načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bleskové kameny – Jack Du Brul

Bleskové kameny

Elektronická kniha: Bleskové kameny
Autor: Jack Du Brul

Další volné pokračování řady dobrodružných thrillerů současného amerického autora s úspěšným důlním inženýrem, geologem i svérázným vyšetřovatelem Philipem Mercerem. Věhlasný geolog a dobrodruh Philip Mercer je na stopě chladnokrevných ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  283
+
-
9,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The lightning stones ... přeložil Petr Miklica
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7641-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další volné pokračování řady dobrodružných thrillerů současného amerického autora s úspěšným důlním inženýrem, geologem i svérázným vyšetřovatelem Philipem Mercerem. Věhlasný geolog a dobrodruh Philip Mercer je na stopě chladnokrevných vrahů svého přítele a vynikajícího učitele Aba Jacobse, který byl zabit při vědeckém bádání v hlubinném dole v Minnesotě. Velmi záhy Philip nachází souvislost s případem zmizení pilotky Amelie Earhartové, která se v roce 1937 ztratila, když v letadle převážela jistou záhadnou zásilku. Philip bude pozvolna skládat jednotlivé indicie souvisejících a desetiletími od sebe oddělených případů, aby dosáhl spravedlnosti. V sázce však nakonec možná budou nejen osudy jednotlivců, ale budoucnost celé naší planety.

Popis nakladatele

V roce 1937 Amelia Earhartová jako první žena na světě oblétá zeměkouli. Při jedné z posledních zastávek na Papui-Nové Guineji je kontaktována neznámým člověkem. Ten jí svěřuje záhadnou zásilku, jejíž převoz do USA je ve státním zájmu. Její Lockheed Electra však už do cíle příští etapy letu nedorazí. O téměř století později umírá záhadným způsobem v hlubinném dole kdesi v Minnesotě nejlepší přítel geologa Mercera, Abe Jacobs. Philip Mercer se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou a vydává se po stopě nemilosrdných vrahů. Z výpravy, jejímž cílem je pomsta, se tak nakonec stává záchranná mise, v níž se hraje o budoucnost této planety.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jack Du Brul

BLESKOVÉ

KAMENY

TALPRESS


Copyright © Jack Du Brul, 2015

Translation © 2017 by Petr Miklica

This translation published by arrangement with Doubleday,

an imprint of the Knopf Doubleday Group,

a division of Penguin Random House, LLC.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-660-8


Věnováno Cathy a Jimu Saundersovým.

Lepší tchyni a tchána žádný manžel nemá.


PROLOG

Lae, Papua –Nová Guinea

1. července 1937

Tady ji máme, leží si v polorozpadlém hotelu na okraji džungle v odlehlém koutě světa. Ozvalo se tiché až bázlivé zaEukání.

„Kdo je to?“ zavolala. Hla směla ochraptělý spánkem, který si tak zoufale chtěla užít.

„Slečno Earhartová?“ ozval se váhavě jakýsi muž.

Po šesti letech manželství s vydavatelským magnátem Georgem Putnamem už se smířila se skutečností, že bude provždy známá jako Amelia Earhartová, létající miláček Ameriky.

„Ano?“ Mrzutý tón v jejím hlase se nedal přeslechnout.

„Bert Hoover vám poslal telegram a chtěl, abych za vámi zašel. Jsem Mike Dillman.“

Zabralo jí pár vteřin, než si dosadila jména. Po příletu do Austrálie obdržela desítky telegramů, většinou od George, ale i od jiných lidí, od fanoušků, kteří jí přáli štěstí. Zpráva, o níž hovořil ten cizí muž, ji však zaskočila.

„Vydržte chvilku,“ zabručela Amelia a vyklouzla z postele.

Popadla župan, tenký, průsvitný kus oděvu, který snad vážil jen pár desítek gramů a byl jedním z mála ženských vrtochů, které si při letu kolem světa dopřávala. Přehodila si ho přes ramena a zadívala se na svůj odraz v malém zrcadle. Ozařovalo jej stříbřité světlo měsíce procházející jediným oknem hotelového

7


pokoje. Neměla při tom pohledu pocit, že vypadá jako létající miláček Ameriky, ale nic moc stím teK nemohla dělat.

Otevřela teakové dveře, které se dochovaly z jakéhosi starého parníku a v jejichž spodní části byla mřížka umožňující tropickému vzduchu cirkulovat pokojem.

Na chodbu dopadalo ze schodiště vedoucího do vstupní haly právě tolik světla, aby si Amelia všimla, že Mike Dillman vypadá, jako kdyby právě vylezl z hrobu. Vlasy měl zplihlé a přilepené k lebce spropadlými tvářemi. Oči byly zapadlé hluboko v temných, oteklých důlcích, a i když mu bylo zhruba něco přes padesát, kůže na něm visela, jako kdyby mu bylo dvakrát tolik. Nedokázala si představit situaci, v níž by se tenhle člověk a Bert Hoover pohybovali ve stejných kruzích, ale přesto se Bert za tohoto mrtvolně vypadajícího cizince zaručil a požádal ji, aby jim oběma prokázala službu. Kdyby požadavek vzešel od nějaké méně důležité osoby, odmítla by jej. A pořád to ještě může udělat, jak se tak dívá na Dillmana.

„Nemáme moc času, slečno Earhartová,“ vyhrkl Dillman a odkašlal si. Rachotivý zvuk vycházející z hrudníku se snažil potlačit tím, že si ústa zakryl rukávem otrhané košile. Jakmile dal ruku dolů, byla látka potřísněna krví a malou skvrnku měl i na rtech.

Okamžitě projevila starost. „Jste v pořádku?“

„Vlastně ani ne,“ odpověděla ta křehká skořápka s unaveným, rezignovaným úsměvem, „ale to nevadí. Mohla byste se prosím obléct a doprovodit mě k letadlu?“

Nejistá, trochu vystrašená, ale přesto zvědavá, přikývla. „Za chvilku jsem u vás.“

Opustila na chodbě stojícího Dillmana a hodila na sebe čisté jezdecké kalhoty. Pak si obula do poloviny lýtek vysoké letecké boty. Byly ušité na zakázku. Dárek od George, stejně jako celá její závratná existence, které říkala život. Nebylo žádným tajemstvím, že využíval její letecké slávy k prodeji novin. Amelii se naopak hodily jeho peníze, které jí dával na tyto divoké expedice a jež měly uspokojit její závislost na létání. Nepochybně byla

8


postižená touto závislostí, která byla tak děsivá a naplňující zároveň. Nebo snad nespadá pod definici závislosti nezlomná touha dělat něco, o čem víte, že je to špatné, nebezpečné či amorální?

Alespoň tenhle pocit měla, když seděla v kabině letadla. Mohla být doma a vychovávat děti, a ne na druhé straně zeměkoule, daleko od manžela, jako první člověk – nikoliv jen žena – ale první člověk, který oblétá Zemi na úrovni rovníku. Jako druhá v pořadí přeletěla sama Atlantik, ale v knihách rekordů o ní psali jako o první ženě, jako kdyby pohlaví mělo co do činění se schopností ovládat letadlo. Tentokrát však bude mít oba tituly a bedlivě dohlédne na to, aby v novinových titulcích nedělali propagaci jejímu ženství.

Nasoukala se do košile, pod ní měla podprsenku, která ještě od předchozího vyprání nestačila uschnout. Stejný pocit, jako kdyby jí čísi vlhké a lepkavé ruce svíraly sotva znatelná prsa.

Dillman se opíral o zeK, usnul vestoje. Když znovu otevřela dveře, polekaně na ni zamrkal. Pak potlačil další zakašlání.

„Vím, že to tu vypadá jako hrozná díra, ale doktora tady mají,“ navrhla mu Amelia.

„Ne,“ odpověděl rozcuchaný muž. „Zvládnu to.“

Earhartová zavrtěla hlavou a pak se vydala jako první po schodech dolů a pře stichou halu hotelu Cecil. V přilehlém baru ještě popíjeli muži, ale páru vycházejícího do měsíčné noci si nikdo nevšiml. Hotel se nacházel na pláži ospalé, pobřežní rybářské vesnice. Earhartová se vydala na sever, kde vykácením kusu džungle vznikla ranvej a Guinea Airline spo stavily hangár. V tuto pozdní hodinu už ve všech domech byla tma. Na nedalekou pláž shlučným šploucháním narážela voda.

„Musíme nejdřív do mé lodi,“ pronesl Dillman, předešel Amelii Earhartovou a vedl ji k opuštěné přístavní hrázi asi dvě stě kroků od hotelu.

K molu z bambusu a teakového dřeva byla přivázaná devítimetrová šalupa sjedním stěžněm. Kýl byl temný a paluba našedlá. Vypadala stejně zchátrale jako muž, který sem na ní připlul.

9


Paluba byla pokrytá nejrůznějšími skvrnami a trup se na první pohled stal domovem všech svijonožců a červotočů z jižních moří. Neměla tušení, odkud připlul, ale v téhle loKce by se nevydala ani pře slagunu.

„Jste odvážnější, než vypadáte, pane Dillmane.“

Pochybovačně se na ni podíval, vtip nepochopil. „Potřebuji stou truhlou pomoct.“

Až teK si Amelia všimla plechem pobité truhlice spočívající na palubě vedle tenkého lodního kormidla. Truhla byla otlučená a zprohýbaná a neurčitá barva, kterou byla kdysi natřená, z ní už kompletně oprýskala. Části truhlice byly načernalé, jako kdyby ji někdo zachránil před požárem. Pro plachetnici a námořníka ovšem představovala příhodné zavazadlo.

„Bert chce, abych stímhle odlétla na Havaj?“

„Ano. Jakmile přistanete, přijde za vámi někdo od námořnictva a truhlu si převezme.“

„Můžu sní letět až do Oaklandu,“ namítla.

„Ne. Až tam přistanete, bude všude kolem příliš mnoho lidí. V Honolulu se to dá zvládnout lépe. A stejně tak je třeba obsah co nejdříve bezpečně uložit. Přitahuje blesky, slečno Earhartová. Odstínil jsem ho, co nejlépe to šlo, ale musíte se vyhýbat elektrickým bouřím.“

„Tak to nebude problém,“ odpověděla a nastoupila s Dillmanem na palubu šalupy. „To dělám už od května, co jsem opustila Státy. Co je v té truhle?“

„Geologické vzorky.“

Oba se sehnuli a zvedli truhlici.

„Kruci, chlape, víte, že musím dodržovat hmotnostní omezení.“

„Tohle váží přesně dvacet devět kilo.“ Znělo to slavnostně, protože těchto dvacet devět kilogramů pro něj představovalo stálou společnost i nenáviděné břemeno téměř celý měsíc. A po celou tu dobu prchal před temnými silami, které si chtěly obsah truhlice přisvojit. „Můžete se kvůli ní něčeho zbavit?“

Jeho hla szněl pro sebně a oči ještě více zaplály pohledem štvan

10


ce. V té chvíli pochopila, že to, co pravděpodobně tohoto člověka zničilo, byla odpovědnost za převoz truhly, která ho provázela od počátku jeho cesty. Než to všechno začalo, byl Mike Dillman pravděpodobně statný jedinec, a ne sušinka, co teK stála před ní. Stejně tak jí došlo, že už nemá sílu pokračovat a že ona je tou poslední nadějí, jak dostat obsah truhlice do rukou amerického námořnictva. Bert v telegramu psal, že jde o událost mimořádného národního významu, ale byla to právě skutečnost, že se tento muž obětoval, a ne volání vlastenecké povinnosti, co ji přesvědčilo, aby tuhle záležitost dotáhla do konce.

„Jistě, něco vymyslíme. VždyE jsem zatraceně skoro o pět kilo lehčí než na začátku tohohle výletu. Zbavit se dalších pětadvaceti kil bude hračka.“

Přenesli truhlici přes molo, pak skrz spící vesnici, až nakonec vešli do hangáru s kovovými stěnami na okraji neprostupné džungle. Její Lockheed Electra zářila i v mdlém svitu hvězd a nízko nad obzorem visícího měsíce jako stříbrný žralok. Protože šlo o model so struhovým podvozkem, špice trupu mířila vysoko do vzduchu. Úhel náklonu Amelii připomínal psa větřícího cosi ve vzduchu. Velké hvězdicové motory letadla byly usazené v krytech na křídlech a vypadaly dost velké, aby utáhly i bombardér. Milovala tohle letadlo jako žádné předtím a stále v ní přežíval pocit viny za to, jak je poškodila loni na jaře na Havaji při svém prvním pokusu o oblet zeměkoule.

Pracovali teK ve svitu baterky, Dillman pomáhal Amelii vyndávat výstroj z úložného prostoru ve špici letadla. Některé věci tam museli nechat, ale pár dalších, jako například desítky foliantů se suvenýry, bylo možné přesunout do hlavní kabiny, o kterou se dělí s Fredem Noonanem. Trvalo jim to asi půl hodiny.

Když ji doprovodil zpět do hotelu, potřásl jí rukou, poděkoval a popřál hezkou cestu. Pak se vydal do tmy a brzy ho celého pohltila noc.

Amelia cítila prapodivnou vlnu pověrčivého děsu. Nebála se o svou bezpečnost, ale o Dillmana. Cítila s jistotou, že je odsou

11


zený k smrti. Otřásla se, aby se zbavila toho mrazení, a vydala se zpět do hotelu.

„Myslel jsem, že jsi na pokoji,“ promluvil Fred Noonan, její navigátor. Zrovna odcházel z baru a měl namířeno ke schodišti, vstříc nočnímu odpočinku.

Amelia si ho chvíli prohlížela. Fred měl pověst silného pijana, ale neviděla na něm žádnou známku, že by se před nejnebezpečnější etapou jejich letu opil. Neměl skelný pohled, neklátil se a jeho řeč měla břitkou dikci letce s výcvikem.

„Nemohla jsem usnout,“ vysvětlovala. „Napadlo mě, že by pomohla procházka.“

Noonan se usmál. „Máš nervy kvůli zítřejšímu výletu?“

Usmála se. „Nemám důvod být nervózní. Jen budu řídit éro. To ty budeš muset najít Howlandův ostrov, tečku v nekonečném Tichém oceánu.“

„Brnkačka,“ odpověděl a šibalsky mrkl.

Tohle měl být opravdový test zázračných navigátorových schopností, s jejichž pomocí dokázal hledat správnou polohu. Howlandův ostrov, vzdálený zhruba čtyři tisíce kilometrů, byl korálový atol, který se nacházel v jedné z nejneobydlenějších výsep planety. Odchylka o pouhý zlomek stupně by znamenala, že po vyčerpání paliva spadnou do oceánu a zahynou. Jakmile vzlétnou, budou jejich životy doslova v jeho rukou.

Vystoupali spolu po schodech a Fred ji doprovodil do pokoje. Potmě se svlékla a vklouzla zpět do pokrývek. Pak zkontrolovala, jestli je moskytiéra kolem postele dobře uchycená. Spánek se jí ale vyhýbal. Vrtěla se a obracela až do půlnoci, pak teprve upadla do nevědomí. Nezdálo se jí však o létání, ale bojovala sobrov skou bouří v polorozpadlé šalupě Mikea Dillmana. On tam byl s ní, ale když se vlna za vlnou valila přes příK a skrz kabinu, neříkal nic.

Probudila se s trhnutím, když ji a Dillmana ve snu skropila jedna z nekonečné řady vln, ale jakmile si protřela oči plné štiplavé slané vody, mrtvolně vyhlížející muž byl pryč. Těžce a rychle dýchala a snažila se dostat tlukot svého srdce pod kontrolu.

12


Věděla, jak náročný má být nadcházející let, a potřebovala se uklidnit a odpočinout si alespoň do úsvitu.

Podařilo se jí ještě na pár hodin zabrat, ale když vyšlo slunce, vstala spolu s ním. Odklopýtala do společné koupelny a dala se dohromady, aby se mohla obléct a vydat se dolů. Tam už Fred snídal s Jamesem Collopym, regionálním ředitelem australského úřadu pro civilní letectví.

Pozdravila oba muže a objednala si u paní Stewartové, žoviální majitelky hotelu Cecil, čaj a vejce.

„Vypadá to na hezký den pro zápi sdo hi storie, slečno Earhartová,“ poznamenal Collopy svým melodickým australským přízvukem.

„Co myslíš ty, Frede?“

„Všechna meteorologická hlášení vypadají dobře. Pobřežní stráž už má poblíž Howlandova ostrova připravený kutr Itasca, kvůli vysílání naváděcího rádiového signálu, takže dnes je opravdu dobrý den pro zápi sdo hi storie.“

O dvě hodiny později už se dívali, jak pracovníci Guinea Airline stlačí electru splnými nádržemi z hangáru. Ve slunečním svitu se její plášE blýskal jako zrcadlo. Byla naložená téměř čtyřmi tisíci litry paliva, což by mělo stačit na více než osmnáctihodinový let i v případě protivětru, se kterým počítali. Jak pilotka, tak i navigátor si ještě naposledy odskočili na toaletu vedle letecké kanceláře uvnitř hangáru a pak se vyšplhali nahoru na letadlo. Dvířka kabiny byla kvůli lepší aerodynamice přivařená, a tak museli vlézt dovnitř otvorem vyříznutým do střechy nad kokpitem a za smyčkou rádiového zaměřovače. Fred se protáhl dolů jako první a sple sknutím dopadl na stanoviště navigátora. Amelia ještě naposled zamávala desítkám lidí, kteří jim přišli popřát šEastnou cestu a lemovali travnatou ranvej. Pak vklouzla do pilotního křesla.

Během pár minut oba hvězdicové motory vydávaly příjemné hučení a jejich vrtule se rotací rozplizly tak, že byly prakticky neviditelné. Blížila se desátá hodina dopolední, půlnoc greenwichského času. Čekala, až jí Fred dá signál, že čerstvě zkalib

13


rovaný chronograf načetl správný čas, a pak lehce přidala vyšší výkon. Přetížené letadlo se nejdřív zahoupalo ze strany na stranu a pak nabralo rychlost. Ačkoliv byla ranvej travnatá, jeli po ní jako po hladkém asfaltu. Letoun dál nabíral rychlost, a když dorazili do místa, kde se ranvej křižovala se silnicí, vyskočila electra do vzduchu a Amelii se ji podařilo udržet nahoře. Přeletěli v rychlosti pobřeží, tak nízko, že za nimi zůstávaly na hladině hřebínky vln. Pomalu a na svých třicet devět let i trpělivě vedla Lady Lindy electru vzhůru na letovou hladinu 2500 metrů.

Zhruba patnáct kilometrů od pobřeží, když letadlo ještě stále nabíralo výšku, zahlédla Amelia, jak z moře pod ní stoupá dým. Vzala si triedr a zaostřila. Byla to hořící loK – konkrétně šalupa – a od ní se vzdalovalo jiné, větší plavidlo. Nepotřebovala příliš velkou představivost, aby jí došlo, že hořící šalupa patří Mikeu Dillmanovi a že pronásledovaný muž je bezpochyby mrtvý. Bylo dost pravděpodobné, že pro někoho měly Dillmanovy vzorky hodně vysokou cenu. Tak vysokou, že za ně Dillman nezaplatil v dolarech a centech, ale vlastním životem.

Zdrtilo ji to. Měla by se vrátit a nahlásit, co viděla, ale vyšetřování by trvalo dny, možná i týdny, a armáda čeká na tu truhlu. V její hlavě se na dobrých patnáct minut rozproudila debata, ale nakonec už byli tak daleko od hořící šalupy, že si svou nečinnost mohla odůvodnit a pokračovat dál. Z toho, co udělala – či spíš neudělala – neměla dobrý pocit a snažila se ho zapudit přesvědčováním sebe sama, že by si to tak Dillman přál. Ve skutečnosti to však byla její touha dokončit oblet Země, co jí bránilo udělat věc, kterou považovala za správnou.

Fred seděl za ní na pracovišti navigátora, odkud mohl pozorovat speciálním okénkem slunce i hvězdy. O tom, co se děje, neměl nejmenší tušení.

V různých fázích letu klesala Amelia s electrou dolů na sto padesát metrů, aby Noonan mohl odhadnout jejich skutečnou rychlost nad vodou s pomocí rychloměru instalovaného v kokpitu. Tohle vše bylo nezbytné pro určení jejich pozice vůči Howlandovu ostrovu, který se s každou ubíhající hodinou při

14


blížil zhruba o 250 kilometrů. Všechny údaje se zapisovaly a putovaly mezi navigátorem a pilotkou sem a tam.

Po setmění provedl poprvé odečty podle postavení hvězd a vypočítal jejich polohu. Voskovou tužkou si poznamenal na bílou tabulku drobnou úpravu kurzu a postrčil ji do přední části kokpitu na malé lanovce upevněné mezi jeho a jejím sedadlem. Byla to jedna z věcí, která tak překvapovala lidi, jakmile přistáli na jakémkoliv letišti na světě – ti dva spolu během letu nemluvili. Veškerá komunikace byla písemná a putovala dopředu a zpátky.

Hodiny ubíhaly a znovu začalo stoupat slunce. Všechno šlo podle plánu – tedy všechno kromě skutečnosti, že nemohli najít svůj cíl. Amelii se podařilo navázat dvakrát spojení s kutrem pobřežní stráže Itasca, ale na předem stanovené frekvenci nedokázala najít rádiový naváděcí signál. Požádala je, aby přepnuli na náhradní frekvenci, ale loK neodpovídala.

Podle jejího hrubého odhadu minuli malý ostrůvek už před půlhodinou. Stále zachytávali útržky hovoru, ale přimět loK k odpovědi se jí nepodařilo. Napsala na tabulku otázku, co by podle Freda měli dělat – letět pořád dál ve víře, že protivítr byl silnější, než předpokládala, a v naději, že je ostrov stále před nimi, anebo se otočit a zkusit se přiblížit v jiném vektoru. Současně přidala informaci, že mají palivo už jen na jednu hodinu.

Noonan sodpovědí pár minut otálel, ale pak za sebou u slyšela zaskřípění kladky. Napsal jí: „Nepodělal jsem to. Howlandův ostrov je před námi.“

Tohle jí úplně stačilo. Pokračovali dál, dokud se hovor z lodě pobřežní stráže úplně nevytratil a éter nezaplnilo statickými výboji narušované ticho.

Amelia Earhartová i Fred Noonan se zapsali do historie a dodne spatří k největším legendám aviatiky. Earhartová skutečně absolvovala správnou etapu trasy a vedla svou upravenou dvoumotorovou krásku přesně tím směrem, který jí vytyčil Noonan. A co se týče Freda Noonana, kdysi instruktora navigace, který létal pro Pan Am na modelech Boeing 314 Clipper: vedl je podle zařízení, které měl k dispozici, naprosto přesně.

15


Nepočítal ovšem sjednou věcí, a také sní počítat nemohl.

Šlo o elektromagnetickou sílu, která působila na jeho mechanic

ké chronografy. Bez přesného času, bez přesně zaměřeného

slunce i hvězd se stačilo odchýlit během první hodiny letu o je

den stupeň, a tahle chyba se pak celou cestu stále zvyšovala. Rá

diové signály z kutru Itasca se k nim musely probojovávat přes

jakousi anomálii v ionosféře. K Howlandovu ostrovu se tedy

nikdy ani nepřiblížili. A příčinou byl jejich náklad – to, čemu

Mike Dillman říkal „geologické vzorky“. Vyzařovaly slabé elek

tromagnetické záření, jehož vinou se z poměrně zajímavého

milníku v historii letectví nakonec stala událost téměř mytic

kých rozměrů.

16


1

Hlubinný důl Leister, Minnesota

současnost

Pro uvězněného horníka byla tma tmou absolutní. Byla jeho celý svět. Zaplňovala každé zákoutí a skulinku ve zborceném tunelu. Byl to chladivě vlhký dotek na jeho kůži, jako kdyby byl namáčknutý na mrtvé tělo. Ta tma měla svou hmotnost, připomínala příliš těsný potápěčský neoprenový oblek. A tahle tíha nabírala skaždým nádechem na intenzitě, temnota útočila na jeho plíce, drtila je a vyvolávala v něm pocit, že vypil nějakou teplou tekutinu, kterou teK musí vykašlat. Zalila mu zadní část hrdla jako nějaký nechutný olej, mastný a nasládlý. Zaplnila mu uši a ucpávala je, takže když vykřikl, co nejhlasitěji to šlo, připomínalo to vzdálenou ozvěnu dětského kňourání.

Tma. TeK to byl jeho celý svět, a pokud brzy nedorazí záchrana, byl si jistý, že mu pronikne až do mozku, stejně jako si už podmanila jeho tělo.

O padesát metrů a o celý svět dál se prodíral změtí rozdrcené horniny – pozůstatků probořené jeskyně, které zasypaly šachtu nějakých tři sta metrů pod prérií amerického Středozápadu – Han sGruber, mlčenlivý Němec, který měl už plné zuby narážek na své jméno. Na sobě měl těžký pracovní úbor se špinavými pruhy a skvrnami. Ačkoliv jeho tým nezaregistroval žádné toxické plyny, na zádech měl připevněnou kyslíkovou láhev.

17


LED lampa na jeho přilbě vrhala světle modrý kužel do temnoty podsvětí, ve kterém pracoval.

Cestu vpřed mu komplikovaly metr dvacet dlouhé ocelové svorníky, které kdysi držely propadlý strop pohromadě. Ze suti blokující tunel jich trčely stovky a každý byl připraven, jako nestvůrný prst kostlivce, chytit ho za oblečení a roztrhnout mu kůži. Prach se už v propadlé štole téměř usadil, ale jeho nejdrobnější zrnka stále visela ve vzduchu. Ten se ani nepohnul – neklamný důkaz, že ventilace v této části dolu nefunguje. Další z řady osudových ran.

Za jeho zády měl zbytek týmu plné ruce práce se zajišEováním šroubových vzpěr. Za nimi pak zůstávalo něco na způsob ocelového lesa. Jeho lidé už vztyčili desítky sloupy připomínajících zvedáků, které pomáhaly stabilizovat stěnu klenoucí se nad jejich hlavami. Hlavním úkolem bylo udržet miliony tun horniny alespoň do konce záchranné akce.

O tři hodiny dřív to v dole vypadalo na celkem normální úterý. Tým se probíjel vzhůru touto sekcí tunelu navrtáváním děr do stropu a s pomocí pneumatického nářadí tlačil šroubovité vzpěry do původní horniny. Vznikala tak dočasná pevná struktura, která měla ochránit lidi pracující pod jinak nestabilním prostředím tak dlouho, dokud pro ně bude představovat hrozbu. Tento důl byl špatnými geologickými podmínkami pověstný, ale horníci tu pracovali úspěšně už spoustu let a k žádnému úrazu propadem nadloží nedošlo. Technologické a bezpečnostní procedury se zdokonalovaly a lidé je dodržovali do posledního písmene. Matka Příroda a gravitace však neberou na řádné přípravy zřetel. Během mrknutí oka se propadla patnáctimetrová sekce stropu o minimálně dvoumetrové tloušEce na podlahu tunelu. Naštěstí další horníci postupující v patách „navrtávacímu týmu“, kteří zaplňovali díry cementovou maltou, aby byl kov v teplém, vlhkém vzduchu chráněn, ještě k místu propadu nedorazili, takže nikoho z nich zával nepostihl. Pár jich však zůstalo za závalem, a právě dostat se k nim byl úkol Grubera i jeho záchranného týmu.

18


Gruber představoval jakýsi předvoj. V ruce třímal sedmikilovou tyč a poklepával jí na strop, aby našel uvolněné kameny, které zde stále visely a mohly by představovat nebezpečí. S každým poklepáním a šEouchnutím spadl na sutí posypanou zem kámen o velikosti hlavy. Ve spoustě případů se řítily přímo na Grubera a ten musel uskakovat stranou.

Pracoval v horku a špíně, obličej měl černý od prachu, přes který stékaly potůčky potu. Zastavil se, aby zkontroloval muže, jenž postupoval hned za ním.

Druhý záchranář na něj povzbudivě pokývl hlavou a zvedl palec. „Jípí-kaj-jej, Hansi.“

Tentokrát však Gruberovi narážka na Smrtonosnou past nevadila. Otočil se zpět ke své práci a s ruční sondou poEukávající na strop pokračoval vytrvale dál, hlouběji do zhrouceného úseku šachty. Kdesi vepředu na něj čekali tři muži. Dost pravděpodobně ošklivě rozdrcení, z jejich těl nemuselo zbýt víc než skvrny z tkáně, ale pořád existovala šance, že minimálně jeden se dostal nad zával a bude v pořádku. Dnešním Gruberovým úkolem bylo vzepřít se statistické pravděpodobnosti a dostat je ven živé. Byla to právě ona naděje na záchranu, která mužům pomáhala překonat atavistický strach ze tmy i z uzavřených prostor a postupovat do Kábelského bludiště podzemních šachet. Stejně jako vojáci za nepřátelskými liniemi vědí, že jim jejich kamarádi kryjí záda, i horníci si museli být vědomi příslibu záchrany. Jen tak dokážou vydržet, než dorazí pomoc.

Gruber poklepal na další slabé místo na stropě a vyvolal tím minilavinu uvolněné horniny, včetně přinejmenším jednoho balvanu. Z přilby se mu sesypaly oblázky a na pár vteřin se vzduch zaplnil hustým, dusivým prachem. Otevřel ventil na své dýchací lahvi a dopřál si pár očistných nádechů. Pak uložil masku zpět. Ten vzduch byl pro lidi, které měl zachránit, nadával si vnitřně, ne pro jeho vlastní pohodlí. Namáhavě pokračoval vpřed a přelézal stále vyšší návrší z kamenů a suti, které ho tlačilo až téměř ke stropu tunelu. TeK už se plazil po břiše a paty se mu otíraly o strop. Vypadalo to, že další cesta je úplně zablokovaná.

19


DoteK nemuseli přemístit příliš mnoho materiálu, ale začínalo to vypadat, že tunel bude vyžadovat pracné vyčištění, kámen po kameni.

Gruber se natáhl dopředu. Protáhl tělo a zatlačil rukama proti stěně z popadané horniny. Ucítil jakousi hromadu, která bránila v překonání zhruba půl metru horní části průchodu. Zapřel se nohama o suE a zatlačil ještě víc. Ruce v rukavicích sevřené v pěst zabíraly jako radlice buldozeru a s pomocí své obrovské síly tlačil překážku dozadu a následně na druhou stranu hromady.

V rachotu kamení, které se rychle a chaoticky valilo do útrob šachty, slyšel slabý hlásek volající o pomoc.

Grubera zavalila vlna vzrušení, došlo mu, že dorazil na konec závalu.

„Myslím, že jednoho máme!“ zakřičel Němec. Začal se plazit rychleji, hlavu přitom tlačil do suti, jako kdyby se právě rodil ze zemského lůna.

Jeho svítilna odhalila, že další část tunelu nebyla vůbec zablokovaná. O šest metrů dál zahlédl obrovitou vrtačku, kterou horníci používali k navrtávání stropních vzpěr. A mezi ním a vrtačkou ležel jeden z mužů. Jeho přilba se povalovala o kus dál a vypadalo to, že jedna z jeho nohou je zasypaná.

Gruber sebou zmítal a bojoval, dokud jej hornina konečně nepropustila a on nesklouzl dolů po hromadě kamenné drti a nedoplazil se k uvězněnému horníkovi. Strop nad nimi vypadal pevně a nepoškozeně.

„Je to dobrý,“ promluvil na toho člověka.

Vypadalo to, že je horník v šoku. Byl v temnotě příliš dlouho, vypadalo to, že ho světlo Gruberovy svítilny oslepuje.

„ZaplaEpámbu,“ vypadlo konečně z nešEastníka. Gruber mu podržel u rtů čutoru a počkal, až se napije. Ten byl natolik žíznivý, že se začal dusit a půlka tekutiny z něj opět vybublala ven.

„Mrknu se ti na tu nohu. Cítíš něco?“

„Nebolí to,“ odpověděl horník spolu se zakašláním. „Jen s ní nemůžu hnout.“

20


„Než se naděješ, tak jsi venku a sedíš v baru.“

„Nemohl by svzít mou přilbu a roz svítit? Je tu hrozná tma...“ navrhl horník nevýrazným hlasem.

„Jasná věc, kamaráde. Jak se jmenuješ?“

Gruber se natáhl po mužově přilbě.

„Jsem Tom Rogers.“

Han sotočil spínačem, aby roz svítil lampu.

„Bum!“ Bylo to tak výrazné, že hla svykouzlil i ozvěnu.

„Was?“ hekl Gruber a rozhlédl se.

„Řekl jsem bum,“ zopakoval druhý záchranář, ten samý muž, který ještě nedávno dodával Gruberovi odvahu. „Právě jste zabil sebe, tady Toma a, což je nejdůležitější, taky mě.“

„Nein,“ protestoval Gruber. „Das ist pítomost.“

„Das ist nicht pítomost,“ zopakoval ten člověk a napodobil přitom přízvuk vzrušeného Němce. Druhý záchranář právě dokončil výstup úzkým otvorem a klouzal dolů na podlahu tunelu po zadku. Přistání bylo pevné se zapřenýma nohama. Když znovu promluvil, v jeho hlase už nebyla žádná ironie. „Zkontrolujte si plynový detektor.“

Gruber zahanbeně shrnul textilní kryt ze zařízení, které se nacházelo v závěsném vaku přes rameno. Detektor nebyl při cvičném poplachu spuštěný, ale na digitálním displeji byl nalepený trhací bloček. V průběhu záchranné akce v různých bodech Gruber detektor kontroloval, vždy odtrhl vrchní list papíru. Na každé další, nově se objevivší stránce bylo napsáno „čistý“. Tentokrát však, po odtrhnutí předposledního kusu papíru, četl „metan ve výbušné koncentraci“.

„Ale nezpůsobil jsem žádné jiskry,“ protestoval Gruber. „Tu tyč jsem nechal nahoře na suti a nemám na sobě žádný kov, který by mohl vyvolat jiskry. Metan by nemohl explodovat.“

DoteK „zavalený“ horník Tom Roger s se po stavil na nohy a oprašoval si kombinézu. Stejně jako Hans Gruber byl Rogers jen další frekventant kurzu. Dychtivě se naklonil, aby zjistil, kde se stala chyba. Kromě toho, že do něj Hans lil vodu příliš rychle, takže ji musel vyplivnout, aby spolužákovi naznačil jeho

21


faux pas, byl přesvědčen, že Gruber předvedl učebnicovou záchranu.

„Podívejte se na Tomovu čelovou svítilnu,“ naváděl ho záchranářský instruktor.

„Elektronika je vakuově utěsněná,“ přemýšlel Gruber. „Tahle lampa by výbuch nezpůsobila.“

Philip Mercer si sundal z hlavy brýle a komunikátor a vážně se svýma šedýma očima zadíval na Grubera. „Proto jsem říkal, abyste se na ni podíval,“ pronesl s náznakem podráždění.

Bylo to už podvacáté, co Mercer dovedl horníky k jejich poslednímu testu, a ke každému si psal body, aby poukázal na to, co se za ty dva týdny instrukcí ve třídě i školení v terénu naučili. Mercer měl důvod být unavený.

Gruber si prohlédl lampu v oblouku bílého světla, který vydávala jeho vlastní. „Scheisse,“ ulevil si, když uviděl svou chybu.

„Přesně tak,“ souhlasil Mercer a ukázal na lampu. „Čočka je prasklá. To umožnilo metanu dostat se do svítilny, a když jste otočil spínačem, abyste spojil elektrický oblouk, udělal jste z nás dobře prosmažený Schnitzel.“ Poplácal Grubera pře száda. „Vrátíme se zpátky k ostatním.“

Mercer počkal, až ho oba studenti cestou ze zdánlivě izolované komory předejdou, a pak se teprve začal drápat ven. Byl rád, že je Han spo slední z devatenácti mužů a žen, k jejichž výcviku se nechal přemluvit. On sám se kdysi učil techniky důlního záchranářství od proslulých jihoafrických Proto týmů.

Mercer si vytvořil vlastní osnovy a s pomocí majitele dolu vybudoval několik podzemních překážkových tras, které jeho žáci museli překonávat. Tuhle stvořil tak, že zaplnil poměrně vysokou šachtu skrývkou navezenou dolů z povrchových hald. Na další traE nechal instalovat přístroje na výrobu dýmu, které simulovaly požár, zatímco třetí mohla být zaplavena průsakovou vodou čerpanou z nižší úrovně. S pomocí toho všeho jim Mercer mohl ukázat základní problémy, se kterými se mohou setkat v opravdovém světě důlních záchranářů. Účastnil se už příliš velkého množství skutečných záchranných akcí, aby věděl,

22


že vše se naplánovat nedá. Proto byla součástí nácviku i schopnost přemýšlet a rozhodovat se za pochodu.

Dodne sdo stával Mercer pohlednice od mnoha členů Los 33, chilských horníků, které pomáhal vyprostit v roce 2010, a předpokládal, že mu budou ještě chodit spoustu let. Byl to právě jeho instinkt v koordinaci s jedním z místních techniků, na jehož základě navrtali únikovou šachtu 700 metrů do podloží, abych zachránili třiatřicet mužů uvězněných pod zemí rekordních 69 dnů. Philip Mercer musel přiznat, že v jeho životní kariéře, zaplněné mnoha okamžiky hrdosti, byl tenhle nejlepší.

Zbývající studenti čekali v nouzovém úkrytu vyrubaném v boční části hlavního tunelu asi sto metrů od místa, kde vybudoval improvizovaný „zával“. Úkryt byl kdysi zařízen tak, aby v něm v případě nouze přežilo čtyřicet lidí jeden týden, ale koncem osmdesátých let, když už bylo příliš obtížné těžit se ziskem, od jeho udržování bývalý měděný důl ustoupil. Nedaleký lom ještě pořád dobře prosperoval, ale hlubinný důl Leister už byl mimo hru.

Místnost sestávala z holých kamenných stěn a podlahy vyhlazené ve skále. Energii dodával improvizovaný systém. Elektroinstalaci generátoru napojil Mercer na starý ventilační okruh. Nebyl si jistý, jestli dokáže vytlačit vzduch výdechem o nějakých tři sta metrů výš, ale koncentrace oxidu uhelnatého nestoupala, a tak usoudil, že se mu to povedlo.

Tito lidé sem přijeli ze všech koutů světa, aby se od něj učili záchranářské techniky, a ve většině případů mu jejich pokroky dělaly radost. Všichni patřili ke špičce, zejména Kara Hawkinsová, jediná žena v kurzu. Pracovala jako vedoucí směny v nedávno znovuotevřeném stříbrném dole v Nevadě a sem dorazila na svém motocyklu Harley Softail Heritage Classic, přičemž její přes metr osmdesát vysoká postava byla kompletně oděná v černé kůži. Pochybnosti ohledně svých sexuálních preferencí rozptýlila tím, že sdílela lože s Josém Cabrillem, důlním inženýrem z Bolívie, který vypadal i mluvil jako mladý Ricardo Montalban.

23


„Tak co?“ zeptal se Gerhard Werner, když se Hans objevil spolu s Tomem a krátce nato i Mercerem. Oba Němci byli dávní přátelé, kteří doma pracovali ve stejném dole.

Hans si přejel prstem po krku. „Kaput.“

„PojKte všichni sem,“ zavolal Mercer, otřel si z obličeje ručníkem pot a napil se z láhve, kterou mu kdosi podal. Voda byla studená, díky lednici, již dovlekli sem dolů. Všichni poklekli na jedno koleno, stejně jako kdyby šlo o sportovní tým naslouchající svému trenérovi. „Polovina třídy udělala stejnou chybu.“

Gerhard ho přerušil slovy: „Hans taky zapnul lampu.“

„Ano,“ souhlasil Mercer, „ale nebyla to ta hlavní chyba. Ne, většina z vás chybovala v tom, že poslouchali oběE. Zkuste si to představit jako záchranu tonoucího. Má za sebou někdo kurz vodních záchranářů?“

Podíval se na nechápavé, umouněné tváře. Většina horníků pocházela z venkovských důlních oblastí, bez ohledu na to, která země byla jejich vlast. Byli to venkovští křupani a balíci a jemu bylo jasné, že když rybaří v nějakém jezírku či potůčku, bezpečnost plavců tam řešit nebudou. Přesto bylo patrné, že by mu rádi udělali radost.

„Takže,“ pokračoval po pauze. „Nejprve vá snaučí, aby ste se k topícímu vždy přibližovali zezadu. Tipne si někdo důvod?“

Jedna ruka se zvedla.

„José.“

„Kdyby vá sviděl, poku sí se vá sutopit.“

„Prakticky je to tak,“ souhlasil Mercer. „Plavec nemá v úmyslu vá sutopit, ale běžný reflex tonoucího je chytit se čehokoliv v blízkosti a vylézt na to, což zejména zahrnuje rádoby záchranáře.“

„A vy chcete říct, že zavalený horník je jako ten potápějící se plavec,“ ozval se další z mužů.

„Ano. Proč asi?“ Tentokrát se zvedlo více rukou. „Jimmy.“

Líně se vlekoucí projev byl v čistém kentuckém akcentu. „Pač bude jako zpanikařenej a my jsme v pohodě. Víme, co je pro něj sichr, pač máme výcvik.“

24


„Řekl jste nám to moc hezky, Jimmy,“ usmál se Mercer. „Pro naše zahraniční hosty tu odpověK ještě přeložím do angličtiny.“

Pár dalších lidí ze Západní Virginie i kolegové horníci z Kentucky šEouchali Jimmyho Carsona do žeber. Studenti tak reagovali na Mercerův styl, kombinaci trpělivé shovívavosti vůči chybám, široké znalosti z oboru a lehkého humoru. Užívali si to, ale současně se učili věci, které jednoho dne mohou zachraňovat životy.

„Horník, kterého najdete,“ pokračoval Mercer, „byl sám a v temnotě. Má hlad, žízeň, je zraněný, vyděšený a volá maminku. Je jedno, jestli byl tam dole šest hodin, nebo šest týdnů, protože když se díváte do tmy, čas přestane hrát roli. Chce ven – a vá smůže vnímat spíš jako překážku své záchrany než jako spasitele. Hlavně si zapamatujte, že velení máte neustále vy, stejně jako to dělají policisté nebo hasiči. Tak jako oni známe pravidla. Oběti ne.

Tom chtěl, aby se rozsvítila i jeho lampa, ale poskytnout oběti další zdroj osvětlení není priorita. Může jí to dodat větší pocit svobody, ale není to nezbytné k záchraně života. Vyhodnocení situace, stabilita horniny, koncentrace plynů, zdravotní stav oběti. To jsou věci, na které se musíte soustředit nejdřív.

Pokud si z tohoto školicího semináře máte něco odnést, tak tyhle dvě věci.“ Mercerův hla spřešel do vážného tónu, jako kdyby se vsakoval do kamenných stěn. „Za prvé děkujte hvězdám, že nejste čínští horníci.“ Poznámka vyvolala pár hořkých výbuchů smíchu, protože hrůzy čínského důlního průmyslu si už prošli během přednášek v učebně. „Ale vážně, uvědomte si, že pokud vás někdy zavolají, abyste využili dovednosti, na kterých jsme spolu pracovali, tak jde o jeden z nejhorších dnů pro vašeho kolegu horníka – a jeho život je ve vašich rukách. Nekomplikujte situaci tím, že zapomenete na svůj výcvik.“

Mercer jim ponechal pár vteřin k zamyšlení a pak tleskl rukama, aby narušil až hypnotickou atmosféru. „Takže, děti, naučil jsem vás minimálně základy a navzdory pár nedostatkům, které nebyly pítomost, Hansi... jste všichni kurz zvládli.“ Míst

25


ností se ozval spontánní potlesk. „A,“ pokračoval Mercer, „to znamená, že dne splatím večeři já.“

Horníci pochvalně zaburáceli, i když místní jídelna byl jen kýčovitě přezdobený článek restauračního řetězce. Nabízela ale třicet druhů točeného piva a všechny byly studené.

Skupina se začala neuspořádaně přesouvat ven, vypadali jako školáci, kteří se těší na letní prázdniny. Mercer stál a díval se za nimi.

Výuka důlního záchranářství nebyla jeho hlavní práce. Mercer byl geologický průzkumník a důlní inženýr. Najímaly si ho velké důlní společnosti ve chvíli, kdy potřebovaly odborný posudek předcházející investicím ve výši stamilionů dolarů, jejichž cílem bylo otevření nového dolu nebo šachty, případně když požadovaly poradit, jak maximalizovat výnosy v už fungujících dolech. Po Mercerovi se chtělo, aby našel vytěžitelnou rudu za miliardy dolarů, aE už šlo o něco tak neškodného jako úložiště bauxitu k tavení hliníku, nebo tak exotického jako safíry z jednoho indického dolu, ze kterého pocházely ty nejkrásnější drahokamy, jaké kdy objevil. Jeho kariéra ho dovedla téměř do všech zákoutí planety a učinila z něj boháče. Nikdy však nezapomněl, kde jsou kořeny jeho úspěchu. Mercer cítil zodpovědnost ke své profesi, potřebu vrátit něco málo ze získaných zkušeností. Jeho plat tady v Minnesotě představoval méně než desetinu toho, co si vydělal poradenstvím. Ale některé věci v životě se netočí jen kolem peněz.

„Doktore Mercere.“

„Jen Mercer, Tome,“ řekl jednomu ze studentů, který zaostával za skupinou. „Akademický titul používám, jen když chci rezervovat stůl na večeři.“

„Chtěl jsem vám za všechno poděkovat. Bylo to opravdu zajímavé.“

„No, já naprosto upřímně doufám, že to, co jste se naučili, nebudete nikdy potřebovat.“

Trvalo vteřinku, než mladý horník pochopil význam Mercerových vět. „Taky bych byl rád. Díky.“ Potřásli si rukama. Tom

26


Roger s se otočil k dlouhé ce stě k hlavní důlní šachtě, kterou jezdily výtahy na povrch. Mercer se nehýbal. „Vy nejdete?“

„Ne,“ odpověděl Mercer. „Chci se mrknout na vědecký tým, který si pronajal druhou část šachty. Sejdeme se v restauraci.“

Mercer se vrátil do nouzové komory a vypnul generátor, který dodával energii pro osvětlení a minilednici. Zavládla hluboká temnota a ticho. Byla to naprostá deprivace smyslů – a tak nezvyklá zkušenost, že ji většina lidí dokázala zvládat jen pár minut. Někteří zpanikařili během několika vteřin. Mercer by tam však mohl stát celou věčnost. Rozsvítil si čelovou lampu na přilbě a vydal se do tunelu, na opačnou stranu, než kde zmizeli za rohem jeho studenti. Ti měli namířeno k hlavnímu výtahu. Mercer se vydal k pomocné výtahové šachtě a i v botách socelovými špičkami měl lehký krok.

Ve skutečnosti jeho hlavním zájmem nebyl vědecký tým. Ten v hlubinném dole v Leisteru prováděl jakýsi výzkum týkající se klimatických změn a kosmických paprsků. Museli kvůli tomu pod zem a navíc v tomto konkrétním dole, protože měděná žíla se nacházela pod zhruba třistametrovým ložiskem železné rudy. Pro komerční těžbu to nebylo rentabilní, ale ruda fungovala jako štít proti určitému galaktickému záření, zatímco jiné propouštěla. S pocitem studu si musel připustit, že je to trochu mimo jeho obor.

Problém smoderní vědou, přemítal, je v tom, že když se někdo specializuje například na geologii jako on, nemá ani nejmenší představu, co se odehrává ve spřízněných oborech, například klimatologii. V obou případech věda o Zemi, ale obory navzájem si natolik vzdálené, že by ti lidé tady dole mohli klidně provádět magické voodoo rituály a vyšlo by to nastejno.

Ne, Mercerův skutečný zájem se netýkal tohoto konkrétního výzkumu, ale Abrahama Jacobse. Jacobs byl jedním z akademických poradců týmu, šedá eminence Pensylvánské státní univerzity a později i Carnegie-Mellonovy univerzity. TeK už byl v penzi, ale pořád pracoval jako konzultant v malé soukromé vysoké škole ve východním Ohiu. Jacobs však nebyl jen kon

27


zultant, byl to Mercerův mentor v období, kdy na Pensylvánské státní pracoval na získání doktorátu z geologie.

Pokud se ho někdo zeptal, odkud pochází, Mercer rád vtipkoval, že je Afroameričan. Lidi se podívali na jeho bílou kůži a šedé oči, připomínající barvou bouřkové mraky, a obvykle tázavě povytáhli obočí. Pak jim ovšem Mercer vysvětlil, že se narodil v Africe americkému otci a belgické matce. Jeho rodiče byli zabiti při jednom zapomenutém povstání v zapomenuté části země, ze které se později stal Zair. Vychovali ho rodiče jeho otce. Byli to úžasní lidé, kteří měli pochopení pro všechny jeho dětské potřeby, ale až teprve Abe Jacobs se stal skutečným Mercerovým vzorem a náhradním otcem.

Rozdělili se v okamžiku, když Mercerova kariéra začala raketově stoupat, aby se v nedávných letech sešli znovu. Oba muži, špičkový instruktor a geniální student, se snažili vídat alespoň jednou za rok. Od posledního setkání uplynulo osmnáct měsíců – a Mercera tížil pocit viny, protože každoměsíční telefonáty se nakonec smrskly na občasnou SMS. Proto teK kráčel tak dychtivě neosvětleným tunelem.

Mercer přijal nabídku výuky v leisterském dole, protože věděl, že tu bude Abe pomáhat svědeckým projektem. Podle poslední výměny informací měl Abe přijet dnes, zatímco hlavní šéfka výzkumu a její doktorandi už tu prováděli experimenty celý předchozí týden.

Mercer dorazil na osvětlené rozcestí, kde se sbíhalo několik tunelů. Druhý výtah byl praktická klec za ocelovými harmonikovými dveřmi a byl funkční jen proto, že větší část horních pater opuštěného dolu byla přeměněna v klimatizované skladovací prostory s celkovou plochou 750 tisíc metrů čtverečních. Dole, kde Mercer vyučoval svůj kurz, a ještě níž, kde pracovali vědci, byl vzduch na skladování příliš vlhký. Stačilo však, že byla využívána část prostor, a veškerá důlní bezpečnostní a provozní zařízení musela fungovat, bez ohledu na jejich umístění.

Vstoupil na kovový rošt výtahové podlahy a zavřel za sebou

28


dveře. Pod jeho nohama se rozprostřela hluboká temnota, která jako by se chystala vtáhnout ho do své náruče. Uvolnil ruční páku a výtah se začal vzdalovat ze světla podzemního uzlu do temnoty pod ním. Kdyby Mercer chtěl, mohl se během jízdy klece do zemských hlubin dotýkat rukama horniny na stěnách šachty. Ta byla vyhlazená, a jeho vždycky uvádělo v úžas, že ten, kdo vyrubal šachtu, byl prvním tvorem, jehož zrak padl na tuhle konkrétní horninu.

Tatáž představa ho nutila k zamyšlení, když někde v terénu hledal hlavní rudnou žílu a odkrýval geologickým kladivem kameny. Věděl, že to, co hledá, ještě nikdy nespatřilo světlo dne. Mercer si víc než ostatní uvědomoval, že na geologických hodinách představuje lidstvo jen krátký okamžik.

Sestoupil o dalších 150 metrů níž. Podle nevýrazného světla, které sem zespodu pronikalo, Mercer poznal, že se blíží k nejhlubšímu komplexu tunelů. Pohnul pákou, aby zpomalil pohyb výtahu, a pak ji dotáhl nadoraz a výtah se zastavil u dalších harmonikových dveří. Za nimi byla dobře osvětlená komora, která připomínala tu nahoře. Na rozdíl od běžně používaných výtahů sautomatickými bezpečno stními zarážkami se tenhle ještě pár vteřin houpal, což v nováčcích vyvolávalo velmi znepokojující pocity. Mercer se přestal na chvíli hýbat, aby se napětí čtyřistapadesátimetrového kabelu ustálilo, a pak teprve otevřel dveře a vyšel do tunelu.

Genetika mu naštěstí nadělila dva dary. Jedním z nich byla fotografická paměE, tím druhým pak prostorová orientace, která mu umožňovala pohybovat se v trojrozměrných bludištích hlubinných dolů beze strachu, že by se snad ztratil.

V porovnání spatrem, ve kterém vyučoval, zde byla na hromadách spousta vybavení – i na to, že šlo pouze o druhý výtah. Hlavní velká zdviž odsud byla nějakých čtyři sta metrů a dokázala snadno přepravit obrovská vědra na rudu, která se kdysi tahala z hlubin, stejně jako masivní vybavení spuštěné do dolu už dávno za účelem těžby. Lidská povaha ale už je taková – vypadalo to, že vědci raději používají k cestě do práce osobní

29


výtah, a nikoliv hlavní zdviž o velikosti stodoly, která sem navezla většinu jejich výstroje.

Mercer si všiml, že si dolů přitáhli i elektrické golfové vozíky a pár segwayí se silnými offroadovými pneumatikami, co zvládnou i nerovný podklad.

Všechno se má vyzkoušet, napadlo ho, když se kolem sebe kradmo rozhlížel. Pak Mercer odpojil ze sítě jedno z dvoukolových vozítek, palcem stiskl tlačítko „start“, a málem se zabil, protože byl lehce nakloněný dozadu a segway se pokusila vysmeknout se zpod jeho nohou. Vyrovnal tělo a gyroskopy stabilizovaly plošinu. Pevněji sevřel řídítka, naklonil se dopředu, a jen žasl nad tím, jak lehce se ten neohrabaný přístroj pohyboval. Během pár vteřin už dělal obloučky z jedné strany tunelu na druhou jako zkušený jezdec.

Tato část dolu byla vyrubaná s pomocí techniky „komora – pilíř“. Mercer si pomyslel, že je to zvláštní volba, protože obvykle se takhle ze země dolovalo uhlí. Komory byly široké, měly vždy tak tisíc čtverečních metrů, a v pravidelných intervalech zde stály pilíře z nevytěžené rudy, které fungovaly jako sloupy udržující nadloží. Mercer se v tichosti protáhl skrz několik rozlehlých podzemních prostor, než dorazil k postranní komoře, o které věděl, že si ji vědci zřídili ke svému experimentu. Před ní stálo nějakých šest golfových vozíků a segwayí, ale také mechanické transportéry upravené pro používání v chodbách s nízkým stropem. Byly to skutečné důlní stroje, navržené tak, aby jejich operátor seděl v kleci na boku, nikoliv na vlastním mechanismu. Byly staré a otlučené, s oprýskanými nátěry, připomínka časů, kdy byl důl ještě v provozu. Kdoví jak se je týmu intelektuálů podařilo zprovoznit, ale jejich nákladový prostor využívali k převozu hromady vědeckého vybavení od hlavního výtahu.

Mercer zaparkoval svou segway vedle ostatních a vydal se prozkoumat jeden z transportérů. Měl předsunutou kabinu, za kterou byl dieselový motor a kloubový úložný prostor asi 15 metrů dlouhý. Prostředek byl opatřen celou řadou malých, solid

30


ních gumových koleček, která v Mercerově mysli evokovala

obraz mechanické stonožky.

Jeho přemýšlení přerušil náhlý zvuk – tentýž, jaký Mercer

uslyšel poprvé, když jeho rodiče zabili afričtí vzbouřenci. Od té

doby ho slyšel mnohokrát. Bylo to rachotivé staccato automa

tické zbraně.

31


2

Instinkt a zkušenost Mercerovi napověděly, že slyší samopaly, něco jako Uzi, ale pravděpodobněji Heckler & Koch MP5. Tato zbraň patřila k oblíbeným v elitních útvarech typu Delta nebo SEAL. Zvuk zbraně byl potlačen velmi dobrými tlumiči. Nebyly to napodobeniny vyrobené na koleně, ale precizně vrtané trubice spře snou sekvencí přepážek a výtokových otvorů.

Bylo nepravděpodobné, že by člověk slyšel střelbu potlačenou tlumiči v hlubinném dole, ale ani to neotupilo Mercerovy reflexy. Přeskočil ložný prostor transportéru ještě dřív, než zvuky samopalů utichly. Přitiskl se k vláčku na gumových kolech, co nejvíc to šlo, zhasl důlní lampu a ostřil do tmy mezi hustou řadou koleček. Hladina adrenalinu v těle mu stoupla a srdce bušilo, ale přesto dokázal udržet klidné a rozvážné dýchání.

Zhruba patnáct metrů před ním byl vchod do komory, kde pracoval Abe spolu s ostatními. Mercer postřehl, že absolutní důlní tma začíná zesvětlovat. Nazvat to přímo světlem by bylo příliš velkorysé, ale kdesi za vchodem byla slabá koróna, z níž sem proniklo pár fotonů. Spolu s nimi i ozvěna výkřiku, který následovala další salva ze samopalů. Mercer zahlédl stín mihotavého světla, jasný důkaz ohně šlehajícího z hlavně automatu.

Tentokrát, když zbraně utichly, se už další křik neozval. Neměl tušení, co se stalo, a přál si, aby šlo o nějaký dobře vymyšlený vtip. Věděl však, že to tak není. Mercer se ani nehnul a nevydal jediný zvuk. Jen napínal oči do tmy.

32


Asi minutu po druhé salvě, když už se začal sunout blíž, zahlédl v temnotě náhlou změnu. Sloup méně černého prostoru – vchod do experimentální komory – čtyřikrát zablikal. Byly to siluety čtyř mužů, kteří odsud vycházeli ven. Nevydávali sice žádné světlo, ale rychlost, s jakou se vynořili, i přesné rozestupy mezi nimi Mercerovi napověděly, že jednají, jako kdyby viděli.

Museli používat termovizi nebo měli světelné emitory v ultrafialovém pásmu s brýlemi, které je dokážou rozlišit. S takovým vybavením by se jim tunel jevil jako osvětlený, ačkoliv muži sami zůstávali v naprosté temnotě. Vojáci tenhle systém používali jen zřídka, protože nepřítel stěmi správnými brýlemi by snadno zaregistroval UV záření z jejich emitorů.

Boty těch lidí prakticky nevydávaly žádný hluk, ačkoliv právě probíhali rozlehlejším prostorem. Za chvíli pak zmizeli za lesem podpůrných pilířů. Mercer se vyplížil ze svého úkrytu a obezřetně se vydal do tmy. Neodvážil se rozsvítit důlní lampu. Pomalu se posouval k místu, odkud se vynořili střelci, a než přenesl váhu, snažil se, aby jeho nohy stály pevně na tvrdém podloží. Když došel ke vchodu, lépe vnímal zář vzdáleného světla, která se plazila po několika stěnách. Seběhl krátkou chodbou dolů, zatočil doleva, pak doprava a pak znovu doleva. S každou zatáčkou byl odměněn větším množstvím světla, až se nakonec objevil v kruhové komoře se třemi sadami žlutých stavebních reflektorů umístěných na útlých trojnožkách. Jedna z nich byla převrácená, ale slabému paprsku se i tak dařilo nasvěcovat děsivou scénu. Odrážel se od krvavé skvrny na kamenné podlaze, zářivé jako rtěnka.

I další lampy odhalovaly nechutnou scenerii. Bylo tu šest mrtvých lidí. Čtyři muži a dvě ženy. Jedna z nich se nacházela poblíž převráceného reflektoru a jeho světlo zachycovalo krev z prostřeleného krku. Zlomy a kudrlinky krvavého obrazce napovídaly, že než srdce vyčerpalo veškerý život z její přeseknuté krkavice, svíjela se v křečích. Druhá žena schytala několik střel do hrudníku, její tělo upadlo nazad na stůl plný počítačů a vědeckého vybavení, takže se jí nohy kymácely nad zemí.

33


Muži nedopadli o nic lépe. Dva vypadali, že dostali zásah do zad, nejpravděpodobněji z první dávky, když střelec vtrhl do komory. Další působil dojmem, že utíkal napříč místností a utržil několik zásahů do stehna, boku a trupu, než ho smrt srazila na hromadu tlakových lahví používaných svářeči.

Tím čtvrtým mužem byl Abe Jacobs. Vypadalo to, že se snažil použít své tělo jako štít, chránil ženu, která vykrvácela. Hrudník měl samou krev a jeho plnovous – zakrýval mu krk a byl na něj velice hrdý – vypadal jako rudá drátěnka. Uprostřed místnosti ležela hromada silného skla, které se rozbilo. Z té skrumáže vedly hadičky k centrálnímu mísicímu panelu, jenž připomínal potrubí ropné rafinerie. To vše bylo napájeno z několika tlakových lahví. Šlo o pozůstatky mlžné komory, kterou používali při svých experimentech. O kousek dál se nacházela měděná bedna s odklápěcím víkem, jejíž funkci nedokázal odhadnout.

Mercer si vryl do mozku celou scénu jedním rychlým pohledem. Pak se rychle vydal k Abeovi, poklekl a vzal starého muže za ruku. Zcela zbytečně. Abe byl zřejmě mrtvý dřív, než jeho tělo narazilo na tvrdou kamennou podlahu.

Mercer čekal slzy, ale žádné nepřicházely. Místo toho ucítil palčivý vztek, který se mu hromadil někde hluboko v žaludku. Vestoje si rychle prohlédl ostatní. Kdyby existovala šance někoho z nich zachránit, zůstal by tu, ovazoval obětem zranění a utěšoval je. Ale pro tyhle lidi už nemohl udělat nic. Alespoň ne tím, že bude dřepět v téhle místnosti.

S rukama ulepenýma od krve vyběhl Mercer ven z výzkumného pracoviště a vracel se zpět do jedné z hlavních komor. Jeho důlní lampa nedokázala nasvítit víc než jen pár stop, takže temnota před ním představovala neznámý svět pošmourných stínů, kde mohl číhat jeden ze střelců na případné známky pronásledování. Mercer se podíval nad hlavu a zjistil, že si vědecký tým do své badatelské komory natáhl osvětlení z hlavní šachty. Tihle lidé nebyli horníci zvyklí na tmu. Chtěli tady dole mít co nejvíc světla.

Když k nim postupoval útočný tým, rozbíjel žárovky, což

34


Mercerovi napovědělo, že se vraceli zpět po vlastní stopě sledováním ještě horkých vláken pomocí termovize. Mercer měl silnou kombinézu, která dokázala pohltit obrovské množství tepla, a jeho tělo bylo o pět stupňů chladnější než zatuchlý vzduch v dole. Zabijáci by ho mohli vidět až ve chvíli, kdy by se přiblížil těsně k nim.

Naskočil na segway a naklonil se co nejodvážněji dopředu. Nemotorná plošinka skolečky vyrazila kupředu – je stli ne jako střela, tak rozhodně o dost rychleji, než by dokázal Mercer urazit jedenapůlkilometrovou vzdálenost, kterou potřeboval překonat k hlavnímu výtahu, po svých. Vítr foukající do obličeje byl jasnou známkou, že se pohybuje velmi slušným tempem.

TeK už jen stačilo propočítat poměr rychlostí s ohledem na vzdálenost. Jak rychle se budou odsud chtít střelci dostat, aniž by při tom dělali hluk? Co nejrychleji, tipoval Mercer. Což znamená, že poběží bez zastávky a zdržovat je bude jen skutečnost, že musí mít nasazené termovizní brýle. Řekněme tak sedm minut. Měli k dobru dvě minuty, než se Mercer dostal k Abeovi a ostatním. Pak další minuta.

Matematika byla neoblomná. Nemá šanci je dohnat. Jeho jedinou šancí by bylo, kdyby je cestou k tříúrovňové kleci hlavního výtahu něco zdrželo.

Konečně před sebou Mercer uviděl světla. V tomhle patře byl prostor kolem výtahu vyrubaný do tvaru podzemního dómu. Sem směřovaly cesty z různých slují, ale byly tu i rampy a násypné žlaby, s jejichž pomocí bylo možné nakládat různé úrovně osobního výtahu i vysoké zásobníky na rudu. Podpůrná struktura kolem výtahu vypadala jako nákladová plošina v lomu, tři patra oceli, změti trubek a třídičů rudy. Na rozbití tu bylo pro útočný oddíl přece jen těch žárovek moc, a tak nechali tyto prostory netknuté.

Mercer zpomalil, a ještě než vjel do dómu, seskočil ze segweje. Nepřemýšlel zatím, co by udělal, kdyby se mu vrahy podařilo dohnat. Byl naprosto neozbrojený. To nejlepší, v co mohl dou

35


fat, by bylo upozornit zaměstnance na povrchu, aby zablokovali výtah se střelci do doby, než dorazí policie.

Vyplížil se z černého tunelu a zaujal pozici za malým kolejovým rypadlem, které přestalo sloužit svému účelu už před pár desetiletími. Ze stroje byly odmontovány části, které posloužily jako náhradní díly, takže připomínal exoskelet nějakého hmyzu poté, co zbytek ožrali mravenci.

Střelce zahlédl okamžitě. Stoupali vzhůru po nůžkových schodech po stranách nakládací plošiny a směřovali do horní třetiny tříúrovňové výtahové kabiny. Byli čtyři, na sobě černou taktickou výstroj. Každý z nich měl na čele špičkové termovizní brýle. Současně měli samopaly s tlumiči. Nebyl to typ MP5, jak se domníval, ale něco mnohem novějšího a zlověstnějšího, zbraně zkonstruované jen k jedné jediné věci – zabíjet lidi. Jeden z mužů měl současně přes ramena velký batoh, a soudě podle jeho držení těla, byl jeho obsah těžký.

Kabina výtahu už byla na svém místě. Trojici zbývalo jen do ní nastoupit, uzavřít mříž a poslat signál operátorovi nahoru na povrch. Jakmile vyjedou pár desítek metrů vzhůru, měl Mercer v plánu opustit svůj úkryt a vydat se ke komunikačnímu zařízení instalovanému na vnější straně výtahových dveří.

O okamžik později ale svůj plán změnil. Šéf zabijáků totiž vylezl na nakládací plošinu a nonšalantně do komunikátoru několikrát vystřelil. I když zvuky střel potlačené tlumičem bylo sotva slyšet, Mercer viděl, jak panel jiskří a prská.

Přestal myslet. Začal jednat.

Mercer vyrazil ze svého úkrytu a běžel, co nejrychleji to šlo, zatímco nad ním už muži nastupovali do klece výtahu. Nevšímal si dolní nákladové části klece a místo toho se vydal dolů po schodišti, které umožňovalo přístup do nejnižší úrovně.

Jeden ze střelců zabouchl bránu v horní části klece a o vteřinu později se ozval zvon. Mercer dorazil na poslední schod. Dveře uzavírající výtahovou šachtu byly zavřené a desetimetrová klec výtahu se před ním začala zvedat.

U tohohle výtahu, na rozdíl od běžných zdviží, si Mercer

36


mohl otevřít dveře šachty a dostat se dovnitř sám. Horníci měli dobrý výcvik ohledně bezpečnosti výtahů a dalo se jim věřit, že se nezabijí nějakým záměrným pitomým kouskem. Stejným, jaký právě prováděl Mercer.

Výtah byla praktická tříúrovňová ocelová klec přichycená k navíjecímu mechanismu na povrchu. Jednoduché signály informovaly operátora, ve kterém patře má výtah zastavit. TeK byly v té nejnižší úrovni a Mercer věděl, že tenhle výtah pojede až nahoru.

Pod klecí se houpala smyčka. Šlo o běžný elektrický kabel vyztužený kovem, ve dvou úchytech už uvolněný. Pod ním pokračovala výtahová šachta asi tři a půl metru hlubokou jímkou pro zachycování dešEové vody. O ku sdál se nacházelo čerpadlo udržující přiměřenou výšku hladiny.

Mercer nezpomalil ani se nezamyslel nad tím, co dělá. Zatímco obří výta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.