načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bouře a vzdor - Sturm und Drang - Jana Navrátilová

Elektronická kniha: Bouře a vzdor - Sturm und Drang
Autor:

Pociťujete zdrženlivý odstup při slovech „světoví klasikové“, nebo vám dokonce naskakuje husí kůže, když slyšíte termín „povinná četba“? Jedno z raných děl klasika německy ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Jazyk: de

Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 197
Rozměr: 21 cm + 1 CD (MP3)
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: Jana Navrátilová, Jan Budňák
Jazyk: de
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-266-1017-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pociťujete zdrženlivý odstup při slovech „světoví klasikové“, nebo vám dokonce naskakuje husí kůže, když slyšíte termín „povinná četba“? Jedno z raných děl klasika německy psané literatury Friedricha Schillera vás strhne nejen svým spádem, ale také aktuálností témat, kterým se věnuje: vášeň, láska, zrada, svoboda, spravedlnost. Dílo představuje dramatickou prvotinu mladého autora a není bez zajímavosti, že se odehrává v českých lesích.

Dvojjazyčná úprava vám nabízí zrcadlový překlad, gramatické komentáře, cvičení, slovníček a CD s celým dramatem namluveným rodilými mluvčími. Je určena nejen pokročilým studentům německého jazyka a učitelům na středních a vysokých školách, ale také milovníkům klasické německé literatury.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






‹ 3 ›
Slovo úvodem
Milí čtenáři!
Pociťujete zdrženlivý odstup při slovech světoví klasikové, klasická díla, nebo
vám dokonce naskakuje husí kůže, když slyšíte termín povinná četba?
Dovolte, abychom se vás pokusili přesvědčit, že se za tím mohou skrývat
zajímavé i dobrodružné příběhy, že problémy, které literární postavy řeší, nám mohou
být dokonce i dnes blízké. Vždyť touha po lásce, spravedlnosti, nenávist,
žárlivost, radost, smutek, hlad po penězích, honba za slávou, závist, škodolibost...
to všechno důvěrně známe, ať se to odehrávalo v minulých stoletích nebo jde
o naši současnost.
Jména jako Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller a dal ší reprezentují
jedny z největších osobností německé i světové literatury. Tak je známe z učebnic.
Ale přesto to byli normální lidé se všemi chybami, touhami, vášněmi, byli také
mladí, nerozvážní, plní ideálů, také chtěli tvořit lepší svět.
Drama, které vám v této knize nabízíme, vzniklo v době, která se v německé
literatuře příznačně nazývá Sturm und Drang – období bouře a vzdoru. Hlavní důraz
se klade na hluboce prožívané city, vášně, hrdinové se pohybují neustále
v extrémních situacích a pohříchu většinou končí tragicky.
Dílo je dramatickou prvotinou mladého autora, Goethe m ěl jen něco málo přes
dvacet let, když je psal. Vytvořil dílo plné vášně a touhy po svobodě. Nejvyššími
hodnotami pro něho jsou svoboda, čest a spravedlnost.
Götz z Berlichingenu je idealizovaná historická postava rytíře, který s mečem
v ruce obhajuje právo a spravedlnost a nakonec hluboce rozčarován lidskou
falší umírá.
Ponořte se do četby a přeneste se do světa, kde láska je vždy věrná, čistá
a nesmrtelná, zloba nezkrotná, zoufalství bezedné a zrada propastná!
Na konci knihy najdete cvičení vhodná před četbou, během četby i po četbě.
Hodí se především do hodin německého jazyka na středních a vysokých
školách. Věříme, že studentům pomohou lépe dramatu i celé době porozumět.
Následuje slovník, ve kterém naleznete méně známá, případně v současném
jazyce méně obvyklá slova. Celé drama si můžete poslechnout na přiloženém CD.
Přejeme hodně krásných zážitků a příjemně strávených chvil!
Bouře a vzdor
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.edika.cz
www.albatrosmedia.cz
Jana Navrátilová, Jan Budňák
Bouře a vzdor – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





‹ 4 › ‹ 5 ›
Johann Wolfgang Goethe:
Götz von Berlichingen
Ein Schauspiel
Personen:
Kaiser Maxmilian
Götz von Berlichingen
Elisabeth, seine Frau
Maria, seine Schwester
Karl, sein Söhnchen
Georg, sein Bube
Bischof von Bamberg
Weislingen
Adelheid von Walldorf
an des Bischofs Hofe
Liebetraut
Abt von Fulda
Olearius, beider Rechte Doktor
Bruder Martin
Hanns von Selbitz
Franz von Sickingen
Lerse
Franz, Weislingens Bube
Kammerfräulein der Adelheid
Metzler, Sievers, Link, Kohl, Wild, Anführer der rebellischen Bauern
Hoffrauen, Hofleute am Bambergischen Hofe
Kaiserliche Räte
Ratsherren von Heilbronn
Richter des heimlichen Gerichts
Zwei Nürnberger Kaufleute
Max Stumpf, pfalzgräflicher Diener
Ein Unbekannter
Johann Wolfgang Goethe:
Götz z Berlichingenu
Divadelní hra
Osoby:
Císař Maxmilian
Götz z Berlichingenu
Elizabeta, jeho žena
Marie, jeho sestra
Karel, jeho synek
Georg, jeho panoš
Biskup z Bamberku
Weislingen
Adelheida z Walldorfu
na dvo ře biskupa
Liebetraut
Opat z Fuldy
Olearius, doktor obojího práva
Bratr Martin
Hanns ze Selbitz
Franz ze Sickingenu
Lerse
Franz, Weislingen ův panoš
Adelheidina komorná
Metzler, Sievers, Link, Kohl, Wild, v ůdcové vzbouřených sedláků
Dvorní dámy, dvořané na bamberském dvoře
Císařští rádcové
Heilbronnští radní
Soudcové tajného soudu
Dva norimberští kupci
Max Stumpf, sluha falckrab ěte
Neznámý
½
¾
¿
½
¾
¿





‹ 6 › ‹ 7 ›
Erster Akt
Schwarzenberg in Franken. Herberge
Metzler und Sievers am Tische. Zwei Reitersknechte abseits beim Feuer. Wirt.
Sievers: Hänsel, noch ein Glas Branntwein, und mess christlich.
Wirt: Du bist der Nimmersatt.
Metzler leise zu Sievers: Erzähl das noch einmal vom Berlichingen! Die Bamberger
dort ärgern sich, sie möchten schwarz werden
1
.
Sievers: Bamberger? Was tun die hier?
Metzler: Der Weislingen ist oben auf ́m Schloss beim Herrn Grafen schon zwei
Tage. Ich weiß nicht, wo er herkommt; sie warten auf ihn; er geht zurück nach
Bamberg.
Sievers: Wer ist der Weislingen?
Metzler: Des Bischofs rechte Hand, ein gewaltiger Herr, der dem Götz auch auf
den Dienst lauert
2
.
Sievers: Er mag sich in Acht nehmen.
Metzler leise: Nur immer zu! laut: Seit wann hat denn der Götz wieder Händel
mit dem Bischof von Bamberg? Es hieß ja, alles wäre vertragen und geschlichtet.
Sievers: Ja, vertrag du dich mit den Pfaffen! Wie der Bischof sah, er richtet nichts
aus, und zieht immer den kürzeren
3
, kroch er zum Kreuz und war geschäftig,
dass der Vergleich zustande käme. Und der getreuherzige Berlichingen gab
unerhört nach, wie er immer tut, wenn er im Vorteil ist.
Metzler: Gott erhalt ́ ihn! Ein rechtschaffener Herr! Es ist doch dumm, dass ihm
der letzte Streich missglückt ist!
Sievers: Ich glaub nicht, dass ihn lang was so verdrossen hat. Denk auch: alles
war aufs genaueste verkundschaftet, wann der Bischof aus dem Bad käme, mit
wie viel Reitern, welchen Weg; und wenn ́s nicht wär durch falsche Leute
verraten worden, wollt er ihm das Bad gesegnet und ihn ausgerieben haben.
Erster Reiter: Was räsoniert ihr von unserm Bischof? Ich glaub ́, ihr sucht Händel.
Sievers: Kümmert euch um eure Sachen! Ihr habt an unserem Tisch nichts zu suchen!
Zweiter Reiter: Wer heißt euch von unserm Bischof despektierlich reden?
Sievers: Hab ́ ich euch Red und Antwort zu geben? Seht doch den Fratzen!
Erster Reiter schlägt ihn hinter die Ohren.
První d ějství
Schwarzenberg ve Francích. Hostinec
Metzler a Sievers u stolu. Stranou u ohně dva jezdečtí pacholci. Hospodský.
Sievers: Hänsle, ještě sklenici kořalky, a křesťanskou míru.
Hospodský: Ty jsi nenasyta.
Metzler tiše k Sieversovi: Povídej ještě jednou o Berlichingenovi! Ti bamberští
tam jsou naštvaní, rádi by byli neviditelní.
Sievers: Bamberští? Co ti tady dělají?
Metzler: Weislingen je už dva dny nahoře na hradě u pana hraběte. Nevím,
odkud přišel; oni na něho čekají; vrací se do Bamberku.
Sievers: Kdo je ten Weislingen?
Metzler: Biskupova pravá ruka, mocný pán, který také vyčkává, až Götz udělá
chybu.
Sievers: Měl by se mít na pozoru.
Metzler tiše: Jen tak dál! nahlas: Od kdypak má Götz zase spor s  biskupem
z Bamberku? Říkalo se, že je prý všechno domluveno a urovnáno.
Sievers: No, domlouvej se s velebníčky! Jak biskup viděl, že nic nepořídí a
vytáhne vždycky špatný los, přilezl ke křížku a čile se snažil, aby došlo ke smíru.
A dobrosrdečný Berlichingen to přijal, jako vždy, když je ve výhodě.
Metzler: Bůh ho ochraňuj! Je to poctivý pán! Ale je škoda, že mu ten poslední
kousek nevyšel!
Sievers: Myslím, že ho dlouho nic tak nemrzelo. Pomysli: všechno bylo co
nejpřesněji naplánováno, kdy biskup půjde z lázně, s kolika jezdci, kterou cestou;
a kdyby to falešníci nevyzradili, určitě by mu lázeň požehnal a jeho vydrhnul.
První jezdec: Co to tady řečníte o našem biskupovi? Myslím, že vyhledáváte hádky.
Sievers: Starejte se o své věci! U našeho stolu nemáte co hledat.
Druhý jezdec: Kdo vám dovoluje pomlouvat našeho biskupa?
Sievers: Mám vám dát pořádnou odpověď? Podívejte se na toho spratka!
První jezdec mu dá ránu za uši.
1
sich schwarz ärgern nebo vor Ärger schwarz werden – rozzlobit se sebevíc
2
lauern – číhat, vyčkávat (na chybu apod.)
3
den kürzeren ziehen – táhnout kratší, špatný los (slovní hříčka)
Akt 1
Teil 1





‹ 8 ›





‹ 10 › ‹ 11 ›
Metzler: Schlag den Hund tot!
Sie fallen übereinander her.
Zweiter Reiter: Komm her, wenn du ́s Herz hast.
Wirt reißt sie voneinander: Wollt ihr Ruh haben! Tausend Schwerenot! Schert
euch hinaus! In meiner Stub soll ́s ehrlich und ordentlich zugehen. Schiebt die
Reiter zur Tür hinaus. Und ihr Esel, was fangt ihr an?
Zwei Berlichingische Reiter kommen.
Erster Reiter: Was gibt ́s da?
Sievers: Ei, guten Tag, Peter! Veit, guten Tag! Woher?
Zweiter Reiter: Dass du dich nicht unterstehst zu verraten, wem wir dienen.
Sievers leise: Da ist euer Herr Götz wohl auch nicht weit?
Erster Reiter: Halt dein Maul! Habt ihr Händel?
Sievers: Ihr seid den Kerlen begegnet draußen, das sind Bamberger.
Erster Reiter: Was tun die hier?
Metzler: Der Weislingen ist droben auf ́m Schloss, beim gnädigen Herrn, den haben
sie geleitet.
Erster Reiter: Der Weislingen?
Zweiter Reiter leise: Peter! Das ist ein gefundenes Fressen
4
! laut: Wie lang ́ ist er da?
Metzler: Schon zwei Tage. Aber er will heut noch fort, hört ́ ich einen von den
Kerls sagen.
Erster Reiter leise: Sagt ́ ich dir nicht, er wär daher! Hätten wir dort drüben eine
Weile passen können. Komm, Veit.
Sievers: Helft uns doch erst die Bamberger ausprügeln.
Zweiter Reiter: Ihr seid ja auch zu zwei. Wir müssen fort. Adies!
Ab.
Sievers: Lumpenhunde die Reiter! Wann man sie nicht bezahlt, tun sie dir
keinen Streich.
Metzler: Ich wollt schwören, sie haben einen Anschlag. Wem dienen sie?
Sievers: Ich soll ́s nicht sagen. Sie dienen dem Götz.
Metzler: So! Nun wollen wir über die draußen. Komm! so lang ́ ich einen Bengel
hab, fürcht ́ ich ihre Bratspieße
5
nicht.
Sievers: Dürften wir nur so einmal an die Fürsten, die uns die Haut über die
Ohren ziehen.
Metzler : Zabij toho psa!
Vrhnou se na sebe.
Druhý jezdec: Jen pojď, jestli si troufáš.
Hospodský je od sebe odtrhuje: Nechcete dát pokoj! Tisíc láter! Kliďte se ven!
V mé hospodě bude klid a pořádek! Vystrkuje jezdce ke dveřím ven. A vy, oslové,
co to děláte?
Vcházejí dva Berlichingenovi jezdci.
První jezdec : Co se tu děje?
Sievers: Aj, dobrý den, Petře! Veite, dobrý den! Odkudpak?
Druhý jezdec: Neopovaž se prozradit, u koho sloužíme.
Sievers tiše: To snad také váš pán Götz není daleko?
První jezdec: Drž hubu! Máte tady nějaký spor?
Sievers: Potkali jste ty chlapy venku, jsou to bamberští.
První jezdec: Co tu dělají?
Metzler: Weislingen je nahoře na hradě, u milostivého pána, oni ho doprovázeli.
První jezdec: Weislingen?
Druhý jezdec tiše: Petře! To je terno! nahlas: Jak dlouho je tady?
Metzler: Už dva dny. Ale ještě dnes chce odjet. Slyšel jsem to říkat jednoho
z těch chlapů.
První jezdec tiše: Neříkal jsem ti to, byl by odtud pryč. Kdybychom byli mohli
tam naproti chvíli počkat. Pojď, Veite!
Sievers: Pomozte nám přece napřed zmlátit ty bamberské.
Druhý jezdec: Jste přece dva. My musíme jít. Sbohem!
Odcházejí.
Sievers: Darebáci, ti jezdci! Když je člověk nezaplatí, neužije je na žádnou legraci.
Metzler: Přísahal bych, že něco kujou. Komu slouží?
Sievers: Nemám to říkat. Slouží Götzovi.
Metzler: Tak! No, dejme se teď do těch tam venku. Pojď! Dokud mám klacek,
nebojím se těch jejich párátek.
Sievers: Kéž bychom tak jednou směli na pány, kteří z nás stahují kůži.
4
ein gefundenes Fressen – doslova nalezené žrádlo
5
der Bratspieß – doslova rožeň, špíz (na opékání)





‹ 12 › ‹ 13 ›
Herberge im Wald
Götz, vor der Tür unter der Linde: Wo meine Knechte bleiben! Auf und ab muss ich
gehen, sonst übermannt mich der Schlaf. Fünf Tage und Nächte schon auf der
Lauer
6
. Es wird einem sauer gemacht, das bisschen Leben und Freiheit. Schenkt
ein. Wieder leer! Georg! Solang ́s daran nicht mangelt und an frischem Mut, lach ́
ich über der Fürsten Herrschsucht und Ränke. – Georg! – Schickt ihr nur euren
gefälligen Weislingen herum zu Vettern und Gevattern, lasst mich anschwärzen. Nur
immer zu. Ich bin wach. Du warst mir entwischt, Bischof! So mag denn dein lieber
Weislingen die Zeche bezahlen. – Georg! Hört der Junge nicht? Georg! Georg!
Der Bube im Panzer eines Erwachsenen: Mein Herr!
Götz: Wo steckst du? Hast du geschlafen? Was zum Henker treibst du für
Mummerei? Komm her, du siehst gut aus. Schäm dich nicht, Junge. Du bist brav!
Es ist Hanns ́ Kürass?
Georg: Er wollt ́ ein wenig schlafen und schnallt ́ ihn aus.
Götz: Er ist bequemer als sein Herr.
Georg: Zürnt nicht. Ich nahm ihn leise weg und legt ́ ihn an, und holte meines
Vaters altes Schwert von der Wand, lief auf die Wiese und zog ́s aus.
Götz: Und hiebst um dich herum? Da wird ́s den Hecken und Dornen
gutgegangen sein. Schläft Hanns?
Georg: Auf Euer Rufen sprang er auf und schrie mir, dass Ihr rieft. Ich wollt den
Harnisch ausschnallen, da hört ́ ich Euch zwei-, dreimal.
Götz: Geh! Bring ihm seinen Panzer wieder und sag ihm, er soll bereit sein, soll
nach den Pferden sehen.
Georg: Die hab ́ ich recht ausgefüttert und wieder aufgezäumt. Ihr könnt aufsitzen,
wann Ihr wollt.
Götz: Bring mir einen Krug Wein, gib Hanns auch ein Glas, sag ihm, er soll
munter sein, es gilt. Ich hoffe jeden Augenblick, meine Kundschafter sollen
zurückkommen.
Georg: Ach gestrenger
7
Herr!
Götz: Was hast du?
Georg: Darf ich nicht mit?
Götz: Ein andermal, Georg, wenn wir Kaufleute fangen und Fuhren wegnehmen.
Georg: Ein andermal, das habt Ihr schon oft gesagt. O diesmal! Diesmal! Ich
will nur hinten laufen, nur auf der Seite lauern. Ich will Euch die verschossenen
Bolzen wiederholen.
P říbytek v lese
Götz přede dveřmi pod lipou: Kde jen jsou moji služebníci! Musím chodit sem
a tam, jinak mě přemůže spánek. Pět dní a nocí už čekám. Člověku ztrpkne ta
trocha života a svobody. Nalévá si. Zase prázdný! Georgu! Dokud nechybí tohle
a dobrá mysl, vysměji se vládychtivosti a intrikám pánů. – Georgu! – Jen
posílejte vašeho milého Weislingena k bratrancům a kmotrům, jen mě nechte
pomlouvat. Jen tak dál! Jsem na stráži. Upláchl jsi mi, biskupe! Tak tedy účet zaplatí tvůj
milý Weislingen. – Georgu! Copak ten chlapec neslyší? Georgu! Georgu!
Panoš v brnění pro dospělého: Urozený pane!
Götz: Kde vězíš? Spal jsi? A co to u čerta provádíš za maškarádu? Pojď sem,
vypadáš dobře. Nestyď se, hochu. Jsi dobrý! Je to Hannsův kyrys
8
?
Georg: Chtěl chvilku spát a rozepnul si ho.
Götz: Je pohodlnější než jeho pán.
Georg: Nezlobte se. Potichu jsem ho vzal a oblékl ho, sundal jsem ze stěny starý
meč mého otce, běžel na louku a tasil.
Götz: A sekal jsi kolem sebe? To patrně prospělo křovinám a trní. Hanns spí?
Georg: Na vaše zavolání vyskočil a křičel na mě, že jste volal. Chtěl jsem to
brnění rozepnout, ale to jsem vás už dvakrát, třikrát slyšel.
Götz: Běž! Dones mu zase jeho brnění a řekni mu, ať je připraven, ať dohlédne
na koně.
Georg: Ty jsem už pořádně nakrmil a znovu okšíroval. Můžete nasednout, kdy
budete chtít.
Götz: Přines mi džbán vína, Hannsovi dej také sklenku, řekni mu, ať je bdělý, o to
jde. Doufám, že se každým okamžikem vrátí moji zvědové.
Georg: Ach, urozený pane!
Götz: Copak máš?
Georg: Nesmím s vámi?
Götz: Jindy, Georgu, až budeme chytat kupce a brát jim povozy.
Georg: Jindy, to jste říkal už kolikrát. Ó, tentokrát! Tentokrát! Budu jenom vzadu,
jen číhat z boku. Budu vám nosit zpět vystřelené šípy.

6
auf der Lauer sein/liegen – být na čekané, číhat
7
gestreng – přísný, zde (zast.) – urozený
8
kyrys – krun ýř kryjící prsa





‹ 14 › ‹ 15 ›
Götz: Das nächste Mal, Georg. Du sollst erst ein Wams
9
haben, eine Blechhaube und
einen Spieß.
Georg: Nehmt mich mit! Wär ich letztens dabei gewesen, Ihr hättet die Armbrust
10

nicht verloren.
Götz: Weißt du das?
Georg: Ihr warft sie dem Feind an Kopf, und einer von den Fußknechten hob sie
auf; weg war sie! Gelt
11
ich weiß?
Götz: Erzählen dir das meine Knechte?
Georg: Wohl. Dafür pfeif ́ ich ihnen auch, wenn wir die Pferde striegeln, allerlei
Weisen und lerne sie allerlei lustige Lieder.
Götz: Du bist ein braver Junge.
Georg: Nehmt mich mit, dass ich ́s zeigen kann!
Götz: Das nächste Mal, auf mein Wort. Unbewaffnet wie du bist, sollst du nicht
in Streit. Die künftigen Zeiten brauchen auch Männer. Ich sage dir, Knabe, es
wird eine teure Zeit werden: Fürsten werden ihre Schätze bieten um einen
Mann, den sie jetzt hassen. Geh, Georg, gib Hanns seinen Kürass wieder und
bring mir Wein. Georg ab. Wo bleiben meine Knechte? Es ist unbegreiflich. Ein
Mönch! Wo kommt der noch her?
Bruder Martin kommt.
Götz: Ehrwürdiger Vater, guten Abend! Woher so spät?
Martin: Dank Euch, edler Herr! Und bin vorderhand nur demütiger Bruder, wenn ́s
ja Titel sein soll. Augustin mit meinem Klosternamen, doch hör ́ ich am liebsten
Martin, meinen Taufnamen.
Götz: Ihr seid müde, Bruder Martin, und ohne Zweifel durstig! Der Bube kommt.
Da kommt der Wein eben recht.
Martin: Für mich einen Trunk Wasser. Ich darf keinen Wein trinken.
Götz: Ist das Euer Gelübde
12
?
Martin: Nein, gnädiger Herr, es ist nicht wider mein Gelübde, Wein zu trinken;
weil aber der Wein wider mein Gelübde ist, so trinke ich keinen Wein.
Götz: Wie versteht Ihr das?
Martin: Wohl Euch, dass Ihr ́s nicht versteht. Essen und Trinken, mein ́ ich, ist des
Menschen Leben.
Götz: Wohl!
Martin: Wenn Ihr gegessen und getrunken habt, seid Ihr wie neu geboren; seid
stärker, mutiger, geschickter zu Eurem Geschäft. Der Wein erfreut des Menschen
Herz, und die Freudigkeit ist die Mutter aller Tugenden.
Götz : Příště, Georgu. Měl bys mít nejprve kamizolu, přilbici a kopí.
Georg: Vezměte mě s sebou! Kdybych byl posledně při tom, nebyl byste ztratil
kuši.
Götz : Ty to víš?
Georg: Hodil jste ji na nepřítele a jeden z pěšáků ji zvedl; a byla pryč! Viďte?
Götz: To ti vypravují moji sluhové?
Georg: Ovšem. Zato jim taky hvízdám, když hřebelcujeme koně, všelijaké
nápěvy a učím je všelijaké veselé písničky.
Götz: Jsi hodný hoch.
Georg: Vezměte mě s sebou, abych to mohl dokázat.
Götz: Příště, máš mé slovo. Neozbrojený, jako teď jsi, nemůžeš do boje. Budoucí
časy budou také potřebovat muže. Říkám ti, chlapče, budou to drahé časy:
knížata budou nabízet své poklady za jednoho muže, kterého nyní nenávidí. Běž,
Georgu, vrať Hannsovi jeho brnění a přines mi víno. Georg odchází. Kde jen jsou
moji služebníci! To je nepochopitelné. Mnich! Odkud ten se tu bere?
Přichází bratr Martin.
Götz: Ctihodný otče, dobrý večer! Odkud tak pozdě?
Martin: Děkuji vám, vznešený pane! A jsem prozatím jen pokorným bratrem,
má-li to být titul. Augustin je mé klášterní jméno, ale slyším nejraději na Martina,
mé křestní jméno.
Götz: Jste unaven, bratře Martine, a bezpochyby žíznivý! Přichází panoš. Víno
vám přijde právě vhod.
Martin: Pro mne jen doušek vody. Nesmím pít víno.
Götz: Učinil jste slib?
Martin: Ne, milostivý pane, pít víno není v rozporu s mým slibem; protože ale
víno je v rozporu s mým slibem, pak ho nepiji.
Götz: Jak tomu rozumíte?
Martin: Blaze vám, že tomu nerozumíte. Jíst a pít patří podle mne k  životu
člověka.
Götz: Ovšem!
Martin: Kdykoliv jste se najedl a napil, jste jako nově narozený; jste silnější, smělejší,
šikovnější ve své práci. Víno potěší člověku srdce a veselost je matka všech ctností.
9
das Wamms, das Wams – kazajka, kamizola (součást výstroje)
10
die Armbrust – kuše, samostříl (historická zbraň)
11
gelt – (hovor.) viď(te), že, že ano
12
das Gelübde – formální výraz – slib, příslib (slavnostní)





‹ 16 › ‹ 17 ›
Götz: Wenn ich ihn trinke, ist es wahr.
Martin: Davon red ́ ich auch. Aber wir – Georg kommt mit Wasser.
Götz zu Georg heimlich: Geh auf den Weg und leg dich mit dem Ohr auf die Erde,
ob du nicht Pferde kommen hörst, und sei gleich wieder hier.
Martin: Aber wir, wenn wir gegessen und getrunken haben, sind wir grad das
Gegenteil von dem, was wir sein sollen. Unsere schläfrige Verdauung stimmt
den Kopf nach dem Magen und in der Schwäche einer überfüllten Ruhe
erzeugen sich Begierden, die einem leicht über den Kopf wachsen.
Götz: Ein Glas, Bruder Martin, wird Euch nicht im Schlaf stören. Ihr seid heute
viel gegangen. Bringt ́s ihm.
Martin: In Gottes Namen! Sie stoßen an.
Götz steht auf, sieht nach dem Jungen und kommt wieder. Zu Martin: Was seht Ihr
mich so an, Bruder?
Martin: Dass ich in Euern Harnisch verliebt bin
13
.
Götz: Hättet Ihr Lust zu einem? Es ist schwer und beschwerlich ihn zu tragen.
Martin: Was ist nicht beschwerlich auf dieser Welt! Und mir kommt nichts
beschwerlicher vor, als nicht Mensch sein zu dürfen. Armut, Keuschheit und Gehorsam
– drei Gelübde, deren jedes, einzeln betrachtet, der Natur das Unausstehlichste
scheint
14
, so unerträglich sind sie alle. Und sein ganzes Leben unter dieser Last,
oder der weit drückenderen Bürde des Gewissens mutlos zu keuchen
15
! O Herr!
was sind die Mühseligkeiten Eures Lebens gegen die Jämmerlichkeiten eines
Standes, der die besten Triebe, durch die wir werden, wachsen und gedeihen, aus
missverstandener Begierde Gott näher zu rücken
16
, verdammt?
Götz: Wär Euer Gelübde nicht so heilig, würde ich Euch bereden, einen Harnisch
anzulegen, würde Euch ein Pferd geben, und wir zögen miteinander.
Martin: Wollte Gott, meine Schultern fühlten Kraft, den Harnisch zu ertragen
und mein Arm Stärke, einen Feind vom Pferd zu stechen! – Arme schwache
Hand, von jeher gewohnt, Kreuze zu führen und Rauchfässer zu schwingen, wie
wolltest du Lanze und Schwert regieren! Kein Gelübde sollte mich abhalten
wieder in den Orden zu treten, den mein Schöpfer selbst gestiftet hat!
Götz: Glückliche Wiederkehr!
Martin: Das trinke ich nur für Euch. Wiederkehr in meinen Käfig ist allemal
unglücklich. Wenn Ihr wiederkehrt, Herr, in Eure Mauern, mit dem Bewusstsein
Eurer Tapferkeit und Stärke; da könnt Ihr von Glück reden!
Götz: Dafür kommt ́s auch selten.
Götz : Když ho piji, je to pravda.
Martin: O tom také mluvím. Ale my – Přichází Georg s vodou.
Götz potají ke Georgovi: Jdi na cestu a polož ucho na zem, jestli neuslyšíš
přijíždět koně, a hned se vrať.
Martin: Ale my, když se najíme a napijeme, jsme pravý opak toho, čím máme
být. Naše unavené trávení naladí hlavu podle žaludku a ve slabosti přecpané
nehybnosti vznikají touhy, které člověku lehce přerostou přes hlavu.
Götz: Jedna sklenice, bratře Martine, vám spánek nenaruší. Dnes jste toho
hodně ušel. Přináší mu ji.
Martin: Ve jménu božím! Přiťuknou si.
Götz vstane, dívá se za hochem a opět se vrátí. K Martinovi: Proč si mě tak
prohlížíte, bratře?
Martin: Moc se mi líbí vaše brnění.
Götz: Měl byste chuť nějaké vyzkoušet? Je těžké a je obtížné je nosit.
Martin: Co není na tomto světě obtížné? Mně nepřipadá nic obtížnějšího než
nesmět být člověkem. Chudoba, cudnost a poslušnost – tři sliby, z nichž se
každý, jednotlivě posuzováno, zdánlivě nejméně snáší s přirozeností, tak neúnosné
jsou všechny. A po celý život se bojácně potácet pod tou tíhou, nebo pod
břemenem špatného svědomí! Ó pane! Co jsou svízele vašeho života proti ubohosti
stavu, který zatracuje nejlepší pudy, jimiž vznikáme, rosteme a prospíváme, jen
ze špatně pochopené touhy přiblížit se Bohu?
Götz: Kdyby váš slib nebyl tak svatý, přemluvil bych vás, abyste si oblékl zbroj,
dal bych vám koně a táhli bychom společně.
Martin: Kéž by Bůh dal, aby moje ramena cítila sílu unést zbroj a moje paže moc
srazit nepřítele z koně! Ubohá slabá ruko, odedávna zvyklá nosit kříže a houpat
kadidelnicemi, jak bys chtěla vládnout kopím a mečem! Žádný slib mě nezdrží
od návratu k řeholi, kterou založil sám můj Stvořitel!
Götz: Šťastný návrat!
Martin: Toto piji jen za vás. Návrat do mé klece je vždy nešťastný. Když se
vracíte vy, pane, do svých zdí, s vědomím své statečnosti a síly; to můžete mluvit o
štěstí!
Götz: To se také zřídka stává.
13
ich bin verliebt – doslova jsem zamilovaný, ale i líbí se mi
14
unausstehlich – nesnesitelný; das Unausstehlichste – doslova nejnesnesitelnější
15
keuchen – doslova supět, těžce oddychovat (po námaze)
16
rücken – doslova posunout, přiblížit (se). Ein Zeitpunkt rückt näher. – Nadešel čas.










‹ 20 › ‹ 21 ›
Martin feuriger: Und ist, wenn ́s kommt, ein Vorschmack des Himmels. – Wenn
Ihr zurückkehrt, mit der Beute Eurer Feinde beladen, und Euch errinnert: den
stach ich vom Pferd, eh er schießen konnte, und den rannt ́ ich samt dem Pferde
nieder, und dann reitet Ihr zu Eurem Schloss hinauf, und –
Götz: Was meint Ihr?
Martin: Und Eure Weiber! Er schenkt ein. Auf Gesundheit Eurer Frau! Er wischt
sich die Augen. Ihr habt doch eine?
Götz: Ein edles vortreffliches Weib!
Martin: Wohl dem, der ein tugendsames Weib hat! der lebt noch einmal so
lange. Ich kenne keine Weiber, und doch war die Frau die Krone der Schöpfung!
Götz vor sich: Er dauert mich
17
! Das Gefühl seines Standes frisst ihm das Herz.
Georg gesprungen: Herr! Ich höre Pferde im Galopp! Zwei! Es sind sie gewiss!
Götz: Führ mein Pferd heraus! Hanns soll aufsitzen. – Lebt wohl, teurer Bruder,
Gott geleit ́ Euch! Seid mutig und geduldig. Gott wird Euch Raum geben.
Martin: Ich bitte um Euern Namen.
Götz: Verzeiht mir. Lebt wohl! Er reicht ihm die linke Hand.
Martin: Warum reicht Ihr mir die Linke? Bin ich die ritterliche Rechte nicht wert?
Götz: Und wenn Ihr der Kaiser wärt, Ihr müsstet mit dieser vorlieb nehmen.
Meine Rechte, obgleich im Kriege nicht unbrauchbar, ist gegen den Druck der
Liebe unempfindlich; sie ist eins mit ihrem Handschuh; Ihr seht, er ist Eisen.
Martin: So seid Ihr Götz von Berlichingen! Ich danke dir, Gott, das du mich
ihn hast sehen lassen, diesen Mann, den die Fürsten hassen und zu dem die
Bedrängten sich wenden! Er nimmt ihm die rechte Hand. Lasst mir diese Hand,
lasst mich sie küssen!
Götz: Ihr sollt nicht. Er setzt den Helm auf und nimmt die Lanze.
Die zwei Knechte kommen.
Götz geht zu ihnen, sie reden heimlich. Kehrt sich zu Martin. Lebt wohl, werter Bruder
Martin. Küsst ihn.
Martin: Vergesst mich nicht, wie ich Euch nicht vergesse. Götz ab.
Georg: Ehrwürdiger Herr, Ihr schlaft doch bei uns?
Martin: Kann ich ein Bett haben?
Georg: Nein, Herr! Ich kenne Betten nur vom Hörensagen, in unsrer Herberg ́ ist
nichts als Stroh.
Martin: Auch gut. Wie heißt du?
Martin vášnivěji: A když se to stane, je to skoro jako nebe. – Když se vracíte,
naložen nepřátelskou kořistí, a vzpomínáte: toho jsem srazil z koně, dříve než
mohl vystřelit, a toho jsem probodl včetně koně, a pak jedete nahoru ke svému
hradu, a –
Götz: Co máte na mysli?
Martin: A vaše ženy! Nalévá. Na zdraví vaší paní! Utírá si oči. Máte přece ženu?
Götz: Ušlechtilou, znamenitou ženu!
Martin: Blaze tomu, kdo má ctnostnou ženu! Tím žije ještě jednou tak dlouho.
Neznám žádné ženy, a žena přece byla korunou stvoření!
Götz pro sebe: Je mi ho líto! Pocit z jeho postavení mu užírá srdce.
Georg vyskočí: Pane! Slyším koně v trysku! Dva! Jsou to určitě oni.
Götz: Vyveď mého koně! Ať Hanns nasedne. – Sbohem, drahý bratře, Bůh vás
provázej! Buďte statečný a trpělivý. Bůh vám poskytne čas.
Martin: Prosím o vaše jméno.
Götz: Odpusťte. Sbohem! Podává mu levou ruku.
Martin: Proč mi podáváte levici? Nejsem rytířské pravice hoden?
Götz: A i kdybyste byl císař, musel byste vzít zavděk touto. Moje pravice, ač ve
válce není nepotřebná, je necitlivá vůči stisku lásky; je jedno se svou rukavicí;
vidíte, je to železo.
Martin: Tedy jste Götz z Berlichingenu! Děkuji ti, Bože, že jsi mi dopřál ho uvidět,
tohoto muže, kterého páni nenávidí a utlačení se k němu obracejí. Bere jeho
pravou ruku. Nechte mi tuto ruku, dovolte mi ji políbit!
Götz: To ne. Nasazuje si přilbu a bere kopí.
Přicházejí dva služebníci.
Götz jde za nimi a potají spolu hovoří. Obrací se k Martinovi. Sbohem, vážený
bratře Martine. Políbí ho.
Martin: Nezapomeňte na mne, tak jako já nezapomenu na vás. Götz odchází.
Georg: Vzácný pane, budete u nás spát?
Martin: Mohu mít postel?
Georg: Ne, pane! Postele znám jen z doslechu, v našem obydlí není nic než
sláma.
Martin: Také dobře. Jak se jmenuješ?
17
dauern – být líto, litovat (knižní výraz)





‹ 22 › ‹ 23 ›
Georg: Georg, ehrwürdiger Herr!
Martin: Georg! Da hast du einen tapferen Patron. Warte! Zieht ein Gebetbuch
hervor und gibt dem Buben einen Heiligen. Da hast du ihn. Folge seinem Beispiel,
sei brav und fürchte Gott! Martin geht.
Georg: Ach ein schöner Schimmel! Wenn ich einmal so einen hätte! – Und die
goldene Rüstung! – Das ist ein garstiger Drache – Heiliger Georg! Mach mich
groß und stark, gib mir so eine Lanze, Rüstung und Pferd, dann lass mir die
Drachen kommen!
Jagsthausen. Götzens Burg
Elisabeth, Maria, Karl, sein Söhnchen
Karl: Ich bitte dich, liebe Tante, erzähl mir das noch einmal vom frommen Kind, ’s ist
gar zu schön.
Maria: Erzähl du mir ́s, kleiner Schelm, da will ich hören, ob du Acht gibst.
Karl: Wart ́ ein bisschen, ich will mich bedenken. – Es war einmal – ja, es war
einmal ein Kind, und seine Mutter war krank, da ging das Kind hin –
Maria: Nicht doch. Da sagte die Mutter: liebes Kind –
Karl: Ich bin krank –
Maria: Und kann nicht ausgehn –
Karl: Und gab ihm Geld und sagte: geh hin, und hol dir ein Frühstück. Da kam ein
armer Mann –
Maria: Das Kind ging, da begegnete ihm ein alter Mann, der war – nun Karl!
Karl: Der war – alt –
Maria: Freilich! Der kaum mehr gehen konnte, und sagte: liebes Kind –
Karl: Schenk mir was, ich hab kein Brot gegessen gestern und heute. Da gab ihm
das Kind das Geld –
Maria: Das für sein Frühstück sein sollte. Da nahm der alte Mann das Kind –
Karl: Bei der Hand und sagte – und wurde ein schöner glänziger Heiliger, und sagte:
liebes Kind –
Maria: Für deine Wohltätigkeit belohnt dich die Mutter Gottes durch mich:
welchen Kranken du anrührst –
Karl: Mit der Hand – es war die rechte, glaub ́ ich.
Georg : Georg, vzácný pane!
Martin: Georg! To máš statečného patrona. Počkej! Vytáhne modlitební knížku
a dává hochovi obrázek světce. Tady ho máš. Následuj jeho příkladu, buď hodný
a boj se Boha! Martin odchází.
Georg: Ach, jaký krásný bělouš! Kéž bych jednou takového měl! – A to zlaté
brnění! – To je ale ohavný drak – Svatý Jiří! Učiň mě velkým a silným, dej mi takové
kopí, brnění a koně, a pak mi pošli draky!
Jagsthausen. Götzův hrad
Elisabeta, Maria, Karel, jeho synek
Karel: Prosím tě, tetičko, vypravuj mi ještě jednou o tom zbožném dítěti, to je
tak moc pěkné!
Marie: Vypravuj mi to ty, malý šibale, protože chci slyšet, jestli dáváš pozor.
Karel: Počkej chvilku, chci se rozmyslet. – Byl jednou – ano – bylo jednou jedno
dítě a jeho matka byla nemocná, tak to dítě šlo pryč –
Marie: Ale ne. Tu řekla matka: milé dítě –
Karel: Jsem nemocná –
Marie: A nemohu vycházet –
Karel: A dala mu peníze a řekla: jdi ven a přines si snídani. Tu přišel chudý muž –

Marie: Dítě šlo a potkalo starého muže, který byl – no, Karle?
Karel: Který byl – starý –
Marie: Ovšem! Který sotva mohl chodit a řekl: milé dítě –
Karel: Daruj mi něco, nejedl jsem chléb včera ani dnes. Tu mu dítě dalo peníze –
Marie: Které měly být na jeho snídani.
Karel: Tu ten starý muž řekl –
Marie: Tu starý muž vzal dítě –
Karel: Za ruku a řekl – a stal se z něj krásný zářící světec a řekl: milé dítě –
Marie: Za tvou dobročinnost tě matka Boží skrze mne odmění: kterého
nemocného se dotkneš –
Karel: Rukou – byla to pravá, myslím.
Akt 1
Teil 2





‹ 24 › ‹ 25 ›
Maria: Ja.
Karl: Der wird gleich gesund.
Maria: Da lief das Kind nach Haus und konnt ́ für Freuden nichts reden.
Karl: Und fiel seiner Mutter um den Hals und weinte vor Freude –
Maria: Da rief die Mutter: wie ist mir! Und war – nun Karl.
Karl: Und war – und war –
Maria: Du gibst schon nicht Acht! – Und war gesund. Und das Kind kurierte
König und Kaiser, und wurde so reich, dass es ein großes Kloster baute.
Elisabeth: Ich kann nicht begreifen, wo mein Herr bleibt. Schon fünf Tage und
Nächte, dass er weg ist, und er hoffte so bald seinen Streich auszuführen.
Maria: Mich ängstigt ́s lang. Wenn ich so einen Mann haben sollte, der sich
immer Gefahren aussetzte, ich würde sterben im ersten Jahr.
Elisabeth: Dafür dank ́ ich Gott, dass er mich härter zusammengesetzt hat.
Karl: Aber muss dann der Vater ausreiten, wenn ́s so gefährlich ist?
Maria: Es ist sein guter Wille so.
Elisabeth: Wohl muss er, lieber Karl.
Karl: Warum?
Elisabeth: Weißt du noch, wie er das letztemal ausritt, da er dir Weck mitbrachte?
Karl: Bringt er mir wieder mit?
Elisabeth: Ich glaub wohl. Siehst du, da war ein Schneider von Stuttgart, der
war ein trefflicher Bogenschütz
18
und hatte zu Köln auf ́m Schießen das Beste
gewonnen.
Karl: War ́s viel?
Elisabeth: Hundert Taler. Und danach wollten sie ́s ihm nicht geben.
Maria: Gelt, das ist garstig, Karl?
Karl: Garstige Leute!
Elisabeth: Da kam der Schneider zu deinem Vater und bat ihn, er möchte ihm
zu seinem Geld verhelfen.
Und da ritt er aus, und nahm den Kölnern ein paar Kaufleute weg, und plagte sie
so lang, bis sie das Geld herausgaben. Wärst du nicht auch ausgeritten?
Karl: Nein! Da muss man durch einen dicken, dicken Wald, sind Hexen drin.
Elisabeth: Ist ein rechter Bursch, fürchtet sich vor Hexen!
Marie : Ano.
Karel: Ten se hned uzdraví.
Marie: Tu běželo dítě domů a nemohlo od radosti ani mluvit.
Karel: A padlo matce kolem krku a plakalo radostí.
Marie: A tu zvolala matka: jak mi to je? A byla – no, Karle?
Karel: A byla – a byla –
Marie: Už zase nedáváš pozor! – A byla zdravá. A dítě vyléčilo krále a císaře, a tak
zbohatlo, že postavilo velký klášter.
Elisabeta: Nemohu pochopit, kde zůstává můj pán? Je to pět dní a nocí, co je
pryč, a to doufal, že své tažení uskuteční co nejdřív.
Marie: To mě už dlouho naplňuje obavami. Kdybych měla mít takového muže,
který by se stále vystavoval nebezpečí, zemřela bych do roka.
Elisabeta: Proto děkuji Bohu, že mě utvořil silnější.
Karel: Ale copak musí otec vyjíždět, když je to tak nebezpečné?
Marie: Je to jeho vůle.
Elisabeta: Snad musí, milý Karle.
Karel: Proč?
Elisabeta: Víš ještě, jak posledně odjel a přivezl ti žemli?
Karel: Přiveze mi zas?
Elisabeta: Možná. Podívej, byl tam jeden krejčí ze Stuttgartu, který byl
vynikající lukostřelec a vyhrál v Kolíně ve střelbě první cenu.
Karel: Bylo to hodně?
Elisabeta: Sto tolarů. A oni mu je pak nechtěli dát.
Marie: To je ohavné, viď, Karle!
Karel: Ohavní lidé!
Elisabeta: Tu přišel ten krejčí ke tvému otci a prosil ho, zda by mu dopomohl
k jeho penězům.
A tak vyjel a zajal Kolí ňanům několik kupců a mořil je tak dlouho, dokud
nevydali peníze. Nebyl bys také jel?
Karel: Ne! To se musí hustým, hustým lesem a tam jsou čarodějnice.
Elisabeta: To je mi pořádný chlapák, bojí se čarodějnic!
18
trefflich – výtečný, znamenitý (zastaralý formální výraz), der Bogenschütz = der Bogenschütze – lučištník,
lukostřelec










‹ 28 › ‹ 29 ›
Maria: Du tust besser, Karl! Leb du einmal auf deinem Schloss als ein
frommer christlicher Ritter. Auf seinen eigenen Gütern findet man zum Wohltun
Gelegenheit genug. Die rechtschaffensten Ritter begehen mehr Ungerechtigkeit
als Gerechtigkeit auf ihren Zügen.
Elisabeth: Schwester, du weißt nicht, was du redest. Gebe nur Gott, dass unser
Junge mit der Zeit braver wird, und dem Weislingen nicht nachschlägt, der so
treulos an meinem Mann handelt.
Maria: Wir wollen nicht richten, Elisabeth. Mein Bruder ist sehr erbittert, du
auch. Ich bin bei der ganzen Sache mehr Zuschauer, und kann billiger sein.
Elisabeth: Er ist nicht zu entschuldigen.
Maria: Was ich von ihm gehört habe, hat mich eingenommen. Erzählte nicht
selbst dein Mann so viel Liebes und Gutes von ihm! Wie glücklich war die
Jugend, als sie zusammen Edelknaben des Markgrafen waren!
Elisabeth: Das mag sein. Nur sag, was kann der Mensch je Gutes gehabt haben,
der seinem besten treusten Freunde nachstellt, seine Dienste den Feinden meines
Mannes verkauft, und unseren trefflichen Kaiser
19
, der uns so gnädig ist, mit falschen
widrigen Vorstellungen einzunehmen sucht.
Karl: Der Vater! der Vater! Der Türmer bläst ’s Liedel: „Heisa, mach ́s Tor auf.“
Elisabeth: Da kommt er mit Beute.
Ein Reiter kommt.
Reiter: Wir haben gejagt! Wir haben gefangen! Gott grüß ́ Euch, edle Frauen.
Elisabeth: Habt ihr den Weislingen?
Reiter: Ihn und drei Reiter.
Elisabeth: Wie ging ́s zu, dass ihr so lang ́ ausbleibt?
Reiter: Wir lauerten auf ihn zwischen Nürnberg und Bamberg, er wollte nicht
kommen, und wir wussten doch, er war auf dem Wege. Endlich
kundschafteten wir ihn aus, er war seitwärts gezogen
20
und saß geruhig beim Grafen auf
Schwarzenberg.
Elisabeth: Den möchten sie auch gern meinem Mann feind haben
21
.
Reiter: Ich sagt ́s gleich dem Herrn. Auf! Und wir ritten in den Haslacher Wald.
Maria: Das Herz zittert mir im Leibe.
Elisabeth: Ich bin neugierig, ihn zu sehn. Kommen sie bald?
Reiter: Sie reiten das Tal herauf, in einer Viertelstunde sind sie hier.
Maria: Er wird niedergeschlagen sein.
Reiter: Finster genug sieht er aus.
Marie : Děláš dobře, Karle! Měl bys jednou žít na svém hradě jako zbožný
křesťanský rytíř. Na svých vlastních statcích najde člověk dost příležitosti
k dobročinnosti. Ti nejčestnější rytíři se dopouštějí na svých taženích více
nespravedlnosti než spravedlnosti.
Elisabeta: Sestro, nevíš, co říkáš. Dej Bůh, aby se náš hoch časem stal
statečnějším a nepodobal se Weislingenovi, který si tak proradně počíná vůči mému
muži.
Marie : Nebudeme soudit, Elisabeto. Můj bratr je velmi roztrpčen, ty také. Já
jsem v celé věci více divákem, a mohu být spravedlivější.
Elisabeta: Jeho není možné omluvit.
Marie: Co jsem o něm slyšela, mě okouzlilo. Nevypravoval sám tvůj muž o něm
tolik milého a dobrého! Jak šťastné bylo jejich mládí, když byli spolu pážaty
u markraběte!
Elisabeta: To je možné. Jen řekni, co kdy mohlo být dobrého na člověku, který
svému nejlepšímu, nejvěrnějšímu příteli klade nástrahy, prodává své služby
nepřátelům mého muže, a našeho znamenitého císaře, který je k nám tak laskavý,
se snaží získat křivými nepříznivými výmysly.
Karel: Otec! Otec! Hlásný troubí písničku: „Hejsa, otevírej bránu!“
Elisabeta: To se vrací s kořistí.
Vchází jezdec.
Jezdec: Byli jsme na lovu! A máme úlovek! Bůh vás pozdravuj, urozené paní.
Elisabeta: Máte Weislingena?
Jezdec: Jeho a tři jezdce.
Elisabeta: Jak to přišlo, že jste byli tak dlouho pryč?
Jezdec: Čekali jsme na něho mezi Norimberkem a Bamberkem, stále nešel, a my
jsme přece věděli, že je na cestě. Konečně jsme ho vypátrali, vydal se jinudy
a seděl spokojeně u hraběte na Schwarzenberku.
Elisabeta: Toho by také rádi s mým mužem znepřátelili.
Jezdec: Hned jsem to pánovi říkal. Vzhůru! A jeli jsme do haslašského lesa.
Marie: Srdce se mi v těle třese.
Elisabeta: Jsem na něho zvědavá. Přijedou brzy?
Jezdec: Jedou nahoru údolím, za čtvrt hodiny tu budou.
Marie: Bude zničený.
Jezdec: Vypadá dost zasmušile.
19
jde o císaře Maxmiliána I. (1486 – 1519), císařem od r. 1493
20
er war seitwärts gezogen – doslova táhl stranou
21
feind – nepřátelský, jemandem feind sein – být nepřátelsky naladěn





‹ 30 › ‹ 31 ›
Maria: Sein Anblick wird mir im Herzen weh tun.
Elisabeth: Ah! – Ich will gleich das Essen zurecht machen. Hungrig werdet ihr
doch alle sein.
Reiter: Rechtschaffen.
Elisabeth: Nimm den Kellerschlüssel und hol vom besten Wein! Sie haben ihn
verdient. Ab.
Karl: Ich will mit, Tante.
Maria: Komm, Bursch. Ab.
Reiter: Der wird nicht sein Vater, sonst ging ́ er mit in den Stall!
Götz, Weislingen, Reitersknechte
Götz Helm und Schwert auf den Tisch legend. Schnallt mir den Harnisch auf und
gebt mir mein Wams. Die Bequemlichkeit wird mir wohl tun. Bruder Martin, du
sagtest recht –
Weislingen auf und ab gehend.
Götz: Seid guten Muts! Kommt, entwaffnet
22
Euch. Wo sind Eure Kleider? Ich
hoffe, es ist nichts verloren gegangen. Zum Knecht. Frag seine Knechte, und
öffnet das Gepäcke, und seht zu, dass nichts abhanden komme. Ich könnt Euch
auch von den meinigen borgen.
Weislingen: Lasst mich so, es ist alles eins.
Götz: Könnt Euch ein hübsches saubres Kleid geben, ist zwar nur leinen. Mir
ist ́s zu eng worden. Ich hatt ́s auf der Hochzeit meines gnädigen Herrn des
Pfalzgrafen an, eben damals, als Euer Bischof so giftig über mich wurde.
Weislingen: Ich wollt ́, Ihr ließt mich allein.
Götz: Warum das? Ich bitt ́ Euch, seid aufgeräumt. Ihr seid in meiner Gewalt,
und ich werde sie nicht missbrauchen.
Weislingen: Dafür war mir ́s noch nicht bange. Das ist Eure Ritterpflicht.
Götz: Und Ihr wisst, dass die mir heilig ist.
Weislingen: Ich bin gefangen; das übrige ist eins.
Götz: Ihr solltet nicht so reden. Wenn Ihr ́s mit Fürsten zu tun hättet, und sie
Euch in tiefen Turm an Ketten aufhingen, und der Wächter Euch den Schlaf
wegpfeifen müsste!
Die Knechte mit den Kleidern kommen.
Weislingen zieht sich aus und an.
Karl kommt.
Marie : Pohled na něho mě bolí u srdce.
Elisabeta: Ach! – Připravím hned jídlo. Hladoví přece budou všichni.
Jezdec: Pořádně.
Elisabeta: Vezmi klíče od sklepa a přines to nejlepší víno! Zasloužili si ho.
Odchází.
Karel: Chci jít s tebou, teto.
Marie: Pojď, chlapče. Odcházejí.
Jezdec: Ten nebude po otci, jinak by šel se mnou do stáje!
Götz, Weislingen, jezdci.
Götz odkládá na stůl přilbu a meč. Rozepněte mi brnění a podejte mi mou
kazajku. Pohodlí mi udělá dobře. Bratře Martine, měl jsi pravdu –
Weislingen přechází sem a tam.
Götz: Odvahu! Pojďte, odložte si. Kde je váš oděv? Doufám, že se snad nic
neztratilo. Ke sloužícímu. Zeptej se jeho sluhů, otevřete zavazadla a podívejte se,
jestli se něco neztratilo. Mohu vám půjčit také něco svého.
Weislingen: Nechte mě tak, všechno je jedno.
Götz: Mohl bych vám dát pěkný čistý oděv, je sice jen lněný. Mně je už těsný. Měl
jsem ho na sobě na svatbě milostivého pana falckraběte, právě tehdy, kdy váš
biskup byl ke mně tak jízlivý.
Weislingen: Chtěl jsem, abyste mě nechal o samotě.
Götz: Proč to? Prosím vás, buďte v klidu. Jste v mé moci a já ji nezneužiji.
Weislingen: Z toho jsem strach neměl. To je vaše rytířská povinnost.
Götz: A vy víte, že je mi svatá.
Weislingen: Jsem zajat; ostatní je mi jedno.
Götz: Neměl byste tak mluvit. Co kdybyste měl co dělat se zeměpány, a ti vás
připoutali v hluboké věži na řetězy, a stráž by vám musela odpískávat spánek!
Přicházejí sluhové s oblečením.
Weislingen se převléká.
Přichází Karel.
22
entwaffnen – doslova odzbrojit, odebrat zbraň





‹ 32 › ‹ 33 ›
Karl: Guten Morgen, Vater!
Götz küsst ihn: Guten Morgen, Junge. Wie habt ihr die Zeit gelebt?
Karl: Recht geschickt, Vater! Die Tante sagt: ich sei recht geschickt.
Götz: So!
Karl: Hast du mir was mitgebracht?
Götz: Diesmal nicht.
Karl: Ich hab viel gelernt.
Götz: Ei!
Karl: Soll ich dir vom frommen Kind erzählen?
Götz: Nach Tische.
Karl: Ich weiß noch was.
Götz: Was wird das sein?
Karl: Jagsthausen ist ein Dorf und Schloss an der Jagst, gehört seit zweihundert
Jahren den Herrn von Berlichingen erb- und eigentümlich zu.
Götz: Kennst du den Herrn von Berlichingen?
Karl sieht ihn starr an.
Götz vor sich: Er kennt wohl vor lauter Gelehrsamkeit seinen Vater nicht. – Wem
gehört Jagsthausen?
Karl: Jagsthausen ist ein Dorf und Schloss an der Jagst.
Götz: Das frag ́ ich nicht. – Ich kannte alle Pfade, Wege und Furten, eh ich
wusste, wie Fluss, Dorf und Burg hieß. – Die Mutter ist in der Küche?
Karl: Ja, Vater! Sie kocht weiße Rüben und ein Lammsbraten.
Götz: Weißt du ́s auch, Hans Küchenmeister?
Karl: Und für mich zum Nachtisch hat die Tante einen Apfel gebraten.
Götz: Kannst du sie nicht roh essen?
Karl: Schmeckt so besser.
Götz: Du musst immer was Apartes haben. – Weislingen! Ich bin gleich wieder
bei Euch. Ich muss meine Frau doch sehn. Komm mit, Karl.
Karl: Wer ist der Mann?
Götz: Grüß ́ ihn. Bitt ́ ihn, er soll lustig sein.
Karl: Da, Mann! hast du eine Hand, sei lustig, das Essen ist bald fertig.
Weislingen hebt ihn in die Höh und küsst ihn: Glückliches Kind! Das kein Übel
kennt, als wenn die Suppe lang ausbleibt. Gott lass Euch viel Freud am Knaben
erleben, Berlichingen.
Karel : Dobré ráno, otče!
Götz ho líbá: Dobré ráno, chlapče! Jak jste celou dobu žili?
Karel: Opravdu dobře, otče! Teta říká, že jsem prý byl moc šikovný.
Götz: Tak!
Karel: Přinesl jsi mi něco?
Götz: Tentokrát ne.
Karel: Hodně jsem se učil.
Götz: Aj!
Karel: Mám ti vypravovat o zbožném dítěti?
Götz: Po jídle.
Karel: Já vím ještě něco.
Götz: Co to bude?
Karel: Jagsthausen je vesnice a hrad na Jagstu, náleží jako dědictví a vlastnictví
už po dvě stě let pánům z Berlichingenu.
Götz: Znáš pána z Berlichingenu?
Karel se na něj strnule dívá.
Götz pro sebe: Pro samou učenost snad nezná svého otce. – Komu patří
Jagsthausen?
Karel: Jagsthausen je vesnice a hrad na Jagstu.
Götz: Na to se neptám. – Já znal všechny pěšiny, cesty a brody, ještě dřív než
jsem věděl, jak se řeka, vesnice a hrad jmenují. – Matka je v kuchyni?
Karel: Ano, otče! Vaří tuřín a jehněčí.
Götz: To víš také, Honzo šéfkuchaři?
Karel: A pro mne upekla teta jako zákusek jablko.
Götz: Copak je nemůžeš jíst syrová?
Karel: Tak to chutná lépe.
Götz: Ty musíš mít vždycky něco pikantního. – Weislingene! Hned jsem zase
u vás. Musím se přece podívat za svou paní. Pojď se mnou, Karle.
Karel: Kdo je ten muž?
Götz: Pozdrav ho. Požádej ho, aby byl veselý.
Karel: Tady máš, pane, ruku, rozvesel se, brzy bude jídlo hotové.
Weislingen ho zvedne do výšky a políbí ho: Šťastné dítě! Které nezná nic horšího,
než když musí dlouho čekat na polévku. Bůh vám dopřej prožít hodně radosti
na tom chlapci, Berlichingene.





‹ 34 › ‹ 35 ›
Götz: Wo viel Licht ist, ist starker Schatten – doch wär mir ́s willkommen. Wollen
sehn, was es gibt.
Sie gehen.
Weislingen : O dass ich aufwachte! Und das alles wäre ein Traum! In Berlichingens
Gewalt! dessen Andenken ich mied wie Feuer, den ich hoffte zu überwältigen!
Und er – der alte treuherzige Götz! Heiliger Gott, was will aus dem allen werden?
Rückgeführt, Adelbert, in den Saal! Wo wir als Buben unsere Jagd trieben – da du
ihn liebtest, an ihm hingst wie an deiner Seele. Ach! Glückselige Zeiten, ihr seid
vorbei, da noch der alte Berlichingen hier am Kamin saß, da wir um ihn
durcheinander spielten. Wie wird sich der Bischof ängstigen, und meine Freunde. Ich
weiß, das ganze Land nimmt teil an meinem Unfall. Was ist ́s! Können sie mir
geben, wonach ich strebe?
Götz mit einer Flasche Wein und Becher: Bis das Essen fertig wird, wollen wir eins
trinken. Kommt, setzt Euch, tut, als wenn Ihr zu Hause wärt. Denkt, Ihr seid
einmal wieder beim Götz. Haben doch lange nicht beisammen gesessen, lang
keine Flasche miteinander ausgestochen. Bringt ́s ihm.
Weislingen: Die Zeiten sind vorbei.
Götz: Behüte Gott! Zwar vergnügtere Tage werden wir wohl nicht wieder finden
als an des Markgrafen Hof, da wir miteinander umherzogen. Ich erinnere mich
mit Freuden meiner Jugend. Wir hielten immer redlich zusammen als gute
brave Jungen, dafür erkennte uns auch jedermann. Schenkt ein und bringt ́s. Kastor
und Pollux! Mir tat ́s immer im Herzen wohl, wenn uns der Markgraf so nannte.
Weislingen: Der Bischof von Würzburg hatte es aufgebracht.
Götz: Das war ein gelehrter Herr, und dabei so leutselig. Ich erinnere mich
seiner, so lange ich lebe, wie er uns liebkoste und unsere Eintracht lobte.
Weislingen: Nichts mehr davon!
Götz: Warum nicht? Nach der Arbeit wüsst ́ ich nichts Angenehmers, als mich
des Vergangenen zu erinnern. Freilich, wenn ich wieder so bedenke, wie wir
Liebs und Leids
23
zusammentrugen, einander alles waren, und wie ich damals
wähnte, so sollt ́s unser ganzes Leben sein! War das nicht all mein Trost, wie
mir diese Hand weggeschossen ward vor Landshut, und du mich pflegtest und
mehr als Bruder für mich sorgtest? Ich hoffte, Adelbert wird künftig meine
rechte Hand sein. Und nun –
Weislingen: Oh!
Götz : Kde je hodně světla, je hluboký stín – ale uvítal bych to. Uvidíme, co bude.
Odcházejí.
Weislingen: Ó kéž bych se probudil! A to všechno by byl jen sen!
V Berlichingenově moci! Jehož památce jsem se vyhýbal jako ohni, kterého jsem
doufal zdolat! A on – ten starý dobrosrdečný Götz! Svatý Bože, co bude, co
z toho všeho vznikne? Zpátky, Adelberte, do sálu! Kde jsme se jako chlapci
honili – vždyť jsi ho miloval, visel jsi na něm jako na vlastní duši. Ach! Je vám
konec, blažené časy, kdy ještě starý Berlichingen seděl zde u krbu, kdy jsme
si kolem něho hráli. Jaký bude mít biskup strach, a moji přátelé. Vím, celá
zem má podíl na mém neštěstí. Co z toho! Mohou mi dát to, oč se snažím?
Götz s lahví vína a poháry: Než bude jídlo hotové, vypijme si skleničku. Pojďte,
posaďte se, dělejte jako doma! Pomyslete, jste zase jednou u Götze. Už jsme
přece dlouho společně neposeděli, dlouho spolu nezdolali žádnou láhev.
Přináší mu ji.
Weislingen: Ty časy už minuly.
Götz: Chraň, Bože! Sice už asi znova nenajdeme radostnější dny než ty u dvora
markraběte, když jsme se tam spolu potulovali. Vzpomínám s potěšením na své
mládí. Vždy jsme stáli poctivě při sobě, jako dobří hodní hoši, podle toho nás
také kdokoliv poznal. Nalévá a přináší víno. Kastor a Pollux! Vždy mi bylo dobře u
srdce, když nás markrabě tak nazýval.
Weislingen: To zavedl biskup z Würzburku.
Götz: To byl učený pán, a přitom tak laskavý. Vzpomínám na něho, co jsem živ,
jak nás laskal a chválil naši svornost.
Weislingen: Už dost o tom!
Götz: Proč ne? Po práci neznám nic příjemnějšího než vzpomínat na minulost.
Ovšem, když tak zvažuji, jak jsme společně snášeli dobré i špatné, ve všem byli
zajedno, a jak jsem si tenkrát myslel, že to tak bude po celý život! Copak to
nebyla veškerá moje útěcha, když mi u Landshutu ustřelili tu ruku a tys o mě
pečoval a staral ses víc jak bratr? Doufal jsem, že Adelbert bude příště mou pravou
rukou. A teď –
Weislingen: Och!
23
Liebs und Leids – v němčině jsou oblíbená sousloví s aliterací (pozůstatek starogermánské poezie), např. mit
Lust und Laune.





‹ 36 › ‹ 37 ›
Götz: Wenn du mir damals gefolgt hättest, da ich dir anlag, mit nach Brabant
zu ziehen, es wäre alles gut geblieben. Da hielt dich das unglückliche Hofleben
und die Scherereien mit den Weibern. Ich sagt ́ es dir immer, wenn du dich mit
den eiteln garstigen Frauen abgabst, du wirst ein Spitzbub, sagt ́ ich, Adelbert.
Weislingen: Wozu soll das alles?
Götz: Wollte Gott, ich könnt ́s vergessen! Bist du nicht ebenso frei, so edel
geboren, unabhängig, nur dem Kaiser untertan, und du schmiegst dich unter
Vasallen? Was hast du von dem Bischof? Weil er dein Nachbar ist? dich necken
könnte? Verkennst den Wert eines freien Rittersmanns, der nur abhängt von
Gott, seinem Kaiser und sich selbst! Verkriechst dich zum ersten Hofschranzen
24

eines eigensinnigen neidischen Pfaffen!
Weislingen: Lasst mich reden.
Götz: Was hast du zu sagen?
Weislingen: Du siehst die Fürsten an, wie der Wolf den Hirten. Und doch, darfst
du sie schelten, dass sie ihrer Leut und Länder Bestes wahren? Sind sie denn
einen Augenblick vor den ungerechten Rittern sicher, die ihre Untertanen auf
allen Straßen anfallen, ihre Dörfer und Schlösser verheeren? Ist ́s nicht ein guter
Geist, der ihnen einrät, auf Mittel zu denken, Deutschland zu beruhigen, Recht
und Gerechtigkeit zu handhaben, um einen jeden, Großen und Kleinen, die
Vorteile des Friedens genießen zu machen?
Götz: Ja! Ja! Ich versteh! Weislingen, wären die Fürsten, wie Ihr sie schildert, wir
hätten alles, was wir begehren. Ruh und Frieden! Ich glaub ́s wohl! Den wünscht
jeder Raubvogel, die Beute nach Bequemlichkeit zu verzehren. Wohlsein eines
jeden! Dass sie sich nur darum graue Haare wachsen ließen! Und mit unserem
Kaiser spielen sie auf eine unanständige Art. Er meint ́s gut und möcht gern
bessern. Da kommt denn alle Tage ein neuer Pfannenflicker und meint so und so.
Nun ergehn Verordnungen über Verordnungen, und wird eine über die andere
vergessen; und was den Fürsten in ihren Kram dient, da sind sie hinterher, und
gloriieren von Ruh und Sicherheit des Reichs, bis sie die Kleinen unterm Fuß
haben.
Weislingen: Ihr seht ́s von Eurer Seite.
Götz: Das tut jeder. Es ist die Frage, auf welcher Seite Licht und Recht ist.
Weislingen: Ihr dürft reden, ich bin der Gefangene.
Götz: Wenn Euer Gewissen rein ist, so seid Ihr frei. Aber wie war ́s um den
Landfrieden? Ich weiß noch, als ein Bub von sechzehn Jahren war ich mit dem
Markgrafen auf dem Reichstag. Was die Fürsten da für weite Mäuler machten,
und die Geistlichen am ärgsten. Euer Bischof lärmte dem Kaiser die Ohren voll, als
Götz : Kdybys mě byl tenkrát následoval, když jsem ti navrhoval, abys táhl se
mnou do Brabant, bylo by všechno zůstalo dobré. Zde tě zdržoval nešťastný
dvorský život a opletačky se ženami. Stále jsem ti říkal, když ses zahazoval s těmi
ješitnými odpudivými ženami, říkal jsem, ty budeš taškář, Adelberte.
Weislingen: K čemu to všechno?
Götz: Dejž Bůh, mohl bych na to zapomenout! Což nejsi právě tak svobodný, tak
urozený, nezávislý, poddaný jen císaři, a ty se přidáš mezi vazaly? Co máš z
biskupa? Protože je tvůj soused? Mohl by si tě dobírat? Nedoceňuješ hodnotu
svobodného rytíře, který je závislý pouze na Bohu, císaři a na sobě samém! Zalezeš
do první skuliny u dvora svéhlavého závistivého velebníčka.
Weislingen: Nechte mě mluvit.
Götz: Co chceš říct?
Weislingen: Díváš se na pány jako vlk na pastýře. A přece, smíš je plísnit, že
chrání pro své lidi a zemi to nejlepší? Copak jsou i jen chvíli jisti před
nespravedlivými rytíři, kteří přepadají jejich poddané na všech cestách, pustoší jejich
vesnice a hrady? Není to dobrý duch, který jim radí, aby mysleli na prostředky,
jak uklidnit Německo, provádět právo a spravedlnost pro jednoho každého,
velkého i malého, nechat je užívat předností míru?
Götz: Ano! Ano! Rozumím! Weislingene, kdyby páni byli, jak je líčíte, měli
bychom všechno, po čem toužíme. Klid a mír! Věřím tomu! To si přeje každý dravý
pták, aby v pohodlí strávil kořist. Blaho jednoho každého! Aby si jen proto
nechali růst šedé vlasy! A s naším císařem si hrají nehorázným způsobem. Myslí
to dobře a rád by napravoval chyby. Tu ale přichází den co den nový příštipkář
a míní tak a tak. A tu se vydává jedno nařízení za druhým a jedno pro druhé se
zapomíná; a co se pánům hodí do krámu, to následují a opěvují klid a jistotu říše,
dokud ty malé neovládnou.
Weislingen: Vidíte to ze své strany.
Götz: To dělá každý. Otázkou je, na kter


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.