načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bod návratu - Otomar Dvořák

Bod návratu

Elektronická kniha: Bod návratu
Autor:

Bod návratu – to není jenom téma titulní povídky, ale jakýsi jednotící svorník všech povídek v této knize. Jejich hrdinové se stali zajatci „jiného světa“, z něhož se, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 252
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4977-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběhy se odehrávají nejen na Zemi v nám známém prostředí, ale i v hlubokém vesmíru v cizích světech. Skrývají v sobě záhady a tajemství, které je potřeba vyřešit. Hrdinové se někdy i nedobrovolně vydávají na objevnou a dobrodružnou cestu, prožívají onen osudový okamžik, příznačný pro všechny povídky sbírky, ze kterého už mnohdy není cesty zpět. V této sbírce povídek se autor, který píše převážně literaturu faktu, historické a fantasy romány, vrací ke klasické technické a napínavé sci-fi.

Popis nakladatele

Bod návratu – to není jenom téma titulní povídky, ale jakýsi jednotící svorník všech povídek v této knize. Jejich hrdinové se stali zajatci „jiného světa“, z něhož se, většinou bezvýsledně, snaží uniknout – a je lhostejno, jestli se tyto „jiné světy“ nacházejí za hranicemi známého vesmíru, na marsu, v kráteru jihoamerické sopky, v kanálech průmyslového megaměsta, ve zrádném ráji tichomořských ostrovů, v gigantických vírech cyklónů nebo v počítačovém programu. Všechny jsou propojeny „bodem návratu“, oním osudovým, zlomovým okamžikem na hranicích života a smrti...

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V knižní řadě Paralelní světy vás budeme

seznamovat se svéráznými autorskýmiima

ginacemi současných spisovatelů aspisovate

lek science fiction a fantasy. V pořadíjednot

livých svazků nehledejte žádný systém,

cílem řady je seznámit vás s tím nejlepším

z povídkové (ale občas i románové) tvorby

většiny moderních českých a později snad i

slovenských SF autorů. Naši věrní čtenáři si

postupně ve své knihovně vybudují abecedu

soudobé fantastiky. Chystáme se vydat od

většiny písmen díla hned několika autorů,

takže bude záležet jen na vás, které z nich

do své abecedy Paralelních světů zařadíte.


BOD NAVRATU

i



TRITON

PARALELNÍSVĚTY–SVAZEK8

Otomar

Dvořák

BOD

NAVRATU

i


© Otomar Dvořák, 2008

Cover illustration © Valentino Sani

© TRITON 2008

ISBN 978-80-7254-977-1

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz


Bod návratu

1.

Pro kapitána Grega byly Heraklovy sloupy běžnýmjevem, každodenní kulisou, jejíž drtivou monumentalitu už

ani nevnímal. Teprve teď si je znovu uvědomil – snad díky

přítomnosti psychoemitorky, která se soustředěněnakláněla k průzoru; její oči se nazelenale leskly, jako by bylyvyrobeny z broušeného skla. Během nekonečně dlouhých

minut ani jednou nemrkla. Vnímá, pociťuje a analyzuje.

Kapitán nasucho polkl a olízl si vyprahlé rty. Rád by se

něčeho napil, ale netroufal si rušit napjaté ticho, vyplněné

pouze jemným bzukotem ionizátorů. Odvrátil se od ní

zpátky k temnému prostoru tam venku a nervózně bloudil

pohledem po bizarně modelovaných útvarech, které mu

připomínaly podivné stalagmity rostoucí zmezihvězdného prázdna.

Kdo vlastně přišel na romantické označení Heraklovy

sloupy? Pravděpodobně se ujalo po neúspěchu prvnívýravy, která se za ně pokusila proniknout. Od té doby už

uplynulo čtyři sta let, a přesto nikdo dodnes nepřekonal

zakázanou hranici! Vědci se museli spokojit s pouhýmpozorováním linie ze stacionárních výzkumných stanic.

Ano, odtud sloupy vypadají docela masivně, ale jejich

struktura je přitom relativně řídká: jsou to vlastně oblaka

plynů, jakási placenta rodících se hvězd.

Psychoemitorka se pohnula a mrkla.

„Přichází to,“ řekla tichým, monotónním hlasem,„cítím to jako výkřik... Nejspíš z oblasti pulsaru Gama 7...“

„Myslíte, že můžeme očekávat další sérii přízraků?“zetal se znepokojeně kapitán.

„Určitě,“ pokývla a stočila své skelné oči k němu.

Rychle sklopil hlavu. Nedokázal snést její pohled, bylo v něm něco, co ho děsilo. To je poprvé, co mě nějakáženská přivedla do rozpaků, pomyslel si. Jenže lze ji ještěnazývat ženou? Samozřejmě, z tělesného hlediska nenípochyb, všechny její proporce jsou vyvážené a tvoří půvabný celek, dokonce vzrušující celek, ale neznám nikoho, kdo by měl zkušenosti s psychoemitorkou v posteli. Zavání to perverzitou, skoro jako by chtěl člověk souložit spočítačem.

„Jmenuju se Lucie, kapitáne,“ řekla a koutek úst jízacukal, jako by potlačovala úsměv, „přesně řečenoLucie>-B38. A pokud vás to zajímá, souložit se mnou lze.Příslušný objekt ovšem musí odpovídat mému vkusu.“

Kapitán zrudl. Uvědomil si, bohužel pozdě, žepsychoemitoři dovedou číst myšlenky. Rychle vstal. „Omluvte mě,“ zamumlal, „mám ještě nějakou práci. Pokud budete něco potřebovat, obraťte se na dispečink!“

A súlevou opu stil pozorovací věž.

Zamířil k výtahům. Chodba zela prázdnotou, byl právě ča snočního klidu. Tlumené nažloutlé světlo prýštilo ze skrytých zářičů a roztékalo se po jemné hnědi koberce azeleni čalouněných stěn. Ticho. Koberec dokonale tlumilkaitánovy kroky.

Strašné ticho! Najednou jako by mu jakási ruka prudce sevřela srdce, pocítil úzkost a strach, podivnou obavu, že zůstal sám a ztracen, že není na kosmické stanici plnéodočívajícího mužstva, ale někde daleko, někde úplnějinde...

Zase to začíná! – uvědomil si a pevně se opřel zády ostěnu, zoufale po ní hmatal ve snaze něčeho se zachytit, ale prsty mu bezmocně klouzaly po hebkém čalounění.

Doposud prázdný tunel chodby se začal plnitpodivnými tvary: z jedné strany na druhou se pomalu sunuly zpola 8

OTOMAR DVOŘÁK


průhledné, pulzující objekty. Vypadalo to, jako by nějaká

nehmotná, přízračná kosmická loď proplouvala napříčstanicí, vynořovala se z jedné stěny a mizela v druhé, jako by

chodbou prostupovala cizí pilotní kabina. Kapitánrozeznával starodávný řídicí pult se spoustou spojovacíchkabelů a různobarevných kontrolek a za ním muže veskafandru, až po pá szabořeného do koberce u kapitánových

nohou. Přilbu neměl tajemný pilot nasazenu a jeho hlava,

vystupující z masivního nákrčníku, se zdála být komicky

malá. V očích se mu zračilo napětí, možná úzkost. Otočil

hlavu směrem ke kapitánovi a trhl sebou. Prudce vstal

a pohnul rty. Snad něco říkal, neozval se však jediný zvuk.

Vše probíhalo v přízračně neskutečném tichu. Pilotpokročil ke kapitánovi, vypadalo to, jako by se brodil bazénem,

protože nohy měl pod úrovní zdejší podlahy, zvedl ruku,

jako by se chtěl kapitána nevěřícně dotknout... Asoučasně začal jeho obraz slábnout, změnil se v pouhousvětélkující obrysovou linii,aitavzápětí pohasla.

Chodba byla opět prázdná. Kapitán se zhlubokanadechl a otřel si orosené čelo. Jako opilý dotápal podélstěny až ke své kabině, chvatně si na spánky nasadil elektrody tlumiče bioproudů a pak se nesvlečený svalil na lůžko. Rychle usnout, zaspat přízraky, protože ty se teď budou opakovaně vyskytovat v celých sériích! Dnes poprvé duch reagoval! Vsadil bych se, že mě zahlédl, říkal si kapitán,viděl jsem mu na očích, jak ho to vyděsilo! Od kdy seduchové lekají živých?

Nesmysl, přesvědčoval sám sebe, to jenom neobyčejně silný pulsar k nám v pravidelných cyklech posílá dávkyzáření, které v našich mozcích něco vyvolává, probouzí vzpomínky na kosmické koráby první generace, nadobrodruhy, kteří putovali neověřenými cestami zakřivených prostorů a riskovali životy v hibernaci. Vzpomínky na ty,

9

BOD NÁVRATU


co se rozplynuli v nekonečnu a zanechali nám jen jména,jimiž pojmenováváme nově objevené hvězdy.

Takhle to vysvětluje palubní lékař a předepisuje léčbu klidem a útlumem, dbá na řádné odstínění pracovišť proti všem druhům záření, na dostatek vitamínů a buněčnouregeneraci. Jenže zjevení stejně rozložila morálku posádky, lidé začínají být neurotičtí, agresivní nebo naopakpropadají depresím. Něco se s tím musí udělat, než budepozdě... než bude... snad psychoemitorka dokáže...

Tlumič konečně přemohl horečný vír kapitánových myšlenek a ponořil jeho mozek do úlevného prázdna. Lucie-B38 analyzovala kapitána ve všech vrstvách jehovědomí i podvědomí. Četla v něm jako v otevřené knize astačil jí k tomu jediný pohled. Typický velitel zapadlýchposádek z okrajových částí galaxie, pomyslela si se shovívavým úsměvem. Pod vrstvou technického vzdělání dušeprimitiva. Rozhoduje se intuitivně. V určitých případech může být užitečný. Doufejme, že nebude překážet.

Zaměřila svou pozornost zpátky k oslnivě zářícípříbojové vlně, která se sem jako zoufalý výkřik blížila z hlubin vesmíru. Do čelenky, zpola ukryté pod bohatými rusými kadeřemi, vložila záznamovou tyčinku. Sangren jí to před odletem ještě jednou důrazně připomínal: „Nezapomínej zaznamenávat! Všechno zálohuj! Informace předávej do všech Center i na Starou Zemi! Čím víc lidí o tom budevědět, tím nesnadnější bude záležitost utajit!“ Sangren se obává nějaké léčky. Pravda, agenti Šedé centrály po něm jdou jako pes po kosti. Hlupáci! Nesahají mu ani pokotníky!

Co vlastně cítím k Sangrenovi? Je to láska? Ne, láska se projevuje červeným světlem, takové vyzařování by minemohlo uniknout! Opět, jako už mnohokrát v posledních 10

OTOMAR DVOŘÁK


týdnech a měsících, se jí zmocnil divný pocit smutku

a prázdnoty. Výlučnost přináší osamělost... Má ještěněkde v hloubi vědomí zasuté obrazy, obrazy z vnitřního

světla...

Hory na Staré Zemi... „Maminko, stůj!“ vykřiklačtyřletá dívenka, „ten kámen nad námi je zlý! Chce ná szabít!“

A vzápětí se ohromný balvan uvolnil ze srázu a sdunivým hřmotem se řítil do údolí... „Jak jsi to poznala?“

„Nevím... Třásl se. Rostly kolem něj ve vzduchu kruhy,

jako když ho hodíš do vody!“

Pak bílé světlo laboratoří... složité testy...

„Vaše dítě má mimořádné nadání... V zájmu lidstva...“

Matčiny slzy... Otec... Kde byl vlastně otec? Bylnějaký? Určitě musel být... Jenže všechny paměťové spoje jí časem vymazali... zůstaly jen nesouvislé střípky...Počítačová paměť je spolehlivější... Psychoemitorky mají jen omezenou operační paměť. Svoje mozkové kapacitypotřebují k analýze a strukturalizaci všech vlnových délekobsažených ve zkoumaných objektech. Otevírají obrazy, které jsou mimo oblast vnímání obyčejných lidí, a vstupují snimi do kontaktu. Ženy j sou prý pro tento úkolvhodnější, mají citlivější mimosmyslové senzory. Dříve se jimříkávalo čarodějnice, věštkyně – ale žádná z nich nebyla tak dokonalá jako psychoemitorka! Do Luciina mozku byly operativně vloženy počítačové obvody B38... Pak jičekalo speciální výcvikové středisko na Marsu... a různé úkoly v rámci Centrální galaxie... Jsem výjimečná, ale pročnemohu být šťastná? Jenže co je to štěstí? Abstraktní pojem, nedá se definovat... Sangren je sympatický, ale nedokážu se ve vztahu k němu přenést ani do stádia červenéhosvětla, natož modrého nebo bílého... Prostě to nedokážu!

S povzdechem přesunula spínač záznamu na své čelence do aktivní polohy.

11

BOD NÁVRATU


Smršť záblesků, jako by se prostorem řítil prudký zelený déšť, už ji dávno nemohla vyvést z míry, právě tak jako tvárné měňavkovité obláčky nezachytitelného tvaru,které zvolna pluly světelným krupobitím. Psychoemitorka musí ladit, eliminovat projevy některých nedůležitýchfotonových polí, aby její obraz nebyl chaotický.

Soustředila se a brzy ucítila podivné mravenčení vcelém těle, stále sílilo, rozechvívalo ji jako horečka.

„Proč jsi mě opustila, Lucie?“

Kdo to řekl? Matka? Sangren? Nesmysl – ten hlas patří ke zcela jiné vzpomínce... Čí vzpomínce? On mě zná... Ano, je to muž. Muž v lehké kombinéze snějakýmbarevným označením na levém rameni. Mladý blonďák smodrýma očima. Stojí na tři kroky ode mne, ruce bezmocně roztažené od těla, sleduje mě úpěnlivým pohledem... Vidí mě! Kontakt nejvyššího stupně! Prostředí je dostnepůvabné, dlouhá hala sželeznými, po starodávnu plátovanými stěnami. Podél jedné z nich se táhnou svazkyrůznobarevně označených vodičů a nějaká potrubí. Pohyb po zemi mladému muži zajišťují těžké magnetické boty; umělágravitace v této starodávné strojovně zřejmě schází.

Ale ten muž! Kam ho zařadit? Zná mě jménem... Proč mi tak zoufale zredukovali paměť! Určitě tam někde byl, než ho vymazali! Bratr? Milenec? Nesmysl, kde bychpřišla k milenci, když mě do školy psychoemitorek zařadili ve čtyřech letech! Rozpadá se mi, polevila jsem vpozornosti, jen na vteřinu jsem svou mysl obrátila dovnitř, a světlovlasý muž se mění v sršící prskavku...

Další místnosti... Jejich loď postupuje napříč naším prostorem... je rozložena do několika vlnových délek... jak se zdá, i oni jsou zneklidňováni našimi přízraky...tohle je zřejmě společenská místnost. Všichni stojí kolem kulatého stolu, kde se promítá velká hvězdná mapa. Ně- 12

OTOMAR DVOŘÁK


co na ní studují, bouřlivě se přou. Asi sedm mužů...Po

divné, můj blonďáček je mezi nimi. Otočil se a poznal

mě... Má krásný, bezelstný úsměv, ale teď se v něm zračí

znepokojení. Strčí ramenem do svého kolegy. Staršípro

plešatělý muž se ohlédne, změří si mne pohledem aza

mračí se. Něco řekne... Snažím se analyzovatemocio

nální náboj a smysl výroku, je to dost těžké... Ano,

znepokojuje ho, že jsem den ode dne průhlednější...Po

važují to za nějakou neznámou chorobu, fotonovévyzá

ření těla... Co mě však nejvíc zaráží, je skutečnost, že mě

neberou jako vetřelce, že mě chápou jako člena posádky,

pamatují si na mě, vědí, že těsně po narození jsem byla

hmotná... Jakém narození? Ano, mýtus, legendaexisten

ce té podivné posádky leží hlouběji... Všichni jsoupře

svědčeni, že se narodili ze strašného mrazu, že se oddělili

z jednolité hmoty – lidé i jejich kosmická loď... Svoutech

niku berou jako živého tvora... Loď nazývají Matka...

A směřují do Velkého žáru, k Velké přeměně, kde budou

rozprášeni a přetaveni do jiné podoby, ve které se pak

vrátí na Rajskou planetu. Tam opustí lůno kovovéMat

ky a začnou žít v nekonečných radovánkách: něco jako

motýli vylíhlí z kukly... Logika těch fází je trochu složitá,

ale oni svou budoucnost znají dobře díky nějakéProroc

ké knize... Je to náboženská sekta? Skoro to takvypa

dá... Ráda bych se vnořila hlouběji do jejich psychických

siločar, ale oni jsou zmatení... Nerozumějí sami sobě

a svému postavení... Jejich základním duševním stavem

je úzkost... Strašlivá úzkost!

Měla pocit, že omdlí, úpornou silou vůle přerušilanapo

jení. Chvíli zhrouceně seděla v křesle a lapala po dechu.

Vzápětí si uvědomila, jaké nebezpečí jí hrozilo. Světelná

vlna se převalila přes stanici a pokračovala dál do hlubin

kosmu a stačilo jen docela málo, aby její duchovní energii

13

BOD NÁVRATU


strhla s sebou. Pak by tu kapitán našel jen mrtvé tělopsychoemitorky.

Vyndala z čelenky záznamovou tyčinku a vložila ji do

Centrálního Informátora. Ať už si to odborníci nějakpřeberou! Pak vsunula prsty do dutiny dobíjecího zařízení

a se zavřenýma očima se oddala slastnému pocitu, jak jí

všemi drahami těla stoupá vlna nové energie. Tentokrát

to v ní probouzelo přímo erotickou rozkoš. A do mysli se

jí vtíravě vracel obraz dávného kosmonauta se slámově

žlutými vlasy.

2.

Sangren si náhle uvědomil, že bezpečnostní dveře za jeho

zády se tiše a nehlučně otvírají. Za tu dobu, co vykonával

funkci guvernéra Šestého okruhu na planetce Numeron,

se něco takového stalo poprvé. Vymrštil se z křesla, ale už

bylo pozdě: zdrceně zíral do namířených hlavní třídezintegrátorů. Vojáci Galaktické stráže se svými tupýmiksichty nemyslících zabíječů!

„Co to má znamenat!“ vykřikl rozčileně.

„Jste zatčen, Sangrene,“ ozval se ze vstupního otvoru snádechem pobavené ironie jaký si nenápadný drobnýmužík, pokročil dál a pře sramena svých goril upřel naguvernéra pichlavá očka.

„Jakým právem...“

Mužík pozvedl stříbrnou kartu. „Mám pověření Šedé

centrály!“

„Opravdu nechápu! Žádám o okamžité spojení sgenerálním tajemníkem!“

„Právě on podepsal příkaz! Máte to marné, Sangrene, z toho se už nevykroutíte. Předejte mi kódy.“

Sangren vztekle hodil na stůl svazek různobarevnýchkaret. Ano, tušil, že Šedá centrála ho už delší ča s sleduje, že

14

OTOMAR DVOŘÁK


hraje svou vlastní hru a čeká na jeho první chybu.Podezření, že Sangren tajně sympatizoval s ganomedskýmivzbouřenci, se nepodařilo prokázat a jeho obliba se rozšířila i na

Starou Zemi. Podle statistických výzkumů mělosmdesátiprocentní naději vyhrát příští volby.

„Zničil jste psychoemitorku Lucii-B38, nezodpovědně jste ji vystavil přímému útoku zbraně...“

„Zbraně?“

„Netvařte se tak naivně,“ ušklíbl se agent Šedé centrály, posadil se na roh guvernérova pracovního stolu a vsunul do úst aktivizační žvýkačku. Mohl si dovolit být ležérní; jeho pistolníci ostražitě sledovali každý guvernérůvpohyb.

„Záření už zasáhlo další stanice v oblasti Štíra, proťalo dráhu Biedermannovy komety a vstoupilo do našígalaxie. Račte se podívat,“ vsunul do počítače svou kartu a na monitoru naskočil obraz kuželovitě se rozšiřujícíhoútvaru. „Postupuje po časovém vektoru a jeho dráha se zdá být propočtena tak, aby se nejpozději během dvou let střetla se Zemí. Víte, co by to znamenalo? Celá Země by bylazalavena stejnými vidinami, jaké teď obtěžují posádkynašich stanic. Útok duchů z vesmíru! Zní to romanticky, ale důsledky mohou být nedozírné! Každopádně je jasné, že nejde o náhodný jev, ale o ďábelsky promyšlený záměr! Možná chcete namítnout: Proč by nějaká neutronová hvězda vysílala do prostoru obrazy našich zastaralýchkosmických lodí? Jenže zdrojový bod může být jen zdánlivý. Když vezmete v úvahu, že záření se může odrážet odHeraklových sloupů, místo aby vycházelo z prostoru za nimi, jak se nám snažíte namluvit, a když se vracíte pohypotetickém úhlu odrazu, hádejte, kam dojdete?“

Sangren zarytě mlčel.

„Ke Ganomedu, vážený pane guvernére! Do hnízda

15

BOD NÁVRATU


vzbouřenců, kteří byli sice poraženi, ale máme bezpečné

zprávy, že i nadále pokračují ilegálně ve své činnosti.Podařilo se jim vyvinout novou psychotronickou zbraň, proti

níž nemáme obranu! Jestli zasáhnou Zemi, rozvrátí celý

její společenský systém a obyvatelstvo promění v tlupu

schizofreniků!“

„Velice primitivní hypotéza...“

„Samozřejmě, vy jste nad logiku rozumných lidípovznesen! Vy se pohybujete ve vyšších sférách! Ale zaručuju vám, že teď spadnete zatraceně rychle dolů! Nechal jste znehodnotit zkušenou psychoemitorku! Jako bystenevěděl, že v každé generaci se podaří vytvořit nanejvýš dvě! A ta druhá je teprve sedmiletá!“

„Z čeho soudíte, že byla znehodnocena?“

„Její hlášení je naprostý blábol!“

„Možná pro vás. Já v něm objevil zajímavou logiku. Vize jsou při postupu po časovém vektoru stále reálnější, zaplněnější, jako by se nějakým způsobem zhmotňovaly. To ovšem odporuje termodynamickému zákonu oproměně ze stavu uspořádaného do neuspořádaného, opostupném rozpínání a rozpadu všeho, co se pohybuje v čase. Hranici rozpínání zatím neznáme, ale můžeme soudit, že vesmír se nakonec opět setká ve velkém třesku, aniž by změnil směr pohybu, protože veškerý prostor je zakřivený a spojitý.“

„Nechápu, kam míříte,“ řekl agent a přestal žvýkat.Trochu znejistěl.

„Kužel vyzařování je naprosto opačný, než jak hoznázorňujete, podívejte!“ Sangren se naklonil k ovládacímu pultu a stiskem několika kláves převrátil obraz. „Vypadá to, jako by se poměrně široké fotonové pole postupně zhušťovalo a koncentrovalo na stále užší prostor, ažnakonec skončí v jediném bodě. Vše směřuje k jediné události. 16

OTOMAR DVOŘÁK


Událost je charakterizována bodem v prostoru, jemužmůžeme připsat přesný časový okamžik. Ten bod je kdesi na

povrchu staré planety Země. Cílem tedy není, jak tvrdíte,

zasáhnout psychicky veškeré pozemské obyvatelstvo, ale

právě naopak – zhmotnit se na jediném místě, přistát jako

skutečná a reálná kosmická loď z doby před pěti sty lety!

Je to gesto setkání! Žádná zbraň, ale pokus inteligentních

bytostí z jiných dimenzí vstoupit do našeho prostoru anavázat snámi kontakt!“

„Ústřední vědecká rada přece došla k závěru, že vokruhu deseti světelných let se nevyskytuje žádná vyšší forma

života,“ namítl agent, ale jeho hla suž ztratil onuarogantní suverenitu. Znejistěl.

„Ústřední vědecká rada!“ zasmál se bývalý guvernér

opovržlivě. „Můžete ji ode mě pozdravovat!“

Teprve teď si agent uvědomil svou chybu, které sedoustil tím, že nechal Sangrena manipulovat s klávesnicípočítače. Jediná kombinace kláve sguvernérovi stačila, aby na dezintegrátorech překvapených policistů začala blikat červená světélka, hlásící stav zablokování. Sangrenuskočil za stůl a ze stropu sjela kovová stěna, která ho oddělila od mužů Šedé centrály.

Věděl, že musí momentu překvapení maximálně využít. Nouzovým rychlovýtahem sjel do podzemního hangáru a k odblokování jednoho z inspekčních modulů použiltajného kódu, nahraného v čipu, který měl už řadu let ukrytý pod kůží na hřbetě levé ruky.

Když se nad Základnou šestého okruhu konečněrozječely poplašné sirény, připomínal už Sangrenempilotovaný disk malý stříbřitý bod mezi miliony hvězd. Sesazený guvernér směřoval k výzkumné stanici u Heraklových sloupů. Nemyslel teď na nic jiného než na Lucii. Nemůže ji v tom nechat!

17

BOD NÁVRATU


3.

Kapitán seděl u dispečinkového pultu s hlavou vdlaních a snažil se vzdorovat únavě i protivné bolesti, která se mu jako nebozez zavrtávala do spánků. Ze všech stran se na něj řítil příval informací a dotazů, žádostí o řešení aokamžitá rozhodnutí. Rostlo to v něm a bobtnalo, tušil, že co nevidět bude míra překročena a on vybuchne, začne řvát a pošle všechny někam těmi nejsprostšími slovy.

A přitom chápal, že mají pravdu... ano, mají pravdu... jenže kde najít správná rozhodnutí? Psychoemitorkasetrvává v nepřetržitém transu a její informační čipy předávají počítači nesouvislé záznamy o pocitech, touhách, snech... To může být možná zajímavé pro nějaké vědce, jenže co já stím? Chci konkrétně vědět, co dělat v nejbližšíchminutách, jaké příkazy vydat! Palubní lékař prohlásil, žeodmítá veškerou další odpovědnost za zdravotní stav posádky a doporučuje evakuaci z ohroženého pásma.

Kapitán se byl po ránu podívat na několik nemocných. Neuvěřitelné, co to snimi udělalo během čtyřiadvacetihodin! Zhroucení, apatičtí lidé snepřirozeně skelnýmpohledem. Vlasy a vousy jim vypadávají v celých chuchvalcích, kůže se pokrývá ošklivými boláky. Podle lékaře naprostá ztráta životní energie, rozpad imunitního systému.

Příčinou je nepochybně to zatracené záření! A základna se k tomu nehodlá vyjadřovat. Co se tam děje? Už před pěti hodinami žádal guvernéra o schválení evakuace.Stanice potvrdila příjem žádosti a tím to skončilo. Žádnáodověď. V kosmu je ticho, hvězdy se třpytí chladně aneúčastně, Heraklovy sloupy trčí jako výstražné memento na hranici poznání...

Najednou zpozorněl: povšiml si vějířetrojúhelníkových objektů, které se jasně odrážely od zářícíhomračného sloupořadí v pozadí. Některé se zdály být černé, jak se 18

OTOMAR DVOŘÁK


natočily ke stanici svojí zastíněnou stranou, jiné vrhaly při

pohybu oslnivé záblesky.

„Zatraceně, co je tohle!“ zavrčel kapitán. Že by další, dosud nezaregistrovaná forma přízraků? Rychle zmáčkl spínače indikátorů.

„Informace o objektech blokována na základě kódu 001.07/03!“ oznámil indikátor kovově studeným hlasem.

Pak je to jasné, ušklíbl se kapitán. Agenti Šedé centrály

vyrazili na lov. Měli by ale vědět, že jsou důležitější věci

než jejich pochybné intriky. Zkusíme je trochuvyburcovat!

A zmáčkl červené tlačítko, jímž se spouštěl nouzovýsignál SOS.

Ano, vyburcoval je. Ale trochu jinak, než sipředstavoval.

„Kapitáne Gregu,“ ozvalo se z reproduktorů,„okamžitě vypněte poplachové zařízení, nebo budeme nuceni vás umlčet!“

„Krucinál!“ neudržel se už kapitán a praštil pěstí dopultu. Zablikaly červené kontrolky a počítač ohlásilnebezečný otře sneznámého původu.

„Krucinál!“ zvýšil kapitán hlas, „táhněte všichni kčertu! Na co si to hrajete? Mně tady umírá padesát lidí!“

„Klid, kapitáne Gregu. Víme o tom, dostali jsme vaše hlášení. Jste napadeni psychotronickou zbraní, která byla vyvinuta v tajných laboratořích ganomedských povstalců. Platí pro vás přísný karanténní režim. Nikdo z vašíposádky nesmí až do odvolání opustit stanici. Vyvolalo by to zmatek, rozklad a paniku ve všech okruzích a zejména na Staré Zemi. Z téhož důvodu bylo zablokováno i vašetelekomunikační spojení s okolím.“

„Ale jestli neopustíme ozářený prostor, je s námikonec!“

19

BOD NÁVRATU


„Mám to chápat jako zbabělost před nepřítelem,kapitáne Gregu?“ zazněl hla svýhrůžným tónem.

Kapitán jenom něco nesrozumitelného zavrčel. Pozdě! – uvědomil si Sangren, když se před pilotníkabinou inspekčního disku objevila stanice u Heraklových sloupů. Kolem jejího mohutného trojitého prstence se zvolna vznášel roj malých černých trojúhelníčků. Jakovčely dorážející na medvěda, napadlo ho a bezděky se nad tím přirovnáním pousmál. Opravdu výstižné: každá z těch včelek má nebezpečně ostré laserové žihadlo. Ale tam uvnitř kruhu je Lucie a tajemné bytosti z jiných dimenzí, bytosti, které se snaží navázat kontakt a netuší, že myšlení určité části lidstva se pohybuje po úplně jiných cestách,daleko od citu a moudrého pochopení.

Nebylo mu jasné, proč Galaktická stráž obléhá stanici. Zřejmě se Šedá centrála obává úniku informací.Přerušené volání SOS, které před chvílí zachytil, ho však velice zneklidnilo.

Držel se v dlouhém stínu, který stanice vrhala,ozařována zpředu odleskem Heraklových sloupů. Stín byl včerném prostoru neviditelný a projevoval se jen nahmotných objektech, na něž dopadl. Sangren podle zkušenosti odhadl jeho hranice a snažil se v nich udržet. Pevně svíral páku ručního řízení a pohledem fixovaljednu z přistávacích plošin, která se právě při pomalé rotaci stanice blížila k zastíněnému místu. Chce to počkat...Neukvapit se... Vyrazit přesně, tak, aby se průsečíky drah střetly... Modlil se, aby vstupní koridor nebylzablokován.

Dřív než přijal nevděčnou funkci guvernéra, nalétal stovky makrosegmentů jako pilot záchranné služby amusel se velice často bleskurychle rozhodovat v krajně riziko- 20

OTOMAR DVOŘÁK


vých situacích. Najednou si opět připadal jak za starých

dobrých časů, kdy po úmorné službě místo odpočinkustudoval a snil o tom, že jednou bude velitelem velké výpravy

za Heraklovy sloupy.

Vzdal se toho snu? Až donedávna si myslel, že ano, že jsou důležitější a naléhavější každodenní úkoly. Ale nápor přízraků rozbil svět kosmické rutiny a opět v jeho dušipootevřel vrátka k touze pochopit nepochopitelné.

V poslední chvíli postřehl, že napravo od něj jakásinevelká hmota zakryla výhled na vzdálené hvězdy. Typický trojúhelník galaktického stihače! Instinktivně strhl páku řízení a vrhl se šikmo pod něj. Vzápětí vyšlehl z vrcholu trojúhelníku rudý paprsek a jenom o vlas minulSangrenův disk. Dotkl se přitom letmo antény a ta vybuchlagejzírem jisker jako ohňostroj.

Sangren zaťal zuby do rtů, sklopil disk na bok a propadl mezerou mezi dvěma stihači, chvátajícími sem zprotilehlých stran. Neodvážili se vystřelit, aby se navzájemnezasáhli, a než se stačili otočit a zorientovat, Sangren vyrazil kolmo vzhůru, přehoupl se přes mřížoví slunečníchbaterií a vyslal k uzávěru nouzový signál. Teprve pak siuvědomil, že přistávací plošina je otevřená, vřítil se dovnitř atlama vrat za ním zapadla. Přetížení při téhle krkolomné operaci bylo tak prudké, že málem ztratil vědomí. Chvíli zhrouceně seděl v pilotním křesle a snažil se zahnat hukot v hlavě a mdlobnou závrať.

„Jak jste se, kapitáne Gregu, opovážil otevřít přistávací

plošinu!“ zazněl z reproduktoru v centrálním dispečinku

stanice vzteklý hlas. „Za tohle půjdete před vojenský

soud! Na bývalého guvernéra Sangrena je vypsán zatykač

pro důvodné podezření ze spolupráce s ganomedskými

povstalci. Jste povinen nám ho okamžitě vydat!“

„Tak si pro něj pojďte!“ řekl kapitán výsměšně.

21

BOD NÁVRATU


Bylo mu totiž jasné, že ani jeden z agentů Šedé centrály

se neodváží vstoupit do oblasti nebezpečného záření.

4.

Oba muži se setkali poblíž přechodové komory. Kapitán

pozvedl ruku k předpisovému pozdravu, ale Sangren ho

za ni uchopil, stáhl mu ji dolů a pak ji vřele stiskl.

„Díky, příteli,“ řekl.

„Neděkujte, guvernére...“

„Nejsem už guvernér!“

„Neděkujte, guvernére,“ opakoval kapitán, jako byneslyšel, „dělám to ze zištných důvodů. Jste můj rukojmí. Chtějí vás dostat, protože si myslí, že o tom záření něco víte, že byste ho mohl zastavit. Jste pro ně cenná osoba. Možná vá schtějí nějakým mučením přinutit, aby steprozradil tajemství ganomedské zbraně. My jsme odsouzeni chcípnout v karanténě. Už ná sodep sali, už ná sškrtli na svých seznamech. Jenže teď se jim všechnozkomplikovalo. Vlezl jste do pasti. A já vás nevydám, leda...“ vrhl po Sangrenovi zkoumavý pohled, a protože postřehl, jak se guvernérův úsměv vytrácí, bylo mu jasné, že jehoprotějšek pochopil. Rychle se odvrátil.

„Doufám, že k tomu nedojde,“ zamumlal a rázoval chodbou pryč.

„A co Lucie?“ houkl Sangren.

„Psychoemitorka je ve třetí věži,“ odsekl kapitán, který už mizel za zákrutem chodby. „Čert aby se v ní vyznal!Nikdy jsem ženskejm nerozuměl, natož ženskejmkombinovanejm se strojema!“ První věc, která Sangrena překvapila při vstupu do věže, byl ostrý pach ozónu, jako by se kyslík atmosféryrozkládal vlivem prudkých výbojů. Průzory byly zamžené, usazo- 22

OTOMAR DVOŘÁK


vala se na nich vlhkost. Ve zvláštním, nazelenalepableskujícím šeru zářily kontrolky přístrojů a připadaly mu jako

červené, žluté a zelené hvězdy rozhozené v miniaturním

vesmíru kruhové kabiny. Podivné tvary proplouvajícínaříč místností byly natolik průhledné, že světloelektrických hvězdiček jimi bez odporu pronikalo: Sangren jen

s obtížemi rozeznával obrysy neznámých chodeb amístností, prchavé přeludy věcí, které se chvěly, jako bykmitající fotony byly stlačovány neznámou silou a nucenyzachovávat určité tvarové struktury. Někdy to vypadalo

jako člověk, jako celé skupinky lidí přecházejících sem

tam a rozčileně gestikulujících.

Psychoemitorka chodila mezi nimi, nejreálnější ze všech stínů, vlasy jí občas zableskly rezavým ohněm, jak na ně padlo světlo kontrolek. Opět ho zasáhla její zvláštní krása, pocítil touhu a palčivou hořkost. Uniká mi,pomyslel si, pohlcuje ji jiný svět a já ji nedokážu zadržet!

Raději se sklonil k monitorům CentrálníhoInformátora, aby přišel na jiné myšlenky. Záznamy posledních dnů. Spousta postřehů o podivném světě kosmické lodi, která byla i se svou posádkou vyvržena z lůna nesmírněkoncentrované, těžké a mrazivé hmoty a teď se rozpíná doprostoru, aby dosáhla Ráje. Zvláštní, velice zvláštní...Mytologie? Ale jak to, že oněm tvorům chybí jakýkoliv smysl pro realitu? I kontakt snámi je vyvádí z míry. J sou jako děti ztracené v bludišti... Mýlil jsem se, uvědomil si Sangren, to není inteligence, která by okopírovala podobu nějaké naší dávné ztracené lodi, aby se nám přiblížila pomocíforem, které známe, a navázala tak snámi kontakt... Ne, to jsou nešťastné oběti, které nechápou, co se s nimi stalo, které trpí podivnou ztrátou paměti... Ztráta paměti?

„Neodcházej!“

Nečekaný Luciin výkřik ho zasáhl jako rána bičem.Pře>23

BOD NÁVRATU


kvapeně zvedl hlavu a její výraz ho zděsil. Opírala se zády

o stěnu, vyčerpaná a zhroucená, ve ztrhané tváři se leskly

jen její obrovské oči. Vztahovala ruku do prázdna, jako by

chtěla zachytit něco unikajícího.

Přiskočil k ní, sevřel jí ramena a prudce s ní zatřásl.

„Vzpamatuj se, Lucie!“

Začala se vzpírat, vztekle s ním zápasila. „Nech mě,“vyrážela přerývaně, „nech mě, pusť... Rozbil jsi obraz,pokazil jsi ho svojí přítomností... Proč jsi přišel, Sangrene?Žárlíš? Zmiz odtud! Vypadni!“

„Uklidni se, prosím... Dýchej, zhluboka dýchej...“Násilím ji odvlekl do středu místnosti a podržel jí prsty nakontaktech energetického dobíječe.

Útlým ženským tělem zaškubala řada křečovitýchzáchvěvů. Konečně povolilo a zhroutilo se mu do náruče.

Chvíli ji držel, tiskl ji k sobě, vzrušen zvláštní vůní apraskotem drobných namodralých jiskřiček v jejích vlasech. Pak ji s povzdechem velice něžně spustil do křesla.

Zvedla k němu nemrkající oči a pokusila se o chabý úsměv.

„Promiň, Sangrene,“ řekla tiše, „je to silnější než já.Vtahuje mě to. Mám obavy z dezintegrace své osobnosti. Je to

zvláštní, velice zvláštní... Starodávný kosmonaut, mladý,

mladší než já, blonďatý... Nezná své jméno... Seznamjejich jmen je uveden v Posvátné knize, jenže oni netuší,která z nich ke komu patří... ale to prý se všechno srovná po

Velké přeměně... tak mu prozatím říkám Michael... on je

smutný z toho, že jsem ho kdysi milovala, ale teď se muodcizuju, jsem čím dál chladnější a nehmotnější, ztrácím se

mu... A já mám přitom přímo opačný pocit... jako by ve

mně narůstala touha, jako bych mu byla každým dnem

blíž a blíž, jako bych měla jistotu, že přijde chvíle, kdy se

ho dotknu právě tak jako teď tebe, Sangrene, a pak...“

24

OTOMAR DVOŘÁK




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist