtím si všiml, jak se ten chlap na Irinu zle podíval. Přes zamračený výraz byl pohledný a  měl strojené chování aristokrata, což bylo v  divokém městě plném neurvalých hulvátů samo o sobě divné, v konzervativních řadách FSB to však přímo bilo do očí. „Šli jsme tenkrát po jednom obchodníkovi se zbraněmi.“

„A dostali jste ho?“

„Když se to nakonec podařilo, nebyl to hezký pohled. Personál to musel uklízet několik dní.“

„Že se nestydíte.“

Bourne nevěděl, jak tu poznámku myslela. Rozhlédl se po tanečním sále. „Tenhle hotel býval jedním z mnoha carských paláců,“ konstatoval. „Zajímalo by mě, jaké to bylo pohybovat se ve všech těch ohromných síních. Bez ohledu na to, kolik měl člověk různých sluhů a lokajů, to musel být neuvěřitelně osamělý život.“

Přes Irinin obličej se mihl stín. Jako by se v jejím krunýři objevila drobná, vlasová trhlinka. „Už se mi nechce tancovat. Nevadí?“

Prodírali se strkajícím se davem k francouzským dveřím, které vedly na dlážděnou terasu. Bourne vzal z tácu kolemjdoucího číšníka dvě vysoké sklenice šampaňského. Irina už do sebe obrátila čtyři sklenky, tak proč ji v tom nepodpořit? Alkohol má téměř zázračnou schopnost rozvazovat lidem jazyk.

Dolehly k  nim vůně kvetoucích jasmínů a  pomerančovníků. Prošli kolem dvou strážných, kteří si je jen zběžně změřili a  pak se zase věnovali sledování ostře nasvíceného hotelového areálu. Kdesi poblíž zaštěkal pes, ale hned se zase vrátil k čenichání.

„Pokud jde o zabezpečení, není nač si stěžovat,“ hlesla Irina tak tiše, že Bourneovi znovu připadalo, jako by trpěla samomluvou.

Rozhlédl se po okolí, ale jeho smysly dokázaly vnímat jen ji a snažily se rozluštit skutečnou povahu ženy, jež se skrývala pod tou okouzlující smyslnou rouškou.

„Já jsem na samotu zvyklý,“ řekl Bourne. „Je to můj svět – ale nevím, jestli jsem si vybral já jeho, nebo on mě. Obvykle o tom moc nepřemýšlím, ale někdy“ – velice krátce na ni pohlédl – „to na mě přijde.“

Irina si zamyšleně usrkla šampaňského. „To má být kompliment, nebo...?“ Pokrčila nádherně tvarovanými rameny. „