načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bonjour la France! Rok v Paříži - Stefan Ulrich

  > > > > Bonjour la France! Rok v Paříži  

Kniha: Bonjour la France! Rok v Paříži
Autor:

I po italském Dolce Vita může být život sladký. Ale i vtipný a někdy nevypočitatelný. Poté, co rodina Ulrichových strávila čtyři vzrušující roky v Římě, přišlo v létě 2009 ...


Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  236
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
21%
naše sleva
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-10-12
Počet stran: 296
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 292 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Jiřina Kynclová
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Téma: autobiografické romány, autobiografické prózy, Paříž (Francie), Francie, skutečné příběhy, společenské poměry, humor, německá literatura
ISBN: 9788026707219
EAN: 9788026707219
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

I po italském Dolce Vita může být život sladký. Ale i vtipný a někdy nevypočitatelný. Poté, co rodina Ulrichových strávila čtyři vzrušující roky v Římě, přišlo v létě 2009 stěhování do Paříže – města lásky a savoir-vivre. Přestože jeho manželka měla z přesunu k Seině radost, pociťoval Stefan Ulrich určité pochyby. Jednak si Itálii a její dolce vita oblíbil, jednak jeho znalosti francouzštiny byly od dob základního kurzu na gymnáziu poněkud zaprášené. A tak byly první týdny a měsíce v novém městě někdy překvapivě komplikované a jindy až vesele katastrofální. Od hledání bydlení za astronomické nájmy přes domovníky a řemeslníky, kteří sami sebe berou spíš jako umělce, až po pokus přimět Nicolase Sarkozyho poskytnout rozhovor. Přesto celá rodina dospěla k jednomu zjištění: Francouzi jsou sice zvláštní, ale mimořádně sympatický národ. Vyprávění německého novináře Stefana Ulricha o jeho pobytu v Paříži zaujme množstvím postřehů, které s laskavým humorem popisují a komentují běžný život v hlavním městě Francie. STEFAN ULRICH Německý novinář a spisovatel se narodil roku 1963 v německém Starnbergu. Po maturitě vystudoval práva v Mnichově a ve Freiburgu. Rozhodl se pracovat jako novinář a zaměřil se na zahraniční politiku. V srpnu 2005 se spolu s manželkou a dvěma dětmi přestěhovali z Mnichova do Říma, kde ho čekala práce dopisovatele Süddeutsche Zeitung. Měl čtenářům přinášet informace z Říma, Itálie a Vatikánu. Vedle toho stačil napsat dvě knihy – Quattro Stagioni: Ein Jahr in Rom a Arrivederci, Roma! Od podzimu 2009 působí jako dopisovatel v Paříži, což zatím stačil zúročit v knize Bonjour la France! Ein Jahr in Paris. (rok v Paříži)

Kniha je zařazena v kategoriích
Stefan Ulrich - další tituly autora:
Čtyři roční období: Rok v Římě Čtyři roční období: Rok v Římě
Ulrich, Stefan
Cena: 228 Kč
Bonjour la France! Rok v Paříži Bonjour la France! Rok v Paříži
Ulrich, Stefan
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
Jedna
Mezi zalesněnými kopci probleskují poslední
paprsky slunce. Z roklí už ale stoupá večerní mlha. Plazí
se po svahu nahoru, zahnízdí se mezi kamennými
domky s břidlicovými střechami, třepotá se mi mezi
nohama a běhá mi z ní mráz po zádech. Proklínám
kožené podrážky svých bot a lehký oblek ve veselém
odstínu myší šedé, který jsem si na tuto schůzku
oblékl. Džíny a pohorky by byly lepší.
Cesta strmě stoupá mezi vinohrady, v nichž
roste podzimní vinná réva. Mlčky a trpělivě. Přesně za
sebou. Jako vojáci. Tady, v zemi řek Marny a
Aisne, v první světové válce němečtí a francouzští
vojáci zatvrzele bojovali o každý kopec. Země nasákla
hněvem a krví. A přesto poskytuje kapky tekutiny,
která je po celém světě symbolem přátelství a radosti
z oslav: šampaňské.
Dneska má hektar této půdy proslulé šumivým
vínem hodnotu asi milionu eur. Naopak mimo tuto
přísně ohraničenou pěstitelskou oblast vynese hektar
půdy maximálně 10 000 eur. Na malých vinohradech
severozápadně od Remeše, kterými se právě trmácím,
rostou odrůdy šampaňského Chardonnay, Pinot Noir
a Pinot Meunier. Ale z jejich hroznů se šampaňské
stát nesmí. Zrají totiž těsně na druhé straně barikády.
Kvůli tomu se hněvají vinaři této bohem
pozapomenuté vísky, která se teď přede mnou vynořuje.





8
jí do oblasti šampaňského, stejně jako mnohé další
vesnice v regionu. Ale výrobci šampaňského striktně
dbají o to, aby oblast nebyla příliš velká a nenaředila
jejich hříšně drahé šumivé víno. Kvůli tomu už
mnoho let zuří v Champagne válka vinařů. Kvůli tomu
tady taky jsem.
Klepu se zimou a bloumám mezi prostými domy
a hledám mairie, obecní úřad, kde se se mnou chtějí
setkat dva pánové ze Champagne. Rozhlížím se po
vlajkami ozdobeném empírovém zámečku, v nichž
běžně představení francouzských obcí sídlí.
Marně. Klepu na dveře. Žádná odpověď. V této
odlehlé vesnici žije čtyřicet lidí, jak jsem si našel v hotelu
v Remeši na internetu. Dnes večer jsou, zdá se,
všichni pryč. Padá noc. Chlad je ostřejší. Vidím to
černě. Mám hlad. Sklenka šampaňského by mi zvedla
náladu. Ale tady se mohu napít nanejvýš z orezlého
sudu na dešťovou vodu. Unavený a zmrzlý si sedám
na dřevěnou bednu. „Haló! Je tady někdo?“ volám.
Zdi ani neodráží ozvěnu. Dívám se nahoru ke
hvězdám. Ale ty halí mlha. Božský život ve Francii jsem
si tedy představoval jinak.
Aby toho nebylo málo, zjevují se mi před očima
všelijaké postavy. Jsou to kolegové z centrály mých
novin v Mnichově. „Typický Ulrich,“ slyším je, jak se
mi smějí. „Zatímco my se v našem výškovém domě
mezi kolejemi a dálnicí lopotíme se zítřejším
vydáním novin, zatímco se jiní dopisovatelé
probojovávají Arabským jarem nebo podzimem eura, sedí
Ulrich v idylickém vinařském městečku a dělá





9
še o šumivém vínu!“ V mých představách se kolegové
dostávají do varu. Malují si, jak jsem si čtyři roky
užíval i Itálii la dolce vita, jenom abych si k tomu přidal
další čtyři roky savoir-vivre ve Francii. „Paříž! Amour!
Juliette Binoche! Šampaňské!“ slyším je se mi
vysmívat. „Už stačilo. Pošlete Ulricha do výroby. Nebo do
Severní Koreje!“
Takové reakce by samozřejmě byly naprosto
nespravedlivé. Mohly by pocházet pouze od lidí, kteří
znají Juliette Binoche pouze z kina a kteří netuší nic
o náročných rešerších, kvůli nimž se již několik dní
honím skrz oblast Champagne s jejími vlhkými
starými sklepy plnými zrádných kvasinek. A šetřil jsem se
u toho? Ne, to tedy ne. Kvůli tomuhle článku o válce
o šumivé víno jsem riskoval všechno, dokonce
svoje játra.
Slyším ty námitky: „ A včera? Ta schůzka v
městečku Avize v Union Champagne, největším sdružení
vinařů ze Champagne? Byla to snad tvrdá práce?“
Přiznávám, ta schůzka proběhla vcelku
potěšitelně. Na uvítanou odšpuntovaly tři okouzlující dámy
z Union Champagne různé lahve tohoto šumivého
vína, abych se já, amatér, kterým také jsem, naučil
rozlišit Blanc de Blancs od Blanc de Noirs. K obědu mi
tři muži z vedení obchodního oddělení nalévali
různé šampaňské hodící se k rybě, drůbežímu a dezertu.
Na závěr přinesli ze sklepa obzvlášť tlustou baňatou
zelenou lahev s ručně psanou etiketou. Pocházela
z doby, kdy si můj dědeček hrál na pískovišti, a
otevřela se za zvuku suchého „plop“.





10
Tahle schůzka na frontě v Champagni
samozřejmě nebyla nepříjemná, přestože ode mě vyžadovala
nejvyšší stupeň koncentrace, abych pojmul všechny
informace o odrůdách vína, směrnicích EU a
prodejních strategiích. A to po několika skleničkách. O to
větší je dnešní schůzka vystřízlivění. Mými partnery
k rozhovoru jsou zima, mlha, hlad a žízeň. Kdyby to
tak věděli kolegové!
Potom ale přece jen uvidím na horním okraji vsi
zasvitnout světlo. Před nízkým domem visí
francouzská trikolora a vlajka s hvězdami Evropské unie.
Otevřou dva starší muži v hrubých svetrech. Vedou mě
do holé místnosti osvětlené neonovým světlem. Na
zdi jako jediná výzdoba visí fotografi e přísně
hledícího prezidenta. Ještě že jsem si vzal ten oblek! Oba
muži – starosta a jeho přítel – mi nabídnou místo
u prostého dřevěného stolu. Potom se dostanou do
ráže. S těmi hranicemi oblasti Champagne, o
kterých se právě rozhoduje, je to prý nestydatost.
Přiberou se obce, které by o to vůbec nežádaly. Naopak
jejich obec, která před mnoha desetiletími už hrozny
výrobcům šampaňského dodávala, prý musí zůstat
mimo. „Chtějí nás vyloučit,“ křičí starosta a bouchne
mozolnatou pěstí do stolu.
„Je to předem domluvená hra,“ láteří jeho přítel.
„Je to přímo rasismus,“ běsní starosta. Jejich
vesnice má prý stejně dobrou půdu, stejné mikroklima
jako nejlepší oblasti v Champagne. Přesto s tím teď
bude konec, protože jejich obec – kvůli této
historické svévoli – už prý nebude ležet ve správním regionu





11
Champagne, ale v Pikardii. To si ale nenechají líbit.
S dalšími vynechanými obcemi prý založili spolek
a budou bojovat.
V oblasti Champagne je opět válka, i když se teď
nestřílí kulkami, ale hrozny. Samozřejmě jim nejde
o všechny ty peníze, co by vynesl nový hektar půdy
v Champagne, jak oba rebelové ujišťují svého
vyděšeného hosta, tedy mě. „Mnohem spíš bojujeme za
čest naší vesnice.“ Když bude potřeba, rozdají si to
najednou s Remeší, Paříží i Bruselem. Vercingetorix
1

je mrtvý a Asterix pouze vymyšlený. Ale v malých
galských vesničkách zůstává duch protestu stejně živý
jako šampaňské.
Na rozloučenou mi starostův přítel věnuje ještě
jednu těžkou zelenou lahev s korunkovým
uzávěrem a bez etikety. Obsahuje esenci jeho polí,
bublavý nápoj, kterému říká šampaňské, i když se to
nesmí. „Ochutnejte a řekněte mi, jestli to šampaňské je,“
pobízí mě a oči pod hustým obočím mu jiskří.
„Bohužel nemůžu, protože ještě budu řídit,“
odpovím.
Oba rebelové mlčky přikývnou a asi si myslí: „Ti
Germáni si snad dělají legraci.“
Cesta domů se ale ukáže složitá i bez
šampaňského. Antonia, moje manželka, ze zásady odmítá
veškeré navigační přístroje. Pochází z rodu švábských
hospodyněk, a tudíž jsou jí protivné vysoké výdaje.
1
Galský náčelník, který v 1. stol. př. n. l. vedl poslední velké
povstání proti Juliu Caesarovi (pozn. překl.).





12
Nechceme přece prý skončit jako Řekové. A
zadruhé je dcerou civilizačního skeptika a diplomovaného
inženýra, takže supermoderní technice nevěří. Když
už by ona sama nedokázala přečíst mapu,
nezvládne to rozhodně ani malá plastová krabička, tvrdí
Antonia. Navigace jí proto nesmí na palubu. Moje
námitka, že při služebních cestách se musím
pohybovat pro mě zatím neznámou Francií, zprvu
nezabrala. Potom mi pomohla náhoda v podobě novin
Le Monde . Tento list nabízel novým předplatitelům
navigaci jako prémii. A protože se jako
dopisovatel ve Francii bez Le Monde obejdu jen těžko,
přistála v našem starém stříbrnošedém passatu přece
jen navigace. Avšak Antonia trvá na tom, aby byl
vypnutý zvuk, když sedí v autě. „Protože já ten hlas
nesnesu.“ Kromě toho tvrdí, že přístroj, který děti
z nevysvětlitelných důvodů překřtily na „Froni“, je
vedle jak ta jedle. Bohužel v tomhle má Antonia
občas pravdu.
V tento večer mě ale Froni nejdřív vyvádí ven z
vesnice a na okresní silnici. Cesta vede liduprázdnými
luhy France profonde, venkovské Francie. Pole se
střídají s listnatými lesy. Ve světle refl ektoru se na kraji
cesty objeví divočák. Potom Froni zavelí: „Po dvou
stech padesáti metrech odbočte doprava!“ Přestože
Francouzky si jinak na svých způsobech zakládají,
žádné „prosím“ nikdy z reproduktoru nevyjde. A
přestože Francouzky milují oduševnělé disputace, Froni
se do diskuze nikdy nepustí.
Můj bratr žijící v Bavorsku na rozdíl ode mě se svou





13
navigací mluví. „Ty hlópá huso,“ křičí na ni, když ho
vede na scestí.
Navigace potom trochu kousavě, ale zdvořile
odpovídá: „Bohužel vám nerozumím.“
Podobné chování je mojí Froni cizí. „Nyní odbočte
doprava!“ poručí mi. Samozřejmě to udělám, konec
konců se v divoké pohraniční oblasti mezi
Champagní a Pikardií nevyznám. Skončím na térové
cestě, která vede lesem a která se pořád dále rozvětvuje
a nakonec se zúží na úzkou bahnitou pěšinu.
„Otočte se,“ láteří Froni. Potom tvrdí, že už nemá
satelitní signál.
Proto se rozhodnu navigaci převzít osobně. Cestou
zpátky zabloudím ve spleti lesních cest. Už je pozdě.
Kolem už nejsou žádní divočáci. Froni se zahalila
mlčením. Já trčím. Sám v hlubinách Francie. Ve tmě
a zimě. Kdyby to tak věděli kolegové.
Zatímco nervózně ťukám na Fronin obal a marně si
v pološeru za svitu vnitřního osvětlení auta beru na
pomoc mapu, vynoří se přede mnou otázka. Velká
a zásadní.
Jak to mohlo dojít tak daleko?
Ještě před pár měsíci jsem, aniž bych to věděl, byl
nejšťastnější člověk na světě. Žil jsem s Antonií a našimi
dětmi Bernadette a Nicolasem v Itálii, v Římě, tedy
tam, kde jsem vždycky žít chtěl, a to od té doby, kdy
jsem s rodiči poprvé přejel Alpy. V Římě bylo
všechno, co jsem si přál: italští a němečtí přátelé,





šinou azurově modré moře, spaghetti allo scoglio na
terase u moře, pinie a cypřiše před antickými
ruinami a barokními kupolemi, hory na túry a
dokonce na lyžování, cappuccino na Piazza Santa Maria
v Trastevere, běhání v parku Villa Doria Pamphili,
náš dům s všelijakými sympaticky komickými
postavami a načervenalé teplé světlo, které tomu všemu
propůjčuje romantické zbarvení.
Přiznávám, že teď nejsem objektivní. Jak bych také
mohl, když jsem stále ještě, nebo zase, zamilovaný
do Itálie. Proč jen jsem tu zemi opouštěl? To je jiný
příběh. Arrivederci, Roma!






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.