načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bohové Gothamu – Lyndsay Fayeová

Bohové Gothamu

Elektronická kniha: Bohové Gothamu
Autor: Lyndsay Fayeová

Bývalý barman Timothy Wilde nastupuje do právě vznikajícího policejního sboru New Yorku. A právě v této době je v odlehlém koutě Manhattanu nalezen hrob plný znetvořených dětských těl. A tak se Wilde v rychle rostoucím městě, které se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6%hodnoceni - 72.6% 80%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 375
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Gods of Gotham
Spolupracovali: přeložil Michal Prokop
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2014
ISBN: 978-80-743-2481-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bývalý barman Timothy Wilde nastupuje do právě vznikajícího policejního sboru New Yorku. A právě v této době je v odlehlém koutě Manhattanu nalezen hrob plný znetvořených dětských těl. A tak se Wilde v rychle rostoucím městě, které se vypořádává s přílivem Irů, jež z jejich země vyhnal hladomor, pouští do vyšetřování složitého případu. Detektivní román odehrávající se v horkém létě roku 1845 v New Yorku.

Popis nakladatele

Špičkové historické krimi, jehož autorka, vybavená perfektní znalostí místa a doby, rekonstruuje fascinující obraz New Yorku poloviny 19. století a přivádí na scénu originálního detektiva, který se specializuje na řešení zdánlivě nevysvětlitelných případů.
Když Timothymu Wildovi jeho nezdárný starší bratr, známá postava dobového New Yorku, dohodí místo u právě vznikajícího policejního sboru, mladý muž s nechutí, ale přesto úkol přijme. A zdá se, že v pravý čas. Nezletilá dívenka Bird, prchnuvší z bordelu, je nalezena ve špíně ulice celá pokrytá krví, která není její. Začínají se dít podivné věci, až nakonec Wilde s pomocníky objeví v odlehlém koutu Manhattanu hrozivý masový hrob znetvořených dětských těl.

Další popis

Špičková historická detektivka o odvaze, fanatismu a policejním sboru, který se zrodil v ulicích New Yorku. V tom horkém srpnu 1845 se začaly dít strašné věci. Vyplašená desetiletá dívenka uprchla z nevěstince celá zbrocená krví, která není její. A v odlehlém koutu Manhattanu je záhy objeven masový hrob plný znetvořených dětských těl. New York jen stěží zvládá příliv katolíků, které z Irska vyhnal hladomor, nepokoje jsou na denním pořádku a v místě zvaném Hrobky se utváří společenství odhodlaných mužů - první policejní sbor. Je mezi nimi i Timothy Wilde, bývalý barman, který se má stát jedním z nejlepších v řešení zdánlivě nevysvětlitelných případů. Lyndsay Fayeová vykresluje v Bozích Gothamu fascinující obraz americké metropole poloviny 19. století. Její strhující a atmosférické vyprávění, založené na dokonalém poznání místa a doby, ocení nejenom fanoušci Scorseseho filmového hitu Gangy New Yorku.


Zařazeno v kategoriích
Lyndsay Fayeová - další tituly autora:
Bohové Gothamu Bohové Gothamu
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Bohové Gothamu - CDmp3 (Čte Martin Písařík) Bohové Gothamu
Lovci vran Lovci vran
 (e-book)
Lovci vran Lovci vran
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Lovci vran - CDmp3 (Čte Martin Písařík) Lovci vran
 (audio-kniha)
Bohové Gothamu Bohové Gothamu
 
K elektronické knize "Bohové Gothamu" doporučujeme také:
 (e-book)
Husitská epopej I -- Za časů krále Václava IV. Husitská epopej I
 (e-book)
Na mušce lovce -- Vzpomínky elitního odstřelovače wermachtu Josefa "Seppa" Allerbergera Na mušce lovce
 (e-book)
Mrtvý na Pekelném vrchu Mrtvý na Pekelném vrchu
 (e-book)
Fifty Shades Freed: Padesát odstínů svobody Fifty Shades Freed: Padesát odstínů svobody
 (e-book)
Beton Beton
 (e-book)
Přízrak Přízrak
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství Paseka

Praha – Litomyšl

Lyndsay

Fayeová


PŘELOŽIL MICHAL PROKOP

THE GODS OF GOTHAM

Copyright © 2012 by Lyndsay Faye

All rights reserved.

Translation © Michal Prokop, 2014

ISBN 978-80-7432-481-9 (váz.)

ISBN 978-80-7432-531-1 (ePub)

ISBN 978-80-7432-533-5 (mobi)

ISBN 978-80-7432-532-8 (PDF)


Pro mou rodinu, která mě naučila,

že i když vám něco podrazí nohy,

nesmíte zapomenout na svůj původní směr,

nebo půjdete někam trochu jinam.


V létě 1845 město New York po několika letech vášnivých

politických debat konečně vytvořilo vlastní policii.

Brambory byly jako plodina, která dokáže vytvořit

značnou výživovou hodnotu v omezeném neúrodném

prostoru, dlouhou dobu základní potravinou irských

rolníků. V létě 1844 týdeník Zahradníkův zpravodaj

a zemědělský věstník znepokojeně oznámil, že úrodu

brambor ničí nákaza „náležející do kmene plísní“.

Zpravodaj čtenáře informoval, že není známa příčina

ani ochrana.

Tyto dvě události město New York navždy změnily.


poutníkův odkaz

Odvážní mužové, laskavé ženy – pověz, co přivádí je sem?

Proč přervali křehká pouta s rodinami a s domovem?

Dát volnost duchu člověka, ten úkol svěřilo jim nebe,

jdou vpřed za lidský rod, nejen za sebe.

Tak končinám západním dar skvostný mohou dát:

„Bez biskupa církev – bez krále stát.“

Vám, vladaři a preláte, se nikdy více klanět nebudou,

v hrudích žhne zbožnost a svobodně kráčejí cestou svou

a srdce chrabrá vědí, že lepší snad by bylo opustit svět,

než před tyranem, jenž duši volnost upře, hrbit hřbet.

Dál s heslem tím se chladnými vlnami budou brát:

„Bez biskupa církev – bez krále stát.“

Hymnus zpívaný po kázání v evangelikálním

svatostánku v New Yorku, 1843


11

Když jsem u svého stolu v Hrobkách sestavoval úvodní hlášení, napsal jsem:

V noci 21. srpna 1845 jedno z dětí uniklo. Nečekali byste, že ze všech úmorných činností, jimž se policista města New Yorku musí dennodenně věnovat, nejvíce nesnáším právě papírování. Ale je to tak. Naskakuje mi husí kůže, sotva pomyslím na spisy.

V policejních hlášeních se má psát o tom, že „X zabil Y s pomocí Z“. Jenže fakta bez motivů a bez příběhu jsou jako pouliční ukazatele s úplně oprýskanými nápisy. Zbytečná jako prázdné náhrobní kameny. Z poznámek o případu mě hlava rozbolí stejně spolehlivě jako z mizerného novoanglického rumu. Strohý marš údajů nevypovídá nic o tom, proč lidé páchají bestiální činy – z lásky či nenávisti, v sebeobraně nebo z chamtivosti. Nebo kvůli Bohu, v tomto konkrétním případě, ačkoli myslím, že Boha to příliš nepotěšilo.

Pokud se díval. Já jsem se díval a žádnou radost jsem neměl.

Zkusím třeba popsat jednu událost ze svého dětství tak, jak bych měl psát policejní hlášení:

V říjnu 1826 vypukl ve vesnici Greenwich Village požár ve stáji vedle

domu, kde bydlel Timothy Wilde, jeho starší bratr Valentine Wilde

a rodiče Henry a Sarah. Třebaže požár začal nenápadně, zabil oba

dospělé, když po vzplanutí petroleje přeskočil na hlavní budovu. Timothy Wilde jsem já a můžu vám říct, že z téhle zprávy nic nevyčtete. Vůbec nic. Celý život kreslím uhlem obrázky, abych zaměstnal prsty a zbavil se pocitu, že se mi kolem krku utahuje


12 provaz. A jediný list balicího papíru s kresbou rozpadlého statku s trčícími trámy vám poví víc než tahle věta.

Postupně si však na líčení zločinů zvykám, když teď nosím odznak s policejní hvězdou. A naše války kvůli Bohu mají tolik obětí. Předpokládám, že pokud jste se kdysi dávno označili za katolíky, znamenalo to, že otisk vaší boty nosí na krku protestanti, ale po stovkách let a na opačné straně širokého oceánu by přece zášť měla vyprchat, když už nic jiného. Místo toho tu sedím a sepisuji zprávy o krveprolití. O všech těch dětech, a nejen dětech, o dospělých Irech a Američanech a všech, kteří se vlivem osudu ocitli na špatném místě, a jenom doufám, že tím psaním vytvořím něco jako památník. Chovám naději, že pokud vypíšu dost inkoustu, neodbytná úzkost v mé hlavě poněkud ustoupí. Myslel jsem, že než se dostaví suchý dřevěný pach října a do rukávů kabátu se mi opře vítr, vzpomínky na srpnové zločiny už budou na ústupu.

V tom jsem se spletl. Ale už jsem zažil horší mýlky.

Takhle to začalo a já dnes znám dotyčnou dívku líp a můžu psát jako člověk, ne jako policajt s měděnou hvězdou:

V noci 21. srpna 1845 jedno z dětí uniklo.

Dívce bylo deset let a vážila dvaašedesát liber. Oblečená byla do tenké bílé košilky s krajkou na širokém, jemně vyšívaném límci. Tmavé kaštanové vlasy měla na temeni svázané do volného uzlu. Otevřeným křídlovým oknem zlověstně vanul teplý vítr, když jí noční košile sklouzla z jednoho ramene a bosé nohy se dotkly tvrdé dřevěné podlahy. Náhle ji napadlo, jestli ve stěně pokoje není díra, kterou by ji mohli sledovat. Bylo by jim to podobné. Zdálo se, že vzduch zhoustl, takže se jím prodírala jako vodou.

Svázala troje ukradené dámské punčochy a připevnila je k háč ku na železné okenici. Postavila se do okna a odlepila si noční košili od těla. Vlhká látka se jí přichytávala na kůži a zpomalovala její pohyby. Když slepě vykročila z okna a pověsila se na punčochy, srpnový vzduch kolem ní pulzoval a ona sklouzla dolů na prázdnou pivní bečku.


13

Dívenka odbočila z Greene Street na Prince Street a pokračovala k Broadwayi, podobající se divoké řece. Oblečená jen do nočního úboru se vyhýbala osvětleným místům. V deset hodin večer je na Broadwayi všechno rozmazané. Před očima se jí míhaly hedvábné obleky. Muži s chtivýma očima, odě ní do černých sametových vestiček, kráčeli do salonů se zr cadlovými stěnami. Dokaři, politici, obchodníci, skupinka kamelotů s nezapálenými doutníky mezi růžovými rty. Tisíc vznášejících se párů bdělých očí. Tisíceré nebezpečí dopadení. A protože už zapadlo slunce, na všech nárožích postávaly lehké ženy. Prostitutky s křídově bílými ňadry, zoufale bledé pod nánosem líčidel, se po pěti či šesti shlukovaly do skupinek podle příslušnosti k nevěstincům a podle toho, zda se krášlily diamanty, nebo si mohly dovolit jen popraskané zažloutlé napodobeniny.

Dívenka spolehlivě rozpoznala i ty nejbohatší a nejzdravější pouliční můry. Rozdíl mezi běhnami a dámami byl patrný na první pohled.

Když zpozorovala mezeru mezi rozplizlými postavami a povozy, vyrazila jako noční motýl ze stínu. Přála si být neviditelná a mířila po široké cestě na východ. Bosá chodidla pleskala po kluzké dehtové špíně a dívka málem uklouzla po ohlodaném kukuřičném klasu.

Srdce jí poskočilo v návalu paniky. Upadne – všimnou si jí, a to bude konec.

Zabili ty ostatní děti pomalu, nebo rychle?

Neupadla však. Světla vozů, odrážející se od bezpočtu okenních tabulek, byla náhle za ní a ona opět letěla. Za ní se neslo jen pár dívčích vzdechů a jeden poděšený výkřik.

Nikdo se za ní nerozběhl. V tak velkém městě to ale nelze nikomu vyčítat. To se jen lhostejnost čtyř set tisíc lidí slila do jediné modročerné kaluže nezájmu. Proto jsme tu my policajti, myslím... abychom se jako jedni z mála zastavili a dívali se.

Později vyprávěla, že její okolí připomínalo špatný obraz – všechno bylo syrové, dvourozměrné a vyvedené rozpitými


14 vodovými barvami. Také jsem pocit nepřítomnosti zakusil. Vzpomíná si na krysu, jež na chodníku okusovala kus hovězí oháňky, a pak už na nic. Hvězdy na letním nebi. Tlumený lomoz vlaku na železných kolejích mezi New Yorkem a Harlemem, srst jeho dvou přehřátých tažných koní, mokrá a olejnatá ve světle plynových lamp. Cestující v cylindru se bez zájmu ohlíží směrem, odkud přijeli, a jeho ruce, spočívající na okenním parapetu, si pohrávají s hodinkami. Otevřenými dveřmi dílny je vidět podlaha pokrytá pilinami a na ulici se valí nedokončené skříně a nohy k židlím, zpřeházené jako její myšlenky.

Opět se rozhostí dusné ticho a kolem není nic k vidění. Dívka si znovu odlepuje vlhkou látku od těla.

Zabočila na Walker Street a minula skupinu mladých elegánů s lesklými vlasy a monokly, odpočatých a plných síly po chladivé koupeli v mramorových vanách u Stoppaniho. Téměř jí nevěnovali pozornost, neboť usoudili, že pokud má namířeno do díry, jako je Šestý okrsek, nejspíš tam bydlí.

Koneckonců, vypadala jako Irka. Byla Irka. Který rozumný muž by se zabýval irskou holkou, jež utíká domů?

Já ano.

Na toulavých dětech mi záleží mnohem víc. Mám k nim daleko blíž. V první řadě proto, že jsem býval jedním z nich, tedy skoro. Za druhé, policie má ty vyhublé a umouněné fakany chytat, kdykoli se jí připletou do cesty. Má je zavřít do ohrady jako dobytek a pak v zamčeném voze odeslat po Broadwayi do Útulku. Jenomže tyhle děti stojí v naší společnosti níž než jerseyské krávy. A rozuteklé lidské bytosti se do houfu shánějí obtížněji než dobytek. Když je policajti obklíčí, děti mají v očích jakousi vášeň, bezmocnou, a přece prudkou... vášeň, kterou poznávám. A proto nikdy, za žádných okolností takovou věc neudělám. Ani kdyby na tom závisela moje práce. Nebo můj život. Nebo život mého bratra.

Tu noc jednadvacátého srpna jsem nepřemýšlel o zaběhlých dětech. Přecházel jsem Elizabeth Street a měl náladu pod psa. Před půlhodinou jsem si sundal měděnou hvězdu a mrštil jí


15

o zeď. Teď už jsem ji měl zase v kapse a společně s klíčem od domu se mi zarývala do prstů. V uklidňující vnitřní modlitbě jsem proklínal svého bratra. Cítit vztek je pro mě mnohem jednodušší než si připadat ztracený.

Bůh zatrať Valentina Wildea, opakoval jsem v duchu, a Bůh zatrať všechny nápady v jeho pitomé hlavě.

Pak do mě slepě narazila ta dívka. Jako když proti vám vítr mrští útržek papíru.

Chytil jsem ji za ruce. Její těkající oči i v měsíčních paprscích tlumených kouřem matně svítily jako dva úlomky z křídla chrliče, zříceného z kostelní věže. Měla nezapomenutelnou tvář, čtvercovou jako rám obrazu, s melancholickými opuchlými rty a tupým nosíkem. Na ramenou se jí skvěly bledé pihy a na deset let byla malá, třebaže se nesla tak ladně, že ve vzpomínkách působila větší než ve skutečnosti.

Já jsem si však ve chvíli, kdy se vrávoravě zastavila o mé nohy, zatímco jsem té noci stál před svým domem, všiml jenom toho, že je celá zbrocená krví.


16

Prvního června připlulo sedm tisíc emigrantů... a zástupce vlády

obdržel zprávu, že lodní lístek si jich na sezonu zakoupilo 55 000,

skoro všichni z Irska. Podle některých odhadů z této země do

Kanady a Států přicestuje až 100 000 lidí. Ze zbytku Evropy se do

Států vydá pravděpodobně dalších 75 000.

new york herald, léto 1845

Práce policisty v Šestém okrsku města New Yorku se pro mě stala nepříjemným překvapením.

Není to povolání, jaké jsem si pro sebe v sedmadvaceti představoval, ale všichni ostatní policajti by vám nejspíš řekli to samé, protože před třemi měsíci toto povolání ještě neexistovalo. Jsme nově zrozenou silou. Možná bych měl začít tím, jak jsme se před třemi měsíci, v létě 1845, vlastně stali policisty, ačkoli je dost těžké o tom mluvit. Tato vzpomínka se tlačí na první místo mezi mými nejošklivějšími. Ale vyna snažím se.

Osmnáctého července jsem stál za barem v Nickově ústřicovém sklípku, kde jsem trávil čas od svých sedmnácti. Obdélníkový pás světla ze dveří nad schody dopadal na špinavou prkennou podlahu. Mám rád červenec, třeba ten konkrétní odstín modré, který se rozšířil nad světem, když jsem ve dvanácti letech pracoval na přívozu na Staten Islandu a plnými doušky vychutnával slaný vánek. Jenže léto roku 1845 bylo špatné. Vzduch byl kvasnicový a vlhký jako chlebová pec kolem jedenácté a jeho chuť ulpívala v krku. Ze všech sil jsem se snažil nevnímat odporný nasládlý pach zpoceného davu a mršiny tažného koně, která se rozkládala v uličce za rohem. V New Yorku se údajně mají vyskytovat popeláři, ale to se jenom povídá. Přede mnou ležel otevřený Herald, již přečtený odzadu dopředu, jak je mým ranním zvykem, a samolibě hlásal, že rtuť teploměru dosáhne pětatřicítky a úžeh skolil několik dalších dělníků. Můj


17

názor na červenec se vytrvale zhoršoval. Přesto jsem si nemohl dovolit rozmrzelost. Ne toho dne.

Byl jsem si jistý, že do baru zavítá Mercy Underhillová. Neobjevila se už čtyři dny, což byl podle všeho rekord, a já jsem s ní potřeboval mluvit. Nebo se o to aspoň pokusit. Nedávno jsem dospěl k názoru, že si nadále nebudu komplikovat život tím, že ji zbožňuju.

Nickův podnik se podobal mnoha jiným a mně se zamlouvala jeho dokonalá tuctovost. Na dlouhý bar se vešly cínové tácy s ústřicemi i tucty pivních sklenic a skleniček s whisky a ginem. Protože byl napůl pod zemí, panovalo tam šero jako v jeskyni. Dopoledne si však dovnitř našlo cestu světlo, takže nebylo třeba zapalovat petrolejky, jež zanechávaly půvabné kouřové stopy na omítce. Vybavení sestávalo jen z několika boxů s holými lavicemi podél stěn, opatřených závěsy, které však nikdy nikdo nezatahoval. U Nicka si lidé nesdělovali tajemství. Bar byl arénou energických mladých býků a medvědů, pokřikujících na sebe přes celou místnost po dvanáctihodinové šichtě na burze.

Odléval jsem galon whisky zrzavému chlapci, kterého jsem neznal. Břeh East River se hemží přistěhovalci, kteří se ještě kymácejí po plavbě, a Nickův podnik je na New Street hned u vody. Kluk čekal s hlavou nakloněnou ke straně a rukama opřenýma o cedrový pult. Vypadal jako vrabčák. Na osm let byl moc vysoký a na deset moc vyplašený. Tenké údy, oči skelně pátrající po drobtech.

„To je pro tvoje rodiče?“ Otřel jsem si prsty do zástěry a zašpuntoval hliněný džbánek.

„Pro taťku.“ Pokrčil rameny.

„Dvacet osm centů.“

Sáhl do kapsy pro kupičku rozličných mincí.

„Dva šilinky jsou pětadvacet centů, takže si vezmu tyhle dvě a popřeju hodně štěstí. Jsem Timothy Wilde. Neprodávám patoky a nepančuju.“

„Díky,“ zajíkl se a sáhl pro džbánek.


18

Pak jsem uviděl, že má na potrhané košili v podpaží tmavé sirupové skvrny od toho, jak zkoušel ztopit melasu z moc plného sudu. Takže můj poslední zákazník je taky zloděj cukru. Zajímavé.

Tohle je starý barmanský trik: Všímám si na lidech mnoha věcí. Mohl bych pracovat leda v nóbl městském výčepu, kdybych nepoznal rozdíl mezi irským klukem z přístavu, který dělá kariéru v pašovaném cukru, a starousedlickým synkem, co jenom přišel pro pití. Barmani si vydělají daleko víc peněz, když jsou chytří, a já jsem si spořil veškerou hotovost, která mi přišla pod ruku. Na něco tak významného, že se to nedalo nazvat jen důležitým.

„Na tvém místě bych zkusil jiné řemeslo.“

Lesklé vrabčí oči se změnily ve škvírky.

„Místo toho cukru,“ vysvětlil jsem. „Pokud prodáváš něco, co není tvoje, lidem to vadí.“ Zvedl jeden loket, takže paže na okamžik připomínala křídlo. „Předpokládám, že máš naběračku a kradeš sirup ze sudů, když trhovci vracejí drobné. Nech toho a přeptej se mezi kameloty. Ti si taky přijdou na slušnej vejvar a nikdo je nezbije, když si prodavači zapamatují jejich prohnané ksichtíky.“

Kluk s křečovitým přikývnutím odběhl a držel orosený džbánek pod perutí. Připadal jsem si náramně chytrý a navrch laskavý.

„Těmhle mizerům nemá smysl radit,“ poznamenal Hopstill z konce barového pultu a upil ze své dopolední sklenice ginu. „Nejlíp by udělal, kdyby se cestou utopil.“

Hopstill se narodil v Londýně a založením není zrovna republikán. Má ztrhaný koňský obličej a zažloutlé tváře. Za to může síra. Hopstill ve svém podkroví vyrábí hezké pyrotechnické efekty pro Niblovo divadlo. Na děti kašle. Mně dě ti nevadí, protože se mi líbí jejich bezprostřednost. Kromě toho kašle taky na Irčany. To je ale docela běžné. Podle mě není spravedlivé vyčítat Irům, že berou tu nejpodřadnější a nejšpinavější práci, jestliže jim nikdo žádnou jinou nenabídne, jenomže


19

spravedlnost nepatří k silným stránkám našeho města. A těžko seženete jinou než tu nejpodřadnější a nejšpinavější práci, pokud již většinu míst obsadili vaši soukmenovci.

„Četl jsi Herald,“ opáčil jsem co nejklidněji. „Čtyřicet tisíc přistěhovalců od loňského ledna. Mají se snad všichni živit kapsářstvím? Potřebujou poradit. Taky bych radši pracoval, než kradl, ale krást je lepší než hladovět.“

„Trapná výmluva,“ ušklíbl se Hopstill a přejel si dlaněmi po snopech žluté slámy, kterou vydával za vlasy. „Sám jsi četl He­ rald. Na tom jejich smradlavém kousku bláta se schyluje k občanské válce. A nedávno přišla zpráva z Londýna, že jim začaly hnít brambory. Slyšel jsi o tom? Prostě hnijou, jako kdyby přišla egyptská morová rána. Ne že by to bylo úplné překvapení. Já dávám ruce pryč od rasy, která na sebe přivolala hněv Boží.“

Zamrkal jsem. Už mnohokrát mě však šokovaly hlubokomyslné názory hostů ohledně katolické církve, kterou znali jen podle její irské podoby. Hostů, kteří jinak působili docela rozumně – alespoň co se týče vzhledu. Když přijdou novic­ ky, kněz je ze všeho nejdřív zprzní, a kněží, kterým to jde nejlíp, se dočkají povýšení – do prvního znásilnění je ani nevysvětí. Snad jsi slyšel, Time, že se papež živí masem potracených plodů; to přeci vědí všichni. Ten volný pokoj bych rozhodně nepronajal Irčanovi, protože co kdyby ti ďáblové, které povolávají na svoje rituály, ublížili malé­ mu Jamesovi? Papežství je všeobecně považováno za ohavnou zhoubu křesťanství pod vedením Antikrista a Pán ho prý po svém druhém příchodu rozmáčkne jako mravence. Na podobné nesmysly neodpovídám ze dvou důvodů: idioti zacházejí s fakty jako malé děti a z celého toho tématu mě bolívá hlava. A člověk stejně nic nenadělá. Američané zastávají tyhle názory od přijetí zákona o cizincích a pobuřování v roce 1798.

Hopstill si moje mlčení mylně vyložil jako souhlas. Přikývl a napil se. „Tihle žebráci hned po příjezdu začínají krást všechno, co není přibité. Škoda mluvit.“

Rozumí se samo sebou, že zkrátka přijíždějí. Docela často se od Nicka vracím domů kolem doků na South Street, je to


20 jen dva bloky, a vidím jednu loď vedle druhé a na nich cestujících jako blech. Je to tak už léta – i během finanční krize po roce 1837. Dnes je zase práce, buduje se železnice a stavějí se sklady. Ale ať vám je přistěhovalců líto, nebo byste je nechali utopit, na jednom se občané shodnou: je jich hrozně moc. Valí se k nám Irové, což jsou vesměs katolíci. A skoro všichni starousedlíci si taky myslí, že se nám nedostává prostředků ani odhodlání tyhle lidi nasytit. Jestli se to ještě zhorší, otcové města budou muset sáhnout do peněženek a zavést nějaká opatření na uvítanou – aby se nově příchozí nehoufovali v přístavních uličkách a nežebrali o kůrku chleba u kapsářů, dokud se sami nenaučí krást. Předešlý týden jsem šel kolem lodi vyvrhující sedmdesát nebo osmdesát kostlivců ze Smaragdového ostrova, imigrantů, kteří skelným pohledem zírali na metropoli jako na zázrak.

„Tohle není zrovna ušlechtilé, viď, Hopsi?“ poznamenal jsem.

„Ušlechtilost s tím nemá nic společného.“ Zamračil se a s tlumeným cinknutím odložil sklenici na pult. „Nebo spíš tohle velkoměsto nedbá na ušlechtilost v případech, kdy je ušlechtilost ztrátou času. Dřív bych morálce naučil prase než Ira. A dám si talíř ústřic.“

Zavolal jsem objednávku tuctu ústřic s pepřem na Juliuse, mladého černocha, který je čistil a otevíral. Hopstill člověku spolehlivě pokazí náladu. Užuž jsem mu to chtěl říct, jenže vtom do pásu světla ode dveří zasáhl stín a do našeho baru vstoupila Mercy Underhillová.

„Dobrý den, pane Hopstille,“ zašveholila. „A vám také, pane Wilde.“

Kdyby byla Mercy Underhillová ještě dokonalejší, zamilovat se do ní by trvalo celý den. Má však právě tolik nedostatků, aby to bylo směšně snadné. Její brada, kupříkladu, vypadá kvůli svislé brázdě jako broskev a modré oči má tak daleko od sebe, že při rozhovoru působí poněkud nechápavě. Jenže její hlava má k nechápavosti pěkně daleko, což někteří muži rovněž považují za chybu. Velice sečtělá a bledá Mercy vyrostla


21

na spisech reverenda Thomase Underhilla a diskusích s ním. Muži, kteří si všimnou, jak je krásná, stojí před herkulovským úkolem odlákat její pozornost od nejnovějších knih nakladatelství Harper Brothers.

Snažíme se o to ze všech sil.

„Chtěla bych dvě pinty... dvě? Ano, myslím, že dvě by měly stačit. Novoanglického rumu, prosím, pane Wilde,“ požádala. „O čem jste mluvili?“

Neměla žádnou nádobu, jen otevřený proutěný košík a v něm mouku, bylinky a jako obvykle chvatně naškrá bané útržky nedokončené poezie, a tak jsem sáhl do police pro skleněný džbánek. „Hopstill dokazoval, že New York oplývá dobročinností jako prodejce rakví ve městě, kde řádí mor.“

„Rum,“ pronesl Hopstill mrzutě. „Netušil jsem, že vy nebo reverend holdujete rumu.“

Mercy si uhladila pramen hladkých, avšak neposlušných černých vlasů a vstřebávala jeho poznámku. Horní ret jí přesahuje přes spodní, který vtahuje ještě hlouběji, když přemýšlí. Jako právě teď.

„Věděl jste, pane Wilde,“ začala, „že elixir proprietatis je jediný lék, který přináší okamžitou úlevu, jestliže hrozí úplavice? Drtím šafrán s myrhou a aloe a poté směs zaliju novoanglickým rumem a nechám čtrnáct dní na horkém slunci.“

Mercy zaplatila hromádkou deseticentů. Pořád mě těšilo cin kání tolika kovových peněz. Za krize mince úplně zmizely a nahradily je poukázky na jídlo v restauracích a lístky na kávu. Člověk po deseti hodinách osekávání žuly dostal jako výplatu mléko a škeble.

„To tě naučí vyptávat se Underhillů, Hopsi,“ pronesl jsem přes rameno.

„Pan Hopstill se na něco ptal, pane Wilde?“ podivila se Mercy.

Tahle ona mluví, a ať se propadnu, jestli mi z toho pokaždé nezdřevění jazyk. Dvě mrknutí, tajemný výraz ztracené laně, poznámka pronesená jakoby mimochodem, a člověk je v pasti. Hopstill popotáhl, neboť chápal, že byl na hlavu poražen.


22 A to dívkou, jíž bylo v červnu dvaadvacet. Nevím, kde se takové věci naučila.

„Vezmu vám to až na roh,“ nabídl jsem a vyšel jsem s Mercyinou lihovinou zpoza pultu.

Hlavou mi letělo: Opravdu to chceš udělat? Znali jsme se s Mercy víc jak deset let. Všechno zůstane při starém. Nosíš jí věci, pozo­ ruješ kadeř na jejím krku a zjišťuješ, co čte, abys to mohl přečíst taky.

„Proč odcházíte z baru?“ Usmála se na mě.

„Zatoužil jsem po dobrodružství.“

New Street byla rozehřátá a do očí mě bodal lesk plstěných cylindrů nad dlouhými plášti v námořnické modři. Ulice má jen dva bloky, na severní straně končí na Wall Street a tvoří ji kamenná průčelí vznosných domů s plátěnými roletami, které chodce chrání před spalujícím horkem. Samé obchody. Na všech visí štíty a na zdech jsou plakáty: různobarevné šátky, deset za dolar. whittingovo mýdlo na ruce se zaručeným účinkem proti plísním. Všechny rušné ulice na ostrově jsou bez výjimky polepené plachtami novin, přičemž včerejší křiklavé titulky jsou sotva viditelné pod těmi čerstvě vylepenými. Na dveřích jsem zahlédl obličej svého bratra Vala, vyvedený v dřevořezu, a potlačil jsem úšklebek: valentine wilde podporuje vytvoření policejního sboru města new yorku.

Budiž. Já jsem proti. Zločin je na vzestupu, loupeže na denním pořádku, napadení běžná, vraždy často neobjasněné. Ale jelikož Val tak vehementně podporuje novou policii, já bych vsadil na anarchii. Až do loňského roku, kromě nedávno vytvořené skupiny zoufalců, kteří si říkali Harperova policie a nosili modré kabáty, aby opilci věděli, koho mají mlátit, v našem městě neexistovali žádní policajti. Jistě, byla tu stráž. Tito starci se kvůli výdělku celý den lopotili a pak prospali noc ve strážních budkách, bedlivě sledováni stále početnějším zástupem zločinců. Naše ulice zalidnilo přes čtyři sta tisíc duší, nemluvě o nepřetržitém různorodém proudu příchozích z celého světa. Na ty připadlo pět set strážců, pospávajících ve svislých


23

rakvích a snících v kožených přilbách. Denní strážci pořádku vůbec nestáli za řeč. Těch bylo devět.

Jenže pokud se o něco zasazuje můj bratr Valentine, nejspíš to nebude dobrý nápad.

„Myslel jsem, že by se vám hodil nějaký rváč, aby vás doprovodil davem,“ objasnil jsem Mercy napůl žertem. Jsem silný a taky rychlý, ale bantamová váha. Měřím sotva o palec víc než Mercy. Napoleon se však nedomníval, že mu malá postava brání v získání Porýní, a já v soubojích prohrávám zhruba stejně často jako on.

„Opravdu? Tak dobře. To je od vás moc milé.“

Vlastně ji to nepřekvapilo, což se dalo vyčíst z očí připomínajících drozdí vejce, a já jsem se rozhodl postupovat obezřetně. S Mercy si člověk musí dávat pozor na každý krok. Naštěstí se ve městě i v Mercy Underhillové vyznám. Narodil jsem se v ponuré vísce Greenwich Village, ještě než se New York rozlil až k ní, a Mercyiny manýry se učím od jejích devíti let.

„Dneska ráno mě něco napadlo.“ Odmlčela se, široce posazené oči se stočily mým směrem a zase klouzaly pryč. „Ale asi je to hloupost. Budete se smát.“

„Jestli si to nepřejete, nebudu.“

„Přemýšlela jsem, proč mě nikdy neoslovujete jménem, pane Wilde.“

V letním New Yorku nikdy nevane svěží vítr. Když jsme však odbočili na Wall Street a míjeli řecké sloupoví jedné banky za druhou, vzduch byl sladší. Nebo možná jen zesládl v mých vzpomínkách, ale náhle jako bych cítil jen horký kámen. Čistý jako pergamen. V té vůni se vznášelo bohatství. „Nechápu, jak to myslíte,“ odpověděl jsem.

„Promiňte – nechtěla jsem vás zmást.“ Mercyin spodní ret se maličko zasunul pod horní, jen o zlomek teplého vlhkého palce, a já jsem měl dojem, že také vnímám jeho chuť. „Právě teď jste mohl říct: ‚Nechápu, jak to myslíte, slečno Underhillo­ vá.‘ A tím by tahle debata skončila.“

„Co vás vede k tomuto názoru?“


24

Všiml jsem si nepravidelné díry v chodníku. Prudce jsem uhnul a odklonil Mercy stranou, až jí světle zelená letní sukně zašustila. Možná díru zpozorovala sama, neboť jsem ji nepolekal. Ani neotočila hlavu. Když člověk Mercy doprovází, v závislosti na její náladě může mít pocit, jako by tam vůbec nebyl. Upřímně řečeno, nejsem zrovna neděle. Nikdy jsem nebyl výjimečný. Spíš bych se přirovnal k pracovnímu dni, jaké přecházejí bez povšimnutí. Jenomže to se dá změnit, nebo jsem to aspoň předpokládal.

„Mám se snad domnívat, že vás baví rozjímat o mém jménu, pane Wilde?“ zeptala se a podívala se na mě, jako kdyby potlačovala smích.

Podařilo se mi ji zaujmout. Nikdo neodpovídá na její otázky otázkami a ona sama se vůbec neobtěžuje na dotazy odpovídat. To je další Mercyin nedostatek, který mě upoutal. Ačkoli je dcerou reverenda, někdy mluví jako prostopášnice, když se nad jejími slovy zamyslíte.

„Víte, co bych rád?“ opáčil jsem rozvážně. „Podařilo se mi ušetřit nějaké peníze, čtyři stovky v hotovosti. Nejsem jako ti blázni, co první vydělaný dolar investují do čínského čaje. Chci si koupit kousek půdy, třeba na Staten Islandu, a mít říční přívoz. Parníky jsou drahé, ale já bych si počkal na dobrou cenu.“

Vybavilo se mi, jak jsem ve dvou letech osiřel a do dvanácti vyrostl v pobledlého hubeňoura. V jednom chudším období, kdy jsme s Valentinem celý týden přežívali na moučných jablkách, jsem díky čiré neodbytnosti získal zaměstnání u obrovského, ale laskavého velšského převozníka. Nejspíš mě jako plavčíka najal ze soucitu. Vzpomínám si, jak jsem stál na přídi za zábradlím, jež jsem vyleštil tak důkladně, až se mi loupala kůže na prstech, a zakláněl jsem hlavu v prudké letní bouři, která však nezakryla sluneční kotouč. Pět minut tančila vodní tříšť s deštěm v oslnivém světle a já jsem pustil z hlavy, jestli se už mému bratrovi na ostrově Manhattanu podařilo ukončit vlastní život. Bylo mi báječně. Všechno ze mě spadlo.


25

Mercy sevřela mou paži o trošku pevněji. „Jak tohle vyprávění souvisí s mou otázkou?“

Buď chlap a mluv na rovinu, pomyslel jsem si.

„Třeba vám nechci říkat slečno Underhillová, nikdy,“ odpověděl jsem. „Třeba bych vám chtěl říkat Mercy. Jakému oslovení dáváte přednost?“ Toho večera jsem v Nickově ústřicovém sklípku jen zářil štěstím. Hosté – slovutní falešní hráči, lidé závislí na kartách, šampaňském, morfiu a lecčems dalším, podivíni, kteří bloumají burzou a potřásají si zpocenýma rukama v zadních saloncích kaváren – vycítíli, že jsem poznal svůj osud, a chtěli jej okusit. Drink od Timothyho Wildea byl cosi jako poplácání po zádech od miliardáře Astora.

„Tři láhve šampaňského!“ zvolal vyzáblý chlapík jménem Inman. Sotva dýchal, jelikož na něj tlačily lokty v černých pláštích. Občas jsem přemýšlel, proč finančníci zamíří ze zmatku na burze rovnou do další vydýchané arény.

„Dej si skleničku na můj účet, Time, bavlna vyletěla výš než nálada na opiu!“

Lidé mi říkají různé věci. Je to tak odjakživa. Informace se z nich sypou jako fazole z rozříznutého pytle. Jakmile jsem začal pracovat v ústřicovém sklípku, ještě se to zhoršilo. Je to neuvěřitelně užitečné, jenže občas taky vyčerpávající – jako kdybych byl napůl barman a napůl díra v zemi, do které pohřbívají svá tajemství. Kéž by se stal zázrak a stejný zvyk se projevil také u Mercy.

Kolem deváté, když zapadlo slunce, mi ze samé práce stékal po zádech pramínek potu. Muži, kteří se potili z jiných důvodů, si jeden přes druhého objednávali pití a ústřice, jako kdyby se svět obracel vzhůru nohama. Zřejmě si ještě chtěli užít, než z něj všichni spadneme. Pracoval jsem za tucet, žongloval objednávkami, dobíral si hosty a zachycoval déšť mincí.


26

„Co ti tak zvedlo náladu, Timothy?“

„Máme tolik chlazeného šampaňského, že by na něj mohla vyplout archa,“ zavolal jsem na Hopstilla, který se mezitím vrátil. Za mnou se objevil Julius s kbelíkem právě nasekaného ledu. „Další runda je na podnik.“

Dospěl jsem k závěru, že Mercy Underhillová na žádnou mou poznámku nereagovala záporně. Žádné „To se tedy pletete“ ani „Nechte mě na pokoji“. Místo toho několikrát změnila téma, než jsem se s ní ve východním vánku a bohaté vůni z kaváren na rohu Pine Street a William Street rozloučil.

Například poznamenala: „Chápu, že se vám nezamlouvá moje příjmení, pane Wilde. Mám z něj pocit, jako bych už ležela v hrobě.“ Taky řekla: „Vaši rodiče, ať odpočívají v pokoji, byli tak velkorysí, že vám odkázali příjmení anglického lor da kancléře. Moc ráda bych žila v Londýně. V létě tam je určitě příjemně, v parcích roste opravdová tráva a po dešti je všechno zelené. Nebo mi to aspoň vyprávěla matka, kdykoli se newyorské léto stalo nesnesitelným.“ Tohle byl bez ohledu na roční dobu Mercyin pravidelný katechismus – krátká modlitba k zesnulé matce Olivii Underhillové, londýnské rodačce, která byla výjimečná, štědrá, nápaditá, krásná a nádherně podobná svému jedinému dítěti.

Mercy dodala: „Dopsala jsem dvacátou kapitolu svého románu. Nemyslíte, že je to ohromné? Čekal jste, že dojdu tak daleko? Povíte mi upřímně svůj názor, až ho dokončím?“

Jestliže mě chtěla odradit, musela by nasadit větší kalibr.

Třebaže nejsem vzdělanec ani duchovní, reverend Thomas Underhill si mě oblíbil. Barmani jsou pilíři společnosti a osou, kolem níž se točí kolo New Yorku, a já jsem měl ve slamníku čtyři sta dolarů pěkně ve stříbře. Byl jsem toho názoru, že Mercy Underhillová by se měla stát Mercy Wildeovou – takže bych až do konce života netušil, jaké konverzační zvraty mě čekají.

„Dej mi padesát dolarů, a do čtrnácti dnů z tebe udělám boháče, Time!“ povykoval Inman z přelévající se masy těl. „Díky telegrafu Sama Morse se staneš králem!“


27

„Sbal si svoje vyfantazírovaný peníze a táhni do pekel,“ opáčil jsem vesele a sáhl pro utěrku. „Tys někdy hrál na burze, Juliusi?“

„Radši bych peníze spálil než s nimi spekulovat,“ odpověděl Julius, aniž se na mě podíval, a širokými prsty zručně vytahoval zátky z lahví šampaňského. Je to rozumný chlapík, výkonný a tichý, s voňavými čajovými lísky vetkanými do vlasů. „Na ohni si můžeš ohřát polívku. Myslíš, že si uvědomují, že to oni mohli za krizi? Myslíš, že si na ni pamatují?“

Už jsem Juliuse neposlouchal. Místo toho jsem omámeně přemítal o poslední věci, kterou mi Mercy pověděla.

Nemyslete si, že jste urazil mé city. Koneckonců, nejsem za to pří­ jmení provdaná.

Pokud si dobře vzpomínám, byla to jediná poznámka pronesená přímo k tématu. Určitě byla první od jejích patnácti let, a proto pro mě měla nečekané kouzlo. Přišla opojná, vznešená chvíle. Chvíle, kdy jsem zjistil, že i prostá slova z Mercyiných úst se podobají ohnivě rudému draku kroužícímu ve větru.

Ve čtyři ráno jsem Juliusovi předal dva dolary navíc, když opřel koště do kouta. Přikývl. Unavený k lehce roztěkané bdělosti vykročil po schodech vstříc probouzejícímu se městu.

„Napadlo tě někdy, jaké to je, vyspat se v noci?“ zeptal jsem se ho, zatímco jsem za námi zamykal dveře sklípku.

„Po setmění se v posteli nezdržuju. Na mě si nikdo nepřijde,“ odvětil Julius a ušklíbl se vlastnímu vtipu.

Vyšli jsme na ulici právě ve chvíli, kdy se přes obzor natahovaly červené prsty úsvitu. Nebo se mi to alespoň při pohledu koutkem oka zdálo, když jsem si nasazoval klobouk. Julius se vzpamatoval rychleji.

„Hoří!“ vykřikl hlubokým melodickým hlasem a přiložil dlaně k ostře vykrojeným rtům. „Na New Street hoří!“

Na chvíli jsem strnul v šeru pod šarlatovým pásem a připadal jsem si užitečný asi jako kontrolor rozbitých plynových lamp. Žaludek se mi stáhl jako pokaždé, když zazní volání hoří.


28

Výbuch byl slyšet až ve Flushingu a lidé se domnívali, že přišlo

zemětřesení. Uhlíky dopadaly na Staten Island a během dopoledne

kouř zakryl slunce nad územím o délce několika mil v New Jersey.

new york herald, červenec 1845

Druhé patro obchodu přes ulici vypadalo, jako kdyby pohltilo jantarové slunce. Divoké žluté jazyky se sápaly po oknech a oheň už zachvátil prostorný interiér. V těchto končinách jsou požáry běžné jako výtržnosti a stejně fatální, avšak tenhle zatím neupoutal ničí pozornost. Ať byla příčina jakákoli – lampa zapomenutá u hromady vaty, zbytek doutníku v odpadkovém koši –, plameny se musely rozhořet hrozně rychle. Někdo se dopustil drobné, hloupé, smrtící chyby. Skladiště naproti Nickovi zabíralo většinu krátkého bloku a mně se podruhé zastavilo srdce, když jsem si uvědomil, že se požár jistě rozšířil po celém patře a teď útočí na stěnu přilehlé budovy.

O chvíli později jsme se s Juliusem rozběhli k plápolající budově. V New Yorku je zvykem pospíchat k zatím neohlášenému ohni, nikoli od něj, a nabídnout pomoc, dokud nedorazí jednotky dobrovolných hasičů. Leckdo se popálí při vytahování věcí z oken. Ohlédl jsem se a zatoužil po řinčení požárního zvonu, třebaže ten zvuk nenávidím.

„Proč tady ještě nikdo není?“ podivil jsem se.

„Je brzy.“ Julius ještě vykřikl „Hoří!“ a pak uháněl za mnou.

Sousedé se trousili na ulici pod temným nebem a vzhlíželi k širokému pásu plamenů v horním patře s bázní a s onou zvláštní městskou touhou po vzrušení. Za námi se ozval nejbližší požární zvon a jednotlivými údery volal pomoc do Prvního okrsku. O chvíli později se jako ozvěna rozezněl zvon v radniční kupoli za parkem.

„Počkej,“ řekl jsem a prudce jsem Juliuse zatahal za rameno.


29

Zbývající okna skladiště se rozsvěcela jako sirky – oheň zjevně zasáhl všechna podlaží a stravoval velkou budovu, jako kdyby byla z papíru. Okna praskala jako po výstřelech z pistole, což mi nešlo do hlavy.

Potom jsem pochopil, že všechno je mnohem horší.

„To je sklad Maxe Hendricksona,“ zašeptal jsem.

Julius vytřeštil hnědé oči.

„Dobrý Bože,“ vydechl. „Jestli se oheň dostane k velrybímu tuku –“

Kolem nás se mihl červený flanel, když dobrovolný hasič se svěšenými kšandami a zvláštní koženou přilbou padající do obličeje pospíchal za roh Burzy. Chce obsadit nejbližší hydrant pro svoje lidi, pomyslel jsem si s pohrdáním. A tím pádem taky získat veškerou slávu.

Mezitím mi došlo, jak nejistá je má vlastní budoucnost.

„Skoč si pro cennosti,“ nařídil Julius, než jsem stačil něco říct. „A modli se, ať máš za hodinu střechu nad hlavou.“

Bydlel jsem na Stone Street, dva bloky po Broad Street od jižního konce New Street, a tak jsem vyrazil od hořící budovy a nemyslel na nic jiného než na Mercy, náš dům a svých čtyři sta dolarů ve stříbře. Kvůli těm penězům bych riskoval krk. Průčelí, která jsem minul tisíckrát, se míhala kolem a v potemnělých výlohách byly sotva vidět ručně vyrobené židle, knihy vázané v kůži a štůčky látek. Hnal jsem se po nerovné dlažbě, jako kdybych měl v patách všechny čerty.

To byla první chyba. Peklo totiž bylo přede mnou, něco přes blok od požáru na New Street.

Ve chvíli, kdy jsem dorazil na Broad Street, exploze připomínající výbuch sopky rozvrátila dům číslo 38 a do vzduchu vylétly kusy kamene a žuly o velikosti dospělého muže. Než jsem zprudka zastavil, trosky zasáhly protější budovy.

Nejprve mi prolétlo hlavou: Ježíšikriste, někdo tam nastražil bombu. Poté jsem si však omámeně vzpomněl, že na adrese Broad Street 38 stál obrovský sklad ledku – právě se před mýma očima hroutil k zemi. Známí obchodníci Crocker a Warren


30 v něm měli zásilky střelného prachu. Což bylo pro New York dost nešťastné. Když mi burácení málem protrhlo ušní bubínky, pomyslel jsem si: Smůla. Někdo nechal otevřené okno, neboť vítr zřejmě zavál žhavé uhlíky z New Street do místnosti, kde stály sudy s prachem. Uprostřed chaosu vysoko nad chodníkem strnuly dokonale vykroužené kudrlinky popela. Patrně bylo hloupé dumat o smůle, ale po výbuchu skladiště jsem byl jako ve snách.

Váhavě jsem se dal na útěk. Po dvou krocích jsem zaznamenal, že kolem mě letí jakási žena, ústa otevřená a ve tváři úžas, vlasy vlající dozadu. Ztratila jednu botu a na nártu měla krvavou ránu. A potom se všechno opravdu zamotalo, protože jsem si uvědomil, že taky letím. Uslyšel jsem – ne, cítil jsem to, jelikož svět ztichl –, jak se země trhá vedví, snadno jako staré plátno.

Než jsem znovu otevřel oči, planeta byla obráceně. A pořád vybuchovala.

Hlava mi spočívala na dveřích v rámu, jenže dveře nemají ležet vodorovně. Přemítal jsem, proč tyhle leží. A proč jsou všude kolem obrovské kusy kamene.

Drobný plamínek olizoval dámskou botu z rudé teletiny šest palců od mé ruky. Ta jiskra mě pobouřila – její domýšlivá drzost. Chtěl jsem botu zachránit a vrátit létající majitelce, ale nedokázal jsem pohnout rukama. Pravý ukazovák sebou zacukal jako tupé zvířátko. Škvírou jsem zahlédl nebe a napadlo mě, že se rozednilo velice rychle.

„Time! Timothy!“

Ten hlas jsem znal. Navzdory šoku jsem cítil podráždění a čirý protivný strach. Takže ho morfium nezmohlo natolik, aby se neudržel na nohou. To by bylo moc snadné. Místo toho se zjevně vydal do centra dění, kde na něj pršely šrapnely a síra. To je celý on.

„Timothy, ozvi se! Pro lásku Boží, Time, odpověz!“

Jazyk mi svéhlavě ztuhl. Nehodlal jsem připustit, aby mě hlas vi děl, jak ležím s rukama rozhozenýma jako čínská tanečni ce


31

a nedokážu zvednout nohu. Nechtěl jsem ani, aby si u skladiště hrál na největšího frajera na světě. Jenomže tělo, ztěžklé jako z olova, mi vypovědělo službu.

Po tváři mi stékalo cosi lepkavého a kovově hořkého.

Světlo. Moc světla.

Třepotavá žlutá záře jako z gigantického krbu mě bodla do očí, když se někdo pustil do odklízení sutě. Částečně pohřbený zůstal jen trup. Nohy jsem měl volné a brzy i obličej, když medvědí postava s hladce oholenou tváří odhodila stranou těžkou železnou okenici.

„Proboha, Time. Julius Carpenter ti zrovna zachránil život, když mi řekl, kudy jsi šel. Na téhle ulici už skoro nikdo nedýchá.“

Zamrkal jsem na svého o šest let staršího bratra, umazaného obra na pozadí okolní vřavy, se sekerou visící u pasu. Hněv v mé hrudi slábl a rozpouštěl se v náhlé úlevě. Když mě za ruce vytáhl, potlačil jsem výkřik a nějakým zázrakem se mi povedlo zůstat na nohou, jakmile jsem stál. Přehodil si mou paži přes hrubou červenou košili a vykročil se mnou co nejrychleji směrem, odkud jsem přišel, přičemž jsme klopýtali troskami jako hlubokým pískem na pláži.

„Je tam jedna holka, Vale,“ zachraptěl jsem. „Spadla kousek ode mě. Musíme –“

„Pomalu, pomalu,“ zavrčel Valentine Wilde. Ve všudypřítomném zvonění bych ho neslyšel, kdyby nepromluvil pouhé dva palce od mého ucha. „Jsi ještě napůl omráčený, viď? Počkej, až odsud budeme pryč, a já si tě pořádně prohlídnu.“

„Ona je –“

„Kousek jsem z ní zahlídnul. Do postele ji uloží lopatou. Teď sklapni.“

Pak si moc nepamatuju až do chvíle, kdy se mnou Valentine došel k cihlové zdi pod plynovou lampou na New Street a opřel mě o ni. Poloprázdná kamenná obchodní třída se změnila v překocené sršní hnízdo. Dorazila již nejméně tři hasičská družstva a mezi muži v červených košilích vládlo viditelné


32 napětí. Nervali se ani nehádali kolem hydrantů a nikdo nevytáhl mosazný boxer. Kdykoli se setkaly jejich pohledy, byla v nich otázka: Co dál? Co dál? Polovina zabloudila pohledem k mému bratrovi a už u něj zůstala. Wilde. Wilde se ničeho nebo­ jí. Wilde si vždycky ví rady. Wilde proběhne peklem jako růžovou zahradou. Dobře, Wilde. Co dál? Nejraději bych jim všem holýma rukama zacpal ústa, aby ztichli a přestali na něj pokřikovat.

Co přesně od něj čekáte, když vybuchne město?

„Jsi úplně domlácený, hochu. Běž na nejbližší ošetřovnu,“ nařídil Valentine. „Odvezl bych tě do nemocnice, ale je to moc daleko a chlapci mě tu potřebují. Celé město lehne popelem, jestli –“

„Tak se nezdržuj,“ zakašlal jsem. Snad kdybych šel jednou s ním, pochopil by mou nevrlost. Nic mě nerozladí víc než bratrova posedlost otevřeným ohněm. „Musím se zastavit doma a potom –“

„Nehádej se se mnou,“ odsekl bratr. „Běž k doktorovi. Máš horší zranění, než si myslíš, Time.“

„Wilde! Pomoz nám, šíří se to!“

Bratr zmizel v houfu červených košil. Zněly rozkazy, z hadic stříkala voda a roztínala převalující se kotouče dýmu. Odhodlaně jsem odvrátil hlavu od Vala a spatřil korpulentní postavu soudce George Washingtona Matsella, jenž odváděl skupinu kvílejících žen od hořícího činžovního domu ke schodišti Celnice. Matsell není jen politik, pro místní se stal legendou, avšak nikoli proto, že váží zhruba stejně jako bizon. Následovat důvěryhodného vůdce, jako je soudce Matsell, pravděpodobně znamenalo uniknout nebezpečí.

Jenže já jsem buď ze vzteku, nebo kvůli ráně do hlavy vrávoral k domovu. Svět, jak jsem jej znal, se zbláznil. Nebylo divu, že jsem dopadl stejně.

Ubíral jsem se na jih vířícími vločkami v barvě olova a cítil se bezstarostný a nespoutaný. Uprostřed parku Bowling Green je fontána s vesele zurčícími proudy. Voda se dál řinula přes její okraj, ale nebyla slyšet v hukotu plamenů z oken okolních


33

cihlových budov. Rudý oheň se dral vzhůru, červeně se lesknoucí voda padala dolů a já jsem se šinul kolem mezi stromy, držel jsem se za břicho a přemýšlel, proč mám pocit, jako kdybych se zrovna vynořil ze slané vody u Coney Islandu a nastavil obličej chladnému březnovému větru.

Než jsem došel na Stone Street, na budovách vyrostla ohnivá cimbuří a náš dům se hroutil k zemi, třebaže jej stoupající vzdušné proudy částečně odnášely pryč. Při pohledu na něj jsem se skoro sesypal. Kolem nohou mi proudila voda z hasičských stříkaček, unášející kuřecí kosti a listy salátu, a já jsem si představoval, že s ní po dláždění odtéká také moje roztavené stříbro. Úspory za deset let se staly rtuťovou řekou a zaleskly se na mých podrážkách.

„Jenom židle,“ vzlykala jakási žena. „Měli jsme stůl a mohl vzít taky prádlo. Jenom židle, jenom židle, jenom židle.“

Otevřel jsem oči. Zdálo se, že část cesty jsem musel ujít poslepu. Nacházel jsem se na nejjižnějším výběžku ostrova, uprostřed parku Battery Gardens. Scéna se však úplně změnila.

Do parku se stahují ti, kteří mají čas na procházky. Je posetý nedopalky doutníků a arašídovými skořápkami, to ano, ale oceánský vítr vás zbaví starostí a platany nebrání výhledu na lesy v New Jersey za řekou Hudson. Je to nádherné místo a odpoledne u železného zábradlí postávají místní i výletníci a zírají na hladinu.

Nyní se park změnil ve sklad nábytku. Žena, která se kývala nad svým majetkem, měla celkem čtyři židle a vlevo ode mě spočívala menší hora bavlněných žoků, zachráněných před požárem. Nad obří hromadou košťat se tyčila babylonská věž z krabic s čajem. Vzduch, který ještě před hodinou voněl létem, nyní páchl po hořícím velrybím tuku.

„Bože můj,“ řekla žena, která v napěchovaném pytli nesla nejméně padesát liber cukru, a zadívala se mi do obličeje. „Měl byste jít k doktorovi, pane.“

Skoro jsem ji nevnímal. Klesl jsem do trávy mezi houpací křesla a pytle mouky. Hlavou mi letěla jediná myšlenka, jež


34 mohla napadnout ambiciózního Newyorčana, ztrácejícího vědomí ve vybuchujícím městě.

Jestli budu spořit ještě dalších deset let, Mercy si vybere někoho jiného. Než jsem se probral, zesláblý a dezorientovaný, bratr mi stačil vybrat nové zaměstnání. Bohužel, takový Valentine je.

„Vítám tě, sekáči,“ pozdravil bratr ospale ze židle, kterou si přitáhl k posteli, na které jsem ležel. Postavil ji obráceně a silná světlá ruka s rozžvýkaným doutníkem mu visela přes opěradlo z cedrového dřeva. „Mimochodem, část New Yorku pořád stojí. Ale ne tvůj dům a práce. Byl jsem se podívat. Vypadá to tam jako u mě v krbu.“

Oba jsme přežili, což byl patrně důvod k radosti. Jenže kde to jsme? Na okenní římse pár stop ode mě stálo několik květináčů s bylinkami a váza s vesele trčícím chřestem, buď na ozdobu, nebo k večeři. Pak jsem na protější zdi zpozoroval okázalou malbu orla bělohlavého se šípy v pařátech a v duchu jsem se podivil.

Ležel jsem u Vala na Spring Street. Nebyl jsem tu několik měsíců. Byt se nachází v prvním patře útulného řadového domu, oblepeného hysterickými politickými plakáty a obvyklými vlasteneckými podobiznami George Washingtona a Thomase Jeffersona. Hasiči jsou newyorští hrdinové a tito hrdinové si ve skutečnosti vydělávají politikou, protože za zákroky v plamenných výhních je nikdo neplatí. Jejich denní program je tedy následující: ve volném čase hasí požáry, utkávají se s konkurenty z ostatních družstev v organizovaných bitkách, pijí a chodí za děvkami do Bowery. A pro peníze zařizují svým přátelům zvolení nebo jmenování do městských funkcí, v čemž si jdou vzájemně na ruku. Lidé by se proti tomu hlasitě ozvali, kdyby hasiče nezbožňovali. Lze snad něco vytknout chlapíkovi v červené košili, kterému z okna podáváte vlastní dítě?


35

Já na tohle žaludek nemám. Na politiku ani na delší pobyt ve Valově přítomnosti.

Valentine je demokrat, stejně jako jsou jiní lidé doktoři, dokaři nebo sládci, a za profesní cíl si stanovil rozdrtit nenáviděné whigy na prach. Demokraté nevěnují velkou pozornost nepočetným odpůrcům zednářství, jejichž jediným cílem je přesvědčit Ameriku, že nám všem chtějí svobodní zednáři zakroutit krkem. Hlavu si nelámou ani s Liberální stranou, protože ačkoli Newyorčané schvalují, že u nás bylo otroctví zrušeno již v roce 1827, situace černochů není jako politické téma zrovna populární. Vala nejvíc trápí machinace whigů: většinou to jsou obchodníci, lékaři a právníci, zpravidla bohatí, džentlmeni s čistýma rukama, kteří vydělávají obrovské peníze na zvyšování poplatků a modernizaci bank. Obvyklou demokratickou odpovědí na argumenty whigů je velebení prostého života venkovanů a poté svržení volebních uren z whigských okrsků do Hudsonu.

Podle mého názoru však hlavní rozdíl mezi nimi není politický. Jak tomu rozumím, demokraté by chtěli, aby všichni irští daňoví poplatníci volili je, zatímco whigové by všechny irské daňové poplatníky nechali deportovat do Kanady.

Hnusí se mi to. Připouštím ale, že si bratr žije pohodlně. A na člověka, který si vždycky zapomene dopnout horní dva knoflíky hasičské košile a k morfiu se staví stejně jako většina lidí k toniku, má doma překvapivě čisto. Každé ráno zametá a co dva měsíce vycídí kozlík v krbu rumem.

„Máš žízeň? Vodu, rum, gin, nebo malé pivo?“ Bratr lomozil v kuchyni, a když se vrátil, na stolek vedle mě postavil dva džbánky. „Tumáš, vyber si z prvních dvou. Věřil bys, že na Broad Street třicet osm byl kromě ledku taky plný sklep francouzský smetany? Jeden sud brandy vedle druhého, Time. Nej horší katastrofa, jakou jsem kdy viděl...“

Zatímco pokračoval, přimhouřil jsem oči a rozkoukával se. Val měl na sobě cosi jako úbor šviháka z Bowery, hezkou bílou košili, černé kalhoty a napůl rozepnutou hedvábnou vestu


36 s pi voňkovým vzorem. Působil čistě a zdravě, ale očividně byl una vený. Bratr je mou věrnou kopií, jen je zhruba o třetinu větší. Jeho chlapecký obličej s dolíčky ve tvářích zdobil úsměv, tmavě blonďaté vlasy měl sčesané do čela a pod jasně zelenýma očima se objevily těžké váčky. Kvůli nim vypadal zamyšleně, třebaže nad ničím nedumal. Takový Val není. Ne, Val je spíš ten typ, co se dvěma courami v podpaží vrávoravě vyjde z brlohu, kde právě někoho pobodal, opojený ginem a smějící se jako basový rejstřík varhan, ztělesnění amerického rabiáta, tedy toho, čemu se u nás říká mrtvý králík. Když se můj bratr chechtá, cuká sebou, jako kdyby se chechtat neměl. A skutečně by to bylo lepší. Seriózněji založený džentlmen se do hnisajících ulic našeho města nevydává ve fraku.

„Náramná podívaná, Time,“ uzavřel Val s úšklebkem. „A jak se tam kradlo! Viděl jsem sedmdesátiletého chlapa, který štípnul tolik doutníků, že je sotva odnesl. Kalhoty si u kotníků převázal šňůrkami a nacpal si je kuřivem až k pasu.“

Vtom jsem si uvědomil, že mě kromě zranění trápí ještě něco: byl jsem až po uši napuštěný opiovou tinkturou. Bratr do mě po lékařově odchodu, pokud tu vůbec nějaký byl, vpravil tak silnou dávku, že mi představa muže s kalhotami plnými doutníků připadala přímo děsivá. Valentine dbá na to, kolik octa přidá do omáčky k rybě a kolik mléka si nalije do kávy, ale v žilách mu koluje takové množství drog, že se s opiáty často přepočítá. Ve spánku jsem cítil záhadnou bolest, která se do mě zakusovala jako dračí zuby. Rád bych ji vnímal naplno. Třeba i odhalil její příčinu.

„Doutníky pusť z hlavy. Jak jsem se sem dostal?“ zeptal jsem se otupěle.

„Našel jsem tě v Battery pod ochranou Písma svatého. Jeden hasič zjistil, že se tě ujala Biblická společnost a že tam u nich ležíš v bezvědomí – říkal jsem ti, ať jdeš k felčarovi, ty troubo –, ale samozřejmě poznal, že jsi můj bratr, a hned mi poslal zprávu. Ti pámbíčkáři stáli na stráži kolem tebe a dvanácti set jednašedesáti biblí, zachráněných z Nassau Street.“


37

Pámbíčkáři. Takže církev. Vybavil jsem si tři postavy v šedých tvídových oblecích na pozadí poblikávajících hvězd. Dohadovaly se, zda bude bezpečné, když jeden muž zůstane hlídkovat u mě a u hromady biblí a dva se vypraví pro součásti tiskařského stroje. Někdo navrhl, aby došli pro lékaře, ale ostatní to označili za nesmysl. Bůh mi prý sešle dost síly, pokud jeho tiskařský lis zůstane bez úhony. Neměl jsem sílu, abych se s ni mi přel.

„Když jsem dorazil, předali mi tě,“ vyprávěl Val a odstranil si z jazyka tabákové smítko. „Máš dvě ošklivě pochroumaná žebra a... vlastně nic dalšího, kvůli čemu by ses musel dlouho válet v posteli.“

„Mrzí mě, žes přišel o ten požár.“

„Stačil jsem se postarat o nás oba,“ oznámil Val, jako kdyby se vracel k tématu, které jsme náhodou opustili. „Oběma jsem nám našel novou práci, milý Time. Ty jsi pro ni jako stvořený.“

Nevěnoval jsem mu pozornost.

Přejížděl jsem konečky prstů po mastném bavlněném obvazu na pravé horní čtvrtině své tváře. Věděl jsem, že oči mám v pořádku, neboť jsem viděl čistě, byť vlivem drog poněkud rozmazaně. A podle Valova líčení byl zázrak, že mým nejhorším zraněním byla dvě zhmožděná žebra. Zřejmě jsem se nepraštil moc silně. Nebo ano?

Vzpomněl jsem si na bratrova slova, vyřčená se znepokojením a ve spěchu, když se obracel ke svým lidem, aby je odvolal z hroutících se řadových domů. Zněla suše jako škrábání smirkového papíru. Řadu let jsem jej tak neslyšel. A najednou jsem měl dojem, že mi v žilách teče krev kluzká jako úhoř.

Máš horší zranění, než si myslíš, Time.

„Nestojím o tvé plány. Nechci kandidovat do senátu ani kontrolovat hydranty,“ zachraptěl jsem bez ohledu na vlastní myšlenky.

„Zachutná ti to víc než masový koláč, věř mi.“ Valentine vstal, zapínal si knoflíky a vlhký doutník mu visel z koutku výmluvných úst. „Dnes dopoledne jsem nám oběma zajistil


38 jmenování, prostřednictvím naší strany. Já samozřejmě budu o něco výš. A v tomhle okrsku. Pro tebe jsem dokázal zařídit jenom Šestý okrsek. Budeš se tam muset přestěhovat a najít si nové bydlení, protože členové musejí žít tam, kde hlídkují. Ale na tom nesejde. Tvůj dům už stejně splachují do řeky.“

„Ať je to cokoli, ne.“

„Nemusíš se hned tak čertit, Timothy. Potřebujeme policii.“

„To vědí všichni. Taky jsem viděl ten tvůj plakát. Nezlákal mě.“

Navzdory mých pochybnostem, nebo snad právě kvůli nim, se téma policie stalo po letech prvním politickým příběhem, který jsem podrobně sledoval. Bezúhonní občané volali po sboru strážníků a méně bezúhonní vlastenci povykovali, že svobodní Newyorčané nestrpí stálé vojsko. Červnové přijetí zákona bylo vítězstvím demokratů a bezúhonní občané za něj vděčili neúnavným rváčům jako můj bratr – mužům, kteří stejnou měrou milovali nebezpečí, moc a úplatky.

„Musíš se zotavit co nejrychleji, když jsi teď policista.“

„Ha!“ zasmál jsem se hořce, až mi temenem hlavy projel záchvěv bolesti. „Ty tvoje sladké řečičky. Mám se navléknout do modré kazajky, do které se chlapi strefují pukavci?“

Valentine odfrkl a nějak se mu podařilo, abych si v jeho společnosti připadal ještě menší než obvykle. Není to jednoduché. Ale on se v tom vyzná.

„Myslíš, že by se svobodný republikán jako já nechal zaskočit v modré livreji? Vzpamatuj se, Time. Jsme opravdová policie, bez uniforem a se samotným Georgem Washingtonem Mat sellem v čele. Prý to tak zůstane.“

Unaveně jsem zamrkal. Soudce Matsell, nechvalně zná má a obézní veřejná osobnost, kterou jsem během požáru vi děl odvádět ženské do bezpečí justiční budovy. Různí lidé ho ozna čovali za hroudu sádla, za spravedlivou ruku Boží, jež do ulic vnese pořádek, za skřeta toužícího po moci, za neškodného filozofa, který dříve coby knihkupec prodával mrzké spisy Roberta Dalea Owena a Thomase Paina, a za zpropadeného


39

Angličana. Tohle všechno bych odkýval jako pravdu pravdoucí. Hlavně proto, že mi to bylo úplně jedno. Co jsem vlastně věděl o vládnutí?

Pokud šlo o vstup do nového policejního sboru, evidentně se jednalo o spiknutí, jímž mě Val chtěl zesměšnit.

„Já tvoji pomoc nepotřebuju,“ oznámil jsem.

„Jistě,“ ušklíbl se Valentine a zatahal se za kšandu.

Se značným úsilím jsem se v jeho posteli posadil. Pokoj se kolem mě roztočil a spánkem jako by mi pronikl rozžhavený kov.

Nic není tak zlé, jak to vypadá, pomyslel jsem si, zatímco mě opouštěly poslední zbytky optimismu. To přece není možné. Už jednou jsem přišel o všechno, když mi bylo deset, a totéž se přihodilo mnoha mým známým, a přece se všichni vzpamatovali a šli dál. Nebo se vzpamatovali a vyrazili t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.