načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bohové Atlantidy - Ludvík Souček

Bohové Atlantidy

Elektronická kniha: Bohové Atlantidy
Autor:

Ludvík Souček naaranžoval setkání českého lékaře s anglickým lordem – fyzikem, jemuž se podařilo zkonstruovat „chronokomunikátor“ – zařízení, v němž se lze pohybovat proti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-721-4349-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ludvík Souček naaranžoval setkání českého lékaře s anglickým lordem – fyzikem, jemuž se podařilo zkonstruovat „chronokomunikátor“ – zařízení, v němž se lze pohybovat proti proudu času. Souček přirozeně nemůže vynechat příležitost, aby nezamířil ke svému nejmilejšímu tématu – záhadám minulosti. Lord Stanhope se stejně jak...

Zařazeno v kategoriích
Ludvík Souček - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ludvík Souček

BOHOVÉ ATLANTIDY

Palmknihy 2014


Copyright © Ludvík Souček – dědicové c/o DILIA

Cover design © Nikola Klímová, 2014

ISBN 978-80-7486-180-2 (ePub)

ISBN 978-80-7486-181-9 (mobi)

ISBN 978-80-7486-182-6 (PDF)


Obsah

1. díl / NOC..................................................................................... 6

I. .................................................................................................. 7

II. ............................................................................................... 19

III. ............................................................................................. 31

IV. .............................................................................................. 43

2. díl/JITRO .................................................................................. 55

V. ............................................................................................... 56

VI. ............................................................................................. 66

VII. ............................................................................................ 74

3. díl/ODPOLEDNE ..................................................................... 89

VIII............................................................................................ 90

IX. ........................................................................................... 102

4.díl/ZÍTŘEK .............................................................................. 116

X.............................................................................................. 117

XI. ........................................................................................... 128

XII. .......................................................................................... 135

XIII.......................................................................................... 152

Několik autorových slov závěrem ............................................... 161

Doslov / NĚKOLIK BYTOSTÍ LUDVÍKA SOUČKA .............. 166

Dodatek ....................................................................................... 173

Mnémosyné inc. .......................................................................... 174

I. KAPITOLA ......................................................................... 175

II. KAPITOLA ........................................................................ 185

III. KAPITOLA....................................................................... 206

A na Atlantském ostrově povstala

velká a neobyčejná královská moc,

panující nad tímto celým ostrovem

i nad mnohými jinými ostrovy

a částmi pevniny,

nadto pak ještě na naší straně

nad Libyí až po Egypt

a nad Evropou až k Tyrhénii.

Platón: Timaios

Králičí díra vedla zpočátku

přímo jako tunel a pak

se zahnula dolů tak náhle,

že než mohla Alenka uvážit,

nemá-li zastavit, shledala,

že padá do jakési

velmi hluboké studny

Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství 1. díl / NOC

7

I.

A když se pak byli napili a uložili své číše jako obětiny do chrámu,

věnovali se hostině a potřebám tělesným.

Platón: Kritias

Nuže, Mindo, řekni mi pravdu, jedlas někdy netopýra?

Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství

8

TAM, KDE BYLA JEŠTĚ PŘED OKAMŽIKEM ZELEŇ

nejrůznějších odstínů, nažloutlá, trávová, bledá a budící útrpnost i

ostře a nápadně jedovatá, se pojednou objevila negace všech barev,

malá, pulsující černá tma. Podobala se klíčové dírce do pokoje bez

oken. Pohlcovala kolem sebe vše v ohňostroji silových polí,

posouvala květy a hmyz, katalepticky strnulý a nehybný, do

minulosti, kam se propadal jako pod hladinu řeky.

Prales se bránil. Snažil se uhnout z dosahu té strašné síly, daleko

překonávající občasné požáry, ostatně brzy udušené a zalknuté

rychle mobilizovanými přívaly prudké řídké ochranné mízy.

Obrovští mravenci se chvílemi vynořovali z nebytí a krystalizovali

jakoby ze vzduchu na vlhkých listech přízemního porostu, kam

před několika okamžiky spadli spolu s kapkami nedávného deště.

Odervané provazy lián bičovaly s hlasitým, skoro zálibným

mlaskáním bahnitou půdu, plnou kaluží mrtvé vody a protkanou

blátivými stružkami.

Pulsující černá koule byla vyňata ze světa, nepatřila k němu ani v

tomto čase, ani v tomto prostoru, ale přesto se živila časem i

prostorem i listy a větvemi, na nichž kdysi listy vyrostly, i

polapeným hmyzem. To vše rozkládala v atomy hmoty, informací i

časoprostoru, mísila a znovu třídila podle nevyhnutelně

předurčeného kódu. Rostla. Zprvu veliká sotva jako hrací kulička,

jako míč, jako největší dýně, stávala se rychle balónem nicoty,

přesouvajícím víry energie a smrštěmi silových polí osvědčenou

strukturu tohoto světa někam, kde byl prales bezmocný.

Pak bylo ticho.

Zavřel jsem oči. V hlavě mi bušila nesnesitelná bolest, surově

potahovala za oční nervy a projížděla vlnami desetitisíců jehel

celým tělem. Byl jsem na ni vlastně připraven – kódování

chronokomunikátoru bylo svou mírou lidské a jako takové ovšem

alespoň v posledních důsledcích nedokonalé. Čtyřicet bilionů

buněk mého těla a neskonale více molekul a atomů, vykloubených

ze starousedlických míst, se jen zvolna a neochotně vracelo tam,

kam patří, a nejtenčí synapse nervových vláken, kde se rodí bolest,

se v panické křeči teprve vyhledávaly.

Stanhope – pokud jsem mohl soudit – se necítil ani trochu lépe.

Potácel se jako opilý a nejistými, třesoucími prsty prohledával

kapsy.

„Kristepane, kristepane...,“ blábolil plačtivě, „věděl jsem, vytušil

jsem, Jordane, že to bude... ale tohle... kristepane, kristepane...“

Neviděl. Tápal kolem sebe jako slepec. Složitá a nad pomyšlení

9

jemná molekulární struktura naší oční sítnice asi dostala pořádně

co proto, takže Stanhope narážel na stromy a beznadějně se

zamotával do klubek potrhaných, divoce zpřeházených lián,

pokrývajících půdu všude kolem nás. Byly pokropeny

rozdrcenými, mýdlově tuhými okvětními plátky orchidejí.

„Tady, kamaráde, honem berte...“ podával mi s bolestně staženou

tváří hnědou skleněnou ampulku. Sám si vstrčil do úst druhou,

nezdržoval se ani odlamováním krčku, a skousl. Bolest byla velmi

zlá, nepopsatelně zlá, horší než prudký ledvinový záchvat, a to je

co říci. Jako lékař o těchto radostech života ledacos vím.

Následoval jsem jeho příkladu teprve po chvíli, když vyplivl

střípky skla s krvavými slinami a zatvářil se poněkud přívětivěji.

Trochu to opravdu pomohlo; divize skřítků, vyzbrojených jehlami,

pobíhaly po těle pomaleji a před očima se nám pozvolna

rozjasňovalo.

Rozhlédl jsem se. V korunách pralesa zela čerstvá, zeleně prýštící

jizva, jako by tu havarovalo slušně velké letadlo. Odvrátil jsem

bolavé oči od okrajů průseku – tetelily se, podobné předmětům v

proudu žhavého vzduchu, ačkoli tady dole bylo spíše chladno a

vlhko. To poslední části stromů a popínavých rostlin vycházely z

minulosti a vracely se do našeho času, takže připomínaly známý

fakírský trik se stromečkem vyrůstajícím před očima diváků.

Země páchla tlením a krvácejícími květy orchidejí. V uctivé

vzdálenosti vřískla poplašená opice a rozhovořili se zelení

papoušci loros.

Skoro jsem se ulekl, když mi Stanhope znenadání položil ruku na

rameno.

„Tak jsem přece jenom vyhrál láhev, staroušku,“ řekl vítězně,

ačkoli se mu hlas ještě trochu třásl bolestí. „Jsme tady.“

VŠECHNO OVŠEM ZAČALO ÚPLNĚ JINAK. ONO JE vůbec

všechno docela jinak, jak prozradil rabín z anekdoty na smrtelné

posteli své rodině jako nejvyšší kabalistickou moudrost. A měl

pravdu.

Se Stanhopem jsem se seznámil jednou večer v Mariánských

Lázních poblíž kamene s nápisem, hlásajícím, že tu trávil své

poslední dny Václav Beneš Třebízský, spisovatel český. Jestli

zrovna na tomto místě, například ve stanu, pak si vybral docela

dobře. Když poslední churavci s vřískajícími děcky opustí Lesní

pramen, tiše a vznešeně chátrající vyřezávaný hudební pavilón a

lavičky mezi nimi, je tu přívětivě liduprázdno, tu a tam rušené jen

10

nedostatkem boje o život degenerovanými veverkami s

vypelichanými ocasy, které se všechny jmenují Zuzana. A tu a tam

autem, frčícím nedalekou silničkou k přehradě nebo k některé z

lesních hospod, specializovaných na obzvláště tučná a kořeněná

jídla s hromadami knedlíků. Oddávají se jim tu redukční,

žlučníkové a ledvinové diety, utržené na pár hodin ze řetězu.

Lze snad pochopit, že jsem nebyl nijak nadšen, když se mi

Stanhope vetřel do obzvláště příjemné chvíle, předcházející

soumrak a umožňující ještě odložit rozhodnutí, jak a čím, případně

s kým zabít večer. Rozhodně minul celou spoustu volných laviček

a usadil se právě na druhý konec vedle mne. Vůbec si mne

nevšímal. Podezíravě prohlížel sousoší dvou nudistek, které se k

sobě mají – alespoň podle mého vkusu – víc, než je nutné veřejně

ukazovat. Přitom dlouhými tahy kouřil nebezpečně vypadající

černý doutník. Vyštrachal jsem z kapsy krabičku cigaret a pátral po

zápalkách. Byl rychlejší; vyeskamotoval odněkud zlatý ronson a

připálil mi, což je nejprimitivnější, ale také nejúčinnější způsob,

jak zahájit rozhovor. Zaclonil jsem oběma rukama plamének proti

větru.

„Ale ne,“ řekl s mírným překvapením a jako by se samo sebou

rozumělo, že mluvím anglicky, „tak vy jste byl taky v Mexiku,

kamaráde...“ Vypustil mohutný oblak dýmu. Doufal jsem, že se

mu nedostane do cesty žádná Zuzana a že nebude ohrožena

otravou nikotinem. „To se podívejme“ potřásl hlavou a prohlížel si

mne jako vzácný exponát kabinetu kuriozit. Nemám rád, když mi

někdo říká kamaráde, a už vůbec nemám rád, vyslovuje-li r jako v,

takže se o sobě dozvídám, že jsem „kamavád“. Detektivní

schopnosti rušitele míru nebyly napínány nad únosnou míru; od

své nedávné návštěvy v Mexiku, kde jsem se potloukal se

skupinou českých lékařů v pošetilé, ačkoli dobře míněné snaze

osvojit si něco z tropické medicíny, nosím na prsteníku levé ruky

masivní zlatý (doufám) kruh s objemnou, v obsidiánu rytou

podobou pámbíčka Tlaloca. Koupil jsem si ho na trhu v Torreónu

od velice romanticky kostýmovaného a obchodně nadmíru

schopného chlapíka spíše jako osobní zbraň než ozdobu. Celý

Tlaloc mohl netto vážit hezkých pár dekagramů. Jeho výbojně

trčící nos přímo volal po pokusu někoho knockautovat.

„No a co... kamaváde?“ odsekl jsem.

Nejspíš ho to pobavilo. Musel jsem mu připsat další bod k dobru.

Nevypadal totiž přese všecko vůbec nesympaticky, spíš naopak.

Lebku, holou jako kulečníková koule, měl do ořechova opálenou,

11

takže se trochu podobal Yul Brynnerovi v méně vrahounském a

usedlejším vydání. Navzdory dynamitovým patronám, které kouřil,

měl zuby zářivě bílé. Zřejmě je rád ukazoval. A dovedl se podívat

do očí.

Poklepal mi po rameni rukou s krátkými, silnými prsty, porostlými

černými chloupky.

„Nic ve zlém, doktore. Internista? Nebo snad psychiatr?“ Na

okamžik se zamyslel a hned opravil sám sebe. „Ne. Psychiatr ne.

To byste tak rasantně nevyletěl. Sázím na internistu. Co vy na to,

bratře?“

Znělo to jako „bvatře“, ale začínal jsem se bavit. „Sázka se

nepřijímá. Jak jste na to přišel?“ Opsal doutníkem rychlý elegantní

oblouk, aniž by se sloupeček popela odlomil.

„Vůbec žádný problém! Host v lázních, který moudře nepije místní

vodu, protože dává přednost v klidu posedět. Pro secundo: má

docela krátce a doktorsky ostříhané nehty, ale nosí prsten – což by

asi chirurg nedělal, zbytečně by ho někde na operačním sále

zapomněl...“

„Omyl,“ pokusil jsem se poněkud přistřihnout křídla jeho

sebevědomí, „profesor Jirásek, dej mu pámbu nebe, nosil ohromný

diamant a s oblibou jím svítil po posluchárně.“

„Pvofesov Ji-vá-sek? Chirurg? Pak to byl ale velmi osobitý typ,

kamaráde!“

„To byl,“ připustil jsem okamžitě.

„Tak vidíte,“ zabafal spokojeně. „Pro tercio: je z vás cítit špitál na

sto honů, ale zase ne tak silně, jako byste doktoroval někde tady.

Čili jste přijel nedávno, nejspíše včera nebo předevčírem. Well – a

abych zase nevypadal tak chytře, že by vám to přišlo líto: před

chvílí jsem viděl, jak jste se zamračil nad maminkou, lízající

zmrzlinu střídavě se svou ratolestí. To je poznávací znamení za

všechny peníze, ne?“

„Máte vždycky ve zvyku hrát si na detektiva?“ rýpl jsem.

„Přesně tak, kamaráde! Nerad se nudím, víte?“

„S takovou ušlechtilou zábavou se asi opravdu nenudíte, ehm,

pane... pane...“

Na tak přímou výzvu musel ovšem reagovat.

„Stanhope, prosím. John Reginald Richard atakdále atakdále

Stanhope of Bannister. Ale nic si z toho nedělejte. Na univerzitě mi

říkali Huddy, protože prý nadělám všude hromadu zmatku. Ne,

máte pravdu, doktore! Opravdu se nenudím. Alespoň to se mi

12

zatím podařilo, ehm,“ snažil se mne dost zdařile imitovat, „pane...

pane...“

„Doktor Karel Jordan. Sine nobilitate.“

„Buďte rád, kamaráde!“ poučil mne závistivě. „Internista? Ano?

Škoda, že jsme nevsadili. Mohli jsme se prima napít. Ale to snad

můžeme tak jako tak, ne?“

Odhodil hříšně dlouhý nedopalek doutníku do rhododendronových

keřů, obklopujících místo posledního pobytu zasloužilého literáta

pana Třebízského, a jaksi samozřejmě rázoval z kopečka směrem k

městu.

Já ho jaksi samozřejmě následoval a odhadoval z nové perspektivy.

Na lorda – alespoň na lorda mých představ – mi připadal trochu

moc zavalitý a hřmotný, s rameny postaršího zápasníka, kterému

už trochu roste to, čemu krejčí říkají šetrně „pas“. Vůbec ho zřejmě

nenapadlo, že bych mohl také zůstat sedět na lavičce, protože

ustavičně mluvil přes rameno, aniž se obtěžoval ověřit si mou

skromnou přítomnost v pozadí.

„Jednoho Jordana jsem znal, doktore! Nebo to nebyl Jordan? Ale

ano, určitě. Barman v Port Harcourtu. Báječný chlap, kamaráde!

Úplný čaroděj. Dal mi prima recept na vystřízlivění pro unavené

starší pány: angostura bitter, žloutek, kečup, vodka, led, pepř a asi

deset dalších věcí. Ohromné, kamaráde!“

„Vystřízliví se po tom?“ poznamenal jsem skepticky.

„Co vás napadá – zlískáte se ještě víc. Ale chutná to docela

originálně. Asi jako prairie-oyster.“

Zřejmě Mariánské Lázně znal, protože kormidloval přímo ke

Colibri baru, obhlédl situaci a se spokojeným zafuněním se spustil

na jedno z volných křesílek. Provoz se tu rovnal zhruba nule –

veškerá dospělá populace lázní právě buď servírovala, nebo

konzumovala diety. Hřešit se bude teprve později. Jenom v koutku

sestrkávala spiklenecky hlavy skupina mladíků temné pleti,

zápolících tu s pralesem podivuhodných výjimek české gramatiky,

než se oboří do univerzitního studia. Stanhope na ně protektorsky

kývl a vydal ze sebe zvuk podobající se pracně přemáhanému

kašli.

Mládenci to trhlo. Rozpačitě odkašlali odpověď. „Dneska mám

zase jednou vševědoucí den, Jordane,“ liboval si Stanhope. „Hned

mne napadlo, odkud jsou. Gabun. To se pozná na první pohled, co,

kamaráde?“

Zajímal mne čím dál tím více. „Byl jste tam?“

13

„Yes,“ mávl rukou, jako by pobyt v Gabunu, spojený s ovládnutím

místního jazyka, byl pro průměrného vzdělance samozřejmostí,

„fajn kluci. Trochu, pravda, choulostiví na Evropany, ale to je teď

v Africe všude, kam se podíváte. Říkají nám tam Tarzani, a kdyby

nás nepotřebovali...“ odhalil zuby v poněkud vlčím smíchu.

„Aha...“ reagoval na přítomnost pana Kvida, který mi už nesl

coca-colu s baccardim. Jako obvykle. „Co to pijete? Chcete se

sklátit do hrobu? Ballantine...“ objednal. „Bez. Well...,“ obrátil se

zase ke mně, „tak vy jste internista, doktore, a byl jste v Mexiku.

Umíte kurýrovat ty jejich všelijaké nemoci?“

„To bych musel napřed zkusit,“ řekl jsem znechuceně. Podobné

otázky nemá žádný doktor rád.

Stanhope, nazývaný v koleji Huddy, moudře pokýval hlavou. „A

jak jste na tom s fyzickou kondicí?“

„Děkuji za optání, slušně. Asi bych vás přepral.“

„Asi ne...“ řekl věcně. „Víte, znám spoustu všelijakých triků. Ale

jinak vypadáte docela ucházejícně, o to nic. Zvláště když si

uvědomím, že pijete takové hrozné věci. Poslyšte, ochutnal jste už

někdy negroni? Totiž přesně řečeno negroni, jaký dělají na

Riviéře?“

„Co to je?“

„Můjtypane! Co máte ze života?“ řekl otcovským tónem.

Na to nebylo co odpovědět.

„Poslyšte, nechtěl byste se zase podívat do... do...,“ chvilku váhal,

jako by hledal správná slova, „zkrátka někam tam dolů?“ ukázal

palcem přes rameno směrem k baru a k panu Kvidovi, ale ani

jedno, ani druhé zřejmě neměl na mysli.

„Do Mexika?“ řekl jsem ohromeně.

„Ne, řekněme...“ přikývl a s láskyplnou péčí ořezával špičku

dalšímu děsivému doutníku. „Tak přibližně. Totiž pokud jde o

místo, tak úplně. Rozdíl by byl jen v čase.“ Mrkl na mne

spiklenecky a dokončil choulostivý chirurgický zákrok.

„Nechápu.“

„Bodejť byste taky chápal, kamaráde!“ vzdychl a něžně

promačkával hnědý váleček formátu náboje do velkorážního

leteckého kanónu. „Proč si myslíte, že jsem zrovna tady, v

Mariánských Lázních?“

„Ledviny,“ dohadoval jsem se a dodal škodolibě: „Whisky bez

sody...“

Zdrtil mne pohledem, pečlivě si zapálil a odfoukl mohutný

kumulus modrého dýmu ke stropu.

14

„Jednu a půl ledviny mohu kliďánko věnovat na transplantace,“

řekl konečně, „a budu dál zdráv jako ryba, Jordane. Ba ne.

Rodinka. Lady Stanhope of Bannister, drahý bratranec Ignatius,

ještě dražší bratranec Maurice a úplně nejdražší bratříček Alvin...

Odpusťte, že vás otravuji rodinnými záležitostmi, ale vy sám jste

se ptal, pokud se pamatuji.“

„Neptal. Ptal jste se vy, Stanhope, ale to nic. Proč před nimi

utíkáte?“

„Protože mne chtějí zavřít do blázince, Jordane. Teď to víte. Za

chvíli mi vystoupí pěna kolem úst a pokusím se vás podříznout

tady tím kinžálem,“ povytáhl z kapsy nožík, se kterým si ořízl

doutník. „Tak snad abyste rychle opustil nebezpečné pásmo.

Ten váš odporný nápoj platím. Sbohem!“

Díval jsem se na něj přes okraj skleničky, kde v hnědofialově

zbarvené tekutině chrastily zvolna tající kostky ledu.

„Tak snad abyste si přestal hrát na velkého chlapečka, Huddy, ne?

Jste už s nervy skoro na hromadě a potřebujete se asi vypovídat

Můžete začít. Dneska už sotva podniknu něco důležitého.“

„Vážně jste internista?“ zeptal se po chvíli.

„Vážně!“ K baru přisedla dívka s krásnýma nohama. Ještě si ani

nestačila osladit kávu, když s citlivostí radiolokátoru zaznamenala

náš anglický dialog. Mírně se pootočila a nejstarším gestem na

světě si upravovala vlasy. Stanhope po ní sjel pohledem, jakým by

asi oceňoval stejnou váhu krouhané řepy. Tato příjemná záliba ho

tedy z lůna rodiny nevypudila. Objednal ještě jednu whisky a

zamyšleně do ní zíral jako byzantští sektáři, soustřeďující se v

očekávání přímého spojení s nebesy na vlastní pupek.

„Lady Stanhopová, drahý bratranec Ignatius...“ napověděl jsem

mu potřebnou nit hovoru.

Podíval se na mne zpod víček. Teď vypadal rozhodně starší než

před chvílí. Dobrých čtyřicet, možná pětačtyřicet let.

„Tak abyste věděl, Jordane, já jsem fyzik. Ne zrovna špatný fyzik,

i když zase ne módní.“

„Netušil jsem, že se earlové mohou stávat fyziky. Spíš se to přihází

naopak, Stanhope. Nemám pravdu?“

„Máte, ale zkuste zůstat pro změnu chvilku zticha, nebo mě ta

zpověď přestane bavit. Máte pravdu potud, že tohle byl první

pořádný malér v rodině. Místo abych v rozumné lhůtě a po

obvyklých průlomech a taškařicích se studiemi praštil a dal se na

15

střílení bažantů a na regaty a dostihy a takové ty blbosti, jel jsem

ve fyzice dál. Dovedete si představit ten poprask?“

Dovedl jsem –

„Učil jsem se u Wyckotta, a Robertsona, u Tombaugha a nakonec u

starouška Einsteina v Princetonu... Přemohl jsem se tak dalece, že

jsem s ním chodil dokonce na zmrzlinu...“ Otřásl se při tak děsivé

vzpomínce. „Také on – bohužel až ke konci života, Jordane, – měl

v hlavě stejného brouka jako já. Čas.“

„Časoprostorové kontinuum? To přece už...“

„Ale samozřejmě že ne! Tentokráte čas jako takový. Čas jako

fyzikální veličinu, kterou je možné nejen víceméně přesně měřit,

ale také víceméně přesně charakterizovat. Charakterizovat,

rozumíte, kamaráde? Zatím se o to pokoušeli hlavně filozofové, a

podle toho to také dopadlo“ řekl znechuceně. „Znáte ty řečičky.

Svatý Augustin – tempus sine aliqua mobili mutabilitate non est –

a skoro stejně špatné názory Whiteheada. Nobe Milne se svým

časem, běžícím dvě miliardy let a zkracujícím se jako vyprané

triko. Nemluvě o Bergsonovi: čas mrtvých věcí je bez trvání... To

určitě! Einstein v posledních měsících života uvažoval konečně

správným směrem, šikula. To nebyla genialita, Jordane, to byla

hlavně píle. Dneska už je ve vědě genialita leda pro legraci

králíkům. Představte si, že někde – a nikdo ovšem nemá tušení,

kde – leží řešení problému. Jakéhokoli. A za tím problémem se

vydá různými směry padesát vědeckých týmů – asi jako když

padesát skupin policajtů se psy hledá mrtvolu. Všichni mají

stejnou možnost, ale jen jeden jediný tým se docela náhodou do

řešení problému strefí. Leželo zkrátka v jeho směru, chápete?“

Přikývl jsem.

„Chvála bohu! Einstein taky zkusil všelijaké směry, a nakonec kápl

na ten pravý. Něco prý o tom napsal Infeldovi, jenže ten si to

moudře nechal pro sebe a zametl i stopy, které snad zanechal

nebožtík Einstein v zápiscích a v laboratoři.“

„Proč?“

„To je peklo, Jordane... Protože Einstein pochopil, že čas není jen

jedna fyzikální veličina, jenom součást časoprostorového kontinua,

dimenze a já nevím co všechno, ale – a teď se podržte – forma

energie. Strašlivé energie, totiž pardon,“ opravil se a upil whisky,

„energie, která by se v rukou lidstva, odjakživa důmyslného v

rafinovaných formách sebevraždy, mohla strašlivou stát.“

„Víte, Stanhope, já jako lékař...“

16

„Nesmysl! Na tohle by měl přijít i operní tenor, a to už je co říci,

Jordane! Cožpak je možné, aby v tom našem pitomém vesmíru

existovaly jednosměrné toky energie? Já vám to tedy řeknu po

lopatě, pro operní hejkaly: řeka někam teče. Čas taky. Z minulosti

přes přítomnost do budoucnosti. Elektrický proud někam teče.

Magnetické pole dosahuje odněkud někam. Jasné?“

Nezávazně jsem pokýval hlavou, což Stanhope vůbec

neregistroval.

„Řeka teče jen a jedině proto, že se jí voda ve formě dešťů na

horním toku vrací. Elektřina: totéž v modrém, jenomže místo vody

tam poklusávají elektrony. O magnetismu vám snad nemusím

vykládat, to už měl obstarat učitel. Obecně vzato, energie je

nezničitelná, může se proměňovat, ale zůstává. Od nešťastného

dne, kdy vznikl vesmír, se neztratil ani jediný mrňavý erg. Jenom

jeho milost čas si podle nás klidně proudí z nějakého

nevyčerpatelného rezervoáru, na okamžik nás poctí přítomností a

pak zase hurá dál, čertví kam. A nikdy zpátky. Jordane, člověče, je

to logické?“

Pocítil jsem naléhavou potřebu se napít

„Tak vidíte,“ prohlásil vítězně Stanhope. „Nahlížíte to, ačkoli jste

jenom docela obyčejný doktor medicíny. A co z toho vyplývá? Že i

čas je vratný. Že se nepohybuje jenom jedním směrem. Že těch

směrů je nekonečné množství a vzájemně se koneckonců musejí

srovnávat tak, aby bylo stále zachováno celkové množství času

tohoto vesmíru. Každá vteřina dopředu musí být kompenzována

vteřinou zpátky. Progrese regresí. Už je to jasné?“

„Děkuji. Vůbec ne,“ řekl jsem s upjatou zdvořilostí.

Huddy spráskl ruce, až slečna s krásnýma nohama na bonbónku

barové stoličky povyskočila a šelmovsky se na nás usmála jako na

párek nezbedů. „Ti doktoři!“ vzdychl Stanhope, jako by mluvil o

obecních bláznech nebo o spiritistech. „Doufám, že jste alespoň

někdy slyšel o Lemaitrově teorii rozpínání vesmíru. Podle ní

vznikl celý vesmír gigantickým výbuchem z jakéhosi původního

veleatomu, soustřeďujícího všechnu prvotní hmotu. Soudě podle

dnešních vzdáleností galaxií, které, jak jistě račte vědět a jak věda

díky rudému posuvu spektrálních čar zjistila, se od nás vzdalují

tím rychleji, čím jsou vzdálenější, došlo k praexplozi už před pár

miliardami let.“

„O tom vím,“ připustil jsem, „jenomže je to jenom jedna z

teorií...“

17

„No a?“ zamával Stanhope doutníkem. „Co jste čekal, drahoušku?

Předhoďte pěti vědcům otázku, třeba co dělá větříček, když

nefouká, a budete mít v tu ránu pět překrásných teorií. Tuhle teorii

náhodou tak trochu zastával i starý Einstein. Souhlasil dokonce s

tím, že se rozeběhlý vesmír zase jednou začne stahovat, až se

zhustí v původní praatom.“

„Čímž budeme mít po starosti,“ podotkl jsem.

„Vy jste se minul povoláním,“ prohlásil Stanhope. „Měl jste se

místo na pacientech činit na veselých povídkách. Brrr...,“ otřásl

se. „Ale vážně, Jordane, pointa je v tom, že Einstein nedokázal

dojít až k představě, že se zároveň se smršťováním vesmíru bude

vracet čas. Od konce k počátku.“

„Počkejte, počkejte...“ přerušil jsem ho. „Tak tedy podle vás bude

ze zřícenin Parthenónu zase prima novostavba. Napoleon si to

odžije od Heleny přes Waterloo až na rodnou Korsiku, staříci se

změní v novorozeňata, která potom hupnou do... ehm... do svých

maminek...“

Stanhope se na mne přemítavě díval a chvíli neodpovídal. Nakonec

mávl rukou. „Legrace, co? Víte, co si myslím, Jordane? Až jednou

bude bláznivé lidstvo létat po hvězdách – a já o tom vůbec

nepochybuji, že bude –, narazí na ještě divnější formy života než

na staříky skákající nakonec, jak jste se vtipně vyjádřil, do

maminek. Jenže ono to takhle nemusí dopadnout. Mechanická

energie také nemusí vždycky jenom pohybovat kyvadlem sem a

tam, houpy hou, od jedné výchylky ke druhé. Jestli je v principu

možné, aby se čas zpomalil, což dokázal už starý Albert, nebo

dokonce obrátil, což se pro změnu snažím už dvacet let dokázat já,

případně probíhal nějak napříč, řekněme našemu biologickému

času, pak by ani návrat vesmíru neprobíhal tak, jak si

představujete. Prostě proto, že se ani čas v něm nevyvíjel prostě a

lineárně.“

„Aha. Což tedy jinými slovy znamená, že je docela dobře možné

sestrojit nějaký stroj času, že, Stanhope? Pokud se pamatuji, začal

s tím Wells a teď se tahle zázračná mašinka dostala do kdejakésci

fi připitomělosti. A budeme si to frčet proti času a napříč časem,

jen se za námi zapráší...“

Připadal jsem si ohromně vtipný. Stanhope to asi za tak legrační

nepovažoval. Pozorně zamáčkl nedopalek, uhasil poslední

jiskřičku žhavého popela a pak se ke mně naklonil, div mi nosem

nevypíchl oko.

18

„Konečně jste na to kápl, kamaráde! Ony totiž ty stroje času jsou

už dávno na světě a motají se nám v dějinách.“

19

II.

Jste mladí svými dušemi – odpověděl kněz – neboť v nich

nechováte žádné staré myšlenky, získané dávnou tradicí, ani

vědomosti, zešedivělé časem.

Platón: Timaios

Bože, bože, jak je to dnes všechno podivné! A včera šlo všechno

docela jako jindy. Což jsem se přes noc změnila? Skoro si

vzpomínám, že jsem se necítila ve své kůži Nejsem-li však táž jako

včera, musím se ptát, kdo u všech všudy jsem. Aha, to je ta velká

hádanka.

Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství

20

BAŽINA PÁCHLA JAKO STOKA, DO NÍŽ JSME SE každým

krokem bořili po kotníky, po kolena. Trnité liány nás chytaly za

oděv, viděl jsem, že Stanhope krvácí z rukou a obličeje, jak se

nedočkavě prodíral pralesem plným hnilobných a plesnivých

výparů. Zdálo se, že půda je kotlíkem vařící vody, z níž

vystupovaly milióny moskytů, kroužících v hejnech nad

rozpadajícími se kmeny a odumřelými větvemi, trčícími jako žebra

pravěkých zvířat z bažiny. Jako všude na světě tu vegetace houstla

jenom ve slunci.

Jizva v pralese, jíž jsme sem proti proudu času vnikli, se už

uklidnila a znehybněla.

Stanhope se zastavil. Otíral si krev z obličeje kapesníkem, ale oči

mu zářily.

„Co tomu, říkáte, Jordane, kamaráde? Víte, co se děje na druhé

straně světa? Egypt si ještě nějaké to tisíciletí počká na sjednocení

králem Menim, pyramidy jsou hudbou vzdálené budoucnosti,

právě tak jako Ur, Lagaš, Umma, Kiš a ostatní mezopotámské

ministátečky. Možná že už stojí první chajdy tam, kde jednou bude

Mohendžodaro a Harappa. A v Číně ještě uběhne moc let do

vzniku prvního státečku Jin na Žluté řece. Ale vás zajímá Evropa,

co, kamaráde? No – zatím samá voda! Možná že se pár Pelasgů a

Karů v Řecku a na Krétě rýpá zahnutými klacky v zemi nebo – a to

spíš – sbírá žaludy. Nic víc.“

„Nemám pocit, že by mě to zrovna teď nějak obzvláště

vzrušovalo,“ zabručel jsem nezdvořile a odtrhl ze zápěstí pijavku,

svíjející se jak malý hádek. Zůstala po ní nepatrná krvácející ranka.

„Jestli se za ta léta v přírodní kulise mnoho nezměnilo, Stanhope,

tak je to tu přímo nabité hady a jedovatým hmyzem. A docela

určitě klíšťaty.“

„Nemám klíšťata rád,“ řekl stísněně, jako by se přiznával k nějaké

tajné neřesti, a otřel si kapky potu z holé lebky. „Já je přímo

zbožňuju! Ta větší, co se jim jednou bude říkat garapatos, jsou

velká jako vlašský ořech. Menších pilinios je zato víc. Zavrtají se

jedno vedle druhého, zejména kolem rozkroku...“

„Tak snad abyste si dal pohov, ne, mladíku?“ vyjel s náznakem

hysterie v hlase. Nesměl jsem to přehánět. Huddy byl koneckonců

pán středních let a měl za sebou kromě rozložení na atomy v

chronokomunikátoru i lady Stanhope of Bannister, drahého

bratrance Ignatia a ještě dražšího bratrance Maurice a... „Cožpak

já snad nekoukám dostat se co nejdříve z téhle botanické zahrady?

A mimo to, kamaráde: Jestli se tu tak moc nezměnilo, jakože se

21

nezměnilo, tak si dejte pozor na ty malé černé mušky, co vám

bzučí kolem hlavy. Jmenují se colmoyote a nechávají pod kůží na

památku docela malinké vajíčko, ze kterého se pak líhne docela

slušná ponrava...“ Vyrovnal to na jedna – jedna.

Ohlédl jsem se naposledy po Stroji. Téměř už ho zakrývaly liány a

kmeny padlých stromů. Seděl na perleťově lesklém vejci

silokřivek, zaříznutých do měkké půdy. Doufal jsem, že bahno

není příliš hluboké, ale se svou obavou jsem se raději Stanhopovi

nesvěřil.

Huddy rozhrnul větve a rázem uskočil zpátky, div mne neporazil.

Metr před námi se kývalo něco, co kdysi bývalo lidskou hlavou,

ale teď už jenom její ubohou připomínkou, obletovanou

mouchami, s prázdnými očními důlky a vyceněnými zuby mezi

shnilými rty. Tělo se zachytilo ve větvích ostnatého keře, jehož

dlouhé, štíhlé trny projely svalstvem paží, takže na bílém, krátkém

šatu, jakési tunice, byly tu a tam černé skvrny zaschlé krve,

hemžící se hmyzem. Lebka byla rozpolcená až ke kořeni nosu

strašlivou sečnou ranou. Stanhope kolem sebe zatápal rukama jako

noční chodec, ale kupodivu rychle se uklidnil. „Vidíte to, Jordane?

Už jsme narazili na první známku civilizace.“

Pustil větve, které se rázem vrátily do původní polohy, takže se

zdálo, jako by mrtvý přívětivě zakýval na souhlas.

TĚCH SKLENIČEK NA LAČNÝ ŽALUDEK UŽ BYLO ASI

dost. Colibri bar počaly vylepšovat duhové obrysy jako po

přiměřené dávce LSD, což jsem už dávno znal jako významný

varovný příznak. Slečna u baru se pochopitelně také začala jevit v

růžovějším světle, a to by nemuselo dvakrát dobře dopadnout.

Konečně se jí podařilo zachytit earlův pohled a to ještě, chudinka,

ani netušila, že je Huddy opravdovský, dvacetikarátový lord.

Schoulil se, jako by na něho namířila pětačtyřicítku. „Už je to tak,

kamaráde... zatracená práce. Ale že bych vám to dopověděl venku,

ne? Zaplatím!“ pronesl nezvýšeným hlasem, aniž komíhal horní

půlkou těla nebo třepetal náprsní taškou. Přesto tu byl pan Kvido

okamžitě. Stanhope se prohrabal ve svazku bankovek

nejrůznějších států, než vyštrachal příslušnou měnu. Očekával

jsem, že dívka v tomto kritickém okamžiku pravdy a po drásavém

pohledu po Huddyho peněženky sehraje jako poslední možnost

mdlobu, záchvat padoucnice nebo prostě exploduje, ale její

relativní nevinnost ještě asi nebyla dostatečně poučena. Opustili

jsme bar bez komplikací.

22

„O čem jsme to – aha, ty stroje času v dějinách... No, to se

rozumí, že na to někdo nakonec přijít musel,“ pokračoval Stanhope

zálibně, jako by objevitelem, přicházejícím v úvahu, nemohl být

nikdo jiný než on. „Ty pitomosti o Marťanech... Poslyšte, Jordane,

proč si mě ta holka tak prohlížela?“ zeptal se najednou a bez

zřejmé souvislosti. „Měl jste na nose sazi. Ne – už je to v pořádku.

Před chvílí zase odešla.“

Podíval se na mne nedůvěřivě a pro jistotu si přejel po nose dlaní.

„Teď je to perfektní,“ ujistil jsem ho. „Co bylo s těmi stroji času v

dějinách?“

Pomalu jsme šli z kopečka hlavní třídou kolem vlhce

vydechujících parků. Přemýšlel jsem, jestli je Huddy potřeštěnec,

šílenec nebo podvodník. Ani jedno řešení se nezdálo

pravděpodobné, pokud ovšem nebyl vynikajícím hercem, že by

vedle něho mohl sir Lawrence Olivier leda statovat ve třetím

dějství jakožto dav.

„Slyšel jste někdy o Wilhelmu Königovi?“

„Ne. Obráceně. O Königu Wilhelmovi. Vlastně o Kaiseru

Wilhelmovi.“

Chvíli trvalo, než pochopil.

„Už zase kecáte, kamaráde,“ řekl vyčítavě. „König byl archeolog a

našel někde tam dole v Turecku tři tisíce let starý

elektrogalvanický článek, docela slušně fungující. Zlatníci v okolí

dodnes napalují důvěřivé turisty měděnými tretkami, galvanicky

pozlacenými díky docela stejným baterkám.“

„Výborně,“ poznamenal jsem. „Dobře jim tak! Proč nesedí doma

nebo v Colibri. Přijde to asi stejně draho a je alespoň legrace. A co

má být?“

„Nic. V Turkestánu nebo okolí se našel pár tisíc let starý hrob a v

něm nebožtíček, který měl opasek z čistého hliníku:“ „Bezva. To

bylo ohromně praktické, rozhodně příjemnější než se vláčet po

světě v železné drátěné košili jako Venouš.“

„Jaký Venouš?“ zděsil se Huddy.

„Venouš, Václav. Jeden český panovník. Máme ji na Hradčanech v

Praze, tu košili, víte?“ vysvětlil jsem, ale díky čerstvému vzduchu

se ve mně stále zřetelněji vzmáhal pocit, že asi nejsem tak břitce

vtipný a neodolatelně legrační, jak si připadám, a že by ten hliník v

hrobě vlastně asi neměl být. Snažil jsem se co nejrychleji napravit

reputaci. „Ale proč... jak ten hliník, tedy amilu... aluli...

aluminium, to se doluje teprve nedávno, ne?“

23

Změřil si mě zdrcujícím pohledem jako něco, co právě vylezlo

zpod kamene.

„Milý doktore,“ zdůraznil titul, „hliník se vůbec nedoluje a na této

pitomé planetě se bohužel ani nenachází v čistém stavu. Vyrábí se

elektrochemicky, a to velice obtížně a nákladně a s mimořádnou

spotřebou elektrického proudu. Z bauxitu.“

„Aha!“ osvítilo mne poznání. „Tak oni ti turečtí šikuldové vyráběli

proud, a díky proudu hliník a exportovali ho do... kam jste to

říkal?“

Stanhope neodpověděl. Popadl mne rázně pod paží a

zakormidloval doleva, směrem k neónovému, čerstvě rozžatému

návěstí baru Lil. Zřejmě z toho dnes nevyjdu, řekl jsem si. Kismet.

Osud. Jako prapor.

V Lilu pro mne Stanhope objednal přes mé chabé protesty dvojitou

kávu (což u nás bývá považováno za přání pojíst kašovitou směs

horké vody a dvojnásobné porce černé pochutiny, ale to ovšem

nemohl tušit), chytil mne za knoflík a důrazně mi vysvětlil, že se

mnou neztrácí čas jenom proto, aby se bavil.

„Doufám, že už s vámi zase bude rozumná řeč!“ poznamenal

podezíravě, když jsem s odporem skončil konzumaci dvojjediného

turka a pátral po něčem k jídlu. „Ten hliník beru zpátky,

Stanhope!“ kál jsem se. „No proto! Ve Střední Americe se už před

třemi tisíci lety tavila platina, kamaráde, což se dnes podaří jenom

v elektrickém oblouku nebo ve speciálních pecích, a to ještě ne

tak, aby se daly odlévat celé sošky. A oni je tenkrát, rošťáci,

odlévali.

V Baalbeku jsou kamenné kvádry dva tisíce tun těžké, to je, abyste

věděl, jako rachejtle Saturnu před startem, a dopravené dost daleko

na staveniště, kde byly zdvíhány do výšky nejméně sedmi

metrů...“

„To musel být technický problém, co?“ snažil jsem se tvůrčím

způsobem obohatit diskusi.

„Kamaráde!“ bouchl pěstí do stolu. Už mi to jeho „kamaváde“ ani

moc nevadilo. „Když jsem byl naposledy v Tiahuanaku, brečel

ředitel vykopávek, nějaký pan Sanginés, jako želva. Nejkrásnější

exemplář, který vyhrabali, nemohou vůbec vyzdvihnout, a

vzhledem k tomu, že tam povede silnice, bude prý asi zase se vší

slávou pohřbený. Byl jsem se na ten zázrak podívat. No – hezké to

je, o to nic – granitový oltář z jednoho kusu, s obětním kamenem,

reliéfy, zkrátka docela zajímavá věcička. Váží tak asi sto padesát

tun a nejsilnější pojízdný jeřáb, který vůbec v Bolívii je, unese

24

dvacet tun. Seňor Carlos Pouce Sanginés byl z toho tak naměkko,

že byl ochoten oltář věnovat každému, kdo ho dovede zdvihnout a

odvézt. Obrátil se dokonce i na Kruppa, na General Motors a

pokud vím, i na vaši Škodovku.“

„No a?“

„No a. Dneska tam vede silnice a seňor Sanginés se občas chodí

vyplakat k patníku číslo to a to, protože deset metrů pod ním je

zahrabán jeden z nejvýznačnějších archeologických nálezů

Tiahuanaka. A to bylo jenom sto padesát tun, chlapče – v Baalbeku

jsou to dva tisíce! Kdyby se ty kvádry rozmlátily na štěrk, byly by

pro jeden jediný potřebí k odvozu čtyři stovky těžkých náklaďáků.

A to ještě nic není, Jordane! Slyšel jste někdy o Sacsayhuamanu?“

Cuba libre, chudinky, chřadly.

„Sacsay... hm..., počkejte, o tom jsem někdy... Tam byla nějaká

pevnost Aztéků nebo Mayů, že?“

„Inků. Z toho si nic nedělejte. Na doktora je to dobré i tak,

kamaráde! Jenomže o tu pevnost teď nejde. Kousek od ní je

skutečně slušný kus kamene, vzorně opracovaný a zřejmě kdysi

odněkud někam transponovaný, protože stojí, tak říkajíc, na hlavě,

soudě alespoň podle schodišť a něčeho, co vypadá dost

nepochybně jako sedadla nebo trůny. Abyste věděl, tenhle kvádřík

váží, to se ví, zase jenom podle odhadu, asi tak dvacet nebo třicet

tisíc tun.“

„Prosím?“ Myslel jsem, že jsem se přeslechl.

„Třicet tisíc tun. To je asi tolik, jako tisíc slušně vyzbrojených a

municí opatřených těžkých tanků i se svými politováníhodnými

posádkami. Jako patnáct největších kosmických raket s palivem. A

teď si představte, kamaráde, že se s touhle horou někdo vláčel.

Můžete mi laskavě prozradit, když už ne proč, tak alespoň jak?“

„To tedy nemohu,“ prohlásil jsem smutně. „A vy můžete?“

Stanhope se vítězně zazubil a spiklenecky naklonil k mému uchu,

přičemž mne ovanula vůně doutníku a pasty Super Colgate (čistí

chrup i dech).

„Mohu, Jordane. Já ano! Trvalo mi to skoro dvacet let, člověče,

než jsem na to přišel. A hlavně, než jsem si všechno ověřil.“

„Ty stroje času, o kterých jste mluvil, s tím mají něco...“

„Pssst!“ sykl Huddy a kývl směrem k číšníkovi. Pohyboval se

ustavičně v kritické vzdálenosti, kde sice mohl, ale také nemusel

nic slyšet Podle mého životního pravidla číslo tři „Důvěřuj, ale

spíš si dej pozor“, jsem raději ztlumil hlas.

25

„To se ví, že mají, bratře! Napadlo mne to ihned, když jsem se

doslechl o přednášce toho chudáka Burghardta Heima. To vám

taky nic neříká, co? Jakpak by taky... Geniální fyzik, rozumíte?

Svým způsobem blázen, ale hlavně chudák. Za války ho vytáhli na

frontu. Vrátil se domů do Frankfurtu bezruký a slepý. Nevím, jestli

mohl ještě nějak teoreticky pracovat, nedovedu si to představit.

Snad tenkrát v roce sedmačtyřicátém mluvil o svých starších

výzkumech, ačkoli zase to mezopole je vlastně až ze

šestačtyřicátého a on hořel v tanku už někde u Stalingradu.

Zatracená práce...“

„Nechtěl byste zase chvilku zkusit přeorientovat se na chápavost

operních tenorů, vy jedno mezopole,“ přerušil jsem ho roztrpčeně.

„Tak to tedy vezmu jako na kolečkových bruslích,“ odpověděl a

podíval se na hodinky. Samozřejmě nejdražší na světě, značky

Patek. Pomalu jsem začal chápat pocity bezzemků a chudých,

samostatně hospodařících rolníků, když táhli s kosami na pány.

„Ono to bude lepší. Už je skoro osm hodin, a my... Vlastně si to

povíme až později. Teď k tomu zmrzačenému chudákovi; oznámil

zkrátka, jako by mluvil o zlepšeném typu párátka, že objevil dva

nové stavy hmoty, totiž pole, to je, jak račte vědět, taky fáze

hmoty: dynabarické a kontrabarické. Umožňují přímou změnu

hmoty v energii a naopak.“

Zamotal do toho šestirozměrný prostor – to si raději vůbec

nesnažte představit, kamaráde, na to jsem i já krátký – ve kterém

můžete s tímhle mezopolem sestrojit kosmickou loď, která

dosáhne nadsvětelné rychlosti. Až se nikomu z posádky ani z

cestujících nezkřiví vlásek na hlavě, protože jaksi mimochodem

vymyslel i takzvané budiče pole, jimiž si na matičce přírodě

vyprosil výjimky ze zákonů setrvačnosti. „Takže se nikdo

nerozplácne na maděru, i když ta jeho superloď třeba z plného

fofru na místě zastaví.“

„Víte, co by za to daly automobilové továrny a hlavně pojišťovny,

Stanhope?“ řekl jsem s posvátnou hrůzou. „Výborně, kamaráde!

Už se vám ty odpornosti vykouřily z hlavy. Co si dáte?“

„Kofolu!“ prohlásil jsem mučednickým hlasem. „Dvakrátduble

ballantine a sodu zvlášť,“ objednal Huddy bez zvýšení hlasu. Pan

vrchní sebou mrskl jako pstruh k baru. Pravidlo čísla tři se opět

jednou osvědčilo.

„Jenomže než k tomu mohlo – myslím s těmi pojišťovnami a tak –

dojít,“ pokračoval Stanhope, „Heim prostě zmizel. Ztratil se bez

funusu a už o něm jaktěživ nikdo neslyšel. Nebyl nikde v blázinci

26

– promiňte, zapomněl jsem na vaši profesi – tedy v žádné léčebně

tohoto druhu, nepřejelo ho auto, zkrátka nic. Absolutně nic.

Tenkrát jsem byl mladý studentík a profesor Infeld mne z Toronta

poslal za Heinem do Frankfurtu. To víte, že jsem se chtěl

vytáhnout a najít ho a...“ Mávl beznadějně rukou.

„Jak je to možné?“

Zamyšleně poklepával prstem na ubrus. „To bych taky rád věděl,

Jordane. Ono sice Německo v sedmačtyřicátém ještě nevypadalo

na hospodářský zázrak, spíš tak na Divoký západ, pašerácké gangy

se občas vesele střílely po ulicích jako v Chicagu, ale přesto... No,

prostě nevím. Na té přednášce prý bylo pár penzistů, co se přišli

ohřát a bylo jim fuk, jestli někdo přednáší o sumerském písmu,

antikoncepci nebo o šestirozměrném prostoru. Stejně spali. Potom

skupinka bývalých kolegů, co přišli ze soucitu a ze slušnosti a pak

si určitě říkali, že se chudák Burghardt z toho zranění pomátl. No,

a pak možná ještě někdo, komu to zapalovalo a kdo si Heima včas

zajistil.“

„Jak to myslíte, zajistil? Proč?“

„I vy dušičko naivní, prostinká a nevinná! Slyšel jste někdy o

operaci Paperclip (Svorka na papír) a o operaci Alsos? V rámci

těchhle operací sbalili amíci všechny německé atomové a raketové

vědce, pokud je měli na dosah, a šup s nimi pryč do Států. Nechte

si to vyprávět od Wernhera von Brauna, od Weiszäckera nebo od

Heisenberga, jak se to dělá. Jiné velmoci logicky udělaly totéž v

modrém, jenomže tomu asi neříkaly ‚Svorka na papír‘, ale

romantičtěji, třeba, co já vím, Večer na rejdě. A Heimovy výzkumy

byly, když se to tak vezme kolem a kolem, zajímavější než

německá atomovka, do které bylo ještě hodně daleko a amíci už ji

stejně dávno vyrobili. O tomhle však neměli ani páru.“

Dal jsem Stanhopovi za pravdu, že to asi bude to pravé. „Myslíte

si, že už tenkráte byl kosmický výzkum tak hrozně aktuální?

Pokud se pamatuji, byla ještě celá léta nejdokonalejší raketou

ukořistěná V2.“

„Svatá pravda, kamaráde! Jenže o kosmický výzkum vůbec nešlo.

Někomu asi napadlo totéž co mně: jestliže se nějaké těleso

pohybuje rychlostí blízkou rychlosti světla, zpomaluje se v něm

čas vzhledem k času jiného tělesa, které považujeme za nehybné a

podle něhož měříme rychlost té rachejtle.“

„To vím!“ prohlásil jsem hrdě.

„Jo. To už dneska ví každý desetiletý kluk, když si čte obrázkové

comics o vesmírných bubácích,“ poznamenal Stanhope neomaleně.

27

„To je ovšem jenom začátek. Se zvyšováním rychlosti se tedy

zkracuje čas a zároveň roste hmota, masa pohybujícího se

předmětu. V okamžiku dosažení rychlosti světla se místní čas

zastaví, zkamení – ovšem opět pouze vzhledem k nehybnému

pozorovateli – a masa by měla teoreticky vyrůst na nekonečnou

hodnotu...“

„... což je zřejmě nesmysl, a kromě toho se mi zdá, Stanhope, že ta

světelná rychlost...“

„Račte laskavě ještě popřát slovo vetchému starci, mladíku,“

přerušil mne Huddy. „Všechny námitky, které si vůbec můžete

vymyslet, jsem slyšel na neporovnatelně vyšších úrovních alespoň

při padesáti otravných kongresech, protože tam se vždycky najde

nějaký mládenec, co se rozhodl ozdobit se exhumovaným

Einsteinovým skalpem. Vy zřejmě moc věříte vědcům, kamaráde!

Pamatujte si: až jednou všichni poletíme při nějakém tom

supernukleárním velevýbuchu do vzduchu, tak poslední, co

uslyšíte, budou třesoucí se hlasy odborníků, že se to absolutně

nemůže stát. A že byla vědecky dokázána nemožnost železnice a

telegrafu a...“ podíval se na rolls-royce mezi hodinkami.

„Nemáme čas. Bohužel! Tak tedy při dosažení světelné rychlosti

narazí předpokládaná loď na jakousi časovou a hmotnou bariéru.

Vypadá stejně nepřekonatelně jako při teoretických výpočtech

bariéra zvuková. Vzduch má totiž za takového tlaku málem

konzistenci cementu a zkuste se nabourat tryskáčem v tisíci

kilometrech za hodinu do zdi! No vidíte – a ono to přece jen tak

zlé není, i když na to první chudáci piloti tvrdě doplatili. Chce to

prostě své. Invalida Heim domyslel všecko do puntíku – deset let

jsem ho kontroloval a ověřoval. Měl pravdu. Časovou bariéru

můžeme prorazit a dostat se do docela jiného času – do času, který

běží nazpátek. A fofrem, kamaráde! Ne snad, že by při

dvojnásobné rychlosti světla šlapal jenom dvakrát rychleji. Jako

doktor to nemůžete pochopit, ale matematicky to klape; stačí pár

mizerných kilometříků ve vteřině nad rychlost světla a stovky let

se vám otáčejí jako elektroměr, když si v bytě pro potěšení zapnete

elektrickou lokomotivu.“

„Jenom do minulosti? Do budoucnosti to nejde?“ zeptal jsem se.

„I vy jeden! A to nestačí? Ne, do budoucnosti to opravdu nejde.

Tam se můžete vypravit jenom s panem H. G. Wellsem na jeho

Stroji času. Nedoporučuji, kamaráde! V podzemí žijí naši

masožraví potomci, morlokové, živící se chovem a pojídáním

nadzemní složky lidstva. Abychom mohli posunovat čas do

28

budoucnosti, museli bychom objevit pohyb pomalejší než

absolutní nehybnost. A na to, bohužel, jsme zatím kraťasové.“

Lítostivě povzdechl. „Kdyby to šlo, mrknul bych se každý týden

jen tak jedním očkem na příštího vítěze dostihů, vsadil bych si – a

měl bych zčásti pokoj od ctihodné lady Stanhope of Bannister a

dalších drahých příbuzných, čert aby je vzal.“

„Vy s nimi máte nějaké potíže?“ vyhrkl jsem netaktně a patrně

zcela proti zvykům vládnoucím mezi early of atd.

„Ani se neptejte, bratře! Jakmile jsem si totiž uvědomil, že cesty

do minulosti jsou možné, za druhé že na princip přišel pan

Burghardt Heim, za třetí že ho někdo unesl a že se tedy na

technické realizaci téhle myšlenky někde pracuje ostošest, pustil

jsem fyziku z hlavy a dal jsem se na cestování. A to stojí nějaké

prachy! Pomalu už si ani nebudu moci dovolit bydlet v Hiltonech,“

řekl žalobným tónem, jako by mi oznamoval, že kryje svou

kalorickou spotřebu vybíráním popelnic. „Došlo to tak daleko, že

mne rodinka chce dát pod kuratelu, bestie. No, zaplaťpámbu, teď

jim asi na nějaký ten čásek uteču.“

V životě mne nenapadlo přemýšlet o možnostech lady of Bannister

a drahého bratrance Ignatia zorganizovat zadržení hýřivého seniora

rodu v Československu, ale vzhledem k jeho devizovému přínosu

by asi narazili na vážné obtíže, takže jsem s Huddym v duchu

souhlasil.

„Nedořekl jste to, Stanhope. Na jaké cesty jste se dal?“ „My

heaven. Přece za stroji času! Je logické, že někde v budoucnosti

stojí už ta mašinka perfektně hotová, vyzkoušená a schopná

provozu. Neméně logické je, že v ještě vzdálenější budoucnosti do

ní někdo vlezl – to zní legračně, viďte, mluvit o budoucnosti v

minulém čase, co? – a vydal se nazpátek, do dějin. Třeba k nám,

ale spíš někam trochu dál. U nás je to teď jednak nezajímavé,

jednak patrně dost známé a hlavně na pár desítek nebo stovek let

se ta mašinka asi tak snadno nastavit nedá. Ono se to bude nejspíš

vracet jako namydlený blesk.“

„Myslíte, že snesu ještě jednu?“ zeptal jsem se zlomeným hlasem.

„Vždyť jste zrovna před chvilkou říkal, že do budoucnosti

nemůžeme... a teď...“

„Whisky a mléko můžete vždycky, kamaráde,“ ujistil mne

blahovolně Huddy a luskl prsty na číšníka. „Obojí je stejně zdravé,

ale whisky mi chutná lépe. Tak to jste tedy zase vedle – říkal jsem,

že se zatím nemůžeme uměle, vlastní vůlí dostat do budoucnosti.

Čímž ovšem není řečeno... Podívejte se, jak bych vám to řekl...

29

Čas může sem i tam... Ne, to není pro tenory. Takhle: když

připustíme možnost vrátit se v čase nazpátek, a to jsem, bratře,

dokázal,“ proložil i v řeči Stanhope, „a žít v tomto minulém čase a

mít před sebou“ – opět proloženo, „svoje prapravnuky, pak

musíme tuto skutečnost přijmout i pro naše dnešní životy. Čas je

zkrátka hrozně složitá věc... Heuréka, už to mám!“ zvolal vítězně,

takže se pan vrchní úslužně přihnal, domnívaje se, že toto slovo

znamená objednávku, a byl zapuzen. „Představte si, že jste Mickey

Mouse nebo Kačer Donald nebo Pes Filipes.“

Začínal jsem mít opět pocit, že mi po ještě pár sklenicích bude

docela fuk, co jsem nebo nejsem, a velkoryse jsem přikývl.

„Výborně,“ pokračoval Stanhope, „jste tedy dvojrozměrná figurka

a skotačíte na plátně biografu nebo na obrazovce, a vůbec netušíte,

že jste vlastně jenom sledem desetitisíců obrázků na filmu, které se

díky trojrozměrnému kuželi světla a stínů objevují na promítací

ploše, že se dá film vrátit i posunout dopředu, zastavit – zkrátka

dělat s ním, co chcete. Asi ve stejné situaci jsme my, trojrozměrní

šohajové, oproti Heimovu šestirozměmému prostoru.“

„Řekněme, že máte pravdu, Stanhope, ale jestli jsem už předem

vyveden na nějakém filmu až do zatmění plátna, tak je vlastně

úplně zbytečné, abych o něco usiloval, něco chtěl... zkrátka vůbec

nic nemá smysl!“

Huddy otáčel brunátnou skleničkou v prstech a mlčel. Nakonec

řekl: „Víte, Jordane, tohle je přesto to, co nevíme... Tady má

fyzika trochu krátké triko, abych tak řekl. Mohamedáni taky věří v

nevyhnutelný osud a ase vás v sukách kdekoli na bazaru snaží

přímo zoufale natáhnout o každý piastr... To není můj obor. Ale

abychom to dokončili,“ – zase pohled na hodinky – „hledal jsem

zkrátka stopy působení moderních lidí v minulosti, víte, zkáza

Sodomy a Gomorry, pověsti o atomových zbraních v Indii – to si

jednou nechte vyprávět, to je ohromně zajímavé – ti hlavatí panáci

ve skafandrech na Sahaře, co je našel Lhote a říká jim Marťanští

bohové a tak vůbec... Všechno to může a také nemusí být ono,

kamaráde. Dumám nad tím už pět l



Ludvík Souček

LUDVÍK SOUČEK


17. 5. 1926 - 26. 12. 1978

Jeden z největších českých spisovatelů science-fiction Ludvík Souček se narodil roku 1926.

Souček studoval na gymnáziu v Praze Bubenči. V roce 1944 byl totálně nasazen v Praze Libni u ČKD, střední školu dokončil a odmaturoval až v roce 1945. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor stomatologie. Krátce pracoval jako zubní lékař na zubní klinice a v roce 1954 nastoupil do armády, kde působil jako vojenský lékař, necelý rok dokonce strávil v Severní Koreji. Poté se uplatnil jako stomatolog v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a později od roku 1964 byl zaměstnán na Ministerstvu národní obrany. V roce 1968 pracoval krátce na UV KSČ. Začátkem 70. let působil v redakci Československé televize a až dokonce svého života pracoval v nakladatelství Albatros.

Ludvík Souček za svůj krátký život napsal kolem padesáti knih. Přes občasnou poplatnost jeho děl dobové ideologii se nejznámější díla se zapsala do srdcí celé generace jeho čtenářů a přetrvávají do dneška. Názvy jako Velké otazníky, Tušení souvislostí, Případ jantarové komnaty, Případ baskervilského psa, Zájem galaxie, Bratři Černé planety, Pevnost bílých mravenců nebo Blázni z Hepteridy jsou u vyznavačů sci-fi skutečnou klasikou i pojmem. Hlavním faktorem jeho popularity bylo jeho vypravěčské umění, které ve čtenářích vyvolávalo touhu přijít záhadě na kloub.

Kromě sci-fi však Souček psal knihy a povídky i z jiných oblastí, např.jej zajímala fotografie. Hodně fotografoval a ve víkendové příloze deníku Mladá fronta vedl fotografickou rubriku. Další jeho zálibou bylo maňáskové divadlo.

Ludvík Souček prodělal řadu infarktů. V roce 1976, ve svých 50 letech, odešel do invalidního důchodu. Rok poté byl vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury. V roce 1978 Souček v Praze zemřel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist