načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bourneův mýtus - Robert Ludlum

Bourneův mýtus

Elektronická kniha: Bourneův mýtus
Autor: Robert Ludlum

- V jednom kabaretu v Hongkongu se objeví jméno vepsané do lou ž e lidské krve. Jméno, které cht ě l celý sv ě t zapomenout: Jason Bourne. - Legendární zabiják brutáln ě zavra ž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 815
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání třetí
Spolupracovali: z anglického originálu The Bourne supremacy ... přeložil Michael Havlen
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8153-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V jednom kabaretu v Hongkongu se objeví jméno vepsané do lou ž e lidské krve. Jméno, které cht ě l celý sv ě t zapomenout: Jason Bourne.

Legendární zabiják brutáln ě zavra ž dil č ínského vicepremiéra. Š éfové sv ě tových velmocí si v hr ů ze kladou tyté ž otázky: Pro č se Bourne vrátil? Kdo ho platí? Kdo to odnese p ř í š t ě ? Pouze oficiální americká místa znají š okující pravdu – ž ádný Jason Bourne neexistuje. Bylo to jen krycí jméno pro Davida Webba, pou ž ité p ř i pátrání po nechvaln ě známém teroristovi Carlosovi.

Bourneovu toto ž nost na sebe tentokrát vzal n ě kdo jiný, a pokud se jeho ř ád ě ní neu č iní p ř ítr ž , sv ě t zaplatí stra š livou cenu. Jediný, kdo tomu m ůž e zabránit, je práv ě David Webb, jen ž vede poklidný ž ivot univerzitního profesora a nehodlá na tom nic m ě nit. Kdy ž mu v š ak u ž podruhé vyrvou z náru č í jeho ž enu, Webb pochopí, ž e musí oprá š it dávno zapomenutou minulost a vydat se do kalných vod mezinárodní š pioná ž e, v jejich ž hlubinách se skrývá nebezpe č ný, p ř ísn ě utajovaný plán.

 

Zařazeno v kategoriích
Robert Ludlum - další tituly autora:
The Cassandra Compact The Cassandra Compact
The Bourne Ultimatum The Bourne Ultimatum
Bourneova totožnost Bourneova totožnost
Bourneův mýtus Bourneův mýtus
Bourneovo ultimátum Bourneovo ultimátum
 (e-book)
Bourneovo ultimátum Bourneovo ultimátum
 
K elektronické knize "Bourneův mýtus" doporučujeme také:
 (e-book)
Bourneova totožnost Bourneova totožnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 1986 by Robert Ludlum

Translation © 2001 by Michael Havlen

Cover design © 2016 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BOURNE SUPREMACY,

vydaného nakladatelstvím Grafton, Londýn 1987,

přeložil Michael Havlen

Odpovědní redaktoři: Petr Lehečka a Vratislav Konečný

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Jiří Ryška

Obálka: Radek Urbiš

Vydání třetí

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v únoru 2016

ISBN 978-80-7498-151-7


5

1. kapitola

Kowloon. Poslední lidnatý výběžek Číny, který se severem spojuje pouze duch. Ten má však hluboké kořeny, jež prorůstají do jeskyní lidských duší bez ohledu na krutou a nepodstatnou realitu politických hranic. Půda a voda jsou nedělitelné a jen vůle ducha určí, jak je člověk bude využívat – a to bez ohledu na tak abstraktní pojmy jako svoboda či nesvoboda. Svobody se člověk nenají a každý zákaz se dá obejít. Lidi zajímají pouze prázdné žaludky, ženská břicha a dětská břicha. Přežití. O nic jiného nejde. Vše ostatní je jen hnůj, který bude rozhozen po neúrodných pláních.

Padal soumrak. Na denní shon v Kowloonu i naproti v přístavu Victoria na ostrově Hongkong se postupně snášela neviditelná deka. Pištivé výkřiky Aj-ja! pouličních prodavačů ve stínech umlkaly. Tichá jednání v horních patrech chladných majestátných budov ze skla a oceli, jež tvořily siluetu kolonie, končila kýváním hlav, krčením ramen a letmými úsměvy na znamení tichého uspokojení. Ohromnou potrhanou stěnou mračen na západě prosvítalo oslepující oranžové slunce, které ohlašovalo příchod večera. Ostře ohraničené paprsky neúprosné energie se chystaly zaplout za obzor a neochotně se vzdát vlády nad touto částí světa.

Na obloze se brzy rozhostí tma, nikoli však dole, kde zem i voda už zažily tolik nájezdů a konfliktů. Zde se rozžehnou oslepující světla stvořená člověkem. A v nekonečném bujarém nočním veselí začnou jiné hry. Hry, jež měla lidská rasa vymýtit už v okamžiku svého stvoření. Tehdy však žádný lidský život neexistoval – tak kdo by to zaznamenal? Kdo věděl? Koho to zajímalo? Smrt ještě nebyla zbožím.

Malý člun, jehož výkonný motor kontrastoval s omšelým zevnějškem, uháněl průlivem Lamma a mířil kolem pobřeží k přístavu. Pro nezaujatého pozorovatele to byl jen jeden z mnoha s’ao wan ťü. Dědictví prvorozeného syna chudého rybáře, jenž se dopracoval k menšímu jmění. Bláznivá noc ve znamení mah-jongu, hašiše z Trojúhelníku, či pašovaných drahokamů z Macaa – kdo by se staral? Díky rychlému pohonu mohl syn rozhazovat sítě a obracet své zboží efektivněji, než kdyby se spoléhal na pomalou plachtu džunky nebo loudavý motor sampanu. Čínské pohraniční stráže a námořní hlídky na pevnině i ve vodách Šen-čen Wan po takových bezvýznamných pachatelích nestřílely. Nebyli důležití a kdo ví, jaké rodiny na pevnině za hranicemi Nových území z toho mohly mít užitek. Třeba právě ta jejich. Sladké plody hor stále zajišťovaly plné žaludky. Možná i žaludek někoho z jejich blízkých. Tak kdo by se staral? Ať si klidně plují. Tam i zpátky.

Malé plavidlo s plátěnou plachtou přes příď zpomalilo

a opatrně kličkovalo mezi množstvím roztroušených džunek

a sampanů, jež se vracely do svých přeplněných kotvišť v pří


7

stavu Aberdeen. Lidé z loděk jeden za druhým vykřikovali na vetřelce zlostné nadávky. Vadil jim jeho drzý motor a ještě drzejší brázda. Když však mezi nimi neomalený pašerák proplouval, všichni podivně ztichli. Cosi pod plátnem jejich výbuchy vzteku utišilo.

Loď rychle vplula do přístavního koridoru, temné vodní cesty, kterou zprava lemovala oslnivá světla ostrova Hongkong a zleva neony Kowloonu. O tři minuty později klesl výkon přívěsného motoru na minimum. Trup lodi se pomalu stočil kolem dvou špinavých bárek kotvících u skladiště a vklouzl do prázdného prostoru na západní straně Tsim Ša Tsui, kowloonského přeplněného nábřeží, kde vládl dolar. Křičící davy obchodníků, kteří líčili své noční pasti na turisty, nevěnovaly plavidlu žádnou pozornost. Byl to prostě jen jeden z ťi-ki, jenž se vracel z lovu. Kdo by se staral?

Stánky na nábřeží nejblíž bezvýznamnému vetřelci však náhle utichaly. Opakovala se situace z průlivu. Vzrušené hlasy umlkaly a z houfu vylétaly pištivé povely. Oči přítomných se stáčely k postavě stoupající po černém umaštěném žebříku mola.

Byl to svatý muž. Bílý kaftan zvýrazňoval jeho vysokou štíhlou postavu – na Čung-kuo žen opravdu velice vysokou, možná sto osmdesát centimetrů. Do tváře mu nebylo příliš vidět, protože bílá látka byla volná a mořský vánek ji tiskl k mužově snědé pleti, která ještě podtrhovala bělost jeho očí – odhodlaných a plamenných. Všichni pochopili, že to není jen tak obyčejný kněz. Byl to che-šang. Vyvolený. Vybrali jej moudří stařešinové, protože v mladém mnichovi rozpoznali vnitřní duchovní vědomí, jež ho předurčovalo k vyšším věcem. A nevadilo, že byl vysoký, štíhlý a měl ohnivé oči. Svatí muži poutali pozornost – k sobě, ke své osobnosti, ke svým očím – a dostávali štědré příspěvky. Ze strachu i z úcty. Hlavně však ze strachu. Jejich che-šang možná pocházel z jedné z mystických sekt, které kočují po horách a lesích Kuang-ce, či z nějakého náboženského bratrstva vzdáleného Čching Kao-jüanu – říkalo se, že jsou to potomci lidí z dalekého Himálaje. Ti byli vždycky poměrně nápadní a obvykle budili největší strach, protože jejich tajemnému učení rozuměl jen málokdo. Učení se tvářilo mírumilovně, nechyběly v něm však nenápadné hrozby strašlivým trestem, kdyby se mu člověk snad protivil. Na zemi i vodě už bylo útrap beztak dost. Kdo by chtěl přidělávat další? Bylo lepší duchům a ohnivým očím přispět. Možná to bude někde zapsáno.

Postava v bílém hábitu pomalu prošla rozestupujícím se houfem na nábřeží podél přelidněného mola Star Ferry a zmizela v rostoucí vřavě Tsim Ša Tsui. Za malou chvíli vypukla u stánků předchozí hysterie.

Kněz mířil na východ po Salisbury Road. Došel až k hotelu Peninsula, jehož neokázalá elegance prohrávala souboj s okolím. Pak zahnul na sever do Nathan Road, kde začínal nablýskaný bulvár Zlatá míle plný překřikujících se lidí. Domorodci i turisté si všimli důstojného svatého muže, jenž míjel obchody obsypané lidmi, uličky přetékající zbožím, dvoupatrové diskotéky a striptýzové bary, jejichž obří amatérské plakáty nabízely na prodej orientální půvaby nad stánky s dušenými poledními pochoutkami tim-sum. Tou křiklavou vřavou procházel téměř deset minut. Občas odpověděl na pohledy lehkým úklonem hlavy, dvakrát jí naopak zavrtěl, když vydával povely malému svalnatému Čung-kuo žen. Muž kráčel za ním, několikrát však kolem něj rychle protančil, otočil se a hledal v jeho pronikavých očích nějaké znamení.

Znamení – dvě úsečná kývnutí – nakonec přišlo, když kněz zabočil do vchodu jakéhosi divokého kabaretu. Čung-kuo žen zůstal venku. Ruku držel nenápadně pod volnou blůzou a očima šlehal po bláznivé ulici, hlavní třídě, která se vymykala jeho chápání. Bylo to šílenství! Taková nemravnost! Byl to však tchu-ti. Ochránil by svatého muže i za cenu vlastního života, navzdory urážce svých citů.

V kabaretu se válela mračna dýmu bičovaného kužely barevného světla. Většina reflektorů vířila v kruzích a mířila směrem k pódiu, kde jakási rocková skupina vyluzovala příšerný rámus v divoké směsici punku a rytmů Dálného východu. Na vyzáblých nohách muzikantů se zběsile natřásaly nepadnoucí kalhoty z lesklé černé látky a nad nimi černé kožené bundy navlečené přes špinavé košile z bílého hedvábí rozepnuté do pasu. Všichni měli vyholené hlavy do úrovně spánku a komické tváře se silnou vrstvou líčidla, které mělo podtrhnout jejich vcelku nevýrazné orientální rysy. Řinčivá hudba jako by chtěla vyjádřit svár mezi Východem a Západem. Občas totiž překvapivě utichla a bylo slyšet pouze jeden nástroj, žalostné tóny jednoduché čínské melodie. Postavy v tu chvíli pod divokým bombardováním reflektorů strnuly.

Kněz chvíli stál a prohlížel si obrovský nabitý sál. Od stolů k němu vzhlédla řada zákazníků v různých stupních opilosti, vzápětí se však opět odvrátili. Někteří pak hodili jeho směrem mince, jiní vstali ze židlí, položili vedle svých drinků honkongské dolary a zamířili ke dveřím. Che-šang zapůsobil, ale ne tak, jak by si přál obézní muž ve smokingu, jenž k němu přistoupil.

„Mohu vám posloužit, Vaše svátosti?“ zeptal se ředitel kabaretu v nepolevujícím hluku.

Kněz se mírně předklonil a řekl muži cosi do ucha. Ředitel vykulil oči, pak se uklonil a pokynul směrem k malému stolku u zdi. Kněz kývl na znamení díků a vykročil za mužem ke své židli. Neunikl přitom pozornosti okolních zákazníků, což mu bylo nepříjemné.

Ředitel se sklonil a promluvil s úctou, kterou ve skutečnosti necítil. „Dáte si občerstvení, Vaše svátosti?“

„Kozí mléko, jestli ho náhodou máte. Jestli ne, tak mi bohatě postačí obyčejná voda. A děkuji vám.“

„Je to pro náš podnik velká čest,“ pravil muž ve smokingu, uklonil se, vykročil od stolu a marně se snažil zařadit nářečí, jímž host hovořil. To však nebylo podstatné. Vysoký kněz v bílém rouchu měl jednání s lao-panem a na ničem jiném nezáleželo. Dokonce vyslovil lao-panovo jméno. Jméno, které ve Zlaté míli padalo jen zřídka. Toho večera byl mocný taipan v lokále – v místnosti, k jejíž návštěvě by se nikdy veřejně nepřiznal. Nebylo však úkolem ředitele říkat lao-panovi, že kněz dorazil. Muž v hábitu to dal jasně najevo. Trval na tom, že vše musí být naprosto diskrétní. Když si ho vznešený taipan pozval, tak pro něj někoho pošle. A co na tom. Lao-pan vždycky dělal tajnosti. Ostatně, byl to jeden z nejbohatších a nejznámějších taipanů v Hongkongu.

„Pošli kuchaře na ulici, ať kurva-kurva sežene kozí mlíko,“ obořil se ředitel na jednoho z číšníků na parketu. „A řekni mu, ať sakra-sakra pohne zadkem. Bude na tom záviset budoucnost jeho prašivých děcek.“

Svatý muž seděl netečně u stolku a očima, jejichž žár částečně vyhasl, sledoval hloupé hemžení. Zřejmě je neodsuzoval, ani neschvaloval, ale vnímal s pochopením otce, jenž sleduje své nezvedené, avšak milované děti.

Kroužení světel náhle něco narušilo. Několik stolů opodál vzplanula dlouhá zápalka a rychle zase pohasla. Pak druhá a nakonec třetí. Nad tou poslední se objevila velká černá cigareta. Krátký sled záblesků upoutal knězovu pozornost. Pomalu natočil zahalenou hlavou směrem ke zdroji a k neoholenému, prostě oblečenému Číňanovi, jenž vdechoval kouř. Jejich oči se setkaly. Úklona svatého muže byla takřka neznatelná. Odpověděl na ni stejně nezřetelný pohyb a zápalka pohasla.

O pár vteřin později stůl venkovsky oblečeného kuřáka náhle vzplál. Vyšlehl z něj oheň a rychle se šířil po papírových předmětech na stole – ubrouscích, jídelních lístcích i košících s tim-sum. Byly to drobné předzvěsti hrozícího neštěstí. Neupravený Číňan zavřeštěl a stůl převrhl. Křičící číšníci se rozběhli směrem k plamenům. Hosté na všech stranách vyskočili ze židlí, jelikož oheň zachvátil podlahu. Úzké modré plamínky se ze záhadných důvodů šířily kolem vyděšeně dupajících nohou. Lidé rychle dusili malé ohýnky ubrusy a zástěrami. Vřava sílila. Šéf podniku a jeho číšníci divoce gestikulovali a křičeli, že všechno je pod kontrolou. Nebezpečí pominulo. Rocková kapela spustila s ještě větší vervou. Snažila se přilákat dav zpátky do svých zběsilých spárů, mimo dosah slábnoucí paniky.

Náhle se však strhl ještě větší povyk, mnohem divočejší. Dva číšníci se střetli s otrhaným Čung-chuo žen, jenž svou nedbalostí a příliš velkými zápalkami požár zavinil. Muž na to reagoval rychlými údery Wing Čchun – ranami pevnou paží do lopatek i krku a kopanci do břicha. Oba ši-ťi odvrávorali zpátky mezi okolní zákazníky. Fyzické násilí ještě prohloubilo paniku a zmatek. Podsaditý ředitel s křikem zakročil, také se však poroučel k zemi, překvapený dobře mířeným kopem do žeber. Zarostlý Čung-kuo žen pak zvedl židli a mrštil ji na řvoucí postavy poblíž ležícího muže. Další tři číšníci vběhli do bitky bránit svého Cung-kuana. Muži a ženy, kteří před pár vteřinami jen křičeli, nyní kolem sebe mlátili hlava nehlava. Rocková skupina hrála, jak nejhlasitěji mohla, a její zběsilá disharmonie plně zapadala do nastalé scény. V sále zavládlo naprosté pozdvižení. Statný venkovan se podíval přes parket na jediný stolek u zdi. Kněz byl pryč.

Čung-kuo žen zvedl druhou židli a praštil s ní o blízký stůl. Dřevěný rám židle se rozštípl a odlomená noha odletěla do houfu lidí. Zbývaly jen okamžiky. Okamžiky, jež měly nezměrnou cenu.

Kněz prošel dveřmi poblíž vchodu do kabaretu. Rychle je zavřel a rozkoukal se v šeru dlouhé úzké chodby. Pravou ruku držel strnule pod záhyby bílého kaftanu, levou úhlopříčně přes břicho, také pod sněhobílou látkou. V chodbě, ne víc než osm metrů od něj, vyskočil od zdi vylekaný hlídač, strčil pravou ruku pod sako a z neviditelného pouzdra vytrhl velký revolver. Svatý muž pomalu pokyvoval hlavou a postupoval důstojným krokem, jímž se chodilo v náboženském procesí.

„Amita-fo, Amita-fo,“ opakoval tiše a blížil se k muži. „Všechno je v pořádku, všechno je v klidu, duchové si to tak přejí.“

„Jou mat-jie?“ Strážný stál vedle dveří. Dal hrozivou zbraň před sebe a pokračoval hrdelní kantonštinou, kterou se hovořilo v osadách na severu. „Zabloudil jste, pane? Co tady děláte? Běžte pryč! Tady nemáte co pohledávat!“

„Amita-fo, Amita-fo...“

„Vypadněte! Hned!“

Strážný neměl šanci. Kněz hbitě vytáhl ze záhybů na břiše dvousečnou dýku tenkou jak břitva. Švihl muže přes zápěstí tak silně, že málem odsekl ruku i se zbraní. Poté máchl nožem a s přesností chirurga mu podřízl hrdlo. Z rány vytryskla krev, hlava se zvrátila dozadu a strážný padl na podlahu. Byl mrtvý.

Vrah v kněžském rouše bez váhání zasunul dýku zpět pod látku kaftanu a z pravé strany své róby vytáhl lehký samopal Uzi, jehož zásobník obsahoval víc střeliva, než bylo třeba. Zvedl nohu, silou šelmy rozkopl dveře a vběhl dovnitř. Spatřil to, co čekal.

Pět mužů – Čchung-kuo žen – sedělo kolem stolu nad hrnky čaje a sklenkami silné whisky. Nikde žádné popsané papíry, poznámky, ani záznamy, pouze uši a pozorné oči. Všechny překvapeně vzhlédly a tváře se zkřivily panikou. Dva solidně oblečení vyjednavači vsunuli ruce do svých dobře střižených obleků a vyskočili ze židlí. Další se vrhl pod stůl. Dva zbývající se vymrštili a zcela marně se rozběhli ke stěnám potaženým hedvábím. Zoufale se otáčeli, jako by prosili o slitování, ačkoli věděli, že je žádné nečeká. Do těl Čchung-kuo žen se zaryla ničivá smršť kulek. Ze smrtelných zranění stříkala krev. Provrtané lebky, vystřelené oči, potrhaná rudá ústa, z nichž vyrážely tlumené smrtelné výkřiky. Zdi, podlaha i naleštěný stůl se nechutně leskly krvavým svědectvím smrti. Bylo po všem.

Zabiják si prohlédl svou práci. Spokojeně poklekl vedle krvavé louže a projel skrz ni ukazovákem. Pak vytáhl z levého rukávu čtverec tmavé látky a rozprostřel ji přes své dílo. Vstal, spěšně vyšel z místnosti a na chodbě si v běhu rozepínal bílý kaftan. Než dorazil ke dveřím do kabaretu, róba byla volná. Vytáhl tenkou dýku a zasunul ji do pochvy na opasku. Pak stiskl záhyby látky k sobě, otevřel dveře a s kápí na hlavě vešel do sálu, kde panovalo stejné pozdvižení jako předtím. A jak by také ne? Vždyť z něj vyšel sotva před třiceti vteřinami a jeho člověk měl dobrý výcvik.

„Faaj ti!“ křikl statný zarostlý venkovan z Kantonu, když byl tři metry od něj. Právě převrhl další stůl, rozžehl zápalku a odhodil ji na podlahu. „Policie tady bude každou chvíli! Barman před chvílí zvedl telefon, viděl jsem ho!“

Kněz alias zabiják si strhl kaftan z těla a kápi z hlavy. V divoce kroužících světlech vypadala jeho tvář stejně strašidelně jako obličeje členů ztřeštěné rockové kapely. Kolem očí měl silnou vrstvu bílého líčidla, zbytek tváře byl přitom nepřirozeně hnědý. „Běž přede mnou!“ poručil venkovanovi. Kostým i samopal Uzi odhodil na podlahu vedle dveří, svlékl si tenké chirurgické rukavice a zastrčil je do flanelových kalhot.

Zavolat policii nebylo pro žádný kabaret na Zlaté míli lehké rozhodnutí. Za špatné vedení podniku se dávaly velké pokuty. Ohrožení turistů se tvrdě trestalo. Policie o riziku věděla a v těchto případech okamžitě reagovala. Zabiják běžel za venkovanem, jenž se vmísil do chumlu lidí křičících u vchodu, že chtějí ven. Ošumělý výtržník si počínal jako buldozer a nemilosrdně drtil vše před sebou. Strážce se zabijákem vyrazili ze dveří na ulici, kde se shromáždil další zástup, z nějž se ozývaly otázky, nadávky a nešťastné výkřiky – všichni litovali, že se lokál dostal do maléru. Když si pro klestili cestu davem rozvášněných čumilů, přidal se k nim malý svalnatý Číňan, jenž čekal venku. Popadl za paži svého svěřence zbaveného kněžství a zatáhl ho do nejužší uličky, kde vytáhl ze své tuniky dva ručníky. Jeden byl hebký a suchý, druhý zabalený v igelitu. Byl teplý, mokrý a navoněný.

Vrah uchopil mokrý ručník a začal si s ním otírat tvář. Kroužil kolem očí, přejížděl přes víčka a nekrytou kůži na krku. Pak ručník obrátil a opakoval postup s ještě větší silou. Drhnul si spánky a čelo, až se objevila jeho bílá pleť. Druhým ručníkem se osušil, uhladil si tmavé vlasy a narovnal vázanku, která se vyjímala na krémové košili pod tmavomodrým sakem. „Jau!“ nařídil svým dvěma komplicům. Ti se rozběhli a zmizeli v davu.

Z místa orientálních radovánek vyšel dobře oblečený běloch.

Uvnitř kabaretu rozčilený ředitel plísnil barmana, který zavolal ťing čcha. Pokuty padnou na jeho zpropadenou hlavu! Povyk totiž z nepochopitelných důvodů ustal a zbyli jen zaražení hosté. Číšníci chlácholili pravidelné zákazníky, poplácávali je po ramenou, uklízeli nepořádek, narovnávali stolky, přinášeli nové židle a roznášeli sklenky whisky zdarma jako pozornost podniku. Rocková skupina se soustředila na současné hity a řád večera byl obnoven stejně rychle, jako byl předtím narušen. Při troše štěstí, uvažoval ředitel ve smokingu, se policie smíří s vysvětlením, že jeden barman zbrkle zaměnil agresivního opilce za něco daleko horšího.

Všechny myšlenky na pokuty a nepříjemnosti s úřady však náhle vzaly zasvé, když si všiml chomáče bílé látky, který ležel na podlaze na druhé straně sálu – před dveřmi do kanceláří. Bílá látka, sněhobílá – že by ten kněz? Dveře! Lao-pan! Porada! Obézní ředitel dýchavičně proběhl mezi stoly k odhozenému kaftanu. Na tváři mu vyrážel pot. Poklekl, vytřeštil oči a zatajil dech. Spatřil tmavou hlaveň podivné zbraně, jak trčí z bílých záhybů. Když na látce uviděl skvrnky a tenké proužky lesklé čerstvé krve, málem se udusil hrůzou.

„Ko chaj mat-jie?“ zeptal se druhý muž ve smokingu, jen bez šerpy, která označuje postavení. Byl to ředitelův bratr a první zástupce. „Ježíšikriste, sakra práce!“ zaklel pod vousy, když jeho bratr zvedl podivnou zbraň zabalenou v potřísněném bílém kaftanu.

„Pojď sem!“ poručil ředitel, vstal a zamířil ke dveřím.

„Ale co policajti?“ namítl bratr. „Jeden z nás by s nimi měl promluvit, uklidnit je, prostě něco dělat.“

„Možná už nám nezbyde nic jiného, než jim dát svoje hlavy! Rychle!“

Ve zšeřelé chodbě našli další důkaz. Zabitý strážný ležel

v řece vlastní krve a zbraň svíral v ruce, jejíž zápěstí viselo na

vlásku. V zasedací místnosti je čekaly všechny ostatní důka

zy. Na podlaze leželo pět ztuhlých zkrvavených mrtvol. Zá

jem vyděšeného ředitele se však soustředil zejména na jed

nu. Přistoupil k tělu s prostřílenou lebkou. Kapesníkem otřel

krev a podíval se do tváře.

„Je po nás,“ zašeptal. „Je po Kowloonu i po Hongkongu.

Je po všem.“

„Cože?“

„Ten chlap je místopředseda vlády Lidové republiky, ná

stupce samotného prezidenta.“

„Tady! Podívej!“ Ředitelův bratr přiskočil k tělu mrtvého

17

Lao-pana. Na zemi ležel velký černý šátek. Jeho bílé kudrlin

ky byly nasáklé červenými kaňkami. Bratr zvedl šátek a při

pohledu na nápis v kaluži krve zalapal po dechu: JASON

BOURNE.

Ředitel se k němu vrhl. „Bože na nebesích!“ vykřikl a celý

se roztřásl. „On se vrátil. Ten zabiják se vrátil do Asie! Jason

Bourne! On se vrátil!“

2. kapitola

Za hory Sangre de Cristo v centrálním Coloradu zapadalo slunce. V zářivém světle se s hřmotem zjevila Cobra. Kmitající silueta vrtulníku si zajíkavě razila cestu směrem k místu na okraji lesa. Betonová přistávací plocha se rozkládala asi sto metrů od velkého domu z dřevěných klád a tlustého skla. Kromě generátorů a zamaskovaných satelitních talířů tam nebylo vidět žádné jiné stavby. Vysoké stromy tvořily hustou stěnu, jež ukrývala dům před zraky všech cizích lidí.

Piloti těchto nesmírně dokonalých strojů byli verbováni ze sboru vyšších důstojníků v komplexu Cheyenne v Colorado Springs. Žádný z nich nebyl méně než plukovník a všichni do jednoho prošli prověrkami Národní bezpečnostní rady ve Washingtonu. O svých výletech do utajeného horského zátiší nikdy nemluvili. Cílové místo bylo v letových plánech vždy zamlženo a letové kurzy se vyhlašovaly vysílačkou až po vzletu helikoptér. Místo se nenacházelo na žádné veřejně dostupné mapě a jeho spojení se světem bylo tajemstvím pro nepřátele i spojence. Bezpečnost nade vše. Jinak to nešlo. Bylo to útočiště stratégů, jejichž práce byla tak citlivá a často s sebou nesla tak choulostivé globální důsledky, že plánovače nikdo nesměl vidět pohromadě mimo vládní budovy, ani uvnitř. Rozhodně ne v sousedících kancelářích, o nichž bylo známo, že mají spojovací dveře. Všude číhaly všetečné oči spojenců i nepřátel, kteří věděli, jakou prací se tito muži zabývají. Kdyby je spatřili spolu, jistě by vyslali varovné signály na patřičná místa. Nepřítel se měl stále na pozoru a spojenci si žárlivě střežili svá vlastní špionážní poddanství.

Dveře Cobry se otevřely. K zemi se spustily kovové schůdky a do záře reflektorů po nich sestoupil zjevně zmatený člověk. Doprovázel ho generálmajor v uniformě. Civilista byl štíhlý muž středního věku a střední postavy. Měl na sobě oblek s proužkem, bílou košili a kašmírovou kravatu. Jeho uhlazenost nenarušil ani nelítostný nápor zpomalujících listů rotoru. Jako by pro něj byl vnější vzhled mimořádně důležitý a nesměl utrpět. Muž vykročil s důstojníkem po betonové cestičce ke dveřím, které se otevřely právě v okamžiku, kdy k nim oba hosté přistoupili. Dovnitř však vešel pouze civilista. Generál kývl a neformálně zasalutoval, jak to dělávají zkušení veteráni ve společnosti nevojáků a důstojníků vlastní šarže.

„Jsem rád, že jsem vás poznal, pane McAllistere,“ pravil generál. „Zpátky vás už vezme někdo jiný.“

„Vy nepůjdete dovnitř?“ zeptal se civilista.

„Nikdy jsem tam nebyl,“ odvětil důstojník a usmál se. „Já mám jen za úkol ověřit, že jste to vy a přepravit vás z bodu B do bodu C.“

„Na to je snad vaší hodnosti škoda, generále.“

„Myslím, že ne,“ poznamenal voják bez dalšího komentáře. „Ale volají mě povinnosti. Sbohem.“

McAllister vstoupil do dlouhé chodby obložené dřevem. Uvítal jej sympatický a dobře oblečený pořízek, typický člen ochranky – mrštný, silný a nenápadný.

„Měl jste příjemný let, pane?“

„To se už někomu v takovém kostitřasu poštěstilo?“

Strážný se zasmál. „Tudy, pane.“

Vykročili chodbou. Minuli několik dveří po obou stranách, až došli k dvoukřídlým dveřím s červenými světly v obou horních rozích. Byly to kamery pracující v samostatných okruzích. Podobná zařízení Edward McAllister neviděl od té doby, co před dvěma lety opustil Hongkong. A tehdy s nimi přišel do styku pouze proto, že ho krátce přidělili jako poradce k britské špionážní službě MI6, oddělení zvláštních úkolů. V otázkách bezpečnosti mu Britové připadali paranoidní. Vůbec je nechápal, zvlášť když mu pak udělili pochvalu za to, že pro ně udělal jen minimum práce ve věcech, které by měli zvládnou sami. Strážný zaklepal na dveře. Následovalo tiché cvaknutí a vzápětí se pravé křídlo otevřelo.

„Váš další host, pane,“ ohlásil silák.

„Tisíceré díky,“ odvětil hlas, který překvapený McAllister okamžitě poznal. Už léta ho totiž slýchával v rozhlasových a televizních zprávách. Poznal typickou výslovnost nacvičenou v drahém kurzu a na několika prestižních univerzitách s postgraduálním pokračováním na britských ostrovech. Neměl však čas se s tím vyrovnat. Šedovlasý elegán s protáhlou vrásčitou tváří, jež svědčila o věku přes sedmdesát, vstal od velkého psacího stolu, svižně k němu vykročil a podal mu ruku. „Pane náměstku, to je od vás hezké, že jste přišel. Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Raymond Havilland.“

„Já velmi dobře vím, kdo jste, pane velvyslanče. Je mi ctí, pane.“

„Jsem velvyslanec bez portfeje, pane McAllistere, což znamená, že s tou ctí už to nebude tak slavné. Ale práce je pořád dost.“

„Nedokážu si představit, že by bez vás za posledních dvacet let přežil jediný z amerických prezidentů.“

„Někteří se protloukli, pane náměstku, ale při vašich zkušenostech z ministerstva to víte líp než já.“ Diplomat otočil hlavu. „Rád bych vám představil Johna Reillyho. John je jeden z těch velice dobře informovaných kolegů z Národní bezpečnostní rady, o kterých jsme se nikdy neměli dozvědět. Není tak hrozný, co říkáte?“

„To doufám,“ prohodil McAllister, vykročil a potřásl Reillymu rukou, když vstal z jednoho ze dvou kožených křesel naproti stolu. „Těší mě, pane Reilly.“

„Mě také, pane náměstku,“ řekl poněkud obézní muž s ru sými vlasy a pihovatým čelem. Z očí za brýlemi s ocelovou obroučkou nečišela žádná zvláštní srdečnost. Byly pronikavé a chladné.

„Pan Reilly přišel proto,“ pokračoval Havilland, přešel za stůl a ukázal McAllisterovi na volné křeslo, „aby dohlédl, že se budu držet věci. Chápu to tak, že některé věci říct smím, jiné ne, a určité věci smí říct jedině on.“ Velvyslanec se posadil. „Jestli vám to zní záhadně, pane náměstku, nedá se nic dělat. Víc vám bohužel sdělit nemohu.“

„Pane velvyslanče, pro mě je záhadou všechno, co se stalo od té doby, kdy jsem byl povolán na leteckou základnu v Andrews. To bylo před pěti hodinami. Nemám ponětí, proč mě sem přivezli.“

„Pak mi dovolte, abych vám to obecně vysvětlil,“ řekl diplomat, podíval se na Reillyho a naklonil se nad stůl. „Máte šanci prokázat své zemi mimořádnou službu, která překračuje všechno, o čem se vám během vaší dlouhé a úspěšné kariéry snilo.“

McAllister hleděl do velvyslancovy vážné tváře. Nevěděl, jak má odpovědět. „Práce na ministerstvu zahraničí mě uspokojuje a doufám, že ji dělám profesionálně. Moji kariéru ale těžko můžete označit za úspěšnou. Upřímně řečeno, nikdy jsem nedostal pořádnou příležitost.“

„Jednu máte právě teď,“ přerušil ho Havilland. „A máte také mimořádné předpoklady k tomu, abyste si s ní poradil.“

„Jak to myslíte? Proč?“

„Dálný východ,“ pravil diplomat podivným tónem, jako by odpověď mohla být zároveň otázkou. „Na ministerstvu zahraničí jste už přes dvacet let, od té doby, co jste na Harvardu získal doktorát ze studií Dálného východu. Vládě sloužíte příkladně a na svém kontě máte řadu let vzorné zahraniční služby v Asii. Poznatky, s nimiž jste přišel od návratu ze svého posledního postu, měly mimořádný význam pro formulování politiky v této problematické oblasti. Máte pověst skvělého analytika.“

„Vašich slov si vážím, ale v Asii byli i jiní. Řada z nich získala stejné nebo ještě vyšší hodnocení.“

„Shoda událostí a míst, pane náměstku. Buďme upřímní, vedl jste si dobře. A mimoto – jako specialistovi na vnitřní záležitosti Čínské lidové republiky se vám nikdo nevyrovná. Myslím, že jste při obchodních jednáních mezi Washingtonem a Pekingem sehrál klíčovou roli. Nikdo jiný navíc nestrávil sedm let v Hongkongu.“ Pak se Raymond Havilland odmlčel a dodal: „A konečně – nikdo z našich lidí v Asii nebyl nikdy přidělen k oddělení zvláštních úkolů MI6.“

„Rozumím,“ řekl McAllister. Pochopil, že poslední odborná kvalifikace, která se jemu zdála nejméně podstatná, má pro diplomata jistou důležitost. „V rozvědce jsem odvedl jen minimum práce, pane velvyslanče. Za to, že si mě Zvláštní úkoly pustily k tělu, vděčím spíš jejich dezinformacím, než svému mimořádném nadání. Ti lidé prostě věřili chybné množině faktů, a proto jim nevycházel správný výsledek. Netrvalo dlouho najít ‚ta správná čísla‘, jak tomu říkali, pokud si vzpomínám.“

„Oni vám důvěřovali, pane McAllistere. A pořád vám důvěřují.“

„Předpokládám, že důvěra je pro tuto příležitost v každém případě podstatná.“

„Velice podstatná. Dokonce životně důležitá.“

„Mohu tedy vědět, o jakou příležitost se jedná?“

„Můžete.“ Havilland se ohlédl po třetím přítomném, muži z Národní bezpečnostní rady.

„Teď je řada na mně,“ řekl Reilly celkem vlídně. Přemístil své mohutné tělo v křesle a zadíval se na McAllistera. V očích měl stále přísný výraz, už z nich však nečišel dřívejší chlad. Zdálo se, jako by nyní žádal o pochopení. „V této chvíli se naše rozmluva nahrává. Je vaším ústavním právem to vědět, má to však i druhou stranu. Musíte odpřísáhnout absolutní mlčenlivost ohledně informací, které zde uslyšíte. Je to nejen v zájmu národní bezpečnosti, ale především v zájmu celosvětového vývoje. Vím, že to zní jako vějička, abych probudil váš zájem, ale tak to nění míněno. Myslím to smrtelně vážně. Budete s tou podmínkou souhlasit? Pokud přísahu porušíte, můžete být pohnán před uzavřený soud podle zákonů národní bezpečnosti o utajovaných skutečnostech.“

„Jak můžu souhlasit s takovou podmínkou, když nemám ponětí, o jaké informace se jedná?“

„Mohu vám je stručně nastínit a to vám bude stačit, abyste řekl ano, či ne. Když odpovíte ne, eskorta vás odvede a poletíte zpět do Washingtonu. Nikdo nic neprodělá.“

„Pokračujte.“

„Dobře.“ Reilly spustil klidným hlasem: „Budete probírat určité události, které se staly v minulosti – ne zas tak dávno, ale rozhodně nejde o současnost. Distancovali jsme se od nich, přesněji řečeno jsme je udrželi v naprosté tajnosti. Zní vám to povědomě, pane náměstku?“

„Jsem z ministerstva zahraničí. My také utajujeme minulost, když její odhalení nemůže ničemu posloužit. Okolnosti se mění. Včerejší rozhodnutí učiněná v dobré víře se v budoucnu často stávají problémem. Ty změny nemůžeme ov livnit víc než Sověti nebo Číňani.“

„To jste řekl moc hezky,“ uznal Havilland.

„To bych netvrdil,“ namítl Reilly a zvedl dlaň směrem

k vel vyslanci. „Je vidět, že pan náměstek je zkušený diplo

mat. Neřekl ano, ani ne.“ Muž z Národní bezpečnostní rady

znovu pohlédl na McAllistera. Oči za brýlemi s ocelovými

obroučkami byly opět pronikavé a chladné. „Tak jak, pane

náměstku? Berete, nebo necháte ležet?“

„Jedna část mého já by nejradši vstala a co nejrychleji od

sud zmizela,“ těkal McAllister pohledem z jednoho muže na

druhého. „Druhá část mi velí zůstat.“ Odmlčel se, ustálil po

hled na Reillym a dodal: „Ať jste to tak myslel, nebo ne,

opravdu se vám podařilo vzbudit můj zájem.“

„Budete za něj ale muset pořádně zaplatit,“ odvětil Ir.

„O to nejde,“ špitl náměstek ministra zahraničí. „Jsem profesionál a jestli mě potřebujete, opravdu nemám na vybranou.“

„Bohužel to musím slyšet,“ řekl Reilly. „Mám vám zopakovat slova přísahy?“

„Není třeba.“ McAllister se zamyšleně zamračil a pak začal: „Já, Edward Newington McAllister, jsem plně srozuměn s tím, že vše, co bude řečeno během tohoto jednání...“ zarazil se a pohlédl na Reillyho. „Předpokládám, že si doplníte konkrétní podrobnosti jako čas, místo a přítomné osoby.“

„Datum, místo, hodinu a minutu vašeho nástupu a osobní údaje. To vše je už hotové a zapsané.“

„Děkuji. Před odchodem chci dostat kopii.“

„Ovšem.“ Reilly se zadíval přímo před sebe a tiše vydal příkaz: „Prosím, pozor. Zařiďte, aby subjekt dostal před odchodem kopii této pásky. A také zařízení, aby si mohl ověřit její obsah přímo na místě. Kopii podepíšu já... Pokračujte, pane McAllistere.“

„Děkuji vám... Přijímám podmínku mlčenlivosti ohledně všeho, co bude na tomto jednání řečeno. Nebudu mluvit s nikým o žádném aspektu rozhovoru, pokud k tomu nedostanu osobní pokyn od velvyslance Havillanda. Dále jsem si plně vědom, že v případě porušení této dohody mohu být souzen před uzavřeným soudem. Pokud by však takový soud snad někdy proběhl, vyhrazuji si právo čelit přímo žalobcům, nikoli jejich místopřísežným prohlášením či písemným výpovědím. Toto dodávám, protože si nedovedu představit žádné okolnosti, za nichž bych mohl porušit přísahu, kterou jsem na sebe vzal.“

„Ale takové okolnosti existují,“ řekl Reilly mírně.

„Pro mě ne.“

„Hrubý fyzický nátlak, chemikálie nebo finty lidí daleko zkušenějších než vy sám. Existují různé způsoby, pane náměstku.“

„Opakuji. Kdyby proti mně někdo vznesl obvinění – a nebyl bych první, komu se to stalo –, vyhrazuji si právo postavit se čelem všem žalobcům.“

„To nám stačí.“ Reilly se znovu podíval před sebe: „Zastavte pásku a vytáhněte zástrčku. Potvrďte.“

„Potvrzeno,“ ozval se strašidelný hlas z reproduktoru kdesi nad jejich hlavami. „Nyní jste... sami.“

„Pokračujte, pane velvyslanče,“ řekl zrzavý muž. „Přeruším vás, jen když budu mít pocit, že je to nutné.“

„O tom nepochybuji, Jacku.“ Havilland se otočil k McAllisterovi. „Beru zpět svoji předchozí poznámku. On je vážně hrozný. Po čtyřiceti letech služby mi nějaký zrzek, co by se neměl tolik cpát, bude povídat, kdy mám držet zobák.“

Všichni tři muži se usmáli. Starý diplomat věděl, jak

v pravý okamžik uvolnit napětí. Reilly zavrtěl hlavou a bodře

rozpřáhl ruce. „To bych nikdy neudělal, pane. Aspoň ne tak

otevřeně.“

„Co říkám, pane McAllistere? Měli bychom dezertovat do

Moskvy a říct, že nás naverboval on. Rusáci by nám nejspíš

oběma dali daču a on by skončil v Leavenworthu.“

„Vy byste dostal daču, pane velvyslanče. Já bych musel by

dlet v bytě dohromady s dvanácti Sibiřany. Ne, děkuju, pane.

On mi zas tak moc nevadí.“

„Tak dobře. Překvapuje mě, že si vás nikdo z těch dobro

myslných šťouralů z Oválné pracovny nevytáhl do svého

sboru, nebo vás aspoň neposlali do OSN.“

„Nevěděli, že existuju.“

„To se změní,“ zvážněl Havilland. Odmlčel se, upřeně se zadíval na náměstka a pak ztišil hlas. „Slyšel jste někdy jméno Jason Bourne?“

„Kdo sloužil v Asii ho nemohl neslyšet,“ odvětil překvapený McAllister. „Nájemný vrah, který má na svědomí třicet pět až čtyřicet vražd a dokázal se vyhnout všem nastraženým pastem. Patologický zabiják, jehož zajímala jedině cena, kterou dostal zaplaceno. Říká se, že to byl Američan – je to Američan. Co já vím. Slehla se po něm zem. A taky že to byl duchovní zbavený kněžství a importér, který ukradl miliony, a dezertér z francouzské Cizinecké legie a bůhvíco ještě. Vím jen to, že ho nikdy nechytili a to zhoršilo pozici naší diplomacie na celém Dálném východě.“

„Byla mezi jeho obětmi nějaká souvislost?“

„Vůbec ne. Jednou dva bankéři, jindy tři atašé – tedy ze CIA. Ministr z Dillí, průmyslník ze Singapuru a řada – dlouhá řada – politiků, obvykle slušných lidí. Jejich auta vybuchovala na ulici, byty vylétaly do povětří. Na seznamu byli nevěrní manželé i manželky a milenci zapletení do různých skandálů. On nabízel poraněným duším konečná řešení. Nebyl nikdo, koho by nezabil. Žádná metoda pro něj nebyla dost brutální či ponižující... Ne, žádná souvislost neexistovala, jedině peníze. Kdo dá nejvíc. On byl zrůda – je to zrůda, jestli ještě žije.“

Havilland se opět naklonil nad stůl a upřel na náměstka ministra zahraničí oči. „Říkáte, že se po něm slehla zem? Opravdu? Nikdy se vám z našich asijských ambasád a konzulátů nedonesly žádné řeči nebo kuloární drby?“

„Něco se říkalo, to ano, ale nic z toho se nikdy nepotvrdilo. Nejčastěji jsem slýchal zvěsti od policie v Macau, které bylo posledním známým místem Bourneova pobytu. Říkali, že nezemřel, ani neodešel do důchodu, ale zamířil do Evropy, kde hledal bohatší klienty. Prý to ale nemusela být celá pravda. Policie se od informátorů údajně dozvěděla, že Bourne pokazil pár zakázek. V jednom případě prý zabil špatného člověka, vůdce malajského podsvětí, a jindy zas znásilnil ženu klienta. Možná mu hořela půda pod nohama – a možná taky ne.“

„Jak to myslíte?“

„Většina z nás uvěřila první části té pověsti, ale druhé ne. Bourne by nezabil nesprávného člověka a už vůbec ne někoho podobného. Takové chyby nedělal. A jestli znásilnil ženu klienta – o čemž by se dalo s úspěchem pochybovat –, udělal by to z nenávisti nebo ze msty. Ne, většina z nás se přikláněla k první verzi. Odešel do Evropy za většími rybami – za vražděním.“

„To, že uvěříte právě první verzi, se předpokládalo,“ řekl Havilland a znovu se opřel.

„Prosím?“

„Jediný, koho Jason Bourne zavraždil v Asii po vietnamské válce, byl rozběsněný kurýr, který ho chtěl zabít.“

McAllister v šoku zíral na diplomata. „Nerozumím.“

„Jason Bourne, kterého jste před chvílí popsal, neexistuje. Byl to mýtus.“

„To nemůžete myslet vážně.“

„Smrtelně. Na Dálném východě to tehdy vřelo. Organizace obchodníků s drogami řízené ze Zlatého trojúhelníku vedly živelnou tajnou válku. Zasáhla konzuly, jejich zástupce, policisty, politiky, zločinecké gangy, pohraniční stráže – ty nejvyšší i nejnižší na společenském žebříčku. Peníze v nepředstavitelných částkách byly živnou půdou korupce. Když někde došlo k vraždě, která měla velkou publicitu – bez ohledu na její okolnosti či obviněné –, vtrhl na scénu Bourne a sám slízl smetanu.“

„Ale on opravdu vraždil,“ trval na svém zmatený McAllister. „Byly tam stopy, jeho stopy. Všichni to věděli!“

„Všichni si to mysleli, pane náměstku. Falešný telefonát na policii, malý útržek látky poslaný poštou, černý šátek nalezený o den později v křoví. To všechno bylo součástí plánu.“

„Plánu? O čem to mluvíte?“

„Jason Bourne – původní Jason Bourne – byl usvědčený vrah. Uprchlík, jehož život skončil kulkou do hlavy na místě zvaném Tam Quan v posledních měsících vietnamské války. Byla to poprava v džungli. Ten chlap byl zrádce. Jeho mrtvola shnila v lese – prostě zmizel. O několik let později na sebe Bourneův kat vzal jeho identitu v rámci jednoho z našich projektů. Ten projekt málem vyšel, měl vyjít, ale nakonec se zvrtl.“

„Cože?“

„Vymkl se z ruky. Ten člověk – velice statečný člověk – pro nás tři roky pracoval v podzemí pod jménem ‚Jason Bourne‘ a utrpěl zranění, která měla za následek amnézii. Ztratil paměť. Neví, kdo byl, ani za koho se vydával.“

„Pane na nebi...“

„Měl vážně namále. S pomocí nějakého doktora, co hodně pil, se na jednom ostrově ve Středomoří pokusil vypátrat svoji totožnost. To se mu bohužel nepovedlo. Žena, která mu pomáhala – teď je to jeho manželka –, byla úspěšnější. Dala na své city a nespletla se. Věděla, že není zabiják. Záměrně ho nutila sledovat vlastní slova, vlastní schopnosti a nakonec navázat kontakty, které by ho dovedly až k nám. Máme nejdokonalejší špionážní aparát na světě, ale lidský faktor jsme nevzali v potaz. Nastražili jsme past, která měla skončit jeho smrtí...“

„Musím vás přerušit, pane velvyslanče,“ zasáhl Reilly.

„Proč?“ opáčil Havilland. „Přece jsme to udělali a nikdo nás teď nenahrává.“

„To rozhodnutí učinil jednotlivec, nikoli vláda Spojených států. To by mělo jasně zaznít, pane.“

„Dobře,“ souhlasil diplomat a přikývl. „Jmenoval se Conklin, ale to teď není podstatné, Jacku. Podíleli se na tom i státní úředníci. Prostě se to stalo.“

„Státní úředníci měli také hlavní zásluhu na záchraně jeho života.“

„Trochu s křížkem po funuse.“

„Ale proč?“ zeptal se McAllister a mírně se předklonil. Podivný příběh mu vyrazil dech. „Byl jeden z nás. Proč by ho chtěl někdo zabíjet?“

„Jeho ztráta paměti byla pokládána za něco jiného. Převládl mylný názor, že přeběhl na druhou stranu, zabil tři své řídící důstojníky a zmizel s velkým balíkem státních peněz. Dělalo to přes pět milionů dolarů.“

„Pět milionů...?“ Užaslý náměstek pomalu klesl zpátky do křesla. „On měl přístup k tak vysokým částkám?“

„Ano,“ pravil velvyslanec. „Peníze také patřily k plánu,

k tomu projektu.“

„Předpokládám, že právě o tom je třeba mlčet. Myslím

ten projekt.“

„Je to naprosto nezbytné,“ odvětil Reilly. „Ne kvůli sa

motnému projektu – přes to, co se stalo, se za tu operaci ne


31

stydíme –, ale kvůli člověku, ze kterého jsme udělali Jasona Bournea, a kvůli tomu, odkud se vzal.“

„To zní tajemně.“

„Brzy vám to bude jasné.“

„Co to bylo za projekt?“

Reilly se podíval na Raymonda Havillanda. Diplomat přikývl: „Stvořili jsme jiného zabijáka, abychom nalákali a chytili nejnebezpečnějšího zabijáka Evropy.“

„Carlose?“

„Myslí vám to, pane náměstku.“

„Koho jiného? V Asii Bournea se Šakalem věčně srovnávali.“

„Tato srovnání měla vydatnou podporu,“ řekl Havilland. „Rozšiřovali a zveličovali je stratégové projektu ze skupiny známé jako Treadstone sedmdesátá první. Název byl odvozen od sterilního domu na Sedmdesáté první ulici v New Yorku, kde vzkříšený Jason Bourne prodělal výcvik. Tohle řídící stanoviště byste měl znát.“

„Chápu,“ řekl McAllister zahloubaně. „S rostoucí Bou rne ovou reputací srovnávání sílilo a sloužilo jako návnada pro Carlose. Tehdy se Bourne přesunul do Evropy – aby měl Carlos vějičku rovnou pod nosem. Šlo o to přinutit ho vylézt z ulity a postavit se svému rivalovi.“

„Vám to vážně myslí, pane náměstku. Ano, to byla podstata plánu.“

„To je úžasné. Přímo famózní. Člověk nemusí být expert, aby to pochopil. A Bůh ví, že já žádný expert nejsem.“

„Ale mohl by z vás být...“

„A vy říkáte, že člověk, ze kterého se stal Bourne, ten mýtický vrah, hrál tři roky svoji roli a pak utrpěl zranění...“

„Střelné rány,“ skočil mu do řeči Havilland. „Měl poško

zené mozkové blány.“

„A ztratil paměť?“

„Dočista.“

„Ježíšikriste!“

„Ale i přes všechno, co se mu stalo, se s pomocí té že ny – mimochodem, pracovala jako ekonomka pro kanadskou vládu – přiblížil nadosah odhalení celé záležitosti. Úžasný příběh, co říkáte?“

„Je to neuvěřitelné. Ale kdo by tohle vůbec dokázal?“

Rusovlasý John Reilly si lehce odkašlal. Velvyslanec se mu pohledem podrobil. „Dostáváme se k jádru věci,“ řekl statný muž, znovu přenesl váhu svého těžkého těla a podíval se na McAllistera. „Jestli máte jakékoli pochybnosti, pořád ještě můžete odejít.“

„Nerad bych se opakoval. Máte pásku.“

„A vy jste projevil zájem.“

„Předpokládám, že takhle lidi jako vy naznačují, že by k soudu ani nemuselo dojít.“

„To bych si nikdy nedovolil.“

McAllister polkl. Jeho oči se setkaly s chladným pohledem muže z Národní bezpečnostní rady. Otočil se k Havillandovi: „Pokračujte, prosím, pane velvyslanče. Kdo je ten člověk? Odkud se vzal?“

„Jmenuje se David Webb. V současné době učí jako mimořádný profesor orientálních studií na jedné malé univerzitě ve státě Maine a má za ženu tu Kanaďanku, která ho doslova vyvedla z bludiště. Bez ní by ho zabili – ale ona by bez něj zase zemřela v Curychu.“

„Zajímavé,“ hlesl McAllister sotva slyšitelně.

„Vtip je v tom, že ona je jeho druhá žena. Jeho první manželství skončilo strašnou tragédií. Právě tehdy pro nás začal jeho příběh. Před mnoha lety působil mladý Webb jako diplomat v Phnompenhu. Byl to vynikající odborník na Dálný východ, ovládal plynně několik orientálních jazyků a vzal si za ženu Thajku, se kterou se seznámil při postgraduálním studiu. Bydleli v domě u řeky a měli spolu dvě děti. Pro takového člověka to byl ideální život. Využíval znalostí, které Washington v té oblasti potřeboval, a přitom si užíval klidu. Jenže pak se vyhrotila vietnamská válka a jednou ráno se snesla z nebe osamělá stíhačka – nikdo vlastně neví, z čí strany, ale to nikdo Webbovi neřekl – a pokropila jeho ženu a děti, které si hrály ve vodě. Rozstřílení jak řešeto plavali ke břehu a Webb se k nim snažil dostat. Vzal je do náruče a bezmocně řval na letadlo mizící ve výšce.“

„To je hrůza,“ zašeptal McAllister.

„V tom okamžiku se Webb úplně změnil. Kdyby mu to dřív někdo řekl, tak tomu sám neuvěří. Stal se z něj partyzán známý pod přezdívkou Delta.“

„Delta?“ opakoval McAllister. „Partyzán...? Bojím se, že vám nerozumím.“

„Ani nemůžete.“ Havilland se podíval na Reillyho a pak znovu na muže z ministerstva zahraničí. „Jak Jack před chvílí vysvětlil, dostali jsme se k jádru věci. Rozzuřený Webb prchl do Saigonu a přidal se k tajné skupině Medusa, paradoxně s pomocí agenta CIA Conklina, který se ho pak po letech pokusil zabít. Lidé z Medusy nikdy nepoužívali jména, jen písmena řecké abecedy – z Webba se stal Delta Jedna.“

„Medusa? Nikdy jsem o ní neslyšel.“

„V tom je právě jádro věci,“ řekl Reilly. „Spis Medusy stále podléhá přísnému utajení, v tomto případě jsme však povoli

li omezené zpřístupnění. Jednotky Medusy tvořil soubor lidí

z celého světa, kteří znali území severního i jižního Vietna

mu. Upřímně řečeno, většinu z nich tvořili zločinci – pašeráci

narkotik, zlata, zbraní, drahokamů, prostě kontrabandu vše

ho druhu. Taky usvědčení vrahové, uprchlíci od sou zení v ne

přítomnosti k smrti... a houf obyvatel kolonie, jimž obě stra

ny zkonfiskovaly podniky. Spoléhali na Velkého strýčka, tedy

na nás, že vyřešíme všechny jejich problémy, když proniknou

na nepřátelské území a budou zabíjet ko laboranty Vietkongu,

vesnické předáky podezřelé z náklonnosti k Charliemu a or

ganizovat útěky válečných zajatců všude, kde to půjde. Byla to

vraždící komanda – eskadry smrti, jestli chcete. To je nejpřes

nější označení, které pochopitelně nikdy nevypustíme z úst.

Dělaly se chyby a rozkradly se miliony. Většina z těch lidí by

nemohla sloužit v žádné armádě civilizovaného světa. Webb

je jedním z nich.“

„Se svou minulostí a akademickými tituly se stal dobro

volně členem takové skupiny?“

„Měl motiv, který všechno přebil,“ řekl Havilland. „Žil

v přesvědčení, že to letadlo v Phnompenhu bylo severovietnamské.“

„Někdo říká, že byl šílenec,“ dodal Reilly. „Jiní o něm tvr

dili, že byl mimořádně schopný taktik, nejvyšší z partyzánů, který rozuměl východní mentalitě a vedl nejbojovnější oddíly Medusy, jichž se bál nejen nepřítel, ale i Velitelství Saigon. Byl nezvladatelný. Uznával jedině svoje vlastní pravidla. Jako by rozpoutal svůj vlastní hon na člověka, který pilotoval to letadlo a zničil mu život. Stala se z toho jeho osobní válka. Ovládal ho vztek. Čím víc násilí, tím byl spokojenější – nebo se tím přibližoval svému vlastnímu přání zemřít.“

„Zemřít...?“ Náměstek ministra zahraničí nechal to slovo viset ve vzduchu.

„Tenkrát to byla nejčastější teorie,“ přerušil ho velvyslanec.

„Válka pro Webba – nebo Deltu – skončila stejně katastrofálně jako pro nás ostatní,“ řekl Reilly. „Možná ještě hůř. Už mu nezbylo vůbec nic. Žádný cíl, na který by s touhou zabít útočil. Dokud jsme se na něj neobrátili a nedali mu důvod dál žít. Nebo důvod dál se snažit zemřít.“

„Tím, že se z něj stal Bourne a šel po Carlosovi alias Šakalovi,“ doplnil McAllister.

„Ano,“ přitakal důstojník rozvědky. Následovalo krátké ticho.

„Potřebujeme ho znovu,“ řekl Havilland. Klidně vyřčená slova udeřila jako sekyra do tvrdého dřeva.

„Carlos se objevil na scéně?“

Diplomat zavrtěl hlavou. „Nejde o Evropu. Potřebujeme ho v Asii a nemůžeme si dovolit ztratit ani minutu.“

„Takže jde o někoho jiného? O jiný... cíl?“ McAllister bezděčně polkl. „Mluvili jste s ním?“

„My ho oslovit nemůžeme. Aspoň ne přímo.“

„Proč ne?“

„Nepustil by nás přes práh. Nevěří ničemu a nikomu z Wa shingtonu a těžko mu to vyčítat. Celé dny a týdny křičel o pomoc a my jsme neposlouchali. Naopak jsme se ho pokusili zabít.“

„Další námitka,“ vyhrkl Reilly. „Nebyli jsme to my. Byl to jedinec, který jednal na základě mylných informací. A vláda v současné době dává přes čtyři sta tisíc dolarů ročně na program Webbovy ochrany.“

„Nad čímž on ohrnuje nos. Vidí v tom zase nějakou past na Carlose pro případ, že by ho Šakal vyšťoural. Žije v přesvědčení, že na něj kašlete a já si nejsem jistý, jestli je tak daleko od pravdy. On Carlose viděl. Jeho tvář se mu sice ještě nevybavila, ale to Carlos neví. Šakal má všechny důvody jít Webbovi po krku. A jestli to udělá, dostanete druhou šanci.“

„Carlosovy šance najít ho se blíží nule. Záznamy Treadstone jsou dobře ukryté a v žádném případě neobsahují informace o Webbově současném místě pobytu, ani o tom, co dělá.“

„Ale no tak, pane Reilly,“ pravil Havilland podrážděně. „Podívejte se na jeho minulost a vzdělání. Jak těžké by bylo to odhadnout? Webb je typický intelektuál, to je přece zřejmé.“

„Já s vámi nepolemizuji, pane velvyslanče,“ odvětil poněkud zaražený Reilly. „Jen chci, aby bylo úplně jasno. Řekněme si to upřímně: s Webbem se musí zacházet v rukavičkách. Vrátila se mu značná část paměti, ale rozhodně ne celá. Vybavuje si ovšem dost informací o Meduse, aby mohl být považován za značnou hrozbu pro zájmy naší země.“

„V jakém smyslu?“ zeptal se McAllister. „Možná to nebyl zrovna nejlepší a nejspíš ani nejhorší postup, ale v zásadě šlo o konkrétní vojenskou strategii v době války.“

„Neschválenou a tajnou. Žádné oficiální záznamy neexistují.“

„Jak je to možné? Něco to přece stálo, a když se čerpají prostředky...“

„Nemusíte mě poučovat,“ přerušil ho obézní důstojník rozvědky. „Náš rozhovor se sice nenahrává, ale mám vaši pásku.“

„Tohle je vaše odpověď?“

„Ne, tohle je má odpověď: válečné zločiny a vraždy jsou nepromlčitelné, pane náměstku. A obětmi vražd a jiných násilných činů se stali naši vlastní lidé i personál spojenců. Měli je na svědomí hlavně zabijáci a zloději při kradení, rabování, znásilňování a zabíjení. Většinou to byli patologičtí zločinci. I když byla Medusa v řadě ohledů účinná, byla to tragická chyba, která se zrodila ze zlosti a zoufalství v beznadějné situaci. Co dobrého by mohlo přinést otvírání starých ran? Když si odmyslíme právní nároky vůči nám, klesli bychom v očích většiny civilizovaného světa.“

„Jak jsem se už zmínil,“ řekl McAllister tiše a zdráhavě, „my na ministerstvu na otvírání starých ran nevěříme.“ Obrátil se na velvyslance. „Už tomu začínám rozumět. Chcete, abych toho Davida Webba oslovil a přesvědčil ho k návratu do Asie. Kvůli jinému projektu, jinému cíli – i když jsem v životě tohle slovo nepoužil v takovém kontextu. A nejspíš je to proto, že máme částečně společnou minulost – jsme muži z Asie. Dá se u nás předpokládat přehled o Dálném východě a vy si myslíte, že on mě bude poslouchat.“

„Tak nějak.“

„Ale říkáte přece, že s námi nechce nic mít. Tomu přestávám rozumět. Jak to mám asi udělat?“

„Uděláme to společně. On si dřív sám určoval zákony, tak teď je zas určíme my. Je to nutné.“

„Kvůli člověku, kterého chcete zabít?“

„Raději říkejme neutralizovat. Opravdu se to musí udělat.“

„A Webb to zvládne?“

„Ne, Jason Bourne. Vyslali jsme ho do akce a on prožil tři roky v mimořádném stresu – pak náhle ztratil paměť a stal se

obětí štvanice. Neztratil však schopnost infiltrovat se do cizí

ho prostředí a zabíjet. Říkám to natvrdo.“

„Rozumím. Protože se náš rozhovor nenahrává – a v pří

padě, že náhodou ještě ano...“ náměstek ministra se odmíta

vě podíval na Reillyho. Ten zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

„Mohu vědět, kdo je ten cíl?“

„Můžete. A chci abyste si jeho jméno dobře zapamatoval,

pane náměstku. Je to ministr čínské vlády Šeng Čchou Jang.“

McAllister zrudl zlostí. „Já si nemusím jeho jméno zapa

matovávat a myslím, že to víte. Šeng byl dlouholetým členem

čínské ekonomické skupiny a oba jsme se účastnili obchod

ních jednání v Pekingu na konci sedmdesátých let. Já ho dů

kladně sledoval a analyzoval. Šeng byl můj partner, takže

jsem se tomu nemohl vyhnout – mám pocit, že tohle taky

víte.“

„Vážně?“ Šedovlasý velvyslanec povytáhl tmavé obočí

a pominul McAllisterův káravý tón. „A co vám to pozorování přineslo? Co jste se o něm dověděl?“

„Měl pověst velice chytrého a ctižádostivého člověka – ale

o tom svědčí i jeho vzestup v pekingské mocenské struktuře. Náboráři z ústředního výboru ho před lety objevili na univerzitě Fu-tan v Šhanghaji. Uměl plynně anglicky a dobře, ba přímo dokonale, znal západní ekonomiku.“

„Co ještě?“

„Považovali ho za slibný materiál a po důkladné indoktri

naci ho poslali studovat na London School of Economics. Vyplatilo se.“

„Jak to myslíte?“

„V otázce centralizovaného státu je Šeng zapřisáhlý mar

xista, ale má zdravou úctu ke kapitalistickým ziskům.“

„Chápu,“ řekl Havilland. „Takže uznává neúspěch sovětského systému?“

„Podle něj je na vině ruský sklon ke korupci, tupý konformismus na vyšších místech a alkoholismus na těch nižších. Musí se mu přiznat ke cti, že v průmyslových centrech tyto nešvary z velké části potlačil.“

„To zní, jako by dostal školení u IBM.“

„Patřil mezi hlavní strůjce nové čínské obchodní politiky. Vydělal Číně spoustu peněz.“ Náměstek ministra se znovu rozčileně předklonil v křesle. Z jeho očí i tváře čišelo překvapení – nebo spíš ohromení. „Můj ty Bože, proč by někdo ze Západu chtěl zabít Šenga? To je absurdní! Je to náš ekon



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist