načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bojoval jsem proti Islámskému státu - Christian Haller

  > > > > Bojoval jsem proti Islámskému státu  

Elektronická kniha: Bojoval jsem proti Islámskému státu
Autor:

Autentická výpověď statečného Evropana, který se zúčastnil bojů v první linii Směsice šoku z neuvěřitelných krutostí páchaných bojovníky tzv. Islámského státu ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  120
+
-
Doporučená cena:  150 Kč
20%
naše sleva
4
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 170
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Sie nannten mich "Held" ... přeložil Ladislav Šenkyřík
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9747-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autentická výpověď statečného Evropana, který se zúčastnil bojů v první linii Směsice šoku z neuvěřitelných krutostí páchaných bojovníky tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku, smyslu pro spravedlnost, idealismu a znovuobjevené touhy po dobrodružství podnítila spíše pacifisticky založeného muže, který ani neabsolvoval vojenskou službu a doposud nenavštívil žádnou mimoevropskou zemi, k rozhodnutí opustit svůj poklidný a bezpečný život v menším německém městě a navázat kontakt s facebookovou skupinou „Rojavští lvi“, verbující zahraniční dobrovolníky na pomoc kurdským milicím při obraně a osvobozování jejich území. V říjnu roku 2014, aniž informoval svou rodinu a blízké, skutečně odjíždí nejprve do Iráku a odtud na území západního Kurdistánu na severu Sýrie, kde je po základním výcviku vyslán po boku kurdských Lidových obranných jednotek na bojiště. Spolu s ním tu Kurdům proti vojenským silám radikálního uskupení pomáhají i další dobrovolníci ze Západu. Jejich počty jsou ovšem nesrovnatelné s počty zahraničních bojovníků na straně Islámského státu. Kniha představuje osobní, nepřikrášlené svědectví člověka bojujícího v první linii s nepřítelem, který svým počínáním budí hrůzu po celém světě. Pomocí zajímavých detailů navíc přibližuje mechanismy tamní války včetně vztahů na bojišti a úskalí boje, stejně jako dopad na místní obyvatelstvo. Její autenticita je ještě posílena skutečností, že ji autor sepsal na základě svých deníkových záznamů a její poselství umocněno jeho kritickým, spíše protiválečným smýšlením. Po sedmi měsících autor, vystupující nyní z bezpečnostních důvodů pod pseudonymem Christian Haller, svou misi v důsledku deziluze z válečného dění ukončuje a vrací se zpět do Německa. Přesto je dnes přesvědčen o smyslu své účasti.

Předmětná hesla
Haller, Christian, 1985-
Yekîneyn Parastina Gel
IS (organizace)
* 20.-21. století * 21. století
Váleční dobrovolníci -- Německo -- 20.-21. století
dobrovolecká vojska -- Kurdistán -- 21. století
vojenské jednotky -- Kurdistán -- 21. století
Boj proti terorismu -- Blízký východ -- 21. století
Teroristické organizace -- Blízký východ -- 21. století
Islámský fundamentalismus -- Blízký východ -- 21. století
Zařazeno v kategoriích
Christian Haller - další tituly autora:
Bojoval jsem proti islámskému státu Bojoval jsem proti islámskému státu
Haller, Christian
Cena: 198 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Christian Haller
BOJOVAL JSEM
PROTI ISLÁMSKÉMU STÁTU










BOJOVAL
JSEM PROTI
ISLÁMSKÉMU
STÁTU
VYŠEHRAD
Christian Haller





Z anglického originálu Sie nannten mich ,Held‘
vydaného nakladatelstvím riva Verlag,
Muenchner Verlagsgruppe GmbH, Munich,
Germany v roce 2015 přeložil Ladislav Šenkyřík
Typografie Vladimír Verner
Redakčně zpracovala Kateřina Zerzánová
Odpovědný redaktor Filip Outrata
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1525. publikaci
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 150 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad.cz
ISBN 978-80-7429-778-6
First Published as Sie nannten mich ,Held‘ by Christian Haller.
© 2015 by riva Verlag, Muenchner Verlagsgruppe GmbH, Munich, Germany.
www.rivaverlag.de. All rights reserved
Translation © Jan Hlavička, 2016
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz





Little Agitovi, který byl skutečný hrdina,
a všem padlým kamarádům.
Şehîd namirin – mučedníci jsou nesmrtelní.
Četná jména a místa jsem v této knize z bezpečnostních
důvodů změnil, všechny příběhy jsou však autentické.
Část honoráře hodlám věnovat na projekty pomoci
a obnovy v Sýrii.
Christian Haller










9
PROLOG
7. ledna 2015, 23:45 hod., Sýrie
Válka neudělá z vojáka lepšího ani horšího člověka. Válka
jen ukáže, zda má dobré, nebo špatné srdce. Vím, o čem mluvím,
protože já válku viděl. Setkal jsem se s lidmi dobrými i špatnými.
Všichni dřív nebo později umřou. Na to si člověk zvykne. Člověk
si zvykne na ledacos.
Od chvíle, co jsem v Sýrii, je mi smrt stálou společnicí. Vím, že
je mi bližší, než by mi kdy mohli být kamarádi. I když leží vedle
mě v zákopu a já cítím jejich strach. Bez ohledu na to, na jak
tvrdého a nebojácného si voják hraje, když dojde k boji, všichni jsme
na tom stejně, všichni máme strach. Za půl roku v tomto pekle
jsem se naučil o sobě a lidech víc, než by mi dalo kompletní
studium psychologie. Protože ve válce se muž nemůže přetvařovat,
nemůže se schovat. Válka ho zredukuje na jeho nejprvotnější pud.
Na pud sebezáchovy.
Tak jako dneska v noci. Na kontrolním stanovišti v poušti
jsme byli už třetí den. Leželo přímo na hranici nepřátelského
území a my je museli hájit. Mezi námi a jimi byl jen písek a pár
skalisek.
Bylo nám jasné, že je to jen otázka času, než zaútočí.
Samozvaní boží bojovníci se chystali na postup. Věděli jsme to. Zvěsti
o tom kolovaly už několik dní a na druhé straně jsme pozorovali
ustavičný pohyb. Stane se to.





10
A pak přišla ta třetí noc. „Dááiš,“ vykřikl někdo z našich a já
hned zalehl a instinktivně se přitiskl k pytlům s pískem. V témže
okamžiku zahájili palbu. Slyšel jsem výstřely z kalašnikovů a cítil,
jak se mi tělem žene adrenalin. „Dááiš, Dááiš,“ vykřikoval ten muž
dál do noci. Kryl jsem se a čekal, až zmlkne staccato nepřátelských
kalašnikovů. Potom jsem se otočil a pálil.
Střílel jsem do tmy. Muselo být už hodně přes půlnoc. Střílel
jsem do neznáma. Daiš jsem nikde neviděl. Neviděl jsem vůbec
nic. Jen propastně hlubokou čerň. Pak jsem zase zalehl. Slyšel
jsem, jak kulky tlučou do valu a pytlů s pískem, za nimiž jsem
se kryl. Hledal jsem záblesky výstřelů islamistů. Poté jsem
změnil polohu, znovu jsem se obrátil a zamířil na záblesky. „Alláhu
akbar,“ vykřikl někdo na druhé straně. „Bůh je veliký.“
Stříleli na nás těžkými zbraněmi. Někteří z těch samozvaných
božích bojovníků používali náboje se stopovkou, tedy projektily
s pyrotechnickou náloží, takže je vidět dráha jejich letu. Viděl
jsem, jak mi létají nad hlavou. Pak nasadili raketomety. Rakety
explodovaly na skalních stěnách za námi. Naši do nich šili ze všech
hlavní. Slyšel jsem hvízdot kulek splývající s výbuchy granátů.
A do toho všeho nepřátelské výkřiky Alláhu akbar. Bylo to jako
zlý sen. Pěší jednotky se stále znovu snažily postoupit. Záblesky
z hlavní se ustavičně přibližovaly. Stříleli jsme jejich směrem.
Neviděli jsme, jestli jsme zasáhli. Ale stříleli jsme jako o život,
o svůj život.
Když dojde k dotyku s nepřítelem, není to tak, jak si to
představujete. Nejste na to připraveni. Všechno, co víte nebo co si myslíte,
že víte, se v takové chvíli podřídí bezpodmínečné vůli přežít. Asi
jako když se přepne na autopilota. Jako by cosi ve vás převzalo
kontrolu nad vaším tělem. Už nemyslíte. Jednáte. A navzdory
autopilotovi, který převzal kontrolu, jedno jsem v té chvíli věděl
naprosto jasně: každá chyba je smrtelná. Smrtelná pro mne.
A smrtelná pro kamarády. Tohle už není cvičení. Daiš je tady.
Bylo to první slovo, jež jsem se po příjezdu do Sýrie naučil. Daiš.
Nepřítel. Nejbrutálnější a nejnebezpečnější teroristická milice





11
světa. Islámský stát. Daiš je arabská zkratka pro Islámský stát,
ale islamisté nesnášeli, když se jim tak říkalo. Daiš se totiž podobá
slovu dáis a to znamená „pošlapávající“.

A potom to po nějaké chvíli skončilo. Zavládlo ticho.
Štěkot kulometů prostě ustal. Ještě nikdy v životě jsem si tolik nevážil
ticha. Podíval jsem se na hodinky. Uběhla hodina. Měl jsem pocit,
že boj trval jen několik minut.
„Jsou pryč,“ zavolal někdo kurdsky. „Je po všem.“
Pár minut jsem ještě zůstal v původní poloze. Když skutečně
bylo i nadále ticho, vstal jsem a obešel dům. Byly tři ráno. „Jdi si
lehnout, Agite,“ řekl mi velitel. „Byl jsi dobrý.“
„Máme ztráty?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Všecko v pořádku.“
Podíval jsem se na naše bojovníky. Byli na tom dobře. Smáli se
a dávali se do zpěvu kurdských bojových písní. Tak to po
úspěšném boji dělali vždycky.
Zapálil jsem si cigaretu a šel si obhlédnout náš zchátralý
hliněný domek. Všude stopy po kulkách. Omítka se drolila. Náš
příbytek teď vypadal ještě zchátraleji než před třemi dny, když jsme
sem nastoupili. Před ním byl hliněný val a na něm se vršily pytle
s pískem. Ty pytle, které mi zrovna zachránily život. Znovu jsem
civěl do tmy.
Po chvíli jsem vešel do domku a udělal si šálek čaje. Všechno
tam bylo zařízeno jen provizorně. Na podlaze ležely koberce, deky
a rohože. To bylo naše místo na spaní a bylo přesně tak
nepohodlné, jak vypadalo. Elektřinu jsme tam neměli. Jenom naftová
kamínka. Čaj jsem vypil naráz, lehl jsem si na zem a znovu si zapálil.
Ruka se mi třásla. Nepřestávala se třást. Položil jsem si ji na hruď.
Zvenčí jsem slyšel zpívat muže z naší jednotky a myšlenky se mi
ustavičně točily kolem boje. Obrazy záblesků z hlavní se mísily
s kurdskými zpěvy a po nějaké chvíli jsem vyčerpáním usnul.





12
Probudil jsem se, když nazítří před naším domem zabrz -
dily dva náklaďáky. Přijeli si udělat představu o situaci. Tak
to dělali vždycky. Analyzovali noční útok, aby byli připraveni
na další. Naše jednotky možná dělaly chyby. Ale nikdy je
nedělaly dvakrát.
Na poušti před námi pobíhali tři muži a sbírali těla. Jeden
islamista pronikl až nebezpečně blízko. Sebrali jim zbraně, vzali
si munici a těla naložili na korbu náklaďáku. Opřel jsem se o zeď
domu a sledoval dění. Naložili pět mrtvol. Byli to mladí chlápci.
Všichni s plnovousem. Jen tam tak leželi, na rozstřílených
uniformách krev a těla tuhá jako voskové figuríny.
Takže to jsou oni. Daiš. Zapálil jsem si a zhluboka potáhl. Pěkné
svinstvo se tu děje.
„Agite,“ zavolal jeden voják. „Pojď sem.“
Krátce jsem kývl a vykročil ke kamarádům. Náklaďák přivezl
několik nových, kteří nás měli na kontrolním stanovišti podpořit.
Při takových příležitostech probíhal menší rituál. Vždycky když
k jednotce přibyli noví bojovníci, uhostili je čajem a cigaretami.
Všichni se posadili a seznamovali se. Jeden z těch nových mluvil
anglicky. Jmenoval se Bero.
„Odkud jsi?“ zeptal se mě.
„Z Německa.“
„Ty nejsi Kurd, co?“
„Ne,“ odpověděl jsem a usmál se.
„Co tady děláš? Proč bojuješ ve válce, co není tvoje?“
„To je dlouhá historie.“
„Příteli,“ zasmál se. „Tady jsme na území nikoho. Máme
veškerý čas světa. Vyprávěj.“





13
KAPITOLA PRVNÍ
Příběh mého života je příběh jednoho rozhodnutí. Tento
příběh lze začít různě. Ale bez ohledu na to, který začátek si
vyberu, bez ohledu na to, jak bych ho chtěl vyprávět, přesto bude
stále znovu určen tím jedním dnem, tím jediným momentem,
k němuž mělo všechno směřovat. Momentem, kdy jsem se rozhodl
odejít do Sýrie.
První léta života jsem trávil s rodiči v Osnabrücku. Prožíval
jsem tam spokojené dětství, které skončilo, když mi bylo šest
a když máma poznala Karla. Odešla od táty a my se s jejím novým
mužem přestěhovali do jedné menší obce ve Westerwaldu. Starší
bratr a sestra byli už dospělí a zůstali v Osnabrücku. Změna
bydliště pro mě nebyla snadná. Chyběli mi přátelé, trápilo mě
odloučení od táty a v novém prostředí jsem se dost dobře neorientoval.
Vždycky jsem byl tiché a introvertní dítě. Po přestěhování jsem
se zcela stáhl do sebe. Chtěl jsem se nějak vypořádat se svými
potížemi. Snažil jsem se uniknout do jakéhosi paralelního světa.
Hodně jsem četl. A jednoho dne jsem objevil první dobrodružné
romány. Ty změnily všechno.
Miloval jsem řadu Správná pětka. Nebo příběhy o Huckleberry
Finnovi. Vše jsem prožíval se svými hrdiny. Představoval jsem si,
jak s Juliánem, Dickem, George, Annou a psem Timem
prozkoumávám pirátský ostrov a nacházím tajné poklady. Nebo jak se
s Huckleberrym Finnem a Tomem Sawyerem plavím na malém
voru po Mississippi. Pomáhalo mi to zapomenout na všední den.
A cosi mi to změnilo v myšlení. Ve vnímání světa. Nechápal jsem





14
jej už jako špatné místo, v němž se nevyznám. Začal jsem ho
chápat jako velké dobrodružné hřiště. A chtěl jsem to hřiště objevovat.
Po vyučování jsme se spolužáky často chodili do lesa. Dělali
jsme si domky na stromech, stavěli malé přehrady na potoce nebo
jsme hledali poklady. Stalo se ze mě vysloveně dítě, které tráví
čas venku. Stále ještě jsem byl spíše tichý a zdrženlivý, ale objevil
jsem i svou divokou stránku, jež mi byla až dosud skrytá. Vše, co
jsem nyní prováděl, bylo pro mě jedním velkým dobrodružstvím.
A já začal být dobrodružstvím posedlý.
Ale i tak mi scházel táta. Měl jsem ho moc rád a jen těžko jsem
se dokázal smířit s představou, že táta na plný úvazek by se mi
měl změnit v tátu na víkend. Máma si uvědomila, jak moc mě
tento víkendový vztah trápí, a na mé desáté narozeniny mi poprvé
dovolila, abych ho navštívil sám. Bylo to pro mě něco úžasného.
Dovedla mě na autobusovou zastávku v naší vesnici a odtud jsem
jel na nádraží, kde jsem nastoupil do vlaku a pak jsem asi čtyři
hodiny cestoval do Osnabrücku.
Ta cesta byla pro mě vůbec tím největším dobrodružstvím.
A směl jsem ji od té doby týden co týden absolvovat zcela sám.
Velký, dlouhý vlak se všemi těmi cizími lidmi, velká nádraží,
na nichž jsem vystupoval a nastupoval, ti četní cestující, kteří
nastupovali a vystupovali – to vše bylo pro mě nesmírně vzrušující.
Táta byl dopravce a měl svou firmu. V té firmě si zřídil menší
byt, a když musel v sobotu pracovat, já se potuloval po tom
obrovském areálu a stavěl jsem si tam přístřešky. O nedělích se mi táta
vždycky snažil nabídnout něco zvláštního. To jsme například jeli
do pařížského Disneylandu nebo jsme si udělali výlet do Francie.
Do lotrinských Šmoulic (Big Bang Schtroumpf), které už dnes
nejsou žádné Šmoulice, ale obyčejný zábavní park. Ale ty velké
horské dráhy tam byly už tenkrát.
Táta byl správný chlap ze staré školy. Pravý džentlmen. Lidé
měli jeho šarm rádi. Hodně dbal na zdvořilost a respekt. A to mi
taky vštěpoval. „Každý člověk,“ říkal, „si zaslouží tvou úctu. Tedy
aspoň tak dlouho, dokud na ni neztratí právo.“ Nikdo se nedokáže





15
oprostit od předsudků. Ale chce to sílu své názory posoudit a
změnit. To jsem si uložil hluboko do paměti. Táta byl ale taky paličák.
Muž, který si nikdy nenechal pomoct. Byl toho názoru, že si své
problémy dokáže vyřešit sám. Když se poranil, nešel k lékaři. To
se zhojí samo, říkal.
A pak umřel. Bylo mi třináct a jeho smrt mě odrovnala. Měl
srdeční infarkt, který celkem dobře přestál. Aspoň jsme si to
mysleli. Zůstal ještě měsíc v nemocnici a potom zcela nečekaně zemřel
ve spánku na následný infarkt. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem
z toho úplně na dně. Jeho smrt mě naprosto vykolejila.
Ta divokost, již jsem v sobě objevil, se projevovala stále
výrazněji. Postupem času mi už dobrodružství v domcích na
stromech nestačila. Byl jsem dítě období Music Television a MTV
byla tehdy zcela ve znamení anarchie. Nejradši jsme měli seriál
Jackass. Jednalo se o partu totálních vymaštěnců, co po celý den
nedělali nic jiného, než že dostávali sebe nebo druhé co
nejkreativněji do průseru. To jsme uměli taky. V obrovských mísách jsme
smíchali bramborovou kaši s kečupem a majonézou a patlali to
na zdi domů nenáviděných sousedů, skákali jsme z našich střech
sousedům do živých plotů nebo jsme se v noci vlámali na
koupaliště a koupali se na Adama.
Ale když mi umřel táta, naprosto jsem se zvrhl. Z divokého
dítěte se stalo problémové dítě. Moje touha po dobrodružství
neustále sílila a já se dostal do koloběhu, který mě stahoval níž a níž.
Zhoršil se mi prospěch a čím byl horší, tím víc jsem na školu
kašlal a dělal ještě větší hovadiny, což se pak zase ještě víc odráželo
na prospěchu.
Zkrátka jsem už nic nedokázal dělat správně. Jednou jsme
s kamarády hráli před vyučováním košíkovou. Byli jsme už
tenkrát docela dost divocí, a zrovna když jsem se chystal na
rozhodující hod, jeden spolužák mě brutálně nabral. Asi se mi tak vyhodil
nějaký obratel. Pekelně to bolelo a šel jsem to říct tělocvikáři. Ale
on mi to nebral. Myslel si, že simuluju. Černá ovce třídy jsem byl





16
i tak. Vždy trochu až příliš hlučný, vždy trochu až příliš divoký.
Kluk, který si dělá, co chce.
A tak jsem musel s ostatními do parku na vytrvalostní běh.
Každý krok byl pro mě hotová muka, ale učitel mě nutil běhat
dál. Po nějaké chvíli jsem už nevydržel bolestí. Spolužáci ho
nakonec přesvědčili, že to nehraju, a on zavolal mámě a máma si mě
vyzvedla. Když jsem druhý den přišel do školy s těžkým
krunýřem kolem krku, sice se na mě díval provinile, ale omluvu jsem
od něj neslyšel.
Tou dobou jsem si začínal vyvíjet velice jemný cit pro
spravedlnost a bezpráví. Moc dobře jsem věděl, kdy dělám blbosti,
a vždycky jsem byl připraven nést za ně následky. Ale nesnesl
jsem, když já nebo někdo jiný byl potrestán neprávem. Dokonce
jsem se nechal zvolit mluvčím třídy, protože jsem měl pocit, že tak
budu moct poněkud zbrzdit svévoli některých kantorů.
Ale k ničemu to nebylo. V deváté třídě jsem ze školy vyletěl.
Z reálky jsem musel na školu pro ty, co půjdou do učení, a to dva
měsíce před koncem školního roku. To bylo pro mě strašné
pokoření. I proto, že v páté a šesté třídě jsem chodil na gymnázium.
Sám jsem si uvědomoval, jak to jde se mnou postupně dolů. Hned
prvního dne si mě na nové škole zaškatulkovali. To jsem nesnášel.
Musel jsem pořád myslet na to, co mi říkal táta. Že každý člověk
by měl dostat šanci. A já měl dojem, že nikdo mi nechce dát šanci,
abych ukázal, co ve mně je.

Svůj příběh jsem mohl stejně dobře začít Münsterem.
O pár let později, jedním nočním tahem v listopadu 2010. Nocí,
jejíž následky cítím dodnes. Zapadl jsem do jedné putyky a v ní
se dostal do ošklivé rvačky. Mohl za to jenom Pauli. Přiznávám,
že sice jen velice nepřímo, a přirozeně bych mu to nikdy
nevyčítal. Stalo se totiž tohle: nakonec jsem se přece jen nějak sebral





17
a školu řádně dokončil. A to jen proto, že jsem si pořád
pamatoval tátova slova: „Když se budeš blbě učit, skončíš u Pauliho
ve výkopu.“ Pauli byl místní podnikatel ve stavebnictví a skončit
u něj ve výkopu byla pro mě tehdy děsivá představa. Vzdělání bylo
pro tátu vždycky velice, velice důležité. Bratr odmaturoval,
vystudoval a pracoval jako elektroinženýr v jednom velkém podniku.
Takže se ode mě očekávalo, že se dám podobnou cestou.
Po škole jsem se vyučil prodavačem, čímž jsem zároveň měl
v kapse odbornou maturitu, která mi umožňovala vysokoškolské
studium. A protože studium bylo pro mě tou nejlepší zárukou, že
neskončím u Pauliho ve výkopu, zapsal jsem se na münsterské
univerzitě na hospodářské právo. Ale hodně brzo jsem zjistil, že
to pro mě není, a radši jsem čas trávil vším možným, jen abych
nemusel sedět nad skripty.
Onoho chladného listopadového dne jsem zapadl nejdřív do
podniku, kde pracovala jedna dobrá přítelkyně. Vedle mě seděl
na baru asi čtyřicetiletý muž, s nímž jsem se dal hned do řeči.
Báječně jsme si rozuměli. Frederic byl chlápek plný radosti ze
života. Byl to homosexuál a po celou dobu komentoval ostatní
hosty, což mě fantasticky bavilo. Pili jsme celou noc. Když moje
známá chtěla zavřít, protože jsme byli poslední hosté, všichni tři
jsme se dohodli, že potáhneme ještě dál.
Münster je sice studentské město, ale většina ostatních
studentů byla ve všední dny zjevně podstatně pilnější než já, a proto
jsme šli do jediné hospody, která měla ve čtvrti ještě otevřeno. Měli
jsme vědět, že to není nejlepší nápad. Ten pajzl měl dost špatnou
pověst. A právem. Byla to typická putyka, kam chodily všelijaké
pochybné existence. Už když jsme vešli, vnímali jsme agresivní
náladu. Bylo však pozdě, měli jsme v hlavě a pivo je prostě pivo,
jinde by nám už nenalili. A tak jsme nedali na instinkt a sedli si
k výčepu.
Hudba byla až příliš hlasitá a zvuk přetažený. Hráli tam nějaký
pop z devadesátých let, a když jsme se chtěli bavit, museli jsme
překřikovat basy. Ale až tak moc jsme zas nemluvili, radši jsme





18
pili. Pak šel Frederic na záchod a mně přišlo divné, že se nějak
dlouho nevrací. Už jsem se chtěl jít podívat, jestli je v pořádku,
a tu se vrátil a sedl si vedle mě. Bledý byl jako stěna.
„Hele, vy dva, já jdu.“
„Co blbneš, Frederiku, kam bys chodil? Noc je ještě mladá! Co
se stalo?“
„Bude lepší... když vypadnu.“
Nechápal jsem, co se děje, ještě před chvílí byl v té nejlepší
náladě. Zrovna když se zvedal k odchodu, stálo za ním najednou
pět chlapů a stlačili ho na stoličku.
„Co je, buzno? Už jsi chtěl vzít roha, co?“ řekl jeden z nich,
takový prťavý Němec v modrobílé teplákové soupravě. Ostatní se
sprostě zasmáli.
„Mládenci, já nechci žádný problémy. Nechte toho,“ řekl
Frederic a koukal na výčep.
Chlápci se po něm opičili a mohli se uchechtat.
„Co teda chceš, buzno? Ach, radši to ani neříkej.“ Týpek v
teplákách udělal pár obscénních gest a dlaní praštil Frederika do šíje.
„To by stačilo,“ řekl jsem a zvedl se. „Už jste se pobavili, takže
odprejskněte, hoši.“
Hodnotil jsem situaci. Byli v přesile, opilejší než já a zřejmě
taky agresivnější. Rozhlédl jsem se, jestli se nám někdo nechystá
pomoct. Nikdo. Všichni se jen rozpačitě dívali stranou. Hudba
duněla dál, barman dělal mrtvého brouka.
„Ty budeš taky takovej teplej bratr, co?“ řekl jejich mluvčí
a ostatní si plácli dlaněmi. „Nandej mu to, Marceli.“
„Tak ještě jednou,“ řekl jsem co nejodhodlaněji. „Vyserte se
na to.“
„A jinak co?“
„Jinak...“ Myslel jsem krátce zapřemýšlet. Vážně jsem neměl
po ruce ty nejlepší argumenty, protože jsem byl v jasné menšině.
„Jinak zavolám policii,“ dokončil jsem větu u vědomí, že to
zaručeně nebyla ta nejskvělejší odpověď, ale snad aspoň nejvíc
odstrašující.





19
Jeden z nich přesně v té chvíli kopl do Frederikovy stoličky
a ten chudák ztratil rovnováhu a spadl. Hlavou to vzal o podlahu.
Držel se za krvácející ránu a moje přítelkyně k němu hned
přiskočila a tiskla mu na ni kapesník.
To mi stačilo. Dovrávoral jsem ke dveřím, energicky jsem vytáhl
mobil a vyťukal číslo policie.
„Radši toho nech,“ křikl ten Marcel a běžel za mnou. Jeho parta
s ním. Chladně jsem mu pohlédl do očí, dál vyťukával číslo, pak
jsem si dal mobil k uchu a upřeně na něj hleděl.
„Jo, dobrý večer, jmenuju se Chri...“
Bác ho. V té chvíli jsem dostal pěstí. Viděl jsem černě a šel
k zemi. A ten hlavní sígr a jeho kámoši se ještě smáli, jak ležím
před pajzlem v bezvědomí.
Byl jsem totálně knokaut a probral jsem se až za několik minut.
To už tam byli poldové. S celou parádou. A odváděli Marcela a jeho
hošany v poutech. Ten chlápek byl pro ně známá firma, protože
před několika měsíci málem umlátil v parku jednoho důchodce.
Na ten večer jsem už neměl zapomenout. Skončil pro mě
zlomeninou lícní kosti a kovovou destičkou v hlavě, kterou mám už
natrvalo. Toho dne jsem si taky uvědomil jednu věc, jež mi předtím
nedošla. Teď jsem už věděl, že můj smysl pro spravedlnost může
být někdy o hubu. Ale když šlo o správnou věc, byl jsem ochoten
krvácet. V tomto ohledu racionalita nedokázala přebít mou vášeň.

Do Münsteru jsem přišel kvůli studiu a zůstal v něm kvůli
lásce. Během studií jsem se seznámil s Marií a brzy jsme nabyli
pocit, že jsme si souzeni. I když tomu s námi bylo zpočátku dost
všelijak.
Když jsem ji spatřil poprvé, pracoval jsem v jednom podniku
jako barman. Hned mi padla do oka. Ale netroufal jsem si ji
oslovit. Byl jsem vždycky spíš zdrženlivější typ. Ne chlápek, který by
prostě po nějaké ženské hned vyjel. Svěřil jsem se kolegyni, že to





20
děvče, co sedí tam na baru, se mi fakt moc líbí, a ona k Marii prostě
došla a řekla jí, že bych se s ní rád seznámil, což mi bylo přirozeně
strašně trapné. Ale na druhou stranu to bylo taky to nejlepší, co
se mi v životě mohlo stát. Marie a já jsme se seznámili. A
zamilovali se do sebe.
Nebyl to ovšem žádný jednoduchý vztah. Probíhalo to mezi
námi dost divoce. Milovali jsem se stejně vášnivě, jako jsme se
pak hádali. Bylo to jako na horské dráze. Miloval jsem nesmírné
výšky a kvůli nim jsem se smiřoval s hlubinami.
Časem byly ty hlubiny až příliš hluboké a my se rozešli. Ale
ve skutečnosti ne zcela. Stále znovu jsme se setkávali a
zjišťovali, že spolu nám to nefunguje – ale bez sebe taky ne. „Buďme
rozumní,“ řekla nakonec jednou. „Neměli bychom se vídat.“
Vydrželi jsme to několik měsíců.
V té době jsem se taky rozhodl, že pověsím studia na hřebík. Už
pár měsíců jsem měl takový menší vedlejšák, dělal jsem na volné
noze zajišťovatele akcí. To obnášelo stavbu jeviště, instalaci
techniky, merchandise, tedy takové ty různé upomínkové předměty,
vstupenky, prostě všechno to, co někdo musí udělat, když nějaká
celebrita chce někde vystoupit. Kšeft běžel skvěle. Cestoval jsem
po celém Německu, poznal spoustu kapel, spoustu muzikantů
a spoustu slavných bavičů. A vydělával jsem tolik, že jsem se
nenáviděným studiem už nemusel trápit.
Ale protože se mi tak neodbytně vnucovala představa Pauliho
a jeho výkopu, zapsal jsem se dálkově na hospodářskou
psychologii. Jediný důvod byl v tom, že jsem vskrytu duše pořád ještě
toužil dělat diplomata. Chtěl jsem na ministerstvo zahraničních
věcí. Být hodně na cestách a poznávat zajímavé lidi, které bych
jinak nikdy nepoznal. Vypadalo to lákavě. Vypadalo to na
dobrodružství. Byla to přesně ta součást života, jež mi jaksi chyběla.






21
Jednoho dne jsem s několika přáteli zašel do podniku,
kde jsem se tehdy seznámil s Marií. Nyní tam jako číšnice dělala
ona. Když jsme se opět viděli, rázem se mi vrátily všechny ty
vzpomínky. S ní to bylo asi stejné. Hned to zajiskřilo. Znovu jsme se dali
dohromady a rozhodli se, že se budeme víc ovládat. Věděl jsem, že
Marie v hloubi duše vždy chtěla vést usedlý občanský život. Pro ni
bylo skvělé mít jisté zaměstnání, hezký domov a stálého partnera.
Mne představa takového života spíš zneklidňovala. Chtěl jsem
něco zažít, chtěl jsem vidět svět, ne běhat jako veverka v bubnu.
Ale chtěl jsem taky ji. Chtěl jsem tenhle vztah víc než všechno
na světě. A proto jsem se chtěl skutečně snažit.
Marie měla vlastní dům, a když už jsme beztak dny a noci
trávili jenom spolu a necítili ani trochu chuť jít si občas z cesty,
rozhodli jsme se, že se k ní nastěhuji.

Naučil jsem se a zažil hodně z toho, co se lidi můžou naučit
a zažít, ale jedno jsem se nenaučil a nezažil – být spokojený se
životem. V Německu byly poměry vždycky dost jasně definované:
když máš dobré zaměstnání, když máš peníze, tak jsi někdo. Když
se člověk dá alternativní cestou a vyskočí z toho koloběhu, z toho
kapitalistického kolečka pro křečky, považují ho za někoho, kdo
má na víc, ale nechce. V lepším případě se mu smějí.
Nechtěl jsem, aby se mi někdy někdo smál, a taky mi nebylo
jedno, co si o mně druzí myslí. Proto jsem dlouhý čas plul s
proudem. Pokoušel jsem se získat studiem nějaké ty obchodnické
základy. Kdo by taky chtěl, aby se na něj dívali skrz prsty?
Přizpůsobil jsem se. A nakonec jsem našel dost dobrý džob. Zaměstnali
mě jako vedoucího jedné paintballové arény. Firma, pro kterou
jsem dělal, byla mladá, takový menší startup, co si zrovna
zakoupil pár licencí z USA a teď se chtěl v Německu uchytit.
Cítil jsem se tam dobře, aspoň na začátku. Panovaly tam
extrémně familiérní vztahy. Firma měla tři majitele, kteří se





22
tyto nové, inovativní paintballové arény snažili v Německu
rozjet, a šéfovala mi jednatelova manželka. To, co začalo přátelsky,
skončilo katastrofou. Firma běžela dobře a já měl všechno pod
kontrolou. Až na to, že jsem od šéfové dostával stále častěji zbytečné
úkoly. Nevím, co to s ní bylo, ale začínalo to hraničit se šikanou.
Stávalo se, že mi uprostřed noci poslala zprávu na whatsappu.
Když jsem nereagoval, poslala esemesku, abych jí na ten
whatsapp laskavě odpověděl. Bylo to neuvěřitelné. Možná špatně
chápala systém zpráv na mobilu, ale byl jsem z toho pořád zoufalejší.
Časem začala proti mně štvát kolegy. Měli mě fízlovat.
Zaznamenávat, kdy jsem se ukázal v práci a jestli jsem neudělal nějakou
chybu. Pokaždé když jsem přišel později, stálo jí to za zavolání.
Nebo za esemesku. Jednou jsem přišel pozdě o deset minut,
protože jsem předchozí noc musel být v práci o tři hodiny déle. Šéfová
totiž potvrdila čtyřiadvacet týmů. Kapacitu jsme ale měli jenom
pro dvacet. Klasická rezervační chyba, kterou jsem si musel vypít
já. Neviděl jsem na tom nic špatného, protože i já dělal chyby.
Jednou jsem zapomněl pokladnu s denní tržbou zamknout do trezoru.
Nic se nestalo, ale tuhle chybu mi vyčítala až do posledního dne.
To jsem snášel dost těžko.
To všechno mě silně demotivovalo. Jednoho dne jsem si začal
pohrávat s myšlenkou, že s tím praštím. Stále jasněji jsem si
uvědomoval, že mě tahle práce nedělá šťastným. Něco mi chybělo. Víc
a víc jsem propadal pocitu, že nikdy nebudu žít. Měl jsem
zaměstnání s pevnou pracovní dobou. Vztah, který byl sice hezký, ale taky
zaběhaný. Slíbil jsem Marii, že se budeme ovládat. Že povedeme
normální vztah, protože jsem věděl, že ona takovou normálnost
potřebuje. Ale nebylo to už tak vášnivé jako dřív. Nyní jsme trávili
večery taky u bedny, vedli jsme normální rodinný život. Pořád víc
se ze mě stával člověk, jaký jsem být nechtěl. Jsou možná muži,
kteří se s tím spokojí, ačkoli se jich vnitřní hlas stále znovu ptá,
zda je tohle ono.
Je hodně lidí, kteří usilují o takovou normálnost. Já k nim ale
nepatřil.





23
Nikdy nezapomenu na ten večer, když jsme seděli na gauči
a dívali se na nějaký nepodstatný film. Vyprávěl jsem Marii
o svých představách. O svém přání vyrazit. Vidět svět. Prostě si
jednou zaplavat proti proudu. Tehdy mi nebylo ještě ani třicet.
Po celou dobu upřeně sledovala obrazovku a hladila mě po hlavě.
„Jasně, miláčku, uděláme to. Vyrazíme si v létě na dovču.“

V té době se ve zprávách začalo poprvé mluvit o
Islámském státu. A znělo to jako zprávy z pekla.
Mluvilo se o brutálním mučení, sexuálním otroctví a
znásilňování a všechno to začalo zavražděním dvou unesených
amerických novinářů. Jamese Foleyho a Stevena Sotloffa. Džihádisté je
týdny drželi v zajetí a potom jim před kamerou uřízli hlavu. A to
byl jenom začátek.
Pár měsíců nato zavřeli jordánského pilota do ocelové klece,
polili ho benzinem a zapálili. Umíral mučivou smrtí. Dlouhé
minuty. A to všechno natáčeli a dali online. Každý se na tu hrůzu
může podívat na internetu. Kdo tahle videa uvidí, už nikdy na ně
nezapomene. Já ta videa viděl. A už jsem nebyl týž člověk jako
předtím.
A bylo hůř. Pak přišla genocida. Bojovníci Islámského státu
začali vyhánět jezídskou menšinu z jejího území. Na útěku bylo
200 000 lidí – prchali do pohoří Džabal Sindžár, kde je obklíčili.
Mnoho lidí zemřelo hlady a žízní. Ženy, jež se dostaly islamistům
do rukou, byly znásilněny a prodány jako sexuální otrokyně. Dali
je vojákům k dispozici. A nebyly to jenom ženy. Byly to i mladé
dívky. Děti. Děti, které zneužívali a znásilňovali.
Ty zprávy byly tak brutální a nepředstavitelně zvrácené,
že jsem se chtěl o tom obskurním Islámském státu dozvědět něco víc.
O tomto samozvaném „státním území“, kde se žije jen podle
domnělých pravidel islámského práva, šaríe. Tento stát, jejž si





24
už dávno přáli islamisté všech zemí, ale nyní se ho děsí i zastánci
tvrdé linie. Režim teroru, který dokonce al-Káida považuje za
příliš brutální. A přitom al-Káida i Islámský stát vyvstaly ze stejné
ideologie. Z radikálního salafismu.
Salafismus vznikl vlastně jako pokrokové hnutí. Jednalo se
o muslimy, kteří se zamýšleli nad tím, proč islámský svět dříve
v tolika oblastech produkoval ty nejchytřejší hlavy a nyní je tak
citelně závislý na Západu. Nesmíme zapomínat, že islámský svět
byl v mnoha vědních oblastech daleko před starou Evropou. Západ
ho začínal dohánět teprve od renesance v 15. století a nakonec ho
ve vědě zcela odrovnal. Takže tihle muslimové se ptali, čím by to
mohlo být.
Jejich odpověď byla z historického hlediska ovšem hodně
sporná: dokud se žilo podle šaríe a podle pravidel Proroka
Muhammada, bylo vše ještě dobré. Ale čím více se islám rozmělňoval,
tím více také ztrácel na dominantním postavení a tím i na
inovační síle. Je to naprosto absurdní: aby se islám opět posílil a stal
se vůdčí silou, požadovali tito lidé, aby se opět žilo podle pravidel
chalífátu. Tedy tak, jak muslimové žili v sedmém století.
Měl to být pokrok prostřednictvím minulosti. Německé salafisty
tato představa spojuje s božími bojovníky v Sýrii, kteří přesně to
začali realizovat. Ustanovili si stát, v němž se tato pravidla mohou
uskutečňovat.
Absurdní na tom je, že tento konstrukt je produktem hnutí
za svobodu. Když Syřané povstali a vzepřeli se Asadovu
diktátorskému režimu, vypukla občanská válka, která celý region natolik
destabilizovala, že oni samozvaní boží bojovníci získali možnost,
jak se v tom chaosu etablovat.
Islámský stát je nyní státem mezi státy.
Islámský stát je parazit. Parazit, který se šíří stále dál. Zprvu
ovládal několik oblastí v Iráku. Potom v Sýrii. A nyní se jako
rakovinný nádor rozrůstá mezi oběma těmito zeměmi.
Zde tedy ještě platí pravidla, jež platila v sedmém století. Ženy





25
smějí vycházet jedině zcela zahalené, cigarety a alkohol jsou
striktně zakázány, stejně tak hudba, tanec a veškeré další formy
zábavy.
Jak velký a jak mocný Islámský stát ve skutečnosti je, to
vlastně nikdo neví. Poslední německé odhady soudí, že ve službách
této teroristické organizace stojí deset až patnáct tisíc mužů. Jiné
zdroje vycházejí z toho, že má až 40 000 mužů ve zbrani.
Pochybuji, že vedoucí kádry Islámského státu věří ve svou
pravěkou ideologii, že skutečně věří, že Bůh tomu chce, aby
stínali bezbranné civilisty, ženy jiných vyznání vykořisťovali jako
sexuální otrokyně a dělali všechny ty další věci, které si tento stát
už zapsal na dlouhý seznam zločinů proti lidskosti. V jeho vedení
sedí spíš chytří mužové, kteří velice dobře vědí, jak z náboženství
udělat nástroj manipulace s lidmi.
Nejde jim o spravedlnost. Nejde jim o správnou cestu. Jsou
dost inteligentní na to, aby chápali, že zločiny, jichž se dopouštějí,
nemohou být v souladu s islámem. Jde jim o moc. A kvůli této moci
jsou ochotni svou víru zohýbat, aby ospravedlnila jejich skutky.
Ideo logové Islámského státu uvažují mnohem světštěji, než si
možná chceme připustit. Jsou to chladní stratégové. Zneužívají
lehkověrnosti svých bojovníků.
A vědí, jakou klientelu přivábí videi, která dávají na internet.
Existuje velice mnoho lidí se sadistickými sklony. Pro ně musí být
Islámský stát skutečně něco jako ráj na zemi. Místo, kde by mohli
obcovat i s dětmi, kdyby se jim zachtělo.
Je to zvrácené. Je to tak zvrácené, že tento teroristický režim
neschvaluje ani většina salafistů. Ideologie uvnitř salafistické
scény se rozchází v jednom zcela podstatném bodu. Radikální
salafisté vycházejí z toho, že Boží stát je nejvyšším cílem a každý,
kdo se tomuto státu postaví, je automaticky nepřítel. A ten, kdo je
nepřítel, ten se smí zabít. Nehraje vůbec žádnou roli, zda se jedná
o civilistu, nebo o vojáka. Nepřítel je prostě nepřítel. Umírnění





26
salafisté naopak tvrdí, že civilisty nelze považovat za nepřátele,
které lze zabíjet nebo týrat. Také oni chtějí realizovat tu svou
pravěkou ideologii – ale nevyhlazovat při tom jiné.
Ti salafisté, tedy ti skutečně do minulosti obrácení
islamisté pravěku, kteří kážou, že se má brát Korán doslova,
představují v Německu jenom nepatrný zlomek muslimů. K salafismu
se nehlásí ani procento věřících v této zemi. Naprostá většina
muslimů je umírněná. Navzdory tomu tito zastánci tvrdé linie
nyní utvářejí obraz celého náboženství. Nikoli každý salafista je
džihádista. Ale každý džihádista je salafista.
Sleduji německou salafistickou scénu už léta. A to, co se
odehrává na ní, odehrává se i jinde. Je tu jasná radikalizace.
Existuje bezpočet hnutí, jež mají v současnosti úspěch, protože nabízejí
extrémní řešení. V náboženství je tomu stejně jako v politice, kde
nová pravice získává stále více stoupenců. Ale i ultrakonzervativní
křesťanské náboženské společnosti mají až nepochopitelný příliv
stoupenců. Vysvětlení je naprosto jednoduché. Žijeme v rychlé
době a ve společnosti, která člověku dopřává absolutní svobodu.
Lidé mají v 21. století na výběr tolik možností, jak žít, kým chtějí
být, že právě tato svoboda je nad jejich síly. Hledají černobílá
řešení. A tato řešení jim nabízejí radikální směry.
Zejména pak salafisté. Vše je řízeno. Člověk u nich už
nemusí sám myslet. Má provádět pouze to, co mu Alláh údajně
stanovil. Je to pohodlná cesta.
Já nikdy nebyl věřící. Ale ani jsem nikdy nebyl ten, kdo by
nějaké náboženství odsuzoval. Každý má právo hledat své štěstí,
a jestliže někdo své štěstí nalézá ve víře v nějakou vyšší instanci,
v nějakého boha, musíme mu právo na to štěstí přiznat. Co jsme
my lidé, abychom směli soudit o štěstí jednotlivce? Avšak svoboda
víry končí tam, kde věřící berou jiným lidem svobodu života. Když





27
požadují více práv pro sebe, než jsou ochotni dát druhým. To je
pro mě ten bod, kdy se vždy budu bít na straně svobody. A rychle
jsem si uvědomil, že Islámský stát je největší a nejnebezpečnější
nepřítel svobody, jakého 21. století zplodilo.

Pořád ještě nevím, proč mnou ty zprávy tak otřásly.
Možná to byl souběh více věcí najednou. Neuvěřitelná brutalita
bojovníků. Ta nespravedlivost. To utrpení. A pocit, že já se na to
všechno dívám ze své komfortní zóny. Z gauče v našem pěkném
domku. Ve zprávách přece dávají ustavičně nějaké války a
konflikty. Když televizor vypnu, ty obrazy obyčejně zaniknou. Ale
tentokrát tomu bylo jinak. Tentokrát mě pronásledovaly.
Stále více jsem si uvědomoval, jak nebezpeční jsou ti, kdo
prosadili svou vizi Islámského státu. Viděl jsem i vazby na Německo.
Tady se rekrutuje dost lidí a potom se posílají do Sýrie.
Život je až příliš cenný, než abychom z něj směli dělat peklo
jiným. Všechny ty žvásty o ráji ve mně fakt vyvolávají agresivitu.
Rájem je naše Země, jenomže je to ráj, který tak trochu pozbyl
na lesku. Měli bychom své síly napřít na to, abychom ze svého
světa udělali lepší místo, a ne abychom jej ve víře v jakýsi lepší
posmrtný život měnili v peklo.
S tím se pojila i má poněkud romantická představa vojáka, jak
táhne do války za něco správného. Nikdy bych nevstoupil do
bundeswehru. Ani to americké vlastenectví nechápu. Muže, kteří jdou
do války za svou zemi. O to mi nikdy nešlo. Nejsem nijak ochoten
umřít kvůli konstruktu, jako je nějaká země. Kvůli nějaké
svévolně vytyčené hranici. Ale jsem ochoten hájit hodnoty. Svobodu.
Spravedlnost.
Všechny tyto úvahy se mi slévaly s hlasem v hlavě, jenž se
mě ustavičně ptal, zda už nenastal čas. Zda skutečně chci po
zbytek života sedět na gauči, vykonávat práci, kterou nesnáším, a žít





28
dál ve vztahu, který mě už nedělá šťastným. Co bych asi jednoho
dne mohl svým dětem vyprávět? Co jejich táta udělal ze svého
života? Ne, chtěl jsem dát svému životu nějaký hlubší smysl. Pojal
jsem rozhodnutí. Odjedu do Sýrie a budu bojovat proti
Islámskému státu.
Většina lidí procitne teprve tehdy, když je už příliš pozdě.
Vždycky jsem se ze všeho nejvíc bál, že zaspím něco
důležitého. V tomto případě se mi to stát nesmělo. Chtěl jsem bojovat
ve správný čas. A tak jsem v srpnu 2014 začal hledat. Snažil jsem
se o válce v Sýrii zjistit všechno. Zúčastněné strany, lidi v pozadí
a různé zájmy. Chtěl jsem zjistit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí.
Pustil jsem se však na nepřehledný terén. V tomto konfliktu
existovalo sice dost jasné zlo, ale dobro se dalo definovat hůře.
V Sýrii bojoval proti Islámskému státu jednak Asadův režim.
Asad, stále ještě oficiální vládce země, se na civilním obyvatelstvu
provinil tolika válečnými zločiny, že Islámskému státu umožnil
vyrůst v opozici. Nikoli náhodou se mu říká „syrský řezník“. Ve své
zemi brutálně potlačil všechny demonstrace za větší demokracii
a za více občanských práv.
Vedle syrského režimu a Islámského státu existují ještě četná
další menší uskupení, jako například Svobodná syrská armáda,
antiasadovské hnutí, ve kterém se zatím soustředí opoziční síly
a nemůže se už prezentovat žádným skutečným programem,
Fronta an-Nusrá, která má hodně blízko k al-Káidě a považuje
Islámský stát sice v jádru za správný, ale přece jen příliš
radikální – a Kurdové.
Kurdové už dlouho usilují v Sýrii, Íránu, Iráku a Turecku
o autonomii – rádi by z pruhu území, jež se táhne těmito zeměmi
a je obýváno převážně Kurdy, vytvořili autonomní oblasti. Své
enklávy v severní a severovýchodní Sýrii nazývají Rodžava. Mají
vizi Kurdistánu, vlastní země, která je tomuto národu stále
upírána. Pouze v severovýchodním Iráku existuje autonomní Irácký
Kurdistán s prezidentem Masúdem Barzáním.





29
Kurdské ozbrojené milice v Iráku se nazývají Pešmerga, v Sýrii
jsou to Lidové obranné jednotky (YPG). Islámský stát vidí v
Kurdech nepřátele. A Kurdové jsou skutečně jediná síla v této
rozvrácené zemi, která vede legitimní boj. Bojují totiž o přežití.
Při rešerších jsem narazil na Lidové obranné jednotky.
A na cizince, kteří se k nim dali. Na lidi jako Jason Morgan. Byl
něco jako válečný hrdina. Američan, jenž se přidal ke Kurdům, aby
bojoval za jejich věc. Prostě proto, že byl o ní přesvědčen. To na mě
zapůsobilo. Zjevně bylo víc lidí, kteří uvažovali jako já. Podíval
jsem se na všechny rozhovory s Jasonem, jež se mi podařilo najít.
Všechno, co říkal, mi dávalo smysl. A pak jsem narazil na
organizaci Lions of Rojava pomáhající zahraničním dobrovolníkům, kteří
chtějí bojovat v řadách Lidových obranných jednotek.
Lions of Rojava byli založeni jako protipól propagandistických
institucí Islámského státu, jimž se dařilo přilákat ročně tisíce
zahraničních bojovníků. Kurdové je v tom chtěli následovat a
rovněž mít nějaké náborové středisko pro mladé cizince, kteří jsou
ochotní bojovat a chtějí se přidat k YPG. Původně se jednalo pouze
o skupinu dobrovolníků, jež cíleně vyhledávala osoby s důkladným
vojenským výcvikem. A v ideálním případě i osoby s dobrými
kontakty na zbrojní průmysl, aby se daly uzavírat obchody: drony,
neprůstřelné vesty a podobně. Na zprostředkování takových
obchodů se specializovali bývalí vojáci. Takzvaní PMC. Private
military contractors, kontraktoři.
Nyní se však Lvové z Rojavy profesionalizovali, jako se ve válce
profesionalizuje všechno. Úzce spolupracují s vedením YPG
a nejsou už jen kontaktem pro zahraniční dobrovolníky, ale
prodlouženou propagandistickou rukou armády. Není to úplně
bezproblémové, neboť četní zájemci tak získávají nesprávnou,
idealizovanou představu války.
Užší spolupráce s YPG však dává na druhou stranu smysl,
protože zahraniční bojovníci jsou tak lépe chráněni. Objevovaly se





30
stále znovu zprávy, které bylo třeba brát vážně, a to, že existuje
elitní jednotka Islámského státu, jež loví zahraniční
dobrovolníky bojující za Kurdy. Nikdy jsme sice žádnou takovou jednotku
neviděli, ale nicméně jsme se dozvěděli, že na každého zápaďáka
vypsali odměnu. A to ve výši 150 000 dolarů. Pro Islámský stát je
to perfektní propaganda.
Faktická činnost Lions of Rojava je ovšem značně limitovaná.
Nechají dobrovolníky dorazit do irácké Sulajmáníje nebo Arbílu,
vyzvednou je a přepraví do Sýrie. A tam už je ponechají jejich
osudu.
Tak tomu bylo i se mnou. Přihlásil jsem se na facebookové
stránce Lions of Rojava, získal kontakt a spojil jsem se s ním.
Vysvětlil mi, co je třeba, abych odjel do Sýrie a bojoval za YPG.
Potřeboval jsem letenku do Iráku a teplé spodní prádlo. To bylo
všechno. Nechtělo se mi tomu věřit. To je skutečně tak
jednoduché, aby Němec vstoupil do cizí armády? To není možné. Ale on
mi tvrdil, že ano.
A pak jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Učinil jsem
rozhodnutí. Skutečně jsem chtěl do Sýrie. V půlce října jsem dal
v práci výpověď, dobral dovolenou a koupil si letenku do Iráku.
Tak, jak jsem se dohodl s Lions of Rojava. Z poslední výplaty
jsem si koupil výstroj. Batoh, chrániče kolen a loktů, teplé prádlo
a rukavice.
Dny těsně před odletem jsem byl až překvapivě klidný. Nedával
jsem na sobě nic znát, což bylo možná i tím, že jsem si sám ještě
zcela neuvědomoval, do čeho se to vlastně pouštím. Skutečně jsem
se chystal odcestovat do Sýrie, abych tam s Kurdy bojoval proti
Islámskému státu. Bylo to něco tak šíleného, že právě proto jsem
to asi mohl vytěsnit z vědomí i běžného života. Možná taky proto,
že můj všední život neměl s tím vším vůbec nic společného. Ty dva
světy, v nichž jsem se pohyboval, ještě nesplývaly.





31
A potom přišel den odletu. Bylo to počátkem listopadu.
Byl jsem v naprostém klidu. Marie šla do práce, a když za sebou
zavřela dveře, zhluboka jsem se nadechl. Večer jsem ji ještě jednou
vzal pořádně do náruče a přitiskl ji k sobě. Neubránila se smíchu.
„Co je? Co se s tebou děje?“ ptala se.
„Co by bylo? Prostě tě mám rád.“
„Ale jindy nejsi tak hr.“
Ještě si přesně pamatuju na polibek, který mi dala. Když
odešla, sebral jsem psa a šel s ním na dlouhou procházku. Takhle
jsem se s ním loučil. Lennyho jsem šíleně miloval. Byl součástí mé
rodiny a zanechat ho tady mi připadalo stejně tak těžké, jako že
jsem obelhal přítelkyni. Klekl jsem si k němu a hladil ho. „Hele,
Lenny, jsi jediný, kdo mě pravděpodobně zcela pochopí. Však to
znáš. Taky jsi nám už mockrát zdrhnul a pak ses vrátil celý
ublácený. Jsi jako já. Někdy prostě musíme vypadnout.“ Políbil jsem
ho. Ještě jsem se díval na Živé mrtvé, potom jsem odjel svým vozem
na nádraží, sedl do vlaku do Mnichova a ubytoval se v hotelu. Tam
jsem Marii napsal dopis na rozloučenou.
Vysvětlil jsem jí, že odcházím a že budu delší čas pryč. Nemohl
jsem jí říct, kam přesně jedu. Ani jsem jí nemohl říct, kdy přesně
se vrátím. Jedině jsem jí mohl říct, že to udělat musím. Že jsem
dlouho bojoval sám se sebou a že jsem se nerozhodoval snadno.
A že ji miluju. Prosil jsem ji, aby nechodila na policii a nemluvila
s médii. Ozvu se, jakmile jí budu mít co říct. Nazítří dopoledne
jsem dopis hodil do schránky a odjel na letiště. Letenku do
severoirácké Sulajmáníje jsem už měl v kapse.
Ještě mi zbývalo zdolat poslední překážku – pasovou kontrolu.
Úřednice byla hodně mladá. Podívala se na moje doklady a pak
vzhlédla.
„Vy cestujete do Iráku?“
„Ano.“
Svraštila obočí. „Proč? Co tam chcete?“
Něco tušila.





32
„Ceny letenek jsou výhodné, počasí touhle dobou příjemné a rád
bych se tam podíval.“
„Podíval,“ opakovala chladně.
„Ano, je tam hodně kulturních památek. Máte s kulturními
památkami nějaký problém?“
Ta žena dlouho mlčela a prohlížela si mě od hlavy k patě. Potom
doklady ještě jednou zkontrolovala.
„Dobrá,“ řekla nakonec. Neměla přece jediný důvod mi v cestě
bránit. I když se jí z tváře dal jasně vyčíst nedobrý pocit.
„Tak šťastnou cestu. Dávejte na sebe pozor.“
Když nás dovezli k letadlu, ještě naposled jsem se ohlédl a
podíval se na velké startovací a přistávací dráhy, na věž našeho
terminálu a četné menší letištní budovy. Na pár vteřin jsem se
zarazil. Poprvé jsem měl skutečně divný pocit. Opouštím Německo.
A možná je už nikdy neuvidím. Zhluboka jsem se nadechl a
nastoupil si.





33
INTERMEZZO
8. ledna 2015, 11:43 hod., Sýrie
Bero mi poklepal na rameno. „Učinil jsi rozhodnutí, které
ti změní život, Agite. Nebojuješ za svou zemi. Bojuješ za věc.
Za věc, v niž věříš.“
Zmohl jsem se na unavený úsměv. Byl jsem v Sýrii už pár
měsíců. A s každým dnem, který uplynul, s každým dnem, kdy
jsem toho viděl víc, začínal jsem o trošku víc pochybovat. Nikoli
o věci jako takové. Byl jsem mnohem víc přesvědčený než předtím,
že se ta teroristická milice musí zastavit.
Pochyboval jsem o tom, zda lze tuto válku vyhrát. Měl jsem
stále silnější dojem, že nikdo z politiků nemá skutečný zájem
na tom, aby jedna strana definitivně prohrála. Nikdo Islámský stát
přirozeně nechce. Ale taky nikdo nechce, aby měl Asad navrch.
A je na tomto světě dost zemí, které rovněž nemají zájem na tom,
aby se Kurdům kdy přislíbila autonomie.
Byla to složitá situace. Puzzle s desítkami tisíc dílků, které se
nedaly složit. Ať už je pokládáte jakkoli. A já byl jedním z těch
dílků, u nichž jsem měl pocit, že do té skládačky nepatří.
„Agite, převezmi prosím hlídku na střeše,“ požádal mě velitel.
Zapálil jsem si další cigaretu a přikývl. Bero dál seděl s ostatními
a broukal si nějakou píseň.
Vyšel jsem na střechu, vzal si triedr a pozoroval okolí. Byli jsme
skutečně v jakémsi světě nikoho a ničeho. Nebylo tu nic. Jen ten
dům, poušť a silnice, která se vinula po úbočí hory, na níž sedělo





34
město kontrolované Islámským státem. Taky území jihovýchodně
od něj bylo nepřátelské. Stáli jsme přímo na hranici. Dům jsme
používali jako kontrolní stanoviště. Kontrolovali jsme každý vůz,
který jel kolem. Museli jsme mít jistotu, že vesnici nenapadnou
nějací teroristé. Byli jsme něco jako poslední bašta – a tím taky
oblíbený cíl útoků. Říkal jsem si, zdalipak se nepřítel dneska vrátí.
Ze střechy jsem pozoroval blížící se vozidla. Vždycky když jelo
naším směrem vysokou rychlostí nějaké auto nebo motocykl, sahal
jsem po kalašnikovu. Kluci, kteří sloužili dole, dávali autům
znamení, aby zastavila. Když i nadále jela příliš rychle, vystřelili
na výstrahu. Zastavili je, zkontrolovali řidičům doklady a
přesvědčili se, zda nevezou nějaké výbušniny. Nic se nedělo. Dokud
nenastala noc. Pořád ještě jsem stál na střeše a koukal do tmy.
Po včerejším útoku jsem byl silně napjatý. A tu jsem na obzoru
spatřil záblesky výstřelů.
Zaútočili na jedno z postavení blízko nás. Ze střechy bylo vidět,
jak po sobě pálí těžké kulomety DŠK. To je ďábelská zbraň. Tyhle
velkorážní kulomety se montují na nákladní vozy nebo na pickupy
a používají se do nich náboje 12,7 x 108 mm. Střelec je chráněn
velkým štítem s průzorem. Zbraně to sice nejsou dvakrát přesné,
ale když protivníka zasáhnou, doslova ho rozstřílí. Ustavičně jsem
slyšel dávky samopalů a na obzoru jsem viděl osvětlovací palbu
a záblesky výstřelů. Chtěl jsem si zapálit, ale takhle venku to není
dobrý nápad. Kdyby měl nepřítel někde odstřelovače s termálním
viděním, mohlo by mi to být osudné.
„Klídek,“ poznamenal Bero, jenž zrovna v té chvíli vylezl
za mnou. „Dneska na nás nezaútočí. Včera zjistili, že nemají šanci.
Jestli se vrátí, tak s těžším kalibrem. A pak to tady nebude žádná
sranda.“
Měl pravdu. Ale jeho prognózy do mě příliš odvahy nevlévaly.
„Jdeme dovnitř, služba ti skončila.“
Přikývl jsem.
„Jsi unavenej?“ zeptal se Bero.





35
Zavrtěl jsem hlavou. Služba si vyžadovala naprosté soustře -
dění. Byli i takoví, kteří to možná nebrali tak vážně jako já. Už
jsem tady zažil ledacos. Ale to mi bylo jedno. Nechtěl jsem být
odpovědný za to, že bych to podělal a Daiš někdy na naše ležení
zaútočil. Tělo jsem měl ještě zcela pod adrenalinem.
„Půjdem dovnitř a dáme čaj, Agite. A dovyprávíš mi, jak ses
dostal do Sýrie.“










Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist