načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bludiště odrazů - Sergej Lukjaněnko

Bludiště odrazů

Elektronická kniha: Bludiště odrazů
Autor:

Sci-fi román renomovaného ruského autora. Hlubina je virtuální svět, vytvořený v paměti globální sítě, pro lidi vstupující do ní prostřednictvím počítačů pocitově ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 420
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sci-fi román renomovaného ruského autora. Hlubina je virtuální svět, vytvořený v paměti globální sítě, pro lidi vstupující do ní prostřednictvím počítačů pocitově neodlišitelná od skutečnosti. Pobyt v ní ukončuje časový spínač - timer. Samostatně vynořit se umí jen diveři - potápeči, kteří zde zachraňují ztracené hráče. Jedním z diverů je Leonid, který má vyvést záhadného Smolaře. Ten uvázl ve hře Bludiště smrti a pokusy o jeho vyvedení se nedaří, protože Smolař v reálném světě neexistuje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ARGO

TRITON


Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Bludiště odrazů

© 1997 by Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Translation © Pavel Weigel, 2007

Cover © Milan Fibiger, 2007

© Triton 2007

ISBN: 978-80-7553-138-4 ( pdf)

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3

www.argo.cz





Pracujeme ve tmě –

Děláme, co umíme,

Dáváme vše, co máme,

Pracujeme – ve tmě.

Pochyby jsou nám vášní,

A vášeň osudem.

Slibujem, že v šílenství

Nadále sví budem.

Hymna hackerů,

ruská verze


Část první

Diver


00

Toužím zavřít oči. To je normální. Barevnýkaleidoskop, záblesky, jiskřící hvězdný vír... Krása, ale já vím,

co se za touto krásou skrývá.

Hlubina. Nazývají ji „Deep“, ale mně připadá, žeslovo „Hlubina“ zní výstižněji. Nahrazuje výstražnoutabulku: „Hlubina!“ Žijí zde žraloci a chobotnice. Je zde ticho, pouze tlačí a tiskne nekonečný prostor, který vlastně ani neexistuje.

Hlubina je svým způsobem dobrá. Přijme každého. K ponoření není třeba velké síly, zato k dosažení dna a vynoření mnohem více. Především je však třebavědět, že bez nás je Hlubina neživá. Je třeba v ni věřit a současně nevěřit. Jinak přijde den, kdy se z nínedokážeš vynořit.

9


01

První pohyb je nejobtížnější. Uprostřed nevelkémístnosti stojí stůl, kabely od počítače se táhnou k ANV –

aparatuře nepřetržité výživy, a potom dál k zásuvce.

Tenký kabel vede k telefonu. U stěny, na které visí

hezký koberec, stojí gauč, u otevřených dveří nabalkon malá chladnička. Ta je nejdůležitější. Před pěti

minutami jsem zkontroloval její obsah, takženejbližší den mi hlad nehrozí.

Vrtím hlavou, před očima se mi na okamžik dělá temno, ale hned mizí. To je normální.

„Je všechno v pořádku, Ljoňo?“

Reproduktory jsou nastavené na maximum, súšklebkem odpovídám:

„Ano. Ztiš zvuk.“

„Ztišit zvuk,“ souhlasí Windows Home. „Ztišit,ztišit...“

„Stačí, Viko,“ brzdím ji. Dobrý program. Poslušný, chápavý a přátelský. Možná trochu domýšlivý, jako veškerá produkce Microsoftu, ale to se dá vydržet.

„Hodně zdaru,“ povídá program. „Kdy tě mámčekat?“

Hledím na monitor, kde v aureole oranžových jisker pluje ženský obličej. Mladý, sympatický, ale jinak nic zvláštního. Krása mě už unavila.

„Nevím.“

„Chci deset minut na sebekontrolu.“

„Dobrá. Ale víc ne. Za deset minut budu potřebovat všechny rezervy.“ 10


Obličej na monitoru se mračí – to programvyčleňuje klíčová slova.

„Jen deset minut,“ říká program Windows Home. „Ale znovu upozorňuji, že úroveň ukládaných úkolů někdy neodpovídá rozsahu mé operační paměti.Chtělo by to rozšíření na...“

„Mlč.“ Vstávám. Mlč je příkaz, který musí program uposlechnout. Krok vlevo, krok vpravo... Cha, cha. To není pokus o útěk, spíše dobrovolné uvěznění. Jdu k chladničce, otevírám dveře, vytahuji plechovkuspritu a otevírám ji. Nápoj chladí hrdlo. To je skoro rituál – Hlubina vždy vysušuje sliznice. S nápojem v rucevycházím na balkon, do teplého letního večera.

V Deeptownu je vždycky večer. Ulice zalévá světlo reklam, tiše šumí projíždějící auta. A nepřetržitě proudí lidé. Pětadvacet milionů stálých obyvatel,největší světová metropole. Z výše jedenáctého patraobličeje nerozeznáš. Dopíjím sprite, házím plechovku dolů a vracím se do pokoje.

„To není etické...“ reptá počítač. Nereaguji, jdu do předsíně, obouvám se, otevírám dveře. Chodba je prázdná, světlá a velice čistá. Když se potýkám se zámkem, nedovřenými dveřmi se pokouší vletětmaličký brouček. Aha, hackeři se baví. Ironicky pozoruji dotěrný hmyz – z bytu proudí vzduch a žene ho zpátky. Nakonec zavírám dveře, brouk do nich poslednímisilami naráží, kratičký záblesk a hmyz padá na podlahu.

„Mám si stěžovat majiteli domu?“ ptá se Windows Home. Hlas teď vychází ze stříbrných špendlíků vlímečku mé košile.

„Stěžuj,“ souhlasím. Pořád zapomínám programu vysvětlit, že majitelem domu jsem já.

Výtah už na mě čeká. Většinou scházím poschodech a cestou nahlížím do cizích bytů. Stejně tamnikdo nebydlí... ale teď spěchám. Výtah sjíždí dolůrych>11


le. Vycházím na chodník a ohlížím se – co když uvidím

milovníka hmyzu? Ale nikdo podezřelý tady není,

všichni spěchají za svými záležitostmi. Broučekzřejmě jen zabloudil, sériový produkt. Lidé je ničí naulicích, utloukají v bytech, ale stejně jsou nezničitelní.

Kdysi jsem se také bavil podobnými hloupostmi.Velice zřídka se broučkům podaří přinést zajímavouinformaci.

„Ljoňo, od nájemníka bytu číslo jedna došlastížnost na společnost Palouk.“

„Ignoruj,“ vrčím a pozoruji muže kráčejícího po chodníku. To je zjev! Hybrid mladéhoSchwarzeneggera a starého Clinta Eastwooda. Velice legrační. Muž zaznamenává můj posměšný pohled a přidává do kroku.

Zvedám ruku a za okamžik u chodníku brzdí žlutá limuzína.

„Ljoňo, tvá stížnost na společnost Palouk bylaignorována.“

„Nevadí.“

Tak se můžeme tahat do nekonečna. Ale teď nemám na hraní náladu... Nasedám do auta a řidič, usměvavý mladík s dokonalým účesem a vnaškrobené košili, se ke mně obrací. Takovým taxikářůmdávám přednost, vyškoleným a mlčenlivým.

„Společnost Deep Průvodce vás srdečně vítá!“

Jméno neuvádí – program přivolal taxi anonymně.

„Jak zaplatíte?“

„Tak,“ povídám a vytahuji z kapsy revolver. Úder do spánku. Pokouší se bránit, ale neúspěšně. Hledím na jeho pobledlý obličej, cloumám jím za límec aporoučím:

„Al-Kabar.“

„Taková adresa neexistuje,“ namítá řidič. Jeohlušený a pokorný. 12


„Al-Kabar. Osm, sedm, sedm, tři, osm.“ Jednoduchý kód otevírá přístup ke služebním adresám DeepPrůvodce. Nemusel jsem řidiče uhodit, ale potom byzůstala v souborech společnosti stopa po jízdě.

„Příkaz přijat,“ usmívá se řidič, který je opět veselý a úslužný. Vyhlížím z okna. Míhají se sídliště s věžáky plnými malých nýmandů Deeptownu, ohromné,luxusní kanceláře společností, dlouhé, šedé budovy IBM, nádherné paláce Microsoftu, věžáky Ameriky Online, skromnější úřady různých počítačových zákonodárců.

Pochopitelně i spousty kanceláří firemprodávajících nábytek, potraviny, nemovitosti, turistických agentur, dopravních společností, klinik... Každá jakž takž prosperující firma se snaží mít v Deeptownu své zastoupení.

Deep Průvodce prosperuje hlavně díky tomu.Chodit po městě pěšky zabírá čas. Uháníme pomagistrálách, brzdíme na křižovatkách, odbočujeme do tunelů, řešíme dopravní problémy. Čekám. Mohl bych sicepřikázat řidiči, aby jel kratší cestou, ale to by se musel spojit s dispečinkem. A zanechal bych stopu...

Město nečekaně končí, jako by stěnu paláců avěžáků někdo odřízl nožem. Okružní silnice a za ní les. Hustý, neproniknutelný, oddělující ty, co se nechtějí veřejně ukazovat.

„U následující odbočky zabrzdi,“ povídám ve chvíli, kdy míjíme mangový porost a projíždíme kolemstředoevropského křoví.

„K Al-Kabaru je ještě daleko,“ upozorňuje řidič.

„Zastav.“

Auto zastavuje. Otevírám dveře a odcházím krok od limuzíny. Řidič poslušně čeká. Já také, protože nasilnici vidím světla a svědky nepotřebuji. No konečně...

Mířím na auto a střílím. Výstřel není hlasitý, zpětný ráz slabý, ale auto okamžitě vzplane. Řidič sedí apo>13


hlíží před sebe. Za několik sekund má Deep Průvodce

o jeden taxík méně.

Dobře. Ať to vypadá jako zábava opilců. Jdu do lesa.

„To není etické...“ zní ze špendlíku Windows Home.

„Optimalizovala ses?“

„Ano.“

„Dobře, teď potřebuji tvou pomoc. Najdi skrýš, kód ‚Ivan‘.“

„Svítící strom,“ oznamuje program.

Ohlížím se. Aha, velký dub pableskuje čarovným modrým svitem. Jen pro mě. Přistupuji k němu, vkládám ruku do dutiny a vyjímám velký a těžký balíček.Převlékám se do bílé plátěné košile, kalhot, beru si pásek se vzorkem. V pochvě krátký meč, v kapsách několikdrobností. Skrýš jsem vytvořil před několika dny, když jsem nezákonně využil jeden z počítačů dopravního podniku zakavkazské železnice. Mají tam chabé programátory, na tento můj maličký zásah nepřijdou hodně dlouho.

„Kde je potok?“ ptám se.

„Vpravo.“

Skláním se nad vodou a pozoruji odraz. Několikrát do něj plácnu dlaní, potom prstem stírám vlastnípodobu. Místo mého obličeje na mě z chvějivého zrcadla pohlíží vazoun s hnědými vlasy. Má dobrácký, odporně sympatický výraz.

„Děkuji,“ povídám programu a narovnávám se.Stojím a vychutnávám les. K ďasu, už dlouho jsem senedostal z toho městského smradu...

„Nečekáš na mě, mládenče?“ ptá se někdo za mými zády. Otáčím se. Z hustého křoví vylézá veliký vlk, sahá mi až k hrudi.

„Možná čekám,“ povídám nadšeně. Je fenomenální! Opravdu šedý, vlastně spíše černý, s vlčí šedí. Srst má místy zcuchanou, k pravé přední tlapě se mu přichytil lopuch. 14


„Nesníš mě, mládenče?“ ptá se vlk a cení tesákyžluté jako zuby kuřáka, jeden má ulomený u kořene.Starý, zkušený vlk.

„Co se tady motáš, chceš okusit můj meč bohatýra?“ improvizuji. „Raději vstup do mých služeb.“

Vlk sedá, usmívá se.

„A čím zaplatíš, bohatýre?“

„Tři tisíce zelených,“ slibuji. Vlk spokojeně kývá, tře si tlapou tlamu. Ptá se:

„Al-Kabar?“

„Uhodl.“

„Mise?“

„Krádež.“

„Kdo ji objednal?“

Krčím rameny. Odpověď je stejně rétorická jakodotaz. Objednavatelé se nechlubí.

„Zkusíme to,“ rozhoduje vlk. „Jsi připraven?“

„Ano.“

„Nasedej.“

Usedám vlkovi na záda a on kluše lesem.Instinktivně se vyhýbám větvím, vlk se tiše chichotá. Jen ať se baví.

Za několik minut vybíháme z lesa. Pod nohama máme žlutý písek. Je velké horko, poryvy větru nutí mhouřit oči. Vpředu je sto metrů široká propast a za ní orientální město. Minarety, kopule, vše voranžovožluto-zelených tónech. Docela hezké. Nedaleko od nás vede přes propast... hm... říkejme tomu most. Tenký jako struna. Jeden konec je na zdi, která obepínáměsto, druhý drží v ruce desetimetrová kamenná socha s ohavnou tlamou.

„Bude prácička,“ upozorňuje vlk. „Neproděláš,Ivane careviči?“

„Bůhví,“ prohlížím si sochu. „O mostu mi řekli...“

„Co máš ukrást?“

15


„Zralá jablka...“

„Aha, proto taková maškaráda,“ chichotá se znovu vlk. „Co je v těch jablkách?“

„Nevím.“ Seskakuji z vlčího hřbetu, stojím a držím ho za srst. „Poslyš, odskočím si na chviličku, musím se napít...“

„Pospěš si,“ rozhlíží se vlk.

Zavírám oči.

„Hlubino, Hlubino, nejsem tvůj. Pusť mě, Hlubino...“

Otřásl jsem se a vstal. Před očima mám maličkédisleje a na nich – poušť, propast, socha, v dálce město. Hezká kresba. Al-Kabar má schopné projektanty.

Virtuální přilba je těžká, jedná se o nejúspěšnější ze sériových modelů Sony. Má krásné barevnédispleje, skvělé reproduktory a zabudovaný mikrofon,klimatizaci ovívající obličej vzduchem patřičné teploty. Nyní je to žár pouště... Snímám přilbu, kladu ji na stůl vedle klávesnice. Na monitoru se objevuje známýženský obličej a z reproduktorů zní:

„Ljoňo, přerušuješ potápění?“

„Ne, čekej.“

V reálném světě je má počítačová pracovna stejná jako ve virtuální realitě. Jen za oknem není letní večer Deeptownu, ale deštivý petrohradský podzim. Mrholí, v dálce houká auto. Otevírám chladničku a beruplechovku spritu. Konečně se napiji. Nevydržel jsem avyhlédl z balkonu. Prázdná plechovka, kterou jsem ve virtuální realitě vyhodil na ulici, tam pochopitelně není. Nevadí, hned to napravím...

Zpocené vlasy jsem si otřel košilí položenou na židli, usedl k počítači, zkontroloval kabel spojující virtuální kombinézu s deep počítačem. Kombinéza maličko brzdí pohyby, jako bych šel po písku. Levá noha táhne trošku silněji, program zase zlobí. Budiž, pak ho zkalibruji. 16


Nasazuji si přilbu a jako bych strčil hlavu dotrouby. Ti rošťáci z Al-Kabaru vytvořili maximálněnepříjemné podmínky.

Opět hledím na virtuální svět, zatím konvenční jako levný animovaný film. Hezká, ale zrnitá a hrubákresba. Víc počítač nezvládne.

Nemusí. Co je Hlubina bez lidí?

Zamrkal jsem a uvolnil se, zkusil vstoupit dovirtuálního světa samostatně. Pochopitelně neúspěšně.Nejsem v poušti, ale doma u klávesnice. Natahuji ruku a přikazuji:

Deep.

A enter.

Nad pouští vzplanul mnohobarevný deep program. Ještě sekundu vidím displeje, měkkou vložku přilby, potom se vědomí začíná rozplývat. Mozek sepokouší vzdorovat, ale marně. Deep program působí na všechny.

Jen občas – jako jeden ze tří set tisíc – se vyskytne člověk, který neztratí úplně spojení s realitou adokáže samostatně vyplavat z Hlubiny. Diver – potápěč.

Například já.

Vlk se na mě usmívá.

„Ovlhčil sis krček, bohatýre?“

„Ano.“

Ohlížím se – je všechno v pořádku? Mé tělo je vevirtuální realitě pouhou kresbou, kterou počítač přenáší do toho či onoho bodu Deeptownu a jeho okolí. Ale meč u pasu a věci v torbě nejsou pouhou kresbičkou. Jsou to pohyblivé fragmenty programů, bez kterých se záhy neobejdu.

„Uděláme to tak,“ rozhoduji. „Přes most přejdu sám. Potom vynesu trofej a zmizíme.“

„Jak chceš,“ souhlasí vlk.

Jdu po písku, vítr neustává, dokonce mi hází do očí

17


zrníčka písku. To už není dílo přilby, ale můj mozek

vnímá to, co by vnímal v opravdové poušti.

Socha je pořád blíž, je stále reálnější. Rohatá hlava s vyceněnou tlamou, kamenné svalnaté tlapy.Nepochybně ifrít. V arabské mytologii se moc nevyznám. V levé ruce drží ifrít tenkou nitku.

Most je z koňské žíně.

Začínám šplhat po noze nestvůry. Mé tělo v prázdné místnosti nyní musí vypadat hloupě – poskakuje,natahuje se do vzduchu... Nerozptyluj se...

Poslední metr je nejtěžší. Opírám se o trnité kamenné koleno, pokouším se chytit dlaně, neúspěšně. Legální návštěvníci Al-Kabaru nepochybně používají jinou cestu...

Musím nejprve vlézt na žulový falus netvora.Slyším, jak se vlk pochechtává. Jemu se to směje...

Konečně jsem na dlani. Zkouším žíni nohou – mírně se chvěje. Jako struna. Hluboko dole vidím skály a modrou stužku řeky.

„Odvážněji, bohatýre!“ volá vlk.

Obyčejní návštěvníci po tomto mostu neprojdou. Něco tady nehraje...

Dlaň, na které stojím, začíná vibrovat a pomalu se zavírá. Most se třese, co nevidět se přetrhne. Nade mnou se sklání tlama oživlého monstra.

„Kdo jsi?“ řve tak, až mi praskají bubínky. Řve rusky!

„Návštěvník!“ volám a pokouším se uvolnit nohy ze sevření žulových prstů.

Monstrum se chechtá:

„Hosté nepřicházejí se zakázanými věcmi!“

Ukazováček pravé ruky směřuje ke mně, jako by mě chtěl rozmáčknout. Přivírám oči, ale on zatím jenukazuje na meč.

Jistě, toto není bezbranný program řidiče DeepPrůvodce, ale dokonalý bezpečnostní systém s pseudoin- 18


telektem o stupeň lepším než Windows Home. Jakzjistil můj jazyk?

„Návštěvníci nepřicházejí bez pozvání!“

„Mě pozvali!“

„Kdo?“

Hraji vabank.

„Nemáš právo slyšet jeho jméno!“

„Mám právo na vše,“ oznamuje netvor a svírá prsty.

Nyní bych měl přejít do reality v důsledku„smrtelného“ ohrožení. Jinak si můj mozek představíopravdový šok bolesti, a to se všemi důsledky.

Pojistky deep programu vypíná jen sebevrah.

Nebo diver.

Mé zmrzačené tělo leží na netvorově dlani. Lebka promáčklá, jedno oko pohlíží na žhavé nebe, druhé na kamenný nehet. Uspokojený ifrít se hlasitě chechtá, potom volá na mého společníka:

„Ty, který jsi sem přišel v těle vlka, zapamatuj si jeho osud!“

Aha, odtud zná můj jazyk. Slyšel náš rozhovor.Jenže nemá důvtip pochopit, s kým jedná.

Monstrum znovu tuhne. Chvíli čekám a vstávám. Tělo se pomalu vzpamatovává. Normální uživatel deep technologie by se nyní probral v reálném světě, před kázajícím počítačem.

Bere bezpečnostní program Al-Kabaru v úvahuexistenci diverů?

Opatrně vstupuji na most.

„Kdo jsi?“

Opět totéž. Program zřejmě reaguje na dotykmostu.

„Ten, nad kým nemáš moci.“

„A kdo má?“

Něco nového.

„Alláh,“ hádám.

19


Tentokrát mě netvor plácl volnou rukou tak, že jsem částečně přepadl přes okraj dlaně. Poučuje mě:

„Nemáš nárok vyslovit jméno Nejvyššího, zloději.“

Vlk se válí smíchy po písku. Vidím to jedinýmuchovaným okem.

Program má zřejmě smysl pro humor víc americký než arabský. Ležím a uvažuji. Opět vstávám. Tentokrát se netvor nehýbá.

„Viko, dá se obejít?“ ptám se.

„To je jediný vnější kanál,“ oznamuje okamžitě můj počítač. Hlas vibruje, ztrácí intonaci... opravdu budu muset rozšířit paměť. „Všechny ostatní linkyAl-Kabaru se otevírají výhradně na rozkaz zevnitř.“

„A násilné řešení?“ sahám na rukojeť meče. Virus lokální působnosti je miniaturní, ani jsem ho nemusel brát z domu. Vytáhnu meč, seknu a...

„Kanál bude zničen.“

Nu ovšem, netvor nedrží most v ruce zbytečně.Zničím hlídací program a nitka nad propastí praskne.

„Zatraceně.“

„Nerozumím.“

„Mlč.“

Obhlížím netvora. Kamenná víčka má spuštěná, ztlamy visí stalaktity slin, kamufláž pro hráče se slabými nervy. Obyčejný hlídač u vchodu. Někde uvnitř nitě vede kanál spojení s Al-Kabarem. Tudy probíhají signály s příkazem vpustit nebo zničit nezvaného návštěvníka.

„Hej, Ivane careviči, spěchám!“ volá vlk.

Musím jednat. Zatím mě program odhánělsamostatně, ale příště se mi můžou věnovat opravdovíprogramátoři Al-Kabaru, virtuální i konzervátoři.

„Oživ stín,“ přikazuji.

Tmavá silueta na dlani se začíná hýbat, vyplňuje svůj objem, nabývá barev a narovnává se. Šklebím se na dvojníka a on se šklebí na mě. 20


„Veď mě, stíne,“ přikazuji. „Hledej heslo.“

Vteřinová pauza – stroj projíždí disky a láduje do paměti všechno, co se ví o Al-Kabaru. Potom dvojník vstupuje na most. Nic se tím nezíská, jen čas.

„Kdo jsi?“ řve monstrum a chytá stín. O vlásekuhýbám jeho prstům, rychle lezu po sevřené pěsti, skáču na žíni...

„A kdo jsi ty?“ slyším za zády. Mávnutí pravé ruky mě sráží k netvorovým nohám, jsem napadrť. Ležím na zádech a hledím na dvojníka, který se zmítá vnetvorově ruce.

Kvalitně si zamakal...

„Kdo jsi?“ táže se monstrum znovu.

„Ten, nad kým nemáš moc.“ Dvojník pokračuje vodvracení pozornosti strážce.

„V čí moci jsi?“

„Ve své vlastní.“

Zajímalo by mě, kolik smrtí má netvor v záloze pro zloděje? Má rohy, zuby... třeba používá i falus...

„Proč jsi sem přišel?“

„Převzít moc nad sebou.“

„Tedy projdi a převezmi ji.“

Ruka se otevírá, netvor kamení. Ležím a lapám po dechu. Dvojník stojí nehybně na kraji dlaně.

„Viko, kde vzal stín odpovědi?“

„Z otevřeného souboru Al-Kabaru. ‚Proceduravirtuální žádosti o poskytnutí práce.‘“

Vlk přichází blíž a šeptá:

„Co se stalo?“

Vysvětluji.

„Ivane careviči, nejsi občas Ivánek hlupáček?“ ptá se vlk.

Nemám nic na svou omluvu. Měl jsem se seznámit se všemi soubory, nejen s ukradenými daty o vnitřní virtuální realitě.

21


„Viko, spojení,“ přikazuji.

Stín mě doslova vtahuje. Nyní je to základní tělo, propuštěné na most.

Pyrrhovo vítězství. Strážce ohlásil, že návštěvník se pokouší přejít na druhou stranu. Tam na mě už budou čekat.

Jedinec bojující s týmem je ztracen. Ve všechrealitách, i ve virtuální.

Nu což, musím jednat. Je čas přejít žíni mostu.

Upřímně řečeno, je to procedura prakticky nemožná, i pro profesionálního provazochodce. Most je pouhá nitka nad propastí. Vzdálené věže Al-Kabaru jsoulákavé, ale nedosažitelné.

„Hlubino, Hlubino, nejsem tvůj...“

Zavřel jsem a otevřel oči. Mám před sebou obrázek – propast, přes ni nitka, v dálce domy. Legrační...Hledím pod nohy a pečlivě kráčím po niti.

Je to jen obrázek. Tady není gravitace, nakreslená těla nemají těžiště. Prostě jdi a vše bude dobré...Zábavné, ukazuje se, že dno propasti není dokreslené... to znamená, že horskou řeku jsem si doplnil sám...někdo jiný by pod sebou uviděl koruny stromů nebo proudy lávy...

Nyní, kdy se mé podvědomí neúčastní hry, rychle zdolávám vzdálenost. Za půl minuty jsem na druhé straně mostu.

Nitka vede na zeď pevnosti. Zeď je široká, stojí na ní dvojice a čeká, evidentně na mě. Je nakreslenápečlivě – urostlí chlapi s meči u pasu, jeden má turban, druhý je holohlavý... Vstupuji na cihly a šeptám:

„Viko, zapni Deep...“

Před očima ohnivé jiskry. Ovšem, dnes nadužívám vypínání podvědomí. Na zítřek mám zaručenou bolest hlavy, bušení srdce, budu celý rozlámaný. Ale nevadí. Jen se dožít zítřka. 22


Uvítání, tentokrát v obvyklých lidských rozměrech.

„Došel jsi rychle, návštěvníku,“ promlouvá plešatý. Má dobromyslný výraz Araba ochránce z dětského představení „Námořník Sindibád“. Druhý je podobnou karikaturou Araba, ale vypadá zlověstněji, blýskáočima a nepouští rukojeť meče. To by mi tak chybělo,bojový virus v počítači...

„Jiní chodí pomaleji?“ ptám se.

„Tento most nikdo nikdy nepřešel,“ oznamujeplešatý strážce. „Není v lidských silách udržet rovnováhu na koňské žíni.“

„V tom případě je ráj prázdný,“ vzdychám. Připadá mi, že neovládám události, ale ony mě. Takový obrat se mi nelíbí.

„Zato v pekle je místo pro všechny.“

Sympatický příslib.

„Jdeme.“

Podřizuji se. Budu poslušný a hodný. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti...

Dolů ze zdi vedou široké strmé schody.Sestupujeme. Dobrácký strážce přede mnou, zlověstný funívzadu. Pečlivě ho ignoruji, sleduji jen pleš dobráckého. Na temeni má velkou bradavici. Je opravdová,nakreslená, nebo je to ironie podvědomí? Nehodlám všakvystupovat z Hlubiny pro zjištění takové hlouposti.

Al-Kabar není velký. Ve virtuální realitě zabíránanejvýš čtvereční kilometr. To ostatně nic nedokazuje. Některé firmy, například Microsoft, mají pro práci celé paláce. Je to laciné a efektivní. Jiné se omezují nastandardní pokojíky, až je divné, k čemu vůbec potřebují virtuální realitu.

Al-Kabar zřejmě patří mezi ně. Nahlížím do okna nízké zděné budovy, kolem které procházíme.

Vybavení... příliš cizí, než abych něco rozeznal.Několik lidí u stolů. Jeden drží zkumavku. Chemickýpo>23


kus ve virtuální realitě? Něco nového. Má smysl připráci s jedy nebo bakteriálními kulturami. Zaznamenat.

„Kam mě vedete?“ vyptávám se strážce. Plešatec se neobrací, ale odpovídá:

„K řediteli korporace.“

Neříká jméno, ale mně to prozrazuje dost. Al-Kabar je mezinárodní korporace specializovaná na výrobu léků, telefonních spojů, snad i na těžbu ropy... Navzdory arabským rekvizitám je ovládaná zeŠvýcarska. Ředitel Friedrich Urman je hodně důležitá osoba, která nemluví s kdejakým návštěvníkem.

Chystá se vřelé přijetí.

Zastavujeme se před maličkým, dřevěnýmaltánkem, je porostlý divokým vínem, zezadu mě postrkují, vstupuji, strážci zůstávají venku. Místnost uvnitř je větší, než vypadá zvenku. Velký pavilon, uprostředbazén s ospalými, lesklými rybami. Vedle stůl a dvěkřesla. Hodně květin, začínám dokonce cítit vůni.

Jinak nikdo.

Nu což... počkám. Usedám do křesla.

Obraz se rozmazává... to se dalo čekat. Pokoušejí se prozkoumat můj spojovací kanál, zjistit, odkud jsem přišel, množství informace, kterou můžu přijmout avyslat během sekundy, které programy ke mně patří...

Jen pracujte. Šest pronajatých routerů, kterými běží signál. Všechno dostatečně odolné proti vniknutí. A nakonec placený internetový portál v Rakousku, kterým jsem vstoupil do virtuální reality.

Stopy zůstaly, ale nikam nevedou.

Můžou kdykoliv přerušit spojení, „vykopnout“ mě odtud. Jenže co jim to dá... dezaktivují se všechny programy, které mám u sebe. Ke zkoumání jim toho moc nezůstane. Zato já jsem pro ně zřejmě hodnězajímavý...

„Vypátrán první router,“ oznamuje Windows Home. 24


Rychle... Vrtím hlavou a v tom okamžiku křeslonaroti mně přestává být prázdné.

Pan Friedrich Urman přehlíží arabský kolorit. Má šortky a barevnou košili. Postarší, štíhlý, vážný.

„Dobrý den... divere,“ pronáší rusky. Nepřirozený hlas prochází překladovým programem.

To je jediný důvod této cti.

„Obávám se, že se mýlíte, pane řediteli.“

„Když jsme před půl rokem vytvářeli tento most, mělo to jediný důvod, vážený divere. Nalézt vás. Člověk ve virtuální realitě ho nepřekoná.“ Urman se usmívá. „Poprvé vidím opravdového divera.“

Jedna nula... pro něho.

„A já vidím poprvé opravdového multimilionáře. Takže vidíte, že naše setkání už přineslo první plody.“

Windows Home šeptá:

„Vypátrán druhý router.“

Urman se mračí, zřejmě mu také něco povídají. Ožívá:

„Smím vědět, kolika počítači jste prošel cestou sem?“

„To si bohužel nepamatuji.“

Urman krčí rameny.

„Jak vám mám říkat?“

„Ivan carevič.“

Sekunda ticha, potom úsměv. Vysvětlili mu to.

„Oho, hrdina ruských pohádek! Vy jste Rus?“

„Je to důležité?“

„Máte absolutní pravdu... Divere, pokud tomurozumím, pronikl jste k nám nelegálně...“

„Opravdu?“ divím se. „Upřímně řečeno, hledal jsem práci. Četl jsem váš inzerát, přešel most... uposlechl tyto podivné strážce...“

Jedna jedna.

Friedrich Urman tleská.

25


„Opravdu! Ale my se na vás nehněváme, divere.Nanejvýš kvůli těm zvláštním věcem, které nosíte ssebou...“

Pomalu, demonstrativně vytahuji všechno z kapes. Hřeben, kapesník, zrcátko.

„Prosím. Chcete meč?“

Urman mává rukama.

„Proč? Nechceme se přece prát, že? Promluvíme si...“

„Vypátrán třetí router.“

„Škoda, že máme na rozhovor pořád míň času,“ vzdychám.

„Ano, času je vždycky málo. Takže, divere, mámdůvody soudit, že určité osoby chtějí získat některé naše práce. Dokonce se jim podařilo najmout divera... aby sklízel cizí ovoce.“

„Jablka,“ upřesňuji.

„Správně. U nás pracuje dobrý ruský programátor, vypracoval bezvadnou formu pro ochranuinformací...“ Urman tleská a vzduch vedle nás začínáhoustnout. Po chvíli se objevuje maličký stromek obsypaný plody. „Upozorňuji, že největší zájem vzbuzuje právě to maličké jablíčko na nejnižší větvi.“

Pohlížím na vytoužený plod. Je maličký, nezralý a červivý.

„Co myslíte, divere, kolik by za tento souborzaplatili naši konkurenti?“

„Deset tisíc?“ nadsazuji částku.

Urman na mě překvapeně hledí a upřesňuje:

„Deset tisíc dolarů?“

„Ano.“

„Upřímně řečeno, ani sto tisíc by nebylo příliš...Budiž. Dejme tomu, že muži, který chce soubor ukrást, nabídnu sto padesát tisíc. Pod podmínkou, že bude s námi spolupracovat... za normální, slušný plat.“

„Co je to, lék na rakovinu?“ 26


Urman vrtí hlavou.

„Ne. To by se nedal vůbec ocenit. Je to pouhýprostředek proti nachlazení, zato velice účinný. Hodláme začít s výrobou poté, co se vyprodají dosavadnízásoby méně účinných léků. Co říkáte mé nabídce?“

„Obávám se, že vás zklamu,“ pokouším se nemyslet na nabídnutou částku. „Ovšem kodex diverů přísně zakazuje podobné dohody.“

„Dobrá.“ Urman vstává. „Podobnou odpověď jsem čekal. A vážím si vašeho postoje.“

Přistupuje ke stromu a s jistou námahou trhá plod. Pohybuje přitom rty, zřejmě pronáší heslo.

„Berte.“

Držím jablko v dlani. Je těžké – tak dva megabajty. Kopírovat je tady nemá smysl, musím je vzít s sebou. Vkládám jablko pod paži, čili připojuji soubor ke své virtuální postavě, a hledím na Urmana.

„Hraji vabank,“ povídá Urman. „Obětuji veliceslibné dílo. Můžete je předat panu Schellerbachovi apředat mu ode mne vřelý pozdrav. Žádám jen o jedno:potom přijďte k nám, promluvíme si o trvalé spolupráci. Neskrývám, že právě teď velice, ale opravdu velicepotřebujeme pomoc divera.“

„Vypátrán čtvrtý router... vypátrán pátý router... poplach! Poplach! Poplach!“

„Dobrá.“ Vstávám také. Vše je velice nečekané, vážné byznysmeny bych nikdy nepodezíral z podobnýchrozmáchlých gest. „Slibuji, že přijdu. A nyní mě omluvte...“

„Ne, divere, nyní omluvte vy mě. Naše územíopustíte až po zjištění vaší skutečné adresy. To budezáruka vašeho slibu.“

Mřížové stěny pavilonu tmavnou, jako by přes ně někdo přehodil hustou látku. S námahou dělám krok. Kanály spojení se neodpojují – brzdí. Urman se začíná pohybovat trhaně, před očima mi vše plave, jablko

27


v podpaždí mě táhne k podlaze, hlas Windows Home

tichne a ztrácí intonaci:

„Poplach... po... pla... ch...“

Takže takhle. Tihle multimilionáři opravdu umějí.

Či spíše jejich služebníci, mezi které mě chcezačlenit.

„Viko, shoď detailizaci!“ šeptám a natahuji ruku ke stolu. Kéž program pochopí, kéž poslechne bezzbytečných dotazů...

Pavilon se mění. Ze stěn mizí mřížový ornament, květiny ztrácejí kalichy a část menších lístků. Hrubší je i obraz Urmanovy košile.

Zato já nyní můžu sáhnout pro své hračky na stole. Zvedám kapesník. Předměty osobní hygieny jsouužitečná věc.

Mávnutí kapesníkem, pomalé jako pod vodou, ajasná plocha světla pokrývá svět pavilonu. Někteří lidé nazývají tento prográmek „lepidlo“, jiní „cesta“. Oba výrazy odpovídají, program vyhledává cizí kanályspojení a využívá je pro mé cíle.

Velice nový, vzácný a skoro bezporuchový program.

Část stěny mizí a odkrývá východ na ulici. Zřejmě jsem využil spojovací kanál samotného Friedricha. Beru zrcátko, hřeben a utíkám.

Ze stěny se začínají vysouvat ostré špičky kopí.Bezečnostní program Al-Kabaru. Skáču v zoufalé snaze proskočit mezi kopími.

„Hlubino, Hlubino, nejsem tvůj...“

Klimatizace přilby mi ovívá obličej ledovýmvzduchem. Na displejích se pomalu pohybuje proužek – procento stažené informace, a pod ním dravě sezužující otvor – kanál spojení. Právě tak vypadajínejurutnější virtuální boje. Proužky, písmena, čísla. Boj programů, modemů, bajty informací.

Nechci. Je to odporné a smutné. 28


„Deep!“ přikazuji.

Hlava mi třeští bolestí, ale kašlu na ni! Prolétám mezi kopími, padám na podlahu. Ulicí se klikatí lesklá stuha a ničí vše na své cestě. Domy se hroutí, stěnysyou. Stuha překonává příkop. Kupředu...

Naproti vyskakují předchozí strážci. Oba s meči, ale i já jsem už vytasil zbraň. Čí virus bude obratnější a rychlejší?

Můj.

Je to dárek mého známého Maniaka, specialisty na počítačové viry. Bojovný dáreček – vzduch rozťatýostřím exploduje a jako plamen z dračí tlamy udeřístrážce. Ti okamžitě vzplanou a mění se ve dva černé,zuhelnatěné skelety.

Maniak efektní efekty miluje. Počítače strážců jsou nyní zaměstnány neobyčejně důležitou prací:výpočtem čísla pí na milion míst za desetinnou čárkou.Nezbudou jim rezervy pro vyvedení operátorů z virtuální reality. Paráda, poleží si v Hlubině, nepřejdou k jiným počítačům...

„To není etické...“ šeptá káravě Windows Home.

Běžím po stuze. Spojovací kanál je skvělý, poněkolika sekundách jsem už nad stěnou. Stuha podnohama pruží, nadhazuje, popohání. Chichotám se, alecelou cestu se ohlížím.

Oho!

V Al-Kabaru se něco děje! Ulice jsou plné lidí, postuze už běží další strážci, z jedné budovy vylézá ohromný, nepříjemný hadí tvar. Nehodlám si ho prohlížet.

Rychleji...

Stuha přelétá nad monstry a obloukem přiléhá k zemi. Strážce opět ožil, protahuje se, zvedá tlapynahoru, nitkový most se trhá, ale strážce na měnedosáhne. Nemůže sestoupit ze svého místa, je přílišsilně připojen ke svému spojovacímu kanálu.

29


Na posledních metrech stuha pod nohamanajednou začíná vibrovat a snaží se mě hodit dozadu.Programátoři Al-Kabaru chtějí převzít ovládání, je však už pozdě, jsem na zemi, přibíhá ke mně šedý vlk.

„Nasedej, Ivánku, je čas prchat!“ vyje.

Naskakuji na vlka, naposledy se ohlížím. Ze stuhy seskakují strážci, nad propast vzlétá okřídlený stín.

„Sax!“ šeptám oblíbenou nadávku hackerů. Sax jepočítač, který se zakousl, program, který nechce fungovat, zkyslé pivo nebo trolejbus, který ujel těsně před nosem. V tomto případě příliš energická honička. Nemám čas v klidu stáhnout informaci obsaženou v „jablíčku“ arozlynout se ve vzduchu. Musím utíkat, zastírat stopy.

Můj partner ve vlčí kůži to umí.

Zdoláváme poušť, potom odbočujeme do lesa. Za námi pádí rozmazané stíny – strážci obětují tvary a získávají tím na rychlosti.

„Bude honička dlouhá, Ivane careviči?“ ptá se vlk.

„Krátká,“ přiznávám.

„Ach, Ivane, nezachráním tě!“ ryčí vlk. Vytahuji hřeben, lámu jej a házím za záda. Ohlušující třesk – zuby se rozlétají, zabodávají se do země a začínají růst, mění se v gigantické stromy. Pohyby strážců mezi nimi jsou pomalejší, ospalé, prostor zaplnilyobjekty, které se znenadání objevily, a počítače nepřátel váznou v nadbytku prázdné informace.

Trik je bohužel starý a metodika boje proti němu dokonale propracovaná. Většina strážců dokázalazúžit zorné pole nebo snížit detaily zobrazení anebezečné místo přeskočila. Přesněji řečeno to neučinili strážci, ale jejich deep programy. Odpadli především amatéři, kteří se pustili do honičky z čirého nadšení.

„Ach, Ivane, mé síly jsou vyčerpány!“ kňučí vlk.Nevím, jestli se opravdu trápí, nebo prostě náruživěsehrává děj pohádky. 30


Na řadě je zrcátko. Když je házím za sebe, můjzdrženlivý Windows Home kvílí:

„To není etické!“

Jistě, není. To tak. Toto už není hloupý trik s rychle rostoucími baobaby, dokonce ani lokální herní virus. To je mocná logická bomba.

Tam, kam zrcadlo dopadlo, vzniká rychle serozšiřující jezero. Část strážců do něho padá a topí se, mizí beze stopy. Ostatní se bezradně zastavují na břehu.

V této oblasti virtuální reality jsou všechnyspojovací kanály důkladně zablokované. Tudy nikdoneprojde nejméně několik hodin, potom jezero vyschne.

„Kde jsi ty hračičky vzal?“ ptá se vlk.

„U Marfuši,“ odpovídám váhavě. Upřímně řečeno, tuto odpověď mi napověděla dnešní maškaráda... Vlk mě neudá, jemu se podobné prográmky mohou také hodit.

„Budiž,“ děkuje vlk, spěšně se ohlíží a ptá se: „A jaké máš třetí překvapení, bohatýre?“

Za námi letí drak – bojový program vyššího řádu. Drak má tři hlavy – zřejmě tři operátoři plus obvyklá výzbroj – drápy, zuby a plameny. Stovka různých virů a silná ochrana. Nad jezerem drak mírně brzdí.

„Třetí jsem použil jako první,“ přiznávám.

„Víc jsi vzít nemohl? Copak to musí být jako vpohádce, tři předměty a konec?“ reptá vlk. Nemá pravdu, tolik bojových virů nikdo neunese. A oběma námselhávají nervy.

Vlk se k něčemu rozhodl, prudce odbočuje azrychluje. Zastavuje u širokého omšelého pařezu taknáhle, že padám na zem. Hledí na mě a přeskakujepařez.

Když měním podobu, používám vodu. Potok, řeku, nebo alespoň plný džbán. Ale vlkodlaci jsoukonzervativní.

31


Vlk dělá ve vzduchu kotrmelec a mění se v člověka. Mladíka v šedém obleku a lakýrkách. Můj přítel diver, jako vždy elegantní. Hned po dopadu vstává, skáče ještě jednou a mění se v mou kopii.

„Viko, potok!“ přikazuji, protože vím, co vymyslel. Bývalý vlk mě však chytá za ruce a s výkřikem „není čas!“ mě přehazuje přes pařez.

Podrobit se cizímu mimikry programu nenípříjemné. Stěží jsem stačil šeptnout: „Viko, klid!“, abystarostlivý Windows Home nebránil proměně.

Ve vlčí kůži jsem býval kdysi dávno, v době, kdyvirtuální realita teprve vznikala a všichni se bavilimetamorfózami. Naštěstí nemusím běhat po čtyřech,měním se jen zevně. Odpínám meč, podávám jej novému Ivanu careviči, ten se ho chápe a skáče mi na záda.

„Rychle, žoku!“ přikazuje a pobízí mě patami.Vrhám se dopředu právě včas – nad stromy se objevuje drak. Míří na nás a vypouští tři proudy plamenů. Na našem směru vzniká požár.

„Běž!“ ječí můj partner a šeptem dodává: „Večer tam jako obvykle.“

Prudce brzdím, shazuji ho a prchám, pronásledován nadávkami.

Drak nad námi sekundu krouží, potom provedejednoduchou volbu a usedá vedle pohádkového hrdiny. Zbabělý společník ho nezajímá.

Právě o to šlo.

Běžím stranou a šeptám:

„Viko, nahraj nové soubory!“

Boj za mými zády pokračuje. Nepříliš dlouho.Vlkodlak sice dosáhne na draka mečem, ale vůči dokonalé ochraně tohoto programu je virus bezmocný. Kdyžkolem vzkypěl bílý sněhový oblak, vlk znehybněl.

Je zmrazen. Konec. Můj přítel vypadl ze hry, je už doma a odkládá virtuální přilbu. Před třemi vyceně- 32


nými tlamami trčí jeho kopie, společně se všemizískanými programy... pokud je ovšem měl u sebe.

Drak se tlapou dotýká ztuhlého těla, které serozadá na kousky ledu. Všechny tři hlavy se k nimsklánějí... hledají ukradené jablko.

Utíkám.

Jablko v podpaží je pořád lehčí. Jeho informace se přenáší do mého počítače. Kličkuji mezi stromy apotom se zastavuji, aby Windows Home snáze kopíroval program.

Doléhá ke mně drakův řev – nenašel jablko apochopil, co se stalo.

Kdo bude rychlejší?

Drak opět vzlétá. Najde mě snadno, pohyb vevirtuální realitě zanechává stopy. Stojím a čekám.

„Kopírování souboru dokončeno.“

Konec. Vítězství.

„Výstup,“ přikazuji.

„Opravdu?“ chce vědět Windows Home.

„Výstup z virtuální reality,“ oznamuje počítač. Před očima mi létají různobarevné jiskry. Svět ztrácívýraznost... mění se ve vybledlý plochý obrázek.

„Výstup z virtuální reality úspěšně dokončen,“ oznamuje radostně Windows Home. Hlas vesluchátkách je ostrý a příliš hlasitý. Na displejích přilby je hustá modř s bílou figurkou letící či spíše padajícípostavy. Všem známá značka Deep, Hlubiny, virtuální reality.

Snímám přilbu, mrkám, pohlížím na monitor.Stejný obrázek.

„Děkuji, Viko.“

„Žádný problém, Ljoňo,“ odpovídá Windows Home. Tuto drobnou zdvořilost jsem ji naučil před týdnem. Je milé, když se program chová lidštěji, než musí.

„Terminál.“

33


Modř nahradil panel terminálů. Zručně připojuji k šestému počítači router, který vydržel, a snímám svůj přístup. Potom anuluji svou dočasnou adresu v Rakousku.

Základní spoje jsou přetržené. Hledejte si mě, hoši z Al-Kabaru. Prosévejte soubory při hledání Ivanacareviče. Diver unikl z léčky.

Bez užití hlasu vypínám Windows Home, vstupuji na trojrozměrnou nortonovskou tabulku, na disk D. Zde je veškerá virtuální kořist a menší kolekce virů. Zde je ono „jablíčko“, půldruhého megabajtu.Zdánlivě obyčejný dokument textového editoru Advanced Word. K němu jsou připojeny ještě dva maličkésoubory... ochranné programy? Zapínám skenujícíprogram, zhotovený právě pro taková překvápka.

Aha. Vše je jasné. To jsou identifikační programy, které mají zničit program, jakmile se ocitne v cizím počítači.

Tyhle triky známe a už dávno jsme se před nimizajistili. Identifikační programy můj počítač prostě nevidí. Na disku D uchovávám právě takové nebezpečné věci.

Uvnitř textového souboru skener našel dalšípřekvapení, maličký prográmek, který se spustí připokusu přečíst informaci. Nic jiného jsem nečekal.Překopíroval jsem soubor na disketu a CD-ROM. A pustil se do jablíčka ze sadů Al-Kabara.

Likvidace ochranných programů bez zničení textu nebyla možná. Musel jsem je ohlušit, zneškodnit.Následně jsem rozřezal soubor na dvacet kousků aoddělil ochranný program. Ukázalo se, že je to absolutně neznámý polymorfní program, který – což bylonepříjemné – se už uhnízdil v mém počítači. Po dvouhodinách nepřetržité práce, během kterých jsem stačil jen zapít tabletku aspirinu a zajít na záchod, jsem zjistil, že virus neotevřu. 34


Byl pozdní večer, doba, kdy hackeři teprve začínají pracovat. Zabalil jsem virus i s kouskem textu azavolal Maniakovi.

Musel jsem čekat asi dvě minuty, než zvedlsluchátko. Měl jsem štěstí, mohl se přece toulat virtuálnírealitou, lhostejný k telefonům, požárům, povodním ajiným drobným denním nepříjemnostem.

„Ano?“

„To jsem já, Maniaku.“

Hackerův hlas trošku zvlídněl.

„Ahoj, Ljoňo. Copak máš?“

„Nový virus pro tvou sbírku.“

„Pošli!“ zvolal Maniak a odhodil sluchátko.

Zapnul jsem modem a poslal al-kabarovsképřekvaení do lačných rukou tvůrce virů. Vyňal jsem zchladničky chléb, salám a odešel do kuchyně postavit na čaj. Virus určitě zabere Maniakovi půl hodiny. Deset minut ho bude rozebírat, dvacet minut vychutnávat strukturu, hihňat se, zaznamenávat neúspěšnározhodnutí, mračit se při objevu triků, které hosamotného ještě nenapadly. Od doby Moskevské konvence, která se smířila s nevyhnutelným a legalizovalapříravu některých virů, se Maniak zabývá jejichvýrobou. Jeho viry jsou dokonalé, schopné odstavit každý počítač, aniž zničí informace v něm obsažené.

Maniak však zavolal za tři minuty.

„Navštívil jsi Al-Kabar?“ zeptal se medovým hlasem.

„Ano.“ Nemělo smysl lhát. „Zvládl jsi to tak rychle?“

„Nemusel jsem. To je můj virus, kamaráde!“

Dokázal jsem jen vydechnout:

„Promiň...“

Maniak, jinak prostě Saša, byl velice vážný:

„Sebral jsi jim program?“

„Ne docela. Obecně asi ano, byl zabudován dosouboru...“

35


„Spojil ses s někým přes modem potom, co jsi dostal ten soubor?“

„Ne.“

„Tak jsi měl kliku,“ prohlásil Maniak. „To neníobyčejný virus, ale koresponďák.“

Nepochopil jsem, takže Maniak vysvětlil:

„Koresponďák se zpáteční adresou. Když virus zjistí, že v počítači je komunikační zařízení, připojí kekaždému tvému dopisu ještě jeden... maličký, neviditelný... koresponďák. Bez textu, ale s tvou zpáteční adresou. Dopisy jdou společně a potom, už z cizího počítače,koresponďák odejde k bezpečnostní službě Al-Kabaru.

Zamrazilo mě.

„Virus se mi usadil v počítači...“

Samotný virus ne, jen odraz, který vytvořil.Speciálně pro uspání bdělosti. Masové programykoresponďák prakticky nezaznamenají, je příliš výjimečný.

„Co mám dělat?“

„Koupit mi pivo,“ zasmál se Maniak. „Dostaneš od mne dopis s lékem. Speciální antivirus. Nemánápovědu, prostě zapneš bat-soubor, který prověří počítač. Potrvá to dlouho, není to komerční produkt, ale... zvláštní zabezpečení před vlastním virem.“

„Díky.“

„Hm... Ljoňo, málem jsi se dostal do pořádnéhomaléru.“

„Hackeři se množí,“ zavrčel jsem. „K ďasu, proč jsi mi o té lahůdce nikdy neřekl?“

„Jak jsem měl vědět, že lezeš do cizích počítačů?“ odvětil rezolutně Maniak. „A až do nich zase polezeš, upozorni mě. No dobře, zapni modem.“

Za několik minut jsem nainstaloval antivirus.Pracoval opravdu pomalu, každou minutu mi oznamoval, že našel koresponďák. Polymorfní virus se rozlezl po celém počítači. 36


Opravdu jsem málem do něčeho spadl.

S pohledem na monitor jsem si připravil bagetu,nalil šálek čaje a vyšel na balkon. Byla už tma, mrholilo. Vzduch byl vlhký a studený.

Divery ničí sebejistota. Nebojíme se nebezpečívirtuálního světa, a to uspává bdělost.

Nejhorší je, že nejsme profesionálové. Hackeři se nikdy nestávají divery, berou virtuální svět jakoskutečnost.

Kdežto já, průměrný výtvarník firmy vyrábějícípočítačové hry, která před třemi léty zkrachovala a jakoodchodné mi dala starý počítač, jsem vstoupil do Hlubiny a stal se diverem. Jedním ze stovky, kteří dnes žijí.

Klika.

Opravdu prostě klika.

37


10

Ještě před pěti léty byla virtuální realita výmyslem

fantastů. Sice už existovaly počítačové sítě, přilby,virtuální kombinézy, ale to vše se nebralo vážně. Bylyvytvořeny stovky her, ve kterých se hrdina mohlpohybovat v nádherně trojrozměrném kyberprostoru, ale

o virtualitě se nedalo mluvit.

Svět vytvořený počítačem byl příliš primitivní.Nevydržel srovnání ani s kreslenými filmy, oopravdových filmech ani nemluvě. A pokud jde o reálný svět? Dalo se probíhat nakreslenými labyrinty a paláci,bojovat s nestvůrami nebo s kamarády usazenými před stejnými počítači. Ale nikdo, ani v horečce, si nepletl iluzi se skutečností.

Počítačové sítě umožnily kontakty s lidmi na celém světě. Ale to byla jen výměna slov na obrazovkách, v nejlepším případě s nakresleným obličejemmluvčího.

Opravdová virtualita by vyžadovala výkonnépočítače, neobyčejně kvalitní spojení, titánskou prácitisíců programátorů. Město obdobné Deeptownu by se budovalo celá desetiletí.

Vše se změnilo, když bývalý moskevský hacker, dnes výtečně prosperující americký občan DmitrijDibenko vynalezl Hlubinu. Maličký prográmekovlivňující lidské podvědomí. Prý obdivoval Castanedu,zabýval se meditací, kouřil trávu. Věřím tomu. Jeho bývalí přátelé tvrdí, že to byl líný cynik, špindíra a průměrný pracovník. I tomu věřím. 38


Avšak on stvořil Hlubinu. Desetisekundový film, sledovaný na obrazovce, je sám o sobě neškodný. Při puštění v televizi (prý to v některých zemích zkusili), divák nic nepocítí, nestane se účastníkem filmu. Sám Dmitrij chtěl jen vytvořit na displeji počítačepříjemné pozadí pro meditaci. Vytvořil, poslal do sítě a dva týdny nic netušil.

Potom jistý ukrajinský mladík pohlédl na barevné mrkání deep programu, pokrčil rameny a začal hrát svou oblíbenou hru – Doom. Nakreslené chodby a domy, příšerné nestvůry a udatný hrdina s flintou v ruce. Jednoduchá hra, kterou začala epochatrojrozměrných her.

A vstoupil do hry.

Prázdný (byl již pozdní večer) sál patentovéhoúřadu, kde pracoval, zmizel. Hoch už neviděl počítač, u kterého seděl. Jeho prsty tiskly klávesy, nutilynakreslenou postavu k pohybu, uhýbání, střelbě, a oncítil, že sám běhá chodbami, vyhýbá se ohnivým střelám a vyceněným tlamám. Chápal, že se jedná o hru, ale nevěděl, proč se stala skutečností a jak ji ukončit.

Jediné, co dokázal vymyslet, bylo dojít do konce. A došel, přestože to bylo mnohem složitější než dříve.

Lehké zranění už nebylo pouhým snížením procent životních sil na displeji, ale tím, čím má být skutečná rána. Bolestí, slabostí, strachem. Pochopil, že podlaha zalitá krví je kluzká, kamenná deska, pod kterou je schován zásobník s náboji, je velice těžká, nábojnice jsou horké, a zpětný ráz granátometu dokáže povalit. Elixír navracející zdraví má nepříjemně hořkou chuť. Neprůstřelná vesta z mnoha tenkých kovovýchdestiček je sice lehká, ale příliš volná a má nešikovnézavazování na zádech. Po třech hodinách začala zlobit spoušť, musel ji mačkat pomalu a plynule, pohybovat prstem na různé strany.

39


Hru dokončil v pět ráno. Nestvůry pobil. Nakamenné zdi před ním se objevilo menu hry a hoch svýkřikem praštil hlavní do slova „Výstup“.

Iluze se rozplynula. Seděl před šumícím počítačem, oči mu slzely, klávesnice pod ztuhlými prsty bylarozbitá. Propadala se klávesa, kterou při hře používal jako spoušť.

Vypnul počítač a usnul na židli. Pracovníci, kteří přišli ráno do práce, zjistili, že má tělo pokrytémodřinami.

Jeho vyprávění samozřejmě nikdo neuvěřil. Teprve večer, kdy pochopil, co se stalo, si vzpomněl naDibenkův meditační program a začal mít podezření, že tady něco neštimuje.

Po týdnu se celý svět zbláznil. Korporace, svýjimkou těch, které prodávaly počítače a programy, měly obrovské ztráty – všichni, od programátorů až posekretářky a uklízečky, toužili osobně pobýt vkyberrostoru.

Z Dibenkovy iniciativy dostal program název Deep a zahájil tažení světem. Následující výzkumyprokázaly, že asi sedm procent lidí je vůči Hlubině naprosto odolných a že pobyt ve virtualitě déle než deset hodin denně může způsobit nervové poruchy a vyvolatsyndrom pseudoschizofrenie. Po měsíci došlo k prvnímu úmrtí ve virtuálním světě, když starší muž, jehožstíhačku sestřelili ve vesmírném souboji nad planetou rozumných fialových ještěrů, dostal u klávesnicepočítače infarkt.

To však už nemohlo nikoho zadržet ani zastrašit.

Svět se ponořil do Hlubiny.

Microsoft, IBM a počítačová síť internetu vytvořily Deeptown.

Hlavní předností deep virtuality byla jednoduchost. Nebylo třeba detailně kreslit domy a paláce, obličeje 40


lidí a podrobnosti aut. Jen celkové obrysy a malé,rozoznatelné detaily. Červená stěna, rozdělená naobdélníky, vytvořila cihlovou zeď. Modro nahoře –oblohu. Modré kalhoty – džíny.

Svět se potopil. A nehodlal vyplavat na hladinu. Hlubina byla mnohem zajímavější. Přestože nebyla dostupná všem, intelektuální elita přísahala věrnost novému impériu.

Hlubině.

41


11

Než jsem zbavil počítač viru-koresponďáku a zabalil

získaný soubor – ve virtuálním prostoru bude nynívyadat jako obyčejná disketa – byla už půlnoc. Hlava už

nebolela, spát se mi nechtělo. Kdo z obyvatelDeeptownu v noci spí?

„Viko, reset,“ přikázal jsem.

Zamyšlený ženský obličej na monitoru zesmutněl.

„Opravdu?“

„Jistě.“

Obrazovka mírně potemněla, obraz se rozmazal.Potom počítač zamrkal indikátorem pevného disku.Přetížení. Mám slabý počítač, pentium, ale nějak se mi nechce ho měnit za lepší. Starý kůň oře rovné brázdy.

„Dobrý večer, Ljoňo,“ řekla Vika. „Jsem připravena k práci.“

„Děkuji. Připoj se k Deeptownu... běžným kanálem.“

Zavrkal modem vybírající číslo. Nasadil jsem si přilbu a usedl.

„Spojení na dvacet, osm, osm set, stabilní kanál,“ oznámila Vika.

„Zapni Deep.“

„Zapnut.“

Modro, uprostřed obrazovky bílý výbuch, potom různobarevné záblesky.

Jak jsi dokázal vytvořit deep program, Dimo? S tou tvou rozvrácenou psychikou, diletantskými znalostmi psychologie, elementárními poznatky z oblastineurofyziologie? Co ti pomohlo? 42


Nyní, kdy jsi bohatý a slavný, co hodláš dělat?Pochopit vlastní osvícení nebo vymyslet ještě něcoúžasnějšího? Nebo se budeš jen bavit a kouřit trávu? Či se celé dny touláš uličkami Deeptownu a kocháš dílem svých rukou?

Rád bych to věděl. Ale nechci být na tvém místě. I se všemi svými miliony a prototypem 886 v podobě domácího počítače jsi jen obyčejným obyvatelemvirtuality. Hlubina tě drží stejně silně jako provinčního programátora z ruské díry, který celé měsíce vydělává peníze na návštěvu Deeptownu.

Nejsi diver, Dimo. Proto jsem šťastnější než ty.

...Místnost vypadá stejně, jen za oknem záříreklamy a šumí auta.

„Všechno v pořádku, Ljoňo?“

Rozhlížím se.

„Ano, Půjdu se projít, Viko.“

Beru ze stolu disketu se získaným souborem avkládám ji do kapsy. Na poličce mezi desítkami knih ahromad cédéček leží přehrávač. Vkládám do něho disk ELO, nasazuji si sluchátka, zapínám „Roll OverBeethoven“. Právě to chci. S veselou hudbou vycházím z bytu, zamykám dveře.

Tentokrát tu brouci nejsou. Na chodníku zvedám ruku, brzdí taxík. Řidič je pro změnu postarší tlouštík, vypadá velmi inteligentně.

„Společnost Deep Průvodce vás vítá, Ljoňo!“

Přikyvuji a usedám:

„Do restaurace Tři prasátka.“

Řidič kývá, tuto adresu zná. Jedeme rychle, několik zatáček a už se před námi objevuje neobvyklá stavba: částečně kamenná, částečně dřevěná, částečně zeslaměných rohoží. Vstupuji do dobře známé restaurace a rozhlížím se.

Místnost se dělí na tři části – východní jídla jsoupo>43


dávaná v té z rohoží, evropská se konzumují vkamenné, ruská pochopitelně ve dřevěné.

Nechci jíst. Virtuální jídla subjektivně nasytí: vdobách finančního napětí jídám u Tří prasátek. Ovšem dnes jen čekám na společníka.

Jdu k baru, za kterým stojí urostlý mladík.

„Nazdar, Andreji.“

Virtuální hosty občas obsluhuje sám majitel. Avšak dnes je tomu jinak. Barmanovy oči ožívají, je to však jen mechanická zdvořilost.

„Nazdar. Co si dáš?“

„Džin s tonikem a ledem.“

Pozoruji, jak barman míchá nápoj. Tonik jeopravdový schweppes, džin řádný beefeater. Společnosti vyrábějící alkohol dovolují používat ve virtualitě své výrobky za symbolickou cenu. Reklama...

Pepsi je zadarmo – rovněž reklamní trik. Zatococacola stojí stejně jako ve skutečnosti.

Přesto se kupuje.

Beru sklenici a usedám k volnému stolku. Prohlížím si návštěvníky. To je vždy zajímavé.

Mužů i žen je přibližně stejně. Ženy jsou krasavice. Velice různé, od blondýnek skandinávského typu po černošky s kůží jako antracit. Muži jsou na tom hůř. Ne, přeháním. Mé podvědomí prostě registrujevšechny chybičky virtuálních podob mužů – disproporce přehnaně svalnatých postav a známé tváře herců,přilepená na těla kulturistů.

Pro ženy mé podvědomí dělá výjimku. Jsou nádherné.

Upíjím džin a uvolněn se opírám o bar. Je mi tu fajn.

Žádný opravdový bar nebo restaurace se nevyrovná virtuálnímu. Zde vždy dobře vaří. Na číšníky senečeká. Koňská dávka alkoholu nezpůsobí kocovinu.

Ovšem opít se možné je. Když jsou v tomto směru zkušenosti, podvědomí se ochotně ponoří do alkoho- 44


lických par. Je možné, že organismus přitom začnevytvářet přirozené drogy – endomorfiny, ale v tom senevyznám. V každém případě se po výstupu z Hlubiny

opojení nějakou dobu udržuje.

„Smím?“ přisedá ke mně děvče. Světlé vlasy, čistá, poněkud bledá, matná kůže, jednoduchý bílý kostým. Na prsou medailonek na zlatém řetízku, nepochybně nějaký program. Sympatická a – sláva Bohu –neznámá. Buď si sama upravila obličej podle málo známého vzoru, nebo našla v nějakém filmu sympatickou, málo užívanou tvářičku.

„Samozřejmě,“ otáčím se k ní. Barman jí už podává sklenku bílého vína. Chilské, značka Imperátor. Má vkus.

„Vídám vás tady často,“ povídá.

V mozku mi zazněl poplašný zvonek.

„To je zvláštní,“ odpovídám. „Moc často tunebývám.“

„Zato já pravidelně,“ říká.

Lež.

Můžu vystoupit z virtuální reality a projít oněch dvacet kontrolních fotografií, uložených v počítači. Návštěvníci baru v posledních dvou měsících, nové obličeje je totiž dobré si zapamatovat.

Ale i tak vím, že jsem ji nikdy neviděl.

„Mívala jsem jiné obličeje,“ uhaduje mé myšlenky. „Vy máte pořád stejný.“

„Změna podoby je drahé potěšení,“ začínámsebebičování. „Dělat ze sebe Schwarzeneggera neboStalloneho je hloupé. A na pronajmutí specialisty mi kapsa nestačí.“

„Hlubina je sama o sobě drahá.“

Děvče říká virtualitě Hlubina, a to se mi líbí.

Na rozdíl od jejího chování.

Krčím rameny. Podivný rozhovor.

„Promiňte, ale jste Rus?“ vyptává se.

45


Přikyvuji. Ve virtuální realitě je Rusů hodně – nikde ve světě není kontrola internetových spojení takšpatná jako u nás.

„Promiňte...“ kouše se do rtů, zřetelně nervózní. „Jsem opravdu netaktní, ale... jak se jmenujete?“

Už rozumím.

„Nejsem Dmitrij Dibenko. To vás zajímá?“

Dívka mi zkoumavě pohlíží do oči a přikyvuje.Jediným douškem dopíjí víno.

„Nelžu,“ povídá tiše. „Čestné slovo.“

„Věřím.“ Kývá na barmana, potom i podává ruku. „Naďa.“

Tisknu dlaň a představuji se:

„Leonid.“

A už se známe, už si můžeme tykat. Hlubina jedemokratická. Přílišná zdvořilost zde uráží.

Ladným a přirozeným pohybem si odhazuje vlasy dozadu. Podává sklenku barmanovi, ten ji rychle plní znovu. Obhlížím sál.

„Myslíš si, že opravdu navštěvuje virtuální svě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist