načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bleší trh - Jiří Kratochvil

Bleší trh

Elektronická kniha: Bleší trh
Autor:

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 322
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Jan Steklík
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7355-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jak sám autor o Bleším trhu píše: "Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější." Svérázné memoáry českého spisovatele Jiřího Kratochvila.

Popis nakladatele

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu , eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Kratochvil - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Kratochvil Bleší trh


Jiří

Kratochvil

Bleší

trh

Druhé město

Brno 2014


© Jiří Kratochvil, 2014

Illustrations © Jan Steklík, 2014

© Druhé město — Martin Reiner, 2014

ISBN 978-80-7227-681-3


7

Bleší trh, to je můj čtenářský sen: z díla některého zespi

sovatelů, které mám obzvláště rád, sestavit takovýosobi

tý výbor, v  němž by byla směs všeho možného, včetně

fragmentů z jeho důvěrné korespondence a z jehozavrže

ných nebo poztrácených rukopisů a z jeho intimníchdení

ků a  ze záznamů jeho milostných vzplanutí a  záznamů

jeho snů a nočních můr a taky z instrukcí jeho kuchařce

a ze soupisu jeho alimentů a z nahlédnutí do všech jeho

smrtelných i  nesmrtelných diagnóz a  do  jeho notářsky

ověřených i neověřených závětí a z jeho pokusů o vlastní

vtipné nebo výhružné epitafy a konečně z pokynůdomov

níkovi pro následnou deratizaci jeho bytu. Ale protože

vím, že něčeho takového se nedočkám, a protože nemám

odvahu sestavit to z vlastních textů, zvolil jsemkompro

mis, směs svých esejů, fejetonů, recenzí, sloupků a nei

dentifikovatelných útvarů a  jednoho vlastního dopisu.

Což zdaleka není ten bleší trh, ale je to, jak s  oblibou ří

kám, jenom jeho švagr.

Před časem se na mě obrátili Dora Kaprálová, Radim

Kopáč a  Milena M. Marešová, že se mnou udělají knižní

rozhovor. Jenže já nemíním psát ani memoáry, ač už jsem

v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní

poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie


8

básní, jak se ostatně v této knížce dočtete, a dokázal bych

snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckoncůroz

ptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal

zde přítomný dopis panu Vaculíkovi a v něm je naněkoli

ka stránkách jakýs digest mého životního příběhu, a dál

jít nemíním. A vlastně všechny texty Blešího trhu jsou do

značné míry mým literárním anebo životním vyznáním.

Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž

odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím

a  stejně tak je to i  s  brněnskou architekturou, která tu

v mém podání umožní všem zvědavcům nahlédnouthlu

boko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je tento

Bleší trh má knížka nejosobnější.


Portréty



11

Albert Camus, iniciační osobnost

Beletristické knihy, co jsem kdy přečetl, bych si mohl

rozložit na tři hromady: ty, které jsem četl pro potěše­

ní, a  ty, co jsem četl ze zvědavosti, jak jsou napsány

(profesionální zájem toho, kdo sám píše), a  konečně

knihy, které mě zasáhly, vstoupily do mého života bez­

mála jako živé bytosti. A zatímco první hromada by ur­

čitě sahala až ke stropu a ta druhá málem stejně vyso­

ko, ta třetí by vlastně ani nebyla žádnou hromadou, ale

jen docela nenápadnou hrstkou knih. A  kdybych z  ní

měl teď vybrat jen jedinou, byl by to Cizinec Alberta

Camuse.

Psal se rok 1958, rok velice zvláštní, naveskrz roz­

porný. Necelé dva roky po zmasakrovaném budapešť­

ském povstání taky u nás zesílil „třídní boj“ (jak to pře­

depisovala jedna z pouček, co přežily Stalinovu smrt),

ale zároveň už bylo zaděláno na šedesátá léta, na to de­

setiletí, v němž postupně popraskal, až se (bohužel jen

na čas) úplně rozpadl stalinistický krunýř. Konečně se

mi nakonec podařilo dostat na filozofickou fakultu

a poměry tam byly — jak se mi to jeví z dnešního, dale­

kého odstupu — jakýmsi milým karikaturním obráz­

kem celé tehdejší společnosti. Mezi přednášejícími

už nevládl ten strach jak pravděpodobně na počátku


12

padesátých let, ale jen jeho vzdálenější příbuzný, snad

bratranec, anebo dokonce jenom švagr strachu. Na

přednáškách a  v  seminářích české literatury jsme se

sice nedozvěděli zhola nic o spisovatelích zakázaných,

vyřazených z  veřejných knihoven, ani o  spisovatelích

emigrantech, ale mezi námi už kolovaly některé jejich

knížky. A  zároveň s  nimi i  překlady v  socialistických

zemích ještě stále nežádoucích západních autorů, je­

jichž některé knihy ale už stačily u  nás vyjít před ko­

munistickým pučem. A  tak se ke mně poprvé dostal

(z  rodinné knihovny spolužáka na fakultě) i  Camusův

Cizinec, ještě v překladu Svatopluka Kadlece.

V roce 1958 vyšel v Kafkově rodné Praze poprvé pře­

klad jeho Procesu. Ale taky román Josefa Škvoreckého,

kteréžto vydání ovšem vzápětí vyvolalo nemalý skan­

dál. A vyšly také Římské povídky Alberta Moravii a po­

vídky Williama Faulknera a dva roky předtím uži Sta

řec a  moře Ernesta Hemingwaye. Chci říct, ledacos se

už smělo, ale Albert Camus ještě ne, ještě stále bylo

i pouhé jeho jméno tabu (jako například i jména Arthu­

ra Koestlera, Vladimira Nabokova nebo George Orwel­

la nebo Louise Célina). Takže Cizinec měl pro nás vůni

zakázaného ovoce, byl to jakýsi kontraband ze zakáza­

ného světa (stejně jako Cesty k  svobodě Jeana­Paula

Sartra, vydané u nás taky před komunistickým pučem).

Ale to přece jenom dostatečně nevysvětluje, proč byl

tehdy pro nás mnohem přitažlivější Camusův Cizinec

než Kafkův Proces. Přičemž nepochybně jde o  knihy

spřízněné, a  to nejen podobným příběhem, spouštějí­

cím absurdní mechanismy, jež naprosto nenápadné


13

hrdiny obou knih vytrhnou z  jejich všedního, dosud

zcela bezkonfliktního života a přivedou až na popraviš­

tě, nýbrž i tím, že oba se doberou téhož poznání, že (jak

to vysloví Camusův Meursault) „člověk je tak jako tak

vždycky aspoň trochu vinen“.

A proč jsme tedy příběhu odehrávajícímu se v dale­ kém a neznámém Alžíru dali přednost před příběhem, v němž byla přítomna magická atmosféra Prahy? Jistě v tom nějakou roli sehrálo i to, že mnohem jednodušší a srozumitelnější Camusovo realistické vyprávění bylo bližší naší dosavadní čtenářské zkušenosti než tajem­ ný fragment Kafkova románu, jemuž navíc český pře­ klad Pavla Eisnera přidal na až neurastenické expresiv­ nosti. Ale určitě to pro nás tenkrát nebyl ten hlavní důvod. Nýbrž nejspíš to, co vzápětí po Cizinci vyslovil pak Camus ještě v eseji Mýtus o Sisyfovi (který se k nám ovšem dostal až mnohem později), onen prožitek štěstí i v „netečnosti světa“ a absurditě lidského osudu, a co bychom marně hledali v Kafkově tak beznadějném pří­ běhu. Právě to bylo pro nás osmnáctileté na konci pa­ desátých let přímo programově blízké. Meursault se pro nás stal „hrdinou naší doby“: bezvýznamný úřední­ ček s obyčejnskými starostmi i radostmi každého z nás, který tu náhle vystoupil ze své všednosti, když s nepo­ kořitelnou hrdostí dokázal přijmout svůj absurdní osud i  nespravedlivý rozsudek. My bychom to ovšem ten­ krát takhle sofistikovaně nepojmenovali. Na to byl pro nás Meursault až příliš živý.

A zkusil bych to říct ještě obrazným jazykem. Spřízně­ nost Kafkova Procesu a Camusova Cizince není v pravém slova smyslu literární (když psal Cizince, neznal ještě Proces), ale troufl bych si tvrdit, že Cizinec se mák Procesu jako Nový zákon ke Starému zákonu, čímž chci říct jen tolik, že přísný svět nevyzpytatelných zákonův Procesu, svět, v  němž se z  viny, do níž je člověk doslova uvržen jako do „dědičného hříchu“ ve Starém zákoně, nelze vykoupit ani smrtí, prosvětluje Camusův Meur­ sault svým nepokořitelným rozhodnutím zůstat až do poslední chvíle šťasten. Vím, že takové biblické srov­ nání může znít rouhavě, ale uvědomte si prosím, že Ca­ musův Cizinec byl pro nás svým způsobem taky prvním setkáním s eschatologií, i když my bychom to zase ten­ krát tak nepojmenovali. A  zároveň jsme za tím příbě­ hem jaksi podvědomě a intuitivně cítili Camusovu zku­ šenost s dusnou atmosférou okupované Francie (která nebyla zas tak vzdálena atmosféře našich doznívají­ cích a dohnívajících padesátých let), a to vše vysloveno v textu, který s tím neměl naprosto nic společného, ale přesto tím byl prosycen.

Na konci padesátých let byla naše společnost hlubo­ ce otřesena tím, jak se zřítily úplně všechny zdánlivě hodnotové konstrukce, na nichž byla budována sociali­ stická utopie, a  jak se naráz vyjevila ve své podstatě. Tak to aspoň vnímaly ty starší generace, nikoli my. Ale nejhorší — a to už i pro nás — bylo to, že přes všechny otřesy nedocházelo ke skutečným změnám. A takovou společenskou, mentální a mravní ztuhlost nejintenziv­ něji cítíte, když je vám právě těch osmnáct roků.

Ti nejodvážnější z nás kladli tenkrát lektorům mar­ xismu­leninismu (předmětu, který byl povinný pro všech­ ny studijní obory) provokativní otázky. Meursaultův zážitek jinakosti a cizoty nám byl v té době tak, ale tak srozumitelný! Nebylo v  naší moci změnit společnost, v níž jsme žili, a ani jsme se o to nepokoušeli, ale bylo v naší moci se s ní neztotožnit. Byli jsme pravděpodob­ ně první generací, která už zažila vědomí nepřináleži­ tosti k odcizeným socialistickým strukturám a zároveň vzdorovité štěstí z těch nejelementárnějších životních hodnot opovrhujících všemi utopiemi a  ideologiemi. Camusův Cizinec, to byla ta pravá kniha v  pravý čas a  taky doklad toho, jak naprosto nepolitický příběh může mít i silný politický náboj. Příběh, který má nepo­ chybně mytický zdroj i dosah (to, co se stalo Meursaul­ tovi, stalo se přece v  lidské historii už nesčetněkrát a ještě nesčetněkrát se stane), prostupuje pak vše, od toho nejintimnějšího v nás až po společenské vědomí.

Ale v Cizinci nenacházím jen tenhle studentský vzdor

z  časů politické nepohody. Zážitek jinakosti a  cizoty

má samozřejmě několik vrstev, jež jdou stále hlouběji

a hlouběji až k poznání, že jakýkoliv pocit pýchy a nad­

řazenosti, charakteristický pro ztotožnění s jakýmikoli

společenskými a  zvláště pak politickými strukturami

a institucemi, je vždy neblahý a překotně nás vzdaluje

tomu, co má v  životě skutečnou hodnotu, tomu nej­

základnějšímu štěstí a zároveň znepokojivým pochyb­

nostem.

A ještě dvě čtenářské poznámky.

O Cizinci se často mluví jako o  perfektně fungující

a  svrchované racionální konstrukci na způsob filozo­

fické povídky, blízké například Voltairově Candidovi.

A dokonce jako o příběhové „aritmetické rovnici“. Ale

přitom jeho sevřená forma (rozsahem novela) a úspor­

ný styl, inspirovaný možná raným Hemingwayem, vů­

bec nevylučují použití sugestivních detailů, proměňují­

cích tu snad racionální konstrukci ve strhující příběh

s  nezapomenutelným vypravěčským půvabem. A  že

Camus umí jako nikdo jiný zpřítomnit krajinu, moře,

zemi rozpálenou sluncem, soumrak, svítání, to je u něho

samozřejmé, miluje velké, otevřené prostory, ale všim­

něte si, jak dokáže i  hlučnou, uzavřenou prostoru ho­

vorny věznice zintimnit obrazem, v němž arabští tres­

tanci a  jejich návštěvníci sedí v  podřepu proti sobě

u mříží a jejich zdušený šepot se nese zdola jako nepře­

tržitý basový doprovod k hovorům, jež jim křižují nad

hlavami.

A pokud vím, tak nikdo si dosud nevšiml přítomnos­

ti Cizince v české literatuře. V druhém románu Milana Kundery, Život je jinde, tedy v románu psaném ještě čes­ ky a před jeho emigrací, je postava čtyřicátníka (možná nejdůležitější postava v  celém Kunderově díle!), jež je svým odporem k velkým idejím a všedním životem na okraji společnosti a vědomím společenské nepřináleži­ tosti zřetelně z  rodu Meursaultova. Má i  jeho schop­ nost opravdu se těšit z nejelementárnějších hodnot ži­ vota a  jen si tak přirozeně a  samozřejmě žít kdesi na rubu obecné morálky i estetiky.

A  ještě dovětek. V  roce 1936, ve svých třiadvaceti,

cestoval Albert Camus po Evropě (Itálie, Jugoslávie,

Československo). Praha na něho působila depresivně,

a snad také proto přemístil zprávu z černé kroniky, kte­


17

rou si přivezl z tehdejší Jugoslávie, do Československa.

Dalším důvodem bylo zřejmě i  to, že Československo

nemá moře, a právě sen o moři hraje v Camusově pře­

vyprávění toho morytátu značnou roli. Takže se z toho

stal „příběh Čechoslováka“, jak o něm mluví Meursault

v Cizinci. Meursault najde ve slamníku list starých no­

vin a v něm zprávu o emigrantovi, který se vydal z čes­

ké vesnice do světa za výdělkem. Po dlouhém čase se

vrátil jako boháč a ubytoval se nepoznán v hostinci své

matky a  sestry. Ty ho pak v  noci utloukly kladivem

a oloupily. A když se dozvěděly, kdo byl jejich nocležní­

kem, matka se oběsila a  sestra skočila do studny. Ale

fascinace „příběhem Čechoslováka“ byla tak silná, že

mu Camus o pár let později věnoval taky svou hruNedorozumění (původní název Budějovice). A zde už hosti­

nec slouží jako smrtící past na bohaté nocležníky.

A to bylo mé druhé iniciační setkání s Camusem.Nedorozumění se hrálo koncem šedesátých let v  Praze

a má taky svou českou rozhlasovou podobu. Ale mys­

lím, že hra neuspěla u nás stejně jako ve Francii. Je to­

tiž Camusovým omylem, anebo chcete­li nedorozumě­

ním. Psal jsem o tom v lednu 1969 v eseji Kultura jako

katarze (publikovaném tenkrát v Hostu do domu a do­

stupném teď v mé knížce Vyznání příběhovosti). Camus

se v ní totiž pokusil o současnou podobu antické tragé­

die, tedy o archaickou, mrtvou formu. A ve skutečnosti

to měla být, tvrdím, absurdní komedie. Víc než třicet

roků jsem se k té myšlence vracel, až jsem se rozhodl

napsat absurdní komedii (černočernou grotesku s prv­

ky psychodramatu) o šestadvaceti obrazech Play Camus.

18

Ale Camusův „příběh Čechoslováka“ jsem přemístil do

našich časů, na počátek devadesátých let. Syn, posrp­

nový emigrant, se inkognito vrací z New Yorku a uby­

tuje v  hotýlku, který restituovala jeho matka. Ale

všechno už je hodně jinak než v té Camusově hře. Mat­

ka a  sestra už nevraždí samy, nýbrž zaměstnávají ná­

jemného vraha, nekrofilního psychopata. A taky vztah

mezi matkou a sestrou je jiný. A taky konec je napros­

to jiný. Zůstal jen ten sen o  moři, představený zde ve

větě, která je jediným doslovným citátem z původní Ca­

musovy hry („...a až budeme moci opustit tenhle kraj

bez obzoru a až zapomeneme na tuhle zemi ponořenou

do stínu, toho dne, kdy se konečně octneme tváří v tvář

moři, toho dne uvidíš, jak se umím smát!“).

Čili toho svého iniciačního setkání s  Camusem ze

svých osmnácti let jsem se už nikdy nezbavil a nezba­

vím.

Vladimir Nabokov romanopisec

Kdybych měl vyslovit jméno spisovatele, v němž je pří­

tomno všechno příznačné pro to nejlepší ze spisova­

telské tvorby dvacátého století, byl by to nepochybně

právě Vladimir Nabokov, který „když prošel zkouškami

modernismu, dospěl k obnovenému — zajímavému a po­

někud chladnému — narativnímu umění“. Tak je v jeho

románu Dar charakterizován talent malíře Romanova

z berlínské ruské komunity. A taky další přívlastky po­

pisující Romanovovy obrazy, „podivná, překrásná, a přes­ to jedovatá malba“, by se našly i v některých recenzích Nabokovových románů a povídek. Nabokov umí vše, co se čeká od románů naší nedávné současnosti, strhující thriller (Smích ve tmě) i  groteskní divertimento (Král, dáma, kluk), experimentální text s „existenciálním ná­ bojem“ (Zoufalství), novelistickou hříčku (Oko), ale taky skandální bestseller (Lolita), a při tom všem umí taky perfektně skrýt svou lidskou bolest za zdánlivě chlad­ ným románovým mistrovstvím. A  Nabokov je dávno před postmodernou jejím výrazným představitelem, a ta stříbrná nit, která se každou chvíli zaleskne v tka­ nině jeho příběhů, to je všudypřítomná nabokovovská ironie.

A  kdybych měl teď zvolit ten Nabokovův román, v  němž je svým způsobem přítomna celá jeho tvorba, byl by to právě zmíněný Dar. Najdeme v něm všechny Nabokovovy posedlosti, literární i mimoliterární, auto­ biografické obrázky z  vlastního dětství i  dospívání, ukryté za paravánem jakoby cizího příběhu, odstavce věnované motýlům i šachům, mihne se tu Puškin i Go­ gol, ti dva Nabokovovi nejmilovanější ruští autoři, a se­ tkáme se zde se všemi rafinovanými podobami perzi­ fláže a parodie a s autoportréty navlečenými do cizích obleků i cizího spodního prádla. A jako „ironický šleh“ se zde objeví i jen tak na půl úst převyprávěný příběh Lolity.

Slovo dar psáno azbukou má ještě, stejně jako v ang­ lickém překladu (gift), další význam: talent. Ale v češti­ ně tento druhý význam jen tak samozřejmě nenaskočí. Napovězme tedy, že v tomto románě jde o dary ducha, života, dary obraznosti, tvořivosti, fabulace. Ale taky o jejich nedostatek.

Dar je ale taky jak překladatelsky, tak čtenářsky z nejobtížnějších Nabokovových románů. V české pře­ kladové literatuře nacházím pro to obdobu jen v  pře­ kladatelském výkonu Josefa Škvoreckého a  Lubomíra Dorůžky při překládání rovněž i  čtenářsky obtížné Faulknerovy Báje. I když tady přece jenom vychází pře­ kladateli vstříc fakt, že Dar existuje ve dvou „zcela autentických mutacích“, ruské a anglické.

V jedné z rovin je Dar milostným románem, v němž se osud rozhodne hlavního hrdinu, spisovatele Fjodora Konstantinoviče Godunova­Čerdynceva, dát dohroma­ dy s  jeho budoucí láskou Zinou. Ale napřed to udělá naprosto hloupě, „nevkusně a nešikovně“, až si říkáte, jaký idiot je ten osud. Pokusí se to napravit, ale zvorá to i na druhý pokus, až konečně osud, „už na konci svých sil, podnikne poslední zoufalý manévr“. Ten je však po­ staven na dokonalém omylu a klamu, ale přesto vyjde, protože „ty nejkouzelnější věci v přírodě i v umění jsou založeny na klamu“. Sledovat tohle napřed bezhlavé a pak čím dál bizarnější řádění osudu v lidských vzta­ zích by byl nepochybně strhující čtenářský zážitek, kdyby ale ta mrcha Nabokov nevyslal po řece příběhu dva obrovské tankery, tarasící už i tak komplikovanou plavbu jeho love story.

Dar patří k těm Nabokovovým rusky psaným romá­ nům, jejichž cílovou skupinou byla původně berlínská a  pařížská ruská diaspora. Tvrdil bych, že Dar je do­ konce tím románem, na němž je tohle původní určení nejvíc znát. A parafrázuje Nabokova řeknu teď, že ber­ línský ruský exil (a až do nacifikace Berlína jedna z nej­ větších a  nejlíp organizovaných ruských diaspor) se nostalgicky chvěl ozvěnou ruské poezie devatenáctého a  počátku dvacátého století. Takže prvních padesát stránek románu, zaplněných převážně fiktivními recen­ zemi básnického debutu Fjodora Konstantinoviče, je nejspíš svými literárními odkazy, aluzemi a echy ruské poezie skutečnou hostinou, ovšem jen pro ruské čtená­ ře či rusisty důkladně obeznámené s ruskou poezií.

Druhým tankerem, který čtenáři sledujícímu tah mi­ lostného příběhu vpluje do cesty, je další literární opus Fjodora Konstantinoviče: životopis Černyševského.

Nikolaje Gavriloviče Černyševského považoval Le­ nin za „jediného skutečně velkého spisovatele“. Patřil k nejvýznamnějším a nejodvážnějším politickým publi­ cistům 19. století a k mluvčím ruských revolučních de­ mokratů. Napsal několik politicko­výchovných romá­ nů, z nichž nejznámější je Co dělat? Strávil dvacet roků ve vyhnanství a  v  kriminále byl taky jako doma. Hle, ten nejobětavější idealista a  uctívaná ikona, ale záro­ veň ten nejmizernější spisovatel, který „neměl nejmen­ ší ponětí o  skutečné podstatě umění“. A  to už cituji Nabokova, jenž si prostřednictvím Fjodora Konstanti­ noviče a jeho pamfletu na Černyševského vyřizuje účty s „estetikou“, která se pak jednou obludně rozkošatí do tzv. socialistického realismu. Černyševskij — troufnu si tvrdit — byl svým způsobem opakem Mefistofela: dobro chtěje páchat, konal však zlo, zasel vítr, jehož ničivý orkán sklidily pak následující generace. A Nabokov to moc dobře věděl, ale když dokončil Dar, byl ještě Čer­ nyševskij i mezi emigranty, totiž aspoň jejich části, na­ tolik respektovanou ikonou, že se Nabokovův román směl objevit v roce 1938 v objemném pařížském časo­ pise (vydávaném esery, stoupenci ruské strany sociali­ stických revolucionářů, zlikvidované v SSSR bolševiky) Sovremennyje zapiski jen bez čtvrté kapitoly, tedy bez toho pamfletu na Černyševského. Celý román vyšel rus­ ky až v roce 1952 v New Yorku a o jedenáct roků pozdě­ ji tamtéž anglicky.

Ale nebyl by to Nabokov, kdyby ta čtvrtá kapitola Daru nebyla ve skutečnosti parodií pamfletu, tedy pa­ rodií parodie. Černyševského život je tam zgroteskněn v  řadě sugestivních detailů, jako vystřižených z  filmu Woodyho Allena Láska a  smrt, u  nás méně známého, který byl situován do Ruska 19. století. A Fjodor Kon­ stantinovič k tomu dodává, že „všechno to hořké a he­ roické, co život Černyševskému přichystal, nevyhnu­ telně provázela příchuť ohavné frašky“, byl to jinak řečeno „pán, co páchne po štěnicích“.

Černyševskij nejenže byl připraven o většinu darů ži­ vota, ale dokonce i  samotný jeho život se tu nakonec jeví jen jako plagiát životopiscovy posedlosti Černyšev­ ského životem. A  Černyševského protějškem je pak právě autor, o němž Zina praví: „Myslím, že budeš spi­ sovatelem, jaký tu ještě nebyl, a  Rusko bude po tobě umírat touhou — až se jednou, příliš pozdě, vzpamatu­ je...“ A když slyšíme tahle prorocká slova, už nepochy­ bujeme, kdo to tady nosí košile, ba i  kalhoty Fjodora Konstantinoviče. Vždyť taky román je od začátku na

23

střídačku vyprávěn Fjodorem a Nabokovem a přecho­

dy z osoby do osoby jsou leckdy záludně nepostřehnu­

telné.

Na těch nejsilnějších stránkách Nabokovova Daru si

znova uvědomujeme, že i náš skutečný svět je ve sku­

tečnosti jen plagiátem Nabokovových příběhů.

Vladimir Nabokov povídkář

Hrdinou Nabokovovy povídky Ultima Thule je jakýsi zá­

hadný Falter, o  němž není jasné, jestli je to šarlatán,

anebo skutečně kdosi, kdo odhalil „tajemství vesmíru“,

ale zato je o něm známo, že když se pak o tohle tajem­

ství podělil s  kýmsi, tak ten „vzápětí skonal úžasem“.

Není třeba přílišného čtenářského důvtipu, abyste si

po přečtení povídky (která je ve skutečnosti zlomkem

nedopsaného románu) uvědomili, že Falter je Nabo­

kovovým ironickým autoportrétem: to Nabokov snad

skrý vá v  „pavučině stylu“ záludného „metafyzického

pavouka“, a  tak se sebeironicky obviňuje ze šarlatán­

ství. V šestadvacáté kapitole Pomalosti, románu Milana

Kundery, ho jeho žena Věra varuje, aby si nezahrával

s žertováním, že tomu nikdo neporozumí a lidé ho za to

budou nenávidět. Nabokovova žena, rovněž Věra, však

svého muže nevarovala, a  tak se stalo, že jeho roz­

vernou sebeironickou vizitku (šarlatán) kdekdo zvedl

a vzal vážně. U nás například literární historik Martin

C. Putna. V knize Rusko mimo Rusko představuje Nabo­

kova jako „geniálního eskamotéra“, jehož psaní je jen

24

„chlad, nezúčastněnost a  zcela principiální nezájem

o svět, jemuž se říká skutečný“, a jehož postavy postrá­

dají duši, vždyť je taky vytvořil „cynický fracek“. Navíc

má u nás tohle moralizující pojetí opravdu letitou tradi­

ci. Už mnogo let tomu nazad označil spisovatel Petr

Pujman Nabokovův román Lolita za „výkal zabalený do

krásného papíru“. A až do konce osmdesátých let pat­

řil Nabokov v poválečném Československu ke čtveřici

autorů (Céline, Koestler, Orwell, Nabokov), jejichž kniž­

ní vydání, a to jakéhokoli jejich díla, nepřipadalo vůbec

v  úvahu, navzdory tomu, že jinak nám překladatelé

i  nakladatelství otvírali odvážně okna do světa. Ale

i  poté co se konečně zvedla závora taky pro vydávání

Nabokovových knih, nijak s tím nespěcháme. Objevily

se totiž další potíže. Jsou v podstatě dvě: za prvé, Nabo­

kov se velice obtížně překládá, a  přestože má u  nás

toho nejlepšího překladatele, Pavla Dominika, a něko­

lik dalších, a to z anglických i ruských verzí, jeví se ně­

které jeho romány jako překladatelsky jen velice obtíž­

ně zdolatelné. Druhou potíží je Nabokovova jinakost.

Tak, jak on píše, se u nás nikdy nepsaly romány ani po­

vídky. Nabokov skutečnost nezobrazuje, ale podrobuje

slovesnému průzkumu, takže v  časech přímočarého

„konzumního realismu“ nemůže mít u  nás na růžích

ustláno. A v takové situaci je pak vydání kompletního

Nabokovova povídkového díla, celkem šestašedesáti

povídek ve třech svazcích, opravdovou událostí. V na­

kladatelství Paseka vyšly v roce 2004 dva svazky, zahr­

nující rusky psané povídky z Nabokovova berlínského

pobytu. A v roce 2006 vychází svazek závěrečný, povíd­

25

ky psané napřed ve Francii a  potom v  USA, povídky,

v  nichž už začíná opouštět mateřštinu, aby si v  jedné

z  nich, v  Mademoiselle O, vyzkoušel francouzštinu,

a pak se už trvale zabydlel v angličtině.

Jistěže jsou Nabokovovy povídky jakousi laboratoří

jeho románů. Ale to vůbec neznamená, že jsou pro au­

tora podřadným žánrem. Věnuje jim stejnou editorskou

péči jako románům, pořádá z nich vždy pečlivě sesta­

vované a  důkladně komentované soubory. V  posled­

ním svazku třídílného nabokovovského povídkového

tezauru shromáždilo nakladatelství Paseka chvályhod­

ně i autorovy poznámky a doplnilo je taky Nabokovo­

vými předmluvami ke všem povídkovým souborům

i výborům, z nichž nejenže se dozvíme, že většinu poví­

dek převedl z ruské do anglické verze buď sám, anebo

se svým synem Dmitrijem, ale taky se v  nich občas

mihne něco osobního, takže jsou neodmyslitelnou sou­

částí Nabokovových knih. A třetí svazek obsahuje také

dva fragmenty nedokončeného románu z období poby­

tu v Paříži (Ultima Thule a Solus Rex), které Nabokov ne­

odložil mezi povídky jako snad nějaký odpad, s nímž si

už neví rady, nýbrž jako tajemné kokony slibného ro­

mánu, jehož „vykuklení“ už zabránila prudká změna ži­

vota: Nabokov opouští Evropu a  přesídlí na dvacet

roků do Ameriky. V třetím povídkovém svazku pak na­

jdeme i dvě povídky (Mademoiselle O a První láska), kte­

ré se později stanou, jen lehce pozměněny, kapitolami

v memoárovém románě Promluv, paměti, ale sám Nabo­

kov se nikdy definitivně nerozhodne vyřadit je z povíd­

kových knih, což svědčí o tom, jaký význam přikládal

26

povídkovému žánru. (A  tak i  v  nakladatelství Paseka

jsou ty dva texty přítomny dvakrát, ve vydání knihy

Promluv, paměti i v povídkovém souboru, což je samo­

zřejmě v pořádku, ale nerozumím tomu, proč při té pří­

ležitosti nebyly použity dva rozdílné a stejně hodnotné

překlady, lišící se právě jen půvabnými překladatelský­

mi variantami, Dominikův v Promluv, paměti, a Šenky­

říkův z knihy Třináct do tuctu.)

Co vás prvně zneklidní při čtení Nabokovových poví­

dek, je text přetížený obrazností, která je často hodně

neobvyklá, někdy kosmologická, jindy oneirická, tedy

snová až surreálná, pak zas entomologická, mytologic­

ká či mytologizující a dosti často enigmatická a někdy

i provokativní. Nabokovovy povídky jsou nasyceny su­

gestivními detaily a rozsáhlými odbočkami, těmi příbě­

hy v  příbězích, anebo několikavrstevnými reflexemi,

umnou intertextualitou a jazykovými hříčkami (povíd­

ku Sestry Vaneovy uzavírá odstavec obsahující v akro­

stichu jména obou sester), nemluvě už o tom, že doslo­

va každá jeho povídka si hledá svůj vlastní způsob

vyprávění, své vlastní kompoziční postupy. Ale navzdo­

ry tomu všemu to nejsou žádné estétské depozitáře či

rituály, ale naopak, ta hustá pavučina metaforického

stylu je ochrannou vrstvou, za níž je stále zjitřované

trauma emigrace, které dokázal vyslovit jak málokdo

z  exilových autorů. Ty nejlepší z  Nabokovových poví­

dek jsou právě o  trýzni exilu bez možnosti návratu

a najdeme je v prvých dvou svazcích povídkového sou­

boru. Tam jsou povídky evokující Berlín ruské emigra­

ce dvacátých a třicátých let minulého století (to ghetto

27

exilu, v němž si spisovatel navíc ještě vytvořil své vlast­

ní ghetto, když mu tam atentátník zavraždil otce), až

do roku 1937, kdy už Nabokov utíká s  rodinou před

„hnědým morem“ do Paříže. Jako příklad toho, jak vy­

nalézavě umí Nabokov kompenzovat bolest a  trýzeň

emigrace, bych uvedl povídku Mluvíme rusky z prvého

svazku povídek. Svou nenávist k sovětskému režimu tu

promění v bizarní komično: ruští emigranti v Berlíně si

chytí sovětského agenta a  chovají si ho v  soukromé,

docela fešácké vězeňské cele.

Ve třetím svazku je povídka o útěku ze stále bezna­

dějnější Evropy. Povídka se jmenuje Že v Aleppu jsem

kdys... a  je v  ní sugestivní odstavec, výmluvnější než

všechno, co kdy k  tomu tématu napsal například Re­

marque (aspoň zlomek z toho odstavce: „...nikdy také

nezapomenu na jeden úsek silnice a na rodinu uprch­

líků, dvě ženy a  dítě, jejichž starý otec nebo dědeček

cestou zemřel. Na nebi se zmateně shlukovala černá

a bleděrůžová mračna... a mrtvý muž ležel na zádech...

ženy se pokoušely klackem a rukama vyhloubit u cesty

hrob... po chvíli to vzdaly a  seděly vedle sebe mezi

chudokrevnými máky...“). Jiná povídka (Lik) propojuje

mučivé zážitky z dětství a dospívání v dávné vlasti s ne­

čekaným setkáním se spolužákem­trýznitelem až v da­

leké emigraci, setkáním, které má atmosféru noční

můry. Napadlo mě nad tou povídkou cosi, co se na prv­

ní pohled může zdát až příliš bizarní, ale o čem si před­

stavuju, že by to Nabokova zaujalo: vždy ho přece vzru­

šovalo putování příběhů jak ztracených duší a  jejich

přebývání v  cizích tělech. Nuže, povídka Lik vychází

28

v roce 1956 v anglickém překladu v New Yorku, a prá­

vě v  tom čase tam žije český spisovatel Egon Hostov­

ský a  po dokončení novely Dobročinný večírek se od­

hodlává k  napsání svého nejvýznamnějšího a  nejroz­

sáhlejšího románu a  odjíždí na venkov, aby tam nad

ním strávil tři roky. A jsem přesvědčen, že tou roznět­

kou rozsáhlého románového opusu, kterou si odváží

s sebou, je, aniž to tuší, právě ta nevelká Nabokovova

povídka. Přečtěte si ji a znova se začtěte do Hostovské­

ho románu. A to není nic proti Hostovskému. Naboko­

vova povídka je totiž jen tou malou třpytkou, jejíž za­

blesknutí probudí v hlubinách spisovatelova nevědomí

obrovského leviatana románu. Paradoxní pak je, že

Hostovský se ve svých literárních vzpomínkách zpěču­

je jakémukoliv spojení svého románu s Nabokovovým

jménem.

Ale tím náš lov v  těchto vodách nekončí. Za pozor­

nost stojí ještě jeden dotek s českou exilovou literatu­

rou. Když v roce 1974 odchází do exilu Milan Kundera,

žije už Nabokov čtrnáct roků ve Švýcarsku, kde v  ro­

ce 1977 umírá. Ti dva se nikdy nesetkali a  na první

pohled není patrna žádná spřízněnost: Kunderův „ra­

cionální jazyk“ oproti Nabokovovu obrazností přetí­

ženému textu! A  přece, tu trýzeň z  emigrace a  bolest

z  nemožnosti návratu, jak ji známe z  Nabokovových

povídek, vyslovil Kundera stejně objevně a s obdobnou

kompenzační zázračností v románě Kniha smíchua za

pomnění a  v Nevědění. A  vykupitelská role umění, tak

jak ji chápe Nabokov, má svůj protějšek v tom, čemu ří­

kám Kunderovo „náboženství románu“. Oba jsou mis­ try ironie, sebeironie, mystifikace, cítí obdobnou ne­ chuť k Dostojevskému, k textům zalykajícím se citovou hysterií, proto ten jejich zdánlivý chlad a zdánlivá ne­ zúčastněnost, a prožívají stejné znechucení nad cizími překlady svých textů a oba pak jako spisovatelé opou­ štějí mateřštinu. A odvažuji se tvrdit, že Kunderův prv­ ní francouzsky psaný román, Pomalost, je mimo jiné i  autorovým vě domým či nevědomým holdem Nabo­ kovovi nejen pro onen rozverný entomologický motiv s  českým ento mologem Čechořípským, ale především pro objevné prostupování rozdílných literárních textů a časových a významových rovin a taky pro hru s pří­ padnými interpretacemi.

Když k nám někdy v druhé polovině osmdesátých let doputovalo torontské vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, poučoval mě kdosi, že Milan Kundera je cynický autor, jehož román je čirou kalkulací na úspěch u  francouz­ ského publika: hodně sexu a  trocha rádobyfilozofie, která má ve čtenáři vyvolat pocit, jak snadno je dosaži­ telný Nietzsche i Parmenides. A svůj morální soud do­ ložil historkou, která měla předvést, jakým cynikem je Kundera, a  přesvědčit mě, že takový člověk přece nemůže psát dobré romány. Ach to nenávistné mora­ lizování, které u nás patří k tradičnímu pohledu na li­ teraturu! A  tady se tak obloukem vracím k  Putnovu soudu nad Nabokovem, „cynickým frackem“, a  morál­ nímu sou du nad jeho „chladnými a  vykalkulovanými romány“.

Jakkoliv je mi srozumitelná a velice blízká motivace povídky Vyhubení tyranů, která otvírá třetí povídkový

30

soubor v nakladatelství Paseka, považuji ji za politický

pamflet, tedy za jeden z  těch slabších Nabokovových

textů, a kdybych naproti tomu měl uvést povídku, kte­

rou mám obzvláště rád, musel bych sáhnout po před­

chozím svazku povídkového souboru a po jeho úvodní

povídce, po Aureliánovi. Je to ironický a karikaturní au­

toportrét Nabokova­entomologa, komický i mučivý au­

toportrét snílka — náruživého sběratele motýlů a jeho

snu o motýlí lovecké výpravě. Ale pro pozorného čtená­

ře to může být i jeden z klíčů k porozumění Nabokovo­

vě tvorbě, protože tím aureliánem čili snílkem („...měl

patřit k  zvláštní odrůdě snílků... jimž se za dávných

časů říkalo ,aureliáni‘ — snad kvůli motýlím kuklám,

těm ,drahokamům přírody‘, které tak rádi objevovali...

nad zaprášenými kopřivami u polních cest...“) není jen

Nabokov­entomolog sbírající „drahokamy přírody“, ale

i  Nabokov­spisovatel vybrušující ve své berlínské, pa­

řížské, americké a švýcarské dílně taky docela jiné dra­

hokamy.

Jerzy Kosiński, nepietní portrét

Výstřel z  křižníku Aurora má ve svých dalekosáhlých

následcích jednu nespornou zásluhu: významné obo­

hacení americké literatury. Emigranti Rus Vladimir

Nabokov a Polák Jerzy Kosiński darovali americké lite­

ratuře své zázračné talenty, přičemž slovo dar má, jak

víme od Nabokova, své bohaté konotace. Darovali totiž

nakonec víc než jen talenty. Ale zatímco Nabokov se spokojil jen s jediným „marketingovým tahem“ (a Lolita se stala i  jeho prokletím), celé Kosińského románové dílo je neseno stále znova a znova explodujícím skan­ dálním životním příběhem, který na nějaký čas převáží i nad jeho dílem, aby se nakonec uzavřel drastickou se­ bevraždou spisovatele, který po obrovském počáteč­ ním úspěchu už pak jen vyprodával svůj talent (ostatně tragédie nejednoho talentovaného autora, tady až my­ ticky zviditelněná).

Janusz Głowacki, polský spisovatel žijící v New Yor­ ku, napsal z velkého odstupu (po devatenácti letech od Kosińského sebevraždy) své nepietní, ale emocionálně zjitřené rozloučení s  Kosińským (Good night, Džerzy) formou inspirovanou jeho románem Kroky. Totiž ne­ chronologicky řazenými scénami oživovanými setká­ ním nejvykřičenějších banalit s  nejvýstřednějšími bi­ zarnostmi, přičemž tahle románová koláž nepostrádá ani Kosińského sadomasochistické a  makabrózní vý­ střelky, ani jeho kruté sarkasmy a  okamžité zpochyb­ nění všeho řečeného.

Głowackého scénická koláž je vystavěna kolem ná­ padu vyprávět vše jako připravovaný filmový scénář o  osudech Džerzyho, kde jsou ukázky z  toho scénáře i pochybnosti vyslovované literárním agentem, režisé­ rem, producentem i  autorem a  do něhož sám Džerzy vstupuje nejen jako postava, ale i jako společník projek­ tu svými sugestivními mystifikacemi a jehož minulost se tu čiperně převléká s jeho posmrtnou budoucností. A  jsou tu scény doslova jak vykradené z  Kosińského románů, třeba apokalyptický sestup do newyorského

32

„sadomasochistického ráje“. Takže nejen fabule Gło­

wackého románu, ale taky jeho forma obšlehnutá z Ko­

sińského Kroků vyslovuje příběh spisovatele, jehož po­

sedlost udržet se nepřetržitě a  za každou cenu (!) na

nejvyšší příčce úspěšnosti ho připraví nejen o  talent,

ale i o život. Głowackého umně napsaný román si vů­

bec nezadá s  Kosińského Kroky a  mystifikující a  vše

zpochybňující Kosińského životní optika je zde vyslo­

vena ve spoustě detailů, kde se na jedné straně setká­

me se všemi zlými útoky na jeho dílo, označujícími jeho

romány za pouhé „sadistické sračky“ a jejich autora za

spolupracovníka CIA a  také předvádějícími jeho sou­

kromý sadomasochistický salon s  biči a  speciálními

erotickými nástroji a nepomíjejícími ani domněnku, že

Džerzy spal se svou matkou jako jeho autobiografický

hrdina v  románě Schůzka naslepo, aniž jsou tyto do­

mněnky dostatečně zpochybněny, potažmo jsou zpo­

chybňovány jenom pyramidou na sebe se vršících zpo­

chybňování. Na druhé straně je zde rovněž spousta

nejrůznějších bizarních detailů, které mají s Kosińským

společné pouze to, že rezonují s jeho mystifikační opti­

kou, například historka o zaživa pohřbeném Gogolovi

a jeho nadskakující rakvi, a jen tak mimochodem se do­

zvíme, že básník Josif Brodskij, nositel Nobelovy ceny,

spoluvlastnil na Manhattanu hospodu a Miloš Forman

natočil Valmonta místo Nebezpečných známostí, proto­

že se dostavil pozdě na schůzku s producenty a přišel

tak o filmové hvězdy. Navíc je Głowackého román taky

živým bedekrem s užitečnými turistickými informace­

mi ze současného New Yorku, včetně jeho pochybného

33

„zákulisí“. Ale dotknout se tajemství Kosińského Na

barveného ptáčete, toho románu vyslovujícího šílenství

zla v  lidských duších, to se Głowackému nepodařilo.

Však to mu nezazlívejme, to se, pokud vím, nepodařilo

dosud nikomu. Džerzyho skandální životní příběh skon­

čí jednou petitem v  poznámkách hluboko pod čarou,

ale Nabarvené ptáče, ta přízračná odysea putování tím

nejbanálnějším a  zároveň nejhrůznějším zlem, to ma­

kabrózní zrcadlo nejen 20. století, zůstane navždy ne­

jen s námi, ale taky s těmi, co přijdou po nás.

Ivan Vyskočil anebo Červen je zvláštní měsíc

Ivan Vyskočil a  Milan Kundera jsou protinožci, svou

tvorbou na opačných pólech a  usilující o  cosi, co je

tomu druhému na hony vzdáleno. Setkat se s protinož­

cem je vždycky dobré, ledasco je pak zřetelnější, autor­

ská identita čitelnější. V nejčastěji citované Vyskočilo­

vě větě, jíž se otvírá knížka Kosti, autor přiznává, že ho

„vzrušuje pomíjivost vyprávění a  sužuje definitivnost

napsaného“. Jinak řečeno, literární text je pro něho jen

variantou záznamu nezaznamenatelného. Milan Kun­

dera naopak usiluje o co nejdefinitivnější přesnost na­

psaného, o jakýsi absolutní text, v němž už nelze změ­

nit ani čárku. A  tak například Vyskočilova Cesta do

Úbic měla jedenáct verzí a  z  té jedenácté pak, jak mi

Vyskočil napsal, „vznikla verze dvanáctá a  třináctá,

verze pro mne v  mnohém překvapivá, když předtím

pátá a  šestá byla už zveřejněna“. A  podobně se děje s  každým Vyskočilovým textem. Naproti tomu vím od švýcarské bohemistky Zuzany Rothové, jedné z Kunde­ rových překladatelek, jak Kundera přísně dohlížel na překlady svých románů, jak se překladatele natrápil na té cestě k přesnosti překladu, neboť vyskočilovská úzkost z „definitivnosti napsaného“ má svůj protějšek v  kunderovské úzkosti z  nedefinitivnosti literárního textu, kdy se autor ze zoufalství nad nepřesností pře­ kladů vracel k přepracovávání českého (a později fran­ couzského) originálu. Takže paradoxně i  Kunderovy texty mají vždycky nakonec více verzí. Neboť právě tou úzkostí z definitivnosti a nedefinitivnosti se oba auto­

ři dotýkají, jsou jak Janus dvou tváří, jenž zároveň otví­

rá dvě různé brány.

Ale jak Vyskočil, tak Kundera se vlastně svým způso­

bem pokoušejí o  totéž, oba se totiž snaží zachytit po­

hyb, ale každý trochu jinak, rozdílným způsobem. Kun­

dera je konstruktér, který pohyb rozfázovává a potom

hledá způsob, jak fáze oživit. Vyskočil zas předvádí po­

hyb jakoby na jediné fotografii, pohyb co „žíznivou

čáru“. Pro Kunderu je to pohyb příběhu (i  jeho eseje

mají příběhovou stavbu), jenž je, všimněte si, konstruo­

ván od pointy, z  níž pak zpětně běží příběhové fáze

(nejnázorněji je to vidět na konstrukcích Směšnýchlásek). Něco takového je Vyskočilovi hodně vzdálené, ba

cizí. Nezajímá ho konstrukce a příběh je pro něho spíš

jen záminkou (i když fascinující záminkou!) k vyprávě­

ní, hranému vyprávění, a proto je nejednoznačnost ma­

teřským znaménkem jeho příběhů a  pointa nemůže

být východiskem, protože se proměňuje s každou další

35

verzí vyprávěného představení, hraného vyprávění, scé­

nického pohybu.

Další příklad. Jak pro Vyskočila, tak pro Kunderu je

varianta tím nejzákladnějším pojmem, ale znamená

přitom zase dvě naprosto rozdílné věci. Jak už řečeno,

Vyskočil představuje své příběhy (ať už v  představe­

ních či literárních záznamech) v početných variantách

a  právě jejich spontánní variovatelnost je to, co bylo

vždy v centru Vyskočilovy tvorby, co ho elektrizovalo.

Kundera zase pracuje s dokonalými konstrukcemi­va­

riantami svých existenciálních témat. Tak například ve

svém francouzském románě Ignorance (Nevědění) svě­

řuje svým postavám příběhy různých variant lidské ne­

zralosti, nešťastného nevědění, které pak poznamená

lidské osudy. Ale nejdůležitějším tématem celku Kun­

derovy tvorby je pak samotná práce s  variacemi, a  to

napříč celým jeho dílem, od prvních doteků s existen­

ciálními tématy (ve Směšných láskách) až po jejich vir­

tuózní, do detailů promyšlenou skladbu v  románech

(i v esejistických knihách). Kdežto Vyskočilovo scénic­

ké variování, to je pokus dobrat se s hereckými společ­

nicemi a společníky a taky za žádoucí spoluúčasti divá­

ků, ať už má podobu jejich oslovování anebo naopak

toho, čemu Vyskočil říká „veřejná samota“, tedy ozvlášt­

nění scénického prostoru jeho (s diváky dohodnutým)

zostrovněním, dobrat se jádra, smyslu, významu příbě­

hových témat, pokaždé překvapivě jinak. A  tak je to

pokus, který má podobu spontánního virtuózního he­

reckého „muzicírování“, blízkého svou improvizací na­

příklad jazzu. Ale Vyskočilovu i Kunderovu virtuozitu, oba tak vzdálené postupy, sbližuje záliba v magické hře s  vyprávěním, o  překot se vzdalující rigidní a  vyčpělé tradici české realistické literatury, propadlé v pováleč­ ných časech sorele (socialistickému realismu) a teď zas tomu, čemu říkám korela (konzumní realismus). Takže už dlouhý čas hledím uhranut na ty dvě tak rozdílné cesty svých Mistrů a říkám si, kdyby je tak bylo možné spojit.

Patřím k onomu houfu Vyskočilových obdivovatelů, kteří se nikdy nestali Vyskočilovými společníky, ale které setkání s  ním přivedlo na jejich vlastní cestu. A setkání, to je nejzákladnější vyskočilovský pojem.

Takže teď ve zkratce o svém setkání s Vyskočilem.

„Rád Vás uvidím, přivítám. Bydlíme na Hanspaulce, jestli tušíte, kde to v  Praze je, to se jede od Švermova mostu autobusem 125 na Bořislavku a vystupuje se na zastávce Na Dyrince. V telefonním seznamu jsme jako Vyskočilová Eva, PhDr., CSc.“

Bylo to v roce 1967 a byla to (z Brna do Prahy) jedna z  mých nejdůležitějších cest v  životě. Jsem zapřisáhlý introvert, který se setkáním a cestám zásadně vyhýbá, ale po přečtení knížky Kosti a  předtím Posledního dne v Repertoáru malé scény jsem bezpečně věděl, že tento typ vyprávění (vznikajícího přímo před očima čtenáře), to je to, co mě na literatuře nejvíc zajímá. Vyvinul jsem u sebe nebývalou aktivitu. Zašel jsem si do brněnského rádia, kde mi tehdejší redaktor, spisovatel Miroslav Skála, půjčil rozhlasový magnetofon, tenkrát ještě těž­ kou kysnu, a  jel jsem natočit rozhovor o  happeningu. Dnes si z toho pamatuju už jen povídání o Milanu Kní­ žákovi, jak ho Vyskočil s Chalupeckým vytáhli z bryn­ dy, když co znalci u  soudu prokázali, že jeho aktivity jsou umění a  ne politické provokace. A  pak jsem po­ slouchal dlouhý vyskočilovský příběh o komsi, kdo jez­ díval kamsi na bicyklu, a když pak jednou musel pěšky, tak tu krajinu nepoznával a stalo se mu cosi nepatřič­ ného, co si už ale z toho příběhu nepamatuju. Byl to je­ den z těch příběhů, které v tom čase Vyskočil marno­ tratně rozdával. I byl jsem chycen.

A  tak začala dlouhá korespondence s  Vyskočilem, která přemostila jeho i má nejhorší léta a provázela mě i v tom čase, kdy jsem se v Brně, napřed v Horizontu, pak v klubu na Křenové, vídal s Nedivadlem. Byl to — z obou stran — jakýsi komentář těch setkání s Nediva­ dlem, ale dnes jsou to taky kukátka (a tady z těch ku­ kátek alespoň střípky!) do Vyskočilovy každodennosti v „normalizaci“:

„Tak to vidíte! Místo v Brně na Křenové, na což jsem se velice těšil, jsem ještě včera byl ve špitále s podezře­ ním na infarkt. To, že jsem se složil, nemoha popad­ nout dech...“

„Nemohl jsem dělat v  Praze od roku 1977, protože jsem nepodepsal Antichartu. A  Pavlík podepsal, beze mne dělal a mohl dělat dosti hojně. Jelikož bývalo třeba zdůvodnit, proč nedělá se mnou, zdůvodňoval to po svém...“

„A  taky chodím na houby. Přesněji, chodím hledat brejle na to místo, kde jsem je loni — nebo snad předlo­ ni? — při hledání hub ztratil. A  při tom hledání brejlí obvykle najdu ty houby...“

„Naše hraní v Praze skončilo, prý z důvodu adaptací. Ještě tam ale žádné adaptace nezačaly a kdoví kdy za­ čnou. Tak má člověk zase utrum a zase právě ve chvíli, kdy to, na čem dělá, se přece jen začíná trochu měnit a hýbat. Pokolikáté už takové ničení?...“

„Chtěl bych koncem června udělat v klubu na Křeno­ vé dva takové rekapitulační večery nazvané Vzpomínka na Redutu, podle Vzpomínky na Miláno. Byl by to návrat jak k pitomostem, k naivitám a neumění, tak i k někte­ rým ponukám a možnostem, které stále stojí za to a zů­ staly nevyužity...“

„Červen je zvláštní měsíc. Když svítí slunce, mám ho z celého roku nejraději...“

„To znamená překonat, zrušit onu konvenční a rigid­ ní pozici dvojice komiků nebo humoristů a  vytvořit a rozvíjet situaci přátel, která jediná umožňuje otevře­ nou, společnou a vzájemnou, smysl v nesmyslu objevu­ jící a zkoumající hru...“

„Plány a přání na léto se mi opět hatí. Počasí mě po­ krývá vlhkou a slizkou patinou. Skoro nejsem...“

„A  to se ještě na mne valí film s  Esterkou Krumba­ chovou. Je to pro Švejcary, o  hodináři Bürglim, co žil taky na dvoře Rudolfa II., a já bych tam měl dělat toho Bürgliho...“

„Stále víc chápu a ctím a obdivuju Jakuba Demla, to jeho všepsaní a všezveřejňování, tu jeho hru, dramatic­ kou hru, a závidím mu, neboť právě s ním si uvědomu­ ju nezměřitelnost poměrů, nepodobnost doby. Kdy za osmnáct let udělám snad tolik jak on tak za tři roky? A to je asi ten poměr poměrů...“

„Pozdravuji Vás srdečně z  jakési mezinárodní diva­ delní dílny v Scheersbergu, kde mě — kupodivu — chtě­ jí jako lektora a  kam jsem — rovněž kupodivu — směl zavítat. Taky bych byl rád, aby tento pohled pro Vás platil jak permanentní vstupenka v tyto kraje.“

„Prý to provádí trojice nebo čtveřice, ve které jsou dva z ministerstva vnitra — ti se taky legitimují a zají­ mají se nejen o  repertoár, ale i  o  to, jaké obecenstvo tam chodí — a další dva, prý hygienik a požárník. Pak to uzavřou z  nějakých těch technických, hygienických a bezpečnostních důvodů. A nejspíš asi kvůli nám, pro­ tože diskotéky a jejich obecenstvo tuhle jejich péči ne­ vyvolávají a nepřivolávají...“

„Minulou neděli na Haprdánsovi v  hledišti, kde je skutečných — i s přístavky — 140 míst k sezení (a žádná k stání), se sešlo asi 180 diváků, z nichž 155 mělo regu­ lérní vstupenky. Tolik jich normálně prodali! Jak se tam dostali ti přespočetní, nevím. Ale jak jsem se doslechl, nejspíš prodávají a  pouštějí za úplatu, do své kapsy. A  to všechno nám ve vhodnou chvíli bude přičteno k tíži...“

„Velice Vám děkuju za to, jak pěkně jste o  mně na­ psal do Lidovek. Je to velká pomoc v tom boji, do které­ ho jsem se na stará kolena pustil. Je to boj o  smysl DAMU a  tím i  o  smysl mého působení na ní. Je to boj s bezcharakterností, co se jí říká pragmatismus. Tady, šest let po převratu, jako kdyby si většina nevšimla, jako kdyby zapomněla, že došlo k  převratu. A  že by snad bylo na místě věci koncipovat a  dělat jinak, než jak se to zavedlo od Vítězného února. Pár lidí, těch nejkřiklavějších případů, se jako vyměnilo, ale právě tolik — ne­li více — nově přišlých se otrávilo, znechuti­ lo, ubilo. Poškozují se a  mrzačí studenti, když systém školy zůstává při starém. Dokonce i v tom, že to, s čím jsem na tu školu přišel a co dělám, se snaží nejen izolo­ vat, nýbrž i likvidovat. A mám za to, že je třeba o tom psát a zveřejňovat to...“

„Vyškaredil jsem se a už zas jakžtakž funguju. Totiž sklízím angrešt, rybíz, třešně, višně a  taky zavařuju. A práce, výsledky, úspěchy jsou krásné, viditelné, kvan­ tifikovatelné. A užitečné. To je úleva!...“

Velice zvláštním setkáním, kdy jsme si totiž s Vysko­ čilem prohodili role — on byl divákem a já hercem, re­ žisérem a autorem — bylo představení mého „bytového divadla“ v květnu 1978 v Brně­Židenicích. Přijal mé po­ zvání a přišel tam s Vlastou Špicnerovou a Pavlem Boš­ kem. Setkali se tam i se spisovatelem Janem Trefulkou a  s  bytem málem po strop nacvaknutým mladými lid­ mi. Představení inspirované také „teatrem osobnym“ Mirona Białoszewského mělo s  Nedivadlem společný důraz na spontánnost, hravost, nedefinitivnost.

Setkání s Nedivadlem se mi stále vrací v mých vlast­ ních knížkách a  hrách. Román Herec, připsaný Ivanu Vyskočilovi, je pokusem porozumět tomu, co to vlastně je herecká identita, otázka, kterou zneklidňujícím způ­ sobem Vyskočil stále znova opakoval ve svých nediva­ delních představeních. Pochybnosti o herecké identitě jsou taky tématem mé divadelní hry, jež měla premiéru před deseti lety v Městském divadle v Brně. A v jiné mé

41

hře, inscenované letos v Opavě, jsem zas využil techni­

ky psychodramatu, jež je běžnou součástí Nedivadla.

Jsem si jistý tím, že Ivan Vyskočil je vedle Bohumila

Hrabala a  Milana Kundery nejvýznamnější osobností

poválečné (a  nejen) české kultury. I  při nejlepší vůli

bych se nedokázal vyhnout jeho vlivu, ale snažil jsem

se od něho naučit tomu nejdůležitějšímu, spontánnos­

ti, hře s vyprávěním, otevřenosti. A už provždy zůstanu

jeho žákem.

Julio Cortázar, hledač opravdovosti

Současná argentinská literatura představuje hodně

zvláštní fenomén i v celku tak osobité hispanoameric­

ké literatury. Důvodů je povícero, ale nejnápadnější

je ten, že přestože možná neexistuje významnější jiho­

americký spisovatel, který by aspoň nějaký čas nežil

v  Evropě, buď jako exulant, anebo co emisar, je vel­

ké argentinské literární trojhvězdí, Jorge Luis Borges,

Ernesto Sabato a  Julio Cortázar, snad nejevropštější

z  celé hispanoamerické literatury. Nejzřetelněji je to

znát na tom, že u  těchto spisovatelů už nelze mluvit

o  magickém realismu. Zatímco v  magickém realismu

se využívá etnických mýtů a  jejich archaické obraz­

nosti k  pohledu na současné i  obecně lidské, Borges,

Cortázar i Sabato postupují opačně a přenášejí zkuše­

nost avantgardní a postavantgardní evropské a zvláště

pak francouzské literatury do svého prostředí a  její

optikou se dívají i na argentinské dějiny a argentinskou

42

přítomnost. Pokud jde o Ernesta Sabata, zasloužilo by

si mé tvrzení obsáhlou studii (Sabatova surrealistická

imaginace je blízká magickému realismu právě v dote­

ku s mýty), ale u Julia Cortázara není pochyb o tom, že

je ze všech jihoamerických spisovatelů nejvíc ovlivněn

francouzskou literaturou, a  to od jejího surrealismu

přes existencialismus a  věcnost „nového románu“ až

k  patafyzickému dadais



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist