načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bourneovo ultimátum - Robert Ludlum

Bourneovo ultimátum

Elektronická kniha: Bourneovo ultimátum
Autor: Robert Ludlum

- Během slavnosti v malém městečku, kam byli pozváni záhadným telegramem, se dva muži stávají svědky brutální vraždy. Telegram byl podepsán jménem Jason Bourne, a protože oba muži ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 806
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: z anglického originálu The Bourne ultimatum ... přeložil Dalibor Míček
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8154-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Během slavnosti v malém městečku, kam byli pozváni záhadným telegramem, se dva muži stávají svědky brutální vraždy. Telegram byl podepsán jménem Jason Bourne, a protože oba muži znají pravou Bourneovu totožnost, uvědomí si, že vraždil jeho zapřisáhlý nepřítel Carlos zvaný Šakal. Je zřejmé, že nejhledanější terorista světa vyzývá svého soka k závěrečnému zúčtování.

                Vysokoškolský učitel David Webb musí znovu udělat to, co už nikdy udělat nechtěl – převtělit se do nenáviděné postavy zabijáka a stát se Bournem. V obnoveném souboji ožívá i Medusa, zlopověstná skupina, která stála u zrodu agenta beze jména a nyní znovu zvedá svou odpornou hlavu. Webb je odhodlán proniknout do této ekonomicky a politicky všemocné organizace a stát se vnadidlem, které přivábí Šakala do smrtelné pasti. Z nastražené pasti ovšem může vyváznout živý jen jeden z nich...

 

Zařazeno v kategoriích
Robert Ludlum - další tituly autora:
The Cassandra Compact The Cassandra Compact
The Bourne Ultimatum The Bourne Ultimatum
Bourneova totožnost Bourneova totožnost
Bourneův mýtus Bourneův mýtus
Bourneovo ultimátum Bourneovo ultimátum
 (e-book)
Bourneův mýtus Bourneův mýtus
 
K elektronické knize "Bourneovo ultimátum" doporučujeme také:
 (e-book)
Bourneova totožnost Bourneova totožnost
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

RobeRt LudLum

BOURNEOVO

ULTIMÁTUM

2011


Copyright © 1990 Estate of Robert Ludlum

Translation © 2007 by Dalibor Míček

Cover design © 2007 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BOURNE ULTIMATUM

vydaného nakladatelstvím Orion, Londýn 2004,

přeložil Dalibor Míček

Odpovědný redaktor: Lubomír Petr

Korektura: Hana Bončková

Technický redaktor: Martin Pěch

Sazba: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vydání druhé, v elektronické podobě první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2011

ISBN 978-80-7303-691-1


Věnováno Bobbi a Leonardovi Raichertovým,

dvěma báječným lidem,

kteří obohatili naše životy – děkujeme.



7

Prolog

Na venkovskou krajinu v okolí Manassasu ve Virginii se sná­ šel soumrak. Bourne se kradl lesem, který ohraničoval pozemek obklopující sídlo generála Normana Swaynea. Z temných úkrytů vylétali vyplašení ptáci, probuzené vrány vyhlásily nad korunami stromů poplach, ale pak náhle zvuky umlkly, jako by na povel neviditelného spoluspiklence.

Manassas! Právě tady leží klíč! Klíč, který odemkne dveře vedoucí do podzemního úkrytu Carlose Šakala, mezinárodního atentátníka a nájemného vraha, jenž si předsevzal, že zničí Davida Webba a jeho rodinu... Webb! Nepřibližuj se ke mně, Davide! za­ řval Jason Bourne do ticha své mysli. Dej mi pokoj! Jsem zabiják, kterým ty nemůžeš nikdy být!

S každým cvaknutím kleští, jimiž prostříhával drátěný plot, si stále jasněji uvědomoval nevyhnutelnou skutečnost, potvrzenou těžkým oddechováním a potem, který mu vyrážel na čele. Bez ohledu na to, jak usilovně se snaží udržet v kondici, je mu padesát a už zdaleka tak lehce nezvládne věci, které před třinácti lety pro­ váděl v Paříži, kde na rozkaz nadřízených Šakala pronásledoval. S tímto faktem se musí smířit, ne o něm přemýšlet. Kromě toho jsou zde Marie a děti – Davidova manželka a Davidovy děti – a neexistuje nic, co by nedokázal, aby je ochránil! David Webb se pomalu vytrácel z jeho psychiky a zůstával pouze Jason Bourne, predátor.

Proplazil se na druhou stranu plotu, postavil se a instinktivně oběma rukama zkontroloval výzbroj. Na tuto výpravu si vzal kro­ mě automatické zbraně i pistoli na stlačený plyn, která vystřelova­ la šipky s omamnou látkou, dále pak lovecký nůž v pochvě a silný dalekohled. Nic víc predátor nepotřeboval, protože se nacházel za hranicí na území nepřítele, který jej dovede ke Carlosovi.

Medusa. Tajná, nikým oficiálně neschválená jednotka z Viet­ namu složená z dobrodruhů, zločinců a vrahů, která se na příkaz saigonského velitelství pohybovala džunglemi jihovýchodní Asie, prapůvodní eskadra smrti, jež přinášela do Saigonu více informa­ cí, než kolik nashromáždily všechny pátrací a výzvědné skupiny dohromady. Právě z Medusy vyšel Jason Bourne a David Webb byl tehdy sotva víc než vzpomínka, muž, jehož jiná žena a jiné děti tragicky zahynuly.

Generál Norman Swayne patřil ke špičkám saigonského veli­ telství a původní Medusa byla jeho dítětem a chráněncem. Nyní však povstala nová Medusa, odlišné, mohutné a mnohem hrozi­ vější převtělení někdejší zlověstné organizace, a zahalená pláští­ kem úctyhodnosti vyhledávala a ničila celé segmenty globální ekonomiky v zájmu hrstky vůdců. Její činnost byla financována dobře – a hlavně skrytě – uloženými zisky své tajné jmenovkyně. A novodobá Medusa tvořila most, který vedl k Šakalovi. Aten­ tátník nedokáže odolat a pokusí se získat její vládce jako klienty. A obě strany se určitě shodnou na tom, že Jason Bourne musí ze­ mřít. K tomu nevyhnutelně dojde! A Bourne proto musí odhalit tajemství, které se skrývá v sídle generála Normana Swaynea, náčelníka zásobovacího oddělení Pentagonu, vyděšeného muže s drobným tetováním na vnitřní straně předloktí. Příslušníka Me­ dusy.

Bez nejmenšího zvuku či upozornění vyrazil z hustého porostu rozzuřený černý dobrman. Jason bleskurychle vytasil z nylonové­ ho pouzdra tlakovou pistoli a v okamžiku, kdy se na něj bestie s vyceněnými zuby vrhla, jí vpálil do krku šipku. Látka zabrala během několika vteřin; Bourne položil bezvědomé zvíře do trávy.

Podřízni tomu čoklovi hrdlo! zaječel do ticha Jason Bourne.

Ne, odmítl David Webb, jeho druhé já. Zvíře za nic nemůže.

Ztrať se, Davide!

1

Lunaparkem na okraji Baltimoru proudily davy lidí a kakofo­ nie zvuků trhala uši. Tváře a krky všech přítomných se za horké letní noci leskly potem, snad s výjimkou těch, kteří našli odvahu nasednout do vozíků horské dráhy a teď se s vyděšeným jekotem řítili do propasti. Do šíleného blikání barevných reflektorů zněla z desítek reproduktorů ryčná hudba, kterou se stánkaři nabízející pouťové zboží marně snažili překřičet. Výbuchy rachejtlí, jež po desítkách prozařovaly noční oblohu a sesílaly kaskády jisker na temnou hladinu nedalekého jezera, jim rozhodně nepomáhaly.

Chlapi, snažící se dokázat svou mužnost, s naběhlými žílami na krku mlátili dřevěnými palicemi do dřevěných kovadlin a kři­ vili tváře zklamáním, když červená koule nevyletěla až ke zvonku, upevněnému na horním konci svislého břevna, aby hlasitým cink­ nutím ohlásila jejich úspěch. Na protější straně hlavní ulice mezi atrakcemi do sebe narážela elektrická autíčka, za jejichž volantem se každý mohl cítit jako král silnic a vybít si svou agresivitu.

O kus dál stála střelnice, která ovšem v ničem nepřipomína­ la mírumilovné předchůdkyně z venkovských poutí a místo vy­ viklaných vzduchovek nabízela sbírku nejmodernějších zbraní – umělohmotné samopaly a odstřelovačské pušky, protitankové pancéřové pěsti, a dokonce věrnou repliku plamenometu, který plival ohnivé jazyky doprovázené oblaky černého kouře. A zno­ vu zpocené obličeje mužů, žen a dětí, kteří se sveřepým výrazem likvidovali nenáviděné cíle – partnery, rodiče, děti, kolegy –, osa­ mělí proti všem nepřátelům, z nichž nejhorším byl strach.

Kolem boudy, v níž vzrušení zákazníci házeli šipky s ostrými hroty do nafukovacích balonků ozdobených karikaturami po­ litiků, spěšně kulhal štíhlý muž opírající se o hůl, kterou svíral v pravé ruce. Nevšímal si nadšených výkřiků ani protestů, které doprovázely smrt každé ikony veřejného života, a pátravě hleděl do přeplněného bludiště jako člověk, jenž hledá konkrétní dům v neznámé části města. Na sobě měl sportovní košili a navzdory nesnesitelnému vedru i neformální, ale slušivé sako. Do pohled­ ného obličeje muže středního věku pronikla únava a zbrázdily ho předčasné vrásky, které stejně jako temné kruhy pod očima svěd­ čily spíš o životě, jaký vedl, než o věku. Jmenoval se Alexander Conklin a svého času působil jako terénní agent Ústřední zpravo­ dajské služby. Dnes už byl ve výslužbě a v tento konkrétní den, či spíše noc, rovněž naplněn úzkostí a obavami. V pokročilou hodi­ nu si rozhodně nepřál pobývat právě v tomto místě a nedokázal si ani představit, jaká katastrofa ho přiměla sem zajít.

Přiblížil se k pandemoniu střelnice a náhle zalapal po dechu, strnul a upřel pohled na vysokého plešatícího muže přibližně své­ ho věku, který měl přes rameno přehozené lehké proužkované sako. Z protějšího směru kráčel k bouřící střelnici Morris Panov! Proč? Co se stalo? Conklin se horečně rozhlédl na všechny stra­ ny. Jeho oči si všímaly tváří a postav; instinktivně věděl, že jej i psychiatra někdo sleduje. Už bylo pozdě, aby Panovovi zabránil vstoupit do vnitřního kruhu terče – místa setkání –, ale snad je oba stihne odsud ve zdraví dostat. Vysloužilý agent sáhl pod sako pro malou automatickou pistoli, svou stálou společnici, a rychle vykročil, prorážeje si cestu davem. Bezohlednými údery holí do kolen a ledvin, do prsou a žaludku vyvolal nejprve bolestné a roz­ zlobené výkřiky a pak menší vzbouření, ale konečně pronikl ke zmatenému lékaři a přes kravál mu zakřičel do obličeje.

„Co tady sakra děláš?“

„Předpokládám, že to samé co ty. David... Nebo snad mám říct Jason? Dostal jsem telegram...“

„Je to past!“

Do vřavy zazněl pronikavý výkřik a Conklin i Panov se ohlédli ke střelnici, od jejíhož pultu je dělilo jen několik kroků. Obézní žena se ztrhaným obličejem dostala zásah přímo do krku. Davu se zmocnilo šílenství. Conklin se otočil a pátral po místu, odkud kulka přiletěla, ale panika kolem něho rychle dosáhla vrcholu; ne­ viděl nic než prchající postavy. Popadl Panova za loket a táhl ho mezi ječícími návštěvníky k horské dráze na konci parku, kde se dychtiví zájemci o jízdu tlačili k budce pro lístky.

„Bože můj!“ vykřikl psychiatr. „Platil snad ten výstřel jednomu z nás?“

„Možná... A možná taky ne,“ odpověděl bývalý zpravodajský agent a zaposlouchal se do zatím vzdáleného kvílení sirén.

„Řekl jsi, že je to past!“

„Protože jsme oba dostali nesmyslný telegram od Davida po­ depsaný jménem, které nepoužil už pět let. Jason Bourne! A pokud se nepletu, stálo i v tvém, že mu v žádném případě nesmíš volat domů.“

„Přesně tak.“

„Takže to opravdu byla past... Hele, Mo, ty se pohybuješ rych­ leji než já, takže vem ty svoje zdravé nohy na ramena a najdi tele­ fon. Hoď sebou. A mám na mysli telefonní automat, který se nedá vystopovat.“

„Cože?“

„Zavolej mu domů! Řekni Davidovi, ať sbalí Marii s dětmi a okamžitě vypadne.“

„Cože?“

„Někdo nás našel, doktore! A ten někdo hledá Jasona Bournea. Hledá ho už celé roky a nevzdá se, dokud ho nedostane na muš­ ku... Ty ses staral o Davidovu nemocnou hlavu a já jsem musel zatahat za všechny prohnilé nitky ve Washingtonu, abych jeho a Marii dostal živé z Hongkongu... Někdo porušil pravidla a pro­ tivník nás objevil. Nás dva, Mo, tebe a mě! Jsme jediní oficiálně uvedení lidé, kteří mají spojení s Jasonem Bournem, adresa a po­ volání neznámé.“

„Uvědomuješ si, co říkáš, Alexi?“

„To si sakra piš, že si to uvědomuju... Je to Carlos. Carlos Šakal! Dělej, doktore! Spoj se se svým bývalým pacientem a řekni mu, ať zmizí!“

„A jak to má udělat?“

„Hele, já nemám moc přátel a žádného, komu bych mohl na­ tolik důvěřovat, ale ty ano. Dej mu jméno nějakého svého kolegy, kterému mohou pacienti volat i uprostřed noci, jako jsem kdysi volal já tobě. Řekni Davidovi, ať se mu ozve, až bude v bezpečí. A dej mu kód.“

„Jaký kód?“

„Kristepane, Mo, mysli hlavou! Nějaké alias! Jones nebo Smith...“

„To jsou dost běžná jména...“

„No tak třeba Schickelgrubber nebo Moskowitz, něco si prostě vyber! Hlavně mu řekni, aby nás informoval, kde se skrývá.“

„Chápu.“

„A teď padej a nevracej se domů! Ubytuj se v hotelu Brookshire v centru Baltimoru pod jménem... Morris, Phillip Morris. Později tě tam vyhledám.“

„Co hodláš dělat?“

„To, co z duše nesnáším... Schovám hůl a koupím si lístek na tuhle podělanou horskou dráhu. Na ní by nikdo mrzáka nehledal. Možná se poseru strachem, ale je to jediná logická možnost, jak vyváznout živý. I kdybych se měl vozit celou noc. A teď už koneč­ ně vypadni! Dělej!“

Zastrčenou okresní silnicí ujížděl vrchovinou New Hampshire směrem k hranicím státu Massachusetts zaprášený stejšn. Za vo­ lantem seděl muž vysoké postavy, v jehož ostře řezaném obličeji se zračilo napětí; neustále mimoděk zatínal zuby a světle modré oči sršely vztekem. Vedle něj seděla jeho manželka, mimořádně atraktivní žena, jejíž kaštanové vlasy rudě zářily odrazem světla z palubní desky. V náručí držela osmiměsíční dcerku. Na zadním sedadle ležel pod dekou pětiletý světlovlasý chlapec a neklidně spal. Otcem obou dětí byl David Webb, dnes profesor orientalisti­ ky, ale kdysi příslušník nechvalně proslulé Medusy a poté legen­ dární nájemný vrah Jason Bourne.

„Věděli jsme, že se to jednou musí stát,“ vydechla Marie Web­ bová, rozená St. Jacquesová, původem Kanaďanka, profesí eko­ nomka a řízením osudu zachránkyně Davida Webba. „Byla to je­ nom otázka času.“

„To je šílené.“ David šeptal, aby nevzbudil děti, ale o to zněl jeho hlas vzrušeněji. „Všechny záznamy byly přece pohřbeny v re­ žimu nejvyššího stupně utajení nebo jak tomu ti pitomci říkají! Jak je možné, že někdo objevil Alexe a Morrise?“

„To zatím nevíme, ovšem Alex už určitě zahájil pátrání. A sám jsi říkal, že je nejlepší.“

„Jenže teď je poznamenaný,“ přerušil ji David. „Mrtvý muž!“

„To je snad předčasné, Davide. Podle tebe se mu nikdo nevy­ rovná.“

„Ale před třinácti lety v Paříži prohrál.“

„Přemohl jsi ho, protože jsi byl lepší.“

„Ne! Protože jsem nevěděl, kdo jsem, a on jednal na základě předchozích údajů, o kterých jsem já neměl nejmenší tušení. Před­ pokládal, že má co do činění se mnou, jenže já jsem tehdy sám sebe neznal, takže jsem mu nezapadl do konceptu... Pořád je nej­ lepší. V Hongkongu nám oběma zachránil život.“

„Jinými slovy tvrdíš totéž co já. Jsme v dobrých rukou, ne?“

„V případě Alexe jistě. Ale Mo je ztracený. Ten chudák nemá šanci. Unesou ho a potom ho zlomí!“

„Mo raději zemře, než by nás někomu prozradil.“

„Nebude mít na vybranou. Napumpují ho amytalem, vystřelí na Měsíc a za pár hodin budou mít na pásku celý jeho život. Pak ho zlikvidují a půjdou po mně... Po nás, což je důvod, proč se ty a děti vypravíte na jih. Daleko na jih. Do Karibiku.“

„Děti ano, ale já ne.“

„Nech toho! Dohodli jsme se, už když se Jamie narodil. Jen proto jsme to místo koupili a jen proto jsme málem na kolenou prosili tvého bratra, ať to tam pro nás hlídá... Ostatně odvádí fan­ tastickou práci. Teď vlastníme polovinu vzkvétajícího rekreačního střediska, kterému Johnny ze skromnosti říká penzion, na konci kamenité silnice na ostrově, o kterém nikdo nevěděl, dokud u něho ten kanadský podloudník nepřistál s plovákovým letadlem.“

„Johnny byl od narození agresivní typ. Táta o něm jednou řekl, že by dokázal prodat i zchromlou jalovici jako vykastrovaného býka a nikdo by se jí nepodíval pod ocas.“

„Nejdůležitější ovšem je, že tě ten divočák miluje. A naše děti taky. Kromě toho také spoléhám na jeho... To je jedno. Johnnymu věřím. Tečka.“

„Mému mladšímu bráchovi klidně věř, ale na svůj orientační smysl moc spoléhat nemůžeš. Právě jsi minul odbočku k chatě.“

„Sakra!“ zařval Webb, dupl na brzdu a smykem auto otočil. „Hned zítra! Ty, Jamie a Alison odjedete na Loganovo letiště a od­ tamtud odletíte na ostrov!“

„Ještě si o tom promluvíme, Davide.“

„Není o čem.“ Webb zhluboka a pravidelně dýchal, aby potla­ čil rozrušení. „Už jsem to zažil,“ dodal polohlasem.

Marie se otočila k manželovi, jehož náhle klidná tvář se matně rýsovala v odlesku kontrolek na palubní desce. To, co spatřila, ji vyděsilo více než představa, že je jim Šakal na stopě. Nedívala se na Davida Webba, mírumilovného vědce a učitele. Hleděla na muže, o kterém oba věřili, že navždy zmizel z jejich životů.

2

Alexander Conklin se opíral o berlu a kulhavě vešel do konfe­ renčního sálu v centrále Ústřední zpravodajské služby v Langley, stát Virginia. Zastavil se naproti okázalému stolu, tak obrovské­ mu, že by se kolem něj pohodlně usadilo třicet lidí, ale viděl jen tři. V čele seděl šedovlasý ředitel Ústřední zpravodajské služby, vedle něj oba jeho náměstci. Ani jednoho činitele pohled na vy­ sloužilého agenta zjevně nepotěšil. Z povinnosti se pozdravili a Conklin záměrně zamířil ke vzdálenějšímu konci stolu, posadil se a s klepnutím opřel berlu o jeho hranu.

„Takže jsme si řekli ahoj a můžeme bez zbytečných keců při­ stoupit k věci, pánové.“

„To není zrovna zdvořilý či přátelský úvod, pane Conkline,“ poznamenal ředitel.

„Právě teď nemám v hlavě zdvořilé či přátelské myšlenky, pane. Chci pouze vědět, proč byla ignorována pravidla klasifikace čtyři nula a uvolněny přísně tajné informace, které ohrožují řadu lidí na životě, a to včetně mě!“

„To je urážka, Alexi,“ vybuchl jeden z náměstků.

„Absolutně falešná domněnka,“ doplnil druhý. „Nic takového se nemohlo stát a ty to dobře víš!“

„Nic takového nevím. Stalo se to a já vám řeknu, co je urážlivě přesná skutečnost,“ odsekl Conklin vztekle. „Tam venku je muž, který má ženu a dvě malé děti, muž, jemuž tato země a velká část světa dluží víc, než může kdokoliv zaplatit, a teď musí prchat, skrý­ vat se a děsit se o bezpečnost své rodiny. Dali jsme mu – všichni, jak zde sedíme – slovo, že žádná část oficiálních záznamů nespatří denní světlo, dokud nebude nade vší pochybnost potvrzeno, že Iljič Ramirez Sanchez, známý jako Carlos Šakal, je po smrti... Ano, slyšel jsem podobné pověsti jako vy, a možná i z lepšího zdroje, že Šakal byl zabit tuhle nebo zlikvidován onde, ale nikdo, opaku­ ju nikdo, nepředložil nezvratný důkaz... Přesto se část materiálů dostala ven, velmi důležitá část, a to mě hluboce znepokojuje, pro­ tože její součástí je i moje jméno... Moje a doktora Morrise Pano­ va, hlavního psychiatra CIA. Jsme jediní, opakuju jediní, dva lidé, o nichž je oficiálně známo, že přišli do styku s oním neznámým mužem, který přijal jméno Jasona Bournea, pokládaného v mnoha oblastech světa za rivala atentátníka a teroristy Carlose Šakala... Tato informace ovšem byla ukryta hluboko v podzemním trezo­ ru tady v Langley. Jak prosákla ven? Pokud by se někdo zajímal o jakoukoliv část zmíněných záznamů, a to od Bílého domu přes ministerstvo zahraničí až po posvátný sbor náčelníků štábů, pak podle stanovených pravidel měli žádost společně posoudit ředitel a hlavní analytik Ústřední zpravodajské služby a seznámit se se všemi jejími detaily. A i kdyby byli oni dva spokojeni, pak musí následovat ještě poslední instance, kterou jsem já. Před podpisem souhlasu s uvolněním materiálů musím být napřed kontaktován já, a pokud bych už nebyl mezi živými, pak doktor Morris Pa­ nov. A buď on, nebo já máme nezpochybnitelné právo jakoukoliv podobnou žádost zamítnout... Takto to bylo domluveno, pánové, a nikdo ta pravidla nezná lépe než já, protože jsem je sám stanovil. Přímo tady v Langley, jelikož to tu dobře znám a vím, jak to zde chodí. Po osmadvaceti letech v této pochybné profesi to byl můj poslední přínos – podpořený vahou autority prezidenta Spojených států a s vědomí Kongresu prostřednictvím zvláštních výborů pro kontrolu zpravodajských služeb Senátu i Sněmovny.“

„Vyrukoval jste na nás s těžkou artilerií, pane Conkline,“ po­ znamenal šedovlasý ředitel suše, aniž se pohnul.

„Měl jsem závažný důvod vytáhnout kanony,“ opáčil Alex.

„To vidím. Jedna z těch šetnáctipalcových koulí mě dokonce zasáhla.“

„Vždyť taky měla. A tím se dostáváme k otázce zodpovědnos­ ti. Chci vědět, jak ta informace vyplavala na povrch. A co je ještě důležitější, chci vědět, ke komu se dostala.“

Oba náměstci vyhrkli jeden přes druhého stejně zlostně jako Conklin, ale ředitel je přerušil. „Uberte plyn, pane Conkline,“ řekl rozvážně a zapálil si dýmku. „Oba mé zástupce zřejmě znáte, ale se mnou jste se ještě nesetkal, že?“

„Ne. Rezignoval jsem skoro před pěti lety a vy jste byl do funk­ ce uveden až rok poté.“

„A jako mnozí ostatní jste moje jmenování považoval – při­ znávám, že z vašeho hlediska oprávněně – za protekční, nemám pravdu?“

„Pochopitelně máte, ale mě z toho hlava nebolela. Připadal jste mi dostatečně kvalifikovaný. Pokud vím, jste nepolitický admirál z Annapolisu a velel jste námořní rozvědce. Ve Vietnamu jste ná­ hodou spolupracoval s jistým plukovníkem námořní pěchoty, kte­ rý se posléze stal prezidentem. Přeskočil jste řadu jiných adeptů, ale to se stává. Jak říkám, neměl jsem s tím žádný problém.“

„Děkuji. Potom se ovšem musím zeptat, zda snad máte nějaký problém s některým z mých zde přítomných náměstků.“

„Už je to sice dávno, ale nemůžu říct, že by patřili k nejlepším přátelům, jaké může agent v terénu mít. Oba působili jako analy­ tici, v poli nikdy nepracovali.“

„Jde tedy o přirozenou averzi?“

„Samozřejmě. Oni analyzovali situaci ze vzdálenosti tisíců mil pomocí počítačů, o kterých jsme netušili, kdo je programoval, a na základě údajů, které jsme jim my nepředali. Máte zatracenou pravdu, že jde o přirozenou averzi. My jsme jednali s živými lid­ mi, oni ne. Oni se zabývali zelenými písmenky na tmavé obrazov­ ce počítačového monitoru a často činili nesprávná rozhodnutí.“

„Protože lidi jako ty bylo nutno kontrolovat,“ vložil se do rozho­ voru náměstek, který seděl vpravo od ředitele. „Kolikrát se i dnes stává, že muži a ženy jako ty nemají komplexní přehled o situaci? O celkové strategii, ne pouze o své části?“

„Pak nám někdo měl ten celkový přehled alespoň stručně po­ skytnout, abychom mohli posoudit, co má smysl a co ne.“

„A kde takový stručný přehled končí, Alexi?“ zeptal se náměs­ tek, který seděl vlevo od ředitele. „Kde je bod, v kterém řekneme, že víc už toho prozradit nemůžeme – pro dobro všech?“

„To nevím. Analytik jsi ty, ne já. Předpokládám, že se to liší případ od případu, ale věci by rozhodně prospěla lepší komunika­ ce, než jakou jsem kdy v terénu zažil... Moment, tady přece nejde o mě, ale o vás.“ Alex probodl ředitele pohledem. „Moc chytré, pane, ale já tu změnu subjektu neberu. Jsem tady, abych zjistil, kdo co a jak získal. Pokud si přejete, obrátím se na Bílý dům nebo na Kapitol a pak se budu dívat, jak padají hlavy. Chci odpovědi. Chci vědět, co mám dál dělat!“

„Nepokoušel jsem se změnit subjekt, pane Conkline, pouze na chvíli odvést směr hovoru jinam, abych zdůraznil svůj argument. Zcela zřejmě jste nebyl spokojen s metodami a kompromisy, které byly v minulosti součástí práce mých kolegů. Stalo se však někdy, že by vám tito lidé lhali nebo záměrně poskytovali falešné infor­ mace?“

Alex krátce pohlédl na oba náměstky. „Lhali mi pouze tehdy, když museli, a nikdy to nemělo nic společného s operacemi v te­ rénu.“

„Trochu podivný komentář.“

„Jestli vám to neřekli, tak měli... Před pěti lety jsem byl alkoho­ lik. Pořád jsem alkoholik, ale už nepiju. Zabíjel jsem čas do penze a nikdo mě tehdy do ničeho nezasvěcoval, což bylo jen dobře.“

„Pro vaši informaci – moji kolegové mi řekli pouze to, že jste byl nemocný a že jste před odchodem nepodával tak dobré výko­ ny jako dříve.“

Conklin se znovu zadíval na oba náměstky a každému se po řadě uklonil. „Díky, Cassete, i tobě, Valentino, ale to jste nemuseli. Byl jsem opilec a taková skutečnost by neměla zůstat tajemstvím, ať by šlo o kohokoliv, protože to je ta největší pitomost, jakou v tomhle oboru můžete udělat.“

„Podle toho, co jsme slyšeli o Hongkongu, jsi odvedl fan­ tastickou práci, Alexi,“ odvětil Casset tiše. „Nechtěli jsme ji zleh­ čovat.“

„Byl jsi jako osina v zadku déle, než si pamatuju,“ přidal se Valentino. „Ale nemohli jsme tě přece vykopnout jako oběť chlastu.“

„Zapomeňme na to a vraťme se k Jasonu Bourneovi. Proto jsem přišel a vy jste mě museli přijmout.“

„A proto jsem také dočasně odvedl hovor na jinou kolej, pane Conkline. Máte profesní neshody s mými náměstky, ale předpo­ kládám, že jejich morální integritu nezpochybňujete.“

„Jiných možná, ale těch dvou ne. Dělali svou práci a já zase svou; chyba spočívala v systému, který byl příliš mlhavý. Na roz­ díl ode dneška a od naší záležitosti. Pravidla jsou naprosto jasná a jednoznačná, a protože mě nikdo nekontaktoval, musím kon­ statovat, že byla porušena a mě někdo záměrně obešel, dokon­ ce neváhám říci obelhal. Jak se to mohlo stát a kdo ty informace získal?“

„To je vše, co jsem potřeboval slyšet.“ Ředitel zvedl sluchát­ ko. „Požádejte prosím pana DeSoleho, aby přišel do konferenční místnosti. Čeká na konci chodby.“ Zavěsil a otočil se k Conklinovi. „Předpokládám, že Stevena DeSoleho znáte.“

„DeSole, němý krtek.“

„Co prosím?“

„Starý žert Agentury,“ vysvětlil Casset řediteli. „Steven ví, kde jsou pohřbeny mrtvoly, ale neprozradí časové pásmo ani Bohu, pokud mu nepředloží oprávnění čtyři nula.“

„Domnívám se tedy, že vy dva a zejména pan Conklin poklá­ dáte pana DeSoleho za dokonalého profesionála.“

„Já na to odpovím,“ ozval se Alex. „Řekne vám všechno, co po­ třebujete vědět, ale ani slovo navíc. A také nebude lhát. Buď bude mlčet, nebo oznámí, že to nemůže říct, ale lhát vám nebude.“

„Další věc, kterou jsem chtěl slyšet.“ Ozvalo se krátké zakle­ pání na dveře a ředitel pozval návštěvníka dál. Do sálu vstoupil středně vysoký a lehce obézní muž s očima zvětšenýma čočkami brýlí s ocelovými obroučkami. Zavřel za sebou a letmo pohlédl na Alexandera Conklina, zřejmě vylekaný přítomností vyslouži­ lého zpravodajského důstojníka. Okamžitě změnil výraz obličeje na příjemné překvapení a přistoupil ke Conklinovi s nataženou pravicí.

„Rád tě vidím, kamaráde. Už to budou tři roky, že?“

„Spíš skoro pět, Steve,“ odpověděl Alex a stiskl podanou ruku. „Jak se má vládce analytiků a strážce klíčů?“

„V poslední době toho moc k analyzování a zamykání není. Bílý dům je jako cedník a Kongres není o moc lepší. Měl bych brát poloviční plat, ale nikomu to neříkej.“

„Ale něco si přece jenom necháváme pro sebe, ne?“ přerušil ho ředitel CIA s úsměvem. „Alespoň z minulých operací. Možná jste si tehdy zasloužil dvojnásobný plat.“

„No, to asi ano.“ DeSole vesele pokýval hlavou a pustil Con­ klinovu pravici. „Doby archivních dozorců a ozbrojených převozů dokumentů do podzemních sejfů však již patří minulosti. Dnes máme všechno zkomputerizováno a ukládáme naskenované ko­ pie do mašinek. Musel jsem se bohužel vzdát těch příjemných vý­ letů s armádním doprovodem, kdy jsem předstíral, že mě sleduje Mata Hari. Už jsem zapomněl, kdy jsem měl naposled diplomatic­ ký kufřík připoutaný ocelovým řetízkem k zápěstí.“

„Takto je to mnohem bezpečnější,“ poznamenal Alex.

„Ale jak o tom asi budu vyprávět vnoučatům, starouši? Co jsi dělal jako velký špion, dědo? V posledních letech jsem vlastně jenom luštil křížovky, chlapče.“

„Opatrně, pane DeSole,“ varoval ředitel a zasmál se. „Jinak na­ vrhnu, abychom vám opravdu snížili plat... Samozřejmě bych to neudělal. Nevěřím vám totiž ani slovo.“

„Já taky ne,“ ozval se Conklin tiše, ale z jeho hlasu zněla zloba. „Tohle je léčka,“ dodal a probodl otylého analytika pohledem.

„To je závažné prohlášení, Alexi,“ ohradil se DeSole. „Mohl bys ho laskavě vysvětlit?“

„Ty víš, proč jsem tady, že?“

„Před minutou jsem ještě nevěděl, že tady vůbec jsi.“

„Aha, chápu. Takže to byla pouhá náhoda, že jsi čekal na konci chodby, připraven okamžitě naklusat, co?“

„Já totiž mám na konci chodby svou kancelář. Dost daleko, musím přiznat.“

Conklin se zadíval na ředitele. „Skutečně chytré, pane. Pozve­ te sem tři muže, o nichž víte, že proti nim v zásadě nic nemám, a o kterých předpokládáte, že jim věřím, takže budu jejich slova pokládat za bernou minci.“

„Principiálně máte pravdu, pane Conkline, protože zde neusly­ šíte žádnou lež. Posaďte se, pane DeSole... Raději na tento konec stolu, aby na nás náš bývalý kolega lépe viděl, až mu budeme vy­ světlovat, co ho zajímá. Pokud vím, dávají agenti v terénu tomuto postupu přednost.“

„Já nemám co vysvětlovat,“ ohradil se analytik cestou k židli vedle Casseta. „Ale s ohledem na závažnost prohlášení bývalého kolegy bych na něho rád viděl. Jsi v pořádku, Alexi?“

„Je v pořádku,“ odpověděl místo Conklina Valentino. „Štěká sice pod nesprávným stromem, ale jinak mu nic nechybí.“

„Ta informace nemohla prosáknout bez vědomí a součinnosti osob přítomných v této místnosti.“

„Jaká informace?“ zeptal se DeSole; podíval se na ředitele a jeho oči za brýlemi se náhle rozšířily. „Ach, ty materiály s nejvyš­ ším stupněm utajení, na které jste se mě ráno ptal?“

Ředitel CIA přikývl a otočil se ke Conklinovi. „Vraťme se k dnešnímu dopoledni... Před sedmi hodinami, krátce po devá­ té ráno, mi volal Edward McAllister, bývalý náměstek ministra zahraničí a současný předseda Úřadu pro národní bezpečnost. Doslechl jsem se, pane Conkline, že pan McAllister byl s vámi v Hong kongu. Je to pravda?“

„Pan McAllister byl skutečně s námi,“ potvrdil Alex suše. „V utajení odletěl s Jasonem Bournem do Macaa, kde byl postřelen a málem na následky zranění zemřel. Je to intelektuální ztřeštěnec a jeden z nejodvážnějších mužů, jaké jsem kdy poznal.“

„O okolnostech mi nic neřekl, pouze tolik, že tam byl. Vyjádřil se jednoznačně v tom smyslu, že mám zrušit veškerý svůj naplá­ novaný program a přijmout vás. Červená priorita... Těžká artile­ rie, pane Conkline.“

„Opakuju, že jsem měl závažný důvod vytáhnout kanony.“

„To vidím... Pan McAllister mi poskytl přísně tajné přístupové kódy, aby mi objasnil podstatu materiálů, o něž máte zájem, totiž o složku týkající se hongkongské operace. Já jsem pak předal tuto informaci panu DeSolemu. Ponechám nyní na něm, aby vám sdě­ lil, co zjistil.“

„Nikdo se jí ani nedotkl, Alexi,“ řekl DeSole tiše a hleděl Con­ klinovi do očí. „V devět třicet dnes ráno ležela v černé díře přesně čtyři roky, pět měsíců, jedenadvacet dní, jedenáct hodin a čtyřicet tři minut, aniž se jí kdokoliv dotkl. Existuje pro to velmi dobrý důvod, ovšem nejsem si jistý, zda o něm víš.“

„Pokud se týká těchto materiálů, vím o nich všechno.“

„Možná ano, možná ne,“ poznamenal DeSole vlídně. „O tvých problémech se všeobecně vědělo a doktor Panov disponuje roz­ sáhlými zkušenostmi v oblasti bezpečnosti.“

„Na co sakra narážíš?“

„K uvolňovací proceduře oficiálního záznamu o událostech v Hongkongu bylo doplněno třetí jméno... Edward Newington McAllister. Na vlastní žádost a se schválením prezidenta a Kon­ gresu. Sám si to zařídil.“

„Ach, bože můj,“ zašeptal Alex váhavě. „Když jsem mu včera v noci volal z Baltimoru, řekl mi, že je to vyloučeno. Pak dodal, že si to asi potřebuju ověřit sám, a proto svolal tuto schůzku... Pro­ kristapána, co se stalo?“

„Řekl bych, že musíme hledat jinde,“ prohlásil ředitel CIA. „Avšak než začneme, musíte se rozhodnout, pane Conkline. Po­ chopte, že nikdo z nás neví, co ta přísně tajná složka obsahuje... Pochopitelně jsme o této věci mluvili a já osobně jsem ochoten věřit, že jste v Hongkongu odvedl fantastickou práci, jak říká tady Casset. Nevíme však, jaké povahy ta práce byla. Samozřejmě jsme slyšeli jisté zvěsti z našich dálněvýchodních rezidentur, ale upřím­ ně řečeno jsme je pokládali za poněkud přehnané. V této souvis­ losti několikrát padlo vaše jméno, vyslovované jedním dechem se jménem Jasona Bournea, nechvalně proslulého atentátníka. Větši­ na pověstí se shodovala v tom, že vaší zásluhou byl tento zabiják dopaden a zlikvidován. Jenže před chvílí jste ve vzteku použil výraz neznámý muž, který přijal jméno Jason Bourne a naznačil jste, že žije a skrývá se. Co si z toho tedy máme vybrat? Bůh je mi svěd­ kem, že já tomu nerozumím.“

„Ty záznamy jste tedy nevytáhli a nepodívali se do nich?“

„Ne,“ odpověděl DeSole. „Bylo to moje rozhodnutí. Jak snad víš, u každého nahlédnutí do materiálů s nejvyšším stupněm uta­ jení se automaticky zaznamenává datum a přesný čas... A protože mě ředitel informoval, že v Úřadu pro národní bezpečnost panuje nervozita kvůli možnému ilegálnímu průniku, usoudil jsem, že bude nejlepší, když se těch dokumentů ani nedotkneme. A tak tam skoro pět let nerušeně leží, nikdo je nečetl, a tudíž nikdo neví, co obsahují. Rozhodně se k nim nedostali žádní nepřátelé, ať už je to kdokoliv.“

„Jinými slovy jste si kryli zadky až do posledního centimetru kůže.“

„Samozřejmě, Alexi. Ty údaje nesou razítko Bílého domu. V poslední době u nás vládne celkem klid a nemá smysl koledo­ vat si o sprchu z Oválné pracovny. Sedí v ní sice nový člověk, ale bývalý prezident stále žije a udržuje si značný vliv. Jistě by se to dozvěděl, tak proč riskovat průšvih?“

Conklin si pečlivě prohlédl jednoho muže po druhém. „Vy tedy opravdu nevíte, co se tehdy stalo?“ zeptal se tiše.

„Opravdu ne,“ potvrdil náměstek Casset.

„Vůbec nic, ty šťourale,“ přidal se Valentino s neznatelným úsměvem.

„Máš moje slovo,“ dodal Steven DeSole a jeho čiré velké oči neuhnuly ani o milimetr od Conklinových.

„Ovšem pokud vám máme pomoct, potřebujeme znát něco víc než vzájemně si protiřečící pověsti,“ pokračoval ředitel a opřel se na židli. „Nevím, jestli vám pomoct můžeme, vím však, že nezmů­ žeme vůbec nic, budeme­li tápat v absolutní temnotě.“

Alex se všem třem znovu zadíval do očí a vrásky v obličeji se mu ještě více prohloubily, jako kdyby pro něj bylo nastávající rozhodnutí příliš obtížné. „Neprozradím vám jeho jméno, protože jsem mu to slíbil... Možná později, ale teď ne. A v záznamech ho nenajdete, protože tam není. Zbytek vám však řeknu, protože sku­ tečně potřebuju vaši pomoc a chci, aby ta složka zůstala navěky v černé díře... Kde začít?“

„Třeba s touto schůzkou,“ navrhl ředitel. „Co k ní vedlo?“

„Fajn, to bude rychlé.“ Conklin zamyšleně hleděl na desku sto­ lu a mimoděk sevřel rukojeť hole. Pak zvedl oči. „Včera v noci byla v zábavním parku na předměstí Baltimoru zastřelena žena...“

„Ráno jsem o tom četl v Postu,“ skočil mu do řeči DeSole a pokyvoval hlavou, až se mu rozhoupaly buclaté tváře. „Proboha, byl jsi snad...“

„Taky o tom vím,“ vyhrkl Casset. „Stalo se to před střelnicí. Okamžitě ji zavřeli.“

„Viděl jsem ten článek, ale pomyslel jsem si, že šlo o tragickou nehodu,“ dodal Valentino a pomalu zavrtěl hlavou. „Ani jsem ho nečetl.“

„Já jsem jako obvykle dostal ráno na stůl svou denní porci no­ vinových výstřižků, která by udolala koně,“ konstatoval ředitel. „Na žádný podobný článek si nevzpomínám.“

„Souviselo to nějak s tebou, starouši?“

„Jestli ne, pak byl zbytečně promarněn lidský život... A nesou­ viselo to jenom se mnou.“

„A s kým ještě?“ Casset svraštil obočí.

„S Morrisem Panovem. Oba jsme dostali identický telegram, v němž nás Jason Bourne žádal, abychom se včera v půl desáté večer dostavili do lunaparku v naléhavé záležitosti. Měli jsme se s ním sejít u střelnice, ale za žádných okolností jsme nesměli vo­ lat k němu domů ani nikam jinam... Oba jsme nezávisle na sobě předpokládali, že nechce poplašit svou manželku, že nám chce sdělit něco, co není určeno pro její uši... Dorazili jsme tam zhruba současně, jenže já jsem Panova spatřil jako první a okamžitě mě napadlo, že něco nehraje. Správný postup by byl takový, že by­ chom s Morrisem nejprve konzultovali individuálně. Bourne by nám v tom rozhodně nebránil. Smrdělo to, a tak jsem se pokusil dostat nás oba co nejrychleji z palebné linie. A jediný způsob, jak toho dosáhnout, byl zastírací manévr.“

„Vyvolal jsi paniku a divoký úprk,“ konstatoval Casset.

„Nic jiného mě nenapadlo. A je to taky jedna z mála věcí, ke kterým se tahle pitomá berla docela dobře hodí – kromě toho, že mě drží na nohou. Praštil jsem do každého kolena a holeně, na které jsem dosáhl, a přidal k tomu pár žaludků a ženských okras. Vyvázli jsme, ale odnesla to ta chuděra.“

„Co z toho vyvozuješ?“ zajímal se Valentino.

„Tak to ti nepovím, Vale. Byla to past, o tom není sporu, ale jaká? Jestli je pravda to, co jsem si myslel včera a co si myslím i teď, pak nechápu, jak se mohl najatý střelec na takovou vzdá­ lenost minout? Výstřel přišel shora vlevo ode mě. Ne že bych ho slyšel, soudím podle polohy mrtvé a krevních stop na jejím krku. Dostala zásah v okamžiku, kdy se otáčela. Kulka nemohla přiletět od střelnice, protože ty pouťové bouchačky jsou jednak přivázané řetízkem, jednak mají menší ráži, která by nezpůsobila tak ma­ sivní krvácení. Kdyby se střelec skutečně pokoušel zlikvidovat mě nebo Panova, pak by použil dalekohled a rána by nešla o takový kus vedle. Pokud je tedy má úvaha správná.“

„Tou správnou úvahou, pane Conkline,“ vmísil se ředitel CIA, „myslíte atentátníka Carlose Šakala?“

„Carlos?“ vyhrkl DeSole. „Co proboha spojuje Šakala se stříle­ ním v Baltimoru?“

„Jason Bourne,“ odvětil Casset.

„Ano, to jsem si domyslel, ale to je přece nesmysl! Bourne byl sprostý zabiják, který se přesunul z Asie do Evropy, aby vyzval Šakala na souboj, a prohrál. Jak pan ředitel právě uvedl, vrátil se na Dálný východ a před čtyřmi či pěti lety byl zlikvidován. Alex však teď mluví, jako by stále žil. Prý od něj on a jakýsi Panov dostali telegram... Co měl sakra včera večer společného mrtvý za­ biják s nejhledanějším teroristou světa?“

„Tys tady před chvílí nebyl, Steve,“ odpověděl Casset tiše. „Včera večer toho měli ti dva společného vskutku hodně.“

„Co prosím?“

„Myslím, že byste měl začít od začátku, pane Conkline,“ řekl ředitel. „Kdo vlastně je Jason Bourne?“

„Jak ho zná svět, muž, který nikdy neexistoval,“ odpověděl bývalý zpravodajský důstojník.

3

„Původní Jason Bourne byl lidský odpad, paranoidní šílenec z Tasmánie, který se za války ve Vietnamu nějak vetřel do orga­ nizace, k níž se ani dneska nechce nikdo hlásit. Byla to sbírka zločinců, vrahů, pašeráků a zlodějů, většinou uprchlých vězňů, z nichž mnozí byli odsouzeni k smrti, kteří však znali každou píď jihovýchodní Asie a operovali za nepřátelskými liniemi – s naším požehnáním a za naše peníze.

„Medusa,“ zašeptal Steven DeSole. „Všechno je pohřbeno. Ti chlapi byli zvířata, vrahové, kteří svévolně a bezohledně zabíjeli bez sebemenšího důvodu, či dokonce schválení, a přitom kradli miliony. Bestie.“

„Většina, všichni ne,“ namítl Conklin. „Ovšem původní Jason Bourne tvému popisu dokonale odpovídá. Ale musel bys dodat zradu vlastních druhů. Velitel jedné obzvlášť nebezpečné – nebez­ pečné je slabé slovo, měl bych spíš říct sebevražedné – mise zjistil, že Bourne předává vysílačkou polohu jednotky severovietnamským vojákům. Na místě ho zastřelil a mrtvolu hodil do bažiny, aby shnila v džungli u Tam Quanu. Jason Bourne zmizel z povrchu země.“

„Očividně se zase objevil, pane Conkline,“ poznamenal ředitel a předklonil se ke stolu.

„V jiném těle,“ přikývl souhlasně Alex. „A za jiným účelem. Muž, který ho v Tam Quanu zastřelil, převzal jeho totožnost a souhlasil, že bude vycvičen a připraven pro operaci, kterou jsme nazvali Treadstone sedmdesát jedna podle jisté budovy na Sedm­ desáté první ulici v New Yorku, kde absolvoval brutální indoktri­ nační program. Opravdové vymývání mozku. Na papíře to vy­ padalo jako brilantní strategie, ovšem nakonec selhala z důvodu, který nikdo nemohl předvídat, protože něco takového by nikoho v životě ani nenapadlo. Po téměř třech letech v roli druhého nej­ nebezpečnějšího nájemného atentátníka na světě a po přesunu do Evropy – jak Steve správně uvedl –, aby vyzval Carlose Šakala na souboj na jeho vlastní půdě, byl náš člověk raněn a ztratil paměť. Korsičtí rybáři ho polomrtvého vylovili ze Středozemního moře a dopravili na ostrov Port Noir. Netušil, kým nebo čím je. Věděl jen tolik, že mistrovsky ovládá různá bojová umění, mluví několika orientálními jazyky a je velmi vzdělaný. S pomocí britského léka­ ře, alkoholika, začal kousek po kousku skládat svůj život – svou totožnost – ze zlomků vzpomínek a fyzických důkazů. Absolvoval neuvěřitelně strastiplnou cestu... A my, kteří jsme tu operaci při­ pravili, kteří jsme jeho mýtus vytvořili, jsme mu ani trochu nepo­ mohli. Nevěděli jsme, co se stalo, a domnívali jsme se, že nás zra­ dil, že se opravdu stal tím legendárním zabijákem, kterého jsme stvořili, abychom polapili Carlose. Já osobně jsem se ho pokusil v Paříži zlikvidovat, a i když mně tehdy mohl ustřelit hlavu, ne­ dokázal se k tomu přinutit. Nakonec se s námi spojil, a to pouze díky mimořádným schopnostem jisté Kanaďanky, na kterou náho­ dou narazil v Curychu. Dnes je to jeho manželka. Ta dáma má víc odvahy a inteligence než kterákoliv jiná žena, co jsem kdy poznal. No a teď se i s dětmi ocitli zpátky v hrozivé situaci a prchají, aby si zachránili holý život.“

Ředitel CIA otevřel aristokratická ústa a ruka s dýmkou ustr­ nula ve výši hrudníku. „Chcete snad naznačit, že atentátník, kte­ rého jsme znali pod jménem Jason Bourne, byl uměle vytvořený mýtus? Že ve skutečnosti nebyl zabiják, jak jsme si o něm všichni mysleli?“

„Zabíjel, když k tomu byl donucen v zájmu vlastního přežití, ale nebyl to žádný nájemný vrah. Stvořili jsme ten mýtus jako nej­ vyšší výzvu pro Carlose, s jejíž pomocí jsme chtěli Šakala vytáh­ nout z jeho doupěte.“

„Bože všemohoucí!“ zvolal Casset. „Jak?“

„Masivní dezinformační kampaní na Dálném východě. Kde­ koliv tam zahynula nějaká významná osoba násilnou smrtí – v Tokiu, Hongkongu, Macau, Koreji, prostě kdekoliv –, Bourne sedl na nejbližší letadlo a přihlásil se k odpovědnosti. Podstrkoval důkazy a vysmíval se tamním úřadům tak dlouho, až se stal legen­ dou. Náš člověk žil tři roky v té nejhlubší špíně, jakou si dokážete představit – drogy, místní gangy, svět zločinu – a postupně si razil cestu k jedinému cíli: přesunout se do Evropy, vylákat Carlose, ohrozit jeho kontrakty, donutit Šakala vylézt z úkrytu alespoň na okamžik, který postačí k tomu, aby mu Jason Bourne vpálil kulku do hlavy.“

Dlouhé elektrizující ticho kolem stolu prolomil DeSole. „Co je to za člověka,“ zašeptal téměř neslyšně, „který dobrovolně při­ stoupil na takový úkol?“

Conklin probodl analytika pohledem. „Muž, který neměl pro co žít,“ odpověděl monotónně. „Možná chtěl zemřít, kdo ví... Slušný člověk, kterého zoufalství a nenávist vehnaly do náruče Medusy.“ Bývalý zpravodajský důstojník se odmlčel přemožen emocemi.

„Pokračuj, Alexi,“ naléhal Valentino. „Teď přece nemůžeš skončit.“

„Jistě že ne.“ Conklin několikrát prudce zamrkal a vrátil se myšlenkami do přítomnosti. „Napadlo mě, jak to pro něho musí být dnes hrozné, ty vzpomínky..., které mu zůstaly. Existuje zde strašná paralela, jež mě dosud nenapadla. Žena, děti...“

„Jaká paralela?“ Casset se předklonil a upřeně se na Conklina zahleděl.

„Před mnoha lety, v době vietnamské války, pracoval náš člo­ věk jako agent ministerstva zahraničí v Phnompenhu a oženil se s Thajkou. Seznámil se s ní na vysoké škole, kde v rámci svého krytí učil. Měli dvě děti a bydleli v domku na břehu řeky... Jed­ noho rána se matka s dětmi koupala, když přiletěla zbloudilá stí­ hačka z Hanoje a pokropila je kulkami. Všichni tři zahynuli a náš člověk zešílel. Na všechno se vykašlal, odjel do Saigonu a vstoupil do Medusy. Nechtěl nic jiného než zabíjet. Pod kódovým ozna­ čením Delta jedna – v té jednotce se nepoužívala vlastní jména – se z něj stal nejlepší vůdce eskader smrti v jihovýchodní Asii, který se stejně často potýkal s rozkazy z vrchního velitelství jako s nepřítelem.“

„S válkou tedy zjevně souhlasil,“ poznamenal Valentino.

„Myslím, že kromě toho, že nechtěl mít nic společného se Sai­ gonem ani s jihovietnamskou armádou, mu mohla být ukradená. Vedl vlastní, soukromou válku daleko za nepřátelskými liniemi, čím blíž k Hanoji, tím lépe. Domnívám se, že podvědomě stále hledal toho pilota, který mu zabil rodinu... A v tom spočívá ona paralela. Před lety mu někdo před očima zmasakroval manželku a dvě děti. Dnes má jinou ženu a jiné děti a Šakal je mu v pa­ tách, pronásleduje ho, znovu ho přivádí na hranici šílenství. Zatra­ ceně!“

Čtveřice na protější straně stolu si vyměnila letmé pohledy a počkala, až Conklinův emocionální výbuch pomine. Pak zno­ vu promluvil ředitel. „Když uvážíme časové rozpětí,“ začal tiše, „operace proti Šakalovi proběhla před více než deseti lety, ovšem hongkongské události jsou mnohem mladšího data. Existuje zde vzájemné spojení? Co nám můžete o Hongkongu říct, samozřejmě aniž byste prozradil jména?“

Alex sevřel rukojeť berly tak pevně, až mu zbělely klouby prs­ tů. „Byla to ta nejšpinavější a současně asi nejúžasnější operace, jakou tohle město zplodilo. A k mé velké úlevě nemělo Langley s počátečními plány nic společného. Tento úspěch rád přenechám jiným. Zapojil jsem se až později a z toho, co jsem zjistil, se mi zvedl žaludek. McAllisterovi ostatně také, protože u toho byl od začátku. Jen proto byl ochoten riskovat vlastní život a taky neda­ leko čínských hranic v Macau málem skončil jako mrtvola. Jeho intelektuální morálka mu nedovolila, aby kvůli světoborné strate­ gii zemřel slušný člověk.“

„To je zatraceně silné obvinění,“ konstatoval Casset. „Co se konkrétně stalo?“

„Naši vlastní lidé fingovali únos Bourneovy manželky, ženy, která nám ho po ztrátě paměti přivedla zpátky. Zanechali po sobě stopy, které ho zavedly do Hongkongu.“

„Panebože, proč?“ vyhrkl Valentino.

„V rámci připraveného plánu,“ odpověděl Conklin. „Byl vskutku dokonalý – a mimořádně odporný. Řekl jsem vám, že údajný atentátník Jason Bourne se stal v Asii legendou. Zmizel sice v Evropě, ovšem Dálný východ na něj nezapomněl. A pak se náhle v Macau vynořil nový podnikavý zabiják a onu legendu si přivlastnil. Převzal jméno Jason Bourne a nabízel, že za přísluš­ ný honorář zlikviduje libovolnou oběť. Vraždil v rozmezí týdne, někdy jen několika dnů. A vždy následovaly podstrčené důkazy a výsměch policii. Falešný Bourne vskutku pečlivě prostudoval všechny triky svého předchůdce.“

„Kdo jiný by ho tedy mohl vystopovat snadněji než originál, muž, jenž tyto triky vymyslel?“ vložil se ředitel otázkou. „Váš ori­ ginál. A únos jeho ženy byl tím nejlepším vnadidlem, které ho do Asie přivedlo. Jenže nechápu důvod. Proč Washingtonu tak záleželo na likvidaci falešného atentátníka? S námi už přece neměl nic společného.“

„Situace byla mnohem horší,“ vysvětlil Conklin. „Jedním z klientů nového Bournea byl jistý šílenec z Pekingu, agent Kuomintangu v nejvyšším vedení Čínské lidové republiky, který chtěl na Dálném východě rozpoutat ničivou bouři. Byl odhodlán zničit čínsko­britskou dohodu o Hongkongu, jedním slovem tuto kolonii násilně obsadit a uvrhnout celou oblast do chaosu.“

„Válka,“ vydechl Casset. „Vojska Lidové republiky by napocho­ dovala do Hongkongu a všichni bychom se museli rozhodnout, na čí stranu se postavíme... Jak říkám, válka.“

„V nukleárním věku,“ dodal ředitel. „Jak daleko se ten zrádce ve svých záměrech dostal, pane Conkline?“

„V jednom baru v Kowloonu byl zavražděn náměstek předse­ dy vlády Čínské lidové republiky a podvodník zanechal na místě činu krvavou navštívenku. Jason Bourne.“

„Ach, bože můj, někdo ho musel zastavit!“ vybuchl ředitel a mimoděk sevřel dýmku, až ji málem zlomil.

„Samozřejmě,“ potvrdil Conklin a opřel hůl zpátky o stůl. „Zastavil ho jediný člověk, který se mu mohl postavit. Náš Jason Bourne... A to je vše, co vám v dané chvíli řeknu. Dodám jen, že ten muž znovu prožívá peklo, protože Carlos je mu na stopě a ohrožuje jeho ženu a děti. Šakal si nedá pokoj, dokud se neujistí, že jediný žijící člověk, který zná jeho podobu a může ho identifi­ kovat, je po smrti. Takže se obraťte na všechny služby, které nám něco dluží v Londýně, Římě, Madridu a Paříži – zejména v Paříži. Někdo musí něco vědět! Kde je Carlos právě teď? Kdo jsou jeho kontakty ve Státech? Musí mít ve Washingtonu své lidi, a ať je to kdokoliv, našli Panova a mě!“ Bývalý agent znovu uchopil hůl a nepřítomným pohledem zíral z okna. „Copak to nechápete?“ ze­ ptal se tiše, jakoby sám sebe. „Nesmíme připustit, aby se ta trage­ die opakovala. Nesmíme!“

Emocionální výbuch opět pominul v naprostém tichu, v němž si nejvyšší představitelé Ústřední zpravodajské služby vyměnili pohledy. Zdálo se, že bez jediného slova dospěli ke shodě. Tři páry očí spočinuly na Cassetovi, který přikývl a přijal pověření jako člověk, jenž byl Conklinovi nejbližší. Nadechl se a promluvil.

„Uznávám, Alexi, že všechno ukazuje na Carlose, ale než roz­ točíme kola v Evropě, musíme si být absolutně jistí. Nemůžeme si dovolit falešný poplach, protože bychom tím Šakalovi nabídli svatý grál. Ukázali bychom totiž, jak jsme s Jasonem Bournem zra­ nitelní. Podle toho, co jsi nám sdělil, se Carlos nejspíš odrazí od dávno pohřbené operace Treadstone. Už proto, že nikdo z našich lidí se k němu v posledních více než deseti letech ani nepřiblížil.“

Conklin se Cassetovi zahleděl do zamyšleného ostře řezaného obličeje. „Jinými slovy říkáš, že pokud se mýlím a Šakal zatím po našem člověku nejde, zbytečně otevřu třináct let starou ránu a navíc Carlosovi nabídnu neodolatelnou příležitost.“

„Uhodl jsi.“

„Musím uznat, že ti to myslí, Charlie... Podle tebe se zabývám podružnostmi, že? Vzbuzují ve mně instinktivní podezření, ale nejde o nic podstatného.“

„Já bych tvým instinktům věřil víc než sebedokonalejšímu po­ lygrafu...“

„Já taky,“ přerušil kolegu Valentino. „Zachránil jsi životy na­ šich lidí v pěti či šesti krizových situacích, když jsme si všichni nejdřív mysleli, že se mýlíš. Charlieho námitka je však oprávněná. Předpokládejme, že to není Carlos. Nejen že vyšleme do Evropy falešnou zprávu, ale také ztratíme spoustu času, což je mnohem vážnější.“

„No tak Evropu vynechejte,“ uvažoval nahlas Conklin. „Aspoň prozatím... Jděte po těch parchantech, kteří jsou tady. Pokuste se je odhalit, dopadnout a zlomit. Vybrali si mě za cíl, tak je nechte, ať jdou po mně.“

„Nesouhlasím!“ prohlásil ředitel důrazně. „To by znamenalo zcela uvolnit ochranu, kterou si pro vás a pro doktora Panova představuju, pane Conkline.“

„Tak své představy změňte, pane.“ Alex chvíli těkal očima z Casseta na Valentina a nečekaně zvýšil hlas. „Může se to podařit, když mě vy dva budete poslouchat a dovolíte mi, abych nastražil past podle svého!“

„Pohybujeme se v šedé zóně,“ namítl Casset. „Tahle záležitost je možná orientována do zahraničí, ale probíhá na domácí půdě. Musíme tedy zasvětit FBI...“

„V žádném případě!“ zvolal Conklin. „Nezasvětíme nikoho mimo tuto místnost!“

„Ale no tak, Alexi,“ uklidňoval vysloužilého agenta Valentino a pomalu zavrtěl hlavou. „Jsi dávno mimo službu a nemůžeš tady udílet rozkazy.“

„Dobře, jak si přejete!“ rozkřikl se Conklin. Neohrabaně vstal ze židle a opřel se o hůl. „Příští zastávka Bílý dům a předseda Úřadu pro národní bezpečnost McAllister!“

„Posaďte se!“ vyzval ho ředitel CIA důrazně.

„Jsem mimo službu. Vy mi nemáte co rozkazovat.“

„To by mě v životě nenapadlo. Jenom si dělám starosti o vaši bezpečnost. Pokud dobře chápu, váš návrh je založen na pochyb­ ném předpokladu, že ten, kdo na vás včera večer střílel, záměrně minul. Bylo mu jedno, koho zasáhne, a chtěl vás v nastalém chao­ su zajmout živé.“

„To zacházíte hodně daleko...“

„Vycházím ze zkušeností, které jsem nasbíral při desítkách operací nejen tady, ale i u námořnictva a na místech, jejichž jména ani nedokážete vyslovit, natož abyste o nich něco věděl.“ Ředitel se opíral lokty o stůl a do hlasu mu náhle pronikl ostrý velitelský tón. „Pro vaši informaci, Conkline, já jsem se nevynořil jen tak od­ nikud jako oprýmkovaný admirál, který z ničeho nic velel námoř­ ní rozvědce. Několik let jsem sloužil u jednotek SEAL. Vysadili nás z ponorek u Kaesongu a později v haiphongském přístavu. Osobně jsem poznal řadu příslušníků té vaší Medusy a nenapadá mě žádný, kterému bych nechtěl vpálit kulku do hlavy. A vy mi tady najednou tvrdíte, že se mezi nimi našel někdo slušný, muž, z kterého se později stal váš výtvor Jason Bourne, a vy se mů­ žete potrhat, abyste ho udržel naživu a mimo dostřel Šakalovy pušky... Nechme těch keců, Alexi. Chcete se mnou spolupracovat, nebo ne?“

Conklin pomalu klesl na židli a rty se mu roztáhly do úsměvu. „Jak jsem už řekl, z vašeho jmenování do funkce mě hlava nebo­ lela, pane. Byla to prostě intuice, kterou jsem si právě potvrdil. Poznal jste, jak to vypadá v terénu... Ano, budu s vámi spolupra­ covat.“

„Výborně,“ pochválil ředitel. „Připravíme tedy omezené sledo­ vání a budeme se modlit k bohu, aby vaše teorie, že se vás chtějí zmocnit živého, byla správná, protože nemůžeme obsadit všechna okna a každou střechu odstřelovači. Doufám, že si to riziko plně uvědomujete.“

„Jistě. A protože v bazénu s piraňami jsou dva kousky návna­ dy lepší než jeden, musím si promluvit s Panovem.“

„Po něm přece nemůžeš chtít, aby se do něčeho takového za­ pojil,“ namítl Casset. „Doktor Panov k nám nepatří. Proč by to dělal?“

„Protože k nám patří a protože to po něm musím chtít. Kdy­ bych to neudělal, dal by mi příště místo penicilinu strychninovou injekci. On totiž taky byl v Hongkongu, z důvodů, které se příliš nelišily od mých. Před lety jsem se v Paříži pokusil zabít svého nejbližšího přítele, protože jsem se dopustil strašlivé chyby. Věřil jsem, že nás můj přítel zradil, zatímco on ve skutečnosti ztratil paměť. A k tomuto přesvědčení mě částečně přivedl Mo Panov, jeden z nejlepších psychiatrů v zemi, doktor, co z duše nesnáší všechny ty šarlatány, kteří se na jeho profesi v poslední době nale­ pili. Předložil jsem mu fakta, jak jsem je znal, a požádal ho o psy­ chický profil dané osoby, aniž bych mu dal čas na rozmyšlenou. Popsal jsem agenta, který dlouhodobě pracoval v nejhlubším uta­ jení a vydával se za nájemného vraha, chodící časovanou bombu s plnou hlavou státních tajemství, jemuž prostě ruply nervy... Na základě Panovova profilu hypotetického zrádce – během několika hodin vytušil, že je stejně hypotetický jako Cambellova polévka – pak v pasti, kterou na Sedmdesáté první ulici v New Yorku na­ stražili vládní agenti, málem přišla o život nevinná oběť amnézie. Když tento člověk díky obrovskému štěstí přežil, Morris požádal, aby byl ustanoven jeho jediným ošetřujícím lékařem. Nikdy si svou chybu neodpustil. Co byste asi udělali vy na jeho místě, kdybych vás neseznámil s tím, na čem jsme se právě dohodli?“

„Řekli bychom ti, že je to penicilin, a napumpovali tě strychni­ nem, kamaráde,“ přikývl DeSole.

„Kde je Panov v této chvíli?“ zeptal se Casset.

„Ubytoval se v hotelu Brookshire v Baltimoru pod jménem Phillip Morris. Všechny své dnešní pacienty obvolal s tím, že má chřipku.“

„Takže se pustíme do práce.“ Ředitel před sebou otevřel po­ známkový blok. „Mimochodem, Alexi, kompetentní terénní agent si nezatěžuje hlavu funkcemi a těžko bude důvěřovat někomu, koho nemůže oslovovat křestním jménem. Jak známo, já se jmenu­ ju Holland, křestním Petr. A mohli bychom si tykat.“

„Jasně..., Petře. U SEAL si tě určitě pamatují jako zatraceně ostrého hocha.“

„Asi ano. Když uvážíme, že jsem ještě tady – myslím geografic­ ky, ne v tomto křesle –, mi snad nechyběly jisté schopnosti.“

„Chlap z terénu,“ zamumlal Conklin pochvalně.

„A vzhledem k tomu, že jsme odložili ty diplomatické bláboly, které se od člověka v mém postavení očekávají, měl bys vědět, že jsem byl docela racionální ostrý hoch. Chci od tebe profesionální nápady, ne citové výlevy, Alexi. Je to jasné?“

„Jinak pracovat neumím, Petře. Závazek může být motivován emocemi, na tom není nic zlého, ale provedení vlastní akce se řídí chladným rozumem... Sice jsem nikdy nesloužil u SEAL, ale geograficky jsem taky pořád zde, ačkoliv kulhavý a povadlý, což znamená, že i já mám jisté schopnosti.“

Holland se zazubil; byl to úsměv mládí navzdory prošedivělým vlasům, úsměv profesionála, který se na chvíli oprostil od nároků vedoucí funkce, aby se vrátil do důvěrně známého světa. „Zdá se, že spolu vyjdeme,“ konstatoval šéf Ústřední zpravodajské služby. A pak, jako by odhodil poslední atribut ředitelského postavení, odložil dýmku, sáhl do kapsy pro krabičku cigaret, vložil si jednu do úst a cvakl zapalovačem, než začal zapisovat do bloku před sebou. „K čertu s federály,“ ušklíbl se. „Použijeme výhradně naše lidi a všechny si prohlédneme pod mikroskopem.“

Charles Casset, štíhlý inteligentní muž a designovaný dědic trůnu v CIA, poposedl a povzdechl si. „Nevíte, pánové, proč mám takový neodbytný pocit, že budu muset na vás dva pečlivě dohlí­ žet?“

„Protože jsi v srdci analytik, Charlie,“ odpověděl Holland.

Cílem omezeného sledování je odhalit ty, kdo pozorují druhé, a určit jejich totožnost nebo je zadržet, podle toho, co nejlépe vy­ hovuje zvolené strategii. V daném případě bylo úkolem polapit Šakalovy pomocníky, kteří vylákali Conklina a Panova do luna­ parku v Baltimoru. Tým osmi zkušených terénních agentů CIA pracoval celou noc a většinu následujícího dne, aby definoval a doladil trasy, po kterých se budou Conklin a Panov v příštích čty­ řiadvaceti hodinách pohybovat, společně či každý zvlášť. Tyto tra­ sy budou obsazeny ozbrojenými profesionály a nakonec dovedou kořist n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist