načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bosá dívka – Kateřina Janouchová

Bosá dívka

Elektronická kniha: Bosá dívka
Autor: Kateřina Janouchová

Osmé pokračování švédského rodinného thrilleru o porodní asistentce Cecilii Lundové. Tentokrát Cecilie řeší kromě svých rodinných záležitostí také sociální problémy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

hodnoceni - 67.5%hodnoceni - 67.5%hodnoceni - 67.5%hodnoceni - 67.5%hodnoceni - 67.5% 73%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 341
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu přeložila Lucie Johnová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4169-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osmé pokračování švédského rodinného thrilleru o porodní asistentce Cecilii Lundové. Tentokrát Cecilie řeší kromě svých rodinných záležitostí také sociální problémy související s přistěhovalectvím a lidmi bez domova. Porodní asistentka Cecilie Lundová oslavila čtyřicáté narozeniny. Rozvedla se, přestěhovala, našla si práci na nové porodní klinice a také začala spolupracovat s médii. Úspěchy v práci však na druhé straně začnou vyvažovat starosti s rodinou. Dospívající děti jsou sice samostatnější, ale dohled potřebují stále. Zvláště když s bývalým manželem Cecilie nevychází vždy hladce. Když jednoho večera na klinice porodí chlapečka zubožená žena bez domova a poté z kliniky uteče, začne se Cecilie intenzivně zajímat o sociální problematiku. Jenže, jak už to u Cecilie bývá, vzniknou jí tím další vážné komplikace.

Popis nakladatele

.


Porodní asistentka Cecilie Lundová právě oslavila čtyřicítku a v jejím životě nastalo v posledních pár letech několik zásadních změn. Rozvedla se a s bývalým manželem mají děti ve střídavé péči, našla si nové bydlení, začala pracovat na nové porodní klinice a psát sloupky pro časopis. Děti rostou a jsou čím dál samostatnější, puberta však s sebou přináší nové problémy. Tentokrát je na řadě mladší ze synů Marcus. Potíže se však nevyhýbají ani ostatním členům rodiny. Zdálo by se tedy, že má Cecilie starostí až nad hlavu, nebyla by to však ona, aby si k nim nepřidala další. Na porodní klinice se zničehonic objeví zubožená mladá žena bez dokladů, přivede na svět chlapečka a beze stopy zmizí. Nikdo neví, kam odešla, ani proč své dítě opustila, a Cecilie se v souvislosti s jejím zmizením začne hlouběji zajímat o situaci lidí bez domova. I tentokrát se přesvědčí, že pravda může být životu nebezpečná.



 
(švédský rodinný thriller)

Zařazeno v kategoriích
Kateřina Janouchová - další tituly autora:
O lásce a sexu O lásce a sexu
Život dítěte Život dítěte
Najbližší Najbližší
 (e-book)
Pokrevní sestry Pokrevní sestry
 (e-book)
Únos do světa stínů Únos do světa stínů
Ozbrojená žena Ozbrojená žena
 
K elektronické knize "Bosá dívka" doporučujeme také:
 (e-book)
Siréna Siréna
 (e-book)
Spálená křídla Spálená křídla
 (e-book)
Vrabčák Vrabčák
 (e-book)
Hříšní lidé města Písku Hříšní lidé města Písku
 (e-book)
Až mi zítra budeš chybět Až mi zítra budeš chybět
 (e-book)
Predátor Predátor
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KATEŘINA

JANOUCHOVÁ

BOSÁ DÍVKA

Švédský rodinný thriller

Mladá fronta


Ze švédského originálu přeložila Lucie Johnová.

Text © Kateřina Janouchová, 2015

Translation © Lucie Johnová, 2017


5

PROLOG

Mladá žena si modrozelenou sukni omotala kolem nohou. Seděla na  tenkém kusu kartonu, chodidla měla schovaná pod sebou, zády se opírala o domovní zeď pouhých pár metrů od bankomatu. Špinavá prošívaná bunda se jí napínala přes břicho, byla tak těsná, až hrozilo, že švy každou chvíli popraskají. Pletenou čepici z  umělého vlákna měla staženou hluboko do  čela, ale umaštěné pramínky vlasů jí visely na  ramena, a díky tomu vypadala mladší, než ve skutečnosti byla.

– Please, prosím, pomozte, mumlala monotónně a  natahovala ruku s  papírovým kelímkem, ve  kterém chrastilo pár osamělých mincí. Místo těsně u  bankomatu bylo ze strategického hlediska výhodné. Člověk, který si právě vybral peníze, se nad ní třeba slituje a  dá jí víc než pouhou korunu. Zatím k  tomu ještě nikdy nedošlo, ale ona na  to přesto trpělivě čekala.

Měla štěstí, že se jí tohle atraktivní místečko na  kamenném soklu pod fasádou solidní budovy podařilo udržet. Před pár týdny se ji odtud jedna konkurentka pokusila vystrnadit a  skončilo to rvačkou. Nakonec jí pomohl jeden známý, ale musela mu za  to zaplatit značnou částku peněz. Znovu zatřásla kelímkem, zacinkání mincí znělo téměř jako nějaká píseň beze slov. Dej-te-mi-pár-drob-ných, dej-te-mi-pár-drob-ných... Sama už zpívat nedokázala. I  když včera si vlastně jednu písničku, kterou si pamatovala z  dětství ve  své rodné zemi, zabroukala, jenže nějaká starší dáma jí tak nepříjemně zahrozila, že radši ztichla.

– Mockrát děkuju, prosím, please, pokračovala ve  své mantře a  snažila se přitom zachytit pohledy kolemjdoucích, jako by oční kontakt dokázal obměkčit jejich srdce. Většinou to však bylo k  ničemu, nikdo ji neviděl, všichni se tvářili, že mají hrozně naspěch, lidé se hnali kolem v nekonečném proudu.

Možná je neviditelná? Když tak pozorovala nohy v  kalhotách, nylonových punčocháčích či džínách, občas si neviditelná skutečně připadala. Kolem ní pochodovala spousta krásných teplých bot. Věděla, kde si takové boty člověk může koupit, kdysi se na  ně k  večeru, když už měly obchody zavřeno, chodila dívat do  výlohy. Ty vysoké boty vypadaly opravdu nádherně, určitě byly z  pravé kůže a  měly pořádné šněrování. Na  okamžik se zasnila, představila si samu sebe, jak nastupuje do  zaměstnání, kde by měla nějakou cenu. Třeba do  nějakého úřadu, kde by seděla u  krásného psacího stolu a  něco by psala na  počítači. A byla by čistá, sytá a klidná – a především by jí bylo teplo.

Přestože měla dvoje punčochy a  tlusté vlněné ponožky, byla jí taková zima, že chvílemi ztrácela cit v  nohou. Jaro už bylo na  cestě, ale venku bylo ještě pořád kolem nuly, i  když se dny stále prodlužovaly a  bylo víc a  víc světla. Boty, které měla na  nohou, byly jediné, které vlastnila, staré, ošuntělé křápy, jejichž podrážka byla na  několika místech tak tenká, že se v  ní každou chvíli udělá díra. Navíc jí byly malé, prsty u  nohou neměly tolik místa, kolik by potřebovaly. Švédsko je prý země, která se stará o  všechny své občany. Nikdo tu nemusí mrznout, nikdo nemusí mít hlad. Jenže jak tu tak sedávala a  v  natažené ruce pevně svírala kelímek, často ji přepadaly pochybnosti, jestli je to, čemu kdysi věřila, skutečně pravda. Protože tu existovali lidé, kteří nikoho nezajímali. Kteří se museli postarat sami o  sebe, jak nejlépe dovedli. A  ona mezi ně patřila. Na  budoucnost ani nechtěla myslet. Peníze, které musela nosit domů staré matce a  dvouleté dcerce, jež často zůstala o  hladu, byly jedna věc. Nicméně brzy přibudou ještě další hladová ústa, která bude potřeba nakrmit. Myšlenky jí těkaly sem a tam, neviděla žádné východisko.

– Prosím, prosím, přeju hezký den, nepřestávala se snažit a  na  dně téměř prázdného kelímku o  sebe i  nadále cinkalo jen těch pár osamělých mincí.

Najednou na  ni dolehla strašná únava. Byla zima, teplota přes noc klesla. Kdyby tak prostě usnula, nechala by chlad, aby se zakousl hlouběji, aby ji přemohl... Ale vidina Jonelina obličejíčku s  velkýma tmavýma očima ji přiměla tuhle lákavou myšlenku zaplašit. Kvůli dcerce to musí vydržet.

Přesto musela poté, co ani po sedmi hodinách nedala dohromady víc než jedenáct korun, připustit, že tohle byl jeden z  těch horších dní. Švédům zbývalo jen pár dní do výplaty, to věděla, a tohle období bývá vždycky hladovější než ostatní. Vysypala si obsah kelímku do  kapsy od  bundy a  už se zvedala, že půjde, když se před ní najednou někdo zastavil. Nohy v  kalhotách, pánské boty. Klouzala pohledem nahoru po  pečlivě zapnutém kabátě a  pak ještě výš k  opálenému obličeji se širokým čelem, které korunovaly husté vlnité vlasy. Navzdory tomu, že se odpolední světlo už odporoučelo, měl muž na očích tmavé brýle.

Vztáhl k  ní ruku. Zatřpytil se na  ní masivní zlatý prsten, ten však její pozornost neupoutal. To, co se jí vznášelo před obličejem, byly peníze. Jako ve  snu vytáhla kelímek a  uslyšela diskrétní zvuk šustících bankovek.

– God bless you, moc děkuju, moc děkuju, mumlala zmateně.

Třeba už má každou chvíli umrznout, a  tak k  ní nebesa posílají anděla, aby ji povolal na  cestu? Jenže to, co leželo v  kelímku, bylo velmi skutečné. A  ten člověk pořád ještě stál před ní. V  úsměvu se mu blýskaly bílé zuby. A říkal jí něco, čemu sotva rozuměla.

Na chvíli zapomněla, jaká je jí zima.

Peníze se odvážila spočítat až večer.

Teprve potom zjistila, že spolu s nimi dostala ještě něco jiného.

CECILIE OPATRNĚ VYTÁHLA HORKÝ PLECH z  trouby a  odložila

ho na  podložku, aby moučník vychladl. Připravila ho podle receptu, který měla od  babičky Sonji. Těsto bylo trochu jako na  bábovku, ale peklo se na  plechu, koláč se pak nazdobil šlehačkou a  malinami a  vystačil pro hodně lidí. Na  dnešek musela upéct dva, čekala spoustu hostů a  zvlášť děti tuhle dobrotu milovaly. Sama pro sebe se usmála a nožem uvolnila čerstvě upečený koláč z plechu, aby ho mohla vyklopit na voskovaný papír. Kdo by to byl řekl, že bude mít jednou tuhle kuchyň tak ráda? Když se sem před téměř dvěma lety nastěhovala, nikdy by něčemu takovému nevěřila. Smutek, kterým si po rozvodu prošla, trval déle, než si vůbec dokázala představit. Ale od  chvíle, kdy kvůli rozpadu svého manželství s  Johnem plakala naposledy, už uplynul víc než rok. Teď je sama sebou. Je z  ní silná, veselá a  vyloženě bezstarostná žena – která právě dnes slaví čtyřicáté narozeniny.

– Mami, můžu ti pomoct? vyhrkla Sofie, která právě přiběhla do kuchyně. – Ušlehám šlehačku! Můžu?

– Samozřejmě. Ale vezmi si tohle, ať se nepostříkáš, odpověděla Cecilie a  podala dceři květovanou zástěru, která visela na  háčku u sporáku.

Ráno za ní Sofie s Grétkou přišly se zpívanou gratulací a krátký veselý popěvek se pokusila zanotovat dokonce i  Ellen. Poslední narozeniny byly úplně jiné než ty, které slavívala jako vdaná. I  když se jí po  životě, který trávila s  Johnem jako jeho manželka, už nestýskalo, některé slavnostní příležitosti v  ní občas dokázaly probudit nostalgii, protože v ní vyvolaly vzpomínky na společně prožitá léta. John pro ni měl na  její narozeniny vždycky přichystaný nějaký pěkný dárek a  kupovaný „princeznin dort“ potažený zeleným marcipánem, na  kterém hořely svíčky, a všechny děti se pokaždé hezky seřadily a pak ji vzbudily halasným hodně štěstí, zdraví. Jednoduchý narozeninový podnos, který jí letos holčičky přinesly, prostě nebylo totéž, i  když jí na  něj připravily šálek čaje a kytičku a Sofie upekla muffiny. Grétka a Ellen jí nakreslily moc pěkné obrázky, ale přesto jí to připadalo takové osamělé. Kluci určitě dorazí odpoledne, ráno je však postrádala nečekaně silně, přála by si, aby u ní včera zůstali na noc a ráno jí pogratulovali spolu s  mladšími sestřičkami. Koneckonců slaví čtyřicátiny. To se člověku stane jenom jednou za život. A nejspíš je to jedině dobře, pomyslela si, když Sofii přidržovala mísu a šlehačka díky ručnímu šlehači houstla.

Věk, tenhle věčný a tvrdošíjný společník! Jakže to říkává babička? Proti věku není léku. Cecilie právě opustila svět třicátníků a třicátnic. Je ti čtyřicet a  jsi rozvedená – teď už to může být jenom lepší, napsala jí do esemesky s blahopřáním Gunilla. Jako první dorazila Susanna spolu se synem a  novým přítelem Stefanem. Benjaminovi byly nedávno dva roky a  byl to roztomilý klučina s  velkýma modrýma očima a  hebkými světlými vlásky, které mu na  okrouhlém temeni hlavy neustále stály. I  když přišel na  svět za  dramatických okolností ve  vstupní hale vily jejich sestry Marie, jeho přístup k  životu byl klidný, téměř filozofický. V  tom se naprosto lišil od  Ellen, Ceciliiny nejmladší dcerky, vzteklé mladé dámy, která se ráda prala, jen zřídkakdy vydržela tiše sedět a  vnášela do  rodiny neklid. Cecilii synovcova mírná povaha překvapovala.

– Vítejte, objala Susannu a  pak dala Benjaminovi pusu na  tvář. – My jsme ale vyrostli!

– To ano, jsme den ode dne větší, pohlédla Susanna láskyplně na synka.

– Ahoj Stefane, taky tě tu vítám, dodala Cecilie a  krátce sestřina přítele objala.

– Blahopřeju k  narozeninám, odpověděl Stefan a  podal jí kytici růžových růží. – Jinými slovy, už jsi taky v  klubu. V  klubu těch z  nás, kdo dosáhli středního věku.

Mrkl na ni jedním okem a objal Susannu kolem pasu.

Byli spolu už několik měsíců a  Susanna vypadala, že je do  něj zamilovaná až po  uši. Seznámili se na  internetové seznamce a  jejich vztah brzy přerostl ve  vážnou známost. Cecilie si nebyla tak úplně jistá, co si o sestřině novém příteli myslí, ačkoli byl pokaždé, když se setkali, hovorný a  přátelský. Ale možná se za  tím skrývá jenom její nedůvěra k  mužům jako takovým? Probírala svůj vztah k  Susannině nové lásce ze všech stran, ale na to, proč jí tenhle člověk tak úplně nesedí, ještě pořád nepřišla. Stefan byl zdvořilý, příjemný a měl dobrou

10

práci, dělal konzultanta v  jedné počítačové firmě. Vlasy už mu tro

chu prořídly, ale zato měl hezké šedé oči a  široká ramena. Cecilie vě

děla, že hodně chodí do posilovny, dával si záležet, aby se udržoval

v  dobré kondici. Bylo mu sedmačtyřicet a  měl za  sebou nešťastný

vztah se ženou, která zřejmě nebyla duševně úplně v pořádku.

Dál se Cecilie v  úvahách nedostala, protože znovu zazvonil zvo

nek. Vzápětí se předsíň zaplnila dalšími hosty, všichni byli svátečně

oblečeni a  plni očekávání. Její mladší sestra Marie s  manželem Billem

a  syny Henrikem a  Fredrikem, matka Christina a  její muž Lars-Åke,

kteří s  sebou přivedli i  babičku Sonju a  Christininu nevlastní sestru

Margaretu. Po  nich následovali Johnův syn Simon a  Susannina dospě

lá dcera Alexandra. Pak dorazily v jednom šiku Ceciliiny kamarádky

a  kolegyně porodní asistentky. Gunilla, Louisa, Anki, Carmen a  Ra

mona Örnmåneová. A  nakonec se objevil i  Per Nilsson, a  když si Cecilii

přitáhl k  sobě, začervenala se. V  jejich vzájemných dotecích bylo něco

elektrizujícího, z kontaktu s jeho tělem se jí vždycky udělalo slabo.

WILLIAM SE JEN ZŘÍDKAKDY HODIL DO GALA, dnes si však vzal

tmavomodrou košili, přes ni sako, které si půjčil od Johna, a odrbané džíny vyměnil za  úpravnější manšestráky. Plavé vlasy měl ulízané dozadu, při úpravě účesu použil vodu i  vosk. V  obličeji měl svůj obvyklý nevyzpytatelný výraz, netvářil se vyloženě vesele ani smutně, nezdálo se, že by ho skutečnost, že jede na  oslavu kulatých narozenin své matky, nějak zvlášť vzrušovala. Marcus byl vážnější než obyčejně, i  on se pečlivě učesal a  pod péřovou bundou měl přes košili nataženou pletenou vestu. Když John otvíral dveře činžáku, kde teď Cecilie bydlela, mohl jen konstatovat, že jeho synové míří mílovými kroky k  dospělosti. William už ho přerostl a  Marcus byl na  dobré cestě bratrova příkladu následovat. Oba vypadali starší, než skutečně byli, jejich rysy ztvrdly, předchozí hravost zmizela.

– Kytku vezmeš ty, prohlásil John a  podal kytici lilií staršímu synovi.

– Fakt musím? povzdychl si William. – Může je přece vzít Marcus.

– Hele, nech si to, zavrčel na něj mladší bratr.

– Máma má dneska narozeniny, to je to takovej problém? přerušil je unaveně John a  znovu ho napadlo, co z  jeho synů asi bude. Momentálně mu dělali starosti oba dva. William měl ovšem přítelkyni a zdálo se, že ho teď škola baví víc, než když chodil na  druhý stupeň, nicméně jinak byl pořád značně nepřístupný. A  Marcus se mu začíná čím dál víc podobat.

William neodpověděl, jenom neochotně převzal kytici zabalenou do papíru.

– Půjdeme pěšky, co říkáte? navrhl John. Nečekal na  souhlas a  pustil se po schodech do čtvrtého patra.

Není možné nemyslet na  to, jaké by to bylo, kdyby se s  Cecilií nerozvedli, pomyslel si, když pravidelnými kroky stoupal nahoru po  schodišti. Význačné dny slavívali společně, na  různé svátky a  oslavy bývali pohromadě. John sice o  rozvodu už moc nepřemýšlel, ale ve  dnech, jako byl tenhle, byly podobné úvahy nevyhnutelné. Jak by jeho a  Ceciliin život vypadal, kdyby i  nadále bydleli v  domě na  Lindängstorgetu? Možná by se v  kuchyni škorpili kvůli nějaké praktické otázce, neškodné dohadování vystresovaných manželů. Když byly děti malé, Cecilie pro ně hrozně ráda připravovala různé oslavy, když však měla něco slavit sama, byla radši, když se na to zapomnělo. S každým dalším uplynulým rokem ji její věk znepokojoval čím dál víc, to John věděl. Proto ho skutečnost, že je všechny pozvala na  oslavu, překvapila. Spíš by se jí podobalo, kdyby se tvářila, že tenhle den není ani v nejmenším ničím výjimečný, a nechala by ho projít bez povšimnutí.

Výběr dárku představoval pro Johna značný problém. Ženě, se kterou se rozvedl, přece nemůže dát šperk. Něco na  sebe? Ne, to také není ono. Cecilie je matka jeho dětí, žena, se kterou strávil nejvíc času, ale přesto má najednou pocit, jako by ji vůbec neznal. Člověk může s  někým žít celý život a  přitom nemít ponětí, jaký jeho partner v  hloubi duše je – to byla nepříjemná pravda. Nakonec John zvolil dárek poněkud neobvyklý. Říkal si, jestli se Cecilii jeho nápad bude líbit. Dárek byl přiměřeně neosobní, ale přitom to bylo něco, co jeho bývalá žena skutečně potřebuje. Obálka ho pálila v kapse saka. Kdyby něco takového dala Cecilie jemu, měl by radost. U ní ovšem člověk nikdy neví.

Minuli druhé patro. John přelétl pohledem hnědé dveře se jmenovkami. I  když tu Cecilie bydlela už skoro dva roky, ještě pořád si na  tohle prostředí nezvykl, stejně jako si nezvykl, že tu značnou část života tráví i  jeho děti. S  něčím takovým se možná člověk nesmíří nikdy, v  nitru totiž nosí určitou představu, jak by si přál, aby jeho život vypadal. Onen sen o  rodině, která drží pohromadě a  bydlí v  ideálním domě na  klidném a  tichém náměstíčku lemovaném vzrostlými stromy, kde jsou chodníky zdobené obrázky malované křídou. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Cissy mohla přestěhovat sem do Smedby.

Tedy ne že by s touhle čtvrtí, do které se člověk dostal autobusem z  centra města asi za  čtvrt hodiny, bylo něco zásadního v  nepořádku. Jenže to tu nebylo ani nijak zvlášť přívětivé. Omšelé centrum, pár partiček omladiny, která se po  večerech poflakovala po  ulicích a  tajně kouřila. Marcus byl přesně v  tomhle věku, právě si udělal řidičák na moped, uprosil rodiče, aby mu jeden ojetý koupili, a hrozilo nebezpečí, že letos na  jaře bude večery trávit stejně jako tihle kluci. Jenže co mladým lidem vyrůstajícím v  takovýchhle ubohých činžácích, které jsou se svými naprosto stejnými okny, balkony a  vchody svým způsobem tak hrozně nudné, vlastně zbývá? A pro dospělé to tu taky není žádná velká legrace. Jistě, má vůči zdejším obyvatelům spoustu ničím nepodložených předsudků, představuje si, jak vstávají, jak snídají, jak spěchají do práce a do školy, jak nakupují v potravinách a v lékárně nebo v obuvi. Rychlé občerstvení tu má svého zástupce v pizzerii a  stánku s  kebabem, určitě by se tu našlo i  nějaké to thajské bistro. Kulturní dům je zavřený, temná okna zejí prázdnotou.

Ceciliino rozhodnutí mělo pochopitelně co dělat s  financemi. Za  stejné peníze tu získala větší byt než jinde, čtyři pokoje a  jeden menší, sto jedenáct metrů čtverčních plus balkon a  upravený dvorek osázený zelení. Přesto se s  tím jedna část Johnova já nebyla schopná vyrovnat. S  tím, že jeho bývalá žena žije najednou v  těchhle bohem zapomenutých končinách svůj vlastní život bez něj.

Za  dveřmi Ceciliina bytu se ozýval šum hlasů. William s  Marcusem šli těsně za  ním. John se k  nim naklonil a  spiklenecky na  ně mrkl.

– Připraveni?

Synové přikývli.

OBJETÍ, POLIBKY NA  TVÁŘ, KVĚTINY, DÁRKY. Sofie a  Grétka

od  Cecilie přebíraly dary a  nosily je na  odkládací stolek v  obývacím pokoji, ze kterého se předtím sklidilo všechno ostatní, aby se tam všechny ty věci vešly. Nebylo dost váz, a tak některé květiny skončily v  kbelíku s  vodou, ale to nijak nevadilo. Sofie s  Grétkou nafoukly balonky a  vyrobily girlandu tvořenou velkými lesklými písmeny, která dohromady dávala jméno Cecilie a číslici 40, a lepicí páskou tuhle ozdobu připevnily na  zeď. Bylo to poprvé, co jejich maminka pořádala oslavu sama pro sebe, takže byly vzrušené už od chvíle, kdy ráno vstaly. A také si připadaly náramně důležité. Byly máminy malé pomocnice a dokonce směly hlídat Ellen. Jejich nejmladší sestřička totiž měla sklony dělat zmatky a bylo potřeba na ni dohlížet, aby nestáhla ubrus nebo se nepopálila o sporák.

– Zařídila sis to tu moc hezky, zašeptal Per Nilsson Cecilii do ucha a ona se zachvěla, když jí jeho teplý dech ovanul tvář.

Per má pravdu, musela připustit, když se rozhlédla kolem sebe. Byt byl světlý a  hezký a  teď, když byl plný jejích nejbližších, působil vlídně a  útulně. Na  pohovce se tísnili synovci s  Marií a  Billem, Susanna s  Benjaminem na  klíně si hověla v  křesla s  květovým potahem. Ramona Örnmåneová, porodní asistentka, která byla jejím velkým vzorem a momentálně i její nadřízenou, se na ni povzbudivě usmívala. A milovaná babička Sonja byla bezpečně usazená na druhém konci místnosti vedle Ceciliiny matky Christiny. Když Cecilie přejížděla pohledem po  všech těch lidech, kteří jí byli nejmilejší, připadala si ohromně bohatá. Uspořádat oslavu čtyřicátin možná přece jen nebyl tak špatný nápad. Trápila se přemýšlením o  narozeninách několik měsíců, ale teď ji úzkost opustila, mračno obav se rozptýlilo.

– Díky, řekla a  pak se od  Pera odtáhla. – Je trochu nezvyklé to takhle slavit... Promiň, ale musím teď zařídit pohoštění. Je tu víno, nebo nějaké nealko, kdybys mu dával přednost.

– Já už se o  sebe postarám, usmál se na  ni Per Nilsson. – Kdybys potřebovala pomoct, řekni si.

Nebyl oficiálně její přítel ani partner. Přesto tuhle úlohu ochotně přebíral. A  co tedy vlastně je? Dobrý přítel, se kterým se občas vyspím, pomyslela si Cecilie, když spěchala do  kuchyně. Když člověk žije sám tak dlouho jako já, může si klidně dopřát i nějaké ty alternativní vztahy. Čtyřicet. Pěkně zvučné číslo vyjadřující zralost a zároveň i jistou konečnost. Bylo smutné, ale zároveň i  vzrušující zamávat na  rozloučenou dosavadnímu životu a pustit se do něčeho nového. Prostě a jednoduše neměla radost, že stárne, ale už se s tím pocitem dokázala nějak smířit. Narozeniny v ní vždycky vyvolávaly paniku. Možná se na tom podepsaly věčné řeči její matky Christiny o  tom, že starší ženy jsou k  ničemu. Christina tohle poselství vědomě nehlásala, ale každou chvíli o tom mluvila a nenapadlo ji, že by podobné průpovídky mohly její dcery nějak negativně ovlivnit. Babička Sonja sice dělala všechno pro to, aby dopad Christininých tvrdých slov zmírnila, ale moc to nepomáhalo. Cecilie si dodnes pamatovala Christininy chmurné úvahy, že pro ženu je nejlepší věk pětadvacet a že s každým dalším rokem už to s ní jde z kopce. Cecilie si už ve čtrnácti letech začala dělat starosti s tím, co s ní bude, až dospěje, a byla přesvědčená, že jen co dosáhne plnoletosti, veškerá legrace skončí.

– Máme naservírovat jídlo, mami? zeptala se Sofie. – Všichni hosti už jsou tady, ne?

Připravily jednoduché pohoštění sestávající z  těstovinového salátu, baget a  obložených mis s  pár druhy sýra, nakrájeného masa a uzenin. Později měl přijít na řadu dort, který Cecilie spolu s dcerami upekla. Pro ty, kdo budou mít žízeň, byly připravené limonády, šumivé víno a karafy s vodou.

– Můžu ti nějak pomoct, holčičko? zeptala se Christina, která právě vešla do  kuchyně. – Jen si řekni! To vypadá vážně lákavě, dodala, když na kuchyňském stole uviděla velkou servírovací mísu s těstovinovým salátem. – Vy jste ale šikulky.

Pohladila Sofii po vlasech.

Ve dveřích se objevil Marcus s Ellen na ruce.

– Pořád jenom zlobí Benjamina, žaloval otráveně. – Nemohli bychom ji na chvíli nechat v pokoji u holek?

– Hloupej, prohlásila Ellen a kroutila se mu v náručí. – Nechci!

– No tak, no tak, obrátila se k ní konejšivě Christina. – Maminka má dneska narozeniny a my to s ní hezky oslavíme. Jíst budeme z papírových talířů?

Cecilie přikývla.

– Ano, a  jsou tu taky plastové příbory a  kelímky. Ale ty nic dělat nemusíš, mami. Klidně se běž bavit s  ostatními. A  věnuj se Margaretě. Je prima, že mohla taky dorazit.

– Přece jen se moc nevídáme, podotkla Christina tlumeně. – Ale připadá mi trochu osamělá, jsem ráda, že jsi mi dovolila, abych ji taky pozvala.

Margareta byla Christinina nevlastní starší sestra, kterou Sonja v mládí musela dát k adopci. Před pár lety spolu znovu navázaly kontakt, ale stýkaly se jen sporadicky. Nebylo snadné stát se přirozenou součástí rodiny, když obě ženy tak dlouho ani netušily, že ta druhá vůbec existuje.

Teď se na prahu kuchyně objevil i John. Vzal si od Marcuse Ellen a povzbudivě se na Cecilii podíval.

– Není na  čase, aby oslavenkyně pronesla slavnostní řeč a  všechny přivítala?

Měl samozřejmě pravdu.

Cecilie zamaskovala úzkost, kterou v nitru pociťovala, úsměvem. Vždyť se není čeho bát. Je obklopená svými nejbližšími. Tak proč to podivné šimrání kolem žaludku, jako by ji tam někdo lechtal peříčkem?

– Hned jdu na  to, přikývla a  nedala najevo, jak je nervózní. – Běžte za ostatními, za chvilku jsem u vás.

AČKOLI TO PRO NI BYLO ODPOLEDNE plné pokušení, protento

krát měla Christina v  duši klid. Tak například na  stole stály tmavozelené láhve s  orosenými skleněnými těly a  lesklou stříbrobílou fólií kolem hrdel a  vyhlížely velmi lákavě. Na  okamžik se jí vybavilo, jak první doušek chladivých bílých bublinek člověka zašimrá cestou dolů v hrdle, jak se do paží a nohou vlévá teplo. V celém těle se hned rozhostí slavnostnější pocit, mysl se uvolní, nálada se zlepší. Ve  svém bývalém životě by v  den, jako byl tenhle, něco na  posilněnou potřebovala. Vždyť její prostřední dcera Cecilie slaví kulaté narozeniny.

Kdysi pociťovala Christina při každých narozeninách – svých i  cizích – fyzickou nevolnost. Ne že by se neradovala spolu se svými dcerami, chtěla být s  nimi a  jejich narozeniny hezky oslavit. Úzkost v  ní vyvolávaly spíš ty neustálé připomínky, že čas běží. Vybavily se jí roky kolem její vlastní padesátky, v  citové oblasti tohle období provázela celá řada katastrof.

Cecilie si stoupla doprostřed obývacího pokoje a  zlehka zaťukala na  stěnu vinné skleničky, kterou držela v  ruce. Šum v  místnosti utichl. Cecilie se na  počest téhle slavnostní příležitosti náležitě nastrojila, na  sobě měla lehké květované šaty s  jemně nabíranými rukávky a  natočila si vlasy, takže se jí měkce vlnily kolem obličeje a  zdůrazňovaly její ženskost. Oči si elegantně zvýraznila modrošedými stíny a  řasenkou, na  rty si nanesla teple růžový odstín rtěnky, který jí ladil se šaty. Grétka se k ní nenápadně přitočila a Cecilie své prostřední dcerce ovinula paži kolem ramen a usmála se na hosty.

– Nebudu to nijak protahovat, protože mám takový dojem, že máte všichni hlad, prohlásila a rozhlédla se kolem sebe. – Navíc dobře vím, že si nikdo z  vás nepotrpí na  dlouhé proslovy. Především bych vás tu chtěla všechny přivítat a říct vám, jak jsem ráda, že jste dorazili, abyste se mnou tenhle astronomicky vysoký věk oslavili.

– Ale mami, vyhrkl Marcus. – Ty přece vůbec nejsi stará!

– Díky, broučku. Každopádně dnešní den jsem se rozhodla oslavit, protože to je to nejlepší, co člověk může udělat. Ocenit, že se mu podařilo dojít tak daleko. Mám ohromné štěstí, že jste všichni součástí mého života. Především jsou tu mé báječné děti: William, Marcus, Sofie, Grétka a  Ellen – díky, že jste se rozhodli, že se narodíte zrovna mně. Pak je tu pochopitelně moje maminka Christina a  babička Sonja, bez kterých bych nebyla tím, kým jsem. A  pak tu máme Marii a  Susannu – vy víte, sestřičky, jak moc vás mám ráda. A  Johna, otce mých dětí a  svého milovaného bývalého manžela, budu vždycky považovat za  muže číslo jedna, i  když už se neplahočíme životem společně – což je možná důvod ke  smutku, ale možná zároveň i  důvod k  radosti, co já vím?

Pár lidí se zasmálo a Christina pohlédla na Johna, aby zjistila, jak na  Ceciliina slova zareaguje. Přijal je však dobře, jenom přikývl a  pokrčil rameny. Moje dcera má občas sklony projevovat se drobátko neempaticky, pomyslela si Christina. Sem tam z ní vypadne něco, co by mělo zůstat nevyřčené.

– A pak jste tu vy ostatní, kdo patříte do rodiny, děti i dospělí, příbuzní a  přátelé, pokračovala Cecilie. – Jsem moc ráda, že se mnou ten dnešní den dorazily oslavit i  moje fantastické kolegyně. Díky za  to, že vás mám! Za  chviličku se pustíme do  jídla a  pak bude dort, který jsme s  děvčaty upekly. Vzhledem k  tomu, že je vás tolik, jsme připravily obložené mísy a  každý si musí sám najít nějaké místo k  sezení nebo k stání, jak vám to bude nejlíp vyhovovat.

– Podle mě bychom měli mámě zazpívat, navrhla Grétka a  začervenala se. – Nebo ne?

– Máš naprostou pravdu, podpořila ji Christina. – Pozvedněme všichni sklenku na počest úžasné ženy, matky, sestry a dcery!

Než stačila Cecilie cokoli namítnout, rozeznělo se halasné Hodně štěstí, zdraví a  místnost se naplnila zpěvem. Mladé i  starší hlasy se proplétaly a  Cecilie se rozpačitě usmívala. Pak zpívaná gratulace skončila a zahřmělo čtyřnásobné hurá, které téměř nadzvedlo strop.

– Panebože, moc vám všem děkuju, vydechla Cecilie se slzami v očích. – Jsem z toho úplně naměkko.

Christina jedním douškem dopila zbytek nealkoholického jablečného moštu a  srdečně dceru objala. Přece jenom jsou ty narozeniny pěkná věc, je skvělé, že se celá rodina takhle sejde. Pocítila něco, co by se dalo nazvat úctou k  životu. Její dcery jsou zdravé a  vnoučata rostou, i  její matka je ještě čilá, ačkoli už jí bude za  chvíli devadesát. Christina navíc na  stará kolena dokonce ještě získala starší sestru. A  v  tuhle

19

chvíli pomáhá Susanně s  těmi jejími erotickými internetovými strán

kami, zastává úlohu vedoucí redaktorky a  dělá mentorku několika

mladším talentovaným lidem z  mediální branže. Že zestárla? No a  co?

Ještě pořád ji uznávají a  je jenom na  ní, jestli si bude chtít svoji pozici

udržet i nadále. Jen je smutné, že se jí ne vždycky daří si svůj úspěch

vychutnávat.

Kradmo pohlédla na  Larse-Åkeho, který si právě mazal kousek ba

gety máslem. Tenhle muž v  jejím životě je neuvěřitelně skvělý. Měla

by o  jejich vztah lépe pečovat. Lars-Åke příliš pracuje, jen málokdy

bývá doma. Co jen se ho napřesvědčovala, že by měli vyrazit někam

na  cesty, ubytovat se v  nějakém příjemném hotelu s  relaxačním pro

gramem, číst si knížky a  chodit na  báječné večeře. Lars-Åke už brzy

také oslaví kulaté narozeniny. Představa, že by mu jako překvapení

koupila nějaký výlet do cizích krajů, ji rozjařila. Nikdy není pozdě za

čít znovu. Vždyť věk je v  podstatě jenom číslo. Ba ne, život nemůže být

jenom práce a  dřina – člověk může občas i  lenošit a  užívat si. Jenom je

škoda, že jí trvalo přes šedesát pět let, než k tomuhle poznání došla.

OD JOHNOVA POSLEDNÍHO SETKÁNÍ S LOUISOU už uplynul víc

než rok. A  teď, když čekal, až se uvolní toaleta, najednou stála proti němu. Její přítomnost na  něj měla zneklidňující účinek. Po  fiasku s Nike žil John jako nezadaný otec několika dětí a dospěl k rozhodnutí, že se do žádného nového vztahu neuváženě pouštět nebude. Myšlenky na  Louisu ale nezmizely, Občas se sešli nebo si zavolali, ale život jako by se postavil proti nim. Žádné rande zkrátka neproběhlo a  John měl podezření, že by to mohlo být tím, že si ani jeden z  nich v  podstatě na  něco takového netroufá. Koneckonců je Ceciliin bývalý manžel a  Louisa je její kolegyně a  kamarádka. Žádný jiný vztah by mezi nimi být neměl. Přesto John ve  chvíli, kdy se Louisa v  úzké chodbě objevila, pocítil určité napětí.

– Moc ráda tě zase vidím, prohlásila Louisa tím svým příjemným hlasem a obdařila ho klidným, neuhýbavým pohledem.

– Nápodobně.

– Cecilie to dneska připravila moc hezky.

– To je pravda.

– Jaký z toho máš pocit?

Co tím myslí? John znejistěl. Nebylo mu jasné, co by měl odpovědět.

– Tedy z  toho, že jsi tady na  oslavě... víš, jak to myslím, nejspíš ti to připadá trochu zvláštní, ne?

A  proč by mělo? pomyslel si vzdorně a  nečekaně se ho zmocnilo podráždění. Ale nehodlal se s  Louisou pouštět do  sporu. Bylo by to zbytečné. Navíc mu něco v  její tváři napovídalo, že ho tou otázkou chtěla vyvést z rovnováhy. Nebylo mu ale jasné, proč by to dělala.

Rozhodl se, že jí odpoví co nejupřímněji.

– Jasně že je to zvláštní pocit, koneckonců jsem si myslel, že zůstaneme svoji celej život, řekl a  bylo mu v  tu chvíli úplně jedno, jak sentimentálně to zní. – V  hloubi duše bych si přál, abychom spolu pořád ještě žili, abychom se nikdy nerozvedli.

Zdálo se, že Louisu takhle otevřená odpověď zaskočila.

– Hm, a Cecilie ví, že se na to ještě pořád díváš takhle?

John upadl do rozpaků. O co se to ta Louisa snaží? To, co právě řekl, bylo dost přehnané. Rozvod s  sebou přece nepřinesl jen samá negativa. V  manželství měli určité problémy, teď je svobodný a  není to tak špatné. Líbí se mu, že může rozhodovat sám za  sebe, když si zvykl, začalo ho bavit být s  dětmi sám. A  když byly děti u  Cecilie, dokázal si to náležitě užít, znovu navázal spojení se sebou samým.

– No, možná trochu přeháním. Při těchhle příležitostech mívá člověk sklon být sentimentální. Tobě se to nestává?

– Jsem s  děvčaty sama tak dlouho, že už si ani nepamatuju, jaké to bylo žít s  partnerem, odpověděla Louisa a  znovu se mu podívala do očí.

Ozvalo se spláchnutí. Dveře se otevřely a  z  toalety vyšel Henrik, jeden z  Mariiných synů. Vesele se na  dospělé, kteří čekali na  chodbě, zašklebil a zmizel v obývacím pokoji.

– Prosím, pobídl Louisu John.

– Teď jsi na řadě ty.

– Ale já jsem přece džentlmen, zazubil se na ni.

– No tak dobře, usmála se Louisa.

Na  mikroskopicky kratičký okamžik si představil, jak ho zve za  sebou dovnitř. Co to s  ním je, proč na  něj tyhle ukradené chvilky na  večírcích a  narozeninových oslavách takhle působí? Kdysi, někdy snad před tisíci lety, se s  Cecilií právě takhle dali zase dohromady, bylo to po  jedné rodinné večeři u  Christiny. V  omezeném prostoru toalety pro hosty, kde byly květované tapety a anglický porcelán, se jeden druhému vrhli do náruče a líbali se, jako by jim zbývalo pouhých pár rozechvělých minut života. Vyhrnul Cecilii šaty, stáhl jí punčocháče a  kalhotky, cítil, jak je vlhká, a  hladově, hltavě ji líbal. Erekci měl tvrdou jako kámen a rychle Cecilii přitiskl ke stěně a vstoupil do ní. Následovalo pár vášnivých a úžasně žhavých okamžiků. Dospěli k vyvrcholení prakticky okamžitě a  pak se ještě chvíli radostně mazlili, spiklenecky se chichotali, pak se utřeli do toaletního papíru, urovnali si oblečení, uhladili si vlasy a  nakonec s  planoucími tvářemi nenápadně vyklouzli na chodbu. A o devět a půl měsíce později se jim narodil jejich pátý a poslední potomek. Právě během té krátké epizodky na  záchodě s  vůní levandule byla počata Ellen. Když Cecilie Johnovi sdělila, že je těhotná, byl to pro něj sice šok, ale vlastně nikdy vážně neuvažovali o interrupci.

Ucítil ve  slipech škubnutí. S  Louisou se jeden druhého příliš nedotýkali, přesto však věděl, jaké její tělo bude. Měkká ňadra, stehna, zaoblené bříško, obrysy její postavy v  něm vyvolávaly žádost, vpálily se mu do  paměti při tom jejich dávném objetí. Když masturboval ve  sprše, představoval si ji jenom v  kalhotkách a  podprsence, v  jeho fantazii si rozpustila vlasy a  vzápětí se na  něj vrhla, roztoužená a  zdivočelá vášní. Zhluboka se nadechl. Teď je od  sebe dělí dveře od  toalety, Louisa už nejspíš sedí na záchodě. Její obraz mu odmítal zmizet ze sítnice, penis mu ještě víc ztvrdl. No skvělé, takže je tady na oslavě čtyřicátin své bývalé manželky a touží po její kolegyni. Asi by opravdu potřeboval nějakou ženu, a  to brzy. V  současné době míval dlouhá období, kdy s  nikým nespal. Kdysi nevěřil, že by něco takového dokázal vydržet, ale teď se ukázalo, že to není nic nemožného. Místo toho, aby myslel na sex, se plně věnoval domácnosti, dětem a práci a spokojil se s tím, že občas onanoval ve sprše nebo u nějakého porna, které si pustil, když ležel sám v  posteli. Jenže představa svlečené a  mokré Louisy mu najednou připadala nesnesitelně lákavá.

– Co ty tady?

Z říše fantazie ho vytrhl Ceciliin hlas. Upadl do rozpaků, jako by snad jeho bývalá žena mohla vytušit, co se mu právě honí hlavou.

– Čekám, až bude volno na záchodě, řekl.

V tu chvíli se dveře otevřely a v nich stála Louisa, rty čerstvě namalované, dlouhé tmavé vlasy smyslně rozpuštěné.

Podívala se z  Cecilie na  Johna a  zase zpátky. Atmosféra okamžitě podivně zhoustla. John by si přál, aby obě prostě zmizely.

Erekce naštěstí povolila a jemu se teď chtělo už jen na záchod. Litoval toho, co předtím Louise řekl. Co když to prozradí Cecilii?

– Omluvte mě, dámy, vyhrkl proto spěšně a  protáhl se mezi nimi.

Za  zamčenými dveřmi si oddechl. Jen ať to Louisa Cecilii klidně řekne. Pokud hodlá to, co se od  něj dozvěděla, povídat dál, on s  tím stejně nemůže nic dělat.

Podíval se na  sebe do  zrcadla. Už je mu čtyřicet tři, ale vlasy na  spáncích mu ještě neřídnou a  vrásky kolem očí vypadají stejně jako posledních pět let. Když ho Cecilie opustila, začal být trochu oplácaný, protože se utěšoval jídlem a  různými sladkostmi, když mu však váha

23

ukázala, že přibral už deset kilo, a  všechny džíny, co měl ve  skříni,

mu začaly být těsné, vzchopil se a začal běhat. Na podzim se dokonce

zúčastnil půlmaratonu a teď byl zpátky ve své původní váhové kate

gorii. Protáhl se, podíval se na sebe z profilu. Tělo je v pohodě. Ale co

duše? Zatímco si ulevoval, znovu zalétl v  myšlenkách k  Louise. Vždyť

přece stačí jen poslat esemesku. Mohl by ji pozvat na  sklenku vína.

Tentokrát už to musí vyjít.

KDYŽ PER NILSSON ODCHÁZEL JAKO POSLEDNÍ z hostů z osla

vy, bylo už osm hodin. Zeptal se Cecilie, jestli by u ní nemohl zůstat, a  ona byla v  pokušení říct ano. Něco ji však přimělo, aby si to rozmyslela. Radši se s Perem vídala u něj doma, nějak nedokázala úplně skloubit jejich zvláštní vztah-nevztah spojený s  odpovídajícím vášnivým sexem a život osamělé matky. Navíc dnes u sebe měla děvčata.

Ellen usnula oblečená na  Ceciliině posteli a  Sofie s  Grétkou sledovaly nějaký film na iPadu. Cecilie se uvelebila se sklenkou vína na pohovce. Uklidit může až zítra. Teď bude hezky odpočívat, probírat si v  myšlenkách uplynulý večer a  kochat se pohledem na  stolek, kde se tísnily kytice spolu s  hromadou nerozbalených dárků. S  rozbalováním si chce dát pěkně načas. Během odpoledne na  to nebylo dost prostoru, ale každému z  dárců hodlá osobně poděkovat. Největší zvědavost v  ní probouzela červená obálka od  Johna, která trůnila úplně nahoře. Ale ještě si to bude chvíli vychutnávat, zatím se jí nechtělo obálku otevřít a podívat se, co je uvnitř.

Ve  dveřích se objevil Marcus, který se na  poslední chvíli rozhodl, že na noc zůstane u ní.

– Napadlo mě, že bych se šel trochu projet, prohlásil přeskakujícím hlasem mutujícího puberťáka. – Doufám, že to neva.

– Kam máš namířeno?

– Chtěl jsem se stavit za kámošema.

Williama ve  čtrnácti či patnácti mopedy nezajímaly, Marcus jim však nečekaně propadl. Cecilii se občas zastesklo po jejím veselém synkovi, který miloval zvířata a  choval se k  ní přívětivě a  mile. Po  rozvodu se Marcus ze všech dětí změnil asi nejvíc. A někdy během toho procesu jeho něžné, vlídné a oddané já někam zmizelo. I nadále měl rád zvířata, ale teď pro něj byli ze všeho nejdůležitější kamarádi a  před rokem začal škemrat o moped. Dokonce se pokusil sám si na moped i na řidičák vydělat, šel na  brigádu a  roznášel speciální vánoční noviny a  časopisy, dokonce pomáhal Johnovi s  několika zakázkami. Střádal korunku ke  korunce, aby si svůj sen mohl splnit. Našel si jeden cenově výhodný moped na  internetu a  John Cecilii nakonec přemluvil, řekl jí, že by chlapcova snaha měla být odměněna. Cecilii se to ani trochu nezamlouvalo, slyšela o  spoustě nehod, jejichž účastníky byli dospívající mladí lidé, věděla, kolik z nich skončí každý rok na pohotovosti v Severní nemocnici s vážnými zraněními, protože nezvládli řízení.

– A  je to opravdu nutné? zeptala se teď, i  když jí bylo jasné, že to nemá smysl. Pokud se Marcus už rozhodl, tak prostě pojede a  nic z toho, co mu řekne nebo co udělá, ho nepřiměje plány změnit.

– Ale mami, no tak, povzdychl si.

– No tak dobře, přikývla rezignovaně. – Ale mobil máš zapnutý, viď?

Marcus obrátil oči v sloup.

– Jasně.

Jenže jasné to nebylo ani trochu. V  Marcusově mobilu se každou chvíli vybila baterie a nedalo se mu dovolat. Občas byl po návratu domů načichlý kouřem, nezdálo se však, že by pil alkohol, alespoň jí nepřipadalo, že by z  něj byl cítit. Když dorazil domů, občas ho kradmo objala a  nenápadně začichala, jestli mu z  dechu netáhne pivo, zatím však její namátkové kontroly nikdy nic neodhalily. Ovšem kouření... Marcus tvrdil, že on sám si žádnou cigaretu nedal, sváděl to na ostatní kamarády z party, někteří prý hodně kouří, a proto je kouř cítit i z něj. Cecilii bylo jasné, že lže, když si přičichla k  pravému rukávu jeho bundy, odhalila zřetelné stopy tabáku. Tyhle triky se naučila na přednášce o rizikovém chování dospívajících, kterou zorganizovala Marcusova škola.

Dnes večer neměla sílu o  tom začínat, byla na  to příliš unavená. Kdysi dávno býval Marcus její malý rytíř, ale teď se každou chvíli dostali do sporu. Když vyjádřila nesouhlas, Marcus se naštval a začal jí stroze odsekávat. Bude lepší, když ho pustím, pomyslela si.

– Ale alespoň bys mi mohl dát pusu, než vyrazíš, pobídla ho.

Marcus se přiloudal k  pohovce a  sklonil se k  ní. Přitáhla si ho k sobě a políbila ho na tvář, zřetelně cítila pod rty strniště vousů.

– Mám tě moc ráda, zašeptala synovi do  ucha. – A  díky, že jsi mi dneska pomohl.

– Moc jsem toho neudělal, zamumlal. – A  taky tě mám moc rád. Bylo fajn se se všema vidět.

Kdyby se mu tak chtělo chvíli s ní na té pohovce posedět! Ale neodvážila se ho o to požádat. Nechtěla na něj vznášet nároky, nechtěla se doprošovat.

– Nejspíš nepřijdu nijak zvlášť pozdě, ujistil ji.

– To je v  pořádku. Ale znáš mě, víš, jak jsem vždycky nervózní, když se někde proháníš na tom svém mopedu.

Nezašla příliš daleko?

Naštěstí si to tentokrát nevzal osobně.

– Ale mami, víš přece, že to beru vážně, prohlásil a najednou působil dospěleji než puberťák, kterému bylo teprve nedávno patnáct.

– Nezapomeň si vzít přilbu.

– Víš přece, že si ji beru vždycky. Budeš se dívat na televizi?

– Dneska ne. Asi si půjdu brzo lehnout. Byl to dlouhý den.

Marcus přikývl.

– Fajn. Tak já jdu. Když se za  synem zavřely dveře od  bytu, Cecilie se znovu napila vína. Zavřela oči. Samota byla příjemná a uklidňující, zároveň ji však skutečnost, že je neustále sama s  vlastními myšlenkami, poněkud znepokojovala. V  hlavě jí vířily vzpomínky na  odpoledne, dětský smích a blahopřání dospělých, všechna ta objetí a gratulace. Teď je jí čtyřicet, stala se z ní žena, od níž okolí očekává, že bude zralá a zkušená. Jak je tedy možné, že si připadá mladší než dřív, že všechno, co kdysi považovala za jisté, v ní najednou vyvolává pochybnosti? Její kolegyně z  práce pro ni dokonce napsaly písničku, kterou k  velkému pobavení ostatních hostů na  oslavě zanotovaly. Zpívalo se v  ní o  báječné porodní asistentce Cecilii Lundové, která přivedla na  svět rekordní počet dětí a  i  přesto, že švédské zdravotnictví patří k  nejlepším na  světě, jedno z  nich porodila doma, a  navíc že ve  volném čase řeší zločiny a  honí padouchy. Je rozhodně tou nejznámější porodní asistentkou v celém Švédsku a je čím dál tím lepší. Cecilie ze vší té chvály a ovací upadla do rozpaků, měla pocit, že její kolegyně dost přehánějí. Zdálo se jí neuvěřitelné, že zpívají o  ní. Začala se stydět, neměla dojem, že by si všechny ty komplimenty zasloužila.

Telefon zavibroval.

Esemeska od Pera Nilssona.

Kdyby sis to rozmyslela, rád se vrátím.

Polichotilo jí to, to nemohla popřít. Byl milý, ale jí přesto něco scházelo. Před očima jí proplul Johnův obličej. Potlačila chuť poslat místo toho esemesku jemu. Proč by to ovšem dělala? Možná proto, aby mu řekla, že Marcus šel ještě ven. Právě tohle jí chybělo nejvíc, skutečnost, že s  Johnem už nemůže sdílet rodičovské radosti a  strasti. Pokud šlo o  děti, byl i  nadále její životní partner. Kéž by tu teď byl, kéž by si mohli o Marcusovi promluvit. Jen tohle, nic víc. Ale přesto to nešlo.

Kdyby sis to rozmyslela, rád se vrátím.

Ne, dneska večer už nemá na žádnou společnost sílu.

Nechala Perovu esemesku bez odpovědi.

TYHLE ZKRÁŠLOVACÍ PROCEDURY PŘED SPANÍM vyžadují čím

dál víc času, pomyslela si Christina, když si po  obličeji a  dekoltu roztírala průsvitný gel s  vypínacím efektem určený pro zralou pleť. Brzy bude načase, aby si znovu zašla do Ateliéru Jeunesse, což byla klinika plastické chirurgie, kde byla už řadu let stálou zákaznicí. Když byla s  obličejem a  dekoltem hotová, důkladně si prohlédla hřbety svých rukou. Pokožka na  nich jí připadala tenká a  působila křehce. Možná by měla zkusit tu kúru, která by jim prý mohla dodat mladistvější vzhled.

– Už budeš hotová?

To k ní z ložnice dolehlo volání Larse-Åkeho.

– Hned to bude, odpověděla klidně.

Zhasla, zavřela za  sebou dveře a  překonala krátkou vzdálenost mezi koupelnou a  ložnicí. Lars-Åke napůl seděl a  napůl ležel na  posteli, projednou byl do půli těla nahý a upíral na ni pohled plný očekávání.

– Á, takže plejboj, poznamenala Christina a  laškovně na  něj mrkla.

– Někdy přece musím odhalit svoji mužnou krásu, opáčil a  odhrnul přikrývku.

V  poslední době už nebylo nijak obvyklé, aby ji Lars-Åke takhle lákal do  postele, a  tak si Christina řekla, že je potřeba toho využít, a  nechala froté koupací plášť sklouznout na  podlahu. Vlezla si k  manželovi do postele a objala ho. Potom ho zlehka políbila na ústa. Přitáhl si ji blíž. Tělem se jí šířilo uspokojení, jako by měla dlouho žízeň a  teď se konečně mohla napít. Zavřela oči a  přitiskla se k  němu, vychutnávala si dotek jeho teplých dlaní na  zádech a  na  pažích. Moc příjemně voněl, cítila slabé aroma vody po  holení a  čerstvě osprchované pokožky. Zaplavila ji láska a  v  podbřišku se jí začalo šířit teplo. Lars-Åke zasténal a  ona cítila, že mu tvrdne penis. Ani tohle se už dlouho nestalo, sotva se pamatovala, kdy se o  milování pokusili naposledy. Tehdy se to nepovedlo. Nevzal si dnes Lars-Åke na pomoc nějaké pilulky? Viagru? Rozhodla se, že se ho na to nebude ptát, že prostě přijme, co se jí nabízí. Všechno jí to připadalo naprosto správné, ruce, které ji laskaly, jeho horké rty. Polibky byly stále vášnivější a  vzápětí do  ní Lars-Åke vstoupil, vyplnil ji svou touhou. Několikrát přirazil, ale najednou uprostřed pohybu strnul.

– Záda, zamumlal. – Píchlo mě v zádech.

– Ale miláčku!

Christina ho pohladila po hlavě. Také ona znehybněla. Snažila se nepodlehnout zklamání. Lars-Åke se z  ní odvalil, zůstal ležet na  zádech, byl bledý a  měl zavřené oči. Christina se nadzvedla na  předloktí a položila mu ruku na hrudník.

– Jak ti je?

Lars-Åke přerývaně dýchal, ale pak otevřel oči a  provinile se na  ni usmál.

– Nic moc.

– Pověz mi, co tě bolí.

Zavrtěl hlavou.

– Není tak moc o čem mluvit.

– Chceš si odpočinout a pak to zkusit znovu?

Vzal ji za ruku a lehce ji stiskl.

– Nevím, jestli to půjde, zamumlal.

– To máš housera?

Chvilku s odpovědí váhal.

– Ne, bolí to o kus výš. Je to spíš jako křeč, řekl po chvilce uvažování.

Posunula se blíž, až se jejich tváře dotýkaly. Touha byla pryč, nahradil ji lehce nepříjemný pocit. Jako by se dveře vedoucí k milování pomalu zavíraly. To je typické, že když se zase jednou o  něco pokusili, dopadlo to takhle. Třeba je to její vina? Byla snad příliš dychtivá? Ale tentokrát přece iniciativu převzal on. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že je za  manželova bolavá záda nějak zodpovědná. Možná se chtěl milovat jen kvůli ní, možná že si připadá pod tlakem, že to z  její strany vnímá jako jakýsi nevyslovený požadavek.

– Víš, tak mě napadlo, nadhodila, aby ho (a  sebe taky) přivedla na jiné myšlenky. – Měli bychom někam odjet.

Celý ztuhl.

– Jak to myslíš?

Pohladila ho po tváři.

– Jen si to představ, odjedeme někam daleko, někam, kde budeme moct objevovat zajímavá místa, jíst skvělá jídla a  být skutečně spolu. Ty bolesti zad můžeš mít i ze stresu. Je to už hrozně dávno, co jsme si dopřáli nějakou opravdovou společnou dovolenou.

Když mluvila, nespouštěl z ní oči.

– Má milá Christinko, ty moje krasavice, odpověděl. – Víš přece, že mám teď spoustu práce. V  tuhle chvíli pracuju na  titulech, které mají vyjít v létě, a na stole mi leží několik rozsáhlých textů.

Christina si zklamaně povzdychla.

– A nezvládl bys ani krátký romantický víkend?

Zavrtěl hlavou.

– Bohužel to teď nejde.

Lehce ho pohladila po šedých chloupcích na hrudi.

– Ale kdy, Larsi-Åke? Kdy?

Stiskl jí ruku.

– Na  tohle ti nedokážu odpovědět. Až budu v  důchodu, do  toho už mi tolik let nezbývá. Pak můžeme dělat, na  co budeš mít chuť. Můžeme někam odjet, můžeme být dlouho pryč, možná bychom si dokonce mohli někde v zahraničí koupit byt, když budeš chtít.

– Ale já chci podniknout něco příjemného už teď!

Slyšela svůj hlas, mluví jako vzdorovitá školačka.

– Když už ne teď hned, tak co třeba v létě? Nebo na podzim, dodala.

– Na  podzim mám knižní veletrh, připomněl jí Lars-Åke. – A  v  létě bývá u nás ve Švédsku tak nádherně, že se mi nikam jinam nechce.

– A co na Vánoce?

– Ty bychom měli trávit doma s rodinou.

Prostě to nešlo. Ležela v  posteli vedle něj a  zklamání v  ní rostlo a  tížilo ji. Lars-Åke si všiml, že najednou nic neříká, a  uvědomil si, že je rozladěná.

– Možná příští rok, pokusil se ji utěšit. – Co ty na to?

Nedokázala už ze sebe vypravit ani slovo.

Ale v duchu si slibovala, že si přece jenom prosadí svou.

PO  ZBYTEK VÍKENDU SE CECILIE VĚNOVALA uklízení a  odpo

činku, a  když přišlo pondělí a  Marcus a  děvčata zmizeli ve  škole a  ve  školce, nalila si doma velký hrnek kávy a  usadila se s  ním ke  kuchyňskému stolu, aby si nějak naplánovala zbytek týdne, kdy má děti na starosti ona. Marcus u ní ještě pár dní zůstane, William se zřejmě několikrát zastaví na večeři a možná tu někdy přespí i on, tohle však za  současné situace nikdy nevěděla dopředu. William moc nebýval ani u Johna, trávil spoustu času se svou přítelkyní, a když nebyl s ní, táhlo ho to na jiné společenské akce. Cecilie každopádně musí nakoupit dost jídla, aby jim vydrželo do  pátku, a  potřebuje si také rezervovat termín v  domovní prádelně. Pračku sice měla samozřejmě i  v  bytě, ale když prala ložní prádlo a  ručníky, bylo šikovné, když mohla použít nějakou větší.

Mimo všechny tyhle praktické domácí práce, které teď byly jen na ní, měla ještě další povinnosti. Už rok psala svůj vlastní pravidelný sloupek v Magazínu F. „Ptejte se Cecilie“ – název, který sama vymyslela. Některé dotazy, které jí přicházely, se týkaly kriminálních případů, jiné se zaměřovaly na  vztahy, rodinu a  další problémy každodenního života. Mezi čtenáři získala skutečnou oblibu, e-maily od  nich jí chodily každý den. Všichni toužili, aby jim slavná porodní asistentka poradila. Psaní sloupku jí každý měsíc přinášelo vítaný příspěvek do  domácího rozpočtu. Christina ji zaměstnávala na  částečný úvazek. Poprvé po  mnoha letech Cecilii nepřipravovaly o  spánek finanční starosti.

Poslední dobou došlo v  mém životě k  tolika změnám, říkala si, když zvolna popíjela horkou kávu. Také v  zaměstnání se posunula někam dál. Loni na konci podzimu jí nabídli práci na zbrusu nové porodní klinice Victoria v  centru města, bylo to moderní zdravotnické zařízení, v němž se kombinovaly nové trendy v oboru se špičkovými technologiemi. Cecilie dostala nabídku, jestli by tam nechtěla dělat koordinátorku, avšak jakkoli ji vidina vyššího platu lákala, nakonec odmítla a  dál dělala porodní asistentku. Měla dojem, že na  tak náročnou práci není dostatečně připravená, kromě toho na  sebe vzhledem k tomu, že děti trávily polovinu času u ní, nechtěla brát takovou zodpovědnost. Ellen byla ještě pořád hodně malá, a  navíc to bylo tak trochu problémové dítě.

Cecilie přelétla pohledem uklizenou kuchyň a  zadívala se na  vysokou židličku, ve které Ellen sedávala při jídle. Její milované páté dítě bylo už od  prvního dne jedinečné. Ellen se narodila v  době, kdy se Ceciliin a Johnův vztah rozpadal. Byly s ní každou chvíli nějaké problémy. Teď naposledy ve  školce ošklivě pokousala jednoho chlapečka a  poprala se s  nějakou starší holčičkou. Na  prolézačce vyšplhala moc vysoko, spadla a zranila se, až jí tekla krev, takže si ji Cecilie musela uprostřed dne vyzvednout. Chvilku neposeděla, nadělala spoustu povyku, často byla nespokojená, A když nebylo po jejím, začala se vztekat a  chovala se vzdorovitě. Je jí teprve tři a  půl a  už musí mít ve  všem navrch...

Cecilie se pokoušela myslet pozitivně, utěšovala se, že z  takových zlobivých holčiček vyrostou jednou silné mladé ženy, na  které si nikdo nebude moct dovolovat. Přesto jí Ellen dělala starosti. Všimla si, že starší sourozenci mají občas své malé sestřičky plné zuby, a  bolelo ji z  toho srdce. Nejlépe se Ellen zpravidla shodla s  Williamem. Možná proto, že v ní její starší bratr budil značný respekt. Nebo proto, že sebou William nenechal manipulovat.

Cecilie vstala, vypláchla prázdný hrneček a  odložila ho na  odkapávač. Stoupla si ke  kuchyňskému oknu, které vedlo do  dvora a  byly z  něj vidět ostatní domy, všechny sedmipatrové a  naprosto stejné. Kdyby si mohla vybrat, kde bude bydlet, a  nehrály v  tom hlavní roli peníze, nejspíš by si zvolila jiné místo než právě Smedby. Ale tím, že se sem přestěhovala, dala najevo, že teď za svůj život přebírá zodpovědnost sama. Smedby jí stačí, i když to tu zdaleka není dokonalé. Sofie a  Grétka takhle můžou chodit do  stejné školy jako dřív, pro Ellen se našlo místo v jedné dobré školce v okolí. Wiliam nyní chodí na gymnázium v centru a Marcus je v osmé třídě základní školy v Bredsätře, kam to má z  jejího bytu blíž než od  Johna. Johnovi se podařilo sehnat bydlení na  předměstí a  v  bytě byl zároveň i  ateliér. Měl to tam pronajaté jen dočasně a  nebylo jisté, kdy si bude muset hledat něco dalšího, ale měl tam dost místa pro všechny děti. To je celý John, říkala si Cecilie, nikdy by se nespokojil s něčím podřadným, navíc



Kateřina Janouchová

KATEŘINA JANOUCHOVÁ


22. 2. 1964

Katerina Janouch, rozená Kateřina Janouchová, (22. února 1964 v Praze) je švédská spisovatelka a novinářka.

Janouchová – Kateřina Janouchová – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist