načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Bledý jezdec - Bernard Cornwell

Bledý jezdec

Elektronická kniha: Bledý jezdec
Autor:

Seriál Poslední království, natočený podle úspěšné románové série Bernarda Cornwella: Kronika válečníkova, můžete sledovat od poloviny října na televizním kanálu BBC ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  101
+
-
3,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7%hodnoceni - 81.7% 94%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 367
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Jiří Beneš
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7533-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část historické ságy o boji západosaského krále Alfreda Velikého za nezávislost Wessexu zahrnuje období let 877-878. Uhtred z Bebbanburgu, northumbrijský velmož, se ve svých vzpomínkách vrací do roku 877, kdy se jako dvacetiletý velitel Alfredova loďstva zúčastnil vítězné bitvy u Cynuitu, kde na mořském pobřeží zabil jednoho z nejobávanějších dánských válečníků. Když jsou jeho zásluhy zpochybněny a uvážlivý a zbožný král, který se snaží domýšlivého a vznětlivého mladíka přinutit k poslušnosti, jej poníží, začíná uvažovat o návratu k Dánům, mezi nimiž od deseti let vyrůstal. Roztržka mezi oběma muži různých povah a životních zkušeností je zažehnána ve chvíli, kdy dánský král Guthrum poruší příměří a se svým vojskem opět přepadne Wessex, jehož panovník se ocitá v téměř bezvýchodné situaci. S hrstkou věrných nachází útočiště v bažinách Somersetu, kde se k němu připojí i odvážný Uhtred, s jehož pomocí se pokusí shromáždit muže ze všech koutů země a vytvořit armádu. V květnu roku 878 se nepřátelská vojska střetnou v rozhodující bitvě u Edingtonu.

Popis nakladatele

Seriál Poslední království , natočený podle úspěšné románové série Bernarda Cornwella: Kronika válečníkova , můžete sledovat od poloviny října na televizním kanálu BBC America. Bledý jezdec je pokračování rozsáhlé ságy z raně středověké Anglie, v níž Bernard Cornwell vypráví příběh mladého northumbrijského velmože Uhtreda z Bebbanburgu, na jehož osudech líčí boje západosaského krále Alfreda Velikého proti vikinským nájezdníkům a jeho úsilí o sjednocení Anglie. Bledý jezdec tedy navazuje na román Poslední království , první díl této Cornwellovy ságy. Na konci 9. století se téměř celá Anglie ocitá v rukou dobyvačných vikinských, především dánských kmenů a odolává jim pouze západosaské království pod vládou krále Alfreda. Dánové, jak jsou tito Vikingové nazýváni, však chtějí dobýt i Wessex a přitáhnou s velkým vojskem, aby si podmanili i tuto poslední zemi. Po jejich zrádném vpádu do Wessexu, když dánský vojevůdce Guthrum porušil sjednaný mír, je Alfred nucen uchýlit se jako psanec s nepočetným houfem věrných do bažinaté oblasti kolem ústí řeky Pedredan. Zdá se, že osud jeho království a tím i celé Anglie je zpečetěn. Alfred se však nevzdává, rozesílá do všech koutů země posly a pomalu shromažďuje vojsko, s nímž chce vytáhnout proti Dánům do boje, porazit je, a tak zbavit Anglii jejich vlivu, aby ji mohl později sjednotit pod svou korunou. Se shromažďováním vojska mu vydatně pomáhá Uhtred, který má také hlavní zásluhu na vítězství Sasů v rozhodující bitvě u Ethandunu. Uhtred, potomek northumbrijského velmože, v deseti letech osiřel, padl do zajetí Dánů a v jejich zemi vyrostl v muže, byl vycvičen na válečníka a přijal za své vikinské způsoby. Třebaže pro něj není z mnoha důvodů lehké se rozhodnout, ke které straně se přidat, v pravou chvíli si uvědomuje, že je Sas, a odhodlaně se postaví po bok krále Alfreda.

Předmětná hesla
* 9. století
Anglie -- Dějiny -- 9. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BLEDÝ

JEZDEC


Přeložil Jiří Beneš

BLEDÝ

JEZDEC

Bernard

Cornwell


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2005 Bernard Cornwell

All rights reserved.

Z anglického originálu The Pale Horseman

(First published by HarperCollinsPublishers, London, 2005)

přeložil © 2007, 2015 Jiří Beneš

Redakce textu: Růžena Steklačová

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-382-2


VĚNOVÁNO

s obdivem

George MacDonald Fraserovi



Ac her forÞ herað; fugelas singað,

gylleð græghama.

[Neboť zde začíná válka, zpívají mrtví ptáci a vyjí šedí vlci]

Z eposu Bitva u Finnsburhu



OBSAH

Mapka

10

MÍSTNÍ NÁZVY

11

ČÁST PRVNÍ

Viking

15

ČÁST DRUHÁ

Král bažin

87

ČÁST TŘETÍ

Fyrd

305

HISTORICKÁ POZNÁMKA

365



MÍSTNÍ NÁZVY

Způsob psaní jmen v anglosaské Anglii byl kolísavý, proměnlivý ane

jistý, bez důsledností a zásadovostí i pokud šlo o názvy samy. Londýn

byl tedy uváděn a zaznamenáván jako Lundonia, Lundenberg, Lun

denne, Lundene, Lundewic, Lundenceaster či Lundres. Uvědomuji si,

že někteří čtenáři by nepochybně dali přednost jiným názvům, než jaké

uvádím v následujícím přehledu i v celé své knize, ale já jsem obvykle

využil pravopisných znění, která jsem našel v Oxford Dictionary of

English Place-Names (Oxfordském slovníku místopisných názvů) pro léta

nejbližší období 871–899 n. l. nebo do něho spadající. Ani toto řešení

však není zcela spolehlivé. V roce 956 se např. Hayling Island psal dvěma

různými způsoby – Heilincingae a Hæglingaiggæ. A ani já jsem nebyl

vždy důsledný, takže jsem dal přednost moderní Anglii (England) před

názvem Englaland a místo Horðhymbratond užívám názvu Nort

humbria, abych se vyvaroval dojmu, že hranice či meze starodávného

království se shodují s hranicemi dnešního hrabství. Takže i tentose

znam, stejně jako způsob psaní názvů samých, je kolísavý a nedůsledný.

Æskův kopec Ashdown, Berkshire

Æthelingæg Athelney, Somerset

Afen řeka Avon, Wilthshire

Andefera Andover, Wiltshire

Baðum (vysl. Bathum) Bath, Avon

Bebbanburg Bamburgh Castle, Northumberland

Brant Brent Knoll, Somerset

Bru, řeka Brue, Somerset

Cippanhamm Chippenham, Wiltshire

Contwaraburg Canterbury, Kent

Cornwalum Cornwall

11


Cridianton Crediton, Devon

Cynuit Cynuit Hillfort, u Canningtonu, Somerset

Dærentmora Dartmoor, Devon

Defereal Kingston Deverill, Wiltshire

Defnascir Devonshire

Dornwaraceaster Dorchester, Dorset

Dreyndynas „Trnová pevnost“, fiktivní objekt zasazený

do Cornwallu

Dunholm Durham, County Durham

Dyfed jihozápadní Wales, v podstatě dnešní

Pembrokeshire

Dyflin Dublin, Eire

Eoferwic York (také dánský Jorvic)

Ethandun Edington, Wiltshire

Exanceaster Exeter, Devon

Exanmynster Exminster, Devon

Gevæsc The Wash

Gifle Yeovil Somerset

Gleawecestre Gloucester, Gloucestershire

Glwysing waleské království, v podstatě Glamorgan

a Gwent

Hamptonscir Hampshire

Hamtun Southampton, Hampshire

Lindisfarena Lindisfarne (Svatý Ostrov), Northumberland

Lundene Londýn

Lundi ostrov Lundy, Devon

Mærlebeorg Marlborough, Wiltshire

Ocmundtun Okehampton, Devon

Palfleot Pawlett, Somerset

Pedredan řeka Parrett

Penwith Land’s End, Cornwall

Readingum Reading, Berkshire

Sæfern řeka Severn

Sceapig ostrov Sheppey, Kent

Scireburnan Sherborne, Dorset

Sillans ostrovy Scilly

12


Soppan Byrg Chipping Sodbury, Gloucestershire

Sumorsæte Somerset

Suth Seaxa Sussex (Jižní Sasové)

Tamur řeka Tamar

Temes řeka Temže

Thon řeka Tone, Somerset

Thornsæta Dorset

Uisc řeka Exe

Werham Wareham, Dorset

Wilig řeka Wylye

Wiltunscir Wiltshire

Winburnan Wimborne Minster, Dorset

Wintanceaster Winchester, Hampshire

13



ČÁST PRVNÍ

Viking



Kapitola první

Dnes vidím ty, jimž je dvacet let, jako žalostně mladé, sotva odstavené

od matčiných prsů, ale když bylo dvacet let mně, považoval jsem se za

zcela dospělého muže. V tu dobu jsem už byl otcem dítěte, měl jsem

za sebou boje ve štítové hradbě a nerad jsem přijímal rady odkohokoliv. Zkrátka byl jsem nadutý, domýšlivý, arogantní, ale také hloupý

a svéhlavý až hrůza. A zřejmě proto jsem po našem vítězství u Cynuitu

udělal něco špatného.

Bojovali jsme s Dány na břehu oceánu v místech, kde ústí řekaPedredan a vlny Sæfernského moře se za přílivu rozlévají do rozsáhlých mokřin, a tam jsme naše nepřátele porazili a vítězství dokonali velkým vražděním, přičemž já, Uhtred z Bebbanburgu, jsem k tomu přispěl svým dílem. Vlastně víc než to, neboť když na konci bitvy velký Ubba Lothbrokson, nejobávanější ze všech dánských válečníků, prorazil svou těžkou sekerou naši štítovou hradbu, postavil jsem se mu, srazil jsem ho k zemi a poslal ho k jeho einherjar, válečníkům v Odinově sínimrtvých, kde přes den bojují a v noci hodují a obcují se ženami.

Jenže pak jsem měl udělat to, co mi radil Leofric – jet rychle do Exanceasteru, kde Alfred, král Západních Sasů, obléhal Guthruma. Měl jsem tam dorazit třeba i pozdě v noci, nechat krále vzbudit apoložit mu k nohám praporec s černým havranem a Ubbovu těžkouválečnou sekeru, na jejíž čepeli by stále ještě lpěla zaschlá krev, a takhle

17


králi doručit skvělou zprávu o tom, že jsme porazili vojsko Dánů, že

těch pár nepřátel, kteří přežili, uprchlo na lodích s dračími hlavami na

přídi, a že Wessex je nyní bezpečný, přičemž o to vše jsem se zasloužil

já, Uhtred z Bebbanburgu.

Jenže já jsem Leofrikovy rady neuposlechl a místo za králem jsem jel za svou ženou a svým dítětem.

Ve dvaceti letech jsem myslel víc na milování s Mildrith než na to, abych sklízel odměnu za přízeň štěstěny, a to bylo to špatné, co jsem udělal, i když toho při pohledu zpět příliš nelituju. Vše řídí osud a Mildrith, i když jsem se s ní zprvu zdráhal oženit a později se mizdálo, že spěju k tomu, abych ji začal nesnášet, mi byla ve chvíli shledání skvělým objektem v milostných hrách.

Tak se tedy stalo, že jsem v tu sobotu, v ono pozdní jarní období roku 877, zamířil místo za Alfredem do Cridiantonu. Vzal jsem s sebou dvacet mužů a slíbil Leofrikovi, že kolem nedělního poledne dorazíme do Exanceasteru a já potvrdím Alfredovi zprávu, že jsme bitvu vyhráli a zachránili jeho království.

„Jenže Odda Mladší tam už tou dobou bude,“ varoval mě Leofric, zkušený válečník utužený léty bojů s Dány, který byl téměř dvakrát tak starý jako já. „Slyšels mě?“ zeptal se, když jsem to nechal bez odpovědi. „Říkám, že Odda Mladší tam už tou dobou bude,“ opakoval, „a víš, že je to dost velký hlupák a parchant na to, aby veškeré zásluhy na našem vítězství připsal sobě.“

„Pravdu o tom, jak to bylo, neutají,“ prohlásil jsem povzneseně.

Leofric se tomu posměšně zasmál. Byl to vousatý podsaditý hrubý chlap, který se měl stát velitelem Alfredova loďstva, ale protože nebyl urozeného původu, rozhodl se Alfred – i když bez valného nadšení –, že svěří velení mně, neboť já jsem byl ealdorman, velmož, a zdálo se vhodnější, aby válečnému loďstvu Západního Saska velel někdourozený, třebaže ještě ne dost zralý na to, aby mohl čelit velkému množství dánských lodí, jež tehdy útočily na jižní pobřeží Wessexu. „Jsouchvíle, kdy mi chceš mermomocí dokázat, že jsi earsling,“ řekl. Byl to jeho

oblíbený výraz, který označuje to, co odpadá při vykonávání potřeby od

zadku zvířat i lidí, a ke mně si tuhle urážku mohl dovolit, protože jsme

byli přátelé.

„Zítra...,“ řekl jsem, „zítra pojedeme za Alfredem.“

18


„Odda Mladší tam bude už dnes,“ opakoval Leofric trpělivě.

Odda Mladší byl synem Oddy Staršího, který poskytl mé ženěútočiště, a neměl mě rád. Neměl mě rád proto, že chtěl dostat Mildrith do postele, a to, že ji tam nedostal, pro něj bylo dostatečným důvodem k nelásce ke mně. Navíc to byl hlupák a parchant, jak řekl Leofric, kluzký jako úhoř a zákeřný, což bylo zase dobrým důvodem pro mě, abych k němu neoplýval láskou.

„A my tam budeme zítra,“ prohlásil jsem pevně a druhý den ráno jsme skutečně všichni – mí muži, kteří doprovázeli Mildrith, našeho syna a jeho chůvu – vyjeli do Exanceasteru a našli tam Alfreda naseverní straně města, kde měl stan, nad nímž vlál jeho zelenobílýpraporec s drakem. Ve vlhkém větru tam však pleskaly i jiné praporce jako barevná přehlídka šelem, fantaskních tvorů, křížů, světců a zbraní,jejichž úkolem bylo oznámit světu, že mocní mužové Wessexu stojívěrně po boku svého krále, a na jednom z těch praporců se třepetal černý jelen, což potvrzovalo Leofrikova slova, že Odda Mladší dorazil sem, do jižního Defnasciru, před námi. Vně tábora, mezi jeho jižní hranicí a městskými valy, stál velký stan z lodních plachet natažených nakůlech a zajištěných přídržnými lany, a to znamenalo, že místo abyAlfred s Guthrumem bojoval, vedl s ním jednání. Jednali tedy o příměří, i když zrovna dnes ne, protože byla sobota a v sobotu Alfred zásadně nic nedělal – pokud si to mohl dovolit –, a už vůbec nečinil důležitá rozhodnutí. Našel jsem ho tedy, jak klečí v provizorním polnímkostele, což byl další stan z lodní plachty napnuté na několika kůlech, a všichni jeho přední muži a thénové byli seskupeni kolem něj.Někteří z nich se otočili, když zaslechli dusot našich koní, a byl mezi nimi i Odda Mladší a já jsem v tom okamžiku zahlédl, že se v jeho hubené tváři mihla obava.

Biskup, který sloužil bohoslužbu, se odmlčel, aby shromáždění mohlo odpovědět na jeho zvolání, což poskytlo příležitost Oddovi, aby ode mě odvrátil pohled. Klečel blízko Alfreda, velmi blízko, jako by tím chtěl všem naznačit, že stojí na žebříčku králových oblíbenců vysoko, a mně bylo v tu chvíli jasné, že Leofric měl pravdu – že to bylskutečně Odda, kdo přivezl do Exanceasteru a složil k Alfredovým nohám havraní praporec mrtvého Ubby a jeho válečnou sekeru, a stejněneochybné bylo, že hlavní zásluhu na našem vítězství na břehu moře

19


přisoudil ten mizera sobě. „Jednoho dne,“ zahučel Leofric temně,

„toho bastarda rozseknu od rozkroku až k hrdlu a na jeho vnitřnostech

budu tančit.“

„Tos měl udělat včera,“ odpověděl jsem.

Vtom si mě všiml jeden z mnoha kněží, kteří vždy a všude Alfreda doprovázeli, odsunul se co nejnenápadněji po kolenou od oltáře, aby mohl vstát, a pak pospíšil ke mně. Měl ryšavé vlasy, sklon k šilhání a ochrnutou levou ruku a na jeho nehezké tváři byl nyní výraz užaslé radosti. „Uhtrede!“ zvolal, když běžel k nám. „Uhtrede! Mysleli jsme, že jsi mrtev!“

„Já?“ zazubil jsem se na kněze. „A mrtev?“

„Byl jsi přece rukojmí!“

Opravdu jsem byl jedním z tuctu rukojmí ve Werhamu, ale zatímco ty ostatní Guthrum zabil, mě na přímluvu hraběte Ragnara, dánského velitele, jenž mi byl blízký jako vlastní bratr, ušetřil. „Nezemřel jsem, otče Beocco,“ řekl jsem knězi, „a překvapuje mě, že to nevíš.“

„Jak bych se to mohl dozvědět?“

„Vždyť jsem byl u Cynuitu, otče, a Odda Mladší ti mohl říct, že jsem tam bojoval a že žiju.“

Hleděl jsem přitom na Oddu a otec Beocca si nemohl nevšimnout hněvu, který zazněl v mém hlase. „Tys byl u Cynuitu?“ zeptal senervózně.

„Copak ti to Odda Mladší neřekl?“

„Neřekl mi nic.“

„Nic!“ Pobídl jsem koně a chystal se vjet mezi klečící muže. Beocca poznal, co mám v úmyslu, a pokusil se mě zastavit, ale já jsem muvytrhl uzdu z ruky a sveřepě jsem se tlačil s koněm vpřed. Leofric,moudřejší než já, se držel zpátky, zato já jsem se snažil prodrat k Oddovi tak blízko, jak jen to šlo. Pak jsem pohlédl na Oddu, ale promluvil jsem k Beoccovi. „On vám nevylíčil, jak zemřel Ubba?“ zeptal jsem se.

„Řekl, že padl v štítové hradbě,“ odpověděl Beocca sykavým šepotem, aby nerušil bohoslužbu. „A taky, že jeho smrt může potvrdit mnoho dalších mužů.“

„To je všechno? Víc neřekl?“

„Ještě to, že proti němu stál on sám.“

„Takže kdo tedy podle vás zabil Ubbu Lothbroksona?“ zeptal jsem se.

20


Beocca už tušil, že se schyluje ke sváru, a snažil se mě uklidnit. „O tom si můžeme promluvit později, Uhtrede,“ řekl. „Teď tu probíhábohoslužba, tak se přidej k nám.“ Oslovil mě jménem a neřekl mi pane, neboť mě znal od mých dětských let. Stejně jako já byl Beocca Northumbrijec a sloužil jako kněz už mému otci, ale když do naší země vtrhli Dánové, uprchl do Wessexu, aby se přidal k těm Sasům, kteří stále odolávali náporu vetřelců. „Tohle je čas pro modlitbu, ne pro hádky,“ dodal.

Avšak ve mně vřel hněv a byl jsem naladěn spíš na hádky než na modlitby. „Kdo tedy myslíš, že zabil Ubbu Lothbroksona?“ zeptal jsem se znovu, a když Beocca mlčel, odpověděl jsem za něj. „Myslíš si, že to byl Odda Mladší, že?“ Viděl jsem, že si to Beocca nejen myslí, aletaké tomu věří, a to ve mně vyvolalo další nával hněvu. „Ubba bojoval se mnou, vedli jsme spolu boj muže proti muži,“ pokračoval jsem hlasitě, aby mě všichni slyšeli, „jeden proti jednomu, jen já a on. Můj mečproti jeho sekeře. A byl nezraněn, když náš boj začal, otče, a když skončil, ležel Ubba na zemi mrtev. Odešel ke svým druhům v síni mrtvých.“ To už jsem byl hněvem bez sebe a zvyšoval jsem hlas, takže se všichni účastníci bohoslužby otočili a zírali na mě. Biskup, v němž jsem poznal biskupa z Exanceasteru, který mě sezdával s Mildrith, se nervózně zamračil. Pouze Alfred se zdál klidný, jako by na něj můj výstup nijak nepůsobil, ale pak, když mu jeho žena Ælswith s tím svým věčněztráeným výrazem něco zašeptala do ucha, přece jen vstal a obrátil se ke mně.

„Je tady někdo,“ křičel jsem, „kdo by chtěl popřít, že jsem já, Uhtred z Bebbanburgu, zabil Ubbu Lothbroksona v boji muže proti muži?“

Odpovědí mi bylo ticho. Neměl jsem v úmyslu rušit bohoslužbu, ale dohnala mě k tomu nepotlačitelná pýcha a nezvládnutelný hněv.Tváře mužů na mě hleděly, praporce pleskaly v poryvech větru a z okrajů plachet provizorního stánku Božího odkapávaly kapky drobného deště. Stále mi nikdo neodpovídal, ale všichni viděli, že se upřeně dívám na Oddu Mladšího, a někteří se už otočili k němu, jako by od něj čekali odpověď. Odda však mlčel. „Kdo zabil Ubbu?“ zařval jsem na něj.

„To je nechutné,“ ozval se konečně s hněvem v hlase Alfred.

„Tento meč zabil Ubbu!“ zvolal jsem a vytáhl Hadí dech.

A to byla další moje velká chyba.

21


V zimě, kdy jsem byl jako jeden z Guthrumových rukojmí držen vzajetí ve Werhamu, zavedl král ve Wessexu nový zákon, jenž říkal, že nikdo,

s výjimkou tělesných strážců, nesmí v jeho přítomnosti pozvednout

zbraň. Byl to zákon, který měl přispět k Alfredově bezpečnosti, aletaké zabránit tomu, aby případné hádky mezi jeho velmoži končilysmrtí. Takže když jsem nyní vytáhl Hadí dech, nevědomky jsem tento

zákon porušil a náhle jsem viděl, že se ke mně královi strážci blíží snařaženými kopími a tasenými meči, až je Alfred, v rudém plášti aprostovlasý, výkřikem zastavil a vyzval všechny ke klidu.

Pak přistoupil ke mně a vrhl na mě pohled plný hněvu. Mělhubenou tvář s dlouhým nosem, protáhlou bradou, vysokým čelem a ústy s úzkými rty. Obvykle byl hladce oholen, ale teď si nechal narůstkrátký vous, který ho dělal starším, a i když mu ještě nebylo třicet, vypadal spíš na čtyřicátníka. Byl hrozně hubený a pobledlý a časté nemoci vtiskly jeho tváři zatrpklý výraz, takže vypadal spíš jako kněz, jenžtráví čas nad knihami a nevychází na slunce, než král Západního Saska a vojevůdce. Na druhou stranu vyzařovala z jeho očí nepochybnáautorita. Byly to velmi světlé oči, šedé jako vycíděná zbroj a nemilosrdné – oči, které nejsou zvyklé odpouštět. „Vyrušil jsi mě z klidu a rozjímání a porušil jsi klid Kristův!“ řekl tvrdě.

Zasunul jsem Hadí dech do pochvy, i když hlavně kvůli Beoccovi, jenž do mě zezadu hučel, abych přestal být zatracený hlupák a schoval meč. Zároveň mě potahoval za pravou nohu, aby mě přiměl sesednout a pokleknout před Alfredem, kterého zbožňoval. Alfredova ženaÆlswith na mě hleděla s naprostým pohrdáním. „Měl by být potrestán!“ zvolala.

„Běž tam,“ ukázal král na jeden ze svých stanů, „a vyčkej na můjrozsudek.“

Nemohl jsem jinak než poslechnout, protože Alfredovi strážci, všichni v plné zbroji, s přilbicemi na hlavách, stáli kolem mě, a tak jsem se nechal odvést ke královu stanu, sesedl jsem a vešel dovnitř. Vzduch tam páchl zažloutlou zdupanou trávou. Do plátěné střechy tiše brnkal déšť a vlhkost, která prosákla, kapala na oltář, na němž stál krucifix a dva prázdné svícny. Bylo zřejmé, že tenhle stan slouží jako králova soukromá kaple, a Alfred mě v ní nechal čekat velmi dlouho. Když se účastníci bohoslužby konečně rozcházeli, déšť ustal a mezi mrakyza>22


čalo prosvítat mdlé slunce. Odkudsi zaznívaly tóny harfy, zřejmě si

Alfred a jeho žena zavolali hudebníka k zpříjemnění jídla. Pak se do

stanu vloudil pes, podíval se na mě, zvedl u oltáře nožku a zase vyšel

ven. Slunce opět zmizelo za mraky a znovu se spustil déšť. A potom se

u vchodu do stanu ozvaly hlasy a vzápětí vstoupili dva muži. Jedním byl

králův synovec Æthelwold, který měl zdědit wessexský trůn po svém

otci, avšak protože byl k tomu shledán příliš mladým, prohlásili místo

něho králem jeho strýce. Æthelwold se na mě rozpačitě usmál a obrátil

se k tomu druhému, mohutnému vousatému muži, jemuž mohlo být asi

o deset let víc. Uvedl se tím, že kýchl, vysmrkal se do ruky a tu si pak

utřel do koženého kabátce. „Tomu se říká jaro,“ zamumlal a se sžíravým

výrazem pohlédl na mě. „Ten zatracený déšť nepřestane a nepřestane.

Víš, kdo jsem?“

„Wulfhere,“ odpověděl jsem. „Ealdorman Wiltunsciru.“ Byl to králův

bratranec a jeden z nejmocnějších wessexských velmožů.

Přikývl. „A víš, kdo je tenhle mizera?“ zeptal se a ukázal naÆthelwolda, který držel v náručí chumel jakéhosi bílého plátna.

„My se známe,“ řekl jsem. Æthelwold byl jen asi o měsíc starší než já

a měl podle mě štěstí, že jeho strýc Alfred byl tak dobrý křesťan, jinak

by se mu mohlo někdy v noci přihodit, že by skončil s nožem v zádech.

Byl mnohem pohlednější než Alfred, ale o to hloupější a obhroublejší

a obvykle také opilý, třebaže zrovna nyní se zdál na sobotní dopoledne

střízlivý.

„Mám teď nad Æthelwoldem dohled,“ řekl Wulfhere, „a taky nad tebou.

Král mě poslal, abych tě potrestal.“ Odmlčel se a chvíli o tompřemýšlel. „Jeho žena chce, abych tě vykuchal a tvé smradlavé vnitřnosti hodil

vepřům,“ pokračoval a pohlédl na mě. „Víš, jaký trest je určen pro toho,

kdo vytáhne v přítomnosti krále meč?“

„Pokuta?“ zkusil jsem hádat.

„Smrt, ty hlupáku, smrt! Je to nový zákon, platí od zimy.“

„Ale jak jsem to měl vědět?“

„Jenže Alfred je milosrdný,“ pokračoval Wulfhere, aniž reagoval na

mou otázku. „Takže se nebudeš houpat na oprátce..., aspoň ne dnes.

Ale chce tvůj slib, že zachováš klid.“

„Jaký klid?“

23


„Jeho klid, ty hlupáku! Chce, abychom bojovali proti Dánům, a ne se zabíjeli mezi sebou. Takže teď mi musíš přísahat, že nebudešvyvolávat spory.“

„Po nějakou dobu?“

„Po nějakou dobu,“ řekl bezbarvým hlasem a já jsem jen přikývl. Vzal to jako můj souhlas. „Takže Ubbu jsi zabil ty?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Tak jsem to slyšel i já,“ řekl a znovu kýchl. „Víš, kdo je Edor?“

„Znám ho.“ Edor byl jedním z vojenských velitelů ealdormana Oddy, a tedy i defnascirského vojska, a u Cynuitu bojoval vedle nás.

„Edor mi vylíčil, jak to bylo,“ řekl Wulfhere, „ale jen proto, že mi věří. Proboha, přestaň už s tím!“ To poslední vzteklé zvolání bylo určeno Æthelwoldovi, který nakukoval pod plátno, jímž byl prostřen oltář – zřejmě zkoumal, jestli tam není něco cenného. Zdálo se, že spíš než svého synovce zavraždit měl Alfred v úmyslu unudit Æthelwolda k smrti. Nikdy mu nedovolil bojovat ze strachu, aby si Æthelwoldnáhodou nevydobyl pověst udatného muže, a místo toho ho nutil učit se číst, což mladík nenáviděl, a proto většinu svého času prolelkoval,promarnil na honech, nad sklenkou nebo s pochybnými ženštinami a užíral se pocitem křivdy, že se králem nestal on. „Buď, sakra, chvíli v klidu, chlapče!“ zavrčel Wulfhere.

„Takže Edor ti to vylíčil, protože ti věří?“ ozval jsem se, aniž se mi podařilo potlačit hněv v hlase. „Chceš snad říct, že to, co se stalo uCynuitu, je tajné? Můj boj s Ubbou vidělo tisíc mužů!“

„Jenže Odda Mladší si zásluhu o jeho smrt přisvojil,“ řekl Wulfhere, „a protože jeho otec je těžce zraněn a v případě, že zemře, se Odda Mladší stane jedním z nejbohatších mužů Wessexu a povede většívojsko a bude platit víc kněží, než v co ty můžeš jen doufat, nemá nikdo chuť se proti němu postavit, chápeš? Všichni předstírají, že mu věří, aby si ho neznepřátelili, až budou potřebovat jeho bohatství. A král mu věří už teď, a taky proč by nevěřil? Odda přijel a položil před nějpraorec Ubby Lothbroksona a jeho válečnou sekeru. Položil jeAlfredovi k nohám, pak poklekl a děkoval Bohu a slíbil postavit v Cynuitu kostel a klášter. A cos udělal ty? Vjel jsi na koni do stánku Božího a mával jsi před králem mečem. To nebylo to nejchytřejší, cos mohl před Alfredem udělat.“

24


Usmál jsem se, protože Wulfhere měl pravdu. Alfred byl neobyčejně zbožný člověk a nejjistější způsob, jak to ve Wessexu někam dotáhnout, bylo chválit královu zbožnost, napodobovat ji a přičítat všedobré Božímu konání.

„Odda je parchant,“ prohlásil náhle k mému překvapení Wulfhere, „ale teď je to Alfredův parchant a s tím nic neuděláš.“

„Ale já jsem zabil...“

„Já vím, cos udělal!“ přerušil mě Wulfhere. „A Alfred možná tuší, že mluvíš pravdu, ale zároveň věří i Oddovi. Myslí si, že jste s Ubboubojovali oba. Ostatně možná je mu úplně jedno, kdo z vás dvou hosprovodil ze světa, hlavně že je mrtvý. To je pro něj ta nejlepší zpráva a přinesl mu ji Odda, a proto je pro něj Odda ten nejlepší, i kdybystokrát věděl, že je ten nejhorší, a jestli si mermomocí přeješ, aby těkrálovi vojáci pověsili na nějakou pěknou větev, pak vyvolej s Oddou svár a budeš to mít jisté. Rozuměls mi?“

„Ano.“

Wulfhere unaveně povzdechl. „Leofric prohlásil, že to pochopíš, když tě budu dostatečně dlouho bít přes hlavu.“

„Chci s ním mluvit,“ řekl jsem.

„Nemůžeš,“ odpověděl Wulfhere ostře. „Poslali ho zpátky doHamtunu, kam patří. Ale ty se tam už nevrátíš. Velení flotily bude svěřeno někomu jinému. Ty budeš konat pokání.“

Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl. „Co že budu?“ zeptal jsem se.

„Budeš se plazit,“ promluvil poprvé Æthelwold a zazubil se na mě. Nebyli jsme žádní přátelé, to vůbec ne, ale párkrát jsme se spolu opili a zdálo se, že mě má rád. „Oblékneš se jako děvče,“ pokračovalÆthelwold, „budeš chodit po kolenou a necháš se ponižovat.“

„A začneš s tím hned teď,“ dodal Wulfhere.

„Ať mě čert veme...“

„Ten si tě veme v každém případě,“ zabručel Wulfhere, pak vzal z Æthelwoldovy náruče balík bílého plátna a hodil mi ho k nohám. Bylo to kajícnické roucho. Nechal jsem ho ležet na zemi. „Proboha, chlapče,“ řekl Wulfhere, „měj aspoň trochu rozumu. Máš přece ženu a panství, ne? Co myslíš, že se bude dít, když odmítneš splnit králův rozkaz? Chceš ze sebe udělat psance? Chceš, aby tvá žena skončila v klášteře? Chceš, aby tvou půdu zabrala církev?“

25


Pohlédl jsem na něj. „Neudělal jsem nic jiného, než že jsem zabilUbbu a mluvil pravdu.“

Wulfhere povzdechl. „Jsi zkrátka Northumbrijec,“ řekl. „Nevím, jak

řešíte takové věci u vás, ale tohle je Alfredův Wessex. Tady můžešdělat všechno, jen nesmíš znevažovat jeho milovanou církev..., čehož ses

právě dopustil. Znevážil jsi církev, chlapče, a teď ta církev zneváží

a poníží tebe.“ Zvedl oči k plátěné střeše stanu, do níž brnkal déšť,zamračil se a zamyšleně hleděl na kaluž, která se tvořila přímo předvchodem. Dlouho mlčel, až se konečně otočil a upřel na mě zvláštní pohled.

„Myslíš, že na tom všem záleží?“

Samozřejmě jsem si to myslel, ale jeho otázka – nebo spíš to, jak ji

vyslovil, tichým hlasem plným trpkosti – mě udivila natolik, že jsem na

ni neodpověděl.

„Myslíš, že Ubbova smrt něco změní?“ řekl a znovu mě přinutiluvažovat, zda jsem se nepřeslechl. „A i když Alfred uzavře s Guthrumem

mír,“ pokračoval, „domníváš se, že jsme tím vyhráli?“ Výraz jeho tváře

ztvrdl. „Jak dlouho bude Alfred králem? Jak dlouho se udrží na wessexském trůnu, než nás ovládnou Dánové?“

Stále jsem na to neměl co říct. Všiml jsem si, že Æthelwold napjatě

poslouchá. Toužil stát se králem, ale neměl žádné stoupence, nikoho,

kdo by ho podpořil, navíc bylo zřejmé, že Wulfhere byl ustanovenjako jeho strážce s úkolem bdít nad ním, aby nedělal potíže. Avšak

Wulfherova slova naznačovala, že potíže tak jako tak očekává, i když

trochu jiného druhu. „Přesto ti radím, abys udělal, co Alfred chce,“ řekl

ealdorman, „a potom si našel způsob, jak žít dál. Nebo spíš jak přežít.

To je ostatně jediné, co každý z nás může udělat. Jestliže Wessex padne,

budeme všichni hledat způsob, jak si zachovat život a žít dál, ale zatím...,

zatím zvedni tu zatracenou kutnu a oblékni si ji.“

„Oba si je oblékneme,“ řekl Æthelwold, shýbl se a zvedl chumel bílého

plátna. Teprve teď jsem viděl, že ty kutny jsou dvě.

„Jak to myslíš?“ pohlédl na něj Wulfhere. „Jsi snad zase opilý?“

„Jsem kajícník, protože jsem opilec. Nebo jsem byl opilec a teď jsem

kajícník.“ Zašklebil se na mě a přetáhl si kutnu přes hlavu. „Půjdu koltáři s Uhtredem,“ řekl ještě s hlavou pod bílým plátnem.

Wulfhere mu to nemohl zakázat, i když jsme oba, Wulfhere i já,

věděli, že Æthelwoldovi nejde o nic jiného než o to, aby celý rituál

26


zesměšnil. Ale také aby mě podpořil, i když jsem si nevzpomínal, že by

mi dlužil nějakou laskavost. Přesto jsem mu byl vděčný, a proto jsem

udělal totéž co on a natáhl si tu prokletou kutnu na sebe, takže jsme

oba, já i králův synovec, vstoupili bok po boku do stavu poníženýchkajícníků.

Věděl jsem, že pro Alfreda znamenám málo. Měl v Essexu spoustu

velmožů, navíc za hranicemi království, v Mercii, byli další páni athénové, kteří žili pod nadvládou Dánů a byli ochotni bojovat za Wessex,

kdyby jim k tomu dal Alfred příležitost. Všichni tito mocní muži mu

byli schopni přivést vojáky a shromáždit pod wessexskou dračí korouhví značnou sílu mečů a kopí, zatímco já jsem mu mohl poskytnout

jen sebe a vlastní meč, svůj Hadí dech. Pravda, byl jsem pán, ale mé

panství se nacházelo kdesi daleko v Northumbrii, navíc jsem neměl

žádné vojáky, takže jediná cena, kterou jsem pro něj mohl mít, ležela

v daleké budoucnosti. Jenže to jsem v tu dobu ještě nechápal. Později,

když se Wessex rozšiřoval na sever, můj význam pro něj stoupl, aletehdy, v roce 877, jsem pro něj byl jen prchlivý dvacetiletý mladík, jenž

nemá na mysli nic jiného než své ambice.

Ale teď jsem se pro změnu učil snášet ponížení. Dokonce i dnes, o celé věky později, si živě vybavuju hořkost toho kajícného plazení po kolenou. Proč mě k tomu Alfred přinutil? Vybojoval jsem pro nějveliké vítězství a on mě za to odměnil ponížením, a ještě za co? Za to, že jsem narušil bohoslužebný obřad? Částečně ano, ale jen částečně. Král miloval svého Boha, miloval církev a z hloubi duše věřil, že jedinácesta k záchraně a zachování Wessexu je poslušnost církvi, a tak ji chránil stejně odhodlaně, jako bojoval za svou zem. A miloval řád a pořádek. V jeho světě mělo všechno své místo, avšak já jsem se do něj nehodil, a on upřímně věřil, že když se mu podaří přimět mě k poslušnosti Bohu, stanu se součástí jeho milovaného pořádku. Zkrátka vnímal mě jako mladého neukázněného psa, který potřebuje pocítit bič, než budepřiraven zařadit se disciplinovaně do smečky.

Proto mě přinutil plazit se.

A Æhelwold ze sebe udělal hlupáka.

Což se nestalo poprvé. Zpočátku to bylo všechno pouhá formalita. Shromáždili se tam všichni muži Alfredova vojska a v dešti utvořili dvě

27


řady, jež se táhly k oltáři pod lodní plachtou zavěšenou na kůlech, kde

čekal Alfred se svou ženou a s biskupem a houfem kněží. „Na kolena,“

zasyčel na mě Wulfhere. „Musíš padnout na kolena,“ naléhalbezbarvým hlasem, „a po nich se doplazit k oltáři. Tam políbíš oltářní pokrývku a potom padneš tváří k zemi.“

„A co potom?“

„Potom ti Bůh a král odpustí,“ odpověděl a čekal. „Tak to udělej,“

zavrčel po chvíli.

Tak jsem to udělal. Padl jsem na kolena a po nich jsem se plazilblátem a mlčící řady mužů mě sledovaly a pak Æthelwold nedaleko mě

začal kvílet a vykřikovat, že je hříšník. Vztáhl paže k obloze, potom

padl na tvář a dál skučel, že se kaje, a obviňoval se z hříchů a mužikolem se na to zprvu tvářili rozpačitě, ale po chvíli se tím začali bavit.

„Užíval jsem si žen!“ křičel Æthelwold v dešti a blátě, „a byly tonemravné ženy! Bože, odpusť mi!“

Alfred zuřil, ale nemohl nic dělat – nemohl rozkázat, aby odvedliněkoho, kdo ze sebe dělá před Bohem hlupáka. Anebo považovalÆthelwoldovu lítost za opravdovou? „Už ani nevím, kolik těch žen jsem

měl,“ hořekoval Æthelwold a tloukl pěstmi do bláta. „Ach Bože, jak já

miluju ty jejich cecky! Jak miluju jejich hříšná měkká těla! Prosím tě,

Bože, odpusť mi to.“ V řadách mužů se rozlehl smích a mnozí si zřejmě

vzpomněli, že předtím, než Alfreda uchvátila do svého chladnéhosevření zbožnost, byl přímo proslulý tím, jak pásl po ženách. „Musíš mi

pomoct, Bože!“ kvílel Æthelwold a posunul se v blátě po kolenou

o kousek dál. „Pošli mi anděla!“

„Abys ho moh vošoustat, co?“ ozval se z řad vojáků výkřik, po němž

se všichni bujaře rozchechtali.

Ælswith okamžitě vstala a pospíchala pryč, aby nemusela vyslechnout

ještě něco horšího. Kněží si mezi sebou šeptali, ale Æthelwoldova

kajícnost, i když dosti výstřední, se zdála opravdová. Mladík dokonce

plakal. Věděl jsem, že se ve skutečnosti směje, ale vzlykal přitom, jako

by prožíval pravá muka výčitek svědomí. „Už žádné cecky, žádná měkká

těla!“ volal, a teď už odcházel i Alfred, neboť mu bylo jasné, ževeškerá vážnost obřadu je ta tam. A také většina kněží odešla, takže jsme se

já a Æthelwold ploužili po kolenou k opuštěnému oltáři, kde se králův

synovec v zablácené kutně otočil a opřel o stůl. „Nenávidím ho,“ řekl

28


tiše a já jsem věděl, že mluví o svém strýci. „Nenávidím ho,“pokračoval, „a ty mi teď dlužíš laskavost, Uhtrede.“

„Dlužím,“ přikývl jsem.

„Budu přemýšlet, jak bys mi to oplatil,“ řekl.

Odda Mladší však s Alfredem neodešel. Zdál se zmatený. Nepochybně si chtěl vychutnat mé ponížení, ale všechno se změnilo ve frašku a posměch a on si uvědomil, že se na něj spousta mužů dívá a uvažuje, do jaké míry mu lze věřit. Obrátil se a přikročil k mohutnémuozbrojenci, který mu zřejmě sloužil jako tělesný strážce. Byl to vysoký chlap s širokou hrudí, ale moji pozornost upoutal spíš svým obličejem, neboť vypadal, jako by měl kůži na lebce příliš vypnutou, a jeho tvář tak nemohla nabýt jiného výrazu, než jaký měla právě teď – výrazu čirénenávisti a vlčí lačnosti. Z toho člověka se šířila touha po násilí jako pach z mokrého psa, a když na mě upřel pohled, uviděl jsem v jeho očích šelmu bez špetky lidské duše. Instinktivně jsem vycítil, že tohle je muž, kterého by Odda pověřil úkolem zabít mě, kdyby se k tomu naskytlapříležitost. Odda byl nula, zhýčkaný synáček bohatého otce, ale peníze mu umožňovaly vládnout nad lidmi, kteří se už snad narodili jako vrazi. Po chvíli Odda zatahal svého katova pacholka za rukáv a oba se otočili a odcházeli pryč.

Otec Beocca stál vedle oltáře. „Polib to,“ poručil mi, „a pak padni na zem.“

Stál jsem, ani jsem se nepohnul. „To mi spíš můžeš ty políbit prdel, otče,“ řekl jsem. Vřel ve mně hněv a Beocca to poznal a couvl strachem.

Ale udělal jsem, co chtěl král. Byl jsem kajícník. Mohutný vysoký chlap vedle Oddy Mladšího se jmenoval Steapa. Steapa Tupec, jak se mu nelichotivě říkalo, nebo taky Steapa Chytrý. „To je jen fór,“ řekl mi Wulfhere, když jsem ze sebe stáhl kajícnickou kutnu a opět si navlékl drátěnou košili.

„Jaký fór?“

„Ten chlap je tupý jako poleno – podle mě má místo mozku žabí jikry. Ale i když je hloupý, v boji se to neprojevuje, tam je chytrý víc než dost. Copak jsi ho neviděl u Cynuitu?“

„Ne,“ odpověděl jsem stroze.

„A co vlastně se Steapou máš?“ zeptal se Wulfhere.

29


„Nic,“ řekl jsem. Zeptal jsem se ealdormana, kdo je ten Oddůvtělesný strážce, abych aspoň znal jméno muže, který se mě možná pokusí zabít, ale o tom jsem Wulfherovi nemínil nic říkat.

Ealdorman váhal, zjevně o tom chtěl vědět víc, ale pak usoudil, že by ze mě stejně lepší odpověď nedostal. „Až přijdou Dánové, budu rád, když se zařadíš do mé družiny,“ řekl nakonec.

Æthelwold, který držel mé dva meče, vytáhl Hadí dech z pochvy a prohlížel si slabě znatelné znaky na jeho čepeli. „Jestli přijdou Dánové, musíš mě nechat bojovat,“ řekl Wulfherovi.

„Vždyť bojovat neumíš.“

„Tak mě to musíš naučit,“ prohlásil mladík a zasunul Hadí dech zpátky do pochvy. „Wessex potřebuje krále, který umí bojovat, a neodříkávače modliteb,“ dodal.

„Dávej si pozor na jazyk, chlapče, abys o něj nepřišel,“ varoval ho Wulfhere. Vzal mu meče a podal je mně. „Dánové přijdou,“ řekl, „a až tu budou, přidej se ke mně.“

Přikývl jsem, ale nic jsem na to neřekl. Až přijdou Dánové, přidám se k nim, pomyslel jsem si. Byl jsem u nich vychován po tom, co jsem upadl v deseti letech do jejich zajetí. Mohli mě zabít, ale neudělali to, a místo toho se ke mně chovali víc než dobře. Naučil jsem se jejichjazyk a uctíval jejich bohy, až jsem skoro nevěděl, jestli jsem Dán nebo Angličan. Kdyby byl hrabě Ragnar živ, asi bych od nich neodešel, ale hrabě zemřel rukou zrádných vrahů a já jsem uprchl na jih do Wessexu. Avšak v tuto chvíli jsem byl rozhodnut vrátit se zpátky k nim. Říkal jsem si, že jakmile Dánové opustí Exanceaster, přidám se kRagnarovu synu Ragnarovi Mladšímu, jestli je naživu. Loď Ragnara Mladšího byla ve flotile, která se ocitla v silné bouři, během níž se mnoho lodí potopilo, a zbytek flotily se pak dovlekl do Exanceasteru, kde bylydánské lodě na břehu řeky pod městem spáleny. Nevěděl jsem tedy jistě, zda je Ragnar živ, ale doufal jsem, že živ je, a modlil jsem se, aby z Exanceasteru vyvázl, abych mohl jít za ním, nabídnout mu k službám svůj meč a vést jeho čepel proti Alfredovi z Wessexu. A pak jednoho dne obléknu do kajícnické kutny jeho, Alfreda, a přinutím ho ploužit se po kolenou k Thorově oltáři. Potom ho zabiju.

Takové byly mé myšlenky, když jsme jeli do Oxtonu. Bylo to malé panství, které jsem získal sňatkem s Mildrith, krásné místo, ale obtížené

30


dluhy, takže pro mě představovalo spíš břímě než užitek a radost. Jeho

pozemky ležely na východních svazích, jež se skláněly k širokému ústí

řeky Uisc, a nad statkem se táhly husté dubové a jasanové lesy, z nichž

vytékaly čisté potůčky a vinuly se mezi poli osetými žitem, pšenicí

a ječmenem. Vlastní dům – žádné panské sídlo – bylo stavení plné

kouře, zbudované z vysušeného bláta, vysušené mrvy, dubového dřeva

a žitné slámy, a tak nízké a dlouhé, že vypadalo jako zelený pahorek

porostlý mechem, z něhož vystupoval otvorem uprostřed střechy kouř.

Na dvoře se to hemžilo drůbeží a vedle hromad hnoje velkých jako

dům se povalovali vepři. Před svou smrtí tam hospodařil Mildrithin

otec a nyní vedl hospodářství správce jménem Oswald, náramnýchytrák, který mi v onu deštivou neděli, kdy jsme se tam vraceli, způsobil

další potíže.

Byl jsem plný hněvu, podráždění a myšlenek na pomstu. Alfred mě ponížil, což, jak se ukázalo, byla pro Oswalda velmi neblahá okolnost, zvlášť když se zrovna v to nedělní odpoledne rozhodl stáhnout z lesů nad statkem kmen poraženého dubu. Stále jsem se obíral myšlenkami na pomstu a vychutnával si uspokojení z ní, takže jsem nechal koně jít, kam se mu chtělo, až jsem uviděl spřežení osmi volů táhnoucích křece mohutný kmen. Vedli je tři muži, zatímco čtvrtý, správce Oswald, seděl na kmeni s bičem jako na povoze. Jakmile mě uviděl, seskočil a na okamžik se zdálo, že chce utéct do lesů, ale pak si uvědomil, že teď už se mi nevyhne, a tak stál a čekal, až přijedu k němu.

„Pane,“ řekl a uklonil se na pozdrav. Zřejmě si myslel, že jsem byl zabit spolu s ostatními rukojmími, a choval se na statku, jako by patřil jemu.

Můj kůň začal být neklidný, neboť cítil krev, která stékala volům po bocích, a Oswald před ním malými krůčky uskakoval, dokud jsem zvíře nepoplácal po krku a nezklidnil ho. Pohlédl jsem na kmen – byl aspoň deset dvanáct metrů dlouhý a široký skoro na výšku dospělého muže. „Pěkný kmen,“ řekl jsem.

Oswald se podíval na Mildrith, která jela dvacet kroků za mnou. „Dobrý den, paní,“ pozdravil i ji a smekl klobouk, jako by jí chtěl ukázat ježaté ryšavé vlasy.

„Deštivý, Oswalde, deštivý den,“ odpověděla. Správce ustanovil už její otec a Mildrith k němu chovala až naivní důvěru.

31


„Řekl jsem, že je to pěkný kmen,“ ozval jsem se o něco hlasitěji. „Kde jste ho porazili?“

Oswald si zastrčil klobouk za opasek. „Tam nahoře, na kopci, pane,“ mávl neurčitě rukou.

„Na mých pozemcích?“ zeptal jsem se.

„Ano, pane,“ připustil po chvilce váhání.

„A kam ho vlečete?“

Opět zaváhal, než odpověděl. „K Wigulfovi.“

„Wigulf ho koupil?“

„On ho rozštípe, pane.“

„Neptal jsem se, co s ním bude dělat,“ řekl jsem. „Chci vědět, jestli ten kmen koupil.“

Mildrith z drsného tónu mého hlasu poznala, kam má diskuse se správcem spěje, a rychle se mi snažila vysvětlit, že její otec občas poslal do Wigulfova dřevařství nějaký ten kmen, ale já jsem ji gestem ruky umlčel. „Koupil ho?“ opakoval jsem svou otázku.

„Potřebujeme dřevo na opravy, pane,“ odpověděl správce, „a Wigulf si za rozštípání počítá peníze.“

„A kvůli tomu je potřeba porážet stromy a odvlékat kmeny v neděli?“ Neměl na to co říct. „Pověz mi,“ pokračoval jsem, „jestli potřebujeme prkna na opravy, proč si je nenaštípáme sami? Máme snad málo lidí? Nebo málo klínů? Či málo palic?“

„Vždycky to pro nás dělal Wigulf,“ odpověděl Oswald vzpurně.

„Vždycky?“ opakoval jsem. Správce na to nic neřekl. „Wigulf žije v Exanmynsteru, že?“ pokračoval jsem ve výslechu. Exanmynster ležel asi míli odtud na sever a byla to nejbližší osada od Oxtonu.

„Ano, pane,“ přikývl Oswald.

„Takže když teď zajedu do Exanmynsteru, dozvím se od Wigulfa, kolik podobných kmenů jsi k němu odtáhl za poslední rok?“

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen šustění deště v korunách stromů a neustávající štěbetání lesního ptactva. Pobídl jsem koně o pár kroků blíž k Oswaldovi. Všiml jsem si, že sevřel násadu biče, jako by bylpřiravený jím po mně šlehnout. „Tak kolik jich bylo?“ zeptal jsem se.

Správce mlčel.

„Kolik?“ žádal jsem důrazněji.

„Manželi,“ ozvala se Mildrith.

32


„Ty mlč,“ okřikl jsem ji a Oswald pohlédl na ni a pak zase na mě. „A kolik ti za ně Wigulf zaplatil?“ pokračoval jsem. „Kolik může takový kmen, jako je tenhle, vynést? Osm stříbrných? Nebo devět?“

Znovu mě ovládl hněv, který ve mně tak prudce vzplál při králově bohoslužbě. Bylo zřejmé, že Oswald poráží stromy, prodává je apeníze za ně si nechává pro sebe, a také bylo jasné, že jsem ho měl pohnat před soud, obvinit ho ze zlodějství a nechat na sboru soudců, abyposoudili, zda je, či není vinen. Jenže v tu chvíli jsem neměl na tyhle zdlouhavé procesy náladu, a tak jsem věc vyřešil sám a na místě tím, že jsem vytáhl Hadí dech a pobídl koně vpřed. Mildrith vykřikla, aby mě zadržela, ale já jsem na ni nedbal. Oswald se dal na útěk, a to bylachyba, neboť jsem ho snadno dostihl. A pak jsem máchl mečem a zezadu mu jedinou ranou rozťal lebku, až vystříkl mozek a krev. Padl na zem, a i když se zdálo, že musí být okamžitě mrtev, jeho tělo sebou v zetlelém listí křečovitě škubalo. Otočil jsem koně, sklonil se a bodl umírajícího do hrdla.

„Proboha, to je vražda!“ vykřikla Mildrith.

„Ne, spravedlnost,“ zasyčel jsem přes zaťaté zuby. „To, co ve Wessexu chybí.“ Plivl jsem na Oswaldovo tělo, které sebou stále ještě škubalo. „Ten bastard nás okrádal.“

Mildrith bez jediného dalšího slova pobídla koně a spolu s chůvou, jež nesla naše dítě, se rozjela nahoru do kopce. Nechal jsem ji. „Odtáhněte ten kmen k domu,“ poručil jsem otrokům, kteří vedli voly. „A jestli je moc těžký na to, abyste ho tam dostali, rozštípejte ho tady a prkna odnoste nahoru.“

Ten večer jsem zajel do Oswaldova domku a našel tam třiapadesát stříbrných ukrytých pod podlahou. Vzal jsem je a taky jsem vzal všechny hrnce, nože, bodce na rožnění, pláště z jeleních kůží a kovové spony a nakonec jsem vyhnal správcovu ženu s třemi dětmi ze svého panství. Potom jsem se vrátil domů.

33


Kapitola druhá

Avšak tím, že jsem zabil Oswalda, můj hněv neustoupil. Smrt nepoctivého správce mi nebyla žádným zadostiučiněním za to, co jsemvnímal jako nehoráznou a do nebe volající nespravedlnost. V těchto dnech

byl Wessex před Dány bezpečný, ale jen proto, že jsem zabil Ubbu

Lothbroksona, přičemž odměnou za to mi bylo ponížení.

Ubohá Mildrith. Byla to mírumilovná žena, která si o každém,

s nímž se setkala, myslela jen to dobré, a teď se stala manželkounelítostného válečníka posedlého zuřivostí. Bála se Alfredova hněvu,stejně jako se bála, že mě církev potrestá za to, že jsem znesvětil stánek

Boží, a nakonec se bála i toho, že ode mě budou Oswaldovi příbuzní

požadovat wergild. Wergild je něco jako náhrada za prolitou krev. Kdo

někoho zabije, musí zaplatit jeho cenu, jinak sám zemře.Nepochyboval jsem, že se Oswaldova rodina obrátí na Oddu Mladšího, který byl

jmenován ealdormanem Defnasciru místo svého těžce zraněného otce,

jenž nemohl v této funkci pokračovat, a Odda dá příkaz správcihrabství, aby mě dal dopadnout, zajmout a postavit před soud. Avšak já

jsem na nic z toho nedbal. Lovil jsem v lesích kance a vysokou, lelkoval

jsem a přemýšlel a čekal na nové zprávy o vyjednávání v Exanceasteru.

Předpokládal jsem, že Alfred se zachová tak jako vždy, tedy že uzavře

s Dány mír a umožní jim, aby z obležení odtáhli, a byl jsem rozhodnut,

že až se tak stane, odejdu k Ragnarovi.

34


A při tomhle čekání na to, jak se věci vyvinou, jsem našel prvního člena své budoucí družiny. Byl to zajatec a objevil jsem ho jednoho krásného jarního dne v Exanmynsteru. Konal se tam trh, na němž se muži nechávají najímat na sezonní práce, jako je sklízení sena či žně, a já jsem měl trhy i se všemi jejich kejklíři, herci, muzikanty aakrobaty vždycky rád. Byl tam také jeden vysoký bělovlasý muž s vážnouvrásčitou tváří, který prodával očarované kožené vaky, jež proměňovaly železo ve stříbro. Ukázal nám ten zázrak a já jsem na vlastní oči viděl, že vložil do vaku dva obyčejné hřeby, a když je za chvíli vytáhl, bylycelé stříbrné. Řekl nám, že než bude kouzlo působit, musíme do vaku vložit stříbrný krucifix a pak s ním jednu noc spát a mít přitom vak uvázaný kolem krku, a já jsem mu zaplatil za kouzelný vak třistříbrňáky a dočkal se toho, že nikdy nic ve stříbro neproměnil. Celýnásledující měsíc jsem strávil hledáním toho bělovlasého podvodníka, ale jako by se po něm zem slehla. Ještě i dnes občas narazím na podobné lidi, muže i ženy, kteří prodávají očarované váčky nebo skříňky, ale teď už jim vždy zaplatím bičem a vyženu je ze svého panství, avšak tehdy mi bylo pouhých dvacet let a věřil jsem jen svým očím. Ale začal jsem o něčem jiném. Muž s kouzelným vakem samozřejmě přitáhl pozornost velkého davu lidí, ale ještě víc se jich shromáždilo na prostranství před kostelem, odkud se co chvíli zvedl halas a výkřiky. Protlačil jsem se s koněm mezi zadní řady a sklízel nenávistné pohledy lidí, kteří mě poznali a věděli, že jsem zabil Oswalda. Nikdo se však neodvážilobvinit mě z vraždy, protože jsem držel jednu ruku na jílci Hadího dechu a v druhé třímal Vosí žihadlo.

U vrat kostela stál mladý muž. Byl do pasu nahý, bosý, kolem krku měl provaz, jehož druhý konec byl přivázaný ke sloupku brány, a v ruce držel krátkou silnou hůl. Měl dlouhé nesvázané světlé vlasy, světlé oči, zarputilý výraz ve tváři a celou hruď, břicho a paže zakrvácené. Střežili ho tři muži. Také oni byli plavovlasí a modroocí a vykřikovali anglicky, i když s jakýmsi cizím přízvukem: „Pojďte bojovat s barbarskýmpohanem! Tři pence za to, že tomu bastardovi pustíte krev! Pojďte s ním změřit síly!“

„Kdo to je?“ zvolal jsem.

„Dán, pane, dánský pohan,“ odpověděl jeden z nich. Smekl klobouk, když mi odpovídal, a pak se znovu obrátil k davu. „Pojďte a bojujte

35


s ním! Můžete se na něm pomstít všem Dánům! Buďte dobří křesťané

a pojďte zasadit ránu pohanovi!“

Ti tři muži byli Frísové. Měl jsem podezření, že sloužili v Alfredově vojsku a teď, když král s Dány víc mluvil než bojoval, dezertovali.Frískou zemi odděluje od Anglie moře a Frísové sem přicházejí s jediným cílem – získat peníze. Těmto třem se podařilo zajmout Dána a byli rozhodnutí vydělávat na něm tak dlouho, dokud to půjde. A zdálo se, že to ještě nějaký čas potrvá, neboť Dán vypadal, že toho ještě vydrží dost. Nyní však zaplatil tři pence mladý silný Sas, a když dostal meč, začal jím divoce sekat po zajatci. Dán ale každou jeho ránu odrazil, až z jeho dřevěné hole odletovaly třísky, a když se mu naskytla příležitost, sám zasáhl svého protivníka ranou do hlavy tak, že mu zkrvavil ucho. Zpola omráčený Sas se zapotácel a Dán mu zasadil další ránu,tentokrát do břicha, a když se muž zlomil v pase, rozmáchl se Dán potřetí a snad by mu tou holí rozbil hlavu jako vejce, kdyby jeden z Frísůneškubl provazem a nestrhl ho zpět. „Tak co, najde se mezi vámi nějaký jiný hrdina?“ zvolal jeho druh k davu, zatímco se pokořený Sas potácel pryč. „Pojďte, mladí mužové! Ukažte svou sílu! Pojďte bojovat s tímto Dánem!“

„Já s ním budu bojovat,“ zvolal jsem náhle. Seskočil jsem z koně a tlačil se davem dopředu. Předal jsem uzdu chlapci, který stál poblíž, a vytáhl jsem Hadí dech. „Takže tři pence?“ zeptal jsem se Frísů.

„Ne, pane,“ odpověděl vyvolávač.

„Proč ne?“

„Nechceme, abys nám ho zabil.“

„Ale my chceme!“ vykřikl kdosi z davu. Lidé z údolí řeky Uisc mě neměli rádi, ale ještě méně milovali Dány a těšili se, že uvidí jednoho z nich na zemi v krvi a mrtvého.

„Můžeš ho jen zranit, pane, nic víc. A musíš s ním bojovat mečem, který ti dáme my,“ řekl Frís a podal mi meč, s nímž se předtím snažilbojovat mladý Sas. Podíval jsem se na čepel a odplivl si. Byla tupá.

„Musím?“ zeptal jsem se.

Frís neměl chuť pouštět se se mnou do sporu. „Můžeš ho jen zranit, aby krvácel, pane,“ řekl.

Dán si odhodil vlasy z čela a pozoroval mě. Držel svou hůl dole.Viděl jsem, že je nervózní, ale strach v očích neměl. Zřejmě už vybojoval

36


v zajetí Frísů stovky soubojů, ale pouze s muži z lidu, a podle mého

meče musel poznat, že já jsem voják, válečník. Jeho tělo bylo pomazané

krví a doslova pokryté ranami a jizvami a jistě očekával, že od Hadího

dechu utrží další. Přesto byl odhodlaný se mi postavit.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho dánsky.

Překvapeně na mě pohlédl.

„Ptám se, jak se jmenuješ, chlapče,“ opakoval jsem. Řekl jsem „chlapče“, třebaže nemohl být o moc mladší než já.

„Haesten,“ odpověděl.

„A dál?“

„Haesten Storrison,“ prozradil mi jméno svého otce.

„Řekls, že s ním chceš bojovat, a ne víst řeči,“ ozvalo se z davu.

Otočil jsem se, ale muž, který to vykřikl, se mi neodvážil pohlédnout do očí. Prudce jsem se obrátil zpátky k Dánovi, krátkým švihem jsem máchl mečem a Haesten ránu instinktivně kryl, ale Hadí dech jeho hůl přerazil, jako by byla ztrouchnivělá, takže mu z ní zůstal v ruce jen pahýl.

„Zabij ho!“ ozvalo se znovu z davu.

„Ne, můžeš ho jen zranit, aby krvácel, pane,“ připomněl mi Frís. „Prosím, nezabíjej ho. Na Dána to není špatný chlapec. Jenom ho zraň a my ti zaplatíme.“

Odkopl jsem zlomenou hůl dál od Haestena. „Zvedni to!“ řekl jsem.

Vrhl na mě neklidný pohled. Aby mohl hůl zvednout, musel nanout provaz, jímž byl přivázaný, a pak se sehnout, a v tom okamžiku by mi nabídl nekrytá záda. Stále mě sledoval očima, z nichž na mě zpod špinavých rozcuchaných vlasů vystřelovala ostražitost anepřátelství, ale pak zřejmě usoudil, že na něj v kritické chvíli, kdy se nebude moct bránit, nezaútočím. Navíc ten zbytek hole na zemi byla jeho jediná zbraň. Odkopl jsem ji ještě o kousek dál. „Zvedni to!“ opakoval jsem.

Pořád držel v ruce pahýl jasanové hole, a jak udělal další krok anajal provaz za sebou, náhle se prudce otočil a pokusil se vrazit miostrý konec pahýlu do břicha. Byl to rychlý výpad, ale já jsem to zpola očekával a stačil ho chytit levou rukou za zápěstí. Sevřel jsem mu ruku jako v kleštích. „Zvedni to!“ poručil jsem mu potřetí.

Tentokrát poslechl, natáhl se po holi, a když napjal provaz, máchl jsem Hadím dechem a přesekl jeho pouto. Haesten, nakloněný dopředu,

37


tak ztratil oporu a padl na tvář. Přiskočil jsem k němu, položil munohu na záda a opřel mu hrot meče o páteř. „Král Alfred poručil, že

všichni dánští zajatci musí být přivedeni k němu,“ řekl jsem Frísům.

Podívali se na mě, ale nic neřekli.

„Proč jste tedy neodvedli zajatce ke králi?“ zeptal jsem se.

„Nevěděli jsme to, pane,“ odpověděl konečně jeden z nich. „Nikdo nám to neřekl.“ Ani jim to nikdo říct nemohl, neboť Alfred žádnýtakový příkaz nevydal.

„Ale teď už to víme a odvedeme ho ke králi,“ ujišťoval mě rychle druhý.

„Ušetřím vás té námahy,“ řekl jsem a sundal nohu z Dánových zad. „Vstaň,“ poručil jsem mu. Hodil jsem chlapci, který mi držel koně, minci, vyhoupl jsem se do sedla a napřáhl k Haestenovi ruku, abych mu pomohl nahoru. „Sedni si za mě.“

Jenže Frísům se to nelíbilo. Vyměnili si pohledy, pak sáhli po mečích a chtěli se na mě vrhnout. Okamžitě jsem vytáhl z pochvy Vosížihadlo, podal zbraň Haestenovi, který ještě nenasedl, a potom jsemobrátil koně proti Frísům a usmál se na ně. „Tihle lidé,“ máchl jsem rukou k davu, „si už teď myslí, že jsem vrah. A taky jsem ten, kdo se postavil v boji na břehu moře Ubbovi Lothbroksonovi a zabil ho tam. Říkám vám to proto, abyste se zase vy mohli chlubit, že jste zabili Uhtreda z Bebbanburgu.“

Sklonil jsem meč, aby mířil na nejbližšího muže. Začal couvat a po krátkém váhání se k němu přidali i zbývající dva Frísové – zřejmě je už přešla chuť utkat se se mnou. Haesten se vyškrábal do sedla za mě a já jsem pobídl koně mezi přihlížející, kteří se jen neochotněrozestuovali.

Jakmile jsme se vymanili ze sevření davu, přinutil jsem Haestena, aby sesedl a vrátil mi můj krátký meč. „Jak ses dostal do zajetí?“ zeptal jsem se.

Řekl mi, že byl na jedné z Guthrumových lodí, které se potopily při bouři, ale podařilo se mu zachytit plovoucích trosek a zachránit se.Jenže tam, kde ho vlny vyplavily na břeh, ho našli Frísové. „Ze začátku jsme byli dva, pane,“ řekl, „ale ten druhý zemřel.“

„Teď jsi svobodný muž,“ prohlásil jsem.

„Svobodný?“

„Jsi můj muž, a jestliže mi budeš přísahat věrnost, dám ti meč.“

„Proč to děláš?“ zeptal se.

38


„Protože mě kdysi Dánové zachránili,“ odpověděl jsem. „A protože mám Dány rád.“

A taky protože jsem Haestena chtěl. Potřeboval jsem mít své muže. Nevěřil jsem Oddovi Mladšímu a bál jsem se Steapy Tupce, Oddova obrovitého bojovníka a tělesného strážce, a tak jsem nemohl být vOxtonu odkázaný jen sám na sebe. Mildrith samozřejmě žádného Dána, navíc válečníka, nechtěla. Potřebovala oráče, rolníky, děvečky kekravám a služky, ale já jsem jí řekl, že jsem pán a každý pán má mít své ozbrojence.

Opravdu jsem pán, pán z Northumbrie. Jsem Uhtred zBebbanburgu a mí předci, jejichž původ sahá až k bohu Wodenovi, dánskému Odinovi, byli kdysi králi severní Anglie. A kdyby mi můj strýc neukradl Bebbanburg, když jsem byl ještě desetiletý chlapec, žil bych teď tamjako northumbrijský pán v bezpečí svých tvrzí omývaných mořem. Northumbrie se však zmocnili Dánové a jimi dosazený loutkový král Ricsig vládl z Eoferwiku, a protože Bebbanburg byl pro dánské nájezdnické hordy příliš pevný a můj strýc Ælfric, který tam sídlil,nazýval sám sebe ealdormanem Ælfrikem, nechali ho Dánové na pokoji, když jim nedělal problémy. Zato pro mě představoval můj proradný strýc problém, který mi nedopřával klidu, a často jsem snil o tom, že se jednou do Northumbrie vrátím a uplatním na Bebbanburg svédědické právo. Ale jak? Abych se mohl Bebbanburgu zmocnit, musel bych mít vojsko, přičemž jsem zatím měl jen jednoho mladého Dána,Haestena.

Avšak v Northumbrii jsem měl ještě jiné nepřátele. Patřil mezi ně hrabě Kjartan a jeho syn Sven, který přišel mým přičiněním, i kdyžneřímým, o oko. Tihle dva by mě velice rádi zabili a můj strýc by jim ještě zaplatil, aby to udělali, takže mě v Northumbrii nečekalo nicdobrého. Přesto jsem se tam chtěl vrátit. Bylo to přání mé duše apředstavoval jsem si, že to podniknu se svým přítelem Ragnarem Mladším, neboť jsem se dozvěděl, že jeho loď bouři přečkala a on stále žije.Pověděl mi to jistý kněz, který mě ujišťoval, že hrabě Ragnar je přivyjednáváních u Exanceasteru jedním z dánských pánů v Guthrumově družině. „Takový mohutný chlap a hlučný,“ řekl kněz. To mi stačilo, abych mu uvěřil, a srdce mi poskočilo radostí, neboť jsem věděl, že moje budoucnost je spojená s Ragnarem, ne s Alfredem. Až jednání skončí

39


a dojde k dohodě o míru, Dánové nepochybně Exanceaster opustí,

a pak dám svůj meč k dispozici Ragnarovi a obrátím ho proti Alfredovi,

který mě nenávidí. A já nenávidím jeho.

Řekl jsem Mildrith, že opustíme Defnascir a připojíme se kRagnarovi, že budu členem jeho družiny a povedu krevní mstu protiKjartanovi a proti svému strýci pod Ragnarovým praporcem s orlím křídlem. Mildrith na to odpověděla slzami, a kdykoliv jsem na to téma přivedl řeč, dočkal jsem se jen dalších slzí.

Nesnáším ženské slzy. Mildrith byla zmatená a měla z mých plánů strach a ve mně zase vřel hněv, a tak jsme na sebe vrčeli jako divoké kočky a z oblohy padal déšť a já jsem



Bernard Cornwell

BERNARD CORNWELL


23. 2. 1944

Bernard Cornwell je bristký spisovatel historických románů.

Narodil se v roce 1944 v Londýně, oba rodiče byli v té době v armádě (otec byl kanadský letec a matka členka anglických pomocných leteckých sborů) a chlapec byl dán k adopci. Dostal se do rodiny z Essexu, která vyznávala přísně protestantkou víru, patřili k sektě Peculiar people. Únikem mu bylo studium na Londýnské univerzitě. Po něm krátce působil jako učitel a pak natoupil do BBC, kde začínal jako pomocník na celostátním programu a po deseti letech končil jako šéf zpravodajství v Severním Irsku. Právě zde potkal svou budoucí ženu Američanku Judy, se kterou se přestěhovali do USA. Neúspěšně se pokoušel získat pracovní povolení a nakonec se rozhodl, že se stane spisovatelem, k čemuž zelenou kartu nepotřeboval. Oženil se v roce 1980, manželství trvá dodnes a stále s rodinou žijí v USA.
Jeho prvním a zřejmě nejslavnějším literárním počinem jsou příběhy z napoleonských válek Sharpe series. Hlavním hrdinou je neurozený voják Richard Sharp, jehož hrdinské kousky nejprve sledujeme na slavných evropských bojištích a poté se s ním vydáváme i do Indie. Bylo napsáno celkem 21 knih, které byly také přeloženy do češtiny. Byl podle nich také v 90. letech natočen populární televizní seriál (celkem 14 filmů) v hlavní roli s Seanem Beanem.
Do knižní série patří například:
- Sharpovi střelci (1988, Sharpe's Rifles) - se odehrává v roce 1809 při úspěšném francouzském tažení do Španělska a boji o Santiago de Compostela.
- Sharpův orel (1981, Sharpe's Eagle) - později roku 1809 Sharp zachraňuje zlatou zástavu francouzské armády a bojuje v bitvě u Talavery.
- Sharpovo zlato (1981, Sharpe's Gold) - rok 1810, Sharp je s jednotkami v Portugalsku, kde mají za úkol zajistit poklad zlatých mincí potřebných k financování armády.
- Sharpova rota (1982, Sharpe's Company) - příběh z roku 1812 ze zimního obléhání pevnosti Badajoza, během kterého musí Shapr svést i několik soukromých bitev.
- Sharpův meč (1983, Sharpe's Sword) - v létě roku 1812 během tažení u Salamanky se Sharp snaží odhalit francouzského špiona.
- Sharpův nepřítel (1984, Sharpe's Enemy) - na sklonku roku 1812 svádí Sharp ve španělských horách nelístostný boj s povstalci i francouzskou armádou.
- Sharpova čest (1985, Sharpe's Honour) - dobrodružství na jaře roku 1813 během tažení na Vitorii.
- Sharpovo obležení (1987, Sharpe's Siege) - zima roku 1814 a tažení napoleonskou Francií.
- Sharpova pomsta (1989, Sharpe's Revenge) - Sharpe uniká křivému obvinění ve stínu bitvy o Toulouse na konci války v roce 1814.
- Sharpovo Waterloo (1990, Sharpe's Waterloo) - 1815 a bitva u Waterloo, kde je Sharp jako podplukovník jízdního regimentu v barvách Viléma Oranžského připravený vybojovat svoji poslední bitvu.
- Sharpova kořist (2001, Sharpe's Prey) - příběh z roku 1807 z expedice do Kodaně.
- Sharpův úder (2003, Sharpe's Havoc) - dobrodružství z roku 1809 z Portugalska.
- Sharpův hněv (2006, Sharpe's Fury) - bitva u Barrosy v roce 1811.
U nás je známý hlavně díky ctyřdílné sáze Kronika válečníkova (The Warlord Chronicles), což jsou příběhy vážící se ke králi Artušovi, Merlinovi, Guinevře, Mordredovi, Nimue, Lancelotovi a dalším postavám této legendární doby, které vypráví Artušův válečník Derfel. Patří sem knihy Zimní král (The winter king), Ostrov mrtvých, Nepřítel boha (Enemy of God) a Excalibur.
Další rovněž čtyřsvazkové dílo se odehrává v Evropě během 14. století na pozadí události známé jako stoletá válka. Hlavním hrdinou je Thomas z Hooktonu, který jako malý zázračně jako jediný přežil masakr ve své vesnici a zavázal se vrátit do ní vzácnou relikvii, která byla nájezdníky ukradena. Jeho osudy při plnění svého slibu můžeme sledovat v knihách Lučištník (2000, Harlequin), Inkvizitor (2002, Vagabond), Kacířka (2003, Heretic) a 1356 (2012, 1356).
V Anglii za doby Alfréda Velikého, doby nájezdů Vikingů se odehrává příběh Uthreda z Bebbanburghu, anglického šlechtického chlapce, který v dětství osiřel a byl poté vychován jako Dán se všemi jejich zvyky a názory na život a svět. Později jako dospělý muž se snaží získat dědictví, které mu bylo uzmuto, ale tento úkol v prvé řade znamená najít svoje místo ve společnosti a postavit se na správnou stranu. První dvě knihy série se jmenují Poslední království (The Last Kingdom) a Bledý jezdec (The Pale Horseman) a podle jejich předlohy byl v roce 2015 natočen úspěšný televizní seriál s Alexanderem Dreymonem v hlavní roli. Pokračování je naplánováno na rok 2016. Knižní série je osmidílná a pokračuje svazky Páni severu (The Lords of the North) a Píseň meče (Sword song).
Jako poslední Cornwallovo dílo známé i u nás je opět čtyřdílná série z doby americké občanské války Kronika Nathaniela Starbucka (The Starbuck Chronicles). Sledujeme Seveřana Nathaniela Starbucka, který se během války přidal na stranu Jihu, a Adama Faulconera, Jižana, který přeběhl na Sever, a jejich osudy na pozadí krvavé nelítostné války. Patří sem knihy Rebel (1993, Rebel), Zrádce (1994, Copperhead), Prapor (1995, Battle Flag) a Masakr (1996, The Bloody Ground). je uznávaný britský spisovatel, autor historických románů. Mezi jeho nejznámější díla patří řada románů z období napoleonských válek "The Sharpe series", pojmenovaných podle hlavního hrdiny Richarda Sharpa. V Čechách se stal známým především díky zdařilému zpracování artušovské legendy ve čtyřdílném románu "Kronika válečníkova".

Bernard Cornwell se narodil v Londýně v roce 1944 jako "válečné dítě". Jeho otec byl kanadský letec, matka Angličanka, členka ženských pomocných leteckých sborů (WAAF). Byl dán k adopci a osvojen rodinou Wigginsových z Essexu, která patřila k přísně protestantské sektě Peculiar People. Vzdělával se na internátní škole, vystudoval Londýnskou univerzitu a potom nastoupil na 10 let do BBC, kde nakonec pracoval jako ředitel zpravodajské televize v Severním Irsku. S manželkou Judy se oženil v roce 1980 a společně se přestěhovali do USA, odkud pocházela. Tam začal psát romány, protože k tomu nepotřeboval pracovní povolení, které mu americké úřady odmítly vydat.

Jeho nejznámějším dílem jsou příběhy anglického vojáka Richarda Sharpa, které se odehrávají v období napoleonských válek. V prvních 12 knihách podrobně popsal vojákova dobrodružství v různých válečných taženích po Evropě v rozmezí dvanácti let, v dalších poté vylíčil začátky Sharpa coby mladého vojáka v Indii.

Pozdější romány jsou zasazeny do různých částí časového rámce vymezeného původními knihami. Většina z "napoleonských knih" byla zfilmována jako televizní seriály se Seanem Beanem v hlavní roli.

Cornwell napsal také tetralogii o americké občanské válce Starbuck Chronicles, trilogii o Artušovské Británii The Warlord Chronicles, která vyšla česky ve čtyřech dílech jako Kronika válečníkova, a další trilogii o hledání Svatého Grálu ve 14. století v době stoleté války.

Nejnovější série příběhů Alfréda Velikého je zasazena do 9. století, kdy tento král ubránil své anglosaské království Wessex proti dánským Vikingům, což mu jako jedinému anglickému panovníkovi vyneslo přídomek "Veliký".




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist