načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Blbinky a bláto -- Akční knížka whodná do velkoměst a pro stavbu domečků na stromech - Andreas Weber

Blbinky a bláto -- Akční knížka whodná do velkoměst a pro stavbu domečků na stromech
-16%
sleva

Kniha: Blbinky a bláto
Autor: Andreas Weber
Podtitul: Akční knížka whodná do velkoměst a pro stavbu domečků na stromech

Patlání se v bahně, stavění tajných domečků, chytání zvířat? Unikněte s námi ze zajetí betonu a krásně vybavených hřišť. Ať žijí svobodné hrátky v přírodě a s přírodou. ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  168 Kč 141
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DHARMAGAIA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 133
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: přeložila Jana Čeřenová
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Jazyk: česky
Vazba: kniha, brožovaná vazba
Novinka týdne: 2015-27
Datum vydání: 25.06.2015
ISBN: 9788074360572
EAN: 9788074360572
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Patlání se v bahně, stavění tajných domečků, chytání zvířat? Unikněte s námi ze zajetí betonu a krásně vybavených hřišť. Ať žijí svobodné hrátky v přírodě a s přírodou. Oceněný novinář, biolog a filozof Andreas Weber spolu se svými dětmi Maxem (13) a Emmou (10) předvádějí, jak si děti mohou venku opět divoce a nevázaně hrát. Jejich návrhy sahají od spikleneckých pokynů, jak přeměnit vlastní zahradu v dobrodružnou zónu, až po výzvu k přestavbě školních dvorů a ulic měst v divoké přírodní prostory. Knížka je manuálem živosti: bohatě ilustrované nápady pomáhají dětem do 12 let, aby samy tvořily, například vlastnoručně zbudované potůčky, vlastní přírodní hřiště a skryté domečky na stromech. Pryč se studenými, sterilními parky, vzhůru za tvořivým, opravdovým životem v přírodě! Tak trochu anarchistická knížka německého biologa o tom, jak dětem umožnit navrátit se k jejich přirozenosti.

Popis nakladatele

Tak trochu anarchistická knížka německého biologa o tom, jak dětem umožnit navrátit se k jejich přirozenosti. Patlání se v bahně, stavění tajných domečků, chytání zvířat? Unikněte s námi ze zajetí betonu a krásně vybavených hřišť. Ať žijí svobodné hrátky v přírodě a s přírodou.
Oceněný novinář, biolog a filozof Andreas Weber spolu se svými dětmi Maxem (13) a Emmou (10) předvádějí, jak si děti mohou venku opět divoce a nevázaně hrát. Jejich návrhy sahají od spikleneckých pokynů, jak přeměnit vlastní zahradu v dobrodružnou zónu, až po výzvu k přestavbě školních dvorů a ulic měst v divoké přírodní prostory.
Knížka je manuálem živosti: bohatě ilustrované nápady pomáhají dětem do 12 let, aby samy tvořily, například vlastnoručně zbudované potůčky, vlastní přírodní hřiště a skryté domečky na stromech. Pryč se studenými, sterilními parky, vzhůru za tvořivým, opravdovým životem v přírodě!

"Divočina je tam, kde si člověk může bez zábran hrát." - Gary Nabhan a Paul Trimble
"Potřebujeme lidi, kteří mají dost odvahy na to, aby vydrželi ve městech a znovu je proměnili v divočinu." - David Abram
"Hra je nejvyšší formou bádání." - Albert Einstein

"Andreas Weber odhaluje samozřejmost, které je vším, jen ne samozřejmou: živlem dětí je příroda. A vhodná je i pro dospělé." - Reinhard Kahl, výchovný vědecký pracovník, autor a spoluzakladatel sítě "Archív budoucnosti" (Archiv der Zukunft). (akční knížka vhodná do velkoměst & pro stavbu domečků na stromech)

Další popis

Příroda čím dál tím více mizí ze života dětí. Ulice, účelové městské stavby a bezútěšné agrární stepi stále silněji omezují prostor pro jejich aktivity. Školní povinnosti a přesně nalinkované volno dětem ponechávají jen omezený čas na to, aby si mohly skutečně svobodně hrát.

Autor spolu se svými dětmi Maxem (13) a Emmou (10) přinášejí návrhy, jak se děti mohou venku projevovat opravdu přirozeně a svobodně jako „za starých dob“. Jejich nápady sahají od spikleneckých pokynů nabádajících k přeměně vlastní zahrady v dobrodružnou zónu až po výzvu k přestavbě školních dvorů a ulic měst v divoké přírodní prostory.

Tato „příručka živosti“ přináší inspiraci rodičům, dětem i pedagogům. Rodiče zde najdou ekofilozofické úvahy a postřehy, děti zase konkrétní rady, jak mohou samostatně tvořit a hrát si podle svých skutečných představ – navzdory rodičům a učitelům, kteří se dětskou přirozenost většinou snaží vměstnat do dospělého pohledu svázaného současným stavem naší společnosti. Pryč se studenými, sterilními parky a zahradami, vzhůru za tvořivým, opravdovým životem v přírodě!


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Andreas Weber - další tituly autora:
Víc bláta! -- Děti potřebují přírodu Víc bláta!
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Škola jako divočina. Neučí nás škola, ale život

„Nedovol nikdy žádné instituci, aby určovala, jak máš jednat.“ - MARSHALL ROSENBERG

Před pár lety jsem si se svými dětmi prohlížel gymnázia, která leží ve spádové oblasti našeho

bydliště. Byly dny „otevřených dveří“, a Max se musel rozhodnout, kam dál. A tak jsme se se

stovkami dalších rodičů šinuli chodbami, které byly cítit šatnami, starou svačinou a potem

strachu.

Děti se rozhodly poměrně rychle, která škola jim vyhovuje. Já jsem ale seděl v aule

a pokoušel jsem se nenechat se převálcovat vlnou beznaděje. Koneckonců to bylo cítit

z každého póru linolea, navzdory pyšně představovaným profilům školy — přírodovědné

s laboratorními prostorami, které byly na špici moderní techniky, nebo humanitně-hudební

s bigbandem a velkým orchestrem — šlo především o jedno: dobře obstát. Nechat se hodnotit

od rána do večera a přitom bodovat. Žádána byla výkonnost, měřitelnost, ochota stát se věcí.

Nezapomenutelný zážitek přišel úplně nakonec. Na opuštěné chodbě stály titěrné konstrukce

do výše prsou. Byly to ze dřívek a fólie poslepované kostry fantastických staveb

a mezihvězdných stanic. Můj syn se struktur opatrně dotýkal špičkami prstů. Vtom za ním

zazněl strohý hlas: „Nedotýkat se! To je umění!“

Čeho by se ale měl člověk dotýkat, když ne uměleckých děl? Co by měl člověk jíst, když ne

jídlo? Co by měl člověk líbat, když ne jiné tělo? Umění, prozíravě se domníval americký

spisovatel Henry Miller, nepojednává o ničem jiném než o smyslu života. Poselství učitelky,

která nás přistihla na prázdné chodbě, bylo jasné: „Život nemá smysl! Život je záležitostí

autorit a nemá co do činění s tvými přáními a tvou schopností tato přání vyplnit! Nedotýkej se

otázky po smyslu svého života! Nenásleduj svůj cit! Nenásleduj svou intuici! Nejsi

v pořádku! Buď takovým, jakého tě chceme my, jen tak můžeš postoupit!“

Když začne škola, začne „tvrdá realita“. Škola je — ať už s hravými výukovými metodami

nebo bez nich — místem, kde se lidé učí kázni ve jménu světa, v němž živí tvorové nejsou

účelem, nýbrž prostředkem. Jako prostředek už ale nejsou živí. A přesně to učí škola — děti

zde za mnoho bolestivých let pochopí, že v tomto světě, v němž se všechno a všichni bez

ustání hodnotí, může člověk existovat jedině tehdy, je-li mrtev. Dlouho jsme nechápali, že

škola tímto způsobem připravuje náš hospodářský systém, v němž rovněž nemá význam nic,

co se nedá vyjádřit (peněžní) hodnotou. Abychom byli zcela důslední, museli bychom proto

každou kritiku životu nebezpečného koncernového kapitalismu začít kritikou školy. Vše, co

se posuzuje podle účelnosti, se zhodnocuje — a poškozuje. Tímto způsobem škola

systematicky vychovává děti k tomu, aby samy sebe nedoceňovaly. Škola často pokračuje ve

zneužívání dětí pro své vlastní potřeby, s čímž už začali rodiče, jen to nedotáhli úplně do

konce. Dítěti není dovoleno rozvíjet svou osobní a individuální živost. Musí se jí vzdát, aby

plnilo cíle druhých. Jsem jen tehdy hodný a chtěný, pokud jsem co nejméně živý.

První moderní školský systém byl založen v 18. století v Prusku za účelem posílení státu

a výchovy schopných vojáků. V jeho základech nebyly žádné humanistické ideály. Většina

škol je ale ještě stále systematicky podezřívavá vůči vlastním hravým popudům a vlastnímu

cítění. To znamená — v konečném důsledku se zápisem do školy začíná kampaň násilí

vykonávaná na nás samých.


Tyto poznámky by neměly odradit ty učitele, kteří se s veškerou svou duševní energií

pokoušejí v dětech vidět lidi a podporovat jejich lidskost, humorem, tolerancí a čilým

zájmem. Často jsou tito učitelé anděly našeho dětství, bytosti tepla a světla, jež svým vlastním

jednáním ukazují, že svět, který se často jeví pochmurně a nelítostně, je ve svém jádru úplně

jiný. Ale i oni to mají těžké v útvaru, který si strukturálně může zvolit jen jeden účel jako

třídicí rošt velkotovárny. I pro ně je těžké udržet si postoj dávání a radosti v atmosféře násilí.

Co by ale bylo školou života? Americký psycholog Marshall Rosenberg postavil svůj koncept

„nenásilné komunikace“ na myšlence, že všichni lidé mají řadu druhově příznačných

emocionálních potřeb. Podle něj vyplývá většina konfliktů — s ostatními, ale také se sebou

samými — z toho, že tyto potřeby nevnímáme. Místo abychom připustili své vlastní

potřeby — a naslouchali potřebám druhých — ustavičně hrajeme hru na to „Kdo má

pravdu?“, jak uvádí Rosenberg Je to hra školy, v níž se zdá, že vždy vyhrává jen jeden: ten

vepředu u tabule. Jak však tvrdí Rosenberg, když nenaplníme své potřeby, všichni za to

jednou zaplatíme — my sami i všichni ostatní zúčastnění.

„Když ve hře ,Kdo má pravdu?‘ prohraješ, zasloužíš si trest. Dovedete si představit

ďábelštější koncept výchovy lidí?“ ptá se Rosenberg. Pro něj proto existuje jen jedno

vysvětlení, proč vynakládáme dvanáct let v životě svých dětí na nácvik této hry: „Základní

účel výchovy spočívá v tom, aby se násilí stalo snesitelným.“ Z této perspektivy odrážejí

drsné krvavé střílečky se svými killstreaky, do nichž se školáci noří odpoledne po vyučování,

onu násilnost, kterou si osvojili ráno ve škole. Poté, co se vyučili násilí na sobě samých, ho

dále rozvíjejí ve virtuálním programu proti druhým.

Jaké má ale dítě potřeby? A jaké má potřeby každý jednotlivý člověk? V jejich středu stojí

touha po tom, moci tvůrčím způsobem zakoušet a rozvíjet vlastní živost tak, že ji druzí

laskavě zrcadlí. A právě tuto laskavost také darovat druhým — přijímat jejich živost. Tedy

být živý ve vlastní jedinečnosti a být živě spojen s ostatními.

Rosenberg to nazývá „přirozeným dáváním“ a domnívá se, že každý člověk přichází na svět

s takovouto základní potřebou — s potřebou spojovat se s druhými tak, že je toto „přirozené

dávání“ umožněno. To je, tvrdí Rosenberg, hra, kterou chceme spolu hrát. Říká tomu

„vzájemné zpříjemňování si života“. Tato hra je ovšem všeobecně podezřelá. Jedná se o tutéž

všeobecnou podezřívavost, jež vyhání děti z veřejné zeleně a bere jim svobodu volně nakládat

s těmi pár hodinami odpoledne po škole — náš sklon k nedůvěře a kontrole, jenž dětem

odnímá živost.

Rosenberg svou myšlenku označuje jako „řeč života“. Život znamená mít existenční potřeby:

potřebu nedotknutelnosti, ochrany, obživy, potřebu lásky, výměny, toho být slyšen a viděn,

růstu a rozvoje. I buňka — právě tak jako my — není ani tak mechanickým procesem či

zmenšeným průmyslovým zařízením jako jedincem, který se každým okamžikem znovu

utváří z hmoty přijaté stravy. Již jedna jediná buňka cítí touhu po sobě samé. Život je

dychtěním po další existenci. Živost znamená mít potřeby — a potřeby, jak vypozoroval

Rosenberg, jsou způsobem, jímž se v nás život hlásí o slovo.

Největším nepřítelem svobodného, bezstarostného vyjádření vlastních potřeb je naše trvalá

ochota neprojevovat své potřeby, avšak vynášet soudy o ostatních. Neslyšet potřeby, nýbrž

soudy o nás samých. Škola je místem odsuzování. Každé slovo, každé gesto může být při

vyučování použito proti nám. Žáci jsou neustále monitorováni radarem. To je ovšem


strukturální násilí. Jiná škola, ta, která přitakává živosti a dává prostor rozvoji, bude možná,

teprve až budou potřeby nadřazeny hodnocení.

Možná to je jedinečná pedagogická „technologie“ — ponechat dítěti jeho živost. Přitakat jí.

Uznat ji v jádru jako nádherný projev svébytné osobitosti. Připustit živost znamená vzdát se

moci. Znamenalo by to důvěřovat v to, že v sobě neseme zrovna tak bohatý růstový program

jako lípa, ze které se stane strom, jako mladý vlk, hyfa muchomůrky. Neznamenalo by to, že

kultura je něčím nadbytečným, ale že by jejím cílem muselo být zprostředkovávat naši živost

a živost druhých tím, že se naučíme vyjadřovat své potřeby a vidět potřeby druhých.

Znamenalo by to, že by kultura musela být především cvičením vnímání, nahlížení a toho být

nahlížen, a ne neustálou zkouškou pod hrozbou trestu. Taková kulturní mise být mohla být

úkolem našich škol.

Toto je chvíle, kdy do hry vstupuje příroda. Neboť s ní se otvírá prostor nenásilné

komunikace. Tento prostor je místem, odkud pocházíme, kde jsme vznikli jako gesto

„přirozeného dávání“ — jako dárek tvořivého světa. V přírodě můžeme vždy slyšet „řeč

života“, kterou by se naše výchovné instituce musely neodkladně naučit.

Zrovna jako rodič může svému dítěti splnit ústřední potřebu lásky, vidí-li jeho prosby

a zachytí-li a zrcadlí-li laskavě jeho city, také příroda působí jako partner plný živosti, jenž

umožňuje duševní spojení. Příroda mi ukazuje dimenze mé vlastní živosti, ukazuje zákonitosti

květu a vadnutí, zrození, nutnosti zemřít, nemoci a uzdravení, aniž by nade mnou vynášela

soud.

Příroda má z tohoto hlediska rodičovskou funkci: odráží bez vysvětlování mou živost,

s laskavou přejícností mě živí, ale svým panoramatem vývoje a umírání zároveň zabraňuje

veškerým iluzím o všemohoucnosti, věčném životě a o tom, že mohu sníst větší kus koláče,

než skutečně potřebuji, aniž bych utrpěl škodu. Ne-lidští tvorové o nás nemají žádné mínění.

Jsou prostě tady. Zdraví nás a přijímají nás ve vší své životní radosti — nebo v plné síle svého

neodvratitelného utrpení — a je úplně jedno, zda jsme jednička v matematice nebo nula

v házené.

Jak dospějeme od školy násilí, která neustálým posuzováním činí z lidí účely, ke škole života,

v níž živost vítá živost druhých? Nejlepším prostředkem proti školnímu zneužívání

hodnocením a zhodnocováním je zjednat takový přístup do školy, který bude otevřený pro

přírodu. Ale i zde platí — příroda a divočina nejsou zdrojem, nýbrž životním postojem.

Vztaženo na děti to znamená povolit více her, více svobody, více opravdových jiných životů.

Vzpomeňme si — princip přirozenosti není principem rezervace chráněných vzácných druhů

se zákazem vstupu, nýbrž principem kreativity, svobody, míšení, kooperativity.

Z toho konkrétně plyne: škola, která se upíše divočině, je místem, jež snižuje kontrolu

a posiluje vlastní zodpovědnost — ne ale v nějakém pseudosvobodném prostoru, kde se úplně

nakonec přece jen znovu hodnotí, nýbrž s opravdovým rizikem pro všechny zúčastněné, že

mohou ztroskotat. Divoká škola se zříká účelů. Jeden den v týdnu uvolňuje pro život venku,

ať už je to v lesích a polích před branami maloměsta, nebo na úhorech, v zařízeních a ulicích

v centru metropole. Divoká škola přináší jiný život, vnáší zvířata i do všední výuky —

nezavírá je ale do stájí, které potom děti jen s nevolí udržují. Škola živosti nerozšiřuje školní

dvůr o zahradu, o kterou se je nutno na střídačku starat, nýbrž ruší hranici mezi „dvorkem“

a lesem, a nejspíš i mezi školním dvorkem a statkem. Živá škola vyplňuje mezeru mezi

životem a učením — ale ne tím, že se chápe celoživotního vzdělávání coby první instance, jak


se dnes inzeruje, avšak tím, že chápe učení jako něco, čeho si žádá živost. Ta je přednější, vše

ostatní jde za ní.

Čísla mluví jednoznačně: školy, jejichž venkovní prostory mají přírodní podobu, fungují

prostě lépe. Zažívají v průměru o třetinu méně těžkých konfliktů než v institucích, v nichž děti

tráví přestávky na betonu a asfaltu. Při vyučování venku je pozornost žáků měřitelně vyšší než

ve třídě. Není třeba se tomu divit — kdysi se škola života beztak odehrávala uprostřed jiných

existencí.

Příslušná pozorování učinil americký pedagog David Sobel během výzkumného pobytu

v Karibiku na ostrově Carriacou. Děti tam tráví odpoledne ještě stále hraním si na lovce

a sběrače. Potulují se v malých, věkově smíšených skupinkách, cpou se ovocem a občas skolí

malé zvíře, které si vezmou s sebou domů. Hranice mezi vážnou věcí a hrou, mezi radostí

a nezbytností, mezi fantazírováním a cvičením se tu stírá. Děti se učí, co je nutné, ale učí se to

svobodně a bez dozoru. Hrají si na lov, plížení, sběr, vaření, přípravu jídla — tím, že loví,

plíží se, něco sbírají, vaří a připravují jídlo. To, z čeho jsou nadšení, je současně životní

realitou, tím, oč tu jde. Kdo by jim nezáviděl...

Škola je místo, kde se dětem nejméně naslouchá, protože se o nich už všechno ví. Je legrační,

že ty se pak moc nezapojují. A místo toho jsou někde úplně jinde.

Přesto — můžete to vzít do vlastních rukou. Máte sice nejméně moci, umíte ale vzbudit

nejvíce soucitu. Máte-li skutečně nějaký plán a ten vezmete do vlastních rukou, pak to má

maximální účinek. Tomu, když úderné komando žáků promění vyasfaltovaný dvorek

v bahnitý úhor, budou zaručeně naslouchat reportéři místních novin. Děti, které samy berou

výchovnou mizérii do svých rukou! To otisknou. Přinejmenším jednou a se skupinovou

fotkou.

Vidíte, je to jako se vším — záleží na vás. I když jste vlastně ještě příliš mladé pro taková

rozhodnutí. A nikdo vás nechce nechat. Nápady, které teď sepíšu, můžete použít — ale

můžete je také — výjimečně — přenechat svých rodičům, učitelům a jiným úředním osobám.

Neboť škola je úředním aktem, ať už chceme nebo ne. Začněme jí konečně otřásat.

Poskytnout stromy k lezení

To je taková malá změna, která by mohla vše zvrátit. Už jste o tom přeci někdy slyšely.

Mávnutí motýlích křídel za Himálají, jež způsobí obrovskou bouři v Evropě. Malé

pošťouchnutí na správném místě. Funguje to tak celé: škola, v níž žáci mohou jen tak lézt po

stromech, vám navrací vlastní zodpovědnost. Nechává vás samostatně se rozhodovat také

v jiných věcech. Podstupuje riziko. A proto podstupuje ještě další rizika. Rizika ale

znamenají: život. Život je totiž z dlouhodobého hlediska smrtelný. A jen proto je člověk živ.

Taková škola už taky nebude poukazovat na „bezpečnostní důvody“, jakmile se její vedení

dostane trochu do stresu. Pravděpodobně i sám ředitel bude odpoledne šplhat po větvích.

V takové škole se vše, pomalu a potajmu, změní.

Nechat zpustnout venkovní plochy

Pokaždé je legrační vidět, jak dospělí sami sobě (a jiným) ztěžují život, protože věří, že se

něco nedá dělat nějak jinak než jedním určitým způsobem. Škola má dvůr a ten je dlážděný

nebo vyasfaltovaný, na něm stojí pár laviček a košů ze zinkového plechu. Možná je tam ještě


kus trávníku s několika keříky. Pár prolézaček, které se brzy omrzí. Hotovo. A přitom to

pořád stojí peníze a stres. Zametání. Mytí. Vyspravování. Postřiky trávy mezi dlažebními

kostkami. Pokládání nových desek. Oprava prolézačky. Udržování pořádku. Sekání trávníku.

Oprava sekačky. Nákup benzínu. Zhoršování klimatu. Nejjednodušší by bylo, kdybychom už

vůbec nic nedělali a ponechali celý školní dvůr sobě napospas. Existují firmy, které mají

obrovské frézy, kterými za jediný den dokážou seškrábnout celé dálnice. Taková nějaká by

mohla nechat školní dvůr jednoduše zmizet. Za jediný den. Vespod je země. Pár rostlin, které

se pokoušely provrtat se asfaltem. (Mnohé to dokážou.)

Teď přicházíte vy. S lopatami a kolečky. Předem si společně vytvoříte přibližný plán a pak se

do toho můžete pustit. Na pozemku se objeví kopce a prohlubně, příkopy, rybníčky. V nich se

po dešti hromadí voda, alespoň na čas. Potřebujete-li stromy — uřízněte výhonky vrby nebo

odnože lísky a prostě je zapíchněte do země. Ostatní přijde samo od sebe. Nikdo se nemusí

starat nebo uklízet. Cesty vzniknou z vašich vyšlapaných pěšinek. Vedou přesně tam, kam

nejradši chodíte — do skutečného světa, do skutečného života. A už jen vyvěsit ceduli: Vstup

výslovně přikázán. Děti za své rodiče neručí!

Udělat ze školního dvora městečko domečků

(viz také kapitola „Zástupy dětí do ulic“)

Uvidíte, že nastane něco, nač dříve nikdo nepomyslel: začnete se zabydlovat v divočině na

školním dvoře. Neboť tady venku už to není totéž, co uvnitř — celé přesně naplánované,

kontrolované, co má nad vámi dohled a říká vám: Takovými buďte! Když ne, přijde trest!

Čím četnější budou na školním dvoře malé koutky, ať už si je vybudujete samy (sázet, sázet,

sázet), nebo vzniknou samy od sebe, tím spíše si najdete skrýše a domovy. Nezapomínejte, že

divoký školní dvůr, který patří vám, protože ho nemá pod kontrolou žádný dospělý, je plný

možností. A možnosti znamenají: materiál. Ten k tomu taky patří. Větve. Tyčky. Kmeny.

Provazy. Prkna. Plachty, celty (plachtovina). Rýče, kbelíky, pily, kladiva.

Jaké by to bylo? Učitel, který má dozor, už nekontroluje, jestli odhazujete papírky od svých

Kinder-Pingui vedle koše, nýbrž vám ukazuje, jak se napíná provaz mezi dvěma větvemi.

O co, že při přestávce úplně zapomenete na známky, které vám jinak hrozí každou vteřinu?

Pokud ovšem nějaký politik nedostane nápad, že by se na vysvědčení dal zavést předmět

„hraní venku“. S hodnocením. Anebo rovnou známka za „výkon v lidskosti“: dobře,

dostatečně, nedostatečně.

Pořádat pravidelně „den venku“

Německý turistický svaz, v němž se sdružuje milion pumpky nosících a na čerstvém vzduchu

se angažujících občanů, vznesl neochvějný požadavek — pět dní školy v uzavřeném prostoru

je moc, jeden ubrat. Proto organizace vyzývá politiky všech stran, aby zcela změnili smýšlení!

Ne reforma, ale revoluce! Čtvrtky bez výuky! A pak s dětmi ven. Bez osnovami nařízené

přírodní lyriky v literatuře, zákona volného pádu ve fyzice, lezení v tělocviku, druhů půdy

v zeměpise. Prostě jen tak ven. I když s tou básničkou to není zas tak špatné (v tom se mnou

zcela určitě nesouhlasíte).

Existují dva způsoby, jak může probíhat škola venku — jako vyučování uspořádané kolem

jednoho tématu. Například hledání rostlin v přírodopise nebo objímání stromů při etice.

V podstatě něco jako rozšířené výlety. Anebo bez tématu. Prostě jen tak. Být zkrátka venku.


Můžete začít třeba na nějaké louce. Učitel se začne pěkně potit. Co když mu zavolají rodiče

a zeptají se, cože se jejich děti dnes naučily? Ale i na vás tak nějak dolehne stres. Nic nedělat?

A přitom nechat smartphone v aktovce? A co teď? Nejdříve se určitě dostaví pořádné

rozladění. Odvykací kúra! S odpovídajícími následky: to je děs! Jen si kecej! Provar.

Podělaná škola. Doma u počítače bych teď v Crysis 3 měl už určitě multi-kill!

Pokud je váš učitel, nebo ať už vyrážíte s kýmkoliv, chytrý, vždy vás dovleče na to samé

místo. Potom proběhne totéž co na školním dvoře proměněném v divočinu, jen rychleji,

protože tam už jsou stromy, potoky, zarostlé kouty — začnete se zabydlovat ve svém domově.

Začnete si hrát. Stavět. Lovit. Dýchat. Naslouchat. O to jde. Naučíte se cítit život ve svém

srdci. Nic víc. To stačí. Všechno ostatní si lze v mžiku osvojit. I když učitelé vždy tvrdí něco

jiného a úzkostliví rodiče jim věří. Pokud je člověk živý, je zdráv, a pokud je zdráv, je silný

a umí se o sebe postarat. Můj syn se za čtyři měsíce v Itálii naučil italsky lépe než jakýkoliv

maturant za osm let.

Den venku je den bez známek. Den bez účelu. Den nicnedělání. Den, který patří vám. Který

vám učitelé darují. Kdy dar opětujete svou radostí. Den, kdy život ubíhá tak, jak byl stvořen.

V jiskřivém, klokotavém víru.

Všude chovat zvířata

Vědci zjistili, že ve stresující situaci ve třídě je tím nejlepším uklidňujícím prostředkem pes.

Pes, který tam prostě jen leží. Klesá vám pak krevní tlak. Prostě jen tak. Protože zvířata nám

dělají dobře. To samozřejmě platí i o škole. Čím více se promění ve statek, tím lépe. Ale

úplně nejlepší jsou psi. Protože pes je jediným zvířecím druhem, jehož životní prostor se

nachází v lidské rodině. Ne v sibiřské tundře. Nýbrž ve vaší posteli.

V Německu je už několik školních psů. To jsou ale psi, kteří patří někomu, kdo je speciálně

vycvičil a jezdí s nimi od třídy ke třídě. Je to dobré, ale nestačí to. Ve škole potřebujete svého

vlastního psa. Nebo smečku! Do které přibudou také štěňata, každý rok v březnu nebo v září.

Jóóó! (I tohle by mohl být další nápad proti disciplíně... jako ostatně většina mých návrhů...

nejspíše se už nebudu moci ukázat v žádné škole...) Drobná vstupní branka, kterou pronikne

trocha neposlušnosti, a ta pak zahájí velký převrat. Haló, psi ve škole? Kteří polehávají po

chodbách a štěkají? Huňatí třídní pudli, které člověk může mít při písemce z matematiky na

klíně, aby ho napadaly postupy řešení, a kteří panáčkují v menze?

Nezůstane tu kámen na kameni.

Co se týče ostatních zvířat — dobří jsou králíci, ovce, koně, osli. Čím méně jsou držená

v klecích, tím lépe. Čím méně se prosazuje otroctví a čím více divočiny, tím lépe. Králíci

a morčata pobíhající volně po školním dvoře; sedlák, který na školním dvoře chová ovce

a nechává hordy dětí, aby je rozháněly — asi tak. Pryč z pečovatelských poměrů. Vzhůru do

divočiny vzájemnosti. Pohlédnout si se zvířaty z očí do očí.

Přivést ne-učitele a ne-rodiče („peers“)

Učitelé chtějí, abyste nosily dobré známky (potom se domnívají, že odvádějí dobrou práci)

a abyste je nerozčilovaly (pak mají svůj klid). Rodiče chtějí, abyste nosily dobré známky

(potom se domnívají, že jsou skvělí rodiče) a abyste je nerozčilovaly (pak mají svůj klid).

Z těchto důvodů se vám někdy chce ze školy a z domova odejít. Učitelé a rodiče tedy nejsou


ideálními společníky pro suprové záležitosti. Ledaže předefinují svou roli. Toho ale mnozí

nejsou schopni. Většina z nich se hluboko uvnitř sebe považuje za naprosto neschopné, a tak

se musí nějak sebepotvrzovat. A protože je to tak namáhavé, chtějí mít stále klid. Tady se

nedá nic moc dělat.

Pomoci vám mohou jiní dospělí. Tací, kteří si nenašli práci s dětmi proto, že si mysleli, že

budou celé dny slýchat jen oukej, a pak zjistili, že děti se dají ovládat úplně ze všeho nejhůře

a že po celý čas člověka nepotvrzují, nýbrž ho zpochybňují.

Jinými dospělými mohou být: sedlák od vedle. Šéf výrobny plastových dílů. Starosta. Dětský

lékař. Fotograf z místních novin. Majitel zahradnictví. Advokátka v důchodu, která bydlí

napříč za rohem. Zaměstnanec kriminálky. Tátův svobodný kamarád. Bezdětná literární

agentka. Vaší fantazii se žádné meze nekladou. Můžete se zeptat každého, kdo je vám

sympatický, a sympatický znamená — ten, který vás vidí.

Co byste jim měli říci? Oč jde? Aby si s vámi hráli. Přišli a byli tam. Dívali se. Cítili. „Měl

byste chuť si s námi pár hodin týdně hrát?“ Bláznivé nápady přicházejí samy od sebe. Naproti

tomu rodičům a učitelům vždy o něco jde. Bláznivé nápady pak samy od sebe mizí. Můžete se

sejít a vytvořit malé skupinky. Vyrazit a oslovit zajímavé osobnosti. Ale možná to jednou

napadne je samotné. Zajít do školy, zazvonit na ředitelku a říci: „Dobrý den. Chtěli bychom si

hrát s vašimi dětmi. Kdy můžeme začít?“ Pokud ředitelka nemá plné kalhoty (je to k nevíře,

ale stává se to), řekne: „Skvělé, to vás posílají přímo z nebe, udělejte si pohodlí, dáte si kávu

nebo erární sušenku z plechovky?“

A pak se jednoho odpoledne všichni setkáte na školním dvoře a uvidíte, jak to půjde.

Zrušit známky

Další drobnost, která by vše změnila. Drobnost? Bylo by to, jako kdyby dospělí zrušili peníze.

Úroky. Vše, co vede k tomu, že se nedostává dobrých věcí a nikdy nemáme čas. A protože

školy jsou stát (tak jako policie) a stát taky nechce zrušit peníze, nezajásá, zruší-li nějaký

ředitel ve škole známky. A nemám na mysli jen takové to tutlání jako v prvních ročnících

základní školy, které mají hodnocení podle tabulek, jež se dá převést na 1 — 2 — 3 — 4 —

5. Ne, úplně pryč. Už vůbec žádné. Na konci základní školy lístek, na němž stojí: ví teď už

tolik, že může na gymnázium. Kdyby už nebylo peněz, úroků, známek, a naopak na školním

dvoře byla zvířata a rostliny, kde bychom se to octli? No právě. V ráji.

Založit si vlastní školu v divočině

Něco takového už existuje, ale spíše jen vzácně. Jedna taková obzvláště zajímavá leží severně

od Berlína, v Blankenfelde: Die Freie Naturschule — Svobodná škola v přírodě.

(http://www.freie-naturschule-pankow.de) Uskutečnila se zde řada nápadů, o nichž jsem

hovořil. Psát se děti učí, když mají chuť. Zato celý den mohou vyrábět luk. A jsou pořád

venku.

Jen se zeptejte rodičů i toho nejvlídnějšího učitele a několika čerstvě nalezených parťáků —

„peers“. Všichni budou reagovat poněkud jednoslabičně. V podstatě-ano-ale. Neboť založit

školu je dost těžké. Vlastně nepředstavitelně. V podstatě je to opravdová revoluce. A revoluce

tu vždy fungovaly jen tak nějak napůl. Stát si dává pozor. Vše je holt oficiální. Státní. A stát

nerad vidí konkurenci. Nedává peníze. Je skoupý na uznání. Vlastně by bylo mnohem lepší,


kdyby se úplně normální školy začaly radikálně měnit. Jednoduše všechny. Nejen potrhlí

exoti. Někdo ovšem musí začít. Založí-li si ale člověk školu sám, má pak veškerou svobodu.

To, co vznikne, už nemusí mít mnoho společného s podáváním výkonů a učením, zato je to

radostnější a více naplněno životem. Je tu jediný problém — pokud se nezapojí všichni

ostatní, děti budou jednou muset přejít ze svobodné školy na státní, a to může být pěkně

frustrující. O to více, čím se staly živějšími.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist