načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Boj o pohraničí -- Sudetoněmecký Freikorps v roce 1938 - Emil Hruška

Elektronická kniha: Boj o pohraničí -- Sudetoněmecký Freikorps v roce 1938
Autor:

„Útok začal asi ve tři hodiny ráno 21. září. Henleinovci velmi hustě ostřelovali budovu celnice. Podařilo se jim připevnit na čelní stranu přístavku svazek ručních granátů a ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  83
+
-
Doporučená cena:  89 Kč
7%
naše sleva
2,8
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 109
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5194-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Útok začal asi ve tři hodiny ráno 21. září. Henleinovci velmi hustě ostřelovali budovu celnice. Podařilo se jim připevnit na čelní stranu přístavku svazek ručních granátů a odpálit je. Výbuch zbořil čelní zeď, což posílilo bojechtivost útočníků.
Osazenstvo celnice (jednalo se o mladé finančníky a vojáky) se urputně a úspěšně bránilo střelbou a házením ručních granátů. Obránci zjistili, že oddílům freikorpsu velí nikoli henleinovec, ale příslušník SA.
Freikorps zaútočil celkem čtyřikrát, ve vlnách po třiceti mužích, ale pokaždé byl odražen. Družstvu SOS se až po rozednění podařilo telefonicky spojit s Libercem a požádat o pomoc. Na nákladním voze potom dorazilo do Habartic deset vojáků s důstojníkem. Po jejich příchodu se henleinovci stáhli za hranici, měli tři mrtvé a 16 raněných. Mezi obránci celnice byli čtyři ranění, z nichž jeden, dozorce Finanční stráže, přišel o zrak…“
Publikace pojednává o vzniku a bojovém nasazení neblaze proslulé paravojenské formace - Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru (Freikorpsu) - v česko-německém pohraničí během dramatického podzimu 1938. Teroristické, sabotážní a diverzní operace freikorpsu měly ve spojení s masivní propagandou sloužit Hitlerově zahraniční politice jako nástroj ovlivňování veřejného mínění, zastrašování českého obyvatelstva v pohraničních oblastech i možného nátlaku na britskou a francouzskou vládu. Poutavě napsaný text se zabývá organizačními, personálními a materiálními aspekty působení freikorpsu, mapuje jeho nejdůležitější bojové akce a přibližuje jeho hlavní aktéry. Specifickou část představuje vylíčení velmi aktivní činnosti těchto formací na Ašsku, které bylo již 21. září 1938 obsazeno nacisty za přímé účasti jednotek SS.

Předmětná hesla
Sudetendeutsches Freikorps
* 1938 * 1939-1945
Okupační politika -- Německo -- 1939-1945
Nacisté -- Československo
Československo -- Dějiny -- 1938
Sudety (Česko) -- Dějiny -- 1938
Zařazeno v kategoriích
Emil Hruška - další tituly autora:
Dokázat se vzepřít Dokázat se vzepřít
Hruška, Emil; Strož, Daniel
Cena: 211 Kč
Peripetie sudetoněmeckého principála Peripetie sudetoněmeckého principála
Hruška, Emil
Cena: 211 Kč
Převedu vás... Na onen svět! -- Příběhy z poválečného pohraničí Převedu vás... Na onen svět!
Hruška, Emil
Cena: 74 Kč
Pán protektorátu -- K. H. Frank známý a neznámý Pán protektorátu
Hruška, Emil
Cena: 225 Kč
Pán protektorátu -- K. H. Frank: Známý a neznámý Pán protektorátu
Hruška, Emil
Cena: 140 Kč
Aktovky v dějinách Aktovky v dějinách
Hruška, Emil
Cena: 132 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Emil Hruška
Boj o pohraničí
SUDETONĚMECKÝ FREIKORPS
V ROCE 1938
NAKLADATELSTVÍ EPOCHA
PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST





Copyright © Emil Hruš ka, 2013
Czech edition © Nakladatelství Epocha, s.r.o., 2013
ISBN 978-80-7425-952-4 (ePub)
ISBN 978-80-7425-953-1 (mobi)
ISBN 978-80-7425-954-8 (PDF)
Ediční rada Edice Magnetka:
prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., (FFUK, Technická univerzita Liberec)
doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)
prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita Hradec Králové)
PhDr. Miloslav Martínek, CSc.
JUDr. František Čermák





Obsah
Pár slov úvodem 7
Přípravy na horký podzim 8
Vzniká Sudetoněmecký dobrovolnický sbor 33
„Svobodný stát Aš“ 52
Horký podzim 68
Hitler přijíždí 83
Konec freikorpsu 95
Pár slov na závěr 105
Prameny a literatura 107
O autorovi 109










7
PÁR SLOV ÚVODEM
V  roce 1938 zanikla Československá republika, později zvaná
„první“. Byla roztrhána na kusy a poslední sousto z ní pozřel Hitler
v březnu následujícího roku.
Československo, ve druhé polovině 30. let – se specifi ckou
výjimkou Švýcarska – poslední demokratický stát střední a 
jihovýchodní Evropy, se stalo prvním cílem přímé ozbrojené agrese
nacistického Německa. Nacisté proto dali v  září 1938 vzniknout
protičeskoslovenské teroristické organizaci, nazvané
Sudetoněmecký freikorps, tuto organizaci vyzbrojili a  řídili její akce dle
svých potřeb. Je ale také nutno připomenout pro některého čtenáře
možná neznámou skutečnost: už v době před mnichovským
diktátem operovaly na československém území pravidelné jednotky SS,
které se vedle freikorpsu zúčastnily bojů s obránci republiky.
Československá republika byla podle mezinárodního práva
ve  válečném stavu s  nacistickým  Německem už od  17.  září 1938,
tedy jako první stát na světě! Důvodem byla agrese, jíž se proti ní
Německo dopustilo právě ve  dnech, kdy se bojovalo o  české
pohraničí. Tehdy byly stovky mrtvých a  raněných i  tisíce ztýraných
Čechů a  demokratických Němců, ale i  Slováků, kteří se nacismu
postavili se zbraní v ruce. Jako první v Evropě.
Památce těchto statečných lidí je věnována tato skromná kniha.





8
PŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
PSYCHOLOGICKÁ VÁLKA PROTI ČSR
Dne 12. března 1938 došlo k připojení (anšlusu) Rakouska
k Německé říši. Na konci září téhož roku nacisté rozbili
Československo, a  jeho největší zbytek – Čechy a  Moravu – okupovali o  pár
měsíců poději. Prvního zářijového dne roku 1939 napadli Polsko,
čímž ofi ciálně začala druhá světová válka.
Postup nacistů jak při přípravách anšlusu Rakouska, tak během
odtržení československých pohraničních území v roce 1938
a následném přepadení Polska v roce 1939 měl hodně společného. Byl
totiž charakteristický cílevědomým, propracovaným a  masivním
spolupůsobením politických, vojenských a  subverzních
nacistických orgánů, institucí a  masových médií (nástrojů propagandy)
na  jedné straně, a  fašistických organizací a  seskupení v  zemích,
které byly cílem nacistické agrese, na straně druhé.
Regulační mechanismus vojenské, politické, propagandistické
a podvratné diverze, vyvinutý v průběhu těchto tří zásadních
nacistických kampaní z let 1938–1939, skončil s rozpoutáním druhé
světové války. Při následujících agresích ze strany nacistického
Německa už nebyl opakován v dříve realizovaných formách, obsahu
a rozsahu.
Příprava nacistické agrese proti Československu však byla –
ve srovnání s postupem vůči Rakousku a Polsku – jedinečná. A to
jak svým promyšleným mechanismem kombinace válečné
politiky, psychologického vedení války a praktické diverze (tj. špionáže,
teroristických a sabotážních akcí), tak využitím nacistického
„trojského koně“ intra muros: v tomto případě sudetoněmeckého
henleinovského hnutí resp. Sudetoněmecké strany.
Dne 28.  května 1938 Hitler schválil a  o  dva dny později
podepsal Plán Grün (Zelený). Stálo v něm: „Došel jsem
k nezměnitelnému rozhodnutí v dohledné době rozbít Československo vojenským





9
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
zákrokem. Je věcí politického vedení vyčkat – nebo určit – dobu,
která by byla vhodná z hlediska politického a vojenského.
Nevyhnutelný vývoj situace v  Československu, nebo vůbec jiných událostí
v  Evropě, jenž by nám nabídl překvapivě příznivou a  jedinečnou
příležitost, mohl by mě pohnout k včasnému jednání. Správná
volba a  rozhodné využití příznivého okamžiku jsou nejlepší zárukou
úspěchu. Z tohoto důvodu se musí okamžitě začít s přípravami.“
Plán Grün předpokládal, že k 1. říjnu 1938 bude
Československo vojensky zlikvidováno. Od  28.  září 1938 měla být německá
armáda připravena k  útoku, přičemž její mobilizace by probíhala
postupně, maskována jako rutinní manévry.
Poprvé v historii vojenství a válek byla v rámci Plánu Grün
připojena k vojenským pasážím i část o psychologickém vedení války.
To předpokládalo, že vláda a obyvatelé Československa budou
zastrašeni, síla a vůle země k odporu bude rozdrcena, že ji německá
národnostní menšina, v drtivé většině podporující
Sudetoněmeckou stranu (SdP), v maximální míře zevnitř oslabí a rozloží.
Ze zahraničněpolitického hlediska mělo být Československo
v  důsledku koordinovaného působení nacistické psychologické
(propagandistické) války natolik izolováno, aby v okamžiku
vojenského napadení stálo proti agresorovi osamoceno. Bez perspektivy.
Pokud šlo o  mediální diverzi jako nástroj psychologické války
vedené nacisty, říšskoněmecký tisk a rozhlas hrály klíčovou roli jak
při eskalaci agresivity henleinovců, tak zastrašováním
Československa a ovlivňováním západních mocností.
Tato média byla rovněž hlavním zdrojem šíření psychózy
nejistoty a nenávisti mezi německým obyvatelstvem na obou stranách
hranice a později zdrojem podněcování paniky i masových útěků
sudetských Němců do Německa.
Štvaní říšskoněmeckého tisku však nezačalo teprve v roce 1938.
Jak uvedl německý historik Werner Röhr, „měly za  sebou v  tuto
dobu už některé kampaně různé doby trvání a různé intenzity. Tak
tvoří centrálně řízené tiskové a rozhlasové štvaní od března do září
1938 jen jednu, byť rozhodující fázi v letitém štvavém tažení
hitlerovského Německa proti svému demokratickému sousedovi“.
Je třeba také vzít v  úvahu, že rozkladnou propagandu
vedenou z Německa stále více a čím dál méně skrytě prováděl rovněž





B OJ O POHRANIČÍ
10
henleinovský tisk a  propagandistický aparát SdP, de facto řízený
a  „krmený“ z  Německa. Velmi důležité místo v  tomto
rozkladném propagandistickém působení měla tzv. šeptaná propaganda
(Flüsterpropaganda), opírající se o  anonymitu a  nemožnost určit
původce předávaných zpráv, resp. tyto zprávy hodnověrně ověřit.
Tento druh psychologické podvratné činnosti měl mezi
německým obyvatelstvem v pohraničí nesmírný vliv.
Štvavá propaganda byla dovedně provázána s  nejrůznějšími
incidenty včetně násilných činů henleinovců. Ty pak byly
značně zveličovány a zásadně interpretovány podle tohoto stereotypu:
provokace prý vzešla od československého státu a jeho
představitelů. Sudetští Němci se naproti tomu chovali vždy ukázněně
a trpělivě, snášejíce české ústrky. Pok ud nacistická média informovala
např. o pokusech henleinovců převzít na některých místech státní
moc nebo o útocích sudetoněmeckých bojůvek vedených přes
státní hranici, byly tyto akce podsouvány Čechům.
ÚLOHA SUDETONĚMECKÉ STRANY
Nezastupitelnou roli při rozbití Československa a  odtržení jeho
pohraničních oblastí sehrála Sudetoněmecká strana
(Sudetendeutsche Partei – SdP), a  to jako klíčový nástroj psychologické války
a dalšího rozkladného působení nacismu.
„Pokud je položena otázka, proč v  roce 1938 nedošlo v  ČSR
v žádné provokaci a la Gliwice nebo k žádné vraždě německého
vyslance, popř. britského zprostředkovatele lorda Runcimana (obojí
nacisté zvažovali), může odpověď znít pouze takto: Jakákoli
dodatečná provokace byla zbytečná, neboť SdP maximálně účinně
sehrála roli trojského koně a osvědčila se jako Hitlerem přímo řízená
výbušnina,“ napsal W. Röhr.
O  tom, že o  takových provokacích nacisté skutečně uvažovali,
svědčí mimo jiné zápis učiněný Hitlerovým pobočníkem majorem
Schmundtem z  porady mezi Hitlerem a  náčelníkem generálního
štábu Keitelem 21.  dubna 1938, kdy byly projednávány
možnosti postupu proti ČSR: „1. Strategický přepad z modrého nebe bez
jakékoli příčiny nebo možnosti výmluv je zamítnut. Neboť
následek: nepříznivé světové mínění, které by mohlo vést k  povážlivé
situaci. Tento způsob by přišel v úvahu jen tehdy, kdyby se jednalo





11
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
o odstranění posledního protivníka na kontinentě. 2. Jednat
po určité době diplomatického hašteření, jež by se mohlo postupně
vystupňovat k válce. 3. Bleskový zákrok na základě incidentu (např.
zavraždění německého vyslance u  příležitosti protiněmecké
demonstrace).“
V  roce 1938 žilo v  Československu na  3,2  milionu občanů
německé národnosti. Z  nich bylo na  konci března toho roku
organizováno v  SdP celých 770  000  osob! Asi jednu desetinu členů
této strany (75 000) tvořili funkcionáři na různých úrovních, 40 %
z celkového počtu členů SdP představovaly ženy. Vzhledem k tak
masové základně byla tehdy SdP jednou z nejsilnějších fašistických
stran v Evropě.
V  červenci 1938 měla SdP už 1,3  milionu členů, což
představovalo 40,6  % občanů Československa německé národnosti.
Ještě větší, než početní síla této strany, byl její politický vliv, který se
projevil při komunálních volbách v květnu 1938, kdy SdP získala
na 88 % německých hlasů a ovládla tak většinu obecních
a městských správ v pohraničí.
Pro nacisty byla existence a  činnost SdP mimořádně
cenná proto, že jim umožňovala vydávat narůstající konfl ikt za  ryze
vnitrostátní spor. SdP byla legální politickou organizací silné
národnostní menšiny, měla pevné sociální ukotvení a  masový vliv.
Československou vládu nacisté vehementně představovali jako
viníka vyostřování situace a izolovali ji tak zejména
na zahraničněpolitické úrovni.
DOBROVOLNÁ OCHRANNÁ SLUŽBA (FS)
Mobilizace Sudetoněmecké strany a  jejích přívrženců v  intencích
politiky agrese proti Československu vyžadovala mimo jiných
organizační a  personální předpoklady. K  jejich naplnění patřilo to,
že SdP zformovala a vycvičila své pořádkové oddíly – tzv. ordnery.
Budiž poznamenáno, že svou pořadatelskou službu
(Ordnungsdienst) začala budovat hned po  svém založení v  roce 1933
už Sudetoněmecká vlastenecká fronta (SHF), předchůdkyně
SdP. Ofi ciálním posláním této služby bylo zajišťovat pořádek při
schůzích a  shromážděních a  chránit je před politickými odpůrci;





B OJ O POHRANIČÍ
12
ve skutečnosti se však jednalo o úderné oddíly s potenciálně
teroristickými úkoly.
K  systematickému budování pořadatelských oddílů přikročila
SdP v souvislosti s přípravami na parlamentní volby v roce 1935.
Na  důvěrné konferenci funkcionářů SdP, konané o  velikonocích
toho roku v Chebu, bylo rozhodnuto, že počínaje 1. květnem 1935
má být v každé místní organizaci (skupině) SdP zřízen zvláštní
oddíl ordnerů.
Ačkoliv tyto oddíly byly po  volbách formálně zrušeny, ve 
skutečnosti existovaly nadále za  ti chého souhlasu státních orgánů.
Na  bázi ordnerských oddílů vznikla v  polovině května 1938 tzv.
Dobrovolná ochranná služba – FS (Freiwilliger Schutzdienst).
Jednalo se o  formaci budovanou podle vzoru německých SA, jež se
v dalších měsících stala hlavním nositelem henleinovského teroru
v Československu.
Založení FS oznámil sudetoněmecký tisk 14.  května 1938.
Na ustavujícím shromáždění v Chebu bylo zformováno vedení FS
v  tomto složení: svazový vůdce Konrad Henlein, tajemník Fritz
Köllner a  náčelník štábu Willi Brandner, který byl zároveň
pověřen výstavbou oddílů FS. (O Brandnerovi ještě na jiných místech.)
Ve svém provolání k založení FS Brandner uvedl: „To, co bude
od FS vyžadováno, bude přesahovat, pokud jde o tvrdost výkonu
služby, dosavadní nasazení a  veškerou dosavadní službu a 
veškerou dosavadní výchovu... S  tímto mužstvem FS pochodujeme až
k vítězství naší národní skupiny v boji za její životní práva a životní
prostor.“
Když československý ministr vnitra dne 17. května 1938
vytvoření FS schválil, měla tato formace už na 15 000 prověřených členů.
Jak vůbec mohly československé úřady takovou organizaci povolit?
„Jednal jsem s  panem prezidentem o  stanovisku vlády k  tzv.
Freiwilliger Schutztruppen, které si Henleinova strana zřídila,“
poznamenal si 17. května 1938 kancléř dr. Šámal. „Pan prezident
sdělil důvěrně, že v  této věci mu velmi rozčileně telefonoval
ministr Bechyně, a že si ho pozval tedy k rozmluvě. Ministr
Bechyně žádal za  ostrý zákrok proti těmto formacím. Pan prezident
ho upozornil, že věc není tak jednoduchá. Veškeré téměř strany
za  souhlasu vlády si podobné formace zřídily. Vláda přihlížela





13
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
klidně ke zřízení černých košil, fi alových košil, šedivých košil atd.
Za  tohoto stavu věci není možno jen tak beze všeho
henleinovcům formaci zakázat.“
Počátkem července byly v různých místech pohraničí
zorganizovány jakési odvody k FS. Jejich členové byli rozděleni do těchto
kategorií (skupin):
Kategorie A: tvořili ji nejspolehlivější a fyzicky nejzdatnější
henleinovci, v  naprosté většině členové turnerského svazu, kteří měli
vykonávat funkci strážců „vnitřní čistoty“ SdP a  plnit pro
vedení strany tajnou informační a bezpečnostní službu. Kategorie A se
skládala z tzv. dohlížecích oddělení a podléhala přímo vedení SdP.
Kromě vnitřní kontroly obstarávali příslušníci kategorie A 
informace o politických protivnících a prováděli vojenskou špionáž.
„Zvláště jest zde zastoupena mladá inteligence, tj. zejména
hodně studentů,“ uváděl o  „kategorii A“ pražský policejní prezident
Charvát. „K této skupině jest přiděleno tzv. Propagandaabteilung,
které jest vedeno v  Praze ing.  Krausem. Činnost tohoto oddělení
nespočívá jen v  propagandě, nýbrž provádí též tzv.
FS-Nachrichtendienst, záležející ve sledování různých osob, a to i z vlastní
strany, tj. různých poslanců a  jiných vedoucích funkcionářů strany,
dále si zjednává informace a  zprávy o  činnosti jiných politických
stran, o  činnosti úřadů a  osob ve  veřejném životě postavených,
atd.“
Kategorie B: zahrnovala širší výběr, tedy většinu členů FS,
kteří se vesměs rovněž rekrutovali z turnerského svazu. Vedle
výkonu běžné pořadatelské a propagandistické činnosti byli tito členové
připravováni pro teroristické a sabotážní akce. V těch místech, kde
si SdP činila nárok na moc, měli členové kategorie B přebírat
výkon policejních funkcí.
Kategorie C: tvořili ji členové FS starších ročníků, hlavně bývalí
frontoví vojáci, kteří měli tvořit zálohu FS a vykonávat funkce
instruktorů při výcviku členů kategorie B.
Oddíly FS byly budovány jako milice v  místním, okresním
a  krajském měřítku s  ústředním štábem. V  rámci FS byly
vytvářeny rovněž speciální útvary – spojovací, sanitní a týlové. Velitelé
jednotek FS byli připravováni v  kursech a  výcvikových táborech
SA v Německu.





B OJ O POHRANIČÍ
14
Ve svém provolání k FS dne 1. srpna 1938 Henlein uvedl:
„V tvrdém školení a nejpřísnějším praktickém cvičení školí se
Dobrovolná německá ochranná služba, mužstvo sudetských Němců. Od vás,
mužové FS, se očekává mnoho. Musíte ve  svých řadách být
příkladem opravdového kamarádství. Odvaha a odhodlanost, ochota
ke  službě a  nasazení musí vyznačovat každého jednotlivce, a  tím
i celek. Neseni zásadami nacionálně socialistického názoru máme
vyrůst v nerozbornou jednotu. Smíme znát jen jeden úkol a jednu
čest: bojovat za vítězství sudetského němectví.“
POKUS HENLEINOVCŮ O PROTISTÁTNÍ PUČ
Ve  dnech 5.–12.  září 1938 probíhal v  Norimberku sjezd NSDAP.
Tato událost byla pro nacisty jedinečnou příležitostí k vyostření
situace v česko-německém pohraničí a k razantnímu posunutí
sudetoněmeckého problému do jiné dimenze.
Byl to v pořadí 10. sjezd nacistické strany a tehdy jistě nikdo
nevěděl, že bude vůbec poslední. Na počest anšlusu Rakouska,
ke kterému došlo v  březnu 1938, nacisté sjezd nazvali „Velkoněmecký“.
Vzhledem k  dramatické  situaci v  Československu se všeobecně
očekávalo, že Hitler využije příležitosti a při svém závěrečném
projevu dá najevo, co lze od Německa bezprostředně očekávat
ve vztahu k československému státu.
Ode dne zahájení sjezdu vyvíjely okresní a  místní sekretariáty
Sudetoněmecké strany horečnou činnost. Dnem i  nocí
fungovala pohotovostní služba (Bereitschaft sdienst), připravená okamžitě
reagovat na pokyny „shora“. K obrazu situace v četných
pohraničních městech a  obcích tehdy patřilo pašování zbraní z  Německa
přes „zelenou hranici“, incidenty na  státní hranici s  Německem,
provokování československých ozbrojených sil a  různé
konspirativní aktivity. To vše mělo dělat nacistickému sjezdu kulisu a 
následně vyvrcholit při Hitlerově závěrečné řeči.
V sobotu 10. září 1938 přišel všem okresním organizacím SdP
z  Norimberku „akční rozkaz“: přistoupit k  demonstracím a 
provokacím ve  velkém rozsahu. Už následujícího dne byli zranění
na obou stranách. Srážky henleinovců s československými policisty
a četníky byly vyprovokovány zejména v Chebu, Liberci, Ústí nad
Labem, Teplicích, Rumburku, Konstantinových Lázních i jinde.





15
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
Režie akcí Sudetoněmecké strany byla v rukou Karla Hermanna
Franka, Henleinova zástupce. Jeho renomé u Hitlera rostlo.
Koncem srpna spolu dvakrát vedli důvěrný hovor, při kterém byl Frank
instruován pro nadcházející dny. On, nikoli Henlein, který se měl
soustředit především na reprezentační záležitosti.
Rovněž v  souladu s  pokyny z  Norimberku se výkonné složky
SdP postaraly o  to, aby co nejvíce sudetských Němců – pokud
možno pospolu – poslouchalo v  pondělí 12.  září Hitlerův projev.
Hitler ve  své řeči, pronesené tradičně teatrálním a  vášnivým
stylem, mimo jiné uvedl: „Nemyslím, že pochybovat o tom, zda
Německo je schopno přihlížet bez zájmu k utrpení tří a půl milionu
soukmenovců (...) prospěje evropskému míru (...). My chápeme,
když Anglie a Francie hájí své zájmy po celém světě. Chtěl bych zde
státníky v Paříži a Londýně ujistit, že existují také německé zájmy,
kterých jsme se rozhodli ujmout, a to za všech okolností (...) Jde
o německé soukmenovce. Nepřipustím, aby vychytralí politici
vytvořili v samém srdci Evropy druhou Palestinu. Chudáci Arabové
jsou bezbranní a snad i opuštění. Němci v Československu nejsou
ani bezbranní, ani opuštění. To by se mělo vzít na vědomí!“
Konec Hitlerovy řeči byl signálem k  rozpoutání násilí v  celém
česko-německém pohraničí. Tyto násilnosti a další projevy
neskonalé protičeské nenávisti, neseny až infernálním fanatismem,
zaplavily v  masovém rozsahu všechny větší německé obce a  města.
Na shromážděních, kterých se ve větších městech zúčastnily tisíce
henleinovců, byla skandována hesla jako „Heil Hitler“, „Pryč
s Čechy“, „Pověsit Beneše“ či „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“.
Masová shromáždění demonstrující odpor přívrženců SdP vůči
Československé republice byla největší v Ústí nad Labem
a v Karlových Varech (v obou městech na 15 000 osob); v Henleinově
bydlišti Aši demonstrovalo na 8000 lidí.
V Chebu, bydlišti K. H. Franka a sídle některých úřadů hlavního
vedení SdP, se krátce po dvacáté hodině sešlo na 4000 henleinov-
ců, kteří pak táhli ve  dvou průvodech městem, přičemž vyplenili
38 českých a židovských obchodů.
Kronikář české školy v  Chebu tehdy napsal: „V  pondělí (tj.
12. září – pozn. aut.) doráželi na cestě do školy němečtí žáci
na české děti. S  obavami byl očekáván večer, kdy měla být německým





B OJ O POHRANIČÍ
16
rozhlasem vysílána řeč kancléře Hitlera. Němci ji poslouchali
nejen doma, ale i na shromáždění v ho stincích. Po řeči vtrhli do ulic
a vybíjeli všechny české a židovské obchody, nerušeni policií, která
nesměla zakročovat. Blízko školy byl dobýván spolkový dům
německých sociálních demokratů Vo l k s h a u s. Bylo při tom silně
stříleno. Dav pak táhl kolem české školy a roztloukal v ní okna. Byl to
hrozný večer, hrozná noc. České obyvatelstvo zůstalo bez ochrany,
bylo slyšet křik a rány.“
Vedle masových demonstrací přikročili henleinovci, v prvé řadě
oddíly FS, k  násilným akcím, zejména k  přepadávání policejních
a  četnických stanic, celnic a  jiných státních objektů a  k  útokům
na jednotlivé Čechy a německé antifašisty. Ozbrojené útoky
a sabotážní akce, k nimž došlo na více než sedmdesáti místech pohraničí,
rychle nabyly převahy nad akcemi demonstračního
a provokativního charakteru.
Nejkrvavější útok podnikli henleinovci 13.  září v  Habartově
u Sokolova, kde zavraždili čtyři české četníky a několik jich vážně
zranili. Byl to masakr v pravém smyslu toho slova a bohužel
nezůstal v pohraničí ojedinělým.
Anglický novinář Sydney Morell, který v  té době psal z 
česko-německého pohraničí objektivní reportáže, uvedl ve  své později
vydané knize Viděl jsem ukřižování: „Vstoupil jsem do  místnosti
(četnické stanice v Habartově – pozn. aut.) a spatřil jsem na zemi
čtyři mrtvoly. Tři z  nich ležely nohama ke  mně. Byli to četníci.
Paže jednoho, kterému jistě nebylo víc než pětadvacet let, trčela
do  vzduchu. Ztuhl patrně dříve, než ho sem odnesli. Byl střelen
do  pravého ucha a  měl jednu stranu hlavy úplně rozbitou.
Čtvrtá mrtvola ležela na  zemi vedle pryčny. Byl také střelen do  hlavy.
Zranění ostatních dvou mužů jsem neviděl, neboť jsem se
rozhlížel po místnosti. Byl tam hrozný nepořádek. V místnosti byly čtyři
pryčny a prostěradla jednoho lůžka byla potřísněna krví. Všechna
tři okna byla vytlučena a  podlaha byla plna střepin. Před jedním
oknem byly narovnány knihy a fascikly spisů, patrně jako
barikáda... Zdi budovy byly zjevně posety stopami střel. Bylo to asi
strašlivé obležení.“
Akce organizované Sudetoněmeckou stranou měly
jednoznačně pučistický charakter. Československé státní orgány měly být





17
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
v jejich důsledku ochromeny a potlačeny a dle možností
nahrazeny exekutivou SdP.
V  dopoledních hodinách dne 13.  září 1938 vyhlásila
československá vláda stanné právo v okresech Cheb, Sokolov, Karlovy Vary,
Loket, Nejdek, Kadaň, Přísečnice a Český Krumlov. Do pohraničí
razantně nastoupily jednotky československé armády, které
společně s oddíly Stráže obrany státu (SOS) a dalšími ozbrojenými
složkami rychle nastolily v  postižených oblastech pořádek. Následně
bylo stanné právo rozšířeno na  okresy Kraslice, Jáchymov,
Horšovský Týn, Varnsdorf a Šluknov. Byl vydán zákaz shromažďování,
tisk SdP byl úředně zabavován.
Ve  dnech 12.–13.  září 1938 si henleinovské nepokoje, jejichž
těžiště bylo v  západních Čechách, vyžádaly 13  obětí na  životech
a mnoho zraněných.
K  násilným akcím henleinovců docházelo ještě i 
následujícího dne, kdy proběhly závažné srážky s  československými vojáky,
četníky, policisty a příslušníky Finanční stráže jak v  samotném
Chebu, tak v  Bublavě, Kraslicích, Stříbrné, Habartově a  jinde.
Do večera 14. září měl henleinovský pokus o puč za následek
celkem už 23 mrtvých, z toho 13 Čechů a ze 75 zraněných bylo 14 su-
detských Němců. Poslední větší ozbrojenou srážku vyprovokovali
henleinovci 15. září v Bublavě u Sokolova.
Jejich pokus o puč ale skončil naprostým krachem.
STRÁŽ OBRANY STÁTU (SOS)
Na tomto místě je vhodné stručně připomenout československou
ozbrojenou složku, která byla v kritických měsících roku 1938 jak
hlavním vykonavatelem ochrany státních hranic (nejen
s Německem), tak také prvním terčem útoků nacistů.
Stráž obrany státu vznikla v roce 1936, a to zejména
v důsledku vyostřování poměrů na  česko-německé hranici pro nástupu
nacistů v  Německu k  moci. Dosavadní hlavní složka
provádějící ostrahu státních hranic – Finanční stráž (FS) – postačovala
ke kontrole hranic z hlediska celního, nikoli však už
bezpečnostního. To vyplývalo jak z  její personální síly, tak ze základního
určení, vycházejícího z  podřízenosti FS ministerstvu fi nancí.
V  případě válečného konfl iktu tak mohla být FS využita pouze





B OJ O POHRANIČÍ
18
k  blokaci hraničních přechodů a  k  uzavření hlavních cest přes
hranici.
Na  přelomu let 1935/1936 přicházelo československé
ministerstvo národní obrany s návrhy ohledně zřízení jednotného
bezpečnostního sboru, což zprvu naráželo na odpor jak ministerstva
fi nancí, tak ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra však bylo
nakonec pověřeno vládou, aby vypracovalo vládní nařízení o 
součinnosti jednotlivých bezpečnostních složek (tedy FS, armády,
četnictva a policie) při ostraze státních hranic.
Podstatu nové koncepce tvořila zásada, že v  případě
ohrožení Československa dojde k  aktivaci všech bezpečnostních složek,
resp. jejich vybraných příslušníků v rámci nové organizace – Stráže
obrany státu, ve zkratce příznačně SOS. Mimo stav ohrožení měla
SOS fungovat jen rámcově pod ministerstvem vnitra, po vyhlášení
pohotovosti však přecházela pod vojenské velení.
Vládní nařízení o  Stráži obrany státu vyšlo 23.  října 1936 pod
číslem 270. Mimo jiné v něm stálo, že SOS je složena z příslušníků
četnictva, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti,
vojenských osob, příslušníků Finanční stráže, ale také z osob
majících postavení jiné veřejné stráže, z  „jiných zaměstnanců státu,
ústavů, podniků a fondů státních nebo státem spravovaných
a zaměstnanců veřejnoprávních korporací, ústavů, podniků a fondů, ať
ve  služebním poměru veřejnoprávním či soukromoprávním,
pokud jsou podle svého služebního poměru určeni k výkonu strážní,
policejní nebo podobné služby“.
SOS byla vojensky organizována a  vycvičena a  její
příslušníci podléhali při výkonu služby vojenským předpisům a  soudům.
Vládní nařízení dále upravovalo použití zbraně, právo
a povinnosti příslušníků SOS, stanovilo jejich přísahu a další záležitosti.
CHEB, 13. ZÁŘÍ 1938
A co se dělo v Chebu, kam se toho dne sjížděli členové vedení
Sudetoněmecké strany, ovšem s  výjimkou jejich „vůdce“ Konrada
Henleina?
Od rána byli českoslovenští policisté a četníci hlídkující
ve městě fyzicky napadáni stovkami militantních henleinovců – kameny,
klacky, ale i noži. Poté začali henleinovci střílet – na Nádražní třídě





19
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
a hlavním chebském náměstí. Policisté střelbu opětovali, přičemž
byl jeden henleinovec zabit.
Ještě v průběhu dopoledne přijelo do Chebu jako posila 60 po-
licistů z  Plzně. Dorazila také vojenská asistence s  lehkými tanky
a  obrněnými automobily. V  Chebu a  rovněž v  některých dalších
oblastech pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo, demonstranti se
rozprchli, policie zatýkala aktivní nacisty...
Za  takové situace se do  Chebu sjížděli předáci SdP. Přijížděli
a  zkoprněle sledovali atmosféru ztroskotaného, rychle
potlačeného povstání „těch svých“.
„Specifi ckým momentem povstání byla jeho roztříštěnost,
skládalo se z  mnoha současných a  stejnorodých pokusů na  mnoha
místech,“ napsal německý historik W. Röhr. „Po  koordinovaných
přípravách neexistovalo během povstání funkční centrum nad
okresní úroveň. Když se vedení SdP vrátilo (...), nemohlo už
takovou roli plnit. Při pokusu o  puč nebyly na  místo atakovaných,
svržených nebo jednoduše už nerespektovaných státních
orgánů dosazovány alternativní orgány, a také žádné jednotně vedené
ozbrojené síly. Špičky SdP, které odjely do  Norimberku, naopak
učinily vše pro to, aby nebyly možné korektury jejího
provokačního kurzu – po odjezdu Henleina a Franka vedl SdP fakticky Kundt.
Ten dostal od Franka všechna oprávnění s výjimkou, že nesmí
udělovat instrukce organizacím SdP.“
Jako první se v centrále, nacházející se v hotelu Viktoria
nedaleko nádraží, zřejmě objevil Walter Brand, ještě nedávno šéf
Henleinovy kanceláře, jeho hlavní „našeptávač“, první šéfredaktor
ústředního deníku Sudetoněmecké strany „Die Zeit“ a  naposledy
– po  odstavení z  politických funkcí – Henleinův pověřenec pro
zvláštní úkoly v Anglii. Brand v Norimberku nebyl, přijel ráno
odkudsi ze severních Čech.
Jak po  letech vzpomínal, ke  svému překvapení prý zjistil, že
v centrále ještě žádný z členů hlavního vedení SdP není.
Objevovali se až postupně: nejprve přijeli z  Prahy Ernst Kundt a  Gustav
Peters, z Norimberku se vrátili K. H. Frank a Fritz Köllner, dorazil
Hans Neuwirth a snad i další.
Henlein byl údajně v Aši, oddělil se od ostatních ještě
v Německu. Zřejmě ani nikdo z  jeho blízkých spolupracovníků nevěděl,





B OJ O POHRANIČÍ
20
že Henlein ve  vší tajnosti přepravil svou rodinu už 10.  září z  Aše
do Německa.
„Dorazili jsme do hotelu Viktoria v Chebu a našli Franka v jeho
místnosti u telefonu, který zjevně (zrovna) nefungoval,“ vypověděl
po válce G. Peters, poslanec za SdP. „Frank rozčileně řval
do aparátu a  my jsme brzy zjistili, že mluvil s  ministerským předsedou
Hodžou, kterého oslovoval ́Herr Hodža ́ (...) Frank navrhoval,
aby se exekutivní moc stáhla ze sudetských území a zavázal se, že
žádnému Čechovi se nic nestane... Nám, kteří jsme rozhovoru
naslouchali, bylo jasné, že volající se nedohodli a  že Frankův návrh
byl rezolutně odmítnut. Nato byl hovor ukončen. Teprve teď nás
Frank pozdravil a řekl: ́Sudetoněmecká revoluce vypukla, Vůdce
vzal náš osud do svých rukou. Musíme být připraveni bojovat ́.“
Peters dále uvedl, že i  potom byl Frank stále volán k  telefonu,
chtěl s  ním prý mluvit kdosi z  československé vlády a  také člen
Runcimanovy mise, Ashton-Gwatkin.
Ale kde byl a  co v  tyto dramatické hodiny dělal „vůdce“
Henlein?
„Frank nám řekl, že Henlein do Chebu nepřijede, ale my za ním
máme jet do  Aše, a  to bez Franka. Henlein však už v  Aši dlouho
nebude,“ řekl Peters.
Ernst Kundt, šéf poslaneckého klubu SdP, zastupující Henleina
a Franka po dobu jejich nepřítomnosti, který se do hotelu Viktoria
dostavil možná ještě dříve než Peters, vzpomínal na 13. září 1938
krátce po válce takto: „V kanceláři strany SdP v Chebu jsem
nenalezl Konrada Henleina, jak jsem čekal, nýbrž pouze K. H. Franka
(...) Když jsem se tázal na Henleina, vysvětlil mně Frank, že dostal
od Henleina generální plnou moc. Když za mého pobytu
v kanceláři volal telefonem ministerský předseda Hodža a také mise lorda
Runcimana, chtějíce hovořit s  Henleinem nebo se mnou,
nepustil mne Frank k aparátu, ale sám převzal hovor, v němž tazatelům
sdělil, že on – Frank – sám má veškeré plné moci od  Henleina.
Poněvadž jsem s tímto postupem nebyl srozuměn, prohlásil jsem,
že chci mluvit pouze s Henleinem, odešel jsem z kanceláře a odjel
do Aše, zda tam Henleina nenaleznu.“
Jakkoli se K. H. Frank odvolával na  plné moci udělené mu
údajně Henleinem, je pravděpodobné, že Frank jednal jen ze své





21
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
vůle bez ohledu na Henleina a tedy bez „veškerých plných mocí“.
Frankovy telefonáty s premiérem Hodžou se totiž týkaly
ultimata, které vedení Sudetoněmecké strany, reprezentované v  Chebu
Frankem a spol., s nebetyčnou drzostí dalo toho dne
československé vládě.
„Z  příkazu Henleinova zavolal jsem (...) telefonicky Hodžu
a sdělil mu, a to ultimativně, myslím s dvanáctihodinovou lhůtou,
že Henlein (...) přerušil vyjednávání a že strana požaduje: 1. Sta-
žení vojska, státní policie a oddílů SOS z celého sudetoněmeckého
území. 2.  Pokud se pamatuji, předání exekutivy, pořádkové moci
a dopravní služby straně,“ uvedl po válce Frank.
Dnes víme, že nikoli telefonát, nýbrž telegram, odeslaný
z Chebu předsedovi vlády Hodžovi, zněl takto: „Jménem Konrada
Henleina vám, pane ministerský předsedo, sděluji následující:
1.  Vyhlášení stanného práva bude okamžitě staženo. 2.  Ze všech
krajů s většinou německého obyvatelstva bude stažena státní
policie. Výkon policejní moci bude přenesen na starosty
a představené obcí, kteří se také postarají o zřízení odpovídajících náhradních
orgánů a  o  nastolení klidu a  pořádku. 3.  Četnictvo a  všechny
ostatní orgány SOS se omezí na své normální funkce a svůj
normální stav (...) 4. Vojenské formace budou kasernovány ve svých
ubikacích a čistě vojenských objektech a budou drženy na dálku
od civilního obyvatelstva. Pokud tyto požadavky sudetoněmectví
k  nastolení normálního stavu, za  nějž jen lze vyjednávat,
nebudou ve lhůtě šesti hodin přijaty, nařízeny a zveřejněny (...)
odmítá vedení Sudetoněmecké strany jakoukoli odpovědnost za  další
vývoj. Žádáme o odpověď do kanceláře Konrada Henleina v Aši.
K. H. Frank“
„Hodža odpověděl, že opět zavolá“, uvedl dále Frank. „Volal
těsně před uplynutím ultimativní lhůty do Chebu a řekl, že by chtěl
o  ultimatu se stranou vyjednávat v  Praze. Po  dotazu u  Konrada
Henleina jsem mu sdělil, že se musí jednat v Chebu. Hodžova
odpověď byla odmítavá.“
Z příkazu Henleinova?
Walter Brand, který byl jak svědkem, tak aktérem dění
v chebské centrále SdP, ve  svých pamětech napsal, že jak „Henleinovo“
prohlášení, že končí vyjednávání s vládou, tak nápad s ultimatem





B OJ O POHRANIČÍ
22
byly dílem členů vedení SdP, sedících v hotelu Viktoria. Původcem
ultimata byl ale – K. H. Frank. O nějakých konzultacích
s Henleinem se Brand ani slovem nezmínil, byť je ovšem nelze vyloučit.
„Když na  to dnes vzpomínám, vy padalo to přímo groteskně,“
vzpomínal Brand. „Ze sídla hlavního vedení v  Chebu, kde jsme
seděli pěkně pohromadě, dávat vlastní vládě ultimatum, zatímco
v ulicích hlídkují čeští vojáci s tanky. Nebylo by nic jednoduššího,
než nás všechny zatknout.“
Jeďme teď s Petersem a Kundtem do Aše.
Oba zanechají o  setkání s  Henleinem svědectví, ovšem – jak
bylo zjištěno komparací s jinými prameny – hodnověrnější, hlavně
z časového hlediska, jsou Petersovy vzpomínky.
HENLEIN JEŠTĚ V AŠI
V  domě, kde Henlein v  Aši bydlel a  kde byla také jeho kancelář,
mohli být z  Chebu za  půl až tři čtvrtě hodiny. Henlein byl
stručný a dle své letory rozhodně ne bojechtivý. Pánové by se měli
vrátit domů ke svým rodinám, radil, a být připraveni dočasně zmizet
do Německa a odtud bojovat za svou vlast. On sám i s dalšími tak
brzy učiní.
Peters prý Henleinovo doporučení odmítl s  tím, že pokládá
za svou povinnost jet nikoli ke své rodině, ale do Prahy a plnit své
poslanecké povinnosti. Stejně reagoval také Kundt.
Henleina to nikterak nevzrušilo. Inu, ať tedy jedou, on prý na ně
dále spoléhá. Leč nikoli už jako na členy a funkcionáře
Sudetoněmecké strany, neboť strana ztrácí vedení (sic!) i svou
administrativu. S tím se Henlein s Petersem a Kundtem rozloučil. Oba poslanci
se vrátili do Chebu, kde v hotelu Viktoria přibrali poslance Hanse
Neuwirtha a odjeli do Prahy.
Někdy večer se v  chebském  sídle hlavního vedení SdP
objevil nečekaně člen Runcimanovy mise Ashton-Gwatkin. Chce prý
mluvit osobně s Henleinem. Že zde není? Údiv sice byl na místě,
leč Ashton-Gwatkin neotálel a domluvil si s Henleinem telefonicky
schůzku na příští den.
Poté, co Ashton-Gwatkin z  hotelu Viktoria odešel, rozhodl
Frank, že se pojede za Henleinem do Aše. Všichni! Vlastně všichni
ne, jeden tady zůstane u telefonu, „kdyby něco“. Rozhodnutí, kdo





23
P ŘÍPRAVY NA HORKÝ PODZIM
to bude, bylo jednoduché – jediným přítomným bez funkce byl
Walter Brand.
AŠ: NERVOZITA STOUPÁ
Je večer 13. září 1938.
Řada členů hlavního vedení Sudetoněmecké strany včetně těch
„nejhlavnějších“ je v Aši. Nocují, kde se dá. Někdo v domě, kde
bydlí Henlein a kde je také jeho kancelář a pokoje pro úředníky
a hosty. Jiní jsou v hotelu Pošta („Zur Post“) na hlavním ašském náměstí;
hotel je totiž tradičním místem jejich setkávání a pitek; jejich
„Stammtisch“ se chlapácky zove „Sauwinkel“, čili „Svinský kout“.
Henlein se večer vytrácí. Statečností nikdy neoplývající „vůdce“
sudetských Němců nebude spát doma. Má strach, že do Aše vrazí
čeští vojáci a odvedou jej.
Ví sice, že na  německé straně hraničního přechodu
Aš-Wildenau, vzdáleném nějaké dva kilometry vzdušnou čarou od  jeho
domu, je v pohotovosti zvláštní jednotka Michel, složená
z ozbrojených a fyzicky mimořádně zdatných sudetských Němců, vesměs
odchovanců Ašské turnerské školy. Jednotka má zasáhnout
v případě, že by „vůdce“ Henlein byl v Aši ohrožen.
Ale „vůdce“ řeší své obavy po svém. Když za tmy mizí ze svého
domu, jen málokdo z  jeho blízkých spolupracovníků ví, že stráví
noc v prostém zahradním domku na okraji města.
Henlein se ráno 14. září vrací do svého bytu. Jsou ohlášeni páni
z  Runcimanovy mise, Henlein je přijímá o  půl dvanácté. Z  mise
přijeli pánové Ashton-Gwatkin, Peto a  Henderson, za 
Sudetoněmeckou stranu jsou přítomni Konrad Henlein, K. H. Frank
a poslanec Franz Künzel. A  také dnes už zcela zapomenutý, leč tehdy
nikoli nevýznamný dr.  Ernst Tscherne, který o  průběhu jednání
vyhotoví podrobný záznam.
Tscherne nám stojí za poznámku: V Aši patří do úzkého kruhu
Henleinových oddaných zbrojnošů – a to doslova, je totiž jedním
z turnerských aktivistů, kteří jsou legálně ozbrojeni a pečují
o Henleinovu bezpečnost.
Tscherne je členem bývalého Svazu kamarádů, což jej pro
další léta diskvalifi kuje pro výraznější kariéru v  nacistickém
aparátu, dále bývalým (do  1.  března 1938) šéfredaktorem Turnerských





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist