načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bohové, chrámy, obřady a lidé -- Náboženství staré Mezopotámie - Ivan Hrůša

Bohové, chrámy, obřady a lidé -- Náboženství staré Mezopotámie

Elektronická kniha: Bohové, chrámy, obřady a lidé -- Náboženství staré Mezopotámie
Autor:

Ve své knize přináší Ivan Hrůša poutavý popis náboženského myšlení a praxe jedné ze dvou nejstarších historicky doložených kultur lidstva. Po stručném přehledu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  210
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5%hodnoceni - 84.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 286
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 8 nečíslovaných stran barevných obrazových příloh : ilustrace, 1 mapa
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9538-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve své knize přináší Ivan Hrůša poutavý popis náboženského myšlení a praxe jedné ze dvou nejstarších historicky doložených kultur lidstva. Po stručném přehledu dějin mezopotámské civilizace následuje sedm tematických kapitol, v nichž se autor zabývá nejprve pojetím božstva a božských bytostí v náboženském světě staré Mezopotámie a postavami nejdůležitějších mezopotámských bohů, dále chrámem, jeho významem a obřadní praxí. Další kapitoly jsou věnovány představení celé škály liturgických i rituálních modliteb, magických rituálů a hlavnímu mezopotámskému prostředku komunikace s bohy – věštebným praktikám. Výklad je proložen více než 130 kratšími i rozsáhlejšími ukázkami z mezopotámských náboženských textů, které slouží jako příklady, ilustrace i doklady popisované látky. Kniha je doplněna tematickou bibliografií, jež uvádí důležité publikace k jednotlivým celkům, a rejstříky božstev, chrámů a témat.V první polovině letošního roku vychází v německém nakladatelství Ugarit-Verlag i anglická verze knihy. Obě verze, anglická i česká, vycházejí s podporou Grantové agentury ČR.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivan Hrůša - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VYŠEHRAD

Bohové,

chrámy,

obřady

a lidé

Ivan

Hrůša

NÁBOŽENSTVÍ STARÉ MEZOPOTÁMIE



IVAN HRŮ ŠA

BoHoVé,

c H Rá my,

o B ř A dy

A lIdé



Bohové,

chrámy,

obřady

a lidé

Ivan

Hrůša

N áB ož eN stV í

stARé mezopotámIe

VyŠeHRAd

edice světová náboženství

typografie Zbyněk Kočvar

odpovědná redaktorka Radka Fialová

e-knihu vydalo nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1407. publikaci

vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

doporučená cena e-knihy 210 Kč

nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, víta nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

copyright © ivan Hrůša, 2015

isbn: 978-80-7429-577-5

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

na přebalu:

okřídlený býk s lidskou hlavou (ochranný duch lamassu)

z paláce asyrského krále sargona ii. (722–705 př. Kr.)

v dúr-Šarrukénu (moderní chorsábád), kde střežil

vstup do trůnního sálu. s laskavým svolením courtesy

of the oriental institute of the University of chicago

(foto Anna Ressman)

na frontispisu:

vršek stély s chammurapiho zákony.

chammurapi stojí před slunečním bohem Šamašem,

božským soudcem a dárcem a garantem spravedlnosti,

který sedí na trůnu a drží v rukou insignie hůl a kruh.

18. stol. př. Kr., nalezeno v súsách

obs AH

Úvod ................................................ 11

Periodizace mezopotámských dějin ......................... 15

1. Pojem boha ve staré Mezopotámii ....................... 23

1.1 bohové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

1.2 Jiné nadpřirozené bytosti ............................. 28

1.3 osobní bůh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

1.4 Henoteistické tendence............................... 39

1.5 me: úřady, obřady, atributy božské vlády a bohopocty ....... 40

2. Hlavní mezopotámská božstva.......................... 44

2.1 An/Anu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

2.2 enlil ............................................. 47

2.3 enki/ea........................................... 50

2.4 nanna/sín......................................... 53

2.5 Utu/Šamaš ........................................ 56

2.6 iškur/Adad ........................................ 58

2.7 inanna/ištar........................................ 60

2.8 ningirsu/ninurta.................................... 64

2.9 Marduk........................................... 68

2.10 Ašur ............................................ 72

3. chrám, zpodobení bohů, personál chrámového kultu......... 74

3.1 Rezidence božstva .................................. 74

3.2 Zpodobení bohů .................................... 80

3.2.1 Antropomorfní zpodobení ........................... 80

3.2.2 symboly bohů .................................... 88

3.3 Personál chrámového kultu............................ 91

3.3.1 Kněží, kněžky a jiní obřadníci........................ 91

3.3.2 Zasvěcené ženy ................................... 97

3.3.3 Král ............................................ 99

4. chrámový kult ...................................... 103

4.1 nejdůležitější náboženské úkony....................... 104

4.2 Předkládání pokrmů bohům v chrámu ................... 108

4.3 Kalendář.......................................... 111

4.3.1 standardní mezopotámský kalendář ................... 112

4.3.2 Z liturgických kalendářů babylónu

a Uruku seleukovské doby........................... 116

4.3.3 Z liturgického kalendáře novoasyrského Ašuru........... 118

4.4 slavnost nového roku v babylóně prvního tisíciletí . . . . . . . . 119

4.4.1 Akītu v novosumerském Uru ......................... 120

4.4.2 Akītu v babylóně v prvním tisíciletí ................... 120

5. Modlitby........................................... 132

5.1 třetí tisíciletí a jeho přímé dědictví ve starobabylónské době . 133

5.2 Modlitby druhého a prvního tisíciletí .................... 134

5.2.1 Hymny.......................................... 135

5.2.2 Modlitby v dialektu emesal

(modlitby obřadního zpěváka kalû) .................... 136

5.2.3 Modlitby užívané v rituálech zaklínače (āšipu/mašmaššu) . . 144

5.2.4 Modlitby věštce (bārû) ............................. 151

5.2.5 Jiné typy modliteb ................................. 152

6. Rituály zaklínače .................................... 155

6.1 Různé typy rituálů .................................. 158

6.1.1 obrana proti zlu................................... 158

6.1.2 oživování božích soch.............................. 167

6.1.3 stavební rituály ................................... 167

6.1.4 Královské rituály.................................. 169

6.1.5 válečné rituály.................................... 171

6.1.6 Jiné ............................................ 172

6.2 Bīt rimki .......................................... 172


7. věštění ............................................ 187

7.1 věštebná znamení a výroky ........................... 187

7.2 vývoj z empirického a historického základu? ............. 189

7.3 Účel věštění ....................................... 190

7.4 specialisté věšteckých oborů .......................... 191

7.5 obrana proti neblahým věštebným znamením ............. 193

7.6 Různé typy věštění .................................. 196

7.6.1 nebeská omina ................................... 196

7.6.2 Zemská omina .................................... 200

7.6.3 Omina malformovaných novorozenců.................. 201

7.6.4 Hemerologie a menologie ........................... 203

7.6.5 věštění z vnitřností ................................ 206

7.6.6 Fyziognomická a lékařská omina ..................... 210

7.6.7 věštění ze snů .................................... 212

7.6.8 Proroctví ........................................ 214

seznam zkratek ........................................ 221

bibliografické odkazy ................................... 226

vybraná tematická bibliografie ............................ 239

Rejstřík bohů .......................................... 268

Rejstřík chrámů ........................................ 271

věcný rejstřík.......................................... 272

Rejstřík citovaných mezopotámských textů................... 284


11Úvod

Úvod

Záměrem této publikace je poskytnout přehled o náboženském světě a praxi

obyvatel starověké Mezopotámie, jak nám je podávají archeologické

a především písemné mezopotámské prameny. nejde tu na prvním místě

o rekonstrukci dějin mezopotámského náboženství ani o rozborteoretických pojmů, nýbrž o praktický popis na základě starověkých pramenů,

opírající se průběžně o úryvky z mezopotámských textů.

textová dokumentace staré Mezopotámie je bohatá a obsáhlá, avšak

zároveň roztříštěná a zlomkovitá: některá historická období a určité oblasti

jsou dokumentovány lépe, jiné hůře, u dalších prameny zcela chybějí.

Je tedy vždy třeba dbát na to, z jaké doby a oblasti jsou konkrétní údaje

doloženy, a nepřenášet výpovědi textů automaticky do jiných míst či dob.

Mezopotámské náboženství si nelze představovat jako jednotný nebo dokonce uniformní systém. dějiny starověké Mezopotámie zahrnujízhruba tři tisíce let a Mezopotámie představuje rozsáhlé území, jež obývali a na němž se střídali příslušníci mnoha národů, států a rozdílnýchkultur. Kromě toho v Mezopotámii nikdy neexistovala ústřední náboženská instituce, která by jednotný systém vytvořila. to, co se zde označuje jako „mezopotámské náboženství“, je souhrn náboženských tradic, které byly vázány na klínopisnou kulturu a které tyto národy, království a říšesdílely. nemělo by nás proto překvapovat, že se tyto tradice navzájem mohou

lišit nebo si protiřečit.

většina klínopisných textů, jichž lze k poznávání náboženství staré Mezopotámie použít, je psána z pohledu instituce království, kněží,obřadníků magických rituálů a mezopotámských učenců. Z tohoto důvodunezachycuje tato kniha náboženství v životě prostých lidí nebo většinyspolečnosti. Přístupno je nám většinou pouze „oficiální“ náboženství z pohledu tehdejších velkých společenských institucí, tj. království a chrámu.

Přenést se do mentality cizí a kulturně odlišné společnosti, s níž člověk nemá přímou zkušenost, je velmi obtížné až prakticky nemožné i v příadě, že jde o společnost soudobou. tím spíše to platí pro naše vnímání

Úvod

a chápání společnosti, která zanikla už před dvěma tisíci lety a jejížkulturní a náboženská tradice se od naší v mnoha ohledech zásadně odlišuje. bylo by nerealistické domnívat se, že nám studium starověkých pramenů

umožní pochopit celek mezopotámského náboženství nebo poskytne

vhled do osobního náboženského vnímání a praktické role víry v životě

tehdejších lidí. to, co dokážeme z mezopotámského náboženského světa

zachytit, jsou pouze jednotlivé aspekty, vnímané v zrcadle teorie a očima

naší vlastní zkušenosti a představ.

tato studie je výsledkem badatelské činnosti podporované Grantovou

agenturou České republiky v rámci grantu GA ČR P401/12/G168„Historie a interpretace bible“. chci zde vyjádřit též upřímné poděkování svým

kolegům, kteří mě při psaní knihy provázeli: dr. stefanu seminarovi, který

četl prvních pět kapitol a upozornil mě na některé nedostatky a chyby;

dr. Petru dubovskému sJ a d r. Federiku Giuntolimu, kteří mi dávalizpětnou vazbu z pohledu biblistů a jejichž zájem a povzbuzení pro mne byly

velkou oporou v práci. Můj zvláštní dík patří Pd dr. clausu Ambosovi,

který četl celý rukopis a jehož kritické připomínky mi umožnily vymýtit

řadu chyb a lépe promyslet některé jednotlivosti. claus mi rovněž poskytl

rukopis své habilitace ještě před jeho uveřejněním a vděčím mu i za cenné

bibliografické odkazy. odpovědnost za zbývající omyly a chyby v textu nesu pochopitelně já sám.

citáty z mezopotámských textů jsou přeloženy z originálních jazyků,

sumerštiny a akkadštiny; překlady jsou moje vlastní.

Přepis akkadských a sumerských slov

Akkadština, v originále psaná klínopisem, se do latinky obvykle přepisuje

kurzívou. Používá se přitom několika speciálních znaků, které se v češtině

nevyskytují:

ḫ se čte jako české ch.

q se čte jako k, avšak vyslovené hluboko v krku.

ṣ se vyslovuje jako ostřejší s, se zabarvením do c.

ṭ se vyslovuje jako t, se zabarvením do d.

dlouhé samohlásky se označují vodorovnou čárkou (ā, ē, ī, ū) nebo

stříškou (â, ê, î, û).


13Úvod

U sumerštiny, přepisované prostrkaně nebo obvyklým stojatýmpísmem, se z těchto speciálních znaků užívá pouze ḫ, vyslovované jako ch.

dalším speciálním znakem je ĝ, vyslovované jako nosové ng.

Části slov, které jsou v originálních rukopisech ulomené a bylydoplněny v moderních vydáních mezopotámských textů, se uvádějí vhranatých závorkách.


(J. black

– A. Green

– t. Rickards,

Gods, Demons and Symbols of

Ancient Mesopotamia

, str.

10)

Mapa starověké Mezopotámie


15PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

Periodizace mezopotámských dějin

1) Vznik měst a městské civilizace (Uruk, přibližně 3500 –3000;

džemdet nasr, přibližně 3100 –2900)

na jihu Mezopotámie vzniká první město: Uruk. s městskou kulturou se

pojí rozvrstvení společnosti, jejíž členové se věnují různým zaměstnáním:

zemědělství, řemeslům, chrámům, řídícím funkcím. společnost musela

vyprodukovat dostatečné prostředky na uživení těch, kdo již nepracovali

v zemědělství, aby se mohli věnovat jiným činnostem. s městem seobjevuje společenský organismus, který umožnil rozvoj lidských intelektuálních

a duchovních schopností: mimo jiné lze připomenout monumentálníarchitekturu a rozvoj umění (příkladem může být plastika zvaná dáma z Warky).

vznik písma: Jsou doloženy první tabulky s piktografickými znaky

a číselnými symboly. První texty (konec 4. tisíciletí př. Kr.) jsouekonomického charakteru – záznamy předmětů, potravinových přídělů, ovcí

atd. –, avšak záhy se objevují i první tzv. lexikální seznamy: seznamy jmen

stromů a dřev, nádob, osob a zaměstnání. na piktografických záznamech nelze ještě rozpoznat konkrétní jazyk.

Urucká kultura či civilizace se rozšířila do velké části Levanty. v mnoha

sídlištích směrem na východ, sever i na západ až ke středozemnímu moři se našly typické urucké misky na potravinové příděly a na několikamístech vynesly vykopávky na světlo i hliněné tabulky popsané archaickým

uruckým písmem. Po uruckém období nastala proluka: lidí ubylo a severní

sídliště uruckého typu byla opuštěna.

2) Raně dynastické období (přibližně 2900 –2340)

na jihu se objevily jednotlivé sumerské městské státy, ze severu známe

města ebla (zde se našly klínopisné texty psané sumerským klínopisem)

a Ašur. Každé město bylo samostatným ekonomickým, politickým, ale také

náboženským centrem a sídlem svého městského boha. třebaže nejsou

PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

známy žádné doklady o nějaké dohodě mezi městy ohledně výběru božstev,

1

mělo každé město jiného městského boha. neexistoval zastřešujícícelosumerský stát, avšak je doložena jakási konfederace několika měst. Už

v první polovině 3. tisíciletí př. Kr. ovšem král severosumerského města

Kiše získal moc a význam, který přesáhl měřítko pouhého městského státu;

Kiš v té době ovládala zřejmě značnou část sumerského severu.

ve vzájemných vztazích městských států nechyběly konflikty a války, stejně jako pokusy jednotlivých králů zmocnit se větších území. Z těch je nejlépe dokumentován dlouhodobý spor o hranice mezi městy Umma a Lagaš. na konci raně dynastického období si ummský král Lugalzagezi podrobil řadu měst, ale než mohl pod svou vládou sjednotit celý sumerský jih, byl poražen sargonem Akkadským.

První srozumitelné texty pocházejí z poloviny 3. tisíciletí (fárskéobdobí). Lze již rozeznat jazyky sumerštinu a akkadštinu a sledovat rozvoj literatury. Z vykopávek máme texty ekonomické i administrativní, lexikální seznamy, votivní a stavební královské nápisy, smlouvy o prodeji,zaříkávání, hymny a přísloví. někteří panovníci raně dynastické doby, uvádění

v sumerském královském seznamu, jsou známi i z pozdějších literárních

skladeb nebo vystupují v náboženských textech jako nižší božstva:enmerkar, Lugalbanda, Gilgameš, dumuzi či etana.

3) Akkadská „říše“ (přibližně 2340 –2198)

sargon Akkadský (2340 –2284), zprvu vysoký hodnostář na dvořekišského krále, uchvátil moc a stal se králem města Kiš. Poté, co porazil

Lugalzageziho z Ummy, se mu jako prvnímu v historii podařilo pořídit

autoritě jediného panovníka celou Mezopotámii: jak sumerský jih, tak

i sever obývaný kmeny, národy a skupinami semitů a churitů. Jeho „říše“

nebyla ještě homogenním státem. v oblastech mimo střed jeho království

panovali místní vladaři, avšak pod nadvládou akkadských králů. na svých

vojenských taženích dospěl sargon – a po něm i jeho třetí nástupcenarám-sín – na jihu až k Perskému zálivu a na severu až ke středozemnímu moři.

sargon a narám-sín se pro celou pozdější tradici stali vzorymezopotámských králů, první v kladném smyslu a druhý v záporném.

1

srv. však cyklus hymnů zà-mì z raně dynastické doby; viz níže, str. 133.


17PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

Akkadští králové museli čelit mnoha povstáním a po narám-sínovi

(2259 –2223) se království začalo nezadržitelně rozpadat. Poslední ránu

zasadili nadvládě akkadských panovníků Gutejci, národ pocházející ze

zagroských hor v dnešním íránu. Zničili město Akkad a usadili vMezootámii jako vládci na dalších sto let.

Jako administrativní jazyk celé říše se užíval nejstarší známý dialekt

akkadštiny. v tomto jazyce se nám kromě administrativních dokumentů dochovaly i královské nápisy a literární skladby.

4) Třetí dynastie urská (přibližně 2111–2003)

Když Utu-chengal z Uruku porazil Gutejce, založil jeho bratr Ur-namma

v Uru novou dynastii, nazývanou podle sumerského královského seznamu

třetí dynastie urská. Její druhý král, Šulgi, rozšířil své území na celý

sumerský jih a podrobil si i severní území až k Ašuru. vytvořil silněcentralizovaný stát, skládající se z desítek provincií, jež řídili místodržitelé

přímo odpovědní králi. Z ústředí státu se plánovala a kontrolovala iekonomická produkce.

v tomto období přišla ze severu vlna nových semitských kmenů,Amorejců. Aby Amorejce zastavil, nechal předposlední král třetí dynastie urské,

Šu-sín, severně od babylónu postavit od eufratu k tigridu zeď, aledlouhodobě se slábnoucí království nebylo schopno ubránit. Ústřední vláda

ztrácela na autoritě, a když poslední král ibbi-sín žádal během hladomoru

od svého generála išbi-erry z isinu pomoc v podobě obilí, generál odmítl.

vládu třetí dynastie urské ukončily útoky elamců z dnešního íránu.

třetí dynastie urská byla obdobím intenzivní stavební i literární aktivity.

Zvláště za Šulgiho vlády bylo vytvořeno mnoho literárních skladeb v„klasické“ sumerštině, zejména hymnů na oslavu panovníka nebo některého

božstva. Z následující, starobabylónské epochy máme velký početsumerských literárních textů, hymnů, nářků, literárních dopisů, mýtů a dalších;

alespoň část z nich vznikla již v době třetí dynastie urské. Kroměliterárních textů se z urského období zachovalo obrovské množstvíadministrativních a ekonomických dokumentů.

PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

5) Starobabylónské období (přibližně 2003 –1594)

s koncem třetí dynastie urské upadla jižní Mezopotámie znovu do politické

roztříštěnosti. brzy se však objevily pokusy obnovit politické a územní

celky a rozšiřovat je. išbi-erra založil v isinu královskou dynastii, jež trvala

dvě století (přibližně 2017–1794), dokud nebyla poražena poslednímkrálem dynastie města Larsy (2025 –1763). Larsa pod svou vládou sjednotila

většinu jižní Mezopotámie, ale její poslední král Rím-sín (1822–1763)

podlehl svému největšímu rivalovi, babylónskému chammurapimu.

Právě chammurapimu (1792–1750), babylónskému králi amorejského původu, se pomocí mnohaletého a složitého diplomatického i válečného manévrování podařilo porazit všechna okolní království (elam, ešnunna, Larsa, Mari) a ovládnout celou jižní Mezopotámii. v jeho době se tato oblast stala již natrvalo jedinou zemí – babylónií. Po chammurapiho smrti začal však stát slábnout. na začátku 16. století př. Kr. podnikl chetitský

král Muršiliš i. z Anatolie nájezd až do samotného babylóna a dobyl ho,

čímž vládu chammurapiho dynastie ukončil.

starobabylónská doba je obdobím klasického akkadského jazyka aliteratury. Mnoho akkadských literárních skladeb, mýtů, modliteb, hymnů, náboženských textů atd. pochází právě z této doby.

6) Staroasyrské období a Království Horní Mezopotámie

(20.–18. století)

na počátku 2. tisíciletí př. Kr. založili obchodníci z města Ašuruobchodní kolonii v Káneši v Malé Asii, asi 1000 km severně od Ašuru. dováželi

do Anatolie oděvy, vyráběné v Mezopotámii, a cín, pocházející odněkud

z východu (přesný původ je dnes neznámý), a směňovali je za zlato a stříbro,

jež se těžily v Anatolii samotné. v Káneši se našlo asi 20 000 klínopisných

tabulek s texty ve staroasyrském dialektu akkadštiny, které dokumentují

život a aktivity těchto asyrských obchodníků.

na přelomu 19. a 18. století vytvořil v severní MezopotámiiŠamší-Adad i. (asi 1808 –1776), současník babylónského králechammuraiho, takzvané „Království Horní Mezopotámie“. Zřídil si sídlo ve městě Šubat-enlil (moderní tell Leilán) a své dva syny, išme-dagána aJasma‘-Addua, ustanovil regenty v městech ekallátum a Mari, čímž ovládl celou severní Mezopotámii. Měl však mocné protivníky v c hammurapim na jihu a v panovníku severního království Jamchad, sídlícím v Aleppu.ŠamšíPeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

-Adadovi synové nedokázali po smrti svého otce pokračovat v jeho díle:

do Mari se v osobě krále Zimrí-Líma (jenž byl po dvanácti letech vlády

poražen chammurapim) navrátila vláda staré dynastie Lím a oišme-dagánovi z ekallátum nemáme žádné zprávy. Asyřané se na scéně dějinobjevují znovu až ve 14. století s nástupem krále Ašur-ubalita i. (1363 –1328),

zakladatele středoasyrského království.

v Mari byly objeveny bohaté archivy, obsahující kolem 16 000klínopisných tabulek s texty ve starobabylónském dialektu. Asi 5000 – 6000

z nich jsou dopisy, jež podávají obšírné informace o politických událostech

své epochy a o životě v Mari v období vlády Jasma‘-Addua a Zimrí-Líma,

dokumentovaném z pohledu královského paláce.

7) Středobabylónské období (přibližně 1594 –1000)

Po amorejské dynastii, k níž patřil i chammurapi, se na jihu chopila vlády

dynastie cizího národa Kasitů. Kasité, přicházející z hor naseverovýchodě, se v babylónii pokojně usídlovali už v první polovině 2. tisíciletí.

Pod jejich vládou zůstala babylónie jednotným státem a zároveň jednou

z velkých mocností své doby spolu s egyptem, chetitskou říší v Anatolii,

královstvím Mittani v severní Mezopotámii a později i se středoasyrským

královstvím, jež se v polovině 14. století stalo politickým nástupcem

mittanského státu. Z 16.–15. století máme o osudech středobabylónského království málo zpráv. dokumentace z následujících staletí odhaluje živé kontakty s egyptem a rozšíření kasitské vlády až na samý jih babylónie,

jakož i rozličné stavební aktivity kasitských králů.

ve 12. století ukončily kasitské království útoky elamců, kteří dobyli

dokonce i babylón a ukořistili sochu městského a říšského boha Marduka.

Pak nastoupila druhá dynastie isinská (1157–1026), jejímž nejdůležitějším

panovníkem byl nabuchodonosor i. (1125 –1104). Poté, co porazil elamce,

znovu babylónii vrátil postavení mocnosti.

v poslední třetině 2. tisíciletí došlo k vytvoření pevného kánonubabylónské literatury. velmi mnoho literárních a vědeckých děl,pocházejících již ze starobabylónské doby nebo sepsaných během druhé poloviny

2. tisíciletí, získalo definitivní podobu, v níž bylo tradováno v pozdějších

staletích.

PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

8) Středoasyrské období (1500 –1000)

v severní Mezopotámii existovalo snad už v 17. století království Mittani,

ovládané nesemitským národem churitů. v 15. století zasahovalo jeho

území i na severozápad, do Anatolie a směrem ke středozemnímu moři.

byla to jedna z velkých mocností a el-amarnská korespondenceobsahuje i dopisy mittanských králů. během 14. století Mittani ztrácelo moc

i území, postupně zanikalo a uvolňovalo prostor sílícímu středoasyrskému

království.

Asýrie se jako stát objevila teprve s Ašur-Ubalitem i. (1363 –1328). díky oslabování mittanského království se tomuto králi podařilo vytvořit státní celek, jenž byl poprvé nazván „Asýrie“, māt Aššur, a pozvednout ho na úroveň partnera babylónie, egypta a chetitské říše. Jeho nástupciusilovali o rozšíření asyrského území a tukultí-ninurta i . (1244 –1208) dokonce přechodně ovládl celou babylónii. od 12. století museli asyrští králové bránit své rozsáhlé území proti nové vlně semitských příchozích: proti Aramejcům. Po smrti posledního velkého středoasyrského králetiglat-pilesara i. (1115 –1076) Asýrie stejně jako babylónie zeslábla a ztratila území mimo jádro asyrského státu.

Kolem r. 1200 zasáhla celý západ Předního východu vážná krize.chetitské království se zhroutilo: jeho hlavní město chattuša bylo zničeno a království a politické struktury východního pobřeží středozemního moře byly rozvráceny. i město Ugarit zmizelo jednou provždy. tato zkáza je obvykle spojována s vlnou tzv. „mořských národů“, které přišly zestředomoří a zaplavily Anatolii a východní středomořské pobřeží. Příčin ovšem muselo být více, včetně vnitřní slabosti a nestability sociálního apolitického systému jako celku.

na přelomu 2. a 1. tisíciletí naplnily prostor na severozápad od sýrie

aramejské kmeny a etnika přicházející z Malé Asie.

9) Novoasyrské období (1000 – 612)

v 1. tisíciletí už vznikaly skutečné říše, státy se silnou centrální mocí, které

zahrnovaly většinu blízkého Předního východu. v časovém sledu první

byla novoasyrská říše.

v 9. století bylo asyrské království už dostatečně silné, aby mohlo začít novou teritoriální a politickou expanzi. během tohoto a následujícíhostoletí si asyrští králové postupně podrobili aramejská království v severní PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

Mezopotámii a sýrii a začlenili je do asyrské říše. Asyrská vojska pak

táhla foinickými územími až do Palestiny a r. 671 dobyl Asarhadón egypt,

kde se však Asyřanům nepodařilo ustanovit trvale svou vládu. v horách

na severovýchod od Asýrie bylo cílem asyrské expanze zejménakrálovství Urartu, na jihu usilovali Asyřané o podmanění babylónie. na východě

byl tradičním asyrským nepřítelem elam, jejž r. 647 definitivně porazil

král Ašurbanipal.

Asyrskou expanzivní politiku umožňovala stálá armáda, jež svoukvalitou převyšovala vojenské síly asyrských protivníků. dobytá území byla

zdrojem velkého ekonomického zisku v podobě tíživých vazalskýchpolatků a daní, jež bylo nutno odvádět asyrskému králi. trvalá expanze však

přispěla k vyčerpání říše, která se nakonec neubránila spojeneckému útoku

Médů a babyloňanů. R. 614 padl Ašur, o dva roky později bylo zničeno

ninive a r. 609 zanikl porážkou posledního asyrského krále Ašur-ubalita ii.

i poslední zbytek asyrského státu.

Z novoasyrské doby se nám dochovalo mimořádné bohatstvíklínopisných textů, vykopaných na různých místech. v první řadě jde o slavnou knihovnu posledního velkého asyrského krále Ašurbanipala (668 – 626?). tento král, jenž sám obdržel písařské vzdělání, nechal opsat a shromáždit

ve svém ninivském paláci desítky tisíc tabulek s asyrskými i babylónskými

texty, které zachycují velkou část mezopotámské literární tradice: mýty,

hymny, modlitby, rituály, lexikální seznamy, věštebné, lékařské,matematické a jiné texty.

10) Novobabylónské období (1000 –539)

dokud existovala novoasyrská říše, nepodařilo se babylónii prosadit se

jako politická mocnost. Často se ocitala pod přímou asyrskou nadvládou

a někteří novoasyrští panovníci se dávali korunovat i za babylónské krále.

opakovaně však docházelo ke vzpourám a babylónský králMarduk-apla-iddina (biblický Merodach-baladan, 721–703) ve snaze dosáhnoutnezávislosti vedl mnoho let ozbrojený protiasyrský odboj.

Asyrský král Asarhadón (680 – 669) dosadil na babylónský trůn svého

nejstaršího syna Šamaš-šum-ukína, jehož mladší bratr Ašurbanipal se po

Asarhadónově smrti stal asyrským králem. Šamaš-šum-ukín se však pošestnácti letech poručníkování ze strany svého bratra vzbouřil; v následné válce

byl poražen a zemřel (648).

PeRiodiZAce MeZoPotáMsKýcH děJin

druhou a poslední říší, které vládli rodilí Mezopotámci, jenovobabylónská říše (609 –539). Její zakladatel nabopolasar (626 – 605), jenž nebyl královského původu, sehrál spolu s Médy hlavní úlohu při porážcenovoasyrské říše a znovu z babylónie učinil mocnou a nezávislou zemi. R. 605, bezprostředně po nabopolasarově smrti, porazil jeho synnabuchodonosor ii. (605 –562) v bitvě u Karkemíše egypťany, a ovládl tak celou západní část předního orientu až po egyptské hranice. Za nabuchodonosora se babylón stal hlavním městem veliké říše, skvělým politickým, kulturním a náboženským centrem starověkého Předního východu.

Poslední novobabylónský král nabonid (556 –539) nepocházel z rodu

svých předchůdců, ale byl synem knížete jednoho z aramejských kmenů,

usazených v babylónii. Je znám především tím, že ke konci své vlády strávil

deset let mimo babylónii v arabské oáze taima. o důvodech jehonepřítomnosti v babylónu, během níž vládl jeho syn bél-šar-usur, se v odborné

literatuře vede diskuse. Uvádějí se motivy politické a ekonomické, totiž

snaha získat kontrolu nad obchodní cestou v Arábii a rozšířit vlivbabylónie na severozápad. odchod z babylóna a upřednostňování boha sína

proti babylónskému Mardukovi vynesl nabonidovi ztrátu politicképodory, takže se r. 539 mohl celé babylónie zmocnit perský král Kýros, aniž

by narazil na vážnější odpor.

Z novobabylónské doby se nám dochovalo mnoho ekonomických,právních i administrativních dokumentů, které dokládají zvláště obdobínovobabylónské říše. Máme však i četné literární texty, mýty, hymny, modlitby, královské nápisy, mudroslovné, lexikální a jiné texty.

Klínopisná kultura, akkadsko-sumerská literatura a kult vmezopotámských chrámech pokračovaly i pod vládou perských a řeckých panovníků. třebaže akkadština už nebyla živým jazykem, mezopotámská kultura si svou vitalitu uchovala dlouho; ekonomické a správní dokumenty i akkadské a sumerské literární texty se dochovaly i ze seleukovské éry. ve 3. století př. Kr. sepsal babylónský kněz boha Marduka, známý pod pořečtěným jménem béróssos, v řeckém jazyce dílo nazvané Babylóniaka, věnované Antiochovi i. (281–261), kde z pohledu mezopotámské tradice vylíčilhistorii Mezopotámie od vzniku lidského života až po Alexandra velikého. Z tohoto spisu, srovnatelného s Židovskými starožitnostmi Josepha Flavia, známe bohužel jen několik zlomků, které se dochovaly v citacíchpozdějších řeckých a římských autorů. Poslední datovaná klínopisná tabulka pochází z r. 75 po Kr.

231.1 boHové

1. Pojem boha ve staré Mezopotámii

v židovsko-křesťanské tradici se na slovo bůh váže specifický pojem:

jediné, absolutní, věčné, všemohoucí, všudypřítomné bytí, transcendentní

a naprosto dobré, sama plnost dobra a lásky. i při popisu náboženství staré

Mezopotámie se užívá slova bůh, avšak pojem, který za tímto výrazem

stojí, je zcela odlišný. Rozdíl nespočívá pouze v protikladu mezi „jedním“

a „mnoha“, nýbrž se týká božských vlastností a stupně a způsobutrans

cendence, ba samého typu bytosti a způsobu bytí. božských bytostísta

rého orientu bylo mnoho a navzájem se velmi lišily; měly charakter osoby

nebo z našeho pohledu někdy i povahu neoživeného předmětu; měly svá

omezení, a třebaže byly nesmrtelné, mohly být zabity; podobaly se lidem,

zvířatům nebo věcem, byly dobré nebo zlé, mocnosti jak života, tak smrti.

Abychom mohli uvažovat o světě mezopotámského náboženství, je tedy

třeba si ozřejmit, co ve staroorientálním myšlení slovo „bůh“ znamenalo.

1.1 Bohové

sumersky se „bůh“ nebo „bohyně“ řekne dingir. odpovídající klínopisný

znak se v klínopise užívá i jako determinativ, tj. znak, který se nečte

nahlas, ale sděluje čtenáři, že bezprostředně následující slovo nebo jméno

je jménem božstva. Akkadský termín pro „boha“ zní ilu, pro „bohyni“ se

užívá forma ženského rodu, iltu. Jiným akkadským slovem pro bohyni je

ištaru nebo ištartu.

vyjdeme-li od skupiny nejdůležitějších („velkých“) bohů, můžeme bohy

staré Mezopotámie popsat jako nadpřirozené bytosti, které zosobňujísku

tečnosti, síly a jevy přítomné a působící ve vesmíru, v přírodě a v lidské

společnosti, nebo se s nimi přímo dají ztotožnit. vůči člověku jsou bohové

transcendentní, neboť jsou nesmrtelní

1

a mnohem mocnější než člověk.

1

nesmrtelnost mezopotámských bohů není absolutní. bohové nestárli a neumírali, ale

mohli být zabiti, jako např. inanna/ištar v mýtu o jejím sestupu do podsvětí nebo bůh pi-e

v mýtu o Atramḫasísovi.

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

vzhledem ke světu však transcendentní nejsou: ačkoli světu vládnou, jsou

jeho součástí a jsou na něm sami závislí. že je původ bohů vázán na živly,

z nichž vznikl svět, ukazuje zřetelně úvodní pasáž mýtu enúma eliš. Jako

rodiče prvních generací bohů zde vystupují masa slaných vod, tiámtu,

a masa vod sladkých, Apsú:

Když nahoře ještě nebyla pojmenována nebesa

a dole země ještě nebyla nazvána jménem –

jen prvotní Apsú, jejich zploditel,

(a) tvůrkyně tiámtu, rodička veškerenstva,

mísili své vody dohromady,

ale lučiny ještě nebyly spleteny v celek a rákosiště ještě nebyla vycpána stvoly –

když ještě žádní bohové nebyli viditelní,

nebyli nazváni jménem ani jim nebyl přiřčen osud,

vznikli v jejich nitru bohové:

objevili se Lachmu a Lachamu a byli nazváni jménem.

Když vyspěli a vzrostli,

byli stvořeni Anšar a Kišar, větší než oni.

Prodlužovali dny, přidávali léta.

Anu, jejich dědic, byl rovný svým otcům:

Anšar učinil Anua, svého syna, stejným (jako sebe).

Anu zplodil nudimmuda, přesný obraz sebe sama.

nudimmud sám byl vládcem svých otců,

bystrý, moudrý, přesilný,

silou předčil Anšara, jenž zplodil jeho otce;

mezi bohy, svými bratry, neměl rovného.

2

v e núma eliš a v mnoha náboženských literárních a uměleckých dílech staré Mezopotámie vystupují bohové v antropomorfní podobě. Jsou to osoby mužského nebo ženského rodu, vedou společenský život, vytvářejí páry a rodiny, pociťují stejné emoce jako lidé. všichni bohové nemajístej>2

Enūma eliš i 1–20. Kritické vydání mýtu: th. R. Kämmerer – K. A. metzler, Das

babylonische Weltschöpfungsepos Enūma elîš (AoAt 375), Münster 2012; W. G.lambert, Babylonian Creation Myths (Mc 16), Winona Lake, indiana 2013. Český překlad:

prosecKý, Slova do hlíny vepsaná, str. 37– 68.


251.1 boHové

nou moc nebo postavení, naopak, jejich svět je stejně jako lidská společnost

uspořádaný hierarchicky a odpovídá zvláště hierarchii královského dvora.

Antropomorfní podoba není jediná, v níž se bohové objevují a v níž si

je lidé představují. Ztotožňují se také s přírodním jevem, jemuž každý

z nich vládne nebo jejž ztělesňuje. viditelnou podobou slunečního boha

Šamaše nebo měsíčního boha sína je příslušné nebeské těleso.viditelnou podobou nisaby, bohyně obilí a písařského umění, je obilí samotné.

Ztotožnění s přírodním jevem však nevylučuje antropomorfní charakter

daného božstva.

Mimoto se mnoho bohů viditelně ukazuje i v astrální podobě jako hvězda nebo planeta, např. sirius je astrálním zjevením boha ninurty, zatímco Jupiter je astrálním zjevením boha Marduka. nebeské těleso bylo chápáno jako viditelná podoba boha a mohlo přijímat modlitby a obětní dary; lze najít analogii mezi astrálním zjevením určitého božstva a jeho viditelnou přítomností ve formě chrámové sochy. božství nebeských těles bylo pravděpodobně spojováno s jejich světelnou září.

světelná záře se přisuzovala božským bytostem všeobecně, zvláště pokud šlo o bohy s velkou mocí. v sumerštině se nazývá me-lám, vakkadštině melammu, „děsivá záře“. Je to jakási světelná aura, kteráobklouje božstvo a která člověka ochromí a naplní strachem. s melammu je

spojena moc božstva; když chúvava odloží svých sedm melammu,Gilgameš a enkidu ho dokážou zabít.

3

na základě vícevrstevného charakteru mezopotámských bohů se někteří badatelé domnívají, že v prehistorickém období byli bohové pouhými zbožštěnými přírodními živly, jež původně neměly lidskou podobu, nebyly rozlišeny dle pohlaví ani neměly vzájemné vztahy obdobné těm, které vznikají v rámci rodiny nebo královského dvora.

4

v historické době je

ovšem antropomorfní podoba božstev nejběžnější a jejich svět je chápán

na základě světa lidského.

význam sumerského slova dingir (v akkadštině ilu) je širší nežvýznam výrazu „bůh“ v moderních evropských jazycích. nezahrnuje jen

3

bilgames a chuvava, sumerská verze. Kritické vydání mýtu: d. o. edzard, „Gilgameš

und Huwawa A. i. teil“, ZA 80 (1990), str. 165 –203, a „Gilgameš und Huwawa A. ii. teil“,

ZA 81 (1991), str. 165 –233. elektronická edice: etcsL, č. 1.8.1.5. Český překlad z pera

b. Hrušky: Prosecký –  Hruška –  ryc Htařík, Epos o Gilgamešovi, str. 273 –281.

4

Wiggermann, CANE, str. 1860.


26

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

mocné bohy, kteří ovládají svět, ale také menší božstva a nižší božskébytosti, jako např. ochranné duchy nebo démony.

5

Rovněž některé nemoci

(např. bennu, „epilepsie“) mohou být označeny jako dingir.

výraz „bůh“ se vztahuje také na určité věci, které z našeho pohledu nejsou živé a osobní. v Mezopotámii mají status božstva i některé řeky a hory. Kromě toho se božstvem, dingir, stává mnoho předmětů spojených s chrámem, kultem nebo osobou některého boha: božské emblémy asymboly, vozy a zbraně náležející bohům, trůn, tiára, hudební nástroje, samotný chrám a zikurat i některé funkce a úřady. na tyto věci zřejmě přecházelo božství boha, jemuž náležely. některé z nich byly rovněž uctíványobětními dary (doloženo zejména v 3. tisíciletí př. Kr.): harfy, zbraně nebo tiára.

Mezi mezopotámskými bohy vyniká skupina tzv. „velkých bohů“. Jsou to ti, kteří rozhodují o osudech světa: nejdůležitější a nejmocnější bohové, s nimiž se zároveň v náboženských textech a v mezopotámském kultu setkáváme nejčastěji. Právě oni jsou skutečnými vládci světa. K hlavním „velkým bohům“ patří: ─

An (bůh nebes), Enlil (král bohů), Ea (bůh moudrosti a sladkých vod) ─

Sín (bůh Měsíce), Šamaš (bůh slunce a spravedlnosti), Adad (bůh

bouře) ─

Ištar (bohyně tělesné lásky a války)

Ninurta (božský válečník a bůh zemědělství); Nergal (král podsvětí,

bůh moru a války); Nabú (bůh písařského umění)

Marduk (bůh města babylónu a babylónské říše); Ašur (bůh města

Ašuru a asyrské říše)

v akkadských textech ze 2. a 1. tisíciletí př. Kr. se často vyskytují dvě skupiny velkých bohů: igigové (význam jména není znám) a Anunnakové (ze sum. a-nun-na „knížecí potomek“). od 13. století př. Kr. se „igigové“ užívá jako kolektivní jméno nebeských bohů, zatímco Anunnakové jsou bohové podsvětí. v předcházejících epochách byla obě jména kolektivními označeními jak skupiny bohů nebes, tak i bohů podsvětních.

5

Lze je srovnat s biblickými b

e

nē ’

e

lōhīm, což se často překládá jako „boží synové“;

přesnější překlad by ovšem byl „božské bytosti“. srv. rovněž 1s 28,13n, kde věštkyně vidí

e

lōhīm, „bohy“, jak vystupují ze země.


271.1 Bohové

A. deimel uvádí ve svém díle Pantheon babylonicum 3300 jmen bohů, doložených v mezopotámských písemných pramenech.

7

Jde převážně

o bohy sumerské a většina z nich se v mezopotámských textech vyskytuje

velmi zřídka. seznamy bohů, jež obsahovaly stovky jmen, se však v rámci

vzdělávání písařů studovaly i v 1. tisíciletí př. Kr.

6

Mnoho mezopotámských bohů má v různých jazycích různá jména, např. bůh bouře má v sumerštině jméno iškur a v akkadštině Adad. nejde o překlad jednoho a téhož jména, nýbrž o jména dvou původně odlišných bohů, jednoho sumerského a druhého semitského/akkadského. Protože měli oba bohové velmi podobné rysy, splynuli v mnohojazyčné mezopotámské kultuře v jedinou postavu s více jmény.

Ke splynutí jednoho božstva s jiným mohlo dojít také u bohů, kteří měli podobné charakteristiky nebo stejnou pozici. v průběhu času pak jeden druhého zastínil významem a kultem natolik, že ze dvou božstev zbylo jen jediné (např. ningirsu – ninurta). v jiných případech převzal jeden bůh

funkci připisovanou předtím jinému bohu a s funkcí převzal i jeho jméno,

takže druhý bůh ztratil samostatnou existenci. takovým způsobem byl

Asalluchi, sumerský bůh zaklínačského umění a syn boha enkiho,absorbován postavou hlavního babylónského boha Marduka. Podle místnítradice nebo historického období se mohlo měnit i příbuzenstvo nebo dvůr

božstva – manželka, rodiče, děti, vezír atd.

Mezopotámský panteon tedy není strnulý a bez pohybu. i přes velikou

konzervativní sílu tradice, díky níž si během tisíciletí uchoval svouidentitu, se vyznačoval také rozdílnostmi místních panteonů a v průběhu dějin

se nevyhnul podstatným změnám.

Protože mezopotámští bohové sídlí ve městech, jsou božstvy vázanými na svůj dům (chrám) a na určité teritorium, avšak nikoli na určitý národ. Představa smlouvy mezi bohem a určitou skupinou lidí, podstatná probiblickou teologii, se ve starověké Mezopotámii nevyskytuje.

6

A. deimel, Pantheon babylonicum. Nomina deorum e textibus cuneiformibus excerpta

et ordine alphabetico distributa. Adiuvantibus Romeo Panara, ios. Patsch, c.ss.R., Roma

1914.


28

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

1.2

Jiné nadpřirozené bytosti

obyvateli božského světa starého orientu nebyli jen bohové. K božským

bytostem, neviditelným a nesmrtelným, se počítali i další.

7

Složené bytosti

Mezopotámský náboženský svět zná desítky takzvaných složených bytostí.

Jsou to nadpřirozené bytosti, jejichž těla jsou složena z částí těl různých

živočichů: lva, býka, orla, osla, kozy, hada, štíra, různých ptáků, ryby

a jiných, nebo i z částí lidského těla.

Zprvu šlo pravděpodobně o prosté živočichy, kteří byli mytizováni,

a aby se odlišili od běžných příslušníků svého druhu (od skutečných býků,

lvů, hadů atd.), byly jim přidány části těla jiných zvířat, např. křídla, hlava,

tlapy, ocas atd.

8

Malá skupina těchto složených bytostí bylasymbolic

kým zosobněním mocných přírodních sil, jako např. ūmu nā’iru, „řvoucí

bouře“ – lev s orlími křídly a pařáty.

na rozdíl od bohů, kteří ztělesňují řád světa, lze složené bytostiinter

pretovat jako nevypočitatelné elementy, které se tomuto řádu vymykají.

náboženský systém tuto nesrovnalost řeší tím, že složené bytostipřidru

žuje k jednotlivým bohům jako jejich služebníky nebo je bohům podřizuje

jakožto přemožené a podrobené nepřátele.

9

některé složené bytosti se staly

emblémovými zvířaty určitých bohů. např. mušḫuššu („rozlícený had“),

drak s hadím tělem, lvími tlapami a orlími pařáty, byl přidružen kpod

světním bohům ninazuovi, tišpakovi a ningišzidovi, a nakonec se stal

emblémovým zvířetem bohů Marduka a nabúa. některé složené bytosti se

objevují také jako souhvězdí. v náboženské praxi sloužily sochy a figurky

složených bytostí jako ochrana chrámů, paláců a domů před vlivem zla.

7

Články o různých typech mezopotámských nadpřirozených bytostí jsou shromážděny

mj. ve sborníku L. Verderame (vyd.), Demoni mesopotamici, v: Studi e Materiali di Storia

delle Religioni 77/2 (2011), str. 287–384.

8

viz Wiggermann, RlA 8, str. 225.

9

viz Wiggermann, RlA 8, str. 226n. v roli protibožských živlů, které jsou nakonec

přemoženy a podrobeny, vystupují složené bytosti např. v mýtu enúma eliš nebo v mýtu

o Anzúovi.


291.2 Jiné nAdPřiRoZené bytosti

složené bytosti, někteří démoni a nižší božstva:

lamma „džinové“ Lachmu

ninšubur sedmero Lugalirra bijící bůh Usmú, isimud

a Meslamtaea

býčí muž lví muž lví démon Látarak Lamaštu

Pazúzu ptačí muž štíří muž štíří muž démon


30

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

(J. black – A. Green – t. Rickards,

Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia, str. 64 – 65)

kentaur s tělem lva nebeský býk kentaur gryf, kuríbu

okřídlení lvi a býci s lidskou hlavou

apkallu mořský mládenec chúvava

a mořská panna

lví drak Asak hadí drak, mušchuššu sedmihlavý drak

imdugud kozoryba lví ryba rohatý had, bašmu


311.2 Jiné nAdPřiRoZené bytosti

K nejdůležitějším složeným bytostem patří:

10

anzû, orel se lví hlavou ─

bašmu, rohatý had ─

girtablullû, „štíří muž“: lidské tělo, orlí křídla a pařáty, štíří ocas; jiný

„štíří muž“ má lidské tělo s orlími pařáty místo nohou a se štířím ocasem ─

kaduḫḫû, ūmu nā’iru „řvoucí bouře“: lev s orlími křídly a pařáty ─

kulullû, „rybí muž“ ─

kurību, gryf ─

kusarikku, býčí muž: člověk s dvěma býčíma nohama ─

laḫmu, „vlasatec“: člověk zobrazovaný se šesti loknami vlasů ─

mušmaḫḫu, „vznešený had“: sedmihlavý had ─

mušḫuššu „rozlícený had“: drak s hadím tělem, lvími tlapami a orlími

pařáty ─

suḫurmāšu, „kozoryba“: hlava, hruď a přední nohy z kozy, zadní část

těla a ocas z ryby ─

ugallu, „velká bouře“: lidské tělo se lví hlavou a orlími pařáty ─

uridimmu, „rozlícený lev“: lidské tělo se lví hlavou ─

urmaḫlullû, „lví muž“: lví tělo se čtyřmi tlapami a lidskou hrudí a hlavou ─

takzvaní „džinové“: lidské tělo se lvími tlapami nebo orlími pařáty

a s velkými křídly

Ochranní duchové, dobří démoni

byli uctíváni a vzýváni jako ochránci života a nositelé dobrého osudu.

Přimlouvali se u bohů a starali se o blaho člověka, rodiny, chrámu, města

nebo země, jichž byli patrony. byli znázorňováni buď v lidské podobě,

nebo – zvláště v novoasyrské době – jako složené bytosti, přesněji jako velcí

okřídlení býci s lidskou hlavou. Monumentální sochy takových ochránců

se umísťovaly k palácovým nebo chrámovým branám a vchodům. v novoasyrských pramenech se nazývají aladlammû a apsasû.

dva nejdůležitější ochranní duchové jsou lamassu

11

a šēdu.Akkadské slovo lamassu (sum. lamma) se překládá jako „životní síla“; je to

ochranný duch (obvykle) ženského rodu, který zosobňuje životní sílu,

10

Podrobnější popisy a znázornění složených bytostí podává green, RlA 8, str. 246 –264.

11

K lamassu viz VoxVog – Heimpel – Kilmer, RlA 6, str. 446 – 453; spycKet, RlA 6,

str. 453 – 455.


32

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

tělesné a duševní zdraví a tvořivost. Šēdu (sum. alad) je mužský ochranný

duch, jenž se často vyskytuje v páru s lamassu. Šēdu však může být i zlý

démon (srv. hebr. šēd).

Zlí démoni

Jsou dětmi nebes (tedy boha Anua) a Země (podsvětí), obyvateli stepi

a pouště, kteří vycházejí z hrobů. Jsou spojováni s podsvětím a jehokrá

lem, bohem nergalem, a s duchy zemřelých. na základě rozhodnutí bohů

působí démoni neblahé situace a události jako nemoci, epidemie, úmrtí,

ničivé bouře, písečné bouře, nálety kobylek. Podsvětní démoni nemají

lidské city, nejedí, nepijí, nemají manželského partnera, neznají žádnou

radost a potěšení lidského života; bez lítosti přinášejí jen zkázu a smrt.

„t i, kteří jsou zplozeni Anuem, jsou synové zrození Podsvětím,

kteří měli zlou chůvu, sáli mléko od zlé kojné,

vstoupili do podsvětí, otevřeli vstup hrobu,

vyšli z brány, jíž zapadá (bůh slunce) Šamaš.“

12

„t o je sedmero, to je sedmero, to je sedmero z hloubi Apsú,

to je sedmero (démonů), kteří byli oděni insigniemi v nebi!

vyrostli v komnatě v hlubině Apsú,

nejsou to muži ani ženy,

jsou to strašidla, jež kmitají sem tam,

nežení se, nemají děti,

neumějí zachránit ani se smilovat,

neslyší prosbu ani modlitbu.“

13

nejdůležitější démoni jsou krátce představeni v následujícíchodstav

cích. Kromě nich se v mezopotámských textech vyskytuje i řada dalších.

Může jít i o personifikované nemoci. osobní rysy jednotlivých démonů

nelze vždy přesně určit.

12

exorciční série Udug-ḫul-a-meš iv 1– 6, v: geller, Evil Demons, str. 109 n (text)

a 203 (překlad).

13

exorciční série Udug-ḫul-a-meš v 167–175, v: geller, Evil Demons, str. 125n

(text) a 213 (překlad).


331.2 Jiné nAdPřiRoZené bytosti

● Sebettu, sedmero zlých démonů

14

:

á-sàg / asakku: jméno démona a rovněž choroby, jež je složeno ze

sumerských slov á „paže, síla“ a sàg „udeřit, zasáhnout“. F.Wigger

mann vykládá tento termín jako „poruchy“ ve smyslu chorob, které

postihly člověka bez rozhodnutí bohů.

15

v mýtu Lugal-e vystupuje

Asag jako velmi mocná nadpřirozená bytost, protivník boha ninurty.

nam-tar / namtaru: sum. nam-tar „rozhodnout o osudu“,per

sonifikovaná sudba smrti. namtar jakožto nižší božstvo je vezírem

boha podsvětí nergala.

udug / utukku: obecný termín, který se obvykle překládá jako

„démon“. sumerský výraz nenaznačuje, zda má pozitivní nebo

negativní povahu; udug může být dobrý nebo zlý.

a-lá / alû: démon, který člověka pokryje (katāmu) a zcela jím otřese

(saḫāpu).

gidim / eṭemmu: duch zemřelého člověka, který po smrtisestou

pil do podsvětí, ale protože není zaopatřován obětními dary,zno

vu vystupuje na zem a působí obtíže a duševní nemoci. Šlo zvláště

o duchy lidí, kteří zemřeli násilnou a bolestivou smrtí nebo vdůsled

ku neštěstí.

16

gal

5

-lá / gallû: jméno se někdy překládá jako „stráž, policista“. Jde

o démona, který pronásleduje, chytí a odvádí svou oběť (vsumer

ské mytologii chytí démoni gal

5

-lá boha dumuziho a odvedou ho

do podsvětí).

dingir ḫul / ilu lemnu: doslova „zlý bůh“

maškim / rābiṣu: „strážce, hlídač“, „správce“. slovo rābiṣuozna

čuje i dobré božstvo, ochranného ducha.

● Lamaštu:

17

démonka, jež usmrcuje novorozence. Působí horečku,vytr

hává novorozeňata z klínů jejich matek, kojí je jedovatým mlékem.

na amuletech je Lamaštu znázorňována se lví hlavou, oslíma ušima

14

Různé mezopotámské výčty sedmera uvádějí někdy různé démony, proto je jich

v našem výčtu uvedeno celkem osm.

15

Wiggermann, RlA 8, str. 224.

16

srv. exorciční sérii Udug-ḫul-a-meš iv 82 ́–91 ́, v: geller, Evil Demons, str. 113

(text) a 205 (překlad).

17

viz Wiggermann, „Lamaštu, daughter of Anu. A Profile“, v: stol, Birth in Babylonia

and the Bible, str. 217–252.


34

1. Pojem boha ve staré mezoPotámii

a orlími pařáty; v rukou drží hady a na prsních bradavkách jí visí pes

a podsvinče. Pije lidskou krev a pojídá lidské maso. Její doprovod tvoří

démoni zvaní aḫḫāzu („ten, který uchopuje“) a labāṣu, kteří způsobují

nemoci. ● lilû (mužský démon), lilītu, ardat lilî (ženští démoni):

18

jejich jména

jsou odvozena ze sumerského líl „přelud, duch“. Jsou to démoni, kteří

bloudí po stepi a v noci napadají člověka. Ardat lilî je ve dvojjazyčných,

sumersko-akkadských zaklínáních popisována jako duch mladé ženy,

která zemřela neprovdána a bezdětná a která nyní napadá živé muže,

aby našla kompenzaci toho, co za života neměla. v moderní vědecké

literatuře se démoni této skupiny někdy srovnávají s nočními démony

incubus a succubus.

● Pazūzu:

19

mužský démon prudkého větru a bouře, král démonů lilû

a lilītu. byl to zlý démon, avšak dokázal zahnat Lamaštu. Zachovaly se

četné sošky Pazúzua: má děsivou tvář, čtyři křídla, štíří ocas, vztyčený

úd a místo nohou orlí pařáty.

v mezopotámských textech se občas najdou známky uctívání některých zlých démonů. např. Asakku měl vlastní svatyně, označované akkadským termínem manzāzu, „stanoviště“, nebo šubtu, „sídlo“, podstaveckultovního symbolu nebo sochy. ve 2. tisíciletí př. Kr. se běžně vyskytují vlastní jména s teoforním prvkem kūbu, což je označení zbožštěného duchamrtvého novorozence. v babylónu měl kūbu vlastní kultovní místa.

Proti různým druhům zlých démonů je z Mezopotámie známo mnoho zaklínání. dochovalo se nám i několik rozsáhlých textů exorcismů proti zlým duchům, z nichž nejznámější je série Udug-ḫul-a-meš, „Zlí démoni“.

20

Duchové zemřelých

gidim/eṭemmu; kūbu: viz výše oddíl o zlých duchách.

18

K těmto démonům viz W. Farber – e. porada, RlA 7, str. 23 –25.

19

viz n. P. Heessel, Pazuzu. Archäologische und philologische Studien zu einemaltorientalischen Dämon (AMd 4), Leiden 2002.

20

M. J. geller, Evil Demons. Canonical Utukkū Lemnūtu Incantations (sAAct 5),

Helsinki 2007; viz níže, str. 159.


351.3 osobní bůH

Zbožštěné lidské bytosti

Podle mezopotámské literární a historické tradice mohli i králové dosáhnout

postavení nižších božstev. nejlepším příkladem z mezopotámskénáboženské literatury je Gilgameš, jenž byl snad historickým sumerskýmpanovníkem raně dynastické éry. v eposu o Gilgamešovi je popisován jakonadlidská bytost, „ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk“ (Gilgameš i 48),

a v náboženských textech vystupuje jako jeden z podsvětních bohů.

Z 3. tisíciletí př. Kr. jsou známy i historické příklady zbožštění králů ještě

za jejich života: vedle staroakkadského krále narám-sína (2254 –2218) lze

uvést krále třetí dynastie urské (2112–2004), kteří psali svá jména sdeterminativem dingir, měli chrámy ke své vlastní úctě a zaujímali pozici

milostného partnera bohyně inanny.

21

božský charakter dodával králiurčitou transcendenci ve vztahu k jeho poddaným a propůjčoval mu postavení

nižšího božského ochránce vlastní země.

22

1.3 Osobní bůh

od poloviny 3. tisíciletí je doložena představa o osobním bohu. v mezootámských textech je osobní bůh označován jako „můj (jeho, náš atd.)

bůh“, „bůh u mé (jeho atd.) hlavy“, „bůh, můj (jeho atd.) stvořitel“, „můj

(jeho atd.) otec / moje (jeho atd.) matka“, „ochránce zdraví a života“. Jde

o boha, velkého nebo nižšího, který je ve zvláštním, úzkém a trvalém vztahu

s jednotlivcem a který v ideálním případě člověka doprovází od narození

až do smrti. Průběh a zdar života závisí ve všem na osobním bohu. Člověk

může mít jednoho osobního boha, ale často se zmiňují dva, bůh a bohyně.

vztah mezi člověkem a jeho osobním bohem odhaluje mnohoosobních jmen, např. „Kdo je jako můj bůh?“, „Jeho bůh je sín“, „služebník 21

K otázce zbožštění králů viz články v n. briscH (vyd.), Religion and Power. Divine

Kingship in the Ancient World and Beyond (ois 4), chicago 2008. Ještě vestarobabylónské době naznačují osobní jména, že králi byla připisována povaha božstva: „Můj bůh

je cham murapi“, „náš bůh je Ammi-saduqa“, „náš bůh je Ammi-ditana“; viz Klengel,

JCS 28 (1976), str. 158n. i babylónský král chammurapi si v prologu svého zá



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist