načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bod tání – Martin Němec

Bod tání

Elektronická kniha: Bod tání
Autor: Martin Němec

Autorovy povídky jsou v převážné většině spíše svébytným shrnutím daného okamžiku, situace, která jako by se zastavila v čase. Motivy povídek jsou například sousedské vztahy, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 162
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-1050-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorovy povídky jsou v převážné většině spíše svébytným shrnutím daného okamžiku, situace, která jako by se zastavila v čase. Motivy povídek jsou například sousedské vztahy, setkání ve vlaku, věšení košil, posezení u ohně nebo pomalu rozpadající se vztah. Co je ale u těchto povídek výjimečné, je styl, který nechává na čtenáři, aby si u většiny situací domyslel závěr.

Popis nakladatele

Dvacet povídek, u nichž roztaje i ten nejnáročnější čtenář.

Bod tání je již třetí povídkový soubor hudebníka, malíře a spisovatele Martina Němce. Dvacet příběhů s často bezejmennými protagonisty vychází z reálného světa kolem nás, ale nezřídka čtenáře konfrontuje s čímsi fantaskním, magickým, nevysvětlitelným. Proti tomu autor staví povídky, které na první pohled působí banálně – například třídní sraz po letech –, ale tento dojem i díky obraznému, místy až básnickému jazyku Němcových textů záhy mizí.

Zařazeno v kategoriích
Martin Němec - další tituly autora:
 (e-book)
T.M.A. T.M.A.
Bod tání Bod tání
Sexuální výchova -- pro studenty porodní asistence a ošetřovatelství Sexuální výchova
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bod tání

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Martin Němec

Bod tání – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Martin Němec

BOD

TÁNÍ

PLUS



OBSAH

Jako na počátku /11

Bod tání /15

Šňůra s prádlem /25

Vypravěč (Vlak do Budapešti) /29

Listopadová improvizace /36

Muž, který couval /43

Fortuna, Jr. /54

Vypuštěný bazén /63

Café Chiromantia /71

Setkání spolužáků VI. B /77

Krev z třešní /84

Břichomluvec /92

Vůně asfaltu /97

Za oknem /105

Mražené zboží /112

Vzdálená bouře /121

Krupicová kaše /129

Spolubydlící /139

Na větvi (Šumavský morytát) /150

Čas oběda /157

Epilog /162


Věnováno mým dětem Magdaleně a Janovi

(Vlastně Madlence a Honzíkovi)


Rád bych poděkoval průběžným čtenářům svých

textů, jejichž postřehy a podpora mi významně

pomohly – Anitě Nedomové, Lucii Škorpové,

Pavlu Smetákovi, Petru Špačkovi a samozřejmě

Janě Němcové. Profesoru Petru A. Bílkovi

za empatické korektury a přínosná setkání.

Za trpělivou grafickou spolupráci Janu „Bizonovi“

Dvořákovi a Zdeňku Marešovi. Kryštofu Špidlovi

za podněty a komentáře k některým povídkám.



Některé ryby, co chytil první den, byly tak veliké,

že je nemohl do člunu vytáhnout. Musel člun

stáhnout k nim dolu.

Dal Stivens – Kamenáč Bill a chrápající treska

Teď bude zase chudákovi lépe v létě; ale Bůh ví,

ona jako by neměla cit. Celou zimu jen v lehkém

šatu, bosa; vždyť pak krvavé stopy po ní zůstávaly

na sněhu, a ona jako by nic.

Božena Němcová – Babička

Litovala jsem, když jsem došla na poslední stránku.

Nejradši bych prolezla těmi černými vytištěnými řádky,

jako když prolézáte plotem, a usnula pod tím krásným

velkým zeleným fíkovníkem.

Sylvia Plathová – Pod skleněným zvonem

Základy světa bezpečně spočívají na křídlech

pohádkové víly.

Francis Scott Fitzgerald – Velký Gatsby



11

JAKO NA POČÁTKU Oheň praskal v nepravidelném rytmu a ozařoval tváře postav sedících kolem něj. Den se zvolna rozpouštěl v nastávající noci. Obloha nad západním horizontem byla zatím o poznání světlejší a vytvářela nachové pozadí, na kterém se rýsovaly siluety mohutných stromů kdesi na vzdáleném obzoru. Večer vlepoval jednotlivé stíny do herbáře tmy.

Okolo ohně seděli nehybně jako menhiry stařec, žena a muž středního věku, malá holčička a pes. Všichni mlčky zírali do plamenů. Muž hodil do ohně velké poleno a gejzír jisker zrušil hypnotický trans pětice párů nemrkajících, od kouře uslzených očí. Pes se ohlédl k  temné kulise křoví a  tiše zavrčel. První promluvil stařec. „Bylo to dávno, ještě před osvobozením... Právě jsem se oženil a vzápětí narukoval... Na horách byl tenkrát sníh a lidi se jezdili přes půl světa koupat do moří.“ Mluvil přerývaně, jako by ho některá slova bolela. „Koupat do moří,“ vydechla holčička s tenkýma rukama, tlustým copem a očima zvětšenýma ohněm a úžasem.

„Ano, v mořích se koupalo,“ řekl muž středního věku zasvěceně a zavrtal v ohni klackem. „A taky se tam lovi

12

ly ryby,“ dodal a podíval se na ženu se zjevnou touhou

po obdivu.

„Co ty o tom můžeš vědět,“ řekla ona s mdlým po

hrdáním, které vzbuzovalo dojem, že by mohli být

partneři. „Náhodou...“ pokusil se on zaprotestovat,

ale starý muž s  očima pohlcenýma plameny jako by

ho neslyšel a  pokračoval. „A  jedlo se třikrát denně –

tři večeře...“ Oči holčičky už zabíraly větší část jejího

obličeje. „A v domech byly místnosti, kde se doneko

nečna křtili vodou věřící i bezvěrci...“ Stařec hleděl do

ohně, jako by to vyprávěl jemu. „Křtili se každý den

proudy vody s  hlavou vztyčenou vzhůru, bez poko

ry...“ Odmlčel se a  zíral do plamenů. „Někteří z  nich

dokonce teplou vodou,“ řekl po chvíli významně a po

prvé se rozhlédl kolem, aby uviděl úžas ve tvářích té

nesourodé společnosti. Nastalo dlouhé ticho, vyplně

né jen praskáním dříví, stravovaného ohněm. Žena si

odkašlala a  obdařila starce nepravidelně ozubeným

úsměvem. „Potkala jsem jako malá holka jednu sle

pou v lesích a ta říkala, že když ještě viděla, tak že vi

děla...“ Nervózně si odkašlala – nebyla zvyklá mluvit

k lidem, kteří jí naslouchají. „Že viděla kříž ze železa,

ne rezavýho, ale blýštivýho, jak se vznášel na nebi.“ Pes

otočil mohutnou hlavu ke křoví, sklopil uši a  krátce

zakňučel. Obloha na západě modře potemněla a nad

hlavami sedících se rozsvěcely první němé hvězdy.

Muž středních let přikývl snaživě hlavou, ale nevě

děl, co říct. Alespoň tedy klackem zašťoural v ohništi

a rozvířil hejno jisker, které se vznesly, aby se na chví

li smísily s  hvězdami. Blikající žluté světlušky rychle

pohasly, zatímco jejich chladné sestry se zjevovaly ne

slyšně a nehybně, jedna za druhou, jako zapomenuté

vzpomínky.

„Letadlo,“ řekl stařec. Dívka s copem na něj tázavě pohlédla, ostatní vážně přitakali, aniž tušili, co říká – zda reaguje na slova ženy, nebo jestli ho oheň nezavedl do jiného příběhu. Pes se prudce otočil a se štěkotem vyrazil do černého křoví. Muž středního věku stiskl klacek v  dlani docela jinak a  všichni, kromě starce, bázlivě upřeli zrak tím směrem.

„Nebo helikoptéra,“ řekl starý, aniž je vnímal. Holčička si přestala všímat psa i křoví a znovu zavěsila obrovské oči na vráskami přeškrtanou čáru starcových úst. (Vrásky jako jizvy a ústa jako jizva a jizvy jako vrásky...)

„He-li-kop-té-ra,“ zašeptala dívka neobratně s  posvátnou hrůzou. Představila si obrovské zvíře se špičatou broučí hlavou, kterému se nedá utéct, které ji najde i ve skalních jeskyních, v bunkru nebo v dutině stromu. Pes se vrátil k ohni, oklepal se a lehl si s povzdechem na své místo. Žena a  muž se zas dívali do ohně. Žena myslela na požár a  muž na jeho hašení. „Měli bysme ho uhasit – je nás vidět zdaleka,“ řekl on a tázavě na ni pohlédl. Ona, aniž dokázala od plamenů odtrhnout lesknoucí se oči, řekla: „Kdo by nás asi tak uviděl?“ Zavál pomalý, ale ne slabý poryv chladného nočního vzduchu. Dívenka si tenkými prsty zakryla hubená ramena a  rozechvěla se stejně jako neklidné větve stromů a keřů kolem.

„Bože, já už nevím, jak se jmenovala...“ řekl stařec nečekaně ohni. Pes si položil hlavu na vyzáblé tlapy, zavřel oči, ale hned je zas otevřel a  sledoval muže, který z hromady dříví vytáhl mohutnou větev, hodil ji do ohně a pokradmu pohlédl na ženu. Ta souhlasně přikývla.

„Ochladilo se,“ řekl on a spokojeně usedl, tentokrát o  kousek blíž k  ní. Plameny ovinuly dřevo v  klamně

14

laskavém  objetí a  oheň vzápětí zaplál v  až  rozmařilé

extázi. Dívenka s copem se přestala třást, svinula se do

klubíčka a v okamžiku usnula. Žena vstala a přehodila

přes její drobné křehké tělo děravou deku. Pak se při

vinula k muži, který byl pro tu chvíli tak šťastný... Oba

brzy usnuli. Pes se zvednutýma ušima ještě chvíli obe

zřetně bděl, ale pak se i  jemu zavřely oči a  on se tiše

složil do neduživé trávy, plné popela. Stařec dál zíral

do ohně a hledal v jeho žáru nedávno ztracené jméno

dávno ztracené ženy. Když po dlouhé době konečně

odtrhnul pohled od řeřavých uhlíků, které svítily do

noci jako oči neochočených zvířat, zvedl nekonečný

mi desetiletími ztěžklou hlavu k nebi. Vzápětí se jeho

ústa, podobná nezhojitelné jizvě, roztáhla do úsměvu

a jeho oči se zvolna zalily vlažnými slzami. „Berenika,“

zašeptal s nesmírnou úlevou.

O něco později kolem vyhaslého ohniště, jako pla

nety s  nejasnou trajektorií kolem vyhaslého slunce,

pluli ve spánku stařec, žena a  muž středního věku,

malá holčička a  pes – každý z  nich ponořen do hlu

bokého snu, každý z  nich do jiného, každý z  nich do

svého. Nastalo naprosté a  neprodyšné ticho. Obloha

byla posetá hvězdami, jako na počátku. BOD TÁNÍ „Smrt nastala někdy mezi půlnocí a  druhou ranní,“ řekl vysoký muž se silnými  brýlemi, v  jejichž sklech se odrážela světla blikajících majáků a reflektorů policejních aut, když vyšel z  domu a  míjel podsaditého chlapa, stojícího na zápraží domu. „Víc budu vědět po pitvě,“ dodal a rozeběhl se k autu s koženou brašnou nad hlavou. Liják stále sílil.

„Po pitvě je každej generál,“ zabručel detektiv otráveně, protože mu déšť stékající z okraje promáčeného klobouku právě uhasil doutník. Buldočíma očima si prohlédl zmáčený nedopalek a znechuceně ho odhodil do keře rozkvetlých pelargonií vedle vchodu. Pak s  povzdechem vešel do domu, odkud se ozývalo cvakání spouště fotoaparátu, synchronně doprovázené bílými záblesky.

Muž sedící na posteli přepnul program dálkovým ovladačem.

„... a  představ si, že Viktor nás nechal sledovat a  nafotit,“ řekla plačtivě do sluchátka bílého telefonu žena s citronově žlutými vlasy a jahodově rudými rty. „Ale dyť to byla jen nevinná večeře...“ rozeštkala se zoufale. „No, já vím, že ráno...“ Blondýna seděla na rohu stolu s překříženýma nohama, trčícíma malebně z  kraťounké sukně s  rozparkem. „Ale Sofi, když já je miluju oba...“

Přepnul.

„... dva v jednom – šampon a kondicionér – až do vyprodání všech zásob za akční ce...“

Přepnul.

„... libát, pro některé  římskokatolické kněží, kteří vůbec netu...“

Přepnul.

„... čňák císařský, který v dospělosti mě...“

Přepnul.

„... síc říjen. Nejvíc ale porostou v listo...“

Přepnul.

„... padl na Piavě za první svě...“

Přepnul.

„... dění na intimních...“

Muž sedící na posteli vypnul dálkovým ovladačem televizi a otočil se k oknu, na které přes žaluzie a záclonu připevnil kolíčky na prádlo tmavou deku. Ostré slunce si našlo vždy nějakou skulinu, kudy do jeho ložnice prostrčilo hroty paprsků – své oslnivé tenké prsty, a  tak na úplné zatemnění musel použít lepicí pásku na koberce. Teď byla v místnosti tma, jen lehce nasáklá světlem stojací lampy.

Nepršelo. Kapky nedopadaly na parapet a nevybubnovávaly tichý rytmus nostalgie. Nostalgie bez deště je cosi nepatřičného, jako barevná Casablanca nebo černobílý Disneyland... Nepršelo už dlouho. Místo nostalgie, kterou by déšť nabízel, opanoval jeho byt bezedný smutek. Déšť tiší bolavé duše, omývá je a hojí, ale nepršelo. Nepršelo už celé týdny a on se zvolna stával dobrovolným zajatcem svého bytu – trosečníkem na padesáti sedmi metrech jeho užitné plochy. Poslední dny pak trávil zejména na atolu rozestlané postele. Venku pralo bíložluté srpnové slunce, nebe bylo bezmračné a jednoznačné jako depilované tělo – nahá hladká obloha, jejíž modř byla kovově cizí. Nemohl vyjít z bytu, do světa opanovaného tím sebevědomým létem. Bál se, že by se v jeho náruči vypařil, že by roztál jako loňský sněhulák. Občas myslel na dívku, která bydlela v bytě o patro výš. Vlastně o ní přemýšlel poměrně často. Promítal si její podobu na vnitřní stranu víček zavřených očí a snažil se vybavit si co nejvíc detailů. Měla úplně kraťounké vlasy, patrně by byly kudrnaté, pokud by měly příležitost – takhle vytvářely jemnou zlatavou auru kolem její hlavy. Krátké vlasy zdůrazňovaly dlouhý krk, na kterém měla vytetovanou takovou jemnou rostlinku – zelený stvol s pár lístky, pnoucími se vzhůru téměř až k  lalůčku levého ucha, jako kouzelná fazole, po které pohádkový Jack lezl do oblak (do země obrů). Obočí měla tak tenké a světlé, že téměř nebylo vidět a dodávalo její tváři malinko hermafroditní charakter, jak tomu bývá na některých renesančních obrazech – vzpomněl si na svá studia umělecké školy, na Leonardova Jana Křtitele a Annu Samotřetí, jejichž podoba je pohlavně tak nevyhraněná, tak neurčitá... Její rty měly neustále mírně pozvednuté koutky (na pravé straně víc, díky malé jizvě), což dohromady s  jiskřivě zářivýma očima vzbuzovalo dojem trvalého pobavení – takové všudypřítomné ironie. Kdyby byl nějaký anděl trochu fracek a malinko pankáč...

A pak se pečlivě budovaný obraz v jeho hlavě roztál horkem jako maska z parafínu.

Už ani nevěděl, kolikátý den se vzbouzel s toužebným přáním, aby do nebe vplula flotila šedých mraků, které by přinesly déšť. Bylo bezvětří a jeho pomyslná jachta s  prostěradlem namísto plachty trčela uprostřed suchého oceánu. Měl dojem, že nepršelo už celé týdny, snad měsíce a  možná roky. Zůstat ležet v  posteli uprostřed léta – to je už diagnóza, děsil se v duchu. A nikdo nevolá, nikdo ho nepotřebuje, nikdo nechce jeho obrazy ani grafické listy, nikdo s ním nechce mluvit. Pak si s mrazivým údivem uvědomil, že má už několik dnů vypnutý telefon... Mobil ležel na stolku před ním, téměř na dosah, jako mrtvý hmyz, jako živočich v hlubokém spánku, který nebyl zimní, ale letní. Chvíli ho bez pohnutí pozoroval. Připadal si jako strašák uprostřed pole přezrálého obilí – plechovky na klaccích jeho rukou se v bezvětří ani nepohnuly. Zůstával v posteli už víc než deset dnů. Zprvu sám sebe přesvědčoval, že má virózu, ale bez jejích příznaků to bylo nevěrohodné – dokonce i jako sebeklam.

Najednou v nekonečné dálce u dveří jeho bytu zazvonil zvonek. Otřásl se leknutím a  zachvátil ho panický zmatek. Ponořil jednu a pak druhou bosou nohu do nedůvěryhodného prostoru mimo postel a váhavě došlápl na podlahu. Druhé, očekávané zazvonění bylo ještě hlasitější, jak se mu zdálo. Těžce raněné ticho trčelo ve vzduchu, nadvakrát rozervané tím zvukem. Vešel rychle do chodby. Tentokrát zvonek zařval jako Tyrannosaurus rex – třetí zvonění – začátek představení! Rozeběhl se ke dveřím bytu, jako by dobíhal noční tramvaj, které se nade dveřmi rozsvítilo signalizační světlo. Ne proto, že by byl tak zvědavý, kdo stojí za nimi, měl ale naléhavý pocit, že by počtvrté nesnesl zvuk zvonku, rozbíjející desetidenní ticho napadrť.

Právě se otáčela k  odchodu, když se rozlétly dveře a  stál v  nich on. Vypadal unaveně, uštvaně, užasle

19

a  taky trochu komicky, ve velikých pestrobarevných

trenýrkách, v tričku s logem Star Wars a výrazem Sta

na Laurela. Úsměvem (s  jedním koutkem výš) zakryla

touhu se rozesmát. „Dobrý den, neruším?“ řekla. Zíral

na ni široce otevřenýma tmavýma očima a s pootevře

nými ústy, ze kterých nedokázal vypravit ani odpověď

na pozdrav. Dříve ho často potkávala na schodech nebo

ve výtahu, ale poslední dobou se patrně míjeli – vlast

ně spíš měla dojem, že už několik dnů vůbec nevy

šel z  bytu. Na schodech byl vždy milý, takový plachý

mužský s rozcuchanými vlasy, nedbalého, nikoliv za

nedbaného zjevu. Ve výtahu se většinou choval trochu

křečovitě – dělal, že si čte něco na mobilu, nebo se

třikrát během dvou pater díval na hodinky – u obojí

ho svrašťoval obočí a tvářil se jako velmi zaměstnaný

člověk, který jistě něco neodkladného právě nestíhá.

Jeho věk dokázala odhadnout jen stěží – něco kolem

čtyřiceti – takové pozdní mládí. Líbil se jí a měla pocit,

že se z jeho rozpaků dá vyčíst skrývaná sympatie vůči

ní. Konečně vyplul nad hladinu své strnulosti, odkaš

lal si a řekl: „Dobrý den!“

Otevřel dveře a zíral na ni v doslova němém úža

su. Měla červenou pusu, netknutou rtěnkou, a v ruce

hluboký talíř plný čerstvých třešní – souvislost těch

dvou faktů byla zřejmá. „Dobrý den, neruším?“ řek

la s úsměvem. Přelétla ho smavým pohledem a on si

instinktivně přetáhl tričko přes trenýrky, jak jen to

šlo (moc to nešlo). Líbila se mu od první chvíle – tedy

ode dne, kdy se stěhovala do domu. Tehdy proti němu

rázovala s horou krabic od banánů, opatřených War

holovým obrázkem a  nápisem CHIQUITA, plných

knih. Otevřel a  podržel jí dveře, ale než se dokopal

k  tomu, aby jí nabídl pomoc, prolétla s  povážlivě se kývající věží banánovek v  náruči kolem něj. „Díky,“ ozvalo se z  krabice někde uprostřed. Pak se pravidelně potkávali ve výtahu (směrem vzhůru) nebo na schodech (směrem dolů). Několikrát se dokonce skrýval za dveřmi a  čekal, až shora uslyší bouchnutí dveří jejího bytu, její veselé kroky, a  pak jakoby náhodou vyšel ze svého bytu, zamykal a  dělal, že si jí všiml na poslední chvíli. Věděl, že se v její přítomnosti chová nemožně – zvlášť ve výtahu, který má ten dar zrozpačitět spolu-přítomností v malém prostoru téměř kohokoliv. Byl z toho nešťastný a marně hledal způsob, jak to změnit. Dokonce si připravoval témata rozhovoru, která ho ve zdviži opouštěla a  zrazovala na schodech. Když měl svůj den, pak mu konverzace vystačila až do mezaninu. Svůj den měl zřídkakdy. Teď stála ve dveřích jeho bytu a  usmívala se na něj. Pokusil se taky usmát a vymanil se alespoň částečně ze strnulosti, kterou v něm tahle zvláštní dívka vzbuzovala. Odkašlal si a řekl: „Dobrý den!“

„Nedáte si pár třešní?“ řekla a jako by ho měla přesvědčit, že nejsou otrávené, jednu si dala do úst, stiskla zuby a jako že rozkošnicky odtrhla stopku. Její bílé zuby obtékala rudá šťáva jako v  béčkovém Draculovi ze sedmdesátek. „Měla jsem strach, jestli nejste nemocnej – slyšela jsem už několik dní puštěnou televizi – to myslím docela je příznak choroby, ne?“ zasmála se mile. „Televizi,“ opakoval po ní stále ještě v  zajetí své mnohadenní klauzury. „Nejsem nemocnej, teda jen trochu... Vlastně ne, mám dovolenou,“ blábolil zděšeně jako přistižený sváteční zloděj.

„Pozvete mě dál?“ zeptala se. On se opřel pravou rukou o futro dveří ve výšce její hlavy – to gesto mu připadalo dost výmluvné. „To bohužel dnes...“ Ona se mírně skrčila a prošla pod horizontálou jeho paže jako při nějaké hře, jako pod zataženou závorou (vlak je přece tak daleko, zdálo se jí). Talíř s třešněmi držela obřadně oběma rukama jako Salome. Otočil se bezradně a vešel za ní do svého bytu. Kolikrát si tuhle situaci představoval, a teď tu v trenýrkách zoufale koktá a uvnitř bytu je všechen ten nepořádek a nevzduch a náplastí s kolíčky přichycená deka na okně... A nádobí a spodní prádlo – obojí jen samé použité. „Mám tam ale strašnej nepo...“ řekl.

V bytě bylo šero – milosrdné, podle míry nepořádku, který kolem sebe rozeznávala. Trochu znejistěla, jestli tenhle její nedělní nápad nebyl scestný. Měla ráda intuitivní náhlá rozhodnutí a občas jich pak litovala – jizva v koutku úst se jí to po léta snažila připomínat (většinou marně). Otočila se a zkoumavě na něj pohlédla – nevypadal jako úchyl – spíš jako vyjevený kluk. A pak si uvědomila: „Nebojím se o sebe – bojím se o něj...“ Usmála se povzbudivě (kvůli němu i kvůli sobě) a pokračovala dál do nitra temného bytu. „Víte, jak dlouho už se tady v tom domě míjíme?“ zeptala se, kráčejíc chodbou k obývacímu pokoji.

„Tři měsíce a pět dnů,“ řekl zbrkle. „Asi tak přibližně,“ dodal hned překotně, zatímco ji somnambulicky následoval.

„A pět hodin a osmnáct minut?“ rozesmála se. „Asi tak přibližně,“ dodala vesele, ale ne zlomyslně. „Jé, to jsem si myslela, že ty naše byty jsou vlastně stejný. A  proč tady máte takovou tmu?“ Nahlédla do místnosti, která byla obývákem i  ložnicí a  nedávno patrně epicentrem menšího výbuchu – pojem nepořádek mohl jen stěží vyjádřit chaotickou změť vyvrženého oblečení, zpřeházených knih a  časopisů, špinavého nádobí a  předmětů, které nebylo tak snadné identifikovat. „Asi jsem přišla pozdě...“ zablikalo výstražné světlo v její mysli.

„Mam tady strašnej nepo...“ zopakoval on defétisticky jako rozbitý záznamník. Nasadila zas bezstarostnou tvář. „Jedna moje známá uklízí, jen když se rozejde s  partnerem – tohle vypadá na hodně trvalý vztah.“ Opět se dala do smíchu. Pak vycouvala ze dveří pokoje a  vydala se ke kuchyňským – s  talířem třešní v  obou rukou jako porcelánovým volantem neexistujícího auta. Zkusil se taky zasmát – zašustil ale jen jako stažená kůže z hada. „Já zrovna žádnej...“ Než dokončil větu, stanula ve dveřích. „Já mám ale v kuchyni okno,“ řekla, než si všimla, že v  místech, kde má být, visí abstraktní obraz – jakási variace na černou (taková Rhapsody in Black). Místnost byla chabě osvětlená zářivkou nad dřezem přeplněným nádobím.

„Vy malujete?“ otočila se k  němu a  tentokrát se opravdu lekla jeho očí, lesknoucích se jako slzy tekutého asfaltu. Chtěla talíř s  třešněmi postavit na stůl, ale nebylo kam – všechna vhodná místa bez výjimky už byla obsazená špinavým nádobím. „Ano,“ řekl mdle. Do hrnku se zbytkem černé kávy na střeše stavby z  nádobí, stojící vratce ve dřezu, dopadla s  plesknutím veliká kapka. Dívka se podívala ke stropu přimhouřenýma očima, které si pomalu zvykaly na šero panující v místnosti. Další kapka se jí rozplácla o čelo. Také on za jejími zády pohlédl vzhůru a pak, v jakémsi skoro mystickém gestu, roztáhl paže s dlaněmi vzhůru. „Déšť,“ vydechl užasle. „Pršííí,“ zašeptal a zaklonil hlavu. Na obličej se slastně přivřenýma očima dopadala jedna kapka za druhou, voda stékala po jeho horké tváři, ze stropu padaly jednotlivé kapky, kterých stále

23

přibývalo. Dívka se náhle divoce rozesmála a on se na

ni překvapeně podíval. Vrazila mu do mokrých dlaní

talíř s třešněmi a rozeběhla se ke dveřím. „Dřez! Můj

dřez! Myla jsem ty třešně a  zapomněla zavřít vodu!

Já se strašně... To snad není pravda! Vrátím se hned,

až... Sakra! Ještě že jste malíř... Ach jo! Nezlobte se,

prosím...“ zněl její vzdalující se hlas. Pak se dveře bytu

zabouchly. S nechápavým výrazem stál v kuchyni za

temněné obrazem (který byl před týdnem přece tak

barevný). V rukou držel talíř plný rudých třešní, které

omývala ze stropu kapající voda – lesknoucí se plody

ve světle zářivky žhnuly jako rubíny. Dlouho tak stál

v  temném tichu místnosti, narušovaném jen houst

noucím kapáním vody, s nelítostným spalujícím svět

lem uvnitř sama sebe. Stál tam, zapomenutý sám se

bou, jako by si od sebe někam odskočil, jako by v sobě

zabloudil. Když po dlouhé době poprvé zazvonila,

vypadl mu talíř z rukou, s řinčením se proměnil v os

tré střepy a třešně se rozkutálely po podlaze do všech

stran. Probral se ze strnulé nepřítomnosti a  pomalu

se vydal ke dveřím na chodbu. Bosýma nohama me

chanicky našlapoval ve střepech porcelánu a drtil jimi

kuličky třešní – šťáva z jejich dužiny a krev z drobných

řezných ran se nerozeznatelně mísily. Červené stopy

jeho chodidel ale nevedly ke dveřím bytu, rezonují

cím boucháním a drnčením zvonku – kráčel chodbou

k  obývacímu pokoji. Vešel do místnosti a  mechanic

kou chůzí došel k  zatemněnému  oknu. Zvonek zněl

nepřetržitě – celý byt se proměnil ve zvonici kostela

o  Bílé sobotě, v  hasičské auto přijíždějící s  ječící si

rénou k požáru uvnitř jeho hlavy. Nehybně stál před

černým obdélníkem na stěně, děsivým jako padací

dveře pod šibenicí, jako azbestová záplata na šestém

24

kruhu pekla. Cítil žhavé magma, které se za matnou

černí ukrývalo, a věděl, že se v té letní lávě může roz

pustit, roztát, anebo shořet jako popsaný list papíru

politý benzinem. Věděl, že může v  tom nekonečném

letním dnu bez podzimů a nocí hořet navždy. Zvonek

zmlknul a  on v  nastalém tichu prudkým škubnutím

strhl závěs z okna.

Seděla u okna o patro výš a hleděla ven na rozsvěcující

se lampy a okna domů v nastalém večeru. Světla byla

rozřezaná ostrými a  třpytivými nitkami deště. Rodí

cí se noc byla poškrábaná pršením a zněla díky němu

jako tisíckrát hraný vinyl bez hudby. Ulice voněla až

sem, do třetího patra, jako uhašené ohniště. Pršelo.

Kapky dopadaly na parapet a vybubnovávaly tichý ryt

mus nostalgie. Pak se ozval ještě jeden zvuk – bylo jím

nesmělé zaklepání na dveře. Dívka se otočila od jed

noho ťukání ke druhému a  usmála se (pravým kout

kem úst trochu víc). Zelená rostlinka na jejím krku se

zdála v tu chvíli mírně povyrůst.

O patro níž proudilo oknem do prázdného bytu pulsu

jící vedro a světlo nikdy nehasnoucího letního slunce.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist