načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bohové Olympu – Znamení Athény - Rick Riordan

Bohové Olympu – Znamení Athény

Elektronická kniha: Bohové Olympu – Znamení Athény
Autor:

Chystá se velké setkání řeckých a římských polobohů. Posádka z Tábora polokrevných vyráží po moři na bitevním korábu Argo do Tábora Jupiter. Jejich plány však narušuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 528
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-1693-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Chystá se velké setkání řeckých a římských polobohů. Posádka z Tábora polokrevných vyráží po moři na bitevním korábu Argo do Tábora Jupiter. Jejich plány však narušuje proroctví sedmi, které se začíná naplňovat. Skupina hrdinů se proto musí vydat do rodiště antických bohů, krajiny Mare Nostrum. Podaří se jim nalézt tajemná znamení bohyně Athény, která jim v boji proti zlu pomohou? Gaia, síla mocnější než všichni bohové, se dál probouzí a ohrožuje budoucnost civilizace. Čas ubíhá a posádka Arga se musí vydat do boje za záchranu lidstva...

Zařazeno v kategoriích
Rick Riordan - další tituly autora:
Bohové Olympu – Proroctví -- 1. díl Bohové Olympu – Proroctví
Bohové Olympu – Krev polobohů -- 5. díl Bohové Olympu – Krev polobohů
Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč Magnus Chase a bohové Ásgardu
 (e-book)
Magnus Chase a bohové Ásgardu - Prastarý meč Magnus Chase a bohové Ásgardu
Apollónův pád - Temné proroctví Apollónův pád
Apollónův pád - Zrádný labyrint Apollónův pád
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

bohové olympu

znamení athény

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Rick Riordan

Bohové Olympu – Znamení Athény – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


znamení athény


Napsal Rick Riordan

znamení athény


P ODĚ KOVÁ N Í

Velký dík Seánu Hemingwayovi, kurátorovi řeckých

a římských památek z Metropolitního muzea umění

v New Yorku, za to, že mi pomohl sledovat znamení Athény

až k jeho zdroji.


Pro Speedyho

Tuláky a poutníky nám často sesílají bohové.


I

ANNABETH

Dokud se Annabeth nesetkala s tou výbušnou sochou, mys­ lela si, že je připravena na všechno.

Prošla si palubu létající válečné lodi a  několikrát zkontro­ lovala balisty, aby si ověřila, že jsou zajištěny. Přesvědčila se, že na stěžni vlaje bílá vlajka, znamení „Přicházíme v míru“. Probra­ la se zbytkem posádky plán, záložní plán i záložní plán zálož­ ního plánu.

A  hlavně se zbavila jejich bojechtivého hlídače, trenéra Glee sona Hedgea, a přemluvila ho, aby si dopoledne odpoči­ nul ve své kajutě a podíval se na opakování sestřihu šampioná­ tu bo jových umění. Poslední, co by potřebovali, až budou vlé­ tat s kouzelnou řeckou trirémou do potenciálně nepřátelského římského tábora, byl satyr středního věku v teplácích, mácha­ jící palicí a řvoucí: „Smrt!“

Zdálo se, že je všechno v pořádku. Dokonce i to záhadné mrazení, které cítila po vyplutí, se vytratilo, aspoň prozatím.

Válečná loď klesala skrz mraky, ale Annabeth si pořád

Annabeth / 8

lámala hlavu tím, co všechno se může stát. Co když to byl špatný nápad? Co když Římané zpanikaří a zaútočí na ně, jak­ mile je uvidí?

Jejich loď Argo II rozhodně nepůsobila nijak přátelsky. Byla šedesát metrů dlouhá, trup opatřený bronzovými pláty lemo­ valy po celé délce kuše, vpředu měla loď figuru kovového draka chrlícího oheň a uprostřed dvě otáčivé balisty, které mohly pá­ lit výbušné šípy tak silné, že by prorazily beton... Zkrátka, nevypadali, že se vypravili na piknik se sousedy.

Annabeth se snažila Římany předem upozornit. Požádala Lea, aby poslal jeden ze svých zvláštních vynálezů – holo grafický svitek –, a upozornil tak kamarády v táboře Jupiter. Doufala, že se k nim ta zpráva dostala. Leo chtěl původně nama lovat na spodek trupu lodi vzkaz – obří nápis ČAUK Y se smajlíkem –, ale Annabeth to zavrhla. Netušila, jak jsou na tom Římané se smy­ slem pro humor.

Teď už bylo pozdě vycouvat.

Mraky kolem lodi se rozevřely a odhalily zlatozelený kobe­ rec pohoří Oakland Hills. Annabeth popadla jeden z bronzo­ vých štítů vyrovnaných kolem zábradlí na pravoboku.

Její tři kamarádi, členové posádky, zaujali svá místa.

Leo na zádi řádil jako šílenec, kontroloval měřidla a zápasil s  páčkami. Většina kormidelníků by se spokojila s  volantem nebo kormidlem. Leo si tam navíc instaloval klávesnici, kont­ rolky z tryskáče Learjet, hudební aplikaci pro iPhone a sníma­ če pohybu z herní konzole Nintendo Wii. Dokázal loď obrátit přiškrcením klapky, pálit ze zbraní puštěním hudebního alba nebo zvedat plachty bleskurychlým mačkáním tlačítek Wii. Leo byl hyperaktivní i na poměry polobohů.

9 / Annabeth

Piper přecházela sem a tam mezi hlavním stěžněm a balis­ tou a nacvičovala si, co řekne.

„Složte zbraně,“ mumlala si. „Chceme si jenom promluvit.“

Její čaromluva byla tak mocná, že ta slova zasáhla i Anna­ beth. Najednou měla sto chutí zahodit dýku a pěkně od srdce si popovídat.

Na dítě Afrodíty se Piper příliš snažila potlačit svou krásu. Dnes si oblékla otrhané džínsy, sešlapané tenisky a bílé tričko s  růžovou kočičkou Hello Kitty. (Možná to měl být vtip, ale u Piper si Annabeth nikdy nebyla jistá.) Do střapatých vlasů si po jedné straně vpletla orlí pírko.

A pak tam byl Jason, kluk, se kterým chodila. Stál na pří­ di na  vyvýšené plošině s  kuší, aby ho Římané dobře viděli. Ruku na jílci zlatého meče zatínal tak, až mu bělely klouby. Na člověka, který ze sebe dobrovolně dělá cíl, vypadal jinak dost klidně. Přes džínsy a oranžové tričko Tábora polokrev­ ných si na táhl tógu a  fialový plášť  – symboly svého starého po stavení prétora. S větrem rozcuchanými světlými vlasy a le­ dově modrýma očima byl drsně hezký a sebejistý – pravý syn Jupitera.

Vyrostl v Táboře Jupiter, a když Římané uvidí jeho tvář, snad si to rozmyslí a jejich loď nesestřelí.

Annabeth se to pokoušela tajit, ale stejně tomu klukovi úpl­ ně nevěřila. Choval se až moc dokonale – vždycky podle pravi­ del, vždycky čestně. Dokonce i vypadal moc dokonale. Kdesi vzadu v hlavě jí strašila neodbytná myšlenka: co když je to ně­ jaký podvod a  on nás zradí? Co když připlujeme do  Tábora Jupiter a Jason spustí: Nazdárek, Římani! Koukněte na tyhle zajatce a na tu super loď, co jsem vám přivezl!

Annabeth / 10

Annabeth nevěřila, že by to udělal. Přesto se ale na něj nedo­ kázala podívat bez hořké pachuti v puse. Byl účastníkem Héři­ na vynuceného „výměnného programu“, který měl navzájem seznámit dva tábory. Její nejvyšší Protivnost, vládkyně Olym­ pu, přesvědčila ostatní bohy, že dvě skupiny dětí – římské a řec­ ké – musí spojit síly a zachránit svět před zlou bohyní Gaiou, která se rodila ze země, a před jejími strašlivými dětmi Giganty.

Héra bez varování sebrala Percyho Jacksona, Annabethina kluka, vymazala mu paměť a poslala ho do římského tábora. Řekové za něj výměnou dostali Jasona. Ten samozřejmě za nic nemohl; ale pokaždé, když ho Annabeth uviděla, vzpomněla si, jak moc jí chybí Percy.

Percy... který je zrovna teď někde pod nimi.

U  všech bohů. Zaplavila ji panika. Přinutila se ji potlačit. Nemohla připustit, aby ji přemohla.

Jsem dcera Athény, říkala si. Musím se držet plánu a nesmím se nechat rozptylovat.

Ucítila to zas – povědomé zamrazení, jako by se za ni při­ kradl šílený sněhulák a dýchl jí za krk. Obrátila se, ale nikdo tam nebyl.

To budou nervy. Ani ve světě bohů a nestvůr Annabeth ne­ věřila, že by jejich novou válečnou loď mohlo něco napadnout. Argo II byla dobře chráněná. Začarované štíty z božského bron­ zu kolem zábradlí byly nestvůrovzdorné, a  kromě toho měli na palubě satyra, trenéra Hedgea – ten by všechny vetřelce vy­ čenichal.

Annabeth by ráda poprosila matku o radu, ale to teď nešlo. Po  tom strašném setkání s  ní minulý měsíc, kdy dostala nej­ horší dárek v životě...

11 / Annabeth

Zamrazilo ji ještě víc. Měla pocit, že ve větru uslyšela slabý pochichtávající se hlásek. Všechny svaly v těle se jí napjaly. Ně­ co se strašlivě pokazí.

Málem nařídila Leovi, aby loď obrátil. Ale pak se v  údolí pod nimi rozezněly lesní rohy. Římané je zahlédli.

Annabeth si myslela, že ví, co má čekat. Jason jí Tábor Ju­ piter podrobně popsal. Přesto málem nevěřila vlastním očím. Údolí, obklopené kopci, bylo přinejmenším dvakrát větší než Tábor polokrevných. Po jedné straně se vinula říčka, stáčela se ke středu jako velké G a ústila do jiskřivě modrého jezera.

Přímo pod lodí se ve slunečním světle leskl Nový Řím, uvele­ bený na břehu jezera. Poznala orientační body, o kterých jí řekl Jason  – hipodrom, koloseum, chrámy a  parky, obytnou část Sedm pahorků s klikatými uličkami, pestrými vilami a kvetou­ cími zahradami.

Viděla stopy po nedávné bitvě Římanů s armádou nestvůr. Budova, kterou odhadovala na  senát, měla rozbitou kupoli. Některé fontány a sochy byly v troskách.

Ze senátu se valily desítky lidí v  tógách, aby lépe viděly na Argo II. Z obchodů a kaváren vycházeli další Římané, civě­ li na ně a ukazovali na loď, jak sestupovala.

Necelý kilometr na západ, odkud zněly rohy, se na kopci tyčila římská pevnost. Vypadala přesně jako ilustrace, jaké Annabeth vídala v historických vojenských knihách – s obran­ ným příkopem lemovaným bodci, vysokými zdmi a strážní­ mi věžemi vyzbrojenými balistami. Kolem hlavní ulice uvnitř stály dokonale vyrovnané řady bílých kasáren  – Via Princi­ palis.

Z bran se vynořil zástup polobohů a pospíchal k městu, až

Annabeth / 12

se jejich zbroj a kopí blýskaly. Pochodoval s nimi i opravdový bitevní slon.

Annabeth chtěla s  lodí přistát dřív, než jednotky dorazí k  cíli, ale země byla pořád ještě hluboko pod nimi. Pátrala v davu, doufala, že zahlédne Percyho.

Pak se za ní ozvalo mohutné PRÁÁÁSK! Výbuch ji málem srazil z paluby. Bleskurychle se otočila a zjis­ tila, že stojí tváří v tvář pořádně namíchnuté soše.

„Nepřijatelné!“ zavřískala ta socha.

Očividně se jen tak zjevila přímo na  palubě. Z  ramen jí stoupal žlutý sírový kouř. Z kudrnatých vlasů jí padaly oharky. Od pasu dolů neměla nic než hranatý mramorový podstavec. Od pasu nahoru to byla postava svalnatého muže v tóze.

„Za  Pomerium nepustím žádné zbraně,“ upozornil je muž pedantským učitelským hlasem. „A Řeky už vůbec ne!“

Jason střelil po Annabeth pohledem, který říkal: Tohle vyřídím sám.

„Terminusi,“ oslovil ho. „To jsem já. Jason Grace.“

„Jasně, tebe si pamatuju, Jasone!“ zavrčel Terminus. „Myslel

jsem, že máš rozum a nebudeš se bratříčkovat s nepřáteli Říma!“

„Ale to nejsou nepřátelé –“

„Nic se neděje,“ vložila se do toho Piper. „Chceme si jenom

promluvit. Kdybychom mohli –“

„Ha!“ vyštěkla socha. „Na mě tu svou čaromluvu nezkou­

šej, holka. A dej pryč tu dýku, než ti ji vyrazím z ruky!“

Piper se podívala na  svou bronzovou dýku. Úplně zapo­

mněla, že ji drží. „Hm... dobře. Ale jak byste mi ji vyrazil? Ne m á t e r u c e .“

13 / Annabeth

„Taková drzost!“ Ozvalo se hlasité PLESK a  žlutě se za­ blesklo. Piper vyjekla a pustila dýku, ze které se kouřilo a jis­ křilo.

„Máte kliku, že jsem utahaný z  bitvy,“ hřímal Terminus. „Být v plné síle, dávno tuhle létající obludnost srazím z nebe!“

„Tak prrr.“ Leo popošel dopředu a rozmáchl se konzolí Wii. „Neřekl jste náhodou mojí lodi obludnost? Doufám, že ne.“

Představa, že by Leo zaútočil na sochu herním ovladačem, stačila Annabeth vytrhnout ze šoku.

„Všichni se uklidníme.“ Zvedla ruce, aby ukázala, že nemá zbraně. „Takže vy jste Terminus, bůh hranic. Jason mi řekl, že chráníte město Nový Řím, je to tak? Jsem Annabeth Chaseo­ vá, dcera –“

„Ale já vím, kdo jsi!“ Socha se do  ní zabodla prázdnýma bílýma očima. „Dítě Athény, řecké podoby Minervy. Skandál! Vy Řekové v sobě nemáte kousek slušnosti. My, Římané, víme, jaké místo přísluší téhle b ohy n i .“

Annabeth zaťala zuby. S tou sochou se nedalo jednat diplo­ maticky. „Jak to přesně myslíte, téhle bohyni? A co je tak skan­ dálního na –“

„Správně!“ skočil jí Jason do řeči. „Zkrátka, Terminusi, jsme tu na  mírové výpravě. Rádi bychom dostali povolení přistát, abychom mohli –“

„Nemožné!“ vypískl bůh. „Odložte zbraně a  vzdejte se! Oka mžitě opusťte moje město!“

„Tak co z toho?“ zjišťoval Leo. „Máme se vzdát, nebo zmi­ zet?“

„Obojí!“ vřískal Terminus. „Vzdát se a pak zmizet. Fackuju tě za tu pitomou otázku, ty směšný kluku! Necítíš to?“

Annabeth / 14

„Páni.“ Leo si Terminuse prohlížel s profesionálním zájmem. „Jste pěkně napružený. Nepotřebujete někde povolit šroube­ ček? Klidně se vám na to mrknu.“

Vyměnil konzoli za šroubovák ze svého kouzelného opasku na nářadí a poklepal na podstavec sochy.

„Nech toho!“ rozčiloval se Terminus. Zazněl další malý vý­ buch a Leo pustil šroubovák. „Za Pomeriem nejsou na římské půdě povoleny zbraně.“

„Za čím?“ zeptala se Piper.

„Za hranicemi města,“ přeložil jí to Jason.

„A celá tahle loď je zbraň!“ reptal Terminus. „Přistát nemůžete!“

Dole v údolí urazily posily z legie už půlku cesty do města. Dav na fóru byl víc než stohlavý. Annabeth přejížděla pohle­ dem jednotlivé obličeje a... u  všech bohů. Uviděla ho. Mířil k lodi a objímal kolem ramen dva lidi jako nejlepší kamarády – pořízka s černým vojenským sestřihem a holku v přilbici řím­ ské kavalerie. Percy vypadal uvolněně a spokojeně. Měl na sobě fialovou kápi jako Jason – znak prétora.

Annabethino srdce udělalo kotrmelec.

„Leo, zastav tu loď,“ nařídila mu.

„Co?“

„Slyšel jsi mě. Nech nás tady, kde jsme.“

Leo vytáhl ovladač a škubl jím. Všech devadesát vesel ztuh­ lo na místě. Loď přestala klesat.

„Terminusi,“ obrátila se Annabeth k  soše, „není žádný zá­ kon, který by nám zakazoval vznášet se nad Novým Římem, nebo ano?“

Socha se zarazila. „No, to ne...“

15 / Annabeth

„Můžeme nechat loď ve vzduchu,“ nabídla Annabeth. „Sle­ zeme na fórum po provazovém žebříku. Tak se loď nedostane na římskou půdu. Po formální stránce ne.“

Socha vypadala, že to zvažuje. Annabeth připadalo, že se pomyslnýma rukama škrábe na bradě.

„Formality mám rád,“ připustil. „Ale stejně...“

„Všechny naše zbraně zůstanou na palubě,“ slíbila mu Anna­ beth. „A doufám, že Římané – i ty posily, co k nám pochodují – budou muset taky ctít vaše pravidla za Pomeriem, když jim to řeknete?“

„Jistě!“ prohlásil Terminus. „Vypadám na to, že bych strpěl, aby někdo porušoval pravidla?“

„Uf, Annabeth...,“ ozval se Leo. „Vážně myslíš, že tohle vyjde?“

Zaťala ruce v  pěst, aby se jí netřásly. To mrazení se zase vrátilo, vznášelo se hned za ní. Annabeth se zdálo, že teď, když už Terminus nekřičí a nevybuchuje, se ten někdo pochechtává, jako by ho potěšilo, jak špatně se rozhodla.

Ale tam dole je Percy... tak blízko. Musí se k němu dostat.

„Vyjde to,“ prohlásila. „Nikdo nebude ozbrojený. Promluví­ me si v míru. Terminus se postará o to, aby obě strany zachova­ ly pravidla.“ Podívala se na mramorovou sochu. „Domluveno?“

Terminus si odfrkl. „Asi ano. Prozatím. Můžeš slézt po žeb­ říku do  Nového Říma, dcero Athény. A laskavě neznič moje m ě s t o.“

II

ANNABETH

Moře polobohů, kteří se narychlo shromáždili, se před Anna­ beth rozestupovalo, když kráčela po fóru. Jedni se tvářili na­ pjatě, jiní nervózně. Někteří byli obvázaní po  nedávné bitvě s Giganty, ale ozbrojený nebyl nikdo. A nikdo nezaútočil.

Na návštěvníky se přišly podívat celé rodiny. Annabeth vi­ děla páry s  dětmi, batolata, tisknoucí se rodičům k  nohám, dokonce i postarší lidi v kombinaci římských rób a moderního oblečení. Ti všichni jsou polobohové? Annabeth si myslela, že ano, i když nic podobného ještě neviděla. V Táboře polokrev­ ných byla většina polobohů děti a dospívající. Pokud se dožili konce střední školy, buď zůstali v táboře jako poradci, nebo se odešli protloukat do smrtelného světa. Tady to byla vysloveně vícegenerační společnost.

Na druhém konci davu zahlédla Annabeth Kyklopa Tysona a Percyho pekelného psa, Paní O’Learyovou – ti se do Tábora Jupiter vydali jako první pátrací skupina z  Tábora polokrev­ ných. Zdálo se, že jsou dobře naložení. Tyson mával a culil se.

17 / Annabeth

Kolem krku měl uvázaný prapor s  písmeny SPQR jako obří bryndáček.

Nějaká část Annabethina mozku vnímala, jak krásné je to město  – s  vůní z  pekáren, zurčícími fontánami, květinami v zahradách. A ta architektura... u všech bohů, ta architektu­ ra – zlacené mramorové sloupy, blýskavé mozaiky, monumen­ tální oblouky a vily s terasami.

Polobohové před ní se rozestoupili a udělali cestu dívce v pl­ né římské zbroji a s fialovou kápí. Tmavé vlasy jí padaly na ra­ mena. Oči měla černé jako obsidián.

Reyna.

Jason ji popsal dobře. Ale i bez toho by v ní Annabeth po­ znala vůdkyni. Zbroj jí zdobila vyznamenání. Nesla se s tako­ vou sebejistotou, že ostatní polobohové couvali a odvraceli oči.

Annabeth si v její tváři přečetla ještě něco jiného – viděla to v  tvrdých rysech, pevně semknutých rtech a  v  odhodlání, s  nímž zvedala bradu, jako by byla připravena na  jakoukoli výzvu. Reyna se nutila tvářit se odvážně, ale potlačovala po­ city beznaděje, starosti a  strachu, které nemohla dát veřejně najevo.

Annabeth ten výraz znala. Viděla ho pokaždé, když se po­ dívala do zrcadla.

Obě dívky se navzájem měřily. Za Annabeth se zastavili je­ jí přátelé. Římané mumlali Jasonovo jméno a dívali se na něj s posvátnou úctou.

Pak se z davu vynořil ještě někdo a Annabeth už nevnímala nic jiného.

Percy se na ni usmál – tím sarkastickým, rošťáckým úsmě­ vem, který ji celé roky rozčiloval, ale nakonec jí začal připadat

Annabeth / 18

roztomilý. Oči mu zářily zeleně jako moře, stejně krásně, jak si pamatovala. Tmavé vlasy měl ulíznuté ke  straně, jako by se zrovna vrátil z procházky po pláži. Vypadal ještě líp než před šesti měsíci – byl opálenější a vyšší, štíhlejší a svalnatější.

Annabeth zůstala stát jako omráčená. Cítila, že kdyby se pohnula, všechny molekuly v  těle by jí shořely. Měla pro něj tajně slabost od té doby, co jim bylo dvanáct. A loni v létě se do něj naplno zamilovala. Strávili spolu šťastné čtyři měsíce – a pak zmizel.

Během toho odloučení se s Annabethinými city něco stalo. Zesílily, až to bolelo, jako by jí někdo sebral životně důležitý lék. Teď nevěděla, co je mučivější – žít s tou strašlivou ztrátou, nebo se ocitnout zase s ním.

Prétorka Reyna se napřímila. S očividnou nechutí se obrá­ tila k Jasonovi.

„Jasone Gracei, můj bývalý kolego...“ Slovo kolego vyslovila tak, jako by to bylo něco nebezpečného. „Vítám tě doma. A ta­ dy, tví přátelé –“

Annabeth to nechtěla udělat, ale vrhla se dopředu. Součas­ ně se k  ní rozběhl Percy. V  davu to zašumělo. Pár lidí sáhlo po mečích, které neměli.

Percy ji chytil do  náruče. Začali se líbat a  na  chvíli jim na ničem jiném nezáleželo. Na zem by klidně mohl dopad­ nout asteroid a vyhladit všechen život, a Annabeth by to bylo fuk.

Percy voněl po mořském vzduchu. Rty měl slané.

Chaluhový mozečku, pomyslela si opojeně.

Percy se odtáhl a prohlížel si její tvář. „U všech bohů, nena­ padlo by mě –“

19 / Annabeth

Annabeth ho popadla za zápěstí a přehodila si ho přes ra­ meno, až sebou praštil na kamennou dlažbu. Římané vyjekli. Někteří se hrnuli dopředu, ale Reyna houkla: „Stůjte! Klid!“

Annabeth se kolenem opřela Percymu o prsa. Předloktí mu přitiskla pod krk. Bylo jí jedno, co si Římané pomyslí. Nakynul v ní rozžhavený knedlík vzteku – uzel starostí a hořkosti, který tam nosila od loňského podzimu.

„Jestli mě ještě někdy opustíš,“ propalovala ho pohledem, „přísahám všem bohům, že –“

Percy měl ještě tu drzost se zasmát. Chumáč žhavých citů v Annabeth se najednou rozpustil.

„To varování beru,“ vydechl. „Taky jsi mi chyběla.“

Annabeth se zvedla a pomohla mu vstát. Moc ráda by mu dala další pusu, ale udržela se.

Jason si odkašlal. „Tak teda... Je fajn být zpátky.“

Představil Reyně Piper, která vypadala trochu namíchnutá, že nemohla přednést, co si připravila, a pak Lea. Ten se usmál a ukázal jí véčko na znamení míru.

„A tohle je Annabeth,“ dodal Jason. „No, normálně nehází lidi na potkání na zem.“

Reyně zajiskřily oči. „Víš jistě, že nejsi Římanka, Annabeth? Nebo amazonka?“

Annabeth nevěděla, jestli to má být poklona, ale napřáhla ruku. „To dělám jenom svému klukovi,“ tvrdila. „Ráda tě po­ z n á v á m .“

Reyna jí pevně stiskla ruku. „Vypadá to, že toho musíme spoustu probrat. Centurioni!“

Z davu vystoupilo pár římských táborníků – zřejmě důstoj­ níci. Vedle Percyho se objevili ti dva, které s  ním Annabeth

Annabeth / 20

viděla předtím. Urostlému asijskému klukovi s vojenským se­ střihem bylo asi tak patnáct a vypadal roztomile jako přerostlý medvídek panda. Dívka byla mladší, zhruba třináctiletá, s jan­ tarovýma očima, čokoládovou pletí a  dlouhými kudrnatými vlasy. Pod paží měla zastrčenou přilbici kavalerie.

Z  jejich postoje Annabeth vycítila, že jsou Percymu blízcí. Stáli vedle něj tak ochranitelsky, jako by už společně zažili spous­ tu dobrodružství. Potlačila žárlivé bodnutí. Že by Percy a ta hol­ ka... ale ne. Žádnou milostnou chemii tam necítila. Annabeth se celý život učila číst v lidech, bylo to umění nutné pro přežití. Kdyby měla hádat, řekla by, že ten asijský méďa je přítel té holky, ale zřejmě spolu nechodí dlouho.

Ještě jedné věci nerozuměla: na co ta holka hledí? Hleděla směrem k  Piper a  Leovi a  mračila se na  ně, jako by jednoho z nich poznala a ta vzpomínka ji bolela.

Reyna mezitím vydávala rozkazy důstojníkům: „Řekněte legii, aby odešla. Dakoto, upozorni duchy z  kuchyně. Vyřiď jim, ať připraví uvítací hostinu. A Oktaviáne –“

„Ty pustíš vetřelce do tábora?“ Dopředu se protlačil vyso­ ký kluk s řídkými světlými vlasy. „Reyno, oni jsou nespoleh­ liví –“

„Nebereme je do  tábora, Oktaviáne.“ Reyna ho zpražila přísným pohledem. „Najíme se tady, na fóru.“

„Jo, to je mnohem lepší,“ zabručel Oktavián. Zdálo se, že je jediný, kdo neuznává Reyninu autoritu. Byl vychrtlý a  bledý a u opasku mu kdovíproč viseli tři plyšoví medvídci. „Máme být klidní – ve stínu jejich válečné lodi!“

„Jsou to naši hosté,“ vyrazila ze sebe Reyna úsečně. „Přijme­ me je přátelsky a promluvíme si s nimi. Coby augur bys měl

21 / Annabeth

zapálit oběť a poděkovat bohům za to, že nám sem Jasona bez­ pečně dopravili.“

„Bezva nápad,“ vložil se do toho Percy. „Běž si pálit medvíd­ ky, Oktaviáne.“

Reyna vypadala, že se snaží nesmát. „Rozkazy máte. Jděte.“

Důstojníci se rozešli. Oktavián střelil po Percym nevý slovně zhnuseným pohledem. Pak si znovu podezíravě změřil Anna­ beth a odešel.

Percy vklouzl rukou do  Annabethiny dlaně. „S  Oktaviá­ nem si nedělej starosti,“ ujistil ji. „Většina Římanů je hodná – jako tady Frank a Hazel a Reyna. Nic se tu nestane.“

Annabeth ucítila, jako by jí někdo hodil kolem krku stude­ nou žínku. Znovu uslyšela tlumený smích, jak by ji ten někdo sledoval z lodi až sem.

Vzhlédla k Argu II. Mohutný bronzový trup lodi se leskl ve  slunečním světle. Něco v  Annabeth by Percyho nejradši hned teď uneslo, vyšplhalo s ním na palubu a zmizelo odtud, dokud to jde.

Nedokázala setřást pocit, že se něco strašlivě pokazí. A roz­ hodně nemínila riskovat, že o Percyho zase přijde.

„Nic se tu nestane,“ opakovala a snažila se tomu věřit.

„Výborně,“ přikývla Reyna. Obrátila se k Jasonovi a Anna­ beth napadlo, že jí v očích zahlédla jakýsi chtivý lesk. „Promlu­ víme si a uspořádáme náležité setkání.“

III

ANNABETH

Annabeth litovala, že nemá chuť k  jídlu, protože Římané uměli hodovat.

Na fórum se nastěhovaly pohovky a nízké stolky, až to při­ pomínalo výstavu nábytku. Římané polehávali ve  skupinách po deseti nebo dvaceti, povídali si a smáli se, zatímco jim nad hlava mi vířily větrné nymfy  – aury  – a  roznášely nekonečný výběr pizz, sendvičů, bramborových lupínků, studeného pití a čerstvě upečených sušenek. Davem poletovali fialoví ducho­ vé  – lárové  – v  tógách a  legionářské zbroji. Na  okraji hostiny pobíhali od stolu ke stolu satyrové (ne, tady jsou to fauni, opra­ vila se Annabeth) a žebrali o jídlo a drobné. Na polích nedaleko dováděl bojový slon s Paní O’Learyovou, děti si hrály na honě­ nou kolem Terminusových soch lemujících hranice města.

Celá scéna byla tak důvěrně známá, a přitom tak naprosto cizí, až se z toho Annabeth točila hlava.

Nechtěla nic než být s Percym – a nejlíp sama. Věděla, že bude muset počkat. Jestli má jejich výprava uspět, potřebují

23 / Annabeth

tyto Římany, a to znamenalo je trochu poznat a navázat přátel­ ské v zt a hy.

Reyna a pár jejích důstojníků (včetně blonďáka Oktaviána, který se právě vrátil z pálení plyšového medvídka, jehož oběto­ val bohům) seděli s Annabeth a zbytkem lodní posádky. Percy se k  nim přidal se svými dvěma novými přáteli, Frankem a Hazel.

Když na  stole přistálo tornádo talířů s  jídlem, naklonil se Percy k Annabeth a zašeptal: „Chci tě provést po Novém Římě. Jenom ty a já. Je to tu super.“

Annabeth by měla být nadšená. Jenom ty a já, to bylo přes­ ně to, co chtěla. Ale místo toho se jí stáhlo hrdlo vztekem. Jak může Percy mluvit o  tomhle místě tak nadšeně? A  co Tábor polokrevných – jejich tábor, jejich domov?

Pokoušela se nezírat na nové znaky na Percyho předloktí – písmena SPQR, jako měl Jason. V Táboře polokrevných dostá­ vali polobohové jako památku na roky výcviku korálky na krk. Kdežto Římané člověku vypálili znamení na  kůži, jako by chtěli říct: Patříš nám. Navždycky.

Spolkla kousavou poznámku. „Fajn. Jasně.“

„Uvažoval jsem,“ spustil nervózně, „a  dostal jsem takový nápad –“

Odmlčel se, protože Reyna pronášela přípitek na přátelství.

Po všeobecném představení si začali Římané a Annabethina posádka navzájem líčit historky. Jason vysvětlil, jak se dostal do Tábora polokrevných bez vzpomínek a jak se s Piper a Leem vypravili zachránit bohyni Héru (nebo Juno, jak je libo – byla stejně otravná v řecké i římské podobě) z vězení ve Vlčím domě v severní Kalifornii.

Annabeth / 24

„Nemožné!“ skočil mu do řeči Oktavián. „To je naše nejpo­ svátnější místo. Kdyby tam Giganti věznili bohyni –“

„Byli by ji zničili,“ prohlásila Piper. „Pak by z toho obvinili Řeky a začali válku mezi tábory. Teď buď zticha a nech Jasona d om lu v it .“

Oktavián otevřel pusu, ale nic z  ní nevyšlo. Annabeth se čaromluva Piper vážně zamlouvala. Postřehla, že se Reyna dívá na Piper a zase na Jasona a vraští čelo, jako by jí zrovna začalo docházet, že ti dva patří k sobě.

„Zkrátka,“ pokračoval Jason, „tak jsme se dozvěděli o bo­ hyni země Gaie. Pořád ještě napůl spí, ale to ona osvobodila nestvůry z Tartaru a probudila Giganty. Porfyrión, ten jejich vůdce, se kterým jsme bojovali u Vlčího domu, říkal, že se sta­ huje na prastarou půdu – do samotného Řecka. Plánuje probu­ dit Gaiu a zničit bohy... jak to říkal? Vytržením z kořenů.“

Percy zamyšleně přikývl. „Tady měla Gaia taky napilno. Sami jsme se s tou hliněnou tváří setkali.“

Percy vypověděl jejich příběh. Vylíčil, jak se probudil u Vlčí ho domu a neměl vůbec žádné vzpomínky, až na jediné jméno – Annabeth.

Když to Annabeth slyšela, měla co dělat, aby se nerozbreče­ la. Percy popsal, jak putoval s Frankem a Hazel na Aljašku – jak porazili obra Alkyonea, osvobodili boha smrti Thanata, vrátili se se ztracenou standartou zlatého orla do římského tá­ bora a odrazili útok armády Gigantů.

Když Percy skončil, Jason uznale hvízdl. „To se nedivím, že tě udělali prétorem.“

Oktavián si odfrkl. „To znamená, že teď máme tři prétory! Pravidla jasně dovolují jenom dva!“

25 / Annabeth

„Prima na tom je,“ zašklebil se Percy, „že jsme s Jasonem oba výš než ty. Takže ti oba můžeme nařídit, abys zavřel klapačku.“

Oktaviánův  obličej se zbarvil skoro jako tričko Římanů. Jason si s Percym ťukl pěstí.

Dokonce i  Reyně se podařilo usmát, i  když měla v  očích bouři.

„Ten problém s nadbytečným prétorem vyřešíme později,“ mávla rukou. „Teď nám starosti dělají vážnější věci.“

„Odstoupím ve  prospěch Jasona,“ pokrčil Percy rameny. „ Ž á d n á k ř e č .“

„Žádná křeč?“ Oktavián se málem zadusil. „Římské prétor­ ství, a ty řekneš žádná křeč?“

Percy si ho nevšímal a  obrátil se k  Jasonovi. „Ty jsi bratr Thalie Graceové, co? Páni. Moc podobní si nejste.“

„Jo, všiml jsem si,“ přikývl Jason. „Každopádně, dík, žes po­ mohl táboru, když jsem byl pryč. Parádní práce.“

„Nápodobně,“ uznal Percy.

Annabeth ho kopla do holeně. Nerada rušila tak slibný klu­ kovský románek, ale Reyna měla pravdu: bylo třeba probrat vážné věci. „Musíme se poradit o  Velkém proroctví. Vypadá to, že vy, Římané, ho znáte taky?“

Reyna přikývla. „Říkáme mu Proroctví sedmi. Oktaviáne, ty sis to zapamatoval?“

„Jasně,“ zahučel. „Ale, Reyno –“

„Přednes ho, prosím. A laskavě ne latinsky.“

Oktavián si povzdechl. „Sedm jich odpoví volání tomu. Svět musí padnout, ať v ohni či hromu –“

„S  posledním výdechem přísaha drtí,“ navázala Annabeth, „nepřítel ve zbrani před branou Smrti.“

Annabeth / 26

Všichni na ni upřeli oči – až na Lea, který vyrobil z hliní­ kové fólie od  tacos větrník a  strkal ho mezi prolétající duchy větru.

Annabeth nevěděla, proč vyhrkla ty řádky proroctví. Prostě jí připadalo, že to má udělat.

Frank, ten velký kluk, se naklonil a fascinovaně na ni hle­ děl, jako by se jí na čele objevilo třetí oko. „Je to pravda, že jsi dcera Min­ teda, Athény?“

„Ano,“ potvrdila a najednou si připadala nejistě. „Co je na tom divného?“

Oktavián se uchechtl. „Jestli jsi vážně dítě bohyně moudrosti –“

„Tak dost,“ vyštěkla Reyna. „Annabeth je, co tvrdí. Přišla sem v míru. Kromě toho...“ Změřila si ji s neochotným uzná­ ním. „Percy tě moc chválil.“

Annabeth chvíli trvalo, než rozluštila podtón v  Reynině hlase. Percy sklopil hlavu a  najednou ho strašně zajímal jeho cheeseburger.

Annabeth zrudla. U  všech bohů... Reyna zkusila vyjet po Percym. To vysvětlovalo ten nádech hořkosti, možná i zá­ visti v jejích slovech. A Percy ji odmítl kvůli Annabeth.

V tu chvíli Annabeth odpustila tomu bláznivému klukovi všechno, co udělal špatně. Nejradši by mu skočila kolem krku, ale nařídila si klid.

„Hm, díky,“ odpověděla Reyně. „Zkrátka, něco z proroctví se vyjasňuje. Nepřítel ve zbrani před branou Smrti... to zna­ mená Římany a Řeky. Musíme spojit síly a najít tu bránu.“

Hazel, ta holka s přilbicí kavalerie a s dlouhými kudrnatými vlasy, shrábla něco vedle svého talíře. Vypadalo to jako velký

27 / Annabeth

rubín, ale než se Annabeth stačila podívat pořádně, zastrčila si to do kapsy džínsové košile.

„Můj bratr Nico šel tu bránu hledat,“ oznámila.

„Počkat,“ zarazila ji Annabeth. „Nico di Angelo? On je tvůj bratr?“

Hazel přikývla, jako by to byla jasná věc. Annabeth vyta­ nuly na  mysli další otázky, ale myšlenky jí už teď vířily jako Leův větrník. Rozhodla se to zatím nechat být. „Fajn. Cos to chtěla říct?“

„Zmizel.“ Hazel si olízla rty. „Mám strach... Nevím to jis­ tě, ale myslím, že se mu něco stalo.“

„Budeme ho hledat,“ slíbil Percy. „Stejně musíme najít Thanatovu bránu Smrti. Thanatos nám řekl, že obě odpovědi najdeme v Římě – teda v původním Římě. To je po cestě do Řecka, ne?“

„To vám řekl Thanatos?“ Annabeth se pokoušela strávit ješ­ tě navíc tuhle věc. „Bůh smrti?“

Setkala se s  mnoha bohy. Dokonce byla i  v  podsvětí. Ale Percyho historka o  tom, jak osvobodili ztělesnění samotné smrti, jí vážně naháněla hrůzu.

Percy se zakousl do  hamburgeru. „Teď, když je Smrt zase v  pořádku, nestvůry se rozpadnou a  vrátí se do  Tartaru jako dřív. Ale dokud je brána Smrti otevřená, budou se prostě pořád vracet.“

Piper si kroutila pírkem ve vlasech. „Jako když voda prosa­ kuje z přehrady,“ přikývla.

„Jo,“ usmál se Percy. „Takový přehradní problém.“

„Co?“ zeptala se Piper.

„Ale nic,“ odbyl ji. „Takový soukromý vtípek. Jde o to, že

Annabeth / 28

musíme najít bránu a zavřít ji, než se vydáme do Řecka. Jedině tak máme šanci porazit Giganty a zařídit, aby zůstali p or a ž e n í .“

Reyna sebrala jablko z tácu s ovocem, který plynul kolem. Obrátila ho v prstech a studovala tmavě červenou slupku. „Na­ vrhuješ výpravu do Řecka ve vaší válečné lodi. Uvědomuješ si, že ta antická půda – a celé Mare Nostrum – jsou nebezpečné místo?“

„Jaký že nos?“ zeptal se Leo.

„Mare Nostrum,“ vysvětlil mu Jason. „Naše moře. Ta k ř í k a­ li staří Římané Středozemnímu moři.“

Reyna přikývla. „Ta oblast, která bývala římskou říší, není jenom rodiště bohů. Je to taky původní domov nestvůr, Titánů, Gigantů... a ještě horších věcí. Jestliže je cestování pro polo­ bohy nebezpečné tady v Americe, tam to bude desetkrát horší.“

„Říkalas, že to na  Aljašce bude zlé,“ připomněl jí Percy. „A přežili jsme to.“

Reyna zavrtěla hlavou. Otočila jablkem v ruce a nehty do něj vykrojila drobné půlměsíčky. „Percy, cestování po Středo­ moří je úplně jiná úroveň nebezpečí. Římští polobohové tam nemohou po staletí. Žádný hrdina, který je při smyslech, by se t a m ne v yd a l .“

„Tak na to se přesně hodíme!“ zakřenil se Leo zpoza svého větrníku. „Protože jsme všichni šílení, ne? Kromě toho, Argo II je špičková válečná loď. Ta nás tam dopraví.“

„Musíme pospíchat,“ dodal Jason. „Nevím přesně, co mají Giganti v plánu, ale Gaia je čím dál víc při vědomí. Vpadává do snů, objevuje se na divných místech, povolává silnější a sil­ nější nestvůry. Musíme Giganty zastavit, než se jim povede ji úplně probudit.“

29 / Annabeth

Annabeth se otřásla. Poslední dobou měla nočních můr pl­ né zuby.

„Sedm jich odpoví volání tomu,“ přednesla. „Členové výpra­ vy musí být z obou táborů. Jason, Piper, Leo a já. To jsou čtyři.“

„A já,“ hlásil se Percy. „A taky Hazel a Frank. Celkem sedm.“

„Co?“ Oktavián vyskočil. „A my se s tím máme jenom tak smířit? Bez hlasování v senátu? Bez pořádné debaty? Bez –“

„Percy!“ Hnal se k nim Kyklop Tyson s Paní O’Learyovou v  patách. Na  zádech pekelného psa seděla ta nejvyzáblejší harpyje, jakou kdy Annabeth viděla  – nemocně vyhlížející dív ka se řídkými zrzavými vlasy, šaty z  pytloviny a  křídly z rudého peří.

Annabeth nevěděla, odkud ta harpyje přišla, ale zahřálo ji u  srdce, když viděla Tysona v  potrhaném flanelu a  džínsech s naruby obráceným praporem SPQR kolem krku. Měla s Ky­ klopy pár zlých zkušeností, ale na Tysona si potrpěla. Navíc to byl Percyho nevlastní bratr (dlouhá historie), takže pro ni sko­ ro jedna rodina.

Tyson se zastavil u jejich pohovky a zalomil masitýma ruka­ ma. Ve velkém hnědém oku se mu odrážel strach. „Ella se bo­ jí,“ oznámil.

„Ne­ne lodě,“ zamumlala harpyje pro sebe a  divoce se za­ tahala za  pírka. „Titanic, Lusitania, Pax... Lodě nejsou pro h a r p y je .“

Leo si ji opovržlivě změřil. Podíval se na Hazel, která seděla vedle něj. „Ta kuřecí holka chce srovnávat moji loď s Titanikem?“

„To není kuře.“ Hazel odvrátila pohled, jako by byla z Lea nervózní. „Ella je harpyje. Je jenom trochu... citlivá.“

Annabeth / 30

„Ella je hodná,“ prohlásil Tyson. „A vyděšená. Musí pryč, ale na lodi nepojede.“

„Lodě ne,“ opakovala Ella. Podívala se přímo na Annabeth. „Smůla. Á, tady ji máme. Moudrosti dcero, nes samoty břímě –“

„Ello!“ Frank se prudce zvedl. „Teď na to není nejlepší –“

„Znamení Athény zahoří v Římě,“ pokračovala Ella, přikryla si dlaněmi uši a  zvýšila hlas. „Dvojčata uvězní v  bronzovém džbáně anděla, jenž zná klíč k smrtelné bráně. Gigantů zhouba je zlatá a bílá, vyrvaná v bolestech z tkaného díla.“

Ta slova zapůsobila, jako by někdo hodil na stůl zábleskový granát. Všichni zírali na harpyji. Nikdo nic neřekl. Annabeth se rozbušilo srdce. Znamení Athény... Odolala nutkání zkon­ trolovat si kapsu, ale cítila, jak se v ní stříbrná mince rozehřívá – prokletý dar od  matky. Následuj znamení Athény. Pomsti mě.

Kolem dál zněly zvuky hostiny, ale tlumené a vzdálené, ja­ ko by se jejich shluk pohovek ponořil do nějaké tišší dimenze.

Percy se vzpamatoval jako první. Vstal a  chytil Tysona za paži.

„Mám nápad!“ prohlásil s falešným nadšením. „Co kdybys vzal Ellu na vzduch? Ty a Paní O’Learyová –“

„Počkat.“ Oktavián popadl plyšového medvídka a třesoucí­ ma se rukama ho začal škrtit. Oči upíral na Ellu. „Cože to ří­ kala? Znělo to jako –“

„Ella hodně čte,“ vyhrkl Frank. „Našli jsme ji v knihovně.“

„Ano!“ přidala se Hazel. „Možná to našla v nějaké knížce.“

„Knížky,“ vydechla Ella zasněně. „Ella knížky miluje.“

Teď, když harpyje řekla své, vypadala, že se jí ulevilo. Usa­ dila se se zkříženýma nohama na  hřbetě Paní O’Learyové a rovnala si peří.

31 / Annabeth

Annabeth vyslala k  Percymu zvědavý pohled. On, Frank a Hazel očividně něco tajili. Zrovna tak jasné bylo, že Ella od­ říkala proroctví – proroctví, které se týkalo jí.

Percy ji očima vyzýval: Pomoz mi.

„To bylo proroctví,“ stál na svém Oktavián. „Znělo to jako proroctví.“

Nikdo neodpověděl.

Annabeth si nebyla úplně jistá, co se děje, ale chápala, že Percymu hrozí nějaký malér.

Přinutila se zasmát. „Vážně, Oktaviáne? Možná jsou har py­ je tady, na římské straně, jiné. Ty naše mají rozum leda tak na uklízení srubů a vaření. U vás běžně věští budoucnost? Radíš se s nimi při svých předpovědích?“

Její slova zaúčinkovala, jak si představovala. Římští důstoj­ níci se nervózně zasmáli. Někteří si změřili Ellu, pak se po­ dívali na Oktaviána a odfrkli si. Představa, že by kuřecí dáma vyslovila proroctví, připadala Římanům stejně absurdní jako Řekům.

„Já, hm...“ Oktavián pustil medvídka. „Ne, ale –“

„Jenom chrlí věty z nějaké knihy,“ snažila se ho přesvědčit Annabeth, „jak říká Hazel. Kromě toho, my už máme pravé proroctví.“

Obrátila se k Tysonovi. „Percy má pravdu. Co kdybys vzal Ellu a Paní O’Learyovou a někam jste se podívali skrz stíny? Nevadí to Elle?“

„‚Velcí psi jsou dobří,‘“ zacitovala Ella. „Film Old Yeller, 1957, scénář Freda Gipsona a Williama Tunberga.“

Annabeth nevěděla, jak si tu odpověď přebrat, ale Percy se usmál, jako by bylo po problému.

Annabeth / 32

„Paráda! Pošleme vám vzkaz Iris, až tu budeme hotoví, a se­ jdeme se pak.“

Římané se dívali na  Reynu a  čekali, jak rozhodne. Anna­ beth zadržela dech.

Reyna nasadila dokonalou pokerovou tvář. Prohlížela si Ellu, ale Annabeth netušila, co si myslí.

„Dobře,“ svolila prétorka nakonec. „Tak běžte.“

„Jo!“ Tyson obešel pohovky a  každého mohutně objal  – dokonce i Oktaviána, který se na to netvářil zrovna nadšeně. Pak Kyklop s Ellou vylezl Paní O’Learyové na záda a pekelný pes odskákal z  fóra. Ponořili se přímo do  stínu stěny senátu a zmizeli.

„Tak.“ Reyna odložila nedojedené jablko. „Oktavián má pravdu v jednom. Musíme získat souhlas senátu, než pustíme naše legionáře na výpravu – zvlášť na tak nebezpečnou, jak ří­ k á t e .“

„Celá ta věc smrdí zradou,“ zabručel Oktavián. „Ta triréma není žádná mírová loď!“

„Pojď se podívat na palubu, člověče,“ zval ho Leo. „Provedu tě tam. Zkusíš si ji kormidlovat. Když ti to půjde, dostaneš papírovou kapitánskou čepici.“

Oktavián se vztekle nadechl. „Jak si dovoluješ –“

„Dobrý nápad,“ přerušila ho Reyna. „Oktaviáne, jdi s ním. Běž si prohlédnout loď. Schůze senátu začne za hodinu.“

„Ale...“ Oktavián se zarazil. Z Reynina výrazu zřejmě po­ znal, že další dohadování by mu neprospělo a mohlo by ohrozit jeho zdraví. „Fajn.“

Leo se zvedl. Obrátil se na Annabeth a jeho úsměv se pro­ měnil. Stalo se to tak rychle, až Annabeth myslela, že se jí to

33 / Annabeth

jen zdá; ale chviličku to vypadalo, jako by na Leově místě stál někdo jiný, chladně se usmíval a krutě mu plály oči. Pak Anna­ beth zamrkala a Leo byl zase normální starý Leo a rozpustile se šklebil jako obyčejně.

„Hned jsme zpátky,“ řekl. „To bude něco.“

Strašlivě ji zamrazilo. Když Leo a Oktavián zamířili k pro­ vazovému žebříku, napadlo ji, že je zadrží, aby nikam nechodi­ li – ale jak by to vysvětlila? Přizná všem, že začíná bláznit, vidí divné věci a mrazí ji?

Větrné nymfy začínaly odklízet talíře.

„Hm, Reyno,“ ozval se Jason, „kdyby ti to nevadilo, rád bych tady Piper před tou schůzí senátu provedl. Nikdy v No­ vém Římě nebyla.“

Reyně zkameněla tvář.

Annabeth nechápala, jak může být Jason tak natvrdlý. Copak vážně neví, jak moc ho má Reyna ráda? Annabeth to bylo úplně jasné. Žádat, aby mohl své nové holce ukázat Rey­ nino město, bylo jako vtírat prétorce sůl do rány.

„Jistě,“ odpověděla Reyna chladně.

Percy vzal Annabeth za ruku. „Jo, já taky. Rád bych Anna­ beth ukázal –“

„Ne,“ vyštěkla Reyna.

Percy se zamračil. „Cože?“

„Chci si s Annabeth promluvit,“ oznámila mu Reyna. „Sama. Pokud ti to nevadí, kolego prétore.“

Její tón jasně prozrazoval, že o povolení nežádá.

Annabeth přeběhl po zádech mráz. Uvažovala, co má Reyna za lubem. Možná se prétorce nelíbí, že hned dva kluci, kteří jí dali košem, chtějí provádět své holky po jejím městě. Nebo jí

Annabeth / 34

možná vážně chtěla v  soukromí něco prozradit. Annabeth se

ale každopádně nezamlouvalo, že zůstane sama a neozbrojená

s římskou vůdkyní.

„Pojď, dcero Athény.“ Reyna se zvedla z pohovky. „Dopro­

voď mě.“

IV

ANNABETH

Annabeth by ráda Nový Řím nenáviděla. Ale coby budoucí architektka musela obdivovat terasovité zahrady, fontány a chrá­ my, klikaté ulice s  kočičími hlavami a  zářící bílé vily. Po  válce s Titány loni v létě se pustila do vysněné práce, do přestavby pa­ láců na hoře Olymp. Když teď kráčela tímto miniaturním měs­ tem, pořád ji napadalo: Kupoli jsem měla postavit takhle. Moc se mi líbí, jak ty sloupy vybíhají na nádvoří. Ten, kdo vybudoval Nový Řím, do toho projektu očividně vložil spoustu času a lásky.

„Máme ty nejlepší architekty a stavitele na světě,“ pozname­ nala Reyna, jako by jí četla myšlenky. „Řím je měl odjakživa, už v antických dobách. Mnoho polobohů po službě v legii zů­ stane a žije tu. Chodí na univerzitu. Usadí se a založí rodiny. Připadalo mi, že to Percyho zajímá.“

Annabeth uvažovala, co má tohle znamenat. Musela se za­ mračit víc, než si uvědomovala, protože se Reyna zasmála.

„No jo, jsi válečnice,“ pokývala prétorka hlavou. „Máš oheň v očích.“

Annabeth / 36

„Promiň.“ Annabeth se pokoušela ten nevraživý pohled potlačit.

„To nic. Já jsem dcera Bellony.“

„Římské bohyně války?“

Reyna přikývla. Obrátila se a  hvízdla, jako by přivolávala taxi. Za chviličku se k ní přihnali dva kovoví psi – mechaničtí chrti, jeden stříbrný a  druhý zlatý. Otřeli se Reyně o  nohy a měřili si Annabeth lesknoucíma se rubínovýma očima.

„Moji mazlíčci,“ představila je Reyna. „Aurum a  Argen­ tum. Nevadí ti, když půjdou s námi?“

Annabeth měla zas pocit, že to nebyla žádost. Všimla si, že chrti mají zuby jako ocelové hroty šípů. Ve městě sice nebyly povoleny zbraně, ale Reynini mazlíčci by ji stejně roztrhali na kousky, kdyby se jim zlíbilo.

Reyna ji zavedla do  venkovní kavárny. Číšník ji očividně znal. Usmál se a podal jí kelímek, další nabídl Annabeth.

„Dáš si?“ zeptala se Reyna. „Dělají tu výbornou horkou čo­ koládu. Není to vlastně římské pití –“

„Ale čokoláda je univerzální,“ dokončila Annabeth.

„ P ř e s n ě t a k .“

Bylo teplé červnové odpoledne, ale Annabeth vděčně kelí­ mek přijala. Šly dál a Reynini psi se potulovali kolem.

„V našem táboře,“ začala Reyna, „je Athéna Minerva. Víš, v čem se liší její římská podoba?“

Annabeth o tom ještě nepřemýšlela. Vzpomněla si, jak Ter­ minus nazval Athénu tamtou bohyní, jako nějakou hanbu. A Oktavián se choval, jako by samotná Annabethina existence byla urážka.

„Mám pocit, že tu Minerva není... no, tak moc uznávaná?“

37 / Annabeth

Reyna odfoukla páru z kelímku. „My Minervu uznáváme. Je to bohyně řemesel a moudrosti... ale není to pravá bohyně války. Pro Římany ne. Je to taky panenská bohyně jako Dia­ na... ta, které říkáte Artemis. Nenajde se tu žádné Minervino dítě. Ta představa, že by Minerva měla děti – no, upřímně, to nás trochu šokuje.“

„Aha.“ Annabeth cítila, jak se červená. Nechtěla zacházet do  podrobností kolem Athéniných dětí  – jak se rodí přímo z  mysli bohyně, stejně jako sama Athéna vyskočila z  hlavy Diovi. Když o  tom Annabeth mluvila, vždycky si připadala rozpačitě, jako by byla hříčkou přírody. Lidé se jí často ptali, jestli má pupík, když se narodila tak kouzelně. Jistěže měla pu­ pík. Nedovedla vysvětlit, jak to. A vlastně to ani nechtěla vědět.

„Chápu, že vy Řekové nevidíte věci tak jako my,“ pokračo­ vala Reyna. „Ale Římané berou přísahy panenství moc vážně. Například Vestálky... kdyby porušily přísahu a do někoho se zamilovaly, byly by pohřbeny zaživa. Takže ta představa, že by panenská bohyně měla děti...“

„Chápu.“ Horká čokoláda najednou Annabeth chutnala ja­ ko prach. Není divu, že po ní Římané pokukovali tak divně. „Nemám existovat. A i kdybyste v táboře měli děti Minervy –“

„Nebyly by jako ty,“ dopověděla Reyna. „Byli by to řemesl­ níci, umělci, možná nějací poradci, ale ne válečníci. Ne vůdci nebezpečných výprav.“

Annabeth se chtěla bránit, že ona není vůdce výpravy. Ofi­ ciálně ne. Ale napadlo ji, co by na to řekli kamarádi z Arga II. Posledních několik dní čekali rozkazy od ní – dokonce i Jason, přestože by se mohl vytasit s tím, že je synem Jupitera, a trenér Hedge, který neposlouchal rozkazy nikoho.

Annabeth / 38

„A  další věci.“ Reyna luskla prsty a  přiklusal její zlatý pes Aurum. Prétorka ho poškrábala za ušima. „Ta harpyje Ella... to bylo proroctví, co řekla. Víme to obě, že?“

Annabeth polkla. Něco v rubínových očích psa ji zneklidňo­ valo. Slyšela, že psi umějí vycítit strach, dokonce zaznamenat změny v lidském dechu a srdečním rytmu. Nevěděla, jestli to platí i pro kouzelné kovové domácí mazlíčky, ale usoudila, že bude lepší nelhat.

„Znělo to jako proroctví,“ připustila. „Ale já jsem Ellu vidě­ la dneska poprvé a ty verše jsem nikdy předtím neslyšela.“

„Já ano,“ připustila Reyna. „Aspoň některé –“

Kousek od  nich stříbrný pes zaštěkal. Z  nedaleké uličky vyběhla skupina dětí, obklopila Argenta, hladila ho a smála se, ze zubů ostrých jako břitvy si nic nedělala.

„Musíme dál,“ pobídla ji Reyna.

Stoupaly klikatou cestou do kopce. Chrti opustili děti a bě­ želi za svou paní. Annabeth pokukovala po Reyně. Přepadla ji nejasná vzpomínka – to, jak si Reyna zastrkovala vlasy za ucho, ten stříbrný prstýnek s pochodní a mečem...

„Už jsme se setkaly,“ zkusila to Annabeth. „Bylas o hodně mladší, myslím.“

Reyna jí věnovala odměřený úsměv. „Výborně. Percy si na mě nevzpomněl. Jistě, mluvili jste hlavně s mou starší sestrou Hyllou, ta je teď královnou amazonek. Odešla z tábora zrovna dneska ráno, než jste dorazili. Každopádně, když jsme se setka­ ly naposled, byla jsem pouhá služka v domě Kirké.“

„Kirké...“ Annabeth si vzpomněla na návštěvu na ostro­ vě čarodějnic. Bylo jí tehdy třináct. S Percym je to vyplavi­ lo z Moře nestvůr. Hylla je uvítala, pomohla Annabeth, aby

39 / Annabeth

vypadala líp, dala jí krásné šaty, navrhla nový účes a  líčení. Kirké ji sváděla: pokud zůstane na  ostrově, získá kouzelný výcvik a neuvěřitelnou sílu. Annabeth to trochu lákalo, dokud jí nedošlo, že je to past a  že čarodějnice proměnila Percyho v morče. (To poslední jí připadalo jako velká legrace, až bylo po všem; ale tehdy ji to děsilo.) A Reyna... byla jednou ze slu­ žek, které Annabeth česaly vlasy.

„Ty...,“ vydechla Annabeth užasle. „A  Hylla je královnou amazonek? Jak jste se vy dvě...?“

„To je na dlouhé povídání,“ odbyla ji Reyna. „Ale já si tě dob­ ře pamatuju. Byla jsi statečná. Nikdy jsem nezažila, že by někdo odmítl pohostinnost Kirké, natož aby na ni vyzrál. Nedivím se, že tě má Percy rád.“

Znělo to maličko lítostivě. Annabeth usoudila, že bude nej­ moudřejší mlčet.

Dostaly se na vršek kopce, na terasu nad celým údolím.

„Tohle je moje oblíbené místo,“ svěřila se Reyna. „Bakchova zahrada.“

Nad hlavami měly baldachýn z laťkového mřížoví porostlé­ ho vinnou révou. V zimolezu a jasmínu bzučely včely a odpo­ lední vzduch to naplňovalo opojnou směsicí vůní. Uprostřed terasy stála Bakchova socha v jakési baletní pozici jen v beder­ ní roušce, s naducanými tvářemi a našpulenými rty, a chrlila vodu do fontány.

Přes své starosti se Annabeth málem rozesmála. Znala toho boha v jeho řecké podobě, jako Dionýsa – nebo pana D., jak mu říkali v Táboře polokrevných. Když viděla výstředního sta­ rého ředitele tábora zvěčněného v kameni, s plínkou a zvracejí­ cího vodu, trochu se jí zvedla nálada.

Annabeth / 40

Reyna se zastavila na  okraji terasy. Výhled za  to stoupání stál. Pod nimi se rozprostíralo celé město jako 3D mozaika. Na jihu za jezerem se na pahorku tísnil shluk chrámů. Na se­ veru se k pohoří Berkeley Hills táhl akvadukt. Pracovní čety tam opravovaly zbořenou část, nejspíš poškozenou v nedávné bitvě.

„Chtěla jsem to od tebe slyšet,“ začala Reyna.

Annabeth se obrátila. „Slyšet ode mě co?“

„Pravdu,“ rozhodila rukama Reyna. „Přesvědč mě, že neu­ dělám chybu, když ti uvěřím. Vyprávěj mi o sobě. Řekni mi o Táboře polokrevných. Tvoje kamarádka Piper umí kouzlit se slovy. Prožila jsem dost času s Kirké, čaromluvu poznám. Tomu, co říká ona, věřit nemůžu. A Jason... No, ten se změnil. Připadá mi takový nepřítomný, jako by už nebyl pořádný Ř í m a n .“

Ublíženost zněla v  jejím hlase ostře jako skleněné střepy. Annabeth uvažovala, jestli i ona sama takhle mluvila všechny ty měsíce, kdy pátrala po Percym. Aspoň že svého kluka našla. Reyna žádného neměla. Byla odpovědná za chod celého tábora úplně sama. Annabeth cítila, že se Reyna do Jasona zakoukala. Ale on zmizel a pak se vrátil s novou přítelkyní. Mezitím se stal prétorem Percy, ale i  ten Reynu odmítl. A  teď si přitancuje Annabeth a odvede jí ho. Reyna zůstane zase sama a bude se muset poprat s úkolem určeným pro dva lidi.

Když Annabeth dorazila do Tábora Jupiter, byla připravena s Reynou vyjednávat, dokonce s ní i bojovat, kdyby bylo třeba. Ale netušila, že ji bude litovat.

Nedala to najevo. Reyna jí nepřipadala jako člověk, který by lítost ocenil.

41 / Annabeth

Místo toho spustila o vlastním životě. Mluvila o tátovi a ne­ vlastní mámě a o dvou nevlastních bratrech v San Francisku, o  tom, jak se ve  vlastní rodině cítila jako cizí. Vyprávěla, jak utekla, když jí bylo teprve sedm, našla si kamarády Lukea a Thalii a dostala se s nimi do Tábora polokrevných na Long Islandu. Popsala Reyně tábor a  roky, kdy v  něm vyrůstala. Vylíčila jí setkání s Percym a jejich společná dobrodružství.

Reyna byla dobrá posluchačka.

Annabeth měla sto chutí svěřit se jí i s problémy z poslední doby: s hádkou s mámou, darovanou stříbrnou mincí a s noč­ ními můrami, které ji trápí – se starým strachem, který ji tak ochromoval, že se málem rozhodla na tuto výpravu nejet. Ale nedovedla se donutit, aby se prétorce tolik otevřela.

Když Annabeth skončila s vyprávěním, zahleděla se Reyna na  Nový Řím. Kovoví psi čenichali po  zahradě, chňapali po včelách v zimolezu. Nakonec Reyna ukázala na shluk chrámů na vzdáleném kopci.

„Vidíš tu malou červenou budovu, tam na  severní straně? To je chrám mé mámy, Bellony.“ Obrátila se k  Annabeth. „Na rozdíl od tvé mámy nemá Bellona řecký protějšek. Je na­ plno, doopravdy římská. Je to bohyně ochrany vlasti.“

Annabeth neřekla nic. O té římské bohyni toho moc nevědě­ la. Litovala, že si to nenastudovala, ale latina jí nikdy nepřipada­ la tak snadná jako řečtina. Dole pod nimi se zaleskl trup Arga II, doplul nad fórum jako obrovský bronzový balon na oslavu.

„Když my, Římané, jdeme do  války,“ pokračovala Reyna, „nejdřív navštívíme chrám Bellony. Je tam symbolický kus ze­ mě, který představuje nepřátelskou půdu. Zabodneme do  ní kopí na znamení, že jsme ve válce. Víš, Římané vždycky věřili,

Annabeth / 42

že nejlepší obrana je útok. Jakmile se naši předkové v  antic­ kých dobách cítili ohrožení sousedy, přepadli je, aby ochránili sami sebe.“

„Dobyli všechna území kolem,“ přikývla Annabeth. „Kar­ tágo, Galii –“

„A Řecko.“ Reyna nechala tu poznámku viset ve vzduchu. „Chci tím říct, Annabeth, že Římané nemají v povaze spolu­ pracovat. Pokaždé, když se řečtí a  římští polobohové setkali, bojovali spolu. Konflikty mezi námi odstartovaly nejděsivější války v lidské historii – zvlášť civilní války.“

„Nemusí to tak být,“ namítla Annabeth. „Musíme spolu­ pracovat, jinak nás Gaia zničí všechny.“

„Souhlasím,“ přisvědčila Reyna. „Ale dokážeme to? Co když to Juno naplánovala špatně? I bohyně se může splést.“

Annabeth čekala, jestli Reynu na místě nezasáhne blesk ne­ bo se nepromění v páva. Nestalo se nic.

Sama bohužel Reyniny pochybnosti chápala. Héra dělala chyby. Annabeth měla kvůli té panovačné bohyni jenom pro­ blémy. Nikdy jí neodpustí, že jí vzala Percyho, i když to bylo pro dobrou věc.

„Já té bohyni nevěřím,“ uznala Annabeth. „Ale kamarádům ano. Tohle není podvod, Reyno. Můžeme spolupracovat.“

Reyna dopila čokoládu. Odložila kelímek na zábradlí terasy a zahleděla se přes údolí, jako by si představovala bojové linie.

„Věřím ti, že to myslíš vážně. Ale jestli se vydáte do antických krajů, zvlášť do samotného Říma, měla by ses něco dozvědět o své matce.“

Annabeth se napjala v ramenou. „O mé – o mé matce?“

„Když jsem žila na ostrově Kirké,“ vykládala Reyna, „měly

43 / Annabeth

jsme tam spoustu návštěvníků. Jednou, asi tak rok předtím, než jste dorazili s Percym, nám moře přineslo mladého muže. Byl napůl šílený žízní a horkem. Plul po moři celé dny. Dost blábolil, ale tvrdil, že je synem Athény.“

Reyna se odmlčela, jako by čekala na reakci. Annabeth ne­ tušila, kdo by ten mladík mohl být. Nevěděla o žádném jiném Athénině dítěti, které se vypravilo do Moře nestvůr, ale stejně cítila jakýsi strach. Světlo procházelo vinnou révou a stíny se na zemi kroutily jako houf brouků.

„Co se stalo s tím polobohem?“ zeptala se.

Reyna mávla rukou, jako by na  tom nezáleželo. „Co by, Kirké ho proměnila v morče. Byl z něj dost potrhlý hlodavec. Ale předtím pořád mlel o své neúspěšné výpravě. Tvrdil, že byl v Římě a sledoval znamení Athény.“

Annabeth se chytila zábradlí, aby udržela rovnováhu.

„Ano,“ pokračovala Reyna, když viděla její neklid. „Pořád něco mumlal o dítěti moudrosti, znamení Athény a o zhoubě Gigantů, zlaté a  bílé. Stejné věci, jaké zrovna řekla Ella. Tys o tom vážně nikdy dřív neslyšela?“

„Ne – ne tak, jak to



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist