načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Body-psychoterapie - Tree Stauntonová

Body-psychoterapie

Elektronická kniha: Body-psychoterapie
Autor: Tree Stauntonová

- V minulosti nebyla praxe body-psychoterapie brána v profesionálních kruzích tak vážně jako tradičnější psychoterapeutické přístupy. - Kniha Body-psychoterapie obnovuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 351
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0434-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V minulosti nebyla praxe body-psychoterapie brána v profesionálních kruzích tak vážně jako tradičnější psychoterapeutické přístupy.

Kniha Body-psychoterapie obnovuje rovnováhu a nabízí vhledy do mnohotvárnosti přístupů v oblasti psychoterapie orientované na tělo. Řada renomovaných autorů představuje nové oblasti vývoje, nové teorie a klinický materiál. Jejich příspěvky zahrnují:

historii body-psychoterapie teoretické pohledy na body-psychoterapii, včetně postreichiánského přístupu a vývoje integrativních metodologií body-psychoterapie v praxi včetně použití při traumatu a regresi budoucnost body-psychoterapie

Tato kniha prokazuje, jak může být body-psychoterapie uzdravující, hojivá a prospěšná. Představuje základní literaturu pro postgraduální studium a pro profesionály, kteří už pracují v tomto oboru anebo se s ním chtějí více seznámit, aby ho zařadili do své praxe.

Svými články přispěli: Rose Cameronová, Roz Carrollová, Bernd Eiden, Margaret Landaleová, Babette Rothschildová, Andrew Samuels, Nick Totton, Philippa Vicková a Roger J. Woolger.

Zařazeno v kategoriích
Tree Stauntonová - další tituly autora:
Body psychoterapie -- Psychoterapie orientované na tělo Body psychoterapie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Body-psychoterapie


Body-psychoterapie

Sestavila Tree Stauntonová

2014


K ATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA Č

Staunton, Tree

Body-psychoterapie / Tree Stauntonová ; [z anglického originálu ... přeložily

Petra Plašilová a Bohumila Loučímová]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -

Praha : Maitrea, 2014. -- 351 s.

Název originálu: Body psychotherapy

ISBN 978-80-87249-66-6 (brož.)

615. 851

- somatická psychoterapie

- kolektivní monografie

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Tree Stauntonová

Body-psychoterapie

Body Psychotherapy

Copyright © Tree Staunton, 2002

Translation © Petra Plašilová, Bohumila Loučímová, 2013

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014

ISBN 978-80-87249-66-6 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7500-435-2 (epub)

ISBN 978-80-7500-436-9 (mobi)

ISBN 978-80-7500-434-5 (pdf )


Obsah

Body-psychoterapie - pokročilá teorie v terapii 7

Představení série 9

Seznam autorů 11

Poděkování 13

Předmluva 15

Úvod

TREE STAUNTONOVÁ 19

Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

NICK TOTTON 27

Využití postreichiánské body-psychoterapie: vize Chironu

BERND EIDEN 55

Sexualita a body-psychoterapie

TREE STAUNTONOVÁ 93

Biodynamická masáž v  psychoterapii – reintegrace, znovu-osvojení

a znovu-spojení skrze tělo

ROZ CARROLLOVÁ 123


Body-psychoterapie

Body-psychoterapie bez doteku: použití v terapii traumatu

BABETTE ROTHSCHILDOVÁ 157

Využití představ v psychoterapii orientované na tělo

MARGARET LANDALEOVÁ 179

Psychospirituální body-psychoterapie

PHILIPPA VICKOVÁ 201

Práce s jemnohmotným tělem

ROSE CAMERONOVÁ 221

Body-psychoterapie a regrese: tělo si pamatuje minulé životy

ROGER J. WOOLGER 253

Budoucnost body-psychoterapie

NICK TOTTON 293

Doslov

TREE STAUNTONOVÁ 325

Dodatek: Výcvik body-psychoterapie 329

Rejstřík 339


7

Pokročilá teorie v terapii

Editor série: Keith Tudor

Většina knih o přístupech individuální terapie je určena pro potřeby stu

dentů a výcviky. Tato série ale zahrnuje pokročilé a rozvíjející se teorie

a její záběr nabízí čtenáři srovnání mnoha terapeutických přístupů.

Pokročilá teorie v terapii je určena pro profesionály a postgraduální

studium a pokrývá velkou paletu teorií. V každém titulu jsou odkazy

k případovým studiím a lze v něm najít:

aktuální průlomové vědecké objevy

zařazení každé teorie a její aplikace do příslušného kulturního kontextu

a zároveň kritický pohled na teorii a praxi

Tituly v sérii:

Body-psychoterapie

(editor Tree Stauntonová)

Transakční analýza: Vztahová perspektiva

Helena Hargadenová a Charlotte Sillsová


9

Představení série

Tato série je zaměřena na pokročilé a rozvíjející se teorie v psychoterapii.

Jejím cílem je představit teorii a praxi v rámci specifi cké teoretické ori

entace nebo přístupu na pokročilé, postgraduální úrovni; rozvíjet teorii

prezentací a přehodnocováním nových myšlenek a jejich vztahu k  pří

stupu; zasadit orientaci a její aplikace do kulturního kontextu jednak

z hlediska historického původu přístupu a jednak z hlediska současných

diskuzí o fi lozofi i, teorii, společnosti a terapii. A nakonec je jejím cílem

představit a rozvíjet kritický pohled na teorii a praxi, zejména v kontextu

diskuzí o moci, organizaci a narůstajícím profesionalismu terapie.

Jsem potěšen, že jedna z prvních dvou knih, které byly vydány v této

sérii, reprezentuje současný myšlenkový proud různorodé praxe body

-psychoterapie zejména proto, že na tělo se ve vztahu k psyché velmi

často nahlíželo jako na „nízké“ a občas jako by bylo na překážku – a to

dokonce ve stěžejních dílech psychoterapeutické literatury. Stejně jako

byl Wilhelm Reich vyloučen z psychoanalytické organizace a levicových

politických stran (a měl tu „čest“, že jeho knihy byly páleny v nacistickém

Německu i ve Spojených státech), tak i body-psychoterapie je nápadná

tím, že chybí na policích knihoven a ani na ni není brán zřetel v mnoha

výcvikových kurzech psychoterapie, poradenství, poradenské psycho

logie a příbuzných oborech. Německý fi lozof Friedrich Nietzsche tvr

dil, že fi lozofi e musí začít od správného pochopení těla. Pokud zeitgeist

(duch času, duch doby) přivádí současnou psychoterapii k  procesu


Body-psychoterapie

10

integrace (ať už to znamená cokoliv), pak psychoterapie musí taktéž

začít od poznání a pochopení těla – těla osobního i těla politického.

Tato kniha, kterou dovedně sestavila a editovala Tree Stauntonová, je

významným příspěvkem k pokročilé teorii v tomto oboru.

Keith Tudor


11

Seznam autorů

Rose Cameronová žije v Manchesteru, kde vede výcviky jako konzul

tant zaměřený na osobu a je supervizorem. Má ofi ciální výcvik léčitele.

Roz Carrollová je body-psychoterapeutka, lektorka masáží a supervizor

v Centru pro body-psychoterapii Chiron.

Bernd Eiden je lektor a generální ředitel Centra pro body-psychoterapii

Chiron v Západním Londýně. Má vlastní psychoterapeutickou praxi a je

registrovaný v UKCP (United Kingdom Council for Psychotherapy).

Margaret Landaleová je integrativní psychoterapeutka, lektorka a su

pervizor. Má soukromou praxi v  Oxfordshire a vyučuje v  Centru pro

body-psychoterapii Chiron v Západním Londýně.

Babette Rothschildová je psychoterapeutka a body-psychoterapeutka,

lektorka a autorka, nedávno se přestěhovala do Los Angeles.

Tree Stauntonová je skupinová konzultantka, body-psychoterapeutka

a supervizor. Pracuje už dvanáct let v  Centru pro body-psychoterapii

Chiron v Západním Londýně jako lektorka, skupinová vedoucí a super

vizor.


Body-psychoterapie

12

Nick Totton má výcvik reichiánské terapie a je členem Sítě nezávislých

profesionálů (Independent Practitioners Network). Je členem Evropské

asociace body-psychoterapie.

Philippa Vicková žije v centrálním Londýně a Bathu. Má soukromou

psychoterapeutickou praxi a vyučuje v Centru pro transpersonální psy

chologii.

Roger J. Woolger je britský psychoterapeut, který v současnosti žije na

severu New Yorku a v Brazílii.


13

Poděkování Jsem vděčná Centru Chiron za podporu a zázemí při sestavování této knihy. Také děkuji Andrewovi Samuelsovi za ochotu a velkorysost při psaní Předmluvy.

Chtěla bych vyjádřit vděčnost Cambridge University Press a Laurence Pollinger Ltd. a pozůstalosti Frieda Lawrence Ravagliho za jejich pomoc při poskytnutí zdrojů a svolení s použitím citátu D.H. Lawrence z díla Refl ections on the Death of a Porcupine and Other Essays. Také bych ráda poděkovala společnosti C.S. Lewis Company za svolení s otištěním citátů z  díla C.S. Lewise Th e Four Loves © C.S. Lewis Pte Ltd. 1960 a také Harcourt Inc. (USA).

Dík patří i Su Jordanové za umělecké zpodobnění charakterových struktur ve 2. kapitole (kontakt: susannabandit@hotmail.com).

Jsem zavázána všem přátelům a kolegům, kteří věnovali svůj čas čtení konceptů a poskytovali mi během projektu oporu – zejména Alexovi Wildwoodovi, Suzette Cloughové, Shoshi Asheri a Ros Lynesové za její zázračné ruce při masáži.

Má vděčnost patří také Kennethovi Newmanovi za nezdolné a vytrvalé analýzy a ještě důležitější vztahové dovednosti.

A samozřejmě děkuji všem učitelům, klientům, supervizorům a zúčastněným v pokračujícím procesu učení, jehož součástí je i tato kniha.

Nakonec bych ráda poděkovala Keithovi Tudorovi, který udržuje vizi sérií živou. Předmluva Tato kniha by měla podpořit ty psychoterapeuty, kteří se ve výcviku setkali s body-psychoterapií jen letmo, případně vůbec, aby zauvažovali o zařazení tělesné perspektivy do své současné praxe. A samozřejmě, body-psychoterapeuti v ní najdou obrovský a užitečný zdroj – významný, podnětný a obsáhlý.

Různí autoři prezentují body-psychoterapii jako hnutí, které je ucelenější než se obecně uznává. To ještě neznamená systém univerzálně přijímaných principů, ale na úrovni historie kořenů hnutí v práci Reicha, Freuda a Junga panuje názorová shoda. To také znamená, že „partyzánství“ je zmírněno všeobecně uznávanými předpoklady. Proto by mohlo být možné vytvořit pluralistický přístup k body-psychoterapii, ve kterém by byl obor defi novaný názorovými rozdíly. Jste „v“ oboru body-psychoterapie, když rozumíte, o čem spolu diskutují body-psychoterapeuti.

Mnoho z autorů v této knize si jasně uvědomuje předsudky vůči body-psychoterapii, které mají jiné typy psychoterapeutů a nejspíš i společnost obecně. Otázka, zda body-psychoterapie nepatřičně zvyšuje sexuální napětí mezi terapeutem a klientem, riziko možného přehrávání, potřeba udržet tělesnou perspektivu bez skutečného dotýkání se traumatizovaného klienta, jak lze smíchat verbální a neverbální intervence (pokud je lze smíchat) – tato témata jsou podrobena důkladnému zkoumání. Je to Body-psychoterapie 16 vliv oblasti, která je citlivě seberefl exní. Nežádá mnoho, ale je dostatečně vybavena zdravým narcismem, aby odmítla různá nařčení (nebo projekce?), která ji v minulosti pronásledovala.

Zejména mě zasáhly pokusy autorů najít přijatelnou rovnováhu mezi doslovným tělem z masa a kostí a tělem jako metaforou pro ucelené self (nebo dokonce podle jungiánské konvence uceleného Self ) subjektu. Tenze mezi doslovnými a metaforickými dimenzemi našeho chápání života, přítomná v celé psychoterapii, je zde podrobena mimořádně inspirativnímu a hlubokému zkoumání.

Je jasné, že tělo je obojí - cíl i prostředek k  dosažení cíle, věc sama o sobě a také prostředek k  pochopení tajenek naší existence. Zaujal mě fakt, že někteří autoři považují různé části těla (končetiny, orgány) za hermeneutický soubor

1

a jiní chápou tělo jako „an sich“ (doslovné tělo

spíš než tělo jako metaforu), holistické tělo.

Obor psychoterapie vstupuje do nové éry, ve které se bude věnovat mnohem víc pozornosti spojení psychoterapie s  neuroanatomií a neurobiologií. Tkví v tom nebezpečí, že psychoterapeuti, kteří ještě nezažili body-psychoterapii, si mohou tělo idealizovat a považovat je za kompetentnější, než skutečně je. Zkušení body-psychoterapeuti, kteří napsali tuto knihu, si tělo neidealizují ( i když ho mají rádi a cítí k němu úctu), takže by tato kniha mohla paradoxně sloužit jako korekce přemrštěného zanícení té části psychoterapeutů, kteří uvažují o těle a jeho spojení s psyché poprvé.

Nakonec bych rád obrátil čtenářovu pozornost ještě dál. O těle si lze myslet, že je bezčasové a univerzální a vlastní esenciální a elementární moudrost. Já osobně s tím nesouhlasím, i když se zdá, že někteří z autorů příspěvků v této knize ano. Ale byl jsem zasažen způsobem, jakým byl esencialistický úhel pohledu uveden do rovnováhy s  kulturně citlivějším úhlem pohledu, ve kterém je tělo – může se zdát, že tato myšlenka protiřečí veškeré intuici – také entita vytvořená společností a kulturou. 1 pozn. překl.: hermeneutika - fi lologická a fi losofi cká nauka o metodách správného chápání a výkladu textů Předmluva

17

Přál bych si, aby knihy na jiná témata, např. pohlaví, mohly procházet po visutém laně přesné metodologie stejně působivě.

Z  vlastní zkušenosti vím, že body-psychoterapie není jenom hrubě

působící terapeutický nástroj. Většina verbálních psychoterapeutů to nezjistí. V jejich fantazii se při práci s tělem prochází podél nemotorných obecných linií, zatímco ti, co pracují se slovy a nevědomím, můžou používat jemněji vyladěné rozlišování a dosáhnou přesnějšího porozumění klinickému materiálu, kterým se prezentují. To není pravda! Tato kniha urazila dlouhou cestu při potírání tohoto mýtu a jak už jsem řekl na začátku, mohla by být silným impulsem pro psychoterapeuty, kteří se neorientují na tělo, aby začali vážně přemýšlet o podstoupení dalšího výcviku body-psychoterapie podle svého výběru (buď celý výcvik nebo intenzivní studium a supervize).

Andrew Samuels

profesor analytické psychologie

Universita v Essexu Úvod Tree Stauntonová

Naše tělo a mysl nejsou dvě, a nejsou ani jedno. Pokud si myslíš,

že tvé tělo a mysl jsou dvě, mýlíš se; pokud si myslíš, že jsou jedno,

také se mýlíš. Naše tělo a mysl jsou obojí, dvě i jedno.

Shunryu Suzuki, Zenová mysl, mysl začátečníka

V minulosti nebyla body-psychoterapie braná v profesionálních kruzích tak vážně jako tradičnější psychoterapeutické přístupy. Byla přiřazovaná k „alternativním“ body-terapiím – primal terapii, rebirthingu, Rolfi ngu, shiatsu, Alexandrově a Feldenkraisově metodě – a hledělo se na ni jako na „okrajovou“ metodu. Freudovo „tabu doteku“ a vyloučení Reicha z analytických kruhů za porušení tohoto tabu přispělo k vyloučení body-psychoterapie z hlavního proudu psychoterapie, takže v důsledku nepřispívali body-psychoterapeuti k profesionálnímu dialogu tak, jak by mohli.

Dnes už lze nepochybně říct, že somatika je v oboru psychoterapie na

vzestupu, ale v příslušné literatuře zůstává mezera. Možná je to funkce neverbální oblasti, kterou zkoumáme: není vždy snadné najít slova. Je to také disciplína kultivovaná v naší metodologii. Pokud slova přijdou příliš Body-psychoterapie 20 brzy, dojde ke zkrácení hlubšího procesu nebo se obejde. Tělo uchovává preverbální vzpomínky a zážitky, které se mohou ztratit při přenosu do verbální úrovně. Pro tento přenos už nastala doba a naše americké protějšky si počínají pružněji než my v  Evropě: „somatická psychologie“ (Johnson a Grand 1998:8) a „somatická psychodynamika“ (Johnson a Grand 1998:171) nabízejí nové a vzrušující vývojové trendy v oblasti psychoterapie, zdraví a sociální psychologie. Feminismus zdůraznil politickou důležitost identity s tělem a „body-politikou“. „Sociální somatika“ (Johnson a Grand 1998:182) zkoumá „společenské formy“ a tělesné introjekty skupiny a počátků kultury. Somatická práce se šokem a traumatem má velké přednosti, jak je popsáno v 5. kapitole této knihy. Práce s  „jemnohmotnou energií“ by se mohla stát v budoucnosti centrálním těžištěm ve vědeckém myšlení a v Anglii dochází k průlomu při aplikaci práce s jemnohmotnou energií v lékařské praxi.1

Cílem této knihy je představit odborníkům psychoterapii orientovanou na tělo a spektrum metod a přístupů, které používá. Pro terapeuty, kteří už v této oblasti pracují, se snaží osvětlit některé z aktuálních dialogů a různých aplikací současné body-psychoterapie.

Množství různých přístupů v  psychoterapii reprezentuje fi lozofi cké světové názory, víry a hodnoty a upřednostňování různých psychologických poloh. Výzkum, který prováděl Dr. Andrew Arthur (Arthur 1998; 2000), představuje teorii, že „psychologické charaktery ovlivňují výběr orientace a vedou ke ‚shodě‘ mezi psychoterapeutem a modelem, která je už předem daná“ (Arthur 2000). Takže možná není náhoda, že jako klient nebo terapeut skončíme u určitého přístupu. „Promlouvá k nám“ nebo „to tak cítíme“, „dotýká se nás to“ nebo „nám to sedne“ nebo Gestalt. V naší orientaci je hlubší význam. Tak proč si v psychoterapii vybrat přístup orientovaný na tělo?

Některé z  nejvyživujících a nejcennějších okamžiků jsou uchovány v paměti těla: vůně, dotek, pohled, který probudí touhu, vyvolá opětovné procitnutí, přenese nás zpátky k něčemu esenciálnímu... pocit vztahu nebo celého časového období mů že bý t otisk nut ý do obra zu nebo pocitu. A hluboko v  těle je uložený také prožitek bolestivých a traumatických Úvod

21

vzpomínek. Spojení s  prožitkem uloženým v  těle umožňuje přímý přístup k  nevědomí a otevírá nás bezprostřednosti našeho subjektivního světa.

Když pracujeme jako terapeuté s tělem, pracujeme v místnosti s klientem také s vlastní tělesnou realitou a máme k dispozici bohatý zdroj informací, ke kterým musíme mít přístup, abychom je mohli použít v terapii. Nasloucháme svým tělem a nasloucháme klientovu tělu. Můžeme se ptát, co má naše prožívání s určitým klientem na srdci... jak nám toto prožívání sedí... jaká je vůně nebo textura setkání... je to jemné nebo tvrdé, těžké nebo lehké? Jaký impuls to v nás vyvolává... bojovat, vyživovat, tlačit nebo táhnout? Do setkání přinášíme naši ztělesněnou imaginaci.

Tělo může být vneseno do psychoterapie jako „pacient“, nositel ne-moci, aspekt self, který žádá o pozornost. Víme, že pokud klienti hledají terapeuta, který pracuje s tělem, zřejmě vnímají svůj „problém“ přes tělesné prožívání, případně jim chybí. Žádají, aby se jich terapeut dotýkal. Potřebují dotek, aby se začali vnímat v těle, i když dotek může být také ohrožující.

Body-psychoterapie je lidově známá jako regresní a katarzní forma psychoterapie a některé z prezentací v této knize by mohli tento dojem ještě zesílit. Ale Grand (1998: 172) poukazuje na to, že

Formování tělesného prožívání a tělesného strukturování emocí,

pocitů a efektivnosti pokračuje celý život mimo původní rodinu.

Johnson a Grand 1998: 172

Proces stárnutí je příležitost smířit se s tělesnou realitou, které se nemůžeme vyhnout. Rigidita mysli a energetické bloky v  těle se časem konkretizují a uzavírají mezeru mezi idealizovanou představou a tvrdou realitou. Vždyť když naše těla jen stárnou, jsou méně pružná, víc obydlená a určitým způsobem i opotřebovanější, v tělesné formě začíná krystalizovat substance duše. Možná když je materiální tělo méně hutné, začíná skrze něj prosvítat éterické tělo. Body-psychoterapie 22

Pocity a emoce, hormony, tělo a vědomí, to všechno mění formu

a promlouvá mnoha jazyky. Tvary krystalizují a zkapalňují se.

Nikdo není zalitý v betonu. Spíš jsou některé procesy jako led nebo

kost a jiné zas víc tekuté.

Keleman 1985:57

V body-psychoterapii může být základní progresivní aspekt: natahování se po něčem, pozvání k prozkoumání nových možností, nových pohybů, vjemů a pocitů – spontánní zapojení v přítomnosti. Jak zřídka se v denním životě pohybujeme bez uvážení nebo záměru, bez představy, kam to povede nebo co se stane. Někdy spíš nabídneme prostor pro objevování nových způsobů a opětovné navázání na zapomenuté cesty, než bychom se pokoušeli vybavit si zkušenosti z minulosti, které blokují pohyb.

Pokud jsme připraveni vzdát se obranného ega, musíme hledat

pohyby těla, které nás defi nují a prosadit víc svůj potenciál a svo

bodné a individualizované tělo.

C onger 1988: 199

Když pracujeme s přístupem orientovaným na tělo, zajímá nás prohloubení prožívání a uvědomění kontaktu. Pochopení bývá důsledkem prožitého poznání. Bytí s tělem druhého člověka je úplně jiná zkušenost než spojení s jeho myslí. Jak už některé případy popsané v této knize ukazují, pro klienta může být uzdravující, hojivé a obrozující, když je doprovázen skrze zkušenost, aniž by byla na začátku potřeba vědomého progresu. Je to zkušenost nově nabytého spojení se sebou, které se u  této práce běžně vyskytuje a je popsáno v Steinově prohlášení, že

Vědomí ega funguje převážně jako pozorující oko mysli, které se

snaží zvětšit vzdálenost mezi subjektem a objektem. Tělesné vědomí

nás naopak vede k bezprostřednímu a přímému kontaktu s druhým

člověkem nebo objektem.

Stein 1984: 12


Úvod

23

Není mnoho psychoterapeutů, kteří by zpochybňovali fakt, že je do procesu zapojeno tělo.

... terapeutická cesta je velmi fyzický proces. Mnohokrát se to nejzá

kladnější prožívá nejdřív v těle. [Je to...] fyzický proces zakořeněný

v  emočním prožitku, zatímco myšlení a intelektuální spracování

jsou jen sekundární.

Mann 1997: 182

V posledním desetiletí se stal ústředním tématem studia a vývoje v psychoterapeutickém procesu ve všech psychoterapeutických směrech subjekt protipřenosu: terapeutovy pocity reagující na klienta jsou teď brány jako zásadní přínos ke  společné práci. Avšak psychoanalytické psychoterapie spíš přičítají neverbální a tělesné protipřenosové reakce klientovi s hraniční poruchou osobnosti a popisují je jako „abnormální a intenzivní fenomén“ prožívaný s „pacienty s primitivní osobností a/nebo mnoha traumaty“ (Alexandris a Vaslamatzis 1993: 136).

Proces body-psychoterapie vnáší myšlenky, pocity a vzpomínky do

bdělého vědomí skrze tělesné vjemy a prožitky a je přirozené, že terapeut oceňuje somatický protipřenos jako základní nástroj v  celé práci s  klientem. Obdobně se učí klinik v tomto oboru současně rozlišovat vlastní somatický proces (osobní protipřenos) a somatický proces vzhledem ke klientovi (vztahový protipřenos).

V současnosti se mnoho terapeutů zajímá o to, jak do své praxe zapojit

tělo, ale možná jim chybí odvaha nebo praktické zkušenosti. Tato kniha se snaží popsat, jak lze zapojit tělo do klinického sezení. Každá kapitola demonstruje základní premisu body-psychoterapie, že naše nejvnitřnější přesvědčení jsou ztělesněná a dokud nezačneme prožívat bolest přímo skrze tělo, budou ovládat náš život, i když jim mentálně rozumíme.

Kapitoly provázejí čtenáře spektrem přístupů zahrnujících tělo. Začí

nají „analytičtějším“ pohledem a pokračují až k „psychospirituálnímu“ pohledu, od hmotného k  amorfnímu, od doslovného k  symbolickému. V první kapitole zdůrazňuje Nick Totton psychoanalytické kořeny Body-psychoterapie 24 body-psychoterapie a sděluje, jak to ovlivňuje jeho praxi. Reichovo chápání orgonomiky poskytuje základní teoretický rámec mnoha psychoterapeutům, kteří pracují s tělem. V druhé kapitole popisuje Bernd Eiden historický vývoj od Freuda až po současnost a demonstruje užitečnost znalosti charakterových struktur jako diagnostického nástroje pro práci s vnitřními tématy. Proti Reichově teorii charakterů se často namítá, že lidi klasifi kuje a škatulkuje je na „typy“, případně současné psychoterapii příliš připomíná „medicínský model“. Ale abychom ji úplně pochopili, nesmíme ji brát doslovně. Charakterové typy reprezentují momentky poloh, ve kterých se všichni z  času na čas ocitáme. Takže Reichův „genitální charakter“ není osoba nebo typ osoby, která má hodně štěstí, prožije dětství nezraněná a proto má skvělý život. Je to spíš záblesk za charakterovou strukturou, přístupný pro všechny a kdykoli. Je to vztah k vlastnímu tělu-mysli, který přesahuje omezení těla a ega.

Třetí kapitola pojednává o aspektech reichiánských a postreichiánských přístupů v  práci se sexualitou včetně témat hranic a doteku při práci se sexualitou v terapeutickém vztahu. Ve čtvrté kapitole pojednává Roz Carrollová o „použití doteku s  pozorností a záměrem“ v  biodynamických masážích, které jsou integrální součástí některých výcviků body-psychoterapie. V páté kapitole Babette Rothschildová prezentuje svůj rozvoj body-psychoterapie: přístup „bez doteku“ pro práci s tělem v šoku a traumatem.

V šesté kapitole popisuje Margaret Landaleová „inherentní představivost jako formu volné asociace s  rozdílnými fyzickými znaky“ a demonstruje využití představivosti jako mostu mezi myslí a tělem. Tento způsob práce s představami odhaluje vzpomínky uložené v těle refl ektující vývojová stádia. V její práci je implicitní přístup objektních vztahů, který naznačuje, že tělo není ani tak rozšíření nebo zrcadlo psyché, ale „reprezentuje“ ji bezpočty různých způsobů.

Sedmá kapitola posouvá úhel pohledu: Philippa Vicková nabízí transpersonální přístup, který vidí význam, důvod a smysl, že to je samotný život, který se žije – život není něco, co se začne dít, až je vyřešen zásadní problém. V  tomto přístupu má člověk širší rámec bez ohledu Úvod

25

na základní životní téma. Získává odstup a pozorující ego – „Já“, které se bez ohledu na závažnost zranění nebo i neexistenci ve vývoji může stát Self, svědkem trpícího ega z  transpersonálního pohledu. Podstatné je, že navrací důstojnost, sebeúctu, naději, autonomii, vztah k životu a pocit bytí v širším kontextu.

I když jsou charakterové struktury viditelné jako fyzické struktury, lze je také chápat jako struktury jemnohmotného těla, takže se někdo může cítit jednou energeticky roztříštěný jako v  schizoidní struktuře a jindy prázný jako v  orální apod. V  kontextu body-psychoterapie lze s těmito jemnohmotnými dimenzemi pracovat integrativně v  psychoterapeutickém interpersonálním procesu. Zahrnutí jemnohmotného těla do psychoterapeutické práce popisuje v osmé kapitole Rose Cameronová.

Devátá kapitola přenáší práci s jemnohmotným tělem ještě dál do oblasti terapie minulých životů. Roger Woolger přesvědčivě obhajuje práci s vtělenou duší. V poslední, desáté kapitole Nick Totton sjednocuje různé prvky teorie a praxe body-psychoterapie v širším rámci terapeutické komunity, společnosti a politiky a uvažuje nad možnostmi budoucího vývoje.

Se zvyšováním profesionality psychoterapie je oživující, že odmítáme pokusy o striktní dodržování rigidních teoretických struktur v  prožitkovém procesu, který tvoří jádro naší práce: krev, pot a slzy vytvářejí prostředek nedefi novatelné proměny odehrávající se v terapeutické místnosti. Musíme držet krok s dobou.

Ráda bych poděkovala všem kolegům, kteří sepsali své zkušenosti a přispěli do této knihy. Poznámka 1

Autorka a psychoterapeutka Elizabeth Wilde McCormicková terapeu

ticky pracovala od roku 1978 s pacienty s kardiologickým onemocněním. Píše: „Když zaměříme svou energii a pozornost na srdce a hrudník, musíme spomalit. Opravdu si uvědomíme dýchání a to hodně vypovídá o tom, Body-psychoterapie 26 jak se cítíme. Z tohoto místa můžeme velmi přesně určit podstatu našeho napětí a stresu a jak s  nimi nakládáme. Pak můžeme použít imaginaci s vizualizací nebo stopováním, která nám pomůže otevřít se a naslouchat inteligenci srdce, která nám řekne, co potřebujeme pro uzdravení.“

Elizabeth Wilde McCormicková a Dr. Leisa Freemanová, Your Heart and You (Tvé srdce a ty). Piatkus Books 2001 Literatura: Alexandris A. a Vaslamatzis G., Countertransference: Th eory, Technique,

Te a c h i n g, London: Karnac Books 1993 Arthur A.R., „An investigation into the personality traits and cogni

tive-epistemological styles cognitive-behavioral and psychoanalytic

psychotherapists“, nepublikovaná doktorantská dizertace, City Uni

versity, London 1998 Arthur A.R., „Th e personality and cognitive-epistemological traits of

cognitive-behavioral and psychoanalytic psychotherapists“, Accepted

for publication, British Joural of Medical Psychology 2000, 73: 243–

258 Conger J.P., Jung and Reich: Th e Body as Shadow, Berkeley, CA: North

Atlantic Books 1988 Johnson D.H. a Grand I. (Eds), Th e Body in Psychotherapy, Inquiries in

Somatic Psychology, Berkeley, CA: North Altantic Books 1998 Keleman S., Emotional Anatomy, Berkeley, CA: Center Press 1985 Mann D., Psychotherapy: An Erotic Relationship, London a New York:

Routledge 1997 Reich W., Th e Function of the Orgasm, New York: Farrar, Straus&Giroux

1973 Stein R., Th e Betrayal of the Soul in Psychotherapy, Woodstock, CN:

Spring Publications Inc. 1984 Suzuki S., Zen Mind, Beginner’s Mind, New York and Tokyo: Weather

hill 1984

1. kapitola

Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie Nick Totton

Freudovské „nevědomí“ je přítomné a reálně dostupné ve formě vje

mů a impulsů vegetativního systému.

Reich 1973:63

Úvod Body-psychoterapie je v současné době většinou chápaná jako forma humanistické psychoterapie nebo podle tradicionalistů jako „rozvoj osobnosti“. Pokud v poslední době převzala některé psychodynamické prvky, je na ni nahlíženo v nejlepším případě jako na součást tendence k psychodynamickému zabarvení současné humanistické terapie. Tyto prvky jsou často naroubovány na ještě v  zásadě humanistickou strukturu. V  této kapitole bych rád poukázal na to, že body-psychoterapie je ve skutečnosti svým zakladatelem Wilhelmem Reichem založena na psychoanalytických konceptech a metodách a bez nich se stává nesrozumitelnou. Tento fakt je důležitější než pouhý historický zájem: znovunalezení analytického kontextu body-terapie umožňuje využití metody, která citlivě zachází s klíčovým tématem moci a bezpečí. Body-psychoterapie 28

Není mým cílem zredukovat body-psychoterapii na odnož analytické práce. Vlastně tvrdím, že to, co se dnes prezentuje jako analytická terapie, je obrovské odklonění od Freudových původních vhledů a že reichiánské „kacířství“ je blíž k těmto vhledům než ortodoxní analýza. Přesto je něco neodmyslitelně fádního na argumentech „tohle je víc autentické než to druhé“. Reichiánská tradice body-psychoterapie může reálně reprezentovat „třetí cestu“, kterou si můžeme představit jako třetí vrchol trojúhelníku, kde další dva vrcholy tvoří humanistická a psychodynamická tradice. Bohužel, body-psychoterapie – včetně jejích klientů – byla hendikepovaná při rozvoji svého potenciálu nepochopením vlastní historie. Z velké části se současná neoreichiánská terapie skutečně prezentuje jako autonomní „třetí cesta“ s vlastním jazykem a kategoriemi prožívání. Ale v této prezentaci

1

je mnoho mezer a nesouvislostí, které podle mého

názoru vznikly zejména okleštěním psychoanalytických kořenů.

Když se zasazuji o důležitost historického spojení body-psychoterapie a psychoanalýzy, mnohokrát si musím vzpomenout, jak jsem se vlastně stal psychoterapeutem. Můj původní výcvik byl veden plně v humanistickém duchu neoreichiánské terapie (West 1984; Totton a Edmondson 1988), která kombinovala styl agresivní práce s tělem, vyvinutý Reichem v pozdější době jeho působení (Baker 1980), s přístupy převzatými z Radixe (Kelley 1974), poradenství (Heron 1977; Jackins 1973) a jiných forem osobního rozvoje. V sedmdesátých letech jsme – kolegové z výcviku a já – přijali z Hnutí pro rozvoj lidského potenciálu za vlastní hlubokou nechuť k  freudovské analýze, a s  tím i její stejně hlubokou neznalost. Velmi pozvolna a v rozmezí několika let jsem se opět napojil na svůj původní zájem o Freudovy myšlenky a uvědomil jsem si, že Reichova práce vychází přímo z Freudova díla.

Také jsem opět objevil svou intelektualitu – můj závazek k myšlení. Běžná polarizace mezi psychodynamickým a humanistickým přístupem se manifestovala částečně jako charakterologický protiklad mezi „myšlením“ na jedné straně a „cítěním“ a „jednáním“ na straně druhé. To je v mnoha směrech nešťastné, protože efektivní klinická praxe v neposlední řadě zahrnuje kombinaci všech tří aktivit (spolu s mnoha dalšími). Pokud

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

29

máme jako profesionálové odpor k myšlení, cítění nebo jednání, musíme se této výzvě postavit a raději se rozvíjet, než hledat terapeutické zátiší, které nás v naší rezistenci podpoří. Reichiánská teorie o charakterech nám pomáhá těmto záležitostem porozumět a objevovat je. Ale tento aspekt Reichovy práce byl v současné body-psychoterapii zlehčený a zeslabený.

Takže tato kapitola začne historií: krátce shrne význam těla ve Freu

dově teorii, Reichův vztah k psychoanalýze a změny v psychoanalytické teorii a praxi, které doprovázely vyloučení Reicha z  Mezinárodní psychoanalytické asociace. Dále pojednám o Reichově postanalytickém výzkumu a o jeho následném objevení se jako zakladatele Hnutí pro rozvoj lidského potenciálu. Bez ohledu na tento historický přehled se některá témata jeví jako klíčová pro pochopení body-psychoterapie – jsou to: „energie těla“, „hysterie“, „regrese“, „charakter“ a „přenos“. Jsem přesvědčen, že pečlivé studium těchto témat ve vztahu k body-psychoterapii nám ukazuje, jak se tato forma práce blíží k jádru lidského prožívání a osvětluje základní úskalí naší existence jako těla ve společnosti. Prozkoumávat je znamená rozvíjet jedinečný přínos, který může body-psychoterapie dát oboru psychoterapie obecně. Svůj příspěvek ukončím popisem svého současného způsobu práce v roli body-psychoterapeuta. Freud: „zvláštní terapie“

Včera mě paní K. opět zavolala kvůli křečovitým bolestem v hrudi.

Obvykle mívala bolesti hlavy. V jejím případě jsem prováděl terapii,

která není pro mě typická: hledal jsem citlivé oblasti, vyvíjel jsem na

ně tlak a tak jsem provokoval záchvěvy třesu, které ji osvobozovaly.

Freud Fliessovi, 13. března 1895; v Massonu 1985:120

To je Freud píšící svému příteli Wilhelmu Fliessovi v době prvopočátků psychoanalýzy. Popisuje formu práce, která, jak se zdá, předchází klíčovým prvkům body-psychoterapie. Jiné zmínky o podobné práci se už nenašly a Freudova vlastní praxe se stále víc oddalovala od počátečního Body-psychoterapie 30 aktivního kontaktu s těly klientů. V roce 1932 si Freudův kolega Sandor Ferenczi ztěžoval, že v  začátcích Freud trávil, „pokud to bylo nezbytné..., hodiny vleže na podlaze vedle osoby v hysterické krizi“ (Ferenczi 1988:93). V knize „Studie o hysterii“ se dále můžeme dočíst, jak Freud „tiskne“, „tlačí“ a „hněte“ nohy pacienta (Freud a Breuer 1895: 204– 205), ulevuje pacientce od bolestí žaludku hlazením a masáží celého těla dvakrát denně (1895: 106–110) a – kupodivu – svírá pacientům rukama hlavu, aby jim pomohl rozpomenout se (1895: 173–174). Ve Freudově pozdější analytické praxi se stopy těchto postupů ještě vyskytují – u většiny současných analytiků je tato stopa téměř mizivá.

Přesto je psychoanalýza jako teoretický systém v podstatě orientovaná na tělo. V jiné práci (Totton 1998) jsem dokazoval, že je to teorie o tom, jak jsou tělesné impulsy – „pudy“

2

– převzaty a transformovány skrze psychic

kou reprezentaci, a o potížích, které vznikají z  konfrontace našich tělesných pudů s vyvažujícími vnitřními i vnějšími silami. „Zdroj pudu,“ říká Freud, „je proces excitace probíhající v orgánu, a bezprostřední cíl pudu je odstranit organickou stimulaci“ (Freud 1905:83, moje kurzívou). V této pozici zásadně setrvává, i když se jeho zájem přesouvá pryč od pudů. Tělesné pudy jsou základnou, na které Freud staví celou nástavbu egopsychologie.

Freud podrobně zaznamenává, jak se z  tělesných vjemů a impulsů rozvíjí celý psychický aparát. Jasně prohlašuje, že ego „je především tělesné ego“ (Freud 1923:364) a vysvětluje význam svého prohlášení, že „skutečně pochází z tělesných vjemů, především z těch, které pramení na povrchu těla“ (tamtéž: 364 fn.). Jinými slovy, ego je psychologickou verzí kůže – ochranného orgánu, který dává celku tvar a hranice. (Jak uvidíme, Reich tuto představu zásadně rozvinul, když usuzoval, že ego není vtělené do kůže, ale do svalstva řízeného vůlí.) Tento vhled nevyvrací ani Freudova pozdější teorie o komplexních identifi kacích, skrze které je ego strukturováno. Tyto identifi kace jsou vtisknuty do těla – z Reichova hlediska „inkarnované“ – jako specifi cké vzorce svalové tenze.

Podle psychoanalýzy vznikají neurózy a jiné psychologické problémy z  vnitřního rozporu mezi touhami těla – manifestovanými pudy – a požadavky civilizace. „Současná civilizace jasně říká... že nemá ráda

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

31

sexualitu jako zdroj potěšení sám o sobě, ale je pouze připravena ji tolerovat, protože za ni jakožto prostředek k rozmnožování lidské rasy není jiná náhrada“ (Freud 1930:294). Toto podmiňování je zprostředkováno dítěti prostřednictvím jeho rodiny a „začleněno“ do struktury individuálního ega, které, jak jsme viděli, představuje strukturu individuálního těla. Prostředkem pro potlačení je dozor nad tělesnými akty jako je krmení a vyměšování. Podle Freuda je individuální potlačení vybudováno na hluboce zakořeněných potížích lidí tolerovat potěšení a spontánnost, potížích, na které psychoanalýza nahlíží jako na pravděpodobně vrozené. Naproti tomu Reich tvrdí, že náš strach z požitku, jakkoli hluboký, není vrozený, ale implantovaný.

Toto je tedy zhuštěný náčrt, jak je psychoanalýza v  celé své koncep

tuální komplexnosti založena na tělesném porozumění lidské situaci (podrobněji viz Totton 1998). V začátcích analytické práce nebyl tento tělesný element pouze teoretický. Už jsme zmínili Freudovu interakci s těly svých pacientů. Sandor Ferenczi, Freudův snad nejvýznamnější kolega, se na konci své kariéry opět dostal do kontaktu s  fyzickým tělem způsobem, který ho v určitém smyslu děsil: podporoval a povzbuzoval své pacienty, aby se dostali do změněného stavu vědomí, kde zjevně prožívali a odreagovávali zapomenuté traumatické zážitky (Totton 1998: 64–68). Tato setkání se sílou těla posléze přivedla Ferencziho na křižovatku, kde se rozloučil s freudovskou ortodoxií. Argumentoval tím, že despotická moc terapeuta určovat a kontrolovat terapeutickou situaci pacienty retraumatizovala. Reich: somatické nevědomí

Psychický proces se jeví jako výsledek konfl iktu mezi požadavkem

pudu a vnější frustrací tohoto požadavku. Interní konfl ikt mezi tou

hou a sebepopřením vyplývá z původního protikladu pouze sekun

dárně... Tato potlačení a represe jsou způsobena sociálními, lépe

řečeno ekonomickými zájmy...

Reich 1972: 287


Body-psychoterapie 32 Ve s vém roz voji ps ychoa na ly t ické metody orientova né na tělo se Wi l helm Reich nepovažoval za rebela proti Freudovi, ale za pokračovatele Freudova centrálního projektu: zharmonizovat „mysl“ a „tělo“ jednotlivých pacientů. Během dvacátých let dvacátého století stoupala důležitost Reicha jako osobnosti analýzy, kdy hrál vedoucí roli v rozvoji klinické metody a skupinové supervize jako kouč výcviku. To vedlo ke konsolidaci analytické teorie, což následně vyvolalo jeho vzrůstající zájem o tělo. Ačkoli byla jeho orientace na tělo v některých kruzích velmi nepopulární, Reich byl vyloučen z  analytického hnutí především kvůli svému politickému postoji aktivního komunisty, a ne kvůli teoretickým názorům nebo klinické praxi (Sharaf 1983: 175–191). Je ale také pravda, že v období vyloučení Reicha a krátce poté byla instituční psychoanalýza „vyčištěna“ od mnoha radikálnějších a na tělo orientovaných myšlenek. „Pomalu, ale jistě“, napsal Reich, „byly z psychoanalýzy odstraněny všechny Freudovy objevné myšlenky“ (Reich 1973:125). Především se sexualita stala psychologickým fenoménem odděleným od těla: „sexualita se stala něčím temným; koncept ‚libida‘ byl připraven o každou stopu sexuálního obsahu a stal se záležitostí mluvení“ (tamtéž.: 124). Reich se vydal přesně opačným směrem než hlavní psychologický proud.

Reichova metoda orientovaná na tělo vznikla z  prozkoumávání

skutečného významu psychoanalytických konceptů jako je potlačení. „Až doteď,“ poukazuje Reich,

se analytická psychologie zajímala jenom o to, co dítě potlačuje

a jaké jsou motivy, které způsobují, že se učí kontrolovat své emoce.

Nezkoumá způsob, jakým děti obvykle bojují proti impulsům.

Reich 1972: 300

Reich posouvá důraz na to, jak dítě potlačuje. Dospěl k  závěru, že tak jako jsou libido a touha podle psychoanalýzy hlavně tělesné, biologické fenomény, tak i potlačení – síla, která se staví proti touze – je tělesným fenoménem, který se nachází ve zvykové rigiditě svalstva.

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

33

Rigidita svalstva se může vyskytovat na libovolném místě a není

„výsledkem“ a „vyjádřením“ nebo „průvodním jevem“ mechanismu

potlačení. V závěrečné analýze... představuje somatická rigidita nej

základnější část procesu potlačení.

Reich 1973:300

Na této bazi začal Reich pracovat na charakterov ých vlastnostech klienta a zároveň na jeho svalové rigiditě.

Praktická zkušenost nás učí, že je naprosto nepřijatelné vyloučit jed

nu nebo druhou formu práce. U jednoho pacienta převládne už na

začátku práce na svalstvu, zatímco u druhého je zdůrazněna práce

na typu charakteru. Narazíme také na třetí typ pacienta, u  které

ho práce na charakteru i na svalstvu pokračuje současně a částečně

i střídavě.

Reich 1972:329–330

Styl Reichovy práce na těle byl zpočátku pomalý, pečlivý a neinvazivní: blízký ekvivalent k  analytické volné asociaci, trpělivě a opakovaně povzbuzující klienta, aby pouze dýchal a dovolil projevy spontánních tělesných fenomenů – chvění, cukání, výrazy obličeje, zvuky nebo cokoliv, co se manifestovalo

3

. Často se manifestovaly myšlenky, představy, vzpo

mínky a reakce na terapeuta. Pokud použijeme současný jazyk, Reich sleduje a podporuje proces klienta, který se postupně seznamuje s  různými kanály prožívání, včetně tělesného vjemu a motorického impulsu, verbálního a vizuálního materiálu a kanálu pro vztah – což je základní charakterová vlastnost, která se manifestuje ve vztahu k terapeutovi.

Reichova práce nepřímo rozvíjí Ferencziho myšlenku, že terapeutický

vztah je v práci orientované na tělo rozhodující. Mnohé z Reichových postupů byly vytvořeny během jeho projektu (působil jako vedoucí Vídeňského technického semináře pro mladé analytiky v  období 1924–1930 a poté působil v podobném postavení v Berlíně) rozvoje přesných klinických nástrojů pro psychoanalýzu a především pochopení role a podstaty Body-psychoterapie 34 rezistence jako terapeutického fenoménu. Dále probereme Reichovu práci na charakteru jako spojnici mezi rezistencí a potlačením.

Po vyloučení z  psychoanalýzy v  roce 1930 Reich rozvinul nezávislý přístup k psychoterapii a studiu života a přírody, což nakonec vykrystalizovalo do nauky o orgonomii. Bylo by poctivé zmínit, že později Reich zcela ztratil zájem o psychoterapii nebo přinejmenším byla psychoterapie jako taková začleněna do důkladného zkoumání kosmosu a místa lidské bytosti v něm. V kontextu pocitu vážného ohrožení planety, který by se dnes popsal jako ekologická krize, Reich rozvíjel stále radikálnější a invazivnější formy terapeutické práce se záměrem pracovat rychleji a drastičtěji, aby se „odblokovala“ energie jedinců, kteří by mohli uspokojivě a efektivně fungovat a zůčastnit se jeho projektu osvobození. Nakonec Reich ztratil víru, že lze narovnat ohnutý strom těla-mysli dospělého jedince a usoudil, že efektivní by byla pouze práce na zlepšení podmínek, ve kterých jsou vychovávány děti.

Orgonomie si stále udržuje svou nezávislou existenci jako základní „Reichův chrám“. Část Reichovy práce na charakteru, rezistenci a klinické metodě byla zařazena do psychoanalýzy. Reich měl ale také, i když poněkud proti jeho vlastnímu směru myšlení, významný vliv na humanistickou psychologii a Hnutí pro rozvoj lidského potenciálu. Z velké části měl na tom zásluhu Alexander Lowen a bioenergetici (1975) a v menší míře další lidé, například Charles Kelley (1974) a David Boadella (1987). Reichova práce ovlivnila dva významné proudy: orientace na tělo a pozitivní hodnocení sexuality měly vliv na humanistickou psychologii

4

a pozdější optimistický pozitivismus a antiintelektuální názor zabarvily mnoho forem postreichiánské terapie.

Při čtení Reichových významných děl lze rychle poznat, že i když se jako myslitel pevně držel faktů, byl antiintelektuální. A i když byl – na rozdíl od povahy většiny Freudových myšlenek – v  podstatě optimistický ve své víře, že lidské bytosti jsou v  jádru milující a tvořivé, viděl také naléhavost a potíže při zvládání destruktivních a vražedných aspektů lidského chování. Jinými slovy, Reich je kritický myslitel v mnohem hlubším smyslu než většina těch, které ovlivnil. Jeho práce také nese

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

35

některé z nejkomplexnějších a nejtěžších prvků psychoanalýzy, obzvláště úkol pochopit to, co se jeví jako vnitřní problém zakomponovaný do lidské existence, vnitřní hostilita vůči potěšení a odevzdání se. To je podle Reicha důvod – kromě represivních a destruktivních sociálních formací – zarputilé rezistence k terapeutické změně. Humanistická terapie a terapie orientovaná na tělo má tendenci zaměnit tento problém za zjednodušenou opozici mezi jedincem (dobrý) a společností (špatná), nebo to neřeší. Body-energie

Bylo by nesprávné mluvit o „přenosu“ fyziologických konceptů na

psychickou úroveň, protože nemáme na mysli analogii, ale skuteč

nou identitu, jednotu psychické a somatické funkce.

Reich 1972: 340

Jak už jsem naznačil, Reich jasně chápal Freudův koncept libida – sexuální energie – a jeho tvrzení, že blokování libidinálního uspokojení způsobuje neurózu. Překládá Freudovu trochu vágní představu o zadržené „psychické energii“ do velmi přesného konceptu zablokované svalové energie.

Všichni naši pacienti tvrdili, že v dětství procházeli obdobími, kdy

se pomocí určitých praktik ve vegetativních reakcích (zadržení de

chu, zvyšování tlaku břišních svalů, atd.) naučili potlačit impulsy

nenávisti, úzkosti a lásky... Je to právě fyziologický proces potlačení,

který si zasluhuje naši velkou pozornost... Lze říci, že v každé svalové

rigiditě se nachází její historie a důvod, kvůli kterému vznikla.

Reich 1973: 300, originál kurzívou

Reich se rozchází v názoru ohledně zacházení s body-energií s Freudem, protože stojí na straně těla. Podle Freudova názoru by měly mentální procesy kontrolovat a také kontrolují tělesné procesy a rozhodují, jestli povolit energetické a emocionální vybití či nikoliv (např. Freud 1915: Body-psychoterapie 36 152–153). Reich namítá, že tato mentální dominance nad tělem je kořenem neurózy a „svázání vegetativní energie“ musí být „napadeno přímo“ (Reich 1972: 315) a vést k vybití. Emocionální vybití není podle jeho názoru výsledek znovunalezení traumatické stopy v paměti, spíše naopak: „koncentrace vegetativního nabuzení a jeho průlom vzpomínku obnoví“ (tamtéž.: 315, originál kurzívou).

Pojem svázané energie je zde velmi důležitý: i když jsou některé Freu

dovy názory pro Reicha sporné, dává konkrétní význam Freudovu „ekonomickému modelu“ – konceptu ega jako svazující psychické energie, která je v id (ono) nebo nevědomí nespoutaná (Freud 1920, 1950). Reich přiřazuje koncept svázané a nesvázané energie ke stavu svalstva a také autonomního nervového systému: chronická tenze svalstva řízeného vůlí je konkrétní forma, kterou „mysl“ (ego) usiluje o ovládnutí „těla“ (id) svázáním impulzů žádostivosti (Reich 1972: 286–295). Ve skutečnosti je rozštěpení mezi „myslí“ a „tělem“ zdánlivé a nepřirozené; je odvozeno od stavu chronické svalové tenze, která vede k rozvíjející se identifi kaci „spastického ega“ s procesy myšlení – procesy, které jsou vlastně fyzické stejně jako trávení (viz Totton 1998, kap. 7; Winnicott 1949). Hysterie

Když selže psychický systém, organismus začne myslet.

Ferenczi 1988:6

Ferenczi i Reich vyzdvihovali v  práci orientované na tělo klíčovou roli komplexního fenoménu známého v  psychoanalýze jako „hysterie“: fenoménu charakterizovaného pro psychoanalýzu kromě jiného procesem „přeměny“, kde je konfl iktní materiál vyjádřený přímo v těle. Oba pánové to zjistili terapeutickým zaměřením na tělo a na jeho impulsy.

Hysterické fyzické symptomy se mohou objevit náhle... jasně loka

lizovaná parestézie a křeče, prudká emoční hnutí, např. miniaturní

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

37

hysterické záchvaty, náhle změny stavu vědomí, lehká závrať a za

stření vědomí často s následnou amnézií pro to, co se přihodilo.

Ferenczi 1929: 285

Tyto zkušenosti jsou velmi podobné tomu, co Freud popsal dávno předtím jako „hysterický záchvat“ (Freud a Breuer 1895: 64–68; Freud 1909), jsou to nejen tělesné symptomy, ale také úplné propojení s pamětí. Hysterické záchvaty, jak je charakterizoval Freud, vyvolávají vzpomínky na traumatické události, kvůli kterým vznikly chronické hysterické symptomy (Freud a Breuer 1895: 66). Tyto symptomy jsou vlastně symbolickou reprezentací vzpomínek. Freud jako první pronesl dramatické tvrzení (opakované pak mnoha teoretiky traumatu a zneužívání), že obnovení paměti spolu s emočním vybitím odstraní hysterický symptom.

Každý jednotlivý hysterický symptom okamžitě a navždy zmizel,

když jsme byli úspěšní při odhalení vzpomínky na událost, která

ho způsobila, při nabuzení doprovodního afektu a zároveň pacient

popsal co nejpodrobněji událost a vložil afekt do slov.

Freud a Breuer 1895: 57

Bohužel – jako mnoho jiných terapeutických inovací – se tato „katarzní technika“ neprokázala ani zdaleka tak spolehlivou a efektivní, jak se zdálo na začátku. Ukázalo se, že hnací silou byl intenzivní pozitivní přenos na terapeuta, což nebylo snadné mobilizovat. V brilantním obratu Freud upozornil, že negativní přenos byl sám o sobě rekapitulací tramatického zážitku v  minulosti (terapeut je identifi kovaný se zdrojem tramatu) a proto nabídl jinou a snadněji přístupnou terapeutickou cestu. Jádrem analytického procesu se stala práce s přenosem, a ne s tělem a vzpomínkami.

A přece se Ferenczi, jeden z vedoucích osobností psychoanalýzy a roz

voje přenosové analýzy (Ferenczi a Rank 1986), překvapivě časem vrátil k Freudově rané technice tělesného vybití jako k základní metodě léčení, kdy navodil stav, který vedl k  terapeutickým hysterickým atakům, Body-psychoterapie 38 „transům“, ve kterých byly opět prožívány fragmenty minulosti... byl přinucen porovnávat je s Breuer-Freudovými katarzemi (Ferenczi 1930:298, originál kurzívou). Ferenczi se stavěl k tomuto vývoji ambivalentně.

Musím přiznat, že to bylo pro mě nejdřív nepříjemné překvapení,

skoro šok. Bylo skutečně užitečné udělat obrovskou okliku pomocí

analýzy asociací a rezistencí, rozplést bludiště prvků ego-psycholo

gie a dokonce projít celou metapsychologií, abychom dospěli ke sta

rému dobrému „přátelskému postoji“ k pacientovi a metodě katarze,

o které jsme dlouho věřili, že je už nepotřebná?

Ferenczi 1929: 286

Zčásti má zásluhu na objevení „neokatarze“ fakt, že Ferenczi pracoval s lidmi, které bychom dnes popsali jako trpící kvůli hlubokému traumatickému znežívání, a vylíčil je v  termínech, které nápadně připomínají současné modely disociace. Ale Ferenczi zobecňuje zkušenosti traumatizovaných pacientů na normální situaci dětí v naší kultuře a vidí univerzální zneužívání v „projekci našich vlastních vášní a vášnivých tendencí na děti“ (Ferenczi 1988:155). V dopise Freudovi dává za pravdu původní analytické teorii:

Ve všech kauzách, kde jsem pronikl dostatečně hluboko, jsem od

halil traumaticko-hysterickou bázi nemoci... Pokud jsem spolu s pa

cientem uspěl v  tomto, terapeutický efekt byl daleko výraznější...

Psychoanalýza se zabývá příliš jednostranně ... ego-psychologií –

zatímco zanedbává organicko-hysterickou bázi analýzy. To vyplývá

z přeceňování role fantazie a podceňování traumatické reality...

Ferenczi 1988: xii, druhá a třetí kurzíva moje

Reich souhla sí s Ferenczim, že hysterie je zá k ladní podmínk a, tra matizovaná „úroveň“, kterou je nutné dosáhnout jakoukoli analýzou. Ve shrnutí „typických fází“ úspěšné charakterově-analytické práce se Reich posouvá přes interpretaci ega k „průlomu nejhlubších úrovní silně zasaženého

1 – Cizorodé těleso: přehodnocení historie body-psychoterapie

39

materiálu: reaktivace dětské hysterie“ (Reich 1972: 292, moje kurzívou). Ve své rozvinuté práci přistupuje k této fundamentální „dětské hysterii“, Ferencziho „organicko-hysterické bázi analýzy“, skrze uvolnění tenze svalstva řízeného vůlí a pocitů a vzpomínek „uložených“ ve svalech (což může být stěžejní bod pro daleko mysterióznější somatický fenomén). Opět je potřeba zdůraznit, že Reich a Ferenczi se neodvolávají pouze na extrémní situace traumatického sexuálního zneužívání, ale na univerzální dětské trauma uložené v těle. Cizorodé těleso

Musíme předpokládat... že psychické trauma – nebo přesněji vzpo

mínka na trauma – funguje jako cizorodé těleso, které musí být

i dlouho po proniknutí do těla považováno za stále aktivní činitel...

Freud a Breuer 1895:56

Zaměření na hysterii je také zaměření na minulost: uvádí na scénu regresi, která je v  práci s  tělem všudypřítomná. Práce s  tělem je vlastně mimořádně intenzivní práce s minulostí v přítomném okamžiku „tady a teď“. Podle Reicha „obsahuje každá svalová rigidita historii a původ svého vzniku“ (1970: 300). Hysterie je mnohostranný koncept a fenomén. Můžeme o ní přemýšlet jako o zážitku krize, který tak hluboce ohrožuje přežití individuality, že vytváří trvalou poruchu těla a mysli, která jako „poškozená gramofonová deska“ neustále odvrací pomyslný útok a je doplněna neustálým impulsem k dokončení. Jinými slovy, krize, která nikdy nekončí.

Freud opakovaně uvádí spojení mezi hysterií a nejvnitřnějším proží

váním útoku, což je vnější trauma, které vede k  obrannému zmrznutí. Charakterizuje to jako „cizorodé těleso“, střepinu nebo snad parazita, který zaútočí na dětské tělo-mysl, takže se dětská psychická struktura musí adaptovat a vytvoří se kolem něj. Tato adaptace zřejmě vede k  prožívání tělesné podrážděnosti jako opakování útoku, k druhému Body-psychoterapie 40 „cizorodému tělesu“, které ohrožuje vykonstruovanou obrannou stázi, je urychleno původním traumatem a musí se s ním v až zoufalé míře vypořádat. Proto Freud dokonce dokazuje, že silné emoce jsou „univerzální, typické a vrozené hysterické záchvaty“ (Freud 1926: 290), které stejně jako vnější trauma ovládnou tělo a podkopávají obranu těla-mysli.

I když Reich nepoužívá vysloveně koncept „cizorodého tělesa“, může

me ho vytušit za celou jeho konceptualizací potlačení, agrese a rezistence. Freud nakonec shrnul své myšlenky o tomto konceptu do teorie o „pudu smrti“ (Freud 1923): naznačil, že lidé mají přirozený pud smrti, který je paralelní a stejně mocný jako libidinální pud potěšení. Podle Reichova názoru je to nesprávný úsudek: domnělý „pud smrti“ je nesprávně identifi kován s  hluboce uloženou rezistencí k  odevzdání se a spontánnosti, hysterické zamrznutí v zájmu přežití, které vyplývá z vnějšího traumatu.

Pacientův strach ze smrti lze vždy vysledovat až ke strachu z kata



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist