načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Bod zlomu - Malcolm Gladwell

-7%
sleva

Elektronická kniha: Bod zlomu
Autor:

Knihu Bod zlomu bez nadsázky můžeme nazvat marketingovou biblí. Poodhaluje totiž tajemství šíření informací, napříč společností. Jak je možné, že se některé změny ve ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 158
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 256
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 4. vydání, první v BizBooks
Spolupracovali: překlad: Martin Weiss
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0404-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knihu Bod zlomu bez nadsázky můžeme nazvat marketingovou biblí. Poodhaluje totiž tajemství šíření informací, napříč společností.

Jak je možné, že se některé změny ve společnosti odehrávají neuvěřitelně rychle? Proč se z neznámé knihy najednou stane bestseller? Jak se z nějakého výrobku stane módní hit? Proč v určitém městě náhle klesne kriminalita?
Americký novinář Malcolm Gladwell se na takové zdánlivě tajemné změny vyskytujících se v každodenním v životě dívá optikou epidemií. Myšlenky,výrobky, informace či způsoby chování se podle něj šíří stejně jako viry. V knize nabité pozoruhodnými výsledky psychologických a sociologických výzkumů autor vysvětluje, proč jsou některé nápady a myšlenky nakažlivé, a popisuje typy lidí, díky nimž se mohou rozšířit rychlostí sociální epidemie.

Kniha je plná názorných příkladů a ilustračních situací. Jednotlivé fáze šíření epidemie jsou vysvětleny a propojeny dohromady tak, že rozečtenou knihu jen tak neodložíte a na konci je vám jasné, co je třeba udělat a na koho se obrátit, aby právě vaši nabídku na trhu nikdo nepřehlédl.
Tuto legendární neobyčejně inspirativní knihu ocení tvůrci reklamy, nezávislí profesionálové i čtenáři kvalitní literatury faktu.

Česky již vyšly i další autorovy bestsellery: Mžik, Mimo řadu, Co viděl pes a David a Goliáš.



(o malých příčinách s velkými následky)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Malcolm Gladwell Bod zlomu O MALÝCH PŘÍČINÁCH S VELKÝMI NÁSLEDKY BizBooks Brno 2015 Bod zlomu O malých příčinách s velkými následky Malcom Gladwell Překlad: Martin Weiss Obálka: Petr Gremlica Odpovědná redaktorka: Hana Hozová Technický redaktor: Jiří Matoušek Sazbu zhotovilo Grafické a DTP studio Fragment Authorized translation from the English language edition The Tipping Point: How Little Things Can Make a Big Difference Copyright © 2000, 2002 by Malcolm Gladwell Translation © Martin Weiss, 2006, 2015 Objednávky knih: www.albatrosmedia.cz eshop@albatrosmedia.cz bezplatná linka 800 555 513 ISBN 978-80-265-0404-7 Informace o knihách z nakladatelství BizBooks: www.bizbooks.cz www.facebook.com/NakladatelstviBizBooks www.twitter.com/BizBooks_knihy Vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 23 020. © Albatros Media a. s. Všechna práva vy hrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele. 4. vydání, první v BizBooks Obsah Úvod 5 KAPITOLA PRVNÍ Tři pravidla epidemií 15 KAPITOLA DRUHÁ Zákon malého počtu 29 Spojovatelé, maveni a prodavači 29 KAPITOLA TŘETÍ Faktor přilnavosti 83 Sezamová ulice, Blue’s Clues a vzdělávací virus 83 KAPITOLA ČTVRTÁ Síla kontextu (první část) 123 Bernie Goetz a vzestup a pád zločinnosti v New Yorku 123 KAPITOLA PÁTÁ Síla kontextu (druhá část) 155 Magické číslo sto padesát 155 KAPITOLA ŠESTÁ Případová studie 177 Klepy, tenisky a síla překladu 177 KAPITOLA SEDMÁ Případová studie 197 Sebevražda, kouření a hledání nechytlavé cigarety 197 KAPITOLA OSMÁ Závěr 231 Soustředit se, testovat a věřit 231 Poznámky 237 Poděkování 255 5 Úvod U Hush Puppies – typických amerických semišových polobotek s tenkou, lehkou podrážkou – přišel bod zlomu někdy na přelomu let 1994 a 1995. Tou dobou byla značka bezmála mrtvá. Prodej klesl na 30 000 párů ročně, dodávaných hlavně do venkovských obchodů se zlevněným zbožím a do rodinných obchůdků v malých městech. Firma Wolverine, jejich výrobce, uvažovala, že výrobu bot, které ji proslavily, ukončí. Ale pak se stalo něco zvláštního. Při fotografování pro katalog se dva manažeři Hush Puppies Owen Baxter a Geoffrey Lewis potkali s vizážistkou z New Yorku, která jim řekla, že v klubech a barech na jižním Manhattanu klasické Hush Puppies najednou letí. „Říkala, že v Greenwich Village jsou překupnické obchody, kde se prodávají. Lidi objížděli malé rodinné obchůdky, v nichž je ještě vedli, a skupovali je,“ vzpomíná Baxter. Lewis a Baxter nejdřív nevěděli, co si mají myslet. Nechápali, jak je možné, že boty, které byly jednoznačně z módy, najednou slaví comeback. „Řekla nám, že je nosí sám Isaac Mizrahi. Přiznávám, že nám tehdy jméno tohoto módního návrháře nic neříkalo.“ Na podzim 1995 věci najednou dostaly spád. Nejdřív zavolal návrhář John Bartlett a chtěl použít Hush Puppies ve své jarní kolekci. Pak zavolala další návrhářka z Manhattanu Anna Sui a také chtěla Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 6 boty pro svou přehlídku. V Los Angeles dal návrhář Joel Fitzgerald na střechu svého hollywoodského obchodu sedmimetrového nafukovacího baseta – symbol značky Hush Puppies – sousední galerii zrušil a udělal z ní butik Hush Puppies. Ještě ani nebylo vymalováno a postavené regály a vešel komik Pee-wee Herman a chtěl si koupit boty. „Šířilo se to jen ústním podáním,“ vzpomíná Fitzgerald. V roce 1995 firma prodala 430 000 párů klasických Hush Puppies, příští rok čtyřikrát tolik a napřesrok ještě víc a Hush Puppies tak zase byly běžnou součástí šatníku mladého Američana. V roce 1996 získaly Hush Puppies na slavnostní večeři Rady módních návrhářů v Lincoln Center získaly cenu za nejlepší módní doplněk. Prezident firmy stál na podiu a spolu s Calvinem Kleinem a Donnou Karan převzal cenu za úspěch, o který – jak ochotně přiznával – se jeho firma téměř vůbec nezasloužila. Hush Puppies najednou letěly a začalo to u pár kluků a holek v East Village a Soho na Manhattanu. Jak k tomu došlo? Nevíme přesně, co byli ti mladí lidé zač, ale v žádném případě neměli v úmyslu propagovat značku Hush Puppies. Nosili je právě proto, že by si je nikdo jiný na sebe nevzal. Pak tato módní vlna přeskočila ke dvěma návrhářům, kteří boty použili k tomu, aby prodávali něco jiného – exkluzivní módu. Boty se k tomu dostaly náhodou. Nikdo se nesnažil udělat z Hush Puppies trend, ale nějak se stalo právě to. Popularita těchto bot dosáhla určitého bodu a pak šla strmě nahoru. Jak se během dvou let boty za 30 dolarů dostanou od hrstky manhattanských hippíků a návrhářů do každého nákupního střediska v Americe? Úvod 7 1. Existovala doba – a není tomu tak dávno – kdy se ulice zoufale chudých newyorských čtvrtí Brownsville a Východní New York za soumraku proměnily v města duchů. Normální pracující lidé nevycházeli na chodník, děti nejezdily po ulicích na kolech a staří lidé nesedávali na schodech a na lavičkách v parku. Obchod s drogami dosahoval takových obrátek a války gangů zuřily tak urputně, že se západem slunce se většina lidí stahovala do bezpečí svých domovů. Policisté, kteří sloužili v 80. a počátkem 90. let v Brownsville, říkají, že jakmile zašlo slunce, jejich rádia ožila hlášeními od policistů v ulicích a dispečerů o všech představitelných násilných činech. V roce 1992 bylo v New York City spácháno 2 154 vražd a 626 182 závažných trestných činů a nejvíce jimi byly postiženy čtvrti jako Brownsville a Východní New York. Ale pak se stalo cosi zvláštního. V nějakém tajemném kritickém okamžiku začala míra zločinnosti klesat a za pět let počet vražd klesl o 64,3 procenta na 770, takže celková zločinnost poklesla téměř o polovinu na 355 893. V Brownsville a Východním New Yorku se zase zalidnily chodníky, na ulice se vrátila kola a staří lidé se znovu usadili na zápražích. „Byly doby, kdy nebylo nijak výjimečné slyšet rychlou palbu jako někde ve vietnamské džungli,“ říká inspektor Edward Messadri, který velí policejnímu okrsku v Brownsville. „Teď už ten zvuk neslýchám.“ Newyorští policisté vám řeknou, že v New Yorku se událo to, že se výrazně zlepšila policejní strategie. Kriminologové poukáží na pokles obchodu s crackem a stárnutí populace. A ekonomové tvrdí, že v důsledku postupného zlepšení ekonomické situace ve městě v průběhu 90. let našli zaměstnání někteří z těch, z nichž by se jinak stali zločinci. Jsou to konvenční vysvětlení pro vzestup a pokles sociálních problémů, Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 8 ale žádné z nich nakonec není uspokojivější než tvrzení, že mladí lidé v East Village způsobili obživnutí Hush Puppies. Změny v obchodě s drogami, populaci a ekonomice jsou dlouhodobými trendy, které probíhají v celé zemi. Neobjasňují, proč zločinnost v New Yorku klesla o tolik víc než v jiných městech ani proč k tomu došlo v tak mimořádně krátkém čase. Změny v práci policie jsou rovněž důležité. Ale je zde podivný nepoměr mezi mírou těchto změn a dopadem v místech jako Brownsville a Východní New York. Zločinnost v New Yorku totiž neklesala postupně zároveň se zlepšujícími se podmínkami, nýbrž se doslova propadla. Jak může změna několika sociálních a ekonomických indikátorů způsobit pokles počtu vražd o dvě pětiny za pět let? 2. Bod zlomu je životopisem jedné a to velmi prosté myšlenky. A to sice, že vznik módních trendů, nástup a ústup vln zločinnosti anebo také i přerod neznámých knih v bestsellery, nárůst kouření u teenagerů nebo fenomén šíření informací ústním podáním a bezpočet dalších tajemných změn vyskytujících se v každodenním v životě nejlépe pochopíme tak, že o nich budeme uvažovat jako o epidemiích. Myšlenky, výrobky, informace či způsoby chování se šíří stejně jako viry. Vzestup Hush Puppies a pokles zločinnosti v New Yorku jsou učebnicovými příklady epidemie, a i když se může zdát, že nemají mnoho společného, lze v nich najít jednoduchý základní vzorec. Za prvé jsou jasnými příklady nakažlivého chování: nikdo si neobjednal reklamu, jež by lidem Úvod 9 ukazovala, že tradiční Hush Puppies jsou cool a že by je měli začít nosit. Ti mladí lidé je prostě měli na nohou, když šli do klubu nebo do kavárny nebo se procházeli ulicemi jižního Manhattanu, a ostatní lidé tak měli možnost všimnout si jejich stylu. Nakazili se „virem“ Hush Puppies. Pokles kriminality v New Yorku se bezpochyby odehrál stejně. Určitě se nestalo, že by se v roce 1993 velké množství potenciálních vrahů zarazilo a rozhodlo se, že už nebudou páchat žádné další trestné činy. A nestalo se určitě ani to, že by policisté dokázali magicky zasáhnout ve velkém procentu situací, které by jinak skončily smrtí. Odehrálo se to, že malý počet lidí v malém počtu situací, kde měla nějaký vliv policie nebo nové sociální síly, se začal chovat výrazně jinak, a toto chování se nějak rozšířilo mezi další potenciální pachatele v podobných situacích. Velký počet Newyorčanů se v krátkém čase nějak „nakazil“ protizločinnostním virem. Další rozlišující charakteristikou je, že v obou případech měly malé změny velké následky. Všechny příčiny přicházející v úvahu jako vysvětlení poklesu newyorské kriminality, se uplatňovaly jen postupně. Obchod s crackem vyvrcholil, populace o něco zestárla a o něco se zlepšila práce policie. A přesto byly účinky dramatické. U Hush Puppies tomu bylo taky tak. Kolik těch dětí na Manhattanu je mohlo začít nosit? Dvacet? Padesát? Možná že nanejvýš sto padesát... A přitom jejich chování odstartovalo mezinárodní módní trend. A konečně obě změny proběhly rychle. Neschylovalo se k nim pomalu a vytrvale. Je zajímavé podívat se na graf zločinnosti v New Yorku řekněme od poloviny 60. let do konce let devadesátých. Vypadá jako velký oblouk: v roce 1965 bylo ve městě spácháno 200 000 zločinů. Od tohoto bodu se toto číslo začíná ostře zvedat, během dvou let se zdvojnásobí a téměř bez Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 10 přerušení stoupá až na úroveň 750 000 zločinů ročně v polovině 70. let. Další dvě desetiletí se drží na této hladině, načež zahájí v roce 1992 pád tak strmý, jako byl před 30 lety vzestup. Zločinnost nezačala slábnout, nezaznamenala mírný útlum, ale dosáhla určitého bodu a pak šlápla na brzdy. Tyto tři charakteristiky – za prvé nakažlivost, za druhé fakt, že malé příčiny mohou mít velké následky, a za třetí, že ke změně nedochází postupně, ale v jediném dramatickém okamžiku – jsou tytéž principy, které definují, jak se epidemie spalniček šíří třídou na základní škole anebo jak se každou zimu šíří chřipka. Třetí rys – že epidemie se mohou rozšířit nebo ustat v jedinou dramatickou chvíli – je z nich ten nejdůležitější, protože dává smysl těm dvěma předchozím a protože nám nejlépe umožňuje pochopit, proč se moderní změny odehrávají tak, jak se odehrávají. Tomuto dramatickému okamžiku v epidemii, kdy se může změnit všechno najednou, se říká bod zlomu. 3. Svět chovající se podle pravidel epidemií se velmi liší od toho, jak si představujeme svět, ve kterém nyní žijeme. Vezměme si jen pojem nakažlivost. Když v yslov ím toto slovo, v ybav í se vám chřipka nebo možná něco velmi nebezpečného jako HIV nebo virus Ebola. O tom, co je to nakažlivost, máme velmi určitou, biologickou představu. Ale jestliže může existovat epidemie zločinnosti nebo módní epidemie, pak musí existovat nějaké věci, které jsou nakažlivé stejně jako viry. Přemýšleli jste například někdy o zívání? Zívání je činnost s překvapivě velkým Úvod 11 dopadem. Jen díky tomu, že jste v předchozích dvou větách četli slovo „zívání“ – a dvoje další „zívání“ v této větě – si mnoho z vás v nejbližších minutách pravděpodobně zívne. Já sám, když jsem to psal, jsem zívl dvakrát. Pokud čtete tyto řádky na nějakém veřejném místě a zívli jste si, je pravděpodobné, že značný počet z těch, kdo vás viděli zívat, nyní zívají také, a značný počet z těch, kdo vidí ty, kdo vás viděli zívat, nyní taky zívají a tak se dále donekonečna zívající kruh šíří. Zívání je neuvěřitelně nakažlivé. Pouhým napsání slova „zívání“ jsem docílil toho, že někteří z vás zívli. A lidé, kteří zívali, když vás viděli zívat, byli nakaženi pohledem na zívání, což je druhý typ nákazy. Mohli zívat i jen proto, že vás slyšeli zívat, protože zívání je nakažlivé i sluchově: když slepcům přehrajete nahrávku se zíváním, budou taky zívat. A konečně pokud jste při čtení těchto řádek zívli, napadlo vás, třeba jen podvědomě a na zlomek vteřiny, že jste možná unavení? Mám podezření, že některé z vás ano, což znamená, že zívání je i citově nakažlivé. Stačí napsat toto slovo a vsugeruji vám pocit. Dokáže to chřipkový virus? Jinými slovy, nakažlivost je nečekaná vlastnost všemožných věcí, a pokud máme být schopni poznat a diagnostikovat epidemické změny, musíme to mít na paměti. Docela radikální představuje navozuje i druhý princip epidemií – že malé změny mohou jakýmsi způsobem mít velké následky. Naše výchova a socializace nás vede k tomu, že hledáme přibližnou úměru mezi příčinou a následkem. Chceme-li sdělit silnou emoci, řekněme, že třeba chceme někomu říct, jak moc ho milujeme, je nám jasné, že musíme mluvit vášnivě a rozhodně. Když chceme někomu sdělit špatnou zprávu, mluvíme tišeji a opatrně volíme slova. Jsme vycvičení tak, že si myslíme, že to, co vstupuje do nějaké transakce, vztahu nebo systému, musí být Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 12 intenzitou a rozměry v přímém poměru k tomu, co vystupuje. Vezměme si například následující hádanku. Dám vám velký arch papíru, vy ho přeložte a pak tento přeložený list přeložte znovu a znovu, celkem padesátkrát. Jak myslíte, že bude výsledný sloupec vysoký? Většina lidí si v duchu složený papír představí a hádá, že bude vysoký jako telefonní seznam, anebo – pokud jsou troufalí – řeknou, že bude vysoký jako lednička. Ve skutečnosti bude výsledný sloupec přibližně tak vysoký, jako je vzdálenost od Země ke Slunci. A kdybyste ho přeložili ještě jednou, bude tak vysoký, jako je vzdálenost ke Slunci a zpět. To je příklad toho, čemu se v matematice říká geometrická řada. Epidemie jsou dalším příkladem geometrické řady: když se virus šíří populací, zdvojnásobuje se a zdvojnásobuje, dokud nenaroste (obrazně řečeno) z jednoho listu papíru v 50 krocích až ke Slunci. Nám lidem tato řada dělá potíže, protože důsledek se zdá být naprosto nepřiměřený příčině. Abychom pochopili sílu epidemií, musíme odložit stranou svá očekávání přiměřenosti a musíme se připravit na možnost, že někdy mají malé události za následek velké změny a že se tyto změny někdy mohou udát velice rychle. Tato možnost náhlé změny tvoří jádro myšlenky Bodu zlomu a možná je nejtěžší na pochopení a vstřebání. Výraz se začal šířeji používat v 70. letech při popisování toho, jak běloši na severovýchodě USA začali prchat ze starších měst na předměstí. Sociologové si všimli, že jakmile počet přistěhovavších se černochů v nějaké čtvrti dosáhl určitého bodu – řekněme 20 procent – čtvrť se „přehoupla“: většina zbývajících bělochů téměř okamžitě zmizela. Bod zlomu je okamžikem kritického množství, prahu, bodu varu. Zločinnost v New Yorku počátkem 90. let měla svůj bod zlomu, měl jej návrat Hush Puppies a má jej zavedení každé nové Úvod 13 technologie. V roce 1984 firma Sharp uvedla na trh první levný fax a toho roku jich prodala ve Spojených státech asi 80 000. Následující tři roky si firmy kupovaly další a další faxy, až v roce 1987 mělo fax tolik lidí, že už mělo pro každého smysl pořídit si jej také. Rok 1987 byl tedy bodem zlomu pro fax. Prodal se jich ten rok milion a do konce roku 1989 byly uvedeny do provozu další dva miliony přístrojů. Mobilní telefony sledovaly stejnou trajektorii. V 90. letech byly každý rok menší a levnější a zlepšovaly se sítě, až tato technologie dosáhla bodu zlomu a každý měl mobil. (Vysvětlení matematiky bodu zlomu najdete v poznámkách na konci textu.) Všechny epidemie mají body zlomu. Sociolog z Illinoiské univerzity Jonathan Crane zkoumal, jaký vliv má počet jakýchsi „lidských vzorů“ – manažerů, učitelů a příslušníků různých vysoce kvalifikovaných povolání, které Crane definuje jako „lidi vysokého statusu“ – na život teenagerů v určité čtvrti. Zjistil, že tam, kde je těchto lidí mezi čtyřiceti a pěti procenty, je malý rozdíl v ukazatelích, jako je míra těhotenství mladistvých nebo podíl těch, kdo nedokončí školní docházku. Ale když jejich počet klesne pod pět procent, problémy explodují. Když například klesne o pouhé 2,2 procenta – z 5,6 procenta na 3,4 procenta – počet černošských dětí, které nedokončí školu, se více než zdvojnásobí. Počet těhotenství nezletilých dívek, který se jinak téměř vůbec nezvyšoval, se v tomto bodu zlomu téměř zdvojnásobí. Intuitivně předpokládáme, že úpadek určitých čtvrtí a nárůst sociálních problémů v nich se odehrává jakýmsi rovnoměrným postupem. Ale někdy to tak vůbec nemusí být a v bodu zlomu najednou školy přestanou mít kontrolu nad svými žáky a rodinný život se rozpadá. Vzpomínám si, jak jsem jako malé dítě pozoroval, jak naše rodinné štěně poprvé vidělo sníh. Bylo překvapené, radovalo se a bylo úplně bez Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 14 sebe. Samou radostí nad tím tajemstvím nervózně vrtělo ocasem, kníkalo a očichávalo tu zvláštní kyprou látku. To ráno, kdy napadl sníh, nebyla o moc větší zima než večer předtím. Teplota mohla klesnout tak z jednoho stupně nad nulou na půl stupně pod nulou. Jinými slovy se téměř nic nezměnilo, a přitom se změnilo všechno. Z deště se stalo něco úplně jiného. Sníh! Všichni jsme v hloubi duše gradualisté a naše očekávání jsou utvářena plynulým tokem času. Ale ve světě bodu zlomu se neočekávané stává očekávaným a radikální změna je něčím víc než jen pouhou možností. Navzdory našim očekáváním je totiž jistá. Při zkoumání této radikální myšlenky vás zavedu do Baltimore, kde prozkoumáme tamní epidemii syfilidy. Představím vám tři fascinující typy lidí, kterým říkám maveni, spojovatelé a prodavači, již hrají zásadní roli v epidemiích, které se šíří ústním podáním a diktují vkus, trendy a módu. Podíváme se do studií dětských televizních pořadů Sezamová ulice a Blue’s Clues a do fascinujícího světa člověka, jenž spoluvytvořil zásilkovou službu Columbia Records Club, kde uvidíme, jak lze strukturovat sdělení tak, aby mělo maximální možný dopad na příjemce. Na návštěvě v technologické společnosti v Delaware se budeme zabývat tím, jak funguje bod zlomu ve skupinovém životě, a na newyorkském metru si ukážeme, jak se tam podařilo zastavit epidemii zločinnosti. To vše podnikneme proto, abychom našli odpověď na dvě prosté otázky, jež jsou jádrem toho, co bychom jako pedagogové, rodiče, marketingoví pracovníci, podnikatelé a politici chtěli dosáhnout: jak to, že některé myšlenky, výrobky nebo způsoby chování odstartují epidemie, a jiné ne? A jak bychom sami mohli odstartovat a řídit pozitivní epidemie? 15 KAPITOLA PRVNÍ Tři pravidla epidemií V polovině 90. let ve městě Baltimore propukla epidemie syfilidy. V průběhu jednoho roku (od roku 1995 do roku 1996) se počet dětí narozených s touto nemocí zvýšil o 500 procent. Když se podíváte na graf výskytu syfilidy v Baltimore, křivka běží celá léta rovně a pak se v roce 1995 zvedne téměř v pravém úhlu. Co způsobilo, že se situace se syfilidou v Baltimore přehoupla? Podle federální instituce Centrum pro kontrolu nemocí za to může crack. Je známo, že crack způsobuje prudký růst právě takového rizikového sexuálního chování, jež vede k šíření nákaz jako HIV a syfilis. Do chudých čtvrtí si přichází koupit drogu víc lidí, což pak zvyšuje pravděpodobnost, že si přinesou domů do své čtvrti infekci. Prostě to mění vzorce sexuálních kontaktů mezi čtvrtěmi. Centrum pro kontrolu nemocí tvrdilo, že tento malý, ale rozhodující faktor, kvůli kterému se z problému syfilidy stala zuřivá epidemie, byl crack. John Zenilman z Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimore, odborník na sexuálně přenosné nemoci, má jiné vysvětlení: rozpad zdravotních služeb v nejchudších čtvrtích. „V období 1990–91 jsme měli na klinikách pro sexuálně přenosné nemoci 36 000 návštěv pacientů,“ říká Zenilman. „Pak se město rozhodlo kvůli rozpočtovým problémům Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 16 přistoupit k postupným škrtům. Počet zdravotnického personálu poklesl ze 17 na 10, počet lékařů ze tří v podstatě na nulu, návštěvy pacientů klesly na 21 000. Podobně se snížil i počet personálu pro terénní práci. Pletla se do toho politika – co předtím šlo, najednou nešlo, jako třeba nákup nových počítačů. Byl to ten nejhorší případ nefungující městské byrokracie. Docházely i léky.“ Jinak řečeno, když na klinikách pro sexuálně přenosné nemoci ve vnitřním Baltimore bylo 36 000 návštěv pacientů ročně, dařilo se nemoc udržovat v rovnováze. V určitém bodě mezi 36 000 a 21 000 návštěvami podle Zenilmana nemoc propukla nespoutanou silou. Začala se šířit z centra po ulicích a výpadovkách spojujících tyto čtvrti se zbytkem města. Lidé, kteří dřív byli infekční třeba týden, než byli léčeni, najednou měli dva, tři nebo čtyři týdny na to, aby nakazili další. Kvůli výpadku léčení se ze syfilidy stal mnohem větší problém než dřív. Existuje ještě třetí teorie, jež pochází od Johna Potterata, jednoho z předních amerických epidemiologů. Jeho viníky jsou fyzické změny, jež v těch letech dopadly na East a West Baltimore, chudé čtvrti v těžké krizi na obou okrajích centra Baltimore, kde se syfilis koncentrovala. Potterat upozorňuje, že v polovině 90. let město zahájilo s velkou publicitou politiku asanace věžáků s veřejnými byty ze 60. let v East a West Baltimore a dva z domů, o jejichž nadcházející demolici se mluvilo nejvíce (Lexington Terrace ve West Baltimore a Lafayette Courts v East Baltimore), byly velké bloky se stovkami rodin, z nichž se stala ohniska zločinu a nakažlivých nemocí. Zároveň se lidé začali stěhovat z menších řadových domů v okolí, neboť ty rovněž začaly chátrat. Tři pravidla epidemií 17 „Bilo to do očí,“ říká Potterat o své první návštěvě postižených čtvrtí. 50 procent řadových domků mělo zatlučená okna a zároveň probíhalo vyhazování věžáků do povětří. Bylo to vlastně takové vyprazdňování, což uvedlo do pohybu diasporu. Syfilis byla léta omezena na specifickou oblast Baltimore s velmi ohraničenými sociosexuálními sítěmi a proces vystěhovávání způsobil, že se tito lidé přesouvali do jiných oblastí Baltimore a své návyky i svou syfilis si vzali s sebou.“ Na těchto třech vysvětleních je zajímavé to, že ani jedno z nich není vůbec nijak dramatické. Centrum pro kontrolu nemocí mělo zato, že za problémem stojí crack. Jenže crack se v Baltimore neobjevil poprvé v roce 1995. Byl tam už léta. Odborníci tvrdili, že problém cracku se v polovině 90. let mírně zhoršil a tato změna byla dost velká na to, aby spustila epidemii syfilidy. Ani Zenilman netvrdil, že by někdo kliniky pro sexuálně přenosné nemoci v Baltimore úplně zavřel. Jen se zmenšila jejich kapacita – počet zdravotnického personálu klesl ze 17 na 10. A Potterat netvrdil, že se celé Baltimore vylidnilo. Podle něj stačilo vyhodit do povětří několik bloků s obecními byty, nechat vylidnit pár domů v klíčových čtvrtích centra Baltimore a syfilis se mohla vymknout kontrole. K vychýlení rovnováhy epidemie prostě stačí jen nepatrné změny. Další (a možná zajímavější vlastností) těchto vysvětlení je, že každé popisuje velmi odlišný způsob okamžiku zlomu epidemie. Centrum pro kontrolu nemocí mluví o celkovém kontextu choroby – jak může objevení se a šíření návykové drogy natolik změnit prostředí města, že se choroba „zlomí“. Zenilman mluví o nemoci samé: když byla omezena kapacita klinik, nemoc dostala prostor k nadechnutí. Byla to akutní Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 18 infekce, teď se z ní stala infekce chronická. Stala se problémem, který se vlekl po týdny. Potterat se zase zaměřil na lidi, kteří syfilidu přenášejí. Tvrdil, že syfilis je nemoc, kterou v Baltimore přenáší jistý typ lidí – velmi chudí, sexuálně aktivní jedinci pravděpodobně užívající drogy. Když byl takový člověk náhle přemístěn ze své staré čtvrti do nové části města, kde syfilis nikdy nebyla problémem, dostala nemoc příležitost ke zlomu. Jinak řečeno způsobů, jak se epidemie zlomí, je víc. Epidemie jsou výsledkem souhry lidí, kteří přenášejí nákazu, samotných částic nesoucích nákazu – tzv. agens – a prostředí, v němž tato nákaza operuje. A epidemie se zlomí, když ji něco vychýlí z rovnovážného stavu, když se něco stane: když dojde k nějaké změně v jedné z těchto oblastí (nebo ve dvou nebo ve třech). Těmto třem činitelům změn budu říkat zákon malého počtu, faktor chytlavosti a síla kontextu. 1. Když řekneme, že pár mladých lidí v East Village začalo epidemii Hush Puppies nebo že k odstartování epidemie syfilidy v Baltimore stačilo rozptýlení pár obyvatel obecních bytovek, říkáme vlastně to, že v daném procesu nebo systému jsou někteří lidé důležitější než ostatní. To na první pohled není nijak radikální tvrzení. Ekonomové často mluví o principu 80/20, což znamená, že v jakékoli dané situaci vykonává 80 procent „práce“ 20 procent účastníků. Ve většině společností páchá 20 procent zločinců 80 procent zločinů. 20 procent Tři pravidla epidemií 19 motoristů způsobuje 80 procent dopravních nehod. 20 procent pijáků piva vypije 80 procent veškerého piva. U epidemií je ale tento nepoměr ještě mnohem vyhrocenější – většinu práce zastává nepatrné procento lidí. Potterat například kdysi analyzoval epidemii kapavky v Colorado Springs ve státě Colorado. Zaměřil se na všechny lidi, kteří se přišli v průběhu šesti měsíců s touto nemocí léčit na veřejnou kliniku. Zjistil, že přibližně polovina všech případů pocházela v podstatě ze čtyř čtvrtí zabírajících asi šest procent rozlohy města. Polovina z těchto šesti procent pravidelně chodila do šesti určitých barů. Potterat pak hovořil se 768 lidmi v této malé podskupině a zjistil, že 600 z nich buď kapavkou nikoho nenakazilo, nebo nakazili jen jednoho člověka. Označil je jako nepřenašeče. Zbývajících 168 byli ti, kteří způsobovali růst epidemie – kteří nakazili svou nemocí dva, tři, čtyři nebo pět dalších lidí. Takže v celém městě Colorado Springs, jež má hodně přes 100 000 obyvatel, se přehoupla epidemie kapavky kvůli „aktivitám“ 168 lidí žijících ve čtyřech malých čtvrtích a navštěvujících v podstatě stále šest stejných barů. Kdo bylo těch 168 lidí? Nejsou takoví jako vy nebo já. Jsou to lidé, kteří se chodí každý večer někam bavit, kteří mají mnohem více sexuálních partnerů, než je norma; lidé, jejichž životy a chování se vymykají normálu. V polovině 90. let se například v hernách a na stadionech na kolečkové brusle v East St. Louis ve státě Missouri pohyboval muž jménem Darnell „Boss Man“ McGee. Byl mohutný – měl skoro dva metry – dokázal být příjemný a na bruslení byl velmi talentovaný. Svými kousky na bruslích okouzloval mladé dívky. Jeho Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 20 specialitou byla třinácti a čtrnáctiletá děvčata. Kupoval jim šperky, vozil je ve svém cadillacu, omámil je crackem a spal s nimi. Od roku 1995 do roku 1997, kdy ho zabil neznámý útočník, spal alespoň se stovkou žen, a jak později vyšlo najevo, nakazil alespoň 30 z nich virem HIV. V témže dvouletém období další muž, kdosi jako „Boss Manův“ klon, obhospodařoval o dva a půl tisíce kilometrů dál ulice zchudlého centra Jamestownu u Buffala ve státě New York. Jmenoval se Nushawn Williams, ale vystupoval také jako Face, Sly a Shyteek. Williams vystřídal desítky dívek. Měl po městě tři nebo čtyři byty a celou dobu se živil pašováním drog z Bronxu („Ten chlap byl génius. Kdyby mi prošlo to, co jemu, nemusel bych už v životě pracovat ani den,“ řekl mi suše jeden epidemiolog obeznámený s jeho případem). I Williams uměl okouzlit. Kupoval svým dívkám růže, nechával je, aby mu pletly z jeho dlouhých vlasů dredy, a pořádal ve svých bytech celonoční orgie dobře zásobené marihuanou a alkoholem. „Spala jsem s ním třikrát nebo čtyřikrát za noc... Když byl Face hotový, přišli na řadu jeho kamarádi. Když jeden odešel, přišel další,“ vzpomínala jedna jeho partnerka. Williams je nyní ve vězení. Je známo, že virem HIV nakazil alespoň 16 svých bývalých přítelkyň. O nejznámějším případu, takzvaném „AIDS pacientovi nula“, píše obšírně Randy Shilts v knize And the Band Played On (A kapela hrála dál). Frankofonní Kanaďan Gaetan Dugas, letecký steward, tvrdil, že měl po celé Severní Americe 2 500 sexuálních partnerů, a bylo k němu vystopováno nejméně 40 raných případů AIDS v Kalifornii a v New Yorku. To jsou lidé, již způsobují, že se epidemie zlomí. Tři pravidla epidemií 21 Sociální epidemie fungují úplně stejně. I je pohání činnost hrstky výjimečných lidí. V tomto případě je ovšem z většiny nevyděluje sexuální apetit a roli hraje to, jak jsou společenští, energičtí, jaké mají o něčem znalosti anebo jaký mají vliv na své okolí. V případě Hush Puppies je velkým tajemstvím to, jak došlo k tomu, že boty, které původně nosilo jen pár trendařů z Manhattanu, kteří si potrpí na módu, se nakonec prodávaly v nákupních centrech po celé zemi. Co bylo tou spojnicí mezi East Village a středostavovským americkým vnitrozemím? Zákon malého počtu odpovídá, že nějaký výjimečný člověk trend postřehl a prostřednictvím sociálních kontaktů, energie, nadšení a silou osobnosti rozšířil povědomí o Hush Puppies stejně, jako lidé typu Gaetana Dugase a Nushawna Williamse dokázali rozšířit AIDS. 2. Když v Baltimore došlo ke škrtům v rozpočtu veřejných klinik, povaha epidemie syfilidy v chudých čtvrtích města se změnila. Bývala to akutní infekce, jakou bylo možné u většiny lidí vyléčit docela rychle, dřív, než měli možnost nakazit mnoho dalších. Ale po škrtech začala mít syfilis chronický charakter a její nositelé měli třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát víc času na přenášení infekce. Epidemie se zlomí díky mimořádnému úsilí několika jednotlivců, ale někdy také proto, že se stane něco, co změní samotného původce epidemie. Ve virologii je tento princip dobře známý. Kmeny chřipkového viru šířící se na začátku každoroční zimní chřipkové epidemie se liší od Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 22 kmenů šířících se na jejím konci. Nejproslulejší chřipková epidemie, pandemie roku 1918, byla popr vé zaznamenána na jaře toho roku a byla relativně mírná. Ale přes léto prodělal virus jakousi podivnou transformaci a v průběhu následujících šesti měsíců nakonec zabil po celém světě mezi 20 a 40 miliony lidí. Na způsobu, jakým se virus šířil, se nic nezměnilo, ale byl najednou mnohem více smrtící. Holandský vědec Jaap Goudsmit tvrdí, že právě takovouto dramatickou transformací prošel i virus HIV. Goudsmit se zaměřil na zápal plic Pneumocystis carinii neboli PCP. Tuto bakterii máme v těle všichni, a to pravděpodobně již od narození nebo ji získáváme krátce poté, ale pro většinu z nás je neškodná a náš imunitní systém ji snadno drží na uzdě. Ale když něco (například HIV) náš imunitní systém eliminuje, vymkne se tento virus kontrole a může způsobit smrtelnou formu zápalu plic. PCP je mezi lidmi trpícími AIDS dokonce tak běžný, že je považován za téměř jistou známku přítomnosti HIV. Goudsmit se ponořil do lékařské literatury, hledal případy PCP a zjistil něco, z čeho vám naskočí husí kůže. Krátce po druhé světové válce se odehrála epidemie PCP, jíž padly za oběť tisíce malých dětí, a šířila se z Gdaňsku do Evropy. Goudsmit analyzoval jedno z měst nejhůře postižených epidemií, hornické město Heerlen v holandské provincii Limburg. V Heerlenu byla školní nemocnice pro porodní asistentky nazývaná Kweekschool voor Vroedvrouwen, jejíž část, které se říkalo „švédská kasárna“, se v 50. letech používala jako oddělení pro předčasně narozené děti a děti s podváhou. Od června 1955 do července 1958 ve švédských kasárnách onemocnělo osmdesát jedna dětí PCP a 24 zemřelo. Goudsmit se Tři pravidla epidemií 23 domnívá, že šlo o ranou epidemii HIV a že se virus nějak dostal do nemocnice a šířil se od dítěte k dítěti tehdy zřejmě běžnou praxí opakovaného používání jehel pro krevní transfúze a injekce antibiotik. Goudsmit píše: S vysokou pravděpodobností virus přinesl do Limburgu alespoň jeden dospělý – nejspíš horník z Polska, Československa nebo Itálie. Tento dospělý mohl zemřít na AIDS, aniž by si toho kdokoli všiml... Mohl přenést virus na svou ženu a potomky. Jeho infikovaná žena (nebo přítelkyně) mohla porodit ve švédských kasárnách zdánlivě zdravé dítě nakažené HIV. Pomocí nesterilizovaných jehel a injekčních stříkaček se virus mohl přenášet z dítěte na dítě. Na tomto příběhu je opravdu zajímavé, že ne všechny děti zemřely. Nepřežila jen třetina. Ostatní dokázaly to, co se dnes zdá zcela nemožné. Zvítězily nad HIV, vypudily jej z těla a stali se z nich zdraví lidé. Kmeny HIV existující v 50. letech se velmi lišily od kmenů HIV, které se šíří dnes. Byly neméně nakažlivé, ale byly tak slabé, že většina lidí – mezi nimi i malé děti – byla schopna je porazit a žít dál. Epidemie HIV se zkrátka počátkem 80. let přehoupla nejen v důsledku velkých změn v sexuálním chování homosexuálů, které umožnily rychlé šíření viru. Zlomila se také proto, že se změnil samotný HIV, jenž byl z nějakého důvodu teď nesrovnatelně více smrtící. Jakmile jste se jednou nakazili, zůstali jste nakažení. Virus se chytil. Tato role, kterou při přehoupnutí epidemie hraje chytlavost, má rovněž významné důsledky pro nazírání na sociální epidemie. Zpravidla Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 24 věnujeme hodně času přemýšlení nad tím, jak to udělat, aby naše sdělení byla „nakažlivější“ – jak zasáhnout našimi výrobky nebo myšlenkami co nejvíc lidí. Ale na komunikaci je často nejtěžší, jak dosáhnout toho, aby sdělení nešlo jedním uchem tam a druhým ven. Chytlavost znamená, že sdělení má dopad. Nemůžete se ho zbavit, pořád vám zní v hlavě. Uvízne vám v paměti. Když se například začaly na jaře 1954 prodávat cigarety Winston s filtrem, přišel výrobce se sloganem „Winston dobře chutná tak, jak cigareta má“ („Winston tastes good like a cigarette should“). Použití mluvnicky nesprávného a poněkud provokativního „like“ místo „as“ vyvolalo tehdy menší senzaci. Byla to fráze, o které lidé mluvili, podobně jako známý slogan restauračního řetězce Wendy’s z roku 1984 „Where’s the beef?“ („Kde je hovězí?“) Richard Kluger ve své historii tabákového průmyslu píše, že lidé z marketingu firmy R. J. Reynolds, která winstonky prodávala, měli „z té pozornosti velkou radost“ a „použili kontroverzní slogan jako text krátké, svižné znělky v televizních a rozhlasových reklamách a syntax šalamounsky obhajovali jako ne chybnou, ale hovorovou“. Za pár měsíců díky tomuto sloganu winstonky předstihly značky Parliament, Kent a L&M a usadily se za cigaretami Viceroy na druhém místě amerického cigaretového trhu. Za pár lety to byly nejprodávanější cigarety v zemi. Když řeknete ještě dnes „Winston tastes good“, většina Američanů umí dopovědět „like a cigarette should“. Je to klasicky chytlavý reklamní slogan a chytlavost je pro bod zlomu kriticky důležitou složkou. Jestliže si nezapamatujete, co vám říkám, proč byste vůbec měli změnit své jednání, koupit si můj výrobek nebo se jít podívat na určitý film? Tři pravidla epidemií 25 Faktor chytlavosti říká, že určitými způsoby lze docílit toho, aby nakažlivé sdělení bylo zapamatovatelné; jisté, poměrně jednoduché změny v prezentaci a strukturování sdělení mohou mít velký vliv na to, jaký dopad má. 3. Pokaždé, když na nějakou veřejnou kliniku v Baltimore přijde někdo se syfilidou nebo kapavkou, zadá John Zenilman jeho adresu do počítače a vynese ji jako černou hvězdičku na mapu města. Je to tak trochu jako zdravotnická verze map na zdech policejních úřadoven se špendlíky vyznačujícími místa zločinů. Na Zenilmanově mapě jsou černými hvězdičkami zpravidla hustě pokryty čtvrti East a West Baltimore na okrajích centra města. Z těchto dvou oblastí se případy šíří podél dvou hlavních výpadovek, které shodou okolností procházejí oběma čtvrtěmi. V létě, kdy je výskyt sexuálně přenosných nemocí na vrcholu, kolem obou výpadovek houstnou shluky hvězdiček. Nemoc je na pochodu. V zimních měsících se ale mapa změní. Když se ochladí, lidé v East a West Baltimore zůstávají víc doma a nevyskytují se tolik v barech, klubech a na nárožích, kde dochází k sexuálním transakcím, a hvězdiček ubývá. Vliv ročních období na počet případů je tak silný, že není těžké si představit, že by dlouhá, tuhá zima v Baltimore mohla sama o sobě přinejmenším na jedno roční období podstatně zpomalit růst epidemie syfilidy. Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 26 Zenilmanova mapa ukazuje, že epidemie výrazně podléhají vlivu situace – charakteristice prostředí, v němž se odehrávají. To je zřejmé. Je ale zajímavé, jak dalece lze tento princip uplatnit. Chování není ovlivňováno jen prozaickými faktory, jako je počasí. Na naše činy mohou mít vliv i ty nejnepatrnější a nejméně očekávané faktory. Například jednou z nejotřesnějších událostí v historii New Yorku bylo ubodání mladé ženy z Queensu jménem Kitty Genoveseová v roce 1964. 38 lidí přihlíželo z oken tomu, jak ji útočník pronásledoval a třikrát napadl. Za celou tu dobu ani jeden z těch 38 nezavolal policii. Případ vyprovokoval velké sebezpytování a stal se symbolem chladných, dehumanizujících účinků městského života. Budoucí šéfredaktor New York Times Abe Rosenthal v knize věnované případu napsal: Nikdo nedokáže říct, proč těch 38 lidí v průběhu útoku na slečnu Genoveseovou nezvedlo telefon, protože to nedokáží říct ani oni sami. Lze ale předpokládat, že trpěli apatií typicky velkoměstského druhu. Když vás obklopují a tlačí se na vás miliony lidí, je bezmála věcí psychologického přežití vyhnout se tomu, aby vám neustále zasahovali do života, a toho lze dosáhnout jedině tak, že je budeme pokud možno co nejvíce ignorovat. Lhostejnost k bližnímu a jeho problémům je v New Yorku stejně jako v jiných velkoměstech podmíněný reflex. Takovéto vysvětlení vlivem prostředí nám intuitivně dává smysl. V anonymitě a odcizení velkoměstského života se lidé stávají tvrdými a bezcitnými. Jenže se ukázalo, že pravda o Kitty Genoveseové je trochu komplikovanější – a zajímavější. Dva newyorští psychologové, Bibb Tři pravidla epidemií 27 Latane z Columbijské univerzity a John Darley z Newyorské univerzity, nějaký čas poté uskutečnili sérii studií, v nichž se snažili porozumět tomu, co nazvali „problém přihlížejících“. Inscenovali různé druhy krizových situací a zkoumali, kdo přijde na pomoc. Učinili překvapivé zjištění, že nejvýznamnějším faktorem při předvídání tohoto chování bylo, kolik lidí události přihlíží. Při jednom experimentu například student, který byl sám v místnosti, podle pokynů Latanea a Darleyho předstíral epileptický záchvat. Když byla ve vedlejší místnosti jen jedna osoba, v 85 procentech případů reagova la přispěcháním na pomoc. A le když si účastníci experimentu mysleli, že zvuky záchvatu slyší ještě čtyři další lidé, přispěchali na pomoc jen v 31 procentech případů. V dalším experimentu lidé viděli, jak se zpod dveří line dým; když byli sami, ohlásili to v 75 procentech případů, ale jen v 38 procentech případů, když byli ve skupině. Jinak řečeno, když jsou lidé ve skupině, zodpovědnost za jednání je rozptýlená. Lidé předpokládají, že zasáhne někdo jiný, anebo že domnělý problém – zvuky záchvatu z vedlejšího pokoje, kouř zpode dveří – ve skutečnosti není problém, protože nikdo z ostatních nic nepodniká. Podle sociálních psychologů tedy poučení z případu Kitty Genoveseové nezní, že ji slyšelo křičet 38 lidí, a přesto nikdo nezavolal policii; zní, že nikdo nezavolal, protože ji slyšelo křičet 38 lidí. Je ironií, že kdyby byla napadena na prázdné ulici s jediným svědkem, možná by přežila. Klíč k tomu, jak přimět lidi, aby se chovali jinak, čili aby se starali o sousedy v nouzi, se někdy nachází v nejmenších detailech jejich bezprostřední situace. Síla kontextu říká, že lidské bytosti jsou na okolní prostředí mnohem citlivější, než by se zdálo. Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 28 4. Tři pravidla bodu zlomu – zákon malého počtu, faktor chytlavosti a síla kontextu – nám umožňují se ve fungování epidemií zorientovat a poskytují nám návod, jak postupovat při dosahování bodu zlomu. V této knize budeme tyto principy aplikovat na různé nepochopitelné situace a epidemie ze světa kolem nás. Jak nám tato tři pravidla pomohou pochopit například kouření teenagerů, fenomén šíření informací ústním podáním, zločinnost anebo to, jak se z knihy stane bestseller? Odpovědi vás možná překvapí. 29 KAPITOLA DRUHÁ Zákon malého počtu Spojovatelé, maveni a prodavači Odpoledne 18. dubna 1775 zaslechl chlapec, který pracoval ve stáji nájemných koní v Bostonu, jak říká jeden britský důstojník druhému cosi o tom, že „zítra začne peklo“. Chlapec běžel tu zprávu oznámit na sever Bostonu do domu stříbrotepce jménem Paul Revere. Revere pozorně naslouchal – nebyla to první zvěst tohoto druhu, která se mu toho dne donesla. Slyšel už, že na jednom bostonském molu se shromáždilo neobvyklé množství britských důstojníků a tlumeně cosi probírali. Lidé si všimli, jak britští námořníci cosi chvatně kutí v člunech uvázaných podél válečných lodí Somerset a Boyne. Další námořníci byli ráno spatřeni, jak se zřejmě na poslední chvíli vydávají na nějaké pochůzky. Jak se nachylovalo odpoledne, Revere a jeho blízký přítel Joseph Warren byli čím dál tím více přesvědčeni, že Britové se chystají provést velký krok, o němž se už dlouho šířily pověsti – vytáhnout do města Lexingtonu na severozápad od Bostonu zatknout vůdce kolonistů Johna Hancocka a Samuela Adamse a pak dál do města Concordu zabavit zbraně a munici, které zde místní koloniální milice měla uskladněné. Co následovalo, je součástí historické legendy, se kterou se každé americké dítě seznamuje ve škole. Warren a Revere se sešli v deset večer. Rozhodli se, že musí před blížícími se Brity varovat města kolem Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 30 Bostonu, aby se jim stačily postavit místní milice. Revere se nechal propašovat přes Bostonskou zátoku na přístaviště přívozu u Charlestownu. Naskočil na koně a vydal se na svou „půlnoční jízdu“ do Lexingtonu. Za dvě hodiny urazil přes 20 kilometrů. V každém městě, kterým projížděl – v Charlestownu, Medfordu, North Cambridge, Menotomy – klepal na dveře a předával svou zprávu: řekl místním vůdcům kolonistů o blížících se Britech, a aby tuto zprávu šířili dál. Zvony na kostelech začaly zvonit, byl slyšet tlukot bubnů. Zpráva se šířila jako virus: ti, které Paul Revere informoval, vysílali sami další jezdce, až se poplach rozezněl po celé oblasti. Do Lincolnu zvěst dorazila v jednu hodinu po půlnoci, do Sudbury ve tři, v Andoveru, pětašedesát kilometrů na severozápad od Bostonu, byla v pět a v devět ráno se už dostala na západ do Ashby u Worcesteru. Když konečně ráno devatenáctého Britové vyrazili na pochod na Lexington, jejich výpad narazil k jejich naprostému překvapení na zuřivý a organizovaný odpor. V Concordu se Britové utkali s koloniální milicí a byli zcela poraženi. Z tohoto střetu vznikla válka známá jako Americká revoluce. Jízda Paula Reverea je snad nejznámějším historickým případem epidemie šířené ústním podáním. Významná zpráva urazila v krátkém čase velkou vzdálenost a zmobilizovala celý kraj. Ne všechny tyto epidemie jsou samozřejmě tak senzační, ale lze říci, že i dnes, v době masových médií a reklamních kampaní za miliony dolarů, jsou ústní sdělení nejdůležitější formou lidské komunikace. Vybavte si, v jaké drahé restauraci jste naposledy byli, jaké drahé oblečení jste si naposledy koupili a jaký film jste naposledy viděli. V kolika případech mělo na vaše rozhodnutí, jak utratit peníze, silný vliv doporučení nějakého přítele? Zákon malého počtu 31 Hodně lidí pracujících v reklamě má za to, že právě kvůli dnešní všudypřítomnosti marketingových kampaní jsou ústní doporučení tím posledním přesvědčovacím nástrojem, na který většina z nás ještě reaguje. Ale při tom všem zůstává tento fenomén velmi tajemný. Lidé si neustále předávají všemožné informace, ale jen vzácně tato sdělení přerostou v epidemii. Nedaleko místa, kde bydlím, je malá restaurace, kterou mám rád a měsíce o ní vykládám přátelům. Ale pořád je poloprázdná. Moje doporučení zjevně k odstartování informační epidemie nestačí. A přitom jsou v okolí restaurace, které podle mě nejsou o nic lepší, a za pár týdnů po otevření musí odmítat zákazníky. Proč některé myšlenky a sdělení způsobí zlom, a jiné ne? V případě Paula Reverea se odpověď zdá být snadná. Revere přicházel se senzační zprávou: Britové jdou. Ale když se na události onoho večera podíváte zblízka, ani toto vysvětlení tu hádanku neřeší. V době, kdy se Revere vydal na svou cestu na sever a západ od Bostonu, vyrazil další revolucionář, koželuh jménem William Dawes, s týmž naléhavým poselstvím do Lexingtonu přes města na západ od Bostonu. Přinášel tutéž zprávu a projel stejně měst a urazil stejně kilometrů jako Paul Revere. Ale Dawesova jízda nevzbudila v kraji rozruch a k místním vůdcům milice se varování nedoneslo. Z Walthamu, jednoho z nejdůležitějších měst, kterým projížděl, dokonce druhý den bojovalo tak málo mužů, že někteří historici později dospívali k závěru, že město muselo být silně probritské. Nebylo. Walthamští se jen dozvěděli, že Britové se blíží, až když už bylo pozdě. Kdyby při epidemii šířené ústním podáním záleželo jen na sdělení samém, byl by Dawes dnes stejně slavný jako Paul Revere. Není. Jak to, že tedy Revere dokázal to, co Dawes ne? Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 32 Odpověď zní, že úspěch jakékoli sociální epidemie je vysoce závislý na účasti lidí s určitým vzácným sociální nadáním. Revereova zpráva způsobila zlom, zatímco Dawesova ne, a to v důsledku toho, jak se tito dva muži lišili. To je zákon malého počtu, jejž jsem stručně popsal v předchozí kapitole. Ale tam jsem uváděl jen příklady vysoce promiskuitních a sexuálně agresivních lidí, kteří hrají klíčovou roli v epidemiích sexuálně přenosných nemocí. Tato kapitola se zabývá lidmi klíčovými pro sociální epidemie a tím, co odlišuje Paula Revere od někoho takového, jako je William Dawes. Lidé tohoto druhu se vyskytují všude kolem nás, ale my často nedoceňujeme, jakou roli v našem životě hrají. Nazývám je spojovatelé, maveni a prodavači. 1. Koncem 60. let uskutečnil psycholog Stanley Milgram experiment, jehož účelem bylo najít odpověď na otázku známou jako problém malého světa. Vypadá takto: jak jsou lidské bytosti spojené? Patříme všichni do separátních, simultánně, ale autonomně fungujících světů, takže mezi dvěma náhodně zvolenými lidmi kdekoli na světě existuje jen pár vzdálených spojení? Anebo jsme všichni součástí velké, propojené sítě? Milgram si vlastně kladl tutéž otázku, jaká stojí na počátku této kapitoly: jakým způsobem se myšlenka, trend nebo zpráva – Britové jdou! – přenáší populací? Milgrama napadlo zkoumat tuto otázku pomocí řetězového dopisu. Našel si jména 160 lidí v Omaze ve státě Nebraska na středozápadě USA Zákon malého počtu 33 a každému poslal balíček. V balíčku bylo jméno a adresa obchodníka s akciemi, který pracoval v Bostonu a žil v Sharonu ve státě Massachusetts na východním pobřeží. Každý člověk měl na balíček napsat své jméno a poslat ho nějakému příteli nebo známému, přes kterého se podle něj dostane blíž k onomu makléři. Pokud byste bydleli v Omaze a měli například bratrance poblíž Bostonu, poslali byste balíček jemu, neboť i když on sám by makléře neznal, bude o hodně pravděpodobnější, že ho k němu dokáže dopravit ve dvou, třech nebo čtyřech dalších krocích. Šlo o to, že, až balíček nakonec dorazí k makléři domů, Milgram si bude moci prohlédnout seznam všech, kterým balíček na cestě prošel rukama, a získá představu, jak blízce je nějaká náhodně zvolená osoba spojena s jinou osobou na druhém konci země. Milgram zjistil, že většina dopisů se dostala k makléři v pěti nebo šesti krocích. Z tohoto experimentu známe pojem šest stupňů odloučení (jmenoval se tak film natočený v roce 1993, pozn. překl.). Tento pojem zní dnes tak samozřejmě, že snadno přehlédneme, jak překvapivé bylo Milgramovo zjištění. Většina z nás nemá nijak široký ani různorodý okruh přátel. V rámci jedné známé psychologické studie se skupina psychologů dotazovala obyvatel Dyckmanových obecních bytovek na severu Manhattanu, jaký je tam jejich nejbližší přítel. 88 procent přátel žilo ve stejném domě a polovina na stejném patře. Lidé si obecně nacházejí přátele podobného věku a rasy. Ale když šlo o přítele, který bydlel vedle na patře, byly najednou věk a rasa mnohem méně důležité. Fyzická blízkost převážila podobnost. V další studii, provedené na studentech Utahské univerzity, se zase ukázalo, že zeptáte-li se někoho, proč se s někým přátelí, odpoví, že mají podobné postoje. Ale Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky 34 když se těch dvou vyptáte na jejich postoje, zjistíte, že to, co je spojuje, jsou podobné aktivity. Nepřátelíme se ani tak s lidmi, kterým se podobáme, jako s lidmi, s nimiž něco děláme. Jinak řečeno, přátele si nehledáme. Družíme se s lidmi, kteří obývají tentýž malý fyzický prostor. Lidé v Omaze se zpravidla nepřátelí s lidmi ze Sharonu ve státě Massachusetts na druhém konci země. „Když jsem se zeptal jednoho inteligentního přítele, kolik si myslí, že bude potřeba kroků, odhadoval, že z Nebrasky do Sharonu bude potřeba 100 nebo více prostředníků,“ napsal tehdy Milgram. „Hodně lidí mělo podobný odhad a překvapilo je, že v průměru stačí pět prostředníků. Nějak to neodpovídá naší intuicí.“ Jak se dostal balíček do Sharonu v pouhých pěti krocích? Odpověď zní, že v šesti stupních odloučení si nejsou všechny stupně rovny. Milgram při analýze svého experimentu například zjistil, že mnoho řetězců z Omahy do Sharonu kopírovalo tentýž asymetrický vzorec. Do makléřova domu dorazilo 24 zásilek, přičemž 16 z nich mu předal stejný člověk, obchodník s oděvy, kterému Milgram říká pan Jacobs. Zbytek dostal makléř do kanceláře a většina z nich přišla od dvou lidí, které Milgram označuje pan Brown a pan Jones. Celá polovina ze zásilek, jež dorazily na místo, se dostala k makléři prostřednictvím tří lidí. Představte si to! Desítky náhodně vybraných lidí z velkého středozápadního města odešlou nezávisle na sobě dopisy. Někteří postupují přes spolužáky z vysoké. Někteří se obrátí na příbuzné. Někteří je pošlou bývalým kolegům z práce. Každý má jinou strategii. A přece na konci všech těchto samostatných, odlišných řetězců polovina dopisů skončila v rukou Jacobse, Jonese a Browna. Šest stupňů odloučení neznamená, že od každého ke každému vede spojnice o pouhých šesti Zákon malého počtu 35 krocích. Znamená, že velmi malý počet lidí je v několika krocích spojen se všemi ostatními a my ostatní jsme propojeni se světem skrz těchto pár výjimečných lidí. Tuto myšlenku si


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist